Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Kamenné pole (přes Náhorní plošinu)

Vlastní cíle 4. úkol (3/5)

Noc neustávala, však taky začala poměrně před chvílí. Awarak se však nedokázal v té tmě ztratit. Nemohl se rozplynout, aby se mohly ztratit i jeho pochyby. Tušil, že tohle nebude poprvé, co mu paměť vypověděla službu. Nebylo možné, aby tu byl jen chviličku. Že to bylo jen pár týdnů, co se tu objevil. Kolik mi je vlastně let? Jsem tu celou zimu nebo to byla třeba druhá nebo třetí?
Zastavil uprostřed louky a sedl si. Smutně se díval kolem sebe, jako kdyby čekal že k němu dojde vlk nebo i jiný tvor, který by mu odpověděl na jeho otázky. Stačil by kdokoliv. Položil si kamínek před sebe a začal si s ním povídat. "Víš Áčko, já bych potřeboval někoho, kdo by mi pomohl. Kdo by se mnou stále byl a dokázal by mě pomoci, když se mi to stane." oslovil ho Áčko, protože se to k němu hodilo. Nějak cítil, že mu má takhle říkat. Kamínek však neodpověděl, taky neměl jak. "Co myslíš? Najdeme spolu někoho, kdo nás tady bude provázet a hlídat? Víš, já bych chtěl i nějakou vlčici, protože s ní by to mohlo být taky dobrý. Ale myslím, že na to mám ještě času dost. No, i když..." Podíval se na svůj kožich, jestli tam náhodou nemá šediny. Naštěstí se nic takového nepotvrdilo. Oddechl si a s novým odhodláním se zvedl. "Pojď Áčko, jdeme dál, třeba tam bude kamarád." Čapl svého malého průvodce a vydal se na další pochod. Přemýšlel, jestli by si náhodou neměl najít nějaký přístřešek. Cítil, že jídlo nepotřebuje, že nedávno jedl. Ani si nedokázal vybavit co a kde. Já už takhle žít nechci. Copak není nikdo, kdo by mi mohl pomoci? Protože tohle není život, který bych si přál. Neměl ani ponětí, proč to potkalo zrovna jeho. Ale vlastně mohl být docela rád, protože jeho sestřička na tom byla podstatně hůř. Jenže ona s tím žije. Možná ani neví, jaký to je, když zapomene to, co se stalo před chvílí. Ale já to vím dlouho a pak nic? Proč? Jak rád by slyšel odpovědi na své otázky. Nebo jednu odpověď, že někdo přišel na způsob, jak mu s tím pomoci.

>> Hrušňový sad (přes Zlatavý les)

<< Tajga (přes Úzkou rokli)

Jeho nohy se dotkly dalšího území. Měl nejasný pocit, že tudy už jednou určitě běžel nebo šel, ale teď mu to nějak nenaskakovalo. Cítil na území pár vlčích pachů, ale neměl náladu se s někým setkat. V hrudi se mu totiž usadil pocit, že někoho ztratil. Někoho, kdo byl pro něj důležitý, komu něco slíbil. Paráda, další vlk kterému něco dlužím. Ale vím, že se jednalo o vlka. Tamto předtím byla vlčice. Takže to už jsou dva. I když se však snažil si vybavit aspoň něco o daném slibu, neměl šanci si vzpomenout. Takový to byl chudák. Vyhnul se co nejvíce vlkům, kteří vypadali, že se vydali někam jinam, než on. Proto svoji trasu raději ještě prodloužil, aby se s nimi nepotkal a pokračoval ve své smutné cestě.

>> Louka vlčích máků (přes Náhorní plošinu)

>> Sněžné hory

Awarak běžel co mu síly stačily. Kam běžel? Netušil. Proč utíkal? Neměl ani zdání. Pomalu přešel do klusu, až zastavil úplně. Zadní noha ho začala pobolívat a to dost silně. Proč mě to vlastně bolí? To jsem někam utíkal i předtím? Nemohl si vzpomenout, ale vážně by to moc rád věděl. Možná, že jsem měl zastavit u toho vlčka, který tam stál pod svahem. Podíval se za sebe, jestli se tam chce vracet, ale raději ne. Udělal si pěknou ostudu, takže se raději vracet nechtěl. Co když ho ale potkám. No byla tma, já ho pořádně neviděl, on mě asi taky ne. Tak to třeba tak nevadilo. Ale proč mám pořád ten kámen?
Zastavil se a pustil kamínek na zem. Pořádně ho zkontroloval, otočil na všechny strany a hledal, v čem je tak zajímavý, že ho nese. Něco mu měl připomenout, ale co to bylo? Povzdechl si, ale kamínek si sebou vzal. Co kdyby ho potřeboval.

>> Kamenná pláž (přes Úzkou rokli)

Daný úkol č. 3 (3/3)

Awarak trochu znejistěl. Že bych se vážně spletl? Ale co potom to, že nemá ráda zimu? Pořád mu to nešlo do hlavy. Ale když chtěla hrát tuhle hru, tak proč by ne. "Dobře, tak dejme tomu, že jsi vlčice. Ale zkus tomu dát aspoň trochu šanci. Nebylo by lepší být želvou? Když jsem ti to všechno tady vysvětlil, jak to mají, tak bych hned sám nějakou byl. No jo, ale já jsem vlk. Kdežto ty. Ty jsi jasná želva."
Pak se však nad tím Awarak zamyslel. Když oživoval tu žábu, tak si pak taky byl stoprocentně jistý, že má myši na zádech, jeleni se na něj smějí a další nesmysly. Že bych se spletl? Ale ne, to by snad nebylo možné. Podíval se znovu na Wizku. Už se mu více zdála jako vlčice, než jako ta želva. "Nevadí, když si tě trochu prověřím?" Podle pachu to vůbec nemohl soudit, protože želvu nikdy necítil. Proto musel sáhnout k drastičtějším opatřením. Zvedl se a přišel blíž k vlčici. Pomalu natáhl tlapu a mírně do ní šťouchl. Nebyla studená nebo slizká jako želva. Nikdy želvu neviděl, takže ani neměl tušení, jakou by měla mít tělesnou teplotu.
V tom mu však došlo, jak hnusně se k vlčici, kterou už začal pokládat za vlka, choval. Stáhl tlapu a zatvářil se naprosto zahanbeně. "Já... Já se moc omlouvám. Já vím, že musím vypadat jako úplný šupák. Víš, já oživoval žábu a pak jsem měl divný vidiny a asi se mi to ještě z organismu nedostalo." Potřásl hlavou a stáhl se o dost dál od vlčice. "Zkusíme to znovu? Jsem Awarak, těší mě." Provinile se usmál, aby si vlčice nemyslela, že je takový pomatenec. Snad to trochu zachráním.
Na svého kamaráda teď trochu pozapomněl, když tu řešil svoji reputaci. Měl jsem zůstat jen s Aithérem a měli jsme si hrát. Já na vlčice ještě nejsem vůbec připravený. Byl z toho vážně na nervy. Co si to jen dovolil k téhle milé vlčici? Tak moc se mu myšlenky mlely v hlavě, že si raději vzal kamínek a začal utíkat. Minul svého kamaráda a zdrhal, protože doufal, že nezapomene. Tak nějak si vzpomněl, že tohle se mu dělo chvilku předtím, než zapomněl. Ale nedařilo se, myšlenky a vzpomínky a nápady se míchaly a míchaly až.... Proč jsem tady na horách? A kam nesu ten kámen? No nic, nechám si ho, drží se celkem pohodlně, třeba ho někomu nesu.

>> Tajga

Daný úkol č. 3 (2/3)
// Já opravovala závěr bakalářky, pardon :D

Připadal si trochu šíleně, ale opravdu ve vlčici viděl želvu. Nechápal vak, že to jeho kamarád neviděl. Naštěstí to oba brali v pohodě, protože kdyby s tím vyšel na někoho jiného, mohl lehce přijít k úhoně. Ani si tak nějak neuvědomil, že kdy nějakou želvu viděl.
"Vlci možná ne, ale želvy jej mají." Stál si na svém, ale stále se usmíval, jako kdyby něco vysvětloval vlčeti. Pak se jeho kamarád sebral a sjel po břiše zavátý svah. Awarak by se k němu ihned přidal, kdyby neměl tak důležitý úkol, jako bylo přesvědčit Wizku, jak se vlkoželva představila, že je jen želva. "Ale opravdu jsi želva. Jen nejsi celá. Musíme ti najít právě ten krunýř, ve kterém si budeš hovět. Víš jak to budeš mít lepší než my, vlci? Můžeš být doma, než řekneš švec. Proště jen zalezeš do svého domečku, který si nosíš na zádech. No nebylo by to úžasné?" Vážně si nevzpomínal, kde přišel na anatomii želv, ale věděl o nich dost informací. Stal se z něho odborník na slovo vzatý.
Jenže vlčice z jeho proslovu tak nadšená nebyla. Awarak to však nemohl pochopit. Vždyť proč by zatajovala svoji pravou identitu? Musel na to trochu jinak. "Tváříš se, jako kdyby ti zima lezla na nervy. A víš proč? Protože želvy nemají zimu rády a celou ji prospí!" Možná něco maličko přibarvil, ale o to se teď nejednalo. Hlavně, když ji přesvědčí. "Pak, nemusela by si lovit, stačilo by ti žít někde u jezera, tam sis vždycky našla dost potravy. Přišel by predátor? Jednoduché, zalezla by si do vody. Tak jak to, že ještě nevidíš, že jsi roztomilá želvička." Vypadal trochu posedle, ale nechtěl chudáka Wizku tak moc vylekat. Přeci jen, když celý život žila s tím, že je vlk a teď ji z té iluze probudil, tak to musel být šok. Proto zmlkl a sednul si. Slyšel, jak se jeho kamarád dole raduje, že to byla parádní jízda. Jen co ji to dojde, tak si taky půjdu ten kopec sjet. Vypadá to jako parádní zábava. Podíval se na Wizku, aby zjistil, jestli už ten fakt přijala nebo tomu stále odmítá uvěřit. Ta se však tvářila nepřístupně. Awarak se na ni zadíval pořádně, jestli se náhodou nespletl a nedívá se na vlka. Ale ne, pořád to byla jasná želva.

>> Dlouhá řeka

Daný úkol č. 3 (1/3)

Awarak své jméno slyšel velmi zřetelně. Odložil kamínek na zem, aby mohl v pohodě odpovědět. "Už běžííím," křikl zpátky a jeho hlas se odrážel ozvěnou od vysokých hor. Černý vlk se na tu krásnu chvíli bez dechu díval. Sice se dostavila tma a obloha byla bez hvězd a měsíce, ale sníh to světlo nějak nahrazoval. Awarak to nechápal, že tu může být světlo bez slunce a měsíce, ale stále se nechával okouzlovat pohledem. Pak si však vzpomněl, že hrají si s kamarádem hrají na babu, takže popadl kamínek a vydal se dál po jeho stopách. Teď to bylo vlastně mnohem lehčí ho sledovat, protože si po sobě nezahladil stopy. Je dobře, že se tu sníh drží tak dlouho. Možná, že když jsme takhle vysoko, tak se tu drží celý rok. Umínil si, že se sem přijde podívat určitě i v létě.
Mezitím už v dálce rozeznával siluetu jeho přítele. Rozběhl se a radostně k němu a když byl od něho pár kroků, tak tu vzdálenost doskočil. Sníh odletěl na všechny strany a Awarak se vítězoslavně usmíval. "A mám che. Teď mách babu ty," zamumlal, ale hned se zarazil. Až teď si všiml, že tu s nimi stojí ještě jeden vlk, spíš tedy vlčice. Až teď černý vlk pustil kamínek do sněhu a usmál se na ni. Jen mu něco na jejich společnosti nesedělo a dalo mu to zabrat, než mu došlo, co to bylo. "Ahoj, já jsem Awarak, kamarád tady Aithéra. Omlouvám se, že jsem na tebe nejspíš hodil sníh, není ti zima? Víš, jestli to pro tebe není nebezpečné být takhle vysoko, kde je pořád jen zima a žádná voda. A vlastně kde máš krunýř?" Mohl znít bláznivě, ale něco mu říkalo, že tahle vlčice není jejich druhu. Že to je přestrojená želva. A takový želvě se přece nemůže líbit na sněhu. Ta potřebuje sluníčko a vodu. Ale ne zmrzlou vodu! Awarak už začal vymýšlet, jak želvovlčici dostane co nejrychleji k vodě. Vlastně dole je řeka! Tam s ní musíme jít.
Začal kolem čenichat, to ve snaze najít jí její ukrytý krunýř. Našel však jen pár kamenů, které se za krunýř nemohly vydávat. "A jak to, že tady neumrzneš? A co tu vlastně děláš? Ty si se zatoulala, že je to tak! Já ti pomůžu dostat se zpátky k vodě. Zrovna teď jsme se kolem jedný šli, takže ti vlastně můžeme pomoci oba, viď Aithére?" Na svého kamaráda trochu zapomněl, když řešil záhadu, jak se sem mohla dostat. Te%d mu však svitlo, že by jí mohli pomoci oba a bylo by to rychlejší a možná pro ni i bezpečnější.

<< Velké houští

Awarak se držel pachu svého přítele. Bílý vlk se však asi nemohl nabažit toho, že znovu vidí, takže byl okamžitě pryč. Černý vlk sice ještě s dechem vystačil, ale noha ho začínala trochu pobolívat. Nejspíš za to mohlo jeho malé dobrodružství, kdy hledal lék. Zpomalil proto do mírného klusu a snažil se zadní nohu co nejvíc šetřit. Jeho výletu však nelitoval. Naopak byl rád, že se ho zúčastnil. protože kdybych nešel tak daleko, nenašel bych medvěda, ze kterých už nemám tak velký strach. Jen respekt. Kdybych nešel tak daleko, tak kdo ví, jak dlouho bychom byli bez jídla. Kdybych nešel, no dobře, nezašlápl bych žábu a neměl divný vidiny, ale to je detail. Malé mínus nad hodně plusy. Nebál se, že by se mu vlček ztratil. Protože tak nějak cítil, že by na něj zapomenout nemusel. Teda aspoň doufám.

>> Sněžné hory

Awarak se radostně díval na vlčka. Tomu se muselo neskutečně ulevit, že konečně má zpátky zrak. I černý vlk byl moc rád, že se mu schopnost vidět vrátila, protože to by byl strašný život, který by ho bez očí čekal. Už by nikdy neviděl sluneční paprsky, svit měsíce. Dokonce ani vodu nebo obyčejný kamínek. Kamínek! Vzpomněl si na dárek, který dostal a hned se po něm začal shánět. Tu však Aithér přiskočil a vrazil do něho. Černý vlk se na něho zmateně podíval, ale to už se bílý vlček rozběhl pryč od něj. Ještě však stihl vykřiknout něco o babě. Awarakovi konečně svitlo, ale nejdřív chtěl najít jeho dáreček. "Už běžím," vykřikl, když ho konečně našel. Vzal ho do tlamy a utíkal za vlčkem. Doufal však, že mu nedal až moc velký náskok. Přeci jen měl špatnou nohu, když dlouho běhal. Na to však teď nechtěl myslet. Chtěl si užívat vlčecí hry, protože ty ho stále bavily.

>> Dlouhá řeka

Awarak sledoval svého kamaráda, jak se láduje... Vlastně, jak už dojídá poslední zbytky z kosti. Oholil ji úplně na morek, že už by se dala použít jen jako žužátko nebo palice na pomyslné hady. Neměl co říkat, tak jen sledoval jeho pohyby. Čekal kdy Aithér konečně uvidí. Protože si nechtěl připustit, že by zničehonic přestal vidět. Najednou se vlček zvedl a vykřikl jeho jméno. Koukal lehce stranou, tak se tam Awarak přemístil, aby neměl hloupý pocit, že nechá kamaráda mluvit do prázdna. Ale to co řekl, ho šokovalo. "No jo, vidíš to. Na to jsem ani nepomyslel, jestli mi pomohl kouzlem. Nebyl čas," zasmál se a dál to nerozebíral. On to totiž neuměl a nemohl nějak ovlivnit, a tak netušil, jestli souboj s medvědem opravdu pomohl. A nechtěl Aithéra ještě více trápit.
Po jeho plamenné řeči se tvářil bílý vlček dojatě. "Není vůbec zač." Cítil se trochu špatně, že mu za to ještě děkuje. Vždyť by to mělo být úplně samozřejmé, že si vlci takhle pomáhají. Sice mu bylo jasné, že asi ne všichni jsou takoví, ale Awarak to takhle bral. Že si musí pomáhat. Jak byl pořád takový naivní. Ztracen ve svých úvahách přehlídl, jak jeho společníkovi z očí padají slzy. Nebylo jich mnoho, možná i proto si jich nevšiml. Až když Aithér začal kolem něho poskakovat a radostně křičet, tak vzhlédl. Ocásek mu začal kmitat tam a zpátky. Přidal se k hýbacím oslavám. "Paráda, to jsem rád." Zubil se na celé kolo a oplatil kamarádovi žďuchnutí. Nebylo pochyb o tom, že vlček vidí dobře, protože sledoval Awaraka přesně na místo, kam zrovna poskočil. Takže to neříkal jen z důvodu, aby Awaraka povzbudil. i tak si černý vlk oddechl, protože by to vlčkovi vůbec nepřál. "I tak ale můžeme cestovat spolu, jestli chceš. A kam by si teď rád šel?" Přestal poskakovat a díval se zvědavým pohledem na Aithéra, aby zjistil, co má v plánu.

Bylo vidět, že se jeho kamarádovi ulevilo, že se vrátil. Awarak byl taky šťastný, protože na něj nezapomněl a to bylo takové malé vítězství. Jen ho tížil fakt, že nenašel nějaké bylinky na oči a zdálo se, že ani maso, za které Aithér moc děkoval, nepomohlo. Černý vlk trochu posmutněl. "Hledal jsem i něco, co by ti mohlo pomoci. Ale jak je všude voda, tak jsem nějak nenašel nic, co by mohlo pomoci. No a vlky jsem viděl jen ty u jezera, ale tam jsem zaháněl medvěda a tak jsem se jich nezeptal, jestli by nevěděli, jak ti pomoci." Říkal to smutně, protože vážně chtěl vyléčit jeho nenadálou slepotu a už mu docházely nápady.
"Tak aspoň se ti teď budu hodit jako osobní strážce. A budeme cestovat spolu a budeme hledat lék. I kdybych zapomněl, tak mi to ty i tvůj dárek připomenete a prostě budeme hledat, dokud se ti zrak nevrátí. I kdybych měl žebrat u samotné Smrti." Awarak zlostně a rozhodně dupl nohou, protože se nehodlal vzdát. Dokonce ani nevěděl, že právě nabídl Aithérovi, že ho klidně dovede za Smrtí. Netušil totiž, že tu Smrt opravdu žije. Doufal ale v to, že aspoň trochu druhého vlčka povzbudil.

<< Kamenné pláž
Daný úkol 1 (3/3)


Jakmile se prokličkoval nebezpečným územím dostal se konečně k místu, kde někde nechal svého přítele. Jenže, všechno to vypadalo nějak podezřele divně. Až teď mu konečně začalo docházet, že to co viděl a potkal, nemohla být tak úplně pravda. Copak jsem se zbláznil? Ale, ale ty kameny vypadaly vážně hrozivě a jako že mě chtějí sežrat. Byl z celé situace chudák celý přešlý, ale neměl jak si pomoci. Nedokázal změnit to, co viděl. A že toho bylo hodně. Stál na kraji houští a místo, aby viděl, jak se větve proplétají do sebe a dělají ze sebe jeden velký keř, viděl klubka hadů. Velkých, malých, zelených, hnědých, flekatých. Všechny které znal a navíc spoustu, které ani nevěděl, že existují. Ale jedno měli hadi společné. Dívali se na černého vlka svýma temnýma, korálkovýma očima a čekali na jedinou malou záminku, aby po něm mohli vystartovat. Z tlam se jim kmitaly rozeklané jazyky a občas vydaly typický hadí zvuk. Kdyby byl Awarak bábovka, asi by se otočil a utíkal pryč. Jenže on chtěl být statečný, takže se mu jen rozklepaly nohy, jak na tu hrůzu hleděl. Pak se mu však přitížilo, když si uvědomil, že do téhle hadí jámy přivedl svého kamaráda a ještě ho tam nechal. Jak jsem to mohl dopustit? Nejhorší scénáře v jeho hlavě ukazovaly, jak se Aithérovo tělo svíjí na zemi bolestí, napuštěné tunami jedu a vyprchává z něj život.
Awarak nakrčil pysky a rozhodl se jednat. Pokusí se zachránit Aithéra, vždyť má kost, kterou se může uchránit proti rychlým hadím tlamám. Začichal, jestli ucítí pach kamaráda, který ho dovede až k němu. Po chvíli se zorientoval a na nic nečekal. Vzal si urvanou nohu lépe do tlamy, aby mu sloužila jako zbraň a vyběhl do spleti hadů. Mával kolem sebe pomyslnou kostí, která však byla stále plná masa, ale to Awarak neviděl. V jeho očích byla bílá a úplně ojedená.
Působil tolik rámusu, že muselo být Aithérovi jasné, že se blíží. Mlátil přeci kolem sebe kusem masa. Jediné štěstí bylo, že kamzík byl mladý, takže jeho maso na kosti ještě dobře drželo. Kdyby byl staršího data, tak by pod nárazy do větví keřů už dávno opadalo a Awarak by donesl opravdu jen kost. Takhle se mohl jeho kamarád těšit na kus žvance. Brzy se černý vlk probojoval mezi imaginárními hadími hlavami až k místu, kde na něho poslušně čekal Aithér. Hodil kost, tedy samozřejmě maso před něj a a začal mu hned popisovat, co všechno viděl a zažil. Zvláštní bylo, že tady jeho oči už žádné hady neviděly. I na kosti byla zase spousta masa, jen to bylo krapet promočený a potrhaný, jak tím mlátil do všech stran. "Aithére, kamaráde, to jsem já. Neboj, už jsem u tebe a omlouvám se, jestli jsem tě vylekal. Představ si, našel jsem mrtvou nějakou přerostlou a divnou srnku, ale byla výborná, tak jsem tu kus její nohy přinesl k jídlu. Jen to je trochu rozmáchaný, jak pořád prší. A napadlo mě, že možná nevidíš z nedostatku jídla! A našel jsem medvěda a on, sice tak nevypadal, ale klidně mohl jít proti dvou vlčicím a vlčeti, tak jsem ho musel zahnat. Promiň, že jsem na tebe nepočkal. Ale byla to otázka života a smrti! Ale zjistil jsem, že nemají tak hrozné drápy a zuby. Nebo jako jo, ale není to až tak moc, jak jsem si pamatoval, takže jsem to trochu zveličil, za to se omlouvám. A a a..." Mlel jako kolovrátek, což se mu tak často nestávalo, takže se z toho zadýchal. Ale musel kamarádovi všechno přeci povědět! "A pak jsem šel po louce a ona úplně zmizela! Je tam jen voda, prostě řeky se vylily a všechno to zaplavují. A pak jsem šel kolem jezera, které bylo obříí. Ale já tam šlápl na žábu, fakt omylem, já nechtěl. A byla najednou placatá, tak jsem se jí snažil oživit, a ona asi neožila nebo nevím, ale pak jsem měl takový divný vidiny. Třeba že se na mě smáli jeleni! Na zádech jsem vozil myši, pak mě chtěly sežrat kameny a nakonec jsem viděl, jak celý tyhle keře jsou tvořeni z hadů! Jenže, jak se tak na ně dívám, tak jsou úplně normální, takže ta žába musela být toxická, protože jinak fakt netuším. Ale nemusíš se bát, z toho masa to nebylo, určitě." Když se tak poslouchal, tak to vážně mohlo být z toho masa, protože ho nestrávil hned, ale až po nějaké době. Umínil si však, že bude věřit tomu, že za to mohla žába. Podíval se do očí bílému vlčkovi, aby zjistil, jestli vidí o trochu líp. Ale nepoznal to. "A už je to lepší? Myslím to vidění."

<< Řeka Mahtaë (sever)

Daný úkol 1 (2/3)

Dostal se na místo, kde před pár dny šli společně s Aithérem. Teď ale působilo až moc strašidelně. Kameny byly obrovské a některé měly dokonce tváře v podobě rozšklebených ksichtů. A všechny se ho pokoušely dostat a sežrat. To nemohl dopustit. Nejprve se dostal daleko od kamenů. To bylo nejdůležitější. Bylo možné, že šly po jeho úlovku a ne přímo po něm, ale nemohl dopustit, aby mu maso sebraly.
Obloha se zatáhla a bylo dost možné, že v dálce slyšel zvuky hromů. To strašidelnou atmosféru ještě zhoršovalo. Myšky z jeho zad už dávno utekly, nejspíš se bály těch obřích kamenů. Ani se jim nedivil. Potřeboval si najít nějaké vyvýšené místo, aby mohl lépe zmapovat situaci a najít si cestu skrz ty příšery. Čekal, že když se přiblíží k vysokému kameni, který je daleko od svých příbuzných, tak se po něm kámen nevrhne. Jenže, čím blíž šel, tím víc měl šutr otevřený chřtán dokořán.
Awarak se tedy musel obejít bez rozhledny, což byla velká díra v jeho plánu. Nevěděl si rady, ale musel skrz údolí žravých kamenů projít. Pak mu však došlo, že neví, jestli jsou přímo žravé. Jen, že mají velké tlamy. Mohl udělat jedinou věc, kterou ho napadla jako schůdná. Rozmáchl se a hodil před největší kámen celý kus masa, který nesl svému kamarádovi. Sám se přiblížil k malému kamínku, aby zkusil, jestli je vlkožravý. Dal před něj tlapu a byl připravený ihned ucuknout. Nic se však nestalo, takže se uklidnil. Jen straší, ale nekousnou mě. I tak bych měl mezi nimi prokličkovat. Radostně se otočil k masu, ale smutně protáhl obličej. Z masa zbyla jen kost, ohlodaná a úplně holá. Černý vlk popadl zklamaně zbytek kosti a vydal se, samozřejmě stále opatrně, skrz pole strašidelných kamenů. Cítil, že v něm roste zklamání z jeho samého. To jsem tomu teda dal.
Prosmýkal se kolem kamenů a stále očima sledoval jakýkoliv podezřelý pohyb. Samozřejmě, že se kameny nemohly hýbat, ale to on ve svém poblouzněném stavu tak neviděl. Najednou ucítil na zádech nějaký dotyk. Ve skutečnosti se jednalo o kapky deště, ale Awarak v tom viděl útok malých kamínků, které mu šly po kosti. To ne, tu vám teda nedám. Nemohl křičet nahlas, protože v zubech držel nohu kamzíka, ale v hlavě si zakřičel zuřivé "uááá" a vyběhl hlava nehlava do kamenného pekla. Nebojím se vás!! Křičel vnitřně a probíhal dál a dál. V dálce stále hřměly hromy a na obloze nad ním svítily blesky. Zkrátka horor.

>> Velké houští

<< Velké vlčí jezero

Daný úkol 1 (1/3)

Snažil se udržovat svoje nohy na břehu, ale nějak se mu to nedařilo. Cítil, jak ho něco táhne do té krásné vody, která byla průzračně čistá. A voněla jako čerstvě spadané jehličí. Aby bylo jasno, voda byla plná bláta a různých nečistot splavených z okolních polí. Jemu to však přišlo, jako ta nejkrásnější voda na světě! A jak vybízela k tomu, aby si v ní zaplaval. A co víc, byla mírná, žádná rozbouřená řeka. Sluníčko krásně hřálo a v dálce svítila duha. Miloval svůj život.
V tlamě stále nesl kus masa, který se nějak zvětšil, ale Awarak necítil, že by nesl víc váhy. Takže jsem po tom jídle zesílil. Aithér bude mít radost. Nějak si nemohl vybavit, jakou barvu kožichu má jeho kamarád. Bílou? Hnědou? Černou? Zelenou nebo modrou? Vážně si nemohl vzpomenout. Rozhodl se, že bude mít všechny barvy, aby ho snadněji poznal mezi ostatními. Rozhlédl se kolem sebe a nějak to tu nepoznával. Nevzpomínal si totiž, že by tu kdy někdy viděl tak zářivě zelenou barvu. A nějak mu do hlavy nešlo ani to sluníčko, když ještě před pár minutami lilo jako z konve, ale nechtěl to řešit. Protože to co viděl, bylo mnohonásobně hezčí, než ten nekonečný slejvák. Znovu se zadíval do lákavě vyhlížející vody. Tak rád by tam smočil tělo, ale bál se, že by mohl ztratit maso, které pro svého kamaráda nesl. Zvlášť když bylo tak veliké. Jednoduše se mu mohl stát, že by mu upadlo do vody a už by nebylo poživatelné. Protože rozmáchané maso bylo vážně nechutné.
Proto si koupání odpustil, ale aspoň se díval na ty roztomilé tvory, kteří ho doprovázeli. Motali se mu kolem nohou, pod tlapkami a když pootočil hlavu, tak zjistil, že některé veze na zádech. Měl dobrou náladu, tak proč by jim neudělal dopravní prostředek? Začal počítat, kolik druhů zvířátek se tu sešlo. Stoprocentně rozeznal malé myšky i jejich vzdálené příbuzné, potkany. Ale ti se drželi dál od něj. Myšičky ne, ty se mu v klidu vezly na zádech. Dále viděl zajíce a pak něco, co bylo jako zajíc, ale mělo to menší uši a zavalitější tělo. (//králík) Ale u hlodavců to nezůstalo. Další se na něho přišli podívat statní jeleni. Pozorovali, jak nese kus nohy, ale vůbec jim to nevadilo. Naopak, ještě se na něho usmívali. Nikdy předtím neviděl, že by se na něj zvířata usmívala, ale to bylo možná tím, že byl hladový a lovil je. Ale když teď na něm viděli, že je najedený a ještě nese úlovek, tak se na něho přišli podívat a i se usmívat. Jo, přesně takhle to bude.
Další ze zvířecí říše tu stály zebry. Awarak ani nevěděl, že nějaké takové pruhované zvíře existuje a ani netušil, že zná jak se jmenuje. Každá se na něho také dívala, všechny kývaly hlavou a zvláštně se šklebily. Jejich pysky byly ohrnuté nahoru, aby ukázaly velké, žluté zuby a vydávaly hýkavé zvuky. To už bylo i na Awaraka trochu hodně. Tak moment, tady něco nehraje. Proč stojí všichni okolo koryta a smějí se na mě? Od kdy vozím myši na zádech? Ale tyto myšlenky brzy utnul, protože byly až moc depresivní. Víc se mu líbilo, jak se na něho všichni smějí.

>> Kamenná pláž

<< Východní hvozd (přes V. Galtavar)

Pyšně si vykračoval s masem v tlamě. Konečně, po mnoha dnech strádání měl nažrané břicho a co víc? Nesl kus masa i svému kamarádovi. Awarak věřil, že mu to pomůže od slepoty. Že ho jídlo vyléčí a dodá mu potřebnou sílu, která mu scházela. Není divu, že přišel o zrak! Vždyť byl na té procházce, pak se mu přitížilo, že byl nervózní a z toho všeho přestal vidět. Až k němu dojdu, tak mu to budu muset říct, že to bude určitě z toho. Určitě totiž neumře!
Měl to krásně vymyšlené, jen musel vymyslet ještě pár věcí. Například, jak se dostat přes jezero, které bylo určitě o mnoho větší, když teď do něj pršelo. Zastavil se u nového břehu a bezradně se díval. Potřeboval se dostat sice šikmo přes něj, ale i tak by to trvalo dost dlouho, než by došel podél jeho kraje dál. Teda myslel si to. Ale plavat se mu to taky moc nechtělo. Sice by to rychlejší, aspoň podle odhadu, ale z masa by se mohla stát čvachta. Chvíli to zvažoval, ale nakonec se rozběhl podél břehu. Chtěl donést jídlo aspoň v trochu poživatelném stavu. Bohatě stačilo, že mu na to pršelo. Když už byl skoro u hranic, na něco dupnul až se trochu sklouzl. Ihned, jak získal stabilitu, tak se podíval co to bylo. Byla to žabka a teď vypadala trochu rozplácle. To Awarak nechtěl, byl proti takovému mrhání životy. Našel kámen, který nebyl pod vodou z odtoku jezera, jen pod deštěm a tam odložil maso. Vrátil se pro žábu, vzal ji do tlamy a položil na stejný kámen. Šťouchl do ní packou, ale nic se nestalo. Vyděsil se a ihned ji začal oživovat dýchám z tlamy do tlamy. Chutnalo to slizce, ale žába se zavrtěla a odskočila. Možná to byl poslední záchvěv života, možná se vyděsila, že jí chce černý vlk sežrat, to se nedozvíme. Awarak byl rád, že ji viděl odskočit, popadl maso a vydal se dál na cestu. Popravdě mu však začínalo být nějak divně.

>> Řeka Mahtaë (sever)

<< Kaskády

Daný úkol 4 (1/1)

Konečně se mohl trochu usušit. Teda byl to je takový falešný pocit, když vstoupil do lesa, protože se tu na něho nesnášely tuny kapek deště. Jen poloviční nálož, protože na kraji lesa byly stromy dál od sebe. A jelikož se jednalo o listnaté, tak jejich maličké lístečky ještě nedokázaly zachytit tolik vody. Proto doběhl dál do lesa, kde hustota větví nahradila chybějící listí a voda tu padala jen sporadicky. Konečně si Awarak oddechl a pořádně se oklepal. Jednou, dvakrát, třikrát, aby měl pocit aspoň malinko suššího kožichu.
Když byl se svou suchostí spokojený, zahleděl se do nitra lesa. Bylo tu krásně. Stromy hustě u sebe, takže by se tu krásně dalo hrát na schovávanou. Vůně tlejícího listí byla také opojná, zvlášť jak do toho pršelo. Také když se nadechl, tak bylo to možné? Cítil plno živočichů, prostě jídla dostatek. zakručelo mu v břiše a hned mu to došlo! Tohle je lék pro Aithéra. Jídlo. Nebylo by krásné, mít tu smečku? Musel se nad tím nápadem vážně pozastavit. Znovu se rozhlédl, ale trochu jiným pohledem. Stromy, které chtěl původně mít jako úkryty pro hru, viděl teď jako dokonalé pozorovací stanice. Úplně viděl, jak se svými přáteli sleduje cizince z poza stromů, dělají různé zvuky, aby je všechny vystrašili a tím vyzkoušeli, jestli mají na to žít v jejich lese. Hned začal vzpomínat, co všechno bylo pro takovou smečku potřeba. Úkryt. Bez toho se nic neobejde. Rozběhl se a snažil se najít něco, co by se dalo použít jako místo na přespaní nebo odpočinek. Našel jen maličký převis, kam by se sotva sám vešel. Odhodlání mít tu vlastní smečku mu to však nevzalo. Pečlivě převis zkontroloval, jestli mu nespadne na hlavu, když se ho pokusí nějak upravit. Nic takového neviděl, takže se dal do úprav. Vyhrabal větší jámu pod kamenem a dostával se dál a dál. Brzy měl polojeskyni. Nefoukalo tam, ale při vydatných deštích by to mohlo Awarakovo dílo zaplavit. Při takových, jako řádily teď. To mu však nedošlo, byl na svoji práci náramně pyšný.
Tak, co dalšího smečka potřebuje? Jídlo! Začal čenichat ve vzduchu, protože předtím tu něco cítil. A opravdu, poznal že se nedaleko nachází skupina nějakých zvířat. Netušil o jaká jde, takže se k nim pomalu začal přibližovat. Brzy je i našel, ale i když se na ně díval, tak si nemohl vzpomenout jak se jmenují. Bylo dost možné, že je ještě nikdy neviděl. To ale bude paráda, jídlo hned v lese, to nebudeme muset ani nikam chodit na velké lovy. Jenže, když se na ně tak díval, nebyl si tak jistý, že by jednoho dokázal skolit sám. Pak si ale všiml, že jeden z nich leží na zemi. Když se zadíval pozorněji, tak zjistil, že jeho oči jsou slepé, což znamenalo, že pošel. Awarak natočil hlavu, protože si to co viděl nedokázal vysvětlit. To mu jako vzdávají úctu? Jako vážně? Udělal neopatrný pohyb a praskla pod ním větvička. Veškeré živé osazenstvo se rozběhlo na všechny strany. Jen Ten mrtvý tam zůstal. Paráda, pro začátek máme i jídlo.
Vzpomínal dál, co bylo ještě potřeba k dobrému chodu smečky. Voda! Jak jsem mohl být tak hloupý a nemyslet na vodu? Jenže s tou to bylo horší. Ať pátral jak pátral, tak žádný pramen, potůček, říčku v lese nenašel. Musel se tedy smířit s tím, že pro vodu budou muset chodit někam mimo hvozd. Doufal však, že není nijak daleko. Pak mu došlo, že by taky měl označit hranice jejich území. Ihned se do toho dal, ale jeho značkovací zásoba skočila ani ne ve čtvrtině hvozdu. Proto se pak o stromy začal otírat, nechával na nich chlupy, které se zadrhly o kůru. Bylo to dost vyčerpávající a v polovině to vzdal. To nechám na ostatních, aby nám to tu taky označili. Zbývalo podle Awaraka už jen jediné. Přivítat vlky s otevřenou náručí. Sedl si k hranicím a čekal. Čekal a čekal, ale to ho taky brzy unavilo. Zamyslel se nad tím vším. Asi bych nebyl dobrá alfa, když sem nikdo nepřichází. No, tak aspoň vezmu kousek toho jídla Aithérovi a sám se taky najím. Být hlavním vlkem je na prd.
Došel na místo, kde ležel mrtvý kamzík, pořádně se z něho nažral, poděkoval lesu, že mu takovou hostinu připravil a utrhl zdechlině zadní nohu. Povedlo se mu to parádně, takže měl dostatek masa, aby se z něho kamarád najedl. Když už stál na hranicích, podíval se zpátky do lesa. Bylo by to tu krásné pro smečku. Smutně zatřepal hlavou a pak to nechal být. Stejně by na to možná zapomněl, že má nějakou smečku.

>> Velké vlčí jezero (přes Východní Galtavar)