Gallirea - Příspěvky uživatele

Černobílý vlk se maličko zastyděl, a znovu si pořádně kýchnul. "Ale nee, takgle jsem to nebyslel," zahuhlal nesrozumitelně a udělal pár kroků směrem od Maeve, aby si mohl v klidu pročisti čumák za stromem. Aby mu zůstalo trochu té důstojnosti a neodpuzoval svoji kamarádku vzhledově a sluchově. Za oním stromem pořádně frkal a frkal, aby všechnu rýmu dostal z nosu. Nakonec si čumák utřel do mokrého a zetlelého listí, ale cítil se o maličko lépe. Tedy lepší to bylo v tom, že mohl dýchat, horší to bylo v oblasti očí, protože ty ho neskutečně štípaly a pálily.
Vyšel zpoza stromu a omluvně se na vlčici usmál. Stále se však držel o kus zpátky. "Já to myslel tak," zamrkal, aby se zbavil slz, moc to však nepomohlo, "aby si byla třeba o dva kroky dál a já na tebe nic neprksnul." Zadržel další kýchnutí a podíval se okolo sebe. Napadla ho jedna věc, která by za to mohla, ale pokud si dobře vzpomínal, tak ničím takovým nikdy netrpěl. "I když, tohle asi nechytíš, takže doufám, že to není nic vážného. Objevilo se to zcela nečekaně, takže mě napadlo, že by se mohlo jednat o alergii," řekl zcela vážně. Jako kdyby příroda chtěla jeho slova podpořit, další kýchnutí se mu nepodařilo zastavit. "Hepčíík, kde bych to ale vzal? Co si tak pamatuju, tak jsem na nic alergický nebyl," zachrchlal a odkašlal si. Zmučeně se podíval na Maeve, protože se mu to opravdu nelíbilo. "Pšíík," kýchnul si tak hlasitě, až měl pocit, že se pár větví zatřáslo. Nejspíš však šlo jen o vítr. "To je fakt na prd, buď ráda, že ničím takovým netrpíš." Podíval se skrz zaslzené oči na vlčici a zkusil se usmát. I když mu zrovna do smíchu nebylo. "Asi nevíš, jak se toho zbavit, viď? Já to fakt nechci." Až teď si všiml, že tu nejsou sami. Pach se k němu sice donesl, ale moc ho nevnímal, protože se mu v čumáku všechno kroutilo. Podrážděně si ho promnul, ale pomohlo to jen na chviličku. "Jestli mě zrak nešálí, tak tam je Aranel a někdo. Půjdeme se jich zeptat na ten lov a pak půjdeme o kus dál? Třeba mi pohyb pomůže dostat to z očí a čumáku pryč. Protože já to tam fakt nechci." Takhle dlouho si nikomu nestěžoval, většinou to přetrpěl, když už ho něco trápilo. Nechtěl nikoho svými problémy zatěžovat. Jenže tohle už bylo moc i na něj. Teklo mu z nosu, očí a ne a ne to nabrat konce. Přemýšlel i nad tím, že strčí hlavu do tůňky, jestli by mu to pomohlo. Snad to není alergie na borůvky. To by bylo dost krutý.

// Les

Na jejich kožíšky se stále snášel déšť. Ano, nakonec se zmírnil a začalo spíše jen mrholit, no i tak to nebylo nic moc příjemného. Zrovna, když jsme se vydali ven, pomyslel si Awarak kysele. Nechtělo se mu zase někde tvrdnout, zvlášť když měl přemíru energie a důležitý úkol od alfy. Proto byl rád za svůj nápad, že se nejprve půjdou podívat k tůni, jestli se tam někdo nezdržuje. Velice ho potěšilo, když ho Maeve označila za svého kamaráda. Zazubil se a chtěl jí na to něco odpovědět, místo toho ho něco strašně zalechtalo v čumáku. Zastavil se a začal frkat jako kůň. "Fňrrr," vydával podivné zvuky a poskakoval na místě. Začal si třít nos svou obří packou, až se mu nakonec to lechtivé cosi podařilo dostat z čumáku pryč. Zastyděl se za svůj výstup, doufal však, že Maeve moc nevyděsil. "Promiň, něco mě zalechtalo v nose. Asi nějaký zatoulaný chlup." Usmál se a párkrát zamrkal, protože ho začaly do toho ještě štípat oči. "Hepčů," vydal zvuk kýchnutí a zamračil se. Zmateně se podíval na svou kamarádku a pak se rychle otočil, aby jí nenahodil nějakým bacilem. "Kích, pšík, hepší, " vydal sérii za sebou mohutných kýchanců. Popotáhl nudle v nosu, který se mu jimi zaplnil a otřel si rozzuřeně oči. Že bych taky nakonec něco chytil? Takhle ale nemůžu jít lovit! A co chudák Maeve, aby se ode mě nenakazila. "Ra... Ra... Ra - hepčá - ději, se ode mě drž dál, aby si taky nebyla nemocná. Nejspíš jsem něco pochytil od Sunstorm," řekl omluvně a snažil si nenápadně utřít nos do tlapy. Nakonec se i se svýma slzavýma očima na ni podíval a zkusil se usmát. Doufal, že ji nějak neodradil od jejich společného dobrodružství. Přemýšlel ale, jestli je opravdu nemocný nebo ne. Že by to bylo něco jiného? Ani si nevšiml, že tu jsou přítomní dva vlci, z nichž jednoho znal velice dobře a na druhého si nepamatoval a přitom ho znal taky. Byl totiž velice rozrušen ze svého nenadálého stavu.

Tihle dva byli taková hyperaktivní dvojka. Ani on, ani Maeve nedokázali chvilku postát v klidu. Když neposkakoval, nepřešlapoval on, tak poskakovala ona. Jako kdyby byli na nějakých steroidech nebo energeťácích. Nebyli prostě žádní lenoši, a nebo lenošili až moc dlouho. "Jasně, že si to myslím, si přece šikovná vlčice," mrkl na ni. Nemohl tedy vědět, jestli má předpoklady k lovení, ale naučit se to mohl určitě každý. A kdyby jí to nešlo, tak budou trénovat spolu a taky se z ní stane velká lovkyně. "A kdyby to náhodou nešlo nebo měla s tebou alfa jiný plány, tak můžeš být třeba velká ochranářka. " Chtěl jí udělat radost, protože zkrátka takový byl. Tak ho maminka vychovala. Rozešel se nějakým náhodným směrem a přemýšlel, jak oslovovat vlky na lov. Jestli k nim jednoduše přijdou a řeknou, půjdeš s námi lovit? Nebo si musí vyměnit i nějaké další fráze, protože aspoň by se dozvěděl, kdo ve smečce všechno je. Na druhou stranu, kolik z nich už znal a zapomněl na ně? A oni na něj pamatovali? Byl to takový začarovaný kruh, který si začal v hlavě spřádat.
Raději to nechal být a zase se věnoval Maeve. "Tak dáme procházku k tůni? Tam by třeba někdo mohl být, pozveme ho na lov a pak se vrátíme do lesa, pozveme je na lov a pak koukneme o území vedle a když tam bude někdo od nás, tak ho taky pozveme," zazubil se. "Co by si chtěla lovit? Srnky, divočáky nebooo nějaký jiný zvířata?" Samotného ho zrovna nic jiného na lovení nenapadlo, tedy takového, co by bylo většího než zajíc. Ale Maeve třeba mohla přijít s nějakým jiným zvířetem, které tu žilo a on si něj zrovna nevzpomínal. A nebo dají dohromady spoustu zvířat, že ani nebudou vědět, které by chtěli jít lovit jako první.

// Ovocná tůň

Awarak se po novince, že je ve smečce na vyšším místě a je pro ně velký lovec, dozvěděl spoustu dalších věcí. Například to, že vlčice, se kterou mluvil byla opravdu alfa. A jmenovala se Baghý. Dobrá, tak to máme první záhadu rozluštěnou. Usmíval se dál a snažil se chovat přeci jen trochu zdrženlivěji, než před chvílí. V přítomnosti alfy by se jeden měl umět projevovat důstojně a ne jako rozverné vlče.
Nakonec i zmatek se jmény se vysvětlil. Vlkovo pravé jméno bylo Erlend, ale než na to nějakým způsobem přišli (ten byl pro Awaraka stále záhadou), tak mu dali jméno Ljós. Erlend se na Awaraka usmíval a kýval hlavou, nejspíš proto, aby mu dodal odvahu používat jedno nebo druhé jméno. Černobílý mu úsměv oplatil a znovu se podíval na jejich alfu, která zatím mluvila s Maeve. Druhá zmíněná vlčice měla radost z jeho úspěchu, což mu ještě více zlepšilo náladu, i když se to zdálo nemožné. Neměl totiž na žádné chmury ani pomyšlení, když se vše tak hezky vysvětlilo. Baghý si domluvila s mladou vlčicí, že si dají společný pokec, pak se ještě otočila na něj, než se vydali pryč. "Dobře, budeme všechny na lov zvát," slíbil s úsměvem a zamával packou na rozloučenou.
Když osaměli, otočil se na Maeve. "To fakt skvělý. Teď tě můžu něco naučit a třeba jednou budeš taky velká lovkyně po našem boku," pověděl vesele. "Chceš hned začít nebo chceš někam vyrazit? Nebo jestli máš už mojí společnosti dost, tak řekni, nechci otravovat," zazubil se na ni. Nemyslel to tak, že by se chtěl Maeve zbavit. Jen nechtěl, aby ji nějak otravoval.

Nemluvný Ljós seděl, poslouchal a usmíval se. Kéž bych taky uměl jen tak v klidu sedět. Stál, mával oháňkou a občas trhnul packou, jak ho čerstvý vzduch motivoval k tomu, aby se probudil po mírné zimní letargii. Soustředil se ale na vlčici, která k němu promlouvala. Pořád si nebyl jistý, jestli to je alfa, ale zářila z ní jakási rozhodnost a autorita. Nejprve se otočila na jeho společnici, že by ráda slyšela její jméno. To trochu Awaraka překvapilo, neměla by alfa znát všechny? Nebo je jako já a potřebuje si to připomínat. Nedal na sobě nic znát, ale ani Maeve nepředstavil. Věděl, jak ráda povídá, tak to nechal na ni.
Pak se ovšem znovu dívalo na něj, tak našpicoval ouška a pozorně se snažil poslouchat. Nejprve se lekl, když mu řekla, že o něm mluvila s Aranel. Mám průšvih? Stáhlo se mu hrdlo, ale velice brzy stáhnutí povolilo a vystřídala ho obrovská radost. Tak přeci jen budu lovec smečky. Velký lovec. Jupí. "Já? Já a delta? Panečku, děkuju, děkuju, děkuju. A ještě k tomu lovec společně s..." zarazil se uprostřed radování a děkování, protože to byl přece Ljós? Aspoň tak mu ho představili. A ona teď říká Erlend? Měl více jmen? "Ljósem?" Zkusil to opatrně, aby v tom měl jasno. Náhodou si totiž jeho jméno pamatoval, takže si byl naprosto jistý, že se nespletl. Zmateně a trochu provinile se na vlka podíval. Začal mít pochybnosti o tom, že si jméno pamatuje správně. Klid, klid. Jsi delta, lovec Borůvkové smečky. Znovu se usmál a o mnoho klidněji se podíval na vlčici, u které jméno opravdu nevěděl. Nebo ho nedokázal přiřadit. "Děkuju a budu svou funkci konat svědomitě a pilně," slíbil.

// Úkryt

O lovu se už nebavili, takže to bral tak, že prostě jednou půjdou. Jestli to bude za týden, zítra nebo ještě hned dnes, na tom se mohli domluvit venku. Byl moc rád, že se dostali ven. Tedy, ne že by to bylo nějak v úkrytu špatné, to vůbec, ale přeci jen, už tam byli dlouho. Čerstvý, svěží vzduch, který se mu dostával do plic, ten ho přímo pumpoval novou energií. A panečku, kolik pachů k němu doneslo v každém závanu větru. Měl pocit, že jich spoustu zná, zároveň však byly vzdálené a nejasné, cizí. Jednomu by se z toho zamotala hlava, naštěstí však někdo zavyl, aby upoutal pozornost. Což se povedlo, černobílý nastražil uši a snažil se určit, odkud to přišlo. Dobře, on to věděl moc dobře, protože ten kdo je volal, za chvilku zavolal i jeho jméno a čekal, tedy čekala blízko vchodu do jeskyně. Kdyby však neprovedl tuto rutinu, kdy směřujete uši za zvukem, snažíte se určit jeho vzdálenost a vyhodnocujete, jak moc je to urgentní, cítil by se nesvůj. Jako kdyby něco uspěchal. Takhle však bylo všechno v pořádku a společně s Maeve se dostal blízko k vlčici, která je volala. Společně s ní tu čekal i jeho kamarád Ljós, se kterým naposledy lovil. A tahle nám dávala rozkazy. Že by to byla alfa? Doufám, že nejsem rozcuchaný. Snažil se packou si uhladit neposedné chlupy a usmíval se od ucha k uchu. Znala jeho jméno, takže se museli potkat už před tím lovem. Nepředpokládal totiž, že by jí Ljós prozradil jeho jméno, když nemohl mluvit. Nebo umí číst myšlenky? To byla velká fantasie i na něho, proto se oběma mírně poklonil, čistě z reflexu, že je rád vidí a usmíval se dál. "Je vážně krásně, konečně se blíží jaro," prohlásil vesele. V jeho představě tuto větu řekl poklidným, konverzačním tónem, ale ve skutečnosti to řekl s přemírou energie, byl jak pytel blech. "Volala si mě?" zeptal se raději, aby převedl myšlenky někam jinam, než na to, že by se tuze rád proběhl po lese.

Mezitím, co se tu vybavovali, vystřídalo se v jeskyni několik vlků. Byli to cizinci, ale i známí, ale Awarak si povídal s dámami, takže by byla nevychovanost se jen ta zvednout a jít se bavit s dalšími. Na to měl ještě spoustu času. A pokud zase zapomene, tak to bude jako nové dobrodružství. Jen neměl páru o tom, komu všemu už o svém problému říkal. Maeve jsem to asi neříkal. A té druhé, no asi taky ne. Ale pořád nevím, jak se jmenuje. Mladší z vlčic jí sice říkala má oblíbená čarodějko, ale to nebylo žádné oficiální jméno. Musím prostě počkat, až na ni někdo jednou promluví a dávat pořádně pozor, ja ji oslovuje.
"Jasně, můžeme jít na lov spolu!" vykřikl nadšeně. Doufal, že to není nic proti pravidlům, když by spolu šli na výlet a na lov. Byla pravda, že takhle detailně chod smečky neznal a nebyl si tím vůbec jistý. Ale zase, proč by nemohli čas od času jít pryč, když to někomu řeknou a nebude to na dlouho, tak by asi mohli jít. Měl by si být jistější sám sebou. Díval se, jak mladší vlčice odchází z úkrytu pryč. Už bylo na čase, aby si taky šel protáhnout nohy. Mrknul na druhou vlčici, usmál se na ni a vydal se ven.

// Borůvkový les

// Smečkování: Úkol 6 - Vyvětrej kožešiny v úkrytu

Vlčici už nejspíš bylo lépe. Tedy mohl to jen odhadovat přes paniku, která mu ochromovala tělo a pomalu i mysl. Ona však k němu přišla a snažila se ho uklidnit takzvanou drsnou láskou. Zabralo to, zastavil se a sledoval, co jde dělat. To uklidnění sice nepřicházelo, jak by si přál, aspoň už tu ale neskákal, jako kdyby chodil po žhavém písku. Vlčice za to něco, co bylo červené a drželo se ho to kolem krku, zahákla zuby a začala za to tahat. Nevadilo mu, že s ním škube, protože čekal, jaký verdikt z ní vypadne, až to pustí. Oddechl si, když mu oznámila, že se na to neumírá. Neměl ani ponětí, de to vzal, ale zase, když už to na tom krku měl, tak proč si to nenechat. Když se na to neumírá. "Děkuji, tak tím pádem z toho nebudu tak jančit. Stejně zase zapomenu, že to mám na krku." Řekl už jen maličko roztřeseným hlasem.
Pak se k jeho konejšení přidala i Maeve, která ho dokonce objala, aby mu líp. Přitiskl se k jejímu kožichu a objetí ji oplatil, protože on se objímal moc rád! Uštěpačných poznámek mezi vlčicemi si nevšímal, tohle bylo mezi nimi a nechtěl se do toho pouštět. "Díky, díky. Jak říkám, ani nevím, že ji mám na sobě." Zazubil se a odtáhl se. Otázka, kterou však mladší z vlčic na něj směřovala ho trochu zmátla. Co vlastně dělal celé dny ve smečce? Věděl, že byl několikrát na lovu. Byl tedy lovec? Nebo se jen rád přidával k lovům. "Mno," začal zamyšleně, "snažím se být užitečný pro smečku, takže jsem nejraději na místech, kde se něco děje, abych to zkontroloval. Jelikož jsem velký, tak mám pocit, že kdyby byl problém, tak bych mohl pomoci ho vyřešit a nějaký vetřelce usadit. Proto se snažím být tam, kde se něco děje." Po vzoru druhé vlčice vzal kožešiny, na kterých spali a které vlci nevyvětrali a dotahal je ke vchodu. Musel je však dát dát, aby na ně nenapršelo, protože tím by se dost znehodnotily a mohly by se pak už jen vyhodit. Což nechtěl. "No a potom," pokračoval za chůze, když tahal další kožešinu, "potom jsem pomáhal na hodně lovech. Zatím ale nejsem nějakým oficiálním lovcem nebo mi to ještě nikdo neřekl. Rád bych ovšem byl, protože mě to dost baví," usmál se a také zuby očistil kožešinu, aby na ni mohl ležet někdo další. Jelikož už neměl co dalšího by dodal, tak očistil zbytek kožešin a po určité době je zase natahal zpátky. Přeci jen nechtěl aby navlhly, protože to by byla jejich práce zbytečná.

Smečkování: Úkol 3 - Promluv si s někým ze smečky.

Než se dostali dál v povídání, tak se znovu vrátili vlci, kteří tu předtím uklízeli. Oba dva si ustlali v nově vyčištěném úkrytu a usnuli. Ljós byl nejspíš unavenější než druhý vlk, jelikož spal déle. Druhý vlk, ke kterému přiběhla Maeve, už se zase vydal ven z úkrytu. Podíval se na mladou vlčici, jak vykoukla ven z úkrytu. Pokýval hlavou, že by se už taky mohli vydat konečně ven. Ale když už tu začali všichni s tím úklidem, tak by s tím chtěl i skončit. A hlavně odnést to maso, které bylo čím dál víc cítit. "Taky rád páchám průzkumy, takže bych to tu dovelebil a můžeme se jít podívat, co je nového v lese. A taky jestli je Sunstorm v pohodě, jestli ji Aranel našla a tak." Tolik jmen snad ve svém povídání nikdy nepoužil a měl radost, že si je pamatuje. Zatím.
Zato jméno vlčice, která na něho kývla, že je v pohodě, tak na tu si nemohl vzpomenout. Ani si nebyl jistý, že její jméno řekl někdo nahlas. I když, Maeve říkala něco o čarodějnici Kae? Kove? No raději nic. Než se stačil nějak taktně zeptat, vypálila na něho otázku. Zmateně se na ni podíval, protože nejprve mysle, že mluví o jeho jizvě na noze. Ale ona mu koukala pod krk. Snažil se tam stočit pohled, pak na záda, pak zase pod krk, točil se u toho jako akrobat, ale ne a ne najít to, co měla na mysli. "Co myslíš? Já tam nic nevidím. Něco na mě leze?" Začal trochu panikařit, protože neměl ani páru o čem mluví. Poté zahlédl koutkem oka něco červeného, co mu tam tak obepínalo krk. "Co to je?" Otočil se s hrůzou v očích k ležící vlčici. To, že se ji chtěl původně zeptat na jméno odsunul do pozadí. "Prosím tě, jako co to vypadá? Já vidím jen, že to je červený. Myslíš, že mi to žere kůži?" Necítil to, takže to bylo strašně divný. Možná že si o něm teď bude myslet kdoví co, ale on chytal pořádnou paniku.

Smečkování: Úkol 5. - Pokus se vyčistit/vyvonět úkryt

Ještě poslouchal Aranel, jak odpovídala na zvědavé otázky, ale tělo a nohy ho začínaly svrbět. Aby taky ne, ležel už pěknou dobu. Jako kdyby mu bílá vlčice četla myšlenky, i ona se protáhla a vyrazila ven. Nejspíš za Sunstorm nebo aby se podívala, co je v lese nového. I černobílý by se rád někam vydal, ale když slyšel jak venku duní vítr, raději to ještě na chvilku pozdržel. Mezitím, než se nějak rozhodl co dělat a jestli se mu opravdu chce jít do nevlídného počasí, navštívili úkryt dva vlci. Byl to Ljós a pro něho neznámý vlk. Nějak se nezdržovali, spíš vypadali, že přiběhli uklidit v úkrytu a zase odběhli pryč. Jeden odnosil nepořádek, který se tu nahromadil, druhý posbíral volné kožešiny a něco s nimi prováděl, snad že je větral? Jenže nemohl použít všechny, protože na některých z nich se rozvalovali oni. Až se dámy zvednou, tak dokončím jejich práci a taky nějak vyvětrám ty kožešiny, ať je to tu hezký. Pohled mu sklouzl na zbytek masa, který už nevypadal dost vábně. Umínil si, že až přestane tolik foukat, tak to taky odnese ven a někde zahrabe, aby to tu nezačalo vydávat nechutný odér.
Rozhlédl se kolem sebe, protože měl chuť taky nějak přispět k úklidu. Jenže vlk odvedl dobrou práci. Tedy skoro, protože Awarakův pohled padl na suché listí, které zůstalo v zákoutích. Usmál se, že aspoň nějak to tu může dodělat a vydal se k listí. Začal hrabat a opatrně přesouvat zvětšující se hromádku k východu. Pracoval pomalu a svědomitě, protože kdykoliv se neobratně dotkl starých lístků, začaly se rozpadat na prach a tím dělaly větší nepořádek na zemi. Ani si moc nevšímal vlčic, jestli něco řeší nebo ne, chtěl aby to tu bylo moc hezké. Konečně se dostal svou mravenčí prací na kraj úkrytu. Rychle to všechno hodil ven a doufal, že mu to poryvy větru nevrátí zpátky. To by ho totiž vážně naštvalo. Naštěstí se tak nestalo, takže se mohl vrátit k vlčicím s úsměvem na tváři. "Je ti lépe?" zeptal se vlčice, která stále ležela na kožešině. Ptal se z důvodu, že by ji když tak něco donesl, ne že by ji chtěl vyhodit z kožešiny, aby ji mohl po vzoru vlků vyvětrat.

Awarak pozorně poslouchal, kde se tu tak mohla taková zajímavá magie objevit. Vyrobil ji les, když se tu o něj zakladatelé smečky dobře starali? Nebo tu byla odjakživa a jen se na ni nějak přišlo? To už mohli vědět jen nějací pamětníci, ale kde je sehnat? Aranel byla jedním z nich a nevěděla to. Což nebylo vůbec něco špatného, protože si toho pamatovala opravdu hodně. Awarak to obdivoval u všech vlků, kteří si pamatovali.
Díky otázce od Maeve se dozvěděl, jak na tom jsou se sourozenci ostatní členové jeskyně. Tedy ti, co nespali nebo nedřímali. Takže se dozvěděl, že Aranel byla také ze čtyř sourozenců, stejně jako on byli dva vlci a dvě vlčice. Kdežto Maeve byla ze samých sester, i když taky byly čtyři. Docela ho zaujalo, že byly čtyři holky, protože to znělo fakt zajímavě. "A to jste se nehádaly?" Chtěl to upřímně vědět, takže si ani nevšiml, že to pro ni je nejspíš bolestivé téma. Pak se ozvala podřimující vlčice, která se ještě doptávala na magii, ale ne tu jejich, spíš ji zajímaly i další smečky. Černobílý vlk k ní poslal uznalý pohled, protože to byla taky dobrá otázka. Pak ovšem odpověděla Maeve na to, jaké to je mít bratry. Takže se dozvěděl jen to, že nějaké měla, nebo jen jednoho. "Za mě to bylo dobrý, mohli jsme probírat klučičí věci. To s holkama někdy nejde, když jste kluk." Všiml si, že se probudila Sunstorm, ale než stačil něco říct, tak si dala packu před tlamu a za chvilinku vyběhla ven. Smutně za ní koukal, protože mu bylo líto, že jí není stále dobře. Nějak mu nedocházelo, že by ji měl někdo doprovázet, když není členkou smečky. Ale on měl v plánu udělat jinou věc a to trochu zvelebit úkryt, aby byl co k čemu.

// Smečkování - úkol 24 2/2

Zdálo se, že jeho otázka vyvolala dobrou diskuzi. Aranel si vzala na starosti vyprávění příběhu, který byl velice zajímavý. No jasně, Borůvkový les, tak to dává smysl, že magie souvisí s borůvkami. Pokoušel se vzpomenout si, jestli ho také omámila vůně borůvek, když sem přišel. Jenže to bylo předtím, než ztratil paměť (kolikrát to tak bylo?), ale říkal si, že nepřišel se zlými úmysly, tak na něj nemusely borůvky útočit. Měl radost, že jeho otázka nebyla tak mimo, jak se trochu obával. Ptáček se mezitím vrátil na hřbet Maeve, takže už neotravoval nemocnou vlčici. Jenže ta už nejspíš nespala, protože se ozvala také se svou otázkou ohledně magie. Uznale na ni kouknul, i když měla položenou hlavu, takže ho nejspíš neviděla. Poté se znovu podíval na Aranel, jestli bude vědět i tohle. Protože se zdálo, že toho zažila opravdu hodně, když tuhle smečku vedli už její rodiče.
Maeve se taky přidala k povídání, byla něco jako uvaděč v povídání. Jenže po krátkém odmlčení Aranel se na něj vlčice obrátila s úplně jinou otázkou. Oči mu trochu zjihly, když si vzpomněl na svou rodinu. "Mám," řekl trochu chraplavě. Odkašlal si a pokračoval normálním hlasem. "Mám tři sourozence. Jednoho bráchu a dvě ségry. Největší rváčka byla sestra, s Agolem, bráchou, jsme spíš trénovali lov a takový ty hry. Ale Alka, ta se rvala s každým, koho potkala." S úsměvem vzpomínal na jejich lumpačiny a na to, jak ji kolikrát provokoval, jen aby se s ní mohl rvát. Protože s ní to byla větší legrace, než s bráchou. V hlavě mu tepal hlásek, že měl ještě jednoho sourozence, ale hlásek zase umlčel. Protože přece by na svého sourozence nezapomněl.

// Smečkování - úkol 24 1/2

Zamrkal, protáhl si nohy a mlasknul si. Jo, prospal se více než dobře. Ovšem mezitím, co se pohyboval v říši snů se u nich objevila další nemocná duše. Ta duše měla i tělo, které bylo nemocné, ne, že by měla nemocnou duši. Awarak si raději, trochu nezdvořile, promnul oči, aby se více probudil a trochu mu to myslelo jasněji. Při prohlížení vlčice o začala mírně bolet hlava a objevila se nad ní sova. Teď sovu očekával, protože ji viděl kdysi dávno, když potkal Etnyho. Věděl, že bolest brzy odezní, takže si aspoň mohl dát dohromady myšlenky, jak to myslel s tím tělem a duší.
Tmavá vlčice vypadala divně. Nejspíš ji potkala nějaká horečka nebo možná něco více hlubšího, protože nereagovala na slova Maeve, která už byla vzhůru. Awarak ji nepoznával a nevěděl ani, čím by ji mohl pomoci. Začal pokukovat do zadní části, jestli nemá náhodou přitáhnout kousek masa, které bylo potřeba dojíst, jinak se zkazí. Nebo kožešinu, kterou by přes ni přehodil. Nakonec se zvedl a svoji vyhřátou dotáhl před ni, aby si na ni mohla přelehnout. Pokusil se kožešinu dát tak, aby se vlčice nemusela ani moc zvedat. Všiml si, že má za krkem usazeného ptáčka, který byl předtím u Maeve. Pak se vrátil na své místo a zamyslel se, čím by tak mohl zavést rozhovor. "Tak jsem tak přemýšlel," začal tlumeně, aby nerušil vlčice, které odpočívaly, "jestli má i smečka nějakou svoji magii. Když každý máme něco, tak máme něco i kolektivně?" Otázku směřoval spíš na Aranel, protože si nebyl jistý, jestli to Maeve bude vědět. Ale třeba se pletl a bude to ona, kdo odpoví.

I tady bych chtěla moc poděkovat a také pogratulovat Tati. :))

Awarak se cítil trochu zodpovědný za stav Sunstorm. Přeci jen, byli u té tůňky více než dlouho a nehýbali se. Pro ně to nebylo zase tak hrozné, protože byli dobře živení. Křehká vlčice, která musela být tulákem (proč by jinak žádala o místo ve smečce), však takové štěstí na potravu neměla. Jenže zase na druhou stranu, oni za to nemohli. Dostali jasný rozkaz najít oranžové ovoce (splněno) a hlídat ji, než se vrátí alfa, která řekne její rozsudek. A copak za to mohli, že přišla taková neočekávaná zima? Úplně ne. Pravda, mohli ji aspoň trochu chránit před prostydnutím, navíc když byla v takovém polomrtvém stavu, ale na to bylo pozdě. Černobílý vlk moc doufal, že se z toho vylíže bez následků. Kdyby bylo něco, co by mohl udělat, tak by to milerád udělal. Aranel však ihned využila jeho donesené kožešiny, na kterou nasměrovala nemocnou vlčici a vlastní kožešinu, kterou měla na zádech, přes ni hodila také. Strakatá vypadala, že se jí maličko ulevilo, ale byla to ještě dlouhá cesta za uzdravením. Zničehonic se u nás objevila voda, ze které se napila. Awarak se rozhlédl po zbylých vlčicích, ale jelikož ani jedna nevypadala, že by něco namítala, napil se z prohlubně také. Jen maličko, ale voda parádně bodla.
Vrátil se na svoji původní kůži a zavrtal se do ní. Ještě si poslech vysvětlení od Maeve, jak s vlastně ptáček jmenuje a kdo to je. "Moc mě těší Růženko," řekl jemně, neodvažoval se však nějak prudčeji pohybovat, aby ptáčka nevyděsil. Jak si můžeš udělat takového kamaráda? Moc by si přál taky takového mít. Mohl by mu třeba pomoci s jeho výpadky paměti. Začal pomalu usínat, hlava mu padala na položené tlapky. Ještě, než ho dočista přemohl spánek na na něco vzpomněl, co se stalo u tůňky. "Tak o tomhle kamarádovi si mluvila," zabručel ještě, než mu víčka klesla úplně. Ani nevěděl, jestli je to ta Růženka nebo ten Růženka. Ale dá se to u ptáčků nějak poznat? O tom si mohl nechat leda tak zdát.