Gallirea - Příspěvky uživatele

Černobílý vlk se oklepal, aby se maličko protáhl. Začínal být přesezený, ale vůbec mu to nevadilo. Měl totiž radost z toho, že si dobře povídají. Jenže Nori zmínil hoření lesa, jen tak, jako kdyby se nic nedělo. Awarak vykulil oči, jenže to už ho jeho nový kamarád ujišťoval, že mu z kožichu netrčí nic děsivého nebo hnusného, co by odpudilo vlčice. Oddechl si a nechal požár požárem. Nebyl u toho a evidentně se nestalo něco děsivého, aby o tom Nori povídal dál. Nebo možná stalo, ale už to bylo dávno. A nebo se o tom nechce bavit, takže do toho Awarak nechtěl nějak výrazně šťourat.
O balící vlčici už se dál taky nebavili. Černobílému vlkovi přišlo, že už nemají co více o ní říct. Jediné, co mohl bylo přikývnutí na otázku jeho kamaráda. Dál se v tom nechtěl pitvat. Největší legrace však nastala, když se Awarak pokusil o svůj balící obličej. Dost tím svého kamaráda pobavil, z čehož měl radost. "Byl jsi první na koho jsem to zkusil. Musím se přiznat," promluvil naoko smutně. Pobavený podtón se však nedal přeslechnout. "Když mi ukážeš, jak vypadá, tak to klidně zkusím." měl pocit, že její jméno už slyšel, ale nevěděl to jistě. Ale pokud to Norimu přišlo jako dobrý vtípek ,proč to nezkusit. Aspoň bude zábava. Nejvíc ho však dojalo, když vlček prohlásil, že kdyby se Awarak ztratil, tak ho ve štychu nenechá. Teda on to řekl hezčeji, ale to poselství bylo prostě moc krásné. "Děkuju," řekl Awarak dojatě a vděčně. Nejraději by ho objal jako Wizku, ale nechtěl ho nějak ztrapňovat. Proto do něho jen šťouchl kamarádsky packou.
Aby se úplně nerozbrečel, tak potřeboval změnit téma. "Jak to máš vlastně s magií? Wizku se snažila mi pomoci objevit moji, ale zatím nemám tu nejlepší náladu. Teda tak ji objevila ona, ale nevím, třeba máš i jinou metodu?" Potřeboval si o těch magiích zjistit víc. A hlavně by potřeboval nějakou metodu, pomocí které by si to zapamatoval.

Awarak sledoval Noriho, co bude říkat, protože se zdál být někde v myšlenkách pryč. Ne, že by mu to vadilo, kolikrát se mu to taky stalo. Hlavně si však přál, aby to nebyly nějaké špatné myšlenky, které by jeho nového kamaráda uvrhli do deprese. Když černobílý zmínil Aranel, byl z toho Nori trochu překvapený. Jak tu je vlastně dlouho? Že by taky ještě neznal všechny členy. "Aranel je taková bílá vlčice. Ale víc o ní nevím, takže ti ji nemůžu nějak víc přiblížit." Pokrčil rameny, jelikož ho nějak moc netrápilo, že ji až tak nezná. Nebo jako trápilo, ale když ji neznal ani Nori a ten vypadal, že je tu dýl než on... Tak mu to těžkou hlavu nedělalo.
"Cože? Vypadám neupraveně," zděsil se na oko a začal se točit kolem dokola, aby si viděl na co nejvíc částí těla. Pravda, nějakou koupel by asi potřeboval, sem tam trčela zimní srst propletená jehličkami... Jak to bylo dlouho, co o sebe pořádně dbal? "No dobře, přiznávám, potřebuju nějakou jarní údržbu. Jednou na tom zapracuju," zazubil se hravě.
Poté se dostali zpátky k vlčici, která darovala Norimu květinky. "To ale o hodně přišla," podotkl vážně. "Ale kdo ví, co to bylo zač, třeba by se z ní vyklubala taková, co by ti jen rozkazovala. Takže pro tebe možná dobře," zhodnotil situaci. Škoda, že jsem to neviděl, mohl bych toho zhodnotit víc. Na hrozné balící techniky se jen ušklíbl, protože k tomu už neměl vážně co říct. Pak se však rozhovor otočil směrem k němu a jeho balících technikách. Maličko ho to šokovalo, protože o tom s nikým takhle na rovinu nemluvil. Teda asi, však víme. "Ééé, ehm..." Ošíval se u toho, protože vážně neměl co říct. "Myslím, že dostanu do kolen každou už jen tím, že se na ně zamilovaně podívám," vyhrkl první kravinu, co ho napadla a doprovodil to zamilovaným pohledem. Jenže to nevydržel dlouho, takže se brzy začal chechtat na celé kolo. Jenže brzy zvážněl, když se Nori docela dobře chytil jeho povídání. Pokýval hlavou, jak nad tím uvažoval. "Prý jo, ale já si to nepamatuju. Jen vím, že prostě jsme měli jít doma na lov a on se uskutečnil a já se tam zranil. A teď, čas od času, mi prostě v hlavě cvakne a já mám zase pocit, že máme jít na ten lov. Co se stalo do tý doby, mi prostě z mozku vyšumí. Ale občas mám takový záblesky, že vím, že jsem třeba už někde byl nebo někoho viděl. A jako asi jo, něco je dobrý zapomenout, ale pak máš spoustu kamarádů a už o nich nevíš." Svěsil ouška, protože si uvědomil, kolik vlků už takhle mohl zapomenout. "Ale máš pravdu, aspoň mám pocit, že mi jsou stále tři roky," prohodil už zase o poznání veseleji. Byl rád, že to mohl takhle Norimu říct. Aspoň na mě nebude koukat jako na pako, co si nepamatuje, jak se jmenuje, když by se mi to stalo. Našel jsem novou rodinu.

Vlček se mu začínal líbit. Připomínal mu jeho kamaráda Aithéra, ale přeci jen se v něčem lišil. Hlavně v tom, že on tu je a Aithér tu není. Nechtěl se však pouštět do takových úvah, který by mu přinesly spíš depresi než radost. Nene, raději se zaměřil na přítomnost v podobě Noriho. Ten však nevypadal, že by byl příliš nadšený z toho, že potkal Kayu. Asi nebyla taková prudká jen na mě. Awarak přešlápl z nohy na nohu, protože nevěděl, jestli se Nori na ni zlobí nebo ne. Ale ptal se a černobílý vlk byl přeci slušně vychovaný. "No, jednou jsem ji potkal, když jsem narazil do křoví a ona si povídala s Aranel a lekla se mě. A označila mě že keřovýho šmíráka nebo tak nějak." Uchechtl se, protože mu to pořád přišlo vtipný. "Ale to bylo před několika dny, od tý doby jsem na ni nenarazil," pokrčil rameny a dál se k ní nevyjadřoval.
Co se mu však líbilo bylo, že by ho Nori nekousl. Awarak si poskočil, protože to byla krásná lichotka pro něj. "Jůů, díky, díky. Ty taky vypadáš jako dobrý vlk," usmál se. Byla to prostě ta jeho vlčecí duše, která viděla všude dobro a hodné vlky. Nebo si ji Awarak hýčkal, protože to tak chtěl všude vidět? Co ho ale nejvíc potěšilo bylo slovo kamaráde. To se úplně vnitřně tetelil blahem, protože byl moc rád, že může dalšího vlka počítat mezi kamarády. Našpicoval uši, aby si poslechl, co mu nějaká cizí vlčice provedla. Vyvalil oči, když mu to Nori vyprávěl. "A myslíš, že za to může přicházející jaro? Třeba je taková cáklá už od přírody a nebo ti chtěla jen udělat radost. Jsou takoví vlci. Sice bych teda asi necpal zrovna květinu každému do tlapek, ale taky jsem rád, když můžu někomu udělat radost." Přivíral oči, jak se snažil vymyslet, proč by dotyčná nemohla být prostě jen hodná. "Nebo tě chtěla sbalit! Možná proto některé na jaře blázní, jak říkáš. Hledají si partnery," dodal vítězoslavně.
Nakonec se přeci jen Nori chytil jeho poznámky, že si jaro nepamatuje. Awarak se trochu ušklíbl, protože netušil, jestli se tomu dá říkat štěstí. "Noo, musíš utíkat před medvědem, pak se údajně strašně praštit do hlavy a pak čas od času zapomeneš všechno, co jsi věděl a dostaneš se zpátky do dne, kdy ti byli tři roky. A nepoznáš nikoho, koho si znal, teda pokud nemáš nějaký osvícení a zase si vzpomeneš. A pak vlastně doufám, že už nikdy nezapomeneš a přitom pak zase zapomeneš. Ještě se chytáš nebo mám začít znova?" I jemu se to totiž zdálo strašně zamotaný. Ale třeba mě chápe.

Černobílý vlk si až teď všiml kytiček, které si Nori, jak se mu příchozí představil, položil na zem vedle něho. Zdálo se, že si Awarakovo jméno také nezapamatoval, takže se už necítil tak moc lítostivě. "Awarak," pronesl už o poznání veseleji. Ještě větší veselost mu přistála na tlamě, když mu Nori oznámil, že se nemusí bát, že nekouše. Při slovu šmíráky se nahlas zasmál. Připomnělo mu to totiž jeho setkání s Kayou, která ho za sledovače označila. "Tak to doufám, že se nepotkáš s Kayou. Ta by asi dlouho nepřemýšlela, jestli mě má označit za šmíráka. A pak by si mě musel kousnout." Cukaly mu koutky při té vzpomínce. Jen si nebyl jistý, jestli má pokračovat v rozebírání malé příhody nebo to nechat být. Tak když ho to bude zajímat, můžu mu to prozradit. Třeba nemá rád vlky, kteří jen žvaní.
Hned však další otázka Awaraka trochu znejistěla. Nebo taky rád povídá. To by bylo super. Hned se mu Nori líbil o něco víc. Jeho otázka však byla podivná. Černobílý vlk naklonil hlavu na jednu stranu, hned na druhou. No, to nevím. Já si tady jaro nepamatuju, ale doma mi to nikdy nepřišlo. "Z čeho soudíš? Já si zatím ničeho teda nevšiml," řekl zamyšleně. Nebyla to úplně lež, ale taky to nebyla přímá pravda. Ty to o mě asi ještě nevíš, viď? "Třeba přeskočí vlkům a vypadá to, jako kdyby přeskočilo vlčicím," řekl rozverně. "Já totiž nevím, jak se tady chovají vlčice na jaře. Nepamatuju si to," pronesl jako prostý fakt. To, jestli se toho Nori chytí nebo ne, nechal přímo na něm. Taky to nemusím vykládat hned na potkání. Buď bude vědět nebo ne. Začínám se ztrácet v tom, komu všemu jsem to řekl.

// Reakce na to, co se dělo s Wizku, která už dávno odešla :D

To, že ji neměl vlk objímat věděl, už když to dělal, ale nemohl si pomoci. Byla to kamarádka a on chtěl, aby věděla, jak moc pro něho znamená. Ale když cítil, že jí to není úplně příjemné, tak raději rychle zacouval. Měl si pamatovat, že nemůžu objímat nikoho na potkání. A nebo se aspoň zeptat, jestli jí to třeba není nepříjemné. Ale naštěstí se Wizku nakonec usmívala, takže si její přátelství nepokazil. Prozradila mu, že se chce vydat zkontrolovat vlčata a pak se vrátí. Awarak naklonil hlavu do strany, když odcházela a zazubil se na ni.
Když osaměl, mohl si v hlavě pořádně udělat pořádek, co se o ní dozvěděl, co mu prozradila o magiích, o vlcích Životu a Smrti a tak celkově. Jsem teď naprosto šťastný? Nebo musím být víc. Nevěděl však na co by se přesně měl zaměřit. Ovládám zemi? Vzduch? Vodu? Oheň? Neměl ponětí ani, co přesně za magie existovalo. Proto tam tak seděl a soustředil se na sníh před sebou. Když se pohne, tak ovládám vodu. To, proč jeho oči měly nádech zlatavé barvy teď neřešil. Na to totiž bude čas, až přijde na svou magii.

// Nori
Nebylo mu však dopřáno mít tolik času pro sebe, což mu nevadilo. Byl přeci jen společenským vlkem. Přišel k němu vlk, kterého viděl na začátku (když tedy přišel do smečky, proto na začátku) u tůňky. Tam jsme si asi i povídali? Na jméno si však vzpomenout nemohl. To mu však nebránilo se radostně usmát a začíít s příchozím klábosit. "Zdravíčko," pronesl vesele a podíval se na oblohu, která se začínala barvit do dalšího dne. "Vím, že jsme se už viděli, ale nepamatuju si tvé jméno." Toto už řekl smutně, protože mu to vážně bylo líto. Nevěděl, jak by měl s cizincem ani o čem povídat. Teda takhle, o čem by věděl, ale co když měl na srdci něco důležitého on. Awarakovi malicherné otázky mohly počkat na později. Navíc, co když jsem ho teď urazil, když si nepamatuju, jak se jmenuje?

// Post pro Wizku, aby mohla běžet za dalšími povinnostmi. :))

S napětím očekával, co mu Wizku prozradí, jakou má magii. Sice mu to řekla stroze, že jen "vodu", jemu se ale otevřely další možnosti. Teda spíš mu zase zapadala nějaká kolečka do sebe. Znovu. "No jo, vždyť máš modré oči. To mě taky mohlo napadnout, že to spolu bude souviset. Takže, když má někdo třeba, třeba," snažil se rychle něco vymyslet, aby vypadal chytrý, ale moc mu to nešlo. Nedokázal dát k době nějakou barvu a její charakteristiku. "Třeba červené oči, tak to znamená, že umí pracovat s ohněm?" Netušil, kde k takové informaci přišel, ale bylo možné, že už mu to někdo kdysi říkal.
Stejně tak s tím Životem, odkud měla tato milá vlčice svoji ozdůbku. Zazubil se, protože Wizku vypadala, že potřebuje rozesmát, ale jeho odpověď nebyla úplně nejoptimističtější. Jenže on to tak nebral. "Neznám, ale možná mi o něm už někdo povídal. A když tu je Život, tak tu musí být i Smrt, že jo?" Měl radost, že si našel takovou kamarádku. Vypadala totiž, že jí vůbec nevadí ty jeho vlčecí výjevy a ještě mu ochotně odpovídala. Musím si ji pamatovat. Musím a musím, na ni nechci zapomenout.
Pak ovšem přišel trochu zvrat. Vlčice začala hodně vážně, až mu to sebralo úsměv z tlamy. Vyplašeně sledoval, co se mu chystá říct, zdálo se totiž, že jí na tom záleží. Sedl si a tiše poslouchal. Jenže, čím víc Wizku mluvila, tím se mu na obličeji střídaly stavy hanby (protože nebyl zvyklý, že by mu vlci takhle říkali, že je hodný, kdyby se mohl červenat, tak se červená), radosti, že někomu přináší radost a štěstí, že aspoň někomu je svou existencí prospěšný. Wizku tedy vypadala, že se brzy složí, ale zvládla mu to všechno říct. "Wizku, to já děkuju, že jsme se takhle znovu potkali. Aspoň mám jistotu, že mě někdo dovede domů. A jsi pro mě velká kamarádka" Na víc neměl energii, protože by se snad rozbrečel dojetím. Místo toho se zvedl a "objal" Wizku jako svoji kamarádku. Protože tím pro něj byla. Nechtěl jí nějak omezovat, proto rychle odkráčel zpátky. Pak si naproti ní sedl a usmíval se. "Co máš teď v plánu?"

Awarak čekal,co z jeho kamarádky, tedy Wizku, kterou už začal brát za svou kamarádku, vypadne ohledně magií. Protože se mu zdálo, že je v těchto věcech více zběhlá. A to tak, že velmi. Mával oháňkou ze strany na stranu a pozorně poslouchal. "Hodně emocí?" Wizku to zkusila znova, očividně nebyla se svými slovy spokojená. "Hodně, hodně šťastná?" Zopakoval její výpověď, která jí evidentně bolela, než aby byla z ní šťastná. Moc se toho nedozvěděl, ale nechtěl dál nějak vyzvídat, protože to vypadalo, že to není pro Wizku dobré téma. "Tak doufám, že jednou na tu svoji taky přijdu. A nezapomenu to," ušklíbl se trošičku.
Chtěl trochu odlehčit atmosféru, aby si Wizku nevzpomínala na nějaké vzpomínky, které pro ni nebyly úplně šťastné. "A jakou máš vlastně ty magii? A kde jsi sehnala tu krásnou ozdobu na hlavě? Myslíš, že bych to taky mohl někdy získat?" Už mluvil zase radostně, aby tím rozveselil i ji.

// Omlouvám se, na víc nemám energii. :))

Wizku se zmínila, že se tady nic neztratí. To Awaraka potěšilo, protože se mu po kamínku opravdu stýskalo, ač se to mohlo zdát dětinské. Nicméně se mu nevysmála, takže musela být opravdu hodná. Zdálo se, že i ona zná bílého vlčka, protože říkala, že ho dlouho neviděla. Naklonil hlavu na stranu, protože by ho prý chtěla vidět i Aranel. Zamyslel se nad tím, jestli je Aithér taky její kamarád a ráda by ho viděla. "Tak snad ho najdeme, aby se mohli potkat. A aby si ho taky mohla vidět," řekl vesele.
Po výbuchu smíchu došla Wizku k tomu, že ona není tou vlčicí, které má ulovit nějaké jídlo. Pokrčil tedy rameny a nechal to být. "Přesně tak, nakonec ji třeba najdu," dodal ještě nakonec. Dostali se v jejich povídání k tomu, jak se Awarak dostal do smečky. Na jeho otázku se však Wizku začala tvářit maličko nervózně. Awarak na to byl citlivý, takže se pokusil si zapsat za uši, že příliš osobní otázky raději nepokládat. "To je dobře, já to tu mám taky rád." Pak ho však napadla osobní otázka, protože se o tom pořád někdo zmiňoval a on si nepamatoval, jestli už se něco dozvěděl."Pořád se tu někdo zmiňuje o magiích. Ale já si vůbec nepamatuju, jestli jsem tu svoji už našel nebo ne. Nevíš nějaký fígl na to?" Nemluvil smutně, jen zvědavě. Prootože mu nechybělo něco, o čem nevěděl, jestli kdy měl.

Domluvili se na neurčitém lovu, až bude jednou lépe. Nebo možná už zítra, to jeden nikdy nevěděl. Měl však radost, že se jim spolu tak hezky komunikuje. Jak se domníval a trochu obával, tak se Wizku trochu vyděsila, když ji chtěl obřadně poděkovat. Tak ještě dobře, že u toho nebyli ostatní. Musím si svoje kroky vždy dobře promyslet, abych někoho takhle nevystavoval nepříjemným situacím. Jenže to mu ještě prostě tak dobře nešlo. Byl to prostě méďa s duší malého vlčete. Takže se jen usmál. "Není zač."
Pozorně poslouchal Wizku, jestli se dozví, jak to bylo s želvami. Zdálo se, že si černobílý vlk kdovíproč myslel, že je tato vlčice želva. Naštěstí mu to povídala s úsměvem, takže to asi byla veselá historka a ona si z toho nic nedělala. Když se však zmínila o jeho kamarádovi, tak se mu úsměv rozšířil. A pár koleček poskládalo dohromady. "Aithéra si pamatuju! Teda takhle, já ho ztratil a asi právě na těch horách a pak jsem ho našel a vzpomněl jsem si na něj, protože mi dal dáreček. Kamínek. A já ho mám tady položený, pod jedním keřem, ale než jsem si ho stihnul vzít zpátky k sobě, tak ho zapadal sníh. Ale určitě tam na mě počká," řekl bezelstně. Měl totiž pocit, že týhle vlčici může naprosto ve všem důvěřovat. Popravdě, zatím měl tenhle pocit u všech. Asi.
Pak se však dostali k tomu, jestli ji někdy ublížil. Čekal se svěšenýma ušima, opravdu se toho bál. Když mu však Wizku odpověděla, zadržený vzduch v plicích hlasitě vydechl. Úsměv se mu zase vracel na tvář, až se rozesmál na celé kolo. Wizku si totiž taky myslela, že něco provedla, když jsem začal tak smutně. "Tak to se povedlo. Teda úplně ne, ale nakonec docela jo," povídal mezi záchvaty kašle a smíchu. Snažil se uklidnit, až se trhaně nadechl. "Nezlob se prosím, že se takhle ptám. Já totiž nechci být někomu něco dlužen, i kdybych na to pak zapomněl. Třeba si pamatuju, že jsem kdysi někomu slíbil ulovit jídlo. A byla to vlčice. Nebyla si to ty?" Přimhouřil oči, ale veselost z nich nezmizela. Přemýšlel, jestli se už Wizku se svým příběhem svěřil, ale měl za to, že ne.
Než se však k němu dostal, už mu přišla další otázka. Pokýval důrazně hlavou. "Moc se mi tu líbí. Zatím jsem narazil na hodné vlky, jen jedna vlčice byla taková trochu ráznější, ale ona je určitě taky hodná. Hlavně jsem rád, že mě sem Blueberry přibral, i když jsem sem v podstatě zabloudil." Nechtěl se nějak vnucovat se svým příběhem, který nebyl zase tak zajímavý. Ale asi by jí to mohlo zajímat. "A co tobě? Jsi tu spokojená?" Tak třeba příště.

Poté co Awarak domluvil, to vypadalo, že Wizku bylo lépe. Černobílému se ulevilo, protože když stačilo, že jen povídal, tak to byla nejlepší pomoc na světě. A on povídat uměl, když se přestal stydět. Teď nemyslel na to, že na ni může vlastně zapomenout a ztratit takovou dobrou kamarádku. Ne, teď si prostě užíval, že si spolu mohou povídat a rozdělovat zajíce. Vlčice s modrou ozdobou mu prozradila jméno vlčete, které se tu ukázalo na začátku zimy. Přitom uklízela zbytek zajíce pod keř. Awarak naklonil hlavu na stranu, ale pak to pochopil. "Jasný, ona to tady najde a jelikož mrzne, tak nebude zbytek masa zkažený. Tak snad to najde Elora. A když ne, tak bychom mohli zkusit najít nějaký zvířata, který před zimou ještě neutekli. Protože jak na tom jsme s jídlem, to bohužel nevím," svěsil smutně ramena. Opravdu to nevěděl, i když byl nedávno v úkrytu a mohl se jednoduše podívat.
Najednou mu však došlo, že neudělal nejdůležitější věc, kterou měl udělat hned na začátku. "Wizku," vykřikl radostně, "já na něco zapomněl. Ale ne zapomněl, jako zapomněl, ale prostě teď jsem si vzpomněl." Obřadně se posadil a snažil se dívat důležitě. Snad ij nevystraším. "Dobrá práce s ulovením zajíce." Nejraději by ji položil tlapu na rameno, jako když pochvalně plácáte někoho, ale raději to neudělal. Přeci jen, byl o něco větší a nechtěl ji pochroumat packu. Pak se začal zase usmívat.
Na otázku, jestli jí může ještě nějak pomoci, se znovu zmínila o tom, že je želva a ta má pevný krunýř. Málem si vykroutil hlavu, jak se to snažil pochopit. Začínal mít pocit, že se z Wizku potkal a něco s želvou řešili. Ale nemohl to nijak dokázat, nepamatoval si to. "To už je podruhé, co si řekla něco s želvou. My je byli kdysi spolu lovit a já tě označil za želvu? Ale máš pravdu, si silná vlčice a jen tak tě něco nerozbije jako želví krunýř." Pak ho však napadla další věc, která se mohla stát a nemuselo to být něco hezkého. Smutně se na ni podíval. "Já ti někdy ublížil nebo urazil? Jestli jo, tak se moc a moc omlouvám, to jsem musel být nějaký poblouzněný," pověděl upřímě. Doufal, že téhle milé vlčici nikdy neublížil, protože by si to neodpustil. Chudák, jak se mu takhle rychle měnily nálady. To bylo vždycky nebezpečné!

Zdravím. :))

Prosím o 6 lístků za posty mezi 16.1. - 3.2.

Všechny je chci věnovat:
Sheya
Lucy
Sionn
Lorenzo
Baghý
Makadi

Nakupuji
100 safírů - 10 lístků
100 kopretin - 10 lístků
100 vlčích máků - 10 lístků

Dohromady tedy Awarak bude mít 30 lístků. :))

Černobílý vlk si sklepal z kožichu sníh, když uslyšel, jak na něho někdo mluví. Popravdě to bylo úlekem, protože se utápěl v těch svých myšlenkách, ale zakamufloval to tak, že přece naprosto dobře věděl, že tam Wizku celou dobu stojí. A ona byla tak hodná, že se mu znovu představila. Zalil ho pocit štěstí a vděčnosti k vlčici s modrou kresbou na hlavě. Začal mávat oháňkou ze strany na stranu, takže zbylý sníh sletěl k zemi. "Wizku, tak rád tě vidím," skoro vykřikl a povyskočil si.
Vypadala, že je lehce strhaná, takže se Awarak přestal radovat jako vlče a trošku zvážněl. "Jsi v pořádku?" Starostlivě si ji prohlížel, sledoval její pohyby, podíval se i na její nohu, kterou měla polámanou, ale nic vnějšího nenašel. Všiml si, jak mu přisunula zajíce se slovy, že ona hlad nemá. Nechtěl tomu moc věřit, ale takové jídlo se hodilo. Jenže se v něm mlátilo ještě to, že by se měl on sám rozdělit s ostatními. Díval se na mrtvolku se smíšenými pocity, až se nakonec rozhodl. Roztrhl zajíce na dva kusy, kdy jeden sežral, velice rychle, aby nemrznul dýl, než bylo potřeba. Druhý přisunul zpátky k Wizku. "Děkuji ti. Ale taky by sis měla něco zakousnout. A jestli opravdu nechceš, tak najdeme někoho, komu se bude hodit druhá půlka. Třeba ta nová malá vlčice, jak přišla. Určitě by si něco k jídlu dala," pověděl zase vesele.
Přemýšlel, jak Wizku zlepšit náladu, protože vypadala opravdu zmučeně. "Něco tě trápí? Já ti klidně pomůžu, stačí říct." Díval se na ni s odevzdaností, protože by ji opravdu rád pomohl. Tak jako každému jinému, koho by viděl smutného.

<< Úkryt

// Loterie 6

Černobílý vlk vyběhl v dobrém rozpoložení z úkrytu. Přemýšlel však, co bude dělat. Jestli má jít hledat alfu a optat se, zda je potřeba vykonat nějakou práci a nebo si jít obhlídnout svět za hranicemi lesa. Udělat si na všech územích nějakou značku, aby věděl, že tam je doma. Zastavil se před stromem a začal uvažovat, co by na něj mohl vydrápat nebo jakkoliv vytvořit, aby to později poznal. Sice měl pocit, že už se spoustě zdejších vlků zapsal do paměti, ale i tak by bylo dobrý se pojistit nějak jinak.
Nakláněl hlavu na jednu, hned na druhou stranu a představoval si, jak by do stromu vyryl svůj vlastní obraz. Jenže to by bylo na strašně dlouho. Navíc tady nemám žádný odraz, abych se přesně vystihl. Nene, moje podobizna není ten nejlepší nápad. Navíc by musela být na spoustě stromů, abych měl vůbec šanci si toho tady všimnout. Další ho napadlo, že by mohl vyrýt své jméno. Ihned by se však začal smát, vždyť nevěděl, jak se jeho jméno píše. Nebo kohokoliv jiného. Umí vůbec vlci psát? Zkusil packou načmárat pár čar, ale co měly symbolizovat, to nevěděl. No a čůrat tady na všechny stromy, to taky nebude úplně ono. Jak já si to jen tady označím? Nebo teda okolo, abych věděl, že tady je moje doma.
Tak tam tak stál a čuměl na strom, zahloubán ve svých myšlenkách.

// Loterie 5

Awarakovi se Sigy líbil. Mluvil sice tak trochu jako nějaký učitel, ale i tak se mu líbil. Nejspíš byl takový ten typ vlka, kterého Awarak potřeboval, aby ho krotil a maličko mu vyhnal naivitu z hlavy. Což se asi stejně nestane. Když se nad tím tak zamyslel, tak si i on sám připadal někdy nedospělý a dětinský. Jenže, nenadělal s tím nic. Prostě mu přišlo, že něco udělat nebo říct je správné, ale po čase si uvědomoval, že to bylo na úrovni vlčete.
Sigy mu maličko, ani ne vynadal jako spíš upozornil na fakt, že se cizí rozhovory neposlouchají. Awarak nakrčil mírně čumák, jak vzpomínal, jestli si rozhovor vážně vyposlechl. Pak si přehrál, co vlastně řekl a zasmál se svému neobratnému vyjadřování. "Já to nemyslel tak, že jsem poslouchal, co kdo povídá. Jen jsem zahlédl, že se nějak rokuje kolem vlčete, jak jsme si povídali." Neřekl s kým, protože nechtěl Makadimu způsobit nějaké problémy, že stáli kousek od místa, které bylo dějištěm událostí. To jsem zase něco zvoral. Zdálo se, že Sigy jeho odpověď na poslouchání nějak nebral na vědomí, protože se rozhodl jít pryč. Ale omluvil se, takže Awarak jen pokýval hlavou a zamával na rozloučenou ocasem. "Zatím se měj." Řekl za vzdalujícím se vlkem. To se tak občas stává, že jeden nemá náladu na povídání. Ale asi to nebude zlý vlk. Postavil se na všechny čtyři a řekl si, že se půjde také porozhlídnout ještě po lese a kolem lesa. Jen nesmím jít nějak daleko, abych nezapomněl, že teď patřím sem.

// Borůvkový les

// Loterie 4

Awarak omluvně zastříhal oušky a zatvářil se smutněji, než za celou dobu. "Omlouvám se, nedošlo mi, že by mu mohla písmenka dělat problém. Vůbec jsem si toho nevšiml. Ale děkuji, jsem rád, že vím, jak mu mám správně říkat." Dal si nohu přes nohu a čekal, jestli dostane také nějaký příběh. I když si naděje nedělal, ne každý byl sdílný. Taky sledoval Sigyho tvář, jak se na něj bude dívat teď, když ví o jeho problému. Škoda, že už nevím, jak se tvářil Aithér. Jestli byl v šoku, pobouřen, litoval mě. Ono to o vlku hodně vypoví. Tvář druhého vlka se však nijak nezaškaredila, naopak, dál se usmíval.
Černobílý vlk znovu mírně, avšak přátelsky začal mávat oháňkou. Dozvěděl se, že Sigy a jeho rodina hledali přístřeší a tak je Blueberry přijal. "Je to moc hodný vlk. I Makadi mi to potvrdil. Navíc, nevím jestli to víš, ale nejspíš nabídl úkryt i malému vlčeti, které přišlo bez rodičů. Teda, někdo ho přivedl, ale já tak blízko nestál, abych slyšel přesně, kdo to byl," dodal důležitě a maličko rozohněně. Sice mu Makadi pověděl, jak to třeba mohlo být, že malé vlče jen tak někdo nezahodil, ale i tak mu to nepřišlo správné. A rád by věděl, jak se na to tváří i další vlci ze smečky. Připadám si jako takový pátrač názorů. Názorů na sebe a na dění ve smečce. Doufám, že tím nikoho nepohoršuju. A mohl bych si někdy takhle popovídat i s BLueberrym, aby viděl, že to myslím vážně s tím, že tu chci být. I ukázat svou vděčnost, že mě přijal. "Jsem rád, že si jeden z rodičů, který své vlče jen tak nezahodí a nenechá ho svému osudu. Pořád jsem se totiž nějak nesmířil s tím, že by se takoví vlci mohli mezi námi vyskytovat," řekl zamyšleně.