Gallirea - Příspěvky uživatele

Ahoj, moc děkuju za akci, bavila jsem se královsky!

Poprosím si tedy:
⋆ slot (Výhra za splnění všeho)
⋆ magii Mimika (Výhra za splnění všeho)
----
⋆ Sleva 75% (-75b)
⋆ Speciální vlastnost: Imunita (-110b)
⋆ 26 kytek (-13b)

Připsáno, děkuji za účast :>

(Můžu psát zase 7.9)

It was that kind of day a little pup would remember perfectly. Morning right after the rain, when the first rays of sunlight touch a rainbow. He had sneaked away from his family very early, eager to experience as much adventure as possible today, if the conditions allowed. Honestly, he wasn'¨t sure if it would turn out to be a good day. The past few days hadn't been the best - in fact, they had been the worst he had lived through in his short life. He constantly felt powerless like he had no control over his own body, not even over his own thoughts.
He dashed through the forest and looked upward, for there was something above the tree tops. Through all the brannches it wasn't easy to see, but it seemed as though the sky suddenly held every color he knew. So he set off toward those colors, his curiosity tingling, because his parents told him a story, there was said to be a treasure at the end of the rainbow. And of course, he wanted that treasure - treasures were something skibidi cool, so why shouldn't he be the first to have them? He definitely didn't plan on sharing with anyone.
It took him some time to make his way out of the forest so he could finally see what the rainbow really was. And yes, indeed! It was a colorful band stretching from somewhere beyond the forest he had left behind, all the way out toward Západní Galtavar (jakoby mohla bych to přeložit, ale takhle je to funny). So of course, he had to go and check it out. Crossing the river wasn't easy at all after the rain, but in the end he went around and somehow managed to hop his way to the other bank. Then came a proper long walk, but by his calculations, this had to be the exact spot!

Except... there was absolutely nothing there.

Demotivated, he muttered and cursed a little. "What a shit-ton of nonsense, they just lied to me!" he snapped at his parents in his mind, realizing there was no treasure at all. Looking quite upset, he sat down on the ground, and sulked—this was supposed to be a good day, and instead all the fun was ruined. He had especially been looking forward to that big reward he could have used for all sorts of exciting things, but the treasure had apparently just decided to walk away, leaving Arsen with nothing but a bad day.
And so after a while he decided to head back home. On the way, he destroyed whatever he could - kicking mushrooms, snapping branches, stomping on pretty flowers, just to let out all his frustration. But in the forest, a strange sight awaited. There was an unfamiliar female who clearly hadn’t had her day spoiled by the fact that no treasure at the end of the rainbow. Her scent was similar to his own, most likely one of the sisters his mother had spoken about. Arsen stepped a little closer.
“What exactly are you doing?” he asked, full of curiosity.

(Mohu psát zase 02.09)

//Preferovala bych mušličky pokud ó všemocná Zuběnka nadělí
//Also pardon za délku / extra stuff - I have so much to do

Netrvalo ani zas tak dlouho a už to tu zas je. Upřímně již na nějaký hloupý víly dávno zapomněl, měl plné ruce práce přežít příšerné dny doma. Už měl zas zaracha. Chodil furt někam sám, bez dozoru, nechával si v borůvčí našeptávat Hlasem různé věci a nejhorší na tom bylo, že se ani nikdy neuráčel ohlásit u máti, že jde třeba kamsi do tramtárie. No a ta už toho měla plné zuby, čemuž se Arsen vlastně vůbec nedivil. Takového zlobíka jen tak rodiče nečekali. Odpykával si svůj trest a již byl skoro v polovině. Nemohl se od úkrytu hnout ani na 200 metrů, takže trucoval v nejbližším borůvčí to šlo. Občas ho přišel bratr otravovat, kde všude byl na výletě, kde se bohužel nezabil nebo alespoň nezranil... Upřímně tyhle morbidní myšlenky měl od Hlasu, ale čím déle s ním byl a čím déle jej poslouchal, tím více se tato myšlenka stávala jeho vlastní.
Jednou už jej bratr naštval natolik, že se Arsen prostě rozhlédl, zda nejsou poblíž ustarané rodičovské oči, než zatáhl bratra do borůvčí, kde mu údajně chtěl ukázat motýlka, kterého si samozřejmě absolutně vymyslel, ale jakmile menší a slabší bratr přiběhl, kde tedy nějaký ten létající hmyz je, popadl jej Arsen a srazil k zemi. Nejdřív to bylo jen o tom dát mu patřičnou lekci, jen ho pošťuchoval, což se bratrovi vůbec nelíbilo, jenže později ze hry bylo i něco trochu drsnějšího. Hlas jej neustále vybízel, aby se prostě bratra třeba nejlépe zbavil. To Arsen nechtěl, jistě by zrovna z něčeho takového měl domácí vězení minimálně na dva týdny.
Držel ho u země, Quercus se škubal jak divoký zajíc, který měl jít velmi brzy na pekáč. Někdy měl Arsen problém jej u země udržet. Jejich kožíšky byly celé zalepené od rozmačkaných borůvek a nízkým porostem se ozýval křik. Byla to až chvíle, kdy se Quercus konečně vykroutil natolik, že skoro až omylem bratra svou hlavou praštil do čelisti. Arsen vzlykl bolestí a bratra pustil. Byla to krev, kterou cítil na jazyku, překvapivě chutnala velmi podobně jako ta krev zvířat, které se mu dostávalo. Quercus pelášil žalovat, že se ho zas Arsen pokoušel zabít, ale ten tomu vůbec nevěnoval pozornost. Stál jak přikovaný ve zváleném borůvčí, neboť se stalo něco, co nečekal. Ten malej skrček mu vyrazil zub. Nepotřeboval ani povzbuzovačky od Hlasu, aby mu tikalo vzteky oko. Musel se odklidit stranou, aby se podíval, který to vlastně ztratil, teklo z nějak překvapivě jak z vola, takže to vůbec nevypadalo hezky, když před jeskyní velmi neohleduplně flusal krev, kam ho jen napadlo. Vyplivl samozřejmě i ten zub, který teď ležel na trávě a smál se mu, protože jej o něj připravil ten slaboch Quercus. Nemohl se dočkat, až teď skrček vyleze z díry, kam se raději schoval, protože dostane pořádnou lekci.
No a tak prostě seděl, trucoval, čekal zda příjde máti, která ho sežehne, že je na bratra tak strašně hrubý. Jenže ono nic nepřišlo, nejspíše prostě dostal kázání on a teď už se sem ani neodvážil. Arsen na místě usnul, nejspíše prostě vší tou námahou, ostatně chtěl zas počkat na tu lítající flundru. Znal už ten dril.
Víla dorazila po setmění, bylo to jako doteď, prostě se z ničeho nic objevila, chtěla čorknout zub a zas zmizet, jenže takhle u Arsena byznys nefungoval. Přikryl tlapkou zoubek zrovna, když se pro něj natahovala. "K čemu je máš, ouchylačko?" zeptal se Arsen podezíravě. Z jeho hlasu byl znát On. Arsenovi bylo vlastně šeredně jedno, že si nějaká divná vlčice bere zuby a dává za to nějakých pár drobných navíc. Pro Hlas to bylo velmi zvláštní. Ostatně byl z krajů, kde žádní bozi nebyli - jen smrt... A to ještě nebyl ani bůh, to bylo prostě jen něco nevyhnutelného. Zuběna se zamračila. Byla zvyklá pouze na ty hodná vlčata, ta která neměla přehnané otázky, ta která neměla takový tón. "Do toto ti vůbec nic nemusí být," odsekla lehce uraženě a natáhla se pro zub, protože očekávala, že Arsen poleví. "Jak to myslíš, že mi po tom nic není, kradeš zuby, to je pěkná zvrácenost," ušklíbl se a nepolevil ani ve chvíli, kdy se pro zub vlčice opětovně natáhla. "Na malé vlče jsi velmi drzý!" odsekla a skenovala jej pohledem od hlavy k patě. Většinou to bylo jednoduché, vlče spalo, nijak ji neotravovalo, vzala, co chtěla, a zmizela. Tenhle? Ten byl samá trable už od začátku. Ale taky měl hezké zuby! A tenhle zub byl speciální - zub získaný soubojem. Pokud se to tedy počítá... "Kdo řekl..." Zastavil se, neboť tenkrát to musel být on, kdo si sám sebe prohlédl. Dle tlapek byl opravdu malé vlče... Arsen byl pryč. "Dej mi cetky, jiný než minule, dej mi jich víc a vem si ten zub," řekl nakonec a vyčkal, až Zoubková Víla poleví a vydá nějaké dary. Pak dodržel překvapivě slib a zub vydal, neboť neměl čas tu teď řešit nějakou kouzelnou čubu. Naštvaně si odfrkla, když zub získala, a jak když praskne bublina - byla pryč.
Vlk ještě chvíli stál na místě, čekal, co bude dál. Ale dál už vůbec nic nebylo. Byl tu jen on. Stál na pevné zemi, dýchal čerstvý vzduch, vnímal snad vše živé kolem sebe, protože tam, kde byl původně nebylo nic než tma. Bylo na čase jít vzbudit Quercuse, nebo ještě lépe najít nějakou jinou oběť, která by mu jednoduše uvěřila, že je malé a nevinné vlče.

Srpen 10/10 | Zestarian | VVJ

Zest možná opravdu pochopil, co po něm pro jednou Arsen opravdu chtěl. Prej to lemovalo ten les, kde bydlel. Javorovej les? Furt neznal přesnou lokaci, ale nevěděl, zda by mu to vůbec k něčemu mělo být, však chtěl tam vůbec jít? Pochyboval. Jenže On chtěl vědět víc o té smečce, bylo jasné, že dříve nebo později bude Arsen nucen vydat se na výlet, malé vlče by nikdo přeci nepodezíral.
"Příště tě můžu k Propadlině vzít, není tak daleko odsud, je to fakt hustá díra," navrhl Arsen Zestovi, aniž by dodal, jak nebezpečné to vlastně je.
Pak mezi nimi panovalo trapné ticho, dokud Arsen neřekl, že je čas jít a Zestarian souhlasil. Stejně už nevěděl, o čem by si se svým vrstevníkem měl povídat, už mu chyběla Einor a chtěl jít slovně obtěžovat Quercuse, nikdo mu celý den nepřipomněl, jak zbytečnou existenčí vlastně je. A tak se vydal směrem přes Galtavar po boku Zesta na místo, kde se dala řeka bezpečně přejít.
"Hej, jestli někdy budeš chtít, můžeš přijít, v lese jsou jen samý holky a můj hloupej bratr, narodil se retardovanej, tak s ním moc srandy není," popsal momentální tíživou situaci v Borůvkovém lese, neboť pokud počítal fakany od Varji, tak tomu tak fakt bylo, samý holky a Quercus. Ještě mu zbývala možnost péct s dospělými, ale na to bezpečně stačil On.
Pokývl mladýmu na rozloučenou a poklusem se přiblížil k místu, kterým se dá nejlépe dostat na druhou stranu. Kameny byly suché a nevypadalo to tak nebezpečně, jako když se snažil o pár hodin dříve dostat na druhou stranu. Ještě se na druhé straně obrátil, zda Zesta zahlédne, ale po tom maníkovi už nebylo ani vidu.

Sledoval se zájmem svou sestru, která jej na malou chvíli opustila, aby vše prozkoumala po svém. Na tohle opravdu neměl náladu, respektive neměl důvod, proč by měl toho vlka nějakým způsobem zkoumat, nijak jej nefascinovalo, že je barevnej, viděl i horší. Sestra na druhou stranu vypadala velmi nadšeně. A bylo to asi vším dohromady, tolik infa, sourozenci, magie, křídla. No moc dlouho se u toho nejstaršího sourozence neohřála, neboť vypadal spíš jak reklama na poslední stádium tubery. Zajímala se o to i máti a to poměrně ledabyle, však ten vlk byl jak polochíplej... Ve chvíli, kdy se na něj Einor podívala s nevyřčenými slovy ohledně Aithera, Arsen si neodpustil lehkou šarádu v podobě gesta a výrazu parodující velmi přehnaně pokašlávání ono vlka. Naznačil kuckání, těžký kašel a dokonce i dušení v rychlé ale za to trefné scénce směřováné Einor, která byla asi jediná, kdo něco takového jako dělání si srandy z bratra, kterého právě potkali, ocení. Využil toho, že se vlastně Aither zajímal o máti a ona zas o něj. Einor se hned na to vrátila vedle něj. Vlček to bral skoro jako samozřejmost a sestra měla vždy vedle něj místo narozdíl od toho zakrslíka.
Ten maník vyprávěl všerůzný věci, které měly směřovat primárně asi mámě, ale poslouchal i Arsen. JEHO to zas poměrně iritovalo, neboť to smrdělo zas nějakou magickou fantasmagorovinou, Arsen se jen skrze jeho vnitřní pošklebky a nadávky usmíval, jako by vůbec nic nedělo, ačkoliv v duchu panikařil a doufal, že omylem něco nezopakuje. Vysvětlovalo by se to asi poměrně blbě.
"Kamínky mám! Přišla ňáka lejtající vlčice a vzala mi sub, dala mi za to nějaký setky jak šíkal Šašek," vyprávěl o tom, že už měl co dočinění s těmi leklými předměty. Samozřejmě už věděl ten samý den, k čemu se používají. Nezapomeň jí říct, že jsi ji zkoušel zabít, připomněl mu hlas. "Pst, to jim neřeknu," okřikl hlas velmi tiše, aniž by si toho byl vědom, než bylo pozdě. Podíval se na maminku pohotově. "Haha, já si šikal, že to nešeknu nejdřiv," opravil se a doufal, že to prostě vlčice přejde. Ještě se k tomu usmál jak největší neviňátko. "Ona tu pak byla snova a chtěla mi vzit dalží sub," pokračoval. "Tak sem ji htěl chytit, no umi litat, flundra hloupá," dořekl celý krátký příběh ohledně Zoubkové Víly. Poslední slova zamumlal, aby nedostal přednášku o špatné mluvě jak když se o to pokoušel Varja. Tam se hrabe storka z nějaký pláže a o pokladu.
Ale to už monolog máti pokračoval dál, tentokrát ohledně smečky. To bylo sice zajímavé a takticky nezbytným infem, ale Arsen měl problém to poslouchat. Takže alfami jsou holub a hluchej, to zní stupidněji než jsem si myslel, posmíval se On v jeho hlavě na účet alf smečky. Když ještě brouzdal zdejšími kraji on, byl tu alfa někdo jiný, na jméno by si asi už nevzpomněl, byla to nějaká druhotná nula, ale očividně už pošel a je tu někdo nový.
"Takže budeš služka těch Varjovejch smradů?" zeptal se celý zamračen, jako by snad máma oznámila, že až budou další vlčata ve smečce, bude to adios, povinnosti volají... Samozřejmě bylo jasné už jen z jejích slov, že to bude jen výpomoc, jenže to Arsen vůbec nevnímal, máma se o ně nechce starat. Tedy chápal, že by se nikdo nechtěl starat o takového budižkničemu Quercuse, ale že by chtěla ještě zanebávat jeho a Einor? Nepřípustné. "Ploč nemáme omegy?" zeptal se ještě dodatečně. Jeho bratr by se přesně na takovou pozici hodil. Pokud tedy Arsena nedonutí On zbavit se jej tou starou cestou dříve, než vůbec Quercus nějakou omegou může být.

(Mohu psát zase 3.9)

Akorát se smrákalo, když se Arsen vyprdelil z úkrytu, kde se schovával prakticky celý den před spalujícím sluníčkem. Mělo být už chladněji, konec léta byl, kalendářně byl dokonce už i podzim, ne že by tedy vlci měli nebo znali nějaký kalendář. Řekněme, že když jeden ví, tak prostě ví, no a tak tomu je i teď. Dívat se, jak pomalu stromy ztrácí listí, že to vypadá, jako by chřadnuly, to bude jeho oblíbená kratochvíle.Evidentně tohle spadalo do kategorie "dostatečně morbidní na to, abych si to užil", schváleno hlasem jako dobrá aktivita malého vlčete. Ehm, Arsen už vlastně nebyl zas tak malý, byla půlka září a jemu táhlo pomalu ale jistě na 4 měsíc. Celkem byl rád, že už i jeho tělo začínalo dohánět jeho mysl, která byla již od začátku trochu vyspělejší než zbytek.
Každopádně byl teď na cestě za poznáním, neboť se rozhodlo, že jej dnes Šašek vezme na lov. Víceméně Arsen neprotestoval, Varja byl asi dobrým lovcem, mohl se něco málo naučit a ON se mu to ani nijak nesnažil zakázat, což bylo možná lehce znepokojující. I když mu to dovolil, měl ale jednu jedinou podmínku, kterou bylo to, že se vydají lovit sviště. Eště Arsen nikdy takové zvíře neviděl, bohužel hlas více neelaboroval, co to vlastně je, jak to vypadá, co to umí, jak se to velké, kolik to má zubů... Udělat si tedy nějaký obrázek o tom, jak svišť vypadá - absolutně nemožný úkol.
Logicky si představil něco mezi srnkou a prasetem, co prostě není něco úplně trapného na ulovení, věřil totiž, že by hlas chtěl potrápit šaška jen tak pro srandu, ostatně celý den se oba dva výslovně nudili v jeskyni. Inu, občas se stávalo, že byl ten kdosi více výřečnější, Arsen se tak dozvídal plno nových věcí, bohužel většina byla ne úplně vhodná uším vlčete a pak to dopadalo.
ON se spíše většinu času pokoušel jednoduše vystrčit Arsena na pozadí, jak tomu bylo většinu času naopak, jenže mladý vlk se nechtěl dělit. Tolikrát už pomyslně vyhrál, a přesto míval pocit, že se cítí více a více v ohrožení, na druhou stranu se velmi obával toto komukoliv říct, nechtěl vypadat jako blízen, na to tu byl vždycky jeho bratr. Rozmýšlel se takto už snad stokrát a vždy došel k závěru, že je toto jeho vlastní problém a třeba to s pubertou prostě zmizí, stejně jako tomu bývá, když má vlče nějakého imaginárního kamaráda. A právě tuhle chvíli dorazil Šašek, který nejspíše přispěchal od té jeho nechutné rodinky děv.
Víceméně neochotně se zvedl, oprášil kožich, otráveně protočil oči, než nahodil úsměv, který z něj dělal sluníčko roku.
Usměj se, uděláme si z něj pěknou prdel, nabádal ho hlas, takže Arsen už byl trochu ochotnější. Ihned jej nenapadlo, že by to snad mohlo být myšlenko jinak než jako neškodný prank, kterému by se Varja prostě zasmál.
"Loudáš se, trvalo ti to, díky, že mě bereš ven, nemůžu ty bačkory ani vystát," trochu si postěžoval na účet sourozenců, kteří se vlastně na lov ani nikdy přidat nechtěli, Einor se asi nikdo neptal, byla to baba, takže se nestaral, no a Quercus byl zas moc retardovaný na to, aby vůbec někdo jeho přítomnost chtěl.
"Líbilo by se mi jít na sviště, prosím," mávl nadšeně ocasem, aby trochu Varju přemluvil, že chce jít ulovit něco, co vlastně ještě v životě neviděl.

Co ho prostě hodit do tůně a utopit? Ptal se hlas mile, že nad tím snad i chvíli Arsen přemýšlel. Podíval se na svého bratra, který jako vždy vypadal úplně mimo. Arsen byl velmi pasivní pozorovatel, co se týče bratra, měl na něj vlastní názor, ale nikdy nebyly tak radikální, jak hlas naznačoval. Nikdy by mu přeci nechtěl ublížit, ne? Jenže pokaždé, když jej slyší, říká si, zda to prostě není opravdu on, co si přeje, aby jejich sourozenec nalezl v životě jen zkázu. Obával se, že teď sice hází vinu na něco nevysvětlitelného, ale nakonec příjde na to, že je takový prostě on sám. ještě chvíli mlčky sledoval Quercuse, který se zajímal prakticky jen o stromy a nic dalšího. Někdy si Arsen říkal, že je někde úplně mimo realitu. Uvědomuje si vůbec jeho bratr, že není sám? Arsen na něj pohlížel přespříliš dospělým pohledem, který jasně naznačoval znechucení. Něco takového by skončilo už dávno mrtvé, maso na zimu... pokračoval ON, ale Arsen jej zkoušel z hlavy vytěsnit natolik, aby mohl plně vnímat matku, která se rozvyprávěla o magiích. Arsen poslouchal pořádně, ale jeho mysl stále hledala cosi v koutku oka, hledala stín, nějaké zvíře, příšeru. Ale nikde nikdo navíc nebyl. Přitom ho slyšel tak zřetelně. Vytrhlo jej úspěšně až drcání sestry. V toto chvíli byl již Arsen jejími neustálými pohyby rozhoupán a setrvačností se jeho tělo mírně houpalo ze strany na stranu, že nevědomky strkal do Einor, ani si nevšiml. Zavrtěl hlavou, jakoby snad doteď nevnímal, a rozhlédl se. Mamina stále vyprávěla, tak poslouchal dál. Byl to vyčerpávající monolog. Každá magie měla očividně nějaký svůj specifický název jim dali pravděpodobně jiní vlci. Znělo to všechno tak otravně přesně. Hloupá magie...
Pak se vrátila k těm klikyhákům na těle, že prý něco takového má na sobě Varja. Arsen mu říkal šašek, no hlasu se z toho vlka nejspíše vařila krev. Přehnaně pozitivní rozumbrada, vypadá jak vánoční stromeček, kdyby tedy vlk věděl, jak taková věc vypadá, a ještě to byl nějaký magický entuziazista, nechutné. A cože to bude mít? Vlčata? Rozkošnou malou rodinku tak akorát pro Arsena, který by si s nimi mohl pak hrát? ON byl na špici, vypadalo to jako něco, co by mohlo způsobit pár nepříjemných vzpomínek. Bohužel byl stále v těle malého smrada, který navíc měl víceméně kontrolu nad tělem a nevypadalo to, že by se toho vzdal bez boje.
To už ale musel zvednout hlavu a pohlédnout na nově příchozího vlka. Byl to ten bratr, o kterém matka mluvila. Tedy alespoň si to takhle na první pohled myslel. Plnej barevnejch klikyháků, vypadal dost jako máti... Byl přehnaně pozitivní, Arsenovi cukaly koutky, jak moc se chtěl přestat usmívat, protože i tohle bylo už moc. Dalšího Varju v životě už nepotřeboval, to jsou všichni takový?
"Ajoj... Já sem Arsen," řekl, jak jen nejhůř takovou větu snad mohl říct, beztak je to víc než by kdy řekl Quercus, ten beztak na bratra bude zírat s otevřenou držkou, až mu sliny pokecaj tlapky... Trapas. "No a mami, co teda za to chtěj? Bo Šašek... teda chci říst Varja šikal, že chtěji vjěsi za to. Šikal, že chtějí cetky. Co to je cetky?" ptal se dál a ignoroval bratra a vlastně vše kolem, zajímalo ho přeci tohle téma, máma vypadala taky poměrně sdílně, asi si řekla, že je jedno, zda jim to vše poví teď a pak do budoucna to zas bude ještě 5x opakovat, protože je Quercus hloupější než kus klacku.

(Mohu psát zase 26.8)

2/28

A bylo to tu zas, další zub byl na cestě ven. A ani to zas tak dlouho netrvalo. Tentokrát byl ale Arsen připravený, chtěl tu flundru vidět, zažít a chytit, nejlépe jí utrhat ta její malá křidélka. Teda cože? Seděl na prahu úkrytu a skrze koruny stromů se nechával hladit posledními denními paprsky, než slunce zapadne. Neustále si během toho hrál s tím jedním zubem, tentokrát to byl značně menší kus, nevěděl, zda něco takového vlastně přivábí tu vlčici z noci před týdnem. Třeba to byla jen náhoda. Hlas byl ticho, neměl co víc říct, oni žádné zubní víly za jeho smrtelného života neměli, nebylo na jejich životě nic magického... Upřímně na vílu dosti zapomněl, zdálo se to celé býti zvláštním horečkovým snem, jenže ve chvíli, kdy ucítil, že se další zub snaží nejspíše dostat ven, jako kouzlem byly i tyhle vzpomínky na povrchu. A tak tu seděl, jazykem stále šťouchal do zubu a přemýšlel, jakým způsobem by vlastně tedy mohl tu vílu polapit. Byla překvapivě větší, než by si jeden nějakou vílu představoval, větší než Arsen, větší než pařez, nebyla tedy větší než třeba jeho táta, ale už prostě její velikost způsobovala logistické komplikace. A to nebyla tlustá, vážení!
Přemýšlel nad plánem celý den, přemýšlel, zda si nemá na pomoc přitáhnout Zesta z té jeho daleké tramtárie. Ono být na ni dva, možná by to nebylo pro vílu tak jednoduché. Jenže to bude zub dřív venku, než se Arsen vůbec do toho Javorového lesa dostane. A při jeho smůle by ještě přišel a Zestarian kdo ví kde, že prej šel na houby či co. Takže teď tu seděl sám, neboť nemohl plýtvat časem a doufat, že jej někdo v něčem tak důležitém podrží. Ještě by mohl říct sestře, ale ta prostě byl... No jednoduše Zest měl pravdu, ne všechno lze s holkami podnikat. A o bratrovi ani nemluví, ten byl zbytečný a k ničemu.
Přemýšlel, jak to udělá, nejspíše by stejně nejlepší bylo, aby třeba zůstal v úkrytu, co když ta věc je agresivní, když jí jeden ten zub prostě nedá? Nemohl riskovat ale, že by se to pokusilo ublížit komukoliv dalšímu. Zazubil se a vyrazil směr kamsi mezi borůvky. Dorazil na malinkatý palouk posetý mechem a borůvčím. Ideální. Mechu tedy moc nebylo, ale úplně to postačí jako past na vílu. Vzal ten všechen mech s sebou zpět k jeskyni, kde jej opatrně položil a začal kopat jámu opodál. Dalo to zabrat takhle hrabat o samotě, nakonec skončil s decentní dírou pro vílu. Tedy alespoň si to myslel. Pak to chtělo nějaký ten mech nahoru, tak aby vůbec nevěděla, že tam pod ním je nějaká ďuzna. No a na závěr samozřejmě přidal i ten jeden zoubek, který tomu celému nasadil korunku. No a takhle to tam hezky leželo připravené pro tu lítající vlčici, věc, nazývejte si to, jak chcete.
Trvalo to fakt dlouho, ještě musel na oko jít spinkat k ostatním, než se vyplížil zas ven během noci. Zoubek tam překvapivě byl, takže se rychle schoval do borůvčí a vyčkával, až se zas objeví.
A tady byla! Zase ta víla! Objevila se z čistého nebe kousíček od místa, kde se nacházel zoubek, jako by snad na ně měla nějakou speciální GPS. Sledoval, jak se pomalu přibližuje k zoubku, jako kdyby objevila poklad ztracené archy. Jenže ve chvíli, kdy měla stoupnout na mech a propadnout se do jámy, zastřihala křidélky a vznesla se pár centimetrů nad mech, aby vzala zoubek, hodila na mech pár drahokamů a dalších cetek, jak tomu bylo ostatní i minule a zmizela. Neřekla zas ani "ň" a byla pryč.
Arsen stále seděl jak socha v borůvčí a jeho malinká hlava se snažila přijít na to, co se vlastně stalo, protože to bylo fakt jen několik sekund a ta víla byla pryč. Takže jen mrkal, kde vlastně je. Ale ta už byla pryč. Jen něco lesklého nechala na mechu. Bylo to několik drahých kamenů. Neochotně se zvedl, oprášil a nedůvěřivě směřoval k oné kopě pokladů. Prohlédl si to ze všech stran a nakonec shledal, že je všechno v pořádku a skočil na mech po poklady. Jenže vlček úplně zapomněl na svou past. No a stačilo velmi málo a byl na dne jámy i se svými cetkami on. Naštvaně se podíval na to nadělení. Možná se i trochu povztekal. Však jen počkej...

Srpen 9/10 | Zestarian | VVJ

Javorový les, teď nad tím místem Arsen nepřemýšlel sám, dle popisu to nebylo zas tak úplně daleko, ale on sám znal pěkný prd, protože ho nikdo nic pomalu neučí, musel se spoléhat na vědomosti cizinců a Jeho. Ale zdálo se, že právě v tomto případě je to úplně marné. Úplně přitom přešel bez dalšího komentáře Zestova slova ohledně sester. Arsen měl Einor rád, ale přesně tušil, co tím vlastně druhý vlček myslel. Možná to bylo tím, že vyrůstaly prakticky bezstarostně? Neměly život tak těžký, takže proto byly bačkory?
"Jaká rokle?" zeptal se zvědavě, když o tom Zest mluvil. Nebyla to přímo otázka, která by vyžadovala, aby mu vlček vysvětlil význam slova, spíše se zajímal o parametry této rokle. "Je stejně tak hluboká jako Propadlina? Je na dně voda? Nebo je tam třeba i příšera?" vyptával se dál. Povídačky byly jasné a zřetelné, na dně Propadliny byla nebo stále je divná příšera, která si dá každého, kdo do té díry spadne. A právě proto to bylo skvělé místo, kde se dá otravných magičů zbavit, pomyslel si zlomyslně. Chvíli mu to vlastně ani nedocházelo.
"Co jsi to řekl? Koho se chceš zbavit?" zeptal se nahlas lehce nepatřičně. Rozhlédl se, ale kromě Zesta vlastně vůbec nikoho neviděl. Byl víceméně velmi zmatený. "Já se omlouvám, to se mi jen zdálo," plácl na omluvu, ale stále byl výrazně rozhozen. Ten hlas k němu nepromlouval často, proto to bylo vždy velmi zvláštní a mírně děsivé, kdykoliv se něco takového stalo.
"Začíná být tma, co se vydat domů?" zeptal se Zesta stále nervózně a přešlapoval ze strany na stranu. Nebyl si jist, co se děje, ale raději by se teď nacházel doma než kdekoliv jinde.

Stále posedával těsně u Einor a tak napůl poslouchal, co bude mamina říkat. Soustředil se totiž celou tu dobu na Quercuse. Samozřejmě navenek nedal vůbec nic znát, tvářil se spokojeně a víceméně i radostně, jako tuctový malý ňouma. V duchu na něj ale pohlížel s takovým odsuzujícím pohledem, že sám nevěděl, kde se to v něm bere. Na druhou stranu jeho bratr jako nejslabší z vrhu asi mohl být rád, že vůbec šanci ve světě dostal, stačí se podívat, je jak mentálně zaostalý. Arsen nad tím protočil oči.
"O magii mlufil trohu ten ša... šarmantní Varja," řekl a zachránil situaci od možné katastrofy. Byl tak mladý a zdálo se, že má hned expertní názor na všechno a na všechny. Nebylo to zrovna od něj dvakrát milé, Varja se jistě snažil být v očích malého vlčete ten nejlepší vzor, který může být, což by nejspíše platilo na každé vlče široko daleko, no bohužel potkal Arsena, který takové nadšení z toho přerostlého medvídka, nesdílel.
Zatvářil se na chvíli lehce podrážděně z toho, že stále ti druzí na tu magii čekají. To jak dlouho bude on muset čekat? Bude vůbec kvalifikován? Co když žádnou nedostane? Bude pak oproti ostatním tak trapný... Ne, jistě bude mít nějakou cool. Vlastně i kdyby měl jakoukoliv, bude to cool, protože on je cool a díky tomu vše co má a dělá je hodnoceno naprosto stejně. Přebíral si nové informace v hlavě. Varja předtím uměl vysušit jeho promočený kožich, Arsen na to jinak přehnaně překvapeně nereagoval, nepřišlo mu to vlastně vůbec nové nebo zajímavé. Dle očí Aranel bylo jasné, že její magií musí být voda, ale zas jak by tohle mohli vědět jeho sourozenci? Jak to on sám vlastně ví? Neuměl na tuto otázku odpovědět. Ty informace prostě už hlavě měl.
No to je skvělý, další přehnaně barevná nádhera, a ještě ke všemu je to nějaký pokrevní příbuzný, pomyslel si hned jak mamina řekla víc info o tom jednom ze sourozenců. Tohle mohla ale celkem být dobrá příležitost, jak se dozvědět víc informací o magii jako takové. Asi je máma nebude zatěžovat detaily, bere všechny do jednoho stejně - jako malé smrady, takže velmi těžko říct, kolik z ní vůbec vypadne.
"No maminkoo, já chci vjědět víc, pofídej ještě trochu o magii, co to je, jaký to je, psechaněj," vyptával se sladce a mámil z vlčice další magické informace. Co je mu tom, že třeba zahltí hlavičku malého chudáka Quercuse, ten stejně polovinu věcí jistě neslyšel, byl až moc fascinován stromy. Jak podřadné...

Také se přidám k poděkování.

Zažila jsem tolik tlapek, že už bych to na prstech na ruce nespočítala, a stejně je mi vždy líto, když se pro někoho tahle kapitola uzavře. Za ty roky v kontaktu s kýmkoliv, kdo tu pozici vykonával v jakémkoliv měřítku, přesně vím, kolik to nese zmíněných strastí a starostí, kolik je to nevděčné práce, nad čím se hodně lidí ani nepozastaví. Kdokoliv, kdo tlapa je / byl, má u mě respekt. Na druhou stranu být takhle velkým pilířem komunity musí být něco, je těžké opouštět. Samozřejmě každého dožene život reálný a priority se mění.
Maple, tebe jsem zažila v prvních krůčcích na hře, moc děkuju za to, co jsi dělala do nedávna a přeju ti v životě jen to nejlepší, ať se tvé nohy dostanou do jakéhokoliv bodu.
Crowley, ty jsi naopak človíček, kterého jsem za mou pauzu minula a nezažila, ale vždycky jsem na tebe slyšela jen chválu i přes časy, kdy jsi byla neaktivní. Samozřejmě co bych to byla za nanynku, co ti nepopřeje taktéž život s méně starostmi a lepší zítřky. :)

Doufám, že s námi i nadále setrváte v jakékoliv podobě vám bude příjemno a opět se setkáme, i kdyby to mělo být třeba jen na neherních kanálech.

(Mohu psát zase 21.8)

Stáhl se k zemi, když přiblížili k té impozantní stavbě, která se už po staletí velmi líně jmenuje Stará zřícenina. Sice nevypadala na ten věk zas tak hrozně, nejspíše Smrt čas od času renovovala, ale jistě by se ještě něco s tím celým exteriérem dalo dělat. Seděl v trávě, přikrčený, nejspíše se ohlédl, zda jej vůbec Zest následoval, ale samozřejmě, že jistě ano, chtěl tak hrozně kámoše, že teď bude za Arsenem chodit kamkoliv. Samozřejmě tohle si myslel jasně a čistě pouze Arsen, jak tomu je doopravdy se musíte zeptat právě toho druhého vlčete. Stmívalo se velmi rychle, takže tam seděli vlastně v pološeru jak páreček hejkalů, co čekal na dobrou příležitost. S tou budovou bylo něco velmi špatného, uvnitř plápolal zelený oheň, vyzařovala takovou divnou autu, ze které by jednomu bylo špatně, ale co by se tohodle přeci zrovna oni dva zalekli? Sám se nebál ničeho, tedy alespoň si to myslel, neboť pokaždé když měl snad jen pocit, že cítí přival strachu, přišel ten hlásek v hlavě, který mu velmi jasně a zřetelně ryl do paměti, že se ničeho nebojí! S trochou víc kuráže tedy polknul, nechtěl, aby na něj ten hlas křičel, takže nezbývalo nic jiného, než zatnout zuby a odhodlat se do dalšího neznámého kroku. Stylově se zvedl a pohlédl na Zesta, výrazem naznačoval, aby nebyl taky bábovka a vstával, že se tedy konečně jde na pořádný průzkum, třeba vlastně ta bába nebude doma.
Stará zřícenina vypadala až na ten oheň poměrně opuštěně, takže to trochu zjednodušovalo situace, minimálně to trochu vylepšovalo jejich pocit, že se neblíží nevyhnutelné smrti. "Stejně mám pocit, že to zvládneme, nějak tedy." Slova volil co nejvíc sebevědomě, aby přemluvil Zesta, že to vlastně bude absolutně hračka. S takovou se dal do poklusu a co nevidět byl na samém prahu zříceniny, pak už je to jen kousek slalomu mezi sutinami, než se jeden dostane do takové té obyvatelnější části. Svrbělo jej vědomí, že už tu byl, byl tady? Skoro si nebyl jist, nevěděl, co už si vlastně má myslet. Samozřejmě tu nikdy nebyl, tohle byla jeho premiera, že jo?
Staré stěny vypadaly lehce strašidelně v tom pološeru, a přesto se tu Arsen cítil o dost líp, bylo to jako pocit, že unikl Smrti, což tedy pak nedávalo smysl, co tu vlastně dělá. Skepticky se na celou situaci zadíval, nechápal totiž vlastně nic z toho, co se mu v té kebuli děje. Situace je tedy jednoduchá nakonec - je to úplný blázen. "Šourej se trochu rychleji, vypadá to, že tu ta rašple není," sledoval během popohánění Zesta dění v staré budově.

Srpen 8/10 | Zestarian | VVJ

Arsen se na něj zadíval spíše otráveně než rád, že mu to tady Zest tak hezky vysvětlil. Asi čekal ohledně klukovin něco trochu jiného, myslel něco jiného, ale to už nebylo z jeho vlastní hlavy. Tahle vlčata konec konců vyrostla v poměrně slušných podmínkách, aby věděla věci, které se většinou dozvídají jako starší a dá se to pak nazvat klukoviny a věci, které vlčice znát nemusí do doby, než nastane jejich čas. Ale nad těmito cizími věcmi moc nepřemýšlel. Nechal Zesta se pořádně vykecat, vysvětlit vše a neposlouchal skoro nic z toho, nepotřeboval, co by s takovými informacemi dělal. Arsenovi bylo jedno, kdo bude chodit lovit, on sám chtěl být prostě jen nejlepší, takže pokud by nešel s někým, kdo se podobně chce vytahovat, ať si pro něj za něj jde i sama Smrt.
"Jo takhle," odvětil mu nakonec, aby náhodou vlček nebyl pak nafouklý, že ho ignoruje. Přece s ním chtěl být Arsen kamarád, ne?
Spíš poslouchal, když konečně mladej začal vykládat, odkud tedy vlastně dorazil. Javorový les byla asi nějaká žhavá letní novinka, neboť přesně o takové lokaci neměl Arsen ani šajna. "A to je jako kterým směrem? Jsi moc velký tajnůstkář. Řekni mi víc, nikdy jsem nikoho z jiné smečky nepotkal," ptal se trochu přihlouple, neboť nakonec mu cosi říkalo, že tohle bude lepší způsob, jak mu mile podlejzat. "Borůvka je hned tady za řekou, tímhle směrem," řekl a ukázal čumákem, kam by tenhle borec musel jít, aby smečku našel. Byl takovej jednodušší, takže prozrazovat mu polohu smečkového území bylo prakticky bez rizika.

Do rozhovoru se přidala i sestra. To mu nijak extra nevadilo. Místo toho, aby na ní zas jen civěl, prostě se zvedl, přišel velmi zdatně až k jejímu tělu, aniž by třeba jen mikroskopicky zakopl, než se posadil vedle. Trochu do ní žďuchl bokem, když hledal vhodnou polohu vsedě, než to bylo ono, ale to mu snad promine. Sledoval, jak se během toho Quercus tulí k mámě jak nějaká nepovedená pijavice. Na Arsenově výrazu bylo to mírné znechucení poměrně jasně vidět, než si přesně tuhle chybu uvědomil a začal se tvářit trochu neutrálněji. I to bylo na jeho přetvářku trochu moc ostré, většinou raději pro oko druhých vypadal velmi rozpustile a šťastně... Stále ale bratra sledoval, načež drcl do Einor, aby mu dopřála nějaké sourozenecké lásky. Ostatně s Quercusem se určitě od rána oblejzdali, tak teď mohl trochu té pozornosti dostat ten její lepší a skvělejší bratr. Sám o ní otřel líci a šťouchl čumákem, než se opět věnoval konverzaci.
"Neměl být tak podezřelý," řekl mírně nabroušenějším tónem a nedával si ani záležet, že nezní jak ten hnědej hlupáček kousek od něj nebo sestra... nebo kdokoliv jiný jejich věku. "Přišel a vyptával se na otázky, vyptával se na divný otázky a já ho neuměl určit za rodinu," vysvětlil, ale už to začalo znít pomalu jako mírně agresivnější obhajoba. Během chvíle ticha si to uvědomil, že to nejspíše nevyznělo úplně dobře a nasucho polkl. "Se omjouvám," řekl zmírněně a pořádně se nadechl. Raději se vrátil k tématu o jiných sourozencích. Nejspíše matka čekala, že budou nadšení, že budou mít tunu otázek. Ale Quercus měl tak jednu mozkovou buňku a mámu neposlouchal, Arsena to víceméně nezajímalo, co jsou nějací jeho příbuzní zač a Einor byla jediná alespoň s nějakou snahou dozvědět se víc.
"No a jaké maj magije?" zeptal se nakonec, aby to vypadalo, že opravdu chce vědět víc. Snažil se dokonce znít nefalšovaně nadšeně. Konec konců zrovna tohle info se alespoň hodilo.