Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Borůvkový les

Nešel mi z hlavy ten hlas. To podivné vytí. Bylo tak jiné, tak plné čeho? Nepřátelství? Lstivosti? Nebo jsem jen byl moc dlouho v úkrytu a už jsem nerozeznal přátelskou návštěvu od ostatních. Ne, tím to nebude. Tohle bylo vážně zvláštní.
Zatímco jsem táhl kůže, míchalo se ve mně spousta pocitů. A taky toho, co bych měl dělat. Musím zkontrolovat Aranel, abych věděl, jestli se povedlo nebo ne. Jestli budeme znovu rodiči nebo jestli se jen touláš. Ale zároveň bych měl jít k hranicím, očíhnout toho cizáka. Tohle jsem zatím řešit nikdy nemusel. Dilema mezi láskou a povinností ke smečce.
Viděl jsem, že tady žádné zvíře nežije. Za to tu však byl krásný prostor, krásná díra na to, abych tam hodil zničené kůže. Hlavou jsem je dostrkal ke kraji a shodil. Takhle se vynáší smetí, uchechtl jsem se a rychle s otočil zpátky do lesa.

// Borůvkový les

// Úkryt

Táhl jsem sebou zničené kůže. Byla to namáhavá práce, ale bylo to už opravdu potřeba. Protože ze starých, špinavých kůží se mohly namnožit kdejaké breberky, které by nás kousaly v kožichu. A to jsem si nechtěl vzít na svědomí. Hlavně pro mláďata by to mohlo mít fatální následky. A když bylo v sázce to, že by se ze mě mohl stát podruhé táta? Úklid byl samozřejmostí.
V lese jsem cítil spoustu, spoustu pachů. Cítil jsem Siberii, Aithéra, Aranel, pár cizích a pár známých, ke kterým jsem neuměl přiřadit obličej. Zaslechl jsem také volání, tedy vytí. Bylo takové cizí, rozkazovačné, vynucené. Zastavil jsem se v tahání a začichal tím směrem. Také jsem otočil uši a natahoval je, abych zjistil, jestli se cizince někdo ujal. A zdálo se, že ujal, nebo aspoň mi to řekl vítr. I tak jsem to ale nechtěl nechat jen tak být. Čapl jsem kůže a táhl ještě mnohem usilovněji pryč z lesa. Nechám je mimo les a rychle se vrátím, abych zajistil, že není problém na hranicích.

// Středozemní propadlina

Probudil jsem se sám. Což neznamenalo nic jiného, než že jsem po našich společných chvílích usnul jako špalek a Aranel se šla mezitím projít. Chápal jsem to. Miloval jsem ji, byl jsem nadšený z každé společné chvíle, ale i ti nejvíc zamilovaní partneři si potřebovali užít chvilku sami. Nebo s někým jiným.
Napadlo mě, jestli se povedla vlčata. Nebo jedno vlče. Jak dlouho jsem asi spal? Bude to už vidět? Nebo už bude termín porodu? Říkal jsem si, že zase tak dlouho jsem spát nemohl. Ale stalo se mi už v minulosti, že jsem dlouho spal. Takže bylo dost možné, že už se porod blížil.
Šel jsem se podívat po úkrytu, abych zhodnotil stav kůží. Byl to žalostný pohled. Některé už byly dost roztrhané, jiné poválečné. Zafrkal jsem a začal je třídit. Vzal jsem ty opravdu nejhnusnější a dal je na jednu hromadu. Zachovalé na druhou a ty nejhezčí na třetí. Ta třetí hromádka byla velice skromná, což znamenalo, že by se hodilo jít na lov menších zvířat a donést nové malé kůže. A až půjdeme na velký lov, tak si dáme pozor, abychom měli co nejvíce neporušené kůže z velkého zvířete. Popadl jsem hromadu těch ošklivých kůží a vytáhl je ven.

// Les

"Nepříjemná záležitost?" zeptal jsem se zvědavě. Pokud o tom nechtěla mluvit, samozřejmě jsem to respektoval. Ale zvědavost byla zvědavost. "Nelichotit Kaye, zkusím si to zapamatovat," prohlásil jsem. Možná, že na to zase časem zapomenu, ale na nějako dobu se mi to snad bude hodit.
Málem jsem z Aranel dostal bolení břicha, než se dostala k tomu, co jí tížilo na srdci. Ale když jsem slyšel, co by si přála, měl jsem velkou radost. A také s vlcaty souhlasil. Aranel mi řekla, že je připravena a zalezla ještě hlouběji do jeskyně. Řekl bych, že už takhle jsme nebyli vidět, ale chápal jsem to. Co kdyby někdo přišel? Šel jsem za ní až na konec jeskyně, oblízl ji na čumák a pak se postavil za ni.

// Les

Cynthia a Siberia zůstaly v lese. Což nevadilo, nejspíš neměly takový hlad nebo si chtěly dát později. Nejlepší sousta pro nás. Mlsně jsem se díval na maso a těšil se, který kousek si dám.
S Aranel jsme se dostali až do přírodní spižírny, která i v letních měsících nabízela chládek, což bylo pro maso ideální. Byli jsme tu první, druhá lovecká skupina byla nejspíš ještě na lovu nebo na cestě zpátky.
Položili jsme mrtvou laň a Aranel si kus odtrhla a odešla směrem do jeskyně. Přišlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem si taky odtrhnul dobrý kus a vydal se za ní. Mezi sousty se zmínila o našich dvou dětech a jejich loveckých úspěších. "Myslím, že Kaya si je dokáže srovnat všechny. I když byl vůdcem Varja, tak bych řekl, že mu Kaya dost pomůže, " zhodnotil jsem mezi sousty a vychutnávat si chuť masa.
Zamrkal jsem na Aranel. "Jasně, " řekl jsem trochu zmateně a pomalu přestal jist. Její nervozita mě pomalu taky dostávala. Protože Aranel nebyla nervózní, nikdy. Nebo aspoň ne tak viditelně nervózní, jako teď. Její oči lítaly po celé jeskyni, no prostě to nebyla ona. Začínal jsem se strašně bát, co z ní vypadne. Je nemocná, chce mě opustit, něco jsem udělal špatně, na něco jsem zapomněl... Mozek se mi začínal pamlu zavařovat a možná, že kdyby to trvalo o chvilku dýl, klaplo by a já bych na všechno zapomněl. Naštěstí se však vyjádřila dřív, než se něco takového mohlo stát. A když jsem slyšel, co její duši tížilo, moje tvář se rozjasnila. Usmíval jsem se na celé kolo. "No, čas rozhodně neztrácíš," řekl jsem se smíchem ohledně jejího dotazu k Erlendovi a políbil ji na tvář. "Já jsem pro. Jsem rád táta a mít s tebou ještě jednou vlčata, to je krásná představa," zasnil jsem se a přitiskl se k ní. "Řekni až budeš připravena. Já můžu klidně hned," dodal jsem laškovně. Jasně, že bych se na ni hned nevrhnul, protože bych nechtěl aby měla nepohodlí. Ale připraven jsem byl. A když to zmínila, tak mi došlo, že bych si ještě jedna malá vlčátka přál.

// Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë

Dostat se přes řeku bylo trochu složitější, ale bylo nás na to dost, takže to vlastně nakonec šlo. Snažil jsem se netahat moc rychle, protože moje kroky byly delší než Siberie nebo Cynthie. Aranel se mnou držela krok, ale rozhodně jsem nechtěl, aby se nějak unavila nebo aby měl pocit, že to táhne sama, kdybych šel moc rychle. Prostě, galantnost ze mě stále nevyprchala a to jsem tu žil už dost dlouho. Jak hodně jsem se asi změnil? Blesklo mi hlavou, když jsme překračovali hranice.
Položil jsem naši kořist na zem a znovu si zakroutil tlamou, protože mě do ní znovu chytala křeč. Auuuuu, zavolal jsem do lesa ohlášení, že jsme zpět a že neseme kořist. Začichal jsem ve vzduchu, jestli tu je někdo nezvaný. Zdálo se, že ne, takže jsem se otočil na malou loveckou skupinku. "Vezmeme ji do úkrytu, je tam chladněji než bude tady. Tak ať nějakou dobu vydrží, " řekl jsem a znovu se zakousl. Byla by totiž opravdu škoda, kdyby se maso zkazilo. A hlavně, asi bych si ho chtěl sníst v soukromí naší jeskyně, společně s Aranel.

// Úkryt

Nebyla potřeba dalších zubů. Laň svůj život dobojovala celkem brzy, takže jsem mohl povolit stisk. Kroutil jsem tlamou tam a zpět, abych uvolnil to napětí nebo spíš už křeč. Naštěstí kopyta máchající ve vzduchu nikoho nezasáhla takže jsme mohli lov považovat za úspěšný.
Když mi z těla postupně mizel adrenalin, začal jsme pociťovat drobné bolístky po těle, jak jsme se s laní zřítili k zemi. P
Důkladně jsem si prohlédl Aranel i Siberii, jestli jsou v pořádku. "Dobrá práce. A takhle probíhají velké lovy. Nebo dost podobně," dodal jsem směrem k dceři, protože se zdála trochu nejistá? Nejspíš. Cynthii jsem prohlédl jenom tak letmo, že jsem na ni necivěl a nehledal jestli je zraněná. Věřil jsem, že by se ozvala sama. Zazubil jsem se však na ni, hlavně na její poznámku o mém těle. "To jo, někdy se hodí medvědí tělo, " opáčil jsem a vsunul tam zmínku o medvědech. Protože, jestli se mi ta vzpomínka vybavila správně, tak Cynthie věděla o mém strachu z medvědů. A jestli se mi to smíchalo, tak to úplně nevadilo, protože i tak to byla pravda.
Jelikož už se dámy evidentně těšily domů, popadl jsem také kořist a vydali jsme se společně domů.

// Borůvkový les přes řeku Mahtae

Poskládat své velké tělo na vyhlídnutý břeh bylo docela těžké. On se totiž zdál o mnoho větší, než ve skutečnosti byl. Dělala to tráva a květiny, ale nakonec jsem se jednou takovou květinou stal. Pyl mě šimral v čumáku, ale nesměl jsem se nechat rozptýlit. Trochu jsem si čumák podrbal o tlapu a očima sledoval malou loveckou skupinu, jak se ještě domlouvá a pomalu vyráží na lov.
Oči mi ještě zabloudily k nebi, které se drželo, ale naše magie pomalu slábla. Věřil jsem však, že se nám podaří laň ulovit včas. Jako obvykle mě přepadly pochyby o tom, že jsem pro loveckou skupinu podstatný. Vždyť jen ležím a pak skočím a je to. Tyhle myšlenky jsem však musel zahnat. Byla potřeba se připravit ke skoku. Raději jsem nechal své tělo zaplavit radostí a adrenalinem z lovu. Slyšel jsem lomoz a vrčení, jak se všichni blížili. Jelena jsem nikde neviděl, tak jsem doufal, že utíká s ostatními laněmi pryč. Siberie běžela trochu dál, asi aby se neptetla pod nohy, ale zároveň hlídala aby laň nezpomalila. Byl jsem na ni pyšný, jak se zapojila. Byla z našich dětí nejméně průbojná, tedy aspoň tak se mi to zdálo, ale zapojila se s vervou a to byl dobře.
Během pár chvil už měla přijít moje chvíle, takže jsem se ve svém květinovém pelechu přikrčil a napružil, abych mohl vyskočit. Zacouval jsem a s rozběhem jsem se odrazil. S tlapami dopředu a otevřenou tlamou jsem skočil lani přímo na krk. Nevím jestli mě slyšela nebo uhnula instinktivně, ale místo na krku jsem ji přistál na zádech. Díky odrazu a mé váze jsme oba dva letěli k zemi. Laň na tom byla hůř, protože měla v zádech zakousnuté moje zuby. Dost jsem ji potrhal kůži, což mi bylo líto. Nechtěl jsem aby zbytečně trpěla. Pustil jsem ji hřbet a vyskočil na nohy, dřív než mě mohla kopnout, jak máchala kopyty kolem sebe. Rychle jsem přiskočil ke krku a zaryl ji zuby do tepny. Nevzdávala se a i když jí život unikal z těla, kopala kolem sebe. Já byl docela z dosahu, ale tlama mě už bolela od držení. Bál jsem se však, aby nekopla ani jednu z přítomných dam.

Možná, že jsem měl dámy upozornit, že zastavím. Soudě dle jejich trochu zmatených výrazů a toho, že jsem měl Cynthii skoro za zadnicí mi to došlo pozdě. Udělal jsem malý úkrok od ní, aby to nevypadalo fakt nějak divně a poslechl si návrhy. Dost mě potěšilo, že i Cynthie má magii počasí a ke všemu ji velice dobře umí používat. Mohla by mi pak říct, co se s ní dá dělat. To zbavení se bouřky byl jenom takový nástřel. Nevěděl jsem, jestli jde, abychom propojili magie, ale znělo to docela dobře. Hlavně v tom, že nám to společně nebude brát tolik energie. Moje milovaná Aranel se nabídla, že použije magii vzduchu a odfoukne případné mraky. Po tom, co jsem viděl, jak vytvořila tornádo, které odneslo sněžnou příšeru, bych se nedivil, kdyby ty mraky odfoukla taky.
"Spojit magie nebo proste si výpomoci zni dobře. Hlavně tvůj plán nezní tak složitě jako můj, protože si nejsem jistý, jestli bych to zvládnul. Ještě nejsme s počasím takoví kamarádi," nakrčil jsem čumák a sledoval Cynthii, jak pomalu vykračuje směr lov. Ani mi nějak nedošlo, že chtěla převzít iniciativu, byl js pořád myšlenkami u počasí. Snažil jsem se najít nějaký magický proud, který vyzařoval od Cynthie, abych mohl udělat to stejné, jako ona. Po chvilkovém snažení se mi to povedlo, ale netušil jsem, jak dlouho to bude držet. "Fajn, to by bylo, " zamumlal jsem a mrknu k ještě na Siberii, která byla potichu, ale držela se u nás.
Podíval jsem se směrem, kterým se chtěla Cynthie rozejít. "Nejlepší bude, když mi naženete laň. Zraněnou nebo starší," dodal jsem a podíval se na Aranel, aby věděla, že jsem ji slyšel. Hledal jsem vhodné místo na schování se, abych ji mohl strhnout a dorazit. "Nejlepší bude, když ji naženete támhle k tomu břehu. Schovám se nahoru a skočím na ni, " řekl jsem svůj plán a ukázal tlapou, kde budu čekat. "Myslím, že ji zvládnu k zemi strhnout sám. Když poběžíte tři, máte věští šanci hlídat její směr. Hodně štěstí a pozor na jelena, " dodal jsem, otřel se o Aranel a pomalu se blížil ke svému vyhlídnutému místu. Zrakem jsem kontroloval nebe, které se zatím docela drželo. Okolo louky však bylo vidět, jak se mraky stahují zpátky. A možná ještě v horším stavu, než v jakém jsme je poslali pryč.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Vyrazili jsme z lesa. Mezi stromy jsem to nepochytil, ale když jsme přišli na otevřený prostor, všiml jsem si zlověstných mraků. Narůstaly a narůstaly, dokonce bych řekl, že v nich i blesklo. Úžasná chvíle na lov. Teď by se hodilo, kdybych uměl používat svoji magii. Ale odpískat to už nechci. Vlastně ale... Mohl bych zkusit jestli neucítím, jak bude.
Zastavil jsem se na okraji louky. Jednak z důvodu, abych nenesl náš pach dál a nebo nevyrušil podřimující zvěř, kterou jsem tu cítil. A druhak, abych zkusil použít magii počasí. Třeba mě překvapí, jako magie země a něco s tím udělám. Pokud to půjde. Do kožichu mi dopadlo prvních pár kapek. Předzvěst deště. Zavřel jsem oči a zkusil to. Jenže, nevěděl jsem, co přesně zkouším. Dýchal jsem zhluboka a snažil se nějak napojit na kapky. Což nebyla ta správná cesta, tak jsem zkusil vnímat naducané mraky na obloze, jejich velikost a zlověstnost. V tom okamžiku mnou projelo poznání, jak bude následující den. Věděl jsem to naprosto přesně, jako kdybych byl sám tím mrakem.
Oči jsem zase otevřel a podíval se na svou dámskou společnost. Nechtěl jsem, aby si ani jedna z nich ublížila. Ale zároveň jsem chtěl pomoci, jak jsem jen mohl. "Tohle je jen slabý odvar toho, co nás čeká. Buď začneme s lovem hned, než přijde ta pořádná bouřka a liják. Nebo zkusím svou magií, kterou nemám úplně v pacce, držet déšť a blesky mimo nás, ale musely byste lovit vy. Bylo by to pro vás bezpečnější, alespoň myslím. " Všem jsem kouknul do očí a čekal, jak zareagují. Než mi daly nějakou odpověď, skenoval jsem čichem, na jaké zvíře tu narazíme. Laň nebo srnka? Srnec by šel taky, ale jelen by byl asi trochu moc. Na toho by byli dobří dva samci, aby se holkám nic nestalo. Ale takhle bych ho vynechal. Ale ta laň zní dobře, snad si ji ovšem nebude nějaký jelen chránit.

Kypělo to tu životem. Vlci si povídali, jeho milá si připravila řeč a zaúkolovala ostatní, aby se rozdělili do loveckých skupin. Byli ti všechny tři naše děti, každé už tak velké a přitom tak malé. Seznámil jsem se i s novým lovcem, kterého si hned zabrala Kaya a tak nějak si zabrala i Arminia. Všiml jsem si, že po sobě hážou slova jak malé šipky a čekají, která se zaboří hlouběji. Škoda, rád bych ho vzal sebou do skupiny. Mrknul jsem na Aranel, kam se vlastně zařadí ona. Jestli půjde se mnou nebo s Varjou. Vyhledal jsem synův pohled a zakřenil se na něho. "Tak to jsem zvědavý, co se všechno z našeho pokecu dozvím, " odpověděl jsem mu a podíval se na Kezi, která se také hrnula k novému vlčí u lovci. Abych ještě nezačal žárlit, pomyslel jsem si se smíchem.
Siberie se tvářila tak nějak upozaděně. Ještě se raději ujistila, že jde s námi, že ji tu nenecháme. Trochu mě zamrzelo, že jsem se možná na ni zatvářil dotčeně, že na mě nepočkala. Ale já to myslel jako vtip, legraci. Bylo s podivem, jak byl každý potomek jiný. "Neboj Sibi, nenecháme tě tu. Můžeš jít se mnou ve skupině, chceš? " zkusil jsem ji zlepšit náladu. Věděl jsem, že Kezi je taková samostatná jednotka, co se nebojí a vybere si sama. Arminius byl v podstatě dotlačen k rozhodnutí, protože kdyby couvl, tak by mu kleslo sebevědomí (a možná i ego, které před Kayou dost vytahoval na světlo). Ale se Siberií jsem si nebyl jistý. Ani jsem nevěděl, co by se mohlo honit v hlavě takové mladé slečně. V tom jsem trochu doufal v Aranel, ale když tak nad tím společně zapřemýšlíme po lovu.
Další si vybrala Cynthie. Přidala se ke mně, což bylo od ní hezké. Bylo to už dost dávno, co jsme se viděli naposledy. Tedy, soudil jsem podle vydolovaných vzpomínek. Časově jsem to těžko dokázal srovnat, až tak jsem se svou zvláštní magií nesplynul. Ale kde jsme se potkali a co se stalo, to jsem tak nějak věděl. Tedy, do chvíle, než zmínila šakaly. "Šakal, nepřijde, jasně... " zamumlal jsem zpátky a pak se na ni omluvně podíval. "Tak tahle vzpomínka je mi zatím utajena, ale mám magii, která mi je nějak doluje z mysli ven. Jen jsem ještě nepřišel na způsob jak," řekl jsem jí. Věděl jsem, že ví o čem mluvím. Tedy, byl jsem si dost jistý, že ví, že zapomínám. Protože jsem to říkal všem. Ale taky jsem si říkal, že asi neví, že si občas vzpomenu. Na něco. Ale i tak jsem ji rád viděl a doufal jsem, že si spolu popovídáme. Zavzpomínáme, já řeknu jak se mám, ona řekne, jak se má. Klasika.
Arminius se už nemohl dočkat. Byla ještě však potřeba jedna věc. Rozhodnout, kam kdo půjde, abychom si neskákali pod nohy. "Můžeme vyrazit. Řekl bych, že bychom měli jít každá skupina jinam, abychom si nekazili lov. Nebo na místo, které je velké a nebudeme se rušit, " pohledem jsem zavadil o Aranel a o Varju, jestli s tím souhlasí. Vydal jsem se proto na místo, kde jsem tušil vysokou zvěř. Po výpadku paměti, který byl ani nevím kdy, jsem měl trochu guláš v územích.

// Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë (sever)

// Úkryt

Vyklusal jsem ven v dobré náladě. Čerstvý vzduch mi pročechral srst a já měl velice dobrou náladu. Nasál jsem do čenichu pachy vlků, abych věděl, kde se všichni zdržují a mohl se k nim přidat. Pravda, jako jeden z hlavních lovců bych měl být první na místě, ale to trochu nedopadlo. Třeba jindy.
Pachy mě vedly až k celkem početné skupině vlků. Sice byla tma, ale oči sloužily dobře. Hlavně po té návštěvě u života. A čich jsem měl také dobrý. Cítil jsem totiž, že se domů konečně dostal Arminius. Než abych však přiběhl jako velká voda a hlasitě a možná trochu nedůstojně ho pozdravil, došel jsem rozvážně k ostatním. Zaslechl jsem, jak se představuje nový vlk i jak jsem dle Siberie vypadal ospale. Pff, když nepočkáš než vstanu, pomyslel jsem si.
"Přeji pěknou noc. To se všichni vydáváme na lov? To je super zpráva," řekl jsem veselé všem přítomným. Jo, vyspal jsem se dobře. "Těší mě Varjo, já jsem Awarak. Nejspíš budeme často lovečtí partneři, tak nám to snad půjde, " představil jsem se nejprve nováčkovi. Poté jsem se otočil na syna." Arminie, tak rad tě vidím," chlapsky jsem ho poplácal po rameni. Poté jsem se otočil na naší dceru." Nesmíš utéct tak rychle, neměl jsem šanci se pořádně probudit, " drcnul jsem ji do tlapky. Poté jsem pohledem vyhledal Aranel, můj středobod vesmíru. Doslova." Ještě někdo se k nám přidá, nevíš? Ivy říkala, že nepůjde, což je pochopitelné," začal jsem výčtem vlků, kteří by s námi eventuálně mohli jít.

Jak krásně se mi spalo. Ani jsme si neuvědomil, jak unavený jsem po boji se sněžnou příšerou byl, dokud jsem neulehl ke spánku. Byl jsem stranou od mluvení všech ostatních, ale řekl bych, že bych usnul i klidně uprostřed bitvy, pokud by se nějaká začala v jeskyni odehrávat.
Probudilo mě až šťouchání do těla a mluvení dcerky. "Mmmfrh... " zafuněl jsem neurčitě a otevřel oči. Sibi už zmizela z jeskyně ven. Zamrkal jsem svíčky, abych vyhnal spánek z očí. Zažíval jsem a oklepal se. Ještě by to chtělo vodu a můžeme vyrazit na lov. Jestli jdou i děti, tak by to mohlo být úspěšné. Ještě jednou jsem se protáhl a vylezl z jeskyně. Dost to tu prořídlo, takže jsem jen zamával Ivy a Erlendovi tlapou a vydal jsem se ven.

// Les

Dělo se toho tolik. V jednu chvíli všichni koukali na ležící Cynthii, která mě pozdravila a promluvila tak, že jsem se utvrdil v tom, že mě magie nezklamala a ukázala pravdu. Že jsme s potkali kdysi dávno, že mě zná a bylo hezké, že se i na mě pamatuje. Usmál jsem se na ni a chtěl jí nějak vyprávět, co všechno by asi tak mohlo být nové, když přišla Baghý.
U ní jsem už věděl, kdo je, takže se bolest hlavy nedostavila. Vyslechl jsem si, co všechno nám chtěla říci a bylo toho opravdu hodně. Nejhorší pro mě byla jména, která mi vůbec, ale vůbec nic neříkala. Adiram asi jo, Erlenda znám? Badri, Varja? Toho bych měl asi potkat, když to má být nový lovec. Uff, to bude zmatek.
Baghý se začala bavit se Cynthií, Kezi odpovídala spíše Aranel, ale i tak jsem ji poslouchal. Usmíval jsem se, že mluví lépe a že už dokáže se svými křídly létat. Pak se ovšem naše alfa rozběhla ven, protože se tam něco dělo. Podíval jsem se na Ivy, která se také chtěla přidat do smečky a uviděl jsem vlka, který měl modře zbarvený kožich. Hlavou mi znovu projela bolest a vyskákaly obrázky - vzpomínky. Jo aha, Erlend. Alespoň jedna záhada byla vyřešena. Jelikož jsem si nepamatoval, že na postu alfy kdysi byl někdo jiný, tak jsem to přijal, že máme prostě alfy dvě. Sice mi bylo trochu líto, že už se mnou nebude lovit, ale třeba ho někdy k tomu přemluvím. Hned se dal s Ivy "do řeči" a evidentně to dotáhnul k dokonalosti, protože mu normálně odpovídala. Zastříhal jsem ušima, když řekla, že nejí maso. A to jsem se jí ptal na lov, zastyděl jsem se, ale víc mi vrtalo hlavou, jak dokáže přežívat. Cynthia se přesunula do rohu jeskyně a já se toužebně podíval na jeskyni bet, kde bych se mohl točit do klubíčka a chvilku si pospat, než půjdeme na lov.
A jelikož byli všichni ve skupinkách, tak jsem se zvedl. "Omluvte mě prosím, na chvilku si půjdu odpočinout," pronesl jsem do placu a opatrně prokkličkoval mezi vlky do soukromí jeskyně bet.

// Les

Cestou z lesa jsme potkali Aithéra, který šel zase do lesa. Už mu nejspíš byla dlouhá chvíle v jeskyni a měl o nás, tedy především o Aranel si myslím, strach. Pozdravil jsem ho a byl jsem rád, že je Cynthii lépe. Iva se trochu nejistě ozvala, že lovit umí. Povzbudivě jsem se na ni usmál. "Paráda. Potřebujeme pár dobrých naháněčů kořisti. Hned jak vyřídíme, jestli se můžete přidat, můžeme vyrazit," řekl jsem a zakopl packou o kámen. Zkroutil jsem čumák, jak to zabolelo. "A asi, až se trochu prospíme. Takhle by si z nás zvěř dělala legraci, " dodal jsem a vešel do jeskyně.
Byla zde pořádná spousta vlků. Baghý jsem nikde neviděl, ale cítil jsem, že je tady. Aranel a Kaya byly v diskuzi s další novou potencionální členkou, Cynthií. Tak moc jsem doufal, že mi moje zvláštní magie nelhala. A byla to má dávná kamarádka. Byl jsem trochu v rozpacích, co dělat. Buď se přidat i s Ivou a Cyrilem do hloučku nebo si udělat svůj hlouček. Veškeré myšlenky však padly, když jsem si konečně všiml Keziah, která seděla za Aranel, proto jsem si ji hned nevšiml. "Kezi, " řekl jsem radostně a trochu potichu, abych ozvěnou všechny neohlušil. Chtěl jsem se s ní potulit, ale věděl jsem, že na tyhle rodičovské projevy moc není. Tak jsem jí alespoň letmo čumákem žďuchl do ramene. Cestou jsem ještě stihl otřít hlavu o Aranel a poté si k ní sedl. Ukázal jsem packou i těm dvěma, aby se k nám přidali a počkali na Baghý.
Poté jsem se konečně otočil na Cynthii a trochu nejistě, protože jsem stále tě sobě nevěřil, ji pozdravil. "Ahoj, Cynthie.? " řekl jsem napůl jako otázku.