Právě jste potkali vlka, který vypadá jako hromotluk, a přijde vám, že by snadno přelámal všechny vaše kosti? Máte pocit, že se ho máte bát a okamžitě utéct? Tak to jste se celkem spletli. Ano, Awarak vypadá jako rváč a strašlivý násilník. Jenže skutečnost je taková, že on se kamarádí rád, je velmi milý a občas i empatický. Jeho chování je podobné chování mladého vlčete, které teprve poznává v čem je svět špatný. Jediný problém je v tom, že trpí náhodnými výpadky krátkodobé paměti.
Při zahlédnutí jiného vlka, mívá problém za ním sám od sebe dojít tím, že by se chtěl kamarádit. Raději se stáhne, dotyčného ignoruje nebo rovnou uteče. Jelikož ví o svém nedostatku, tak si pro jistotu nechce nikoho k tělu moc připouštět. Co kdyby to byl někdo s kým mu je dobře a pak na něho zapomněl. Ale jakmile za ním někdo cizí přijde, začne mluvit a přátelit se, protože nerad bývá sám. Je to docela těžký úděl, když na jednu stranu má moc rád společnost, ale na druhou nechce být pro ostatní přítěží, kdyby v důležitý moment zapomněl, koho vlastně zná. Může véstnormální rozhovor, ale po nějaké době - a nikdy není přesně dané jaké- mu v hlavě něco přeskočí a začne znovu, neví kde je nebo se rovnou otočí a odejde, protože si usmyslí, že chtěl jít na druhou stranu. Možná je pro něho i dobře, že vypadá jako rváč, chrání ho to od zklamání ze sebe sama. Většinou se stává, že se na nebožáka, který přišel pozdravit, upne. Dotyčný nemusí vydržet nápor stejných vět, či opakujícího se seznámení a vypaří se. Awaraka to velmi mrzí, takže se nějakou dobu ostatních straní, ale jakmile na neslavnou příhodu zapomene, už je z něho zase veselý vlk. Když se dostane u seznámení tak daleko, že si na společníkovi všimne, že ho něco trápí, snaží se pomoci. Zvláštní je, že když někomu slíbí pomoc, tak na to nezapomene.
Awarak ví, že trpí výpadky paměti, ale moc se s tím nechlubí. Prozradí to jen tomu, komu se rozhodne důvěřovat, i když je velmi pravděpodobné, že si toho ostatní vlci všimnou dříve, než jim to řekne. Pro něho to je však velký a důležitý krok v prokázání důvěry. Avšak, toto jednání se může zdát dost naivní, ale nic s tím nenadělá. Je velmi pravděpodobné, že si to do dalšího setkání pamatovat nebude.
Uznává vlky, kteří jsou výš postavení než on. Takže vlastně všechny, protože se naučil, že než aby si pamatoval, kdo je a kdo není ve smečce, bude se chovat ke všem krapet podřízeně. Nechce, aby si ostatní mysleli, že je nějak vtíravý nebo, že se snaží něčeho podlézáním dosáhnout. On se jen snaží všem vyhovět, aby nevznikaly žádné konflikty. To může být i velmi nebezpečné, pokud by se dostal do vlivu zle smýšlejícího vlka. K nikomu nechová zášť, ale pokud mu nějaký vlk ukřivdí nebo ho jinak zraní, pamatuje si to dlouho, i když třeba ne důvod proč se na cizince zlobí. Často mu ve vyvolání vzpomínek pomáhá, když je na vlcích, které potká, něco zajímavého či zvláštního. Je velmi upřímný nebo se o to aspoň snaží. Nevmete vlčici do tváře, že se mu nelíbí její kožich, na to je slušně vychovaný. Ale když se najdou vlci, kteří chtějí jeho upřímný názor, řekne jim ho. Ušetří mu to trápení s pozdějším vzpomínáním, co že jim to vlastně řekl a co že jim to má říci příště.
Awarak má sen, že si jednou najde buď nejlepšího kamaráda, nebo partnerku, která se mu stane i nejlepší kamarádkou. Věří totiž, že mu někdo stálý, na koho se bude moci ve všem spolehnout, pomůže urovnat mysl tak, že bude mít méně časté výpadky paměti. Je totiž dost možné, že mu to způsobuje nervozita nebo vyšší tepová frekvence. Zatím však nepřišel na žádný způsob, jak se proti tomu bránit. Proto by v této chvíli ani nechtěl žádná vlčata nebo je hlídat, protože se bojí, že by je mohl poztrácet nebo nevrátit. Takovou zodpovědnost si na svá široká ramena nemůže vzít.
Nemá rád vlky, kteří lžou nebo záměrně ubližují jiným vlkům, vlčicím a nedej bože vlčatům. Dobře zná svou velikost a sílu, takže ji umí využít ve správný okamžik. Ať už k obraně slovní nebo tělesné, protože ví, že ne všichni byli obdařeni tak mohutným tělem. Zatím nemá v životě pevný cíl. Jen takový prozatímní a to najít si opravdového kamaráda.

V jehličnatém lese, který se nijak zvlášť nelišil od jiných jehličnatých lesů, žila poklidně menší smečka, která měla tak dobré vztahy, že se brali jako jedna rodina. Popravdě řečeno, alfa Roena byla sestrou vlka, bety Awara. Smečka udržovala v tomto lese rovnováhu zvěře a nikdy neměla potíže s tím, že by potrava došla. Jediné, před čím se museli mít na pozoru, byli medvědi. Vlci však už na ně byli zvyklí a uměli se před nimi dobře skrýt. Zatím ani nemuseli řešit situaci, že by byl někdo neopatrný. Jejich alfám ani betám se totiž ještě nenarodila vlčata, která by učili, na co si dát pozor.
Jedno jaro se však situace změnila a pyšné alfy, Ronea a Kalimdor, přivedly na svět čtyři roztomilá vlčata. Rázem se z mále smečky stala smečka větší. Všichni členové pomáhali se o vlčata starat a bety Abenaki a Awar přišli za alfami s prosbou, jestli by příští jaro mohli také pomoci smečce se rozrůst. Že to bude dobré pro vlčata, aby si měla s kým hrát. Jídla bylo v lese dostatek a zdálo se, že medvědi se přestěhovali do jiné části. Po dlouhých rozvahách, zda smečka zvládne uživit další krky, se rozhodlo, že i bety mohou mít vlčata. Tak se také stalo a o jedno jaro později se smečka rozrostla o další členy. A zde začíná příběh vlčka Awaraka a jeho sourozenců.
Narození vlčat neprovázela žádná komplikace. Awar měl takovou radost, že se vydal s loveckou družinou na lov a podařilo se jim ulovit velikého jelena, kterého přitáhli na společnou oslavu. Sice se jí Abenaki nezúčastnila, ale to nejlepší sousto ji přeci jen zachránil. Každou chvilku se ptal, jak se jeho děti mají a kdy jim smí dát jména. Ostatní ze smečky si ho dobírali, protože se zdálo, že měl větší radost z potomků, než jakou projevoval Kalimdor při narození jeho dětí. Ti si z táty také dělali legraci a stále žádali po strejdovi Awarovi, aby jim řekl, kdy si s malými vlčaty už budou moci hrát. Awarak a ani jeden z jeho sourozenců si nic z toho, co se dělo kolem nich nepamatoval a vlastně si z toho ani nic nedělali. Pro ně bylo momentálně nejdůležitější, že měli u sebe teplý maminčin kožíšek a dobroučké mlíčko, které jim plní bříška.
Když už se vlčatům začala pomalu otevírat očka a dokázala se dostat dál, než metr, potřebovala se Abenaki trochu protáhnout a také konečně vyřešit jejich jména. Neodešla od jeskyně moc daleko, ale užívala si ten čerstvý vítr, který ji rozevlál kožich a také vůni jara ve vzduchu. Bylo to něco jiného, než stále dýchat jeskynní vzduch, i když jí to nevadilo. Milovala svoje drobečky a byla připravená pro ně cokoliv obětovat. Měla pocit, že je od vlčat již dlouho, takže hupsla zpátky do jeskyně a zase se o ně láskyplně starala. Jen jedno vlče jí dělalo starosti. Nejmenší sameček, který se už několik dní moc nepohyboval. I jídlo mu musela násilím vnucovat. Když se večer do jeskyně vrátil i její druh, který celý den střežil hranice smečky, svěřila se mu se svou obavou o syna. „Nedá se nic dělat moje milá. Budeme se s tím nejspíš muset smířit. Tak mu alespoň vymyslíme pořádné jméno.“ Byla to jejich první vlčata a tak nevěděli, jestli se stává, že se některé nedožije dospělosti. Ten večer dostalo všech pět sourozenců svá jména. A toho, který byl na hranici života, pojmenovali Aron. Bohužel do rána zemřel. Abenaki s Awarem nechtěli vyvolávat rozruch, či nepříjemné otázky, na které neznali odpověď. Vlastně ani do této doby neprozradili, kolik mají potomků. Proto svého nejmenšího důstojně zahrabali kousek od jeskyně a nikdy na něho nezapomněli. Ovšem svým dalším potomkům neprozradili, že měli ještě jednoho bratra.
Po této nešťastné události se začaly dít dobré věci. Tedy dobré pro dorůstající vlčata. Jakmile jim bylo dostatek, aby se mohla zapojit do her, spřáhla se se svými alfa vrstevníky a to bylo místo pobytu smečky hned vzhůru nohama. Nejvíc lumpačin vymýšlela Alka, která si to přímo užívala. Nejednou vše svedla na bratry nebo na své bratrance. Ovšem na svou sestřičku Alyu nedala nikdy dopustit. Když se jí někdo poškleboval, začala se s dotyčným prát. Nejedou, měla Alka otrhanější kožich, než všechna vlčata dohromady. Arawakovi to přišlo velmi vtipné a rád svou sestřičku provokoval, aby se s ní mohl prát. Vše ale myslel z legrace, protože by si nikdy nedovolil pronést křivé slovo o komkoliv ze smečky a o svých sourozencích obzvlášť.
Agol byl stále netrpělivý a neustále se dožadoval toho, aby se mohl účastnit lovu. Moc rád si na něj i hrál a nejčastěji lovil Awaraka. Brzy byl v číhání a lovení sourozenců tak zběhlý, až se i jejich otec nemohl dočkat, že je vezmou na lov. Jenže na to byla vlčata zatím příliš mladá. Takže se aspoň mohla bavit hrami s jejich bratranci a sestřenicemi a tím se všichni pořádně zocelovali.
Léto a podzim proběhly celkem v klidu pro vlčata, ale pro ostatní členy smečky to byly občas chvíle, na které by nejraději zapomněli. Naštěstí se žádný svěřenec nedostal na hranici smrti, ale všechny doháněli k šílenství, když si začali hrát na schovku. Občas se totiž stávalo, že se Awarak s Alyou schovali spolu a brzy zapomněli, že si hrají na schovku a šli dělat něco zajímavějšího, než čekat, že je najdou. Awarak totiž svou sestřičku nejvíce miloval a když řekla, že neví, proč tam je a že se trochu nudí, tak se snažil ji zabavit, aby jí udělal radost. Alya se celkově pro všechny stala tím největším miláčkem. Nebylo to tím, že by byla nějak vtíravá nebo podlejzavá, ale svou hodnou povahou. A u ní se začal objevovat menší problém s pamětí, kterým trpěla ona a Awarak, který o tom ještě nevěděl.
Jednoho dne napadl první sníh a to byla pro mladé sourozence úžasná novinka. Jako první do něho hupsnul Agol a to jen proto, že se šel nachystat, že někoho bude lovit. Když se jeho tlapky dotkly toho bílého něčeho, s vrčením a kňučením přicouval zpátky do jeskyně. To vzbudilo ostatní, kteří se se zájmem šli podívat, co Agola tak rozhodilo. Po krátkém nerozhodném přešlapování to byl právě Awarak, který se jako první vrhl do neznámé věci. Sníh ho studil na tlapkách, ale brzy si na to zvykl a začal si s ním hrát. „Je to bezva, pojďte taky!“ Ostatní vlčata se k němu brzy připojila a celý den se ze sněhu už nehnula. Nejvíce radosti z něho měla Alka, protože díky sněhu měla více možností na škádlení sourozenců a zlobení ostatních členů smečky. V bílém sněhu se také lépe hrálo na schovku a lov, ale ne pro chudáka Awaraka, který zdědil příliš černé po rodičích, takže byl skoro všude vidět. Ostatním to šlo mnohem lépe, protože byli skoro bílý, jen s pár černými skvrnami. Naštěstí se smečkovým lovcům podařilo na zimu nastřádat spoustu jídla a tak netrpěli hladem. Ale i tak se všichni dospělí těšili na jaro.
Přešla zima a dostavilo se nové jaro. Další vlčata se zatím nikomu nenarodila a ti z prvního vrhu, se začali pomalu učit opravdovému lovu a všem potřebným věcem, kdyby náhodou někdo z nich chtěl odejít a založit si vlastní smečku. Toto rozhodování však netrápilo Awaraka, jeho bratra a sestry. Ti měli spoustu času na jejich zábavu. U Alye se však začala porucha paměti objevovat častěji. Neměla problém vzpomenout si, co se dělo před rokem, měsícem nebo tak, ale říci, pro co šla nebo na co se chtěla zeptat, pro ni bylo čím dál těžší. Ale stávalo se, že si třeba za týden vzpomněla, na co se chtěla zeptat. Její mozek s pamětí pracoval prostě jinak, než všem ostatním. S ničím jiným, ale u ní nebyl problém. Jen Abenaki si o ni dělala velké starosti a chtěla ji držet v jeskyni, ale všichni ji přesvědčovali, že když zůstane se sourozenci, tak oni na ni dají pozor. Navíc, by jí takové odloučení mohlo uškodit. Největší oporou se jí stal Awarak. Jeho nejednou napadlo, jestli má taky problémy s pamětí nebo ne, ale nechtěl si nic takové přiznávat. Jen se o svou sestřičku co nejlépe staral a nedovolil, aby si na ni někdo vyskakoval. Nejednou se chtěl rvát, když na ni někdo jen třeba křivě pohlédl. Avšak mezi sourozenci stále panovaly dobré vztahy.
Nikdo se ani nenadál a už tu bylo další jaro. Nejvyšší čas, kdy se měli mladí vlci učit lovit. Mnoho si už vyzkoušeli díky Agolovi, který je všechny školil v tom, co sám vymýšlel a co vypozoroval během zimy, kdy se vykradl z domova a šel s lovci. Nikdy se jim nepřipletl do cesty, takže si myslel, že na něho nikdy nepřišli. Oni však o něm věděli vždy, ale říkali, že dokud nebude ohrožovat lov nebo sebe, tak ho budou ignorovat. Navíc Agolovi tyto vycházky pomáhali v tom, že se vracel utahaný a pak už nezkoušel lovit ostatní, což si všichni vydechli. Nejvíce za ten celý rok vyrost Awarak. Byl mnohem větší a mohutnější než ostatní, takže by se ho mohl někdo, kdo ho nezná bát, ale on měl tak klidnou a mírumilovnou povahu, že se to k jeho tělu ani nehodilo. Avšak uvědomoval si sílu svého těla, hlavně díky tátovi, který mu vštěpil do hlavy, že když bude vypouštět hrůzu a nedá najevo strach, tak ho nikdo nebude považovat za slabocha a jen tak si na něj netroufne. Awar se svým dětem velmi věnoval a tak jako u všech ostatních, nejvíce mu k srdci přirostla Alya. Nevyrostla přímo do výšky, ale díky svému malému vzrůstu, byla velmi mrštná a dokázala se protáhnout kolem keře tak, aby se na něm nezachvěl ani lístek. Jediná taková neřízená střela byla stále Alka. Snažila se stále vymýšlet něco nového a neotřelého, protože prostě normální život byl nuda. U Awaraka se také ukázala porucha vzpomínek, ale nebylo to tak hrozné jako u Alyy. Jen mu občas vypadávala jména ostatních vlků ze smečky a chvilku mu trvalo, než si vzpomněl, že se znají, ale nebylo to tak časté. Nejspíš na to měl největší podíl měsíc. Vždy, když se blížil k úplňku, bylo to u něho horší.
V létě se však stala nemilá věc. Lovci vzali Awaraka a ostatní na jejich několikátý lov, ale dnes měli na programu, že se o zvěř postarají mladí. Starší, že budou jenom dohlížet. Zkušení vlci nezapomněli na strach z medvědů, ale dlouho už žádného nepotkali, proto jejich ostražitost trochu opadla. Takže si bohužel nevšimli, že se medvědi vrátili. Mohli to poznat podle zlámaných větví, ty ovšem přisuzovali obrovskému jelenu, kterého stopovali. Mladým vlkům se sice říkalo, že tu dříve žili, ale ani oni to nebrali nějak vážně. Proto se nenechali rozptylovat jasnými indiciemi a šli za svým loveckým vůdcem Agolem. Šla i Alya, aby se naučila lovit, protože se jí to v životě mohlo hodit. Ona si jako jediná uvědomila, že polámané keře nebudou dílem jelena. Chtěla to říci ostatním, ale bála se, že by mohla vyplašit kořist, tak zůstala raději zticha. Ale možná se měla ozvat.
Agol ostatní dovedl v tichosti k jelenovi a rozkázal jim, z jakých stran mají útočit a na které části. Měl v tom opravdu přehled a na jeho povel všichni vyrazili. Jelen neměl ani šanci daleko utéci, protože mladý lovec si sourozence rozvrh opravdu dobře. Zvíře se jim podařilo skolit a starší vlci k nim přiběhli, aby je pochválili a pomohli jim odtáhnout mrtvolu domů. Jenže z houští vyrazil obrovský medvěd. Zřejmě k němu vítr donesl pach krve a proto ho ani ostatní nezaznamenali. Přeci jen, zapomněli, jak jejich nepřítel smrdí. Lovci skočili před mladší vlky a rozkázali jim, aby se dali na útěk. Vlčice popadly nohy na ramena a utíkaly, ale vlci se jen tak nenechali odehnat. Přece nenechají členy rodiny, aby s tím obrovským predátorem bojovali sami. „Je nás více, bude se nás bát.“ S tímto přístupem se Agol a Awarak postavili před hrozbu. Jenže když viděli medvědí zuby, kuráž je rázem přešla. „Doporučuju co nejrychleji utíkat,“ pronesl Awarak a ostatní s ním souhlasili. Jak tak couvali do bezpečí, medvěd šel stále za nimi. Asi mu už bylo jedno, že si původně přišel pro mršinu. Najednou zařval a mávl tlapou po prvním vlkovi, který stál nejblíže. Ten sice uskočil, ale tento prudký pohyb rozdráždil medvěda natolik, že se za vlky rozběhl. Všichni se rozprchli, jako když do nich střelí a každý jiným směrem, aby nepřítele zmátly. Ke vší smůle se medvěd rozběhl za Awarakem. Mladý vlček se mu snažil ztratit mezi stromy, ale hnědá obří koule se nenechala jen tak zmást. Když už si Awarak myslel, že medvěda setřásl, objevil se přímo za ním a sekl mu po zadních nohách. Tlapa našla cíl a vlka to rozhodilo z běhu. Zakopl a ve své rychlosti narazil hlavou do stromu. Před očima mu vyskákaly hvězdičky a po chvilce přišla jen tma a ticho.
Když přišel k sobě, bylo stále světlo, nad ním se ustaraně míhaly vlčí hlavy a strašně ho bolela noha. Zmateně se zvedl, protože si nemohl vzpomenout kde je a co se stalo. V prvním okamžiku ani nevěděl, kdo to kolem něho stojí. Vše se mu točilo, když se snažil vstát, tak si raději zase lehl a zavřel oči. Kolem sebe slyšel pouze útržky vět. „Byl to medvěd… Měli bychom si dávat více pozor… A co ostatní, zahnali ho? Jsou v pořádku…“ Nedávalo mu to smysl, ale brzy ho zase pohltila temnota a tak se jí poddal.
Když se probudil znovu, byla tma a všude kolem bylo ticho. Pokusil se pomalu zvednout, což se mu povedlo, aniž by se mu motala hlava. Jen noha ho strašlivě bolela. Přemýšlel, proč ho tak bolí a když si ji prohlédl, zarazilo ho, proč je skoro celá od krve. Zjistil, že leží venku, před vchodem do jeskyně. Zmateně se rozhlížel, protože si jasně pamatoval, že měli jít na lov a už se nemohli dočkat. Tak proč tu teď nikdo není. Rozhodl se, že tedy počká do rána, protože si nejspíše spletl dny. Když se ráno probudil, tak šel za otcem, aby se zeptal, kdy půjdou na ten lov. „Ale na něm jsme už byli před třemi dny a málem si tam umřel. Jsem moc rád, že ti nic není, ale teď si musíme dávat pozor, abychom nenaštvali nějakého jiného medvěda.“ Awarak si myslel, že si jeho táta dělá srandu, ale aspoň by to vysvětlovalo to zranění nohy. „A neboj, ostatní jsou v pořádku, jen Agol si to vyčítá, měl by sis s ním popovídat.“ Awarak sice nevěděl, co přesně si jeho bratr mohl vyčítat, ale šel za ním. Jak se ukázalo, Agol si vyčítal, že si ničeho nevšiml a navedl je všechny přímo k medvědovi. Awarak už toho měl dost, protože nevěděl, o jakém medvědovi to všichni mluví. A taky proč ho pořád bolí ta noha. Také se se svým trápením svěřil svému bratrovi, ale on zase nechápal, jak si to nemůže pamatovat. „To je asi tím, jak si se praštil do hlavy. Tak poslouchej. Táta tě viděl narazit do stromu, takže se před toho medvěda vrhli, nalákali ho na sebe a tím ho odlákali pryč. Pak jsme tě sem dotáhli a pár vlků se vrátilo pro toho jelena, který tam naštěstí zůstal. Jsem rád, že to odnesla jen noha, ale teď už mi přijde, že ti to odnesla i hlava a stává se ti to, co Alye.“ Při jeho slovech se Awarak oklepával, jako kdyby ho něco otravovalo přímo v mozku. Snažil se vzpomenout si, vydolovat ztracenou vzpomínku, ale nešlo mu to. Strašně se tím trápil a šel si o ztrátě půlky dne popovídat s jediným členem, který už s tím měl zkušenosti. S jeho sestřičkou. „Nesnaž se na to vzpomenout. Bude tě to akorát deptat. Buď rád, že se nikomu nic nestalo a že ty sám žiješ.“ Když to dodala s jejím roztomilým výrazem, tak to vlčka trochu uklidnilo. Jenže si začal všímat, že mu začíná vypadávat paměť v nechtěných situacích a nepředvídatelně. Bál se, že se mu něco v hlavě pomotalo a už nebude moci žít normálním životem. Začal si pohrávat s myšlenkou, že se vydá někam jinam, pryč od těch, které má rád, aby jim už více nemohl ublížit, tím, že je třeba jednou nepozná. A on si je chtěl pamatovat. Tím, že odejdu, si je zapamatuji lépe.
Nechtěl se odplížit v noci, aniž by se rozloučil. Na to byl až moc slušně vychovaný. Proto počkal do rána, kdy celá smečka vstávala. Byl připravený, že ho nebudou chtít pustit, že ho bude mamka přemlouvat, že to tu zvládne. Měl přichystanou i řeč na obhájení svého rozhodnutí. Kupodivu se mu to nikdo nesnažil rozmluvit. Ani otec neměl velkých námitek, protože věděl, že jeho syn to zvládne. Samozřejmě mu dal na cestu pár rad, ale byl i na Awaraka pyšný, že se rozhodl k tomuto kroku. Za srdceryvného loučení jeho sestřiček se vydal vstříc neznámému světu. Snažil se zapamatovat si vše hezké, co se tu naučil a co ho zde potkalo. A také to, že medvědům je lepší se vyhnout velkým obloukem.
Míjel les za lesem, jedno pohoří za druhým až se dostal do země, kde se mu do čumáku dostaly pachy spousty vlků a jen ojediněle medvědů. Otočil se zpátky, jestli se nemá ještě vrátit, ale už si nepamatoval cestu. Mohl jít pouze vpřed. Snad zde budou nějací hodní vlci, kteří mě tu provedou, a já na ně nezapomenu. Rozhodl se zde prozatím zůstat a zkusit štěstí.

Zajímavosti – Jedná se o velmi mohutného vlka. Při delší obtížné chůzi nebo běhu začne nepatrně kulhat na levou zadní nohu. V době příchodu na Gallireu neví nic o své magii.