Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Post pro Wizku, aby mohla běžet za dalšími povinnostmi. :))

S napětím očekával, co mu Wizku prozradí, jakou má magii. Sice mu to řekla stroze, že jen "vodu", jemu se ale otevřely další možnosti. Teda spíš mu zase zapadala nějaká kolečka do sebe. Znovu. "No jo, vždyť máš modré oči. To mě taky mohlo napadnout, že to spolu bude souviset. Takže, když má někdo třeba, třeba," snažil se rychle něco vymyslet, aby vypadal chytrý, ale moc mu to nešlo. Nedokázal dát k době nějakou barvu a její charakteristiku. "Třeba červené oči, tak to znamená, že umí pracovat s ohněm?" Netušil, kde k takové informaci přišel, ale bylo možné, že už mu to někdo kdysi říkal.
Stejně tak s tím Životem, odkud měla tato milá vlčice svoji ozdůbku. Zazubil se, protože Wizku vypadala, že potřebuje rozesmát, ale jeho odpověď nebyla úplně nejoptimističtější. Jenže on to tak nebral. "Neznám, ale možná mi o něm už někdo povídal. A když tu je Život, tak tu musí být i Smrt, že jo?" Měl radost, že si našel takovou kamarádku. Vypadala totiž, že jí vůbec nevadí ty jeho vlčecí výjevy a ještě mu ochotně odpovídala. Musím si ji pamatovat. Musím a musím, na ni nechci zapomenout.
Pak ovšem přišel trochu zvrat. Vlčice začala hodně vážně, až mu to sebralo úsměv z tlamy. Vyplašeně sledoval, co se mu chystá říct, zdálo se totiž, že jí na tom záleží. Sedl si a tiše poslouchal. Jenže, čím víc Wizku mluvila, tím se mu na obličeji střídaly stavy hanby (protože nebyl zvyklý, že by mu vlci takhle říkali, že je hodný, kdyby se mohl červenat, tak se červená), radosti, že někomu přináší radost a štěstí, že aspoň někomu je svou existencí prospěšný. Wizku tedy vypadala, že se brzy složí, ale zvládla mu to všechno říct. "Wizku, to já děkuju, že jsme se takhle znovu potkali. Aspoň mám jistotu, že mě někdo dovede domů. A jsi pro mě velká kamarádka" Na víc neměl energii, protože by se snad rozbrečel dojetím. Místo toho se zvedl a "objal" Wizku jako svoji kamarádku. Protože tím pro něj byla. Nechtěl jí nějak omezovat, proto rychle odkráčel zpátky. Pak si naproti ní sedl a usmíval se. "Co máš teď v plánu?"

Awarak čekal,co z jeho kamarádky, tedy Wizku, kterou už začal brát za svou kamarádku, vypadne ohledně magií. Protože se mu zdálo, že je v těchto věcech více zběhlá. A to tak, že velmi. Mával oháňkou ze strany na stranu a pozorně poslouchal. "Hodně emocí?" Wizku to zkusila znova, očividně nebyla se svými slovy spokojená. "Hodně, hodně šťastná?" Zopakoval její výpověď, která jí evidentně bolela, než aby byla z ní šťastná. Moc se toho nedozvěděl, ale nechtěl dál nějak vyzvídat, protože to vypadalo, že to není pro Wizku dobré téma. "Tak doufám, že jednou na tu svoji taky přijdu. A nezapomenu to," ušklíbl se trošičku.
Chtěl trochu odlehčit atmosféru, aby si Wizku nevzpomínala na nějaké vzpomínky, které pro ni nebyly úplně šťastné. "A jakou máš vlastně ty magii? A kde jsi sehnala tu krásnou ozdobu na hlavě? Myslíš, že bych to taky mohl někdy získat?" Už mluvil zase radostně, aby tím rozveselil i ji.

// Omlouvám se, na víc nemám energii. :))

Wizku se zmínila, že se tady nic neztratí. To Awaraka potěšilo, protože se mu po kamínku opravdu stýskalo, ač se to mohlo zdát dětinské. Nicméně se mu nevysmála, takže musela být opravdu hodná. Zdálo se, že i ona zná bílého vlčka, protože říkala, že ho dlouho neviděla. Naklonil hlavu na stranu, protože by ho prý chtěla vidět i Aranel. Zamyslel se nad tím, jestli je Aithér taky její kamarád a ráda by ho viděla. "Tak snad ho najdeme, aby se mohli potkat. A aby si ho taky mohla vidět," řekl vesele.
Po výbuchu smíchu došla Wizku k tomu, že ona není tou vlčicí, které má ulovit nějaké jídlo. Pokrčil tedy rameny a nechal to být. "Přesně tak, nakonec ji třeba najdu," dodal ještě nakonec. Dostali se v jejich povídání k tomu, jak se Awarak dostal do smečky. Na jeho otázku se však Wizku začala tvářit maličko nervózně. Awarak na to byl citlivý, takže se pokusil si zapsat za uši, že příliš osobní otázky raději nepokládat. "To je dobře, já to tu mám taky rád." Pak ho však napadla osobní otázka, protože se o tom pořád někdo zmiňoval a on si nepamatoval, jestli už se něco dozvěděl."Pořád se tu někdo zmiňuje o magiích. Ale já si vůbec nepamatuju, jestli jsem tu svoji už našel nebo ne. Nevíš nějaký fígl na to?" Nemluvil smutně, jen zvědavě. Prootože mu nechybělo něco, o čem nevěděl, jestli kdy měl.

Domluvili se na neurčitém lovu, až bude jednou lépe. Nebo možná už zítra, to jeden nikdy nevěděl. Měl však radost, že se jim spolu tak hezky komunikuje. Jak se domníval a trochu obával, tak se Wizku trochu vyděsila, když ji chtěl obřadně poděkovat. Tak ještě dobře, že u toho nebyli ostatní. Musím si svoje kroky vždy dobře promyslet, abych někoho takhle nevystavoval nepříjemným situacím. Jenže to mu ještě prostě tak dobře nešlo. Byl to prostě méďa s duší malého vlčete. Takže se jen usmál. "Není zač."
Pozorně poslouchal Wizku, jestli se dozví, jak to bylo s želvami. Zdálo se, že si černobílý vlk kdovíproč myslel, že je tato vlčice želva. Naštěstí mu to povídala s úsměvem, takže to asi byla veselá historka a ona si z toho nic nedělala. Když se však zmínila o jeho kamarádovi, tak se mu úsměv rozšířil. A pár koleček poskládalo dohromady. "Aithéra si pamatuju! Teda takhle, já ho ztratil a asi právě na těch horách a pak jsem ho našel a vzpomněl jsem si na něj, protože mi dal dáreček. Kamínek. A já ho mám tady položený, pod jedním keřem, ale než jsem si ho stihnul vzít zpátky k sobě, tak ho zapadal sníh. Ale určitě tam na mě počká," řekl bezelstně. Měl totiž pocit, že týhle vlčici může naprosto ve všem důvěřovat. Popravdě, zatím měl tenhle pocit u všech. Asi.
Pak se však dostali k tomu, jestli ji někdy ublížil. Čekal se svěšenýma ušima, opravdu se toho bál. Když mu však Wizku odpověděla, zadržený vzduch v plicích hlasitě vydechl. Úsměv se mu zase vracel na tvář, až se rozesmál na celé kolo. Wizku si totiž taky myslela, že něco provedla, když jsem začal tak smutně. "Tak to se povedlo. Teda úplně ne, ale nakonec docela jo," povídal mezi záchvaty kašle a smíchu. Snažil se uklidnit, až se trhaně nadechl. "Nezlob se prosím, že se takhle ptám. Já totiž nechci být někomu něco dlužen, i kdybych na to pak zapomněl. Třeba si pamatuju, že jsem kdysi někomu slíbil ulovit jídlo. A byla to vlčice. Nebyla si to ty?" Přimhouřil oči, ale veselost z nich nezmizela. Přemýšlel, jestli se už Wizku se svým příběhem svěřil, ale měl za to, že ne.
Než se však k němu dostal, už mu přišla další otázka. Pokýval důrazně hlavou. "Moc se mi tu líbí. Zatím jsem narazil na hodné vlky, jen jedna vlčice byla taková trochu ráznější, ale ona je určitě taky hodná. Hlavně jsem rád, že mě sem Blueberry přibral, i když jsem sem v podstatě zabloudil." Nechtěl se nějak vnucovat se svým příběhem, který nebyl zase tak zajímavý. Ale asi by jí to mohlo zajímat. "A co tobě? Jsi tu spokojená?" Tak třeba příště.

Poté co Awarak domluvil, to vypadalo, že Wizku bylo lépe. Černobílému se ulevilo, protože když stačilo, že jen povídal, tak to byla nejlepší pomoc na světě. A on povídat uměl, když se přestal stydět. Teď nemyslel na to, že na ni může vlastně zapomenout a ztratit takovou dobrou kamarádku. Ne, teď si prostě užíval, že si spolu mohou povídat a rozdělovat zajíce. Vlčice s modrou ozdobou mu prozradila jméno vlčete, které se tu ukázalo na začátku zimy. Přitom uklízela zbytek zajíce pod keř. Awarak naklonil hlavu na stranu, ale pak to pochopil. "Jasný, ona to tady najde a jelikož mrzne, tak nebude zbytek masa zkažený. Tak snad to najde Elora. A když ne, tak bychom mohli zkusit najít nějaký zvířata, který před zimou ještě neutekli. Protože jak na tom jsme s jídlem, to bohužel nevím," svěsil smutně ramena. Opravdu to nevěděl, i když byl nedávno v úkrytu a mohl se jednoduše podívat.
Najednou mu však došlo, že neudělal nejdůležitější věc, kterou měl udělat hned na začátku. "Wizku," vykřikl radostně, "já na něco zapomněl. Ale ne zapomněl, jako zapomněl, ale prostě teď jsem si vzpomněl." Obřadně se posadil a snažil se dívat důležitě. Snad ij nevystraším. "Dobrá práce s ulovením zajíce." Nejraději by ji položil tlapu na rameno, jako když pochvalně plácáte někoho, ale raději to neudělal. Přeci jen, byl o něco větší a nechtěl ji pochroumat packu. Pak se začal zase usmívat.
Na otázku, jestli jí může ještě nějak pomoci, se znovu zmínila o tom, že je želva a ta má pevný krunýř. Málem si vykroutil hlavu, jak se to snažil pochopit. Začínal mít pocit, že se z Wizku potkal a něco s želvou řešili. Ale nemohl to nijak dokázat, nepamatoval si to. "To už je podruhé, co si řekla něco s želvou. My je byli kdysi spolu lovit a já tě označil za želvu? Ale máš pravdu, si silná vlčice a jen tak tě něco nerozbije jako želví krunýř." Pak ho však napadla další věc, která se mohla stát a nemuselo to být něco hezkého. Smutně se na ni podíval. "Já ti někdy ublížil nebo urazil? Jestli jo, tak se moc a moc omlouvám, to jsem musel být nějaký poblouzněný," pověděl upřímě. Doufal, že téhle milé vlčici nikdy neublížil, protože by si to neodpustil. Chudák, jak se mu takhle rychle měnily nálady. To bylo vždycky nebezpečné!

Zdravím. :))

Prosím o 6 lístků za posty mezi 16.1. - 3.2.

Všechny je chci věnovat:
Sheya
Lucy
Sionn
Lorenzo
Baghý
Makadi

Nakupuji
100 safírů - 10 lístků
100 kopretin - 10 lístků
100 vlčích máků - 10 lístků

Dohromady tedy Awarak bude mít 30 lístků. :))

Černobílý vlk si sklepal z kožichu sníh, když uslyšel, jak na něho někdo mluví. Popravdě to bylo úlekem, protože se utápěl v těch svých myšlenkách, ale zakamufloval to tak, že přece naprosto dobře věděl, že tam Wizku celou dobu stojí. A ona byla tak hodná, že se mu znovu představila. Zalil ho pocit štěstí a vděčnosti k vlčici s modrou kresbou na hlavě. Začal mávat oháňkou ze strany na stranu, takže zbylý sníh sletěl k zemi. "Wizku, tak rád tě vidím," skoro vykřikl a povyskočil si.
Vypadala, že je lehce strhaná, takže se Awarak přestal radovat jako vlče a trošku zvážněl. "Jsi v pořádku?" Starostlivě si ji prohlížel, sledoval její pohyby, podíval se i na její nohu, kterou měla polámanou, ale nic vnějšího nenašel. Všiml si, jak mu přisunula zajíce se slovy, že ona hlad nemá. Nechtěl tomu moc věřit, ale takové jídlo se hodilo. Jenže se v něm mlátilo ještě to, že by se měl on sám rozdělit s ostatními. Díval se na mrtvolku se smíšenými pocity, až se nakonec rozhodl. Roztrhl zajíce na dva kusy, kdy jeden sežral, velice rychle, aby nemrznul dýl, než bylo potřeba. Druhý přisunul zpátky k Wizku. "Děkuji ti. Ale taky by sis měla něco zakousnout. A jestli opravdu nechceš, tak najdeme někoho, komu se bude hodit druhá půlka. Třeba ta nová malá vlčice, jak přišla. Určitě by si něco k jídlu dala," pověděl zase vesele.
Přemýšlel, jak Wizku zlepšit náladu, protože vypadala opravdu zmučeně. "Něco tě trápí? Já ti klidně pomůžu, stačí říct." Díval se na ni s odevzdaností, protože by ji opravdu rád pomohl. Tak jako každému jinému, koho by viděl smutného.

<< Úkryt

// Loterie 6

Černobílý vlk vyběhl v dobrém rozpoložení z úkrytu. Přemýšlel však, co bude dělat. Jestli má jít hledat alfu a optat se, zda je potřeba vykonat nějakou práci a nebo si jít obhlídnout svět za hranicemi lesa. Udělat si na všech územích nějakou značku, aby věděl, že tam je doma. Zastavil se před stromem a začal uvažovat, co by na něj mohl vydrápat nebo jakkoliv vytvořit, aby to později poznal. Sice měl pocit, že už se spoustě zdejších vlků zapsal do paměti, ale i tak by bylo dobrý se pojistit nějak jinak.
Nakláněl hlavu na jednu, hned na druhou stranu a představoval si, jak by do stromu vyryl svůj vlastní obraz. Jenže to by bylo na strašně dlouho. Navíc tady nemám žádný odraz, abych se přesně vystihl. Nene, moje podobizna není ten nejlepší nápad. Navíc by musela být na spoustě stromů, abych měl vůbec šanci si toho tady všimnout. Další ho napadlo, že by mohl vyrýt své jméno. Ihned by se však začal smát, vždyť nevěděl, jak se jeho jméno píše. Nebo kohokoliv jiného. Umí vůbec vlci psát? Zkusil packou načmárat pár čar, ale co měly symbolizovat, to nevěděl. No a čůrat tady na všechny stromy, to taky nebude úplně ono. Jak já si to jen tady označím? Nebo teda okolo, abych věděl, že tady je moje doma.
Tak tam tak stál a čuměl na strom, zahloubán ve svých myšlenkách.

// Loterie 5

Awarakovi se Sigy líbil. Mluvil sice tak trochu jako nějaký učitel, ale i tak se mu líbil. Nejspíš byl takový ten typ vlka, kterého Awarak potřeboval, aby ho krotil a maličko mu vyhnal naivitu z hlavy. Což se asi stejně nestane. Když se nad tím tak zamyslel, tak si i on sám připadal někdy nedospělý a dětinský. Jenže, nenadělal s tím nic. Prostě mu přišlo, že něco udělat nebo říct je správné, ale po čase si uvědomoval, že to bylo na úrovni vlčete.
Sigy mu maličko, ani ne vynadal jako spíš upozornil na fakt, že se cizí rozhovory neposlouchají. Awarak nakrčil mírně čumák, jak vzpomínal, jestli si rozhovor vážně vyposlechl. Pak si přehrál, co vlastně řekl a zasmál se svému neobratnému vyjadřování. "Já to nemyslel tak, že jsem poslouchal, co kdo povídá. Jen jsem zahlédl, že se nějak rokuje kolem vlčete, jak jsme si povídali." Neřekl s kým, protože nechtěl Makadimu způsobit nějaké problémy, že stáli kousek od místa, které bylo dějištěm událostí. To jsem zase něco zvoral. Zdálo se, že Sigy jeho odpověď na poslouchání nějak nebral na vědomí, protože se rozhodl jít pryč. Ale omluvil se, takže Awarak jen pokýval hlavou a zamával na rozloučenou ocasem. "Zatím se měj." Řekl za vzdalujícím se vlkem. To se tak občas stává, že jeden nemá náladu na povídání. Ale asi to nebude zlý vlk. Postavil se na všechny čtyři a řekl si, že se půjde také porozhlídnout ještě po lese a kolem lesa. Jen nesmím jít nějak daleko, abych nezapomněl, že teď patřím sem.

// Borůvkový les

// Loterie 4

Awarak omluvně zastříhal oušky a zatvářil se smutněji, než za celou dobu. "Omlouvám se, nedošlo mi, že by mu mohla písmenka dělat problém. Vůbec jsem si toho nevšiml. Ale děkuji, jsem rád, že vím, jak mu mám správně říkat." Dal si nohu přes nohu a čekal, jestli dostane také nějaký příběh. I když si naděje nedělal, ne každý byl sdílný. Taky sledoval Sigyho tvář, jak se na něj bude dívat teď, když ví o jeho problému. Škoda, že už nevím, jak se tvářil Aithér. Jestli byl v šoku, pobouřen, litoval mě. Ono to o vlku hodně vypoví. Tvář druhého vlka se však nijak nezaškaredila, naopak, dál se usmíval.
Černobílý vlk znovu mírně, avšak přátelsky začal mávat oháňkou. Dozvěděl se, že Sigy a jeho rodina hledali přístřeší a tak je Blueberry přijal. "Je to moc hodný vlk. I Makadi mi to potvrdil. Navíc, nevím jestli to víš, ale nejspíš nabídl úkryt i malému vlčeti, které přišlo bez rodičů. Teda, někdo ho přivedl, ale já tak blízko nestál, abych slyšel přesně, kdo to byl," dodal důležitě a maličko rozohněně. Sice mu Makadi pověděl, jak to třeba mohlo být, že malé vlče jen tak někdo nezahodil, ale i tak mu to nepřišlo správné. A rád by věděl, jak se na to tváří i další vlci ze smečky. Připadám si jako takový pátrač názorů. Názorů na sebe a na dění ve smečce. Doufám, že tím nikoho nepohoršuju. A mohl bych si někdy takhle popovídat i s BLueberrym, aby viděl, že to myslím vážně s tím, že tu chci být. I ukázat svou vděčnost, že mě přijal. "Jsem rád, že si jeden z rodičů, který své vlče jen tak nezahodí a nenechá ho svému osudu. Pořád jsem se totiž nějak nesmířil s tím, že by se takoví vlci mohli mezi námi vyskytovat," řekl zamyšleně.

// Loterie 3

Vlk se na Awaraka nevrhl, ani mu nevynadal, že ho nějak otravuje nebo budí. Nejspíš bude hodný. To je dobře, třeba bychom mohli být kamarádi. Znovu se v něm ozvala jeho vlčecí duše, ale navenek působil klidně. Jen se mu tedy pohybovala oháňka přátelsky ze strany na stranu. Sigy, jak se vlk představil, mu prozradil, že se do smečky dostal nedávno. Ale ne sám, dokonce s vlčaty a partnerkou. Řekl mu i jména jeho rodičů, ale to Awarakovi nic neříkalo. Zaujala ho ovšem slova o vlčatech. Natočil zvědavě hlavu na stranu, jak se snažil usilovně přemýšlet. "Nejmenuje se náhodou tvůj syn Fryn?" Makadi mu sice vyprávěl o tom, jak tu některá vlčata nemá rodiče, ale zkusit se zeptat mohl. Aspoň uvidí, že mám už trochu přehled.
Sigy byl nejspíš jeden z vlků, kteří byli hovorní, což měl Awarak rád. Sice se stále bál s někým zavést rozhovor sám od sebe, ale snažil se na tom víc a víc pracovat. A když to druhá strana oplatila stejnou mincí... Neměl si nač stěžovat. Maličko se zavrtěl, jak nevěděl, jak lépe sedět a zodpověděl otázku. Ono, toho na vyprávění moc nebylo, ale třeba si to Sigy poslechne rád. "Abych řekl pravdu tak nic. Nebo osud, podle toho, na co věříš. Já se tu už nějaký čas toulám, teda soudím podle toho, že už dávno nevypadám na tři roky," řekl a prohlédl si svou mohutnou tlapu. Pak zamrkal, protože mu Sigy možná nerozuměl nebo nechápal, co tím myslí. Tak se dal do zkrácené verze. "Víš, já od svých tří let trpím ztrátou paměti. Prostě je to dobrý, dobrý, dobrý a šup. Něco se mi sepne, zamotá nebo nevím jak to popsat a já si pamatuju nejvíc jen to, jak se loučím se svou rodnou smečkou. A to mi právě byly tři roky. Teď mě tak napadá, snad jsem nebyl členem někde jinde," dodal se strachem v hlase. Tohle ho totiž ještě vůbec nenapadlo. Potřásl hlavou, nechtěl totiž nad tím moc přemýšlet. Jen si prostě řekl, že se pokusí to někdy zjistit. "Snad se tedy toulám, až mě mé toulavé packy dovedly do vašeho, teď už i našeho lesa. Blueberrymu jsem o svém problému řekl a i tak mě přijal. Takže se ho pokusím nezklamat," dodal rozhodně. Pak se zase na Sigyho usmál. "A co ty nebo vlastně vy? Taky jste šli náhodou kolem?" Nechtěl být vtíravý ani to nemyslel nějak špatně. Prostě normální konverzace. K tomu si však lehl, bylo to příjemnější než jen sedět.

// Loterie 2

Awarak se probudil. Bylo zřejmé, že usnul tvrději, než chtěl. Zívl si protáhl si přední packy. Zadíval se na spícího vlka a všiml si, že už nespí tak tvrdě, jako když přišel. Že spíš už jen tak klimbal. Bylo mu nepříjemné, že by ho nějak budil, ale zase, jestli ho už viděl, tak by měl ze slušnosti pozdravit. Vstal a protáhl si celé tělo. Otřepal se, aby z kožichu dostal nahromaděný nepořádek a došel až k vlkovi. Samozřejmě, že mu nevlezl až pod nos nebo nad hlavu. Udržoval si dostatečnou vzdálenost, ale nebyl tak daleko, aby křičel přes celou jeskyni.
"Ahoj, snad tě nebudím. Ale chtěl jsem tě pozdravit. Jsem Awarak a jsem tu velice krátce, tak se snažím seznámit." Usmíval se, i když měl ležící vlk zavřená víčka a mával u toho přátelsky ocasem. Nakonec se usadil a čekal, jestli ho vlk vyžene nebo bude opětovat kamarádství. Nepřestával mávat oháňkou, takže kolem sebe vířil trošičku prach. "Jak se jmenuješ ty?" ne, že by si dělal ambice, že by si jeho jméno mohl pamatovat nějak dlouho, ale byla to taková normální věc, chtít znát jména svých smečkovníků. Mezitím si v hlavě rekapituloval, koho tu vlastně zná. Tak samozřejmě Blueberry, ten je jasný. Pak Makadi, vlk který málo mluví, ale se mnou mluví hodně. Potom Wizku, zraněná, která už není zraněná, Kaya, která mi nevěří. Bílá Aranel, no a pak to malé vlče, Fryn? A Nori, který mi pak utekl. Panečku, to je vlků, to mám šanci, že si mě někdo bude pamatovat. Jeho úsměv se ještě více rozšířil.

<< Borůvkový les

Loterie 1

Awarak už neposlouchal, jestli mu něco říkají nebo mají na něj nějaké otázky. Měl povit, že by jim clonil nebo prostě překážel, tak se vydal dál. Musíme přiznat, že cesta do úkrytu mu zabrala velmi mnoho času. Přeci jen, když sem šli, tak podpíral zraněnou Wizku a když utíkal ven, tak si nedal nějaké vodítko nebo poznávací znamení, jak úkryt co nejlépe najít. A aby pravdu řekl, když utíkal ven, tak chtěl poznat co nejvíce členů, kdyby tady na to náhodou zapomněl. Což se mu nejspíš povedlo, udělal si nehezký obrázek u Kayi, u Aranale dobrý, Makadi ho přijal celkem dobře, no a samozřejmě Blueberry, jako alfa smečky.
Nakonec však smečkovou jeskyni nalezl. Cestou si však uvědomil ještě jednu věc. Kde já nechal svůj kamínek?! Zastavil se před vchodem do jeskyně a usilovně přemýšlel. Měl jsem ho u jezírka? Ne, tam jsem ho nechal u vchodu k jezírku. Pak jsem šel do lesa a nesl ho sebou... Já ho nechal v houští! Bylo mu to strašně líto. Jeho kamarád Áčko ležel někde pod vrstvou sněhu. Zapadaný a osamocený. Na jaře tě najdu a vysvobodím.
Zkroušeně se vydal do útrob jeskyně a začichal. Blueberry se zmínil o tom, že tu čeká nějaká mršina divočáka a nekecal. Ještě tu kus byl. Awarak zahnal chmury a zakousl se do studeného masa. Utrhl si kus a řádně ho rozžvýkal. Moc dobře věděl, že to není jídlo jen pro něj, ale pro všechny ze smečky. Jenže, jak žil dlouho sám, neměl moc dobrou představu, kolik si toho tak může vzít. Proto si ukousl ještě jeden kus a nechal jídlo na místě. Nemohl být hamoun. Když se však zaposlouchal, došlo mu, že není v jeskyni sám. Někdo tu docela pravidelně oddechoval, což svědčilo o tom, že spí. Další kamarád? Awarak by se nejraději se všemi přátelil. Jenže nemohl spícího budit, i kdyby se jednalo o vlče. Došel tedy kousek hlouběji, aby nebyl v průvanu a v dosahu sněhu, který sem občas vítr zavál, ale zároveň nijak neomezoval spáčův prostor. Zachumlal se do klubíčka a přivřel oči. Jen si na chvilku dáchnu, to snad ničemu nevadí.

Sice mu bylo nabídnuto, že jestli chce, může se jít schovat do úkrytu. Samozřejmě, že chtěl, ale když už se zajímal o smečku, bylo by nezdvořilé, kdyby si jen tak odešel před odpovědí. Navíc, Makadi vypadal, že má na práci nějakou cestu, do které se mu však vůbec nechtělo. Aspoň tak na Awaraka působila jeho věta, až měl černobílý vlk chuť Makadimu nabídnout, že ho doprovodí. Nabídku však nevyslovil nahlas, protože si myslel, že kdyby druhý vlk chtěl doprovod, tak by někoho poprosil. A někdy zkrátka vlk potřeboval udělat nějakou věc sám, buď aby si něco dokázal nebo měl takový pocit.
Proto ho Awarak bedlivě poslouchal, aby měl aspoň malou představu, jak to tu chodí. Sice se už ptal Kayi, ale copak mu něco zůstalo v hlavě? Navíc, když ho ze začátku podezřívala,že je nějaký vetřelec, klidně mu mohla něco nakukat. U Makadiho však nepochyboval, že by mu vlk neříkal pravdu. Panečku, cítím tu spoustu vlků a je na ně všechny Blueberry skoro sám. Jen s betou Stormem, kterého jsem ještě neviděl. Otočil hlavou na dvě vlčice, které už znal a přiřadil si k nim funkci pečovatelek. "Pro ztracená vlčata se hodí, když má smečka opatrovatelky." Když Awarak přijal fakt, že se po zemi mohou pohybovat vlčata bez rodičů, otevřely se mu tím nové obzory a interakce. Jako když si dáte dohromady, že jedna a jedna jsou dvě, hned máte větší rozhled.
"Děkuji za vyčerpávající odpověď. Je dobré vědět, o fungování smečky, když sem chce jeden zapadnout," řekl mile a zpozorněl, protože se k nim přidal alfa. Awarak mírně sklonil hlavu v náznaku úcty (toto ponaučení od maminky mu stále nezmizelo z paměti) a vesele zamával oháňkou. Nechtěl na Makadiho prásknout, že se musí vydat na nějakou osamocenou cestu, tak se pokusil odpovědět nějak neutrálně. "V podstatě jsem měl do úkrytu namířeno. Dozvěděl jsem se vše, co jsem potřeboval, tak můžu pokračovat v cestě. A když vím, že je tam kanec, půjdu ještě rychleji," dodal s úsměvem a málem si i povyskočil. Ale usoudil, že by to mohlo vypadat hloupě, tak jenom na rozloučenou mávnul tlapou. "Tak se zatím mějte." Aspoň se trochu zahřeju a natrénuju cestu do úkrytu. I kdyby mi to trvalo dlouho, tak si myslím, že teď nemám kam spěchat.

// Úkryt

Jeho věta byla na zamyšlení. To by ovšem musel Awarak o tom chtít myslet. Jenže on byl nerad negativní, musel se tím víc zaměřovat na to zlé okolo něho. Takže jen pokýval hlavou a dál to nerozebíral. Více se mu zalíbila představa, že by mohl smečce pomoci s lovem. Ani netušil, jak to tu chodí, jestli jsou role nějak vyhrazené nebo prostě všichni dělají všechno. Bylo to už dlouho, co do nějaké smečky patřil a aby řekl pravdu, on těch povinností moc neměl. Jen se starat o svoji nejmladší sestřičku, po které se mu náhle zastesklo.
Makadi jeho popíchnutí k vydání se do úkrytu moc na vědomí nevzal. Nebo takhle, vzal, asi i chtěl jít, ale asi ho i něco drželo na místě. Vypadal chudák celý nerozhodný. Awarak to dobře znal, proto mu chtěl pomoci. Zatím to vydržím tady, však mám kožich jako medvěd. "Tak jestli se ti tam nechce, tak nemusíme. Já bych se jen rád dozvěděl něco o smečce. Trochu jsem se ptal té tmavé vlčice s vločkou na hrudi, Kayi. Ale nedozvěděl jsem se třeba, a ani se na to neptal, máme jen jednu alfu? A má každý nějakou funkci nebo jen někdo a ostatní dělají, co je zrovna potřeba?" Měl za to, že Makadi o takových věcech vědět bude. Vždyť říkal, že lovci se budou hodit. Na to, že chtěl původní jít do úkrytu Awarak už nepomyslel.

// Edit: Opraveno na Kayi, já nad tím uvažovala, ale nějak mě to nepřišlo špatný dát dvě yy za sebou * a to si často říkám, jak mi čeština jde*. :DD