Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Ovocná tůň

Až při průchodu lesem si uvědomil, že je hluboká noc. Tak nějak na to přišel, když čumákem narazil do prvního stromu, který se mu připletl do cesty. Měl bych se konečně probudit a zůstat packami na zemi. Nemůžu pořád chodit s hlavou v oblacích. Nutno dodat, že tohle bylo na Awaraka vcelku dospělé uvažování. Hold jeho vlčecí duše skoro pořád vyhrávala, takže jeho myšlenky a chování podle toho vypadalo. Zastavil se a začichal, jestli tu neucítí někoho, koho by mohl znát. Cítil samé cizí pachy, které byly nové i straší, ale cítil i Wizku, jedinou přítomnou, kterou znal jménem. Jenže nevěděl, jestli za ní může jít nebo ne. Přeci jen přišel s cílem ,že se dostane do podvědomí co největšímu počtu vlků. Sedl si a podrbal se za uchem, protože ho to neuvěřitelně začalo na onom místě svědit.
Během chvilky zase ustal, jelikož mu došlo, že na něho taky naskákaly ty mrňavý potvůrky, jak o nich mluvili u tůňky. Zavrčel, ale to bylo to jediné, co mohl dělat. Proto toho brzy nechal a vydal se, o něco opatrněji, hledat společnost. Jenže, můžu za někým jít, když mám v kožichu ty nevítaný hosty? Akorát se na mě všichni naštvou. Sice by si mě asi zapamatovali, ale ne tak, jak bych chtěl. Ve svém promýšlení se dostal až na doslech dvou vlčic (// Kaya a Aranel), kterých si všiml, jak se otočily u tůňky. A jelikož tam sledoval různé dění, poznal podle jejich hlasu, že tam byly.
Se svou černou barvou se mohl dostat nepozorovaně dostat až k nim, aby si vypočítal, jak daleko může stát, aby je slyšel, ale zároveň neohrozil malými příživníky. Zničehonic ho začala svědět noha, takže si ji začal zuřivě kousat. Tím ovšem zašustil křovím a mohl vypadat jako nějaký podivín, který sleduje všechny ze stínů. Pokusil se to zamaskovat, takže odložil ještě rychle kamínek do křoví a vyšel ven. "Omlouvám se dámy, v té tmě se mi povedlo nevidět to křoví." S omluvným pohledem se podíval na vlčice a s naštvaným na keř. Držel se však v uctivé vzdálenosti, aby snad na ně nenaskákaly blechy z jeho kožichu. To by se cítil strašně trapně. Díval se na obě a zvažoval, jak dlouho tu asi budou. Ale bylo jisté, že více než on. "Jsem Awarak a jsem tu nový. Jen jsem vás chtěl pozdravit a poznat další členy smečky," řekl vesele a mával při tom oháňkou.

Vlci se okolo něho různě míhali, ale Awaraka si nikdo moc nevšímal. Jenže jemu to nevadilo, tak nějak to veškeré hemžení sledoval ze svého místa a blaženě se usmíval. Ani nestihl odpovědět zlatavé vlčici Lylwelin, jestli tu je nebo není nový, jelikož se šla postarat o cizince, kteří dorazili k hranicím tůňky. Když už tu tedy byl, tak se pořádně napil a přemýšlel, co by měl dělat dál. Co se v takové smečce dělá? Jaká je moje práce a povinnost jakožto člena. Značení hranic? Lovení? Poflakování po lese? Jo to poslední by šlo. Musel si přeci udělat obhlídku lesa, aby věděl kde stojí jaký strom, kde roste jaký keř a tak.
Tohle místo bylo oproti lesu malé, takže jeho prozkoumání netrvalo nějak dlouho. Navíc, nechtěl se tu více motat, když neměl nic na práci. A dívat se, jak si skupinka povídá, to ho nějak netankovalo. Vyšel proto ven z ohraničeného území a nezapomněl si vzít svůj kamínek, který si tak pečlivě schoval u vstupu k tůňce. Vždyť to byl jeho nejvěrnější přítel, tak co by si bez něho počal. Tedy do chvíle, než na to všechno zapomene, ale s tím si teď nechtěl lámat hlavu. Bylo totiž na čase začít navazovat známosti a vtisknout se svým kolegům do paměti.

>>Borůvkový les

Awarak byl rád, že oba vlci vypadali, že budou hodní. Vlče sice mluvilo takovou zvláštní řečí, kde dávalo důraz na hlásku R, ale to nebylo nic děsivého. Bylo to naopak vtipné. Chtěl jim odpovědět a přidat se k nim do party, jak mu navrhl Nori, ale než stihl udělat krok, tak se k nim přidala další vlčice. Takže stačil jen odkývat hlavou, že se už s Norim viděli v lese. Starší vlk zřejmě příchozí znal, ale v dobrém slova smyslu. Awarak se jen usmál na přicházející maminku, ale stále zůstal potichu. Její otázky totiž nesměřovali na něj a nechtěl se jim do mluvení motat.
Aby toho však nebylo málo, ke krásné tůňce přiběhly další a další vlčice. První dvě evidentně do smečky vůbec nepatřily a potřebovaly od Noriho, aby se jim vyčůral na listí. Prý to potřebují proti invazi blech. Blechy? Jako vážně blechy!!! Chudák černý vlk, byl ve smečce ani ne celý den a už tu potkal zájezdy vlčic a hlavně, získal blechy, kterým se dokázal celou dobu úspěšně vyhýbat. Druhé vlčice, které přišly z lesa a zase se tam vrátily se k nim nepřidaly, takže možná byly invazivních a nepříjemných tvorů ušetřeny. Ale jen možná.
Awarak v duchu povzbuzoval Noriho, aby se rychle vyčůral a vlčice zase odešly. Nevěděl totiž jak by se k nim měl postavit a jestli by to jejich alfě nevadilo, že tu mají cizinky. Naštěstí to neprotahoval a za prohlášení o hrdinství vykonal to, oč byl žádán. Sněhová vlčice a její kamarádka byly tedy na odchodu a Awarak se konečně mohl trochu začít seznamovat se zdejšími vlky. Jenže to by se nesmělo ozvat vytí od hranic tůňky. To tu je nějaké veřejné místo na setkávání? Já myslel, že to tu patří smečce. Podíval se na vlčici, jestli na to má nějak reagovat nebo jestli se o to jako členka, která je tu dýl, postará sama. "Jinak, ahoj, jmenuju se Awarak," řekl směrem k mamince Frynna, aby dostál slušnému vychování.

<< Borůvkový les

Awara zvolil nějakou delší cestu, než měl původně v plánu. Přehazoval si kamínek v tlamě, div ho zuby nebolely, jak se snažil najít správný směr. Ale nakonec tu zázračnou tůňku objevil. Zdálo se, že je často vyhledávaná, soudě podle otisků mnoha tlap. Navíc tu už byli dva vlci, kteří pro Awaraka byli cizí. Ale on to chtěl změnit, přeci jen, byl nově členem smečky. A čím víc vlků o mě bude vědět, tím větší budu mít šanci se sem vrátit, kdyby se cokoliv stalo.
Jenomže nechtěl si to k nim nakráčet s kamenem v tlamě, třeba by to ani nepochopili, že se jedná o velmi důležitou věc. Tedy pro něj. Proto, než vkročil do kamenného kruhu, položil kamínek ke vstupu a naaranžoval ho tam tak, aby vypadal, že tam byl odjakživa. Nadechl se a namířil si to přímo k vodě. Jak se dostal na doslech k vlkům, tedy vlkovi a trochu odrostlejšímu vlčeti, zastavil se a přátelsky se na ně podíval. "Zdravím vás a nerad ruším. Jen jsem se s vámi přišel pozdravit a představit se. Jsem Awarak a jsem tu nový. Jak se jmenujete vy?" Při prozrazení svého jména se malinko uklonil, protože netušil jak vysoko v postavení tito vlci jsou. Navíc už dávno zapomněl, jak to přesně ve smečkách chodí, jelikož to bylo dlouho, co odešel ze své rodné. A v žádné jiné už pak nebyl, tedy doufal. Snad si nevšimli, jak strašně jsem nervózní. Vnitřně se ohromně chvěl, aby na ně udělal dobrý dojem. Navenek se však usmíval.

// Přidám se k vám, snad nevadí. :))

<< Úkryt

Awarak dokráčel z úkrytu do lesa, svého nového domova. Nadechl se čerstvého vzduchu, který byl prosycený vůní borůvek. Rozhlédl se svýma bystrýma očima a viděl krásný vzdušný les, který se zbavoval svého listí. Opravdu jsem přišel v pravý čas, zima klepe na dveře. Jenže se nepřidal z nějakého popudu, že přežije zimu a pak odejde. To by mu jeho vychování nedovolilo. To bych se raději nepřidal vůbec, kdybych chtěl jen sprostě využít jejich pohostinnost.
Přemýšlel však, co bude dělat dál. Měl se vydat za nějakými dalšími členy, aby si našel obětního beránka, který mu vždy připomene, že tady je jeho domov, že teď patří sem? Cítil ve vzduchu pach Wizku, zatím jednu z mála členů, které znal jménem. Najednou si vzpomněl! Můj kamínek Áčko! Musím ho najít, vždyť je od Aithéra. Teda, aspoň mi to říkal. A nemluvil někdo o smečkách? Nebo o tom jsme spolu nemluvili? Přemýšlel, jak se jeho kamarád má a jestli pokračoval někam v cestě. Šel k hranicím, kde potkal polomrtvou Wizku a kde ho vyčenichal alfa. Cestou si uvědomil, že velmi, velmi dlouho nejedl. Jenže neměl ještě dost odvahy, aby se přidal k nějakému jídlu, nebo aby se optal na jídlo. I když, na zahájení konverzace by to mohlo být dbrý.
Konečně vyčenichal svůj kamínek, který byl stále na stejném místě, zašlápnutý do země. Awarak ho packou vyškrábl a vzal do tlamy. Blueberry mluvil něco o tůňce. Tak započnu svůj průzkum tam. Neměl sebemenší tušení, kde by taková tůňka mohla být, ale rozhodl se někam vydat. Snad ji brzy najdu, abych se tu vyznal.

>> Ovocná tůň

Samotný proces opravy nohy musel strašně bolet. Jakmile začala Wizku naříkat bolestí, Awarak si stáh uši blíže k hlavě. Neměl rád, když někdo trpěl, zvláště vlčice nebo vlčata. A taky si připadal strašně zbytečný, když nemohl nijak pomoci. Naštěstí však byla noha vlčice brzy spravená a ona si zřejmě na chvilku zdřímla. Z jiskřiček, které se jí objevily v kožichu si nic nedělal. Tak nějak to nebral za něco neobvyklého. V téhle zemi mě už nemůže nic překvapit. Ono se určitě něco najde, ale to chtěl nechat až na pozdější dobu. Teď se přeci rozhodovalo o jeho osudu a další životní cestě.
Blueberry dlouho nic neříkal, zřejmě zvažoval slova černobílého vlka. Jeho to začalo maličko znervózňovat. V hlavě si svoje vyslovené věty přehrával stále dokola a hledal, jestli něco neřekl špatně. Mezitím se Wizkku zvedla, nejspíš už se prospala, a vyrazila hledat práci. Awarak ji vyprovodil pohledem, v duchu ji však obdivoval. To už však začal alfa mluvit, takže veškerou pozornost upřel na něj. Pozorně poslouchal jeho slova a postupně se z nich začal radovat. Rodina... Pečlivě si je však zapisoval za i uši. Do té doby, než to zapomenu. "Moc děkuji, učiním tu průzkum a pokusím se nezapomenout, že je tu můj nový domov. Nezklamu tě, vás, teda nás... No, raději půjdu," řekl omluvně, protože mluvení mu někdy prostě vázlo. Usmál se ještě na druhého vlka, který se představil jako Makadi a vyšel z úkrytu pryč. Nový domove, prosím, přijmi mě v dobrém.

// Les

Nevšímal si zbylých vlků, ani toho vlčete, které se tu otočilo. Jeho pohled směřoval jen na alfu, protože vlastně rozhodoval o jeho osudu. Až teď mu tak nějak došlo, jak důležité rozhodnutí v jeho životě to je. Začal být maličko nervózní, ale říkal si, že nemá z čeho. Zatím tu na něj byli hodní, i když to se mohlo samozřejmě kdykoliv změnit. Ale proč by se na mě kdokoliv zlobil? Dokud někoho neohrozím, tak mě nemusí eliminovat.
Myslel si, že se ho Blueberry bude ptát hlavně na ztrátu paměti, ale on to úplně přešel. Buď s tím měl zkušenost nebo nechtěl černobílého vlka uvádět do rozpaků, když by se ho ptal před tolika svědky. I teď se Awarak cítil strašně zranitelný, když to řekl vlkům, které vůbec, ale vůbec neznal. nebo snad ano?
Zcela vážně pokýval hlavou na slova alfy. "Nikdy bych smečku nebral jako noclehárnu nebo jakousi schovku. Jestli mě přijmeš, tak zísáš silného vlka, který když je potřeba umí se rvát, ochraňuji slabší a bráním je. Také umím lovit, nechci říct, že nejlépe, ale břídil nejsem. Pomůžu s jakýmkoliv úkolem, který mi kdo zadá, ale ne, že bych se chtěl vtírat. Jen prostě rád pomáhám a ulehčuji život ostatním." Neměl v úmyslu ze sebe udělat vzor ctností a vybraného chování. Nebo se nějak vytahovat jako, "hej koukni na mě, jsem prospěchář, který všem leze do zadku". Ne, vše pronášel s pokorou a mírně skloněnou hlavou, protože měl úctu k autoritám. Tak, jak ho jeho milovaná maminka naučila. Doufal, že Blueberryho přesvědčil, že je dobrým vlkem pro smečku. Ten se mu však už nevěnoval. Zjistil, a Awarak netušil jak, že se magie vrátila a tím mohl pomoci vlčici s její packou. Zapojil se i mlčenlivý vlk a donesl nějakou větvičku. Awarak jen v tichosti pozoroval jejich snažení. Maličko se lekl, když se v jeskyni zničehonic objevily kořeny. Opatrně k nim přičichl, ale to už zase byly v tahu. TO byla magie? Jak? Jak to dokáže? A jakou mám já? Znovu se posadil, usmál se na Wizku, aby jí dodal jistoty, že její alfa má pravdu a čekal na svůj rozsudek.

// Borůvkový les

Kdyby Awarak nepodpíral vlčici, rozhlížel by se s radostí okolo sebe. A taky se zvědavostí, protože jeho vlčecí duše byla stále zvědavá. I když mnoho dospělých vlků by řeklo, že tu nic zajímavého k vidění není. Takhle však mohl jen občas mrknout na stěny a hlídat si podlahu, aby nestoupl do nějaké díry a nesvalil se k zemi. Dost určitě by sebou totiž strhl celou jejich skupinku.
Wizku ještě reagovala na jeho naznačení, že je teď hezká dost zvláštně. Neurazilo ho, to ne, ale prý teď vypadá ještě víc želva, než normálně. Jakmile ji položíme na zem, tak si ji ještě prohlédnu. Cestou se ještě potkali s dalšími vlky, tedy konkrétně vlkem a vlčetem. Možná že i vlčicí, ale nebyl čas to nějak kontrolovat.
Jakmile byli na místě určení, nebo spíše na místě, kde se alfovi líbilo uložit zraněnou vlčici, opatrně ji tam položili. Blueberry se zatím dal do rozhovoru s Wizku, což Awarak nechtěl poslouchat. Nic mu do toho nebylo, takže se teď snažil zabavit prohlížením jeskyně. Opravdu tu nebylo nic moc k vidění, ale rozhodně to bylo lepší, než vyslechnut slova, která nejsou určena jemu. Druhý vlk, ten který měl tmavé tlapy toho taky moc nenamluvil. Vlastně neřekl ani slovo. Třeba není jen upovídaný.
Jen co černobílý vlk zaslechl své jméno, otočil hlavou zpátky na Blueberryho. Chvilku přemítal, jestli si má něco vymyslet, protože žádný důvod neměl. Ani ten, že by se chtěl přidat, když se smečkám takovou dobu vyhýbal. Nakonec to zavrhl, protože ho maminka učila, aby vždy mluvil pravdu. "Přiznám se, nemám žádný důvod. Sice v tomhle světě žiju už nějakou dobu, ale zdaleka nevím, kde jsou jaký smečky. Takže jsem si šel s hlavou v oblacích a najednou koukám, že jsem na vašem území. Nebo spíš cítím. Já vím, že takhle před zimou máš určitě spoustu zájemců o místo ve smečce. A já se až do dnes smečkám vyhýbal, protože..." Zasekl se, jelikož nechtěl svůj problém jen tak vykřiknout do světa. A pokud dobře věděl, tak o něm věděl jen Aithér. A tady bylo moc vlků, kteří by to mohli použít proti němu. Ale co když ne? Pokud však měl mít aspoň nějakou šanci se tu uchytit, zkusit to musel. Hlas ale ztišil a hlavu přisunul blíž k alfovi. Doufal, že jeho slova teď uslyší jen on. "Mívám výpadky paměti." Hlavu zase oddálil. "Proto nechci být nikomu na obtíž. Jinak ale jsem smečce věrný. A když už jsem sem přišel, tak jsem se chtěl zeptat, jestli by se tu pro mě místo našlo. Samozřejmě pokud ne, tak to pochopím." Doufal, že ze sebe neudělal hlupáka ani chudáka. Jen prostě normálního vlka.

Zraněná vlčice si stále stála za svým rozhodnutím, že půjde hledat jakéhosi vlka. Awarak netušil, jestli se jedná o vlče, mladého, dospělého nebo nějakého staříka. Jenže v jejím stavu, kdy se skoro hned po postavení svalila k zemi, nebylo možné někoho hledat. Snad se o to postarají ostatní vlci.
Wizku se nakonec nechala alfou přesvědčit, že jí přítomní pomůžou dojít do úkrytu. Šedavý vlk neřekl ani hlásku a přitočil se k druhému boku Blueberrymu. Mezitím k nim přišel ještě jiný vlk, který se představil jako Nori a zase odkráčel. Říkal to spíš vlčici, než Awarakovi, takže se ani nesnažil si jeho jméno nějak pamatovat a představovat se nazpátek. Ani by to nestihl. Blueberry přikývl na Awarakův návrh, na což se černobílý vlk přiblížil tak, aby nikoho moc neutiskoval, ale zároveň pomáhal podpírat Wizku.
Ta toho už moc nenamluvila, jen si sypala popel na hlavu, že něco pokazila. Awarak se v tom stále nemohl zorientovat, tak neměl ani právo ji utěšovat, že nepokazila. Navíc se toho ujal alfa, takže si to Awarak nemusel dávat za úkol, jak bylo v jeho povaze. Jen ho zaujala její další slova, něco o želvě. Kdyby mohl, zastavil by a popřemýšlel o tom, ale při podpírání to udělat nemohl. Tak se nad tím pozastavil aspoň v hlavě. Želva? Co to povídá o želvě? Jeho první reakce by měla být, co to sakra mele, ale mohli se potkat kdysi dávno a on na ni už zapomněl. A stalo se něco s želvami a on si myslel, že ona tak vypadá? Proto se raději usmál, i když to asi neviděla a odpověděl jí. "Želva? Vůbec ne, vypadáš jako krásná vlčice," zalichotil jí. A myslel to naprosto upřímně. Víc by to teď stejně nerozebíral.
Sice pomalu, ale jistě dorazili k úkrytu. Tady už se zarazil, ale nechtěl aby Wizku spadla a ublížila si ještě víc, takže rychle srovnal krok a vešel dovnitř.

// Úkryt

// Doufám, že to dává smysl, dneska mi to moc nejde.

// Omlouvám se za zdržování. Nebyla jsem si jistá jestli jsem na řadě nebo ne. :D :))

Nějak se to začínalo komplikovat. Tedy ne, že by se jednalo o nějaké závažné komplikace, ale jak byl ujištěn zdejší alfou, nevybral si zrovna správný čas na příchod. Raději se moc nehrnul do vysvětlování, že vlastně přišel omylem, protože byl zasněný a to že je ve smečce si uvědomil až o chvíli později. Takže jen přikývl na znamení, že to chápe. Navíc, Wizku se ho zastala, takže zatím nemusel mít nějaký větší strach. I tak měl pocit, že strhl nějakou nežádanou pozornost.
Jeho nabídky pomoci se Blueberry chytil. Poznamenal, že to Awarakovi přinese plusové body. Kdyby mohl, tak se černobílý vlk začervenal, protože proto to nedělal. "Děkuji, ale proto to nedělám." Měl prostě tendenci to říct, i když teď mohl vypadat jako nejskromnější vlk pod sluncem nebo nejvíc vypočítavá mrcha. Bylo však na alfovi, jak to přijme.
Blueberry se zaměřil na chvilku na zraněnou vlčici, takže si mohl Awarak prohlédnout nově příchozího. Pokýval mu hlavou na pozdrav, ale nic neříkal, protože nechtěl skákat do řeči alfě. Jen co zaslechl svoje jméno, zpozorněl. "Řekl bych, že s ní něco má, protože když přišla, tak ji za sebou podivně táhla. Ani na tu nohu nedošlápla." Bylo mu hloupé mluvit za Wizku, když ležela hned u nich, ale nevypadala, že by měla sílu něco vysvětlovat. Jen se jí ještě Blueberry zeptal, kde je Flynn, oznámil poslednímu příchozímu, že magie nefungují, což Awaraka vůbec netrápilo, protože ani netušil, jestli nějakou má a už se věnoval zraněné, že to bude v pořádku.
Černobílý vlk přiskočil na pomoc a snažil se velmi jemně a opatrně dostat Wizku na hřbet alfy. "Mám ji nějak podpírat ze strany, aby ti nesklouzla ze zad?" Nechtěl se totiž hned tisknout k boku Blueberryho, protože by to třeba mohl brát jako narušení soukromí. Jinak to však asi nepůjde, proto Awarak potřeboval jeho svolení. Na svůj kamínek pro štěstí si v momentální situaci vůbec nevzpomněl.

Takovéhle uvítání si teda nepředstavoval. Seděl a čekal na nějakou reakci, když tu se z lesa vynořila celkem zbědovaná vlčice. V první chvíli se vylekal, co tu s nimi v lese dělají za pokusy, ale hned to zatlačil do pozadí. Probudil se v něm totiž pomocný cit, hlavně, když se vlčice před ním složila k zemi po chvilce sezení a hledala někoho jménem Flynn.
Už už se zvedal k pomoci, když se tu objevil další vlk. Jeho vzhled budil hrůzu, takže si Awarak zase sedl na zadek. Byl zavrčením otázán, co se tu děje. Pak se vlk začal starat o vlčici, kterou pojmenoval Wizku. Černobílý vlk přemýšlel, jestli to je zdejší alfa a jestli on je nositelem jména Flynn. Raději to nechtěl pokoušet, takže se držel neutrálního oslovení.
Snažil se dívat na vlka normálně, ale uši měl přitisknuté k hlavě a byl mírně přikrčený. Nejvíc ho však děsily červené tlapy, které mohly znamenat, že si libuje v krvi. Ne, na tohle teď nemysli. "Já nevím, co se jí mohlo stát. Už sem takhle přišla. A šla docela špatně, takže má asi něco s nohou, nedejbože s oběma. Protože seděla a najednou byla na zemi. Ale jestli s ní chceš nějak pomoci, někam odnést, tak rád pomůžu." Netušil, jestli to vůbec může nabízet, když je pouhý tulák, ale pomoci chtěl. Podle něho teď muselo jít všechno ostatní stranou. "Jsem Awarak," zašeptal ještě. Z místa se však zatím nehnul, čekal, až jak mu vlk s červenými tlapami odpoví. Od vlčice nějakou reakci ani nečekal.

<< Řeka Mahtaë (sever)

Vykračoval si celkem spokojeně po okraji lesa. Líbil se mu, byl listnatý, provzdušněný a nyní úplně krásně zbarvený. Tak byl zabraný do obdivování barev, že mu až po minutí pár stromů došlo, že to tu je cítit vlky. A to docela dost vlky. Zarazil se uprostřed pohybu a malinko zpanikařil. Pustil na zem kámen a položil si na něj tlapu. Ne, že by se za něj styděl, ale pokud by na něj zaútočili, tak chtěl mít volnou tlamu na vysvětlení, co tu dělá. Ale co tu vlastně dělá?
Pochopí, že tu jsem omylem? Měl bych o sobě dát vědět? Co se vlastně dělá, když vlk vstoupí na cizí území. Raději si na to sedl a začal výt, aby o sobě dal vědět. Jenže brzy přestal, protože jeho hlas byl plný nervozity a slabý jako nějakého vlčete. Což Awarak uvnitř stále byl, ale bylo mu jasné, že by to nebylo dobré znamení, když se chcete ucházet o pozici ve smečce. Otázka ovšem byla, jestli to byl pravý důvod, co tu chtěl dělat. Tak když už jsem tady, tak proč to nezkusit. Pomáhal bych kde bych mohl, se vším co by mi řekli. Ale budou chtít někoho, kdo zapomíná a možná by se tu už neukázal? Museli by mi přiřadit učitele, jako děcku. A co s takovým vlkem? Rozhodl se, že zavytí zkusí znovu, aby vypadal sebevědoměji. Proto do toho dal veškerý svůj um a nyní konečně znělo jako od pořádného vlka. Chudáci, teď to vypadá, že přišli dva vlci a jsem tu jenom já. Doufal, že se ho brzy někdo ujme, ale přátelsky. Nerad by utíkal.

<< Křišťálový lesík

Jeho bílý kamarád mu vůbec neodpověděl. A to na jeho odpověď čekal velmi dlouhou dobu. A co bylo horší, ztratil ho. Sice měl v tlamě kamínek, který mu dal, ale to nenahradí přátelství, které během krátké chvíle k němu pocítil. Nebo ho cítím delší dobu a zapomněl jsem na něj! A teď jsem ho ztratil, znovu. Sotva pletl nohama, jak byl nevyspalý a hladový. Možná i žíznivý, ale to nebyla přímo priorita. Ovšem, jak brzy zjistil, mohl jedině s žízní něco dělat.
Došel totiž k řece, kterou možná už někdy navštívil nebo možná ještě ne. Protože kdo si má všechny ty vodní toky pamatovat. I tak si položil kamínek k nohám a pořádně se napil. Chtěl totiž zahnat hlad, aspoň na chvilku a jestli to znamenalo vypít polovinu řeky, tak ať. Měl totiž pocit, že nemá žádný cíl, nemá žádnou vůli žít. No dobře, teď to trochu (hodně) přehnal, ale cítil se tak. On, takový optimista. Nejspíš potřeboval někoho, kdo ho udrží na pozitivní vlně. Někoho, koho by mohl doprovázet a popřípadě mu i sloužit. Jo, až takový splín na něj padl.
Jakmile měl naplněné břicho vodou, že mu málem bylo špatně, rozhlédl se, kam by se mohl vydat. Sebral si svůj kamínek a vydal se proti proudu řeky. Jakmile se dostal blízko lesa, zaplul do něj, protože tam byla vidina jídla a pohodlného spánku.

>> Borůvkový les

Awarak byl lehce mimo. Byl rád, že s ním jeho kamarád souhlasí, ale v hlavě mu začaly pobíhat divné myšlenky. Nejhorší byla, že by využil Aithéra na to, aby mu nějaké jídlo donesl. Kuš, tohle je pěkně hnusný, to tě nesmí napadat. Vždyť jsem mu slíbil dělat osobního strážce, teda jestli jsem si to nespletl. Zatřepal hlavou a uvědomil si, že v lese nebyli sami. Jenže než se odhodlali k nějakému kroku nebo více krokům v jeho plánu, cizinci se už vydali někam pryč. Neměli bychom tu stát, jinak nám zarostou nohy do země a stanou se z nás stromy.
To už se však jeho světlý doprovod rozhodl rozpohybovat tělo a vydal se nějakým směrem. Awarak se v duchu okřikl, aby ještě neusínal, protože museli ještě lovit. Možná, že se jejich lov bude skládat z vyčmuchání nějaký mršiny, ale to nehrálo roli. Hlavní bylo, aby si pořádně odpočinuli s malým úlovkem na nějaký velký lov. Zima se blížila, bylo to totiž cítit ve vzduchu. A nebylo by moudré pokoušet štěstěnu bez nějakých tukových zásob. "Snad budeme mít štěstí na uskutečnění plánu," řekl unaveně a malinko mávl ohonem. Popadl kamínek Áčko a šel za bílým chvostem Aithéra. Věřil mu, že ví, kudy se dostat k nejbližší vodě. Jak ho tak následoval, všiml si, že má na konci ocásku černou tečku. Jak roztomilé. Byl vážně unavený.

>> Řeka Mahtaë

Celkový počet bodů:16
Směnárna:

10 bodů > 8 křišťálů
6 bodů > 50 květin

Děkuji. ^^