Gallirea - Příspěvky uživatele

// Úkryt

O lovu se už nebavili, takže to bral tak, že prostě jednou půjdou. Jestli to bude za týden, zítra nebo ještě hned dnes, na tom se mohli domluvit venku. Byl moc rád, že se dostali ven. Tedy, ne že by to bylo nějak v úkrytu špatné, to vůbec, ale přeci jen, už tam byli dlouho. Čerstvý, svěží vzduch, který se mu dostával do plic, ten ho přímo pumpoval novou energií. A panečku, kolik pachů k němu doneslo v každém závanu větru. Měl pocit, že jich spoustu zná, zároveň však byly vzdálené a nejasné, cizí. Jednomu by se z toho zamotala hlava, naštěstí však někdo zavyl, aby upoutal pozornost. Což se povedlo, černobílý nastražil uši a snažil se určit, odkud to přišlo. Dobře, on to věděl moc dobře, protože ten kdo je volal, za chvilku zavolal i jeho jméno a čekal, tedy čekala blízko vchodu do jeskyně. Kdyby však neprovedl tuto rutinu, kdy směřujete uši za zvukem, snažíte se určit jeho vzdálenost a vyhodnocujete, jak moc je to urgentní, cítil by se nesvůj. Jako kdyby něco uspěchal. Takhle však bylo všechno v pořádku a společně s Maeve se dostal blízko k vlčici, která je volala. Společně s ní tu čekal i jeho kamarád Ljós, se kterým naposledy lovil. A tahle nám dávala rozkazy. Že by to byla alfa? Doufám, že nejsem rozcuchaný. Snažil se packou si uhladit neposedné chlupy a usmíval se od ucha k uchu. Znala jeho jméno, takže se museli potkat už před tím lovem. Nepředpokládal totiž, že by jí Ljós prozradil jeho jméno, když nemohl mluvit. Nebo umí číst myšlenky? To byla velká fantasie i na něho, proto se oběma mírně poklonil, čistě z reflexu, že je rád vidí a usmíval se dál. "Je vážně krásně, konečně se blíží jaro," prohlásil vesele. V jeho představě tuto větu řekl poklidným, konverzačním tónem, ale ve skutečnosti to řekl s přemírou energie, byl jak pytel blech. "Volala si mě?" zeptal se raději, aby převedl myšlenky někam jinam, než na to, že by se tuze rád proběhl po lese.

Mezitím, co se tu vybavovali, vystřídalo se v jeskyni několik vlků. Byli to cizinci, ale i známí, ale Awarak si povídal s dámami, takže by byla nevychovanost se jen ta zvednout a jít se bavit s dalšími. Na to měl ještě spoustu času. A pokud zase zapomene, tak to bude jako nové dobrodružství. Jen neměl páru o tom, komu všemu už o svém problému říkal. Maeve jsem to asi neříkal. A té druhé, no asi taky ne. Ale pořád nevím, jak se jmenuje. Mladší z vlčic jí sice říkala má oblíbená čarodějko, ale to nebylo žádné oficiální jméno. Musím prostě počkat, až na ni někdo jednou promluví a dávat pořádně pozor, ja ji oslovuje.
"Jasně, můžeme jít na lov spolu!" vykřikl nadšeně. Doufal, že to není nic proti pravidlům, když by spolu šli na výlet a na lov. Byla pravda, že takhle detailně chod smečky neznal a nebyl si tím vůbec jistý. Ale zase, proč by nemohli čas od času jít pryč, když to někomu řeknou a nebude to na dlouho, tak by asi mohli jít. Měl by si být jistější sám sebou. Díval se, jak mladší vlčice odchází z úkrytu pryč. Už bylo na čase, aby si taky šel protáhnout nohy. Mrknul na druhou vlčici, usmál se na ni a vydal se ven.

// Borůvkový les

// Smečkování: Úkol 6 - Vyvětrej kožešiny v úkrytu

Vlčici už nejspíš bylo lépe. Tedy mohl to jen odhadovat přes paniku, která mu ochromovala tělo a pomalu i mysl. Ona však k němu přišla a snažila se ho uklidnit takzvanou drsnou láskou. Zabralo to, zastavil se a sledoval, co jde dělat. To uklidnění sice nepřicházelo, jak by si přál, aspoň už tu ale neskákal, jako kdyby chodil po žhavém písku. Vlčice za to něco, co bylo červené a drželo se ho to kolem krku, zahákla zuby a začala za to tahat. Nevadilo mu, že s ním škube, protože čekal, jaký verdikt z ní vypadne, až to pustí. Oddechl si, když mu oznámila, že se na to neumírá. Neměl ani ponětí, de to vzal, ale zase, když už to na tom krku měl, tak proč si to nenechat. Když se na to neumírá. "Děkuji, tak tím pádem z toho nebudu tak jančit. Stejně zase zapomenu, že to mám na krku." Řekl už jen maličko roztřeseným hlasem.
Pak se k jeho konejšení přidala i Maeve, která ho dokonce objala, aby mu líp. Přitiskl se k jejímu kožichu a objetí ji oplatil, protože on se objímal moc rád! Uštěpačných poznámek mezi vlčicemi si nevšímal, tohle bylo mezi nimi a nechtěl se do toho pouštět. "Díky, díky. Jak říkám, ani nevím, že ji mám na sobě." Zazubil se a odtáhl se. Otázka, kterou však mladší z vlčic na něj směřovala ho trochu zmátla. Co vlastně dělal celé dny ve smečce? Věděl, že byl několikrát na lovu. Byl tedy lovec? Nebo se jen rád přidával k lovům. "Mno," začal zamyšleně, "snažím se být užitečný pro smečku, takže jsem nejraději na místech, kde se něco děje, abych to zkontroloval. Jelikož jsem velký, tak mám pocit, že kdyby byl problém, tak bych mohl pomoci ho vyřešit a nějaký vetřelce usadit. Proto se snažím být tam, kde se něco děje." Po vzoru druhé vlčice vzal kožešiny, na kterých spali a které vlci nevyvětrali a dotahal je ke vchodu. Musel je však dát dát, aby na ně nenapršelo, protože tím by se dost znehodnotily a mohly by se pak už jen vyhodit. Což nechtěl. "No a potom," pokračoval za chůze, když tahal další kožešinu, "potom jsem pomáhal na hodně lovech. Zatím ale nejsem nějakým oficiálním lovcem nebo mi to ještě nikdo neřekl. Rád bych ovšem byl, protože mě to dost baví," usmál se a také zuby očistil kožešinu, aby na ni mohl ležet někdo další. Jelikož už neměl co dalšího by dodal, tak očistil zbytek kožešin a po určité době je zase natahal zpátky. Přeci jen nechtěl aby navlhly, protože to by byla jejich práce zbytečná.

Smečkování: Úkol 3 - Promluv si s někým ze smečky.

Než se dostali dál v povídání, tak se znovu vrátili vlci, kteří tu předtím uklízeli. Oba dva si ustlali v nově vyčištěném úkrytu a usnuli. Ljós byl nejspíš unavenější než druhý vlk, jelikož spal déle. Druhý vlk, ke kterému přiběhla Maeve, už se zase vydal ven z úkrytu. Podíval se na mladou vlčici, jak vykoukla ven z úkrytu. Pokýval hlavou, že by se už taky mohli vydat konečně ven. Ale když už tu začali všichni s tím úklidem, tak by s tím chtěl i skončit. A hlavně odnést to maso, které bylo čím dál víc cítit. "Taky rád páchám průzkumy, takže bych to tu dovelebil a můžeme se jít podívat, co je nového v lese. A taky jestli je Sunstorm v pohodě, jestli ji Aranel našla a tak." Tolik jmen snad ve svém povídání nikdy nepoužil a měl radost, že si je pamatuje. Zatím.
Zato jméno vlčice, která na něho kývla, že je v pohodě, tak na tu si nemohl vzpomenout. Ani si nebyl jistý, že její jméno řekl někdo nahlas. I když, Maeve říkala něco o čarodějnici Kae? Kove? No raději nic. Než se stačil nějak taktně zeptat, vypálila na něho otázku. Zmateně se na ni podíval, protože nejprve mysle, že mluví o jeho jizvě na noze. Ale ona mu koukala pod krk. Snažil se tam stočit pohled, pak na záda, pak zase pod krk, točil se u toho jako akrobat, ale ne a ne najít to, co měla na mysli. "Co myslíš? Já tam nic nevidím. Něco na mě leze?" Začal trochu panikařit, protože neměl ani páru o čem mluví. Poté zahlédl koutkem oka něco červeného, co mu tam tak obepínalo krk. "Co to je?" Otočil se s hrůzou v očích k ležící vlčici. To, že se ji chtěl původně zeptat na jméno odsunul do pozadí. "Prosím tě, jako co to vypadá? Já vidím jen, že to je červený. Myslíš, že mi to žere kůži?" Necítil to, takže to bylo strašně divný. Možná že si o něm teď bude myslet kdoví co, ale on chytal pořádnou paniku.

Smečkování: Úkol 5. - Pokus se vyčistit/vyvonět úkryt

Ještě poslouchal Aranel, jak odpovídala na zvědavé otázky, ale tělo a nohy ho začínaly svrbět. Aby taky ne, ležel už pěknou dobu. Jako kdyby mu bílá vlčice četla myšlenky, i ona se protáhla a vyrazila ven. Nejspíš za Sunstorm nebo aby se podívala, co je v lese nového. I černobílý by se rád někam vydal, ale když slyšel jak venku duní vítr, raději to ještě na chvilku pozdržel. Mezitím, než se nějak rozhodl co dělat a jestli se mu opravdu chce jít do nevlídného počasí, navštívili úkryt dva vlci. Byl to Ljós a pro něho neznámý vlk. Nějak se nezdržovali, spíš vypadali, že přiběhli uklidit v úkrytu a zase odběhli pryč. Jeden odnosil nepořádek, který se tu nahromadil, druhý posbíral volné kožešiny a něco s nimi prováděl, snad že je větral? Jenže nemohl použít všechny, protože na některých z nich se rozvalovali oni. Až se dámy zvednou, tak dokončím jejich práci a taky nějak vyvětrám ty kožešiny, ať je to tu hezký. Pohled mu sklouzl na zbytek masa, který už nevypadal dost vábně. Umínil si, že až přestane tolik foukat, tak to taky odnese ven a někde zahrabe, aby to tu nezačalo vydávat nechutný odér.
Rozhlédl se kolem sebe, protože měl chuť taky nějak přispět k úklidu. Jenže vlk odvedl dobrou práci. Tedy skoro, protože Awarakův pohled padl na suché listí, které zůstalo v zákoutích. Usmál se, že aspoň nějak to tu může dodělat a vydal se k listí. Začal hrabat a opatrně přesouvat zvětšující se hromádku k východu. Pracoval pomalu a svědomitě, protože kdykoliv se neobratně dotkl starých lístků, začaly se rozpadat na prach a tím dělaly větší nepořádek na zemi. Ani si moc nevšímal vlčic, jestli něco řeší nebo ne, chtěl aby to tu bylo moc hezké. Konečně se dostal svou mravenčí prací na kraj úkrytu. Rychle to všechno hodil ven a doufal, že mu to poryvy větru nevrátí zpátky. To by ho totiž vážně naštvalo. Naštěstí se tak nestalo, takže se mohl vrátit k vlčicím s úsměvem na tváři. "Je ti lépe?" zeptal se vlčice, která stále ležela na kožešině. Ptal se z důvodu, že by ji když tak něco donesl, ne že by ji chtěl vyhodit z kožešiny, aby ji mohl po vzoru vlků vyvětrat.

Awarak pozorně poslouchal, kde se tu tak mohla taková zajímavá magie objevit. Vyrobil ji les, když se tu o něj zakladatelé smečky dobře starali? Nebo tu byla odjakživa a jen se na ni nějak přišlo? To už mohli vědět jen nějací pamětníci, ale kde je sehnat? Aranel byla jedním z nich a nevěděla to. Což nebylo vůbec něco špatného, protože si toho pamatovala opravdu hodně. Awarak to obdivoval u všech vlků, kteří si pamatovali.
Díky otázce od Maeve se dozvěděl, jak na tom jsou se sourozenci ostatní členové jeskyně. Tedy ti, co nespali nebo nedřímali. Takže se dozvěděl, že Aranel byla také ze čtyř sourozenců, stejně jako on byli dva vlci a dvě vlčice. Kdežto Maeve byla ze samých sester, i když taky byly čtyři. Docela ho zaujalo, že byly čtyři holky, protože to znělo fakt zajímavě. "A to jste se nehádaly?" Chtěl to upřímně vědět, takže si ani nevšiml, že to pro ni je nejspíš bolestivé téma. Pak se ozvala podřimující vlčice, která se ještě doptávala na magii, ale ne tu jejich, spíš ji zajímaly i další smečky. Černobílý vlk k ní poslal uznalý pohled, protože to byla taky dobrá otázka. Pak ovšem odpověděla Maeve na to, jaké to je mít bratry. Takže se dozvěděl jen to, že nějaké měla, nebo jen jednoho. "Za mě to bylo dobrý, mohli jsme probírat klučičí věci. To s holkama někdy nejde, když jste kluk." Všiml si, že se probudila Sunstorm, ale než stačil něco říct, tak si dala packu před tlamu a za chvilinku vyběhla ven. Smutně za ní koukal, protože mu bylo líto, že jí není stále dobře. Nějak mu nedocházelo, že by ji měl někdo doprovázet, když není členkou smečky. Ale on měl v plánu udělat jinou věc a to trochu zvelebit úkryt, aby byl co k čemu.

// Smečkování - úkol 24 2/2

Zdálo se, že jeho otázka vyvolala dobrou diskuzi. Aranel si vzala na starosti vyprávění příběhu, který byl velice zajímavý. No jasně, Borůvkový les, tak to dává smysl, že magie souvisí s borůvkami. Pokoušel se vzpomenout si, jestli ho také omámila vůně borůvek, když sem přišel. Jenže to bylo předtím, než ztratil paměť (kolikrát to tak bylo?), ale říkal si, že nepřišel se zlými úmysly, tak na něj nemusely borůvky útočit. Měl radost, že jeho otázka nebyla tak mimo, jak se trochu obával. Ptáček se mezitím vrátil na hřbet Maeve, takže už neotravoval nemocnou vlčici. Jenže ta už nejspíš nespala, protože se ozvala také se svou otázkou ohledně magie. Uznale na ni kouknul, i když měla položenou hlavu, takže ho nejspíš neviděla. Poté se znovu podíval na Aranel, jestli bude vědět i tohle. Protože se zdálo, že toho zažila opravdu hodně, když tuhle smečku vedli už její rodiče.
Maeve se taky přidala k povídání, byla něco jako uvaděč v povídání. Jenže po krátkém odmlčení Aranel se na něj vlčice obrátila s úplně jinou otázkou. Oči mu trochu zjihly, když si vzpomněl na svou rodinu. "Mám," řekl trochu chraplavě. Odkašlal si a pokračoval normálním hlasem. "Mám tři sourozence. Jednoho bráchu a dvě ségry. Největší rváčka byla sestra, s Agolem, bráchou, jsme spíš trénovali lov a takový ty hry. Ale Alka, ta se rvala s každým, koho potkala." S úsměvem vzpomínal na jejich lumpačiny a na to, jak ji kolikrát provokoval, jen aby se s ní mohl rvát. Protože s ní to byla větší legrace, než s bráchou. V hlavě mu tepal hlásek, že měl ještě jednoho sourozence, ale hlásek zase umlčel. Protože přece by na svého sourozence nezapomněl.

// Smečkování - úkol 24 1/2

Zamrkal, protáhl si nohy a mlasknul si. Jo, prospal se více než dobře. Ovšem mezitím, co se pohyboval v říši snů se u nich objevila další nemocná duše. Ta duše měla i tělo, které bylo nemocné, ne, že by měla nemocnou duši. Awarak si raději, trochu nezdvořile, promnul oči, aby se více probudil a trochu mu to myslelo jasněji. Při prohlížení vlčice o začala mírně bolet hlava a objevila se nad ní sova. Teď sovu očekával, protože ji viděl kdysi dávno, když potkal Etnyho. Věděl, že bolest brzy odezní, takže si aspoň mohl dát dohromady myšlenky, jak to myslel s tím tělem a duší.
Tmavá vlčice vypadala divně. Nejspíš ji potkala nějaká horečka nebo možná něco více hlubšího, protože nereagovala na slova Maeve, která už byla vzhůru. Awarak ji nepoznával a nevěděl ani, čím by ji mohl pomoci. Začal pokukovat do zadní části, jestli nemá náhodou přitáhnout kousek masa, které bylo potřeba dojíst, jinak se zkazí. Nebo kožešinu, kterou by přes ni přehodil. Nakonec se zvedl a svoji vyhřátou dotáhl před ni, aby si na ni mohla přelehnout. Pokusil se kožešinu dát tak, aby se vlčice nemusela ani moc zvedat. Všiml si, že má za krkem usazeného ptáčka, který byl předtím u Maeve. Pak se vrátil na své místo a zamyslel se, čím by tak mohl zavést rozhovor. "Tak jsem tak přemýšlel," začal tlumeně, aby nerušil vlčice, které odpočívaly, "jestli má i smečka nějakou svoji magii. Když každý máme něco, tak máme něco i kolektivně?" Otázku směřoval spíš na Aranel, protože si nebyl jistý, jestli to Maeve bude vědět. Ale třeba se pletl a bude to ona, kdo odpoví.

I tady bych chtěla moc poděkovat a také pogratulovat Tati. :))

Awarak se cítil trochu zodpovědný za stav Sunstorm. Přeci jen, byli u té tůňky více než dlouho a nehýbali se. Pro ně to nebylo zase tak hrozné, protože byli dobře živení. Křehká vlčice, která musela být tulákem (proč by jinak žádala o místo ve smečce), však takové štěstí na potravu neměla. Jenže zase na druhou stranu, oni za to nemohli. Dostali jasný rozkaz najít oranžové ovoce (splněno) a hlídat ji, než se vrátí alfa, která řekne její rozsudek. A copak za to mohli, že přišla taková neočekávaná zima? Úplně ne. Pravda, mohli ji aspoň trochu chránit před prostydnutím, navíc když byla v takovém polomrtvém stavu, ale na to bylo pozdě. Černobílý vlk moc doufal, že se z toho vylíže bez následků. Kdyby bylo něco, co by mohl udělat, tak by to milerád udělal. Aranel však ihned využila jeho donesené kožešiny, na kterou nasměrovala nemocnou vlčici a vlastní kožešinu, kterou měla na zádech, přes ni hodila také. Strakatá vypadala, že se jí maličko ulevilo, ale byla to ještě dlouhá cesta za uzdravením. Zničehonic se u nás objevila voda, ze které se napila. Awarak se rozhlédl po zbylých vlčicích, ale jelikož ani jedna nevypadala, že by něco namítala, napil se z prohlubně také. Jen maličko, ale voda parádně bodla.
Vrátil se na svoji původní kůži a zavrtal se do ní. Ještě si poslech vysvětlení od Maeve, jak s vlastně ptáček jmenuje a kdo to je. "Moc mě těší Růženko," řekl jemně, neodvažoval se však nějak prudčeji pohybovat, aby ptáčka nevyděsil. Jak si můžeš udělat takového kamaráda? Moc by si přál taky takového mít. Mohl by mu třeba pomoci s jeho výpadky paměti. Začal pomalu usínat, hlava mu padala na položené tlapky. Ještě, než ho dočista přemohl spánek na na něco vzpomněl, co se stalo u tůňky. "Tak o tomhle kamarádovi si mluvila," zabručel ještě, než mu víčka klesla úplně. Ani nevěděl, jestli je to ta Růženka nebo ten Růženka. Ale dá se to u ptáčků nějak poznat? O tom si mohl nechat leda tak zdát.

Loterie 4

// Les

Awarak si pečlivě pamatoval, kudy jdou do úkrytu. Cesta to byla delší, než očekával, ale bylo dost možné, že za to mohl přítomný sníh. V něm se totiž pohybovalo mnohem hůře a pomaleji, než za normálních okolností. Takže možná cesta jako taková nebyla tak dlouhá. Nakonec se přeci jen dostali ke vchodu do úkrytu. Černobílý vlk se celý rozradostnil a maličko přidal do kroku. Vběhl dovnitř a uvolnil se. Ani mu nedocházelo, že byl celý v jakési křeči. Nejspíš za to mohl podvědomý strach, že by mohl venku umrznout. Nebo možná měl ze zimy stažené svaly, aby ušetřil tělesné teplo. Nechtěl to však řešit, už byl na teplejším místě a zase se usmívat.
Vlčice dorazily v pořádku také. Maeve se hned šla podívat na Eloru, pro kterou hledali oranžové ovoce. Awarak chtěl jít taky, ale zase nevěděl, v jakém stavu je, aby ji náhodou nerušil. Proto počkal, až se vlčice vrátí, aby jim povyprávěla, jak se Eloře daří. Aranel se zatím pustila do přitáhnutí kožešin a hlavou ukázala na hromádku dalších. Plus i na zbytek masa. Awarakovi zakručelo v břiše. Měl jsem vůbec kus masa nebo jsme hned s Ljósem šli pryč? Jeskyní se prohnal teplý vánek, který to tu okamžitě vyhřál. Černobílého vlka zamrzelo, že nemůže taky nějak magií přispět. Proto si šel odtrhnout kus masa, aby zaplnil křičící žaludek. Vzal si o dost víc než Sunstorm, ale ještě tam dost masa zůstalo. Pak si čapl jednu kůži a dotáhl si ji vedle Aranel. Plácl sebou na ni a vesele se zavrtal. Pak zvedl zrak na Maeve, která přišla jako sluníčko od zraněné vlčice a přidala se k nim. "To je dobře," odpověděl zvesela po dlouhé době. Zadíval se jí na záda, kde měla nějakého ptáčka? Awarak se na něj se zájmem díval, bylo to totiž dost zvláštní. "Co to je za ptáčka?" zeptal se nakonec, protože ho zvědavost přemohla. Na chvilku přestal poslouchat, o čem si povídají vlčice, až pak zaslechl Sunstorm, že jí není úplně dobře. Se soucitem se na ni podíval. Pak se zvedl a dotáhl další kožešinu, kterou položil vedle ní. Nebyl si totiž jistý, jestli je lepší aby ležela na zemi, která jí může ochladit nebo to bude ještě horší. Či na ni měl kůži hodit, aby se vypotila? Byla to zákeřná otázka, takže se s otazníky v očích otočil na Aranel, která by mohla vědět odpověď.

// Ovocná tůň

Byla veliká škoda, že si Awarak nepamatoval cestu do úkrytu. Mohl totiž jako gentleman jít první a razit cestu třem vlčicím. Takhle to bylo na nemocné Aranel, která si však počínala velice statečně a vedla je do úkrytu. Snažila se mluvit s Maeve, ale poryvy větru jí braly slova z tlamy. Mladší vlčice se snažila odpovídat, ale taky toho nebylo moc slyšet. No a Sunstorm nemluvila vůbec, ale za to nejspíš mohlo to, že nesla léčivé ovoce. Doufal, že bude fungovat, i když bude krapet oslintané. Takhle mohl v tichu přemítat, ale neměl ani o čem. Byl spokojený, šťastný a v naprosté pohodě. Jediné, co mu vrtalo hlavou byla ta třeskutá zima. Nechápal, kde se tu vzala. Ani loni taková nebyla. Aspoň si na to nepamatoval.
Další poryv větru mu vehnal sněhové vločky do očí, až je musel přimhouřit. Zakousávaly se mu do kožichu a štípaly, ale ne nějak moc. Ještě štěstí, že měl tak hustý kožich, který nepropustil všechny vločky až na jeho kůži, ale jen tak povrchově. No dobře, trochu mu na kůži doletělo, ale ne tolik, jako třeba vlčicím. Jednou se hodilo být huňatým medvídkem. Ale i tak se těšil na to, že už budou v jeskyni. Konečně si i třeba zapamatuje cestu a příště tam trefí sám.

// Jeskyně

// Loterie 3

Absolutně chápal Aranel, že jí zajímalo, jak je možné, že led povolil. Pravda, i jeho to udivilo, hlavně proto, protože teď musela být teplota strašlivě nízko. Nejen že to dokazovala pára, která jim šla od tlamy. Zábly ho příšerně packy, dýchání začínalo bolet a jeho tělo se pomaloučku měnilo na ledovou sochu. Asi bychom to měli vyřešit až někde v úkrytu. Jenže mohli oni vzít nečlenku do lesa nebo do úkrytu? To netušil. "Hrabali jsme a hrabali. Ale mám pocit, že nebyla taková zima," řekl při pohledu na oranžový pomeranč, který pomocí magie vyklouzl ven z tůňky. Ta mezitím začala znovu zamrzat, což bylo další ukázkou toho, že byla vážně zima.
Aranel nakonec udělila výjimku flekaté Sunstorm, aby se mohla jít schovat. Bylo to od ní moc hezké, to ano. Awarak se pomalu dostával ze své krusty, která se na něm začala tvořit. Maeve, tak jako ostatní nechtěla, aby jí umrzl čumák, takže se vydala za vílou vlčicí zpět do lesa. Sunstorm vzala pomeranč a upalovala za nimi. Awarak ještě zkontroloval, jestli tam něco nezůstalo, ale nemělo ani co. Otřásl se a byl naprosto rád za svůj huňatý kožich. Jablko nechal plavat v tůňce, ono třeba přežije zimu v mraženém stavu a na jaře se někomu bude hodit. Nebo si ho tůňka vezme zpátky, to byla taky možnost. Nehodlal dál na nic čekat a běžel za vlčicemi. Sníh mu křupal pod nohama a ledový vítr mu profukoval kolem těla. Chudáci ti, co nemají žádný úkryt. Snad jsou všichni venku v pořádku. Znovu děkoval vlčím strážcům, že ho poslali sem, do laskavého prostředí téhle smečky. Nedokázal by si představit být sám.

// Borůvkový les

// Loterie 2

Obě vlčí dámy měly radost z jejich úspěchu. Bohužel však měli jasně zadáno, že se má jednat o oranžovou barvu, takže červené jablko nebylo nakonec takovým úspěchem. I když, jak se to vezme. Flekatá vlčice položila nahlas otázku, kterou si kladl i on sám. "Možná by nám mohla pomoci magie?" Nadhodil, ale zjistil, že se jejich partička mezitím rozrostla. Přidala se k nim Aranel, která si šla před nějakou dobou lehnout, protože nevypadala vůbec dobře. Zamračil se, protože mu došlo, že použil ve své básničce špatně jméno. To ovoce vlastně není pro Aranel, ale pro někoho jiného. Zastyděl se nad svým omylem, ale zdálo se, že si toho přítomné vlčice nevšimly, tak na to taky neupozorňoval. Jen se usmál na Sunstorm a kývl bílé vlčici na pozdrav.
"Vypadáš mnohem lépe, to jsem rád," řekl mile. Než mohl vysvětlit, co tu dělají, tak se toho chopila Maeve. Tedy ona jen upřesnila, pro koho hledají ovoce, díky čemuž to věděl přesně i on. "Prý má být oranžové, " zahučel jako dodatek. Viděl jak se na to Aranel tváří a říkal si, jestli tu opravdu nejsou za hlupáky. Do toho se před Maeve objevil keř borůvek, které bez mrknutí oka sežrala. Nechápal to, copak je normální, aby se tu uprostřed kruté a tuhé zimy jen tak zhmotnily borůvky? Jen jestli nás nechce tůňka potrestat, že ji tušíme v zimním spánku. Nebo že pohrdáme darem, který nám dala.
Při těchto jeho myšlenkách to ve vodě zabublalo a objevil se další kus ovoce. A tentokrát i se správnou barvou. "Jeee, hele, " zapískal jako malé vlče a začal obíhat okolo tůně. "Jak s tím ven?"

// Loterie 1

Možná, že je měl varovat dříve, než prokřupnul ten led. Nebo jestli se tak pletl, či vadila jeho velikost, to nevěděl. Maeve totiž odskočila, aby se nenamočila a cestou strčila do Sunstorm. Ta však odskočila tak, že narazila do jeho velkého těla. Jelikož si zrovna oklepával tlapu, tak stál na třech nohách a tím pádem měl horší stabilitu. Naštěstí se jen kousek posunul a neupadl. S úsměvem se podíval na flekatou vlčici. "V pohodě," zahučel. Jeho pouhopouhé nadhození, jestli je zapotřebí nějaké zaklínadlo na to, aby se jim zjevilo ovoce se oběma vlčicím zalíbilo. Maeve se do toho nechtěla pustit, ale dala jim pár nápadů, o čem by tak ta básnička mohla být. Podíval se na ni otázkou v očích, protože nechápal jak by jim mohla pomoci básnička o nějakém růžovém ptáčkovi. Za to Sunstorm jen tak z placu vyhrkla básničku, která by jim klidně mohla pomoci. Awarak se zadíval na tůňku a opravdu se tam něco dělo. Začaly se vynořovat bublinky a něco vyplavalo na hladinu. "Hele, že by to fungovalo?" Akorát to, co se jim ukázalo nebylo oranžové, ale červené. Do okolního sněhu se to vůbec, ale vůbec nehodilo, byl to hrozně rušivý element. A otázkou bylo, jak to vydolují ven, protože se budou muset natáhnout do tůňky a hrozil pád do ledové vody. A jemu dost stačila namočená tlapa. "Tak šup šup tůňko, dej nám další ovocíčko. Hezky oranžové, létem provoněné, aby pomohlo naší kamarádce Aranel." Nebyl básník, tak byl rád, že aspoň něco málo vyplodil. Jestli jim to však pomůže, to nevěděl. Doufal, že si tůňka nerozmyslí svoje darovací schopnosti a nevezme si červené ovoce, nejspíš jablko, zase zpátky pod hladinu.