Gallirea - Příspěvky uživatele

// Pozdrav Asgaaru

Evelyn se ho snažila povzbudit, že když bude trénovat, tak se mu určitě povede svoji magii použít. Nahodil úsměv "dobře, když to říkáš", ale nějak tomu nevěřil. Jak mohl vědět, že opravdu ovládá zemi a jak vlastně takovou magii aktivovat. Mezitím se od nich odpojil bílý vlček, ale zdálo se, že se šel jen napít. Pak se vrátil zpátky za Awarakem a trochu zpěvavě mu prozradil, že kamínek má od něho. Jenže když se bavil s ním, vlčice si přišla asi maličko odstrčená, protože zašvihala ocasem a odcházela. Awaraka zamrzelo, že se zachoval takhle ošklivě, ale už s tím nic nezmohl. Naštěstí se s nimi rozloučila, takže aspoň mohl dodržet základy slušného chování. "Taky se měj," zavolal na ní a doufal, že ho slyšela.
Zůstali tu s Aithérem sami, když tu se k nim začal přibližovat další vlk. Nejdřív si Awarak myslel, že jen prochází, ale on si to nakráčel přímo až k němu před čumák, div že neprošel skrz něho. Awarak však necouvl, i když ho trochu popudila drzost vlka. Třeba je jen slepej. Nebo trochu slepej. Když však otevřel tlamu, nezdálo se, že by byl nějak nepřátelský. Mluvil hezky, slušně a kamarádsky. Ovšem Awarak by byl nejraději kamarád se všemi, takže ve všech viděl to nejlepší. I když se chovali na jeho poměry zvláštně. Jako tenhle cizinec, co se taky zajímal o jeho magii! "Zdar odstíne šedi." Záměrně mu neřekl jméno, když ani cizinec neprozradil to své. "Tak když tě to tak zajímá, nebudu to tajit. Mám magii země. A o příkazu jsem nikdy neslyšel, to musí být super! Jen, taky bych na tebe měl otázku. To jsme jako jiní, když máme žluté oči nebo jsou jiní ti, co je mají barevné?" Zajímalo ho to, protože za posledních pár dní si přišel až moc na výsluní. Jako celebrita. Chudáka Aithéra si teď nevšímal, protože ho přes šedé tělo, které mu zabíralo celý zorný prostor, neviděl.

Černobílý vlk se trochu ztrácel v dění kolem sebe. Vlci přicházeli, odcházeli a taky je míjeli. Jejich malá skupinka se brzy rozrostla o vlčici, která je pozdravila a také se hned vyptávala na magie. Awarakovi to trochu vrtalo hlavou, co se s ostatními stalo, že to chtějí hned vědět. "Taky tě zdravím, jmenuji se Awarak." Vlčici tlama jela, ale zdálo se, že je hodná. Nakonec se taky představila, ale Awarak se představil už před chvílí. Aseti se také představila a prozradila svoji magii. I Castor tak učinil, takže zbýval Awarak, který o své magii ještě ani necekl. Jenže já to ani nevím jistě. Nevěděl jestli má lhát, ale nic jiného mu nezbývalo. Rychle si v hlavě poskládal, o jakých magiích kdy slyšel."No a já vlastním magii v... Země. Magii země, ale používat ji neumím." Kdovíproč svoji výpověď změnil. Nějak si vybavil vzpomínku, kde nechal vyrůst obří květinu. To ho dovedlo k názoru, že možná ovládá zemi.
Oddechl si, že to tak dobře uhrál, když tu uslyšel svoje jméno. Rozhlédl se kolem sebe a viděl bílou kouli, která se k nim hnala. Snažil se zaostřit, když tu ho začala příšerně tlačit hlava. Nad přibíhajícím vlkem se objevila sova, která nebyla průhledná jako u Aseti, ale plná, jako opravdová sova. Když však vlk přiběhl, vše zmizelo a Awarak se zase cítil dobře. Copak tohle je taky nějaká magie? A nikdo jiný ji nemá? Než se však mohl nad podivným úkazem aspoň trochu zamyslet, vlk už do něho radostně žďuchl. A ptal se kam se poděl. Awarak přimhouřil oči a snažil se vzpomenout, fakt jo. Co ho však zaujalo na vlčkově otázce bylo, že ví, že si to Awarak nebude pamatovat. On mě zná! Hodně mě zná! Než se však mohl zkusit dopátrat jeho jména, už se představil sám. A Awarakovi něco seplo v hlavě. "Od tebe mám kamínek Áčka?" Zašeptal a trochu nadzvedl packu, aby mu ukázal svého kamenného kamaráda. Mezitím se od nich odpojil Castor a Aseti. Awarak zatím neměl tu potřebu.

Vážně to tu bylo dost frekventované a Awarak z toho byl dost nesvůj. Ne z důvodu, že by neměl rád vlky, ale z důvodu, že je všechny mohl znát, ale nepamatoval si, jak se jmenují. A neměl by určitě tolik štěstí, jako s Aseti, že by se všichni zdravili takhle veřejně jmény. Vlčice s bílým uchem mu odpověděla, že se nemusí nijak angažovat ve vyprášení kožichu divné vlčice. Důrazně přikývl hlavou, ale i tak se mu nelíbilo, že mluvila dost hnusným hlasem o něčí dceři. Na tu si budu muset dát pozor. A nijak ji nepomáhat, protože ta si to nezaslouží.
"Dlouhá tma? To jsem asi musel zaspat, protože si nic takovýho nepamatuju. Že bych zažil." Víc se ke tmě nevyjadřoval, protože ani neměl čím víc přispět. Někdy je dobrý spát tak dlouho. Proběhla kolem nich vlčice s vlčetem, ale ti je jen pozdravily a běžely dál. "Ahoj," pronesl a rozhlédl se po okolí, protože měl pocit, že se k nim ještě někdo blíží. A opravdu, přicházel k nim vlk se zvláštním zbarvením. Zdálo se, že je přátelský, mluvil k nim totiž velmi přátelsky. Jenže, když se zmínil o medvědech, Awarakovi trochu zaváhal. Určitě jim to neřekl, že by se jim chtěl vysmívat, ale jako přátelskou radu, aby tu nebyli tak dlouho. A Awarak už to nechtěl riskovat. Ale přece jen byl dobře vychovaný, takže zbaběle neutekl. "Taky tě zdravím, já jsem Awarak. Je opravdu krásný den," zkonstatoval jeho slova. O medvědech nic neřekl, snad aby je nepřivolal. "Ty jsi taky člen smečky? To se panečku máte, já jsem jen tulák," podotkl, aby nebyl mimo jejich konverzaci, i když Aseti reagovala vlastně i na jeho otázku, takže až tak mimo nebyl. Když však přišla na řadu magie, mlčel jako zařezaný. Jak by jim vysvětlil, že netuší co ovládá? Pak ale vymyslel geniální kličku. "Castore, neovládáš náhodou magii vzduchu, jako tady Aseti?" Prohlásil to naprosto nevinně, nechtěl být nějak vlezlý nebo tak.

// Tím dávám prostor Castorovi, aby se taky mohl zeptat a zároveň nám pomůže taky s úkolem. :D

// Pozdrav Sarumen

Vlčice se zdála maličko dezorientovaná. Mluvila něco o tom, by to chtělo slunce a přitom už dávno bylo na obloze. Občas se propadala do mírně spavého stavu a pak zase ožila. Awarak se o ní bál, ale nevěděl, jak by mohl pomoci. Navíc ho trochu vyvedla z míry tím, že ho pozdravila jménem, což znamenalo, že se někdy už museli potkat. Paráda a co jí teď jako řeknu? Jo jsem, ale eehm... Jak že se jmenuješ ty?
Jenže nešla mu vymyslet ani pořádně kloudná odpověď. Nejspíš to bylo způsobeno tím, že kolem pořád někdo coural. Tu vlk, tady vlčice, dokonce i vlče. Spousta vlčat. On však měl problém jen se vzpomínáním na jedno jediné jméno. Štěstěna však tomu zřejmě chtěla, protože přišla vlčice s ukouslým, která se s vlčicí s bílým uchem evidentně znala. Aseti! Ne, že bych si vzpomněl, ale aspoň s tím můžu pracovat. Pak dodala něco o jiné vlčici, jejích uších a Sarumenu a byla zase pryč. Awarak si to snažil poskládat dohromady. Aseti vypadala dost zaskočeně a naštvaně k tomu. Černobílý vlk přemýšlel, jestli nemá náhodou utéct, ale nakonec se sebral. Nebyl přece žádná bábovka! "Tak ještě jednou, ahoj Aseti. Zdá se, že jsme se už potkali a mé jméno ti zůstalo v paměti, za což jsem moc rád," zazubil se na ni. "Poslyš, ta vlčice jak tě zdravila, ti ublížila? Pokud ano, tak řekni a půjdeme na ni. Nemám rád, když se někdo povyšuje nad ostatní," zavrčel a propaloval odchozí pohledem. Byl velmi vnímavý a z této vlčice cítil, že je prošpikovaná zlem. "Ale řekla něco, co mě zaujalo. Ty jsi v nějaké smečce?" Bylo by přeci hloupé, kdybych hned utekl, takže si s Aseti ještě chvíli budu povídat.

<< Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

1. vodní plocha

Tak tady jsem už určitě někdy musel být. Nebo aspoň v okolí. Prozradil mu to totiž nezaměnitelný pach medvědů. Tedy ne, že by co dva kroky nějací byli, více tu převládaly pachy vlků, ale přeci jen, ten specifický odér tu cítit byl. A to Awarakovi nějaké vzpomínky vyvolalo. Povodeň... Medvěd, který chtěl zaútočit na plavající vlky... Já si vzpomínám! Bylo trochu smutné, že na tohle si pamatoval a na jiné věci vůbec. Na druhou stranu, on to vnímal pozitivně, protože si byl na devadesát devět procent jistý, že tohle se mu ještě nestalo.
Když už byl u jezera, tak mohl svlažit žízeň. Na lov to nevypadalo, protože v noci většina zvířat spí. Navíc, koho by tak u jezera mohl lovit? Kráčel si kolem břehu a hledal nejlepší přístup do vody. Když tu potkal vlčici, která byla tmavá jako sama noc. Jediné, co ji prozradilo bylo bílé ouško, které zářilo do noci. Awarak se zaradoval, že si má s kým popovídat, když tu ho přepadla bolest hlavy. Zastavil se a maličko ji přikrčil k zemi, aby byla bolest snesitelnější. Kolem hlavy vlčice se začala pohybovat sova, která byla stejné průhledná, jako jeho bratr ve snu. Awarak zmateně zamrkal, ale to už se sova rozletěla pryč. S jejím zmizením polevila i palčivá bolest. Černobílý vlk se tedy narovnal a došel až k vlčici, kde si odložil kamínek. "Ahoj, krásná noc viď?" Nějak jejich rozhovor začít musel.

<< Přímořské pláně

Awarak vstoupil do lesa a snažil se jím projít co nejrychleji. Teď tu totiž nic nepotřeboval, tak na co by se tu zdržoval. Stále byl otřesený ze svého snu, co se mu zdál. Rád by si z něj pamatoval více, než svého mrtvého bratra, na kterého už dlouho nevzpomněl. A taky by se s tím někomu rád svěřil a vyslechl si jeho názor, ale jediný kdo tu v tuhle chvíli byl, byl jeho kamarád kamínek. A ten mu moc rad neposkytne. Zase jako posluchač je dobrý. Jen je škoda, že mi neodpoví na moje otázky, neřekne svůj názor. Ani mi třeba nevynadá, že se chovám dětinsky.
Povzdechl si, ale svůj krok nezastavil. Necítil totiž ani ve vzduchu přítomnost jakéhokoliv vlka, kterého by tu měl hledat. Takže neviděl důvod, proč se tu déle zdržovat. Měl bych ale někoho najít, jinak se zblázním samotou. Už teď můžu vypadat jako trochu pomatený, když si povídám s kusem kamene. Jenže co když si někoho najdu a bude to kamarád a zase na něj zapomenu? Co když už se mi to stalo? Takovými a podobnými myšlenkami se trápil po celou cestu z lesa, ale i dál na své cestě.

>> Medvědí jezero (přes náhorní plošinu)

Sen

Kde to jsem? Vždyť... Vždyť jsem usnul na pláži a měl u sebe kamínek. Kolem mě je jen tráva a hory. A vypadá to jako doma! Radostně jsem se rozběhl do kopce a těšil se, až uvidím všechny, které jsem nechal doma. Maminku, tátu, bratra a sestřičky. Už jsem vyběhl na místo, kde sídlila naše smečka a nikdo tu nebyl. Smutně jsem se posadil na zem a žalostně zavyl. A najednou z jeskyní všichni vylezli, jako kdyby jen čekali na moje zavolání. Usmívali se na mě, ptali se, jak se mi vede a co všechno jsem zažil. Prostě mluvili jeden přes druhého. A já to všechno věděl! Neměl jsem jediný výpadek a povyprávěl jsem jim, jak jsem pomohl jedné vlčici postavit pelech a ta mi prozradila, že tu nemusím nikomu vykat. Pak jsme se skupinkou vlků zachraňovali ježky a byl tam jeden obří, který hrozil, že všechny zadupe do země, když mu nevrátíme sošku. Potom jsem byl u tajuplné věže, která nás zavedla do hloubi našich myslí a ukázala nám to čeho se bojíme, taky nás vyzkoušela v logickém myšlení. No zkrátka nikdo to nechápal a jak by taky mohl. Lákal jsem je, aby sem za mnou všichni šli. Taky jsem si vzpomněl, že ze mě byl kostlivec, a to bylo vážně, vážně děsivé. Ale nebylo to zdaleka všechno. Samozřejmě, že mě poslouchali se zatajeným dechem. Alka ani nedutala a Alya se neptala, že něco hned zapomněla. Bylo to zkrátka ideální. A abych je trochu vystrašil, tak jsem jim vyprávěl, jak se nás ohromný fenek a jeho bratr pokusili zahrabat pod tuny písku. Ihned se mě ptali, co to vlastně fenek je a jestli to byl stejný písek, jako máme u břehu naší vody. Vysvětlil jsem, že fenek je maličká lištička, ale tady že byla obří. Mezitím jsem několikrát zdůraznil, že by se mi ohromně hodilo, kdyby přišli, protože mi strašně schází.
Na co jsem si však ještě vzpomněl mi sebralo úsměv z tváře. Veškerá radost byla ty tam, protože to bylo moc smutné. Začal jsem povídat o obrovském jezevci, který mě odvedl do středu lesa na mýtinu a tam na mě čekal náš bratr. Ale mrtvý bratr, který se jmenoval Auron. A taky mi slíbil, že na mě bude dávat vždy pozor. Vlastně nejenom na mě, ale i na sourozence. Jak jsem o tom, tak povídal a ptal se rodičů, proč nám o něm nikdy neřekli, tak se tam zjevil taky. Už dávno jsem věděl, že se jedná o sen, protože nebylo možné, abych si na všechno jen tak vzpomněl, ale jeho přítomnost to ještě potvrdila. Byl stejně průhledný jako tehdy, když jsem ho viděl v lese. A usmíval se naprosto stejně. Ale nepromluvil jako tenkrát. Cítil jsem, že se začínám budit, ale já si to chtěl užít. Chtěl jsem si to pamatovat, chtěl jsem být zase s nimi. Všechno se mi začalo mlžit, ale Auron zůstával jako jediný stále stejný. Jeho bílá srst prosvítala mezi ostatními, ze kterých se stávaly už jen čmouhy. Když už jsem byl skoro probuzený, slyšel jsem jeho hlas. „Nezapomeň.“

S trhnutí se probudil. Zmateně zamrkal a podíval se okolo sebe, nic mu totiž nedávalo smysl. Všechny vzpomínky odpluly v zapomnění, tak jak byl zvyklý. Jediné, co však zůstalo byly oči jeho bratra a jeho hlas, který ho nabádal, aby nezapomněl. "Kamínku nevíš co by to mohlo znamenat? Já bych to rád věděl, ale bohužel si toho moc nepamatuju. Prokletá paměť." měl pocit, že mu kdysi někdo věřil, že by to mohlo být už v pořádku. Ale kdo to byl a kde to bylo, to byla otázka. Sebral si kamínek a odešel zase o kus dál, hledat si nějaký žvanec.

>> Zrádcův remízek

<< Hrušňový sad

Černobílý vlk se doplahočil na pláž. No dobře, pláž to ještě nebyla, zatím jen náznak toho, že se poblíž nachází moře a velká pláž, ale na to už neměl sílu. Nechápal, jak mohl cestu z lesa hledat tak dlouho. Za to může ten duhový déšť. Určitě mě popletl hlavu a já šel tak dlouho. Proč vlastně mám v tlamě ten kámen. Zastavil se a upustil svého kamenného společníka do písku. Ten byl okamžitě obalený, ale to Awaraka teď moc nerozčilovalo. Zmateně se na něj díval, pak se podíval stejným zmateným pohledem na okolí a pak zase na kámen. Doloval z hlavy, proč ho vlastně má. Jenže jak byl unavený, trochu hladový a maličko vyprahlý, tak by z hlavy dlouho vytahoval, jak se vlastně jmenuje. Zazíval a kyslík mu trochu povzbudil myšlení.
"Jasně, jasně. Ty jsi Áčko, můj kamarád. A já měl namířeno... Namířeno někam tam. Nebo sem? To je asi jedno. Teď se tady uvelebíme, pořádně se prospíme a pak vyrazíme dál." Pohladil svou ohromnou tlapou kamínek, jako kdyby se jednalo o mrňavé vlče a přihlouple se na něj usmál. Packou si ho přihrábl k sobě a stočil se ochranářsky kolem něho. "Jojo, půjdeme spinkat. A pak budeme putovat dál, najít si nové kamarády."

<< Louka vlčích máků (přes Zlatavý les)

Černobílému vlkovi trvalo dost dlouho, než se propletl lesem až na okraj, kde to vypadalo velice zvláštně. Jelikož už bylo po velkém dešti, který však Awarak moc nepocítil, když se schovával v lese, tak to tu vonělo čerstvostí a jarem. V korunách rozkvetlých stromů bzučely včely a vlk si všiml i jiného hmyzu, který pilně navštěvoval květy. Položil si na zem svého kamenného přítele a chvíli tu pohodu sledoval. "Podívej Áčko, jak to vypadá krásně. Kéž bych taky uměl lítat, to by bylo krásné. Byl bych tady, pak zase tady a během chviličky bych se přemístil jinam." Radostně kameni předváděl, jak by létal, takže jen poskakoval všude kolem.
Najednou mu na čumáku přistála kapka vody. Zarazil se a nejprve se rozhlédl kolem sebe, protože si myslel, že pršet už nebude, když to tu je všechno tak mokrý. Zaposlouchal se, jestli náhodou hmyz nepřestane pracovat, protože když se jedná o nějaký větší slejvák, tak se všichni drobní broučci schovají. Tuhle pomůcku ho naučila maminka, za což byl naprosto rád. V korunách stromů to však hučet nepřestalo, naopak zaslechl i ptačí zpěv. Proto si z jedné kapky nic nedělal a vesele poskakoval dál. Nakonec se radostně natáhl do trávy a jen se tak neurčitě díval před sebe. Tedy jen do chvíle, kdy jeho pozornost přilákaly barevné mraky! Hned se zase postavil na nohy a div si krk nevykroutil, jak se snažil všechnu tu krásu pobrat. "Jééé, podívej, to jsou krásné mráčky," zvolal ke kameni s nevinností vlčete a vůbec mu nevadilo, že jeho kožíšek začíná pomalu vlhnout. Aby ho nebolelo za krkem, tak se hlavou přitiskl k zemi, aby mohl detailně prozkoumat každičkou kapičku, aby zjistil, jestli i ony mají duhové barvy. Když zjistil že ano, zastavil se na místě a nechal na sebe duhový déšť padat. Kéž by se na mě ty barvy udržely, to bych byl originální. K jeho zklamání však kapičky na jeho těle nevytvořily nějakou mozaiku. Stávaly se z nich jen obyčejné kapky deště.
Awaraka to na chvilku mrzelo, ale pak se raději zahleděl na tu krásu kolem sebe. Nechtěl si totiž kazit zážitek. No řekněte, kolik vlků bude moci pak tvrdit, že vidělo duhový déšť? Pokud ovšem neprší všude. Ale třeba si toho někdo nemusí všimnout! Tomuto dobrosrdečnému vlkovi by náladu jen tak něco nezkazilo. Vzal si svůj kamínek a vydal se znovu na pochod.

>> Přímořské pláně

Kéž bych jen nebyla hloupá a nenechala si to všechno na poslední týden...

Nevadí, poučení pro mě pro příště. :D Ale děkuji za zrealizování této akce, spousta úkolů (všechy) byla vážně povedených a vtipných. Velmi jsem se bavila. :D

A odměny. Mám 25 bodů, které bych chtěla využít následovně:

7 bodů = 10 křišťálů
6 bodů = 150 oblázků
5 bodů = 40 drahokamů
4 body = 30 květin
3 body = 105 mušlí

Moc děkuji.

Převedeno ✔

<< Kamenné pole (přes Náhorní plošinu)

Vlastní cíle 4. úkol (3/5)

Noc neustávala, však taky začala poměrně před chvílí. Awarak se však nedokázal v té tmě ztratit. Nemohl se rozplynout, aby se mohly ztratit i jeho pochyby. Tušil, že tohle nebude poprvé, co mu paměť vypověděla službu. Nebylo možné, aby tu byl jen chviličku. Že to bylo jen pár týdnů, co se tu objevil. Kolik mi je vlastně let? Jsem tu celou zimu nebo to byla třeba druhá nebo třetí?
Zastavil uprostřed louky a sedl si. Smutně se díval kolem sebe, jako kdyby čekal že k němu dojde vlk nebo i jiný tvor, který by mu odpověděl na jeho otázky. Stačil by kdokoliv. Položil si kamínek před sebe a začal si s ním povídat. "Víš Áčko, já bych potřeboval někoho, kdo by mi pomohl. Kdo by se mnou stále byl a dokázal by mě pomoci, když se mi to stane." oslovil ho Áčko, protože se to k němu hodilo. Nějak cítil, že mu má takhle říkat. Kamínek však neodpověděl, taky neměl jak. "Co myslíš? Najdeme spolu někoho, kdo nás tady bude provázet a hlídat? Víš, já bych chtěl i nějakou vlčici, protože s ní by to mohlo být taky dobrý. Ale myslím, že na to mám ještě času dost. No, i když..." Podíval se na svůj kožich, jestli tam náhodou nemá šediny. Naštěstí se nic takového nepotvrdilo. Oddechl si a s novým odhodláním se zvedl. "Pojď Áčko, jdeme dál, třeba tam bude kamarád." Čapl svého malého průvodce a vydal se na další pochod. Přemýšlel, jestli by si náhodou neměl najít nějaký přístřešek. Cítil, že jídlo nepotřebuje, že nedávno jedl. Ani si nedokázal vybavit co a kde. Já už takhle žít nechci. Copak není nikdo, kdo by mi mohl pomoci? Protože tohle není život, který bych si přál. Neměl ani ponětí, proč to potkalo zrovna jeho. Ale vlastně mohl být docela rád, protože jeho sestřička na tom byla podstatně hůř. Jenže ona s tím žije. Možná ani neví, jaký to je, když zapomene to, co se stalo před chvílí. Ale já to vím dlouho a pak nic? Proč? Jak rád by slyšel odpovědi na své otázky. Nebo jednu odpověď, že někdo přišel na způsob, jak mu s tím pomoci.

>> Hrušňový sad (přes Zlatavý les)

<< Tajga (přes Úzkou rokli)

Jeho nohy se dotkly dalšího území. Měl nejasný pocit, že tudy už jednou určitě běžel nebo šel, ale teď mu to nějak nenaskakovalo. Cítil na území pár vlčích pachů, ale neměl náladu se s někým setkat. V hrudi se mu totiž usadil pocit, že někoho ztratil. Někoho, kdo byl pro něj důležitý, komu něco slíbil. Paráda, další vlk kterému něco dlužím. Ale vím, že se jednalo o vlka. Tamto předtím byla vlčice. Takže to už jsou dva. I když se však snažil si vybavit aspoň něco o daném slibu, neměl šanci si vzpomenout. Takový to byl chudák. Vyhnul se co nejvíce vlkům, kteří vypadali, že se vydali někam jinam, než on. Proto svoji trasu raději ještě prodloužil, aby se s nimi nepotkal a pokračoval ve své smutné cestě.

>> Louka vlčích máků (přes Náhorní plošinu)

>> Sněžné hory

Awarak běžel co mu síly stačily. Kam běžel? Netušil. Proč utíkal? Neměl ani zdání. Pomalu přešel do klusu, až zastavil úplně. Zadní noha ho začala pobolívat a to dost silně. Proč mě to vlastně bolí? To jsem někam utíkal i předtím? Nemohl si vzpomenout, ale vážně by to moc rád věděl. Možná, že jsem měl zastavit u toho vlčka, který tam stál pod svahem. Podíval se za sebe, jestli se tam chce vracet, ale raději ne. Udělal si pěknou ostudu, takže se raději vracet nechtěl. Co když ho ale potkám. No byla tma, já ho pořádně neviděl, on mě asi taky ne. Tak to třeba tak nevadilo. Ale proč mám pořád ten kámen?
Zastavil se a pustil kamínek na zem. Pořádně ho zkontroloval, otočil na všechny strany a hledal, v čem je tak zajímavý, že ho nese. Něco mu měl připomenout, ale co to bylo? Povzdechl si, ale kamínek si sebou vzal. Co kdyby ho potřeboval.

>> Kamenná pláž (přes Úzkou rokli)

Daný úkol č. 3 (3/3)

Awarak trochu znejistěl. Že bych se vážně spletl? Ale co potom to, že nemá ráda zimu? Pořád mu to nešlo do hlavy. Ale když chtěla hrát tuhle hru, tak proč by ne. "Dobře, tak dejme tomu, že jsi vlčice. Ale zkus tomu dát aspoň trochu šanci. Nebylo by lepší být želvou? Když jsem ti to všechno tady vysvětlil, jak to mají, tak bych hned sám nějakou byl. No jo, ale já jsem vlk. Kdežto ty. Ty jsi jasná želva."
Pak se však nad tím Awarak zamyslel. Když oživoval tu žábu, tak si pak taky byl stoprocentně jistý, že má myši na zádech, jeleni se na něj smějí a další nesmysly. Že bych se spletl? Ale ne, to by snad nebylo možné. Podíval se znovu na Wizku. Už se mu více zdála jako vlčice, než jako ta želva. "Nevadí, když si tě trochu prověřím?" Podle pachu to vůbec nemohl soudit, protože želvu nikdy necítil. Proto musel sáhnout k drastičtějším opatřením. Zvedl se a přišel blíž k vlčici. Pomalu natáhl tlapu a mírně do ní šťouchl. Nebyla studená nebo slizká jako želva. Nikdy želvu neviděl, takže ani neměl tušení, jakou by měla mít tělesnou teplotu.
V tom mu však došlo, jak hnusně se k vlčici, kterou už začal pokládat za vlka, choval. Stáhl tlapu a zatvářil se naprosto zahanbeně. "Já... Já se moc omlouvám. Já vím, že musím vypadat jako úplný šupák. Víš, já oživoval žábu a pak jsem měl divný vidiny a asi se mi to ještě z organismu nedostalo." Potřásl hlavou a stáhl se o dost dál od vlčice. "Zkusíme to znovu? Jsem Awarak, těší mě." Provinile se usmál, aby si vlčice nemyslela, že je takový pomatenec. Snad to trochu zachráním.
Na svého kamaráda teď trochu pozapomněl, když tu řešil svoji reputaci. Měl jsem zůstat jen s Aithérem a měli jsme si hrát. Já na vlčice ještě nejsem vůbec připravený. Byl z toho vážně na nervy. Co si to jen dovolil k téhle milé vlčici? Tak moc se mu myšlenky mlely v hlavě, že si raději vzal kamínek a začal utíkat. Minul svého kamaráda a zdrhal, protože doufal, že nezapomene. Tak nějak si vzpomněl, že tohle se mu dělo chvilku předtím, než zapomněl. Ale nedařilo se, myšlenky a vzpomínky a nápady se míchaly a míchaly až.... Proč jsem tady na horách? A kam nesu ten kámen? No nic, nechám si ho, drží se celkem pohodlně, třeba ho někomu nesu.

>> Tajga

Daný úkol č. 3 (2/3)
// Já opravovala závěr bakalářky, pardon :D

Připadal si trochu šíleně, ale opravdu ve vlčici viděl želvu. Nechápal vak, že to jeho kamarád neviděl. Naštěstí to oba brali v pohodě, protože kdyby s tím vyšel na někoho jiného, mohl lehce přijít k úhoně. Ani si tak nějak neuvědomil, že kdy nějakou želvu viděl.
"Vlci možná ne, ale želvy jej mají." Stál si na svém, ale stále se usmíval, jako kdyby něco vysvětloval vlčeti. Pak se jeho kamarád sebral a sjel po břiše zavátý svah. Awarak by se k němu ihned přidal, kdyby neměl tak důležitý úkol, jako bylo přesvědčit Wizku, jak se vlkoželva představila, že je jen želva. "Ale opravdu jsi želva. Jen nejsi celá. Musíme ti najít právě ten krunýř, ve kterém si budeš hovět. Víš jak to budeš mít lepší než my, vlci? Můžeš být doma, než řekneš švec. Proště jen zalezeš do svého domečku, který si nosíš na zádech. No nebylo by to úžasné?" Vážně si nevzpomínal, kde přišel na anatomii želv, ale věděl o nich dost informací. Stal se z něho odborník na slovo vzatý.
Jenže vlčice z jeho proslovu tak nadšená nebyla. Awarak to však nemohl pochopit. Vždyť proč by zatajovala svoji pravou identitu? Musel na to trochu jinak. "Tváříš se, jako kdyby ti zima lezla na nervy. A víš proč? Protože želvy nemají zimu rády a celou ji prospí!" Možná něco maličko přibarvil, ale o to se teď nejednalo. Hlavně, když ji přesvědčí. "Pak, nemusela by si lovit, stačilo by ti žít někde u jezera, tam sis vždycky našla dost potravy. Přišel by predátor? Jednoduché, zalezla by si do vody. Tak jak to, že ještě nevidíš, že jsi roztomilá želvička." Vypadal trochu posedle, ale nechtěl chudáka Wizku tak moc vylekat. Přeci jen, když celý život žila s tím, že je vlk a teď ji z té iluze probudil, tak to musel být šok. Proto zmlkl a sednul si. Slyšel, jak se jeho kamarád dole raduje, že to byla parádní jízda. Jen co ji to dojde, tak si taky půjdu ten kopec sjet. Vypadá to jako parádní zábava. Podíval se na Wizku, aby zjistil, jestli už ten fakt přijala nebo tomu stále odmítá uvěřit. Ta se však tvářila nepřístupně. Awarak se na ni zadíval pořádně, jestli se náhodou nespletl a nedívá se na vlka. Ale ne, pořád to byla jasná želva.