Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Leden 1/10 - Reo

Árny se u jezera celkem líbilo. Ano, asi to nebylo zrovna ideální, když byla taková zima, ale domov byl jen kousek a ona se chtěla trochu pobavit - a dokázat si, že byla ve všem lepší než její sourozenci, což samozřejmě tak bylo. Věděla to, i když si Caedric myslel své. Hm, to tak, takový náfuka!
Tak. Na jezeře se jí líbilo, a protože byla neohroženou vlčí slečnou, hned pochopitelně vlezla na led, aby se zkusila klouzat, nožky se jí však rozjížděly na všechny strany, a tak trvalo jen chvíli, než se rozplácla. Zpátky na nohy se vyškrábat nemohla, a tak jen bezradně ležela na bříšku a snažila se ze všech sil zvednout. Hm. Asi nebyla úplně ze všech nejlepší.

Árny si všimla, že táta něco povídá tomu druhému vlkovi, který se podle bráchy jmenoval Ezi. Hm, ať už to byl kdokoliv, Árny zrovna dvakrát nezajímal, místo toho se rozhlížela, co by tak kde mohla provádět.
Nakonec vlastně byla ráda, když se Caedric rozhodl, že za ní znovu přijde. Ať se dohadovali jakkoliv, nakonec byl jediný se kterým mohla Árny zažívat zábavu. Ať už tady měl táta v plánu cokoliv, zrovna dvakrát zábavně to tady nevypadalo, a tak se na brášku zadívala jako na své vysvobození z bezbřehé nudy.
"Že váháš, brácho!" prohlásila nadšeně a zavrtěla ocáskem, protože nemohla být spokojenější. Konečně se zachoval nějak rozumně a ne jako úplná trubka. Ještě si bráchu vychová, ale tohle byl první dobrý krok. "A co tedy navrhujete, princi Caedricu?" zajímala se. Když už sem za ní přiťapkal, tak čekala přinejmenším nějaký obří supr čupr zábavu.

Udělej něco pro to, aby lesní zvěř snáze přežila zimu.

Brácha jí hodil sníh do tváře a odšoural se někam na kraj lesa. Pche! Árny dělala, že jí to vůbec nenaštvalo, ale rozhodla se nedolejzat. Pochopitelně se otočila na úplně druhou stranu a ostentativně se vydala právě tím směrem. Mračila se a tvářila se jakoby jí brácha pěkně neštval.
Však by mu ukázala, kdyby nezdrhnul! No jo, jenže on zdrhnul.
A místo toho, aby Arvéna vymýšlela, jak to s ním celé napravit, to jediné, co šla dělat, bylo, že se šla projít podél jezera.
Dělala si starosti o ryby - o ty, které jí bratr přinesl celé zmrzlé. Ohřát je nemohla, ale viděla, že na celém jezeře bylo jen pár děr v ledu. To nejlepší, co mohla pro rybky udělat, bylo vyhrabat jim pár mini děr na břehu. Led se hezky lámal a povoloval, když zabrala, a tak udělala pro rybičky otvory na dýchání. Aspoň něco, říkala si spokojeně. A vypadala, že ví, co dělá. To by Caedric určitě nedokázal. Náfuka jeden!

Vyrob si / najdi a ochutnej rybí nanuk.

Brácha tvrdil, že byla nadutá. No, tak to by se nejprve měl podívat na svůj vlastní odraz ve vodě. Arvéna se na něho podívala s velmi silnými pochybnostmi jako by říkala: jsi si tím fakt tak jistej? Já vidím jiného nadutce! nic však neřekla. Jen se na bratra dívala s jedinou jistotou: že byla ve všem ZDALEKA lepší než on.
Caedric musel být slepý. Prostě musel. Bylo zřejmé, že byla rychlejší, silnější, že mnohem lépe házela sněhové koule a navíc... navíc ho přechytračila.
Ano, možná přinesl jídlo, ale byla to vážně taková výhra? Vždyť jen přinesl nějakou rybu, co byla tak hloupá, že prostě zmrzla. Když jí Arvéna ochutnala, musela sice přiznat, že byla dobrá, ale měl na tom Caedric nějakou zásluhu? Ne.
Neměla mu děkovat, což jí brácha jasně dokázal vzápětí. Přišel k ní a zhrozil se, že je nemocná. To tedy ještě uvidí, jak moc je nemocná! Dokonce jí dal packu na čelo jako by snad měla horečku! Haha, to tak!
"Já? Já jsem naprosto v pořádku," odsekla Árny a zvedla hlavu. "Máš pravdu, zas tolik jsi neudělal. Prostě jsi našel rybu. To by našlo vlče i s jednou mozkovou buňkou. Takže gratuluji. Máš možná dvě," poznamenala pobaveně. A velmi, velmi zlomyslně.

Dej si s někým dalším slavnostní večeři

Arvéna se pobaveně zasmála, když jí bratr tvrdil, že z ní udělá poddanou. "To tak! Tatínek dá království určitě tomu nejlepšímu," prohlásila a zlomyslně se usmála. "A to jsem já," řekla si pro sebe. Caedric si mohl říkat, co chtěl. Oba viděli, že je lepší, jen si to nechtěl přiznat. Muselo se to změnit, když ho předehnala na dřevě a tvrdil, že je chytřejší. Pche! Kdo tady byl chytřejší! Evidentně to byla ona.
Pomohla si, ale brácha prostě dál uháněl kupředu. Ona se nenechala zahanbit a za chvíli ho dohnala. Rozhodně nedovolila, aby byl v něčem lepší, i když Caedric tvrdil, že jsou na tom oba stejně. Haha, to tak!¨
"A to jsi jako poznal podle čeho? Je evidentní, že jsem prostě lepší," prohlásila a zvedla bradičku. Copak byl slepý? Bylo zkrátka zjevné, že na jejich sourozenecké hierarchii byla nejvýš. A tatínek to jistě uvidí a bude jí mít nejraději.
Byl to však brácha, kdo přinesl večeři - možná k její nelibosti ,ale vlastně si příliš nestěžovala, když jí nechal větší zmrzlou rybu do které se hladově pustila.
Trochu jí to obměkčilo. "Díky," řekla mu tišeji, aby to nikdo neslyšel, kdyby je náhodou někdo poslouchal. "Teď jsi o malinko lepší," dodala, aby ho uchlácholila.

Dej si s někým závod na sáňkách

Árny potřásla hlavou a zamračila se na svého bratra, který tvrdil, že by jí maminka princezna nenazvala. "A to jako proč? Já jsem jasná princezna!" prohlásila a zvedla bojovně hlavičku. Chtěl její bratr vidět, zač je toho Arvény loket? Možná to ještě uvidí. A zažije. Protože Árny se odmítala vzdát. Byla příliš soutěživá. Až nebezpečně, ale její bratr v tom byl evidentně úplně stejný. Zcela evidentně se v tomhle potřebovali.
"Co prosím? Tupohlav? A co jsi asi tak ty prosimtě? Si myslíš, jak si chytrej, co?" zabručela Árny a pořádně do něj strčila. Omylem samozřejmě.
Blbý bylo, že byli stejně dobří. Jejich koule dolétla zhruba na stejné místo. To se Árny nelíbilo, ale její bratr přišel s něčím novým. A tím něčím novým byl závod na prknech. A že to bylo něco.
Sníh pekelně klouzal, ale brácha se na prkně svezl - odšoupával se packama, ale Árny měla jiný nápad. Pořádně se rozběhla a skočila na prkno, které se pod ní světe div se nerozpadlo a úplně lehce a elegantně prosvištěla kolem bráchy, který se lopotil jako správný Tupohlav.
"A pak, kdo je tady tupej," prohlásila až příliš spokojeně, když dojela skoro až k jezeru.

Zahraj si s druhým vlkem nějaký vlčí zimní sport

Arvéna se s bratrem rvala jako o život. Zcela pochopitelně! Byl to nadutec, ale na druhou stranu... to byla rozhodně i Arvéna, která si prostě myslela, že byla ještě lepší než on a... inu co čekat o privilegovaných vlčatech místního krále a královny?
"Princ možná, ty chytrolíne. Ale já jsem princezna. A princezny jsou chytřejší a lepší než princové, to je známá věc!" prohlásila hrdě. Kvůli čemu se vlastně hádali a rvali? Kvůli ničemu, ale tak už to v životech vlčat zkrátka bývalo.
Válka sněhových koulí byla dlouhá, mokrá a studená, ale nevyhnutelná. Teprve Caedric vyhlásil příměří, ale ještě ke všemu tvrdil, že nejlepší byli rodiče, což byla pravda, ale Árny k tomu měla také co říct: "to sice jo, ale já jsem hned po nich!" prohlásila a vyplázla na bráchu jazyk, než tedy rozhodl, že se o tom nejlepším rozhodne docela jinak.
"Hm, tak jo, když si myslíš, že je to dobrý nápad," zamrlala Árny, když sledovala bratrovo počínání. Zatímco házel, ona uplácávala pěknou a tvrdou kouli, která hezky poletí. Dala si pěkně záležet. A pak s ní hodila. Přísahala by, že byla určitě dál, než ta Caedricova!!!

Koulovačka

Árny se s bratrem rvala, jak nejlépe uměla. Kousala a hryzala a byla naprosto nepřekonatelná. Byla nejlepší! Jo, tak to bylo! Caedric to vůbec nechápal! Choval se jako kdyby nerozuměl tomu, že chtěla ukázat tátovi, že se uměla postavit sama za sebe, že uměla bojovat! Inu, příliš královsky nevypadali - spíše jako dva vlkuláci, celí obalení ve sněhu.
Pustit ho nechtěla, ale nakonec to udělala. A Caedric jí hned odpovídal. Bral se vážně. Moc vážně. Árny se jen zablesklo v očích. Tátu a toho druhého šediváka úspěšně ignorovala, stejně jako vše ostatní, co se odehrávalo kolem ní.
"Já jsem princezna bojovnice, abys věděl!" prohlásila Árny a zvedla bojovně hlavu. Měla síly dost. Klidně by to Caedricovi předvedla, ale to by určitě nezvládl. A nechtěla mu ublížit. Moc.
"Já jsem to nejlepší z Cedru!" ujistila ho, ale to už se její bratr rozhodl, že to nejlepší, co může udělat, bude jí začít bombardovat koulemi. Nezdráhala se k němu připojit. A koule létali i z její strany. To by bylo, aby nebyla lepší! Musela mu předvést, že to myslela vážně. Uskakovala před jeho municí a připravovala si své sněhové koule, které vrhala proti šedé šmouze, kterou byl její bratr. Však ještě uvidí, tohle mu nedaruje!

Alespoň chvíli měla Arvéna nad vším moc. Byla rychlejší a silnější a válela bráchu ve sněhu, jak se jí zlíbilo. A že se jí to velmi zlíbilo! Smála se na celé kolo zatímco ten šedivý vlk u táty brečel a fňukal. Byl to celkem nesourodý kontrast, ale Arvéna se bavila. Zlomyslně vyválela bráchu, ale když jen trochu povolila sevření, získal ztracenou moc zpátky a svrhl jí pod sebe, takže i ona byla od pořádně studeného sněhu. To se jí nelíbilo. Tomuhle se chtěla vyhnout.
Nakrčil nos a ohnala se po bráchovi. "Co bych dělala? Ukazuji ti, že jsem lepší," zubila se na něho a chňapala po jeho nohách ostrými zoubky. Na ní nikdy mít nebude. Ani jeden z nich. Byli to spíše takoví roztomilí vojáčci. Ano! Přesně tak! Vojáčci. Na to se hodili. Bude o tom muset říct Arakiel, až se sebere ze sněhu. Brácha jí ale její vyválení vracel i s úroky.
"Takhle by se princ chovat neměl," kárala ho Arvéna podobně jako by je káral jejich otec. Nehledě na to, že ona byla ta, kdo to celé začal.

Vyválej někoho ve sněhu *

Bohužel. Nestihly se s Arakiel schovat včas. Zdálo se, že byly ztracené. Jejich kožíšky otec hned spatřil a bohužel spolu s ním se přiřítili i bratři. Nuda. "To je ale pech," posteskla si Árny a sledovala bratry i otce ke kterému se přiřítil cizí vlk. To bylo trochu divné, ale Árny se tím příliš nezaobírala, protože viděla Caedrica, jak se zdržuje poblíž a zcela evidentně si jich nevšiml právě protože poslouchal otce a toho cizáka. Nejprve dostal zpucováno - pochopitelně, protože nebyl tak dobrý jako ony - a teď se tvářil jako zpráskaný pes.
Nemusela se ani plížit, prostě se k Caedricovi nenápadně přiblížila. Věděla, že by to dělat neměla. Podle toho, co jim říkal tatínek se měli držet zpátky. Chovat se jako princezny a princové, ale... jí to prostě nedalo. Chtěla být lepší než ostatní. A jak jinak by měla ukázat, že je lepší než ostatní, než tím, že na Caedrica skočí a vyválí ho ve sněhu.
No a přesně to udělal. Brácha skončil pod jejím tělíčkem v měkké sněhové přikrývce. Ani se nestihl bránit. Árny byla jako zmije - prostě po něm zničehonic skočila a najednou byli clí od sněhu. Tomu se chtěla vyhnout, ale bitka s bratry sebou prostě nesla své oběti.

Árny se nad tím, co říkala její ségra zamyslela. Co když je něco po cestě potkalo? "Hm, to máš pravdu. Mohlo je něco potkat. Ale táta je silnej a určo to porazí. A jestli ne... aspoň tam nejsme my, ne?" zadívala se na ségru. A když náhodou přijdou o nějakého z bratrů? Inu... se ztrátami v mladém věku se prostě muselo počítat... no ne?
Ségra byla lepší než oba bráchové dohromady. Opřela se o ní a ona se do toho jejího hvězdičkového kožíšku přitulila. "To máš vlastně pravdu," usmála se. "Jsme jako nebe," zazubila se a souhlasně přikývla, když ségra přitakala, že rozhodně nechce do žádného sněhu. Ani Árny se nechtělo. Ony dvě byly úplně stejné.
"Mě právě taky ne," zamručela a rozhlédla se, když Arakiel prohlásila, že je bedna! No, ještě aby nebyla! Byla náramně chytrou vlčicí. Árny zvedla hlavičku a zazubila se na svojí ségru. "Hehe, já vím!! zasmála se. Ségra měla pravdu v tom, že v tom sněhu budou poměrně nápadné. "No, postavit něco ze sněhu asi bude nápadný a pořádně se u toho namočíme. Ale kdybychom našly něco, kde splyneme, tak budeme úplně neviditelný," prohlásila Árny zamyšleně.

Árny přitakala a povzdechla si. Byla to fakt nuda. To nemohli přidat? Bylo to tak těžký? Netrpělivě se ohlížela, ale alespoň tu byla se ségrou, říkala si. Kdyby tu byla sama, bylo by to mnohem horší.
"To jo. Co tam jako dělají? Vždyť to zas tak daleko není," zakoulela Árny očima a povzdechla si. Už aby tu byli. Začínalo to být vyčerpávající.
Árny si našla stejnou zábavu jako ségra. Hýbala různě hlavou a prohlížela si, jak vypadá v odrazu vody. Bylo to zajímavé! Byla rozhodně krásná! Se ségrou byly určitě nejhezčí!
"To teda jo. Ten tvůj kožíšek vypadá jako kdyby v něm byly ty tečky, co jsou nahoře na nebi, když je tma," prohlásila a jemně se sestře nosem o kožíšek otřela.
"Jako válet ve sněhu se mi nechce," zamručela, když se ségra ptala, co budou dělat. "Ale mohli bychom třeba vymyslet nějakou schovku? Aby nás táta a bráchové museli hledat?" zeptala se zlomyslně. Ségra bude určitě souhlasit!

Árny přemýšlela nad tím, co jí ségra tvrdila. Že by uměli chodit po téhle studené a mokré věci? To by bylo senzační, to se jí líbilo! Rozhodně by to bylo super, protože támhle vzadu v dálce něco viděla a na co celou tu dálku obcházet, když by mohli přejít prostě přímo rovně. A nebo měl táta nějaký jiný triky, co jim chtěl ukázat. Nebo je chtěl naučit něco jiného, něco ještě více bezva.
"Třeba jo! Ale na to sem nejdřív musí dojít," poznamenala Árny netrpělivě a ohlédla se za sebe. Nikde nikdo.
Árny se ale věnovala ségře. Musela se smát, když viděla, jak je zmatená. Ona hned viděla, že je na té hladině ona. Že je to její odraz... nebo ne? Pochybovala, že by to bylo něco jiného, ale co když je to opravdu vlčice uvězněná pod vodou, co jen náhodou vypadá stejně jako ségra?
"Jo, vypadáš úplně přesně takhle. Jsi celá flekatá," zazubila se na ní - a uvědomila si, že ona se vlastně neviděla. "Já mám taky fleky?" vydechla užasle a hned se hrnula vedle ségry, aby si prohlédla svůj odraz.
No jo! Hned viděla o čem ségra mluví. Nebyly si moc podobné - ale fleky měly společné. "Páááni!"

Árny se zasmála, protože v tomhle se ségrou, ač byla trochu otravně soutěživá, souhlasila. Bráchové byli kopyta. Hm, asi by měly držet více spolu - proti nim. Přeci jen byly ségry a měly by k sobě mít blízko... ne? "To teda jo. Jsou to pořádný troubové," prohlásila zlomyslně.
"To asi jo, ale nějaký důvod to mít musí ne...? To, že nás sem táta vzal," poznamenala zamyšleně a rozhlédla se. Ségra byla odvážnější. Strčila do té věci vodu. A otřásla se. Árny se nezdráhala, jen zkoumala, jestli to ségru třeba nezabije, nebo tak něco. Přeci nebude zkoušet něco o čem vůbec nic netuší! Vypadala snad jako blázen?
"Fakt tam někdo je? A co tam dělá?" ptala se nechápavě a přišla blíž. I ona viděla matný odraz - ale na rozdíl od ségry hned věděla, kdo ten někdo je!
"Ale to jsi přece ty!" zasmála se Árny.

Arakiel byla podle všeho stejná jako všechen zbytek Etneyho nových vlčat - prostě nesnesitelně soutěživá a neschopná uznat prohru, tedy... ne, že by prohrála. Árny potřásla hlavou. "To si nemyslím, ale můžeš si to nalhávat," prohlásila a vyplázla na ségru růžovoučký jazýček.
"To jo. Jako kdyby upadli a už nevstali," uchechtla se. Čekala by, že přesně to se bráchům stalo. Nebyli moc schopní.
"Ale jo, pohrát si můžeme. Než sem dojdou, tak to bude trvat roky," protočila oči v sloup a rozhlédla se. Byl tady už sníh a s tím se dalo vymyslet spoustu zábavy. Asi tak jako se sněhovými koulemi, více jí však zaujalo jezero.
"Co se dá dělat s tímhle?" přemítala Arvéna nahlas. "A proč nás sem táta vůbec vzal?