Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  20 21 22 23 24 25 26 27 28   další » ... 38

Než se vůbec rozhoupali nebo něco dozvěděli, uběhlo mnoho času. Awarak si už ani nevzpomínal, kdy naposledy jedl nebo něco pil. A žaludek se začal celkem hlasitě dožadovat svého přídělu. A co teprve únava! Ta začala nebohého černobílého vlka taky pomalu dohánět. Ale ne, nejprve hezky všechno popořadě.
Měli štěstí, že na ně žádná ulomená větev nespadla. Nebo rovnou celý strom. Už vlastně nemuseli utíkat ani před letním sněhem, jak společně pojmenovali podivné, zmrzlé útvary. Jeho kamarád ho upozornil na spícího vlka, ale než se Awarak nějak rozhoupal jakkoliv zareagovat, už si to šedý vlk štrádoval někam pryč. Awarak proto jen pokrčil rameny. Sice by se jim mohla pomoc hodit při lovu, ale co už. Zvládnou to jistě sami. "Poslyš," začal vážně, ale jeho hlas se pomalu měnil na veselý. Přeci jen neoznamoval nějakou strašnou tragédii, ale jen jeho nápad na další kroky. "Možná bychom mohli udělat následující. Hádám, že si taky dlouho nejedl a nespal. Teda to jídlo tipuju, ale unaveně vypadáš," řekl opatrně, nechtěl Aithéra naštvat. "Tak jsem si říkal, že bychom mohli zkusit najít nějakou vodu, pak zkusit ulovit jídlo a nakonec se pořádně vyspat. Nemusí to být nutně takhle, ale logicky jsem uvážil, že by to bylo nejlepší." Díval se s napětím, ale i nadšením. Věděl jistě, že to vymyslel dobře, ale bál se, že se do toho jeho kamarádovi nebude chtít.

>> Medvědí jezero

Cestou se černobílý vlk se ještě usmíval nad svou vodní bombou. Větší radost by měl, kdyby je cestou k lesíku nebombardovaly kusy ledových kapek. Ani jeho kamarád netušil, o co se tak může jednat. Byl však statečnější a tu divnou, bílou věc ochutnal. A prohlásil, že ho to studí. Když byli pod stromy a podle Awaraka relativně v bezpečí, zastavil se a položil kamínek na zem. Otočil se na svého společníka a usmíval se. "Tady nás snad stromy ochrání. Studělo to jako sníh nebo to i tak chutnalo, takže nijak? Protože od toho bychom se mohli nějak odpíchnout. Jenže co nám to tak řekne? Letní sníh? Ale jak to pojmenovat, protože tohle je přece hloupost." Uvažoval nahlas i v duchu, protože ho zajímalo, jak se z této šlamastyky dostanou.
Čekal co mu řekne jeho kamarád. Jak se říká, víc hlav víc ví. Jenže jak tak sledoval oblohu, nelíbilo se mu, jak temná byla. Navíc se v ní občas ozval hrom a ukázal blesk. Tedy jen světlo od něj, ale Awarak z toho nebyl moc nadšený. Raději se začal dívat kolem sebe a přestávalo se mu líbit, co viděl. Když sem dorazili, moc tomu pozornost nevěnoval, ale teď to viděl zřetelně. Hlavně díky občasným zábleskům. "Možná bychom měli jít jinam, podívej." Zamával packou kolem dokola, aby se i Aithér všiml zlámaných větví, popadaných menších stromků. Tvářilo se to krapet strašidelně, zvlášť podpořené těmi záblesky.

Díval jsem se na bílého vlčka s obří nadějí. Na urážky s tím šedým vlkem jsem už dávno zapomněl. Teda ne, že bych na to zapomněl jako úplně, ale vytěsnil to, protože to byla malá a ošklivá epizoda mého, jinak skvělého života. A Aithér, jak se předtím představil, mi to všechno hezky potvrdil. Radostně jsem se na něho díval, protože bylo krásné se potkat s někým, kdo byl mým kamarádem. Pochválil mě, že jsem si vzpomněl a to mě tak zahřálo u srdíčka. Dobře, mohlo to být i tím horkem, co se kolem nás vznášelo a nechtělo odejít, ale spíš bych řekl, že to bylo tou pochvalou.
Došlo mi, že už se se mnou loučil, ale nakonec neodešel. Než jsem mu to stihl připomenout, protože jak říkal Castor, mohli se tu objevit medvědi, už na mě vesele křičel, jestli si dovedu představit, jak letí do vody. Abych řekl pravdu, představit jsem si to dokázal, protože moje fantazie na tom byla celkem dobře, ale on ani nečekal na odpověď. Plácnul mě tlapkou, ale nebyl jsem dost rychlý abych mu to vrátil. Začal jsem se smát, jak jsem ho tak pozoroval v jeho bezhlavém běhu a skoku do vody. "A teď ti ukážu já, jak má vypadat bomba do vody."
Radostně jsem sebral kamínek a zcela nenuceným krokem jsem došel blíž ke břehu. Tam jsem mu vyhrabal důlek a něžně ho uložil, aby se mu nic nestalo. Pak jsem trochu zacouval, abych měl pořádný rozběh. Tři, dva jedna, start, odpočítal jsem si v mysli a vyběhl jsem. Nabíral jsem rychlost a už, už jsem se chystal ke skoku, jenže v tu chvíli se blesklo, což bylo doprovázeno ohlušujícím hromem. Tak jsem se lekl, že jsem vyskočil výš, než jsem chtěl, takže nakonec ta vodní bomba byla opravdu obří. Voda vystříkla daleko a musela nahodit i mého kamaráda. Trochu jsem si loknul, ale nechtěl jsem to dát najevo. Smál jsem se na celé kolo, protože mi nějak nedocházelo, v jakém problému můžeme být. "Viděl si to? TO byla teprve bomba." Zubil jsem se na celé kolo, ale úsměv mi trochu tuhl na tváři, když jsem se zadíval na oblohu. Mezi černými mraky to totiž blýskalo, jak se jeden blesk za druhým vytvářely. Zatím jsme měli štěstí, že neudeřil do vody, ale to mohlo brzy přijít. Déšť mi nevadil, ale ty blesky nás mohly stát život. "Asi bychom měli hned vylézt ven, abychom nepřišli k úhoně." Snažil jsem se rychle doplavat až ke břehu. Očima jsem stále pozoroval oblohu. Sice bych tím blesk nijak neovlivnil, ale věděl jsem, že ještě budu žít.
Na břehu jsem se oklepal, ale nebylo to nic platné, když už z nebe padaly kapky deště. Jenže ony tak nějak bolely a já to nechápal. Při hledání prohlubně s mým kamínkem jsem si uvědomil, že ty kapky jsou nějaké tvrdé a vůbec nemizí. Nechápavě jsem se podíval na Aithéra. "Chápeš, co se to děje? Proč ty kapky nejsou jako vždy?" Jenže řešit tyhle věci jsme mohli i jinde, než u vody. "Hlavně bychom se měli schovat před těmi blesky. Nevíš, kam bychom mohli jít?" Nejlepší by byla jeskyně, ale neměl jsem ponětí, jestli tady někde byla nějaká volná. Les nebyl taky vhodná volba, ale asi to bylo lepší, než se ráchat v jezeru. "Poběžíme támhle do toho lesíka?" Pohodil jsem hlavou tím směrem, který jsem myslel. Čapl jsem jeho dárek do tlamy a utíkal seš jsem mohl.

// Křišťálový lesík

// Tak jsem odešla až teď, tahle pomalá hra mi celkem vyhovuje. :D

Přehnal to. Věděl to už ve chvíli, kdy ta ošklivá slova vypouštěl z tlamy a přesto je řekl. Jenže on nenáviděl vlky, kteří se povyšovali nad ostatní a ještě mu to snad radili? To už vůbec nedával. Ale jakmile ta slova vyřknul, už jich litoval. A to, že přijde odveta, to taky mohl tušit a ona vážně přišla. Poslouchal nadávky na svoji osobu, ale vztek na povrchu nechal k vidění. Uvnitř však plakal. Jak si mohl dovolit být tak krutý a ještě ze slov toho povýšeného vlka. Etney ho počastoval spoustou urážek a vydal se pryč. Awarak počkal, až zmizí jeho postava v dálce a začal si přát jediné. Zapomeň, zapomeň, zapomeň... Bohužel teď to zrovna zapomenout nešlo. A jednou by mu to ani nevadilo. Najednou se na jeho stranu postavil i bílý vlček, který začal na mizející siluetu křičet taky urážky a nadávky. Awarak už nemusel vypadat vztekle, takže se projevily jeho pravé emoce. Převažoval smutek. Vzal kamínek a došel blíže k Aithérovi, kde si kámen zase položil na zem. "Byl to přímo ubožák, ale mrzí mě, že jsem byl na něj tak hnusnej. Já to nemám rád, raději bych byl se všemi kamarád." Poslední slova protahoval, jako kdyby se měl rozbrečet. Jako kdyby byl malé vlče, které se snaží fňukáním vyžebrat pozornost. Pak ale dupnul packou do země tak mocně, až se bahno rozletělo na všechny strany. Taky trochu na jeho společníka. "Ale už se tím nebudeme stresovat. Hold takový paka po světě chodí. A třeba je uvnitř hodný a citlivý, jen to neumí dát najevo a ze strachu se schovává za urážky." Docela dospělý postoj od někoho, kdo před chvilkou natahoval jako děcko. Možná za to mohla vrozená naivita vidět ve všech to nejlepší.
Už na to nechtěl myslet, proto se zaměřil na vlčka. Awarak přimhouřil oči, jak se snažil vzpomenout si aspoň na něco. Pak vykulil oči. "Já ti dlužím jídlo!" Hned to však zavrhl, protože neměl ten správný pocit, že to byl zrovna tenhle vlk. Ale pak si vzpomněl ještě na něco. Možná to bylo jeho přítomností, ale cítil se v ní dobře a líp mu to myslelo. Kamarád. "Néé, to bylo něco jinýho. Mám tě chránit? Že jo, osobní strážce. A, a, a..." Jak se snažil rychle říct, na co si vzpomněl, tak se celý zakuckal. Musel začít znovu. "Byli jsme spolu skoro celou zimu. A já pak zapomněl a utekl jsem. Ale zase jsme se našli! Jsme velcí kamarádi, že jo?" Musel se ujistit, protože si to nepamatoval. A když při jejich shledání řekl, že na něj Awarak zapomněl, tak mu určitě musel říct o svém problému s pamětí.

// Urážka

Bílý vlček se k nim v hovoru nepřidal. Awarak dál stál na kamínku, který mu Aithér daroval. Zaprvé z důvodu, že se bál, aby ho neztratil a zadruhé, nechtěl aby ho Šedák neviděl. Awarak si byl skoro jistý, že by se mu akorát vysmál. Protože jeho chování se změnilo z hodného na dost nafoukaného. Černobílý vlk měl pocit, že se vlk snažil nad všechny povyšovat. Jestli ho rodiče nevedli k dobrému chování nebo ho rozmazlili, to nedokázal říct. Ale útočně se nechoval, tak to Awarak zatím přešel.
Poslouchal chvilku jeho vychloubání, ale pak to nemohl vydržet. Nějak mu tenhle vlk nesedl a i když to neměl v povaze, už mu musel říct, co si o něm myslí. Samozřejmě mu bylo jasné, že s ním nehne, protože to už má v sobě zakořeněný. "Oh, omlouvám se Vaše veličenstvo," pronesl sarkasticky. Netušil, kde se to v něm vzalo, ale když už byl v ráži, tak pokračoval. "Tak to seš fakt idiot, jestli si myslíš, že vlci se zlatýma očima jsou něco víc. Ty v tý hlavě máš doopravdy nasráno. Kreténe, takový jako ty miluju, fakt." Při svém plamenném projevu se celý naježil, takže vypadal skoro dvakrát větší. Kdyby teď na ně chtěl zaútočit medvěd, tak by se snad strachy otočil a utekl. Lekne se však jeho veličenstvo Etney?

// Pozdrav Asgaaru

Evelyn se ho snažila povzbudit, že když bude trénovat, tak se mu určitě povede svoji magii použít. Nahodil úsměv "dobře, když to říkáš", ale nějak tomu nevěřil. Jak mohl vědět, že opravdu ovládá zemi a jak vlastně takovou magii aktivovat. Mezitím se od nich odpojil bílý vlček, ale zdálo se, že se šel jen napít. Pak se vrátil zpátky za Awarakem a trochu zpěvavě mu prozradil, že kamínek má od něho. Jenže když se bavil s ním, vlčice si přišla asi maličko odstrčená, protože zašvihala ocasem a odcházela. Awaraka zamrzelo, že se zachoval takhle ošklivě, ale už s tím nic nezmohl. Naštěstí se s nimi rozloučila, takže aspoň mohl dodržet základy slušného chování. "Taky se měj," zavolal na ní a doufal, že ho slyšela.
Zůstali tu s Aithérem sami, když tu se k nim začal přibližovat další vlk. Nejdřív si Awarak myslel, že jen prochází, ale on si to nakráčel přímo až k němu před čumák, div že neprošel skrz něho. Awarak však necouvl, i když ho trochu popudila drzost vlka. Třeba je jen slepej. Nebo trochu slepej. Když však otevřel tlamu, nezdálo se, že by byl nějak nepřátelský. Mluvil hezky, slušně a kamarádsky. Ovšem Awarak by byl nejraději kamarád se všemi, takže ve všech viděl to nejlepší. I když se chovali na jeho poměry zvláštně. Jako tenhle cizinec, co se taky zajímal o jeho magii! "Zdar odstíne šedi." Záměrně mu neřekl jméno, když ani cizinec neprozradil to své. "Tak když tě to tak zajímá, nebudu to tajit. Mám magii země. A o příkazu jsem nikdy neslyšel, to musí být super! Jen, taky bych na tebe měl otázku. To jsme jako jiní, když máme žluté oči nebo jsou jiní ti, co je mají barevné?" Zajímalo ho to, protože za posledních pár dní si přišel až moc na výsluní. Jako celebrita. Chudáka Aithéra si teď nevšímal, protože ho přes šedé tělo, které mu zabíralo celý zorný prostor, neviděl.

Černobílý vlk se trochu ztrácel v dění kolem sebe. Vlci přicházeli, odcházeli a taky je míjeli. Jejich malá skupinka se brzy rozrostla o vlčici, která je pozdravila a také se hned vyptávala na magie. Awarakovi to trochu vrtalo hlavou, co se s ostatními stalo, že to chtějí hned vědět. "Taky tě zdravím, jmenuji se Awarak." Vlčici tlama jela, ale zdálo se, že je hodná. Nakonec se taky představila, ale Awarak se představil už před chvílí. Aseti se také představila a prozradila svoji magii. I Castor tak učinil, takže zbýval Awarak, který o své magii ještě ani necekl. Jenže já to ani nevím jistě. Nevěděl jestli má lhát, ale nic jiného mu nezbývalo. Rychle si v hlavě poskládal, o jakých magiích kdy slyšel."No a já vlastním magii v... Země. Magii země, ale používat ji neumím." Kdovíproč svoji výpověď změnil. Nějak si vybavil vzpomínku, kde nechal vyrůst obří květinu. To ho dovedlo k názoru, že možná ovládá zemi.
Oddechl si, že to tak dobře uhrál, když tu uslyšel svoje jméno. Rozhlédl se kolem sebe a viděl bílou kouli, která se k nim hnala. Snažil se zaostřit, když tu ho začala příšerně tlačit hlava. Nad přibíhajícím vlkem se objevila sova, která nebyla průhledná jako u Aseti, ale plná, jako opravdová sova. Když však vlk přiběhl, vše zmizelo a Awarak se zase cítil dobře. Copak tohle je taky nějaká magie? A nikdo jiný ji nemá? Než se však mohl nad podivným úkazem aspoň trochu zamyslet, vlk už do něho radostně žďuchl. A ptal se kam se poděl. Awarak přimhouřil oči a snažil se vzpomenout, fakt jo. Co ho však zaujalo na vlčkově otázce bylo, že ví, že si to Awarak nebude pamatovat. On mě zná! Hodně mě zná! Než se však mohl zkusit dopátrat jeho jména, už se představil sám. A Awarakovi něco seplo v hlavě. "Od tebe mám kamínek Áčka?" Zašeptal a trochu nadzvedl packu, aby mu ukázal svého kamenného kamaráda. Mezitím se od nich odpojil Castor a Aseti. Awarak zatím neměl tu potřebu.

Vážně to tu bylo dost frekventované a Awarak z toho byl dost nesvůj. Ne z důvodu, že by neměl rád vlky, ale z důvodu, že je všechny mohl znát, ale nepamatoval si, jak se jmenují. A neměl by určitě tolik štěstí, jako s Aseti, že by se všichni zdravili takhle veřejně jmény. Vlčice s bílým uchem mu odpověděla, že se nemusí nijak angažovat ve vyprášení kožichu divné vlčice. Důrazně přikývl hlavou, ale i tak se mu nelíbilo, že mluvila dost hnusným hlasem o něčí dceři. Na tu si budu muset dát pozor. A nijak ji nepomáhat, protože ta si to nezaslouží.
"Dlouhá tma? To jsem asi musel zaspat, protože si nic takovýho nepamatuju. Že bych zažil." Víc se ke tmě nevyjadřoval, protože ani neměl čím víc přispět. Někdy je dobrý spát tak dlouho. Proběhla kolem nich vlčice s vlčetem, ale ti je jen pozdravily a běžely dál. "Ahoj," pronesl a rozhlédl se po okolí, protože měl pocit, že se k nim ještě někdo blíží. A opravdu, přicházel k nim vlk se zvláštním zbarvením. Zdálo se, že je přátelský, mluvil k nim totiž velmi přátelsky. Jenže, když se zmínil o medvědech, Awarakovi trochu zaváhal. Určitě jim to neřekl, že by se jim chtěl vysmívat, ale jako přátelskou radu, aby tu nebyli tak dlouho. A Awarak už to nechtěl riskovat. Ale přece jen byl dobře vychovaný, takže zbaběle neutekl. "Taky tě zdravím, já jsem Awarak. Je opravdu krásný den," zkonstatoval jeho slova. O medvědech nic neřekl, snad aby je nepřivolal. "Ty jsi taky člen smečky? To se panečku máte, já jsem jen tulák," podotkl, aby nebyl mimo jejich konverzaci, i když Aseti reagovala vlastně i na jeho otázku, takže až tak mimo nebyl. Když však přišla na řadu magie, mlčel jako zařezaný. Jak by jim vysvětlil, že netuší co ovládá? Pak ale vymyslel geniální kličku. "Castore, neovládáš náhodou magii vzduchu, jako tady Aseti?" Prohlásil to naprosto nevinně, nechtěl být nějak vlezlý nebo tak.

// Tím dávám prostor Castorovi, aby se taky mohl zeptat a zároveň nám pomůže taky s úkolem. :D

// Pozdrav Sarumen

Vlčice se zdála maličko dezorientovaná. Mluvila něco o tom, by to chtělo slunce a přitom už dávno bylo na obloze. Občas se propadala do mírně spavého stavu a pak zase ožila. Awarak se o ní bál, ale nevěděl, jak by mohl pomoci. Navíc ho trochu vyvedla z míry tím, že ho pozdravila jménem, což znamenalo, že se někdy už museli potkat. Paráda a co jí teď jako řeknu? Jo jsem, ale eehm... Jak že se jmenuješ ty?
Jenže nešla mu vymyslet ani pořádně kloudná odpověď. Nejspíš to bylo způsobeno tím, že kolem pořád někdo coural. Tu vlk, tady vlčice, dokonce i vlče. Spousta vlčat. On však měl problém jen se vzpomínáním na jedno jediné jméno. Štěstěna však tomu zřejmě chtěla, protože přišla vlčice s ukouslým, která se s vlčicí s bílým uchem evidentně znala. Aseti! Ne, že bych si vzpomněl, ale aspoň s tím můžu pracovat. Pak dodala něco o jiné vlčici, jejích uších a Sarumenu a byla zase pryč. Awarak si to snažil poskládat dohromady. Aseti vypadala dost zaskočeně a naštvaně k tomu. Černobílý vlk přemýšlel, jestli nemá náhodou utéct, ale nakonec se sebral. Nebyl přece žádná bábovka! "Tak ještě jednou, ahoj Aseti. Zdá se, že jsme se už potkali a mé jméno ti zůstalo v paměti, za což jsem moc rád," zazubil se na ni. "Poslyš, ta vlčice jak tě zdravila, ti ublížila? Pokud ano, tak řekni a půjdeme na ni. Nemám rád, když se někdo povyšuje nad ostatní," zavrčel a propaloval odchozí pohledem. Byl velmi vnímavý a z této vlčice cítil, že je prošpikovaná zlem. "Ale řekla něco, co mě zaujalo. Ty jsi v nějaké smečce?" Bylo by přeci hloupé, kdybych hned utekl, takže si s Aseti ještě chvíli budu povídat.

<< Zrádcův remízek (přes Náhorní plošinu)

1. vodní plocha

Tak tady jsem už určitě někdy musel být. Nebo aspoň v okolí. Prozradil mu to totiž nezaměnitelný pach medvědů. Tedy ne, že by co dva kroky nějací byli, více tu převládaly pachy vlků, ale přeci jen, ten specifický odér tu cítit byl. A to Awarakovi nějaké vzpomínky vyvolalo. Povodeň... Medvěd, který chtěl zaútočit na plavající vlky... Já si vzpomínám! Bylo trochu smutné, že na tohle si pamatoval a na jiné věci vůbec. Na druhou stranu, on to vnímal pozitivně, protože si byl na devadesát devět procent jistý, že tohle se mu ještě nestalo.
Když už byl u jezera, tak mohl svlažit žízeň. Na lov to nevypadalo, protože v noci většina zvířat spí. Navíc, koho by tak u jezera mohl lovit? Kráčel si kolem břehu a hledal nejlepší přístup do vody. Když tu potkal vlčici, která byla tmavá jako sama noc. Jediné, co ji prozradilo bylo bílé ouško, které zářilo do noci. Awarak se zaradoval, že si má s kým popovídat, když tu ho přepadla bolest hlavy. Zastavil se a maličko ji přikrčil k zemi, aby byla bolest snesitelnější. Kolem hlavy vlčice se začala pohybovat sova, která byla stejné průhledná, jako jeho bratr ve snu. Awarak zmateně zamrkal, ale to už se sova rozletěla pryč. S jejím zmizením polevila i palčivá bolest. Černobílý vlk se tedy narovnal a došel až k vlčici, kde si odložil kamínek. "Ahoj, krásná noc viď?" Nějak jejich rozhovor začít musel.

<< Přímořské pláně

Awarak vstoupil do lesa a snažil se jím projít co nejrychleji. Teď tu totiž nic nepotřeboval, tak na co by se tu zdržoval. Stále byl otřesený ze svého snu, co se mu zdál. Rád by si z něj pamatoval více, než svého mrtvého bratra, na kterého už dlouho nevzpomněl. A taky by se s tím někomu rád svěřil a vyslechl si jeho názor, ale jediný kdo tu v tuhle chvíli byl, byl jeho kamarád kamínek. A ten mu moc rad neposkytne. Zase jako posluchač je dobrý. Jen je škoda, že mi neodpoví na moje otázky, neřekne svůj názor. Ani mi třeba nevynadá, že se chovám dětinsky.
Povzdechl si, ale svůj krok nezastavil. Necítil totiž ani ve vzduchu přítomnost jakéhokoliv vlka, kterého by tu měl hledat. Takže neviděl důvod, proč se tu déle zdržovat. Měl bych ale někoho najít, jinak se zblázním samotou. Už teď můžu vypadat jako trochu pomatený, když si povídám s kusem kamene. Jenže co když si někoho najdu a bude to kamarád a zase na něj zapomenu? Co když už se mi to stalo? Takovými a podobnými myšlenkami se trápil po celou cestu z lesa, ale i dál na své cestě.

>> Medvědí jezero (přes náhorní plošinu)

Sen

Kde to jsem? Vždyť... Vždyť jsem usnul na pláži a měl u sebe kamínek. Kolem mě je jen tráva a hory. A vypadá to jako doma! Radostně jsem se rozběhl do kopce a těšil se, až uvidím všechny, které jsem nechal doma. Maminku, tátu, bratra a sestřičky. Už jsem vyběhl na místo, kde sídlila naše smečka a nikdo tu nebyl. Smutně jsem se posadil na zem a žalostně zavyl. A najednou z jeskyní všichni vylezli, jako kdyby jen čekali na moje zavolání. Usmívali se na mě, ptali se, jak se mi vede a co všechno jsem zažil. Prostě mluvili jeden přes druhého. A já to všechno věděl! Neměl jsem jediný výpadek a povyprávěl jsem jim, jak jsem pomohl jedné vlčici postavit pelech a ta mi prozradila, že tu nemusím nikomu vykat. Pak jsme se skupinkou vlků zachraňovali ježky a byl tam jeden obří, který hrozil, že všechny zadupe do země, když mu nevrátíme sošku. Potom jsem byl u tajuplné věže, která nás zavedla do hloubi našich myslí a ukázala nám to čeho se bojíme, taky nás vyzkoušela v logickém myšlení. No zkrátka nikdo to nechápal a jak by taky mohl. Lákal jsem je, aby sem za mnou všichni šli. Taky jsem si vzpomněl, že ze mě byl kostlivec, a to bylo vážně, vážně děsivé. Ale nebylo to zdaleka všechno. Samozřejmě, že mě poslouchali se zatajeným dechem. Alka ani nedutala a Alya se neptala, že něco hned zapomněla. Bylo to zkrátka ideální. A abych je trochu vystrašil, tak jsem jim vyprávěl, jak se nás ohromný fenek a jeho bratr pokusili zahrabat pod tuny písku. Ihned se mě ptali, co to vlastně fenek je a jestli to byl stejný písek, jako máme u břehu naší vody. Vysvětlil jsem, že fenek je maličká lištička, ale tady že byla obří. Mezitím jsem několikrát zdůraznil, že by se mi ohromně hodilo, kdyby přišli, protože mi strašně schází.
Na co jsem si však ještě vzpomněl mi sebralo úsměv z tváře. Veškerá radost byla ty tam, protože to bylo moc smutné. Začal jsem povídat o obrovském jezevci, který mě odvedl do středu lesa na mýtinu a tam na mě čekal náš bratr. Ale mrtvý bratr, který se jmenoval Auron. A taky mi slíbil, že na mě bude dávat vždy pozor. Vlastně nejenom na mě, ale i na sourozence. Jak jsem o tom, tak povídal a ptal se rodičů, proč nám o něm nikdy neřekli, tak se tam zjevil taky. Už dávno jsem věděl, že se jedná o sen, protože nebylo možné, abych si na všechno jen tak vzpomněl, ale jeho přítomnost to ještě potvrdila. Byl stejně průhledný jako tehdy, když jsem ho viděl v lese. A usmíval se naprosto stejně. Ale nepromluvil jako tenkrát. Cítil jsem, že se začínám budit, ale já si to chtěl užít. Chtěl jsem si to pamatovat, chtěl jsem být zase s nimi. Všechno se mi začalo mlžit, ale Auron zůstával jako jediný stále stejný. Jeho bílá srst prosvítala mezi ostatními, ze kterých se stávaly už jen čmouhy. Když už jsem byl skoro probuzený, slyšel jsem jeho hlas. „Nezapomeň.“


S trhnutí se probudil. Zmateně zamrkal a podíval se okolo sebe, nic mu totiž nedávalo smysl. Všechny vzpomínky odpluly v zapomnění, tak jak byl zvyklý. Jediné, co však zůstalo byly oči jeho bratra a jeho hlas, který ho nabádal, aby nezapomněl. "Kamínku nevíš co by to mohlo znamenat? Já bych to rád věděl, ale bohužel si toho moc nepamatuju. Prokletá paměť." měl pocit, že mu kdysi někdo věřil, že by to mohlo být už v pořádku. Ale kdo to byl a kde to bylo, to byla otázka. Sebral si kamínek a odešel zase o kus dál, hledat si nějaký žvanec.

>> Zrádcův remízek

<< Hrušňový sad

Černobílý vlk se doplahočil na pláž. No dobře, pláž to ještě nebyla, zatím jen náznak toho, že se poblíž nachází moře a velká pláž, ale na to už neměl sílu. Nechápal, jak mohl cestu z lesa hledat tak dlouho. Za to může ten duhový déšť. Určitě mě popletl hlavu a já šel tak dlouho. Proč vlastně mám v tlamě ten kámen. Zastavil se a upustil svého kamenného společníka do písku. Ten byl okamžitě obalený, ale to Awaraka teď moc nerozčilovalo. Zmateně se na něj díval, pak se podíval stejným zmateným pohledem na okolí a pak zase na kámen. Doloval z hlavy, proč ho vlastně má. Jenže jak byl unavený, trochu hladový a maličko vyprahlý, tak by z hlavy dlouho vytahoval, jak se vlastně jmenuje. Zazíval a kyslík mu trochu povzbudil myšlení.
"Jasně, jasně. Ty jsi Áčko, můj kamarád. A já měl namířeno... Namířeno někam tam. Nebo sem? To je asi jedno. Teď se tady uvelebíme, pořádně se prospíme a pak vyrazíme dál." Pohladil svou ohromnou tlapou kamínek, jako kdyby se jednalo o mrňavé vlče a přihlouple se na něj usmál. Packou si ho přihrábl k sobě a stočil se ochranářsky kolem něho. "Jojo, půjdeme spinkat. A pak budeme putovat dál, najít si nové kamarády."

<< Louka vlčích máků (přes Zlatavý les)

Černobílému vlkovi trvalo dost dlouho, než se propletl lesem až na okraj, kde to vypadalo velice zvláštně. Jelikož už bylo po velkém dešti, který však Awarak moc nepocítil, když se schovával v lese, tak to tu vonělo čerstvostí a jarem. V korunách rozkvetlých stromů bzučely včely a vlk si všiml i jiného hmyzu, který pilně navštěvoval květy. Položil si na zem svého kamenného přítele a chvíli tu pohodu sledoval. "Podívej Áčko, jak to vypadá krásně. Kéž bych taky uměl lítat, to by bylo krásné. Byl bych tady, pak zase tady a během chviličky bych se přemístil jinam." Radostně kameni předváděl, jak by létal, takže jen poskakoval všude kolem.
Najednou mu na čumáku přistála kapka vody. Zarazil se a nejprve se rozhlédl kolem sebe, protože si myslel, že pršet už nebude, když to tu je všechno tak mokrý. Zaposlouchal se, jestli náhodou hmyz nepřestane pracovat, protože když se jedná o nějaký větší slejvák, tak se všichni drobní broučci schovají. Tuhle pomůcku ho naučila maminka, za což byl naprosto rád. V korunách stromů to však hučet nepřestalo, naopak zaslechl i ptačí zpěv. Proto si z jedné kapky nic nedělal a vesele poskakoval dál. Nakonec se radostně natáhl do trávy a jen se tak neurčitě díval před sebe. Tedy jen do chvíle, kdy jeho pozornost přilákaly barevné mraky! Hned se zase postavil na nohy a div si krk nevykroutil, jak se snažil všechnu tu krásu pobrat. "Jééé, podívej, to jsou krásné mráčky," zvolal ke kameni s nevinností vlčete a vůbec mu nevadilo, že jeho kožíšek začíná pomalu vlhnout. Aby ho nebolelo za krkem, tak se hlavou přitiskl k zemi, aby mohl detailně prozkoumat každičkou kapičku, aby zjistil, jestli i ony mají duhové barvy. Když zjistil že ano, zastavil se na místě a nechal na sebe duhový déšť padat. Kéž by se na mě ty barvy udržely, to bych byl originální. K jeho zklamání však kapičky na jeho těle nevytvořily nějakou mozaiku. Stávaly se z nich jen obyčejné kapky deště.
Awaraka to na chvilku mrzelo, ale pak se raději zahleděl na tu krásu kolem sebe. Nechtěl si totiž kazit zážitek. No řekněte, kolik vlků bude moci pak tvrdit, že vidělo duhový déšť? Pokud ovšem neprší všude. Ale třeba si toho někdo nemusí všimnout! Tomuto dobrosrdečnému vlkovi by náladu jen tak něco nezkazilo. Vzal si svůj kamínek a vydal se znovu na pochod.

>> Přímořské pláně

Kéž bych jen nebyla hloupá a nenechala si to všechno na poslední týden...

Nevadí, poučení pro mě pro příště. :D Ale děkuji za zrealizování této akce, spousta úkolů (všechy) byla vážně povedených a vtipných. Velmi jsem se bavila. :D

A odměny. Mám 25 bodů, které bych chtěla využít následovně:

7 bodů = 10 křišťálů
6 bodů = 150 oblázků
5 bodů = 40 drahokamů
4 body = 30 květin
3 body = 105 mušlí

Moc děkuji. 3

Převedeno ✔


Strana:  1 ... « předchozí  20 21 22 23 24 25 26 27 28   další » ... 38

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.