Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kypělo to tu životem. Vlci si povídali, jeho milá si připravila řeč a zaúkolovala ostatní, aby se rozdělili do loveckých skupin. Byli ti všechny tři naše děti, každé už tak velké a přitom tak malé. Seznámil jsem se i s novým lovcem, kterého si hned zabrala Kaya a tak nějak si zabrala i Arminia. Všiml jsem si, že po sobě hážou slova jak malé šipky a čekají, která se zaboří hlouběji. Škoda, rád bych ho vzal sebou do skupiny. Mrknul jsem na Aranel, kam se vlastně zařadí ona. Jestli půjde se mnou nebo s Varjou. Vyhledal jsem synův pohled a zakřenil se na něho. "Tak to jsem zvědavý, co se všechno z našeho pokecu dozvím, " odpověděl jsem mu a podíval se na Kezi, která se také hrnula k novému vlčí u lovci. Abych ještě nezačal žárlit, pomyslel jsem si se smíchem.
Siberie se tvářila tak nějak upozaděně. Ještě se raději ujistila, že jde s námi, že ji tu nenecháme. Trochu mě zamrzelo, že jsem se možná na ni zatvářil dotčeně, že na mě nepočkala. Ale já to myslel jako vtip, legraci. Bylo s podivem, jak byl každý potomek jiný. "Neboj Sibi, nenecháme tě tu. Můžeš jít se mnou ve skupině, chceš? " zkusil jsem ji zlepšit náladu. Věděl jsem, že Kezi je taková samostatná jednotka, co se nebojí a vybere si sama. Arminius byl v podstatě dotlačen k rozhodnutí, protože kdyby couvl, tak by mu kleslo sebevědomí (a možná i ego, které před Kayou dost vytahoval na světlo). Ale se Siberií jsem si nebyl jistý. Ani jsem nevěděl, co by se mohlo honit v hlavě takové mladé slečně. V tom jsem trochu doufal v Aranel, ale když tak nad tím společně zapřemýšlíme po lovu.
Další si vybrala Cynthie. Přidala se ke mně, což bylo od ní hezké. Bylo to už dost dávno, co jsme se viděli naposledy. Tedy, soudil jsem podle vydolovaných vzpomínek. Časově jsem to těžko dokázal srovnat, až tak jsem se svou zvláštní magií nesplynul. Ale kde jsme se potkali a co se stalo, to jsem tak nějak věděl. Tedy, do chvíle, než zmínila šakaly. "Šakal, nepřijde, jasně... " zamumlal jsem zpátky a pak se na ni omluvně podíval. "Tak tahle vzpomínka je mi zatím utajena, ale mám magii, která mi je nějak doluje z mysli ven. Jen jsem ještě nepřišel na způsob jak," řekl jsem jí. Věděl jsem, že ví o čem mluvím. Tedy, byl jsem si dost jistý, že ví, že zapomínám. Protože jsem to říkal všem. Ale taky jsem si říkal, že asi neví, že si občas vzpomenu. Na něco. Ale i tak jsem ji rád viděl a doufal jsem, že si spolu popovídáme. Zavzpomínáme, já řeknu jak se mám, ona řekne, jak se má. Klasika.
Arminius se už nemohl dočkat. Byla ještě však potřeba jedna věc. Rozhodnout, kam kdo půjde, abychom si neskákali pod nohy. "Můžeme vyrazit. Řekl bych, že bychom měli jít každá skupina jinam, abychom si nekazili lov. Nebo na místo, které je velké a nebudeme se rušit, " pohledem jsem zavadil o Aranel a o Varju, jestli s tím souhlasí. Vydal jsem se proto na místo, kde jsem tušil vysokou zvěř. Po výpadku paměti, který byl ani nevím kdy, jsem měl trochu guláš v územích.

// Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë (sever)

// Úkryt

Vyklusal jsem ven v dobré náladě. Čerstvý vzduch mi pročechral srst a já měl velice dobrou náladu. Nasál jsem do čenichu pachy vlků, abych věděl, kde se všichni zdržují a mohl se k nim přidat. Pravda, jako jeden z hlavních lovců bych měl být první na místě, ale to trochu nedopadlo. Třeba jindy.
Pachy mě vedly až k celkem početné skupině vlků. Sice byla tma, ale oči sloužily dobře. Hlavně po té návštěvě u života. A čich jsem měl také dobrý. Cítil jsem totiž, že se domů konečně dostal Arminius. Než abych však přiběhl jako velká voda a hlasitě a možná trochu nedůstojně ho pozdravil, došel jsem rozvážně k ostatním. Zaslechl jsem, jak se představuje nový vlk i jak jsem dle Siberie vypadal ospale. Pff, když nepočkáš než vstanu, pomyslel jsem si.
"Přeji pěknou noc. To se všichni vydáváme na lov? To je super zpráva," řekl jsem veselé všem přítomným. Jo, vyspal jsem se dobře. "Těší mě Varjo, já jsem Awarak. Nejspíš budeme často lovečtí partneři, tak nám to snad půjde, " představil jsem se nejprve nováčkovi. Poté jsem se otočil na syna." Arminie, tak rad tě vidím," chlapsky jsem ho poplácal po rameni. Poté jsem se otočil na naší dceru." Nesmíš utéct tak rychle, neměl jsem šanci se pořádně probudit, " drcnul jsem ji do tlapky. Poté jsem pohledem vyhledal Aranel, můj středobod vesmíru. Doslova." Ještě někdo se k nám přidá, nevíš? Ivy říkala, že nepůjde, což je pochopitelné," začal jsem výčtem vlků, kteří by s námi eventuálně mohli jít.

Jak krásně se mi spalo. Ani jsme si neuvědomil, jak unavený jsem po boji se sněžnou příšerou byl, dokud jsem neulehl ke spánku. Byl jsem stranou od mluvení všech ostatních, ale řekl bych, že bych usnul i klidně uprostřed bitvy, pokud by se nějaká začala v jeskyni odehrávat.
Probudilo mě až šťouchání do těla a mluvení dcerky. "Mmmfrh... " zafuněl jsem neurčitě a otevřel oči. Sibi už zmizela z jeskyně ven. Zamrkal jsem svíčky, abych vyhnal spánek z očí. Zažíval jsem a oklepal se. Ještě by to chtělo vodu a můžeme vyrazit na lov. Jestli jdou i děti, tak by to mohlo být úspěšné. Ještě jednou jsem se protáhl a vylezl z jeskyně. Dost to tu prořídlo, takže jsem jen zamával Ivy a Erlendovi tlapou a vydal jsem se ven.

// Les

Dělo se toho tolik. V jednu chvíli všichni koukali na ležící Cynthii, která mě pozdravila a promluvila tak, že jsem se utvrdil v tom, že mě magie nezklamala a ukázala pravdu. Že jsme s potkali kdysi dávno, že mě zná a bylo hezké, že se i na mě pamatuje. Usmál jsem se na ni a chtěl jí nějak vyprávět, co všechno by asi tak mohlo být nové, když přišla Baghý.
U ní jsem už věděl, kdo je, takže se bolest hlavy nedostavila. Vyslechl jsem si, co všechno nám chtěla říci a bylo toho opravdu hodně. Nejhorší pro mě byla jména, která mi vůbec, ale vůbec nic neříkala. Adiram asi jo, Erlenda znám? Badri, Varja? Toho bych měl asi potkat, když to má být nový lovec. Uff, to bude zmatek.
Baghý se začala bavit se Cynthií, Kezi odpovídala spíše Aranel, ale i tak jsem ji poslouchal. Usmíval jsem se, že mluví lépe a že už dokáže se svými křídly létat. Pak se ovšem naše alfa rozběhla ven, protože se tam něco dělo. Podíval jsem se na Ivy, která se také chtěla přidat do smečky a uviděl jsem vlka, který měl modře zbarvený kožich. Hlavou mi znovu projela bolest a vyskákaly obrázky - vzpomínky. Jo aha, Erlend. Alespoň jedna záhada byla vyřešena. Jelikož jsem si nepamatoval, že na postu alfy kdysi byl někdo jiný, tak jsem to přijal, že máme prostě alfy dvě. Sice mi bylo trochu líto, že už se mnou nebude lovit, ale třeba ho někdy k tomu přemluvím. Hned se dal s Ivy "do řeči" a evidentně to dotáhnul k dokonalosti, protože mu normálně odpovídala. Zastříhal jsem ušima, když řekla, že nejí maso. A to jsem se jí ptal na lov, zastyděl jsem se, ale víc mi vrtalo hlavou, jak dokáže přežívat. Cynthia se přesunula do rohu jeskyně a já se toužebně podíval na jeskyni bet, kde bych se mohl točit do klubíčka a chvilku si pospat, než půjdeme na lov.
A jelikož byli všichni ve skupinkách, tak jsem se zvedl. "Omluvte mě prosím, na chvilku si půjdu odpočinout," pronesl jsem do placu a opatrně prokkličkoval mezi vlky do soukromí jeskyně bet.

// Les

Cestou z lesa jsme potkali Aithéra, který šel zase do lesa. Už mu nejspíš byla dlouhá chvíle v jeskyni a měl o nás, tedy především o Aranel si myslím, strach. Pozdravil jsem ho a byl jsem rád, že je Cynthii lépe. Iva se trochu nejistě ozvala, že lovit umí. Povzbudivě jsem se na ni usmál. "Paráda. Potřebujeme pár dobrých naháněčů kořisti. Hned jak vyřídíme, jestli se můžete přidat, můžeme vyrazit," řekl jsem a zakopl packou o kámen. Zkroutil jsem čumák, jak to zabolelo. "A asi, až se trochu prospíme. Takhle by si z nás zvěř dělala legraci, " dodal jsem a vešel do jeskyně.
Byla zde pořádná spousta vlků. Baghý jsem nikde neviděl, ale cítil jsem, že je tady. Aranel a Kaya byly v diskuzi s další novou potencionální členkou, Cynthií. Tak moc jsem doufal, že mi moje zvláštní magie nelhala. A byla to má dávná kamarádka. Byl jsem trochu v rozpacích, co dělat. Buď se přidat i s Ivou a Cyrilem do hloučku nebo si udělat svůj hlouček. Veškeré myšlenky však padly, když jsem si konečně všiml Keziah, která seděla za Aranel, proto jsem si ji hned nevšiml. "Kezi, " řekl jsem radostně a trochu potichu, abych ozvěnou všechny neohlušil. Chtěl jsem se s ní potulit, ale věděl jsem, že na tyhle rodičovské projevy moc není. Tak jsem jí alespoň letmo čumákem žďuchl do ramene. Cestou jsem ještě stihl otřít hlavu o Aranel a poté si k ní sedl. Ukázal jsem packou i těm dvěma, aby se k nám přidali a počkali na Baghý.
Poté jsem se konečně otočil na Cynthii a trochu nejistě, protože jsem stále tě sobě nevěřil, ji pozdravil. "Ahoj, Cynthie.? " řekl jsem napůl jako otázku.

Tak nějak jsem se chytal. Cyril, Ivy. Občas někdo pronesl něco mým směrem, ale více si povídali mezi sebou. Nevadilo mi dělat jen takový ten bububu dozor, ale nezdálo se, že by se to tady mělo nějak zvrtnout v nějaké další drama. Dalo by se říci, že už jsem je skoro bral za naše členy a ještě, když chtěli jít do úkrytu? Kaya se tím směrem rozešla hned, já však ještě na chvilku zaváhal. Je to dobrý nápad?
Aranel však vypadala, ze to je dobrý nápad, nebo spíš, tvářila se tak. Tak jsem se tak tvářil taky, kdyby to bylo špatně, tak bych je snad z úkrytu dokázal vytáhnout. "Nevím, jestli se to v tom zmatku nějak neztratilo, ale jmenuji se Awarak," zopakoval jsem raději své jméno, protože jsem ho asi úplně nahlas neřekl. Tak aby nebyly nějaké dohady. "K úkrytu se jde tudy," ukázal jsem tlapou a vydal se za Kayou." Mimochodem, jak vám jde takový lov? Cítíte se v něm jistě?" začal jsem pomalu vyzvídat, abych měl představu s kým mám tu čest. Třeba s novou loveckou skupinou.

// Úkryt

12.2. - Awarak http://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-234375 další značkování nejpozději 12.4.

Vyšlo to. Stalo se to velice rychle, takže moje oči nestihly vidět příšeru, kam přesně letěla. Nebo kam dopadla. Celkově mi chvilku trvalo, než jsem začal cokoliv vnímat. Tolik výdeje magie, když jsem na to nebyl zvyklý. Nebo možná i připravený. To by skolilo i silnějšího vlka. Aranel to zvládla také bravurně a hned rozdávala pochvaly a úsměvy. Když ze mě trochu opadla únava, mohl jsem úsměv oplatit. "Myslím, že vím na co se zaměřit," poukázal jsem na používání magie. Otočil jsem se na Kayu a obdivně na ni pohlédl. "Dobrá práce s tím ledem. A taky dobrý nápad," zopakoval jsem slova už párkrát vyřčená, ale byla to pravda, tak proč je nezopakovat?
Otočil jsem se i na cizí vlky, jejichž jména tu párkrát zazněla. "Ještě jednou zopakuji slova chvály. Děkujeme za pomoc a konečně v klidu, vítejte v Borůvkové smečce. Konečně se Vám můžeme plně věnovat. No tedy, má partnerka se vám zatím bude věnovat. Já bych měl obejít hranice, protože jsou trochu vyčichlé," dodal jsem omluvně a ještě se podíval na Kayu, která měla otázku. A bylo mi hloupé odejít bez zodpovězení. "Ještě není, je to v řešení," usmál jsem se na všechny a pomalu vycouval směrem k hranicím.

// Značkopost

Došel jsem k hranicím a očichal stromy. Pach Baghý byl už trochu ztracený. Zastyděl jsem se, že jsme na to s Aranel trochu zapomněli. Když ono se toho stalo tolik. Věděl jsem, že musíme tento rok pořádně zapracovat na smečkových povinnostech. Jak na značkování, tak na lovu a také na seznámení se s ostatními členy. To by bylo opravdu potřeba. Nebo aspoň si zjistit, kdo je a kdo není členem smečky. Tohle se mi odehrávalo v hlavě, když jsem šel kolem stromů a nechával na nich svůj pach. Tu jsem se otřel o strom, tu jsem podrápal kůru, tady se vyčůral. Jak jsem tak chodil po kraji, cítil jsem, jaký chlad se táhne od řeky a taky od plání. Byl jsem rád, že jsem v lese a mám kde hlavu složit. Být tulákem, to nevím, co bych dělal. Asi se někam nacpal. Pomalu jsem obcházel stromy a doufal, že máme dost jídla v jeskyni. Protože v tomhle mrazu a sněhu musela zvířata jít někam pryč. Stáhnout se mimo, aby měly šanci na přežití.
Dokončil jsem svou obchůzku a přišel zpátky ke skupince. Postavil jsem se po bok Aranel a byl připravený na zpověď cizinců a jejich vysvětlení, co tu hledají. A v hlavě jsem přemýšlel, jestli jako bety máme možnost přijmout nové vlky nebo ne.

Boj s příšerou 5/6

Aranel mi byla hned jako opora k rameni, což jsme využil jen na kratičkou dobu. Oklepal jsem se docela rychle a povzbuzen pochvalou od Kayi jsem sbíral síly na další projev magie.
Věděl jsem však, že si musím dobře promyslet o co se budu snažit. Protože nějaká další akce mě mohla stát síly, které teď byly potřebné. Ale nechtěl jsem náš les dát zadarmo. Najednou se sněžné příšeře začaly kolem nohou omotávat kořeny. A zvedat se vítr. Větru jsem si moc nevšímal a hledal jsem zdroj kořenů, protože to se jevilo jako účinná zbraň. Ve všeobecné vřavě jsem zahlédl vlčici, která se krčila k zemi a čím déle měla příšera omotané nohy, tím více vlčice vypadala, že omdlí. Tohle se dá se zemí dělat taky? Kaya se k ní už rozběhla a vlk, který tu byl také jako cizinec, se rozhodl neodejít a podporovat mladou zeměmagičku.
Vítr se pořád zvedal a začínal se i formovat do tornáda. Hledal jsem, kdo je za to zodpovědný a ejhle, ona to byla moje drahá. Očima jsem sledoval počínání Kayi a příšery a vlčice a kořenů a ledu, a když zaznělo moje jméno, věděl jsem co mám dělat. Nebo spíš, o co se mám pokusit. Přiběhl jsem k hloučku vlků, abych slyšel pokyn a začal si představovat, jak se kořeny hýbou a blíží k noze sněhové potvory. Živě jsem si představil, jak se jí jako šlahouny sápou po noze, jak vyrážejí ze země víc a víc, až mi došlo, že to není jen představa, ale skutečnost. Nebylo to tak namáhavé, jako házení stromů, takže jsem mohl kořeny držet kolem nohy omotané déle. Jenže, jak se příšera bránila, tak bylo těžší jí udržet na místě. "Připraven, " hlesl jsem soustředěně. A doufal jsem, že to vyjde.

Boj s příšernou 2/6

Na otázku ohledně úkrytu jsem dostal odpověď. Trochu mě to uspokojilo, ale měl jsme v plánu to jít posléze zkontrolovat. Protože teď jsem byl ujištěn, že pachy, které jsem cítil, nebyly jen našich členů. Ano výpadky paměti byly dost špatné pro betu. Naštěstí jsem měl po boku vlčici, která mi vše osvětlila.
Lehce jsem mrknul na Aithéra, ale možná to nebylo viditelné dostatečně. Jenže, chtěl jsem co nejdřív dojít k hranicím, i když těch pár minut asi už není takový rozdíl, jako pár dní, kdy cizinci čekali. V klidu a rozvážně jsem si šel lesem a přemýšlel, jestli bych ho neměl označkovat, když tu jsem uslyšel své jméno. Volala mě Aranel a zněla dost vyděšeně. Moje jméno se neslo lesem a za ním jakýsi hluk, lomoz a křik dalších vlků. Na nic jsme nečekal a rozběhl se tam. Pohled, který se mi naskytl byl chaotický. Ze země se sbírala nějaká vlčice, kterou chtěl Aithér podepřít, ale ona zřejmě nechtěla. Vypadala však ve špatném stavu, ale víc jsem toho neviděl. Bolest hlavy mi sebrala na chvíli zrak, což teď nebylo nejvhodnější. Čekal jsem, až mi můj pochroumaný mozek vydoluje vzpomínky na tuto vlčici, protože jsem ji evidentně kdysi znal. Mezitím ke mně doléhaly další hlasy a hlasité zvuky boje. Tak moc jsem se chtěl zapojit, ale bohužel jsem musel počkat.
Konečně. Konečně jsem věděl, jak se vlčice na zemi jmenuje, ale to mi teď bylo asi úplně k ničemu. Prioritou byl vetřelec, se kterým se už statečně prala Kaya (jejíž jméno mi také vyskočilo až teď, proto mi moje pomocná magie trvala tak dlouho). Aranel jsem pořádně neviděl, ale motalo se kolem dost cizích vlků. To jsme teda hlídači, pomyslel jsem si a postavil se po boku tmavé vlčice.
Ta ovládala nejspíš sníh nebo led nebo obojí, ale moc to nezabíralo. Věděl jsem, že ovládám zemi. Že to je moje vrozená magie. To jsem si ještě pamatoval. Jenže, co se s ní dá dělat, to už jsem nevěděl. Nejprve jsem se prostě soustředil a tvářil se, že něco dělám. U nohy mi vykvetla květina, která nám zrovna moc pomoci nemohla. No tak, soustřeď se víc! Tak moc jsem se soustředil, že jsem viděl, jak jeden strom zničehonic proletěl za ledovou stěnou a trefil tu sněžnou potvoru do ramene. Jelikož jsem svou magii plně neovládal, tak mi to vzalo nějakou energii. Za to ta příšera se asi naštvala a začala do ledové stěny mlátit o to víc. Jejda. Seber se, seber se, seber se.

Loterie 8 (1/5)

Povzbudivě jsem se na Aithéra usmál. Věřil jsem, že to zvládne, i když on sám si moc nevěřil. Aranel se zeptala, jestli bude chtít zůstat ve smečce nebo půjde zkusit štěstí v jiné smečce. Zamyslel jsem se, jestli nějaké jiné smečky znám. Ale neměl jsem vlastně ani ponětí, jestli jsem nějakou znal nebo neznal. Věděl jsem jen o té naší. Což by chtělo změnit, než na to zase zapomenu.
Předtím Aranel navrhovala, že můžeme jít na procházku, tak jsme to mohli brát jako poznávací cestu za některými smečkami. Usmál jsem se pro sebe, jak jsem to krásně vymyslel. Aithér zmínil jméno vlčice, Wizku. Zamrkal jsem, protože mi to jméno... Nic neříkalo. Nebo snažil jsem se, jestli mi něco bude říkat, ale nic. Jenže to nemuselo nic znamenat. "Máme Wizku ve smečce? " pronesl jsem dotaz směrem k Aranel, která měla přehled. A byla mým průvodcem. Znovu jsem mohl děkovat osudu, že nás svedl dohromady. Vítr k nám donesl pachy, které mířily do úkrytu. Tohle bylo horší, protože některé mi asi byly povědomé a některé vůbec." Známe všechny, kteří šli do úkrytu, má drahá?" podíval jsem se směrem k úkrytu a pak zpátky na Aranel. To že tu chodili cizinci po lese, jsem věděl. Nedělali bordel a drželi se tak nějak v mezích. Ale aby nějaký cizinec šel do úkrytu? V tom jsem neviděl důvod. Pokud ovšem byl zraněný a v doprovodu dalších členů smečky, tak to by asi bylo myslitelné. Ale jinak...

Loterie 6 (1/5)

Tak nějak jsem tu byl do party. Neměl jsem moc co říct, tak jsem alespoň čichem hlídal cizince, že se nepohybují bezhlavě po lese. Jenže vítr často měnil směr, takže jsem v to mohl jenom doufat.
Když Aranel navrhla nějaký výlet nejdřív jsem se podíval jestli myslí mě nebo svého syna. Přeci jen, neviděli se straaaašně dlouhou dobu, takže mohli jít spolu. Ale ona myslela mě. Srdce mi znovu poskočilo, jako v den, kdy jsem si uvědomil, že ji miluji (tedy, když se mi vrátily vzpomínky a já si to uvědomil znovu, po kolikáté asi?). Sladce a zamilovaně jsem se na ni usmál a pokýval hlavou na souhlas. Vůbec mi nevadilo, že u toho je Aithér. Byl to můj kamarád, takže jsem ho bral jako součást širší rodiny. Je to složité.
Keziah se k nám přidat nechtěla, možná že usnula, Arminius stále spal v úkrytu a Siberie běžela někam pryč. Když přišla řeč na vztahy, cítil jsem, jak se Aithér kroutí, protože to měl nějak složité. Zmatené. Možná že sám nevěděl, jak si ve svých citech vyznat. Neměl jsem pro něj žádnou radu, protože sám jsem v tom byl zcela nezkušený. Nebo málo zkušený. Zase to však mohla být dobrá příprava na to, až bude něco podobného řešit můj syn. "Jé dobře, že ji nechceš ublížit. Ale myslím, že by měla vědět na čem je, aby si nedělala zbytečné naděje," řekl jsem a poplácal ho párkrát po rameni. Doufal jsem, že jsem to řekl správně.
Uslyšel jsem zavytí, které jsem si docela rychle spojil. Znamenalo to, že se vrátila Bahghý domů. Akorát jsem si říkal, že asi nebude nadšená, když tu je tolik cizinců a její bety s tím nic moc nedělají. Tak snad nebude nikdo dělat problémy.

Pěkně zdravím. :))

Prosím o 30 lístků za 300 oblázků. :))
Moc děkuji.

Aranel - Keziah - Aithér - Awarak

Loterie 4 (4/5)

V lese bylo živo. Čekal jsem, co Aithér odpoví a mezitím jsem po očku sledoval naše dvě dcery a dění okolo. Nebo takhle, Keziah vše tiše sledovala jako vždy. Siberka byla chvíli u nás, chvíli radila ve sněhu a pak nakonec odběhla. A ten zbytek jsem nesledoval přímo očima, ale snažil jsem se to zachytit dalšími smysly. Nějak jsem si nebyl jistý, jestli všichni vlci, kteří tu byli patřili do smečky. Nebo jestli s nimi je někdo, kdo patří do smečky. Aranel byla však zcela v klidu, takže jsem byl v klidu také.
Stejně jako moje nejmilejší, jsem i já zaznamenal zavytí. Do toho nám Aithér prozradil, jaké to je v kraji za Gallireou. "Tak to tam nepotřebuji asi chodit. Vlastně to nemám prošlé ani tady pořádně. Teda asi, " dodal jsem. Ono totiž se ztrátou paměti se pojí i to, že můžete to stejné území objevovat stále dokola a dokola. "Ano, to byl Arminius. Ale nejspíš šel do úkrytu. A co se týče našich dvou dám, tak Kezi je spíše tichý typ a Sibi to mluví více. Ale zkoumání sněhu bylo zajímavější," odpověděl jsem na jeho dotazy a usmál se směrem na Kezi a na Aranel i Aithéra.

Trochu jsem si nechával odstup. Vždyť přeci jen to byla dávná doba (asi), co se Aithér viděl s Aranel. Nemohl jsem to tak úplně přesně říct, soudil jsem to jen a pouze z jejich vzájemných pohledů, slov a pohybů. Bylo to zvláštní, jak se to celé zamotalo. Ale byl jsem za to rád. Bez všech možných kroků, rozhodnutí a návštěv bych se nedostal tam, kde jsem teď. A to ke své milující rodině.
Přidala se k nám i Siberia, která byla více komunikativní, než Keziah. Říkala něco i o Arminiovi, ale jeho kožich jsem mezi stromy zatím neviděl. Tušil jsem, že však není daleko. Chtěl jsem si popovídat s Aithérem i sám nebo jako klidně za přítomnosti všech, ale abychom měli pozornost jeden druhého. Já zatím popravdě tu pozornost moc neměl, ale když se začal probírat Coeden, což byl bývalý partner Aranel a otec Aithéra, začal jsem vnímat víc. Sice to bylo hodně špatně, ale slyšet, že už nejspíš je někde dávno za duhovým mostem, mě tak nějak uklidnilo? Ne zrovna potěšilo, to ne, ale o jednoho soka v lásce míň. I když jsem o lásce Aranel ke mně neměl pochyby, stále jsem přemýšlel, jak jí dát najevo svou lásku k ní, tak jsem se občas bál, jestli to není jen sen a jestli ji jednou nezmizí. Raději jsem otočil hlavu ještě jednou do lesa, abych se podíval po Arminiovi a pak se otočil zpět ke skupince. "A jaký je svět mimo Gallireu? Můžeš tam používat magii?" zeptal jsem se, abych se nějak, pomalu, zapojit do konverze. Očima jsem sledoval, kam se vytratila Siberia a musel jsem se usmát. Kdyby nás tu nebylo tolik, tak bych se k ní přidal. Chvilku jsem nad tím reálně uvažoval, ale ne nakonec jsem zůstal stát.