Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tak to se nemůže dočkat :3 :D

K tomu není co víc dodat, než ten "like" jak píše Radny. Moje slova.
A milá Gallireo, všechno nejlepší :3

// Odjíždím pryč, takže tu asi přes týden nebudu :) Buďte hodní a nevyvádějte blbosti :D Atray se jako vždy válí v úkrytu nebo potuluje po okolí. Zatím páčko :)

Vděk Radnaye jsem si přečetl jak v jeho očích a tváři, tak v jeho chvilkovém postoji. Pousmál jsem se na něj a spokojeně zavrtěl ocasem. Byl jsem řád, že můj syn vypadá tak spokojeně a radostně. Vyměnili si s Jennou ještě pár poznámek, než oba zmizeli hlouběji v lese. To byly časy, kdy jsem ještě byl mladý…pomyslel jsem si a v duchu se ušklíbnul.
Usmál jsem se na Indil a pokýval hlavou na souhlas, než jsem však stačil odpovědět, objevila se u mě Skylieth, která prohlásila, že si opět někam odběhne a také že všichni vlci z úkrytu míří zřejmě sem. Kývnul jsem za ní a zavrtěl hlavou a pak už střelil pohledem k Coedenovi a Aranel, kteří se také objevili na mýtině. Aranel se začala pošťuchovat s Coffinem, který tu ještě pořád byl, a Coeden přešel ke mně.
„Jsem rád, že jste si vybrali,“ pousmál jsem se, když mi sdělil, že už mají vybráno místo k úkrytu. Pak jsem pokýval hlavou a jal se představování.
„Toto je Indil, která nyní patří do naší smečky,“ kývnul jsem k naší nové člence a pak jí začal představovat vlky, kteří se tu objevili. „Toto je Coeden a ta vlčice s bílou srstí je jeho partnerka Aranel. Strakatý vlček je Coffin a je tu jen na návštěvě, jako Jenna. No a ta vlčice, co odběhla, je Skylieth, také patří do smečky.“
Pohlédl jsem koutkem oka na Freyu, která klidně seděla kousek ode mne, s ocasem stočeným kolem tlapek. Pak jsem se vrátil pohled k Indil a její žádosti. „Jistě, úkryt ti ukážu, je v té Skále přímo za námi.“
Zdálo se, že naše smečka už má slušný počet členů. Prozatím by to asi stačilo…ušklíbnul jsem se slabě. Přeci jen jsem byl na alfě sám a netoužil jsem po nějaké velké smečce, spíše po takové rodinné. Ano, jaká ironie…jako mladý vlk jsem rodinou pohrdal a nenáviděl ji a teď jako, no ne starý, ale starší vlk jsem po ní vlastně toužil. Život byl opravdu jedno velké překvapení.

Byl jsem potěšený Radnayových potěšením v hlase, když prohodil, že jsme se rozrostli. Myslel samozřejmě naši smečku a bylo vidět, že je z toho stejně nadšený jako já.
„Ano, rozrostli,“ brouknul jsem tiše na souhlas a pak už pohlédl znovu na neznámou šedavou vlčici, o které Radnay řekl, že se chce přidat do naší smečky. Následně promluvila i ona sama, představila se jako Indil, a stále stojící v lehce podřízeném postoji, tak jak to má být a sama vyjádřila žádost přidat se k nám a připojila i své vlastnosti, které jak se domnívala, by byly pro smečku užitečné.
„Rád tě poznávám, Indil,“ řekl jsem klidným, i když lehce autoritativním hlasem. „Já jsem Atray, alfa této smečky, jak už ti asi Radnay řekl. Pokud se k nám opravdu chceš přidat, pak vítej ve Smrkové smečce.“
Za pár dní opravdu přibylo docela dost členů a měl jsem z toho radost. Věnoval jsem naší nové člence slabý úsměv a pohlédl na drobnou vlčici, která přišla s Radnayem. I tu mi můj syn představil a dodal, že je ze smečky Neona a že je tu jen na návštěvě. Těch návštěv tu máme nějak moc…pomyslel jsem si v duchu s úšklebkem, když jsem si vzpomněl na Coffina, toho kropenatého vlčka, který snad ještě tady někde byl. Pokýval jsem hlavou, přejel vlčici pohledem a na její poněkud strohé oslovení, jsem pohodil ocasem.
„Vítej na našem území, Jenno…můžeš tu zůstat, jak dlouho uznáš ty a Radnay za vhodné,“ prohodil jsem s lehkým úšklebkem a střelil pohledem k synovi. „Radny už dá pozor, aby naší návštěvě nic nechybělo.“
Nemyslel jsem si, že by od Jenny hrozilo nějaké nebezpečí, Radnay se s ní očividně znal už déle a navíc byla ze smečky Neona, a on by do ní jistě nepřijal někoho nespolehlivého či zlého. I tak jsem to ale bral tak, že za ni Radnay má odpovědnost, když ji přivedl na návštěvu. Se zvednutými koutky jsem sledoval, jak se zdraví i Radnay a Freya a spokojeně se usmál. Byly časy, kdy se ti dva moc nemuseli a o to víc jsem byl rád, že z toho vyrostli a teď jsou jako pravý bratr se sestrou.

// Už jdu odepisovat, klídeček :D

// Odpověď až zítra, dneska jsem totálně vyšťavená :D

// Počkám ještě na Jennu, pak napíšu :)

- Erynijská Skála - úkryt...

Lehce a ladně, jak pro mě bylo typické, jsem seskákal z říms a dopadl tlapami na měkkou zelenou trávu před Skalou. Slunce už zapadlo a tak les teď osvětlovaly jen hvězdy a měsíc. Rozhlédl jsem se rychle kolem sebe, abych se zorientoval a zhodnotil situaci. Blízko mě stála Freya a vedle ní neznámá vlčice, cizí pach, který jsem předtím cítil. Podobně jako u Skylieth její srst byla vybarvena v šedých a bílých odstínech a oči se zdály světle modré, což mohlo znamenat, že ovládá Vzduch, jako já nebo Freya.
Když jsem dokončil její zběžné prohlédnutí, přeskočil jsem pohledem na Radnaye a rovnou na vlčici, která zřejmě přišla s ním. Podle pachu i vzhledu jsem usoudil, že je to ta, se kterou se zdržel u břehu moře, zatímco my s Freyou jsme běželi napřed. Nu, teď si ji mohu lépe prohlédnout…pomyslel jsem si trochu pobaveně. Neměla na sobě žádné odznaky, jen srst v barvě kaštanové či oříškové hnědi, dost podobné té mé. Já mám samozřejmě hezčí…prohodil jsem si v duchu dětinsky a pro sebe se ušklíbnul. Oba s Radnayem měli srst mokrou, takže zřejmě jen před chvíli překročili řeku Mahtaë. Usoudil jsem, že nejlepší bude se nejprve přivítat se synem a tak jsem několika kroky přešel k němu a otcovsky mu pročísl srst za krkem a jen letmo ho olíznul po tváři. No co, trochu sentimentu neuškodí nikomu… Radnay byl už téměř tak vysoký jako já a možná i trochu mohutnější. Rozhodně jsem mohl být na své potomky více než pyšný.
„Vítám tě doma, Radny,“ brouknul jsem pak tlumeně a tak trochu vědoucně na něj mrknul, když jsem krátce pohledem zabrousil zpátky k hnědé vlčici. Pak už jsem ale zase nasadil trochu profesionálnější výraz alá jájsemtualfa a pohodil jsem ocasem.
„Vidím tu nějaké neznámé tváře,“ prohodil jsem hlasitěji, což mohlo pro neznámé či pro Freyou s Radnym znamenat, aby mě uvedli do nastalé situace co, kde, jak a proč. Nebo stačí kdo, a co tu dělá.

Seděl jsem kousek od Skylieth a zatímco ona žvýkala svoji kořist, já věnoval úsměvem Coedenovi a Aranel, kteří si vybírali místo pro svůj úkryt. Když pak šedobílá vlčice přistrčila směrem ke mně kus jejího uloveného mláděte, lehce jsem se ušklíbnul a pokýváním hlavy poděkoval. Slupl jsem měkké a křehké maso jako nic a musel uznat, že Skylieth vybrala dobrou kořist. Když jsem dožral, olíznul jsem si tlapu i přední tlapy a pak se znovu rozhlédl po jeskyni.
„Ano, zde všichni vlci spí,“ potřásl jsem hlavou na souhlas a zase na Skylieth pohlédl. „Ve výklencích máš jisté soukromí, nikdo cizí ti do něj nepoleze…ale samozřejmě pokud si chceš najít úkryt někde jinde, pokud možno ale blízko Skály, můžeš. Samotářským vlkům takováto jeskyně nemusí vyhovovat, to chápu.“
„Odkud vlastně pocházíš?“ zeptal jsem se s nádechem zvědavosti v hlase. Měl jsem pořád pocit, že mi někoho připomíná. A to její jméno…zdálo se mi tak známé, podobné už jsem znal. I vlčici, která ho nosila. Do krvava zbarvená, divoká, nevyzpytatelná, přesto členka Smrkové smečky a tak trochu naše chráněnka se SazXeen za starých dobrých časů. Tato vlčice na sobě neměla ani chloupek jiné barvy než odstínů šedé a bílé, ale to jméno…pořád mi to vrtalo v hlavě. Kde je asi konec Skyly…? Pomyslel jsem si v duchu. Zaslechl jsem, že se opět ukázala a je někde tady na Galliree, ale neviděl jsem ji. Už to bylo hodně dávno, co jsme se naposledy setkaly. Změnila se? Asi ne…ušklíbnul jsem se a zahleděl se na vlčici před sebou.
Zároveň jsem nastražil uši a stočil je lehce dozadu ke vchodu do jeskyně. Slyšel jsem neznámé hlasy i jeden známý a lehký vánek ke mně brzy přivál i pach. Vrátil se Radnay, z čehož jsem radostně pohodil ocasem, a pak jsem ucítil ještě jeden neznámý blízký pach a druhý trochu vzdálený.
„Omluv mě prosím,“ řekl jsem Skylieth a zvedl se. „Můj syn se vrátil...a je tam někdo cizí,“ objasnil jsem jí ještě a pak už přeběhl jeskyní k jejímu východu a k římsám, abych se dostal na mýtinku před Skálou.

- Smrkový les...

- Smrkový les...

Vkročil jsem do nejspodnější a největší jeskyně, do které teď proudilo světlo z paprsků právě vycházejícího slunce, a rozhlédl jsem se. Pohled mi padl samozřejmě na Skylieth, vlčici s tmavě šedou srstí a několika světlejšími odznaky, která seděla kousek ode mě, a před tlapami jí leželo mrtvé losí mládě. Udělal jsem ještě několik kroků, ale nechával jsem mezi námi jakousi mezeru tak akorát, abychom nerušili osobní prostor toho druhého.
„Přinesla jsi snídani?“ prolomil jsem jako první ticho a koutky tlamy se mi zvedly k docela pobavenému úsměšku. Maso vonělo čerstvou krví a mláďata vždy byla měkká a křehká, takže ideální kořist, hotová lahůdka.
Lehký vánek mi rozčísl kaštanovou srst a pohnul i s mým modravým šátkem, který jsem měl okolo krku. Jeskyně byla prostě dokonalý úkryt…když byla zima a pršelo či sněžilo, zdálo se, jako kdyby z toho nečasu do jeskyně proklouzlo jen málo, naopak když foukal lehký vánek, bylo teplo a čerstvý vzduch, v jeskyni pak bylo téměř stejně. Ne pokud bylo horko, ve Skále nikdy nebylo horko ani zima, vždy tam bylo prostě akorát. Upíral jsem modré oči na vlčici a čekal, co řekne.

// Atimu - mírná manipulace povolena :)
Mladý vlk se srstí šedou jako mračna vypadal opravdu nadšeně, že jsem ho do smečky přijala a skoro zaskočeně, že to bylo tak snadné. Odkýval, že se vše naučí a že s ním nebudou problémy a pak se s omluvením rozhlédl a řekl, že si půjde někam odpočinout. Navrhnul jsem mu, aby se mnou tedy šel podívat do Erynijské Skály, našeho smečkového úkrytu.
Pohlédl jsem s lehce zvednutými koutky na Freyu, zdali půjde s námi nebo bude chtít na chvíli zůstat venku. Čenichem jsem jí pročísl hebkou srst a spolu s Atimu, jak se mi vlk představil, jsem zamířil k úkrytu. Dříve než jsme tam stačili proběhnout my, mihla se kolem nás jakási další šedá srst a zmizela vevnitř. Asi Skylieth…pomyslel jsem si s úšklebkem a zavrtěl hlavou. S tou vlčicí to asi bude ještě zajímavé. Vyskočil jsem po několika římsách, krátce se ohlížeje po Atimu a Freye a pak už jsem zmizel uvnitř.

- Erynijská Skála - úkryt...

Zdálo se, že neznámý si přeci jen trochu vzpomněl a utrousil jakousi poznámku o rodičích, z které jsem skoro usoudil, že už zřejmě zemřeli. Ale to zrovna nebylo téma, které jsem teď chtěl rozebírat. Freya byla vedle mne potichu a jí nepřestával vlka sledovat, zatímco on opravdu vyjádřil prosbu se k nám přidat. Přemýšlel jsem, jestli bych měl přijímat vlka, který neví, jak to ve smečce chodí, na druhou stranu domníval jsem se, že máme natolik ochotné a chápavé členy, že mu případné začátečnické chyby omluví a pomohou mu.
„Ano, pokud opravdu chceš zůstat zde a v naší smečce, můžeš se přidat,“ pokýval jsem tedy nakonec lehce hlavou na souhlas. „Ale znamená to také, že se budeš muset naučit, jak to ve smečce chodí a řídit se jejími pravidly,“ dodal jsem ještě. Pokud byl vlk zvyklý se potulovat sám a sám, nejspíše mu pravidla a zvyklosti moc neříkaly a já si chtěl být jistý, že bude schopný přijmout tento nový úděl, způsob života.
Sledoval jsem Freyu, které se šedavý zeptal, jaké postavení ve smečce má ona a ta mu svým klidným ledovým hlasem odpověděla, že je beta, což je postavení hned pod alfou. Pokýval jsem hlavou na souhlas a pousmál se.
„Smečka má obvykle alfa pár, já ale bohužel teď partnerku nemám,“ poněkud jsem ztišil hlas, ale raději zatřásl hlavou a pokračoval: „Pod alfa párem je beta pár, který v naší smečce tvoří Freya a její bratr Radnayden, moji potomci. Postavení, na kterém budeš ty, se nazývá kappa a máme ve smečce momentálně další tři vlky, kappy.“
Pomyslel jsem si, že slunce už dávno zapadlo a zase vysvitlo a Skylieth, ta trochu podivná vlčice byla pořád někde pryč. Možná že s jejím členstvím to nakonec nebude tak horké…pomyslel jsem si s úšklebkem a pro teď to nechal být. Časem se uvidí.
„Myslím, že jsem přeslechl tvé jméno…“ ozval jsem se ještě, protože jsem měl dojem, že ho možná říkal na začátku Freye, ale já ho neslyšel.

I Freya se představila a pak se neznámého optala, co tu dělá. Pozorně jsem ho sledoval a měl jsem co dělat, abych na sobě moc nedal znát překvapení, když se mě šedý vlk zeptal, co je to smečka a alfa. Cože? To jakože neví…? Jak je to možné? Honilo se mi hlavou, i když tvář jsem si zanechával klidnou a víceméně nevzrušenou. Bylo možné, aby nějaký vlk nevěděl, co je to smečka? Tak očividně ano, jak je vidno…zašklebil jsem se v duchu a zahleděl se vlkových do červených očí, zdali si ze mě třeba neutahuje. Ale očividně ne. Pokud se narodil nějakému osamělému páru kdesi v horách a doposud žádnou smečku nepotkal, bylo jasné, že neví, o co jde. I když rodiče mu to mohli říct…pokud tedy také nežili v nevědomosti…pomyslel jsem si, ale nechal úvahy úvahami a raději se začal věnovat nějaké smysluplné odpovědi.
„Tedy…smečka je skupina vlků, kteří spolu žijí v souladu. Něco jako rodina. Má svá pravidla a zákonitosti, které všichni vlci musí dodržovat. Ve smečce je několik postavení neboli hierarchie. Alfa je vlk postavený nejvýše, vede smečku a ostatní členi ho poslouchají,“ snažil jsem se to tedy tomuto cizinci, zřejmě mladičkému vlkovi, vysvětlit. A byl jsem samozřejmě zvědavý, co na to bude říkat a zdali se třeba bude chtít do naší smečky přidat.

- Erynijská Skála - úkryt...

Ještě než jsem seskočil na měkkou trávu mýtinky před Skálou, zaslechl jsem jakýsi tlumený hlas. Nezdál se mi moc povědomý a tak se mi automaticky trochu naježila srst, protože to znamenalo cizího vlka na našem území, které už bylo naštěstí označkované. Moje tlapy měkce dopadly na zem a já své ledově modré oči upřel na vlka, který stál kousek od ležící Freyi. Pohledem jsem svoji stříbřitošedou zkontroloval, ale byla v pořádku a já si oddechl. Pozornost jsem tedy zaměřil na nově příchozího.
Vlk byl středně rostlý, ani zvlášť vysoký ani zvlášť malý a jeho srst byla světle šedá, kromě chlupů na pravé přední tlapě a na špičce ocasu, ty byly černé. Oči měl tmavě rudé, což prozrazovalo, že vládne magii ohně. Nevypadal nepřátelsky ani podezřele, přesto jsem se zatím tvářil lehce ledově, ne však nebezpečně. Zdálo se, že už zřejmě promluvil na Freyu, ale ta zatím neodpovídala a tak jsem pomalu přešel k ní a stanul jí po boku.
„Vítej ve Smrkovém lese na území Smrkové smečky…jsem Atray, místní alfa,“ promluvil jsem bezvýrazným hlasem a upřeně cizince pozoroval. Co jsem od pohledu mohl říct, nepředstavoval hrozbu, ale pokud rychle neřekne, co pohledává na území smečky, začnu ho zřejmě podezřívat. Možná, že už to řekl Freye a tak jsem na ni krátce pohlédl, jestli ví, co tu neznámý dělá a jestli to třeba není nějaký její kamarád, kterého potkala na cestách. Zůstával jsem klidný a vážný, s trochu nadřazeným hrdým postojem, tak jak se na alfu sluší a patří.