Příspěvky uživatele

//Cedrový les

Árny se s tátou vydala na výpravu více než ráda. Přeci jen už bylo načase, aby něco pořádného objevili. A ona se nesmírně těšila. Sourozenci sice nezávodili, ale Árny tak trochu jo. Chtěla být lepší než všichni ostatní - jenže její ségra zjevně chtěla být také nejlepší a nebála se jít přes mrtvoly. Prostě do ní strčila, když běžela přímo k jezeru jehož směrem jí tatínek vedl. To tedy nebylo moc sportovní!
Ale přidala do kroku a doběhla za ségrou těsně druhá.
"Jo, jsi první jen protože jsi do mě strčila!" prohlásila Árny zamračeně a jemně do ní šťouchla packou. To neznamenalo, že by na ní byla naštvaná. Možná trochu. Ale mohla si za to sama! Takhle ošklivě podvádět!

Árny by dál vesele hryzala a kousala, kdyby se k nim nevydal jejich otec. Ten velký šedý vlk, který dosud stál značný kus od nich a jen se na ně díval. Teď přišel blíž a promluvil k nim. Árny, která stále držela v tlamě ucho jednoho nebo druhého bratra, ho vyplivla jako kdyby to bylo něco nechutného, co našla ležet na zemi a věnovala svůj pohled otci.
Jeho slova se jí líbila. Jsou dětmi krále a královny. Hm, tohle asi nebylo zrovna příliš královské chování, přesto se zatvářila převelice nevinně jako by tohle nebylo vůbec její dílo a jako by za to mohli její bratři. Otec vypadal velmi královsky a jí se to líbilo. Chtěla se mu vyrovnat.
Slíbil jim výlet! To Árny velmi nadchlo - tak moc, že se vyhrabala z hromady svých bratrů a postavila se na svoje packy. Otřepala se, aby její šedá srst nebyla plná jehličí.
"A kam půjdeme?" ptala se hned, když přidala do kroku, aby tatínkovi stačila. Na bratry se ani neohlédla. No co, chtěla být nejlepší!

//VVJ

"To je fuk!" smála se Árny, když se bratr ohradil s tím, že si začala. To mohla a nemusela být pravda a kdyby se kdokoliv ptal, Arvéna by zarytě tvrdila, že si to vymyslel a že ona je to nejhodnější vlče na celém širém světě, to jen, abyste věděli!
Smála se i ve chvíli, kdy byl bratr nad ní a měl převahu. Snažila se zpod něho vyvléknout, ale nebylo to vůbec snadné. Nakonec ho ale přeci jen rafla! To už se k nim však připojil další vlk. Tedy spíše vlče. Brácha jí kousl do ocasu - a který? To ani Arvéna sama nevěděla. Vyjekla, ale se smíchem se někomu vrhla po tlapce. Na někoho přitom šlápla, ale byli doslova klubkem hadů, každý se snažil vybojovat si svou pozici a udržet si prostor - a ještě ke všemu vracet všechny možné rány, které se na ně řítily ze všech stran. Nikdo je nenapomenul a nikdo se je ani nesnažil rozdělit. Vlčata podle všeho přestat nemínila.
Chtěla nad bratry vyhrát, ale byla pořád jen vlčicí. Věděla, že prohra v tomto případě byla téměř jistá - to však neznamenalo, že by se vzdávala. Vrčela na ně jako malý transformátor a hryzala všude kolem sebe, aby jim dala co proto. A doufala, že prostě vyhraje. Co také jiného?

S Árny muselo být něco špatně. Smála by se, když Nera povalila, ale protože se odmítala vzdát se svého úlovku v podobě jeho ucha, měla čelist pevně zaťatou, jenže jejímu bráškovi se to tak docela nelíbilo, a tak se snažil osvobodit. Nebylo to asi úplně efektivní, ale jako vlk měl pochopitelně větší sílu, a tak se mu podařilo jí dostat pod sebe, když Arvéna i přes veškerou snahu vypískla a pustila tak Nera, který se mohl konečně pořádně projevit.
Skončila pod jeho tělem, ale bylo jí to jedno, i tak zuby chňapala po jeho packách a snažila se ho znovu zakousnout. "To ti nedaruji!" smála se Árny, protože to byla náramná zábava. Bylo to naprosto dokonalé, no ne? Ten adrenalin bublající v jejích žilách byl opojný i pro takhle malé vlče. A chtěla víc.
Věděla, že byla jako šílená, ale konečně byla venku z jeskyně a konečně si mohla se sourozenci pořádně hrát. Proč by to neměla využít? Máma si jich moc nevšímala, protože si povídala s tátou, ale nikdo jim v bitce nebránil.

Malá vlčice na sebe nemohla být hrdější, dařilo se jí po sourozencích mrskat šišky. Náhle nebyla jen vlčátkem, ale válečnicí, neohroženou bojovnicí za... co? Za spravedlnost a za Cedrový les. Tušila jen malinko o světě - ale už teď chápala, že tohle je domov, který chtěla bránit. I kdyby to mělo být před jejími vlastními sourozenci.
Máma něco říkala. Slyšela jí jen tak napůl ouška a spíše to hned vypustila. A ten velký vlk, který se přihnal - táta - jí něco odpovídal. Hm, nebylo to dost zajímavé pro její ouška a půlce stejně nerozuměla. Byla navíc na své misi ochránit les! To vše se jen zhoršilo, když jí Nero její útoky začal vracet. Měl mnohem efektivnější metodu, ač Arvéna tu svou už také stihla poněkud zlepšit.
On na ní kopal jednu šišku za druhou, takže jí v kožichu mimo šišek skončilo i spoustu jehličí. Tak to tedy ne!
"Jen počkej!" zvolala Árny bojovně a rozběhla se přímo na bratra. Kdykoliv se po ní snažil vrhnout šišku, tak skočila - a nakonec skočila i na bráchu, takže skončili v jednom klubku. Árny se smála, když bráchu tahala za ucho, protože skončil pod ní. Oba byli špinaví od jehličí, ale Árny vyhrála!

Arvéně nejprve nedošlo, kdo ten vlk je. Chvíli jí trvalo, než jí to došlo - ale bylo to rozhodně rychleji, než to stihl vypísknout její bratr. Pche, jistě, že jí neprozradil, kdo tenhle vlk je, ona to už dávno věděla! Byla chytřejší než všichni její sourozenci - a že jich bylo. Rozhodně byli velkou rodinou, ale Arvéna to vůbec netušila. Pochopitelně. Jediné, co kdy poznala, byl vnitřek jejich úkrytu a tenhle malý svět, který jim maminka představila.
Zatímco jeden brácha čekal na pochvalu jako na smilování, druhý prozkoumával okolí kolem vysokých věcí nad jejich hlavami. Cedry, vzpomněla si Arvéna. Maminka o nich mluvila. Malá vlčice se rozhodla rozpoutat chaos. Oba bratři byli příliš zaujatí tím, co zrovna dělali a Arvéna to nepovažovala za užitečné a ani zábavné. A ona se chtěla bavit. Přeci nešli ven proto, aby tu takhle hloupě postávali, no ne?
Její mise byla jasná - k něčemu bráchy vyprovokovat. A viděla v podrostu něco, čím se dalo náramně dobře provokovat, teda alespoň v její hlavě. Sice nevěděla, jak se ty věci jmenují, ale pomalu se k nim dosunula - a když se zdálo, že se nikdo nedíval, rychle jednu popadla do tlamy a hodila jí nejprve po Nerovi a pak i po Caedricovi. "Hahá, a máte to!" smála se Arvéna, když na ně sypala jednu šišku za druhou.

Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne. = 2 body

Arvéna otevřela oči a byla ve svém tělíčku. Bylo to trochu zvláštní, ale... byla tady celou dobu, no ne? Rozkoukávala se a nejistě si prohlížela svoje sourozence. A maminku. Maminku, jejíž hlas se se jí líbil jako nic na světě. Znala ho velmi dobře, protože ho poslouchala celý svůj život. A ten trval už skoro celý měsíc.
To, že byli nejlepší a nejúžasnější? To jim ani říkat nemusela, to Arvéna pochopitelně věděla. Maminka kolem nich vytvořila bariéru a nechala je, aby si dělali, co chtěli. Zvláštní přístup k výchově, ale co mohla Arvéna namítat? Sama o výchově nevěděla vůbec nic.
Tak jo, řekla si, když si protáhla všechny svoje nožičky. Nechtělo se jí spát ani trochu, ale přesto zívla a rozhlédla se. Musí vymyslet nějakou zábavu.
Chtěla něco prozkoumávat! Chtěla zkoušet nové věci! Zdálo se, že její sourozenci byli ve všem poněkud opatrnější. Arvéně nevadilo se prostě rozběhnout po vyhrazeném perimetru a se smíchem skočila do louže až vystříkla na všechny strany. "Nádhera!" vypískla zlomyslně, ale k její smůle voda nikoho neohodila.
Vyděsilo jí něco jiného. Byl to její otec, který řval na celé kolo. Bylo to tak náhlé, že by to nejspíše vyděsilo úplně každého. Byla si jistá, že vyskočila nejméně pět metrů do vzduchu. Nejistě se podívala po mámě, která byla opodál a příliš si jich nevšímala. Tohle jí zjevně nevyděsilo, takže... to asi bylo v pohodě? Ale stejně se pekelně lekla.

OBJEDNÁVKA:

PŘEVOD
Varja > Árny - převod 120 mušlí - daň: 12 (Árny získá 108, Varja bude mít 39)
Odine > Árny - převod 60 květin - daň: 6 (Árny získá 54, Odine bude mít 46)
Odine > Árny - převod 50 mušlí - daň: 5 (Árny získá 45, Odine bude mít 30)

BARVÍRNA
ID - B07/tečky – 50 květin + 150 mušlí

Arvéna Nina se měla teprve narodit. Její život ještě ani nezačal, přesto se zjevila na vrcholku Narrských kopců. Nebyla ani zcela hmotná, jen malá dušička, která se chystala na svůj start v životě.
Vlčí bůh na ní pohlédl a byl překvapen. Jeho zlaté oči se překvapeně rozšířily, když tu maličkou dušičku spatřil.
„Ty bys tady ale být neměla,“ promluvil měkce. „Tvoji rodiče se na tebe už moc těší a ty jsi místo toho tady,“ kroutil Život nad dušičkou hlavou, ale dušička se nedala. I nenarozená malá vlčice měla stále svou hlavu. Zazubila se a máchla ocáskem.
„Já se chtěla jen podívat,“ říkala Životovi. „Chtěla jsem vidět, jak to tady vypadá, než půjdu k rodičům,“ prohlásila Arvéna tvrdošíjně. Život se tomu musel zasmát. Jak by se také jinak měl chovat k drobnému tvorečkovi, který se ještě ani nenarodil? Stála tu a zaujatě se rozhlížela. Život sám s tímhle zkušenosti neměl. Těžko mohl dušičce něco nabízet – nebo snad darovat.
„Jen jestli jsi nepřišla kvůli něčemu speciálnímu. Kvůli nějakému dárku,“ poznamenal Život a jemně se na vlčici usmál. Byla maličká, celá šedivá, ale její tělíčko bylo poloprůhledné. Byla jako duch – jen nebyla mrtvá, zkrátka se ještě ani nenarodila.
„Možná,“ usmála se Arvéna. „Nebo jen chci vědět o životě více, než poznám svoji rodinu,“ poznamenala dušička a přešla se po Životově obydlí. Bylo tu hezky a jí se skoro nechtělo odcházet – už byl však skoro její čas a ona se nemohla dočkat svého fyzického tělíčka. Životova přítomnost a jeho jemnost jí však těšila a ona chtěla ještě chvilinku zůstat.
„Kdybys mi chtěl dárek, jak by vypadal?“ zeptala se ho nakonec a pohlédla k nebi na kterém jasně zářilo slunce. Zdálo se, že na poušti nikdy nemizelo. Líbilo se jí to. Věděla, že její domov bude mnohem dál – a slunce tam bude zářit mnohem méně, její srdce však zůstávalo klidné. Věděla, že ať se stane cokoliv, bude tam šťastná.
Život se usmál. Sklonil se k té malé dušičce a chvíli mlčel, než promluvil: „Dal bych ti život. A do toho života bych ti dal krásně barevný kožíšek a trochu magie. Řekl bych ti, že to, co tě čeká, je mnohem krásnější než být tady se mnou. Rád se starám o všechny vlky, o všechny jejich krásné duše, ale vím, že tu nemohou zůstávat, ač netouží po ničem jiném. Chci sledovat jejich životy a chci vědět, jak se odvíjí. Chci, aby za mnou vždy přišli a promluvili si o všem, co je trápí. A já jim dám dary, které mohou být extravagantní, ale jejich život okrášlí a obarví,“ říkal vlk tiše do ouška téhle malé vlčí duše.
„Ale nejde jen o dárky, maličká. Nikdy nešlo jen o dárky. Mohu ti dát vše, co si jen budeš přát, ale nakonec to vždy je o životě. Kéž by tu se mnou všichni moji přátelé mohli zůstat, ale nemohou, protože je v jejich životech něco či někdo očekává a já jim nikdy nebudu bránit v tom, aby žili naplno. A nebudu bránit ani tobě, ač si přeješ zůstat. Nemusíš se rozhodovat hned. Ještě chvilku posečkej, ale až se rozhodneš, že je čas poznat to, co tě v životě čeká, stačí jen zavřít oči. A já ti slibuji, že tvůj život bude krásný, že bude nádherný a dokonalý, že dostaneš vše, co si budeš přát, protože já plním přání svým dušičkám. A ty jsi jednou z nich, Arvéno Nino z Cedrového lesa,“ vydechl Život.
Arvéna Nina ničemu z toho rozumět nemohla – ještě se nenarodila, a tak nemohla rozumět krásám života, nemohla chápat, že to, co jí Život vyprávěl byl důvod toho, proč tady pořád setrvával. Občasné návštěvy vlků ho naplňovaly natolik, že by nikdy neodešel.
Vlčátku se skutečně odejít nechtělo, ale Arvéna cítila, že její život čeká a že jí čeká všechno to, co Život popsal. Jemně se usmála a přitiskla se k vlkovi, který jí možná neřekl o tom, co by jí dal za dárek, řekl jí však mnohem, mnohem více.
„Ale stejně chci svůj dárek,“ prohlásila vlčice s křiváckým úsměvem. „Protože už půjdu. A až se znovu uvidíme, už budu velká. Už budu na světě. Ale stále budu tvoje dušička. Děkuji, Živote,“ zašeptala Arvéna Nina a zavřela oči. Svět kolem ní se nezměnil, ale když je otevřela, probudila se někde docela jinde. Její tělíčko už nebylo průhledné, byla perfektně živá. A měla ve svém šedém kožíšku pár teček navíc.