Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zastavili jsme se s Freyou kousek od Bellraye a chvíli jsme si všichni tři jen mlčky a snad trochu nervózně a nerozhodně hleděli do očí. Nakonec jako první promluvil Bellray. Pozdravil mě i Freyu a po další odmlce dodal, že ho tlapky zavedly zpátky a že ž se dokonce potkal s Radnym. Zlehka jsem potřásl hlavou a ještě chvíli postával na místě, než jsem se konečně přinutil k tomu také něco říct.
„Zdravím tě, Bellrayi…jsem opravdu rád, že jsi v pořádku,“ řekl jsem upřímně to první a asi to nejdůležitější, co se mi honilo v hlavě. Opravdu jsem byl šťastný, že konečně vím, že můj druhý syn je také v pořádku.
Po chvíli zaváhání jsem nakonec přešel až k němu a tak otcovsky jsem mu jen letmo čenichem pročísl hustší srst na krku, než jsem zase udělal krok zpět, aby mezi námi byl dostatečný prostor. Přeci jen jsme se dlouho neviděli, oba jsme byli lehce nervózní…a já nechtěl být příliš vlezlý tatík, zvlášť když Bellray už byl dospělý vlk. Konečně, musím si ho pořádně prohlédnout…pomyslel jsem si a přejel ho rychlým zkoumavým pohledem. Od doby, kdy jsem ho viděl naposledy, hodně povyrostl a i zmohutněl. Srst měl téměř stejné kaštanově rezavé barvy jako já a zelené oči měly už takový zkušenější dospělácký výraz.
„Mám radost z toho, že jsi přišel sem…domů,“ brouknul jsem s lehce zvednutými koutky a zavrtěl ocasem. Pak jsem střelil pohledem k Freye a odmlčel se, abych také dal prostor jí, aby se mohla se svým znovunalezeným bratrem přivítat. Věděl jsem, že jako mladí vlci, ještě spíše vlčata, se moc v lásce neměli, ale doufal jsem, že teď když jsou oba dospělí, žádné neshody už nebudou. Ostatně i Radnay s Bellem se moc nemuseli a teď očividně, když se po letech setkali, chovali se k sobě jako správní bratři.

// Švihák lázeňský a mladík, to si Atray nechá líbit! :3 :DD

Běželi jsme dál po hranicích, oba ne příliš nadšeni z podivného oteplení, které se nám zdálo podezřelé, dokud se Freya najednou nezastavila a nezavětřila. I já nabral okolní vzduch do čenichu a pohodil ocasem. I já něco ucítil…něco co donutilo Freyu zastavit a zatvářit se překvapeně. Že by…? Pomyslel jsem si a Freya následně mé myšlenky potvrdila. Ano, opravdu se zdálo, že pach, který jsme oba cítili, patří mému synovi, Bellrayovi.
„Ano, cítím ho,“ zamumlal jsem i já docela překvapeně směrem k Freye a pro jistotu zavětřil ještě jednou. Ale nebylo pochyb o tom, že to je on…svého potomka bych poznal kdykoliv a kdekoliv.
„Půjdeme,“ přikývnul jsem hned následně a pohlédl na Freyu, které se ve tváři střídalo hned několik výrazů, překvapený, radostný ale i ledový a uzavřený. Ani já si nebyl jistý, co vlastně cítím, ale asi především úlevu a radost z toho, že Bellray, o kterém jsem tak dlouho nic nevěděl, je v pořádku a naživu.
Střelil jsem ještě pohledem ke stříbřitě šedé vlčici a rozběhl se lesem směrem, ze kterého k nám vítr přinesl Bellrayův pach. Vraceli jsme se vlastně zpátky k řece Mahtaë, odkud zřejmě Bellray přiběhl na naše území. Pozorně jsem se rozhlížel, jestli někde nezahlédnu jeho rezavou srst, kterou zdědil po mně. A jak jsem byl docela rozrušený, ani jsem si nestihl všimnout, že počasí, nad kterým jsem tak dumal a hudroval, se pomalu ale jistě vrací do normálu. Prostě jsem jen špicoval uši a rozhlížel se, dokud jsem opravdu mezi stromy nezahlédl důvěrně známou srst. Zpomalil jsem a ještě střelil pohledem k Freye. Nebylo pochyb, že kousek od nás opravdu stojí Bellray.

Prkna - 52
30 prken → 1* do Počasí
22 prken → 32 safírů

Hřebíky - 32
30 hřebíků → 3* do rychlosti
2 hřebíky → 2 kopretiny

Trubky - 24
24 trubek → 3* do Počasí

Sníh - 17
17 x 5 → 85 opálů

Šrouby a matice - 9
9 š+m → 9* do vytrvalosti

Mléko - 7l
2 l → 1* do počasí
5l → 5 křišťálů

Vše pro Atrayíska (ano, je to sobec :3 :DD)

PS: Neone, nádherný ceník, jak graficky tak i jaksi svojí náplní, je super, že si můžeme vybrat z odměn, co chceme a potřebujeme! Klobouk (šátek) dolů, smekám!!! :P

Díkes díkes za zábavnou akci :D

- Erynijská skála...

Freya mě následovala a brzy jsme už oba stáli na mýtince před Skálou. Rozhlédl jsem se kolem sebe, ale žádného vlka jsem neviděl. Zavětřil jsem ve vzduchu a pak střelil pohledem k stříbřitě šedé vlčici. Cítil jsem Coedyho a také Takkiho, ale přímo u Skály nebyli.
„Tak…poběžíme po východních hranicích směrem ne sever, co ty na to?“ nadhodil jsem směrem k Freye, když se mi objevila po boku.
Běžel jsem volným lehkým klusem, moje tlapy tiše dopadaly na zem, která ale nebyla pokrytá sněhem, tak jak by na zimní měsíc měla být. Bylo na ní jen vlhké jehličí a občas bláto, jak roztátý sníh zem rozmáčel.
„Co je s tím počasím? Nechápu to…“ zamumlal jsem tak napůl k sobě a napůl k Freye vedle sebe. Běželi jsme teď kousek od břehu řeky Mahtaë, která z jižní strany ohraničovala náš les. Pozorně jsem se rozhlížel kolem sebe, uši jsem měl nastražené a občas zavětřil, abych zkontroloval, že na našem území není nikdo cizí. Také jsem se čas od času otřel o kmen vysokých smrků, abych označkoval naše území. Bylo třeba pachové smečky pravidelně obnovovat, aby bylo jasné, že tu je aktivní smečka.
„Myslím, že v tom někdo nebo něco má tlapy…takové oteplení není normální, to se jen tak nestává,“ dodal jsem nakonec a zavrtěl hlavou. Až na to podivné počasí se zdálo vše v pořádku a já byl spokojený. Už jen aby byl zpět Radnay, jsem zvědav na tu jeho vlčici…pomyslel jsem si a běžel s Freyou dál. Naše smečka už měla opravdu hodně členů, ale pro jednoho vlka by se místo ještě našlo, zvlášť pokud by se jednalo o Radnyho partnerku. Střelil jsem pohledem k Freye a napadlo mě, jestli i ona najde nějakého vlka, který by jí byl drahý. Už na to má čas…trochu jsem si povzdychl. Jestli jsem ji příliš nevázal tím, že jsem si jí dal na betu, jestli neměla moc povinností…jestli by neměla spíše být svobodná a žít svůj život. Tyhle myšlenky jsem raději zahnal pryč a vrátil se zase do přítomnosti.

Zdálo se, že i Freya byla nadšena tím, jak chytře byla jeskyně bet rozdělena a já se na ni musel usmát a pokývat hlavou. S Freyou bylo snadné být uvolněný a bezprostřední…jinak jsem před ne úplně známými vlky přeci jen byl vždy rezervovanější a odtažitější.
„Jsem si jistý, že tu brzy bude nejútulnější jeskyně tady ve Skále,“ mrknul jsem na ni docela pobaveně a nahlédl i do druhé jeskyně, která tedy patřila Radnymu. Byla dost velká pro dva vlky a možná i pro…ne, na to je asi moc brzo…trochu poťouchle jsem rychle zahnal myšlenku, která mi přišla na mysl, a znovu pohlédl na svoji dceru, protože se mě ptala, co hodlám dělat dál. No jo…co hodlám dělat? Zamyslel jsem se rychle a pohlédl Freye do modrých očí.
„No…co oběhnout a zkontrolovat hranice našeho lesa?“ navrhnul jsem a oklepal se. Po dlouhém ležení jsem si potřeboval protáhnout tlapy, nehledě na to že bylo třeba čas od času hranice oběhnout a to osobně a nenechávat to jen na členech smečky. Alfa musí vědět, co se v jeho lese děje…pomyslel jsem si. A navíc tu pořád bylo to divné teplé počasí, které mi také dost vrtalo hlavou a hodlal jsem se ubezpečit, že kromě toho se nic jiného neděje, že to prostě jen je nějaký výkyv počasí, který se zase rychle napraví. Ostatně mám snad magii Počasí…mohu při obíhání hranic vyzkoušet, jestli něco nepoznám.
„Poběžíme?“ brouknul jsem k Freye se zvednutými koutky a pak už se rozběhl k východu a po římsách seskakoval dolů, abych vyběhl ze Skály a dál do lesa.

- Smrkový les...

Jak se zdálo, Indil moje odpovědi stačili a tak jsem se jen pousmál a lehce zavrtěl ocasem. „Šťastnou cestu,“ řekl jsem ještě za ní, když se otočila a zmizela. Zamyšleně jsem za ní hleděl a z toho zamyšlení mě vytrhla až Freya, která ke mně přešla a poprosila mě, zdali se s ní nepůjdu podívat do jeskyně bet.
„Jistě, půjdu,“ přikývnul jsem hned a společně jsme tedy seskákali o patro níž, kde byla jeskyně pro bety. Byla rozdělená do dvou a já si tedy pomyslel, že až se vrátí Radnay a přivede si svoji ryšavou vlčici, nebude vadit, když ji bude mít u sebe, protože on i Freya mohli mít každý svoji menší jeskyni. Kdyby měli jednu společnou, asi by to nebylo moc vhodné…pomyslel jsem si. Ale takhle to půjde. Když jsem přemýšlel o tom, zdali dát Radnaye s Freyou na pozici bet, v hlavě mi hlodala právě ona myšlenka, co se bude dít, až si jeden z nich anebo oba najdou partnery. Ale tohle se zdálo jako dobré řešení, naštěstí vlivem prozřetelnosti byla jeskyně bet rozdělena do oněch dvou menších.
„Zdá se, že budete mít s Radnym každý své soukromí, když budete potřebovat a chtít,“ prohodil jsem směrem ke stříbřitě šedé vlčici.

- Jeskyně bet...

Když na mě Indil pohlédla, lehce sklonila hlavu a já ji ještě pokývnutí oplatil, než jsem se zaposlouchal do toho, co mi říkala. Zamyslel jsem se, kdo všechno je teď na našem území, protože jsem věděl, že Radnay s Aranel jsou určitě ještě pryč a že i Coeden snad později zmizel z lesa pryč. Nakonec jsem jen krátce kývnul hlavou.
„Dobrá, můžeš navštívit Smrt a i Život,“ povolil jsem jí s letmým úsměvem a ještě jsem dodal: „A tím lovem se netrap, jde o zkušenosti, které jistě ještě získáš.“
Pohodil jsem ocasem a letmo se ušklíbnul, když se mě ještě zeptala právě na Smrt. Jako kdybychom o tom teď s Frey nemluvili…pomyslel jsem si docela pobaveně, než jsem si trochu utřídil myšlenky před odpovídáním.
„Nu, na Smrt si dávej pozor, je hodně arogantní a namyšlená a velmi ráda pouští hrůzu. Je nebezpečná, ale má slabost k blyštivým drahým kamínkům, takže pokud je máš, nejspíše ti splní, oč budeš žádat. Vždy se k ní chovej s úctou a respektem, je pro ni maličkost ti nějak ublížit…“ zamyslel jsem se, jestli bych jí ještě měl něco říct. „A pak je tu ještě Život…sám jsem u něj zatím nebyl, ale je prý pravým opakem své sestry Smrti. Ovšem ani on nedává nic zadarmo.“
Pohlédl jsem na Indil, abych se ujistil, jestli jsem jí odpověděl na všechny její otázky a snad uspokojivě, nebo zdali se chce na něco zeptat či mi ještě něco říct.

/Však v pohodě, taky to nemám extra dlouhé :D

Pousmál jsem se na Freyu a zavrtěl hlavou: „Nezlobím. Byl jsem na území a tak nevadilo, že jsi ty i Radnay pryč. Ale vždycky by tu alespoň jeden z nás měl být.“
Sledoval jsem, jak se Freya také posadila a začala mi vyprávět o její návštěvě u Smrti. Naslouchal jsem jí a pokyvoval hlavou, když říkala, že vyděšená byla, ale že Smrt jí její přání splnila.
„Páni, opravdu?“ vydechl jsem, když mi pověděla o její speciální magii, o tom, že se změní v obláček vloček. „To mi rozhodně musíš někdy ukázat,“ mrknul jsem na ni potěšeně, protože to muselo být jistě působivé. A navíc mi tím opět připomněla mojí SazXeen… i ona si často hrála s vločkami. Neuměla se v ně sice změnit, ale vločky a sníh to bylo její, uměla spoustu jiných věcí. Pak jsem jen spokojeně pohodil hlavou i ocasem, když mi přitakala, že v lese je všechno v pořádku.
Než mi stačila Freya povědět víc, ucítil jsem, jak ke mně lehký vánek přivál pach jedné z vlčic smečky a následně jsem uslyšel i její tlumené zavytí. Věnoval jsem krátký pohled Freye a zvedl se, abych přešel k východu jeskyně. Opravdu tam na předposlední římse stála Indil a hleděla na mě.
„Indil, zdravím…něco potřebuješ?“ zeptal jsem se s pozorným pohledem. Bylo mi jasné, že pokud by nebyl nějaký problém nebo pokud by vlčice něco nepotřebovala, nešla by až sem nahoru.

// Pohoda :D

Nazdárek vlkouši,
s jedním dnem zpoždění, ale přec, přeji všem vlkům i hráčům z naší smečky (i všem na Gallu samozřejmě) šťastný a nový rok! Ať je plný úspěch, chuti do hry a prostě všeho, co si přejete! :)

No a mám pro vás ještě jednu radostnou a možná překvapující zprávu a to...že v naší smečce budou za nějakých těch pár týdnů vlčata! A kdo jsou rodiče, možná už tušíte...? :P Je to Weri s Takkim! Gratuluji a doufám, že se nezblázníme :D
Váš alfák Atray :)

Pokýval jsem hlavou a pousmál se, i já si přál, aby začalo opět sněžit, tak jak v zimě má. Ač jsem byl z jihu, kde bylo podnebí mírnější, za ty léta zde a hlavně za ta léta se SazXeen, která zimu milovala a která vládla svojí sněhotvorbou a ledotvorbou. A tak jsem se naučil zimu milovat i já. A stejně tak to podědila Freya…pomyslel jsem si s úsměvem.
„Atima jsem nepotkal, takže mi tvůj vzkaz nevyřídil…“ řekl jsem pak tlumeně a pohodil ocasem. „A Smrt tě moc nevyděsila? Copak jsi od ní dostala?“
Byl jsem zvědavý, co Freya se Smrtí vyobchodovala a tak jsem na ni zůstal zaujatě hledět a s lehkým úsměvem jsem si v mysli vybavil těch svých několik návštěv u té temně černé vlčici se zelenýma očima. Ač jsem se považoval za vlka, kterého jen tak něco nevyděsí a nemývá moc strach, Smrt byla vlčice, která prostě strach naháněla opravdu všem, a já jsem nebyl výjimkou. Lehce jsem se oklepal a loupnul pohledem směrem k východu do jeskyně.
„V lese je všechno v pořádku?“ optal jsem se pak pro jistotu, i když vzduch byl čistý a ani jsem neslyšel nic podezřelého, ale jen pro pořádek jsem se raději zeptal, když jsem teď delší dobu spal. Přehled musím mít…pomyslel jsem si v hlavě s letmým úšklebkem.

Natočil jsem uši dozadu, když jsem zaslechl, jak se Freya pohnula a pak ke mně dolehl její tlumený hlas. Pousmál jsem se a otočil se směrem k ní, abych na ni viděl.
„Dobrou noc,“ odpověděl jsem jí s pobaveným úsměvem a udělal pár kroků k ní, kde jsem se pohodlně usadil a obtočil si ocas kolem tlap.
„Ano, je opravdu podivné teplo…nějak se mi to nezdá,“ přitakal jsem hned následně, když řeč přišla na počasí. Se zamračeným výrazem jsem očima loupl opět k východu z jeskyně a obloze, ale vzhledem k tomu, že zatím se nezdálo, že se děje něco podivného či špatného, až na tu vysokou teplotu, nehodlal jsem nějak obšírně zjišťovat, co za pomatené počasí může.
„Tak…myslím, žes se mnou chtěla o něčem mluvit, než jsem se tak náhle vydal na lov,“ broukl jsem pak a s hlavou lehce nakloněnou na stranu jsem se na svoji dceru zadíval. Přišlo mi, že ji něco trápí nebo že je z něčeho nesvá, ale nechtěl jsem na ni naléhat. Věděl jsem, že kdyby se dělo něco vážného, sama by mi to jistě řekla. Ví, že já jsem tu pro ni, kdyby potřebovala o čemkoliv mluvit…pomyslel jsem si v duchu a nepřestával na ni hledět s lehkým úsměvem. Cítil jsem se odpočatý a až na to počasí, mi nic nekazilo poklidnou a spokojenou náladu.

Nakonec jsem usnul docela tvrdě a zřejmě na delší dobu. Hlavou se mi honily pozoruhodné sny a ve dvou chvílích jsem jen koutkem vědomí vnímal, jak si ke mně někdo přilehl. Tušil jsem, že to je Freya, ač jsem se ani jednou pořádně nevzbudil, jen jsem se většinou zhluboka nadechl a spal dál. Ono co je po syté a dobroučké kořisti lepší, než si řádně zdřímnout?
Když už jsem byl dostatečně vyspalý a odpočinutý, lehce jsem se zavrtěl, natáhnul přední tlapky co nejvíce před sebe, abych si je protáhnul a zároveň zamžoural okolo sebe. Venku byla tma a podivné teplo. Vítr vůbec nefoukal a mně se to počasí prostě nezdálo. Pak jsem sklopil pohled vedle sebe, kde ležela vlčice se stříbřitošedým kožíškem, Freya.
Lehce jsem se pousmál a opatrně se od ní trochu odtáhnul, abych ji případně neprobudil, ale potřeboval jsem se protáhnout. Po tom dlouhém ležení jsem měl celé tělo ztuhlé. Vyškrábal jsem se na všechny čtyři, protáhnul se nejprve na přední a pak na zadní tlapy, řádně jsem zívnul a nezapomněl se na závěr oklepat, takže moje rezavá a nyní docela hustá srst, se mi rozježila všemi směry. Udělal jsem pár kroků k východu z jeskyně a vyhlédnul ven. Teplý vzduch mě skoro praštil do čenichu a já si řekl, že je asi opravdu něco špatně. Byla přece zima…a vzduch byl teplý skoro jako na jaře či na podzim. Pohodil jsem ocasem a zavrtěl hlavou.

- Erynijský les...

Uklidil jsem zbytek masa a pak už jsem vyskákal do nejvyšší jeskyně, té mé. Na chvíli jsem se usadil na římse před ní, abych se rozhlédl po svém milovaném Smrkovém lese, který mi teď ležel pod tlapkami. Zhluboka jsem se nadechl a nechal si srst pročísnout slabým vánkem, než jsem přešel do své jeskyně a stočil se do klubíčka na mech, suchou travu a i kousek kožešin, které jsem si tam za tu dobu nanosil, aby se mi pohodlně leželo.
Položil jsem si hlavu na přední tlapy a přivřenýma očima hleděl ven. Byl jsem zvědavý, kdy se vrátí Radnay a zdali si sebou opravdu přivede onu ryšavou Jennu. A kam zmizela Freya? Byla tu, když jsme odcházeli, ale teď jsem ji nikde neviděl. Přál jsem i jí, aby si našla nějakého pěkného hodného vlka, měla na to pomalu věk. A co ty, Atrayi? Neměl by sis taky někoho nabrknout? Ušklíbnul jsem se sám nad sebou a tlumeně si odfrkl. Občas jsem se cítil osaměle a tak nějak neúplně…měl jsem pocit, že mi chybí po boku opora, vlčice, které bych mohl věřit, kterou bych mohl milovat, kterou bych mohl chránit, která by mě rozesmála…Jistě, měl jsem Radnaye s Frey a věděl jsem, že se na ně mohu spolehnout a miloval jsem je, jak jen otec může. Ale někdy mi prostě chyběla společnost trochu jiného rázu…chyběla mi SazXeen. Kdepak asi jsi? Dovolil jsem si na ni teď vzpomínat, když jsem byl sám ve svém úkrytu. A nakonec se mi oči zavřely úplně a já usnul, toužíc po odpočinku.