Příspěvky uživatele

// Loterie 3/5

S tímhle vlkem byla fakt sranda, skotačil totiž úplně stejně jako já, na rozdíl od ostatních vlků okolo nás. Když se pak svalil na záda, velice jsem se na něj usmál tak, jak jsem nejlíp dovedl, a pak ho s tím svalením se na zem tak trochu napodobil, takže jsem nakonec ležel vedle něj a zíral na ranní nebe, ze kterého pořád padal sníh. Máchl jsem packou do vzduchu, “hodně sníhu,“ hlesl jsem a otočil na vlčka hlavu. Líbilo se mi, jak je velký a chundelatý, snad taky jednou budu tak chundelatý! začal jsem se tělem posunovat, až jsem se vměstnal přímo vedle něj. Chtěl jsem se ho dotýkat, abych věděl, jak je ta chundelatá srst vlastně jemná. A že panečku fakt byla. “Jsi hezkej vlk!“ zároveň s pochvalou jsem se na něj usmál. Navíc měl taky hezkou ozdobu na hlavě, kde ji asi vzal?
Převalil jsem se na bok a pak vyskočil na nožky, to ležení už mě moc nebavilo. Oklepal jsem ze sebe sníh, odfrkl si a porozhlédl se kolem, kde asi byla mamka? S našpicovanými oušky jsem hleděl do prázdna a očima ji hledal, kam šla? trošku jsem zneklidněl, nicméně tu byly ségry a taky ten chundeláč, tak se asi nic hrozného nedělo. Zavrtěl jsem teda ocasem, abych všem řekl, že je to v pohodě, a pak koukl na vlka s otazníkem v očích, co budeme teď dělat? Navíc, když jsem zavětřil nosem, ucítil jsem tu nějaký různý pachy... Bylo to trochu jiný, než jak voní mamka nebo ségry. A nebo táta, i když ten už byl docela dlouho pryč a já ani nevěděl, kdy se vrátí a kam vlastně šel. “Co to tu voní?“ naklonil jsem hlavu trochu na stranu a koukl na šedáčka. Už jsem zapomněl, jak se jmenuje, ale bez tak to bylo moc dlouhý jméno.

// VAK; úkol č. 13 - Kouluj se s jiným vlkem

Šlehnul jsem nezbedným pohledem po mámě, abych zkontroloval, že je poblíž a nikam neodešla, to bych za ní totiž hned pelášil taky, nicméně potom jsem s rozverným hlasitým zaštěkáním dal vlkovi naproti najevo, že chci hrát tu hru, ať už jako jde! S připlácnutým hrudníčkem na zemi jsem mával oháňkou jako o život, na té mé vystrčené prdce k obloze vlála jako nějaká vlajka.
A najednou, když jsem na moment ztratil pozornost a má roztržitá očka vyhledávala ségry, abych věděl, co dělají, přistála na mě kupka sněhu. Leknutím jsem zamrzl na kratičký moment na místě, ale vmžiku jsem se z toho oklepal, hlasitě se začuřil a vyběhl směrem k němu. On obíhal kolečka kolem mě, tak já zase kolem něj, ale pak mě napadlo, že bych mu mohl třeba vpálit na ten medvědí kožíšek jednu pěknou kupu sněhu vytvarovanou do kuličky. Napadlo mě to jen tak, z ničeho nic, vážně! Zpomalil jsem do klusu, a stále pobíhajíc okolo vlka dokolečka jsem přemýšlel, jak vlastně takovou kuličku správně uplácat?
Prudce jsem zastavil na místě, s rozčapenýma nohama se usmál na vlka, kterého jsem vůbec neznal, a zavrtěl na něj ocasem. “Koule!“ štěkl jsem nadšeně, odfrkl z nosánku sníh a začal si pečlivě s tou největší snahou, jakou jsem dovedl vynaložit, hrabkat kupku sněhu. Pak jsem ji packami uplácal, zespodu nabral a rošťácký s hlasitým zavýskáním hodil na vlka. “Kouleee!!!“ zařval jsem a honem rychle, dokud se vlk nevzpamatuje z mého suprového útoku, si začal plácat další, abych ji po něm mohl znovu hodit. Vlastně plácat takové kuličky bylo fakt zábavné, i když ne úplně tak snadné, jak to zprvu vypadalo. Tahle druhá kulička se mi v packách rozpadla, asi jsem ji neuplácal dost pevně. Neměl jsem ale čas se vztekat, protože naproti byl ten vlk a jestli ho honem rychle něčím nezasáhnu, určo zasáhne on mě! Nahrabal jsem na něj teda packama trochu sněhu, abych ho něčím zabavil, a pak si kuličku znovu uplácal. Sice nebyla pěkná, nebyla uhlazená a sotva držela pohromadě, ale povedlo se mi ji znovu hodit. “Bléééé!!!“ vyplázl jsem na něj škodolibě jazýček, když ho koule strefila do boku, a hravě oběhl kolečko kolem něj. Ta hra s ním mě fakt bavila! Super hrací kámoš, tenhlencten strejda!!! Miloval jsem hry.

// VAK; úkol č. 11 - Blbni ve sněhu

Když mamka přišla a pořádně mě pochválila, celý jsem se zatetelil. S úsměvem jsem na ni hleděl jako na obrázek, tenhle pocit, být za něco pochválený, byl prostě skvělý. Pyšně jsem se podíval na svoji uplácanou hromádku, vážně se mi celkem povedla, takže ta pochvala byla oprávněná!
Znovu jsem se na mamku ohlédl, ale ona už se zas věnovala ségrám. Proč si jich všímá víc jak mě? s táhlým zamračením jsem si sestry prohlédl, plácaly jazykem ve vzduchu ve snaze chňapnout nějakou tu padající vločku, no copak to bylo tak zajímavé, aby strhly máminu pozornost jenom na sebe? Tak to ne! zavrtěl jsem rázně hlavou a trochu naštvaně si dupnul tlapkou do sněhu, ten se okamžitě rozprskl všude kolem. Chtěl jsem, aby si mě mamka všímala trochu víc, možná si se mnou hrála nebo se mazlila. Kde je vlastně táta?! očkama jsem zakoulel po okolí, ale nikde jsem ho tu neviděl. Škoda.
Vyvalil jsem se bez dalšího otálení do sněhu přímo na placáka na záda, pořádně to tělíčko žuchlo a sníh tak okolo mě odhodilo do stran, hezky jsem se do něj propadl a ležel jsem v hloubce, páč sněhu napadlo už docela dost. “Mámo!“ zavolal jsem a začal plácat packama kolem sebe, ale pak mě napadlo něco jinýho. Co takhle! sunul jsem roztažené pacičky nahoru a dolů a vytvářel tak ve sněhu andělský obrazec, samozřejmě jsem ale nevěděl, co dělám a o co přesně jde, prostě mě to jen tak napadlo. A celkem mě to i bavilo. Křenil jsem se od ucha k uchu, sníh byl vážně zábava. Vyskočil jsem na nožky, snažil jsem se ten vzniklý obrazec neporušit, vypadal totiž docela hezky. “Mamkoo! Dívej! Dívej, co jsem udělal!!“ zahalekal jsem na ni znovu, páč vedle mě pořád nebyla a to mě trochu štvalo. Pak mě ale napadlo zavrtat do kupky sněhu čenich, takže jsem hlavu vrazil, co nejhlouběji to jen šlo, a vrtal jsem s ní v tom sněhu jak krtek krtinec. Byla to docela sranda, občas jsem se jen nadýchl, pač ve sněhu se dýchat dost dobře nedalo, že jo, ale jinak jsem vrtal a vrtal. Až už mi to pak přišlo nudný, tak jsem zastavil, zařehtal se a kouknul na tunýlky, které jsem tou hlavou vytvořil. Bylo jich hodně!
Když jsem se zrovna díval po ségrách a chvíli odpočíval a vydýchával se, uvědomil jsem si, že na nás kouká nějaký cizí vlk. Naklonil jsem hlavu zlehka na stranu, kdo to byl? Naklonil jsem ji ještě na druhou, třeba bude vypadat z druhé strany jinak, ale... Nevypadal. “Mámo!“ štěkl jsem s otazníkem na konci, ale nakonec jsem se na to vyprdl a k cizákovi se s úsměvem a zavrtěním ocasu rozeběhl. “Hra!!!“ vřískl jsem na něj akčně a hlasitě, přímo před ním se k němu otočil zády, nahodil hrba a začal na něj packama metat kupy sněhu. Byla to sranda, děsně jsem se u toho smál! Bavilo mě to. “Sníhová bitkáá! Joo!“ zahulákal jsem. Hrabání mi fakt šlo!

<< úkryt

Ťapkání bylo moc pomalý, holky se rozběhly a já chtěl taky. Nebudu přece zůstávat pozadu, že. Nožky mě už docela poslouchaly, takže jsem se rozběhl za nima. Já taky, já taky! prudce jsem však zabrzdil, až jsem málem přepadl dolů, ale ne proto, že tam byla vyvýšenina, ale proto, že mamka zakřičela. Lekl jsem se. Rozpačitě jsem se na ni ohlédl, a s divoce bijícím srdíčkem z toho běhu jsem zůstal stát na místě. Co je?! Nechápal jsem, co to dělá, dokud nezačala jednoho po druhém sundávat na zem. Oh, aha, usmál jsem se a nadšeně se celý zavrtěl. Mamka byla starostlivá, to se mi fakt líbilo. Ale trochu jí to trvalo, už jsem se nemohl dočkat, až budu taky dole.
Packy mě studily, když mě máma položila. Stáhl jsem uši k hlavě, nebylo to tu tak příjemné a teplé jako v té jeskyni, jak tomu mamka říkala. Sníh? “Takže to je sníh?“ povytáhl jsem zvědavě obočí. Ještě jsem trochu drmolil, občas se mi zamotal jazyk, ale mamka mi vždycky rozuměla a věděla přesně, co chci, i když mi nebylo dobře rozumět. “Aha,“ hlesl jsem, pozorujíc mámu, jak hrabká. To je dobrý! S rozběhem k ní jsem se zazubil, sníh byl prima!! Hrabání bylo prima!! Zábava! Rozhodl jsem se to taky zkusit, taky se mi podařilo vyhrabat menší kopeček, ještě jsem ho pak packama uplácal, aby hezky držel. Když jsem pak porovnal mámin kopeček a ten svůj, usoudil, jsem, že je ještě moc malý, tak jsem tam trochu sněhu ještě přidal a znovu ho uplácal, aby hezky držel. “Dívej, mámo!“ zahalekal jsem a snažil se tak čapnout její pozornost dřív, než to udělají ségry, pač mi neušlo, že jedna z nich spadla na zem. Kdyby spadla pode mě, asi bych jí pomohl na packy nahoru, ale ona spadla pod Kezi, takže... Takže jsem se jen pousmál, zavrtěl ocáskem a pak očima hledal mámu. "Mámo!!!" zahulákal jsem znovu, pač pořád ještě nešla, a já ji u sebe chtěl teď hned!

// 1

Nebavilo mě jen tak polehávat, začínal jsem se nudit, a navíc mě zajímalo, co je to vlastně za místo? Podíval jsem se na mamku, pořád jsme tu s ní byli schovaní, asi tady budeme navždycky. Tiše jsem si povzdechl, přičemž jsem se vesele pousmál na ségru, která se na mě zaujatě dívala. Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi pokoušel použít nožky tak, jak to dělává máma, ale nedařilo se mi to, tak co třeba dneska? dlouze jsem zapřemýšlel, jak na to, ale nakonec jsem je prostě jen poskládal pod sebe a snažil se zvednout tělíčko nahoru. Chtěl jsem ťapat, to povalování mě nebavilo!
Párkrát jsem spadl na zadek, ale protože jsem to moc chtěl, pořád jsem se o to snažil... Až jsem nakonec fakt zůstal stát. Vítězoslavně jsem pohlédl na mamku, jestlipak mě pochválí, ale nebyl čas ztrácet čas. Chtěl jsem se podívat, kde to vlastně jsme?
Rozhodl jsem se ťapkat, ač nemotorně, podél stěny. Neměl jsem ani tak strach, spíš jsem byl hodně pozorný, totiž co kdyby tady na mě náhodou vybaflo nějaký strašidlo? To bych pak musel hodně rychle utýct, zavrtěl jsem ocáskem a zazubil se. Teď jsem se konečně bavil! Miloval jsem průzkumy. Našel jsem občas něco tvrdýho, občas něco měkkýho, co stálo za přezkoumání, ale jinak nic zvláštního. Byl jsem trochu zklamanej, čekal jsem, že to tu bude zajímavější. Tak si aspoň vezmu tohle, zrak jsem upíral na kus dřevíčka, kterej se mi docela líbil. Vypadalo to jako fajn věcička na žužlání, takže jsem ji chňapl do tlamy, koutkem oka zkontroloval, jestli je čisté okolí a ségry by mi ho nechtěly vzít, a pak jsem vystartoval kolem mamky někam pryč, kde bych si ho mohl v soukromí okousat. Můj běh byl sice vážně pomalý a nožičky byly pořád trochu vratké, ale tak nějak to ušlo.

Zastříhal jsem ušima a zpozorněl, protože od mamky se ségrama vycházel nějaký hluk a chichotání. Co to tam dělají? naklonil jsem hlavu nechápavě na stranu, pak shlédl na větvičku, kterou jsem našel a kterou jsem si držel pevně mezi tlapkama, ale nakonec mě přemohla zvědavost. Nechal jsem tu větvičku tady, bez tak se za ní pak vrátím, a přicapkal jsem za nima. Ségra tahala mamku za ocas, taky bych to rád zkusil! S úsměvem jsem zavrtěl ocasem a kecnul si na zadek, byla sranda je pozorovat. Jenže dřív, než jsem se k tomu mohl dostat, se mamka zvedla, oblízla mi čenich, mokrý, MOKRÝ!!! kterej jsem si pak packou otřel, protože se mi to moc nelíbilo, a navrhla, jestli nepůjdeme ven. Asi ji to tahání za ocas moc nebavilo. Ven? Jako kam? Jak ven? hleděl jsem na ni poněkud nechápavě, co znamenalo jít ven? Kouknul jsem směrem, kterým ukázala. Faktem bylo, že tam byla svítící díra, ale nikdy mě nenapadlo, že by mohla někam vést. Myslel jsem, že to tam prostě končí a šmitec, šlus! Navždycky budeme žít v týhle díře, ale mě se možná ta díra líbila, cítil jsem se tu dobře. Sice tu byla nuda, ale bezpečno. Ale jo, půjdem ven, chci zkoumat nový věci! Třeba najdu větší ty věci na žužlání. Delší a tlustší, zavrtěl jsem ocásečkem.
Mamka nám něco povídala, chvíli mi trvalo, než jsem pobral, že mluví. Zpozorněl jsem a s úsměvem jsem ji sledoval, měl jsem rád její hlas. Moc mě uklidňoval. Věděl jsem pak, že je všechno v pořádku. Smečky? Beta? Alfa? krátce jsem se zamračil, moc jsem tomu nerozuměl, ale nedělal jsem si z toho hlavu, třeba to pochopím pozdějáš. Teď mě daleko víc zajímalo, co je to tam venku? Znovu jsem se tím směrem podíval, ocas se mi mlel ze strany na stranu a zadek se netrpělivě sám od sebe nadzvedával, dalo to práci udržet ho na zemi!

Konečně mamka domluvila, vůbec nevím, co říkala, ale asi to nebylo tak důležitý. Jo!!! vyskočil jsem na nožky a rozťapinkal poslušně za ní. Těšil jsem se, fakt že jo! Moc!

>> les