Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Loterie 2/5

Teda, vlčice byla víc nepříjemná, než jsem vlastně čekal. Možná si nechce hrát, napadlo mě, asi má špatnou náladu. Tiše jsem sledoval, jak černá vlčice vrčí na o dost menší černou vlčici, moji ségru, přičemž jsem trochu zmateně zamáchal ocasem a stáhl uši k hlavě. Nevěděl jsem, co se děje, možná se naštvala, že se mi nelíbila hra, kterou vymyslela? zvedl jsem pravou packu do vzduchu, zavětřil nosíkem a koukl se na ledovou nohu, která mi sebrala zajíce. Nojo, packu jsem položil hezky opatrně zpět na zem, taky bych byl možná naštvanej, kdybych vymyslel nějakou super hru a třeba Síbě by se nelíbila, pohlédl jsem na černou vlčici. Rozhodl se jí omluvit, jenže než jsem stihl cokoliv udělat, rozběhla se na mě a hlasitě zavrčela, to jsem nečekal a tak jsem se samozřejmě lekl. “Waa!“ vypískl jsem, zatímco se moje tělíčko automaticky přikrčilo k zemi a ocas se stáhl mezi nohy takovou rychlostí, že by jeden nevěřil, že to vůbec jde. Přimraženě jsem zůstal na místě, křečovitě tiskl oči k sobě a teprve až jsem uslyšel cosi žuchnout na zem, jsem jedno očko se zatajeným dechem otevřel. Srdíčko mi bilo jako splašený, No... Co se to… To teda… To taky patřilo k té hře? moc se mi to nelíbilo, celá ta hra byla fakt divná a nechápal jsem ji.
Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, fakt mě to vyděsilo, ještě se po mě nikdy nikdo takhle neoháněl. Podíval jsem se na tu černou vlčici, pak si spravil rozjetý packy, na kterých jsem sotva stál, protože se mi tak trochu třepaly, a nakonec si bezradně olízl čumák. Volba byla jasná - “mami!“ vypískl jsem a radši se rozběhl do bezpečí k bílé vlčici, která nás bránila stejným zvukem, jako vydávala i ta vlčice, když na mě běžela. Proč tady každej tak vrčí? schoval jsem se mámě pod břicho a přitiskl hlavičku k její přední noze, po očku jsem ale pořád sledoval situaci, jak se vyvíjí. “Mami, to byla nějaká hra?“ hlesl jsem tiše, vybatolil se pod jejíma předníma nohama tak, abych na ni líp viděl, sedl si a zvedl hlavu nahoru. Odhalil jsem tak krček s kudrnatou srstí, která se pod hrdlem dělala. “Mě se ta hra nelíbí,“ šeptl jsem tiše své doznání, jemně se usmál a hlavičku otočil zase zpět na vlčici.

// Taky vsuvka, ale je do hry.. :-D :-)

// Loterie 4/5

Zastříhal jsem oušky, překvapilo mě, že se tu objevila i Kezinka Bezinka, měl jsem za to, že se tu jen někde potulovala, předtím jsem ji tu neviděl. “Kezino! Netahej ji za ten ocas, co když ta vysoká noha vyrostla kvůli tobě!“ osočil jsem naštvaně ségru, asi jsem potřeboval někomu dát za vinu to, co se tu stalo. Přece se běžně nedělo, že by ze země rostla vysoká ledová noha, která bere vlčatům zajochy, ne? Teda, asi... Zas tak dlouho jsem na světě nebyl a moc toho neviděl, ale tipoval jsem to.
Koukl jsem na Sibču, co na to všechno vlastně říká. Zajímalo mě, jestli ji to taky štve? A jestli ji ta vlčice a ta ledová hnáta štve víc jak já. “Sibi,“ šeptl jsem a odklusal k ségře, abych jí mohl do ouška pošeptat veliké tajemství: “Ale stejně ti toho zajocha pak vezmu, až spadne na zem,“ tlapkou jsem si zakryl tlamku, aby nikdo nic neslyšel, a tiše se zachichotal. Vyzývavě jsem na ni zarejdil očkama a pak, stále ještě pobavený ze svého super vtípečku, odklusal zase zpátky ke kradači zajíců. “No tak co bude?!“ štěkl jsem po černé čarodějce, a potom se bezradně koukl na rodiče, aby nám taky trochu pomohli a jen tam tak tydýtovsky nestáli.

// Loterie 2/5

S rozdováděným úsměvem od ucha k uchu jsem se ohlédl na ségru, abych zkontroloval, jestli fakt běží… Jestli se mi jako podařilo ji nalákat, no a podařilo. Cítil jsem se fakt úspěšný. Přidal jsem proto na rychlosti co nejvíc to jen šlo, i když už to v těch hromadách sněhu, který mě pomalu, ale jistě začínal zebat do tlapek, o moc víc nešlo, ale i tak jsem se snažil. Z mamky, která mi ještě před chviličkou přispěchala na pomoc a starostlivě mě olízla, jsem si udělal prima hračku a několikrát dokola jí podběhl pod břichem. Bylo mi pak líto nepoužít i tátu, aby ho to nemrzelo a nezáviděl mámě, takže jemu jsem zase podběhl skrz přední nohy až k zadním a pod ocas, který mě doprovodil až ven, a dál jsem běžel prostě někam v okolí své rodinky. “Vezmu zaju!!“ zahlásil jsem pak akčně sestře a namířil to rovnou k zajovi.
Všude bylo dost vlků – mamka s tatinem, cizí vlčice s bezva chrastítky kolem krku, tajemná ségra a pak taky mazlící vlčice se šedákem, ale na to jsem se teď nedokázal tolik soustředit. Teda až do chvíle, co si moji pozornost ta cizí vlčice s černým kožuchem a prima chrastítkem nevynutila. Prudce jsem zabrzdil před zajochem, který z ničeho nic vyrostl až na výšku mamky s taťkou, div jsem do té ledové nohy trčící ze země skoro nevrazil hlavou. Srdíčko mi vynechalo pár úderů, vlastně jsem se celkem lekl. “Hej!“ vypískl jsem a udiveně všechny popořadě přejel vypouleným pohledem, až jsem se zastavil očima na té cizince, která na nás začala mluvit. Nová hra? zavrtěl jsem na ni přátelsky ocasem a z vyjukaného výrazu se najednou stal výraz přátelský a veselý. “Hra?!“ pohodil jsem na ni hlavou a vyzývavě ji sledoval. Chtělo se mi smát se, dovádět… Nedokázal jsem se uklidnit. Skoro jsem ani nevydržel do konce jejího dlouhého povídání, které mě od té hry se ségrou zbytečně rušilo, ale když se na mě těma hezkýma žlutýma očima tak podívala, vzal jsem to jako start. Divoce jsem se odrazil nahoru a zubama naprázdno chňapl asi v polovině krápníku. “Oh, moc vysoko!“ postěžoval jsem si, když jsem dopadl zpět na nožky, začal jsem se prdelit a co nejvíc krčit nožky, abych vyskočil ještě výš, a znova se o to pokusil, ale když se to ani napodruhé nepovedlo, s tichým zakňouráním jsem se bezradně podíval na mamku a pak i na taťku, “nende to! Pomoc!“ na sestru i na cizí vlčici jsem se pak zamračil a tiše zavrčel “ggggrh!“, neb se mi ta hra nelíbila tolik, jak jsem si myslel, že se mi bude líbit. Moje plány byly, že zaju ukradnu a budu s ním běžet pryč, aby se ho Sibina Bibina nemohla ani dotknout, ale tohle mi ty plány pokazilo a tak mě to celkem vyvedlo z míry. Nejdřív to vypadalo, že nová hra bude čupr, ale nebyla až tak moc!

// Loterie 4/5

“Ježííš, neumíš mířit nebo co,“ zafňukal jsem s přivřeným okem a zároveň i stáhnutým uchem u hlavy, když mi foukla přímo do mozku smrad z její tlamy. “Ach jo,“ povzdechl jsem si nakonec, ještě jednou se oklepal a s olíznutím čumáčku jsem si ji prohlédl. “Však nejsem o tolik větší jak ty,“ pokrčil jsem rameny, ale doopravdy jsem asi větší byl. Přece jen jsem se narodil jako první z vrhu a taky jsem byl jejich bratr! Kluci byli vždycky větší jak holky, teda... Měl jsem takovej pocit, musím se na to pak zeptat.
“Tak co? Budeme ještě hrát?“ bezděky jsem si vzpomněl na toho zajíce, kterého si tak urputně bránila, tiše jsem se zachichotal. Rozhodl jsem se ji znovu pořádně vyprudit! “Pamatuješ si na toho zaju? Že já ti ho celýho sežeru!!“ štěkl jsem a zacvakal jí výhružně zoubky přímo před čumákem, až jsem jí málem vytrhl fousky! Teda jako ne doopravdy, jen jsem si to představil, že jí je trhám, protože jsem jí pořád nějak chtěl vrátit ty kousance. No, a tak jsem, aniž bych vlastně věděl, jak vůbec nějaký zaja chutná, vzal roha zpět přímo k rodičům, abych ho mohl ukrást dřív jak ona.

// Loterie 3/5

Nahnul jsem hlavu s roztřesenými našpulenými rtíky na stranu, abych líp viděl na sestru, která si přišla nárokovat vítězství. “Ne,“ kvíkl jsem a zatnul naštvaně zuby k sobě. Teď mně fakt vytočila, jak si mohla myslet, že takový chycení vůbec platí? “Ještě jednou. Tohle nepla!“ zaprotestoval jsem, pomalu se zvedl na nožky a spolu se sněhem ze sebe setřepal i její packu. “Jestli ti spíš místo smíchu máma jednu nenatáhne po čuni, že jsi mě honila a já kvůli tobě spadl,“ zabručel jsem a packou si začal čistit kožíšek na hlavě. Ten sníh se lepil úplně všude, což bylo za normálních okolností prima, jenže teď mě to strašně štvalo, protože jsem byl prostě vytočenej, že jsem spadl, kousl se do jazyka a prohrál tu hru. Vztekle jsem zadupal tlapkama o zem a u toho zavrčel: “Sundej mi to z hlavy!! Hned!!“ zamračil jsem se na ni, jakoby to byla její vina, a naklonil čelo blíž k její noze, aby mi mohla sundat ze shora hlavy ten nachytaný sníh, který bych si tam jindy dobrovolně nasypal, ale teď mě fakt nervoval. “A až to sundáš, budeme hrát ještě jednou, teď budu já honit tebe! A uvidíš!“ naštvaně jsem čučel do země. “A opraš mi to z hlavy hezky, ať na mě nezůstane ani bílej drobek! Stejnak za to můžeš ty, že jsem spadl!“

// Loterie 2/5

Zakřenil jsem se na ni, tohle mě vážně bavilo, navíc jsem se u té bžundy i skvěle zahřál, takže jsem se přestal třepotat. “Ty taky nejseš milá!“ zaprotestoval jsem, když jsem kolem ní běhal dokolečka. “Ty sis začala, Sibino!“ jakoby snad zapomněla, kdo z nás dvou začal první vrčet! Ale bez tak bych začal já, kdyby nezačala ona, hehe. Byla dobrým terčem pro vyvolání nějaké super hry.
Rozběhla se po mně s hlasitým zavrčením, očividně jsem docílil toho, o co jsem se snažil – naštvat ji, takže jsem hravě zavrtěl ocasem a namísto toho, abych dál obíhal kruh jako doteď, jsem se rozběhl někam přímo za nosem. Bylo tu docela dost prostoru, i přesto, že jsme byli v lese, takže jsem mohl běžet kamkoliv. Akorát jsem se musel vyhýbat stromům, abych je netrefil hlavou. To bych jim mohl ublížit, napadlo mě, zrovna když jsem se jednomu z nich vyhýbal. Mohl bych jim svojí hlavou rozbít nohu, na které stojí, to bych fakt nechtěl. Pak by totiž spadli, kdyby neměli nohu. Já kdybych neměl nohy, taky bych padal. Asi bych se bez nožiček mohl jenom plazit po zemi po břiše, což by bylo na prd, nemohl bych si pak hrát.
Ohlédl jsem se na ségru, jestli mě pořád honí. Ani jí jsem nechtěl ublížit, jen jsem ji tak škádlil, protože se dala lehce vytočit a to mě prostě bavilo. “Sibinó, pomalá, bibinó!“ zakřičel jsem na ni zadýchaně, nechtěl jsem tu hru skončit, i přestože se mi blbě běželo a už mi docházely síly. Nožky do sněhu neposlušně zapadaly a šly mi čím dál tím hůř vytáhnout, až se mi tam nakonec zaklínily a já spadl rozjetej jak divokej ďas přímo na čumák. “Blll!“ vzešlo ze mě, když jsem se snažil zakřičet na mamku během pádu, aby mě zachránila, ale dal jsem si na papulu a trochu si přikousl jazyk, takže... Ten pád byl prostě rychlejší než moje snaha o zavolání. Chvilku trvalo, než mi došlo, co se stalo, ale když mi do hlavičky laskavě docupital signál o bolesti z kousnutí se do jazyka, začal jsem brečet. “Aaaaaaaawwww, mamiiiii, mamiiiiii!“ zůstával jsem rozplácnutý na zemi bez jakéhokoliv pokusu dostat se na nožky, oči byly plné slz, výraz zkřivený a tlamička plná naříkání a vzlyků v jednom.

// Loterie 1/5

“To ucho není kousací!!“ vřískl jsem na ni, stále ležíc naproti ní v hromadě sněhu. Mračil jsem se, protože to docela bolelo. Mračil jsem se hodně, co nejvíc to jen šlo! Asi bych ji měl taky pořádně zatahat, aby věděla, jaký to je! jenže tím to neskončilo, Siberia se předvedla jako pořádná chňapací kousalka. “Auu!“ vřískl jsem, když mě hryzla do prstíku, zatímco jsem ji nabral zadníma nohama pořádně do břicha. No, sice jsem ji původně chtěl hlavně odkopnout, aby letěla hrozně daleko, klidně až na druhej konec světa, ale přišlo mi super ji ještě řádně nakopat za to, že mě těma ostrýma zubama tolikrát kousla, takže jsem si z jejího břicha udělal takový boxovací pytlíček. “Pff, ty seš teda pořádně vyměklá!“ zachichotal jsem se, když se moje zadní tlapky během kopání propadaly do jejího bříška jako do nějakého rosolu, pak jsem vyskočil na nožky a kousek od ní popoběhl, aby mě nemohla znova hryznout, páč na to ona byla profík. “Vyměklouš, vyměklína vyměkláá!! Bléééé!“ vyplázl jsem jazyk z tlamy ven, znovu se zakřenil a začal kolem ní běhat dokolečka. Měl jsem za to, že ji moje nadávky štvaly, a to jsem přesně chtěl. Chtěl jsem ji naštvat, až jí vybuchne hlava vzteky! Bez tak by si to za to kousání zasloužila.

// Loterie 4/5

Pořád jsem se pobaveně šklebil, nečekal jsem, že ji ten sníh vyvede až tak z míry, ale bod pro mě! Docela ji to naštvalo, vždyť je to jen hra, nechápal jsem, jak se někdo během hry může takhle vztekat, protože třeba já, když jsem si hrál se šedáčkem, jsem se na něj vůbec nenaštvával. Nojo, čekají na mě vlastně?! doufal jsem, že poctivě čekaj, že nikam neutekli. Natočil jsem ouška tedy směrem k vlčici a šedáčkovi, naštěstí tam pořád stáli. Hned jsem byl klidnější, když jsem je zkontroloval!
A najednou Sibuša Bibuša využila mé nepozornosti a skočila na mě! “Hej!“ štěkl jsem, z části vylekaně a z části naopak pobaveně, její packy zapřené o můj krk mě donutily ucouvnout o několik kroků vzad. “No ty taky! Já se na tebe teď vůbec nekoukal!“ zaprotestoval jsem a žalostné oči zabořil na mámu. “Mami!“ štěkl jsem, zvedl se na zadní nožky a taky zapřel ty přední do Sibči, hezky jsem ji objal okolo krku, aby věděla, jaký to je, když mě drží nohama. Zavrčel jsem, bylo to docela náročný ji držet a u toho pajdat na dvou nohách. “A navíc jsi nechala toho zajíce samotnýho!!“ křikl jsem a snažil se ji ze sebe smést na zem, abych k němu mohl běžet a sebrat jí ho. Chtěla ho, takže já prostě nechtěl, aby ho měla. Naprosto jasná věc, ne? Kdyby ho nechtěla, schválně bych jí ho nutil! “Egggh!!“ zapřel jsem se ještě víc, no, byla fakt těžká. “Ten zajoch! Bude! Můj!“ nakonec jsem i spolu s ní spadl pravým bokem jak šiška do sněhu. Ztratil jsem rovnováhu a jak jsem ji držel za krk, vzal jsem ji s sebou.

// Loterie 3/5

Zrak mi sklouzl na zajíce, když mi ho Sibča připomněla. Na moment jsem se přestal věnovat hře, spíš jsem se snažil nasát vůni toho zajíce, abych pochopil, proč ho tak strašně chce, ale... “Líbí se ti?“ naklonil jsem hlavu zvědavě na stranu. Já vůbec nechápal, co to vlastně zajíc je a co bych s ním měl udělat, však to nebylo mlíko, který bych cucal, co se s takovým zajícem jako dělá? Nechápavě jsem povytáhl obočí, zavrtěl nad tím hlavou a mávl packou, abych vypadal, že mi to jakože nevadí, ale vlastně mi to trochu vadilo, protože když ho chtěla ona, chtěl jsem ho i já! Já ho jako nechtěl, ale protože ho chtěla ona, tak jsem ho chtěl. Nechtěl jsem jí ho nechat.
“Vtipný?!“ štěkl jsem a výhružně na ni vycenil zuby. “Ne tak, jako ty!“ zatímco jsem dumal nad tím, jak ji odzbrojit, hleděl jsem na sníh, takže mě napadlo, že bych ho na ni mohl hodit, tak jako jsem to dělal se šedáčkem. Hihihi, škodolibě jsem se uculil, nenápadně zasunul packu do hromady sněhu, zamířil a pořádnou silou jsem sníh hodil na Siberii. A pak pro jistotu i druhou tlapou! Takže to byla pořádná závěj sněhu. “Haha!! Sníhováááá Sibinaaaa Bibinaaaaa!“ posměšně jsem na ni ukázal tlapou a pak odběhl o kus dál, kdyby na mě snad náhodou vzteky chtěla skočit.

// Loterie 2/5

Byl jsem trochu rozvláčněnej z toho tepla v kožíšku vlčice, zbystřil jsem až teprve co na mě ségra zavrčela. Zasmál jsem se, vystrčil zadek do vzduchu a hravě poskočil. Oči mi padli na cosi, co tak zvláštně zavonělo vzduchem, to je ten zajíc? s vrtícím ocasem jsem si to rychle prohlídl, no popravdě to nijak chutně nevypadalo. Nelákalo mě to... Naopak mamčino mlíko bych si fakt dal, bez tak bylo lepší.
Hravě jsem na Siberiu zavrčel, abych i já vypadal hrozivě, přičemž jsem jí před čumákem zaklapal zoubkama, pak ji praštil tlapkou do hlavy a se škodolibým smíchem odběhl dál od rodičů, abych náhodou nemohl dostat vynadáno, že sestru šikanuju, ale... Bavilo mě to! “Tvůj vrkot není vrkot!“ štěkl jsem po ní s jasným pohozením hlavou, která Sibču měla vyzvat k vrčící hře. Chtěl jsem ji porazit a ukázat, že jsem fakt silák, takže jsem na ni znovu zacvakal zuby, vycenil je a zavrčel taky, ale teda nebylo to úplně tak, jak jsem si představoval. Až mě to vlastně trochu překvapilo a vzalo vítr z tlapek, páč jsem si myslel, že můj hlas je děsivější. Nene, ještě jednou! vyskočil jsem z hrací pozice na všechny čtyři, hluboce se nadechl a snažil se o vážně děsivé, výhružné zavrčení. Lepší?

// Loterie 1/5

Trošku mě rozrušovalo, že jsem od mamky s ostatníma tak dlouhou dobu, možná bych... Mohl bych se jen podívat, co to ten zajíc je, a zase běžet zpátky sjel jsem pohledem vlčici s šedáčkem. Bylo mi s nima děsně prima a navíc v srsti vlčice bylo strašně příjemné teplo, nechtělo se mi odcházet, ale zároveň chtělo. Co mám dělat?! byl jsem trochu bezradnej. Přitulil jsem hlavu do vlčice a koukl směrem ke své rodině, co když mi něco uteče? Co když si hrají nebo povídají o něčem super a já to nebudu vědět? Zavrtěl jsem ocáskem a s nastraženými oušky vpřed jsem tam ještě hodnou dobu koukal, než mi vystřelil nedočkavě zadek nad zem.
Odskočil jsem z teplého náručí mé jediné, za to bez tak nejlepší kámošky, protáhl se a zívl. “Já se jen kouknu k mámě a hned přijdu!“ zahlásil jsem, “počkáte na mě, že jo?“ se zavrtěním ocasu jsem se pak otočil na tlapce a odběhl, co mi nožky stačily za ostatními. “Mámo, mámo!!“ křičel jsem už z dálky, abych na svůj příchod upozornil, a když jsem doběhl, otřel jsem se o nožku nejdřív jí a pak i taťkovi, ale neměl jsem moc času, že jo, Potřeboval jsem to tu jen na rychlovku zkontrolovat a pak alou zpátky! “Co děláte?“ dychtivě jsem na všechny hleděl. Měl jsem dobrou náladu, bylo to prima být venku a mít pořád co dělat. Už nikdy se nebudu nudit!

// Loterie 2/5

Zasmál jsem se a nepřestával se na vlčici usmívat. Byla vtipná, zábavná, veselá a aktivní, přesně takové vlky jsem měl rád! Sice jsem jich teda moc neznal, ale to mi nevadilo, znal jsem tuhle a ta byla príma. Vzhlédl jsem na šedáčka a pak se podíval zase zpět na ni, “já... Nevím!“ zavrtěl jsem energicky hlavou a do toho i ocasem. Neznal jsem ani jednu tu hru, ale když to byly hry, musely být prostě zábavné, takže mi to bylo jedno. “Chci hrát obě hry!“ zahlásil jsem nakonec a povylezl o kousek blíž k vlčici z teplíčka šedáčkova kožíšku. Trošku mě přece jen zahřál, ale potřeboval bych se k němu tulit trošku dýl. Nojo, jenže kdybych se tulil, nemohl bych si pak hrát, a to já jsem chtěl! Už už jsem se připravoval, že připlácnu hrudník na tu studenou zem a budu vrtět zadkem u nebe, abych ukázal, že jsem připravený, ale vlčice mě chňapla a přitáhla si mě k sobě. Trošku jsem se lekl, ale jen na moment, protože když jsem ucítil ten její měkký kožíšek, podobný jako měl šedáček, roztekl jsem se. “Aaaw, jéééé,“ s blaženým zapištěním jsem vlčici objal packama kolem přední nohy a hlavu zabořil do jejích chlupů. Byla tak jemná! A tak voňavá. Na chviličku jsem zavřel oči, připadalo mi, jako bych se tulil ke své mámě. Ta taky vždycky tak krásně voněla a byla tak měkká. “Mám rád chlupy!“ vzhlédl jsem na ni a šťastně se usmál. Zespodu měla docela vtipnou bradu... Takovou sametovou a hezky buclatou. Hravě jsem natáhl packu nahoru, abych se jí mohl dotknout, jenže byla moc vysoko, takže jsem to nakonec vzdal a radši se přitulil zpět k její noze. No, jednak to bylo příjemný a druhak plnila svůj účel, cítil jsem se o dost líp, už jsem se netřepotal. “Teplo!“ oznámil jsem oběma a zářivě, spokojeně se na ně usmál. S nima dvěma se mi fakt líbilo, byli prima! Jen... “Proč nemluvíš?“ vykoukl jsem zpoza nohy vlčice a pohlédl na šedáčka, napadlo mě, že ještě neřekl jediné slovo. S povytaženým obočím jsem obrátil hlavu nahoru, skoro jsem ji musel až zalomit dozadu, abych viděl vlčici do očí, “neumí to?“
Samozřejmě jsem moc dobře vnímal, sice jen okrajově, ale přece, své sestry a taky mámu s tátou, jak jsou tam pospolu, ale já tu měl lepší zábavu. Připadalo mi, že se bavím líp jak ségry! “S váma je sranda,“ položil jsem packy na zem a srovnal se do úhledného sedu, ale od teplého kožichu vlčice jsem se nevzdaloval. Docela mi zakručelo v břiše, chtěl jsem si říct o mlíko, ale když... Ocas! vypoulil jsem oči, zbystřil a chňapl chundelatý ocásek vlčice do pacek jako kotě, přičemž jsem se k němu přitáhl a zachumlal se do něj. “Teplý!!!“ štěkl jsem radostně a dál se k němu spokojeně tulil, zatímco se vlčice ptala na moje chlupy. V lehu na zádech přikrytý ocasem, který jsem si držel mezi packama na břiše jako nějaký pěkný klacík, jsem si prohlížel nejdříve kožich šedáčka, pak vlčice a pak svůj. Teda jen na ty části těla, na které jsem dohlédl. “Jiné barvy,“ pokýval jsem zaujatě hlavou a nakonec se znovu posadil. “Jo El-lende!“ přitakal jsem s vážným přikývnutím hlavy a koukal na něj stejně dychtivě, jako vlčice. Takže šedáček je El-lend? Šedáček je lepší, ladí mu to s chlupama, usmál jsem se. Jeho jméno bylo fakt zajímavý, ale blbě se vyslovovalo a prostě... “Jak se ti říká?“ šťouchl jsem do vlčice čenichem. Neřekla mi, jak na ni volají mamka s taťkou.

// Loterie 2/5

Ulevilo se mi, když mě ta vlčice tak hezky a vlastně i pořádně nahlas pozdravila, proto jsem se na ni na oplátku usmál a začal vrtět ocáskem. Budem se kamarádit?! Měl jsem z toho radost, chtěl jsem mít moc kamarádů, navíc ona o mně teď tak hezky mluvila, že mi to tu radost dělalo ještě větší. A větší radost znamenala neutuchající sílu vrtícího ocasu! “Hehe,“ zasmál jsem se, když se zasmála ona, i když jsem popravdě úplně přesně nechápal, čemu se směje. A taky co vlastně znamená to slovo „drobeček“, ale každopádně mi připadalo, že se hodí se zasmát, když se smáli oni. Střídavě jsem pak se širokým úsměvem koukal na oba dva, bavili mě. Líbili se mi. Všechno se mi tady venku líbilo! Byla tu daleko větší zábava jak v té černé jeskyni, akorát tady teda byla vážně veliká zima, brrr. Nešlo to ovládnout, pořád se mi tělíčko chvělo, a to i tehdy, když jsem nechtěl. Trochu mi to vadilo, proč jsem to nemohl ovládat?
Trošku jsem se pozapomněl, protože jsem se tak urputně snažil se neklepat jako osika a ovládnout svoje tělo, takže jsem byl na chvíli mimo sebe. Právě proto jsem po šťouchnutí čumákem od mé nové kámošky zprvu nevěděl, jak reagovat, ale pak jsem si řekl, že je dobrej nápad ji taky šťouchnout, takže jsem do ní šťouchl čeníškem tam, kam až jsem dosáhl, což bylo asi tak někde do přední strany hrudníku. “Je to jako… Jako to… No… Šťouchací hra, hehe,“ sice mi trvalo trochu dýl to říct, ale to bylo určitě tím, že to byla tak dlouhá a těžká věta, ale mezitím jsem se aspoň stihl hezky vyprsit, aby vlčice věděla, že jsem na svoji vůni pyšný. Teda nevěděl jsem úplně přesně, co slovo "pyšný" znamená, ale tak nějak jsem se prostě cítil dobře, když mě pochválila. No, jenže jak mi byla zima, hodně rychle jsem hrudníček zase zatáhl zpátky. Nešlo to se takhle moc dlouho udržet.
Podíval jsem se na šedáčka, napadlo mě, že když má tak teplý a huňatý kožíšek, mohl bych se u něj třeba schovat? A na chvilku ohřát? Na třech nožkách, protože mě jedna zadní tlapka hrozně zebala, jsem doskákal k šedáčkovi a velkýma prosebnýma očima jsem se na něj podíval, asi takovýma, kterýma jsem koukal na mámu, když jsem chtěl rošťačit a ona nechtěla. "Můžu k tobě?" poprosil jsem hezky, přičemž jsem se znovu zatřásl. "Zima," říkat dlouhé věty bylo moc náročné, já zrovna teď nedokázal přemýšlet, zmrznul mi totiž mozek. Každopádně jsem nečekal na jeho souhlas, protože jinak bych už fakt přimrznul k zemi, takže jsem odhopsal pod jeho velké tělo, doufajíc, že mě zahřeje, a zpod jeho břicha jsem se usmál na vlčici. "Je ti taky zima?" hlesl jsem, ale v tom na mě zavolala máma. Nastražil jsem ouška a se zájmem vykoukl zpod šedáčkova břicha, hlavou vedle jeho přední nohy. Zkoumavě jsem na ni hleděl, co to bylo zajíc? V bříšku mi zakručelo, mám hlad, mlsně jsem se olízl. Dal bych si mámino teplé mlíčko, obzvlášť teď, když mi byla taková velká zima. Jenže... Koukl jsem na vlčici před sebou a taky nahoru na šedáčka. Bylo mi s nima dobře. "Ne!" štěkl jsem na ni jednoduše zpět, chci být tady. Chci být se šedáčkem a vlčicí, usmál jsem se a zavrtěl na oba dva ocáskem. Byli super společnost! Jasně máma byla taky super, na moment jsem se na ni ještě podíval. Doufal jsem, že nebude naštvaná. Ale s mamkou jsem byl v jeskyni, prostě jsem si chtěl hrát s někým jiným.

// taky to tak chápu :D že jsme na dvě skupinky.. :)

Loterie 1/5

Zastříhal jsem oušky, když jsem zaslechl něčí hlas, ten jsem totiž ještě neslyšel, takže mě zajímalo, komu asi patří? Ocásek se mi rozvrtěl a s úsměvem od ucha k uchu jsem se začal rozhlížet kolem sebe, až dokud jsem nezahlédl přicházející vlčici. Nadšením se mi rozjasnily oči. “Jé!“ vypískl jsem a přihnal se akčně k ní, chtěl jsem ji přivítat, ještě jsem ji tu nikdy neviděl, tak mi připadalo jako dobrý nápad se seznámit, víc vlků, víc zábavy! Víc hraní! No, jenže ona vyjekla, a já se jí asi trochu lekl, takže moje tělíčko samo od sebe prudce zastavilo, až jsem málem přepadl na čumák, ale ustál jsem to. Sice jsem tady stál s rozčapenýma nohama jako utřepané kůzle, ale nespadl jsem. Zalapal jsem ale překvapeně po dechu a vypleštil na vlčici oči, úsměv byl ten tam a ocásek mi klesl volně k zemi… Co se stalo?! ohlédl jsem se za sebe, jestli se náhodou nevylekala něčeho, co je za mnou, že bych se třeba taky měl leknout víc, jak jsem se lekl jejího leknutí, ale nic tam nebylo. Zmateně jsem se podíval na šedáčka, pak na vlčici a zase na šedáčka. Pak jsem však bezradně zakňučel, vlčice byla hlasitá a její hlas nezněl moc přátelsky, to jsem ještě nezažil, zatím byli kamarádští všichni! A já nevěděl, co bych měl udělat. Chtěl jsem se s ní kamarádit, ale ona asi moc nechtěla.
Radši jsem si kecnul zadkem naproti oběma vlkům do sněhu a zůstával na vlčici zírat. Byla trochu zima, vlastně trochu víc, takže se mi tělíčko chvělo, to bylo pěkně nepříjemný, jenže to nešlo zastavit, pořád jsem se třepotal jak ratlík. Neměl bych… Možná že bych měl jít za mamkou, cítil jsem se trochu divně, jakoby mě tu ta vlčice nechtěla. Ale pan šedáček do mě tak hezky a laskavě dloubl čenichem, trochu mě to zahřálo a taky potěšilo, nezbedně jsem se usmál a zalapal hravě zoubky po jeho uchu. “Hehe,“ zadek mi vystřelil zase nad zem a ocásek se rozvrtěl, ale když jsem pohlédl na vlčici, tak se zase zastavil. Zlobivej ocásek, měl jsem ho radši, když se vrtěl. Ostýchavě jsem se koukl na šedáčka, ale nakonec jsem se na vlčici usmál, řekl jsem si, že to zkusím znovu. Možná jsme jen špatně začali. “A-Ahoj! Jsem… Jsem Arminius. A ty jsi kdo?“ udělal jsem k ní pár krůčků blíž, abych si ji mohl očenichat a skamarádit se. Zůstal jsem teda kousíček od ní a natáhl k ní krk, čeníšek mi rejdil ze strany na stranu a já tak mohl hezky nasát její vůni. S úsměvem jsem se koukl na šedáčka, ta vlčice voněla skoro jako já! A nebo máma nebo sestry! Byla asi přítel, ne nepřítel. “Hezky voníš!“