Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dokud se Aranel nezajímala, nějak mi nedošlo, že bych se měl začít strachovat o druhou loveckou skupinu. Že jsou na lovu už vlastně dost dlouho na to, aby už byli zpátky. A že to je skupina poskládaná z nováčků a Kayi. I když nováčkové byli naše děti, stále byli loveckými nováčky. "Určitě budou v pořádku," řekl jsem klidně, abych ji ještě víc nerozrušil. Protože k tomu stačila i zmínka o tom cizinci. Proč tedy přidělávat další a další vrásky na čele mé krásky? Přikývl jsem na znamení, že šel situaci k hranicím zkontrolovat Aithér. Mohl jsem to jít obhlídnout když tak také později.
Znovu jsme se dostali ke jménům. Nebo spíš, my u tohoto tématu byli pořád. Ale už jsme se dostali dál. Jméno už měli nejmladší syn a také dcerka. Sibi byla možná ještě více nadšená z vymyšleného jména, než Aranel. Rozhodně více, než Einor, ale ta měla zatím jen starost o to, aby měla plné bříško, maminku u sebe a dostatek spánku.
Nakonec se přeci jen Siberia přidala s nápadem pro nejstaršího syna. Akorát její verze jména mi nesla moc přes jazyk. Anser, Anser, Arsen... Který z těchto jmen je lepší? Když jsem slyšel obě jména vyslovená, možná že přehozená písmenka zněla o trochu líp. "Možná, že Arsen je maličko lepší na vyslovení. Ale bez tebe bychom na to nepřišli, takže děkujeme za dobrý tip," mrknul jsem na starší dceru a usmál se na ni. Byla úplně nadšená z mladší sestřičky. Možná, že doufala, že v ní bude mít takovou tu sestru, kterou potřebovala. Více emoční, více takovou holčičí. Kezi nebyla špatná, ale byla hodně uzavřená. Tak snad Einor splní její očekávání, pomyslel jsem si a sledoval všechny své poklady. Moje srdce bylo velice naplněno štěstím.

Uklidnil jsem se, když mi Aranel řekla, že by měl být nejmenší drobeček v pořádku. Sibi byla z maličkých úplně unesena, asi stejně jako já. Možná i o maličko víc, což bylo trochu s podivem, ale mohlo to být. *Že by se už připravovala na svou budoucí roli matky. Samozřejmě je teď ještě brzy, ale někdy třeba v budoucnu...
Akorát, že nevěděla, jaké jméno by jim dala. Jistě, byla to zodpovědnost, velký krok, který bude malé vlky provázet celý jejich život. Pokud se nerozhodnou, že se jim jejich jméno nelíbí a nezvolí si jiné. Pokýval jsem hlavou, když Siberia poznamenala, že se jí její jméno líbí, i jejích sourozenců. Což mě vytrhlo z přemýšlení i jménech, protože se mě Aranel ptala, jestli se už vrátili Keziah a Arminius. A Varja a Kaya. "Uhm, neviděl jsem je. Ani necítil v lese. Jediný, kdo tam byl, byl Erlend a nějaký cizinec na hranicích, jehož vytí bylo dost divné. Rozkazovačné. Měl jsme nutkání ho jít zkontrolovat, ale samozřejmě, že jsem chtěl nejdřív zkontrolovat tebe. Tedy vás, " dodal jsem něžně a sledoval malou dcerku, jak spinkala s tlapkami na bratrech.
Aranel navrhla jméno pro nejmenšího syna." To je, pěkné jméno. Quercus, " převaloval jsem ho na jazyku, jestli zní dostatečně "silně", jak to pojmenovala moje láska. Znovu jsem se zadíval na dceru. "A pro dceru třeba jméno, jméno, jmé-nooo Einor, " řekl jsem nakonec a podivil jsem se, kde jsem takové jméno vykouzlil.

Byl jsem celý dojatý. Nemohl jsem se na ně vynadívat. Aithér odešlel a místo něj přiběhla Sibi. Doufám, že se půjde podívat na toho cizince, napadlo mě ještě na účet mého kamaráda, ale už jsem zase věnoval plnou pozornost mě rodině. Teď, když stála Sibi vedle těch maličkých kuliček, mi došlo, jaká velká slečna už z ní je.
I k ní jsem přitulil svou hlavu a usmál se na novopečenou maminku když mi pochválila kvítek. Se zaujetím jsem poslouchal napínavý příběh narození nejmladšího syna. "A to ničemu nevadí? Chci říct, je v pořádku, že ano? " Takhle na pohled byl sice menší, ale dýchal, jedl, spal, což dělali i jeho sourozenci. Aranel však vypadala v klidu, tak jsem se uklidnil i já. "Chtěl jsem ulovit i zajíce, ale nejdřív jsem táhl pryč kožešiny, pak jsme tě chtěl zkontrolovat a pak jít. Ale už se mi odcházet nechce," přiznal jsem popravdě a omluvně se usmál. "Ale pokud by si nějaké jídlo chtěla, tak něco čerstvého půjdu ulovit," dodal jsem.
Ovšem byla potřeba vyřešit ještě jedna věc. No vlastně tři věci. Jména. Na vymýšlení jmen jsem byl úplně, ale úplně špatný, nenapadalo mě nic, žádné jméno, které jsem třeba někdy slyšel. U prvního vrhu to bylo jednodušší. "Jak jim jen budeme říkat?" snažil jsem se pohledem hypnotizovat malé kuličky, jako kdyby by měly říct, jak se chtějí jmenovat. "Nemáš nějaký nápad?" otočil jsrm se na Sibi. Byla naší součástí, byla skoro u porodu, takže klidně mohla mít nějaký nápad. Nebo třeba by řekla jméno a my ho poupravili.

// Les

Ještě, než jsem vstoupil do úkrytu, měl jsem plnou hlavu toho, že jsem měl jít k hranicím. Sotva jsem překročil práh úkrytu, hned jsem věděl, že jsem na správném místě. Prozradil mi to pach, zvuk, atmosféra, no zkrátka všechno. Já... Já to prošvihnul? Tak moc mě to mrzelo, že jsem tu nebyl, když mě potřebovala. A tak moc jsem se styděl, že jsem nepřinesl ani toho zajíce. Zkusil jsem proto ze země vyčarovat alespoň vlčí mák. V tom návalu emocí jsem si ani nebyl jistý, jestli ho má Aranel ráda, ale když už tu byl. Utrhl jsem ho a pomalu vešel do jeskyně. Jemně jsem drcnul do Aithéra, abych ho posunul a vděčně se na něj usmál, že mu děkuji. Položil jsem květinu k Aranel a podíval se na nové, malé kuličky. Jedna byla o mnoho menší, než zbylé dvě, až jsem se bál, jestli je všechno v pořádku. "Jsou úžasní. Ty jsi úžasná. Děkuji. I tobě děkuji, Aithére, že jsi tu byl," šeptal jsem dojatě. Na cizince u hranic jsem zapomněl.

// Středozemní propadlina

Ještě že ta díra v zemi byla jen kousek. Sice to bylo nehostinné místo pro nějaké živočichy, ale pro zahazování starých kůží, kostí a kdejakého nepořádku, to bylo dokonalé. Zastavil jsem se na kraji lesa a znovu se rozmýšlel. Srdce mě táhlo za Aranel, rozum mě posílal na hranice. Čenich mi prozradil, že Aranel šla do úkrytu, následována minimálně jedním vlkem. Jestli jsem se nemýlil, tak Aithérem.
Ještě chvilku jsem stopoval na místě a nakonec se rozhodl. Nejdřív do úkrytu, pak na hranice. Pokud to ještě bude aktuální. Vydal jsem se rychlým krokem směr úkryt a doufal jsem, ze jsem se rozhodl správně.

// Úkryt

// Borůvkový les

Nešel mi z hlavy ten hlas. To podivné vytí. Bylo tak jiné, tak plné čeho? Nepřátelství? Lstivosti? Nebo jsem jen byl moc dlouho v úkrytu a už jsem nerozeznal přátelskou návštěvu od ostatních. Ne, tím to nebude. Tohle bylo vážně zvláštní.
Zatímco jsem táhl kůže, míchalo se ve mně spousta pocitů. A taky toho, co bych měl dělat. Musím zkontrolovat Aranel, abych věděl, jestli se povedlo nebo ne. Jestli budeme znovu rodiči nebo jestli se jen touláš. Ale zároveň bych měl jít k hranicím, očíhnout toho cizáka. Tohle jsem zatím řešit nikdy nemusel. Dilema mezi láskou a povinností ke smečce.
Viděl jsem, že tady žádné zvíře nežije. Za to tu však byl krásný prostor, krásná díra na to, abych tam hodil zničené kůže. Hlavou jsem je dostrkal ke kraji a shodil. Takhle se vynáší smetí, uchechtl jsem se a rychle s otočil zpátky do lesa.

// Borůvkový les

// Úkryt

Táhl jsem sebou zničené kůže. Byla to namáhavá práce, ale bylo to už opravdu potřeba. Protože ze starých, špinavých kůží se mohly namnožit kdejaké breberky, které by nás kousaly v kožichu. A to jsem si nechtěl vzít na svědomí. Hlavně pro mláďata by to mohlo mít fatální následky. A když bylo v sázce to, že by se ze mě mohl stát podruhé táta? Úklid byl samozřejmostí.
V lese jsem cítil spoustu, spoustu pachů. Cítil jsem Siberii, Aithéra, Aranel, pár cizích a pár známých, ke kterým jsem neuměl přiřadit obličej. Zaslechl jsem také volání, tedy vytí. Bylo takové cizí, rozkazovačné, vynucené. Zastavil jsem se v tahání a začichal tím směrem. Také jsem otočil uši a natahoval je, abych zjistil, jestli se cizince někdo ujal. A zdálo se, že ujal, nebo aspoň mi to řekl vítr. I tak jsem to ale nechtěl nechat jen tak být. Čapl jsem kůže a táhl ještě mnohem usilovněji pryč z lesa. Nechám je mimo les a rychle se vrátím, abych zajistil, že není problém na hranicích.

// Středozemní propadlina

Probudil jsem se sám. Což neznamenalo nic jiného, než že jsem po našich společných chvílích usnul jako špalek a Aranel se šla mezitím projít. Chápal jsem to. Miloval jsem ji, byl jsem nadšený z každé společné chvíle, ale i ti nejvíc zamilovaní partneři si potřebovali užít chvilku sami. Nebo s někým jiným.
Napadlo mě, jestli se povedla vlčata. Nebo jedno vlče. Jak dlouho jsem asi spal? Bude to už vidět? Nebo už bude termín porodu? Říkal jsem si, že zase tak dlouho jsem spát nemohl. Ale stalo se mi už v minulosti, že jsem dlouho spal. Takže bylo dost možné, že už se porod blížil.
Šel jsem se podívat po úkrytu, abych zhodnotil stav kůží. Byl to žalostný pohled. Některé už byly dost roztrhané, jiné poválečné. Zafrkal jsem a začal je třídit. Vzal jsem ty opravdu nejhnusnější a dal je na jednu hromadu. Zachovalé na druhou a ty nejhezčí na třetí. Ta třetí hromádka byla velice skromná, což znamenalo, že by se hodilo jít na lov menších zvířat a donést nové malé kůže. A až půjdeme na velký lov, tak si dáme pozor, abychom měli co nejvíce neporušené kůže z velkého zvířete. Popadl jsem hromadu těch ošklivých kůží a vytáhl je ven.

// Les

"Nepříjemná záležitost?" zeptal jsem se zvědavě. Pokud o tom nechtěla mluvit, samozřejmě jsem to respektoval. Ale zvědavost byla zvědavost. "Nelichotit Kaye, zkusím si to zapamatovat," prohlásil jsem. Možná, že na to zase časem zapomenu, ale na nějako dobu se mi to snad bude hodit.
Málem jsem z Aranel dostal bolení břicha, než se dostala k tomu, co jí tížilo na srdci. Ale když jsem slyšel, co by si přála, měl jsem velkou radost. A také s vlcaty souhlasil. Aranel mi řekla, že je připravena a zalezla ještě hlouběji do jeskyně. Řekl bych, že už takhle jsme nebyli vidět, ale chápal jsem to. Co kdyby někdo přišel? Šel jsem za ní až na konec jeskyně, oblízl ji na čumák a pak se postavil za ni.

// Les

Cynthia a Siberia zůstaly v lese. Což nevadilo, nejspíš neměly takový hlad nebo si chtěly dát později. Nejlepší sousta pro nás. Mlsně jsem se díval na maso a těšil se, který kousek si dám.
S Aranel jsme se dostali až do přírodní spižírny, která i v letních měsících nabízela chládek, což bylo pro maso ideální. Byli jsme tu první, druhá lovecká skupina byla nejspíš ještě na lovu nebo na cestě zpátky.
Položili jsme mrtvou laň a Aranel si kus odtrhla a odešla směrem do jeskyně. Přišlo mi to jako dobrý nápad, tak jsem si taky odtrhnul dobrý kus a vydal se za ní. Mezi sousty se zmínila o našich dvou dětech a jejich loveckých úspěších. "Myslím, že Kaya si je dokáže srovnat všechny. I když byl vůdcem Varja, tak bych řekl, že mu Kaya dost pomůže, " zhodnotil jsem mezi sousty a vychutnávat si chuť masa.
Zamrkal jsem na Aranel. "Jasně, " řekl jsem trochu zmateně a pomalu přestal jist. Její nervozita mě pomalu taky dostávala. Protože Aranel nebyla nervózní, nikdy. Nebo aspoň ne tak viditelně nervózní, jako teď. Její oči lítaly po celé jeskyni, no prostě to nebyla ona. Začínal jsem se strašně bát, co z ní vypadne. Je nemocná, chce mě opustit, něco jsem udělal špatně, na něco jsem zapomněl... Mozek se mi začínal pamlu zavařovat a možná, že kdyby to trvalo o chvilku dýl, klaplo by a já bych na všechno zapomněl. Naštěstí se však vyjádřila dřív, než se něco takového mohlo stát. A když jsem slyšel, co její duši tížilo, moje tvář se rozjasnila. Usmíval jsem se na celé kolo. "No, čas rozhodně neztrácíš," řekl jsem se smíchem ohledně jejího dotazu k Erlendovi a políbil ji na tvář. "Já jsem pro. Jsem rád táta a mít s tebou ještě jednou vlčata, to je krásná představa," zasnil jsem se a přitiskl se k ní. "Řekni až budeš připravena. Já můžu klidně hned," dodal jsem laškovně. Jasně, že bych se na ni hned nevrhnul, protože bych nechtěl aby měla nepohodlí. Ale připraven jsem byl. A když to zmínila, tak mi došlo, že bych si ještě jedna malá vlčátka přál.

// Rozkvetlé louky přes řeku Mahtaë

Dostat se přes řeku bylo trochu složitější, ale bylo nás na to dost, takže to vlastně nakonec šlo. Snažil jsem se netahat moc rychle, protože moje kroky byly delší než Siberie nebo Cynthie. Aranel se mnou držela krok, ale rozhodně jsem nechtěl, aby se nějak unavila nebo aby měl pocit, že to táhne sama, kdybych šel moc rychle. Prostě, galantnost ze mě stále nevyprchala a to jsem tu žil už dost dlouho. Jak hodně jsem se asi změnil? Blesklo mi hlavou, když jsme překračovali hranice.
Položil jsem naši kořist na zem a znovu si zakroutil tlamou, protože mě do ní znovu chytala křeč. Auuuuu, zavolal jsem do lesa ohlášení, že jsme zpět a že neseme kořist. Začichal jsem ve vzduchu, jestli tu je někdo nezvaný. Zdálo se, že ne, takže jsem se otočil na malou loveckou skupinku. "Vezmeme ji do úkrytu, je tam chladněji než bude tady. Tak ať nějakou dobu vydrží, " řekl jsem a znovu se zakousl. Byla by totiž opravdu škoda, kdyby se maso zkazilo. A hlavně, asi bych si ho chtěl sníst v soukromí naší jeskyně, společně s Aranel.

// Úkryt

Nebyla potřeba dalších zubů. Laň svůj život dobojovala celkem brzy, takže jsem mohl povolit stisk. Kroutil jsem tlamou tam a zpět, abych uvolnil to napětí nebo spíš už křeč. Naštěstí kopyta máchající ve vzduchu nikoho nezasáhla takže jsme mohli lov považovat za úspěšný.
Když mi z těla postupně mizel adrenalin, začal jsme pociťovat drobné bolístky po těle, jak jsme se s laní zřítili k zemi. P
Důkladně jsem si prohlédl Aranel i Siberii, jestli jsou v pořádku. "Dobrá práce. A takhle probíhají velké lovy. Nebo dost podobně," dodal jsem směrem k dceři, protože se zdála trochu nejistá? Nejspíš. Cynthii jsem prohlédl jenom tak letmo, že jsem na ni necivěl a nehledal jestli je zraněná. Věřil jsem, že by se ozvala sama. Zazubil jsem se však na ni, hlavně na její poznámku o mém těle. "To jo, někdy se hodí medvědí tělo, " opáčil jsem a vsunul tam zmínku o medvědech. Protože, jestli se mi ta vzpomínka vybavila správně, tak Cynthie věděla o mém strachu z medvědů. A jestli se mi to smíchalo, tak to úplně nevadilo, protože i tak to byla pravda.
Jelikož už se dámy evidentně těšily domů, popadl jsem také kořist a vydali jsme se společně domů.

// Borůvkový les přes řeku Mahtae

Poskládat své velké tělo na vyhlídnutý břeh bylo docela těžké. On se totiž zdál o mnoho větší, než ve skutečnosti byl. Dělala to tráva a květiny, ale nakonec jsem se jednou takovou květinou stal. Pyl mě šimral v čumáku, ale nesměl jsem se nechat rozptýlit. Trochu jsem si čumák podrbal o tlapu a očima sledoval malou loveckou skupinu, jak se ještě domlouvá a pomalu vyráží na lov.
Oči mi ještě zabloudily k nebi, které se drželo, ale naše magie pomalu slábla. Věřil jsem však, že se nám podaří laň ulovit včas. Jako obvykle mě přepadly pochyby o tom, že jsem pro loveckou skupinu podstatný. Vždyť jen ležím a pak skočím a je to. Tyhle myšlenky jsem však musel zahnat. Byla potřeba se připravit ke skoku. Raději jsem nechal své tělo zaplavit radostí a adrenalinem z lovu. Slyšel jsem lomoz a vrčení, jak se všichni blížili. Jelena jsem nikde neviděl, tak jsem doufal, že utíká s ostatními laněmi pryč. Siberie běžela trochu dál, asi aby se neptetla pod nohy, ale zároveň hlídala aby laň nezpomalila. Byl jsem na ni pyšný, jak se zapojila. Byla z našich dětí nejméně průbojná, tedy aspoň tak se mi to zdálo, ale zapojila se s vervou a to byl dobře.
Během pár chvil už měla přijít moje chvíle, takže jsem se ve svém květinovém pelechu přikrčil a napružil, abych mohl vyskočit. Zacouval jsem a s rozběhem jsem se odrazil. S tlapami dopředu a otevřenou tlamou jsem skočil lani přímo na krk. Nevím jestli mě slyšela nebo uhnula instinktivně, ale místo na krku jsem ji přistál na zádech. Díky odrazu a mé váze jsme oba dva letěli k zemi. Laň na tom byla hůř, protože měla v zádech zakousnuté moje zuby. Dost jsem ji potrhal kůži, což mi bylo líto. Nechtěl jsem aby zbytečně trpěla. Pustil jsem ji hřbet a vyskočil na nohy, dřív než mě mohla kopnout, jak máchala kopyty kolem sebe. Rychle jsem přiskočil ke krku a zaryl ji zuby do tepny. Nevzdávala se a i když jí život unikal z těla, kopala kolem sebe. Já byl docela z dosahu, ale tlama mě už bolela od držení. Bál jsem se však, aby nekopla ani jednu z přítomných dam.

Možná, že jsem měl dámy upozornit, že zastavím. Soudě dle jejich trochu zmatených výrazů a toho, že jsem měl Cynthii skoro za zadnicí mi to došlo pozdě. Udělal jsem malý úkrok od ní, aby to nevypadalo fakt nějak divně a poslechl si návrhy. Dost mě potěšilo, že i Cynthie má magii počasí a ke všemu ji velice dobře umí používat. Mohla by mi pak říct, co se s ní dá dělat. To zbavení se bouřky byl jenom takový nástřel. Nevěděl jsem, jestli jde, abychom propojili magie, ale znělo to docela dobře. Hlavně v tom, že nám to společně nebude brát tolik energie. Moje milovaná Aranel se nabídla, že použije magii vzduchu a odfoukne případné mraky. Po tom, co jsem viděl, jak vytvořila tornádo, které odneslo sněžnou příšeru, bych se nedivil, kdyby ty mraky odfoukla taky.
"Spojit magie nebo proste si výpomoci zni dobře. Hlavně tvůj plán nezní tak složitě jako můj, protože si nejsem jistý, jestli bych to zvládnul. Ještě nejsme s počasím takoví kamarádi," nakrčil jsem čumák a sledoval Cynthii, jak pomalu vykračuje směr lov. Ani mi nějak nedošlo, že chtěla převzít iniciativu, byl js pořád myšlenkami u počasí. Snažil jsem se najít nějaký magický proud, který vyzařoval od Cynthie, abych mohl udělat to stejné, jako ona. Po chvilkovém snažení se mi to povedlo, ale netušil jsem, jak dlouho to bude držet. "Fajn, to by bylo, " zamumlal jsem a mrknu k ještě na Siberii, která byla potichu, ale držela se u nás.
Podíval jsem se směrem, kterým se chtěla Cynthie rozejít. "Nejlepší bude, když mi naženete laň. Zraněnou nebo starší," dodal jsem a podíval se na Aranel, aby věděla, že jsem ji slyšel. Hledal jsem vhodné místo na schování se, abych ji mohl strhnout a dorazit. "Nejlepší bude, když ji naženete támhle k tomu břehu. Schovám se nahoru a skočím na ni, " řekl jsem svůj plán a ukázal tlapou, kde budu čekat. "Myslím, že ji zvládnu k zemi strhnout sám. Když poběžíte tři, máte věští šanci hlídat její směr. Hodně štěstí a pozor na jelena, " dodal jsem, otřel se o Aranel a pomalu se blížil ke svému vyhlídnutému místu. Zrakem jsem kontroloval nebe, které se zatím docela drželo. Okolo louky však bylo vidět, jak se mraky stahují zpátky. A možná ještě v horším stavu, než v jakém jsme je poslali pryč.

// Borůvkový les přes řeku Mahtaë (sever)

Vyrazili jsme z lesa. Mezi stromy jsem to nepochytil, ale když jsme přišli na otevřený prostor, všiml jsem si zlověstných mraků. Narůstaly a narůstaly, dokonce bych řekl, že v nich i blesklo. Úžasná chvíle na lov. Teď by se hodilo, kdybych uměl používat svoji magii. Ale odpískat to už nechci. Vlastně ale... Mohl bych zkusit jestli neucítím, jak bude.
Zastavil jsem se na okraji louky. Jednak z důvodu, abych nenesl náš pach dál a nebo nevyrušil podřimující zvěř, kterou jsem tu cítil. A druhak, abych zkusil použít magii počasí. Třeba mě překvapí, jako magie země a něco s tím udělám. Pokud to půjde. Do kožichu mi dopadlo prvních pár kapek. Předzvěst deště. Zavřel jsem oči a zkusil to. Jenže, nevěděl jsem, co přesně zkouším. Dýchal jsem zhluboka a snažil se nějak napojit na kapky. Což nebyla ta správná cesta, tak jsem zkusil vnímat naducané mraky na obloze, jejich velikost a zlověstnost. V tom okamžiku mnou projelo poznání, jak bude následující den. Věděl jsem to naprosto přesně, jako kdybych byl sám tím mrakem.
Oči jsem zase otevřel a podíval se na svou dámskou společnost. Nechtěl jsem, aby si ani jedna z nich ublížila. Ale zároveň jsem chtěl pomoci, jak jsem jen mohl. "Tohle je jen slabý odvar toho, co nás čeká. Buď začneme s lovem hned, než přijde ta pořádná bouřka a liják. Nebo zkusím svou magií, kterou nemám úplně v pacce, držet déšť a blesky mimo nás, ale musely byste lovit vy. Bylo by to pro vás bezpečnější, alespoň myslím. " Všem jsem kouknul do očí a čekal, jak zareagují. Než mi daly nějakou odpověď, skenoval jsem čichem, na jaké zvíře tu narazíme. Laň nebo srnka? Srnec by šel taky, ale jelen by byl asi trochu moc. Na toho by byli dobří dva samci, aby se holkám nic nestalo. Ale takhle bych ho vynechal. Ale ta laň zní dobře, snad si ji ovšem nebude nějaký jelen chránit.