Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dámy stále rozebíraly lesní novinky a další jména vlků, kteří se tu ohřáli, našli na chvíli útočiště a pak se vydali na cesty. Bez rozloučení, bez nějakého vysvětlení. Sám měl z tohohle trochu strach, že jednou odejde aniž by to chtěl nebo nějak zamýšlel. Potřeboval si nějak uchovat vzpomínku na to, že tady má domov. Sotva s ním bude Aranel pořád běhat, aby ho nasměrovala zpátky domů. Věřil ale že jeho láska k ní ho domů dovede. Podíval se na tmavou vlčici a říkal si, jestli by truchlil, kdyby se rozhodla odejít. Neměl s ní velké vztahy a nějaké zážitky, ale asi by mu bylo líto, že odešla. Dokud by si na ni pamatoval.
Kaya prohlásila, že je jasné, že lov zvládne. Aranel ji moc nevěřila a snažila se jí z toho vyvlíknout, docela hezky. Druhá vlčice však stála za svým, že s nimi půjde. Awarak se na ni zadíval znovu, tentokrát pořádně. Byla pravda, že srst nevypadala úplně v pořádku a její celkový stav se zdál trochu unavenější. Ale nechtěl jí to rozmlouvat, cítil, že na to nemá právo. Jen se usmál a pokýval hlavou, že je rád, když se přidá.
Pak se jich však zeptala, jestli neznají vlčici, která má na sobě modré odznaky. Nebo rovnou celou modrou srst? Awarak se podrbal za uchem a zapátral v novodobé paměti, jestli nějakou takovou vlčici potkal. "Já takovou vlčici neznám. Myslím, že modrou srst bych si pamatoval," odpověděl, protože Kaya přenesla svůj dotaz i na něj. Sice jen očima, ale i tak. Byl vlastně rád, že může říct, jelikož do teď neměl toho moc co říct. Jen takové třeba věcné připomínky, ale ty asi nebyly potřeba.

Aranel trochu nově příchozí pokárala, že nebyla dlouho ve smečce. Přesto to bylo přátelské gesto, takže si znovu uvědomil jak laskavá je. Nejspíš byly dobré kamarádky, protože by Aranel mrzelo, kdyby Kaya opustila smečku a ani se nerozloučila. Znovu se bavily o bývalém alfákovi, kterého si opravu nemohl vybavit. Stále však doufal, že mu to pomůže jeho milá osvětlit, až bude chvilka času. Což mohlo být za dost dlouho, ale co už. Co ho však překvapilo, byla hořkost s jakou o tom mluvila. Jako kdyby měla být ona alfou. Když však nad tím uvažoval, zatímco se spolu vlčice dál bavily, tak na tom něco bylo. Jak si pamatoval její příběh, tak se zde vlastně narodila a celou dobu tu byla přítomná. Dávalo by smysl, že by se stala alfou, ale kdoví proč se tenhle Blueberry rozhodl, že přenechá své místo Baghý. Naštěstí měla Baghý dost rozumu, že si jako svou pomocnou tlapku vybrala právě bílou vlčici.
Nechtěl rušit jejich rozhovor, ale přesto, když se dostala na povrch jejich novinka, zazubil se a otřel se ramenem o Aranel. Nevěděl, jestli by to třeba nebylo Kaye nepříjemné, že by si tu před ní vyznávali hodně lásku. Tmavá vlčice vypadala v rozpacích, že neví co říct. Což by asi nevěděl ani on sám, takže jí chápal. Odpověděla mu, že je v pořádku, takže si oddychl. Přeci jen byla jeho spolusmečkovnice a tak měl potřebu se o ni zajímat a popřípadě starat. I když to by udělal, ať by se jednalo o jakéhokoliv vlka. Poté se Kaya dala do vyprávění, co se jí událo, proč byla tak dlouho pryč a že to byla nějaká divná hra Osudu. Awarak tajil dech při jejím vyprávění. "No, ještě že jsi našla cestu domů a neumrzla si tam," dodal po jejím vyprávění. Škoda, že nevěděla, co to bylo za vlčici, protože nikomu nepřál takový konec. "Šla by si s námi na lov nebo budeš po tak dlouhé a strastiplné cestě šetřit tlapky?" zeptal se a doufal, že ji nějak svým dotazem neurazí. Ne, že by nevěřil jejím slovům, že je v pořádku, ale chtěl jí dát šanci případně vycouvat, kdyby se na to necítila.

// VVJ přes Galtavar

Měl za to, že o magiích mluvili už hodně, ale rozhodně se k tomuto tématu chtěl v budoucnu vrátit. Doufal, že zatím nezapomene, co všechno se naučil. A kdyby jo, tak věřil, že mu to Aranel zase připomene. Na jednu stranu ji obdivoval, že se jí líbí a rozhodla se, že s ním bude, i když trpěl výpadky paměti. Zatím ho to ale nepotkalo, tak na to ani nechtěl myslet.
Aranel se mu svěřila, že se v rostlinách taky nevyzná jako nějaký velký odborník. Takže jsme na tom podobně, pomyslel si a usmál se na ni. Docela by ho zajímalo, jestli existuje nějaký vlk, který dokáže bezpečně rozpoznat veškeré druhy květin a stromů. Jenže mohlo být otázkou, jestli opravdu to zná nebo si jen vymýšlí, aby vypadal zajímavě... Byl si však naprosto jistý, že Smrt a Život věděli úplně všechno, když to byli bohové. Takže až k nim zajdou, tak se jich mohl zeptat. No možná jen Života, protože Smrt by si z ěnho mohla udělat akorát tak legraci. Nebo by to mohla myslet vážně a on by si myslel, že to je jen hloupý žert.
Překročili hranice lesa a Awarak se zhluboka nadechl. Bylo to krásné venku, ale dobrý pocit z toho, že jsou doma, ten se taky počítal. Sice bylo patrné, že se blíží zima, protože stromy byly holé, tráva namrzlá a borůvčí úplně bez borůvek. Sice byly všude ve vzduchu cítit, ale vidět je osobně by bylo přeci jen lepší. Jeho milá dala vědět do lesa, že jsou zpátky. Nepřidal se, Aranel to dobře zvládla sama. Byl však připraven, že zavolá vlka na lov, tedy jestli mohl. Ani nevěděl, že mu na to Aranel odpoví za několik chvil, ale to bylo ještě daleko. Zatím mu odpověděla, že si toho všiml dobře. Líbilo se mu, že se snaží na každém ročním období najít to dobré. I když musel pokývat hlavou, že souhlasí s tím, že je mnohem lepší když je všude bílý sníh a dá se v něm blbnout, než když kožíšky sužuje třeskutý mráz.
Mile se usmál, když ho zatahala za šátek a vydal se za ní dál. Držel se však v její těsné blízkosti, stále se toho nemohl nabažit. "Mno," mlaskl a zapřemýšlel jestli má opravdu nejraději jaro. "Když se nad tím tak zamyslím, tak mám asi nejraději mám ten přelom z jara na léto. Když to kvete, ale už je teplo na koupání. Ale jak jsi říkala, co se ti líbí na podzimu a zimě, tak to se líbí i mě. Blbnutí v listí a ve sněhu, to je taky dobrý. To teplo je přeci jen lepší," zasmál se a znovu se o Aranel otřel. Došli na dohled alfě, ale jak se zdálo, bylo kolem ní spousta života. "Trochu jo. A zdá se, že se jen tak nezastaví," dodal, ale stejně jako Aranel pozdravil Baghý pokynutím hlavy a usmáním se. Rozhlížel se kolem sebe, jestli uvidí známé tváře, když tu se ozvala Aranel, že oni taky můžou svolat lov. Ocáskem rozvířil listí, stejně jako Aranel. "Vidíš to, na to jsem se chtěl zeptat, jestli to taky můžeme udělat," zaradoval se a už se nadechoval, že zavyje, když tu k nim došla Kaya. Tedy přišel nejdřív její hlas, než ona sama, ale to byl detail.
Vzduch zase vypustil a zamával oháňkou na přivítanou. "Ahoj," začal pozdravem, ale tím taky asi skončil. Kaya sebou před nimi plácla na zem a vypadala, že se chce převážně bavit jen s Aranel. Proto do toho nechtěl zasahovat, ale dost ho překvapilo, že alfou byl někdo jiný, něž Baghý. Znal jsem ho? To jméno mi nic neříká, to se pak musím zeptat mojí lásky. Vlčice pokračovala a ptala se na novinky. Awarak pohlédl na Aranel, jestli má mluvit nebo si t o nechat na později, protože tmavá nevypadala zrovna v dobrém rozpoložení ohledně dalších novinek, i když se jich trochu dožadovala. "Hlavně že si se vrátila v pořádku. Jsi v pořádku, že ano?" Nedalo mu to a nakonec se jí zeptal na její zdravotní stav.

// Cedrový háj

Doufal, že se s ním Aranel nenudí. Byli totiž stále u magií a on se začínal maličko bát, že se jí toto téma už zajedlo. Proto se rozhodl, že se pokusí převést řeč někam jinam, aby se zase o něco víc poznali. Lesem proběhli jako nic a už byli u jezera, kde vlastně zjistil, že se mu Aranel líbí. Kde si uvědomil, že ji má rád.
I zde byla mlha, která se líně převalovala nad jezerem, takže koupání bylo dosti v nedohlednu. Viděl na ni, jak se jí to nezamlouvá, takže byl ještě víc přesvědčený o tom, že má raději horké dny, než chladné. Aranel ještě pokračovala se zmínkou o tom poznávání stromů a celkově rostlin. "No, nikdy jsem se nepovažoval za znalce. Nebo aspoň jsem to nějak nestudoval. Je možné, že na tohle magie země nestačí. Že s rostlinami můžeš hýbat, ale neznáš jejich jména. Což je docela hloupý, protože já být rostlinou a někdo se mnou začal čarovat, aniž by mě předem nepozdravil, to bych se naštval," řekl upřímně a zazubil se na ni. "Nevadí, když ti položím nějakou další otázku, která se nebude týkat magií? Myslím, že jsme o nich mluvili už dost, i když je to dost zajímavé téma a navíc bych řekl, že jsme určitě neprobrali ani třetinu z toho, co se o nich dá vědět. Ale moje otázka zní, všiml jsem si dobře, že máš raději jaro a léto, než podzim a zimu? Nejsem si jistý, jestli jsi mi to říkala nebo ne, ale takhle jsem to vypozoroval," řekl trochu stydlivě a aby zakryl rozpaky, že si možná nepamatuje informaci, kterou mu říkala (a to by bylo pouze z toho že zapomněl, ne že mu to mozek vymazal), tak ji raději věnoval oblíznutí na tvář a následoval ji domů.

// Borůvkový les (přes Galvatar)

//Jižní Galvatar

Přišli na území, kde se zdržovali také nějací vlci. Jejich pach cítil všude, ale neřekl by, že se jedná o smečku. Buď nějakou začínající nebo nějakou rozpadlou. I když ne, kdyby byla rozpadlá, tak ten pach není tak čerstvý. Věděl však, že jeden z těch pachů zná. Byl to vlk jménem Etney, kterého by mohl považovat za svého kamaráda? Nějaká dobrodružství spolu zažili, takže by ho tak mohl nazývat. Jestli to však měl stejně i druhý vlk, to nevěděl a zůstávat tu taky nechtěl. Byl teď přeci s Aranel. Jen chtěl odsud možná odejít trochu rychleji, aby je tu nerušili.
"Buď někoho najdeme a nebo si poradíme sami. Však jsme přeci nejlepší," řekl na její slova a zářivě se usmál. Všiml si, že oba používají slova v množném čísle, ale bral to zcela přirozeně, že to tak je správně. Zasmál se znovu při zmínce o svítícím zadku. Jo tohle se jim povedlo a měl za to, že je to bude provázet jako soukromý vtípek ještě nějakou dobu. Pak se zaposlouchal do příjemného hlasu Aranel, když popisovala, jaké další magie ještě má. Obdivně hvízdnul, když líčila, jak jednomu vetřelci přivodila nevolnost, když oxidoval v lese. "Dobře si udělala, aspoň tě neotravoval dlouho," řekl vážně a přitom se něžně otřel o její bok.
Tak jak se Aranel zamyšleně zeptala, tak se on zamyslel uvnitř. "Noo, tak nad tím jsem se nezamýšlel," řekl stále zadumaně a podíval se okolo sebe. Jako jo, vyznal se v základních stromech a rostlinách, ale jestli teď ovládá názvy každé kytičky, která existuje? Byla to další věc na zjištění. "Můžeme to taky vyzkoušet v lese, jestli se na to musím nějak soustředit nebo jestli to ve mně je. A nebo jestli magie až takhle hluboko nesahá," dodal nakonec. Slyšel jak si posteskla nad podzimem, nejspíš za to mohla přítomná mlha, ale na to nic neřekl. Zatím si však mohl pamatovat, že je Aranel spíše na jaro a léto. Tedy odhadl to tak, ale klidně se mohl potom zeptat. "Snad bude i hezký podzim, bez mlhy. A když ne, tak se před ním někam ukryjeme, samozřejmě, až zaopatříme smečku. Takže souhlasím, můžeme se pomalu otočit do lesa, abychom zjistili novinky a pomohli s lovem," zakončil vesele a přidal se k rychlejší chůzi. Cestou se samozřejmě nezapomínal občas dotýkat jejího boku. Stále potřeboval cítit její přítomnost.

// VVJ
// Pardon za proběhnutí bez povšimnutí, ale Awarak z toho měl trochu trauma, nebojte. :D

Aranel mu vysvětlila, jak to je se začátky používání magie. Bylo trochu překvapující, že ohlášení o počasí mu skoro nic nesebralo, ale probudit zpět k životu kvítek bylo dost vyčerpávající. "Možná to bylo tím, že na to probouzení kvítku jsem se fakt pekelně soustředil a hlášení o počasí přišlo tak nějak samo, jako blesk z čistého nebe. Takže jsem se na to nesoustředil a tím mi to nesebralo energii. A nebo mi jí to sebralo tak maličko, že jsem to rovnou přisoudil k ovládání země. Takže bych to možná pocítil, kdybych zrovna nic nepoužíval," zakončil svou úvahu. Když o tom tak přemýšlel, dostal z toho akorát hlad. Už se těšil, až si zaplní břicho, ale ještě to mělo čas. Hlad nebyl zatím nijak otravný, jen tam prostě byl.
Jeho milá ho označila jako možného výjimečného vlka, což se trochu zatetelil blahem a mrknutí jí oplatil. Sice takových vlků bylo určitě více, ale slyšet to od vlčice, kterou máte nejraději na zemi... To bylo něco jiného. Začal se smát, když Aranel vyslovila svoji úvahu s očima a magiemi. "To by teprve bylo zajímavý. Nebo kdyby jim oči blikaly podle toho, jakou magii zrovna použili," řekl vesele. Bylo mu prostě fajn. "Kolik máš vlastně magií? Vím, že ovládáš vodu a taky vzduch. Máš i další?" Byl takový příjemný čas na poznání dalšího střípku z jejího života.

// Cedrový háj

// Zítra :))

// Vyhlídka

Jeho milá ho ubezpečila, že bude opatrná. Usmál se na ni, protože to rád slyšel. Tedy ne, že by jí snad nevěřil, však ji znal, že je zodpovědná. Ale i tak o ni měl maličký strach, což bylo zcela přirozené. Tedy aspoň doufal. Nechtěl, aby se z něho stal vlk, který jí bude nějak bránit ve věcech, co má ráda, byl zbytečně žárlivý nebo ji snad přikazoval, jak se má chovat. Ne to rozhodně ne. Byl si skoro jistý, že se takovým partnerem nestane, ale i tak ji chtěl poprosit, aby mu řekla, kdyby to přeháněl. Zatím si ale poslech slova podpory, která mu řekla, když se mu povedlo maličko oživit kvítek. Sice se cítil maličko unaveně, ale dodalo mu to odhodlání. aby zkusil další rozkvétání květin. Asi až za nějaký čas, ale i tak se toho už tolik nebál. "Měl jsem z toho větší strach, ale vypadá to, že by to mohlo být v pohodě," řekl vesele. "Až najdeme nějaký další rostliny, tak to zase zkusím. A taky až naberu nějaké síly, ono to možná bude znít divně, ale cítím, že mi trochu ubyly." Pokrčil rameny, ale veselou náladu mu to nesebralo.
Nevěděl kam jdou, ale byl rád, že jdou. Poznají zase kousek mimo les a až se tam vrátí, tak mohou podat hlášení, jak je na jiných územích a kde viděli lovnou zvěř. Zatím tedy mohli mluvit o kamzících a že tady toho moc nevidí, takže sem chodit nemusí. Aranel do něho drcla a prohlásila, že to co pověděl byla další z magií. "Že bych jich měl tolik? A myslíš, že to bylo počasí? To by bylo opravdu užitečné a zrovna jsme se o něm bavili," řekl překvapeně a zase se smíchem. Bylo to totiž nepředstavitelné, že se zrovna bavili o magiích, o počasí a on sám touto magií disponoval. "Kde jsem ji ale tak mohl vzít? Že bych už někdy byl u Života nebo Smrti. Nebo myslíš, že se mafie můžou někdy jen tak prostě objevit? Aniž by se za bohy šlo?" Jemně do ní drcnul a podíval se na ni svými zlatými zraky. Stále se na ni nemohl vynadívat.

Usmál se na Aranel, když se jí líbil jeho nápad. Teď už jen najít nějaké nové vlky, se kterými se spřátelí a pak se vzájemně pozvou na jídlo. "Budeme muset pořádně koukat, abychom ho nepřehlídli. Podle mě se takový horal hledá velice těžko," dodal k tomuto tématu, ale už nebylo tak nejaktuálnější. Více se teď zaměřili na magie a jejich ničivé a pomáhající síly. Představil si Aranel, jak stojí na kopci a vedle ní se tyčí vzdušný vír, kterému poroučí. Byla to krásná a děsivá představa. Byla by pro něho neuvěřitelně mocná, což byla vlastně i teď. "Tak hlavně trénuj opatrně, aby se ti něco nestalo. To bych nebyl vůbec rád," řekl se strachem, ale vnitřně si přiznal, že by mu nevadilo o ní pečovat. Ale samozřejmě, že nechtěl, aby se jí něco zlého přihodilo. Možná, kdyby se o ní staral z jiných důvodů, z nějakého hezkého. Třeba kdyby čekala vlčata... Ale vždyť o ni můžu pečovat neustále. To se jí nemusí nic dít, abych o ni pečoval. Můžu přeci pořád. Dal si to jako úkol, že jí bude nosit dárečky pro radost a rozjasňovat den.
"Zemětřesení," zopakoval a u vzpomínky na otřesy od sopky se zachvěl. Zařekl se, že rozhodně nechce vyvolávat zemětřesení, jedině v případě, že by to mělo pomoci zachránit Aranel nebo smečku. Možná by udělal výjimku u někoho blízkého, ale za jiných okolností ne. Pak mu však odvedla myšlenky jinam, když se zadívala na podběl a jemně ho vyzvala, aby ho zkusil oživit. Zmateně se na ni podíval, pak zpátky na rostlinku, která určitě už byla připravená na spaní přes zimu, pak zase na Aranel. Dostal trochu strach, jak se na něj bude tvářit, když se mu to nepovede. Ale jak by jinak zjistil, jestli má opravdu magii země nebo jestli to tehdy u vody byla jen náhoda? A rozkvetení uvadlého podbělu neznělo nějak destruktivně ani složitě. "Dobře," zašeptal soustředěně a pevně se zadíval na podběl. Představil si, jak se mu do lístků a do okvětních lístků vrací barva a život, jak znovu rozkvétá svojí pomíjivou krásou, jak má znovu radost ze života. Opravdu pekelně se snažil, i na zimu zapomněl, ale jeho představa se nepromítla, tak jak by chtěl. Možná si to jen vsugeroval, ale trošičku, opravdu nepatrně se do jeho lístků vrátila trocha zelené barvy a maličko se rozjasnil. Ne úplně jako ve své plné síle, ale takhle si ho dokázal Awarak představit, že vypadal před pár dny. Trochu funěl, jako kdyby uběhl dlouhou vzdálenost. Radostně se však podíval na Aranel. "No na první pokus, který jsem vědomě vykonal, to není asi zlý," pronesl skromně a olízl Aranel tvář.
Přišel však čas na to, aby změnili působiště, aby si svoji přítomnost mohli užít i na dalších místech a prozkoumat další území. Oplatil své milé otření a usmál se ni. Po jejím vzoru se protáhl a těšil se na další nově objevená místa, kde třeba ještě nebyl. Pak mu však na mysl přišla jedna věc, kterou musel říct nahlas. "Dneska se sluníčka nedočkáme. A v noci bude pořádná kosa." Zmlkl a překvapeně se na Aranel podíval. A tohle bylo jako co? "Chápeš to? Kde se to ve mně vzalo?" To jako umí předpovídat počasí? Nebo to mělo co dělat s magií země?

// Jižní Galvatar

"Taky bych se tím asi nechlubil na potkání, ale řekl bych to jen těm nejbližším," dodal ještě k tématu mluvení s hmyzem. Nakonec se však usmál, když Aranel ukončila jejich debatu tím, že se můžou někoho zeptat. Nepadly ho totiž další slova, která by k tomu mohl dodat. "Naprosto s tebou souhlasím. Asi si necháme zajít chuť na kamzíky a jestli bychom potkali nějakého vlka, který je v horách jako doma, tak nás třeba pozve na večeři. A my ho na oplátku pozveme třeba na srnku nebo divočáka. Nebo muflona," začal plánovat nějakou náhodou budoucnost, jak se tak občas někomu stává. Uvědomoval si však, kde je realita, takže tohle bylo pouhým fantazírováním.
Zaujatě poslouchal, co by všechno mohli vlci s magií počasí umět. Bylo to vážně ohromující, znát a umět tyhle věci. Dokázat přivolat déšť, blesky, ale i naopak vítr, který to rozežene a nebo dokonce sluníčko. "To pak musí být ohromně mocní, když můžou ovládat počasí. Nebo aspoň mi to tak přijde, ale to vlastně může být s každou magií," konstatoval nakonec. Když už byli u těch magií, tak si oba uvědomili, že už zase fungují. Awarak tedy měl možnost vyzkoušet, co vlastně ovládá. Ale nevěděl na co přesně by se měl zaměřit, tak to nechtěl nějak pokoušet. Určitě se najde ještě spoustu času později. Osobně by se taky vydal někam dál, zdálo se, že mlha trochu ustoupila noci. Jenže, když se od Aranel byť jen na kousíček odtáhl, pronikal mu do těla velice nepříjemný chlad. A do toho se mu fakt nechtělo. Jenže už tu byli dlouho, tak by se mohli posunout. "Možná můžeme vyrazit, ale budeme se muset hýbat asi rychle, teda až budeme někde na bezpečnější půdě. Je docela kosa," zkonstatoval jasný fakt, ale byl tak pronikavý, že to musel vyzdvihnout. Nechtěl však rozhodovat za Aranel, třeba bude chtít počkat do rána, takže se víc přitulil a čekal, jak se jeho milá rozhodne.

// Pardon, pardon, zítra to tu bude. :D Já úplně zapomněla a teď už usínám. :D

Aranel se zalíbil jeho plán s průzkumem světlušek. Jeho samotného to naprosto nadchlo. Ani si nedokázal vybavit, jestli v lese nějaké světlušky přes léto byly nebo ne. Takže další průzkumná akce, ale tentokrát s jiným posláním. Začínal se těšit, jenže jeho milá narazila na první z mnoha problémů - kam s nimi, aby jim neuletěly. Nad tím začal taky uvažovat, protože mu to nedošlo. A zastavit nějakou světlušku, které by řekli: počkej chvilku, jen se podívám, jak je možný, že svítíš, to by asi taky neprošlo. "No máme celý podzim a zimu na to, abychom na to přišli. Protože neznám moc vlků, kteří rozumí hmyzu," dodal a podíval se na Aranel, jestli náhodou někoho takového nezná. Byla to vtipná představa dívat se na vlka, jak se plazí po zemi a tam se snaží promluvit třeba s pavoukem, ale vlastně, proč by to nešlo? Třeba někdo takovou magii má, jen ho ještě nepotkali. A asi se s ní nebude hned chlubit. Já bych si něco takového taky chtěl nechat pro sebe a pro vlky, kteří mi jsou nejblíž. Chvilku přemýšlel, jestli nemá třeba on takovou magii, jen na ni zapomněl, ale když neslyšel žádné hlásky v hlavě, tak usoudil, že asi není tím vyvoleným, který mluví s hmyzem.
"No právě. Když nad tím tak uvažuju, tak je dost možný, že ani já nejedl žádného kamzíka. Ne, že by mě to nelákalo, klidně bych zkusil zase nějakou obměnu masa, ale za to riziko to vážně nestojí. To si raději užijeme lov nějakého zvířete, které máme dobře načtený," usmál se a ramenem se otřel o Aranel, aby jí ukázal, že se na lov s ní těší.
Jak si správně myslel, byla trochu zklamaná z toho, že toho moc nevidí. Byl však moc rád, když se na něho přesto zazubila, když jí ukázal, jak to vidí on. Že jsou teď oni ti vládci, kteří zahalili svým hávem celý kraj. "Magie počasí? Tak to je hoodně dobrá představa. Myslíš, že umí ovládat i déšť a tak?" řekl vykuleně, ale pak se zase zklidnil. Jen ho zkrátka představa takové magie uchvátila. "To snad ne. Ale ještě tu klidně chvilku vydržím, "řekl a přitulil se víc k ní. Poté jim kožíšky počechral horký vzduch, který se tu vzal odnikud. Magie? "Jee, magie už funguje, všimli jsme si toho vůbec?" zahlásil možná zbytečně, ale vážně si nebyl jistý, jestli na to už přišli nebo ne. Jenže on měl teď v hlavě jen svoji krásnou bílou lásku a na nějaké normální uvažování mu tam moc místa nezbývalo.

Aranel mu ještě potvrdila, že se mu žádný svítící zadek neudál. Nepatrně si oddechl a přikývl na její slova, že toho by si asi už všimli. "To asi jo, ale kdo ví, jak to u těch světlušek funguje. Někdy, když jsem je pronásledoval, tak najednou zhasly a bylo po srandě," řekl dávnou vzpomínku na vlčecí léta, kdy jako malí pronásledovali v podstatě všechno, co se hýbalo. A jak si pamatoval, tak tohle světlušky dělaly. "Až zase bude jaro nebo léto, mohli bychom nějakou najít a zkusit vykoumat, jak se jim daří svítit. Protože na jednu stranu to je naprosto fascinující," a na tu druhou strašně vtipný.
Jeho milá byla úžasná, protože i když byli spolu na procházce, tak přemýšlela nad tím, jak by se dal kamzík použít jako jídlo pro smečku. Neviděl v tom, že by mu nevěnovala tolik pozornosti, kolik by měla, vůbec ne. Viděl v tom obří oddanost smečce a to v něm probouzelo ještě větší lásku k ní. "Jako mít kamzíka k večeři je dobrý, není to tak častý. Ale když žijou v tomhle, tak je jasný, že není tak často v našich žaludcích. Spíš pak najdeme nějakou obvyklejší kořist v přístupnějším terénu," řekl vesele, aby ji ukázal, že i on dokáže myslet na smečku, když je tím lovcem.
Po krátké cestě, kdy mu na čumáku přistálo pár pusinek, což bylo moc příjemné, se konečně ocitli nahoře. Nemusel to ani nějak moc rozdýchávat, za což byl nesmírně rád. Noha ho bolet nezačala a ani jiná část těla se nehlásila o slovo nebo mu nechtěla dát najevo, že tohle teda přehnal. Aranel se posadila tak šikovně, že si mohl přisednout hned vedle ní a společně mohli sledovat probouzející se den. Akorát neměli moc štěstí na počasí. Když začalo svítat, tak krajinu pod nimi obalovala hustá mlha, sluníčko se neukázalo, ale na jejich kožíšky začaly dopadat kapky deště. Kdekomu by to určitě zkazilo náladu, ale Awarak se snažil ve všem vidět a najít něco hezkého. Díval se pozorně po krajině a... No dobře, moc hezkého v okolí toho neviděl, ale pocit, že je vedle Aaranel a společně se dívají na mlhou zahalenou krajinu, tak v tom bylo něco kouzelného. A vlastně to nejkrásnější sedělo vedle něho. "I když toho není moc vidět, tak je to kouzelné. Představa, jak všechno zahalí mlha. A my tu nad ní sedíme, jako nějací čarodějové, kteří ji vytvořili," zamával packami, jako kdyby něco míchal a zase se opřel o Aranel. Jo, užíval si to tu. Jen doufal, že není moc zklamaná, protože se těšila na vyhlídku a vidí jen tu mlhu. Ale snad ne.

// Středozemní propadlina

Awarak pokyvoval hlavou a představil si, jak někomu září oči jako světlušky, díky čemuž by viděl dobře ve tmě. Jenže Aranel se začala smát velice hlasitě, až se na ni Awarak se zájmem podíval, co přesně ji tak rozesmálo. Naštěstí se o to s ním brzy podělila, ale dalo jí to trochu práce, když se u toho smála. Awarak se začal smát ještě dřív, než mu to celé dořekla, protože její smích byl krapet nakažlivý. No a když vybalila celou svou představu, musel se zastavit vedle ní a řehtal se na celé kolo. "Zkusil jsem si to představit," povedlo se mu ze sebe vysoukat koktavě, jak se do toho pořád smál. "A myslím, že takový vylepšení bych si vážně nepřál," dodal po chvilce už trochu uklidněně. Ještě se raději podíval na svůj zadek, jestli nevyzařuje nějaké světlo. Jen tak pro jistotu, kdyby si nějaký bůh usmyslel, že bude prča mu něco takového přičarovat, když už se o tom zrovna baví.
Když už se jakž takž uklidnili, pokračovali dál v cestě. Awarak se nechal svou milou vést, ale nebyl daleko za ní. Jen nepatrný kousek, aby se jí nepletl kdyby chtěla někam odbočit, ale zároveň aby jí byl co nejvíce nablízku. Stále se totiž nenabažil její přítomnosti. "To se moc těším," řekl. V hlavě mu proběhlo, že ho snad nezačne bolet noha, ale nechtěl si nijak stěžovat. To nedělal nikdy. Pak mu došlo, že by měl upřesnit na co se přesně těší, protože Aranel ještě mluvila o kamzících a i když neřekla přesně, že by je mohli otravovat, mohla by jeho slova pochopit i tak, že se těší na ty kamzíky. "Na tu vyhlídku se těším ne přímo na ty kamzíky. Ti by klidně mohli být někde daleko od nás." dodal raději. Aranel trochu zpomalila, když výstup začínal být prudší. Awarak byl docela rád, protože jak si začínal uvědomovat, takové kopce ho začínaly pomaličku zmáhat. Navenek by však nedal najevo nic, protože si to nechtěl připustit. To jako začínám stárnout? Snad ne! Usmál se na svoji milou a při výšlapu jí věnoval další hubičku. Když šli pomaleji, tak se to dalo zvládnout v pohodě, ale těšil se, až dorazí do cíle jejich cesty a bude si moci na chvilku oddechnout. Jen na moment, popadnout dech.

// Borůvkový les

Poskočil si, když to byla romantickonaučná procházka. Takový typ se mu líbil vůbec nejvíc. "Taky mi to tu nic neříká," zazubil se a podíval se ještě jednou okolo sebe. Ještě, že byli vlci a uměli dobře vidět po tmě, ale i tak bylo velice nebezpečné tudy chodit nějak moc rychle. Všiml si totiž, že některé úseky cesty byly tmavší, než po kterých šli. Byly podobně tmavé jako noční obloha. Brzy ho na tento fakt Aranel upozornila. "Koukám, že toho moc nevidím. Naštěstí nás příroda obdařila nočním viděním, protože kdybychom v noci neviděli vůbec nic, tak bychom tam možná i spadli," řekl vážně a udělal další opatrný krok. Ale stálo to za to, tedy věřil tomu, že místo, kam jdou bude hezké. Většinou totiž těžká cesta nesla krásný cíl.
Moc toho nenamluvili, ale to nevadilo. Užíval si společné přítomnosti, kdy cítil, že má Aranel vedle sebe. Občas jí vrátil její drcnutí, samozřejmě velice jemně, jen takové otření, aby ji nevychýlil z rovnováhy. Naštěstí ten nejvíc těžký úsek měli za sebou dost brzy, tedy aspoň Awarak myslel, že byl nejtěžší. Všiml si totiž, že se trochu uvolnila a jde uvolněněji, i když to bylo velice nepatrné. Ale znamenalo to, že jim bezprostřední upadnutí ze srázu už nehrozí. "Dobře. Jestli to je nějaká vysoká skála nebo tak něco, tak by tam mohly být krásně vidět hvězdy a měsíc," řekl a podíval se na oblohu. Byla dneska jakási jiná, a přišla mu až moc světlá na to, že by měla být hluboká noc. Ale docela by se na ni podíval někde, kde se jim nebudou plést stromy, větve a tak.

// Vyhlídka