Gallirea - Příspěvky uživatele

Postavil se trochu dál od svých sourozenců, když se přiblížili, aby se dozvěděli více o jejich úžasných dalších sourozencích. Jako by snad nebyli tihle dva až moc. Vypadalo to, že nebyli z těch nových informací moc odvaření. Elita národa sama, protočil nad tím Arsen oči. Jsou vhodní možná tak do propadliny, šeptala mu hlava. Vždyť Arsen ani nevěděl, co to ta propadlina je. Nebo jako věděl, že něco takového existuje, ale kde se v něm bralo něco takového jako chtíč takovým způsobem snad ublížit vlastním sourozencům. Zavrtěl odmítavě hlavou. Doufal, že tím tyhle myšlenky zažene, zatím to tak fungovalo. Po očku sledoval svou sestru, bratrovi nevěnoval ani pohled, takovému slabochovi a budiž k ničemu přeci nebude věnovat ani jeden pohled.
Šest, slyšel v hlavě, jako by mu to mělo něco říct. To je dvakrát víc než vás, pokračoval hlas, než se úplně odmlčel. Arsena tohle děsilo. Dělo se to jen občas, měl pocit, že si s ním jen hlava hraje. Vždyť byl dítě, co dětská představivost? To bylo ono, že ano? Jinak si to přeci neuměl ani vysvětlit. Polovičně ani nevnímal o nějakých sourozencích, byl moc roztěkaný z toho, co se dělo. Co to jako znamenalo dvakrát víc? Kolik je šest, kolik je tři? Měl až moc otázek, což alespoň trochu máti pak vysvětlila. Jména, říkala jména, Armina si moc dobře pamatoval už ze slov Varji. Pak nějaký dvě ségry. Nic moc odvařujícího to nebylo. Cítil, jak kdyby měl pocit, že to jeho sourozenci fakt nebyli. Ale teď to máma říkala, tak to musí být tak. Ignoroval nejasný pocit, bude plně důvěřovat mámě, věřit své hlavě by v této chvíli nebylo moudré. Prý už je nějaká borka ségra viděla, ale nezdržela se. Tak dík za nic. Prostě ani nepočkala, až budou mít víc jak jednu mozkovou buňku, tedy Quercus měl stále jen jednu. Zdálo se ale, že vlčice budou přítomny, nejspíše jsou stále členkami smečky. No a pak máma řekla, že nějakejma dalšíma se asi nepotká. Takže ty nebyly úplně jeho sestrami? No a pak nějaký další vlk. Takže měl víc sester. To neznělo nutně zábavně, ale vezme, co se nabízí... S holkama to jde asi lépe, budou si myslet, že je roztomilý.
Arsen jen pokývl, že všemu rozuměl. Pak se podíval na ty dvě lopaty, které byly kousek od něj, chtěl nějakou reakci nebo něco podobného. Místo toho se ale nakonec opět věnoval plně konverzaci s mámou. "Nó, já sy mislel, še je zlej, še krade djěti," popsal situaci. Díky tomu mamině mohlo dojít, že asi vlče bylo lehce defenzivní, pokud si bratra spletlo s narušitelem na smečkovém území.

Alespoň něco si může odebrat z toho jeho pomyslného seznamu. Omluva přijata a už nikdy nic takového řešit nemusí. Počítal totiž s tím, že jej teď bude omezovat víc a víc. Nejspíše tedy bude nutit někoho jiného, aby chodil s ním. Naštěstí to tedy nebude Varja, ten bude mít plné ruce práce s tím, že se mu narodí vlastní potěr a nebude zvládat. Alespoň vlčat pro bratrovu svačinu... Zarazil se. Kde se to přesně vzalo? Neměl žádného divného bratra, který by snad dělal něco takového. Tak proč sakra myslel právě na něco takového. Šokoval sám sebe, byl přeci moc malý na to, aby jej něco takového vůbec napadlo. Poslední dobou děsil sám sebe. Nejspíše se to nedalo jednoduše vysvětlit tím, že roste, tohle nemůže být pro vlčata normální. Ošil se a podíval se lehce zmateně na mámu, než vynutil zpět ten falešný přívětivý úsměv.
"Dva bratri?"zeptal se, jako by jej to zajímalo. Tedy minimálně z logisticko-taktických důvodů. Nemusel by se s nimi bavit, prostě jen musel vědět víc info. I když mít nějaké spojence nemusí být špatné. Jen se ještě bude muset vyřídit to, že byl hrubý na bratra Armina. To by nemuselo být tak hrozné, jen jej nařkl z toho, že je cizák a že krade vlčata. Třeba ale není takový ten zaprdlý uráživý typ. "Mislíž že bude naštvaňí?" zeptal se maminky. Po očku koukal, zda sourozenci trochu vnímají, ale ti si jeli ty své dětské hry. Nechápal to. Byl tu - a je úžasný, takže proč se o něj nezajímali? Jak je to vůbec může napadnout? Určitě je v duchu nesoudil.

(Mohu psát zase 17.8)

Arsen had no clue what they were at first. Just a bunch of floatin lights blinkin in the trees, and for a moment, he honestly thought the stars got bored and decided to drop down into the forest for the fun of it. They were still pups - him, Einor, and the ever-annoying Quercus - trailling behind Mama and Papa like oversized burrs. Everything around them smelled like wet bark, crushed leaves, and too much family. Arsen? Bored outta his skull. His paqs were too big, his tail was a disaster, and his siblings woudn't stop talking.

Srpen 7/10 | Zestarian | VVJ

Dle Arsena byl každý dospělý prostě meh. Dělají chytrý a silný, přitom většina z nich jsou samý plačky, až to bolí. A Arsen to nesnášel, nesnášel, jak se k němu chovají jako k děcku, ačkoliv velmi očividně byl. Něco v hloubi duše ho svrbilo pokaždé, když na něj někdo mluvil jak na fakana, měl chuť jim něco udělat? Minimálně kousnout do čenichu! Sám se nad touhle divnou myšlenkou pozastavil. Byli dospělí tak otravní, že jim chtěl... ublížit? Zavrtěl hlavou. To dělat nebude, ne?
"Jaký klučičí věci?" zazubil se. Mohl to nechat být, přejít na jiné téma, ale celkem ho zajímalo, co z vlčete vypadne jako téma, které mělo být holkám nepřístupné. Moc ho nenapadalo, takže právě proto potřeboval trochu napovědět. Kromě toho, že byly tedy většinou mentálně zaostalé. Teda potkal jen svou sestru. Ta byla takový průměr, ale byla puťka po mámě. Teda neměl by o mámě říkat, že je puťka, ale nahlas to neřekl, tak co.
Na setinu sekundy se zatvářil znechuceně, když se jej vlče dotklo tou jeho prachovkou. Zhiň, pomyslel si, než se na vlče podíval tím nejvíc bombastickým bočním okem a zase se vrátil zpět ke svému milému výrazu, jako by jej právě na místě určitě nechtěl vykuchat jen čistě pohledem. "Já jsem Arsen z Borůvkové smečky," odpověděl mu. Vůbec netušil, odkud mohl přivandrovat tenhle. Věděl jen o existenci nějaké Asgaarské smečky a tím to haslo. No vlče vypadalo spíš dle jeho slov jako někdo, kdo se toulal na větší vzdálenosti a ne jak někdo, kdo je doslova kousek od domova, jak tomu bylo v případě Arsena. "Odkud jsi?" zeptal se ho a trochu se od něj vzdálil, aby nehrozilo, že se jej zas dotkne ocas tohodle. Zesta. Co to je sakra za jméno? Nechal to být, on se taky vlastně jmenoval divně a furt lepší než se jmenovat skoro jak Krokus. To bylo pouze bratrovou specialitou. Sedl si tak, aby je nějaký kus dělil, ale stále mohli konverzovat.

Varju vyprovodil pohledem, který lehce opadl z nadšeného na spíše takový podezíravý a nepřívětivý. Tak či onak, velký vlk už měl plnou hlavu partnerky. Ta byla dle všeho v úkrytu, nejspíše odpočívala, než příjdou na svět i jejich děti. Arsen vlastně nevěděl, jak se něco takového děje. Jak jako přichází vlčata na svět. Vůbec nic si nepamatuje. Vlastně si prvních pár dní nepamatuje vůbec. Prostě jeho a sourozence našli někde kolem? Nebo se otevřela zem a oni z ní vyskočili? Jak tomu vlastně bylo? Lámal si s tím dobrou sekundu hlavu, ale ono se něco takového těžko dělá, když se na vás máma dívá takovým pohledem. Přesně takový čekal, takže ani překvapen nebyl. Stejně tak ho to ani neděsilo. Ale dělal, jakože je mu to samozřejmě všechno naprosto nepředstavitelně líto.
Vyslechl si její všechna slova. Byla to klasika. Ne že by snad někdy dostal podobné kázání, ono upřímně tolik špatného a zlobivého se v temné a smrduté jeskyni dělat stejně nedá dělat. Místo toho se tedy pořádně nadechl. "Jo, omloufám se," řekl smutně a sklopil uši. Pohledem uhnul a jen koutkem oka pozoroval, kdy maminčin pohled zjihne. Nebude to trvat dlouho, byla moc hodná na to, aby se zlobila příliš.
"Louše dobrá, byla tam no... kafna, stratila peřiško, tak jsem ho chtjel. No byl tam jeden flk. A on byl difnej, já si nejdřif myslel, že mje snad chce ukrázt. Varja pak šikal, že to byl můj bracha Armin. Tak sem potkal tocho, ale utek sem mu," vyprávěl svou rozbitou vlčecí mluvou. Jako samozřejmě každé slovo bylo vyřčeno úmyslně, nevěděl, proč uměl už za tak krátký čas mluvit dobře narozdíl od sourozenců. Tak to alespoň muselo vypadat, že se od nich tak nelišil. Celou dobu se u toho hravě culil, ačkoliv tedy přemýšlel, zda na něj nebude Arminius žalovat, že byl Arsen zlej nebo podobně. Vypal, že by taky klidně mohl být celkem plačko.

(Mohu psát zase 14.8)

Zabít nebo alespoň přizabít Smrt je prý nemožné. Za takových let to opravdu dle slov otravných dospělých není možná. Zmrzačit asi taky nebyla jednou z možností, ačkoliv bylo prý několik odvážlivců, kteří se o to pokusili. Zmínit nutno, že takových přežilo pramálo, neboť koho by ta černá flundra nechala na živu po něčem takovém? "Zeste, pohni, nemáme celý den, plus jsme ještě nevymysleli ani žádný dobrý plán," hulákal Arsen na svého kamaráda nekamaráda. Zatím je tajemstvím, že je mu vlastně existence vlka v Arsenově životě velmi lhostejná, ale hodí se. Zestarian je ten typ, který většinu času byl opravdu ten nejotravnější druh vlka na světě - ukecanej. Za chvíli takovým tempem Arsen ohluchne nebo se minimálně zblázní. Zblázní se, to je jasné. Zaprvé vlastně nechápal, proč vlastně souhlasil trávit čas s tímhle zachcánkem, a zadruhé vlastně nevěděl, proč v tom stále pokračuje. Zas na druhou stranu se může hodit, ono když půjde do tuhého, může druhé vlče prostě nechat napospas Smrti a sám vzít nohy na ramena. Zdekovat se a dělat, že nikdy kamarádi nebyli, však tohle je pravda, kamarádi nejsou. Zápal švindlu, možná si jen Arsen neuměl přiznat, že je rád, že tu někoho má s sebou.
"Zabít Smrt není žádná hračka, pokračoval, když konečně srovnali krok. Za boha už nebylo jasné, kdo s tak stupidním nápadem přišel, nejspíše je na vině dlouhé polehávání na slunci, což způsobilo nějaký úpal, po kterém byli jak vygumovaní. Z dáli již šla vidět špice Zříceniny, skoro byli u Jedlového pásu, začalo jít opravdu do tuhého.
"Zůstaň tady jestli se bojíš, ale já jdu za ní." Zgebnout mohl klidně jen jeden z nich, Arsen by preferoval, aby to byl kdokoliv jiný než on sám. "Zatím bych to vidět tak, že uděláme průzkum okolí. Zajíce v pytli kupovat nechci, takže to obejdeme dvakrát kolem, pak si řeknem co a jak," zavelel a přidal do kroku. Z bližší vzdálenosti teď ta sutina uprostřed lesa vypadala větší a ještě víc zchátralejší. Zapadákov, jinak se to ani popsat nedalo.

Už ho poslouchal tak trochu bokem. Respektive jedním uchem dovnitř a druhým hned ven. Skvělý um. Akorát přestalo pršet, ideální čas vyrazit zpět a zbavit se tohodle šaška. Upřímně čím víc času s ním trávil, tím víc testoval vlk jeho vlastní trpělivost. A ta nebyla vůbec velká. No a co jiného mohl udělat než se urazit? "Tak, uš neprži," zamumlal a vyběhl ven. Počasí teď bylo placeným hercem a Arsen byl super rád, že ani nezmokne. No tedy pod jeden pomine to, že jim věčně padaly kapky ze stromů.
"Dobrý omlufa se přyjima," řekl a pokračoval lesem přímo za nosem. Tam někde byl ten úkryt, který on tak drze opustil. Poznával pach tatínka, ale ten nebyl nikde v dohledu. Možná ho šel hledat? No bylo jasné, že Arsena nenašel, neboť ten když se rozhlédl, neviděl žádné ustarané tatínky. Byl by táta vůbec ustaraný? Mávl nad tím pomyslně tlapkou a ohlédl se, zda ho šašek stále následuje. A byl tam. Arsen zakoulel očima a pokračoval, dokud nebyl úkryt na dohled. A hele! Mamina.
Nadšeně přisál, jenže to nadšení netrvalo dlouho. Přešel do poklusu jakmile si uvědomil, že bude mít průšvih. Máma zatím vytáhla sourozence ven. Ha! Video všechno jako první! To je asi přežije i tu hubovačku. Zastavil se tedy kousek od maminky a podíval se na ni přímo pohledem andělského neviňátka. Kdo by jej mohl odmítnout?
"Achoj," řekl nadšeně. Vypadal díky kapkam ze stromů opět jako polomokrá slepice, ale zas na druhou stranu taky nadšeně. Hlavně byl živ a zdráv. "Našel sem šaš... Varju! řekl a ukázal čumákem na počmáranýho barevnýho vlka, co mi byl stále v patách. "On bude myt taki vlšata," řekl hrdě, jak když to bylo tajemstvím, které právě úmyslně vyzradil. Navíc to znělo, jako že je těhotný Varja.a porodí je právě on sám. O sourozence se nezajímal. Minimálně Quercuse ignoroval. Hodil očkem po Einor. "Sčus, Fjekatá," prohodil jejím směrem. Ona byla okej, byla vlastně jeden z těch vlků, které měl Arsen raději. Alespoň někoho. No furt měl přirozeně nejraději mámu. Ta jo porodila, krmila a to bylo dobrý. Udělala jednoduše dost, aby si to zasloužila. Přišel o něco blíž, aby se pozdravil i fyzicky. Jenže zakopl a naboural přímo do ní. "Whops, pajdon," řekl a odskočil trochu dál od maminky.

Srpen 6/10 | Zestarian | VVJ

On furt mluvil. Dořekl větu a už pokračoval jinou. A někdy to ani nijak nesouviselo. Arsen se zadíval trochu otráveně, přivřel lehce oči a hlavu naklonil lehce do strany. Nejspíše to bylo tím, že moc mladého nechápal. Ne že by tedy Arsen nebyl ten mladší. Poslouchal jo a přemýšlel, zda to vlastně má cenu se s někým dál vybavovat. Zněl jako někdo, kdo jo po většinu času stejně bude jen štvát a otravovat. A přesně to se mu úplně nezdálo. Kdyby alespoň nemluvil tolik, možná by jej adoptoval jako nějakého nóbl sluhu. Nóbl sluhou se rozumí to, že by druhý nevěděl, že je sluha. Jednoduše by si tenhle vlček myslel, že je jeho kamarád nebo tak něco. Arsen stále stojí přitom, že ale žádné nechce a nepotřebuje. Potřebuje jen spojence, které by mohl lehce zneužít a využít. Nic samozřejmě banálního. Možná.
Dospělí jsou na to, aby se jim jeden mohl smát. Jednou nohou v hrobě, ale držkou melou a chytrý jsou až na to, že vlastně nejsou. Teda až budeme my dospělí, tak to bude jiná, my budeme zářný příklad toho, že i dospělý může být skvělý, nemyslíš?" snažil se chytit podobnou vlnu otravnosti a sledoval, zda na něj bude tento přístup fungovat. Stejně ukecanej, trochu komplimentů, dělat, že ho naprosto chápe. Není nic, co by nezvládl pro budoucí účely. To zatím nemá, ale hodí se to vždycky.
"Jo takhle, tak tos měl říct rovnou," pokračoval na přátelské notě, ale v hlavě protáčel oči v sloup, jak hrozný to vlastně bylo. "Znám to, můj bratr je malej skrček a plýtvání místem a moje ségra je taky no... holka," odfrkl si. S tímhle náhodou souhlasil a druhý vlče díky tomu dostalo malé plusy. Líp by to on sám už nemohl vystihnout. Nadechl se.
"Fajn, můžeš být můj kámoš," odpověděl a přišel k němu blíž. Z blízka byl ještě ohavnější než z dálky. Ale to mohlo Arsenovi být jedno. Když jej ale obchazel, stoupl vlčeti na packu. Bylo to omylem. Už zase... Nadechl se a sledoval ho, bude dělat, že to je test. Ještě do něj úmyslně trochu strčil, zda se třeba druhej rozbrečí nebo tak, to by s ním asi nechtěl mít nic společného.

Srpen 5/10 | Zestarian | VVJ

Nejspíše potkal další vlče, které raději zkoumalo svět samo. Daleko od rodiny, daleko od sourozenců. Vypadalo to teď tak jednoduše, ale opak je pravdou. Něco takového dokázala jen ta nejlepší vlčata z nejlepších. Takže to vypadalo, že i tenhle mladý vlk bude skroro i cool. Hmm, možná to stojí za zkoušku.
Ten mladej chtěl prý kamarády. Ty zas nechtěl Arsen. Teda... Ne že by je nechtěl, spíš mu to bylo jedno. Chtěl někoho loajálního, někoho, kdo se za něj půjde poprat a nejlépe bude jen dávat a ne brát. Protože vše již bral Arsen. S tímhle jeho postiženým ideálem se hledalo přátelství jen těžko. Ale kdo ví, třeba by jejich "přátelství" jednou mohl zneužít. Konexe se hodí. A jakmile pojdou dospělí, bude potřebovat nějaká pevná pouze s vrstevníky.
"To jako nevíš, že se s žábami mluvit nedá?"odvětil lehce pohrdavě. Ne že by nepochytil fakt, že si druhý vlk dělal srandu, ale spíše se chytil stejně jízlivého tónu, aby ukázal, že on nebude určitě ten, co vyměkne. Pokud tenhle maník chtěl kamaráda, musel si přispěchat sám, Arsen se určitě nehodlá vnucovat, to zní jako přesně ta námaha, kterou podnikat nechce. On toho kamaráda nepotřebuje. "Vlastně nezáleží... K čemu chceš jako "kamaráda"?zeptal se nenuceně. Znělo to jen jako otázka, kterou jeden prohodí, aby konverzace nestála. Třeba byl pro nějakou špatnost, na to by asi Arsen slyšel. Na druhou stranu bylo třeba druhého, aby se mohl pokusit o něco nekalého? Mohl by třeba dělat, že se mladým vlkem chce kamarádit. Pak by ho mohl třeba zkusit shodit do Mahtae. Byla by to ještě větší prča, kdyby třeba neuměl plavat... Zatím si ale držel odstup, neboť nechtěl zaprvé nic chytit a za druhé měl rád svůj osobní prostor.

Srpen 4/10 | Zestarian | VVJ

Arsen si právě v klidu žužlal jeden z placatých kamínků, který sice nevypadal nijak zvlášť jedle, ale aspoň mu zabíral tlamu, když se cizák přiblížil. Voda mu sahala po bříško, chlupy měl přilepené k bokům a slunce se mu odráželo v očích, když zvedl hlavu. Zrovna když si myslel, že má konečně klid.
A pak to přišlo. Kroky. A než stihl zalézt někam do stínu, stál na břehu další vlk. Ani ne o moc větší než on. A pak ho to napadlo. Bylo to jen další trapné a bezvýznamné vlče. Nemusí být na něj nijak přehnaně hodnej, nemusí dělat, že má každýho rád, hlavně ale nemusí předstírat, že neumí mluvit.
Arsen na něj chvíli jen zíral, s kamínkem visícím z koutku mordy jako by zvažoval, jestli ho má plivnout jako zbraň, nebo si ho radši schovat na později. Vlček vypadal jako někdo, kdo právě utekl z přednášky o morálce - a dělal z toho show. Jako kdyby to byla medaile.
"Čau," pronesl Arsen klidně, až podezřele mile. Opatrně kamínek položil na okraj vody, jako by šlo o poklad. "No jo, rebelie, co? Rodiče musej bejt hrozně zlomený," dodal suše a protáhl se. Natočil tělo bokem, aby na něj lépe viděl. Vlček nebyl z jeho smečky - to bylo jisté. Nevoněl jako nikdo z Borůvkové. Měl v sobě něco neklidného, co Arsen vycítil, ale nedokázal pojmenovat. Něco, co nebylo tak daleko od něj samotného.
"Jestli jsi přišel pro společnost, měl bys jít jinam," dodal nakonec tišeji. Neznělo to však jako odmítnutí. Spíš jako výzva. Provokace. Test. A pak se na něj znovu podíval, tentokrát s náznakem zájmu v očích. "Jak se jmenuješ?" zeptal se, jako by na tom až tak nezáleželo. Ale kdyby odpověď nepřišla, nejspíš by mu to nedalo spát.

Preferoval by, kdyby už Varja držel klapačku. Arsen nebyl retardovaný, byl vlče. V tom je snad rozdíl. Nechápal to otravné ťuťu ňuňu, nechápal, proč se mu snažil Varja vysvětlovat věci, které vysvětlení nepotřebovaly, a naopak neelaboroval ve chvílích, kdy to bylo třeba. Taky neměl moc info, což vlčka vytáčelo. Konečně mohl mluvit s jiným dospělákem než jeho rodiči a stejně z toho má velký lejno. Teda dobře, dlužíme Varjovi nějaké plusové body za to, že informoval vlče o nějaké existenci Života a Smrti. Ti dávají vlkům nadpřirozené schopnosti, cetky a barví kožich. Alespoň nějaké info.
Nesnášel ale, jak se ho snažil poučovat. To bude asi ten rodičovský komplex. Jen nad tím protočil očima. Quercus prostě smrděl, to je všechno. Nechápal, co je na tom pro Varju nepochopitelného. Tenhle vlk je prostě úplně jinde. A to si nejdřív Arsen myslel o sobě, že je prostě divnej.
Vlk teď měl tolik otázek a chytrých řečiček. Najednou to šlo, ale když něco chtěl Arsen vědět, bylo to jen samé "Já nevím" a "Myslím si..." a tak dále.
Zvedl se, rozhodl se, že už tu nebude. Neboť se Varja najednou snažil být až moc otravným dospělým. Předtím to ještě šlo, teď už toho měl plné zuby a pohárek jeho trpělivosti jednoduše přetekl. Cestou z nory strčil do vlka, možná lehce úmyslně, možná to úmyslně nebylo, kdo ví... Jedno věděl jistě, déšť nedéšť, jde domů. A bylo jedno, že lehce nadskočil s každým zaduněním hromu. To byla samozřejmě přirozená reakce.
"Vem mě domů," řekl jednoduše. Nehodlal mu na nic jiného odpovědět. Bylo jasné, že tady nejspíše skončili a Arsen se raději bude plahočit deštěm než aby musel další podobné kecy poslouchat. Však je mu už měsíc a kus!

Srpen 3/10 | Zestarian | VVJ

Arsen byl ten, který se vždy uměl vypařit v tu nejlepší chvíli. Zrovna, když bylo třeba, aby hlídal svého brášku a sestru, tak nebyl k nalezení. Však přeci ještě není ve věku, aby se staral o ostatní, ačkoliv je to vlastně na dobrý maximální dvě minutky. Ne, takovou zodpovědnost není schopen přijmout. Měl přece svoje věci, vážné věci, o kterých nikdo jiný nic netušil – například jak najít kousek klidu v tomhle dusném, neustále se pletoucím světě, kde měl každý potřebu mluvit, dýchat, nebo nedejbože něco chtít.
Cupital si takhle přes Galtavar, nožky se mu místy zamotávaly o trávu, jinde zakopl o díru vytvořenou prasaty nebo vyleženou vysokou. Ale nikdy nad tím ani necekl. Případný pád ustál s důstojností šlechtice - nebo aspoň s tím typem nadřazeného pohledu, co máš, když si myslíš, že nikdo neviděl, jak jsi sebou švihl. Byl rád, že je volný. Že ho nikdo neštve. Jen to sluníčko nemuselo tak pražit. Jako by se celé nebe spiklo, aby ho osmahlo do zlatova jako snídani pro nějakého vlčího boha.
Nejdřív se rozhlédl. Otočil hlavu na jednu, pak na druhou stranu, ještě jednou dozadu pro jistotu. Nikdo. Absolutní, požehnané ticho. Všichni ti dotěrní somráci zůstali daleko, a tak si mohl dovolit trochu svobody.
Jakmile si byl jistý, že má klid, vplížil se do vody. A začal vyvádět. Nejdřív jen lehké cákance, ale pak už se od srdce smál a skákal jako přerostlý vodomil, který zázrakem zapomněl na vlastní vážnost. Bříško mu ledová voda zchladila natolik, že se mu zježily chlupy na hřbetě, ale stejně dál poskakoval, cákal kolem sebe a chvílemi zavíral oči blahem.
Hlouběji nešel. Dál už ne. Ne že by měl strach. To určitě ne. Jen prostě - nebyl úplně naladěn na utopení se. Plavat ještě neuměl.
A tak tam stál, s mokrým ocasem, špičky uší mu trčely jako dva zmoklí bodce, a na chvíli zapomněl, že je někým výjimečným. Na chvíli byl jen vlče, které si ukradlo světlo dne jen pro sebe. A ani to mu nikdo nevezme. To už si to sem ale štrekoval nějakej jinej malej maník. Nebyl tak malej, minimálně starší než Arsen. Ten doufal, že si ho třeba ten druhý nevšimne.

Proč byl vlastně sám venku? Dobrá otázka. Bylo to jednoduché. Porušovat pravidla bylo prostě super. Nic nebylo lepší. Teda většinu času a jen když mu to projde. A tohle bylo ještě oukej, protože dostane vyhubováno a tím to končí. "Já se nudil, můj bratr smrdí, cítíl jsem se až moc opešovávanej," zmínil. Byla to ale touha po dobrodružství, co jej vyhnala na tajňáka ven. Nechtěl čekat na ten oficiální den, kdy je matka všechny vyvede ven. To byla nuda. Zároveň by to znamenalo, že by se ven Arsen podíval ve stejnou chvíli jako jeho sourozenci. A přesně to by nepřekousl. Chce vše vidět dřív, být všude první...
"Jo," odpověděl jednoduše na jeho otázku ohledně toho být překvapen více sourozenci. Pravda byla taková, že by Arsenovi vůbec nevadilo žádné nemít. A dokonce už přemýšlel tak nějak koutkem té své mysli, jaké by to bylo, kdyby se náhodou stala nějaká nehoda těm stávajícím. Jenže to bylo předtím, než se dozvěděl, že má stejně jiné, další sourozence. Takže by jen plýtval časem a úsilím. Bylo mu jasné od doby, co uměl alespoň trochu přemýšlet, že tohle nebude u rodičů nikdy o něm, když se narodil perfektní a bez defektu na rozdíl od bratra, který byl prostě rozbitej a nedokonalej. No a jeho sestra byla samice, to je hendikep sám o sobě. Musel se smířit, že si máma bude všímat jich a ne nějakého Arsena, který uměl všechno sám a hned, nepotřeboval extra pozornost, ačkoliv v hloubi duše by taky chtěl, aby dostával tolik jako zbytek. Ale vždycky je ve vrhu někdo, kdo je v jeho pozici.
Vlkovi se nelíbilo, že zná to slovo. Však to není tak hrozné. Arsen moc takových slov neznal. Takže tohle bylo nejlepší, co měl.
"Je to tajemství, nežeknu vůbec nis," odpověděl. Sám nevěděl, kde se v něm něco takového bralo. Někde to slyšel. Kdo ví kde. On si asi nevzpomene, a to má poměrně dobrou paměť. Ale když přišlo na něco takového, jako by měl paměť rybičky a zapomněl snad na všechno, co zná. "Tšeba ji objetuji do díry za lepsi časy jako v pohádkach, kdyš je špatný počasí nebo není jídlo," řekl. Tím naznačil, že by důvodem přítomnosti vlčice jménem Kaya mohlo být právě rituální obětování. Že by byla právě takový ten beránek, kterého pak vlci hodí do propadliny, když dlouho neprší a tak. Co mu to vykládají za pohádky? To určitě od rodičů nemá. Musel uznat, že zažít něco takového na vlastní oči musí být opravdová prča. Jen ta představa, že někdo vlčici táhne do jámy. Arsen si ani neuměl propadlinu představit. Tak daleko se toulat nestihl, takže je jasné, že jeho představa nebyla ani zdaleka tak impozantní, jak tomu bylo ve skutečnosti. Vlček bude opravdu bez dechu, až tu hlubokou propast uvidí. "Nebo na maso kůli zimně," pokračoval s dalšími nápady a culil se u toho. Neviděl ani jednu normální možnost, proč by tu někdo chtěl zlého vlka. Ale uznával, že tahle Kaya byla asi nejvíc cool z nich. Třeba naprostý opak toho, co si myslí o Varjovi - že je šašek, k ničemu, ví až moc málo na dospělého a jeho vlčata budou týranými chudáky. Ale stejně doufal, že se on Varjovi naopak líbí. Protože to bylo jeho impozantním plánem - být oblíbený a zároveň pohrdat každým. Ta Kaya ještě není jistá, tam je to slibný. Během toho celého rozhovoru furt flákal Varju ocáskem. Kdo ví, zda si toho vlk vůbec všimne. On to nedělal schválně, jen tam bylo málo místa.

Litoval každého vlčete, které tenhle trouba bude mít. Tam, kde on tratí, tak matka bude muset excelovat, jinak očekává, že všechna ta vlčata dřív pochcípaj, než budou dost stará se pokoušet s Arsenem hrát. Ale co Arsen vlastně ví, je jen další vlče, které ví o životě prd. Jen si tohodle šaška neuměl představit v podobné roli, kterou zastával jeho otec. Awarak byl cool. ne že by Arsen měl s čím porovnávat. Nejspíše jako starší zjistí, že měl velmi jednoduché dětství díky Aranel - mamině a tátovi. A měl by za to být vděčný. Pokud tedy Arsen vůbec ví, co je být vděčný.
"To je asi fuk, já fypadam vetši než moji sourozenci," řekl. Byla to pravda. Quercus byl nedochůdče. Měl být asi rád, že nepošel. Vlastně je skoro záhadou nebo zázrakem, že přežil. Kdyby nebyl, mohla by být Einor silnější a lepší. Ale ten malej zakrslík se musel narodit.
Vlče se zvedlo, chtěl se posunout co nejdál od vlka to šlo. Jenže už v takhle stísněném prostoru bylo těžké jakkoliv manévrovat. A právě proto nebylo ani divu, že strčil lehce do Varji. Ten si toho dost možná ani nevšiml, protože byl stále o dost větší a Arsenova muší váha asi nic takovému vlkovi neudělá. "Pardon," špitl jen ze slušnosti, než si kecl o trochu dál. Respektive byl skoro na tom stejném místě, ale cítil se teď o trochu líp.
"Jo, byl divnej, stěžoval si na to, že smrdím jak von," postěžoval si Arsen. Armin vypadal opravdu zmatečně v tu chvíli. Nešlo mu do hlavy, jak stihla asi máma bez jeho vědomí vyprdnout další vlčata. Asi by Arsen byl taky překvapen. A težko říct, zda vůbec měl radost z nějakých sourozenců.
"Tak ploč máme takovou flundru tady?" zeptal se zvědavě, neboť to byla poměrně dobrá otázka. Když tedy je ta vlčice nepříjemná a tak, proč ji tu trpí?

Srpen 2/10

Některé sny nejsou jen sny. Některý tě vzbuděj s tlukotem srdce tak silným, že seš si jistej, že asi pojdeš na infarkt. A některý se zdají být tak reálné, že ti zůstanou v tlapách, jakobys tam opravdu byl.
On tam byl. A nebylo to jednou, nebylo to dvakrát... Je to každou noc. Po každé, když se ostatní sourozenci rozvalení ze spánku baví o šiškách, jídle, teple maminky, on padá jinam.

Do pekla.

Ne do toho, o kterém ti vypráví dospělí, že příjde, když budeš zlobit. Tohle je úplně jiný, Víc ... tichý? Opravdový?

Vždycky to začíná stejně - šelest, co není větrem. Pach, který nepatří vůbec nikomu. A pak prostě nic. Ticho, které bolí. Černočerná tma, co ti leze do srsti a šeptá, co si sám jeden nechce přiznat. A přesto jde vždycky tou tmou dál. Něco mu už poprvé říkalo, že musí pokračovat. Že to místo na něj čeká. To místo čeká přímo na něj! Nikdo jinej o tom nemluví. Jako by on byl jediný, který ví, že to místo ve snu je opravdovým místem. Nebo o tom ví, ale nikdo o tom raději nemluví, protože se bojí? A mají se čeho bát. Je to místo nepříjemné.
Zem pod tlapkami je suchá, prasklá, šedá, je bez známek života. Jako by tu vlastně nikdy nic nežilo - a přesto tu zároveň všechno umřelo. Vzduch se tu nehýbe. Jako by tu vlastně žádný ani nebyl. Jeden má problém se nadechnout, neboť tu není co dýchat. Neustálý pocit dušení se, tak to je. Ani jeden pach, nic nevoní. Je to jako by se váš čumák sbalil a odjel na dovolenou. Jenže on tam furt je, funguje. Jen nic kolem nemá vůbec žádný pach. No a pak je tu ta tíha. Jak kdyby vám na hřbetě sedělo něco neviditelného. Něco, co tě zná, ale ty neznáš ono.
Stromy tu nejsou, jen pokroucený siluety něčeho, co je možná z dálky trochu připomíná. Není tu žádný oheň, jak se všichni domnívají. Je tu mlha. Mlha, která mírně zahaluje JE.
Postavy bez tvaru. Vlci? Možná spíše stíny, co šlapou kolem sebe, aniž by si jeden uvědomoval přítomnost toho druhého. Neřeknou nic, jen tě sledujou. Jakoby čekali, kdy se zlomíš. Kdy si konečně přiznáš, že sem patříš.
Ale s Arsenem to nic nedělá. Proplouvá tím snem, noční krajinou, nezaváhá. Tlapky ho sice bolí, ale stejně půjde dál. Srst se mu lepí k tělu, cítí jejich pohledy, ale stále pokračuje. A pokaždý dojde k místu, kde zem pod nohama začne rudnout. Kde popraskaná půda odhalí, co je pod ní. Ne oheň. Ale zrcadlo. Jeho vlastní oči, zlatý jako slunce, se na něj dívaj zpátky. Ale to, co v nich vidí, není klid. Je to hlad.

A pak se probudí.

A usměje se. Protože i když bylo to peklo strašný, bylo jeho. A on z něj vylez zase o něco silnější. Zatímco ostatní vlčata si sní o hrdinství… on vím, co ho čeká. Až přijde čas, přivede peklo sem.

Do té doby, je to místo, které zná a vidí jen on. Ale zjevuje se mu každý den a je to nevyhnutelné.