Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 34

Zvědavě jsem zastříhal oušky, mamčina nabídka zněla docela dobře, ale když dobrodrůžo venku... Podíval jsem se z jeskyně ven, kde pořád bylo všechno zapadané tím bílým studeným sněhem, který mě sice zebal na packách, ale jinak v něm byla bžunda, a pak jsem očka přesunul zpět na mámu. “Nooo,“ zamyšleně jsem našpulil rty, ale nakonec jsem teda souhlasně kývl a rozběhl se za ní. “Tak jo, tak mi to všechno řekni!“ zahalekal jsem nahlas, zatímco jsem utíkal za ní, abych si to všechno mohl poslechnout. Celkem mě to zajímalo, navíc i to se dalo počítat za dobrodrůžo, i když sedací dobrodrůžo, protože když se to dozvím teď, budu to moct pak sežrat, až to vyroste. Ale kdy to vyroste?
S vyplazeným jazykem jsem k ní doběhl, otřel se mazlivě o její krk a zaparkoval zadkem vedle jejího bříška. Ležela tak hezky v klubíčku, že mi přišlo fajn si sednout přesně na tohle místečko. “A seš ráda, že jsem malej?“ usmál jsem se na ni a zavrtěl ocáskem, když říkala, že brzo povyrostem, znamenalo to, že už nebudeme tak malí, ne? A bylo to správně? Nebylo by lepší, kdybych zůstal takhle malej napořád? “Vyrostou i Síba s Kézou?“ zajímal jsem se s pohledem upřeným na sestru s černým kožichem, která furt něco vymýšlela a snažila se mi vzít mamčinu pozornost. Ale přesto jsem se na ni usmál, jen tak bezdůvodně, protože jsem chtěl.
Zaňufal jsem ňufáčkem ve vzduchu, připadalo mi, že sem vítr přivál další pach, ale byl moc slabej na to, abych ho mohl poznat. A navíc jsem vlastně nevěděl, jak se pachy poznávají, můj čumák zaňufal ve vzduchu sám od sebe. “Síba furt spí,“ podotkl jsem, aniž bych nad sestrou vlastně přemýšlel. Nebyla tak podstatná, neměl jsem důvod ji komentovat, víc mě zajímal ten pach... Ale za chvíli se ukázalo, komu vlastně patří. “Táta Rak!!!!“ vyštěkl jsem radostně tak hlasitě, že se to bez tak rozneslo po celé jeskyni, a nedočkavě se za tátou rozběhl, abych ho mohl přivítat. Chtěl jsem být první na řadě, jenže on se přivítal nejdřív jen s Kézou a pak se spící Sibinou, se mnou ne, ale... Ale to nevadí, já se přivítám s ním. Běžel jsem radostně a vrtěl ocasem, navíc jsem pořádně dupal, aby nepřeslechl, že se blížím. Když jsem konečně překonal celou jeskyni a doběhl až k němu, vesele jsem ho začal obskakovat kolem dokolečka, zatímco jsem málem zašlápl na spící Síbu. “Kdes byl, kdes byl!“ zahalekal jsem, napružil se na zadních ťapkách, zavrtěl soustředěně zadkem a pak vyskočil k jeho bradě, abych ho mohl hravě rafnout. Jenže se mi to nepovedlo, tak jsem to zkusil znova, a znova... Až jsem nakonec poskakoval na zadních nohách jako tajtrlík ve snaze na něj dosáhnout, ale děsně mě to bavilo, i když se mi nedařilo se ho dotknout.

// Loterie 4/5

// 33

Mámina slova mě uklidnila, její něha byl ten nejlepší lék na všechny trable. Spokojeně jsem se k ní přitulil ještě víc, chtěl jsem hlavu zabořit do její srsti co nejhloubějc to jenom šlo! Jako bych hlavou kutal nory v její srsti, až jsem toho pak nechal, odfrkl si a s rošťáckým hravým zazubením kuňkl krátké souhlasné “jo,“ jakože chápu, že jsou borůvky malé. “A co je ještě malé, mami?“ poodstoupil jsem od ní o pár krůčků vzad a zvědavě zapíchl oči do těch jejích. Bavilo mi si s ní povídat, navíc jsem se těšil, až ty borůvky potkám, budu s nimi určitě kamarád, když jsou sladké a papají se. “A co ještě u nás roste? Jen borůvky?“
Porozhlédl jsem se netrpělivě po jeskyni, už jsem zas chytal roupy. Byl jsem vyspinkanej, napapanej a už už jsem hledal, čím bych se zabavil, protože být jen v jeskyni moc zábava nebyla. “Mami, mami,“ zaurgoval jsem rychle mámu, aby se nemohla moc věnovat jen Kéze, páč to mě štvalo. Když jsem se na ni koukl, jak se tak rozvaluje a cosi tam drmolí, řekl jsem si, že mámu nalákám zpátky ven. Lišácky jsem se uculil a hravými dětskými skůčky na baculatých nožkách jsem odhopsal k východu. “Mami pojď!“ zahalekal jsem a s rozkročenýma nohama se zastavil před východem, stále hledíc s rozvrtěný ocáskem na mámu. Ten běh mi nějak zrychlil dýchání, jen co byla pravda! Hrudníček se mi zrychleně nafukoval a vyfukoval, až jsem z toho pčikl. “Pojďme ven!“

Loterie 3/5

// 32

Asi protože mi mamka před spaním povídala o jménech, o smečkách a o světě, tak se mi o tom všem zdál sen. Máma Nel, táta Rak, já, ségry a borůvky. Teda hlavně jedna veliká borůvka, která se jmenovala Omórika, měla mámu Alfy a tátu taky Alfy, povídala si se mnou a smála se na mě, a já ji pak hrozně chtěl ochutnat, když mi máma Nel říkala, jak jsou ty borůvky sladký. Kousl jsem do ní, borůvka Omórika se hrozně naštvala a utekla, a já byl tak smutnej, že jsem běžel za ní, nechal tátu Raka a mámu Nel někde za sebou a uvědomil si, že jsem sám. ... Ze spánku jsem se začal cukat... Velká kulatá borůvka Omórika zmizela a já byl sám mezi samejma borůvkama, nevěděl jsem, jak se mám vrátit zpátky domů. “Mami Nel! Táto Raku!“ volal jsem ve snu, ale nikdo mi neodpovídal, a já začínal být hrozně nervózní a chtělo se mi plakat. ... Pak jsem začal i kňučet... A pak jsem běžel dál a dál, kde na mě bafalo hodně jiných smeček, protože máma Nel říkala, že jich je hodně a jmenujou se často podle stromů, jenže já jsem jich moc neznal, takže jsem nevěděl, jak se ty smečky jmenují, a to se mi nelíbilo, furt se střídaly – a jedna růžová, jedna zelená, jedna jehličková, pak zase jedna barevná, no hrůza. Byl jsem děsně ve stresu! Vážně. A jak jsem tak běžel v tom snu. ... A nakonec tlapkama ze snu běžet jako o život a u toho zrychleně dýchat... Narazil jsem hlavou do vážně úplně obřího šedáka, mýho kamaráda, který na mě tak divně cenil zuby a byl velikánskej úplně jak jeden celej vysokej strom! A já se strašně bál... Až jsem se vzbudil.
“MAMI!!!!“ Vyštěkl jsem a s trhnutím vyskočil na nožky, celý zmatený se rozhlížel kolem sebe a zrychleně oddechoval. “Mami,“ zadýchaně jsem si olízl čenich, a když jsem si uvědomil, že jsem doma v jeskyni, na měkké kožešině vedle své mámy, začal jsem se postupně uklidňovat. “Zdálo se mi o obří borůvce,“ zavrtěl jsem hlavou a s tichým povzdechem jsem přicupital za mamčou, abych se s ní mohl pomazlit a nechat se od ní ukonejšit. Zabořil jsem do její voňavé srsti hlavu a začal se o ni třít, zatímco jsem do její srsti tiše zamumlal: “A taky o velikanananánským šedákovi.“ Naklonil jsem hlavu lehce na stranu a po očku koukl na Kezinu, jak se cpe mezi mamčiny přední tlapky. Našpulil jsem naštvaně rty, bylo lepší, když jsem měl mamku Nel jen pro sebe. Ale třeba bych mohl být s tátou Rakem teď, místo mamky.

// Loterie 3/5

// 31

To ticho a především teplo v jeskyni, který na mě hned po chvilce, co jsem přišel, dolehlo, dělalo svý. Začínaly se mi pomalu klížit oči, ale ještě jsem s nima pro jistotu zarejdil po celý jeskyni, jestli je vše v pohodě. Vlastně bylo divný jít spát, protože pak nebudu vědět, co se kolem mě děje a to mě trochu zneklidňovalo, ale na druhou stranu byl zase spánek hrozně příjemnej, ten pocit jsem si moc dobře pamatoval. Ještě jsem v sobě našel zbytek síly, abych se zvedl a přešel k mámě, u které jsem se uvelebil, stočil do klubka a zabořil hlavu do svýho ocasu, ale pak jsem se už spánku nebránil, nešlo to a ani jsem vlastně nechtěl. “Budeš tady se mnou?“ zažblekotal jsem sotva srozumitelně, jazyk už se mi pletl, byl jsem v polospánku, ale měl jsem uvnitř sebe asi obavu, že máma odejde a nechá mě tu samotnýho, to bych nechtěl. Nikdy bych nechtěl být bez mámy...
A pak jsem usnul.

Loterie 2/5

// 30

“Áááww,“ zapředl jsem si spokojeně sám pro sebe, když jsem si lehal na jednu z kožešin, bylo to příjemný si lehnout na něco měkkýho a teplýho, namísto toho bílýho studenýho sněhu. Ten byl prima na hru, ale jinak na ležení zas tak moc ne. Protáhl jsem se, spokojeně zamlaskal tlamkou a zastříhal oušky, když se mamka rozmluvila o těch postaveních ve smečce. Méněcenného? tohle slovo jsem neznal a vlastně jsem tak celkově moc nechápal, o čem to mamka mluví, ale i tak jsem souhlasně přikyvoval a dělal, že vím, o co jde. “Máma vlčice je Alfy, ty jsi Bety a já jsem Kappy, hmm,“ zamumlal jsem. Ty názvy byly divný a nešlo mi do hlavy, proč vůbec nějaký rozdělení musí být? Proč všichni nejsou prostě jenom vlci, kteří žijou ve smečce v lese? Možná jsem na takový hluboký přemýšlení měl už moc unavenou hlavu. Očima jsem přejel všechny tady, oblízl si spokojeně čenich a položil si hlavu na tlapky. Bylo vážně bezva být zase doma.

// Loterie 1/5

// 29

“Omóriky?“ povytáhl jsem s ohlédnutím se na mamku překvapeně obočí, protože jsem do teď jméno vlčice neznal. Sám pro sebe jsem se pousmál, bylo to vlastně docela divný jméno, ale čí nebylo, že? “Omórika, Baghý aji Jinks jsou divný jména,“ zazubil jsem se a počkal jsem, než mě mamka dojde, ale když jsem si tak sledoval, napadlo mě, že její jméno nebo tátovo vlastně vůbec neznám. Přitiskl jsem uši k hlavě, neměl bych jejich jména vědět? “Mami, jak se... Jak se jmenuješ ty a táta? Jmenujete se jenom mamka a taťka nebo máte i jiný jména?“ naklonil jsem hlavu jemně do strany. To teda bylo něco, každej má jiný jméno, jinak dlouhý, jinak znějící, no kdo si to má pamatovat. Stačilo mi, že jsem si pamatoval Síbu a Kézu.
Když jsem uviděl nedaleko naši jeskyni, ve které jsem strávil hodně času jako mladší, zavrtěl jsem radostně ocáskem a trochu popoběhl vpřed, docela jsem se i těšil. Zajímalo mě, jestli se v jeskyni mezitím, co jsem byl pryč, nestalo něco zvláštního? U vchodu jsem se radši pozastavil a začenichal, abych mohl včas zjistit případné změny a připravit se na ně, ale vonělo to tu stejně jako kdysi. “Borůvková smečka v Borůvkovém lese? A proč Borůvková? To je moc dlouhý. Nestačí třeba jenom, no jenom, jenom,“ krátce jsem se zapomněl u přemýšlení, a tak mamka s ostatníma vkročili do jeskyně beze mě, takže jsem je musel doběhnout. “Mami!“ zavolal jsem, abych si znovu utrhl její pozornost pro sebe, “Nestačilo by jenom smečka v lese?“ můj návrh mi připadal prima. Krátkej a výstižnej.

Loterie 5/5

Navíc i Sibka se šla schovat, Kezi asi za chvíli taky půjde. Naposledy jsem se porozhlédl okolo sebe, teď už jsem měl jasno – čím dýl jsem tu seděl, tím spíš jsem byl unavenější, takže na nějaký hry už prostě nebyla nálada. “Já půjdu za Sibušou, taky chci spát. Chci do tepla,“ pokýval jsem hlavou a pomalu se rozešel po stopách své sestry. Nějak jsem zapomněl, kterým směrem přesně ta naše jeskyně vlastně je, ale naštěstí ve sněhu zůstávaly její stopy, tak jsem se jich mohl držet.
Máma s tátou šli se mnou, tak jsem se ani nebál, ale kdybych šel někam do neznáma takhle v noci, asi bych se úplně necítil. Ale někdy bych to mohl zkusit, jít na nějakej noční výlet. Třeba se šedáčkem a vlčicí, možná by šli se mnou... A nebo s tou černou vlčicí, třeba by se jí moje hra líbila, lehce, trochu otupěle jsem se pousmál. Ta černá vlčice, málem jsem na ni zapomněl. Její hra nebyla moc super, ale třeba vymyslí nějakou jinou, lepší. Však jsem se s mámou domluvil, že bych jí ještě měl dát nějakou šanci, ona je její kamarádka, tak by měla být i mojí kamarádkou, ne? Mít kamarády bylo super. No a když bude vymýšlet samý hry naprd, mohl bych jí navrhnout nějakou moji, třeba právě tu výpravu do noční tmy, to by byla sranda.

>> úkryt

Loterie 4/5

Kdybych teď šel spát, neusínal bych tady, měl bych lepší náladu a zase by mě toho čekalo víc, měl bych pak delší den. Hned ráno bych se vzbudil, dal si snídani u mámy, pomazlil se, možná jí chvilku poležel na zádech a pak bych mohl běžet za šedákem a vlčicí, no. A kdybych teď spát nešel, byl bych unavenej, možná bych usnul ve stoje! Nebo při chůzi a nebo při běhu, pak bych si zas natloukl čumák a bolel by mě, to ne, to nechci. A navíc bych si tu hru možná tak neužil, protože bych nemohl tolik hopsat a dovádět, páč bych neměl sílu. Teď ji taky nemám, teď už skoro spím, mysl se opravdu pomaličku odebírala na kutě, začínal jsem klimat. Jak jsem tam tak seděl, začala na mě působit noční tma okolo nás a příjemné ticho. Jen ten mráz mi trochu překážel, ale o to větší motivaci jsem zase měl odejít do jeskyně, tam by určitě bylo teplo. A taky měkký kožešinky, mohl bych si lehnout a zabaďouchat se do nich, to by byl skvělej pocit. Docela jsem dostal chuť se vyvalovat v měkkým a teplým. “Možná bych i šel spát, nakonec jsem si to rozmyslel,“ zažblekotal jsem sotva slyšitelně, taky mi asi nešlo dost dobře rozumět, jazyk se mi pletl. Ale asi to bylo jasný, co jsem říkal, ne?

// Loterie 3/5

Nemohl jsem se rozhodnout, jestli chci jít spát do jeskyně a nebo si radši hrát, takže jsem jen tak seděl, zíral a přemýšlel, co by teď bylo lepší. Snažil jsem se zhodnotit pro a proti těchto dvou variant, víc jsem si chtěl hrát a zažívat něco novýho, zajímavýho, ale na druhou stranu jsem se cítil fakt skleslej, a to čím dál tím víc. Možná za to může to mlíko, třeba jsem se přejedl, no. Nebo jsem jenom dlouho vzhůru, v noci se spí, měl bych jít spát a ráno za nima přijdu a budem furt spolu. Oni určitě v noci taky půjdou spát, možná už šli spát, trochu jsem doufal, že když se teď ohlídnu, ti dva tam budou ležet a chrápat jak staří vlčouni a já díky tomu budu moct bez obav a výčitek odkráčet do jeskyně a dát si dvacet, ale nestalo se. Sklesle jsem svěsil ocas, oni si tam furt povídali a vypadalo to, že se spát nechystaj, zřejmě se bavili, beze mě. O co jsem asi tak právě přicházel? Muselo to bejt něco wau, když vydrží díky tomu bejt tak dlouho vzhůru.
Zase jsem zívl, oči mi těžkly, sotva jsem je udržel otevřený. Už mi šlo i hůř přemýšlet, občas jsem se zasekl a měl jsem v hlavě až podezřele velký ticho, jenže pořád mi na jednom rameni sedělo spinkající vlčátko a na druhým hravý vlčátko s růžkama, který mě přesvědčovalo, ať se nevzdávám a jdu skotačit, že mě to probere a nabudí a že se mi pak nebude chtít jít spát. Jenže jsem mu moc nevěřil, začínal jsem se přece jen o trochu víc přiklánět na stranu spinkajícího vlčího andílka s křidélky.

// Loterie 2/5

Nojo, ale byla noc a v noci, když je tma, se přece spinká. Tiše jsem zakňučel a velkýma prosebnýma očima jsem vzhlédl na mámu s tátou, třeba by mi při troše snahy dovolili si jít hrát s vlčicí a šedákem... Možná bych nemusel jít do jeskyně spát. Nakonec jsem v jeskyni byl přece hodně dlouho, ale teď jsem i hodně dlouho venku. Rošťácky jsem se pak pousmál a zavrtěl ocáskem, napadlo mě, že navíc když tak můžu říct, že tam budou určitě spát Síba a Kezina, takže mě potřebovat nebudou, budou jim určitě stačit jen dvě vlčata! No, ale jsem trochu unavenej, sedl jsem si a po očku zkontroloval vlčici se šedákem. Počkali by tam na mě, kdybych se šel vyspat? Jenže co kdybych spal moc dlouho a oni by si mysleli, že už nepřijdu a šli by pryč? A nebo by se na mě třeba naštvali, že jsem je tam nechal a šel si jen tak spát? Třeba si chcou hrát, čekají na mě a já si jen tak odkráčím spát, nevěděl jsem, co dělat, vážně to bylo těžký. Takový trable řešit teď, v noci... To mě štvalo.

// Loterie 1/5

Mamčin hlas mi připadal hodně uklidňující, a to až tak, že mě málem zavedl do říše snů, ale protože jsem spát nechtěl, vehementně jsem se tomu bránil. Nakonec jsem se podepřel na lokti, dlouze zívl a s pohledem upřeným na mámu, která povídala o těch alfách a betách, jsem si olíznul čenich. “Aha,“ pokýval jsem hlavou. “Takže ty jsi Bety a táta je taky Bety? Oba dva jste Bety? A kdo je naše Alfy?“ zamrkal jsem. Připadalo mi to asi trochu zmatený, moc jsem tomu stejně nerozuměl. Ale z toho, co máma říkala, jsem aspoň pochopil, že žijeme tady v tom lese, kterej se jmenuje smečka. “Já žiju ve smečce a ty taky. I taťka a holky. Všichni žijeme ve smečce,“ zkonstatoval jsem s pohledem zamyšleně zapíchnutým do země, ale pak jsem se široce usmál, zavrtěl ocasem a koukl na mamku.
Ona si ke mně zrovna lehala a já byl rád, navíc si mě přitáhla k sobě a já tak nemusel ležet na tom studeným. Pobaveně jsem se zazubil, ležet na zádech byla sranda, protože jsem všechno viděl naopak. “A já taky jsem Bety? A holky taky? Nemůžu být já Alfy a Síba s Kézou jen Bety?“ nadzvedl jsem hlavu, abych na mámu prosebně koukl, páč jsem na tom chtěl být prostě líp jak ségry.
Únavu jsem ale pociťoval čím dál tím větší, takže když táta navrhl, jestli nepůjdem do jeskyně, bez delšího přemýšlení jsem souhlasil, ale vlastně né úplně tak rád. Já chtěl zůstat s vlčicí a šedákem, né ztrácet čas spaním. Byl jsem unavenej, a byl jsem rád, že se můžu jít vyspat, ale tak jako rád nerad, no. “A pak můžu jít zas za vlčicí a šedáčkem?“ ohlédl jsem se na ně. Pořád tam byli spolu, vypadalo to, že se dobře baví, docela jsem jim záviděl. Skleslým pohledem s ušima staženýma jsem se ušklíbl, “proč jsem unavenej!“ bylo to docela na obtíž. Rušilo mě to od programu, chtěl jsem si hrát. “Já možná... Možná nemusím jít spát,“ zavrtěl jsem krátce hlavou s pokrčením ramen, ale hned na to jsem zívl. Byl jsem unavenej, ale já si tak chtěl hrát!

// Loterie 1/5

S úsměvem jsem si nechal bolavej čumáček olíznout a jemně se pak na mamku nalepil, aby mě mohla pořádně ukonejšit. Líbilo se mi, když se mi věnovala, rád jsem se s ní mazlil. Bavilo mě to. “Mít mámu je super, kdybych tě neměl, neměl bych se s kým mazlit a od koho pít mlíko,“ s úsměvem jsem na ni upřel pohled a s táhlým olíznutím čenichu jsem pod jejíma předníma nohama procupital až k cecíkům, kterých jsem se divoce chopil. Měl jsem hlad i chuť v jednom, těšil jsem se.
Zatímco jsem pil, měl jsem našpicovaná ouška, abych nepřeslechl nic, co máma říkala. Vnímal jsem ji, jen jsem jí neodpovídal, protože jsem na to zrovna teď neměl čas, nicméně v hlavě jsem měl spoustu otázek. Proč by někdo chtěl jít pryč od mámy? Vždyť máma je tak hodná! moc jsem to nechápal. A co vlastně znamenalo to slovo tulák? Na moment jsem se odpojil a s ohlédnutím na mamku jsem pronesl: “Já tě chci pořád vidět,“ zavrtěl jsem na rychlovku láskyplně ocáskem a zase se přisál. Rozhodně jsem ještě neměl v plánu přestat pít, ale přitom jsem jí toho chtěl tolik říct! No, muselo to prostě počkat. Ještě že Kezina a Sibina mlíko teď nechcou, mám to tu celý jenom pro sebe, hihihi.
Když jsem měl bříško napápnutý, s hlasitým nádechem jsem se pustil, oblízl si několikrát po sobě mokrou tlamku a kolébavými pohyby se zase mezi předníma nohama probatolil až před mamku, kde jsem se posadil tak, abych na ni dobře viděl. A pak… Pak jsem si brknul. “Bylo to dobrý!“ oznámil jsem jí spokojeně a bez varování se svalil na bok do sněhu. Asi jsem se přežral. “A co je alfa?“ hlesl jsem tiše, mlíko působilo dost rychle, začínal jsem se cítit nějak jinak. Tak utlumeně. Ale pořád jsem mámu slyšel a vnímal jsem, co říká. “Pojď za mnou, můžeme tady ležet spolu,“ vybídl jsem ji a otevřel tlamu dokořán, protože na mě šlo zívnutí. Huh? možná se mi chtělo spát? “Chci poznat všechny vlky na světě!“ usmál jsem se na ni a jenom na momentík zavřel oči. Teplo z mléka, které jsem vypil, se mi rozlilo po celém těle, bylo mi teď hrozně příjemně. Koutky mi cukly do náznaku úsměvu, chtěl jsem, aby máma něco povídala. Cokoliv.

// Loterie 5/5

Zakručelo mi v břiše, při vzpomínce na chuť mléka, které jsem už delší dobu neměl, mi začala slinit tlamka, až jsem se musel olíznout. No, a protože jsem prostě chtěl dolů, zvedl jsem se a vyskočil, říkal jsem si, že pak přistanu nohama na zemi a budu jako předtím, než mě máma zvedla, jenže to bylo trochu výš, než jsem čekal. Ta chvíle uvědomění a procitnutí nebyla moc super, ale ještě horší bylo, když jsem dopadl na zem čumákem rovnou do sněhu. Rozplácl jsem se a hlava se mi zabořila do té studené bílé věci, navíc jsem se natloukl, docela to bolelo. Docela hodně. “Au!“ vypískl jsem a začal okamžitě šklíbit, vůbec se mi to nelíbilo. Všechno teď prostě bylo špatně! Měl jsem hlad, hodně jsem se leknul, natloukl se a bolelo mě to – až moc negativních emocí zaráz. Vytáhl jsem hlavu ze sněhu a s brekem jsem se ohlédl na mamku, vždyť jsem chtěl jen seskočit dolů... “Jen jsem... Jen... Jen jsem chtěl... Chtěl to... To... To mlíko!!!!“ skrze vzlyky a záchvat pláče jsem ze sebe slova doloval jen horko těžko, ale potřeboval jsem mámě říct, proč jsem to udělal. “Bolí mě čumák!“ packou jsem si na něj sáhl, jestli tam vůbec je, jestli třeba neupadl, ale byl tam. Naštěstí. Uslzenýma očima jsem se pak podíval na mámu, nevěděl jsem, jak tuhlenctu velikou bolístku vyřešit, tak jsem to prostě nechal na ní.

// Loterie 4/5

“Bezva,“ pronesl jsem s úsměvem a zavrtěním ocásku, byl jsem rád, že mám tak hodnou mámu. Mají všichni mámu? A hodnou mámu? krátce jsem se zamyslel a mlčky se tulil k její měkké voňavé srsti, až mi to nakonec nedalo, “mami, mají všichni mamku?“ i šedák a vlčice měli mámu? A taky tátu? ohlédl jsem se na taťku, pořád tam jen tak postával a věnoval se Kéze, za to Sibuna byla opodál sama a něco tam vrtala do sněhu, možná něco hodně zajímavýho. Na moment mě to tak zaujalo, že se mi rozvrtěl ocas a popadla mě chuť seskočit na zem, abych to mohl zjistit a taky vidět ty hodně zajímavý věci, ale to teplo z máminýho těla mě nakonec přemohlo a zůstal jsem. Radši jsem se znovu přitulil a zajel packou do její srsti, abych se mohl co nejvíc pomazlit. Měl jsem dojem, že čím měkčí srsti, tím líp se s ní mazlilo. Měkká srst byla super, měl někdo i tvrdou srst?
Ta myšlenka, že budu jednou mít víc kamarádů, se mi líbila. “Jo, takových jako je vlčice,“ zkonstatoval jsem. Šedák byl taky super, jenom nemluvil tolik jak vlčice a to mě trochu mrzelo, možná i štvalo, protože potom není s vlkem dobrá řeč, když nemluví. “Mami a ty máš kamarády? Ukážeš mi je?“ připlazil jsem se ze zad blíž k jejímu temeni, abych mohl svoji hlavu sesunout vedle té její. Pak, když jsem měl oči skoro vedle těch jejích, jsem se pobaveně zasmál, zavrtěl ocasem a s hlasitým povzdechem, páč to bylo těžký a stálo to dost sil, jsem se zapřel packama a vrátil se zase na záda. Bylo bezva mít hlavu vedle té její, až budu stejně velkej, asi taky budu mít hlavu tak jako ona. “Já to s tou černou vlčicí pak zkusím. Třeba vymyslí jinou hru... A nebo si zahraje nějakou moji,“ souhlasil jsem.

// Loterie 3/5

Se zahihňáním jsem se celý napnul, když jsem na sobě ucítil mámin mokrý jazyk, ale byl to dobrej pocit, takovej hezkej. Když jsem byl s ní, cítil jsem se hrozně pěkně a navíc jsem se vůbec nebál. “Jo, dobře,“ kuňkl jsem souhlasně na to s tou hrou, nechal se chňapnout za kůži na krčku a následně se uvelebil na jejích zádech, když mě na ně tak šetrně posadila. “Jůů,“ výskl jsem a ukázal packou na svoje okolí, “vidím všechno!“ mamka byla suprově vysoká.
Chytil jsem ji packama za kohoutek, hlavu zababušil srsti a s výrazným úlevným výdechem jsem nechal srdíčko, aby se hezky zklidnilo. Mezitím jsem pozoroval Kezku, jak dlabe toho zajíce, zajímalo mě, jak to chutná, ale… “mám rád tvý mlíko,“ trošku jsem se natáhl hlavou dolů, abych mamce mohl olíznout ouško. “Dáme si pak mlíko?“ zastříhal jsem oušky a ohlédl se na tátu s ostatními, a pak jsem zaostřil na černou vlčici. “Je to kamarádka?“ nějak jsem přeslechl její jméno a celkově jsem nevěděl, kdo to vlastně je. “Já mám dva kamarády mami,“ packou jsem ukázal směrem k vlčici a šedáčkovi. “Je to vlčice a šedák,“ zavrtěl jsem ocasem, když jsem se na ně chvíli zadíval. Docela jsem se těšil, až se k nim zase přidám. Ještě to mlíko, ale nejprve jsem se chtěl před všema dalšíma věcma ještě trochu dýl pomazlit s mamkou. Objal jsem ji packama a přitulil se. Byla moc prima, “mám tě rád.“