Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naklonil jsem hlavu na stranu. "Panošem?" zeptal jsem se se zájmem. Nikdy jsem nás nepovažoval za nějakou elitu nebo za nějaké prince, aristokraty nebo královskou rodinu. A to, že můj syn získal někde nějakého panoše mi přišlo divné. Hlavně aby k tomu nenutil nějaké nebohé vlče, pomyslel jsem si ještě.
"Na hranice se určitě můžeme jít podívat. I kdyby tě tato povinnost dlouho nečekala, je dobré vědět, co se má kontrolovat a jak poznat, že je potřeba je obnovit," souhlasil jsem. Nad lovem jsem se zamyslel a pořádně si syna prohlédl. Jasně, nějaký zajíc nebo myš nebo nějaká taková malá drobotina k jídlu nebyla už pro něj výzva. Zároveň však jít na nějakou vysokou bylo možná trochu riskantní. Jistě, už byl dost urostlý, silný byl určitě taky. Ale které zvíře by se takhle ve dvou dalo ulovit? Srnka? Laň? Laň asi ne, ta je silnější a rychlejší než srnka. Muflon a daněk jsou už taky silnější zvířata. "Myslím, že na srnku bychom my dva mohli stačit. Tak se vydáme na kontrolu hranic a pak půjdeme pro nějakou srnu? Ať si užijeme lov jen táta a syn?" navrhl jsem a vydal se zpátky do lesa.

// Les

Byl jsem rád, že Arminius své sourozence přijal s takovým nadšením. Sice je ještě neviděl, ale věřil jsem, že budou dobrá parta. Nebo, že alespoň jeden z nich bude parťák. Usmíval jsem se, ale pak jsem trochu ztuhnul. Tohle mě nenapadlo, že by se mohlo některé z našich starších dětí cítit odstrčené. "Určitě ne. Sice nás, mě a Aranel teď potřebují víc, než vy. Ve smyslu toho, že potřebují ochranu, dohled a trochu muchlování. Ale zároveň chci totéž pro vás starší. Tedy, myslím, že o rodinné objetí a dohled za zadkem už nemáte takový zájem, ale o ochranu a nějaké společné procházky či průzkumy ještě zájem bude?" dodal jsem s otazníkem na konci. Rád bych totiž věděl, jak to vidí on. Jestli by chtěl jít na nějaký společný lov, jen my dva, jestli by chtěl jít očíhnout co se kde děje a co kde je, jestli by chtěl navštívit nějakou smečku v rámci přehledu o smečkách... Jestli by chtěl pomoci najít nějakou slečnu...

Líbilo se mi, že má Arminius zájem o chod smečky. Znamenalo to, že tu chce s námi, alespoň prozatím, zůstat. Pokýval jsem hlavou, když se začal smát představě barda. Jako, taky jsem tu funkci moc nechápal, ale tak proč by ne. Když je v zimě nuda, tak se takové rozptýlení hodí. Ale představit si na místě barda Arminia? Asi ne. To by všechny historky byly o něm. A jeho dobrodružstvích. S trochou příkras, pomyslel jsem si pobaveně.
"Hlavní rytíř smečky tu opravdu ještě není. Takže je tahle pozice volná," přikývnul jsem na jeho otázku. Figuru podědil po mně, takže na ochránce měl dobrý základ. Už jen dotrénovat sílu, trpělivost a další vlastnosti a bude to hlídač hranic jako dělaný. I když se zatím moc hlídat nemusely, kromě občasného značkování. No jo, to bych se měl taky zase podívat. Ten čas letí.
Trochu jsem čekal výbuch. Špatný výbuch, že jsme mu nic neřekli, že byl odstrčený, že už nebude jediný syn. Ale bylo to zbytečné, protože právě to, že už nebude jediný syn, z toho měl obrovskou radost. Spadl mi kámen ze srdce. Samozřejmě, že se ptal, proč jsme mu jeho bráchu zatajili, ale ne podezíravě. Spíš zvědavě. "Není to tak, že bychom je zatajili," začal jsem mluvit rovnou o všech jeho nových sourozencích, abych v tom nedělal ještě větší guláš, než se mohl zdát. "Ale byli jste dlouho na lovu, pak se narodili a potkal jsem tě až teď, když se tvůj bratr Arsen, rozhodl vydat na malý průzkum. A neboj, je stále v lese, viděl jsem ho, jak si povídá s Varjou. Navíc Aranel už se taky chystala jít ven ještě s tvými dvěma novými sourozenci: sestrou Einor a bratrem Quercusem. Takže už nejsi ten, kdo má dvě sestry. Nyní jsi vlk, který má i dva bratry. A samozřejmě i novou sestru, ta k tobě třeba taky bude vzhlížet, protože mít staršího bráchu, to je pro malé vlčice sen," mrknul jsem na něj. Jako neměl jsem jistotu, že to tak bude. Jen jsem chtěl, aby Einor nějak nezasklil. "A netrap se tím, jestli je naštvaný. Určitě nebude. Vlčata celkem rychle zapomínají nebo když uděláš něco hustýho, tak si ho tím získáš zpátky. Kdyby tedy měl na tebe zlost," snažil jsem Arminia uklidnit. "

Byl jsem rád, že jsem mohl syna pochválit, Bylo vidět, že z toho měl radost. Zeptal se mě, co se ještě dá ve smečce dělat. "Je plno funkcí. Nejdůležitější jsou lovci a ochránci. Ale můžeš pro smečku dělat i jiné věci. Třeba být něco jako průzkumník, který zkoumá okolí a chodí s dobrými tipy, kde jsou louky s jakými zvířaty, kde je zdroj pitné vody a tak. Sice u nás s vodou zatím problém není, ale hodí se mít přehled o svém okolí," mrknul jsem na něj. "Dále můžeš být něco jako zvěd nebo mírový posel, který zastupuje naši smečku u jiných smeček. Adiram, vlk z našeho lesa je zase bard, protože hezky zpívá. Nebo si můžeš vymyslet nějakou svou funkci a když ti ji alfa schválí, tak ji můžeš vykonávat. Třeba dodavatel kůží do úkrytu," vyjmenoval jsem, co mě napadlo. Existovalo toho určitě víc, ale já si zrovna na další věci nevzpomněl.
K proběhlé neshodě na lovu jsem se asi už ani nechtěl vyjadřovat. Jen jsem souhlasně pokýval hlavou, že to bere tak dospěle a vážně. Sice se to pokusil hodit na Keziah, ale mě šlo o to, aby si vzal ponaučení, že by se mělo vše řešit s klidnou hlavou. Pokud to bylo samozřejmě možné. Ne vždy to totiž šlo. "Chápu, já na jména jsem taky kolikrát špatný. Aranel mi musí kolikrát pomoci, protože mi mozek někdy nepracuje, jak by měl," poukázal jsem na svůj problém s pamětí a snažil se tak Arminia povzbudit.
Arminius chtěl za každou cenu ukázat, že si s vlčetem poradil dobře. Že cizinci na území nepatří, pokud nejsou v doprovodu někoho ze smečky nebo pokud to nemají od alfy dovolené, jako třeba Aithér. Nejspíš bylo na čase vysvětlit celou situaci. Stáhl se mi trochu žaludek, jelikož jsem nevěděl, jak zareaguje. Ale uklidňoval jsem se tím, že určitě bude rád za to, že má bratra. Nebo vlastně dva bratry. "Souhlasím s tím, že cizinci na území nepatří. Pokud nejsou v doprovodu jiného člena nebo to mají od alfy přímo dovolené. Jenže u vlčat je to jiné. Nemůžeme zahánět vlčata, protože venku sama nepřežijí. Pokud jsou ztracená nebo pokud je rodiče opustili, je naší povinností se o ně postarat. I když můžou být drzá a nesnesitelná," ušklíbl jsem se, protože pár takových drzých vlčat jsem potkal. "Jenže, tohle vlče není tak úplně cizinec. Možná se ti tak ze začátku zdál, ale pravdou je, že mu v žilách koluje stejná krev, jako tobě," chodil jsem stále kolem horké kaše a díval se na Arminiovi reakce. "Je to totiž tvůj mladší bratr," dodal jsem nakonec a byl připravený vyběhnout za ním a zastavit ho, kdyby se rozhodl, že to je moc velká novinka a chtěl zdrhnout do lesa.

Samozřejmě, že jsem syna viděl rád. Ale nemohl jsem ho ňuchňat, jako když byl malý. Bylo to totiž vidět na jeho postoji - jsem velký drsný vlk, který ale rád vidí svého tátu. Usmál jsem se na něj a vyslechl si, jak dopadl lov. Byl jsem rád, že nikdo nepřišel k úhoně, tedy alespoň fyzické. Nad hádkou jsem si však trochu povzdechl. Věděl jsem, jak dokáže být Kaya drsná. Hlavně, když se najde někdo, kdo se s ní rád pohádá. Ale nemyslí to zle, co jsem si tak matně pamatoval, brala to jako výchovu do života. Lekci. Jenže taková lekce by se mola dělat kdekoliv jinde, jen ne na lovu. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že Zelenáč bude nový lovec, Varja. Nakonec jsem poklepal syna po rameni. "Dobrá práce Arminie. Jsi silný vlk a pro smečku dobrý lovec. Pokud tedy budeš chtít být do budoucna lovcem," dodal jsem, aby věděl, že lov nemusí být jeho hlavní zaměření. "Ta hádka mě mrzí. Nebyl jsem u toho, takže nemůžu soudit, kdo byl strůjcem, kdo měl nebo neměl právo se hádat. Teď už si z toho můžete vzít ponaučení pro příště. A také si pamatuj, že na lov hádky nepatří. Takže je dobře, že se vám i přes komplikace povedlo losa ulovit," dodal jsem. Na nějaká další moudra jsem neměl nápad. Ale ono se z toho asi víc mouder vytřískat nedalo. Snad už jen poslední poznámka. "A ať je jasno, Zelenáč se jmenuje Varja. Nemuselo by mu to být příjemné, kdyby se mu říkalo Zelenáč," poznamenal jsem. Sice jsem ho neznal, třeba by se mu taková přezdívka líbila. Vycházel jsem ze svých zkušeností.

Při zmínce o cizinci se do popisu trochu zamotal. Ale jasně, pro něj byl Arsen cizinec. Stejně jako Arminius pro Arsena. Oddechl jsem si, že se tu nemotal nikdo cizí a poslouchal, jak to můj prvorozený syn zvládl. "Snad jsi ho moc nevyděsil. Protože jestli se vypařil, tak bychom ho měli co nejrychleji najít. Jinak nás máma nepochválí," řekl jsem mírně zhrozeně a přidal jsem vyvalené oči. Věděl jsem, že byl Arsen v lese, takže jsem si tuhle scénu mohl dovolit. Sice jsem chtěl začít s poučením, že vlčata, i cizí, by se neměla z lesa vyhánět, ale to mohlo přijít později.

// Les

Byl jsem tak dopálený, že se tu jen tak potuluje vlk, který děsí malá vlčata, že jsem bouřku úplně minul. Teda spíš vypustil. Zmáchaný kožich mi nevadil, blesky mě neděsily a naštěstí to nebylo tak hrozné, že by u nás padaly větve. Ale dle toho, jak mi packy čvachtaly v půdě mi bylo jasné, že to někde mohlo být i na popadané stromy a polámané větve. Ještě, že máme zdravé stromy.
Čím víc jsem se blížil k tůni, tím víc jsem byl zmatenější. Protože jediný pach, který jsem cítil byl Arminia. A nikoho cizího. Vztek mě krapet opouštěl, a když jsem se vyloupl až u tůně, místo něj přišel úsměv. Opravdu tu byl můj prvorozený syn. Ocas se mi začal vrtět, jak jsem ho rád viděl. "Arminie," zvolal jsem vesele a po naštvání nebylo ani památky. Místo toho přišlo malé zmatení. "Tak rád tě vidím. Jak to šlo na lovu? A pověz, nebyl tady nějaký cizinec?" padala ze mě otázka za otázkou. Potřeboval jsem to vědět všechno.

31.7. - Awarak https://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les#post-240175

Další značkování nejpozději 30.9.

Značkopost

Vyšel jsem z jeskyně ven a nasál čerstvý vzduch do plic. Ne, že by snad v jeskyni nebylo vzduchu spousta, ale přeci jen, cítit na tváři čerstvý vzduch bylo osvěžující. Vydal jsem se pomalu k místu, kde jsem naposledy viděl mizet Erlenda, Aithéra a také jsem věděl, že odtamtud byl cítit onen cizinec. Ale už když jsem se blížil k místu, kde strávili nějaký čas, bylo jasné, že tu už dlouho nikdo nebyl. Naštěstí se kolem neválely chlupy nebo nějaké jiné stopy po boji. Co se však kolem také moc neukazovalo, bylo označení hranic.
Proto jsem se toho ujal, jako správná beta. Nebo aspoň taková beta, kterou jsem chtěl být. A mezi povinnosti bety patřilo? Ano, značkování území. Zkontroloval jsem močák, jestli mi na naše hranice vydrží zásoba. Nebylo to úplně ideální, ale na nějakou část hranic mi to dá. Dal jsem se proto do práce. Moc srsti mi teď v létě neopadávalo, ale i tak bylo příjemné se podrbat o kůru stromu. A sem tam nějaký chlup jsem tam také zanechal. Nemusel jsem samozřejmě značkovat každý druhý strom, protože to bych tu byl tak do zimy. Dělal jsem takové úsekové pauzy, aby to na sebe hezky navazovalo. Tu jsem kůru trochu oloupal drápy, tu ulomil zuby pár větví, tady se vyčůral... Pomalu, ale jistě jsem šel kolem celého našeho lesa. Na hranici s druhou smečkou, kterou jsem cítil celkem silně, jsem si dal více záležet. Ne, že bych očekával nějaké spory, za tu dobu, co jsem tu byl (a co jsem si pamatoval) k ničemu takovému nedošlo, ale lepší je být připraven a vymezit si hranice. Jenom pro jistotu.
Poté jsem znovu pokračoval svým tempem. Cítil jsem v lese přítomnost a také proběhnutí Kezi a Arminia, což byl konečný důkaz o tom, že jsou z lovu zpátky. Ovšem, cítil jsem také pach mého stále ještě nového syna, Arsena. Trochu jsem se zamračil, co přesně tu dělá. A jak a kdy se dostal ven. Jak to, že jsme si toho ani jeden z nás nevšiml? Nebo o tom Aranel ví?
S obchůzkou hranic jsem byl u konce, takže mi zbývalo jen se rozhodnout, jestli chci jít zpátky do úkrytu a zeptat se Aranel, zda má ponětí o Arsenově malém výletě. Nebo jestli se chci vydat přímo za ním. Jenže, jak bych se měl zachovat? Být hodný táta, který ho vrátí za mámou? Být zlý táta a říct, že se nesmí takhle vytratit?
Ještě chvilku jsem váhavě přešlapoval na místě. Šel jsem blíž, za pachem Arsena a viděl jsem, že je v přítomnosti Varji. Trochu mě to uklidnilo, ale to, co můj syn řekl, se mi ani trochu nelíbilo. Kdo co udělal u tůně? Vydal jsem se proto tam, abych srovnal toho někoho, kdo děsil mého malého syna.

// Tůň

// I tady moc moc veliká omluva. Dovolená, dům, zahrada, práce, dítě, plánování svatby, druhý dítě na cestě je toho moc :D

Sledoval jsem drobné začátky krůčků našich dětí. Úsměv mi hrál na tváři, ale když Aranel řekla, že se pytlíčky blech daly do pohybu, zatvářil jsem se zděšeně. Ovšem jen naoko, z legrace. "Ó jéé, tak brzy? To snad ne, " předstíral jsem zděšení ale smích z hlasu jsem nedokázal dostat.
Vlčata byla z průzkumu unavená, tak se znovu zachumlala k Aranel. Začínal jsem si uvědomovat i přítomnost dalších vlků v jeskyni. "Řekl bych, že se vrátila lovecká skupina pod vedením Varji, " podotkl jsem a snažil se identifikovat, čí pach je dalšího přítomného vlka. Že mi Aranel pomohla rozpoznat vlka jménem Jinks bylo hezké, ale nebyl jsem si jistý, jestli si ho pamatuji. Možná jo, ale taky možná ne.
Došlo mi, že jsem v jeskyni dost dlouho. Měl bych se podívat, jestli si Erlend a Aithér poradili s tím cizím vlkem. A taky prohlídnout hranice. "Asi bych se měl vydat na průzkum hranic. Jestli ten cizák odešel a jestli jsou hranice dobře čitelné. Pak se zase za vámi vrátím," políbil jsem Aranel na čumák a vydal se z jeskyně ven.

// Les

Seděl jsem po boku skoro celé své rodiny a nemohl si vynachválit to štěstí. Siberia se nabídla, že se půjde po sourozencích podívat, a zároveň nevypadala nějak nazlobeně, že Aranel její návrh jména trochu upravila. Rozloučila se s námi a vystřelila ven.
Cítil jsem, že se někdo vrátil do úkrytu, ale pach dotyčného byl pro mě zapadlý v mysli. Někdy jsem s ním měl tu čest, ale nevěděl jsem kdy. Nově příchozí zamířil do jeskyně alf a tam zůstal. Nadzvedl jsem jedno obočí a podíval se tím směrem. Čekal jsem, jestli na to něco Aranel řekne. Jeden vlk také mířil ven z úkrytu. Byl to Cyril, který tu snad od té doby, co jsme šli na lov, spal. Pousmál jsem se a podíval se na malé uzlíčky, které už opatrně začaly pohlížet na svět. "Ahoj, děti naše, " pošeptal jsem a sledoval první a neohrabané krůčky svého syna. Dal jsem k němu čumák a opatrně ho přisunul zpátky k Aranel. "Ještě počkej rychlíku. Ještě na to máš dost času. "

Dokud se Aranel nezajímala, nějak mi nedošlo, že bych se měl začít strachovat o druhou loveckou skupinu. Že jsou na lovu už vlastně dost dlouho na to, aby už byli zpátky. A že to je skupina poskládaná z nováčků a Kayi. I když nováčkové byli naše děti, stále byli loveckými nováčky. "Určitě budou v pořádku," řekl jsem klidně, abych ji ještě víc nerozrušil. Protože k tomu stačila i zmínka o tom cizinci. Proč tedy přidělávat další a další vrásky na čele mé krásky? Přikývl jsem na znamení, že šel situaci k hranicím zkontrolovat Aithér. Mohl jsem to jít obhlídnout když tak také později.
Znovu jsme se dostali ke jménům. Nebo spíš, my u tohoto tématu byli pořád. Ale už jsme se dostali dál. Jméno už měli nejmladší syn a také dcerka. Sibi byla možná ještě více nadšená z vymyšleného jména, než Aranel. Rozhodně více, než Einor, ale ta měla zatím jen starost o to, aby měla plné bříško, maminku u sebe a dostatek spánku.
Nakonec se přeci jen Siberia přidala s nápadem pro nejstaršího syna. Akorát její verze jména mi nesla moc přes jazyk. Anser, Anser, Arsen... Který z těchto jmen je lepší? Když jsem slyšel obě jména vyslovená, možná že přehozená písmenka zněla o trochu líp. "Možná, že Arsen je maličko lepší na vyslovení. Ale bez tebe bychom na to nepřišli, takže děkujeme za dobrý tip," mrknul jsem na starší dceru a usmál se na ni. Byla úplně nadšená z mladší sestřičky. Možná, že doufala, že v ní bude mít takovou tu sestru, kterou potřebovala. Více emoční, více takovou holčičí. Kezi nebyla špatná, ale byla hodně uzavřená. Tak snad Einor splní její očekávání, pomyslel jsem si a sledoval všechny své poklady. Moje srdce bylo velice naplněno štěstím.

Uklidnil jsem se, když mi Aranel řekla, že by měl být nejmenší drobeček v pořádku. Sibi byla z maličkých úplně unesena, asi stejně jako já. Možná i o maličko víc, což bylo trochu s podivem, ale mohlo to být. *Že by se už připravovala na svou budoucí roli matky. Samozřejmě je teď ještě brzy, ale někdy třeba v budoucnu...
Akorát, že nevěděla, jaké jméno by jim dala. Jistě, byla to zodpovědnost, velký krok, který bude malé vlky provázet celý jejich život. Pokud se nerozhodnou, že se jim jejich jméno nelíbí a nezvolí si jiné. Pokýval jsem hlavou, když Siberia poznamenala, že se jí její jméno líbí, i jejích sourozenců. Což mě vytrhlo z přemýšlení i jménech, protože se mě Aranel ptala, jestli se už vrátili Keziah a Arminius. A Varja a Kaya. "Uhm, neviděl jsem je. Ani necítil v lese. Jediný, kdo tam byl, byl Erlend a nějaký cizinec na hranicích, jehož vytí bylo dost divné. Rozkazovačné. Měl jsme nutkání ho jít zkontrolovat, ale samozřejmě, že jsem chtěl nejdřív zkontrolovat tebe. Tedy vás, " dodal jsem něžně a sledoval malou dcerku, jak spinkala s tlapkami na bratrech.
Aranel navrhla jméno pro nejmenšího syna." To je, pěkné jméno. Quercus, " převaloval jsem ho na jazyku, jestli zní dostatečně "silně", jak to pojmenovala moje láska. Znovu jsem se zadíval na dceru. "A pro dceru třeba jméno, jméno, jmé-nooo Einor, " řekl jsem nakonec a podivil jsem se, kde jsem takové jméno vykouzlil.

Byl jsem celý dojatý. Nemohl jsem se na ně vynadívat. Aithér odešlel a místo něj přiběhla Sibi. Doufám, že se půjde podívat na toho cizince, napadlo mě ještě na účet mého kamaráda, ale už jsem zase věnoval plnou pozornost mě rodině. Teď, když stála Sibi vedle těch maličkých kuliček, mi došlo, jaká velká slečna už z ní je.
I k ní jsem přitulil svou hlavu a usmál se na novopečenou maminku když mi pochválila kvítek. Se zaujetím jsem poslouchal napínavý příběh narození nejmladšího syna. "A to ničemu nevadí? Chci říct, je v pořádku, že ano? " Takhle na pohled byl sice menší, ale dýchal, jedl, spal, což dělali i jeho sourozenci. Aranel však vypadala v klidu, tak jsem se uklidnil i já. "Chtěl jsem ulovit i zajíce, ale nejdřív jsem táhl pryč kožešiny, pak jsme tě chtěl zkontrolovat a pak jít. Ale už se mi odcházet nechce," přiznal jsem popravdě a omluvně se usmál. "Ale pokud by si nějaké jídlo chtěla, tak něco čerstvého půjdu ulovit," dodal jsem.
Ovšem byla potřeba vyřešit ještě jedna věc. No vlastně tři věci. Jména. Na vymýšlení jmen jsem byl úplně, ale úplně špatný, nenapadalo mě nic, žádné jméno, které jsem třeba někdy slyšel. U prvního vrhu to bylo jednodušší. "Jak jim jen budeme říkat?" snažil jsem se pohledem hypnotizovat malé kuličky, jako kdyby by měly říct, jak se chtějí jmenovat. "Nemáš nějaký nápad?" otočil jsrm se na Sibi. Byla naší součástí, byla skoro u porodu, takže klidně mohla mít nějaký nápad. Nebo třeba by řekla jméno a my ho poupravili.

// Les

Ještě, než jsem vstoupil do úkrytu, měl jsem plnou hlavu toho, že jsem měl jít k hranicím. Sotva jsem překročil práh úkrytu, hned jsem věděl, že jsem na správném místě. Prozradil mi to pach, zvuk, atmosféra, no zkrátka všechno. Já... Já to prošvihnul? Tak moc mě to mrzelo, že jsem tu nebyl, když mě potřebovala. A tak moc jsem se styděl, že jsem nepřinesl ani toho zajíce. Zkusil jsem proto ze země vyčarovat alespoň vlčí mák. V tom návalu emocí jsem si ani nebyl jistý, jestli ho má Aranel ráda, ale když už tu byl. Utrhl jsem ho a pomalu vešel do jeskyně. Jemně jsem drcnul do Aithéra, abych ho posunul a vděčně se na něj usmál, že mu děkuji. Položil jsem květinu k Aranel a podíval se na nové, malé kuličky. Jedna byla o mnoho menší, než zbylé dvě, až jsem se bál, jestli je všechno v pořádku. "Jsou úžasní. Ty jsi úžasná. Děkuji. I tobě děkuji, Aithére, že jsi tu byl," šeptal jsem dojatě. Na cizince u hranic jsem zapomněl.

// Středozemní propadlina

Ještě že ta díra v zemi byla jen kousek. Sice to bylo nehostinné místo pro nějaké živočichy, ale pro zahazování starých kůží, kostí a kdejakého nepořádku, to bylo dokonalé. Zastavil jsem se na kraji lesa a znovu se rozmýšlel. Srdce mě táhlo za Aranel, rozum mě posílal na hranice. Čenich mi prozradil, že Aranel šla do úkrytu, následována minimálně jedním vlkem. Jestli jsem se nemýlil, tak Aithérem.
Ještě chvilku jsem stopoval na místě a nakonec se rozhodl. Nejdřív do úkrytu, pak na hranice. Pokud to ještě bude aktuální. Vydal jsem se rychlým krokem směr úkryt a doufal jsem, ze jsem se rozhodl správně.

// Úkryt