Gallirea - Příspěvky uživatele

Samotný proces opravy nohy musel strašně bolet. Jakmile začala Wizku naříkat bolestí, Awarak si stáh uši blíže k hlavě. Neměl rád, když někdo trpěl, zvláště vlčice nebo vlčata. A taky si připadal strašně zbytečný, když nemohl nijak pomoci. Naštěstí však byla noha vlčice brzy spravená a ona si zřejmě na chvilku zdřímla. Z jiskřiček, které se jí objevily v kožichu si nic nedělal. Tak nějak to nebral za něco neobvyklého. V téhle zemi mě už nemůže nic překvapit. Ono se určitě něco najde, ale to chtěl nechat až na pozdější dobu. Teď se přeci rozhodovalo o jeho osudu a další životní cestě.
Blueberry dlouho nic neříkal, zřejmě zvažoval slova černobílého vlka. Jeho to začalo maličko znervózňovat. V hlavě si svoje vyslovené věty přehrával stále dokola a hledal, jestli něco neřekl špatně. Mezitím se Wizkku zvedla, nejspíš už se prospala, a vyrazila hledat práci. Awarak ji vyprovodil pohledem, v duchu ji však obdivoval. To už však začal alfa mluvit, takže veškerou pozornost upřel na něj. Pozorně poslouchal jeho slova a postupně se z nich začal radovat. Rodina... Pečlivě si je však zapisoval za i uši. Do té doby, než to zapomenu. "Moc děkuji, učiním tu průzkum a pokusím se nezapomenout, že je tu můj nový domov. Nezklamu tě, vás, teda nás... No, raději půjdu," řekl omluvně, protože mluvení mu někdy prostě vázlo. Usmál se ještě na druhého vlka, který se představil jako Makadi a vyšel z úkrytu pryč. Nový domove, prosím, přijmi mě v dobrém.

// Les

Nevšímal si zbylých vlků, ani toho vlčete, které se tu otočilo. Jeho pohled směřoval jen na alfu, protože vlastně rozhodoval o jeho osudu. Až teď mu tak nějak došlo, jak důležité rozhodnutí v jeho životě to je. Začal být maličko nervózní, ale říkal si, že nemá z čeho. Zatím tu na něj byli hodní, i když to se mohlo samozřejmě kdykoliv změnit. Ale proč by se na mě kdokoliv zlobil? Dokud někoho neohrozím, tak mě nemusí eliminovat.
Myslel si, že se ho Blueberry bude ptát hlavně na ztrátu paměti, ale on to úplně přešel. Buď s tím měl zkušenost nebo nechtěl černobílého vlka uvádět do rozpaků, když by se ho ptal před tolika svědky. I teď se Awarak cítil strašně zranitelný, když to řekl vlkům, které vůbec, ale vůbec neznal. nebo snad ano?
Zcela vážně pokýval hlavou na slova alfy. "Nikdy bych smečku nebral jako noclehárnu nebo jakousi schovku. Jestli mě přijmeš, tak zísáš silného vlka, který když je potřeba umí se rvát, ochraňuji slabší a bráním je. Také umím lovit, nechci říct, že nejlépe, ale břídil nejsem. Pomůžu s jakýmkoliv úkolem, který mi kdo zadá, ale ne, že bych se chtěl vtírat. Jen prostě rád pomáhám a ulehčuji život ostatním." Neměl v úmyslu ze sebe udělat vzor ctností a vybraného chování. Nebo se nějak vytahovat jako, "hej koukni na mě, jsem prospěchář, který všem leze do zadku". Ne, vše pronášel s pokorou a mírně skloněnou hlavou, protože měl úctu k autoritám. Tak, jak ho jeho milovaná maminka naučila. Doufal, že Blueberryho přesvědčil, že je dobrým vlkem pro smečku. Ten se mu však už nevěnoval. Zjistil, a Awarak netušil jak, že se magie vrátila a tím mohl pomoci vlčici s její packou. Zapojil se i mlčenlivý vlk a donesl nějakou větvičku. Awarak jen v tichosti pozoroval jejich snažení. Maličko se lekl, když se v jeskyni zničehonic objevily kořeny. Opatrně k nim přičichl, ale to už zase byly v tahu. TO byla magie? Jak? Jak to dokáže? A jakou mám já? Znovu se posadil, usmál se na Wizku, aby jí dodal jistoty, že její alfa má pravdu a čekal na svůj rozsudek.

// Borůvkový les

Kdyby Awarak nepodpíral vlčici, rozhlížel by se s radostí okolo sebe. A taky se zvědavostí, protože jeho vlčecí duše byla stále zvědavá. I když mnoho dospělých vlků by řeklo, že tu nic zajímavého k vidění není. Takhle však mohl jen občas mrknout na stěny a hlídat si podlahu, aby nestoupl do nějaké díry a nesvalil se k zemi. Dost určitě by sebou totiž strhl celou jejich skupinku.
Wizku ještě reagovala na jeho naznačení, že je teď hezká dost zvláštně. Neurazilo ho, to ne, ale prý teď vypadá ještě víc želva, než normálně. Jakmile ji položíme na zem, tak si ji ještě prohlédnu. Cestou se ještě potkali s dalšími vlky, tedy konkrétně vlkem a vlčetem. Možná že i vlčicí, ale nebyl čas to nějak kontrolovat.
Jakmile byli na místě určení, nebo spíše na místě, kde se alfovi líbilo uložit zraněnou vlčici, opatrně ji tam položili. Blueberry se zatím dal do rozhovoru s Wizku, což Awarak nechtěl poslouchat. Nic mu do toho nebylo, takže se teď snažil zabavit prohlížením jeskyně. Opravdu tu nebylo nic moc k vidění, ale rozhodně to bylo lepší, než vyslechnut slova, která nejsou určena jemu. Druhý vlk, ten který měl tmavé tlapy toho taky moc nenamluvil. Vlastně neřekl ani slovo. Třeba není jen upovídaný.
Jen co černobílý vlk zaslechl své jméno, otočil hlavou zpátky na Blueberryho. Chvilku přemítal, jestli si má něco vymyslet, protože žádný důvod neměl. Ani ten, že by se chtěl přidat, když se smečkám takovou dobu vyhýbal. Nakonec to zavrhl, protože ho maminka učila, aby vždy mluvil pravdu. "Přiznám se, nemám žádný důvod. Sice v tomhle světě žiju už nějakou dobu, ale zdaleka nevím, kde jsou jaký smečky. Takže jsem si šel s hlavou v oblacích a najednou koukám, že jsem na vašem území. Nebo spíš cítím. Já vím, že takhle před zimou máš určitě spoustu zájemců o místo ve smečce. A já se až do dnes smečkám vyhýbal, protože..." Zasekl se, jelikož nechtěl svůj problém jen tak vykřiknout do světa. A pokud dobře věděl, tak o něm věděl jen Aithér. A tady bylo moc vlků, kteří by to mohli použít proti němu. Ale co když ne? Pokud však měl mít aspoň nějakou šanci se tu uchytit, zkusit to musel. Hlas ale ztišil a hlavu přisunul blíž k alfovi. Doufal, že jeho slova teď uslyší jen on. "Mívám výpadky paměti." Hlavu zase oddálil. "Proto nechci být nikomu na obtíž. Jinak ale jsem smečce věrný. A když už jsem sem přišel, tak jsem se chtěl zeptat, jestli by se tu pro mě místo našlo. Samozřejmě pokud ne, tak to pochopím." Doufal, že ze sebe neudělal hlupáka ani chudáka. Jen prostě normálního vlka.

Zraněná vlčice si stále stála za svým rozhodnutím, že půjde hledat jakéhosi vlka. Awarak netušil, jestli se jedná o vlče, mladého, dospělého nebo nějakého staříka. Jenže v jejím stavu, kdy se skoro hned po postavení svalila k zemi, nebylo možné někoho hledat. Snad se o to postarají ostatní vlci.
Wizku se nakonec nechala alfou přesvědčit, že jí přítomní pomůžou dojít do úkrytu. Šedavý vlk neřekl ani hlásku a přitočil se k druhému boku Blueberrymu. Mezitím k nim přišel ještě jiný vlk, který se představil jako Nori a zase odkráčel. Říkal to spíš vlčici, než Awarakovi, takže se ani nesnažil si jeho jméno nějak pamatovat a představovat se nazpátek. Ani by to nestihl. Blueberry přikývl na Awarakův návrh, na což se černobílý vlk přiblížil tak, aby nikoho moc neutiskoval, ale zároveň pomáhal podpírat Wizku.
Ta toho už moc nenamluvila, jen si sypala popel na hlavu, že něco pokazila. Awarak se v tom stále nemohl zorientovat, tak neměl ani právo ji utěšovat, že nepokazila. Navíc se toho ujal alfa, takže si to Awarak nemusel dávat za úkol, jak bylo v jeho povaze. Jen ho zaujala její další slova, něco o želvě. Kdyby mohl, zastavil by a popřemýšlel o tom, ale při podpírání to udělat nemohl. Tak se nad tím pozastavil aspoň v hlavě. Želva? Co to povídá o želvě? Jeho první reakce by měla být, co to sakra mele, ale mohli se potkat kdysi dávno a on na ni už zapomněl. A stalo se něco s želvami a on si myslel, že ona tak vypadá? Proto se raději usmál, i když to asi neviděla a odpověděl jí. "Želva? Vůbec ne, vypadáš jako krásná vlčice," zalichotil jí. A myslel to naprosto upřímně. Víc by to teď stejně nerozebíral.
Sice pomalu, ale jistě dorazili k úkrytu. Tady už se zarazil, ale nechtěl aby Wizku spadla a ublížila si ještě víc, takže rychle srovnal krok a vešel dovnitř.

// Úkryt

// Doufám, že to dává smysl, dneska mi to moc nejde.

// Omlouvám se za zdržování. Nebyla jsem si jistá jestli jsem na řadě nebo ne. :D :))

Nějak se to začínalo komplikovat. Tedy ne, že by se jednalo o nějaké závažné komplikace, ale jak byl ujištěn zdejší alfou, nevybral si zrovna správný čas na příchod. Raději se moc nehrnul do vysvětlování, že vlastně přišel omylem, protože byl zasněný a to že je ve smečce si uvědomil až o chvíli později. Takže jen přikývl na znamení, že to chápe. Navíc, Wizku se ho zastala, takže zatím nemusel mít nějaký větší strach. I tak měl pocit, že strhl nějakou nežádanou pozornost.
Jeho nabídky pomoci se Blueberry chytil. Poznamenal, že to Awarakovi přinese plusové body. Kdyby mohl, tak se černobílý vlk začervenal, protože proto to nedělal. "Děkuji, ale proto to nedělám." Měl prostě tendenci to říct, i když teď mohl vypadat jako nejskromnější vlk pod sluncem nebo nejvíc vypočítavá mrcha. Bylo však na alfovi, jak to přijme.
Blueberry se zaměřil na chvilku na zraněnou vlčici, takže si mohl Awarak prohlédnout nově příchozího. Pokýval mu hlavou na pozdrav, ale nic neříkal, protože nechtěl skákat do řeči alfě. Jen co zaslechl svoje jméno, zpozorněl. "Řekl bych, že s ní něco má, protože když přišla, tak ji za sebou podivně táhla. Ani na tu nohu nedošlápla." Bylo mu hloupé mluvit za Wizku, když ležela hned u nich, ale nevypadala, že by měla sílu něco vysvětlovat. Jen se jí ještě Blueberry zeptal, kde je Flynn, oznámil poslednímu příchozímu, že magie nefungují, což Awaraka vůbec netrápilo, protože ani netušil, jestli nějakou má a už se věnoval zraněné, že to bude v pořádku.
Černobílý vlk přiskočil na pomoc a snažil se velmi jemně a opatrně dostat Wizku na hřbet alfy. "Mám ji nějak podpírat ze strany, aby ti nesklouzla ze zad?" Nechtěl se totiž hned tisknout k boku Blueberryho, protože by to třeba mohl brát jako narušení soukromí. Jinak to však asi nepůjde, proto Awarak potřeboval jeho svolení. Na svůj kamínek pro štěstí si v momentální situaci vůbec nevzpomněl.

Takovéhle uvítání si teda nepředstavoval. Seděl a čekal na nějakou reakci, když tu se z lesa vynořila celkem zbědovaná vlčice. V první chvíli se vylekal, co tu s nimi v lese dělají za pokusy, ale hned to zatlačil do pozadí. Probudil se v něm totiž pomocný cit, hlavně, když se vlčice před ním složila k zemi po chvilce sezení a hledala někoho jménem Flynn.
Už už se zvedal k pomoci, když se tu objevil další vlk. Jeho vzhled budil hrůzu, takže si Awarak zase sedl na zadek. Byl zavrčením otázán, co se tu děje. Pak se vlk začal starat o vlčici, kterou pojmenoval Wizku. Černobílý vlk přemýšlel, jestli to je zdejší alfa a jestli on je nositelem jména Flynn. Raději to nechtěl pokoušet, takže se držel neutrálního oslovení.
Snažil se dívat na vlka normálně, ale uši měl přitisknuté k hlavě a byl mírně přikrčený. Nejvíc ho však děsily červené tlapy, které mohly znamenat, že si libuje v krvi. Ne, na tohle teď nemysli. "Já nevím, co se jí mohlo stát. Už sem takhle přišla. A šla docela špatně, takže má asi něco s nohou, nedejbože s oběma. Protože seděla a najednou byla na zemi. Ale jestli s ní chceš nějak pomoci, někam odnést, tak rád pomůžu." Netušil, jestli to vůbec může nabízet, když je pouhý tulák, ale pomoci chtěl. Podle něho teď muselo jít všechno ostatní stranou. "Jsem Awarak," zašeptal ještě. Z místa se však zatím nehnul, čekal, až jak mu vlk s červenými tlapami odpoví. Od vlčice nějakou reakci ani nečekal.

<< Řeka Mahtaë (sever)

Vykračoval si celkem spokojeně po okraji lesa. Líbil se mu, byl listnatý, provzdušněný a nyní úplně krásně zbarvený. Tak byl zabraný do obdivování barev, že mu až po minutí pár stromů došlo, že to tu je cítit vlky. A to docela dost vlky. Zarazil se uprostřed pohybu a malinko zpanikařil. Pustil na zem kámen a položil si na něj tlapu. Ne, že by se za něj styděl, ale pokud by na něj zaútočili, tak chtěl mít volnou tlamu na vysvětlení, co tu dělá. Ale co tu vlastně dělá?
Pochopí, že tu jsem omylem? Měl bych o sobě dát vědět? Co se vlastně dělá, když vlk vstoupí na cizí území. Raději si na to sedl a začal výt, aby o sobě dal vědět. Jenže brzy přestal, protože jeho hlas byl plný nervozity a slabý jako nějakého vlčete. Což Awarak uvnitř stále byl, ale bylo mu jasné, že by to nebylo dobré znamení, když se chcete ucházet o pozici ve smečce. Otázka ovšem byla, jestli to byl pravý důvod, co tu chtěl dělat. Tak když už jsem tady, tak proč to nezkusit. Pomáhal bych kde bych mohl, se vším co by mi řekli. Ale budou chtít někoho, kdo zapomíná a možná by se tu už neukázal? Museli by mi přiřadit učitele, jako děcku. A co s takovým vlkem? Rozhodl se, že zavytí zkusí znovu, aby vypadal sebevědoměji. Proto do toho dal veškerý svůj um a nyní konečně znělo jako od pořádného vlka. Chudáci, teď to vypadá, že přišli dva vlci a jsem tu jenom já. Doufal, že se ho brzy někdo ujme, ale přátelsky. Nerad by utíkal.

<< Křišťálový lesík

Jeho bílý kamarád mu vůbec neodpověděl. A to na jeho odpověď čekal velmi dlouhou dobu. A co bylo horší, ztratil ho. Sice měl v tlamě kamínek, který mu dal, ale to nenahradí přátelství, které během krátké chvíle k němu pocítil. Nebo ho cítím delší dobu a zapomněl jsem na něj! A teď jsem ho ztratil, znovu. Sotva pletl nohama, jak byl nevyspalý a hladový. Možná i žíznivý, ale to nebyla přímo priorita. Ovšem, jak brzy zjistil, mohl jedině s žízní něco dělat.
Došel totiž k řece, kterou možná už někdy navštívil nebo možná ještě ne. Protože kdo si má všechny ty vodní toky pamatovat. I tak si položil kamínek k nohám a pořádně se napil. Chtěl totiž zahnat hlad, aspoň na chvilku a jestli to znamenalo vypít polovinu řeky, tak ať. Měl totiž pocit, že nemá žádný cíl, nemá žádnou vůli žít. No dobře, teď to trochu (hodně) přehnal, ale cítil se tak. On, takový optimista. Nejspíš potřeboval někoho, kdo ho udrží na pozitivní vlně. Někoho, koho by mohl doprovázet a popřípadě mu i sloužit. Jo, až takový splín na něj padl.
Jakmile měl naplněné břicho vodou, že mu málem bylo špatně, rozhlédl se, kam by se mohl vydat. Sebral si svůj kamínek a vydal se proti proudu řeky. Jakmile se dostal blízko lesa, zaplul do něj, protože tam byla vidina jídla a pohodlného spánku.

>> Borůvkový les

Awarak byl lehce mimo. Byl rád, že s ním jeho kamarád souhlasí, ale v hlavě mu začaly pobíhat divné myšlenky. Nejhorší byla, že by využil Aithéra na to, aby mu nějaké jídlo donesl. Kuš, tohle je pěkně hnusný, to tě nesmí napadat. Vždyť jsem mu slíbil dělat osobního strážce, teda jestli jsem si to nespletl. Zatřepal hlavou a uvědomil si, že v lese nebyli sami. Jenže než se odhodlali k nějakému kroku nebo více krokům v jeho plánu, cizinci se už vydali někam pryč. Neměli bychom tu stát, jinak nám zarostou nohy do země a stanou se z nás stromy.
To už se však jeho světlý doprovod rozhodl rozpohybovat tělo a vydal se nějakým směrem. Awarak se v duchu okřikl, aby ještě neusínal, protože museli ještě lovit. Možná, že se jejich lov bude skládat z vyčmuchání nějaký mršiny, ale to nehrálo roli. Hlavní bylo, aby si pořádně odpočinuli s malým úlovkem na nějaký velký lov. Zima se blížila, bylo to totiž cítit ve vzduchu. A nebylo by moudré pokoušet štěstěnu bez nějakých tukových zásob. "Snad budeme mít štěstí na uskutečnění plánu," řekl unaveně a malinko mávl ohonem. Popadl kamínek Áčko a šel za bílým chvostem Aithéra. Věřil mu, že ví, kudy se dostat k nejbližší vodě. Jak ho tak následoval, všiml si, že má na konci ocásku černou tečku. Jak roztomilé. Byl vážně unavený.

>> Řeka Mahtaë

Celkový počet bodů:16
Směnárna:

10 bodů > 8 křišťálů
6 bodů > 50 květin

Děkuji. ^^

Než se vůbec rozhoupali nebo něco dozvěděli, uběhlo mnoho času. Awarak si už ani nevzpomínal, kdy naposledy jedl nebo něco pil. A žaludek se začal celkem hlasitě dožadovat svého přídělu. A co teprve únava! Ta začala nebohého černobílého vlka taky pomalu dohánět. Ale ne, nejprve hezky všechno popořadě.
Měli štěstí, že na ně žádná ulomená větev nespadla. Nebo rovnou celý strom. Už vlastně nemuseli utíkat ani před letním sněhem, jak společně pojmenovali podivné, zmrzlé útvary. Jeho kamarád ho upozornil na spícího vlka, ale než se Awarak nějak rozhoupal jakkoliv zareagovat, už si to šedý vlk štrádoval někam pryč. Awarak proto jen pokrčil rameny. Sice by se jim mohla pomoc hodit při lovu, ale co už. Zvládnou to jistě sami. "Poslyš," začal vážně, ale jeho hlas se pomalu měnil na veselý. Přeci jen neoznamoval nějakou strašnou tragédii, ale jen jeho nápad na další kroky. "Možná bychom mohli udělat následující. Hádám, že si taky dlouho nejedl a nespal. Teda to jídlo tipuju, ale unaveně vypadáš," řekl opatrně, nechtěl Aithéra naštvat. "Tak jsem si říkal, že bychom mohli zkusit najít nějakou vodu, pak zkusit ulovit jídlo a nakonec se pořádně vyspat. Nemusí to být nutně takhle, ale logicky jsem uvážil, že by to bylo nejlepší." Díval se s napětím, ale i nadšením. Věděl jistě, že to vymyslel dobře, ale bál se, že se do toho jeho kamarádovi nebude chtít.

>> Medvědí jezero

Cestou se černobílý vlk se ještě usmíval nad svou vodní bombou. Větší radost by měl, kdyby je cestou k lesíku nebombardovaly kusy ledových kapek. Ani jeho kamarád netušil, o co se tak může jednat. Byl však statečnější a tu divnou, bílou věc ochutnal. A prohlásil, že ho to studí. Když byli pod stromy a podle Awaraka relativně v bezpečí, zastavil se a položil kamínek na zem. Otočil se na svého společníka a usmíval se. "Tady nás snad stromy ochrání. Studělo to jako sníh nebo to i tak chutnalo, takže nijak? Protože od toho bychom se mohli nějak odpíchnout. Jenže co nám to tak řekne? Letní sníh? Ale jak to pojmenovat, protože tohle je přece hloupost." Uvažoval nahlas i v duchu, protože ho zajímalo, jak se z této šlamastyky dostanou.
Čekal co mu řekne jeho kamarád. Jak se říká, víc hlav víc ví. Jenže jak tak sledoval oblohu, nelíbilo se mu, jak temná byla. Navíc se v ní občas ozval hrom a ukázal blesk. Tedy jen světlo od něj, ale Awarak z toho nebyl moc nadšený. Raději se začal dívat kolem sebe a přestávalo se mu líbit, co viděl. Když sem dorazili, moc tomu pozornost nevěnoval, ale teď to viděl zřetelně. Hlavně díky občasným zábleskům. "Možná bychom měli jít jinam, podívej." Zamával packou kolem dokola, aby se i Aithér všiml zlámaných větví, popadaných menších stromků. Tvářilo se to krapet strašidelně, zvlášť podpořené těmi záblesky.

Díval jsem se na bílého vlčka s obří nadějí. Na urážky s tím šedým vlkem jsem už dávno zapomněl. Teda ne, že bych na to zapomněl jako úplně, ale vytěsnil to, protože to byla malá a ošklivá epizoda mého, jinak skvělého života. A Aithér, jak se předtím představil, mi to všechno hezky potvrdil. Radostně jsem se na něho díval, protože bylo krásné se potkat s někým, kdo byl mým kamarádem. Pochválil mě, že jsem si vzpomněl a to mě tak zahřálo u srdíčka. Dobře, mohlo to být i tím horkem, co se kolem nás vznášelo a nechtělo odejít, ale spíš bych řekl, že to bylo tou pochvalou.
Došlo mi, že už se se mnou loučil, ale nakonec neodešel. Než jsem mu to stihl připomenout, protože jak říkal Castor, mohli se tu objevit medvědi, už na mě vesele křičel, jestli si dovedu představit, jak letí do vody. Abych řekl pravdu, představit jsem si to dokázal, protože moje fantazie na tom byla celkem dobře, ale on ani nečekal na odpověď. Plácnul mě tlapkou, ale nebyl jsem dost rychlý abych mu to vrátil. Začal jsem se smát, jak jsem ho tak pozoroval v jeho bezhlavém běhu a skoku do vody. "A teď ti ukážu já, jak má vypadat bomba do vody."
Radostně jsem sebral kamínek a zcela nenuceným krokem jsem došel blíž ke břehu. Tam jsem mu vyhrabal důlek a něžně ho uložil, aby se mu nic nestalo. Pak jsem trochu zacouval, abych měl pořádný rozběh. Tři, dva jedna, start, odpočítal jsem si v mysli a vyběhl jsem. Nabíral jsem rychlost a už, už jsem se chystal ke skoku, jenže v tu chvíli se blesklo, což bylo doprovázeno ohlušujícím hromem. Tak jsem se lekl, že jsem vyskočil výš, než jsem chtěl, takže nakonec ta vodní bomba byla opravdu obří. Voda vystříkla daleko a musela nahodit i mého kamaráda. Trochu jsem si loknul, ale nechtěl jsem to dát najevo. Smál jsem se na celé kolo, protože mi nějak nedocházelo, v jakém problému můžeme být. "Viděl si to? TO byla teprve bomba." Zubil jsem se na celé kolo, ale úsměv mi trochu tuhl na tváři, když jsem se zadíval na oblohu. Mezi černými mraky to totiž blýskalo, jak se jeden blesk za druhým vytvářely. Zatím jsme měli štěstí, že neudeřil do vody, ale to mohlo brzy přijít. Déšť mi nevadil, ale ty blesky nás mohly stát život. "Asi bychom měli hned vylézt ven, abychom nepřišli k úhoně." Snažil jsem se rychle doplavat až ke břehu. Očima jsem stále pozoroval oblohu. Sice bych tím blesk nijak neovlivnil, ale věděl jsem, že ještě budu žít.
Na břehu jsem se oklepal, ale nebylo to nic platné, když už z nebe padaly kapky deště. Jenže ony tak nějak bolely a já to nechápal. Při hledání prohlubně s mým kamínkem jsem si uvědomil, že ty kapky jsou nějaké tvrdé a vůbec nemizí. Nechápavě jsem se podíval na Aithéra. "Chápeš, co se to děje? Proč ty kapky nejsou jako vždy?" Jenže řešit tyhle věci jsme mohli i jinde, než u vody. "Hlavně bychom se měli schovat před těmi blesky. Nevíš, kam bychom mohli jít?" Nejlepší by byla jeskyně, ale neměl jsem ponětí, jestli tady někde byla nějaká volná. Les nebyl taky vhodná volba, ale asi to bylo lepší, než se ráchat v jezeru. "Poběžíme támhle do toho lesíka?" Pohodil jsem hlavou tím směrem, který jsem myslel. Čapl jsem jeho dárek do tlamy a utíkal seš jsem mohl.

// Křišťálový lesík

// Tak jsem odešla až teď, tahle pomalá hra mi celkem vyhovuje. :D

Přehnal to. Věděl to už ve chvíli, kdy ta ošklivá slova vypouštěl z tlamy a přesto je řekl. Jenže on nenáviděl vlky, kteří se povyšovali nad ostatní a ještě mu to snad radili? To už vůbec nedával. Ale jakmile ta slova vyřknul, už jich litoval. A to, že přijde odveta, to taky mohl tušit a ona vážně přišla. Poslouchal nadávky na svoji osobu, ale vztek na povrchu nechal k vidění. Uvnitř však plakal. Jak si mohl dovolit být tak krutý a ještě ze slov toho povýšeného vlka. Etney ho počastoval spoustou urážek a vydal se pryč. Awarak počkal, až zmizí jeho postava v dálce a začal si přát jediné. Zapomeň, zapomeň, zapomeň... Bohužel teď to zrovna zapomenout nešlo. A jednou by mu to ani nevadilo. Najednou se na jeho stranu postavil i bílý vlček, který začal na mizející siluetu křičet taky urážky a nadávky. Awarak už nemusel vypadat vztekle, takže se projevily jeho pravé emoce. Převažoval smutek. Vzal kamínek a došel blíže k Aithérovi, kde si kámen zase položil na zem. "Byl to přímo ubožák, ale mrzí mě, že jsem byl na něj tak hnusnej. Já to nemám rád, raději bych byl se všemi kamarád." Poslední slova protahoval, jako kdyby se měl rozbrečet. Jako kdyby byl malé vlče, které se snaží fňukáním vyžebrat pozornost. Pak ale dupnul packou do země tak mocně, až se bahno rozletělo na všechny strany. Taky trochu na jeho společníka. "Ale už se tím nebudeme stresovat. Hold takový paka po světě chodí. A třeba je uvnitř hodný a citlivý, jen to neumí dát najevo a ze strachu se schovává za urážky." Docela dospělý postoj od někoho, kdo před chvilkou natahoval jako děcko. Možná za to mohla vrozená naivita vidět ve všech to nejlepší.
Už na to nechtěl myslet, proto se zaměřil na vlčka. Awarak přimhouřil oči, jak se snažil vzpomenout si aspoň na něco. Pak vykulil oči. "Já ti dlužím jídlo!" Hned to však zavrhl, protože neměl ten správný pocit, že to byl zrovna tenhle vlk. Ale pak si vzpomněl ještě na něco. Možná to bylo jeho přítomností, ale cítil se v ní dobře a líp mu to myslelo. Kamarád. "Néé, to bylo něco jinýho. Mám tě chránit? Že jo, osobní strážce. A, a, a..." Jak se snažil rychle říct, na co si vzpomněl, tak se celý zakuckal. Musel začít znovu. "Byli jsme spolu skoro celou zimu. A já pak zapomněl a utekl jsem. Ale zase jsme se našli! Jsme velcí kamarádi, že jo?" Musel se ujistit, protože si to nepamatoval. A když při jejich shledání řekl, že na něj Awarak zapomněl, tak mu určitě musel říct o svém problému s pamětí.

// Urážka

Bílý vlček se k nim v hovoru nepřidal. Awarak dál stál na kamínku, který mu Aithér daroval. Zaprvé z důvodu, že se bál, aby ho neztratil a zadruhé, nechtěl aby ho Šedák neviděl. Awarak si byl skoro jistý, že by se mu akorát vysmál. Protože jeho chování se změnilo z hodného na dost nafoukaného. Černobílý vlk měl pocit, že se vlk snažil nad všechny povyšovat. Jestli ho rodiče nevedli k dobrému chování nebo ho rozmazlili, to nedokázal říct. Ale útočně se nechoval, tak to Awarak zatím přešel.
Poslouchal chvilku jeho vychloubání, ale pak to nemohl vydržet. Nějak mu tenhle vlk nesedl a i když to neměl v povaze, už mu musel říct, co si o něm myslí. Samozřejmě mu bylo jasné, že s ním nehne, protože to už má v sobě zakořeněný. "Oh, omlouvám se Vaše veličenstvo," pronesl sarkasticky. Netušil, kde se to v něm vzalo, ale když už byl v ráži, tak pokračoval. "Tak to seš fakt idiot, jestli si myslíš, že vlci se zlatýma očima jsou něco víc. Ty v tý hlavě máš doopravdy nasráno. Kreténe, takový jako ty miluju, fakt." Při svém plamenném projevu se celý naježil, takže vypadal skoro dvakrát větší. Kdyby teď na ně chtěl zaútočit medvěd, tak by se snad strachy otočil a utekl. Lekne se však jeho veličenstvo Etney?