Gallirea - Příspěvky uživatele

16/20

Padal. Přišlo mu, že padá již věčnost. Kolem nebylo nic než tma. Přišlo mu, jako by snad spadl ze samého okraje světa. Svět byl placatý, že? Jak by pouho pouhý vlk mohl vědět něco o světě, ve kterém žil? A věděl to nějaký smrtelný vlk jistě? Představa toho byla skoro surrealistická. Měl opravdu čas přemýšlet nad takovýma kravinama? Rozhlédl se. Kolem nebylo nic, on stále padal, minuty utíkaly. Překvapivě stále nedopadal a nic nebylo jeho cílem. Nejspíše bylo jedno, nad čím vším přemýšlel, přišlo mu, že má všechen čas světa a nic s tím nezmůže. A tak přemýšlel dál.
Nad čím ale může vlče pořád tak urputně přemýšlet? Byl tu už nějakou dobu. Až teď si uvědomil, že tu čas celou tu dobu byl trochu divný. Předtím to nevnímal, měl moc práce všímat si toho všeho zmatku s jeho rodinou, měl plnou hlavu Kiwi a ještě jej tu otravovat Hlas. Neměl vůbec prostor zamyslet se nad tím, že vlastně trávil na tomhle místě takovou dobu. Vnímal ty dlouhé černé pomlky mezi jednotlivými scénami, vnímal, jak se všechno a všichni pohybovali zpomaleně. Ptal se na otázku, kolik času uběhlo od chvíle, co natáhl bačkory. Nejdříve měl pocit, že to nemohlo být víc jak den, stále mu to i teď tak přišlo. Muselo uběhnout jen pár hodin. Jenže rozum mu napovídal, že to není pravda a čas tu plynul pomaleji než kdesi venku v realitě.

15/20

Bylo to zvláštní, Kiwi tu přeci nebyla. Nikdy tu nebyla. Nikoho Arsen nezajímal, všichni dělali, jako by nikdy neexistoval, jenže teď? Na druhé straně šťastného kolečka byla ona. Byla to opravdu Kiwi. Vypadala trochu jinak, než by vypadala reálná Kiwi. Tahle měla kožíšek světlejší, její zrzavá srst vypadala jako oheň. Byla hezčí. Ne že by normální Kiwi nebyla hezká, ale takhle to prostě je, když si snažíte vybavit někoho vám milého, vždy v představě vypadají lépe. Ona tu doopravdy nebyla, jen jeho hlava si s ním pohrávala. Upřímně už ale nevěděl, co je a není skutečné. Chtěl jít za ní, začal tedy kruh obcházet, jenže s každým krokem k ní, ona udělala krok od něj. Nemělo to cenu, byla nedosažitelná.
"Omlouvám, se, omlouvám se, nech mě umřít znovu místo tebe," hulákal na ní se slzičkami v očích. Co to byl za kamaráda, co by se nesnažil odčinit takové hrůzné věci. Jenže ona ho vůbec neposlouchala. Místo toho skočila doprostřed kruhu a zmizela v trávě. Ta tráva ji úplně spolkla. Arsen na to chvíli koukal, mžoural oči, zda byl snad blázen, ale přišlo mu, že to musí celé být znamení. Obešel tancující kolečko jednou dokola. Nikde nebyly žádné náznaky toho. že by tu vůbec byla. A tak se podíval na trávu, kolem které furt ostatní poskakovali. Byl blázen i on? Musel se proplést skrz sourozence, takže se rozběhl a ve chvíli, kdy viděl mezeru, skočil po trávě. Už čekal, že skončí s hlínou v tlamě, ale místo toho jej země spolkla.

14/20

Bolelo ho z toho srdíčko. Bolela jej hlava, přesto nad tím vším urputně přemýšlel. Co jiného tu měl dělat? Mohl jen sedět a přát si, aby byl jediný, kdo umřel. Proč by měl hledat východ z tohodle místa. Nezasloužil si žít a mohl klidně být tady, kde už nikdy nikomu neublíží a bude moci být tady s rodinou. Jenže mělo to tak být? Co když jim chybí? Co když je hledají... Je Kiwi taky v nějakém takovém světě, jako je on? Přemýšlel nad tím. Co když byla? Co když najde cestu zpět a bude žít život bez toho, aniž by Arsen měl možnost odčinit vše, co udělal?
A pak to zahlédl. Jeho rodina už si nehrála. Všichni tančili v kolečku. Vypadalo to, že se již za chvíli unaví, jenže nikdo z nich nepřestával poskakovat. Velmi se zdráhal, zda má jít blíže, stejně jej neuvidí. Přišel trochu blíže, díval se na všechny a přemýšlel, co to vlastně dělají? Nikdy neviděl vlky takto radostně poskakovat dokola. Vypadali všichni jako šílenci. A všichni se smáli, jako by to byla ta nejlepší zábava, kterou mohli zažít. Arsen to samozřejmě vůbec nechápal. Zíral na ně s otevřenou tlamou. Jenže pak si čehosi všiml na druhé straně kolečka.
Byl to snad zrzavý kožíšek? To ale bylo nemožné? Jeho oči si s ním pouze hrály.

13/20

Za pár měsíců si nikdo ani nevzpomene, že existoval. Vzpomenou si na něj vůbec někdy? Možná budou i plakat, možná budou truchlit. Ale s vlčaty to není nikdy takové, ne? A pokud jim nestačilo to, co mají, mohou si rodiče kdykoliv pořídit další. Arsen v tom neviděl problém. Třeba dokonce půjdou a pojmenujou nějaký vlče Arsen II. A tenhle Arsen bude ukázkovej syn, bude poslouchat mámu, nebude utíkat za hranice, nebude zlý na sourozence. Bude jednoduše všechno, co Arsen nikdy nebyl, bude dokonalý bratr, syn, pak bude dokonalý partner nějaký trubce, kterou mu nejspíše budou muset rodiče dohodit, neboť to vůbec není jednoduchý...
Chtěl být zase s Kiwi, chtěl být už do smrti se svou nejlepší kamarádkou, chtěl být s tou šílenou holkou, o které si myslel, že je blázen, občas měl pocit, že se s ní baví jen, aby měli rodiče radost, že má kamarády v Borůvkové smečce... Ale Kiwi pro něj byla víc. Cítil k ní takovou tu dětskou lásku, první lásku. A stejně šel a hodil ji ze srázu, aby si zachránil krk. Měl skočit sám a zachránit ji. Proč to neudělal, proč byl hlupák a raději shodil ji? Ona nikdy nic neudělala. Jak moc by si přál být ten, co skončil pod skálou zkroucený a mrtvý. Myslel na všechnu tu bolest, kterou jí způsobil. Byl tak hloupý a tak tupý. Nemohl s tím nic dělat, byla pryč. A teď už bude navěky pryč.

12/20

Vše naznačovalo tomu, že není zpět doma. Tedy co je vlastně zpět doma? Byl zase v jeskyni, nebyla zima, paprsky podzimního slunce olizovaly zem u vchodu do jeskyně a venku panovalo krásné babí léto. Arsen si povzdechl, neboť již znal pravdu. Bylo mu jasné, že jakmile se dostane ven, bude muset čelit své rodině, která ani nevezme v potaz, že tam je. Ale Rigel to dokázal, uměl manipulovat každým kolem sebe. Mohl by snad Arsen zvládnout něco takového? Zvedl se tedy, střídmě oklepal a běžel ven. Už z dálky slyšel jejich smích a radostný křik. To si všechna vlčata hrála venku a rodiče na ně dohlíželi. Kiwi opět chyběla. Arsen se rozběhl směrem k velkému kameni, kde předtím potkal Rigela. Jenže ten kámen byl prázdný a šedý vlk tu nebyl. Byl opravdu pryč a tahle noční můra opravdu patřila jen Arsenovi. Vlče se posadilo před kamenem a pozorovalo svou rodinu. Bylo jim bez něj dobře. Zamyslel se nad tím, zda jej vůbec někdo hledá. Muselo už pořádně nasněžit. Nejspíše si všichni řekli, že už to nemá cenu, řekli si, že je po něm a není nutné jej hledat. Asi to přidají na seznam obětí špatného počasí, vlčecí nerozvážnosti a jejich životy se posunou dál i bez něj.

11/20

Jenže Arsen nestihl nijak odporovat. Jeho nechtěný společník byl pryč. Na místě, kde byl Rigel, teď nikdo nestál, Arsen se koukal kolem sebe. Jeho hlas byl pryč, jeho přítomnost byla pryč, jeho tělo bylo pryč. Ponechal Arsena na pospas a zmizel. Arsen tam stál ve tmě, nikde nic nebylo a vlk se stále bál udělat krok vpřed. Vrátí se? Arsen nikdy nechtěl vlka ve své hlavě. Nechtěl mu být na blízku, nechtěl s ním mít nic společného. Ale teď by i jeho přítomnost byla skoro záchranou. Ale Rigel už se nevrátí, jeho úkol byl splněn, Arsen byla obětina, kterou nevědomě Rigel naservíroval a podával ku svému vykoupení.
Co teď měl dělat? Arsen byl stále jen vlče, které nevědělo, co v takové situaci dělat. A nebylo by to asi o nic lepší, kdyby byl o něco starší. Druhý vlk tu byl uvězněn roky, než přišel na způsob, jak se odsud dostat. Arsen začínal mít pocit, že tu skončí už napořád, že se nedá nic dělat. A tak zavřel oči a začal počítat.

Jedna, dva, tři...

Když nakonec oči otevřel, byl zpět v jeskyni.

Leden | 2 | Siberka

Ještě pár minut to trvalo, než konečně mezi stromy a křovím zahlédl cernobily kožich své sestry. Opravdu to vypadá, že spěchá, takže přemýšlel, že si odpustí nějaké to rejpání, jak moc jí to trvalo a že na ni celou dobu čekal. Byl natolik natěšen, kam jej vezme, že už počítal minuty, než se vydají na nějaký pěkný výlet.
Sestra se mu začala omlouvat, že jde pozdě, ale on nad tím mávl tlapkou, teď je čekala přece nějaká velmi cool mise. Snad to tedy nebude ségra brát jako malýho kluka, to už snad měli za sebou a chápala, že je na svůj věk až moc chytrý a moc super.
"No to si piš," zazubil se nadšeně a pořádně se protáhl, aby byl opravdu skvěle připraven na tu cestu, na kterou jej sestra vezme. Celou dobu si totiž myslel, že jej sestra vezme někam na výlet mimo hranice. Vezme ho někam fakt daleko. Třeba ho vezme na nějaký dobrý ostrov, vezme ho k velkým vodopádům nebo do lesa velkých stromů. Jenže samozřejmě oba dva měli naprosto rozdílné představy.
"No povídej, kam tedy jdeme?" zeptal se nedočkavě.

10/20

Teď už jej viděl. Šedý vlk stál přímo před ním. Byl velký. A tím Arsen myslel masivní. Nevěděl, zda viděl většího a mohutnějšího vlka. Kdysi, když jej viděl poprvé, nedošlo mu to. Takhle kousek od něj viděl, že je opravdu malým děckem.
"Vlastně to bylo přímo jednoduché, stačilo, abys chcípl," zasmál se vlk spokojeně a vypadalo to, že je na odchodu. Na odchodu kam? Sevřelo se mu srdce, byl volný, ten vlk byl volný. Vyměnil cizí život za vysvobození, a stačilo k tomu být cizím pasažérem v něčí hlavě. To byl lístek ven?
"To neudělam!" šňafl po něm odpůrně. Neměl určitě zájem dělat něco tak hrozného a šíleného. Nechtěl být zlý vlk a nechtěl být špatný, byl to hodný kluk. Občas uměl zlobit, ale to mu nikdo nemůže mít za zlé. Raději by znovu umřel, než aby zkazil potenciálně život nějaké jiné vlčí rodině. A pak ho píchlo u srdíčka. Však on to vlastně udělal. Zničil život rodině Varji, vzal mu jednu z dcer a hodlal žít a ji obětovat. Nakonec to bylo jednoduché, stačila smrt. Vysvobodilo jej to. Vlk tu sice stále byl, ale teď nebyl jen něčím nehmotným v jeho hlavě, co mohl jen těžko popsat. Ono nepomohlo jej ani vidět u jezevce. Byl to stále skoro až surrealistický vlčí ksicht, který si uměl vybavit jen během každodenní noční můry, které měl.
"V tom případě tady prostě skončíš napořád," řekl vlk pobaveně a znělo to, že je mu vlastně úplně jedno, co se s malým Arsenem stane. Samozřejmě, že mu to bylo jedno.

Leden | 1 | Siberka

Procházel lesem kolem severních hranic. Byl pozdní podzim a zdálo se, že ten obavany sníh dřív nebo později přijde. Arsen netušil, co by měl čekat, protože tohle je ostatně jeho první zima a sníh viděl jen z dálky na Vyhlídce, když koukal směrem na Ragar s Kiwi po vylete mimo území. Už tenkrát přemýšlel, jakyyt ten sníh bude, jestli bude jako bláto? Neměl si to moc představit, ale prý to bylo studené jako voda z podzemních pramenů a mokré, samozřejmě byl sníh bílý, pokud do něj vlk nenačůrá.
Čekal u velkýho balvanu mezi křovíčky seschlýho borůvčí. Těžko říct, jestli se mu to jen zdálo, či čas opravdu plynul pomalu a sestra si dávala na čas. Byla už nejakou dobu pryč, ale v poslední době se s ní opět vídal v Borůvkové smečce, tak se asi vrátila z cest nabrat síly a pobýt doma. Arsen byl otravňoučký malý bratr, co chtěl něco podniknout a tahle ségra nebyla nudná jako Einor a nebyla sociálně divná jako Kezi.
"Dává si pěkně na čas," broumal si pod fousky Arsen lehce naštvaně, když už to byla fakt dlouhá doba, co na ní musel čekat, slíbila dobrodružství a místo toho tady chcípne nudou. Přitom reálně čekal maximálně deset minut, no pro starší vlče to bylo stále až příliš!

9/20 | fakin básnička

Zrada je ticho, co řeže jak sklo,
pravda se rozpadá na cizí slovo.

Smrt má tvář mlhy, co neumí lhát,
bere si jména a nechá je spát.

Ztráta je místo, kde čas stojí sám,
kroky se vrací, i když už nejdeš tam.

A světlo se dívá, jak den jde dnem,
všechno je pryč - a zůstalo snem.

Tma. Kolem něj nebylo nic prázdno a ... tma. Neuměl to vůbec popsat slovy. Uměl by to vůbec někdo? Měl pocit, jako by stál v nicotě. Nic jej nečekalo, neměl žádnou budoucnost, neměl nic než své vlastní myšlenky. Chtěl křičet, ale jeho tlama nešla otevřít. Cítil, jako by ji měl slepenou k sobě, nemohl vydat ani hlásky. Vydával jen tlumené zvuky utrápeného zvířete, které čeká na smrt. Mohl pouze sténat, ale i to bylo skoro neslyšné za těchto podmínek. Oči měl otevřené, ale neviděl nic.
"Vítej v posmrtném životě," zachechtal se Hlas a nejspíše to byl jeden z těch, co měli vlastně velkou srandu z vlastních vtípků. Arsen se rozhlédl, samozřejmě, že jej neviděl, nic kolem nebylo. Neslyšel ani kroky. Stál tam jako přibitý. Co když udělá krok vpřed a pak spadne. Spadne do nějaké bezedné jámy, což bude jeho celoživotní utrpění... Tedy byl mrtvý, tak to asi bude spíše celoposmrtné utrpění. Najednou ztuhl, něco se o něj otřelo, cítil to. Mráz mu běhal po zádech.
"Musím uznat, že tvoje limbo je... barevnější a záživnější než to moje, nemyslíš?" vyzval Arsena k odpovědi. Tohle byl jeho posmrtný život? Nic? Měl pravdu, možná byla lepší ta jeho jarní chvíle s rodinou. Ačkoliv jej neviděli a neslyšeli, byli tam a byli živí a zdraví.

8/20

Arsen vykulil oči, pokusil se rychle vzít nohy na ramena, ale šedý vlk položil svou velkou tlapu na jeho záda a přitiskl jej k zemi. Arsen si pod tím náporem musel lehnout, ale stále se svíjel jak žížala právě vytažená z hlíny, snažil se natáhnout tlapky a čehokoliv se chytit, ale pouze mohl sledovat, jak jeho drápky trhají trávu a ryjí hlínu, nemělo to žádný smysl. Jeho otec se zatím vrátil zpět do kruhu a hleděl na něj s očima prázdnýma. Tam, kde kdysi byla krásná duhovka, bylo pouze bělmo. Vypadali děsivě. Všichni vypadali děsivě. Arsen opět začal naříkat, když jej začal šedý po zemi táhnout blíž k sobě. Přišel si naprosto bezmocný. Pokud lhal a tohle byl jen hloupý sen, byla to ta nejhorší můra. A to byl jen začátek.
"Nech mě jít!" volal zoufale, ale nepomáhalo nic. Docházely mu síly a házel sebou méně a méně. Už dál prostě nemohl. Navíc to bylo úplně k ničemu.
"Rozluč se s tvojí realitou,"řekl mu a šťouchl do něj, aby se podíval na svou rodinu naposledy. Všichni tam nejednou stáli před ním, oči stále mléčně bílé, úsměvy od ucha k uchu, mávali mu. Všichni mu prázdně mávali, než se roztekli na neidentifikovatelnou černou hmotu. Byli pryč, všichni byli pryč. Hmota se začala hýbat, pomalu přitékala k nim a začala pohlcovat Arsena, který stále byl nucen ležet u země. Nakonec se mu tekutina dostala do tlamy, čumáku, pohltila jej celého.

7/20

Arsen se obrátil k vlkovi. "Proč jsou takový! Tohle je můj sen!" naříkal zoufale a chtěl nějaké odpovědi. Vlk se opět zasmál. Jakmile se zasmál on, smáli se mu všichni. Všichni do jednoho se smáli Arsenovi a on netušil proč. Měl v očích slzy a přál si, aby se probudil.
Konečně smích přestal. Arsen popotáhl, jeho rodina opět vypadala jak prázdná schránka. Nereagovali.
"Tohle není žádný tvůj sen, jsi mrtvý," prozradil mu vlk a Arsen nemohl uvěřit tomu, co vlk říkal.
"Lžeš! Vždycky lžeš...!"hulákal na něj a nechtěl věřit těm slovům. Ne, nic z toho snu se nestalo! To by znamenalo jen to nejhorší. Arsen si nechtěl uvědomovat, proč se tohle dělo, nerozuměl tomu, nerozuměl by ani poté, co by mu někdo tohle celé vysvětlil. Ano, jeho sen byl nějaký živý, přiznává, všechno se zdálo být tak reálné, ale opravdu byl strašně zoufalý?
"Nemám ani jeden nejmenší důvod, proč bych něco takového dělal," ušklíbl se vlk a udělal několik kroků k Arsenovi. Ten chtěl opět začít couvat, aby si zachoval alespoň nějakou vzdálenost od vlka, ale bohužel narazil pozadím do hrudi svého otce, který se na něj ani nepodíval. Jako kdyby se to nestalo. Až teď mu přišlo, že se kruh zmenšil.
"Udělal jsem, co jsi chtěl! Nech mě být!" zaskučel k němu a snažil se dostat skrz otce pryč, ten jej bohužel nenechal a všechny pokusy o Arsenův útěk blokoval.
"Vlastně jsem nečekal, že bys to fakt udělal, potřeboval jsem tebe mrtvého, nahradíš mě," prozradil vlk a pokývl lehce hlavou do strany. Arsenův otec jej najednou chytil do zubů a odnášel k šedému vlkovi. Se zaduněním opět dopadl zadkem na zem přímo před vlka.

6/20

Vlk na kameni se zasmál, jako by starší vlče řeklo něco tak vtipného, že to musel verbálně odměnit. Arsen se ale vůbec nesmál, tohle nebylo vtipný. Chtěl mluvit se svou rodinou, chtěl se zeptat, jak se mají, jestli si může hrát s nima. Ale ti jen pobíhali kolem v pozadí. Arsen měl pocit, že se skoro zastavil čas, ostatní se hýbali pomalu jako ve zpomaleném záběru a pouze on a šedý vlk byli plně v realitě.
Arsen nasucho polkl. Tohle se mu nelíbilo, chtěl se probudit, zavřel oči a soustředil se. Říkal si, že když se bude plně soustředit na probuzení se, bude to pak realita. Ale tenhle prostor nebyl sen, takže nebylo, z čeho by se mohl probudit. Zoufale opětovně otevřel oči. Vlk tam stále byl. Tentokrát se ale zvedl a seskočil z kamene přímo před Arsena, který udělal okamžitě několik kroků vzad.
"Nechoď blíž...!" přikázal vlkovi a naježil se. Nic jiného neuměl než štěkat prázdné výhružky. Co by taky zmohl proti tak velkému vlkovi. Pak ale jeho pohled přesunul úplně jinam. Bylo mu jedno, že je před ním Hlas. Nezáleželo na tom. Opětovně se narovnal a zmateně rozhlédl. Všichni z jeho rodiny kolem nic stáli v kroužku jako sochy s prázdným mrtvým výrazem. Neříkali nic, nedělali nic, jen tam stáli. Arsen se rozhodl udělat možná lehce hloupý krok, obrátil se ke své rodině, přispěchal k nim a opět spustil prosby a pláč. Chtěl, aby s ním komunikovali. Jenže s nimi to ani nehnulo.

5/20 | 1000 slov +

Váhal, když se rozhodl vydat konečně ven. Chtěl čelit opravdu své rodině v takovém stavu? Povzdechl si, co jinému taky asi tak zbývalo? Nemůže se přeci schovávat stále v jeskyni. Nakonec by musel vylézt. A když nevyleze on sám, někdo jej určitě přijde hledat. Takže vlastně nemá vůbec cenu schovávat se takhle v jeskyni. Udělal tedy jeden krok vpřed, hlava jej stále nepříjemně bolela, myšlenkami se vracel stále dokola k tomu jednomu dni... Udělal další krok, pak zas další a pak už to nebylo zas tak těžké, jak si ze začátku myslel.
Na chvíli jej oslnilo slunce. Sníh nebyl vůbec nikde k vidění. Naopak v celém Borůvkovém lese panovalo pozdní jaro, všechno kvetlo a slunce skrz díry v korunách stromů osvětlovala dlouhými pásy svitu mechové podlaží a nekonečná moře borůvčí. Borůvky byly stále pouze malé zelené kuličky, některé ještě stále měly květy ať už stále zdravé nebo suché. Arsen se musel zastavit, protože tohle nedávalo smysl. Bylo vše, co se stalo pouhý sen, ze kterého se teď probudil? Dávalo by to celkem smysl. Takové zjištění mu opravdu zaručeně zvedlo náladu. Šel teď konečně s úsměvem od ucha k uchu a nejspokojenějším výrazem, co zvládl vyprodukovat, najít svou rodinu.
Jednoduše šel za nekonečným smíchem a hlasy. Museli to být oni. Šance, že by na tomhle území narazil na někoho, kdo není jeho rodina? Skoro nulová, tak velkou famílii měl. A pak je konečně uviděl. Hráli si na malé mechové mýtině obklopeni borůvčím. Jejich kožichy pročesávalo ono krásné jemně zlatavé sluneční světlo, zdálo se to až moc dokonalé. Proč jej nechali spát a sami vyrazili mít tolik zábavy a kvalitní čas jeden s druhým? Byli tu snad úplně všichni, bratři, sestry, máma s tátou... Byl tu i šašek a jeho rodina! To znamenalo, že někde poblíž musí být taky Kiwi. Hledal její barevný kožich v hloučku vlků, ale nespatřil ji. Nejspíše musela být tedy na nějakém zajímavém průzkumu. Ale proč by ho nevzala s sebou? Arsen se zamračil. Tohle se mu nelíbilo. Přežil, kdyby ho takhle prostě chtěla nezahrnout rodina, nebyl by překvapen, ani kdyby to udělali schválně. Ale tohle by fakt nečekal od Kiwi. Trochu uraženě se rozhodil dorazit za rodinou, vydal naštvaně už z dálky, jak taky ne, všichni ho očividně měli plné zuby?
"No, nazdar všichni, to je od vás fakt pěkný mě nechávat samotnýho..." řekl nabroušeně k ostatním, když se konečně přiblížil na velmi krátkou vzdálenost. Sice si ho nikdo nevšiml, ale asi byli zažraní do toho, co právě dělali, ať už to tedy bylo cokoliv. Možná hráli na babu? No, koho to zajímá, že?
Jenže nikdo mu neodpověděl ani ve chvíli, kdy něco řekl. To už si z něj dělají dobrý den, nebo co? Zadíval se na všechny velmi naštvaně, tohle rozhodně nebylo fér a měli by se laskavě rozhodnout, že je konec s tím, jak na něj kašlali. Jenže nikdo se na něj ani nepodíval. Občas to vypadalo, že už konečně dostane alespoň jeden pohled, ale vždy se ten dotyčný místo toho podíval skrz vlka. A to Arsena štvalo a děsilo zároveň. Začal kolem nich skákat nervózně, chtěl být v jejich zorném poli. Štěkal na ně, chtěl jejich pozornost, kterou nikdy předtím ještě nevyžadoval.
"Hej, tohle už vůbec není vtipný, hej!" pokřikoval na ně, ale nemělo to vůbec žádný efekt. Tohle by tedy od mámy nečekal. Místo toho uraženě nakrčil čumák a rozhodl se místo toho otravovat Varju.
"Hej, kde je Kiwi?" ptal se ho hned, jak přicupital k rodině Varji, ale ani zde neměl vůbec žádné štěstí. Všichni jej zaručeně ignorovali. Arsen už skřípal zubama a naštvaně máchal ocasem.
"Fajn, jak chcete, nebavte se se mnou!" odsekl a kecl si na zem.
Samozřejmě již dávno věděl, že jej nikdo ani neviděl. Tohle musel být nějaký jeho sen. Stále spí! Tohle je jen nějaká noční můra, ze které se probudí, když prostě počká. A nebo jak to bylo? Ve snu nemůže vlk umřít? Vždycky se vlk probere těsně před tím? Opět si povzdechl, to znělo jako hodně práce, ale co jiného mu zbývalo. No a tak prostě šel a přemýšlel, jak by něco takového mohl provést. Nakonec se prostě rozběhl proti stromu a chtěl do něj narazit, když bude mít fakt velký štěstí, prostě umře, že si zlomí vaz nebo tak něco. No a pokud se tak nestane, udělá to prostě znovu. Jenže když měl narazit do kmenu, kmen se prostě rozplynul jako mlha a vlk jím propadl na druhou stranu. Přistál v borůvčí a tím jeho plán byl zmařen.
"No... To alespoň potvrzuje, že jsem ve snu..." řekl si nakonec, když se zvedal ze země a snažil se alespoň trochu oprášit. Podíval se na kmen stromu, který se opět zformoval do své původní podoby. "Otravný," pronesl otráveně a přemýšlel, co jiného by měl zkusit.
Nakonec si řekl, že mu nezbývá nic jiného, než počkat, až tohle skončí. Když počká až do rána, prostě se probudí a bude vše v pohodě. Bude doma, budou tam úplně všichni včetně Kiwi. Proč ale ví, že je tohle jeho sen a stejně všichni ignorují jeho existenci? Pokud je tohle ten typ snu, který může on sám řídit a uvědomuje si, že je ve snu, proč prostě nemůže rodiče donutit mluvit? Je to jeho sen, může si tu dělat, co jen bude chtít. A on přeci chtěl, aby jeho rodiče mluvili.
Opětovně se tedy postavil ke své matce a spustil.
"Vnímej mě, tohle je můj sen a ty mě musíš slyšet!" přikázal, ale vůbec nic se nestalo. Matka akorát za něco skvělýho chválila Einor, jak kdyby dostala ocenění za vlčí mír nebo tak. Mluvila o tom, jak skvělé je mít dvě tak hodná vlčátka, která měla.
"Hej! Víš o tom, že já jsem taky tvůj syn! Měla bys být tak strašně hrdá, proč nejsi hrdá, proč mě ignoruješ!" vztekal se zoufale, ale Aranel si jej jednoduše nevšímala. Jako by snad vlk nikdy nebyl.
"Nevidí tě," ozvalo se za ním. Arsen se prudce otočil. Byl to ten šedý vlk, kterého potkal. Předtím to byl pouze přelud na místě, které umožňovalo vidět živým vlkům ty mrtvé. Vlk ležel na kamenu uprostřed mýtiny, slunce dávalo jeho běžně šedému kožichu nádech barvy, díval se na něj dolů a vypadal obdobně nepřístupně a děsivě jako v lese, kde se střetli poprvé.
"Takže teď mi budeš lézt i do snů!" vyštěkl na něj Arsen přes všechen ten strach. Tenhle vlk ho nějakou dobu terorizoval, ale nikdy nemohl konfrontovat něco, co existovalo jen v jeho hlavě. Tady a teď jej ale viděl.

4/20

Ale on se teď probudil tady. Byl zase zpět doma a nedávalo to vůbec žádný smysl.
Slyšel svou rodinu, slyšel je venku, jak se smějí. Proč se vždycky takhle baví bez něj? Nemyslel si, že to normálně vypadalo takhle, ale zdálo se, že měl pravdu. Vypadal lehce naštvaně, normálně by ho to možná i mrzelo. Ne. Vždycky ho to mrzelo, ale dneska byl naštvaný. Byl naštvaný, že si nikdo nevšiml, že se s ním něco dělo, že během noci bdil a měl pocit, že by musel zabít svět, aby se svého prokletí zbavil. Nikdo si toho nevšiml, nikdo si nevšiml, když dnem a nocí přemýšlel nad řešením jeho problému. Měl ji jen zabít. Nejdřív chtěl vzdorovat, chtěl najít jinou cestu, která by neznamenala zbavit se prakticky jediného svého dlouhodobého kamaráda. Chtěl najít pomoc od bohů... Bude jim to muset říct. Musí jim říct, co se v kopcích stalo. Musí se přiznat, musí jim to říct úplně všechno. Vzpomněl si na Varju, který mu vyprávěl, jak moc se těší na to, až bude mít děti. A pak jak mu říkal všechno o svých dcerách. Srdce měl v žaludku při pomyšlení na to, že bude muset zrovna tomu říct pravdu. Jak vůbec někomu zvládnete říct něco takového? Není to tak, že by přišel a oznámil to jako něco normální. "Ahoj, zabil jsem ti dceru... Nebylo to omylem, tak se nezlob... Promiň?" Takhle akorát přijde o vlastní život, když řekne něco takového. Znovu se pořádně nadechl a vydechl. Nevěděl, co by udělali rodiče, kdyby jim něco takového řekl, určitě by si mysleli, že je blázen, vyhnali by jej na mráz, je to vrah a nějakým způsobem je živý a zdravý. Nezaslouží si přežít, nemůže takhle žít. Jak by mohl vést šťastný a spokojený život, když zabil to jedno z mála, co jej na životě bavilo?