Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aranel mu vysvětlila, jak to je se začátky používání magie. Bylo trochu překvapující, že ohlášení o počasí mu skoro nic nesebralo, ale probudit zpět k životu kvítek bylo dost vyčerpávající. "Možná to bylo tím, že na to probouzení kvítku jsem se fakt pekelně soustředil a hlášení o počasí přišlo tak nějak samo, jako blesk z čistého nebe. Takže jsem se na to nesoustředil a tím mi to nesebralo energii. A nebo mi jí to sebralo tak maličko, že jsem to rovnou přisoudil k ovládání země. Takže bych to možná pocítil, kdybych zrovna nic nepoužíval," zakončil svou úvahu. Když o tom tak přemýšlel, dostal z toho akorát hlad. Už se těšil, až si zaplní břicho, ale ještě to mělo čas. Hlad nebyl zatím nijak otravný, jen tam prostě byl.
Jeho milá ho označila jako možného výjimečného vlka, což se trochu zatetelil blahem a mrknutí jí oplatil. Sice takových vlků bylo určitě více, ale slyšet to od vlčice, kterou máte nejraději na zemi... To bylo něco jiného. Začal se smát, když Aranel vyslovila svoji úvahu s očima a magiemi. "To by teprve bylo zajímavý. Nebo kdyby jim oči blikaly podle toho, jakou magii zrovna použili," řekl vesele. Bylo mu prostě fajn. "Kolik máš vlastně magií? Vím, že ovládáš vodu a taky vzduch. Máš i další?" Byl takový příjemný čas na poznání dalšího střípku z jejího života.

// Cedrový háj

// Zítra :))

// Vyhlídka

Jeho milá ho ubezpečila, že bude opatrná. Usmál se na ni, protože to rád slyšel. Tedy ne, že by jí snad nevěřil, však ji znal, že je zodpovědná. Ale i tak o ni měl maličký strach, což bylo zcela přirozené. Tedy aspoň doufal. Nechtěl, aby se z něho stal vlk, který jí bude nějak bránit ve věcech, co má ráda, byl zbytečně žárlivý nebo ji snad přikazoval, jak se má chovat. Ne to rozhodně ne. Byl si skoro jistý, že se takovým partnerem nestane, ale i tak ji chtěl poprosit, aby mu řekla, kdyby to přeháněl. Zatím si ale poslech slova podpory, která mu řekla, když se mu povedlo maličko oživit kvítek. Sice se cítil maličko unaveně, ale dodalo mu to odhodlání. aby zkusil další rozkvétání květin. Asi až za nějaký čas, ale i tak se toho už tolik nebál. "Měl jsem z toho větší strach, ale vypadá to, že by to mohlo být v pohodě," řekl vesele. "Až najdeme nějaký další rostliny, tak to zase zkusím. A taky až naberu nějaké síly, ono to možná bude znít divně, ale cítím, že mi trochu ubyly." Pokrčil rameny, ale veselou náladu mu to nesebralo.
Nevěděl kam jdou, ale byl rád, že jdou. Poznají zase kousek mimo les a až se tam vrátí, tak mohou podat hlášení, jak je na jiných územích a kde viděli lovnou zvěř. Zatím tedy mohli mluvit o kamzících a že tady toho moc nevidí, takže sem chodit nemusí. Aranel do něho drcla a prohlásila, že to co pověděl byla další z magií. "Že bych jich měl tolik? A myslíš, že to bylo počasí? To by bylo opravdu užitečné a zrovna jsme se o něm bavili," řekl překvapeně a zase se smíchem. Bylo to totiž nepředstavitelné, že se zrovna bavili o magiích, o počasí a on sám touto magií disponoval. "Kde jsem ji ale tak mohl vzít? Že bych už někdy byl u Života nebo Smrti. Nebo myslíš, že se mafie můžou někdy jen tak prostě objevit? Aniž by se za bohy šlo?" Jemně do ní drcnul a podíval se na ni svými zlatými zraky. Stále se na ni nemohl vynadívat.

Usmál se na Aranel, když se jí líbil jeho nápad. Teď už jen najít nějaké nové vlky, se kterými se spřátelí a pak se vzájemně pozvou na jídlo. "Budeme muset pořádně koukat, abychom ho nepřehlídli. Podle mě se takový horal hledá velice těžko," dodal k tomuto tématu, ale už nebylo tak nejaktuálnější. Více se teď zaměřili na magie a jejich ničivé a pomáhající síly. Představil si Aranel, jak stojí na kopci a vedle ní se tyčí vzdušný vír, kterému poroučí. Byla to krásná a děsivá představa. Byla by pro něho neuvěřitelně mocná, což byla vlastně i teď. "Tak hlavně trénuj opatrně, aby se ti něco nestalo. To bych nebyl vůbec rád," řekl se strachem, ale vnitřně si přiznal, že by mu nevadilo o ní pečovat. Ale samozřejmě, že nechtěl, aby se jí něco zlého přihodilo. Možná, kdyby se o ní staral z jiných důvodů, z nějakého hezkého. Třeba kdyby čekala vlčata... Ale vždyť o ni můžu pečovat neustále. To se jí nemusí nic dít, abych o ni pečoval. Můžu přeci pořád. Dal si to jako úkol, že jí bude nosit dárečky pro radost a rozjasňovat den.
"Zemětřesení," zopakoval a u vzpomínky na otřesy od sopky se zachvěl. Zařekl se, že rozhodně nechce vyvolávat zemětřesení, jedině v případě, že by to mělo pomoci zachránit Aranel nebo smečku. Možná by udělal výjimku u někoho blízkého, ale za jiných okolností ne. Pak mu však odvedla myšlenky jinam, když se zadívala na podběl a jemně ho vyzvala, aby ho zkusil oživit. Zmateně se na ni podíval, pak zpátky na rostlinku, která určitě už byla připravená na spaní přes zimu, pak zase na Aranel. Dostal trochu strach, jak se na něj bude tvářit, když se mu to nepovede. Ale jak by jinak zjistil, jestli má opravdu magii země nebo jestli to tehdy u vody byla jen náhoda? A rozkvetení uvadlého podbělu neznělo nějak destruktivně ani složitě. "Dobře," zašeptal soustředěně a pevně se zadíval na podběl. Představil si, jak se mu do lístků a do okvětních lístků vrací barva a život, jak znovu rozkvétá svojí pomíjivou krásou, jak má znovu radost ze života. Opravdu pekelně se snažil, i na zimu zapomněl, ale jeho představa se nepromítla, tak jak by chtěl. Možná si to jen vsugeroval, ale trošičku, opravdu nepatrně se do jeho lístků vrátila trocha zelené barvy a maličko se rozjasnil. Ne úplně jako ve své plné síle, ale takhle si ho dokázal Awarak představit, že vypadal před pár dny. Trochu funěl, jako kdyby uběhl dlouhou vzdálenost. Radostně se však podíval na Aranel. "No na první pokus, který jsem vědomě vykonal, to není asi zlý," pronesl skromně a olízl Aranel tvář.
Přišel však čas na to, aby změnili působiště, aby si svoji přítomnost mohli užít i na dalších místech a prozkoumat další území. Oplatil své milé otření a usmál se ni. Po jejím vzoru se protáhl a těšil se na další nově objevená místa, kde třeba ještě nebyl. Pak mu však na mysl přišla jedna věc, kterou musel říct nahlas. "Dneska se sluníčka nedočkáme. A v noci bude pořádná kosa." Zmlkl a překvapeně se na Aranel podíval. A tohle bylo jako co? "Chápeš to? Kde se to ve mně vzalo?" To jako umí předpovídat počasí? Nebo to mělo co dělat s magií země?

// Jižní Galvatar

"Taky bych se tím asi nechlubil na potkání, ale řekl bych to jen těm nejbližším," dodal ještě k tématu mluvení s hmyzem. Nakonec se však usmál, když Aranel ukončila jejich debatu tím, že se můžou někoho zeptat. Nepadly ho totiž další slova, která by k tomu mohl dodat. "Naprosto s tebou souhlasím. Asi si necháme zajít chuť na kamzíky a jestli bychom potkali nějakého vlka, který je v horách jako doma, tak nás třeba pozve na večeři. A my ho na oplátku pozveme třeba na srnku nebo divočáka. Nebo muflona," začal plánovat nějakou náhodou budoucnost, jak se tak občas někomu stává. Uvědomoval si však, kde je realita, takže tohle bylo pouhým fantazírováním.
Zaujatě poslouchal, co by všechno mohli vlci s magií počasí umět. Bylo to vážně ohromující, znát a umět tyhle věci. Dokázat přivolat déšť, blesky, ale i naopak vítr, který to rozežene a nebo dokonce sluníčko. "To pak musí být ohromně mocní, když můžou ovládat počasí. Nebo aspoň mi to tak přijde, ale to vlastně může být s každou magií," konstatoval nakonec. Když už byli u těch magií, tak si oba uvědomili, že už zase fungují. Awarak tedy měl možnost vyzkoušet, co vlastně ovládá. Ale nevěděl na co přesně by se měl zaměřit, tak to nechtěl nějak pokoušet. Určitě se najde ještě spoustu času později. Osobně by se taky vydal někam dál, zdálo se, že mlha trochu ustoupila noci. Jenže, když se od Aranel byť jen na kousíček odtáhl, pronikal mu do těla velice nepříjemný chlad. A do toho se mu fakt nechtělo. Jenže už tu byli dlouho, tak by se mohli posunout. "Možná můžeme vyrazit, ale budeme se muset hýbat asi rychle, teda až budeme někde na bezpečnější půdě. Je docela kosa," zkonstatoval jasný fakt, ale byl tak pronikavý, že to musel vyzdvihnout. Nechtěl však rozhodovat za Aranel, třeba bude chtít počkat do rána, takže se víc přitulil a čekal, jak se jeho milá rozhodne.

// Pardon, pardon, zítra to tu bude. :D Já úplně zapomněla a teď už usínám. :D

Aranel se zalíbil jeho plán s průzkumem světlušek. Jeho samotného to naprosto nadchlo. Ani si nedokázal vybavit, jestli v lese nějaké světlušky přes léto byly nebo ne. Takže další průzkumná akce, ale tentokrát s jiným posláním. Začínal se těšit, jenže jeho milá narazila na první z mnoha problémů - kam s nimi, aby jim neuletěly. Nad tím začal taky uvažovat, protože mu to nedošlo. A zastavit nějakou světlušku, které by řekli: počkej chvilku, jen se podívám, jak je možný, že svítíš, to by asi taky neprošlo. "No máme celý podzim a zimu na to, abychom na to přišli. Protože neznám moc vlků, kteří rozumí hmyzu," dodal a podíval se na Aranel, jestli náhodou někoho takového nezná. Byla to vtipná představa dívat se na vlka, jak se plazí po zemi a tam se snaží promluvit třeba s pavoukem, ale vlastně, proč by to nešlo? Třeba někdo takovou magii má, jen ho ještě nepotkali. A asi se s ní nebude hned chlubit. Já bych si něco takového taky chtěl nechat pro sebe a pro vlky, kteří mi jsou nejblíž. Chvilku přemýšlel, jestli nemá třeba on takovou magii, jen na ni zapomněl, ale když neslyšel žádné hlásky v hlavě, tak usoudil, že asi není tím vyvoleným, který mluví s hmyzem.
"No právě. Když nad tím tak uvažuju, tak je dost možný, že ani já nejedl žádného kamzíka. Ne, že by mě to nelákalo, klidně bych zkusil zase nějakou obměnu masa, ale za to riziko to vážně nestojí. To si raději užijeme lov nějakého zvířete, které máme dobře načtený," usmál se a ramenem se otřel o Aranel, aby jí ukázal, že se na lov s ní těší.
Jak si správně myslel, byla trochu zklamaná z toho, že toho moc nevidí. Byl však moc rád, když se na něho přesto zazubila, když jí ukázal, jak to vidí on. Že jsou teď oni ti vládci, kteří zahalili svým hávem celý kraj. "Magie počasí? Tak to je hoodně dobrá představa. Myslíš, že umí ovládat i déšť a tak?" řekl vykuleně, ale pak se zase zklidnil. Jen ho zkrátka představa takové magie uchvátila. "To snad ne. Ale ještě tu klidně chvilku vydržím, "řekl a přitulil se víc k ní. Poté jim kožíšky počechral horký vzduch, který se tu vzal odnikud. Magie? "Jee, magie už funguje, všimli jsme si toho vůbec?" zahlásil možná zbytečně, ale vážně si nebyl jistý, jestli na to už přišli nebo ne. Jenže on měl teď v hlavě jen svoji krásnou bílou lásku a na nějaké normální uvažování mu tam moc místa nezbývalo.

Aranel mu ještě potvrdila, že se mu žádný svítící zadek neudál. Nepatrně si oddechl a přikývl na její slova, že toho by si asi už všimli. "To asi jo, ale kdo ví, jak to u těch světlušek funguje. Někdy, když jsem je pronásledoval, tak najednou zhasly a bylo po srandě," řekl dávnou vzpomínku na vlčecí léta, kdy jako malí pronásledovali v podstatě všechno, co se hýbalo. A jak si pamatoval, tak tohle světlušky dělaly. "Až zase bude jaro nebo léto, mohli bychom nějakou najít a zkusit vykoumat, jak se jim daří svítit. Protože na jednu stranu to je naprosto fascinující," a na tu druhou strašně vtipný.
Jeho milá byla úžasná, protože i když byli spolu na procházce, tak přemýšlela nad tím, jak by se dal kamzík použít jako jídlo pro smečku. Neviděl v tom, že by mu nevěnovala tolik pozornosti, kolik by měla, vůbec ne. Viděl v tom obří oddanost smečce a to v něm probouzelo ještě větší lásku k ní. "Jako mít kamzíka k večeři je dobrý, není to tak častý. Ale když žijou v tomhle, tak je jasný, že není tak často v našich žaludcích. Spíš pak najdeme nějakou obvyklejší kořist v přístupnějším terénu," řekl vesele, aby ji ukázal, že i on dokáže myslet na smečku, když je tím lovcem.
Po krátké cestě, kdy mu na čumáku přistálo pár pusinek, což bylo moc příjemné, se konečně ocitli nahoře. Nemusel to ani nějak moc rozdýchávat, za což byl nesmírně rád. Noha ho bolet nezačala a ani jiná část těla se nehlásila o slovo nebo mu nechtěla dát najevo, že tohle teda přehnal. Aranel se posadila tak šikovně, že si mohl přisednout hned vedle ní a společně mohli sledovat probouzející se den. Akorát neměli moc štěstí na počasí. Když začalo svítat, tak krajinu pod nimi obalovala hustá mlha, sluníčko se neukázalo, ale na jejich kožíšky začaly dopadat kapky deště. Kdekomu by to určitě zkazilo náladu, ale Awarak se snažil ve všem vidět a najít něco hezkého. Díval se pozorně po krajině a... No dobře, moc hezkého v okolí toho neviděl, ale pocit, že je vedle Aaranel a společně se dívají na mlhou zahalenou krajinu, tak v tom bylo něco kouzelného. A vlastně to nejkrásnější sedělo vedle něho. "I když toho není moc vidět, tak je to kouzelné. Představa, jak všechno zahalí mlha. A my tu nad ní sedíme, jako nějací čarodějové, kteří ji vytvořili," zamával packami, jako kdyby něco míchal a zase se opřel o Aranel. Jo, užíval si to tu. Jen doufal, že není moc zklamaná, protože se těšila na vyhlídku a vidí jen tu mlhu. Ale snad ne.

// Středozemní propadlina

Awarak pokyvoval hlavou a představil si, jak někomu září oči jako světlušky, díky čemuž by viděl dobře ve tmě. Jenže Aranel se začala smát velice hlasitě, až se na ni Awarak se zájmem podíval, co přesně ji tak rozesmálo. Naštěstí se o to s ním brzy podělila, ale dalo jí to trochu práce, když se u toho smála. Awarak se začal smát ještě dřív, než mu to celé dořekla, protože její smích byl krapet nakažlivý. No a když vybalila celou svou představu, musel se zastavit vedle ní a řehtal se na celé kolo. "Zkusil jsem si to představit," povedlo se mu ze sebe vysoukat koktavě, jak se do toho pořád smál. "A myslím, že takový vylepšení bych si vážně nepřál," dodal po chvilce už trochu uklidněně. Ještě se raději podíval na svůj zadek, jestli nevyzařuje nějaké světlo. Jen tak pro jistotu, kdyby si nějaký bůh usmyslel, že bude prča mu něco takového přičarovat, když už se o tom zrovna baví.
Když už se jakž takž uklidnili, pokračovali dál v cestě. Awarak se nechal svou milou vést, ale nebyl daleko za ní. Jen nepatrný kousek, aby se jí nepletl kdyby chtěla někam odbočit, ale zároveň aby jí byl co nejvíce nablízku. Stále se totiž nenabažil její přítomnosti. "To se moc těším," řekl. V hlavě mu proběhlo, že ho snad nezačne bolet noha, ale nechtěl si nijak stěžovat. To nedělal nikdy. Pak mu došlo, že by měl upřesnit na co se přesně těší, protože Aranel ještě mluvila o kamzících a i když neřekla přesně, že by je mohli otravovat, mohla by jeho slova pochopit i tak, že se těší na ty kamzíky. "Na tu vyhlídku se těším ne přímo na ty kamzíky. Ti by klidně mohli být někde daleko od nás." dodal raději. Aranel trochu zpomalila, když výstup začínal být prudší. Awarak byl docela rád, protože jak si začínal uvědomovat, takové kopce ho začínaly pomaličku zmáhat. Navenek by však nedal najevo nic, protože si to nechtěl připustit. To jako začínám stárnout? Snad ne! Usmál se na svoji milou a při výšlapu jí věnoval další hubičku. Když šli pomaleji, tak se to dalo zvládnout v pohodě, ale těšil se, až dorazí do cíle jejich cesty a bude si moci na chvilku oddechnout. Jen na moment, popadnout dech.

// Borůvkový les

Poskočil si, když to byla romantickonaučná procházka. Takový typ se mu líbil vůbec nejvíc. "Taky mi to tu nic neříká," zazubil se a podíval se ještě jednou okolo sebe. Ještě, že byli vlci a uměli dobře vidět po tmě, ale i tak bylo velice nebezpečné tudy chodit nějak moc rychle. Všiml si totiž, že některé úseky cesty byly tmavší, než po kterých šli. Byly podobně tmavé jako noční obloha. Brzy ho na tento fakt Aranel upozornila. "Koukám, že toho moc nevidím. Naštěstí nás příroda obdařila nočním viděním, protože kdybychom v noci neviděli vůbec nic, tak bychom tam možná i spadli," řekl vážně a udělal další opatrný krok. Ale stálo to za to, tedy věřil tomu, že místo, kam jdou bude hezké. Většinou totiž těžká cesta nesla krásný cíl.
Moc toho nenamluvili, ale to nevadilo. Užíval si společné přítomnosti, kdy cítil, že má Aranel vedle sebe. Občas jí vrátil její drcnutí, samozřejmě velice jemně, jen takové otření, aby ji nevychýlil z rovnováhy. Naštěstí ten nejvíc těžký úsek měli za sebou dost brzy, tedy aspoň Awarak myslel, že byl nejtěžší. Všiml si totiž, že se trochu uvolnila a jde uvolněněji, i když to bylo velice nepatrné. Ale znamenalo to, že jim bezprostřední upadnutí ze srázu už nehrozí. "Dobře. Jestli to je nějaká vysoká skála nebo tak něco, tak by tam mohly být krásně vidět hvězdy a měsíc," řekl a podíval se na oblohu. Byla dneska jakási jiná, a přišla mu až moc světlá na to, že by měla být hluboká noc. Ale docela by se na ni podíval někde, kde se jim nebudou plést stromy, větve a tak.

// Vyhlídka

Nakonec vytuhl docela slušně. Nevěděl na jak dlouho, ale když se probudil, cítím se odpočinutý a připravený na cokoliv. Na lov, na procházku, na obranu Aranel, na obranu lesa... Prostě, co by měl za úkol, to by udělal s lehkostí a pln energie. Plně se probudil ve chvíli, kdy Aranel zvedla hlavu z jeho hřbetu. Byl to jakýsi znak, že už odpočinek stačil a je čas vstávat. Zvedl hlavu, když na něho promluvila a drcla do něho. Usmál se na ni a po jejím vzoru se zvedl. Pomalu protahoval svaly a čekal, jestli mu zakřupe v kostech. Naštěstí se tak nestalo, připadalo by mu to trapné, i když nevěděl o kolik jsou s Aranel od sebe. Popravdě mu to bylo úplně jedno, on se cítil mladý pořád, ale rokům neporučíš. Naštěstí se nic takového nestalo, takže po podobném protahovacím rituálu, který měla Aranel, se na ni zadíval. Užíval si pohled na krásnou vlčici a nechával se prostoupit pocitem, že patří k sobě.
Trochu se však podivil, když se ho zeptala, jestli rovnou nevyrazí. Jako nevadilo mu to, to vůbec, ale co smečka. Hodil to však docela rychle za hlavu. "Vedení nechám na tobě," řekl galantně a šibalsky se usmál. Vždyť dělali něco, co bylo v rozporu s tím, co chtěli původně a to jít lovit se smečkou. Ale znělo to mnohem lépe a dobrodružněji, než čekat na členy smečky. To mohli klidně i později. Teď si šli užívat čas jenom spolu. Poskočil si skoro jako malé vlče a pyšně se zařadil Aranel k boku. "Můžeme to mít jako průzkumnou výpravu. A nebo jen takovou hezkou procházku, jen pro sebe," řekl. Pořád se trochu bál, že řekne něco nevhodného nebo takového, čím to zkazí, ale tenhle strach naštěstí dost rychle odcházel.

// Středozemní propadlina

// Omlouvám se, zavalila nás úroda vína a aronie. :D

Aranel se ho zeptala, kde vzal svůj šátek. Aby pravdu řekl, vážně to nevěděl, dokud ho na něj neupozornila Kaya, tak si ho nevšiml. Pokrčil rameny, že opravdu nevěděl. "Je to možné, že jsem ho našel, jen si na to nevzpomínám. A nebo se opravdu jen tak zhmotnil," zauvažoval, ale doufal, že mu to třeba Život objasní. A pokud nebude vědět on, tak už opravdu nevěděl. Jenže ono to možná ve výsledku bylo jedno. Vykulil však oči, když se jeho milá zmínila o tom, že se kvůli svému šperku málem utopila. Čekal, jestli se k tomu bude pojit i nějaká napínavá historka, ale nejspíš to nebylo až tak dramatické, tedy kromě toho skoroutopení. "Jsi statečná," řekl a oblízl jí tvář.
Usmál se, když se jí líbil jeho plán. Měl z toho radost, že se tak hezky shodli. "Určitě ano, spousta vlků se sem už začala stahovat, tak zapracují na naplnění smečkového úkrytu," podotkl na to, že se k němu nesla spousta pachů. "Určitě to pochopí," souhlasil s Aranel. Vždyť byla skoro pořád jen v lese a jejich malý výlet k jezeru se skoro nedal počítat, jak to sama podotkla. No dobře, neřekla to přesně takhle, ale určitě to tak myslela. To už ale začala pomalu usínat, tak se zaposlouchal do jejího dechu a usnul, jako kdyby poslouchal ukolébavku. Sice už nebyla noc, ale takový denní šlofíček nebyl taky k zahození.

Raději jen pokýval hlavou, aby už ukončili debatu o Smrti. Nebylo to totiž to nejlepší téma pro čerstvě zamilované vlky. Ale rozhodně bylo zajímavé, takže se k němu mohli někdy v budoucnu vrátit. Pokud na to bude čas nebo si to bude pamatovat. Nyní si však užíval chvilky se svojí Aranel, protože věděl, že brzy budou muset vstávat a znovu se přidat do procesu smečky. "Uvidíme, co poví, až k němu dojdeme. Možná, že mi pomůže vyřešit záhadu, jak se mi na krku objevil ten šátek," řekl vesele a otočil hlavu k Aranel. "Kde jsi přišla k té ozdůbce ty? Dal ti ji Život nebo se jen tak někde válela?" Přemýšlel kolik vlků zná s ozdobami a jestli je našli nebo dostali. Bylo to vlastně také dobré téma na probírání, ale ne správný čas.
Usmál se mile na Aranel a spokojeně zamručel. Bylo to logické, že se neděkuje za takovou věc, ale on to cítil tak, že prostě poděkovat musel. Nikdy totiž nebyl šťastnější. Postupně však museli k sobě pustit realitu. Podíval se na nebe, které se chystalo ke spánku. Trochu se nejspíš i ochladilo, ale to nemohl říct určitě, když se společně ohřívali. Otočil se zpět na svou milou. "Co by si řekla na to, když bychom se trochu prospali, pak našli Baghý a Erlenda a začali se nějak zajímat o lov? Až bude smečka zabezpečená, tak když to alfa dovolí, tak můžeme vyrazit na malé dobrodružství spolu," řekl rozverně a čekal, jak se na to bude Aranel tvářit.

Trochu se otřásl při představě černé vlčice. Měl pocit jako kdyby stála za ním, když o ní Aranel mluvila. "To by vážně mohla? Měnit svůj vzhled, aby děsila vlky ještě víc? Myslíš, že může opustit svůj domov a škodit vlkům v jejich domovech? " Jeho oddanost smečce se rozrostla i na to, že by ji byl schopen bránit i před samotnou Smrtí. A Aranel chránit o něco víc. Vždyť to byla jeho, teď už to mohl říct, jeho partnerka, princezna, kterou za každou cenu chtěl rozmazlovat a chránit. Stále tomu nemohl uvěřit, ale bylo to tak.
Ještě se chvilku bavili o Norim, členovi, kterého Awarak dlouho neviděl a jak se zdálo, bylo to déle, než myslel. Snažil se představit si kamzíka, vzít jeho rohy a nasadit je Norimu na hlavu. Divná představa. "Jako, pokud si někdo přeje, že chce mít na těle něco, co mají jiná zvířata, tak je nechápu. Osobně bych to asi nechtěl. Ale nějaké proužky, čáry nebo klikyháky, to bych asi i bral, pokud by to nebylo v nějaké křiklavé barvě, třeba růžové. Ta by se ke mně nehodila," dodal zamyšleně a po dlouhé době si vzpomněl, že na krku má nějaký kus látky.
Byl maličko pokárán, aby nepřivolával katastrofy, které vyjmenoval. Zahanbeně sklopil pohled, nechtěl ničím kazit jejich hezkou chvilku. Jen ho přemohla praktická část, která vyvolávala tyto scénáře. Naštěstí na to bylo brzy zapomenuto, takže se zase vesele na Aranel podíval a nechal si vlepit další hubičku. To se neomrzí. Podíval se na svoji krásnou partnerku. "Za to, že tu se mnou jsi
Že jsme spolu, " zašeptal stydlivě a oplatí jí políbení.

// Mobilní post, snad tam nejsou hlouposti :D

Když Aranel vyprávěla svoji zkušenost se Smrtí a Awarak pozorně poslouchal. Bylo mu naprosto jasné, že pokud nebude zbytí, tak se té vlčici rozhodně vyhne. Však kdo by si chtěl takhle dobrovolně ničit den? "To její jméno ji tedy naprosto vystihuje a to jsem ji ani neviděl. Myslím, že zatím návštěvu u Smrti naprosto oželím," řekl upřímně a obdařil Aranel uznalým pohledem, že se nebála a vydala se za ní. Trochu řešili i Baghý, kde vlastně přišla ke svým křídlům. Bylo by s podivem, že by je získala od Smrti, jedině snad, že by se jí chtěla za něco pomstít, Alespoň takový si Awarak o Smrti udělal obrázek, z toho, co říkala Aranel. "Noriho? Na něm je něco výjimečného?" Zrovna tohoto člena měl v hlavě, protože on mu pomohl s prvním vzpomenutím, ale že by vypadal nějak jinak, než by měl? To si tedy nevybavoval.
Nyní však nebyl čas na nějaké takové úvahy. Tedy, čas by byl, ale prostředí a především to, že se s Aranel poznávali blíž, takové úvahy smetly do okrajů mysli. Byl moc rád, že se k němu bílá vlčice přidala, opojně dýchal její krásnou vůni. Její poznámku o tom, že vypadá takhle dobře, moc dobře slyšel a zalichotilo mu to. Ale zatím čekal s odpovědí, protože mě na srdci něco úplně jiného. "Přesně tak. Síly jsou pořád potřeba," řekl vážně a důležitě. "To je jednou sopka, pak tornádo, může přijít sněhová vánice, hromy, blesky, kroupy, všechno najednou. Útok plazivých zvířat," mlaskl při tomto výčtu a zakroutil hlavou, jako kdyby se jednalo o největší katastrofy světa, "vlk pak nemá čas na jenom takové krásné odpočinutí, kdy vedle sebe dva leží a to jim ke štěstí stačí," dodal jemněji a otočil hlavu na tu hezčí z jejich dvojice. Usmál se a spokojeně zamručel. Byl nesmírně šťastný. "Děkuji ti," zašeptal ještě a zaposlouchal se do jejího oddechování. Byla to zcela nová hudba pro jeho uši, kterou slyšel moc rád. A jemné šimrání všude, kde se o něho opírala, plus houpavý pocit v žaludku... Určitě tu nikde není takhle šťastný vlk, jako jsem teď já. I lov se mu zcela vypařil z hlavy, i když jako lovec smečky by na to měl přeci myslet! Ale to si třeba později uvědomí taky.