Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 3/10 | Badri | Severní Mahtaë

Fakt to vypadalo, že je přesvědčena o tom, že je bubák. No to mě... Myslel si. Zatočil se na místě, kde bylo trochu hlíny, aby poukázal na to, že přesně tam někde leží jeho malinké tělíčko. Nevěděl, co si vymyslet dřív. "No já se narodil kousek tady... Salumen, tak tam přesně," řekl skoro tak hrdě, jako by to opravdu nejspíše řekl mrtvý vlček. "Jmenuju se Teodorek, moje maminka je Izmaella, tatínek se jmenuje Berek z Hvězdné pěchoty," naříkal během poskytování informací a lhal jak když tisklo. Tohle jej fakt bavilo, někdo mu měl říct, že nejvíc zábavy si užije, když bude oblbovat jiné jen tak pro zábavu. Jen byla velká škoda, že jaksi opravdu neuměl brečet na povel, to by naprosto elevovalo tuto situaci do jiných rozměrů. Škoda... "No já spadl jsem do vody, když jsme si hráli s bratrem Rooseveltem," popisoval situaci, když se tedy vlčice ptala, co se stalo a jak jeden může skončit pod drnem už v takhle útlém věku. Ideální, absolutně neprokouknutelné.
"Já nevím, co mám dělat, protože ... nikdo mi to neřekl," pokračoval smutně jak hromádka neštěstí. "Já spadl z takový tý věci, jakoby strom, když spadne, tak tenhle spadl do řeky, skoro ale ne úplně, chytáš se furt?" tu poslední větu dodal naprosto jiným tonem hlasu, takovým až dospělým, jediná chvíle, kdy nefňukal, než opět zjihl a pokračoval v šarádě. "Ta věc, no kus toho stromu tam byl a já tam byl taky, a říkal jsem si, že z tý věci budu mít nejlepší výhled..." Ano, dámy a pánové, Arsen neví, co je to kmen. Nebo ví, co to je, ale neví, jak se tomu vlastně říká. Natož aby věděl, že tohle byl spadlý kmen...

Červenec 2/10 | Badri | Severní Mahtaë

Byl lehce unavený, to sluníčko fakt dávalo jednomu zabrat. Takže se prostě rozvalil pod keřem a bylo mu hej. Kytku furt měl u sebe a teď jen najít nějaké lepší místo, zadovádět si trochu. Ale teď přišla řada na zasloužený odpočinek. Však přešel řeku, přešel louku, brodil se borůvčím, které bylo vyšší než on. To dá hodně práce i tomu nejsilnějšímu.
Jenže jakmile zavřel očka, už už musel opět alespoň jedno otevřít. Trochu líně začenichal, co to zas cejtí. Fakt jako nebude mít nikde trochu klidu? Nechápal, že nemůže mít pokoj, však je na ultra tajné misi se někam zdejchnout. Nestihl ani otevřít to druhé a už se nad ním tyčila ta nejdivnější vlčice, kterou viděl. A to vyrůstal vedle svého bratra, který byl snad nejlepším ztělesněním divné vlčice, co znal. Na malinkou sekundu se mu přes ksichtík mihlo cosi nepříjemného, zamračil se, možná menší náznak protočení očí, v duchu nadával a bědoval, co mu to sem leze za divnou poběhlici. Ne že by tohle slovo znal... Měl chuť říct: "Co chceš?" On je ta Marfuša pod stromem, ale nemá chuť na žádné čáry máry a podobně.
Ale tak rychle, jako přišel ten grimas, nahodil ten nejmilejší a nejupřímnější neupřímnej kukuč. Říkal si, že je nejskvělejší den na to, aby si z někoho udělal prču. A že on to uměl... Zařadil nejsmutnější výraz. "Vy mě vidíte paní?" řekl smutně, jakoby se mu v životě přihodila tragédie. "Vy jste první, kdo mě vidí," pokračoval a podíval se na květiny. "Je to pár dní, co mě sem přišli zahrabat a všichni plakali, když jsem na ně mluvil, nikdo mi neodpověděl, všichni jen brečeli," zajíkal se a hrál tu nejsmutnější hromádku neštěstí. Snad hraje ducha? Ano! Duch sedící na vlastním hrobě. To je vončo! A ty kytky? Od jeho rodiny jako rozloučení. Arsen je génius.

• Červenec - Slunce (600 slov... Ta sarapetička mi ukazuje 600 slov, jiný počítadla občas víc, nechápu...)
• Prosím o kytky

Pátý den bez mráčku. Pátý den, kdy ani nejhlubší stín lesa totálně nezvládá utlumit výheň, která se snášela z nebe jako trest. Tráva bledla, hmyz utichl a ptáci zpívali, jako by to vzdali. Někteří možná už i pošli. Arsen si odmítal přiznat, že mu to vadí. To by znamenalo slabost - a tu si nemohl dovolit. Ne před sebou. Ne před nikým. Jenže dnes mu žár zalézal až pod srst. Nesnesitelný žár, celý se potil jak prase. Každý krok pálil. Vzduch chutnal jako prach a jistá smrt. Jazyk měl suchý dřív, než ho vůbec vyplázl. A co bylo nejhorší:? Vypadal jako někdo, komu je vedro. A to bylo hluboce ponižující. Nebylo co skrývat. Jak by snad za takových podmínek i mohl? Naprosto nemožný úkol na jeho věk.
Pohledem přejel les. Stín, který býval jeho útočištěm, byl teď taktéž zrádným. Mělký, rozteklý, bez útěchy. Nedalo se věřit tomu, že kdyby si tam třeba zkoušel dát dvacet, ještě by se pak zvládl probudit.
Proto vyrazil na mýtinu. Ne proto, že by tam bylo líp - ale protože to bylo gesto. Výzva.
V tlamě držel květinu. Jedinou, kterou našel, když pátral po něčem hodném boha. Hodného Slunce. Upřímně se ten bůh už postaral, aby z travin najednou bylo jen nicotné seno.
Zastavil se u balvaňáku uprostřed louky. Napřímil se a s klidem, který si musel vynutit, pronesl: "Velké Slunce. O, teplo, světlo, věčné oko. Přináším ti dar. Ne z lásky, ale z respektu."
Položil květinu na kámen a poosadil se vedle. Ocas měl rozprostřený jako vějíř, tlamu pootevřenou, ale ne tolik, aby bylo vidět, jak moc lapá po dechu. Vydržel to. Ne kvůli oddanosti, ale kvůli důstojnosti.
"Přináším ti tuto jedinečnou tebou nezniečenou krásu," pokračoval. "A doufám, že mě za to necháš na pokoji. To je fér."
Celé odpoledne seděl na mýtině jako posvátná socha. Slunce se nehnulo. Jen pálilo. Vzduch byl těžký, dusný, bez pohybu. A on vydržel. Protože tohle byla jeho volba. A jeho pravidla. V noci spal lehce, neklidně. Ráno se vzbudil, květina byla pryč. Zmizela beze stopy. V duchu si to přeložil jako znamení. Oběť byla přijata. Slunce spokojené.
Pak to přišlo. Na západě - šedý náznak. Mrak. Nejprve malý, téměř neviditelný. Ale Arsen mu nevěřil. A dobře udělal. Mrak rostl. Táhl za sebou další. Šedé cáry oblohy se spojily v závoj, který polykal nebe. A Slunce... Slunce couvalo.
"To si děláš legraci," procedil skrz zuby. "Po tom všem?" Slunce ustupovalo. Ztrácelo barvu. Schovávalo se. Zbabělec. Arsen se zvedl, obřadně obešel kámen a s odfrknutím se otočil. Každý krok byl teatrální, pyšný. Když se zastavil na hraně lesa, ještě se ohlédl.
"Byla to tvoje chyba," pronesl. "Ty se zvdáváš tak potupně brzo." Pak vešel pod koruny stromů. Zbytek dne lilo. Déšť se snášel v provazech. Arsen se schoval pod hustý smrk. Mokro se mu prodíralo až na kůži. Ale celou dobu si tiše šeptal: "Tohle je výslech. Zkouška loajality."¨
Druhý den ráno, když bylo nebe čisté, se vrátil na mýtinu. Už bez květiny. Bez řečí. Jen si lehl do trávy, zavřel oči a zhluboka dýchal.
Tentokrát neřekl nic. Protože Slunce ví. A ví, kdo tu doopravdy vládne. A on sám se za sebe styděl. Nejspíše mu z toho všeho horka úplně hráblo a při pomyšlení na všechny ty šaškárny, oc tu zvládl natropit... No nechtějte ani vědět, jakou grymasu pak dělal. Naprosto potupné, Skandální. Celou cestu domů z mýtiny pak brblal o tom, jak se to vlastně nikdy nestalo, že ho snad nikdo neviděl. Během toho si taky slíbil, že už nikdy nebude na Slunce hodný, byl to stejný podrazák a zbabělec, prohrál a spokojil se přecijen s jednou jedinou květinou. Komické.

(Mohu psát zase 2.8)

Arsen was hella hyped to finally show his bro the giant puddle smack in the middle of their forreat. That puddle had been there for, like, foreeever - probs since the last rain - and honestly? It wasn't goin' anywhere anytime soon. For a pup like him, it was a full-on water park with zero chance of drowning. His bro was such a total flop he wouldn't even be surprised if the dude managed to drown in like four inches of water. But his brother? Nowhere.
Arsen spun around a couple times. He yelled out into the void, but all he got back was that loud ass cricket chhhrrrr chhrrr noise. How freakin' poetic. Arsen rolled his eyes so hard it could've been a gymnastic move.
Well, he was here, wasn't he? Might as well enjoy the puddle solo. That's on his bro for ghostin'.
With a big ol'SPLASH, Arsen launched himself into the water, full smol body mode. In this heat, the water felt chef's kiss amazing.
It had been sittin' there for days - maybe weeks? And yeah, it was kinda slimy, but like... meh. Still slaps. Then bam. Outta nowhere, something went plop right on his head. A frog.
Fat. Wet. Cold as betrayal.
Before he could even blink, it let out this nasty lil' "krrRRKK krrokkk" right by his freakin' ear.
Arsen straight-up flinched, nearly yeeted himself outta the puddle. Did he get scared? Nah. No way. Definately not. He just... uh... shifted his vibe. With a grumpy glare, he mentally cancelled the entire amphibian species. And then? He just laid back down. Nose barely above the murky surface, frog chillin' near his ear, and those damn crickets still doin' their midnight EDM set.

Summer, man.

(Mohu psát zase 30.7)

Škytavka

Stává se to velmi spoře, že někdo dostane škytavku. Soudě ale dle výrazu malého Arsena, je to vlastně to nejlepší, co kdo umí. Stále je to jen vlče, které toho moc zatím nezná, ale už teď ví, že není nic vtipnějšího než vlk se škytavkou. ŠKYT. Samozřejmě pokaždé, když se tak stane, je zrovna opodál, chvíli se jen prázdně dívá na toho nebožáka, než propukne v tichý smích. Smích takový lehce škodolibý, takový nepřející, však naštěstí on škytavku nikdy neměl. Smál se, ale nikdy nemohl příliš, jakmile přestal, hned šel na oko vlka litovat a snažil se mu škytavky zbavit. Stejně se pak ale smál v duchu, nevěděl, zda je to zvukem samotným, nebo prostě je rád, když někdo trpí. Svíjet se smíchy nad něčí škytavkou není naštěstí totéž, jako by se smál něčí nakouslé noze nebo podobně. Sotva několikaměsíční vlče tedy vědělo, že minule toto bezbolestné utrpění. Slyšel to škyt? Svištěl hned tam, kde se oběť nacházela.
Šířilo se to jak mor, to bylo vlastně nejlepší. Sem tam se stalo, že když jeden přestal, druhý zase začal. Skočilo to prostě z jeho na druhého a Arsen z toho měl ještě větší prču, protože co je lepší než jeden škytající vlk? ŠKYTAJÍCÍ SMEČKA! Sám pak chudák neví, komu se smát dřív. Samozřejmě nejlepší je, když škytá nějaký jeho sourozenec. Sourozenec = neomluvit se nebo tak není trestné. Skoro vždy musí dělat, že není takový škodolibý, ale u sourozenců si prostě každý myslí, že se jedná o takové to sourozenecké hašteření, ale nikdo nemusí vědět, že si vlastně myslí, jak směšní jsou...
Střeží si každý škyt jako poklad, který nemá jít nazmar. Sám by si ho snad i nahrál, kdyby měl čím, a pouštěl by si ho v noci místo ukolébavky. Škodolibost v jeho očích při každém škytnutí jasně říká: „Ano, pokračuj, tohle je lepší než zpěv ptáků.“ Srdce mu při tom radostně poskočí, skoro jako by měl narozeniny, ale místo dárků dostal koncert nechtěných výkřiků. Šance, že se někdo začne dusit smíchem i škytavkou zároveň, je jen třešnička na dortu jeho zábavy. Škytavka sice odezní, ale Arsenova radost z cizí trapnosti přetrvá ještě dlouho.
Stává se pak podezřele ochotným pomáhat ostatním pít vodu vzhůru nohama – ne z lásky, ale aby to celé mohl zažít znovu.

Vlk vypadal lehce uraženě. A co jako jeho mínus. Fakt to vypadalo, že nemá dobré úmysly, je divný, je tady a Arsen ho nezná. A ačkoliv je trochu jiný než ostatní vlčata, stále je to malé měsíční vlče, které hned skáče do jistých závěrů a nemá rádo cizáky, protože rodiče věčně straší o tom, že se můžou ztratit, vezme je nějaká čajka Smrt či cosi nebo tak.
Co já vím, co dělají vlci s vlčatama! odprskl defenzivně, protože to vypadalo, že si z toho ten maník dělá srandu. Proč si z toho jako dělá prdel. "Tak hele, já jen říkám, že je prý doba zlá a říkalo se, že jsou tu nějací ouchylové, co kradou vlčata a tak, aby s nimi dělali obětní tentononc. Chápeš mě? Takovou tu věc, kdy naskládají oblázky kolem dokola za svitu měsíce v úplňku, obětují jednu veverku a mluví hůř než Quercus," snažil se to nějak popsat, protože vlastně hledal slovo rituál, které ve slovníku neměl. On se snažil vysvětlit, že chodil prostě kolem. Hmmm? A co jako? Stejně není vyloučeno, že je to ouchyl.
"No dobře, tak nejsi ouchyl, ale máš hodně otázek," odfrkl si a přestal být v takové defenzivní pozici. Místo toho se napřímil, aby vypadal o trochu větší, ačkoliv co čekáte od měsíčního mláděte...
Poslouchal ten jeho výbuch slov, který vyhrkl tak rychle, že třeba Quercus by asi ani nevěděl vo co gou, ale Arsen se jen ušklíbl. "Hm, takže jsem střelenej, ale zároveň jsem roztomilý, no dobře, když myslíš..." řekl jsem, jak když jsem tedy přijmul ten jeho kompliment. To už ale vlk nakonec souhlasil, že to pírko tedy donese. No super zpráva. Jenže Arsen si to vlastně vymyslel. Chtěl, aby se vlk šel máčet ke kačeně a během toho by vlček měl akorát tak čas vzít čáru. No ale teď už nevěděl, takže počkal, až se vlk vydá blíž vodě. "Jojo, řeknu ti všechno," utrousil, ale tónem hlasu povzbuzoval vlka, aby tedy šel konat, protože nabídka byla limitována.
Arsen se lehce vzdálil od tůňky, otočil se zády k vodě, protože přesně za ním stál malý tchoř. Tedy alespoň to mělo připomínat tchoře. Bohužel Arsen věděl, jak taková věc vypadá jen z vyprávění, tak to spíš připomínalo pruhovanou veverku, co smrdí. Vtip byl v tom, že tam žádná veverka nestála. Ale v tohle chvíli mu to bylo příjemnější než mluvit sám se sebou ohledně situace. Pojmenoval toho tchoře přímo symbolicky. Quercus - protože smrděli stejně hnusně. Teď to samozřejmě zveličoval, ale tak to prostě pro malého vlka bylo.
"Hej ty, poslouchej mě jakoby,"začal Arsen šeptat do prázdna, aby jej vlk neslyšel. "Zdrhat nebo zůstat?" zeptal se. Tchoř uměl mluvit, však to bylo celé jen v hlavě malého vlka. Ten byl po vzoru bratra lehce skeptický, tudíž nabádal Arsena, aby raději oblast opustili.
"No jasně, jsi posera, a já tu zůstanu!" řekl Arsen rozhodně a tchoř zmizel stejně rychle, jako se objevil. Příště si ho představím jako ropuchu.
Vrátil se tedy blíže tůni, kde čekal na vlka, jestli mu peří donese. Tchoř se objevil na druhém břehu, odmítavě kroutil hlavou, aby naznačil, že se měl prostě pakovat pryč a nesedět tu tak.
Jenže po ani ne sekundě stejně vzal malý vlk stejně na ramena. Vlk nevlk, nezajímalo ho, kdo to vlastně je, nevěřil mu a raději by hledal útočiště u rodičů.

⊳ Pryč od vlka!

Červenec 1/10 | Badri | Severní Mahtaë

Samozřejmě, že by se neměl potulovat nikde sám. Mohl být rád, že smí chodit po Borůvce sám, jenže to mu tentokrát nestačilo. Chtěl začít, co znamená svoboda a zároveň jej zajímalo, co se skrývá za lesem. Jeho prvním úkolem bylo pokořit řeku. To bylo poměrně jednoduché, byly vedra a řeka byla poměrně vyschlá. Díky tomu objevil skvělé místo, kde kameny poskytovaly skvělý prostor pro překročení toku. Upřímně měl stále malé nožky, ačkoliv je největší ze svého vrhu, nebylo to dostatečné. Ale nic jej přeci nemohlo zastavit. Hupsy, hupsy, hups. Lehce nemotorně přeskákal na druhý břeh, kde se oklepal a byl připraven vydat se na cestu. Ohlédl se ještě zpět na Borůvkový les a s úšklebkem vykročil směrem do neznáma. Přeci nebude daleko. Jen na chvíli odskočí pryč, nikdo na to nepřijde.
Po cestě ale našel něco, co ještě v Borůvce neviděl. Ne že by tam květiny nebyly, ale tyhle byly o dost hezčí než to, co rostlo doma. Jednoduše tyto dostaly plusové body za to, že se neokoukaly. Pomněnky se na něj tak pěkně dívaly. Rozhodl se, že je tedy vezme s sebou. Třeba je pak doma dá mámě, aby si u ní trochu šplhl a měla ho nejraději. Ne že by na tom tolik záleželo, ale občas se hodí být ten nejoblíbenější.
Jenomže jak cupital dál a dál podél Mahtaë, potkal další kytky. Tuhle nějaký jetel, šup s ním do tlamy, hele kopretina, šup s ní k ostatním. Takhle cpal do tlamy víc a víc květin, dokud si nebyl jist, že pokud přidá ještě jednu, tak už mu vypadnou úplně všechny. Než se nadál, měl opravdu pěknou kytici, kterou držel za stonky, aby nepomačkal květy. Samozřejmě nevěděl, jak se jmenují znal snad jen kopretinu. A kdo ví, jestli to vůbec kopretina byla. Znal borůvčí, to bylo cool, borůvková sezóna už byla v plném proudu, takže nebyl den, kdy Arsena nebolelo břicho z toho, že se bobulí nacpal k prasknutí.
Řeka, podél které cupital se ale stávala divočejší a divočejší. Možná by bylo lepší, kdyby si na chvíli odpočinul. A tak našel menší křovíčko, které poskytovalo dostatek stínu a zároveň dost velký rozhled kolem kdyby náhodou. Tady se posadil do stínu a kytici položil před sebe. Bylo celkem vedro, začínal mít žízeň, ale nebyl idiot, aby zkoušel pít z té divoké řeky. A tak si musel nechat zajít chuť.

Vlk nějak nemohl uvěřit, že by snad po něm někdo chtěl, aby vlezl do vody a hnal se za nějakou cetkou. Probůh to nevidí, jak to péro muselo trpět? Však tý trubce s křídly uteklo a už se ani nevrátí. Jak jen může vůbec žít? No dobře, dost bylo toho divadla...Takže mu prostě nepomůže, no dobře, to si bude pamatovat.
Byl nejspíše jeden z těch rádoby maskulinních samců, kteří si neumí představit, že by je snad někdo nazval roztomilými, rozkošnými, či je snad viděl někdo někdy brečet. No dobře, to si ani Arsen neumí úplně představit.
Ani bejt strejda se mu nelíbilo. Co on věděl, prostě voněl jak smečka. Dokonce i jako jeho vlastní rodina. Takže asi musel být jejich dobrej kámoš nebo tak. A teď se nad tím čertí? Ne že by Arsen nějakého strejdu nebo tetu chtěl. Absolutní bulshit, vůbec nic takového přeci není třeba...
Ale vlk se pak začal moc a moc vyptávat, což Arsen nechápal. Netušil, že jejich pach by snad měl indikovat, že jsou příbuzní. Tedy jako věděl, jak něco takového asi funguje v praxi, ale v noře se toho vlče moc nenaučí a ještě půlku toho, co teda během pobytu v úkrytu slyší, tak zapomene. Tudíž to pro něj nebylo vůbec řešením. Spíš jej napadlo něco trochu jiného. Víte jak, jakmile se vlče začne toulat úzamím smečky samo, je mu od rodičů cpáno do hlavy, že nemá mluvit s cizími, že jsou tu samý zlouni, co žerou malý vlčata atd.
On mě chce unést! Je to čorka. Normálně se za to vůbec nestydí. Nejdřív tu špehuje a teď bude krást děti. Počoruje mě jak nic. No ty kráso...
"Počkej, co po mně chceš?" zeptal se lehce nedůvěřivě. Vlk měl nějak moc otázek a to není určitě žádné dobré znamení. Proč by mu jako vůbec něco měl říkat. "Já už vím. Ty jsi čorkovlk, já to věděl, chceš mě počořit pryč, tak to vůbec," řekl odmítavě. Jestli chce ukrást nějaké vlče, tak pěkně prosím, ať si vezme Quercuse, ten je malý a neschopný. To ale tenhle vlk vůbec neví.
"Tak hele čorkovlku, vůbec na to ani nemysli, moji rodiče jsou bety a natrhnou ti zadnici, jestli se mě jen dotkneš," šňafl, což při jeho velikosti bylo až komické. Tu představu nesnášel. Věděl moc dobře, jak vtipně vypadá, když se zlobí. Nejhorší na tom je, že jej takto nikdo nebude brát vůbec vážně.
"Když zachráníš to pero, tak ti to řeknu, ty ouchile," řekl a přemýšlel, zda by nebylo lepší, kdyby se pro jistotu šel schovat za balvan kousek od nich. Chvíli váhal, ale nakonec došel k tomu, že by mu to pravděpodobně stejně bylo naprosto k ničemu. Takže raději zaujmul lehce defenzivní postoj, kdyby se už ten vlk měl k čorování vlčat takhle rychle.

Nějakou chvíli to trvalo, než si všiml, že není sám. Teď jeho i kachnu někdo pozoroval zpovzdálí. Obrátil skoro celé své tělo, aby se na vetřelce podíval. Chvíli na něj jen zíral, občas koutkem oka hodil po kachně, aby se náhodou nerozhodla zdrhnout. Už chtěl říct něco jako "Ahoj", "Kdo sakra jsi" a podobně, jenže to zahlédl něco zvláštního.
Plulo to na hladině. Velké hnědé cosi se vznášelo směrem k němu. Nikam to nespěchalo, ale zdálo se, že to cosi utíká od kachny, jako by snad byl předtím jejím zajatcem. Arsen musel zamžourat, aby viděl pořádně, co to vlastně je. Ta kachna ztratila pero! A ne jen tak ledajaké, bylo velké a výstavní. A už nechtělo být s kachnou.
"Čučaj na to, ona ztratila péro, vem jí ho, prosím, utíká jí, musíme ho zachránit," žvatlal směrem k vlkovi, zatímco netrpělivě poskakoval na břehu. On do vody nemohl, nebyl blbej, však neumí plavat. A ačkoliv tohle cosi, co trochu připomíná tůň, nebylo zas tak hluboký, malý vlček moc dobře věděl, kde jsou prozatím jeho limity. Ale pak přesunul pozornost zpět na vlka.
"Uh, páchneš... tedy chci říct, voníš jako ti ostatní, jak roztomilé..." řekl jen tak do větru, když konečně začenichal. Doteď neměl čas nad nějakým vlkem přemýšlet. Smrděl stejně jako zbytek jeho lehce nudné a pohádkové rodinky. Jen neuměl moc dobře říct, zda je to jeho pach, nebo se třeba jen dlouho muchloval s někým z jeho rodiny. Jeho rodina byla větší než průměrná rodina Gallirei a Arsen věděl, že nějaké jiné sourozence má, ačkoliv viděl zatím jen ty, co se s ním dělili o místo v děloze. "Voníš jako já, to nebude náhoda," došel závěru. "Takže ty jsi nějaký strejda smečky, či?" optal se, aby věděl, kam si zaškatulkovat tohodle divnovlka. Mohlo to od něj vyznít lehce drze, ale on byl malé vlče a teď stál nějaký mončičák a ani neuměl nejspíš mluvit. Stále doufal, že bude pero z vody zachráněno, ale třeba byl ten vlk tak neschopný, že ani do louže nevleze zachránit onen krásný poklad utíkající od kachny.

⊲ Borůvkový les

Arsen byl u tůně už dobrých pár minut, a pořád neviděl nic víc než ten nicotný kousek jablka. Nudil se. A když se nudil, začal přemýšlet. Jenže než stihl pořádně uchopit myšlenku, jeho pozornost se přesunula jinam. Nejdříve jej vyrušilo jen tlumené žbluňk. Jenže pak to bylo další a další žbluňk, vodní hladina se celá zvlnila a on prostě musel zvednout hlavu, cože jej to dělí od osvícení.
Na hladině mezi těmi všemi rozmočenými jablky, se vznášela ona - vypelichaná kačena. Vypadala fakt zuboženě, nejspíše unikla smrti jen tak tak. Kdyby Arsen uměl plavat, nejspíše by se ji pokusil dodělat, no bohužel teď byl rád, že chodí a hlavně byl rád, že jej vůbec někam pustí samotného. Furt mu cpali nějaké doprovody, ačkoliv prostě to zvládne sám. Tedy on si to alespoň myslel. Dokázal být už teď díky tomu lehce podrážděný, ale kouzlo bylo v tom, že to nikomu nedá najevo. Vraťme se ale zpět k té kachně.
Byla malá, nafoukaný výraz, vypelicháná a flekatá. Tohle malé létající hovínko prostě přiletělo, že to tu celé obsadí. To už se pomalu Arsen dostával na nohy, aby jí to pořádně vysvětlil. Trochu se zakolíbal ze strany na stranu, aby neztratil rovnováhu. "Ty potkane malá, počkej až tě chytim do tlamy!" začal na kachnu hulákat a už si to štrádoval k té velké louži. Vlastně si ani nebyl jistý, co to potkan je, ale něco takového bylo fuk. Kachna se na něj otráveně ohlédla. Nejspíše už si stihla vyplnit veškerou dokumentaci ohledně jejího nového domova, no teď má někdo námitky? Udělala několikrát naštvané kvák, načež Arsen reagoval taktéž. Začal zasypávat kachnu nadávkami, které slyšel, jenže to se té hnědé kachně vůbec nelíbilo. Nemusela mu rozumět, aby moc dobře věděla, že jí Arsen posílal do patřičných míst.
A tak máchla křídly, hladina se opět zvlnila, než se prakticky mžiknutím přitáhla k vlčeti. Než stihl zareagovat — protože kdo by čekal útok od něčeho tak směšného — kousla ho do ocasu.

DO OCASU!

Zavřeštěl. Ne nahlas. On nekřičel, samozřejmě že ne. Jen velmi důrazně zavrčel a vyskočil jako péro z pastičky. Otočil se s výrazem někoho, komu právě urazili důstojnost. Z očí mu sršely blesky, srst měl mírně rozježenou a ocas dramaticky vytočený na stranu.
Kačena mezitím v klidu odplavala zpátky, jako by nic. Jako by neporušila základní pravidla vesmíru. Jako by se právě neodvážila dotknout něčeho jeho. Arsen na ni ještě dlouho zíral, v hlavě si sepisoval další legendu. Tentokrát o tom, jak statečně čelil divokému vodnímu netvoru, který ho zákeřně napadl.

Dodatečně hlásím, že budu posílat úkoly za vlče a neherní :)