Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mám moc ráda osmisměrky - hledačky a ještě Atray tam :3 Super akce :D

Lehce jsem se protáhnul a ušklíbnul jsem se, když vlčice vedle mě poznamenala, jaká je škoda, že s ní nejdu lovit, protože bych toho hodně unesl. Pak už jsem na ni kývnul a pousmál se.
„Děkuju, úspěšný lov,“ popřál jsem jí a pak už za ní jen hleděl, jak mizí pryč. Ještě mi v myšlenkách mi poděkovala za příjemné popovídání. Já také děkuji, poslal jsem jí, než mi úplně zmizela z pohledu. I když jsem zpočátku nevěděl, co si o téhle vlčici myslet, a nebyl jsem si jistý, jestli byl dobrý nápad ji přijmout do smečky, teď jsem nelitoval. Měl jsem možnost ji trochu více poznat, navíc byla opravdu dobrý lovec, což se vždy hodilo.
Zaposlouchal jsem se a tlumený hovor mi prozradil, že Radnay s tou rezavou vlčicí jsou v jeskyni bet. Freyu jsem neslyšel, ani kolem nás neprošla, tak jsem předpokládal, že nejspíše bude ještě před Skálou. Zvedl jsem se a prošel kolem vchodu do jeskyně sem a tam, abych si protáhl trochu ztuhlé svaly, než jsem se zase usadil. Ač jsem chtěl svým, no teď už opravdu ne vlčatům, ale dospělým potomkům, něco málo říct, prostě jen popřát jim štěstí do života, nehodlal jsem lézt za Radnayem do jeho jeskyně, zvláště když tam byl s onou vlčicí. Myšlenky, co bych tam mohl asi vidět, jsem raději rychle zahnal do ústraní své mysli a ušklíbnul se. Naštěstí mě rozptýlila další poslaná myšlenka od Skylieth…o nějaké cizí vlčici, která je prý na našem území. Nesežer ji, poslal jsem jí tedy v myšlenkách zpět, ale ať tu nic nevyvede.
Cizí vlčice…buď zabloudila, nebo si chtěla zkrátit cestu, či se chce přidat do smečky. Pohodil jsem ocasem a znovu jsem se usadil na kraj Skály tak, aby na mě nepršelo. Ze zataženého nebe totiž pořád padal silný déšť. Doufám, že to už brzy přestane…pomyslel jsem si s úšklebkem a poslouchal šumění deště ve větvích smrků.

Skylieth na můj výklad o vlčatech poznamenala, že si to neumí představit a já se jen lehce ušklíbnul. Bylo těžké si to představovat, protože realita pak stejně byla úplně jiná. Vzhlédl jsem k obloze a souhlasně pokýval hlavou.
„Ano, vypadá to, že pršet bude pár dní,“ musel jsem přitakat s lehkým úšklebkem. Déšť mi zas tak nevadil, ale aby pršelo celé dny, to jsem také nijak zvlášť nemusel. Pohlédl jsem na šedobílou vlčici, která pak navrhla, že bych ji mohl doprovodit na lov. Ušklíbnul jsem se a pohodil ocasem.
„Jako nosiče si budeš muset najít někoho jiného,“ krátce jsem se zasmál a ušklíbnul. „Pokud chceš jít teď lovit, běž, já se tu ale ještě chvíli zdržím. Když jsme byli u těch vlčat, v těchto dnech tomu budou tři roky, co přišli na svět. Už jsou dospělí…a tak bych teď chtěl být chvíli s nimi.“
S úsměvem jsem zastříhal ušima i zavětřil, protože jsem uslyšel Radnaye, který před deštěm zřejmě také zamířil do jeskyně. A zřejmě i se svojí rezavou vlčicí…pomyslel jsem si s potutelným úsměvem, když mě v čenichu zaštípal i její, pořád lehce neznámý pach.
Pohlédl jsem opět na Skylieth a pousmál se. „Ulov, kolik budeš chtít…později bych pak chtěl vyrazit na lov s celou smečkou,“ řekl jsem ještě a zavrtěl lehce ocasem.

// Tak, jestli tam něco chybí nebo nesedí, tak se omlouvám, ale je to psané na rychlo, abych moc nezdržovala :D Atray odteď přijímá audience, takže kdo něco potřebuje atd., do fronty a nestrkat se! :P :D

K dnešnímu významnému dni bych rád využila nástěnky k tomu, abych popřála svým milovaným, nejkrásnějším, nejúžasnějším a hlavně mým potomkům - Freye, Radnymu a Moireen (a Bellrayovi)! Myslím, že lepší vlčata jsme si já a Atray nemohli přát a jsme na ně spolu také náležitě hrdí! :) Takže zlatíčka moje, všechno nejlepší a mnoho štěstí, lásky a úspěchů ve vašem již "dospělém" životě! Mám vás moc ráda ♥
Samozřejmě bych vám nejraději nadělila spoustu dárečků, od spešl vzhledu pro Moireen (aby všechny moje vlčata měli spešl :P), po speciální magii pro Freyu či náramek/přívěšek pro Radnaye, a také nějaké to menší množství pokladů, okolo stovky kamínku, kříšťálů a tak, ale bohužel to není úplně možné :D To by pak chtěl k narozeninám něco každý a všichni bychom se tu zbláznili.
A tak mi nezbývá než vám říct, že pro vás přeci jen nějakou tu drobnost mám, tedy pro hráče, a věřte že lepší hráče bych si nemohla přát a jiné bych ani nechtěla ♥ Dárečky vám "předám" či se tu objeví ale asi až v pondělí, jelikož na víkend odjíždím pryč :)
Takže to je vše, co jsem chtěla říct, takže už jen...užívejte, oslavujte a bavte se a buďte pořád svý ♥ :3 :)
Váš Atray :)

Zůstával jsem sedět na kraji jeskyně, ovšem tak, aby na mě nepadaly ani zbloudilé kapky, a kývnul na pozdrav Aranel, která vběhla dovnitř jen chvilku po Coedenovi a utíkala za ním. Pak už se s námi Atimu rozloučil a já i jemu kývnul a pohodil ocasem. Venku pršelo, ale zdálo se, že bouřka je pryč. Bouřka se přehnala, ale déšť a mraky tu nechala…ušklíbnul jsem se v duchu a zavrtěl hlavou. A než jsem stačil říct něco nahlas, ozval se mi v hlavě cizí hlas, tedy lépe řečeno hlas Skylieth. Ptala se mě, jaké to je mít vlčata a já si jen pobaveně odfrknul. A protože u nás už nikdo nestál, rozhodl jsem se odpovědět nahlas a ne ve své hlavě.
„Je to samozřejmě velká zodpovědnost…“ potřásl jsem hlavou trochu zamyšleně. „Už nemáš zodpovědnost jen za sebe anebo i za partnerku, ale i za malé chlupaté koule, které lezou, kam nemají, jsou neopatrné a lehkomyslné a ty o ně musíš mít pořád strach. Někdy je hrozně únavné se o ně starat a hlídat je. Ale miluješ je, bezvýhradně. A i když vyrostou a už se starají o sebe, stejně máš pořád tendence na ně dávat pozor.“
Ve vzpomínkách jsem se vrátil ke dni, kdy moje vlčata přišla na svět…kdy jsem přišel za SazXeen a jí se u břicha krčila barevná a malinká vlčátka. Cítil jsem se tehdy tak šťastně a hrdě. A stejně tak je sledovat, jak rostli a jak se z nich stávali dospělí vlci, byl to takový nepopsatelný pocit. Pousmál jsem se a pohlédl na Skyliet. Zdálo se, že ji tohle téma opravdu zajímá.

Hned po mě začala mluvit i Skylieth, která si samozřejmě neodpustila pár poznámek naznačujících, že zaprvé Atimu přišel nevhod a zadruhé, aby si dal pozor a výlet za Životem i Smrti přežil. V duchu jsem se jen ušklíbnul a zavrtěl hlavou a pak už věnoval vlkovi mírný a klidný úsměv.
„Není zač, Atimu,“ ujistil jsem ho. „Budeme tě očekávat a také na sebe dávej pozor.“
Než mi na to stačil něco říct nebo se ozvat zase Skylieth, do Skály vešel Coeden. Pohlédl jsem jeho směrem a trochu se zarazil, protože nevypadal moc dobře. Celý se chvěl a tvář měl tak nějak strhanou. Když nás uviděl, zarazil se a trochu koktavě pozdravil, než rychle zmizel do zadní části jeskyně.
Nechápavě jsem za ním hleděl a chvíli přemýšlel, jestli za ním nemám jít a ujistit se, že je v pořádku, ale pak mi to najednou došlo. Venku už burácely hromy a blýskalo se a mě napadlo, že se možná Coeden bojí bouřky…nebo jen blesků či naopak hromů. Zdálo se mi, že jsem ho slyšel i tiše zakňučet při jednom z hromů, ale zůstával jsem sedět na kraji v úkrytu. Domníval jsem se, že žádný vlk nerad ukazuje svoje slabosti a tím spíše třeba před alfou nebo jinými členy smečky. Pokud mu někdo měl dodat opory, byla to jistě jeho partnerka nebo dobrý přítel.
„No…venku to vypadá na pořádnou bouřku,“ prohodil jsem nakonec konverzačním tónem a pohodil ocasem. „Vyrazil bych, až ta bouřka přejde,“ řekl jsem pak směrem k Atimovi a pohlédl na Skylieth.

Když jsem se zmínil o počasí, Skylieth zbystřila a hned se mě ptala, jak to funguje. Pobaveně jsem se pousmál, protože s touto magie se zřejmě setkala prvně.
„No, neovládám ho ještě v plné míře…a ovládá se hlavně hlavou a vůlí. Mohu vycítit, jaké bude počasí několik dní odpředu, dokážu v určité míře ovládat vichřice a dokážu je i vytvořit,“ odpověděl jsem jí ve zkratce a zamyslel se, jestli bych po dlouhé době neměl svoji magii opět vyzkoušet a použít. Uvidím, jaká ta bouřka bude, až přijde…rozhodl jsem se a pohlédl na ni, protože mi odpověděla na otázky, které si mi honily jen v hlavě.
„Někteří vlci jsou spíše samotáři,“ potřásl jsem hlavou a pousmál se. „Třeba na tebe ten pravý někdy tady na Galliree čeká.“
Když vlčice říkala, že to celé zní až pohádkově, musel jsem jí dát za pravdu. Když teď byla SazXeen pryč zdálo se mi mnohem méně pravděpodobné, že něco takového opravdu existuje. I když jsem samozřejmě věděl, že ano, se SazXeen jsme toho prožili dost na to, abych věděl, že ona byla ta pravá a možná i jediná. Na druhou stranu…mohla být ta pravá, když zmizela beze slova? Pomyslel jsem si s úšklebkem a zavrtěl hlavou.
Pak jsem zaslechl kroky a v jeskyni se objevil světle šedý vlk s rudýma očima, Atimu. Pohlédl jsem na něj a oplatil mu tichý klidný pozdrav a vyslechl, co mi přišel říct. Pohodil jsem ocasem a olíznul si přední tlapku, než jsem se jal mu zodpovědtě jeho otázky.
„Můžeš opustit naše území a vydat se za Životem,“ přikývnul jsem a odsouhlasil mu vycházku. „O něm ti toho bohužel moc neřeknu, sám jsem ho ještě nenavštívil. Ale říká se o něm, že je vlídný a ochotný. Ta druhý bytost sídlí na severu v Jedlovém pásu a říká se jí Smrt. Tu znám. Je to nevyzpytatelná a nebezpečná vlčice, ale pokud máš dost blyštivých kamínků, které se jí tolik líbí, obvykle je ochotná ti za ně něco dát.“

Zahleděl jsem se na Skylieth a pozvedl obočí, jak jen vlk pozvednout obočí může. „Já že ji přivolal?“ zeptal jsem se naoko pobouřeně a pak zamlaskal a zavrtěl hlavou. „To ani náhodou, to spíš ty, tys začala s tou zimou. I když…“ protáhnul jsem s nevinným pohledem. „Tak náhodou ovládám trochu počasí.“
Pak jsem následoval její pohled k východu z jeskyně a nakonec se také zvedl a vyšel trochu ven. Hromy byly slyšet z dálky, ale přece a dokonce jsme viděli i bleskl.
„Viděl…blíží se to k nám,“ ušklíbnul jsem se a potřásl hlavou, než jsem se zase usadil. Vítr už byl silnější a čechral mi kaštanovou srst a pohrával si s modravým šátkem. Pak mě Skylieth trochu zaskočila otázkou jaké to je mít partnera, i když jsem to na sobě nedal znát, jen jsem se trochu napjal.
„Jaké to je…“ zopakoval jsem po ní tiše a modravé oči upřel k houstnoucím tmavým bouřkovým mračnům. Nevypadalo to, že by otázku myslela jako nějakou narážku či provokaci, protože jí muselo dojít, že mě partnerka opustila, zdálo se, že se prostě jen zajímá. Že by nikdy neměla partnera? Kolik jí tak může být? Napadlo mě, než jsem se rozhodl odpovědět.
„No…je to úžasné,“ začal jsem trochu neobratně. O těchhle věcech jsem zrovna moc mluvit neuměl. „Je to jiné, než pouto, které máš s rodiči či sourozenci, je to více…důvěrnější, hlubší. Partner je někdo, komu můžeš bezmezně věřit a spolehnout se na něj. A pro koho bys udělal cokoliv.“
Odmlčel jsem se, protože při téhle odpovědi jsem si prostě musel vzpomenout na SazXeen. Na její sněhobílý kožich s fialkovými odznaky a stejně fialkovýma očima. Se svým ledovým pohledem i úšklebkem, se svým nadšením, když napadl sníh, se svojí dokonalou sněhotvorbou, s tím, jak milovala ostružiny. Prostě se vším, co k ní patřilo. Kdepak jen jsi? A vrátíš se někdy? Ptal jsem se v duchu tak jako už tisíckrát. A pořád jsem neznal odpověď.

Skylieth se znovu podrbala za uchem a i když mě ujistila, že blechy nemá, trochu jsem se přitom ušklíbnul a doufal, že má pravdu. Blechy ve smečce není nic příjemného…pomyslel jsem si.
„Šedá vlčice a černý vlk s ornamenty? Hm, nikdo mě nenapadá…asi je nebudu znát,“ zamumlal jsem si spíš k sobě zamyšleně a pohodil ocasem. Ne, opravdu mi to nic neříkalo, možná kdybych je viděl, vzpomněl bych si nebo bych věděl, že je znám, ale takhle ne.
„Tepleji? Je to tam vyhřáté od slunce, které na vršek Skály svítí nejdéle,“ potřásl jsem hlavou a usmál se. „Ale nezdá se mi tu zas taková zima. Náhodou do téhle jeskyně neteče, je to dost pohodlný úkryt,“ odpověděl jsem klidně a s úšklebkem. Mně se celá Skála líbila, i když samozřejmě jsem věděl, že vrchní jeskyně může být mnohem pohodlnější a příjemnější. Ale co, jsem alfa, tak si to zasloužím…pomyslel jsem si pobaveně a zavrtěl ocasem.
„Ale máš pravdu, venku se trochu ochladilo,“ souhlasil jsem a vyhlédl zase ven. Obloha byla téměř zatažená a měl jsem pocit, že v dálce slyším i hrom. Bylo jasné, že bouřka přijde a je to jen otázka času. To znamenalo déšť, hromy a blesky a já to hodlal pozorovat z pohodlí svého suchého a teplého pelechu. Bouřky mi nevadili, bylo docela fascinující sledovat ty blesky míhající se po obloze, jak osvětlují i zem, a hromy, ty pravda byly trochu otravný a hlasitý, ale i to se dalo vydržet. Horší bylo, když blesky jednou za čas uhodily do vrcholu Skály či do některého z vysokých smrků. Ale zas tak často se to nestávalo.
„Začíná se zvedat vítr, to bude asi tím,“ dodal jsem trochu zamyšleně a sledoval větve smrků, které se komíhaly sem a tam.

Vlčice vzala moji lehkou upomínku v klidu a jen souhlasně pokývala hlavou, stejně jako na můj návrh přesunout se do spodní části jeskyně. Následoval jsem Skylieth po římsách až do největší spodní jeskyně, kde se ona usadila ke stěně a já se nakonec posadil vedle ní a krátce pohlédl ven a k nebi, načež jsem pokýval hlavou.
„To máš pravdu, vypadá to na bouřku, i když nejspíše přijde až k večer či v noci,“ prohodil jsem a olíznul si přední tlapu, než jsem znovu upřel pohled na šedavou vlčici, když se zeptala na můj šátek.
„No, je to už dávno…myslím, že v tom má prstu Smrt či Život nebo osud. Najednou se mi objevil kolem krku, což mě trochu vyděsilo, ale zvykl jsem si. Myslím, že souvisí s mojí magií Vzduchu.“
„Jak se ti líbí v naší smečce?“ optal jsem se pro tentokrát já. Skylieth mi přišla trochu zvláštní, ne zrovna typ, který by patřil do smečky a když tak spíše na nějakém vyšším postavení. Posledních pár dní jsem přemýšlel o menších změnách v hierarchii, ale musel jsem si o tom ještě promluvit s Freyou a s Radnayem, jako se svými betami, ale v hlavě už jsem měl menší nástin. Každopádně jsem byl zvědavý, co mi Skylieth odpoví, protože mě opravdu zajímalo, zdali se jí naše smečka líbí čí nikoliv. Komu by se tu nelíbilo? Ušklíbnul jsem se v duchu. Naše smečka je přeci nejlepší.

:D Tak v registraci všichni chtějí dlouhé a rozepsané povahy, tak my teď chceme opak! Je to výzva, to přiznávám ale co, v naší smečce jsou jen samí šikovní vlci :D :P

Zamžoural jsem do přítmí své jeskyně, protáhl si přední tlapy a zazíval s tlumeným zamručením. Ležel jsem na měkkém mechu a suché trávě, která zdobila zem mého úkrytu a zabraňovala tak chladu z šedivého kamene, aby mi příliš pronikal do těla. Jak dlouho jsem asi spal? Pomyslel jsem si, zatímco jsem se pořádně rozkoukal a ještě jednou se protáhl. Do jeskyně pronikaly poslední paprsky zapadajícího slunce a odrážely se od krystalů na stropě. Chvíli jsem jen pozoroval tu hru barev a odlesků, než jsem se zvedl a lehkým krokem vyšel ven. Jen lehký vánek jsem pomocí své magie zesílil a nechal si jím pročísnout svoji nazrzlou srst i šátek, co se mi houpal na krku.
Modré oči jsem upíral na Smrkový les, který se rozprostíral okolo Skály a uvažoval, co budu dělat. Zdálo se, že dole bylo docela živo a tak jsem ještě pár minut nerušeně pozoroval západ slunce, než jsem opatrně po menších římsách seskákal až do nejspodnějšího patra Skály, do jeskyně pro všechny zbylé členy smečky. Usadil jsem se u jejího vchodu a podrbal se za uchem. Ještě chvíli jsem chtěl zůstat vevnitř a tak jsem zůstával u stěny a pozoroval větve smrků lehce se pohupujících díky slabému větru. K uším mi doléhaly útržky rozhovorů vlků ze smečky a já byl spokojený. Byl jsem doma, měl jsem svoji smečku…nic mi nechybělo. I když možná…ano myšlenky mi opět zaletěly k mé sněhově bílé vlčici s fialkovými odznaky a očima. Chyběla mi, i po té době…ale s její nepřítomností už jsem se smířil. Věděl jsem ale, že žádná pro mě už nebude jako SazXeen, i kdyby se nějaká, která by mi takto přirostla k srdci, našla.

Těch pět řádků mi fakt dá vždycky zabrat :D Ale nějak jsem to zvládla, takže tady to je :)

Třetí sourozenec

Kdo je sourozenec Života a Smrti? Všichni jistě čekají vlka oplývajícího zázračnou mocí, ale opak je pravdou. Byl to vlk obyčejný a smrtelný, snad aby příroda byla vyvážená. Srst se mu leskla a nesla barvu zemité hnědi a hluboké oči se zdály být jako tekuté zlato. Byl mírný a trpělivý a jeho hluboký hlas každého uklidnil. Jeho jméno dávno upadlo v zapomnění stejně jako on sám…avšak pro ty, kteří věří, snad jeho duše žije dál ve vlcích, kteří jsou z jeho krve.

To se mi líbí, odjedu si pryč, jen tak něco nahodím do větru, a když se vrátím, všechno už je zařízené a hotové :D To budu muset praktikovat častěji :D
Jinak děkuji všem členům i nestranným pozorovatelům za jejich vyjádření, samozřejmě také Noxovi a adminům za zaktivnění a přidání Vodopádů a též Elise za krásný popis :)
Váš alfák Atray :D

// Lidičky, na mě nečekejte, já odjíždím pryč :D Nechte Atraye odejít do úkrytu a potulovat se po lese :) 7. září se vracím a pak už snad konečně bude Atray aktivnější :)