Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Líbil se mi návrh Frey, stočil jsem modré oči k severu a horám, které tam byly, byť se tam dalo jen těžko dohlédnout přes padající vločky a chumelenici. Hory mě ale lákaly a tak jsem přikývnul na souhlas. "Půjdeme do hor. Vždy jsem se tam chtěl pořádně podívat." Pousmál jsem se a přešlápl z tlapy na tlapu, možná to byla bláhovost vydávat se tam uprostřed zimy, které v takovém prostředí dokázala být krutá, ale já se nebál.
Seskočil jsem z vyvýšeniny, pokrčil tlapy při dopadu, abych vyvážil tíhu svého těla a popoběhl setrvačností ještě pár kroků, znovu jsem se ohlédl a počkal, aby mi byla stříbrošedá vlčice po boku. Společně jsme se rozběhli po nerovném terénu, řeka hučela po našem levém boku, drala se přes kameny, místy divoce, místy klidněji, a tam, kde se hnala přes vyčnívající kameny se do vzduchu dostávaly kapičky vody a páry, v nízké teplotě mrznoucí do jakési bílé mlhy. "Ta řeka musí pramenit v horách...v nějaké rozsedlině či plesu." Přemýšlel jsem nahlas, zatímco naše tlapy dopadaly do bílé nadílky zanechávající po nás zřetelné a jasné stopy. Krom hučení vody jsem však nezaznamenal žádný zvuk či pach, který by odkazoval na přítomnost nějakého dalšího vlka či zvířete. Zapřemýšlel jsem, jak dlouho asi vydržíme bez potravy, v lese jsme si sic ulovili zajíce, ale cesta před námi byla nevyzpytatelná a lov ve skalnatých horách rozhodně náročnější, než v lese, který jsme znali jako své tlapky. A řeka se také nezdála jako nejvhodnější místo pro pokus ulovit si nějakou tu kluzkou ale vydatnou rybu.

- Amarské hory...

Nechali jsme za ocasem Smrkový les, důvěrně známé prostředí, domov. Běželi jsme lehkým krokem a s lehkým srdcem, jako kdyby se známými pachy a místy zmizela i tíha myšlenek a vzpomínek, které se mi hlavou honily. Ne, vzpomínky nezmizely, ale najednou byly stejně lehké jako sněhové vločky snášející se líně z oblohy k zemi, dopadající mi na hnědou srst, studící mě na čenichu. Zaklepal jsem lehce hlavou a pro sebe se pousmál, stočil slech , abych se ujistil, že za sebou uslyším měkké kroky Freyiných pacek.
"Chyběla mi zima." Prohodil jsem po chvíli, kdy mezi námi panovala ticho, poohlédl jsem se a ušklíbnul se lehce na stříbrošedou vlčici. Před námi se terén mírně zvedal a hned následně klesal ke korytu řeky, která přitékala ze severních hor a mířila dál na jih. Kolem jejího toku se vytvořila dlouhá rokle, do niž jsme začali opatrně sestupovat. Kámen, písek a hlína byly pokryté sněhem, ne však příliš hlubokým, bořili jsme se jen lehce. "Kam by ses chtěla podívat?" Já sám jsem směrem na západ příliš nechodil, když už jsem opouštěl Smrkový les, bylo to více na jih či na východ a tak i pro mě začínalo být okolí neznámé a tím zajímavé. Rokle, do které jsme vstoupily, se táhla kam až oko dohlédlo na sever i na jih a jejím středem se hnala řeka, která měla jen minimum zákrutů či záhybů a většinou jen mírných, že se téměř zdálo, jako kdyby tekla úplně rovně.
Zpomalil jsem do kroku a zastavil se na jednom výběžku, abych se pořádně rozhlédl, vítr mi pročísl hnědou srst a já mu nastavil tvář, krátce přivřel oči a nechal jeho poryv rozvířit sníh jen o kus dál.

Rozhlížel jsem se kolem sebe, jako bych si snažil vtisknout do paměti každý detail známého místa, mého domova. Ale zároveň jsem se nesmírně těšil, skoro netrpělivě jsem pohodil ocasem a stočil modré oči k Freye. "Vyrazil bych na sever...severozápad, do hor, za hranice, za kterými jsme ještě nebyli." Něco mi říkalo, že starý známý svět, který jsem znal, byl jen malou částí, že za dobu, kterou jsem strávil ne Smrkovém lese, se otevřely nové dálavy a hranice, bylo toho jistě hodně k objevování.
Zdálo se, že Freya nic nenamítá, souhlasila a nechala mě vést, což mě trochu alfácky potěšilo, zazubil jsem se na ni vlčím úsměvem a pak už se rozběhl neviditelnou lesní pěšinou mezi vysokými smrky směrem k vodopádům. Tentokrát jsem ale mířil výš, více na sever, abychom je nemuseli překonávat. Tam kdesi byl pramen řeky, ještě úzký pás lesa a pak Armanské hory, oddělující náš les od Ageronského. Do toho jsem ale nechtěl, snad jen běžet dál po jeho okraji více na sever, za horami, sněhem, ledovým větrem. SazXeen...Vzpomínka se mihla a zmizela, jen tichý dotek dávné minulosti.

- Armanské hory...

Hlas se záhrobí by se také klidně dostavil, za mě Praha.
A velmi ráda poznám zlovlky (*vlastně by přišla jen kvůli nim* :D).

Hleděl jsem trochu zamyšleně mezi stromy, vítr se proháněl mezi jejich špičkami a já poslouchal známé tiché hučení a svištění, které tak vydával. Naslouchal jsem ale i Freye, která navrhla něco, co se mi téměř okamžitě zalíbilo. Smrkový les byl domov, ať se smečkou či bez, a já věděl, že dříve či později se sem vrátím. Ale proč se teď nevydat dál, na toulky, tak jako když jsem byl mladý? V té době bych si nikdy nepomyslel, že se stanu alfou smečky, dokonce ani že ještě do nějaký budu kdy patřit. Miloval jsem samotu, miloval jsem objevování dalších a dalších míst a krajin, miloval jsem svobodu. Byl jsem tehdy tulákem tělem i duší a to věděl jsem, že to ve mě pořád ještě zůstalo. "Ano." Řekl jsem zprvu jen jednoduše, ale pak už jsem k stříbřité vlčici otočil hlavu a zahleděl se na ni, na první zdání chladnýma modrýma očima. "Poběžme, objevme něco nového, místa, která ještě neznáme."
Doširoka jsem se usmál a pomalu se zvedl, oklepal jsem se, abych se zbavil jehličí v srsti. "Sem se můžeme vždy vrátit. Je to náš domov...ale taky teď máme možnost odejít. Ukážu ti krásy tuláckého života." Hravě a krátce jsem zavyl a vítr kolem nás se prohnal mnohem silněji, jak jsem mimoděk uvolnil i trochu své magie. Vrtěl jsem ocasem a sledoval, jestli mé nadšení nakazí i Frey. Nebyl jsem si jist, zda se někdy doopravdy toulala, samozřejmě že opouštěla Smrkový les, znala Gallieru, ale toulání jako takové... Musela ho mít v krvi. On si kdysi nedokázal představit nic jiného a SazXeen? Kde jinde by mohla být jeho milovaná sněhově bílá vlčice, než kdesi toulající se v dálavách.

Běželi jsme tiše, lehce přikrčení jako na lovu, ostatně vždyť jsme na lovu byli. Oba jsme Smrkový les znaly jak své packy, věděli jsme, kde hledat zaječí a králičí nory, kde mohla být snadní kořist. A měli jsme i štěstí, že vítr byl příznivý, téměř nefoukal a když, tak směrem k nám. Nakonec jsme se přikrčili k zemi, za mohutnými kmeny vysokých smrků a hleděli před sebe. Zaječí nory byly obydlené a na travnaté půdě mezi několika stromy hopsal nejeden zajíc. Vyměnil jsem si s Frey pohled a jen lehce přivřel oči na souhlas a pak už jsme společně vyrazili. Vyskočili jsme ze svého úkrytu a každý se dlouhými skoky blížil k zajíci, které si vyhlédl. Malí tvorové byli překvapení, dost na to, aby se mi podařilo nejbližšího chytit za krkem do zubů a pevně stisknout. Několikrát jsem zatřásl hlavou, cítil jsem, jak tělíčko ochablo a já věděl, že ze zajíce už je pouhá kořist.
Hodil jsem očkem po stříbrošedé vlčici, i ona byla úspěšná, oba jsme si svoje úlovky ale odnesli dál, pryč od nor, kde jsme už tak způsobili rozruch a zmatek. Položil jsem zajíce na jehličí a ulehl k němu, pustil se ostrými zuby do měkkého masa a brzy mi u tlap zbyla jen hromádka několika kostí a srst. Pečlivě jsem si olízal náprsenku, přední tlapy i tlamu, abych se zbavil téměř veškeré krve, která na mě po lovu a krmení zůstala. Několikrát jsem se převalil v měkké půdě a pak se zahleděl na vlčici vedle sebe. "Co teď? Co budeme dělat, Frey?" Zeptal jsem se tiše a upřeně se na ni zahleděl.

"Vraťme se do lesa," souhlasil jsem tiše a pohodil hlavou, Smrkový les byl jistota a domov, i přes to, kolik se toho změnilo. Bylo by těžké, nebo spíše nemožné, ho opustit navždy nebo se vzdát jakýchkoliv pout a vazeb, které mě k němu táhnuli. "Poběžme, znám místo, kde mívající zajíci nory." Zasmál jsem se krátce, žďuchl Frey do boku a rozběhl se. Nepochybně o tom místě věděla i ona, vždyť znala les stejně dobře jako já. Rozběhl jsem se lehkým klusem po měkkém mokrém písku na samotné hranici tůňky, která se pod vodopády tvořila. Nechtělo se mi vodopád obcházet, měl jsem chuť se opět vydrápat po jeho okraji, po přírodních schodech, vyčnělých kamenech porostlých měkkým vlhkým mechem a travou. V duchu jsem se usmíval, Freya se držela za mnou a oba jsme již brzy stály na vrcholku, na kraji vodopádu.
Rozhlédl jsem se ještě jednou kolem sebe, pátravým zrakem přejel své okolí a zhluboka se nadechl čerstvého vlhkého vzduchu a pak už jsme se spolu opět rozběhli dál, do hlubin Smrkového lesa, abychom po žízni utišili i hlad.

- Smrkový les...

Hleděl jsem na ni, kapičky vody jí ulpěly na stříbřitém kožichu a samy se třpytily, stejně tak se odrážela vodní hladina v jejích modrých očích. Pousmál jsem se a potřásl hlavou, sám trochu zamyšlen. "Rozumím..." řekl jsem tlumeně a několika kroky jsem se ještě prošel vodou, než jsem se dostal opět na břeh, do stejně mokrého tajícího sněhu. "Sám vlastně nevím, co bych teď chtěl," s úšklebkem jsem se tomu musel zasmát, zvedl jsem hlavu a zahleděl se do korun vysokých štíhlých smrků obklopujících i toto místo. Voda hučela, díky tajícímu sněhu jí bylo více, nepochyboval jsem o tom, že Mahtaë se v místech, kde má nízké břehy dost možná rozleje do okolí. Přeci jen, sběhu bylo mnoho a teď pod náporem slunce a tepla tál. Jaro bylo tady.
"Možná bychom mohli začít společně další obchůzkou lesa a případným lovem," navrhl jsem nakonec lehce pobaveně a zahleděl se na vlčici tázavě, pravda byla, že jsem začínal být poněkud hladový. A zvyk bývá železná košile...měl jsem prostě tendenci oběhnout hranice území, známého a milovaného, jen proto, že jsem to v minulosti udělal už tisíckrát. Ač jsme tu možná byli sami, pořád jsme o sobě mohli dávat vědět. I vlci samotáři často obývali nějaké území, alespoň po nějaký čas, a značili si ho, aby tak dali jiným samotářům najevo, že to je pro teď jejich místo. Znovu jsem se zasmál svým myšlenkám a upřel tázavé zraky na Freyu.

Zdálo se, že ohledně smečky si s Freyou rozumíme, pousmál jsem se a spokojeně potřásl hlavou. Chvíli jsem hleděl do lehce zčeřené hladiny, tohle bylo jedno z mála míst, kde se Mahtaë dala považovat za klidnou, ta menší tůně pod vodopádem a před dalším srázem, ze kterého se voda již tříštila o kameny a hnala se dál. Stočil jsem uši dozadu, naslouchal tomu známému hučneí a zurčení, dokud na mě nepřístálo několik kapek vody. Štěkavě jsem se zasmál a zahleděl se na Frey poněkud zpytavě, pak už jsem hrábnutí do vody po ní zopakoval a kolem se rozletěla další sprška.
"Ano, je tu krásně...vždy bylo," musel jsem zadumaně souhlasit a rozhlédnout se znovu kolem sebe. Oteplovalo se, sníh byl těžký a mokrý a pomalu tál, jaro se hlásilo o slovo. "Co máš v plná teď?" Zeptal jsem se najednou, zatímco jsem udělal pár kroků ledovou vodou a vyskočil opět na břeh. Sám jsem nevěděl, nepřemýšlel o tom, možná se bál rozhodnout. I tak mě to ale zajímalo u šedavá vlčice. "Nemusíš už zůstávat na tomto území...tedy ne pořád. Není co strážit." Slabě jsem se ušklíbnul a na chvíli se posadil, zvedl čenich k obloze a ztrácel se v ní.

- Smrkový les...

Vodopády už se začaly objevovat před námi mezi stromy, slyšel jsem zvuk hučící a padající vody. Tentokrát jsme k nim přiběhli zespodu, drželi se stále blízko řeky Mahtaë, z vodopádů vlastně řeka vznikala, byl to její pramen. Potřásl jsem lehce hlavou a naslouchal slovům, které Freya pronesla, i přes hluk vody jsem ji slyšel velmi dobře. Ta slova byla moudrá a já se nad tím krátce podivoval, ne že bych kdy pochyboval o její moudrosti či chytrosti, to jistě ne. Možná že spíše již od mala byla moudrá a rozvážná, snad jako kdyby příliš brzy dospěla. Ale taky nejspíše musela. Nechal jsem těchhle úvah raději a krátce přikývnul, zatímco naše tlapy už dopadaly na sníh poblíž širšího řečiště, či možná takové tůně, která se tvořila jen kousek pod vodopády, než se posledním menším srázem z Mahtaë nestala divoká a dravá řeka. Sníh zde byl namrzlejší, možná za to mohla vlhkost srážející se ve vzduchu.
"Máš pravdu. Vždycky to bude náš domov," souhlasil jsem tlumeně a mimoděk se rozhlédl kolem sebe, zastavil se kousek od břehu, u kterého se tvořil tenký led. Vítr šuměl ve větvích, obloha byla téměř jasná a slunce už dávalo znát něco ze své jarní síly. Bylo mi jasné, že sníh už dlouho nevydrží, bylo to cítit ve vzduchu, i pod tlapkami, přesto že se u výše položených vodopádů, zastíněných místy stromy, ještě držel. "Zima končí, cítíš to? Další rok za námi." Promluvil jsem tiše, zamyšleně, udělal dalších pár kroků, abych vstoupil do průzračné ledové vody a svlažil hrdlo pár doušky. Ohlédl jsem se na Freyu, pousmál se a zavrtěl ohonem.

Natočil jsem uši směrem k Freye, když promluvila, ani její hlas se nezměnil, byl tlumený a klidný, pousmál jsem se a potřásl hlavou. Byl jsem rád, že stříbřitě šedá vlčice nezůstávala jen na území Smrkového lesa. Jistě, dřív to bylo třeba, dříve, kdy byla smečka v rozkvětu a ona mi pomáhala, nyní se však tiše vytrácela, nenápadně a přesto hmatatelně. Proto mi ale nevadilo, že byla Freya tak dlouho pryč, sám jsem vzpomínal na doby, kdy jsem se toulal, kdy jsem zkoumal a objevoval, a dle mého s tím měl projít každý vlk, každý, kdo alespoň trochu pociťoval touhu po poznání nového a neznámého. Samozřejmě, znal jsem i vlky, kteří byli spokojení a šťastní celý život na jednom místě, neviděl jsem na tom nic špatného. Vzhledem k tomu, že ale Freya byla moje dcera, moje a SazXeen, bylo by snad i zvláštní, kdyby po nás obou nezdědila alespoň část naší divokosti, svobodomyslnosti a i toho tuláctví. Ač jsme oba v jeden čas tyto pudy a touhy potlačili, pro smečku a pro vše, co nám bylo drahé, ale alespoň já mohl upřímně říct, že mi to nevadilo a nikdy jsem to nikomu a ničemu nevyčítal. Protože to všechno mi dalo mnohé.
"I mně jsi chyběla. Jsem rád, že jsi se porozhlédla po okolí," řekl jsem nakonec i nahlas a stočil k ní modré zraky. "Sám jsem strávil dlouhou dobu jen potulováním se a objevováním nového. Ale to už je dávno." Pysky se mi lehce zkroutily do úšklebku, přeskočil jsem padlý kmen, který zasněžený ležel přes pěšinou, kterou jsme se teď ubírali. "K Vodopádům?" Nadhodil jsem, zda Freya souhlasí se směrem cesty, měl jsem chuť se tam podívat, bylo to kouzelné místo.
"Já byl povětšinou zde, či jen těsně za hranicemi Smrkového lesa...ztracený v lese i sám sobě. A ztrácející smečku," ztlumil jsem hlas, nevěděl jsem, jestli o tom vlastně chci mluvit nahlas, přesto jsem to řekl. Freya ostatně byla v poslední době má pravá tlapa, co se týkalo smečky, dalo by se říct, že smečka jí patřila stejně jako mě. Možná jsme o tom mluvit měli, teď a tady.

Hleděl jsem na Freyu, zatímco se ke mě pomalu přibližovala, koutkem tlamy se mi zvedl k nepostřehnutelnému úsměvu, ani ona se příliš nezměnila. Byla to pořád krásná silná vlčice, dcera, na kterou jsem mohl být hrdý. Zastavila se kousek přede mnou, sklonila hlavu, a já jí podobné gesto nejprve opětoval, než jsem udělal dva tři kroky a přešel k ní, pročísl jí čenichem hustou srst za krkem a v ryze otcovském gestu ji jemně skousl ucho a krátce za něj zatahal, jako kdyby snad byla pořád malým vlčetem. "Frey..." Promluvil jsem tlumeně a odstoupil tak, abych jí viděl do tváře a do očí. "Jdi v pořádku, jsem tomu rád. I že jsme se zde potkali...kde jsi byla? Co je nového?" Byl jsem zvědavý, dlouho jsem ji neviděl, buď jsem byl pryč já, anebo ona. A samozřejmě mě zajímalo, co celou tu dobu dělala. Pokynul jsem jí a rozběhl se znovu lesem, nechtělo se mi zatím zůstávat na jednom místě a mluvit jsme mohli i při chůzi.
Les nás vítal oba, větve se skláněly pod tíhou sněhu, přesto jsem měl pocit, že se ve vzduchu pomalu začíná připomínat i jaro, zima se blížila ke konci, i když znát to zatím nebylo. Tlapky svorně ťapaly po sněhu, bořili jsme se jen málo, pod smrky nebylo nasněženo natolik, abychom se bořili po břicho. Pokud se ale vlk či zvíře chtělo dostat až k jehličím pokryté zemině, musel přeci jen zapojit trochu úsilí a hrabat. Stočil jsem oči z okolí před sebou, směrem k Freye a usmál se.

Toulal jsem se známými místy, když jsem se na tím hlouběji zamyslel, tak vlastně až příliš známými, zdálo se mi najednou, že znám každý strom, každý pařez, každý kámen, že mě tu už nemůže nic překvapit. Bylo to dobře? Jistě, důvěrně známý pocit jistoty, místo, které jsem hluboce miloval a ke kterému jsem neodmyslitelně patřil, a ono ke mě, ať už se kolem nás dělo cokoliv, ať už čas měnil podobu známého okolního světa či snad i vlků žijících v něm, já a les plný vonících smrkových stromů zůstával stejný. Bylo tu ticho a klid, necítil jsem žádné čerstvé pachy jiných vlků, sklonil jsem trochu hlavu a upíral oči na zasněženou půdu pod nimi. Smečka, která tu pobývala dlouhá léta, pod vedením mě a mé milované SazXeen, a později jen pod mým vedením, se ztrácela ve vůni smrků a mrazivosti zimního vzduchu, pociťoval jsem známý pocit nostalgie, přesto to nebyl přímo smutek. Ač jsem to samozřejmě najevo nedával a ke své samolibosti vždy rád říkám, že vypadám stále dobře, což je koneckonců i pravda, protože těch pár stříbřitých chlupů, které se mi snad můžou objevovat u čenichu a kolem tlamy, se dá ještě velmi snadno přehlédnout, a po dlouhém ležení trochu ztuhlé končetiny jsem také schopen rozhýbat velmi rychle. Pociťoval jsem ale, že post alfy už pro mě není, že je čas se stáhnout a snad se i vrátit ke kořenům, naopak, k dobám, kdy jsem se jako mladý horkokrevný vlk proháněl po lesích a skalách, a dělal si, co chtěl.
Potřásl jsem si sám pro sebe hlavou, něco skončilo a něco nového začíná, zdálo se mi, že jsem Smrkovému lesu a smečce dal vše, co jsem mohl a že víc už nemám, co dát. Věděl jsem také, že SazXeen už se nevrátí, věděl jsem, že Freya či Radnay jsou bezpochyby v pořádku, přesto že ani oni zřejmě smečce nemohou dát to, co by si zasloužila, silný alfa pár, a nebylo na mě jim na bedra dávat takovou povinnosti. Zároveň jsem ale věděl, že Smrkový les pro mě vždy bude místem, které pro mě znamená domov a bezpečí, že nakonec v něm spočinu navždy, nebo jsem si to alespoň přál, samozřejmě pokud bych se rozhodl vydat se opět toulat krajinou, mohlo se přihodit cokoliv. Nemínil jsem ale dopustit, aby se zde usadila jiná, cizí smečka, bylo to snad sobecké nebo naivní, ale ta představa mi ježila chlupy na hřbetu už teď.
Zcvakl jsem čelisti a stále zamyšlen blížil se známou, ostatním očím neviditelnou cestičkou, blíže k řece Mahtaë. A jakobych svými myšlenkami něco přivolal, nebo spíše někoho, mihla se mezi kmeny přede mnou neznámá stříbřitě šedivá srst. Zastavil jsem se a narovnal se, zvedl hlavu a nasadil, snad se zvyku, svůj hrdý autoritativní postoj, přesto, že vlčice, která mě v té chvíli také zmerčila, patřila k nejbližším mému srdci.

Otevřel jsem jedno své ledově safírové oko a zamžoural okolo sebe přemáhající se k otevření i toho druhého. Podařilo se, přejel jsem pohledem své okolí, mhouřící oči před bělostným sněhem, který pokrýval zem i stromy všude okolo mě. Sněžilo, nebyla to žádná chumelenice, ale sníh se ze zatažené oblohy sypal už dlouho, takže i v lese, kde přeci jen větve stromů zabraňovaly vytvoření takových závějí jako na otevřeném prostranství, byla však pokrývka bohatá. Pomalu jsem zvedl hlavu z předních tlap a zaklepal s ní, abych se sám zbavil vrstvy sněhu, která se mi na ní udělala, zatímco jsem spal. Zima mi nebyla, chlad mi nevadil, moje srst byla dostatečně hustá a izolovala více než dobře, nehledě na to, že ve výsledku i sám sníh mě chránil před větší zimou. Naklonil jsem hlavu na stranu a zastříhal ušima, zpoza stromů kus ode mě se ozval jakýsi šramot, napjal jsem svaly, ale nakonec jsem zahlédl jen dvě lasice v jakémsi hašteření. Koutek tlamy jsem zvedl k úšklebku a vyškrábal se na všechny čtyři, pomalu jsem se protáhl nejprve na přední tlapy a poté na zadní a oklepal se celý. Srst se mi naježila, byla lehce namrzlá od sněhu, ještě jednou jsem se protáhl. Co si budeme povídat, už jsem nebyl nejmladší a dlouhé ležení v zimě bylo na mých ztuhlých svalech a končetinách znát. Přesto jako vždy stačilo se jen protáhnout a po pár krocích nebylo už nic znát.
Přiskočil jsem k mlází, kde jsem viděl lasice, jedné málem přišlapávaje ocas a sledující značně pobaveně, jak s pištěním mizí v houštinách. Neměl jsem zatím hlad, nehodlal jsem je lovit, bylo to spíše pro pobavení. Zavrtěl jsem hlavou a následně se už lehkým klusem rozběhl, tlapy se mi bořily do sněhu, byl čerstvě napadaný a nadýchaný a nedával příliš možnost udržet se na jeho povrchu, na to byl musel zmrznout. Z běhu se tedy brzy stalo brodění, zvláště když jsem probíhal přes místa, kde stromy nerostly tak hustě u sebe. Vzhlédl jsem, noc pomalu končila, ač byla obloha zatažená, bezpečně jsem poznal, že se blíží svítání, nezdálo se ale, že by sněžení mělo nějak ustat. Nevadilo mi to, běžel jsem dál lesem, který jsem miloval, pro jednou s myšlenkami tak bezstarostnými, že vlastně nebyly o ničem jiném, než analyzování vjemů a pachů a obdivování krás zimní přírody.

Matička Praha... :-D
Srazu bych se zúčastnila, pokud nepojedu někam ven.
Spešl moc povedený.