ÚVOD
Arsen je na první pohled naprosto normálním, zdravým vlčetem. Může se pyšnit tím, že je ze svého vrhu tím nejstarším, vizuálně největším a nejrychleji se učícím. Vyrůstá od narození v milující rodině, která nikdy nebyla ničím výrazně rozpolcena. Matka byla již zběhlá ve výchově ratolestí, Arsen byl součástí jejího třetího a zároveň nejspíše posledního vrhu. Ale ani zkušenosti nepomůžou, pokud je Arsen tím malým zvídavým průzkumníkem. Již od velmi brzkého věku měl tendence se úmyslně ztrácet, ačkoliv znal následky. Nepotřeboval nikoho jako doprovod - byl přece o tolik lepší.
Bylo mu naděleno opravdu rychlé učení, možná prostě díky jeho bystrosti. Nic mu netrvalo pochopit dlouho, chodil jako dospělý skoro bez námahy, mluvil velmi plynule za krátkou dobu, znal slova a věci, o kterých nikdy neslyšel a nikdy je neviděl. Bylo to až podezřelé. A tak sám mlaďoch začal tento um skrývat. Záměrně mluvil stejně nebo ještě hůř než jeho běžní vrstevníci, schválně zaškobrtl, upadl... byla to hra na něco, co vlastně nebyl. Sám si s tím nikdy nelámal hlavu, pouze mu to přišlo zvláštní. Jako by snad už všechno jednou zažil. S přibývajícím věkem mu ale začalo docházet, že se uvnitř tísní společně s ním ještě cosi jiného.
TEN OPRAVDOVÝ NEFALŠOVANÝ ARSEN
Je v nitru jako každý jiný - vše ho zajímá, vše chce slyšet, chce také zažít vše jako první, minimálně pokud jde o prvenství mezi jeho sourozenci. I přes svou náturu objevitele má silné vazby na domov, nejlépe řečeno Borůvkovou smečku a rodinu. Od narození se sice snaží být velmi samostatný, ale to nic nemění na tom, že je má velmi rád. Neřekl by to nahlas, bude protestovat, když s nimi má trávit volný čas, a z jeho bratra si div neprotočí oči v sloup při pohledu na to, jak se to podřadné mládě věčně chová. Ale minimálně rodiče a sestru ze svého vrhu miluje. Občas má pochyby, ale to jen, jako by mu je nějaký šotek našeptával. Prý byli všichni do jednoho slaboši, bez jakékoliv šance na přežití v těžkých situacích. Ale tohle si Arsen nemyslel... ne? Spíše se mu to občas vkradlo do hlavy jako stín. Takový ten stín, co jeden vidí pouze koutkem oka, ale pokud se na něj budete zkoušet zaměřit, jednoduše tam nebude.
Je opravdu tvrdohlavý a mírně povýšený, myslí si o sobě trochu moc, což nejsou nejlepší vlastnosti do dospělého života. Chtěl by mít pravdu skoro za každou cenu, ale také velmi v ojedinělých chvílích dokáže uznat chybu. Má pocit, že je mu věčně křivděno, že se na něj jiní dívají shora, že nedostává tolik uznání, kolik by si zasloužil. Překypuje soutěživou povahou, ale příliš často hraje nefér. A když i tak prohraje, zuří v sobě, ačkoliv to nedá znát. Stejně tak je netrpělivý, chtěl by vše hned a rychle ztrácí zájem. Nerad si kolem sebe udržuje něco nebo někoho, kdo aktivně nepřispívá k honbě za tím, co aktuálně chce. Neumí pracovat s vlastními emocemi, ostatní kolem něj jsou až příliš emocionální, a to z nich v jeho očích dělá slabochy. Když ho něco bolí, dusí to. Když jej něco dojme, zatne čelist. Jednou za čas se ale stane, že i jeho zásobárny emocí přetékají. A to je jeden z mála necílených momentů, kdy je možné ho vidět přesně takového, jaký je: frustrovaného, v koutě, možná i zmateného ze své situace, vzteklého a mírně lítostivého.
Nedává nic zadarmo, u něj je nutno si vše zasloužit. Umí být laskavý, vnímavý, pozorný - ne s každým a ne vždy ze správných důvodů, ale i to se počítá. Pokud vás považuje za hodné své pozornosti, umí být výborným společníkem. Je s ním zábava, máte pocit, že vás opravdu poslouchá, že vás chápe, a možná to tak opravdu i je. Jenže nikdy nevíte jistě, co všechno si přitom poznamenává do svých „vnitřních map“, a hlavně co s tím udělá. Ale to není něco, co by vlče přeci dělalo, že?
STÍN, KTERÝ VIDÍŠ JEN KOUTKEM OKA
Běžná vlčata nevnímají ostatní jako šachové figurky, nesnaží se neustále analyzovat, zda jsou vůbec dostatečně prospěšní jejich potřebám nebo pozornosti. Nejdříve si ani neuvědomoval, že je něco špatně, byl na to příliš mladý. Jenže občas, jako by jeho mysl zachytila cizí myšlenku. Jako by svou hlavu neobýval sám. Je tam něco příliš chladného na jeho věk, příliš vypočítavého, aby to byla jen dětská nátura a zvědavost. Slova, která by jindy nikdy neřekl, se mu někdy derou na jazyk sama, a když je vysloví, cítí se okamžitě nepatřičně, neboť neví, odkud se to v něm bere. Zároveň cítí jakousi nepřirozenou spokojenost - ne svou, ale cizí, která se mu rozlévá pod kůží.
Někdy je to jen rychlý šepot, který zmizí dřív, než ho stačí zachytit. Jindy trvá déle, a Arsen má pocit, že už to není úplně on, kdo se dívá skrz jeho vlastní oči. Nemá pro to jméno, zároveň se ale bojí, co by objevil, kdyby sám v sobě pátral hlouběji. Ale ON tam je.
ON opravdu nemá jméno - kdysi jej měl, ale teď už to není důležité, že? Stejně by jej tomu pískleti nesdělil. Pobyt v těle naprosto cizího smrada nebylo něco, co by ON volil před nevyhnutelnou smrtí. Jeho tělo bylo pryč, na místě naprosté prázdnoty. A málokdo si dokáže představit, co „prázdnota“ znamená. Nebylo tam slunce, ani pevná půda pod tlapami, žádný vánek, nebyly tam uši, které by mohly stín vnímat. Byl tam on sám a jeho vlastní duše, která taktéž něco postrádala... A teď je tu. Někdy šeptá, jindy zase křičí, a čím víc dní plyne, tím častěji má vlče pocit, že ten stín řídí jeho tlapky, užívá jeho hlas a tráví jeho vlastní myšlenky jako jed.
ON má zálibu v prasklinách - v neštěstí, slabosti, utrpení. Vždycky je vyhledával. Nebyl divoký a neovladatelný, a nejspíše právě proto tato metamorfóza probíhá velmi potichu a bez povšimnutí ostatních. Tenhle druhý má trpělivost starého lovce, který ví, že kořist jednou udělá chybu. Vždycky využíval slabin a chyb ostatních. Jeho uměním bylo splynout a adaptovat se, tvářit se jako přítel, který vás ale později bodne do zad pro vlastní sobecké cíle. Přesně věděl, kdy říct správná slova, kdy dát najevo správné gesto, emoce znal z chování druhých a dokonale je uměl napodobit - ostatně skoro žádné své vlastní nikdy neměl. Teď je hladový po pomstě, vlastně ještě neví, komu se bude mstít, ale je si jednoznačně jist, že potečou karmínové řeky, ať už tlapami smrada, nebo jeho vlastními.
Arsen se najednou ocitl ve světě, kdy mu smrt přijde z nevysvětlitelného důvodu jako cosi naplňujícího a humorného, utrpení jiných je hudbou pro jeho uši... A on trpí v koutě, stydí se, že by něco z toho snad mohlo být jeho vlastními myšlenkami. ON je jako voda, která si najde cestu každou prasklinou, a ty praskliny se v Arsenovi pomalu zvětšují. S každým měsícem se jejich hranice více a více prolínají. Arsen stále dokáže vzdorovat, ale chvíle, kdy se cítí být plně sám sebou, jsou kratší. A jednou možná nebude rozdíl mezi tím, kdo se směje, kdo mluví a kdo se dívá skrz jeho oči.
Do té doby bude bojovat, i kdyby jen v tichu vlastní mysli. Protože ať už je ON kdokoli, je jasné jediné - neodejde sám od sebe.
ZAJÍMAVOSTI
Uvnitř Arsena již od narození pobývá i jiná vlčí duše - Rigel. Vlk, který momentálně permanentně obývá limbo, našel způsob, jak alespoň částečně z tohoto místa, které se nachází mezi světem živých a světem mrtvých, dostat. Díky tomu vlče ztrácí kontrolu nad svou spíše nekonfliktní náturou a naopak je nuceno být velmi podobný tomu druhému. A věřte, že právě ten druhý naopak konflikty s jinými naprosto miluje. Arsen jméno vlka nezná, vlastně nechápe celou situaci, myslí si, že je blázen, zlý vlk...
Často se mu díky přítomnosti vlka v hlavě stává, že poznává místa nebo vlky, které znal ON ještě za dob mezi živými. Mladý vlk má tedy lepší orientaci na místech, která třeba vůbec nikdy nenavštívil, ale druhý vlk naopak ano.
Vše se naučil až moc rychle. Proto mezi dospělými dělá, že není tak sečtělý a znalý. Ačkoliv by se rád vychloubal, že je v něčem o dost lepší, něco mu napovídá nechat si takovou věc pro sebe. A právě proto schválně občas plácne nesmysl, dělá, že nezná správná slova, občas zakopává naoko o vlastní tlapky...
Narodil jsem se první. Samozřejmě.
Zatímco moje sestra vypadala jak vyoraná krysa a můj bratr se ani ještě neuráčil dostavit, já už věděl, co je svět zač. Ušetřím vás všech těch zbytečných detailů. Nikoho samozřejmě nezajímá, jaká byla zrovna teplota vzduchu, jak příšerně jeskyně páchla a co přesně se událo během toho, když jsem vás poctil mou přítomností.
Osud mi nejspíš záviděl, takže jsem byl potrestán hned dvěma sourozenci, jak už jsem na začátku příběhu zmínil. Einor je přesně ten typ, co by se raději udusila, než přiznat, že potřebuje obejmout. Kdyby mohla, vyhlásila by osobní válku každému, kdo se k ní přiblíží na méně než délku ocasu. Jenže ona je asi mentálně jinde — nechá si kdeco líbit a pak ještě trucuje. A i když se tváří, že by vás klidně nechala chcípnout v závěji, ve skutečnosti by kvůli vám mrzla první, jen by u toho neřekla ani slovo. Pokud bych si měl z těch všech lůzrů vybrat jednoho, Einor je asi moje nejoblíbenější. Samozřejmě si něco takového těžko přiznávám.
Na druhou stranu můj brácha - malej, neschopnej a otravnej. Klidně bych ho bez mrknutí oka vyměnil za okousanou větev. Nic takového nemůžu říkat nahlas, ještě by si ostatní mysleli, co jsem to já za nepříjemného bastarda, ale kdybyste jej poznali, museli byste mi dát za pravdu, že je prakticky nepoužitelný. Nejhorší na tom je, že ho musím trpět. Jak bych pak mohl vypadat dobře, když vedle mě stojí taková pochybná existence?
Rodiče? Až příliš hodní a správní na to, abych se s vámi o nich nějak rozplýval — radši o nich mluvit nebudu, stejně byste z toho nepochopili ani půlku. Smečku asi taky zatím zmiňovat nebudu, třeba se k tomu dostaneme příště, až budu mít víc nálady o tom něco vyprávět.
