Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec vytuhl docela slušně. Nevěděl na jak dlouho, ale když se probudil, cítím se odpočinutý a připravený na cokoliv. Na lov, na procházku, na obranu Aranel, na obranu lesa... Prostě, co by měl za úkol, to by udělal s lehkostí a pln energie. Plně se probudil ve chvíli, kdy Aranel zvedla hlavu z jeho hřbetu. Byl to jakýsi znak, že už odpočinek stačil a je čas vstávat. Zvedl hlavu, když na něho promluvila a drcla do něho. Usmál se na ni a po jejím vzoru se zvedl. Pomalu protahoval svaly a čekal, jestli mu zakřupe v kostech. Naštěstí se tak nestalo, připadalo by mu to trapné, i když nevěděl o kolik jsou s Aranel od sebe. Popravdě mu to bylo úplně jedno, on se cítil mladý pořád, ale rokům neporučíš. Naštěstí se nic takového nestalo, takže po podobném protahovacím rituálu, který měla Aranel, se na ni zadíval. Užíval si pohled na krásnou vlčici a nechával se prostoupit pocitem, že patří k sobě.
Trochu se však podivil, když se ho zeptala, jestli rovnou nevyrazí. Jako nevadilo mu to, to vůbec, ale co smečka. Hodil to však docela rychle za hlavu. "Vedení nechám na tobě," řekl galantně a šibalsky se usmál. Vždyť dělali něco, co bylo v rozporu s tím, co chtěli původně a to jít lovit se smečkou. Ale znělo to mnohem lépe a dobrodružněji, než čekat na členy smečky. To mohli klidně i později. Teď si šli užívat čas jenom spolu. Poskočil si skoro jako malé vlče a pyšně se zařadil Aranel k boku. "Můžeme to mít jako průzkumnou výpravu. A nebo jen takovou hezkou procházku, jen pro sebe," řekl. Pořád se trochu bál, že řekne něco nevhodného nebo takového, čím to zkazí, ale tenhle strach naštěstí dost rychle odcházel.

// Středozemní propadlina

// Omlouvám se, zavalila nás úroda vína a aronie. :D

Aranel se ho zeptala, kde vzal svůj šátek. Aby pravdu řekl, vážně to nevěděl, dokud ho na něj neupozornila Kaya, tak si ho nevšiml. Pokrčil rameny, že opravdu nevěděl. "Je to možné, že jsem ho našel, jen si na to nevzpomínám. A nebo se opravdu jen tak zhmotnil," zauvažoval, ale doufal, že mu to třeba Život objasní. A pokud nebude vědět on, tak už opravdu nevěděl. Jenže ono to možná ve výsledku bylo jedno. Vykulil však oči, když se jeho milá zmínila o tom, že se kvůli svému šperku málem utopila. Čekal, jestli se k tomu bude pojit i nějaká napínavá historka, ale nejspíš to nebylo až tak dramatické, tedy kromě toho skoroutopení. "Jsi statečná," řekl a oblízl jí tvář.
Usmál se, když se jí líbil jeho plán. Měl z toho radost, že se tak hezky shodli. "Určitě ano, spousta vlků se sem už začala stahovat, tak zapracují na naplnění smečkového úkrytu," podotkl na to, že se k němu nesla spousta pachů. "Určitě to pochopí," souhlasil s Aranel. Vždyť byla skoro pořád jen v lese a jejich malý výlet k jezeru se skoro nedal počítat, jak to sama podotkla. No dobře, neřekla to přesně takhle, ale určitě to tak myslela. To už ale začala pomalu usínat, tak se zaposlouchal do jejího dechu a usnul, jako kdyby poslouchal ukolébavku. Sice už nebyla noc, ale takový denní šlofíček nebyl taky k zahození.

Raději jen pokýval hlavou, aby už ukončili debatu o Smrti. Nebylo to totiž to nejlepší téma pro čerstvě zamilované vlky. Ale rozhodně bylo zajímavé, takže se k němu mohli někdy v budoucnu vrátit. Pokud na to bude čas nebo si to bude pamatovat. Nyní si však užíval chvilky se svojí Aranel, protože věděl, že brzy budou muset vstávat a znovu se přidat do procesu smečky. "Uvidíme, co poví, až k němu dojdeme. Možná, že mi pomůže vyřešit záhadu, jak se mi na krku objevil ten šátek," řekl vesele a otočil hlavu k Aranel. "Kde jsi přišla k té ozdůbce ty? Dal ti ji Život nebo se jen tak někde válela?" Přemýšlel kolik vlků zná s ozdobami a jestli je našli nebo dostali. Bylo to vlastně také dobré téma na probírání, ale ne správný čas.
Usmál se mile na Aranel a spokojeně zamručel. Bylo to logické, že se neděkuje za takovou věc, ale on to cítil tak, že prostě poděkovat musel. Nikdy totiž nebyl šťastnější. Postupně však museli k sobě pustit realitu. Podíval se na nebe, které se chystalo ke spánku. Trochu se nejspíš i ochladilo, ale to nemohl říct určitě, když se společně ohřívali. Otočil se zpět na svou milou. "Co by si řekla na to, když bychom se trochu prospali, pak našli Baghý a Erlenda a začali se nějak zajímat o lov? Až bude smečka zabezpečená, tak když to alfa dovolí, tak můžeme vyrazit na malé dobrodružství spolu," řekl rozverně a čekal, jak se na to bude Aranel tvářit.

Trochu se otřásl při představě černé vlčice. Měl pocit jako kdyby stála za ním, když o ní Aranel mluvila. "To by vážně mohla? Měnit svůj vzhled, aby děsila vlky ještě víc? Myslíš, že může opustit svůj domov a škodit vlkům v jejich domovech? " Jeho oddanost smečce se rozrostla i na to, že by ji byl schopen bránit i před samotnou Smrtí. A Aranel chránit o něco víc. Vždyť to byla jeho, teď už to mohl říct, jeho partnerka, princezna, kterou za každou cenu chtěl rozmazlovat a chránit. Stále tomu nemohl uvěřit, ale bylo to tak.
Ještě se chvilku bavili o Norim, členovi, kterého Awarak dlouho neviděl a jak se zdálo, bylo to déle, než myslel. Snažil se představit si kamzíka, vzít jeho rohy a nasadit je Norimu na hlavu. Divná představa. "Jako, pokud si někdo přeje, že chce mít na těle něco, co mají jiná zvířata, tak je nechápu. Osobně bych to asi nechtěl. Ale nějaké proužky, čáry nebo klikyháky, to bych asi i bral, pokud by to nebylo v nějaké křiklavé barvě, třeba růžové. Ta by se ke mně nehodila," dodal zamyšleně a po dlouhé době si vzpomněl, že na krku má nějaký kus látky.
Byl maličko pokárán, aby nepřivolával katastrofy, které vyjmenoval. Zahanbeně sklopil pohled, nechtěl ničím kazit jejich hezkou chvilku. Jen ho přemohla praktická část, která vyvolávala tyto scénáře. Naštěstí na to bylo brzy zapomenuto, takže se zase vesele na Aranel podíval a nechal si vlepit další hubičku. To se neomrzí. Podíval se na svoji krásnou partnerku. "Za to, že tu se mnou jsi
Že jsme spolu, " zašeptal stydlivě a oplatí jí políbení.

// Mobilní post, snad tam nejsou hlouposti :D

Když Aranel vyprávěla svoji zkušenost se Smrtí a Awarak pozorně poslouchal. Bylo mu naprosto jasné, že pokud nebude zbytí, tak se té vlčici rozhodně vyhne. Však kdo by si chtěl takhle dobrovolně ničit den? "To její jméno ji tedy naprosto vystihuje a to jsem ji ani neviděl. Myslím, že zatím návštěvu u Smrti naprosto oželím," řekl upřímně a obdařil Aranel uznalým pohledem, že se nebála a vydala se za ní. Trochu řešili i Baghý, kde vlastně přišla ke svým křídlům. Bylo by s podivem, že by je získala od Smrti, jedině snad, že by se jí chtěla za něco pomstít, Alespoň takový si Awarak o Smrti udělal obrázek, z toho, co říkala Aranel. "Noriho? Na něm je něco výjimečného?" Zrovna tohoto člena měl v hlavě, protože on mu pomohl s prvním vzpomenutím, ale že by vypadal nějak jinak, než by měl? To si tedy nevybavoval.
Nyní však nebyl čas na nějaké takové úvahy. Tedy, čas by byl, ale prostředí a především to, že se s Aranel poznávali blíž, takové úvahy smetly do okrajů mysli. Byl moc rád, že se k němu bílá vlčice přidala, opojně dýchal její krásnou vůni. Její poznámku o tom, že vypadá takhle dobře, moc dobře slyšel a zalichotilo mu to. Ale zatím čekal s odpovědí, protože mě na srdci něco úplně jiného. "Přesně tak. Síly jsou pořád potřeba," řekl vážně a důležitě. "To je jednou sopka, pak tornádo, může přijít sněhová vánice, hromy, blesky, kroupy, všechno najednou. Útok plazivých zvířat," mlaskl při tomto výčtu a zakroutil hlavou, jako kdyby se jednalo o největší katastrofy světa, "vlk pak nemá čas na jenom takové krásné odpočinutí, kdy vedle sebe dva leží a to jim ke štěstí stačí," dodal jemněji a otočil hlavu na tu hezčí z jejich dvojice. Usmál se a spokojeně zamručel. Byl nesmírně šťastný. "Děkuji ti," zašeptal ještě a zaposlouchal se do jejího oddechování. Byla to zcela nová hudba pro jeho uši, kterou slyšel moc rád. A jemné šimrání všude, kde se o něho opírala, plus houpavý pocit v žaludku... Určitě tu nikde není takhle šťastný vlk, jako jsem teď já. I lov se mu zcela vypařil z hlavy, i když jako lovec smečky by na to měl přeci myslet! Ale to si třeba později uvědomí taky.

Aranel mu pověděla další střípek z jejího dětství. Zasmál se spolu s ní, i když stále nevěřil, že by se mohla někdy prát, protože vypadala jako dáma. Jenže jako vlče můžeš dělat všelijaký hlouposti. A někomu to vydrží opravdu dlouho. Teď je to ale jiné. Byl moc rád, že mu bude dělat doprovod k Životu. Doufal, že cestou zažijí i třeba malé dobrodružství, pak něco se smečkou uloví a přes zimu se budou zdržovat v teplu úkrytu a v bezpečí lesa. Podíval se na nebe a začichal. Zdálo se, že pronikavý, štiplavý dým je pryč? Mohl opatrně doufat, že tomu tak je. Jako kdyby se příroda uklidnila a vše bylo naprosto v pořádku. Sice nádech ohně a spáleniště ve vzduchu visel dál, ale to nebylo nic oproti předchozím stavům.
Znovu se zahleděl na Aranel, na její krásný bílý kožíšek, který se vyjímal tak hezky vedle jeho černobílého. Poslouchal její melodický hlas a skromně se usmál, když mu poděkovala za kompliment. Poté však uvedla na pravou míru, jak Život pomáhá vlky vylepšovat. Ukázalo se, že měla na mysli zlepšení fyzické zdatnosti, než zevnějšku. Ale kde tím pádem sehnala Baghý svoje křídla? Měl trochu dojem, že vysvětlení ohledně Života a Smrti už možná někdy slyšel. Ale kdy a od koho a jestli vůbec... Oklepal se spolu s Aranel, když se zmiňovala o Smrti. Bylo to děsivé, jen o tom povídala. "I jméno Život zní mnohem přátelštěji než Smrt. Takže bych se mnohem raději stavil za ním. A zeptal se ho i třeba na to, kde sehnala Baghý křídla. Protože čistě teoreticky, když odkáže pomoci fyzicky, proč by to nakonec neuměl i se vzhledem?" Chtěl by si nechat narůst na těle něco, co tam správně nemá být? Jenže, co kdyby se to zvrtlo a jemu by narostla druhá hlava nebo nějaký hrb? No, ještě tam nedošli, tak si to mohl nechat projít hlavou.
Jenže teď měl v hlavě úplně jiné myšlenky a pocity. Mel plnou hlavu bílé vlčice, která před ním stála a čekal, jak vezme jeho přiznání. Uvnitř se klepal jako malé vlče, které neví, kam se mu všichni ztratili. Aranel se na něho culila a pak když zopakovala slova, která tak moc chtěl slyšet, ale zároveň se jich bál, málem se mu podlomila kolena. A viděl na ni, že to myslí upřímně, ne jen jako nějaký hloupý žert. Usmála se krásným úsměvem a vlepila mu hubičku na čenich. Awarak se celý roztékal blahem a kdyby silou vůle nedržel nohy pevně na zemi, tak by nejspíš tančil, jak byl v euforii a sedmém nebi zároveň. Tohle totiž nikdy nezažil. Pocit toho, že ho někdo má rád i víc, než jako kamaráda. Žaludek se mu houpal, měl v něm zvláštní šimrání, ale bylo to všechno tak krásné. Teď už jen s maličkou obavou, aby ho neodehnala přistoupil k Aranel a přitulil se k ní. Hlavu jí zabořil do srsti za krkem a vdechoval její vůni, která byla sladší než vůně jejich lesa. "Souhlasím," zašeptal poté na reakci ohledně lovení svačinky, ale hlavu pryč nedal. Ještě si to chtěl chvilku užít a až poté se kousek posunul. Jenže, jak se teď má chovat, co má dělat a říkat? Vůbec to nevěděl, však pro něho to bylo úplně poprvé, co měl někoho takhle rád, co někoho miloval. I když na slova miluji tě bylo ještě nejspíš brzy, Awarak věděl, že to je jisté. Hlavně nesmím ztratit paměť. Prosím, teď ne. Nebo by bylo nejlepší, kdyby nikdy. Neměl potřebu mluvit a jelikož bylo nejspíš nebezpečí zažehnáno, tak už nemuseli ani hlídkovat. Takže se rozhlídnul a našel u kořenu stromu takový hezký důlek. Šel ho upravit a pošlapat, aby se jim hezky leželo a poté si do něho lehnul. Poplácal tlapkou vedle sebe, aby si mohla Aranel přilehnout. "Myslím, že chvilka odpočinku nám prospěje," zaculil se.

"Někdy to vlčata nechtějí slyšet. Taky to některým sourozencům trvalo, než to plně pochopili," usmál se zasněně, jak vzpomínal na svá vlčecí léta. Nedokázal si však představil Aranel jako zlobivé vlče. To prostě byla kombinace, která absolutně nešla dohromady. Byl rád, že ani Aranel takové chování neschvaluje a usmál se. "Jelikož jsem na svém těle nenašel žádné další jizvy, chybějící chlupy nebo nedejbože cokoliv ukousnutého, tak jsem asi taky nepotkal nikoho takového nebo nějakého násilníka. A jestli jo a utrpěla jen moje psychická část... Tak už mi to jedno, " uchechtl se. Sice na takového vlka mohl narazit znovu, pokud tedy nějaký takový byl, ale to mohl i kdyby si na něj pamatoval. Takže nemělo cenu se tím trápit.
Pokýval hlavou a mlsně se oblízl, když navrhla, že by si mohli opatřit nějakou svačinku. "Myslím, že klidně můžeme. Vypadá to, že se příroda maličko uklidnila," řekl a začichal ve vzduchu. Už ho tolik čumák neštípal, ale otázka byla, jestli si jen zvykl nebo dým opravdu odcházel. Znovu se dostali k otázce jeho podivného průvodce. Došlo mu, že to vysvětlil špatně, takže to vypadalo, že sovu vidí stále, takže ho pořád bolí hlava. Zkusil to znovu, tentokrát s konkrétním příkladem. "Já to asi řekl špatně. Když jsem tě viděl pro mě poprvé, tak se objevila, byla skoro úplná, zakroužila ti nad hlavou a byla pryč," dodal a packou mával bílé vlčici nad hlavou a pak s ní ukázal pryč. "Takže mě hlava zabolela na chvilku a pak už zase dobrý," řekl skromně. Líbilo se mu, jaký má o něho zájem a zároveň jakou má starost. "Tak to bychom k němu mohli jít společně. Já nevím kde sídlí a ještě bych mohl zabloudit." Pak se na Aranel zadíval. "Co by si na sobě chtěla vylepšit, vždyť jsi hezká," řekl upřímně. Nevěděl, že Život může pomáhat s rychlostí nebo třeba s vytrvalostí. Pochopil vylepšení jako vylepšení zevnějšku.
Po jeho drcnutí do hlavy, kdy se trochu bál že narušil osobní prostor Aranel, přišlo od ní polaskání čenichem na krku. Nadechoval se její vůně, která byla přímo opojná. Nejenže z ní cítil borůvky a dým, ale měla svou specifickou vůni a jemu se z toho točila hlava. Tak moc nechtěl tento moment pokazit, zároveň by v něm byl nejraději ponořen navždy. "Já..." zakoktal se, když se odtáhla. "Tě mám rád," vypadlo z něho nakonec. Ještě že měl černý kožíšek protože jinak by bylo vidět, jak strašně se červená. V otázce lásky vážně neuměl chodit, vždyť on nic takového ještě nezažil. Jenže to, jak se Aranel na něho dívala, jak se mu rozechvělo tělo, kdykoliv se ho dotkla, jak mu zběsile bušilo srdce, jen když si na ni vzpomněl a ještě rychleji, když ji viděl... To muselo něco znamenat. Jen nevěděl, jestli cítí to samé, ale když se od něho neodtahovala... Zašoupal packou na zemi a aby nějak vyplnil hluchý prostor, tak se znovu k ní naklonil a velice letmo, jen malino, ji oblízl na tváři. Jestli jsem to přehnal, tak se asi hanbou propadnu. "Půjdeme si něco ulovit, jestli chceš?" zašeptal jí do ucha, aby snad měla možnost důstojně odejít a na tuto příhodu zapomenout. Ale aby řekl pravdu, lov byl to poslední, co teď zrovna chtěl dělat.

Jejich kontrola lesa a zároveň hlídání před nebezpečím lávy, ohně a dalších věcí, o kterých se mohl jen dohadovat, že sopka provádí, se odsunula někam do pozadí. Tedy alespoň z jeho pohledu, Aranel vypadala, že se ještě dokáže zaměřovat i na okolí a kontrolovat ho. Za to ji obdivoval. Zaslouží si funkci bety, pomyslel si obdivně a zároveň ho zalila vlna radosti, že ji mohl považovat za svoji kamarádku, která ho vyslechla a neudělala si z něj legraci. Takže měla jeho obdiv, vděčnost, no zkrátka všechny pozitivní emoce. Rozkmital se mu ocásek, když ho v podstatě pochválila za to, že chce plnit sliby. Byl to důkaz toho, že ho maminka dobře vychovala. "Maminka nás k tomu vedla všechny. Že máme plnit sliby a být hodní. Samozřejmě, že jsme se sourozenci a dalšími odrostlými členy smečky škádlili, ale nikdy ne ve zlém. No a když jsem začal ztrácet paměť, tak jsem se rozhodl, že než abych si u nějakého vlka na něco hrál, tak raději budu upřímný ke všem, ale i velmi slušný a když si to zaslouží, tak i hodný. Protože víš jak si někteří vlci hrají na tvoje kamarády a za zády tě pomlouvají? To není nic pro mě. Ani bych se tak nechoval bez těch výpadků, protože mi to je strašně proti srsti," oklepal se na důkaz toho, že takové chování opravdu neschvaluje. Řídil se heslem, pokud proti někomu něco máš, řekni mu to hned. "Zatím jsem ale asi nenarazil na někoho, komu bych musel říct, že se mi nelíbí jeho chování nebo tak. Ale s těmi sliby... Už strašně dlouho hledám vlčici, které jsem slíbil něco ulovit k jídlu. Je to fakt dávno, asi si to nebyla ty, že ne?" Zeptal se v legraci.
Aranel mu pak dávala tipy na to, co za divného ptáka to vídá. "Speciální magie," zopakoval po ní zamyšleně. Byl rád, že ví alespoň to, že nějaké existují, protože s v nich ztrácel, ale že by vlastnil nějakou z nich. Zastavil se a začal se pořádně soustředit. "Stává se mi to, když někoho vidím poprvé, tedy pro mě poprvé," mluvil pomalu, jak se soustředil. Kroutil u toho všemožně očima, protože mu to pomáhalo s myšlením. Musel vypadat legračně. "A vím, že to doprovází silná bolest hlavy. Vlastně, čím víc toho vlka znám, tím víc je z té sovy vidět a tím víc mě bolí hlava. Že by byla napojená nějak na moje vzpomínky a snažila se je vydolovat z mojí mysli? Dává to smysl?" Podíval se na Aranel a zastříhal ušima, aby zjistil, co na to říká.
Aranel vyslovila svoji domněnku, že by jeho stav mohl souviset i s psychikou. Je pravda, že co tu byl, tak byl naprosto v pohodě, ale přeci jen, od Noriho se dozvěděl, že tu už nějaký ten pátek byl, když mu paměť vypověděla službu. "Možná," zašeptal a usmál se.
Bílá vlčice mu vlastně poděkovala, za to, že se rozhodl se jí svěřit. Bylo to tak? Svěřoval se jen těm, které považoval za hodné, aby to věděli? To bych měl asi zjistit, jestli jsem to řekl Baghý, protože ta by to jako alfa měla určitě vědět. Jenže veškeré logické uvažování šlo stranou, když se o něho Aranel znovu opřela ramenem. Teď už nemohl ten pocit dále ignorovat, celé tělo se mu zachvělo krásným pocitem, až se mu zatočila hlava. Tohle totiž neznal, nevěděl... Ale co by si nalhával, věděl jaký to je pocit, ale bál se si ho připustit. Bál se, že kdyby se na to víc zaměřil, tak to kouzlo zmizí, vyruší tu křehkou hranici lehkého mrazení a bude pro smích. Přesto musel něco udělat, ale jen maličkého, aby ji snad nevyděsil, aby to nepokazil. A aby zjistil, jestli se u Aranel dějí taky takové pocity, protože kdyby ne, tak by nerad přišel o kamarádku. "Já ti děkuji za vyslechnutí. A věř, že kdyby si kdykoliv, cokoliv potřebovala, stačí říct. Kdykoliv rád pomohu," dodal s milým úsměvem a hlavou jí lehce ducnul do té její. Mohl působit neohrabaně, přeci jen sympatie ještě nikdy (tedy asi) nedával najevo, ale tohle považoval za více, než jen přátelské drcnutí. Jenže si nebyl jistý, jestli nepřekročil nějakou hranici, tak raději zase o krok ustoupil a očima začal pátrat po okolí, jako kdyby si vzpomněl, že to měl vlastně na práci. Srdce mu však bilo rychleji, než po nějakém závodě v běhu.

Zdál ose, že nejhorší vítr odešel pryč. Sice to ve větvích občas ještě zapraskalo, ale už se zvedal jen prach a špína, těžší předměty zůstávaly ležet na svém místě. Proto očima sledoval převážně stromy, jestli z nich něco nespadne, ale i zem, jestli tam není někdo nebo něco zavaleno. Zdálo se však, že řádění živlů odnesla jen země, nikoliv zvířata. I Aranel se dívala po okolí, nejspíš aby zhodnotila škody nebo a to bylo pravděpodobnější, se dívala jestli někde neleží jejich přátelé. Aspoň na to ji Awarak odhadoval, podle toho jak ji znal.
O přírodě, živlech a tom, co jako vlci udělali, že je příroda takhle trestá, se však už nebavili. Na řadu přišel jeho handicap a povídání o něm. Stále nechápal, proč je pro něj tak obtížné o tom mluvit. Když si vzpomněl... No momentálně si nevzpomínal komu to vyprávěl naposledy, ale věděl naprosto jistě, že mu nikdy nečinilo problémy o tom mluvit. Pak ho však napadlo, čím to tak může být. Protože jsem jí to tak dlouho tajil! To že by k ní mohl chovat nějaké sympatie, no, mohl, ale nechtěl jít tímto směrem. To bylo nové, neprozkoumané území a aby pravdu řekl, bál se toho. Bál se všeho, co by mohlo nějak připomínat lásku, zalíbení, poblouznění. Protože pak by na to zapomněl a to by bylo z jeho strany sobecké. Ne, to nemohl udělat žádné vlčici. Přesto pocítil jemné chvění v těle, když se o něho opřela a říkala mu slova útěchy. Usmál se na ni a přátelsky jí opření oplatil. Už se necítil tak nejistý, když věděl, že se o ni může opřít. "Děkuji ti," odkašlal si, aby zakryl jak se mu ještě mírně třese hlas. Při každém dalším slově však získával svoji jistotu zpět. "Většinou nemám problém o tom mluvit. Mě spíš mrzí, že jsem ti to ještě za tu dobu, co tu jsem, vůbec neřekl. Víš mám pocit, že se mi to už jednou stalo, tedy aspoň podle Noriho. Byl jsem s ním a najednou přede mnou stál jako naprostý cizinec, ale on mi pomohl," podíval se Aranel s výčitkou v očích, která patřila jemu, že se nepodělil dříve. "Proto jsem si nemohl vzpomenout na jméno tvého syna, protože už jsem to nevěděl. Zároveň ale vím, že jsem mu slíbil ochranu. Není to legrační? Zapomenu všechno, ale to, že jsem někomu něco slíbil, to mi v hlavě zůstane. Kolikrát ale nevím komu jsem co slíbil, ale když toho dotyčného vidím, tak ten pocit slibu tam je," zasmál se, protože i jemu samotnému to přišlo absurdní, jak to říkal nahlas. Ale opravdu to tak bylo. "A ještě něčeho jsem si všiml. Když potkám vlky, kteří mě znají, tak jim nad hlavou vidím létat divného ptáka, asi jako sovu. Divný je ovšem v tom, že se objeví jen když vidím někoho pro mě nového. A divný je v tom, že u každého se ukáže jinak. Někdy vidím třeba jen křídlo, někdy hlavu, někdy je vidět celý. Zatím jsem však nepřišel na důvod, proč to tak je," řekl zaujatě. Bylo to, jako kdyby někdo povolil stavidla, protože mu tlama jela a jela. Občas se díval i po okolí a hodnotil škody, ale to bylo teď pro něho nepodstatné. Měl toho tolik na srdci i jazyku a chtěl to všechno říct. Věděl, že si to Aranel zaslouží všechno vědět. "Snad tě moc nezahlcuji," řekl omluvně, trochu ji drcl do ramene, tak rozverně a pokračoval dál. "Někdy mám pocit, že se to i zlepšuje, protože teď to musí být asi skoro rok, co se mi to nestalo. A když se to stane, tak si i vzpomenu na něco, co jsem tady zažil. Moje paměť mě totiž přenese do doby, kdy jsem byl doma a chystali jsme se jít na lov. Jenže ten lov doma proběhl, ale napadl nás medvěd, který mi poranil tlapu a já kvůli tomu narazil hlavou do stromu," ukázal na zadní tlapu, kde si mohla všimnout několika starých jizev. "No a to je asi tak nějak o mě všechno, tedy aspoň to, co jsem ti chtěl říct. A ještě jednou se omlouvám, že jsem ti to neřekl dřív," dokončil svůj dlouhý monolog omluvně a díval se, jak na to bude reagovat. Okolí si přestal všímat, takže nezaregistroval pár kapiček, které dopadly na listí stromů jako předzvěst další přírodní katastrofy, tentokrát obří bouře. Kdepak, ta byla ještě daleko.

Jejich alfa je přivítala se starostí v hlase. Bylo to hezké a hlavně bylo vidět, že se o ně opravdu zajímá. Ne všechny alfy by mohly být takové, což moc dobře věděl. Ale na to teď nebyl čas. Vítr se jim opíral do kožichů, skučel a ohýbal větve stromů. Každou chvilku bylo slyšet, jak v dálce nebo i poblíž praskaly větve, jak je nemilosrdně lámal ze stromů. Do toho ho v čumáku stále štípal kouř a v očích měl plno malých částeček prachu. Jestli ze sopky nebo z větru, to nevěděl, ale asi to bylo ve výsledku jedno. Oči mu slzely tak jako tak.
Rychle kýval na pokyny, které dostali. Byl za to rád, mohl dělat aspoň něco. Dalšímu vlkovi bylo nabídnuto, že může jít s nimi, ale nejspíš o to neměl zájem. V pořádku, někdo musí hlídat Baghý, poděkoval mu v duchu a trhnul hlavou směrem za vytím, které se ozvalo z dálky. To už se od nich ale dva vlci oddělili a tak zůstali s Aranel znovu spolu. Zase toho moc neřekl a nedodal, ale souhlasil se vším, co bílá vlčice slíbila, že udělají. Stáhl uši k hlavě a snažil se postavit tak, aby dělal živý štít a na Aranel foukalo co nejmíň. Jedním okem sledoval stromy, jestli z nich nepadá nějaká větev. Byl tak vychovaný, vůbec by ho nenapadlo, že by se někam schoval a dámu nechal v nesnázích. "Jak řekneš, tak to provedeme. Snad jsou ostatní v pořádku. To byla Maeve, která se hlásila vytím, že ano?" Narážel ještě na její poznámku o tom, že by se mohli vydat k sousední smečce, aby se ujistili, že je vše v pořádku. A jestli se nemýlil se svým sluchem, tak by se mu aspoň trochu uklidnilo srdce ze strachu o další členy. "Kéž bych to taky věděl. Čím jsme mohli přírodu tak naštvat, že nám ukazuje svoji moc. Je to celé podivné, až se z toho jednomu špatně dýchá," pronesl a stále sledoval okolí. Neodpustil by si, kdyby se Aranel něco stalo jen proto, že nedával chvilku pozor. Kromě přeházených kamenů, listí a popadaných větví však neviděl bezprostřední nebezpečí. "Víš, mám jednu věc, která mě pálí už dlouhou dobu. Nevím jestli jsem ti to už říkal nebo ne. Posledních pár dní se snažím najít způsob jak o tom začít mluvit, až teď se nabídla příležitost." Trochu se mu třásl hlas, ale proč vlastně? Vždycky o své paměti dokázal mluvit absolutně bez negativních emocí, prostě na pohodu. Ale teď... Že by mu na tom záleželo nějak víc? "Já trpím na výpadky paměti. Všechno se zdá v pohodě a najednou lup a zapomenu všechno. Dostanu se do doby, kdy mi byly tak tři roky, ale je mi jasný, že to dávno není pravda. Nemám tušení, kdy a jak se to stane, ale když se toho kolem děje tolik, tak mám trochu strach, aby to náhodou nepřišlo. Takže kdybych tě najednou nepoznával nebo se choval zmateně, tak se na mě nezlob prosím." Podíval se na ni a snažil se usmát stylem, že to je naprosto normální, že vlk jen tak na všechno zapomene. Honem se ale díval zase okolo sebe, co kdyby tam by nějaký jejich kolega zavalený a zraněný.

Zase. Stalo se to zas a znova. Už podruhé, tedy co si pamatoval, se mu nepovedlo doručit důležitou zprávu včas. Pokud by si někdo náhodou nevšiml hustého dýmu, štiplavého kouře, částeček čehosi ve vzduchu, tak určitě nemohl přehlédnout, jak se mu země chvěje pod nohama. Byl celý zmatený a ano, přiznejme si, vyděšený, že ani nezavolal na alfu, že jsou zpátky. Musela to za něho udělat Aranel, která se tak ohromě zakuckala, že ji Awarak chtěl začít plácat po zádech, aby ji pomohl najít dech. Než však stačil pohnout tlapou, už byla bílá vlčice v pořádku a zavyla na oznámení, že jsou zpět. Tedy dívala se stylem, že je v pořádku, i když její hlas zněl skřípavě, jako kdyby strčila hlavu do ohně. I na jejím bílém kožíšku byly vidět ony částečky, které padaly z nebe. Awarak ještě nikdy neviděl oheň v jeho pořádném řádění, takže nemohl vědět, že když hoří a foukne do toho vítr, tak se zvednou ohořelé části, popel a prach a nese se to krajinou dál a dál. Ovšem došlo mu, že to celé je špatné, protože se v tom nedalo pořádně dýchat.
I určení cesty nechal na své společnici, jak byl celý zkoprnělý strachem. Snažil se však nedávat svou bázlivost nějak moc najevo a jen jí odkýval zkonstatování situace. "Opravdu děsivé," zakašlal roztřeseně a kráčel v jejích stopách. Brzy našli skupinku, kterou znal ze dvou třetin. Poslední přítomnou neznal, ale to ho nijak v této situaci netrápilo. Aranel to shrnula dobře, takže jen přikyvoval. Ani on si nevzpomněl na pozdrav, ale musel dodat ještě jednu věc, kterou jeho kamarádka nezmínila. Možná, že oni to už věděli, ale třeba taky ne. "A magie nefungují," dodal rychle a důležitě u toho kýval hlavou. Strach se snažil vytlačit úplně někam mimo, jenže v očích se mu držel stále.

// Velké vlčí jezero přes Galvatar

Pomalu se dostali zpátky do lesa. Awarak si představoval, jak nechá vyrůstat různé kytičky. Přišlo mu to jako velice hezká věc, že dopřeje rostlinám život. Tahle magie se mu líbila, i když to bylo jen teoretické, že by ji mohl mít. "To bude hezké, jestli to je opravdu magie země. Nechat kvést kytičky a keříky a další rostliny. Snad najdeme Baghý brzy," dodal nakonec a proplétal se kolem stromů. Čichal a čichal, ale nějak si nemohl vzpomenout, jak jejich alfa vlastně voní. Což bylo dost trestuhodné. Pokýval hlavou, že by měli varovat i ostatní smečky, ale neměl tušení, kde taková Asgaarská smečka mohla přebývat. A doufal, že na zbylých světových stranách to bude v pořádku. Pak se však zarazil, když zmínila sopku. "Počkej, sopka jako vážně aktivní sopka? Jakože s ohněm, lávou a tak?" Nechtěl znít vyděšeně, ale představa masy ohně a horké lávy ho vážně děsila. Protože to nebyla žádná legrace. Jenže dávalo to docela smysl. Horko, dusno, prach a štípavý vzduch... Všechno by to do sebe zapadalo. Kde je jen ta naše alfa?

Mrzelo ho, že nemůže Aranel nějak více pomoci. Ale opravdu o své magii skoro nic nevěděl, i když by asi už měl. Bílá vlčice se zmínila o Smrti, která jí pomohla s ovládáním magie, kterou zdědila po své mamince. Černobílý se začal znovu opatrně usmívat, protože mohl začít mluvit o své minulosti a tím se mohl po kouscích dostat k tomu, jak ztrácí paměť. "U nás doma magii nikdo neovládal nebo aspoň o tom nevím. O magiích jsem se dozvěděl až tady, teda že existují. Ale neměl jsem pořádně čas nebo možná odvahu nebo obojí na to, abych to zkusil, co vlastně mám. A teď kdy to nejde profíkovi jako tobě, tak to zkoušet ani nebudu," řekl skromně a sledoval její pohled. Aranel totiž pozorovala sever, kde se dělo něco, co nevypadalo ani trochu přívětivě. Z obří hory se zvedal oblak, jako kdyby hořelo na ní, v ní nebo někde v její blízkosti. Nedošlo mu, že se jedná o sopku, žádnou v životě ještě neviděl. Uvědomil si však, že štípání očí a v krku, na které nebral moc ohled, má konečně vysvětlení.
Když Aranel znovu promluvila, mrknul zpátky na ní. Pokýval hlavou, že to bude správné řešení. "Souhlasím. Vyprávět, co jsme viděli a osvětlit, proč se nám tak špatně dýchá. A nejspíš vysvětlit i ty vysoké teploty, pokud tedy s tím souvisí. Třeba bude taky mít problém s magií." Otočil se na místě a vydal se zpátky z vody. Byl smutný, že jim přírodní podmínky přerušili hezkou procházku, ale aspoň, že se osvěžili. "Škoda, že se příroda rozhodla tohle provést. Až bude klid, tak bychom mohli zase jít z lesa ven." Snažil se jí trochu rozptýlit, protože vypadala, že nastalou situaci těžce a smutně nese.

// Borůvkový les přes Galvatar

// Jsem si musela připomenout, kdy vlastně mu vypadla paměť naposledy :D takže
si lov pamatuje, takže je dobře, že jsi na to nereagovala :DDDD

Vypadalo to na dobrou vodní bitvu. V Awarakovi se probudilo vlče, které si chtělo hrát. Aranel si nic nedělala z vlny, která jí podrazila nohy. Když se trochu zalkla, tak se černobílý lekl, že jí nějak ublížil a ona se začala topit. Brzy se však postavila zpátky na nohy a jala se ho pronásledovat. Rozesmál se, zvedl se z vody a snažil se utéct tak, aby si udělal dostatečný odstup a poslal na ni další vodní spršku. Slyšel, že se vzdaluje, protože šplouchání za ním ustávalo. Se smíchem se otočil, ale zjistil, že Aranel stojí dost daleko od něho a divně se mračí do vody. Stále se usmíval, jak se přibližoval, ale když došel až k ní, tak ho smích přešel. Tvářila se opravdu divně, až se bál, že se jí něco stalo. "Jsi v pořádku?" vypadlo z něho ustaraně dřív, než mu vysvětlila, proč dělá takové obličeje do vodní hladiny. "Ty umíš ovládat vodu?" zeptal se vykuleně, protože se přeci jen s magiemi mnohokrát nesetkal. Tedy za dobu, co si pamatoval. Ono to dávalo asi smysl, když měla oči jako studánky, ale tohle spojení mu došlo až teď. Pak se nejspíš ještě o něco snažila, ale ne tak urputně jako s vodou. Používala však stejné grimasy nebo aspoň dosti podoné. Jakmile přišla otázka na něho, znejistěl. Jistou představu měl, ale do této doby magii nepotřeboval, tak ji nijak nepoužíval a ani netrénoval. "Noooo," protáhl nejistě a přešlápl si v vodě. "Asi mám magii země, ale nejsem si tím naprosto jistý. Jednou, co si pamatuju se mi povedlo vykouzlit travní šlahouny. Ale nějak víc jsem to netrénoval ani nezjišťoval. Ale že to nejde, je opravdu zvláštní," snažil se nasměrovat rozhovor od něho.

// Borůvkový les přes Galvatar

Bílá vlčice mu prozradila, že také nevytáhla dlouho paty z lesa. Usmál se na ni a přemýšlel, jak začne mluvit o svém problému. Respektive, jak zjistí jestli o něm Aranel ví. Přece nemohl jen tak začít konverzaci jako "jo, mluvil jsem o tom, že občas ztrácím paměť" nebo nevím jestli to víš, ale možná jsem už na tebe jednou zapomněl. Ne, takhle s tím nemohl přijít, ale doufal, že na to jednou přijde vhodná řeč. A mohl na to navázat hned její další větou. "To si nepamatuju," pronesl bez přemýšlení. Hned po odpovědi se zarazil, ale Aranel se rozběhla přes pláň, ze které bylo jezero už dobře vidět, tak přidal do kroku také, aby mu neutekla.
Horko bylo dost hrozné, takže se černobílý vlk těšil do vody ještě více. Jeho kožich byl totiž více přizpůsobený na hory než na vedra. Noha ho ještě bolet nezačala, ale nejednalo se o velkou námahu. Byla pravda, že ho už dlouho staré zranění netrápilo, ale vlastně na to nechtěl ani myslet. Teď se vážně jen zaměřoval na vodu. Vyplázl jazyk, aby se aspoň trochu ochladil a při běhu se podíval na Aranel. Přikývl. "To jo. Sice mi nevadí horko, ale raději mám chladnější počasí,! při běhu se podíval na svůj kožich a zašklebil se.
Do čumáku se mu dostala vůně vody. Ano, byla to opravdu vůně, i když ji přebíjel smrad z ohně. Že se jednalo o oheň, to poznal, ale odkud se hrnul, to neviděl. Nikde poblíž totiž nic nehořelo. Nechal to být, dokud ho to neohrožovalo, tak byl v klidu. Bylo mu však zvláštní, že tu nikoho neviděl. Čekal by, že se všichni u jezera setkají. Chtěl se s tím obrátit na Aranel, jestli tady taky čekala víc vlků, ale ona se pohnula proti němu, až ho to trochu vylekalo. Než stačil zareagovat, tak do něho šťouchla a vyběhla pryč. Awarak se rozesmál. "Aby si nelitovala," zasmál se a poskočil si. Rozběhl se ihned za ní a skočil do vody, až vystříkla daleko do všech směrů. Ulevilo se mu, protože se jeho teplota o kousek snížila a on se cítil báječně. Běžel Aranel v patách, ale voda mu trochu znesnadňovala pohyb, takže ji nemohl doběhnout. Nakonec to vzdal, ale plácnul do vody tak silně, že na Aranel šplouchla obří vlna. Awarak se rozesmál a byl připraven ve vodní bitvě pokračovat.