Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zlatá - Freya do náprsenky
Stříbrná - Nox do pravé přední
Oranžová - Skylieth do čenichu
Modrá 2x - Savior do levé zadní
Zelená 3x - Weriosasa do boku
Žlutá - Elisa do ocasu

Lov se nám naštěstí podařil i na podruhé, což jsme mohli považovat za malý zázrak. Tak často se to totiž zase nedělo. Zakousl jsem se do měkkého masa a i druhého zajíce spořádal velmi zrychle. Zbyla jen malá hromádka kůže a pár kostí, a i to se další zvěř postará. Olízal jsem si čenich i tlapy, spokojeně zívnul a zavrtěl ocasem.
"Kam vyrazíme dál?" Zeptal jsem se stříbřité vlčice vedle sebe a naklonil hlavu na stranu. "Vypadá to skoro, že máme celé okolí jen pro sebe." Pachy ve vzduchu byly různé, dokonce se zdálo, že prozrazují i brzký příchod jara, ale vlky jsem necítil. Zamyšleně jsem se zahleděl k plynoucí řece, na jejímž břehu jsme se zdržovali a přemýšlel, kdy naposled jsme vůbec potkali nějakého jiného vlka. Možná by nám prospělo narazit na někoho. Pohodil jsem ocasem a zvedl se, sníh mi zakřupal pod tlapami a já se otřel o nejbližší keřík, abych si podrbal záda a kožich. Pár chomáčů kaštanové srsti se uchytilo na holých větvičkách a já usoudil, že zima je pomalinku na ústupu.
"Těšíš se na jaro?" Stočil jsem nakonec oči opět na Freyu.

I já se s chutí zakousl do zbytku naší kořisti a vcelku rychle ji skoro celou zhltnul, až na nejtužší části kožichu a části kostí. Pečlivě jsem si olízal přední tlapy a oblízl i tlamu, abych se očistil od krve a naklonil skoro hravě hlavu lehce na stranu, když Freya promluvila. "Jsem pro. Ještě něco se tu určitě najde...navíc jsme sehraný tým." Tiše jsem se zasmál a zavrtěl ocasem, protáhl se a pak už jen na vlčici mrknul, že jsem připravený vyrazit.
Pokračovali jsme dál, drželi jsme se spíše po vrstevnici, pořád ve stejné úrovni od břehu řeky, která tiše šuměla pod námi, ve střehu a napnutí a s příjemnějším hřejivým pocitem v alespoň trochu zaplněném žaludku. Doufal jsem, že bychom mohli narazit ještě na další páreček zajíců, v křovinách se rádi schovávali a dělali si tam nory, začínal jsem o tom ale po čase pochybovat, protože jsme nemohli na žádný čerstvý pach či stopu narazit. Šmejdili jsme sem a tam a už jsem to chtěl vzdát, když v křoví nedaleko nás cosi zachrastilo. Oba jsme zpozorněli a protože se zdálo, že moment překvapení tentokrát do našich karet příliš hrát nebude, vrhli jsme se vpřed, spoléhající na rychlost a sílu. Rodinka ušáků se rozprchla, ani jsem si nestačil všimnout, kolik jich bylo, a jal jsem se pronásledovat toho nejbližšího. Měl výhodu, jeho malé tělíčko se mrštně proplétalo mezi keři, já mu ale dokázal v jednu chvíli nadběhnout a byl můj. Zaklepal jsem hlavou se zajícem v čelistech a rozhlédl se, zda i Freya byla úspěšná, či zda se o druhou kořist opět podělíme.

Našlapoval jsem měkce a tiše, stejně jako Freya, tak jak jsme to uměli my vlci. Sníh byl sypký a měkký a protože opravdu mrzlo, nenatával a nebyl těžký a mokrý. Byl jsem za to rád, v měkkém zmrzlém sněhu se pohybovalo mnohem lépe. Proplétali jsme se štíhlými těly mezi křovinami, tu a tam zavadili o konce větví, tu a tam se přikrčili a pozorně naslouchali, abychom si případnou kořist příliš brzo nevyplašili.
Jen koutkem oka jsem zpozoroval ladný, ale bleskurychlý skok Frey, a i tak jsem moc dobře věděl, co to znamená. Sám jsem se napjal a instinktivně se vrhl vpřed směrem, kterým prchal zajíc vyplašený stříbřitou vlčicí. Přední tlapou jsem ho zasáhl a přirazil k zemi, nebo spíše do měkkého hlubokého sněhu, což nebylo úplně ideální. Cítil jsem, že se moje drápy zaryly do zad a boku drobného tvora, přesto pořád hrozilo, že se osvobodí a tak jsem rychle chňapl po jeho krku a pevně stiskl čelisti. Stačila dvě trhnutí hlavou a tělíčko ochablo. Ušklíbnul jsem se v duchu spokojeně, cítil jsem, jak mi po tesácích stéká krev a barví bělostný sníh pod mými tlapami do ruda. Narovnal jsem se, přiblížil se k Freye a položil zajíce před ní, aby se nakrmila jako první. Doufal jsem, že se nám podaří ulovit ještě něco dalšího, pro začátek ale kus zajíce pro každého bylo lepší než prázdný žaludek.

- Úzká rokle...

Běželi jsme směrem k řece, brzy se to dalo poznat i v okolním vzduchu, přeci jen byl trochu vlhčí a teplejší. Nechtěl jsem přímo k řece, nebo alespoň zatím, měl jsem hlad , nepochyboval jsem o tom, že stříbřitě šedá vlčice také, a zkoušet štěstí v ledové vodě s rybami jsem bral až jako poslední možnost. Pohlédl jsem na Freyu a pousmál se. "Zkusíme něco ulovit? Před námi je Křovinatý svah, neloví se tam nejlépe, ale s trochou štěstí narazíme na zajíce či něco menšího." Zamyslel jsem se, v téhle oblasti, kam jsme se pomalu dostali, protože svah klesající dolů k řece začínal být porostlý menšími či většími keři, nebyl sice ideální k nějakému velkému lovu, s trochou chytrosti jsme ale o hladu zůstat nemuseli. Stačilo být tichý, obratný a mrštný a nejlépe, aby jeden z nás vehnal kořist přímo tomu druhému pod tlapy a tlamu.
Zastavil jsem se, zavětřil, abych zjistil, zda se někde v blízkosti nenachází jiný vlk či možná i nějaká větší kořist, pachy byly ale tak slabé, že musely být možná i týdny staré. Ušklíbnul jsem se, už dlouho jsme nenarazili na jiné vlky. Přejel jsem okolí pohledem, hledaje mezi křovisky nějakou schůdnou cestu a taky místa, kde by mohla sídlit nějaká drobná zvířata, která by utišila náš hlad.

- Tajga...

"Půjdeme dál, víc na jih. Tam snad ten mráz bude trochu mírnější." Ušklíbnul jsem se a oklepal se, abych se zbavil námrazy, které se mi vytvořila na srsti, ale příliš to nepomohlo. I já teď byl alespoň lehce stříbrný. Alespoň jsem se tedy protáhnul, mezi stromy jsme procházeli pomalu a brzy se vynořili na jižní straně Tajgy, kde se otvírala už naštěstí menší louka či pláň. Byla chráněna ze tří stran hradbou stromů a lesů a jen z východu byl průchod dál, na Ledové pláně, takže i tady vítr pofukoval o něco silněji a byl ledovější. Dalo se to ale už vydržet a tak jsme už jen mírným klusem zpoza stromů vyběhli na zasněženou plochu. Tady se sníh dokonce sypal u z oblohy, takže na náš namrzlý kožich se začala kupit i vrstva sněhových vloček. Pousmál jsem se, chňapl po jedné a vzhlédl k nebi, které bylo poseto malými bílými flíčky.
"Můžeme se také na chvíli vrátit do Smrkového lesa." Nadhodil jsem po chvíli ticha k Freye a stočil k ní pohled, zatímco jsme za sebou zanechávaly hluboké stopy v čerstvě napadaném sněhu a mířil dál více na jih, pryč z ostrého nesmlouvavého větru.

- Úzká rokle...

- Sněžné hory...

Zima se přihnala s tvrdostí a krutostí sobě vlastní a já byl nakonec rád, že jsme nechali Sněžné hory za našimi ocasy. Ostatně Ledové pláně se ledové také nejmenovaly jen tak pro nic za nic. Opřel se do nás studený prudký vítr, pronikající skrz hustý kožich skoro až na kůži. A to nebylo nic příjemného. Mrzlo, opravdu hodně a já upíral zrak na tmavý pás kdesi v dálce před námi, slibující stromy a závětří. Po pláni, kde jen tu a tam vyčníval nějaké omrzlý kámen, pokrytý vrstvou ledu a sněhu, se vítr proháněl neuvěřitelnou rychlostí a ač jsem byl zvyklý již na ledacos, začínala mi pomalu snad tuhnout i krev v žilách.
"Musíme rychle, mezi stromy, do lesa. Jinak tady umrzneme." Houkl jsem na Freyu, která stejně přikrčená jako já, kráčela po mém boku. Bylo vidět, že i jí je zima. Ostatně komu by mi na těchhle proklatých pláních nebyla. Přidal jsem do kroku a brzy přešel rovnou do cvalu, tlapy se odrážely od země a nízká teplota a krutý vítr byl dobrý alespoň v tom, že povrch byl tvrdý a zmrzlý a mi se nebořily do půli tlap. Oči jsem měl přivřené, ale cítil jsem, jak mi slzí, vítr bičoval naše těla a ani jsem nechtěl myslet na to, co by se stalo, kdybychom zastavili. Tlapy mě sice pálily, byla mi hrozná zima a padala na mě podivná únava a vyčerpání, přesto se tmavý pruh lesa blížil a oba jsme s Freyou věděli, že odpočinek může nastat až tam.

- Tajga...

Stál jsem na plochém kameni vyčnívajícím z horského úpatí, na kterém jsme se právě nacházeli s Freyou, moji stříbřitě šedou vlčicí, a modré oči upíral před sebe, mírně sklopené, protože výhled se rozprostíral spíše pod námi, než před námi. Nacházeli jsme se poměrně vysoko v horách, mohli jsme si to dovolit, protože bylo léto, i když tady sníh neroztával nikdy a vrcholky byly stále třpytivě bílé. Mnoho míst ale bylo přístupných pouze v létě, pokud i zdatný vlk nechtěl uvíznout v nějaké strži či soutěsce během sněhové bouři. Tedy, bylo léto...spíše pomalu končilo a takhle vysoko tím spíše. Rána byla chladná, stejně jako večery a noci, a byl jsem si jist, že teplota už dost možná klesá až k nule.
Teď byl ale vánek, který nám pročesával srst, příjemně svěží a sluneční paprsky měly pořád dost síly na to, aby nám prohřály kožichy. Hleděl jsem na tmavé plochy, místa, kde se rozkládaly lesy a hvozdy a mezi nimi na ty světlejší, louky, pláně, to vše křižované modrými stužkami řek a potoků. Ten čas, který jsem strávil nahoře v horách, mi přišel kouzelný a snad jako kdybychom s Frey byli někde úplně jinde, daleko od všech starostí, daleko od běžného světa a života. Věděl jsem ale, že pomalu nastal čas se vrátit a sestoupit z výšin. Protože v zimě byly vrcholky Sněžných hor přeci jen příliš nebezpečné. I teď jsme se občas dostali do úzkých, ale naštěstí se to vždy obešlo bez větších zranění, krom pár šrámů.
"Můžeme se pomalu vydat zpátky do nížin...nemusíme spěchat, ale něco mi říká, že tady zima udeří brzo." Lehce jsem se ušklíbnul a nakonec odtrhl oči od výhledu pod sebou a pohlédl do těch Freyiných. Měla je tmavší než já, hluboké, ovšem s podobným ledovým leskem na povrchu. Musel jsem se najednou usmát, žďuchl jsem do ní čenichem a pak už se pomalým krokem vydal po úpatí dál, držíce se zatím stále stejné výšky. "Je tu krásně...chvílemi nebezpečně, ale krásně."

Já bych se mohla podepsat pod to, co napsala Frey... Je to hlavně nostalgie. Přesto nechci Atraye ztratit a pokusím se s ním tady taky občas žít.
Přeci jen, pořád je to jeden z nejstarších veteránů, že... :D No... a Galli a všem na ní přeju samozřejmě co nejvíce chuti do hraní. Přeci jen je to část mého 'života', minimálně toho virtuálního a i když jsem tu už poskrovnu, přeju jí jen to nejlepší. :)

S úsměvem jsem se ještě jednou rozhlédl okolo tůně, kde jsme strávili noc, bylo to svým způsobem také krásné a kouzelné místo. Slunce hřálo, oteplovalo se a ve vzduchu bylo cítit jaro, i když v horách, kam jsme se chystali, přijde o mnoho dní později, než do zbytku Gallirei. Freya byla mlčky, ale stejně jsem z jejího pohledu i výrazu tváře vyčetl všechny potřebné odpovědi. I to jsem na ni měl tolik rád, jako na své dceři, opravdu jsme si dokázali porozumět beze slov a líbilo se mi i to, jak zůstávala svá. Mohlo se zdát, že nepřístupná, na slovo skoupá, možná namyšlená, netušil jsem, jak to působí na jiné vlky, ale já věděl, že je to jedna z nejpřátelštějších a nejhodnějších vlčic, které jsem kdy poznal. Neznamenalo to ale, že přehnaně naivní či důvěřivá a že by snad všem všechno odpustila.
Chvíli jsem se v duchu podivoval tomu, že se nenašel žádný vlk, který by se jí stal partnerem, na druhou stranu, aspoň jsme se teď mohli toulat spolu. Sníh tál, byl mokrý a těžký, bořili jsme se do něj oba, když jsme nechávali tůň za svými zády, zmizeli mezi posledním pruhem vysokých stromů, za kterými se již zvedalo úpatí hor.

- Sněžné hory.

Probudil jsem se, nevím ani, jak dlouho jsem spal. Zamžoural jsem očima k Frey, ta ale ještě ležela stočená v klubíčko se srstí pokrytou sněhem, stejně jako já. Protáhl jsem si zatím jen přední tlapy a už docela vzhůru jsem se rozhlížel po okolí. Svítalo, obloha byla zatažená, ale už to nebyly ty těžké nízké mraky, ze kterých sněžilo, byly výš a zdálo se, že se snad i během dne protrhají. Letmo jsem se pousmál, přemýšlel jsem, kudy se vydáme dál, zdali se vypravíme opravdu až k vrcholkům hor, nebo se budeme držet v bezpečnějších částech, ne tak vysoko. Lákalo mě prozkoumat každou píď hor, ale věděl jsem, že to může být pořádně riskantní.
Freya se probrala o něco později, pohnula se a já ještě chvíli upřeně hleděl mezi stromy za jezírkem, než jsem je stočil k ní a usmál se. Než jsem se stačil zvednout, přiskočila ke mě a hravě do mě žďuchla. Štěkavě jsem se zasmál, ohnal se po ní přátelsky tlapou a pak už jsem se taky postavil. "Dobře, a co ty?" Oplatil jsem jí s úsměvem otázku, pročísl jí čenichem stříbřitou srst a protáhnul se nejprve na přední a poté na zadní tlapy. Přešel jsem k jezírku, jeho hladina byla zamrzlá a tak jsem u samého okraje opatrně šlápl na led, abych zjistil jeho tloušťku. Přemýšlel jsem, jestli ho dokážu prorazit, abych se mohl napít, zatnul jsem do něj drápy a několik do něj se silou škrábl, poskočil na něm. Držel, netrpělivě jsem zavrčel a zkoumal pohledem břeh, popošel jen o kousek a zopakoval postup u omrzlé větve, chytil jsem ji dokonce do zubů a pokusil se s ní trhnout, aby se uvolnila. Nepodařilo se mi to zcela, ale aspoň natolik, aby led trochu popraskal a vylila se na povrch voda. Napil jsem se, spokojeně mrknul na Frey a ustoupil, pokud se chtěla napít také.
"Vyrazíme dál?" Zeptal jsem se a zavrtěl ocasem. Snad mi to chybělo víc, než jsem si uvědomoval. Toulání a zkoumání.

Napili jsme se a osvěžili, byť sníh sám o sobě byl dost mrazivý na to, abychom se cítili nějak příliš uhnaní či přehřátí. Navíc, čím více na sever jsme byli, a blíže k horám, tím víc teplota klesala. Potřásl jsem souhlasně hlavou a ušklíbnul se. "Musíme být obezřetní a pozorní." Ani já nechtěl skončit se sraženým vazem či přelámanými kostmi kdesi na dně propasti, útesu či srázu.
Oklepal jsem se, bylo na čase si trochu odpočinout a tak jsem přikývnul, přešel blíže k ní a ulehl do hlubokého sněhu. Ztulil jsem se do klubíčka tak, aby mi utíkalo co nejméně tělesného tepla, zabořil čenich k předním tlapkám a napůl do sněhu a ještě se pousmál. "Dobrou noc, Frey." Odpověděl jsem tiše, zavřel ledově modré oči a zhluboka se nadechl. Z nebe se líně snášely velké vločky, nebylo to žádná vánice, ale sníh se sypal dál, tvořil vrstvu na mém hnědém kožichu, ale mě nebyla zima. Sníh uměl mrazit, ale uměl i hřát. Vzpomněl jsem si na SazXeen...jak moc si byla podobná se svojí magií, schopností...se sněhem.
Usnul jsem, lehkým spánkem, ale klidným, odpočíval jsem, stejně jako moje tělo, byť kdyby se ozvalo cokoliv podezřelého, mohl jsem být v mžiku na tlapách. Vzbudilo mě až svítání, mlhavé a mdlé, jak se na většinu zimních dnů sluší, protáhl jsem se a zavrtěl se, ve svém sněhovém důlku, který mi byl teplým pelechem. Zvedl jsem hlavu a zaklepal s ní, abych se zbavil nánosu sněhu a pohlédl ke stříbřité vlčice, která ležela kousek ode mě a se svým světlým kožichem lépe splývala s napadaným sněhem.

Pokud by šlo o víkend, tak ty mám v únoru už poněkud plné, takže za mě nejlépe březen. :D Se všedními dny by to šlo i v únoru asi.

- Úzká rokle...

Nechali jsme pomalu dlouhou rovnou řeku i rokli, ve které se její řečiště táhlo, jsme nechali za zády. Obklopil nás les a já v jednu chvíli odbočil stranou, v místě, kde strana rokle byla schůdnější, pod tlapami mi sice několikrát trochu podklouzli na nestabilním podloží schovaném pod sněhem, ale nakonec jsme byli spolu s Freyou bezpečně nahoře a běželi jsme lesem, až se před námi otevřela malá, sotva znatelná mýtinka s ještě menším jezírkem. Usmál jsem se ohrnutím pysků a hodil očkem po Freye. "Tady bychom mohli přečkat noc." Navrhl jsem a čekal, zda s tím bude souhlasit. Mně se to místo líbilo, jezírko slibovalo osvěžení v podobě průzračné chladivé vody, závětří stromů a v napadaném měkkém sněhu se dalo velice snadno stočit do klubíčka a usnout. Nezdálo se to, ale zavrtat se do sněhu bylo mnohdy to nejteplejší útočiště, zdál se sice studený, ale ve chvíli, kdy si v něm uděláte úkryt, velmi dobře drží teplo vlčího těla. A můj kožich byl dostatečně hustý.
"Myslím si, že musíme výt v horách určitě obezřetní a dávat pozor, kam dáváme tlapy." Ušklíbnul jsem se a pomalu přešel k jezírku, sklonil hlavu k hladině a chvíli sledoval svůj lehce se vlnící se ve vodě. Jasné ledové oči, modravý šátek...a pár stříbřitých chlupů kolem tlamy i očí. Stárnu snad? V duchu jsem se zasmál, krátce i pro sebe zavrtěl hlavou a pak ponořil čenich do vody a uhasil žízeň několika hlty studené vody.

Sníh se z oblohy sypal dlouhou dobu a brzy bylo namáhavější se v něm brodit, zvedat tlapy výše a dělat delší kroky. Byl jsem však zvyklý na všelijaké zimy, i ty, které sebou nesly závěje sněhu i ve Smrkovém lese, kde mezi hustými smrky obvykle tolik sněhu, jako třeba na pláních, nebývalo. K polednímu sněžení ustalo, vítr nečekaně a rychle rozfoukal mraky a objevilo se slunce. Zvedl jsem hlavu a našel ho modrýma očima, přimhouřil je lehce, ale přesto si užíval paprsky na své tváři a ve svém kožichu. Nebylo teplo, jistě mrzlo, přesto byly paprsky i zimního slunce alespoň trochu hřejivé. A také se odrážely od bílé nadílky, sníh se třpytil a jednotlivé vločky pableskovaly, až z toho mohl zrak přecházet.
Pousmál jsem se, poskočil trochu více dopředu a s radostí uvítal část cesty, kde sníh byl vyfoukaný do stran a nebyl tak hluboký. Pohodil jsem ocasem a pohlédl na Freyu, která běžela vedle mě. "Myslím, že do večera doběhne k úpatí skal...tam bych si našel nějaký úkryt a odpočinul si. Než se pustíme do zrádných nevyzpytatelných hor." Ušklíbnul jsem se lehce, neměl jsem strach ani obavy, snad jen respekt k tomu, co má vrcholky zahalené už v mracích. Věděl jsem, že hory i počasí v nich umí být velmi tvrdé, kruté a nevypočitatelné. Bylo třeba na to myslet.