Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// ... debil, jsem debil. To to horko :D *facepalm* Omlouvám se, upravím to :D

„Není zač,“ řekl jsem ke Skylieth, když mi děkovala a pak už jsem ji jen sledoval, jak se otáčí a mizí mezi stromy. Byl jsem docela zvědavý, co ji čeká…jestli se bude toulat, jestli se přidá do jiné smečky…možná i sama zkusí nějakou založit. Sebevědomí jí na to rozhodně nechybělo. Chvíli jsem ještě zůstával sedět na místě, naslouchajíc zvukům lesa. Moc vlků tu nebylo, zdálo se mi, což by nebylo dobré. Zvedl jsem se, tlumeně zavyl, snad jen jako upozornění alespoň pro ty, kdo budou v doslechu. Na území smečky by vždy měl někdo být. Rozběhl jsem se lesem, tlapy dopadaly na měkké podloží Smrkového lesa tvořící převážně jehličí a mech, v hlavě se mi honily všemožné myšlenky. Musel jsem někoho pověřit funkcí lovce, také jsem chtěl znovu povyšovat. Bylo toho opravdu hodně. Freya s Radnayem už byli také dlouho pryč, což mě znepokojovalo. Ne že bych o ně měl strach, věděl jsem, že oni si poradí, spíše právě kvůli smečce. Povzdechl jsem si a rozhodl se, že alespoň něco ulovím. Zavětřil jsem, vydal se známými pešinkami lesní zvěře, které jsem moc dobře znal. Podařilo se mi docela rychle narazit na několik zajíců a jednoho z nich úspěšně chytit. Sám jsem neměl hlad a tak jsem se rozběhl zpět ke Skále, abych tam kořist uschoval pro někoho, kdo bude mít prázdný žaludek. Jak jsou na tom vůbec vlčata? Napadlo mě, když jsem se opět usadil přes Skálou na jedné z jejich nejnižších říms, nebo spíše schodů, které vedly k samotným jeskyním. Doufal jsem, že se brzy někdo objeví, bylo tu až moc prázdno.
Než jsem však stačil upadnout do depresivní nálady z nedostatku vlků, ozval se blízko mě povědomý hlas, který vyštěkl pozdrav, dost rázně a nečekaně, takže jse k němu vcelku prudce otočil hlavu. Byl to Takki a dnes se zdál v dost dobré náladě. Vlastně jsem si uvědomil, že takhle jsem ho snad ještě neviděl.
„Zdravím,“ odpověděl jsem mu tedy s trochu pobaveným úšklebkem a jen zavrtěl hlavou. Jistě, těšilo mě, že je v pořádku Takki a zbytek jeho rodinky, na durhou stranu mě pobavilo, jak k tomu sám Takki přistupoval. Ano, někdy mi docela solidně hráli na nervy, zvláště Weri. "Ano, to mě velmi těší."
Ani Takki se však nehodlal déle zdržet na území, řekl něco o tom, že bude „vedle“, což jsem si nebyl úplně jistý, kde je. Ale jen jsem pokýval hlavou na souhlas, však kdybych ho potřeboval najít, nedělalo by mi problém sledovat jeho stopu. A pak jsem zase osaměl.

Mlčky jsem pozorně naslouchal tomu, co mi Skylieth říkala. Mluvila dlouho a snažila se to vysvětlit a já ji nepřerušoval, protože no…chápal jsem ji. Chtěla odejít ze smečky…na čas, možná napořád, zdálo se, že sama ještě pořádně neví. A já v duchu musel souhlasit s ní, že ona úplným smečkovým vlkem není…tedy není smečkovým vlkem s nižším postavením. Věděl jsem od ní, že kdysi byla alfou, že byla tak vychována a tak jsem rozuměl i tomu, že jí postavení ve smečce tížilo a omezovalo. Ale víc jsem jí nabídnout nemohl…možná bylo sobecké držet si na betách své potomky, ale věděl jsem, že jim můžu důvěřovat, když nikomu jinému, tak jim vždy. A také jsem věděl, že Smrkový les milují stejně jako já. A pak tu byla další možnost, které se nabízela, ač o ní nikdy nepřemýšlel, natož snad mluvil. Byl na alfě sám, neměl partnerku…a Skylieth by se jí mohla stát. Kdybych o tom uvažoval, kdybychom snad oba o tom uvažovali. Ale už teď jsem věděl, že by to bylo spíše ze zodpovědnosti a povinnosti…Skylieth jsem měl rád, vážil jsem si ji, ale jako chytré a sebevědomé vlčice, kterou snad mohu nazývat přítelkyní. Ale těžko zapomenout na to, co jsem cítil a stále cítím k SazXeen. Raději jsem tyhle myšlenky nechal být, protože se ode mě samozřejmě očekávala reakce a odpověď.
„Tedy…co na to říct,“ lehce jsem se ušklíbnul i já, ale pak jsem zvážněl. „Myslím, že ti rozumím. Troufám si říct, že už jsem tě trochu poznal a vím, na co jsi byla zvyklá a po čem tvé srdce touží, a to ti ve své smečce nabídnout nemohu. I tak jsem rád, že jsi byla na nějakou dobu jejím členem a držet tě v ní proti tvé vůli nebudu. Pokud tedy chceš odejít, můžeš…a pokud budeš chtít opět zavítat na naše území, budeš vítaným hostem.“
Zlehka jsem se pousmál, i když v duchu jsem spíše protáčel očima, protože na stará kolena jsem očividně začal být až nějak moc sentimentální. Ale copak by něčemu bylo, kdybych se začal rozčilovat a zuřit? Ne, Skylieth přišla, aby si o tom se mnou promluvila, aby mi to vysvětlila a tak se přeci chovají dospělí a rozumní vlci.
„Doufám, že zažiješ nějaké pořádně dobrodružství na svém potulování světem,“ dodal jsem pak pobaveně, abych trochu odlehčil situaci, a mrknul na ni.

Potuloval jsem se po lese, kontroloval značkování a ulovil si i něco malého k snědku. Už poměrně dlouho jsem byl mimo Skálu a začínal si uvědomovat, že bych se asi měl vrátit a zkontrolovat, jestli z toho vlčata Weri a Takkiho neudělali kůlničku na dříví. Doufal jsem ale, že kdyby ano, snad by mi to už někdo přiběhl říct. Stejně jsem se ale pomalým klusem jednou pro m známou pěšinou vydal opět zpět ke Skále. Byla noc, měsíc svítil na cestu a lesem se proháněl jemný vánek, který mi čechral srst a dopřával mi tak docela vítané ochlazení vzhledem k posledním horkým dnům. Poněkud zabrán do svých úvah jsem ale až ke Skále nedoběhl, dříve na mě narazila Skylieth. Zastavil jsem se, pohlédl na ni a zlehka zavrtěl ocasem na znamení pozdravu. I ona pozdravila, zpočátku snad vypadala nejistě, ale pak se narovnala a pevně mi pohlédl do očí.
„Zdravím, Skylieth,“ promluvil jsem tedy poměrně tlumeně a zlehka natočil hlavu na stranu. „Co mi chceš…říct tak důležitého?“
V duchu jsem přemítal, co se asi stalo či děje. Jen jsem doufal, že také nebude mít…vlčata. To by asi smečka jen tak nevydržela. I já jsem stál narovnaný, patřičně autoritativní jakožto alfa, ač v očích jsem měl náznak přátelského třpytu, protože ač jsem si zpočátku nebyl jist, jestli je dobré ji do smečky přijmout, nakonec se osvědčila. I když zřejmě nebyla úplně smečkový typ. I tak ale pro smečku ochotně lovila, lepšího lovce si snad ani nemohli přát. Něco mi ale říkalo, že tohle opravdu bude důležité sdělení, že nejspíše ovlivní osud smečky, ač jistý jsem si prostě být nemohl. Něco v jejím pohledu mi ale pravdu pomalu a jistě našeptávalo.

Sledoval jsem vlčici, která trochu neposedně poposedávala a odpovídala na moji jednoduchou, leč důležitou otázku. Vlků ve smečce bylo poměrně dost, zvláště když se Weri a Takkimu narodila tri vlčata. Předpokládal jsem ale, že všechny nezůstanou v rodné smečce. Zlehka jsem pokýval hlavou během toho, kdy Lucy chválila les i vlky, které tu zatím potkala, což byla Skylieth a Coeden. Jsem zvědavý, co by říkala, kdyby potkala zrovna Werinku…ušklíbnul jsem se v duchu, ale nahlas nic neříkal. Když umlkla, i já zůstával potichu, trochu zamyšlený nechávaje vlčici ještě pár vteřin v nejistotě a napjetí.
„Dobrá, Lucy, myslím, že by se tu ještě jedno místo našlo, pokud o něj opravdu stojíš,“ řekl jsem nakonec a věnoval jí letmý úsměv. „Doufám, že se ti Smrková smečka stane rodinou a domovem, který hledáš, a že i ty budeš pro smečku přínosem.“
Postavil jsem se a přejel pohledem okolí, byli jsme kousek od Skály, ale tam se mi ještě nechtělo. A tak jsem oči stočil k Lucy a znovu se pousmál.
„Se Skylieth už se znáš a tak ti může ukázat Skálu, kde má smečka úkryt, ve spodní největší jeskyni spí většina vlků,“ řekl jsem a mrknul i na Skylieth, která postávala kousek od nás.
„Já ještě dooběhnu území a pak se vrátím ke Skále,“ prohodil jsem, ne že bych jako alfa musel komukoliv sdělovat, kam jdu a proč, ale tak trochu jsem na vlčici přehodil provedení nováčka po lese a proto jsem naznačil, proč. Potřeboval jsem ještě chvíli, pročistit si hlavu a hlavně promyslet ještě několik záležitostí smečky. Bylo třeba, kromě pečovatelky, kterou už jsem měl, určit i nějakého učitele, až budou vlčata dost stará na učení…čehokoliv. A také tu byla možnost nějakého dalšího povýšení, zvláště když jsem přijal novou členku. Bylo toho docela dost a já na to potřeboval klid, někde dál od rozjařených vlčat, panovačné Weri a vůbec všeho.

Dříve než jsem stihl doběhnout úplně ke Skále, do čenichu mě praštily dva pachy, jeden jsem znal, druhý však nikoliv. A dříve než jsem to stihl podrobněji analyzovat, objevila se blízko mne Skylieth a za ním i jakási drobná vlčice, té patřil té neznámý pach, jistě nepatřila do smečky. Zahleděl jsem se tedy nejprve ke Skylieth, která začala mluvit, a mírně kývnul hlavou a zlehka zahoupal ocasem ze strany na stranu na pozdrav.
„Zdravím, Skylieth,“ oplatil jsem jí pozdrav a pak už tedy očima přejel k druhé vlčici, které Skyl tak nějak předala slovo. Neznámá se představila jako Lucy a ptala se, zdali by se pro ni našlo místo ve smečce. Znovu a trochu pozorněji jsem si ji prohlédl, byla poměrně drobná, srst nesla odstíny šedé a černé a mezi jejich přechodem měla hnědé pálení. Opětovala mi pohled zelenýma očima, které by mohly prozradit magii Země, a nemohl jsem si nevšimnout několika jizev, které brázdily její čenich a tvář. Samozřejmě mě napadlo, jak k nim asi přišla, zdali to není vlčice konfliktní, ale začínat zrovna tímhle se nehodilo.
„Zdravím i tebe, Lucy,“ pousmál jsem se tedy na ni neutrálně držíc si patřičný nezaujatý odstup. „Proč by ses chtěla přidat zrovna do naší smečky?“
Přešlápl jsem a čekal, co mi vlčice odpoví. Bylo to důležité, protože…každý člen by měl najít ve smečce svoje místo, svůj domov a proto už zpočátku by měl mít nějaký důvod, proč žádat o členství, a ne jen proto, že to je první smečka na kterou narazí a rychle to v ní zkouší. V duchu jsem přemítal, zdali máme ve smečce vůbec místo, když jsme v ní nově měli ty tři malé…špunty. Uvidíme, co řekne…pomyslel jsem si a zaměřil celou pozornost tedy opět na vlčici.

- Erynijská Skála...

Zmizel jsem ze Skály mezi stromy Smrkového lesa, uháněl neviditelnými, pro mě však tak dokonale známými pěšinkami. Byl jsem rád, že jsem se na chvíli uklidil stranou od všech vlků, ač jsem byl alfa, chvíli klidu a samoty jsem se také mohl dovolit. Zhluboka jsem dýchal, vnímal důvěrně známou vůni smrků a celého lesa a zároveň také obnovoval a zesiloval značkování smečky, když jsem doběhl na hranice lesa a jal se je obíhat. Po cestě jsem si ulovil menší neopatrné mládě zajíce, byl to takový zákusek, ale přišel k chuti, zvláštně když mladý zajíc byl měkký a křehoučký. Na pár hodin jsem u usnul schoulený na svém oblíbeném místě blízko Vodopádů, pod menším převisem na měkkém mechu, který byl dokonalou podložkou pro mé tělo.
Když jsem se probudil, byla noc. Vzhlédl jsem k obloze, ta byla zcela jasná a v okolí jsem neslyšel ani zaševelení lístečku či zašumění větru. Zvedl jsem se, protáhl a zívnul si a oklepal se, abych neměl slehlou srst a také abych se zbavil nějakých těch snítek, co mi v něm ulpěla. Znovu jsem zašilhal k obloze, měsíc zářil jasně a pronikavě, byl úplněk. To ve mně vždy vyvolávalo pocit nostalgie a melancholie… tiše jsem si povzdechl, vzpomínky se na okamžik zatoulaly ke vzpomínkám minulým, než jsem lehce zatřásl hlavou a pozvedl čenich k obloze, abych krátce teskně zavyl. Můj hlas se nesl vzduchem, jako by snad hledal…co? Věci dávno ztracené…pomyslel jsem si a následně už se pomalým klidným klusem rozběhl zpátky ke Skále.

Snažil jsem se moc nevnímat to, o čem mluvila Weri, protože mi z toho jen šla hlava kolem. Indil se jí snažila poslouchat, ale také nevypadala, že by s tím zrovna souhlasila. Věřil jsem, že to ale zvládne…znal jsem ji už poměrně dlouhou dobu jako členku smečky a tušil jsem, i doufal, že z Weriných slov si nic moc dělat nebude.
„V naší smečce nikomu nekoluje v žilách stříbrná krev…a nechtěj, abych zkoušel, jestli ty máš krev opravdu stříbrnou,“ prohodil jsem suše a s klidem směrem k Weri, pohodil ocasem a pokýval hlavou.
„Kdyby něco, přijď za mnou,“ řekl jsem Indil a trochu povzbudivě se na ni pousmál. Věděl jsem, že to bude mít těžké, ale pokud bude mít vlčata na starost a Weri zrovna nebude v těsné blízkosti, možná se jim dostane i trochu normální výchovy. Ač ta malá…už teď je snad celá po matce…pomyslel jsem si v duchu a střelil pohledem k Lindase. Nezbývalo než doufat, že se to všechno nějak…zvládne.
„Zatím, dámy,“ rozloučil jsem se následně, protože co jsem chtěl vyřešit, jsem vyřešil a pro teď byla pro mě tato situace uzavřená. Chtěl jsem se konečně jít provětrat do lesa, proběhnout se, vyčistit si hlavu, možná si něco ulovit. Poslední varovný pohled na Weri a povzbudivý na Indil, do jednoho z vlčat jsem hravě drcl čenichem a pak už se rozběhl ven ze Skály.

- Erynijský les...

Indil vypadala překvapeně a já se lehce pousmál a na souhlas pokýval hlavou. Nebyla si jistá, že by to zvládla, ale já ano.
„Jsem si jistý, že to zvládneš,“ ujistil ji, ovšem pak oba byly přerušeni Weriosasou, která si to k nim nakráčela a opět spustila.
„Ano, Indil bude pečovatelka tvých vlčat. A upozorňuji tě předem, že pečovatelka neznamená, že ji budeš komandovat a nechávat na ni vše,“ ušklíbnul jsem se. Jistota byla jistota, raději jsem jí to řekl rovnou. Znal jsem tu její panovačnost a nemínil jsem dovolit, aby Indil zaúkolovala a nechala všechno na ní. Když začala o jejích třech pé, snažil jsem se neprotočit oči a jen jsem lehce zatřásl hlavou.
„Je to doufám dostatečně jasné,“ dodal jsem pak s koutky tlamy v úšklebku a zahleděl jsem se poněkud upřeně na čokoládově zbarvenou vlčici, abych se ujistil, že jí to dostatečně jasné. I když jsem si byl jistý, že jí možná budu muset ještě několikrát zopakovat.

Sledoval jsem, jak se ke mně Indil přidala, pozvedl koutek tlamy k úsměvu a zlehka zavrtěl ocasem. Raději jsem se nesnažil moc vnímat Weri, která se opět pouštěl do vyprávění legend jejího rodu.
„Tak…vidím, že ses již seznámila s vlčaty,“ prohodil jsem tlumeně a upřeně se na Indil zadíval. Jako pečovatelka se mi zdála vhodná…byla velmi vstřícná, milá a přátelská a ve smečce již byla dlouho, takže jsem jí důvěřoval. Jen bude muset mít svatou trpělivost…povzdechl jsem si v duchu.
„Chtěl jsem tě požádat, zdali by ses nestala jejich pečovatelkou,“ rozhodl jsem se tedy nechodit příliš kolem horké kaše. „Vím, že s Weri to asi bude těžké…ale on ji vlk nesmí brát tak vážně,“ trochu jsem ztišil hlas a ušklíbnul se. „A kdyby to přeci jen přeháněla, promluvím s ní.“
Odmlčel jsem se a čekal, co na to vlčice řekne. Uvědomoval jsem si, že ji nežádám o nic malého, protože tři vlčata a ještě s matkou Weriosasou, to je vcelku síla. Na druhou stranu aždá smečka s vlčaty potřebovala pečovatelku. A později také učitele…pomyslel jsem si a lehce se zamračil, nad tím se budu muset ještě zamyslet.

A máme tu vyhodnocení!
Tedy...spíše poděkování a ocenění za snahu a za to, že jste se rozhodli ostatním vlkům ze smečky udělat radost svým přáníčkem. Akce se zúčastnili Takki, Atimu a Bellatrix a já jim tímto mnohokráte děkuji! Vaše přáníčka jsou krásná, potěšila mě a jistě i ty, kterým jsem je dnes rozeslala.

Jediné, které jsem neposlala, je přáníčko od Bellatrix, které je pro celou smečku a proto ho vložím sem, aby si ho mohla celá smečka jaksepatří užít :D
http://i.nahraj.to/f/XZ5.png

Odměnou budiž vám za tuto rychloakci 15 pomněnek (když je to jaro :))!

Ještě jednou děkuji a vlku zdar!
Váš Atray ♥

I já děkuju za akci i odměnu a gratuluji Lauře :) A také bych se na obrázky někde podívala :D
Anty

Mrknul jsem s poděkováním na Skylieth, která mi popřála dobré chuti, a snažil se příliš nevnímat vlčata - vychloubačnou Lindasu a naprosto odmítavého Fiéra, a také Weri, která mě neustále tlapou šťouchala, ač už dávno nebyla vlče. S jednou otázkou mi však nasadila brouka do hlavy. Pečovatelka…kdo bude pečovatelka? Zabručel jsem si k sobě v duchu, nechal zbytek zajíce a jal se pečlivě olizovat přední tlapy. To jsem musel vyřešit, v tom měla Weri pravdu. Zvláště pokud měla být vlčata alespoň trochu vychovaná a obstaraná.
„Jistě, drahá Weri, tvá dcerka je velmi šikovná,“ nepřítomně jsem ji pochválil a pohlédl směrem ven, jeskyní se prohnal jemný vítr, jak jsem chtěl zjistit, zdali se někdo příchodný bude hodit pro úlohu pečovatelky. A pokud to vůbec bude chtít dělat…i za přislíbení všech opálů, co mám schovaný v úkrytu…ušklíbnul jsem se pro sebe v duchu a následně pohlédl na Skylieth.
„Půjdu sehnat pečovatelku,“ ušklíbnul jsem se a vstal. „Pokud možno se tu do sebe nepusťte.“
Nezdálo se, že by se Weri a Skylieth měli zrovna v lásce a nemyslel jsem si, že by bylo moudré, aby zůstaly v takové blízkosti. To by mohl být konec Smrkovému lesu…v duchu jsem zabědoval. Konec všem smrkům, pomněnkám, kopretinám, které teď na jaře tak krásně vykvetou a…počkat, co to melu? Zatřásl jsem rychle hlavou, abych si utřídil myšlenky, kývnul na Weri i vlčata a rychle se rozběhl ven ze Skály, abych vyřešil problém jménem…pečovatelka pro vlčata našeho podivného páru.

- Smrkový les...

Stál jsem mlčky a hodnotil situaci. Takki byl jako otec značně lhostejný a duchem nepřítomný, což mě ale zas tak nepřekvapovalo. Domníval jsem se, že na to aby vydržel s Weri, musí být vlk více než flegmatický. Nakonec opustil Skálu zřejmě v touze uniknout na chvíli všemu a všem a provětrat si hlavu. Weri také nezklamala, rozčilovala se, že nejí zajíce a neustále pokřikovala na Fiéra, který nejspíše doplácel na tu smůlu, že se narodil se zbarvením po otci. Takovou rodinku aby vlk pohledal…zašklebil jsem se v duchu a uvažoval, jestli je tohle vůbec možné. Jasné bylo, že pokud se za dobu, když vlčata budou růst, nezblázníme, bude to zázrak.
Jediná vlčice z těch třech nepodělila po matce jen barvu kožichu, ale zřejmě i tu její důležitost, namyšlenost a tak dál. Hltala slova Weri o jakýchsi třech pé – pýcha, původ, plánovaní, a jaksepatří se tím chlubila, stejně tak se pustila do malého Fiéra, zřejmě už jen na základně matčiny nelibosti k němu. Ta bude mít štěstí, pokud si v dospělosti najde stejně flegmatického vlka jako Takki…jinak nevím, kdo by s ní vydržel…pomyslel jsem si. Lindasa byla jasný mamánek, Fiér okamžitě na všechno říkal ne a vzdoroval a Izar se zatím moc neprojevoval. Ještě že mají jen tři vlčata.
„Nu, když vidím, že se máte dobře, ponechávám vás zase chvíli o samotě, abyste mohli odpočívat…pokud půjdeš s vlčaty ven, raději ať jste na to dva. Ať je pak nenaháníme po celém lese,“ dodal jsem s letmým úšklebkem. Zamířil jsem ke Skylieth, která se také raději odmístila trochu stranou a hodil pohledem po zajíci. A proč ne…jsem přece alfa…ušklíbnul jsem se.
„Tak já si s dovolením dám,“ ušklíbnul jsem se, usadil se vedle zajíce a zakousl se do něj. Měl jsem už pořádný hlad, to se muselo nechat.

// Drazí smrkoví vlkouši, mrkněte na nástěnku a pusťte se do velikonoční rychloakce :D
Váš Atray :3