Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Takki si nebral servítky, docela přesně a bez obalu vystihl Weri a její úmysly, nejspíše, ostatně nepřekvapovalo mě to, byli partneři, ač podivnější dvojici aby vlk pohledal. Nedělal jsem si naděje, že by Werinka své lichotky myslela příliš, či vůbec, vážně, nevadilo mi to ale, bral jsem v potaz její povahu. Začínal jsem být ale nějak unavený, možná bylo slov až příliš, zatoužil jsem po samotě, a stejně tak i Takki a Atimu brzy zmizeli mezi stromy, pryč od Vodopádů. Bylo na čase se vrátit ke skále. Zahleděl jsem se na Weri a s letmým úšklebkem pohodil ocasem. „Najdete mě když tak u Skály, pokud budeš nadále ty, i tvoje vlčata, stát o radu, výchovu…“ Měl jsem nutkání dodat i ‚cokoliv‘, ale to nebyla pravda, jednou jsem byl alfa a ne žádná chůva, to muselo být všem jasné. Zvedl jsem se a protáhl se, měl jsem ztuhlé svaly z dlouhého sezení, přešel ještě k vodě, abych uhasil žízeň, a pak už jsem se po jehličím pokryté zemi vydal zpět do útrob lesa.
Vyšplhal jsem se opět k vrchu Vodopádů, nahoru to bylo poměrně pracné, tlapy se tu a tam smýkly, přesto jsem zvolil tuto cestu, líbila se mi. Ještě jsem se rozhlédl a pak už lehkým klusem zamířil směrem ke Skále.

- Smrkový les...

// Vlčata sic mezitím už asi dospěla xD, ale co se dá dělat, nebyl čas ani chuť, a teď to raději pomalu točím alespoň do Smrkového, dokud tam jakás takás smečka je.

*vděčně objímá packami*

Pousmál jsem se na Atima, který byl stále blízko mě, věděl jsem, že se na něj mohu spolehnout, byl to velmi loajální vlk. „Zatím ne, ale děkuji,“ prohodil jsem k němu klidným hlasem a otočil se pak na čokoládovou vlčici, která už se nadechovala zřejmě k neméně dlouhému proslovu, jakým byl ten předešlý. Zdálo se, že rozhodně nesouhlasí, abych cokoliv učil její dceru, popravdě měl jsem v těch vlčatech trochu zmatek, ale neodporoval jsem, jen jsem pokyvoval a naslouchal tomu, jak je dcera úžasná, a stejně tak Izar, to třetí vlče bylo opomíjeno. Nechal jsem to prozatím být, snažil jsem se neztratit ve vodopádu slov a snad byl i rád za vyrušení v podobě Takkiho, jejího partnera. Začalo další představení, kterému jsem prostě přihlížel s mírně pobaveným a lehce nevěřícným úšklebkem. Jejich partnerství bylo prostě více než zvláštní. Chovali se k sobě chvílemi až nehezky, ovšem pořád byli spolu, měli spolu vlčata…v duchu jsem nad tím vrtěl hlavou, ale možná že se k sobě hodili proto, že byli oba tak zvláštní a výjimeční.
„Také tě zdravím, Takki,“ odpověděl jsem trojbarevnému vlkovi a lehce si odkašlal, skrývaje tak spíše poněkud pobavené uchechtnutí nad tím, jak se ti dva špičkovali. Musel jsem ale vynaložit lehké úsilí na to, abych byl schopen nějak zareagovat, a uvědomil si, cože to Weri říkala, než se na ni zlomyslně její partner vrhl. „Takže…pokud tomu rozumím, mám si vzít do učení pouze jednoho vašeho syna, Izara.“ Přejel jsem oba vlky před sebou lehce přimhouřeným pohledem a pohodil ocasem, doufal jsem, že jsem se nespletl, jelikož by to nebylo příliš hodno alfy, na druhou stranu mi bylo jasné, že Weri si myslí své, se všemi svými tituly i lichocením, které bylo na poslech více než příjemné, ale nedomníval jsem se, že by to myslela příliš upřímně, spíše naopak. Jelikož ale smečku její chování nijak neohrožovalo, zatím, nechával jsem to tak. „Ještě něco máte na srdci?“

// Třeba do mě kopat, pokud se čeká dlouho

Pousmál jsem se na Atima, podrbal se ještě za uchem a hodlal se od Vodopádů vydat zpátky do lesa, možná rovnou ke Skále, anebo na chvíli zmizet v jeho nitru, po mě známých pěšinkách a cestičkách, být chvíli jen se svými myšlenkami. Než jsem tak však stihl učinit, kde se vzala tu se vzala, objevila se u mě čokoládová vlčice s tak neobyčejnou vyřídlkou, jakou jsem prostě ještě u žádného vlka či vlčice nezažil, a to že už jsem měl na hřbetu slušných pár let a potkal dost různých vlků. Vždy, když na mě Weriosasa začala mluvit, musel jsem se opravdu snažit vnímat ten vodopád slov, abych se v něm úplně neztratil. Koutky tlamy mě cukaly k úsměvu, vlastně jsem měl chuť se začít chechtat, po vlkovsku samozřejmě, ovšem udržel jsem vážný výraz hodný alfy smečky. Všechny ty lichotky, kterými opravdu nešetřila, a které zalichotily mému egu, i když jsem samozřejmě věděl, jak to s nimi a s touhle svéráznou vlčicí je, ale co, poslouchalo se to dobře. Sledoval jsem ji pozorně, jak kolem mě při své sáhodlouhé řeči krouží, tu a tam se o mě otřela, až jsem v jednu chvíli přešlápl z tlapy na tlapu a měl nutkání zavrtět hlavou. Její prosba, žádost či co to bylo, mě však docela zaujala, už dlouho jsem neměl žádného mladého vlka, kterého bych mohl něčemu učit, dát mu trochu do kožichu, jak si každé mládě zaslouží. Vlastně naposledy jsem takto vychovával svoje vlčata.
„Zdravím, Werinko,“ použil jsem oslovení, které vzniklo někdy na samém počátku, co jsem ji s Takkim přijal do smečky, a už jsem ani nevěděl jak. „Náhrdelník ti velmi sluší, není překvapením, že něco tak nádherného se houpe právě na tvém štíhlém krku.“ V duchu jsem se zašklebil, uvědomil jsem si, že jsem snad od ní tu její mluvu chytil. „Pokud se jedná o tvého syna, nemám samozřejmě nic proti, ho trochu zaučit, co se lovu a ostatních potřebných věcí týče. Doufám, že případné újmy nebudou brány tak, že jsem na něj příliš tvrdý. Ale oba dobře víme, že pozice lovce i vyšší postavení ve smečce je třeba si náležitě zasloužit.“ Spiklenecky jsem se k ní naklonil a mrkl, nevěděl jsem ani proč to dělám, možná že vlčice ve mně svým odlišným chováním probouzela chuť se také na chvíli vymanit ze zajetého stereotypu. „Samozřejmě se mohou přiučit i zbylá vlčata, kdybyste s Takkim, jakožto rodiče, měli zájem.“
Odmlčel jsem se, pohodil ocasem ze strany na stranu a sledoval ji, popravdě jsem se skoro těšil, co řekne, něco mi říkalo, že nezklame, a bylo to vítaným rozptýlením. Na druhou stranu byla pravda, že lovce nyní naše smečka neměla, a kdo jiný by se na to mohl hodit, než mladý zdravý silný vlk.

//Omlouvám se, že tak dlouho, každopádně mě tvůj post opět pobavil a rozesmál, děkuji. :)

// Upozorňovala jsem, že je možné, že mě bude třeba upozornit, myslím, že už jsem tu dost dlouho a profláklá na to, aby si mě bylo možné najít na FB, případně požádat někoho, kdo mě zná, a kopnout do mě, že se na mě čeká, protože bohužel ano, teď mám jiné priority, než zrovna hraní. A jak je vidět, očividně nejsem jediná, kdo momentálně není zrovna aktivní.
K tomu, že jste zmizeli z hierarchie jsem se myslím dostatečně vyjádřila ve vzkazech. To je ode mě asi tak vše, hodně štěstí v nové smečce.

Celá situace naštěstí dopadla zdárně. Oba vlvi se nezdáli nebezpeční ani agresivní, spíše trochu…bláznivý a po pár dalších větách, omluvách a pochvalách našeho Vodopádu se rozloučili a rozběhli se směrem pryč z našeho území. Sledoval jsem je pozorným zrakem a poté, když jsem si byl jist, že jsou opravdu pryč, otočil jsem se s letmým úsměvem na Atima.
„Děkuji za pomoc, byla více než vítaná,“ ujistil jsem ho, protože prostě byl fakt, že je vždy lepší být ve dvou, bylo to prostě jistější. Během naší rozmluvy s neznámými vlky se v naší blízkosti objevili další, ti však patřili ke smečce a já jsem na ně zatím jen kývnul, že jsem si jich všiml. Teď ale bylo na čase vyřešit, co je přivádí, protože mi něco říkalo, že jen tak sem nepřišli. Trochu zachmuřeně jsem si pomyslel, že to možná nebude nic dobrého a rozběhl jsem se tedy pomalu blíže k nim. Byla to Aranel a Coeden, vlastně snad první členi Smrkové smečky po jejím obnovení a já začínal mít nepříjemné tušení, že se s námi chtějí rozloučit. Jistě, nemohl jsem to vědět, nevěděl jsem ani, proč by to dělali. Ale tak nějak na mě padala tíživá nálada, čím blíže jsem jim byl.
„Aranel, Coedene,“ pozdravil jsem je rovnou, zlehka kývnul na pozdrav a zamával ocasem ze strany na stranu, když jsem se zastavil necelý metr od nich. Pohlédl jsem na něj, přejel je pozorným pohledem a potichu a zhluboka se nadechl. „Asi byste se mnou rádi mluvili…“ prohodil jsem ještě dříve, než stačil promluvit jeden nebo druhý. Ať to bylo, co to bylo, chtěl jsem to mít rychle za sebou.

//Já se také omlouvám. Také reál a není čas a není chuť a, však to známe. Kdyby se na mě zas čekalo nějak déle, kopněte do mě přes někoho na FB.

Atimu stál kousek ode mě a byl také potichu, takže nezvaným hostům nezbývalo nic jiného, než promluvit. Jako první se ozval světlejší vlk, k jeho štěstí vcelku přívětivě a chytře, zvláště když se zmínil o tom, že zde snad oba překážejí.
„No…jste na území smečky,“ odtušil jsem poměrně klidně, i když v mém hlase nebyly valné náznaky vřelosti. Nebylo však ani příliš rozčílený, zatím. Než jsem stihl dodat cokoliv dalšího, probral se i druhý vlk, pohled jeho očí se mi ale nějak nezamlouval. Tedy, ne že by se snad tvářil výhružně či nebezpečně to ne…spíše nebezpečně přítulně. Neobvykle tmavě zlatavé oči mu jen jiskřily a já poněkud ztuhl, když ke mně přiběhl, sice ve značně podřízeném postavení, ale i tak, vlk nikdy neví. Čichl k mému šátku a jakýmsi nadšením druhému sdělil, to co právě zjistil, to že jsem alfa. Nevěděl jsem, jestli mu mám dát jednu za vyučenou do kožichu nebo se zasmát. Nezdálo se, že by tito dva vlci představovali hrozbu pro smečku, leda by snad tenhle vlk hodlal nakazit svým…trochu bláznivým chováním ostatní. Ne, to rozhodně ne…stačí nám Werinka, pomyslel jsem si v duchu s úšklebkem a raději se na ty dva, když opět seděli bok po boku, zahleděl trochu přísným pohledem.
„Říká se tomu šátek,“ informoval jsem ještě tmavého ohledně jeho pochvaly modré látky, která mi visela na krku. „Myslím, že množství kapradí není zrovna ten problém, kterým bych se chtěl zabývat. Ten problém je, že jste na území smečky, což byste měli poznat, pokud vám čenich ještě dobře slouží. A nevím, že by vám kdokoliv ze smečky snad dovolil se tu jen tak poohlížet.“
Odmlčel jsem se, švihl ocasem a střelil pohledem k Atimovi, který ty dva nespouštěl z očí. Byl jsem rád, že tam je také, přeci jen to byla jistota, i když se mi zdálo, že tady k boji asi nedojde. Neměl jsem v úmyslu se někomu zbytečně zakusovat do kožichu, vlk má pak tlamu plnou cizích chlupů a to není nic příjemného. Ovšem pokud by snad chtěli dělat problémy…i to jsem byl ochoten velmi snadno překousnout. Zvlášť, když ten tmavý se tak okatě opět začal bavit se svým společníkem, zatímco já chtěl řešit tuto veledůležitou situaci. „Ehm, ehm,“ odkašlal jsem si tedy. „Víte, jak se trestá vstoupení na cizí území tady u nás v království s vodopády a ne s mnoha kapradinami?“ Zněl jsem poněkud kousavě a cvakl čelistmi, i když jsem spíše trochu přihrával.

Tlapy tiše dopadaly na mechem porostlou zem a já se brzy zastavil na vyvýšenině na vrcholku vodopádu. Kamenný vyčnívající ostroh mi dopřál dostatečný výhled jak směrem nahoru po proudu, kde se ještě o něco dál nacházel pramen řeky Mahtaë, ale i dolů na jezírko tvořící se pod padající vodou, a řeku mizící poměrně rychlým a dravým proudem mezi smrkovými stromy. A tam se taky nacházeli oni dva vlci, kterým patřil pach, co vánek donesl až ke Skále. Oba byli zbarveni do hněda, jeden však měl srst tmavou jako tmavá kůra smrků, zatímco druhý byl spíše více do rezava až oranžova. Takhle z dálky mi trochu připomínal lišku, i když na hřbetu měl srst tmavší a neměl žádné bílé odznaky. Vlci se v poklidu bavili, jejich tlumený hovor se nesl až na horu, i když slovům jsem úplně nerozuměl. Nezdálo se však, že by jim příliš vadilo, že jsou na území smečky.
„Problém s Vodopády…a kdysi s řekou Mahtaë je prostě ten, že ze Západní louky je to nejbližší místo, kde se osvěžit a napít, a je poměrně na kraji Smrkového lesa. Tudíž to vlky svádí se sem přijít napojit. Navíc je tu obvykle vždy nějaká zvěř k ulovení. Kolem Mahtaë zase vlci často procházeli ze severu na jih a naopak, protože to byla nejkratší a nejschůdnější cesta,“ prohodil jsem k Atimovi, který stál kousek za mnou, abych mu trochu objasnil tuhle ošemetnou situaci ohledně rozložení Smrkového lesa a vody okolo něj a v tom důsledku množství nezvaných hostů na našem území. A pak už jsem se otočil a po poměrně prudkém srázu podél Vodopádů jal jsem se seběhnout dolů. Nevybral jsem zrovna nejschůdnější cestu, to bychom se museli vrátit zpět do lesa trochu dál, kde se kopec stával mírnější. Bylo však třeba si trochu procvičit rovnováhu i sílu a tak jsem po velkých travnatých drnech, pařezech a kamenech vyčnívajících z břehu vodopádů seskákal nakonec bez úhony až na opět rovnou plochu. Oklepal jsem se, protože na srsti mi ulpěly kapky vody, která se v okolí vodopádů držela ve vzduchu, od toho jak se voda tříštila na skále a kamenech. Rozběhl jsem se rozvážným krokem ke dvojici vlků nedaleko, která si mě dříve či později jistě všimla, zanechával jsem v jemném písku otisky svých tlap, které mi tu a tam smáčela voda, jak jsem se držel u samotného břehu jezírka s klidnou hladinou. Až o kus dál se voda opět rozbíhala a rozproudila. Za zády jsem slyšel Atima, byl jsem rád, že šel se mnou, protože jak se ukázalo, neznámí vlci tu byli dva. Zahleděl jsem se na ně chladným pohledem, doslova je jím probodával, držel jsem se zpříma a autoritativně, a nespokojeně švihnul ocasem. Pod Vodopády se na chvíli rozhostilo ticho a já se rozhodl nechat na nich, jak zareagují. Doufal jsem, že zmizí nebo že minimálně poznají, že jsou na území smečky a že před nimi stojí alfa.

Ještě, než se Atimu zakousl do masa, sdělil mi, že je někdo na našem území a já opravdu v příští chvíli ucítil čerstvé pachy. Bohužel však neznámé a ne nikoho ze smečky. Zavětřil jsem tentokrát už cíleněji, opravdu se zdálo, že dva vlci jsou u Vodopádů či blízko nich. V duchu jsem nespokojeně zabručel, ale počkal jsem, až se Atimu nasytí. Poté jsme přeci jen ještě srnu odtáhli do spodní jeskyně ve Skále a ukryly do hlubokého výklenku, ve kterém byl dostatečný chlad na to, aby v něm kořist nějakou dobu bez závady vydržela.
„A teď se podíváme na ty vetřelce,“ řekl jsem k šedému vlkovi a vyběhl rychle ze Skály. Seskákal jsem z menších říms, mé tlapy měkce a zkušeně dopadly na zažloutlou trávu posypanou jehličím a pak už jsem se rozběhl lesem směrem k vodopádům. Ohlédl jsem se, jestli mě vlk následuje, zdálo se, že ano. Noc pomalu dávala sbohem a začalo se rozednívat, zvedla se i mlha, která se většinu noci povalovala mezi smrky. Běžel jsem nejkratší cestou, občas se vyhnul nějaké té hustší smrčině a v duchu dumal, kdo asi navštívil naše území a zrovna Vodopády. Doufal jsem, že z toho nebude nějaký konflikt, o to jsem tedy zrovna opravdu nestál. V poslední době jsem rád řešil vše v klidu…i když naštvat mě dokázala i maličkost, to tedy ano, a kvůli smečce a obraně území bych se rozhodně nerozpakoval ukázat nezvaným cizincům ostrost svých tesáků i drápů. Za těchto úvah jsem brzy překonal vzdálenost od Skály k Vodopádům a k uším už mi doléhal jejich tlumený hukot hlasitěji a hlasitě, stejně tak cizí pach štípal v čenichu víc a víc. Vodopády byly na dohled.

- Vodopády...

Společnými silami jsme táhli s Atimem srnu ke Skále. Odpoledne pomalu přešlo v podvečer a brzy se kolem nás začalo nejen šeřit, dokonce se objevila i poměrně hustá mlha. Mně to nevadilo, dokázal bych po Smrkovém lese klidně chodit i se zavázanými očima, znal jsem všechny stezky i pěšiny nazpaměť´t, přesto to nebylo úplně příjemné. Pršet přestalo, ale obloha byla navíc celá zatažená, takže byla ještě větší tma, než by byla, kdyby svítily hvězdy a měsíc. Konečně jsem před sebou zahlédl tmavý obrys Skály a mrknul na Atima, už to bylo jen kousek. „Zatím ji necháme tady…“ zahuhlal jsem sice s plnou tlamou, ale dostatečně srozumitelně. Oba jsme srnu pustili a nechali ležet na měkké trávě kousek od vchodu do Skály. Já se olízl a pak už si dovolil se zakousnout do jejího boku, abych přece jen ještě naplnil svůj žaludek, ač v něm už byla jedna malá lasička. Předtím jsem ale poměrně dlouho nejedl, a tak jsem potřeboval utišit docela velký hlad. Po těch pár velkých soustech dobrého a měkkého masa jsem ustoupil a se zvednutými koutky tlamy se pousmál na Atima: „Prosím, teď si zaslouží naplnit žaludek i druhý lovec.“
Normálně by byly na řadě s krmením bety, pak gammy a nakonec delty a kappy, ale jelikož, jak jsem poměrně zklamaně zjistil, v okolí stále nebyl přítomen jiný vlk, bylo jen správě, aby se teď nažral Atimu. Poodstoupil jsem kousek dál, aby měl vlk dostatečný prostor a jal se znovu poupravit trochu svou srst, nejprve na předních tlapách, poté na náprsence, kam nesahala modrý šátek. Nakonec jsem se řádně oblízl kolem tlamy a následně zívnul. Ledově modré oči jsem na malou chvíli upřel k nebi, ale stále na něm byly neproniknutelné tmavé mraky.
„Až budeš syt, odneseme zbytek té srny do Skály, do jedné z menších jeskyň, kam ukládáme potravu, když je třeba,“ prohodil jsem k Atimovi tlumeně a očima jen ze zvyku pátravě přejížděl po okolí.

Stačilo jen poodběhnout kousek dál od místa, kde jsem si dovolil ulovit si menší svačinku, když jsme spolu s Atimem před sebou zahlédli osamělou srnu. Ideální kořist…pomyslel jsem si spokojeně a pokýval na souhlas k vlkovi s černou ponožkou na přední tlapce, když mě na srnu co nejtišeji upozornil. „Dobrá, budu čekat,“ řekl jsem k němu stejně potichu a sledoval, jak popelavě šedavý vlk mizí mezi stromy a keři, jak se plíží, aby se srnce dostal do zad a mohl mi ji tak nadehnat. Špicoval jsem uši, jestli nezaslechnu vlkovi tiché kroky, ale vedl si opravdu dobře, takže ani srna nezpozorovala, že se k ní přiblížil. Až najednou sebou trhnula a poskočila dopředu, protože se na ni zpoza stromů a křovin Atimu vyřítil. Okamžitě jsem napjal svaly, tlapy i drápy se zaryly do měkké země, jak jsem se odrazil v ten správný okamžik, abych jí skočil přímo do cesty. Prudce se zastavila, dlouhé štíhlé nohy se jí zatřásly a vmžiku už se snažila odskočit stranou, přece ale jsem byl rychlejší. Srna byla ještě mladá a ne tolik zkušená, proto jsem se po pár dlouhých cvalových krocích odrazil a skočil jí po krku. Zakousl jsem se a zatrhla hlavou, i přes své mládí byla dobře rostlá a nebylo snadné ji strhnout na zem, ale podařilo se mi to. I s Atimovou pomocí, protože když nás dostihl, ohnal se jí po štíhlých nohách, možná se do nich i zakousl, takže srna nakonec s bezmocným zoufalým pištěním klesla k zemi. Pustil jsem ji, jen na vteřinu, abych se mohl zakousnout znovu a pevněji, drtil jsem tesáky její hrdlo a škubal hlavou, dokud sebou ona netrhla naposled a neznehybněla.
Tlumeně jsem zavrčel a potom opět uvolnil svůj stisk a podstoupil kousek dál. Olízl jsem si tlamu, na tesácích jsem cítil její krve, stejně jako jsem ji měl na čenichu a nějaká mi stékala i po náprsence. Zvláštní, že ten šátek se nikdy nezašpiní…mihlo se mi hlavou a v duchu jsem se ušklíbnul. Magické věci někdy měli výhodu. „Skvělá práce,“ prohodil jsem pak k Atimovi a usmál jsem se na něj. „Nadehnal jsi mi ji perfektně a stejně tak bylo chytré se jí pustit do nohou.“ Byl jsem spokojený, protože ač to nebyl on, kdo se srně vrhnul po krku, uměl velmi dobře a instinktivně kořist nadehnat.
„Doneseme ji ke Skále,“ rozhodl jsem následně, než by mohla její krev přilákat nějaké další zvířata, například kojoty, kteří se občas potulovali po Galtavaru a zabloudili i do lesů. Chytili jsme společně s Atimem naši kořist do zubů a vykročili, už pomalejším tempem, zpět ke Skále.

Měl jsem hlavu lehce nakloněnou na stranu, uši jsem špicoval všemi směry, jestli přece jen nezaslechnu dopady měkkých tlap na jehličím pokrytou zem a tichý ševelivý dech nějakého vlka ze smečky. Zdálo se však, že na lov opravdu vyrazíme jen já a Atimu, který souhlasil, ovšem poté trochu rozpačitě dodal, že vlastně moc lovit nemusí. Nevadilo mi to, sám jsem měl dost zkušeností, a když mi štěstí přálo, dokázal jsem skolit i větší kořist. A nebylo pochyb o tom, že Atimu zvládá lov drobné kořisti, kterou by se sám mohl uživit, to se ostatně nakonec naučil každý vlk, protože jinak by v divočině nepřežil.
„To nevadí, uvidíme, na jakou kořist narazíme,“ prohodil jsem směrem k němu, povzbudivě mrknul jedním okem a řádně se protáhl, abych si uvolnil ztuhlé svaly. Začínal jsem mít opravdu hlad, takže bylo dost možné, že skočím po prvním zajíci, který nám zkříží cestu, i tak jsem ale chtěl ulovit i něco většího, co by se dalo dotáhnout do Skály. A to bylo lepší ve dvou, ač Atimu třeba v lovu nebyl příliš zkušený. Nahnat kořist ale nebylo tak těžké a nepochyboval jsem o tom, že vlk s rudýma očima si s tím poradí.
„Poběžme,“ vyzval jsem Atima a namířil si to mezi stromy. Oběhli jsme Skálu a mířili dál na sever, kde byl les hustší a divočejší, země se tam zvedala a zase klesala různými prohlubněmi a menšími kopci a byla to ta část lesa, kde se spíše držela divá zvěř. Větřil jsem, naslouchal pozorně, aby mi nic neuniklo, a v jednu chvíli jsem opravdu dlouhým rychlým skokem najednou zabořil čenich do borůvčí a v tesácích se mi brzy cukalo tělo drobné lasičky, zřejmě neopatrného odrostlého mláděte. Rychle jsem stiskl, aby se zvíře netrápilo a brzy už ve mně kořist zmizela. S ne tak prázdným žaludkem byla vyhlídka lovu příznivější. Pousmál jsem se na Atima, který si možná také ulovil něco menšího, v okolí se to drobnými zvířaty jen hemžilo, než jsme se společně rozběhli dál lesem, oba hledající stádo srn či jelenů, které bychom mohli ulovit.

Naslouchal jsem, co Atimu říká, jak vypráví, kde a s kým byl a byl jsem rád, že zní spokojeně a klidně, což jsem prostě bral jako fakt, že se mu v mé smečce stále líbí. Napadlo mě, že bych si také konečně měl pořádně protáhnout tlapy, poslední dobou jsem se potuloval jen kolem Skály a přitom už byl konec léta, cítil jsem to ve vzduchu, ty nenápadné změny, které mi ale jasně říkaly, že teď už nás čeká babí léto a pak podzim.
„To jsem rád,“ odtušil jsem k poznámce ohledně jeho magie a pousmál jsem se. „Vždy to chvíli trvá, než si vlk na novou či silnější magii zvykne, zjistí, jak ji plně ovládat a kde jsou její limity.“
Krátce jsem zavzpomínal, jak i já jsem se se svými magiemi potýkal, jak jsem občas způsobil v bývalé smečce zmatek a rozruch, někdy ovšem úmyslně. Uvědomil jsem si, že od té doby už uplynulo tolik vody a já se docela dost změnil. V mládí jsem byl neposedný, nevrlý, rváč, zatímco teď…byl jsem poměrně klidný, vyrovnaný, konflikty jsem měl nejraději vyřešené co nejdříve a rozhodně ne tesáky a drápy. Ušklíbnul jsem se tomu a raději toho nechal, protože vzpomínání sebou mohlo přinést i vzpomínky, které jsem teď před očima mít nechtěl. „Mně se daří dobře,“ jal jsem se tedy odpovídat pro změnu já. „A to kde všichni jsou, by zajímalo i mě.“ Odfrknul jsem si, nespokojeně pohodil ocasem a pomalu se zvedl na všechny čtyři. Zavětřil jsem, nabral do plic čerstvý lesní vzduch, ovšem opravdu jsem mnoho pachů necítil. zamračil jsem se. „Mnoho s tím teď asi nezmůžu…ale pokud chce být vlk členem smečky, měl by se nacházet převážně na jejím území a nebo alespoň v těsné blízkosti.“ Mumlal jsem si pod vousy a rozhodl se krátce ale hlasitě zavýt, nebylo v tom nic určitého, jen upozornění, pobídnutí, že by snad vlci v doslechu měli pamatovat, co to znamená být členem smečky.
„Atimu, co bys řekl na společný lov? Skylieth naši smečku opustila, takže pro teď nemáme lovce…jsem docela vyhladovělý a nebylo by na škodu ulovit i něco do zásoby,“ zahleděl jsem se na vlka s rudýma očima a čekal, co na můj návrh řekne. Kdyby mezitím přiběhl někdo další, mohli jsme klidně lovit ve větším počtu…čím více tlap a tlam, tím lépe.

Vysedával jsem si před Skálou, jako poslední dobou často, upřeně hleděl mezi vysoké smrky či k obloze, která se tak akorát zatáhla těžkými tmavými mraky, ze kterých brzy začaly na zem dopadat těžké kapky dešťové vody. Oklepal jsem se lehce, srst se mi naježila, přesto jsem však ještě zůstával na místě, déšť mi zase tolik nevadil, nebyl to úplný liják. Navíc jsem mezi stromy zahlédl drobného šedého vlka, který se ke mně blížil. Atimu poslední metry zpomalil do lehkého kroku a zastavil se kousek ode mě, v uctivé ale přesto také přátelské vzdálenosti. Koutek tlamy mi vylétl vzhůru k zubatému úsměvu, kývnul jsem nejprve hlavou, než jsem tlumeně promluvil.
„Zdravím, Atimu. Ne, nerušíš, máš pravdu, sedím tu sám a společnost mi neuškodí,“ ujistil jsem ho trochu pobaveně, přešlápl jsem z tlapy na tlapu a uši našpicoval směrem ke Skále, zdálo se, že ona novější vlčice, Lucy, tam je, ale jinak nikde nikdo. Smrkový les se zdál trochu bezútěšně prázdný, což se mi moc nelíbilo. Kde jen všichni byli? Raději jsem se tedy vrátil k vlkovi, který tu byl a hleděl na mě svýma rudýma očima.
„Jak se daří, Atimu? Co tvá magie?“ optal jsem se, protože jsem si vzpomněl, že vlk po návštěvě Smrti či Života, byl mnohem silnější a mocnější ve svém ovládaní ohně, jen s tím zpočátku měl trochu problémy. Chtěl jsem se tedy ujistit, že už je vše v pořádku, případně mu zkusit poradit či pomoct, pokud by to bylo v mých silách. Než mi odpověděl, rozfoukalo se trochu víc, modrý šátek se pohupoval, i když ho smáčel lehký déšť, a stejně tak kaštanová srst byla chvíli tím a chvíli oním směrem. Přesto nebyla zima, ač ve vzduchu už bylo zdát, že léto za chvíli vystřídá to babí a pak už nastane podzim.

//Atimu, kdybych se déle neozývala, žďuchni do mě přes Frey :) :P

Do Brna asi ne-e, ale pokud by se uskutečnila Praha, rozhodně bych dorazila. :D