Gallirea - Příspěvky uživatele

Září 5/10 | Kiwi | Borůvkový les

Neviděl jí do hlavy, neviděl nic z toho, co se tam skutečně odehrávalo. Mohl jen přihlížet tomu jejímu až nemocnému poskakování sem a tam. Bylo s ní něco sakra hodně špatně, proč měli stejnou diagnózu, ale ona byla vlastně naprosto rozdílná? Neuměl si nic takového vysvětlit.
"Jo takhle, to je zajímavý," podotkl zamyšleně. Nechtěl zatím ani naznačovat, že moc dobře věděl, o čem ta malá holka mluvila. "Rejpni si do té ㊰㊬㊒㊚㊘, podívej se na ní, ona ani neví, jak moc se narodila špatně," posmíval se Hlas a Arsenův pohled na malou chvilku zjihl, jakoby mu bylo vlčice vlastně líto, však něco takového jej učili rodiče, tohle bylo normální, mělo mu ji být líto, pokud tedy už má něco cítit. Jenže tenhle pohled opět velmi rychle přešel zpět do toho vážnějšího pohledu, který by jeden ani neřekl, že vlče umí...
"Myslíš si, že tě kvůli tomu rodiče nemají rádi? Myslel jsem si, že to je jen pomluva, ale jsi trochu asi proti gustu ostatních... Teda já si myslím, že jsi cool, ale prý mají raději tvoje ségry?" zeptal se s menším úšklebkem. Vymýšlel si? Ano! Bylo to znát? Naprosto ne. Arsen to sice neměl v krvi, příčilo se mu to, hnusilo, ale byl skoro jako hadrový panák, co dělal jen to, co se po něm chtělo. Byl ten Hlas spokojen?
Posadil se těsně vedle ní, koukal, jak dováděla na zemi, jako by to byla největší prča. Byla divná, rozbitá a přesto vypadala tak spokojeně a šťastně. Proč on to necítil taky tak? Píchl do ní tlapkou, byl trochu nesvůj, nakonec si povzdechl a položil se na záda vedle ní. Dotýkal se jí lehce bokem a díval se na strop, jako by tam byly všechny odpovědi, které by mohlo tříměsíční vlče v životě dostat.
"Máma říkala, že mají smečky omegy, prej to jsou nějaký vlci odpadlíci, co jí poslední a nikdo je nemá rád, co když budeš omega?" zeptal se malé Kiwi, jako by to byla otázka jejího života... Chtěl si tu samou otázku položit sám. Co kdyby ostatní přišli na to, že je minimálně polovičně mimo jako ona, bude z něj taky omega? Znělo to fakt zle...

(Mohu psát zase 18.9)

Nebál se? Neměl strach ani trochu? Normálně by možná i přiznal, že je lehce v nekomfortní zóně, no bohužel Hlas chtěl jít sem a Arsen neměl být zkurvenej strašpytel... Nechtěl, aby si to o něm kdokoliv myslel, ačkoliv si to teď asi nejspíše myslel on sám, však Hlas je on sám, že? Náladu ale začínal mít lehce pod psa, přišlo mu, že sice narazili tihle dva na nějaký poklad, ale neměl vůbec z ničeho z toho radost. Narazit na Smrt fakt nechtěl, ačkoliv Hlas byl odhodlaný ji z nějakého důvodu vidět. Neustále jej pobízel, aby šlo vlče zkoumat dál, zkoumat hlouběji starou budovu, která byla pro malé vlče až moc velkým hororovým místem, a to ani tu vlčici ještě nepotkali.
Nasál všechny ty pachy kolem, cítil vůni jehličí jedlí, které zříceninu obklopovaly, cítil, jak se cosi pálí, nejspíše se jednalo o to, co plápolalo zeleným plamenem pochodní, cítil i cosi zlého, skoro jakoby to byla hniloba, rozklad, nebylo to tak silné, jako ostatní pachy, kdo by taky chtěl na takovém místě žít, ale příjemné to nebylo. Nemile se zamračil, udělal grimasu, která jednoznačně říkala, jak moc nesnášel ten pach, ačkoliv nebyl vůbec silný. Nikde neviděl zdroj zápachu, ono to možná bylo součástí "aury" tohodle místa, Arsen si ani nebyl jist, zda pokud by opravdu hledali, tak by něco našli. Nejspíše to prostě bude muset vydržet. Naklonil se blíž Zestovi, který se snažil vypadat nad věcí a absolutně v klidu, kdo ví, třeba to tak i bylo, ale spíše by Arsen řekl, že má stejně nahnáno jako on sám.
"Nedivil bych se, kdyby ty dvě nějak spolupracovaly," špitl Zestovi, než opět odběhl o pár kroků před něj, jako by snad starší vlček potřeboval nějakou ochranu. "Nevím sice jak to funguje, ale třeba je jedna línější než druhá, třeba jsou to vlastně divný sestry a střídají se, co by to pak bylo za S-M-R-T, kdyby nezabíjela," snažil se naznačit, že ač byla Mrtvolka cokoliv, nebyla jedinou entitou, která si z vlků uměla udělat luxusní párátko.
Nelibost zkoumat zříceninu opět slábla, jakoby snad chytil druhou slinu, protože se dostali do místnosti, která byla o dost větší než ty předešlé a tentokrát ani jedna zeď nebyla poničená. Na stěnách stále byly ty stejné zelené pochodně, stále se sem a tam na zemi válely drahé kameny, ale jinak to vůbec nevypadalo jako místnosti předtím.
Nějak se zdálo, že to byla místnost, která sloužila k jakýmsi rituálům, možná šlo i o nějaká hlavní sál, který byl užíván poměrně často. Nechtělo se mu už udělat ani krok, ale jakoby nemohl přestat dělat krok za krokem. Nestačil ani mrknout a byl na druhé straně, kde se nacházelo cosi, co vypadalo jako oltář, který byl celý posetý drahým kamením.
Někde uvnitř sebe cítil zlý pocit, bylo to příšerné, musel se zastavit, sesunul se k zemi, neboť právě cosi viděl před očima. Nevěděl, jak si to má vysvětlil, koukal, kde je Zest, vlček stále byl s ním a nic z toho, co viděl, se nestalo, tak či onak šok přešel ve fascinaci.
„Nedokážeš si to asi představit, Zestariane, ale právě jsem viděl svou vlastní smrt, nebyl jsem to sice já, a přesto vím, že tady jsem v minulém životě zemřel,“ zvolal během jeho pokusu vyškrábat se na nohy. Narovnal se a sledoval to místo na zemi, jako by to teď bylo místo svaté. Netušil, zda se mu vůbec chce věřit na nějaký život po životě, bylo to celkem scifi.

Září 4/10 | Kiwi | Borůvkový les

Nejdříve si říkal, že se ta Divňoška na něj naštve, že říká jejímu tatínkovi hnusně, ale ona místo toho začala hopsat, chechtat se a skandovat slovo, kterým jej nazval. Papouškovala asi fakt ráda, zněla trochu jako zaseklé rádio, ale zatím se to dalo přežít. Byl stále z toho jejího chování lehce v rozpacích. Hned jak má jeden pocit, že viděl všechno (to si samozřejmě to vlče po pár měsících myslí), přijde něco, co zase zaskočí a vyvede z míry.
"Hmm, díky za připomenutí," prohlásil absolutně bez jakéhokoliv náznaku emocí. Bylo maximálně tak jasné, že se velmi nudí. Teda nuda bylo asi přespříliš, možná jen litoval, že sem vůbec lezl, byla prostě divná...
Ale pak přišlo něco, co nečekal. Malá vlčice začala okřikovat kohosi, kdo tam nebyl. Na koho mluvila? Nejdřív si myslel, že jsou její slova směřována na něj, jenže nebyla. To nebylo vůbec vtipné. Obešel ji jednou kolem, konečně na malou chvíli byla na místě. Byla na první pohled poměrně normální. No nedívejte se moc dlouho, holka je fakt trochu střelená. Trochu? Možná o trochu víc, než je zdrávo.
"Co jsi to řekla?" optal se jí zvědavě a zároveň velmi překvapeně. Měla víc než jeden? To je nemožné? Teda co on vlastně věděl, bohužel ten jeho byl až až. Styděl se o tom mluvit s kýmkoliv jiným. "Jakože jich slyšíš víc?" ptal se dál, neboť teď už byl fascinován. Předtím tu mohla dělat stojky na hlavě a nejspíše by se moc nezajímal, ale tohle bylo jiné. Najednou toho měli tolik společného a najednou byla konverzace s ní i zajímavá. Byla tedy jako každá vlčice blběna, ale to teď chtěl přehlížet. "Takže jak to jako funguje, tak ses narodila? Nebo jsi je našla venku? Bouchla jsi se o kámen?" vyptával se na ty její hlásky. Zajímalo ho to, odkud se něco takového mohlo vzít. Třeba se díky tomu dozví víc o sobě.

//Po letech mobilní post, omlouvám se

Sestra se nejspíše lehce bála, vypadala poměrně nejistě a zdálo se, že stále čeká na cosi. Nejspíše v tom nechtěla být sama, ona je jedna věc, když se do něčeho takového pustíte se všemi sourozenci nežli o samotě. Ale nemusela pochybovat, všichni v tom byli až po uši spolu.
Kezi ještě čekala na svolení mámy, zda vůbec může všechna tři malá vlčata vzít naráz, to asi věděla lépe ona sama, kolik toho reálně unese, ale máma v tomhle asi měla poslední slovo. Koukal se z jedné na druhou a čekal, co se bude vůbec tedy dít dál. Ale máma měla dobrou náladu a byla svolná, pokývla, že je to vše v pořádku a můžou se tedy vydat na okružní let kamsi. Asi je vezme jen kolem a kolem, ale vlk dostává skvělou příležitost prohlédnout si krajinu z ptačího pohledu, možná se pak v budoucnu bude lépe orientovat.
Kezi je prý měla od Života už od velmi mladého věku. Zajímavá informace. Dostávalo se mu od tolika různých vlků, co všechno ten Život uměl. Už Varja mu říkal, že tenhle Živej Maník je šíleně cool a podobný věci, kterými tedy vlka Varja nepopsal, ale Arsen si to prostě přebral po svém. Však on už začal sbírat i ty hloupý kamínky. Sice zatím nevěděl, co si za to může pořídit, nechtěl být přeci žádný holub jako jeho sestra. Teda jako bylo to hustý a tak, ale vůbec neměl v plánu něco takového žádat. Vlastně ani nevěděl, zda může požádat o něco takového a nebo si ten Maník prostě někoho náhodně vybere.
"Varja říkal, že za to chce nějaký věci, cos mu dala ty? Prodala jsi mu duši nebo tak něco?" zeptal se jí s malým úšklebkem, protože myšlenka, že by tyhle věci fungovaly jako pakt s ďáblem? Zajímavé. Nejspíše tedy velmi chybná teorie, ale zjistit se má všechno. Třeba po něm jednou něco bude taky potřebovat, tak si přeci musí zjistit všechny ty malé informace pod čarou.
Opatrně se přiblížil k sestře, která se zatím uvelebila tak, aby vlčata měla jednodušší přístup na palubu AirKezi a vyčkávala, až vlčata projdou veškerou kontrolou a odevzdají nebezpečné předměty. Arsen zrovna žádné u sebe neměl a vypadalo to, že se zatím nikdo nemá zájem být první. Jenže to se tam nacpal z ničeho nic Quercus, který asi dostal zápal odvahy, když se tam vyškrábal a zaujmul místo jako první. Arsen se tedy zastavil a pokývl na Einor, aby klidně šla jako druhá, chtěl na sestru dávat pozor a hlavně se nechtěl ani omylem dotýkat svého bratra.
Byl doprovázen přísným pohledem maminy, která už pronášela to její klasické kázání a všem bylo jasné, že je to mířeno přímo na Arsena. Ten se zahubil a řekl si. že chce mít poslední slovo. "Neboj, mami. Postarám se o ně dobře!" uculil se. Kdo ví, zda dnes chtěl být starostlivý bratr nebo prostě hodí Quercuse dolů. Hlas byl klidný a neměl asi zájem zasahovat. A nebo prostě jen vyčkával na vhodnou chvíli a pak zasáhne?
Jakmile byla sestra na zádech té druhé (předpokládám, že taky naskočí, ať se nečeká ještě post na to, až tam usednu taky), vyškrábal se nahoru i Arsen. Byli připraveni k odletu?
"Měl by ses pořádně držet, Quercusi, taky by z tebe mohla být placka," utrousil lehce jedovatě bratrovi, což mohla postřehnout ouška jen sestry a popřípadně i Kezi... Takže ouška obou sester.

Září 3/10 | Kiwi | Borůvkový les

Znělo to, jakoby se mu snad vysmívala, že ho poslala máti. Jako dobře, bylo to trochu trapný, ale mohla bejt ráda! On za nima vůbec nechtěl jít a kdyby mu to nebylo nařízeno, nejspíše by se nějakou dobu ještě přemlouval. A nakonec to dopadlo poměrně dobře, Varja tu nebyl, takže Hlas neměl chuť ho nijak jít provokovat a pošťuchovat, zároveň tu nebyla všechna vlčata, která si ani Arsen neuměl díky teď přítomné Kiwi ani představit...
"To si piš, že jsem donucenej, nechtěl jsem poznat ani jednoho z vás, jste děcka toho hlupáka Varji!" sykl tiše, jakoby si nebyl jist, zda třeba stěny jeskyně nemají uši. Ale víc by se měl obávat, co rozkecá tajita holka. Ta byla jak čertík vypuštěný z krabičky, furt něco dělala jak hyperaktivní veverka, teď byla tady, za chvíli byla zas jinde, u toho dělala divný zvuky. Arsen byl lehce zaskočen, myslel si, že naprosto mimo byl jeho bratr, no ono to mohlo být ještě horší!
"Jo, to už jsi říkala," odpověděl jí naprosto suše, když se mu představila raději znovu. Protože to její jméno bylo dobře zapomenutelný, že? Potvrdila ale během toho jejího povyku, že ostatní jsou opravdu mimo jeskyni. Jak příhodné. Alespoň něco, pomyslel si Arsen... Ale než se stihl nadít, už zase kohosi okřikovala. Koukal na ni lehce nechápavě. Nevěděl, jak si její chování vyložit. Kdo se nepočítal?
"Hej na koho mluvíš, Divňoško?" zeptal se jí a hleděl do míst, které okřikla. Nikde nikdo nebyl, však i ona předtím říkala, že tu je úplně sama. No jo, asi se nedivil, že šli raději na rodinný oběd nebo tak bez ní. Však byla naprosto mimo. Ale jedna věc ho zajímala. Na koho ta malá trubka mluvila? Arsen ještě nepotkal nikoho, u koho by poznával vlastní chování, tedy alespoň co se téhle záležitosti týče. Proto byl zvědavý, koho to holka okřikovala. Měla snad taky nějaký hlas v hlavě? A pokud ho má tedy ona, je to vlastně normální? Arsen si byl skoro jist, že nikdo z jeho rodiny žádnou podobnou nemoc nebo kondici neměl. Myslel si, že je divný on sám a jen sám, ale hle tu je. Ona je v tomhle velmi podobná.

Září 2/10 | Kiwi | Borůvkový les

Cestu mu zablokovala malá holka. Už na první pohled vypadala celkem mimo. Jakmile začala mluvit, bylo i slyšet, že JE mimo. Ale nebudeme žase tak moc soudit, že?
Arsen z ní nevypadal dvakrát tak odvařený, byla celá flekatá a divná. A nebylo to ani tak, že by přesně nedokázal určit, co je s ní špatně. Stačil jediný pohled a mohl by dodat celý seznam, proč je tohle malé pískle divné. Pořádně se nadechl, neboť snad sbíral všechnu kosmickou sílu se s ní dát do řeči. Byl tak dramatický.
"Čau, máma říkala, že se mám jít představit," pronesl lehce suše, jako by snad byl opravdu donucen. A přitom jeho máti chtěla jen aby měl další kamarády na hraní. Tedy v jejich případě, aby měl nějaké nové kamarádky, protože Varja asi kluky dělat neuměl. Dělat? Nebo zařizovat? Arsen vlastně nevěděl, jak to funguje s dětma a ačkoliv mu již Hlasem bylo párkrát humorně nabízeno obeznámení s celou situací, nechtěl o tom malý vlk ani slyšet. Máma říkala, že na to byl moc mladý. Je zvláštní, jak někdy poslouchal a jindy zas vůbec.
"Jsem Arsen," představil se jednoduše a pozoroval ji. Vypadala opravdu, jakoby měla o jedno kolečko více a nebo naopak o jedno méně, klidně si vyberte, co je lepší možnost. "A nevím, co máš ty zrovna co mluvit, tobě by taky pomohlo změnit výraz," pronesl lehce nafučeně s čumákem nahoru, když ho popichovala, že se prý až moc mračí. Mračil se? Ani to nezaregistroval, možná je to pravda? Těžko říct, on na sebe příliš nekoukal ani ve chvíli, kdy měl například u jezera příležitost. Měl přibližnou představu toho, jak vypadá, ale tím vlastně končil. Netřeba vědět víc.
"No asi tu nikdo jiný není, že?" zeptal se, zda je vůbec nějaká možnost se jí šetrně zbavit nebo bude muset nějakou dobu trpět její přítomnost, než to zabalí a mámě oznámí, že už se s jednou dostatečně seznámil. Potěš pokud jsou divný takhle všechny.

//Prosím mušličky
// Mohu zase psát 21.9

Byl rád, že vypadne taky konečně někam jinam, tohle byl právě důvod, proč chtěl jít hledat kořist možná lehce exotičtějšího typu než jsou třeba zajíci, on vlastně ani nevěděl, kde se dá takový sysel splašit. Třeba je to fakt dálka a nakonec Varja zklame a bude chtít jít zas domů za těmi svými magickými vlčaty, nad kterýma se nejspíše mentálně celou dobu rozplýval, bude mít vůbec dostatek kapacity mozku na to vůbec něco podnikat s Arsenem?
Možná si prostě měl najít jinou oběť, mohl otravovat starší sourozence, otce nebo vlastně kohokoliv, kdo momentálně nezažíval stavy jak na drogách jen protože přitáhl na svět další své příšerné kopie, které buďto budou to nejhorší, co mohlo být, a nebo jednoduše pojdou, protože jsou ta vlčata po otci moc milá na to, aby fungovala normálně jako každý normální vlk. Kolikrát měl asi Varja namále, protože ho chtěl kdejaký cizák zneužít pro jeho dobrou náturu?
Určitě se to stalo nejednou, nebylo možné v takovém světě žít takhle, vždycky by se našel někdo, kdo by toho zneužil. Lehkomyslnost a dobrota dle Hlasu neměla ve světě žádné místo, Arsen poslouchal jedno slovo za druhým a ještě se u toho roztomile culil, jako by mu nebylo našeptáváno jak ďábel šeptající antikristu. Už teď měl Arsen chuť protočit oči a vzdát to celé jako špatný vtip. Pravděpodobně to ale celé skončí fiaskem, na které nebude chtít nikdy vzpomínat.
"Tak co, už tě přešly ty všechny záležitosti ohledně faktu, že jsi teď otec, nebo jsi stále velmi spokojený a na nebi není ani jeden jediný mráček?" krotil se Hlas mírně, když měl chuť popíchnout Varju lehce ve chvíli, kdy zmínil jeho rodinou idilku, která už nějakou dobu trvala a nejspíše jen tak neskončí, pokud snad jeho svět nezachvátí náhodná tragédie, která může a nemusí být způsobena úmyslně, respektive otázkou bylo, zda v tom vlka vykoupat a nebo mu dát jasně vědět, že jeho utrpení je dílem jedince než vůle Boží.
I když Varja vlastně nikdy nic nikomu neudělal, bylo prostě iritující vidět tyhle vlky s přehnaně dokonalým životem, jednomu by se z toho zvedl kufr. Rád by mu to všechno jednou omlátil o hlavu, jen aby viděl, jak rychle by se jeho falešné štěstí rozpadlo.
"Omlouvám se, nepromyslel jsem to, V-a-r-j-o, znělo to hrubě, promiň," naklonil hlavu lehce do strany a omluvně se na dospělého podíval. Líbezně protáhl každou hlásku jeho jména, jako by si dával záležet, aby zakryl, že mu na jazyku stále visí jedovaté označení ‚Šašek‘. Každým dnem získával Hlas nad jeho tělem větší kontrolu, až to místy působilo, jako by už Arsen nebyl sám sebou. Už si toho možná někdo všiml, a proto musel být vetřelec v jeho těle ještě obezřetnější než kdy dřív.
"Víš, já občas říkám věci, které tak nemyslím, jsem hlupák. Koukej, pověděl bys mi o těch tvých 'holkách' víc?" culil se roztomile a během toho i celkem dokázal vypadat jako že jej ta slova předtím opravdu mrzí.
I když Jeho to vůbec nemrzelo, dělalo mu náhodou sakra velkou radost, ačkoliv to s Varjou vůbec nic nejspíše neudělá a jen si maximálně tak bude stěžovat jeho matce, že co si to vychovala za debilní štěně, což by tenhle maník určitě v životě neřekl. Lhal by každý, kdo by tvrdil, že z toho slušňáka někdy vypadne nadávka, vždyť by si tím nejspíš umazal svou posvátnou dobročinnou auru. Upřímně by ho ani nepřekvapilo, kdyby si Varja jednou pořídil od Života andělskou svatozář, jen aby to potvrdil. Lámal si hlavu, co to vlastně chtěl Arsen s Varjou podniknout, než si vzpomněl na směšný nápad s lovem svišťů. Uvědomil si nakonec, že honit se za svišti byla spíš dětská zábava než skutečný lov hodný jeho času. Upřímně neměl v úmyslu se Arsenova těla vzdát, protože zábava, kterou mu poskytovalo, byla opojnější než cokoliv, co za posledních pár let v nicotě zažil, a připadala mu příliš lákavá na to, aby ji jen tak zahodil. Líbil se mu pocit, že může donekonečna vymýšlet nové způsoby, jak ostatním znepříjemnit život.
"Tak kde teda začneme, V-a-r-j-o?" optal se Hlas stále v plné kontrole Arsena.

(Můžu psát zase 17.9)

She didn't look particularly thrilled about being interrupted from her work which seemed rather tough. It looked like she was trying to dig her way to the other side of the world and Arsen would have had to come closer just to see where the actual bottom of the hole was. At least she seemed friendly and didn't chase him away. She must have also recognized that he was her younger brother, just as he realized that this was the last sister he hadn't yet had the chance to meet.
He had already met his brother and the other sister, as well as that half-brother. In fact, he had so much family that he was starting to lose track of who was who. But if he had counted correctly, this must have been Siberia - the one their mom had already mentioned during her long monologue about family and the pack.
"Are you Siberia? Mom already told me about you," he asked her, deciding to step a little closer once she mentioned she was working on some sort of project. Had to go check it out, he was quite curious after all. He peered into the hole she had dug. Why was she even digging it?
"So what's with the hole?" he continued to ask, but his sister turned the question back on him, asking if he wanted to see a snake. He frowned slightly. Was she playing around with snakes here? Wasn't that dangerous? He swallowed dryly before answering a bit hesitantly.
"Well, I guess I can take a look, where’s the snake?" he agreed at last and leaned over the pit where the snake was supposedly hiding. But he didn't see any snake. Was she just messing with him? He didn't understand.
"And where exactly is it?" he asked in confusion.

Září 1/10 | Kiwi | Borůvkový les

Máma je furt nabádala, aby se šli seznámit s tím Varjovým potěrem. Arsen byl lehce skeptický, měl plný zuby svých sourozenců a nechtěl asi přítomnost žádných dalších vlčat. Stačilo mu potkat Zestariana. Ten vystačí za všechna vlčata na světě. Jenže Arsen měl v sobě tíživý pocit, že by měl jít a socializovat se s těmi vlčaty jen pro jeden jediný důvod - škodit. Ono začínalo být pro Hlas tak jednoduché ovlivňovat činy a myšlenky mladého vlka, možná to byl i důvod, proč by tak nerad nějaké Varjovo vlče poznal, nebyl si jist, čeho by byl schopen. Co když mu ublíží? A nebo hůř, co když ztratí kontrolu nad vlastním tělem a ublíží nějakým způsobem On?
Stál před jeskyní Borůvky, těžce polkl, neboť nevěděl, jak se vlastně rozhodnout. Ale asi bylo alespoň slušné, aby se za nimi zašel podívat. A tak se ponořil do temnot jeskyně. "Haló? Je tu někdo?" zavolal do tmy. Pachy byly stále matoucí, momentálně se v jeskyni většinou zdržovala jeho vlastní rodina nebo naopak ta Varjovo, měl ale pocit, že uvnitř nikdo není. Asi šli ven na procházku? Těžko říct, ale jeskyně fakt vypadala naprosto opuštěně.

• Září - Proměnlivé počasí (600)
• Prosím o mušličky

A prý že je duben ta doba, kdy se počasí střídá jak ponožky. To jste ještě nezažili to pravé babí léto. Pro vlčí nevzdělance je to doba mezi létem a podzimem, kdy je stále dost slunečno a teplo, ale fauna se již připravuje velmi pomalu na zimu. A přesto někdy počasí umí pořádně překvapit. Poslední dny byly sice teplé, celý den slunečné, vlál jen velmi příjemný vánek, dobře se lenošilo a Arsen tuhle dobu trávil ve své malé svatyni klidu pěkně sám u jezera. Sám on nikdy nebyl, měl s sebou vždycky Jeho, ale ten se mu do toho nic nedělání neměl nikdy tendence plést. Možná bylo řešením jednoduše celý život trávit sám, možná by pak Hlas neměl tolik kontroly nad jeho vlastním tělem.
Tráva byla už nažloutlá i na svahu, který klesal směrem k jezeru, většinou tu tráva vypadala nejzdravěji a nejvíce zeleně, ale i tato doba už velmi rychle pomíjela. Jenže tohle babí léto bylo takové aprílové, že to kde jaký vlk nepamatoval. Pro Arsena to bylo poprvé, jeho premiéra, nežil toho ještě moc, aby věděl, že něco takového určitě není normální.
Polehával na západním břehu dostatečně daleko od Cedrového lesa, párkrát si byl i tlapky namočit, nechodil k jezeru často, naposledy tu byl se Zestem a to byl ještě opravdu malý knoflíček. Teď už vypadal poměrně odrostle, ačkoliv by jej ještě nikdo nenazval dospělým jedincem ani náhodou. Nejspíše i slepec by poznal, že je to furt mladý ucho.
Rozjímal nad životem křečka nebo jak se to říká správně, málem si ani nevšiml, jak rychle se zatáhla obloha a vítr nabral na síle. Bylo už pozdě, když vzhlédl k nebi a první dešťové kapky začaly máčet jeho kožich. Netrvalo dlouho a průtrž přišla, neváhal tedy a utíkal se schovat. Ani ho nenapadlo, že by zkoušel překonat řeku a schovat se ve Východním hvozdu. Raději se vydal přes promáčený a zablácený Galtavar ke Smrkovému lesu, kde by našel dostatečně dobré útočiště. Jenže jakmile byl již les nadohled, přestalo jako lusknutím prstu pršet a místo toho vystřídalo slunce mraky na nebi, dokonce i duha se na nebi ukázala, no tentokrát už věděl, že na konci není vůbec žádný poklad.
Proklel snad všechny možné a dostupné bohy, protože se plahočil takovou dálku v dešti, aby zjistil, že byla jeho cesta nakonec úplně zbytečná a nikde se před deštěm schovat nemusel. No a jelikož byl celý od bahna, nenapadlo ho nic lepšího než že se zas vrátí k jezeru a vše ze sebe smyje, Takže tentokrát poklusem zas utíkal zpět k vodní ploše, jakmile dorazil zpět, vrhl se do vody tak, aby stále dosáhl na dno - nebyl stále ten nejlepší plavec, a dostával ze sebe nějakou dobrou chvíli všechny nečistoty. Jenže to by nebylo právě to aprílový počasí, kdyby v dálce nezaslechl hromy, které doplňovaly hned i blesky... Celý nadšený tedy zas z vody vylezl a ještě horší to bylo ve chvíli, kdy zas začalo pořádně sprchnout a ke všemu se přihnala i pořádná bouřka. No a tak tedy zas šel hledat nějaký úkryt. Byl celý mokrý jak slepice, ale než vůbec něco našel, bylo už zase hezky. A takhle se to vystřídalo ještě 2x. Tedy alespoň tak to on od té doby pro efekt vyprávěl, nejspíše to zveličil, aby příběh zněl ještě víc neuvěřitelně. Jenže ono to fakt vypadalo, že si z něj v tu chvíli bohové dělají pěkné haló. On ale spíš v tuhle chvíli byl pěkný smolař a pořádná oběť proměnlivého počasí. Zbytek dne už bylo zase hezky, slunečno, mírný vánek, lesy se pěkně zbarvovaly do oranžové. Ale v noci přišla taky pořádná mela. To už ale spal.

(Mohu psát zase 11.9 - ne že bych to dodržovala, že...)

Místnost byla prázdná, respektive pokud jeden nepočítal to všechno harampádí kolem, které někomu muselo přijít jako jednoznačný poklad, drahé kamení stále v surovém tvaru a stavu, nějaké zlaté mince, které připomínaly ten pirátský poklad, o kterém mluvil bratr Aiether, když přišel na návštěvu a přinášel storku o pirátech, nějaké další kšunty, které Arsen nepoznával, nevěděl, k čemu slouží, takže se samozřejmě musel podívat blíže.
Mosazné svíce, které nepřipomínaly vůbec nic, co by se podobalo věcem, které zatím potkal na území Gallirei, busty a tvary, některé sochy byly tak poničené, že jeden vůbec neměl říct, o co se přesně jedná. Mramor se válel všude na kusy a on si musel domýšlet, jak vlastně sochy mohly vypadat v celku. Místy to vypadalo jako zvířata, ale na jedno zvíře to bylo až moc hlav, moc ocasů, moc nohou různých typů, možná nějaká socha příšery?
Mezi všemi těmi opály na zemi vynikaly malé mléčné zuby, sem tam to byl naopak velký tesák, jindy zase dráp medvěda, velké kusy paroží, to vše mezi drahými kameny, sem tam se po zemi válely malé kůstky a jeden si jen mohl představit, o které části těla a druh zvířete se jednalo. Měděné nástroje, které nepřipomínaly nic pozemského střídaly ty stříbrné a zlaté, některé ty předměty zdobily drahé kameny, tolik věcí bylo pro oko malého vlčete opravdu jako labyrint pokladů. Měsíční kameny lemovaly cestu, všechno to doplňoval ten zlověstný zelený oheň, Arsen měl těžký pocit, že už tu někdy musel být, Hlas tu byl.
Musel se obrátit, aby zkontroloval, zda je ještě Zestarian vůbec přítomen, nechtěl tu být sám, nechtěl tu být sám, kdyby se objevila ona, dvě roztomilá vlčata je víc než jedno, ale to dle těch dětských kostí na zemi bylo stejně úplně jedno.
"Měli bychom držet spolu, souhlasíš?" Minimálně co jsou takhle přímo uvnitř, neměl vůbec ani myšlenky na to, že by se rozdělili a doufal, že i Zest byl dostatečně počůranej na to, aby souhlasil.
"Myslíš si, že to jsou kosti vlků?" Mírně tlapkou obrátil jednu malou lebku, o které si myslel, že by mohla patřit malému vlčeti.
"Mohlo by to být vlčete, ne?" Musel se k lebce ohnout víc, aby ji pořádně ukázal včetně tvaru a zubů, Hlas z nějakého důvodu tyhle morbidní věci znal až moc dobře a někdy byl dokonce nápomocný.
"Možné to je," oznámil ledabyle a znuděně Hlas, načež se Arsen zajíkl a od lebky uskočil, teď mu bylo jasné, že přímo tady zahynulo tolik vlků, že by to asi nikdo za ty roky nedal už dohromady, nikdo prý nevěděl, jak dlouho už tu Smrt je, takže je dost možné, že i některé kosti dávno byly jen pouho-pouhý prach.
Měl chuť ještě chvíli zkoumat, ale nebyl si jist, jak dlouho to tu vydrží jeho společník, Zest vždy sice tvrdil, že se nebál a tak dále, ale všichni víme, jak to chodí vstříc nebezpečí.
"Mimochodem, pokud jsi posranej, můžeme jít domů," trochu ho popichoval, aby přišel na to, jak se opravdu Zest cítí, samozřejmě, že přeci bude tvrdit, že se nebojí vůbec ničeho, ačkoliv bude mít ocas jasně stažený mezi nohama...

Stále stál kousek od své okřídlené sestry, když koukal, jak ji okukuje i Einor. Přidal se později i Quercus, který zoufale žadonil, že by taky chtěl vyhlídkový let kolem Borůvky. Nad tím Arsen protočil oči a raději se věnoval mámě, protože nebyla vůbec spokojená s jeho vyjadřováním. A přitom to nebylo nic trestného, uměl to ještě hůř! S nadsázkou se ptala, zda tedy okřídleným vlkům taky bude říkat sova. Arsen se trochu zakřenil, skoro jakoby máma slyšela jeho myšlenky, když se o alfě vyjadřoval jako o holubovi. Ale sova by taky šlo, no na druhou stranu holub je holub a znělo to vtipněji. A holubů jeden tolik nevidí! Stejně jako tomu je u vlků s křídly.
"Můžu?" odpověděl jí drze, ale nečekal kladnou odpověď. Ona ta jeho odpověď zněla už jen jako sranda, malé popichování, vzdor a odmlouvání. Neměl v plánu jim říkat sova. Neměl v plánu jim říkat špaček, neměl v plánu jim říkat orel. Byli to holubi. A to už bylo dávno rozhodnuto.
Úplně ale přešel to, jak bude otročit nějaké jiné vlčici. Badri potkal, věřte tomu nebo ne (protože dějově to nedává smysl, ale potkal těhotnou Badri), takže přesně věděl, kdo je tu ten neschopák neschopnej, kterej se ani o své haranty neumí postarat bez pomoci "zkušeného dozoru". Trapné a naprosto trapné. "Co čekat od někoho, kdo si vybral Varju?" posmíval se Hlas. Einor začala lehce fňukat, protože to brala fakt vážně. Ale fakt, tohle bylo důležitý! Arsen to řešit nechtěl, máma utěšovala malou princeznu a jemu to bylo jedno. Dokud je v jeskyni co žrát, bude kde spát, už se o sebe i postará sám. Vlastně by si mohl vzít těch svých pár šutrů a prostě odejít. Ačkoliv by to byl strašný nápad a nejspíše by se vrátil zpět hned po setmění.
Máma navrhovala jít se podívat za Varjovými smrady. "Takhle budou ještě naprosto bezbranní, mohl bys to uhrát na nehodu, nehody se stávají, oba víme, že máš vztek," přemlouval jej Hlas, aby se podíval malým štěňatům Arsen na zoubek a vydobyl si to, že bude mít mámu jen pro sebe. Vlčice přece nemůže pomáhat jiné vlčici s mrtvými vlčaty, to dávalo absolutní logiku.
"Jo! Já chci vidět miminka!" hlásil Arsen nadšeně naprosto dokonale skrývajíc, co se udávalo za oponou. Nevěděl, zda doopravdy chtěl někomu ublížit, to přece bylo proti všem pravidlum a nesmělo se nic takového dělat! Ale Hlas měl pravdu, takhle by měl mámu jen pro sebe. Samozřejmě pokud nepočítá své vlastní sourozence, ale to už ho moc netrápilo. Navíc z nějakého důvodu si Hlas umanul, že teď prostě nemají toho barevného rádi, asi byl moc hodný a pozitivní, asi mu moc věcí teď krásně vycházelo, byl šťastný a spokojený, všechno tohle byl možná problém. Byla by zábava vidět to v troskách.
Arsen se oklepal. Nechtěl být obklopen negativními myšlenkami, nechtěl nad ničím, co mu bylo podstrkováno, přemýšlet. Chtěl se proletět nad korunami stromů a sestra se dobrovolně nabízela. I mu ta křídla pěkně ukázala! A právě proto to bylo prodáno. "Chci, to zní dobře," odpověděl jí nadšeně, protože kdo by takovou nabídku nepřijmul. A ještě by jednoduše mohl shodit Quercuse dolů, že? Ne, žádný zlobení... Přišel k sestře ještě trochu blíž, aby si mohl její křídla pořádně prohlédnout. "No a jak jsi je dostala?" ptal se vlčice. Máma už o tomhle předtím mluvila, ale tak přeci se musel zeptat i sestry, která to zažila a věděla víc.

Hlásím Asenála i rovnou Regála prosím.

• Srpen - Co to tady smrdí? (600)
• Prosím o kytky

Puch, absolutně nepřekonatelný puch, tak přesně by se dalo popsat to, co ucítil z ničeho nic v jeskyni Arsen během noci. To snad nebylo možný, hned se podíval na mámu, zkontroloval tátu, žijou vůbec? Oba byli staří jak věčnost, co kdyby prostě pošli a vlčata by se probudila s mrtvou. "Ty jsi fakt 笨蛋, tělo nezačne smrdět hned," pokoušel se ho trochu poučit hlas, kterého poměrně iritovalo, jak se Arsen hned ubíral k závěru, že to musela hnít těla jeho rodičů. Bylo to přeci přirozené - naprosto by tohle napadlo snad každého, no ne? Staří vlci umírají a těla hnijou.
Jenže Arsen vlastně nikdy neviděl žádnou mrtvolu v rozkladu, aby poznal, jak to páchne, měli sice trochu masa v úkrytu, ale to se snědlo vždy ve chvíli, než začalo maso i přes chlad v jeskyni tlít. Takže to neměl ani s čím porovnat. Ani jeho sestra neumřela, takže se prostě musel zvednout a prozkoumat jeskyni, co je tedy ten příšerný zdroj zápachu. Divil se, že to vůbec nikoho neprobudilo, však se jednalo o takovej smrad, že by to jeden naznal biohazardem, tohle bylo na vyklizení celého úkrytu, v tomhle se nedá spát, ještě všichni zblbnout víc, než teď jsou, sakra.
Vyrazil ven, zda ten puch ucítí i tam, ale jakmile hlavou vykoukl, nebylo cítit vůbec nic. Jen příjemný noční vánek, podzim a nic víc. Asi by měl spát raději tady, rozhodně se pak o svůj život bál méně než předtím v jeskyni. Jenže nejdřív musel vyřešit onu záhadu toho, co to tam tak strašně smrdělo. A tak se tedy s pořádnou porcí nechuti vrátil zpět, Hlas jej otravně napomínal, ať prostě chrápou venku, že je tohle celé stupidní a měl prostě jít spát, ale Arsenovi to nedalo a musel s hrát na pachového detektiva. Potichu, aby nikoho ze smečky nevzbudil.
Našlapoval polehoučku, ani muk, nikdo nesměl vědět, co to tu provádí, jednoduše začal zkoumat ostatní vlky, trochu je z bezpečné vzdálenosti očichal, tady to nesmrdělo. Tedy asi by nebylo od věci, aby se někdo šel laskavě hned ráno opláchnout, ale nebylo to tak šílené, aby jeden měl chuť raději hledat jinou jeskyni, než být taky. Jak ostatní prostě mohou tak klidně spát! Dalším místem bylo opravdu to místo s masem, třeba to bylo tím! Jenže ani tohle místo to nebylo. Arsen si tedy trochu masa ukousl, půlnoční svačinka, nikdo na to nepřijde a měl celkem hlad. Pak už se vydal dál.
Zkoumal kožešiny, drze vlezl i k alfám, stejně ani jedna nebyla očividně na svém stanovišti, takže vzduch čistý. Kontroloval, zda to tedy není tím, že by se kůže špatně usušily a teď chytly plíseň nebo něco obdobně nechutného, co by mohlo být zdrojem smradu. Jenže kožešiny u alf to nebyly. Tak se tedy vrátil prozkoumat zbylá místa, kde nějaké byly. Všechny kožichy byly naprosto precizně usušeny, nebyla tedy možnost, že je to zdrojem puchu. Zastavil se, nešlo mu to do hlavy, co to tedy může sakra být? Docházely možnosti, jenže pak ho ještě napadlo, že nezkontroloval kožichy u bet, což bylo místo, kde spal on a jeho rodina.
Vrátil se tedy zpět, zkoumal ty, na kterých ležela máti a táta, tam to bylo dobrý, žádný puch, ačkoliv tedy všude kolem to furt smrdělo. Tak zbývala kožešina, na které běžně spali oni. Einor i Qurcus spali jak mrtvoly, ačkoliv už předtím zkontroloval, že jsou v pohodě. A pak to spatřil! Spící Quercus lehce nadzvedl ocas a tak ukrutně si usral, že celá část jeskyně byla okamžitě kontaminovaná. A ještě se u toho ten malej spratek tak spokojeně usmál. Arsen byl v šoku. Nezbývalo nic než spát venku, tohle je humus.

Einor měla velmi podobné otázky jako Arsen, alespoň někdo za něco stál. Quercus jen seděl a čuměl. Vnímal vůbec nebo prostě jen dělal, že na místě není? Arsen nad tím jen protočil oči, mělo by mu to být vlastně úplně jedno, tohle je problém jeho sourozence a jeho samotného. Místo toho tedy vnímal dál, co se dělo kolem nich, neboť se přidal do konverzace někdo jiný. Vlčice, která byla jako pěst na oko - protože kdo by si nevšiml toho, že je napůl pták, se spíše zapojila na okraj, zdvořile pozdravila toho černomodrého a maminu, asi byla vlčata tak malá, že si jich nevšimla a nebo byla prostě jen ignorantka. Co bylo vlastně lepší? Poté se ke slovu zas dostal bratr, který nabízel nějakou osvobozující procházku, ale Arsen nad tím pouze povytáhl pomyslné obočí a neřekl vůbec nic. Bratr nebratr, neznal ho a neměl ani v plánu se s ním zatím seznamovat, co kdyby chytil ten jeho morybunus?
To už si jej ale začala všímat máma. Občas mu to ujelo, hlas mu podstrkoval velmi zajímavá slova, která s vlky dělala ledacos, nejdřív jej káral Varja a teď ho kárala máma. A dělalo to s ním vůbec něco? Hlas ale říkal, že ta slova sice můžou být nepěkná, ale není nic lepšího než se vyjadřovat tak, jak to jeden cítil. Co je na tom špatně?
"Ale já chci víc těch věcí, já vím, že dorostou, kamarád mi to říkal," zamával nadšeně ocasem. Nejspíše to vypadalo, že myslel Varju, Arsen by ho klidně asi kamarádem nazval, byl to takovej lehce jetej strejda, na tom nebylo vůbec nic divného, ale Hlas ho nemusel, asi se mu nelíbili vlci, co byli milí. Arsen tomu asi moc nerozuměl, ale už dávno věděl, že mu nemůže pokládat moc osobní otázka a tak dále. "Ale Varja je celej barevnej a rozčepýřenej! Vypadá trochu jako klaun, to mi nemůžeš mít, mami, za zlé!" rozkošně se obhajoval. Něco málo pravdy na tom bylo, pokud je vlk zvyklý na vlky velmi tradiční, potkávat pak někoho jako je Varja, který září hned několika barvami, zadek má celej ťuplýkovanej, nemůže se nikdo divit, že to je pro toho dotyčného lehce komické a nepřirozené. Aither nebyl tak moc výrazný, byl sem tam modrej, to bylo všechno, nepřirozený? Ano. Ale šašek? Nah...
Pravda byla taková, že to byl Hlas, kdo Varju nazýval Šaškem. Někdy využíval ty nepěkná slova, za která jej máma kárala, ale Arsenovi jakožto dítěti se označení Šašek prostě líbilo. Bylo to hravé, lehce drzé, ale stále to mělo poměrně neškodnou náturu.
"Jo, promiň, už to říkat nebudu! Ale kdo se pak bude starat o nás, když se budeš starat o někoho jiného! Tobě taky přeci nikdo nepomáhal, to zní jako že jsi taková ... no služka. Nezní to fér," pokračoval. Možná měl trochu o mámu starost? Proč ona mohla jít a pomáhat nějakejm jinejm vlčicích a nikdo vlastně nepomáhal mámě s ničím? Kde byla její tlapka navíc, kterou taky občas potřebovala, ale vše si musela prakticky zařídit sama.
Máma pak vyprávěla o omegách, nevěděla upřímně, zda nějaká tenhle les vůbec obývá, to bylo fuk, tak prostě žádná není... Ale pak představila konečně tu holubí slečnu. Kezi? Dneska to bylo poměrně dost jmen, ale vypadalo to, že až na posledního sourozence si teď uměl přiřadit ke jménu i vlčí vizuál.
Arsen se zvedl, chtěl si to trochu prohlédnout, měl kamenný výraz, vypadalo to, že nechtěl dát najevo nadšení. Zas tak nadšený nebyl, bylo to cool a tak dále, ale Hlas jej držel zpět, šeptal mu, že by neměl dávat tolik najevo, jak moc jej to vzalo. Přesto se Arsen dostal do respektující vzdálenosti od vlčice a pomalu ji zvědavě obkroužil. "Hmmm, to je cool, Kezi," řekl po chvíli, když stále zkoumal její křídla zboku. "Jsem Arsen," pípl ještě dodatečně vlčici, aby tedy nebyl neslušný. Zůstával stále po jejím boku v dostatečné vzdálenosti pro případ, že by jej vlčice chtěla odehnat, ale tak nějak doufal, že by je třeba mohla jako správnej holub roztáhnout a ukázat.
Vůbec si nevšiml, že se mezitím Aither zdáchl, no co už, stejně se vrátí.