Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kezuna rozhodně nereagovala tak, jak jsem chtěl. Byla protivná, což mě štvalo - totiž proč na mě zavrčela a zadupala? Létajících peříček jsem si moc nevšiml, to na mě byl moc velký detail, který jsem momentálně v zápalu radosti nebyl schopen pojmout. Stáhl jsem uši k hlavě a zamračil se na ni, “nevrč na mě!“ taky jsem na ni vycenil zuby a jako bonus jimi zaklapal v blízkosti jejího čumáku. Nenechám po sobě jen tak vrčet, že! Letmo jsem se ohlédl na rodiče, nechtěl bych dostat vynadáno, že jsem po Kéze zavrčel, určitě by mi pak totiž nevěřili, že zavrčela jako první, protože holky vypadaj na pohled víc nevinně jak kluci, ale vypadalo to, že jsou v poho. Možná si toho ani nevšimli.
Odcupital jsem tedy od Keziah o kus dál a obklusal ji zvesela kolem dokola. Rozhodně jsem si nedělal z jejího chování hlavu, teda minimálně dokud neřekla, že je můj přívěšek nic moc. “Cože?!“ obořil jsem se a prudce přitom cukl hlavou nahoru, tohle jsem teda fakt nečekal. Zastavil jsem se přímo naproti ní a nespokojeně zafrkal, “jak jako nic moc? To spíš ty seš nic moc, ty jedna… Mmmm!“ čertil jsem se, úplně mě vytočilo, že mi ten přívěšek nepochválila. Nervózně jsem zaťapkal na místě, zatímco jsem přemýšlel nad nějakou přezdívkou, která by ji mohla urazit, až jsem pak konečně naléhavým tónem vyhrkl: “Ty jedna nic-mocková ukezunovaná Kezino Bezino! Černobílá nudná Kezuša!“ dupnul jsem přední packou, no fakt mě naštvala. Každýmu se můj náhrdelník líbil, ale jí ne? “Určitě mi ho jenom závidíš, chtěla bys taky něco na krk, protože mamka s taťkou mají, a já mám taky, ale ty ani Siberia nemáte nic!“ čumáček mi skoro zešpičatěl pýchou, když jsem se nadmul jako malá borůvka, abych ten přívěšek na své hrudi co nejvíce odkryl.
Jenže když jsem se pak na Kezi podíval, jak si tam nevinně čenichá do hejna květin, zželelo se mi jí. “Ale když budeš chtít, můžu ti pomoct nějakej najít, jsem dobrej čmuchač! Mistr všech čmuchačů, vážně… Můžu ti nějakej vyčenichat v křoví,“ pohodil jsem hlavou na stranu, kde byla vzrostlá křoviska, jemně jsem se pousmál a zavrtěl oháňkou. Jo, sice jsem se vztekal a najednou z ničeho nic obrátil, ale měl jsem sestry rád. Bavilo mě se s nimi hašteřit, ale ve skutečnosti jsem chtěl, aby se cítily dobře a aby se taky mohly radovat z něčeho, co třeba najdou někde v křoví.

Přivřel jsem očka, když mi mamča pocuchala čumákem srst na hlavě, měl jsem mazleníčko s ní moc rád, navíc čumákem v srsti mi takhle rejdila jen ona, nikdo jiný. Ještě naposled jsem k ní přivinul hlavu a pak jsem ustoupil o pár kroků vzad, přičemž jsem schválně, abych na přívěšek upozornil, vypjal hruď a zatáhl krček dozadu ve snaze přívěšek co nejvíc odhalit, ale nemusel jsem se naštěstí moc dlouho snažit. Mamka neselhala, hned si mé nové ozdůbky všimla, takže jsem se potěšeně zazubil a nechal ocásek nezbedně lítat ze strany na stranu. Byl jsem rád, že na tu ozdobu hnedka zavedla řeč. “Jo!“ pyšně jsem se vyšponoval na nožkách až do nebes, “našel jsem to mezi stromama, bylo to spadený v křoví. Táta řekl, že když to nikdo nehledá, můžu si to nechat, že prý je to moje!“ slůvko „moje“ jsem trochu víc zdůraznil, aby bylo pořádně jasno, komu ten přívěšek patří. Mezitím jsem se nenápadně koukl na Kezinu, celkem jsem se těšil, až jí ten náhrdelník ukážu, určitě mi ho bude závidět, jenže ona jen seděla opodál a celkem nechápavě na mě takovým hodně divným pohledem zírala. Možná nic neříká, protože mi ho právě hrozně závidí, chtěla by ho a neví, co říct, hihi, rošťácky jsem se zazubil. Konečně jsem měl něco speciálního, co patřilo jen mně. “Líbí se ti, mami?“ kecl jsem si zadkem na zem, sklonil hlavu a packou si přívěšek odtáhl od krku tak, abych na něj aspoň trochu viděl, což ale moc nešlo, protože byl moc krátkej. S tichým povzdechem jsem nakonec pohlédl mamce do očí, usmál se jak měsíček na hnoji a pak se pomaličku, proradnými liščími krůčky, přesunul ke Kéze. “Tak co, Kezino, líbí se ti?“ nabubřele jsem pozvedl čumák a samolibě se na ni usmál, dokud jsem nedošel až k ní a nezačal jí ho cpát přímo do obličeje. “Dívej se, dívej se!“ zahulákal jsem pobaveně a přiblížil se k ní tak, až se její čumák dotkl mého krku – bylo o trochu nižší než já. “Hahahah!!!“ řehnil jsem se, možná i trochu škodolibě, ale co, měl jsem prostě jenom radost. Dál jsem se na ni víc a víc lepil ve snaze ji odtlačit vzad, a to jen tak, páč mi to prostě teď přišlo jako dobrá a zábavná aktivita. Bavilo mě škádlit ji a provokovat.

<< les

Při tátově povídání o tůni jsem si bezděky představil louži, kterou máma vytvořila za pomoci magie vody, abych se mohl sám na sebe podívat, jakej jsem krasavec, takže jsem pak přesně věděl, o čem to mluví. Sice ta loužička, kterou jsem já znal, byla reálně úplně pidi oproti té tůni, ke které jsme teď mířili, ale to jsem zatím nevěděl, já si prostě představil kus louže a hotovo, nicméně voda vypadala prima, měl jsem ji celkem rád, tak jsem se i těšil, až tam přijdem.
Síba se přidala k nám, táta ji děsně radostně přivítal a mě pak odignoroval s tím dotazem, jestli u tůně už holky byly a nebo ne. Zamračil jsem se nejdřív na taťku, chtěl jsem mu něco říct, ohradit se, ale on se rozešel, jakoby se nechumelilo, tak jsem se pak zašklebil na Siberii, bez tak za to mohla ona, že mi neodpověděl. Přestal se soustředit na mě a pak zapomněl, a to jen proto, že začala hulákat a přiběhla za náma. Tiše jsem si povzdechl, a zatímco jsem ťapkal přímo vedle ní, co nejvíc jsem s sebou házel a dupal, aby se můj nový suprový náhrdelník na krku co nejvíc ginglal a já tak stáhl její pozornost. Chtěl jsem, aby si ho všimla sama a začala vyzvídat, o co jde. Srdíčko mi radostně plesalo, cítil jsem divný pocity v břiše, měl jsem děsnou radost, že mám něco, co ona nemá. Cítil jsem se fakt dobře, a to až tak, že jsem se prostě nemohl přestat usmívat od ucha k uchu.
A to už jsme pak dorazili za mamkou s Kezinou, pohledem jsem sjel z Siberie na ty dvě, nevěděl jsem, jestli se rozběhnout za nima a nebo počkat na reakci Síby Bíby,s rozčapenýma nohama jsem chvíli stál a těkal pohledem sem a tam, ale máma byla máma, že. Rozběhl jsem se za ní s hlasitým zavoláním: “Mami!“ očka mi jiskřila radostí, že ji vidím. Bez špetky opatrnosti jsem se k ní přiřítil a plnou parou jí napálil do hrudníku přímo zepředu, abych se k ní mohl přitulit. Nenapadlo mě, že už něco vážím a už vůbec mě nenapadlo, že mám sílu. O síle jsem nevěděl, ale chudák mamka ji rozhodně teď musela pořádně ucítit. “Maminko,“ zavrněl jsem a začal se k ní divoce, jak utrženej ze řetězu, lísat. Jako bych ji snad neviděl celou zimu!

Květen 1 | Saelind | VVJ

Z dálky jsem tiše, schovaný mezi vyšší trávou, pozoroval osamocenou vlčici u jezera. Měla zajímavý kožíšek, takový nikdo z naší smečky neměl, bylo fajn, že byla jiná – já byl taky jiný, jen jsem to nerad přiznával okolí. Lehce mi cukly koutky v náznaku úsměvu, nikoho mimo smečku jsem dosud nepoznal, možná bych za ní mohl jít, připadalo mi to jako dobrej nápad! Fakt vzrůšo.
Ještě nějakou dobu jsem ji pozoroval, ne proto, že bych snad měl strach, ale proto, že jsem ji prostě pozorovat chtěl. Bavilo mě to. Až teprve co jsem uznal, že je ten nejlepší čas, jsem vyběhl a zamířil přímo k ní. “Ahoj!“ zavolal jsem už z dálky, aby o mě věděla a třeba neodešla dřív, než k ní přiběhnu. Byla asi trochu starší než já, protože měla oproti mě delší nohy. Zpomalil jsem až kousek od ní, zbytek docupital a zadýchaně na ni zpříma, hezky do očí, koukl. “Jsem Arminius, bydlím támhle v lese, ve kterém rostou borůvky,“ packou jsem máchl do směru, ze kterého jsem přiběhl, ale oči jsem nespouštěl z těch jejích, “kdo jsi ty?“ Zavrtěl jsem ocasem, cítil jsem se zvláštně, tak jako dobře, že vidím poprvé někoho cizího a ještě ke všemu jsem tu úplně sám! Bez rodičů! Už jsem velkej kluk, hihi.

Když mě táta pochválil, vesele jsem zavrtěl ocasem, vyšponoval se na nožkách až k nebesům a pyšně pozvedl hlavu. Měl jsem rád, když mě někdo chválil, byl to takový dobrý signál, že mám pravdu a že ty věci, které dělám, dělám správně. “Díky táto, jak nějakej kamínek najdu, hned ti ho přinesu ukázat!“
Společně jsme táhli maso do úkrytu, já neochotně, táta se smíchem a nadšením. Tiše jsem si povzdechl a lehce protočil oči, ale nemohl jsem nic moc říkat, když jsem to maso držel v tlamě a lomcoval jsem s ním, aby se pohnulo, jenže ono se pohnulo až tehdy, co zabral táta, což mě trochu… Nebo možná trochu víc, dopálilo. Naštvaně jsem frkl a do masa zaťal zoubky ještě hlouběji, abych si vylil zlost. Blbý maso! Proč to neuklidí někdo jinej, však je tu hodně vlků! koutkem oka jsem pohlédl na tátu, nechápal jsem, že mu to nevadí. Mě se prostě zrovna teď to maso tahat nechtělo! Chtěl jsem jít mamce ukázat ten super náhrdelník.
Když konečně bylo hotovo, hlasitě jsem oddechl a olízal tlamu od krve. Maso chutnalo trochu zvláštně, musel jsem se trochu zašklebit, asi jsem si na něho pořád ještě nezvykl, což bylo oproti ostatním trochu divný, protože už jsem párkrát zpozoroval sestry, jak se tím masem ládujou. Přitiskl jsem uši k hlavě, nerad jsem dělal něco jinak, ale popravdě, když jsem si vzpomněl, jak úžasně chutnalo mámino mlíčko a jak se rozplývalo na jazýčku, hned bych si ho dal. S úsměvem jsem si představil mamku, zlobila by se, kdybych si ještě chtěl dát mlíko? Jsem už moc velkej? zamyšleně jsem koukl na svoje packy, je fakt, že od té doby, co jsem naposled mlíčko pil, trochu povyrostly a i drápky byly delší.
Jak jsem byl duchem mimo, ani jsem si nevšiml, že táta už šel, vzpamatoval jsem se až ve chvíli, kdy na mě promluvil. Zvedl jsem prudce hlavu, zaostřil pohled přímo na něj a pak akčně s rázným dupáním vyběhl za ním, konečně! Po cestě jsem samozřejmě nezapomněl zvesela zacvakat zoubky do prázdna, těšil jsem se, co ostatní na tu moji ozdůbku řeknou. Mamka bude určitě pyšná! zpomalil jsem do klusu a hopkal vedle taťky. “Nebyl jsem tam, ani nevím, co to ta tůůůňka je,“ slůvko jsem drobet protáhl, ale nemělo to žádný skrytý význam, udělal jsem to prostě proto, že mě to najednou napadlo a chtěl jsem to udělat. Vzhlédl jsem na taťku, “a holky už tam byly? Jen já tam nebyl?“ uši jsem natočil vzad, zaslechl jsem tam nějaký divný zvuky, ale vyhodnotil jsem, že asi nestojí za nějakou zvláštní pozornost, abych se musel zdržovat od pochlubení se mámě, tak jsem je zase vrátil zpět na taťku. No, kdyby byly holky u tůně dřív jak já, asi bych se zlobil. Jo. Naštval bych se.

>> tůňka

S nakloněnou hlavou do strany jsem poslouchal nová moudra o kamíncích a nasával je do sebe jako houba vodu, zajímalo mě, jaké bych měl hledat, přece jen jsem měl v plánu tu Smrt jednou navštívit. Třeba s Kézou nebo Síbou, aby mi dělaly oporu, ale i sám bych to určitě zvládl. “Aha,“ hlesl jsem s táhlým pomalým přikývnutím, šrotovalo mi to v hlavě. “Takže šedivý ne?“ rozhlédl jsem se kolem sebe, “a ty černý taky ne? Jenom barevný? Jakooo… Jako třeba modrý? Takový, jako má mamka oči? Nebo třeba…,“ krátce jsem se zamyslel, ale když mi to blesklo, rozvrtěl se mi ocas a rychle jsem dodal: “Nebo třeba fialový, jako jsou ty ozdůbky na mý ozdobě na krku? Na mým přívěšku?“ usmíval jsem se s pootevřenou tlamkou od ucha k uchu a vrtěl ocasem. Ta radost z nového přívěšku byla tak veliká, určitě se mě bude držet ještě dlouho. Byl jsem děsně pyšnej, že jsem první z rodiny, teda samozřejmě po mamce Nel a tátovi Rakovi, kterej má takovej ozdobnej přívěšek! Znovu jsem vypjal hrdě hrudníček a nafoukl tvářičky, těšil jsem se, až ho ukážu Kéze, určitě pukne žárlivostí. A Síba bez tak taky.
“Jo!“ křikl jsem souhlasně, “půjdem to ukázat mamce!“ už už jsem chtěl cupitat pryč, ale tátu ještě napadlo uklidit maso. “Cóóóžee?!“ naštvaně jsem se na taťku zamračil, přece jen… No prostě už jsem chtěl ten přívěšek ukazovat všem okolo, tahat nějakou hromadu masa se mi teď fakt nechtělo, určitě bych si ještě ten novej přívěšek k tomu všemu umazal, a pak bych se s ním nemohl chlubit. Koukl jsem na tu hroudu masa, nakrčil ňufák a otráveně jsem si odfrkl, “no dóbře teda,“ s hlasitým povzdechem jsem se vydal k masu z druhé strany, abych ho pomohl tahat, ale nadšenej jsem nebyl. Možná na mě lezla puberta, hehe. A to jsem a ni nevěděl, co to znamená. “Ale honem, ať už můžem jít za mamkou,“ zabrblal jsem ještě, a celej ofrněnej maso chňapl do zubů, abych pomohl tátovi. Jindy by mi to bez tak nevadilo, a ještě by mě to bavilo, ale teď… teď jsem už chtěl celýmu světu ukazovat svoji super novou ozdůbku.

Přikývl jsem zrychleně nahoru a dolů hlavou, “já vím táto,“ usmíval jsem se, měl jsem prostě dobrou náladu. “Mě už to říkala mamka, že pak jak vlk má magie, tak má barevný oči, že prej můžeš mít třeba duhový! Mě by se hodně líbilo mít barevný oči, nechci mít oranžový, ty jsou takový nudný,“ poškrabkal jsem se zadní tlapkou za uchem, přičemž jsem upřeně hleděl tátovy do těch jeho oranžových očí. Máma je měla modré, táta oranžové, já bych je mohl mít třeba modro oranžové, to by se mi asi i celkem líbilo. “Víš, říkal jsem si,“ začal jsem rozumně, jako bych všechno věděl, “no jako napadlo mě, že když mám jinej kožich jak vy a sestry, mohl bych mít teda aji úplně jinačí oči. Mamka říkala, že je vlčice, která se jmenuje Smrt a sbírá kamínky… a pak vlk Život, když jim přinesu něco hezkýho, mohli by mi pomoct.“ Chtěl jsem je najít a vidět je, nedokázal jsem si představit, jak vypadají. Hodně mě to zajímalo. “Kde mám najít kamínky? A jak vypadá takovej kamínek?“
Táta zvedl ze země ten přívěšek a ujistil mě, že bude jen a jen můj, což bylo fakt prima, takže jsem na něj zavrtěl nadšeně ocasem, a pak mu nabídl svůj krk, aby mi přívěšek mohl nasadit. Měl jsem v sobě zvláštní, takové jako smíšené pocity, byl jsem na sebe asi pyšnej, že jsem to našel ze všech nejdřív, a zároveň jsem se na sebe chtěl podívat do nějaké kalužiny, abych viděl, jestli je ten přívěšek hodně hezkej nebo jen tak středně hezkej. Mě se hodně líbil, ale bude takhle hezky vypadat i na mě? “Tak co?“ hlesl jsem nedočkavě, ustoupil od táty Raka krok vzad a vypjal hruď, aby si mě mohl pořádně prohlédnout. “Dobrý?“

Taťkovi Rakovi se ta věc asi líbila, začal poskakovat, tak jsem poskočil ještě několikrát taky, než jsem zadýchaně zůstal stát přímo před ním a tou věcičkou. “Já… Já nevím,“ ohlédl jsem se zamyšleně směrem, ze kterého jsem tu věc přinesl, ale nakonec jsem jen máchl tlapkou někam do blba. “Bylo to prostě někde tam. Mezi stromama, v trávě. Našel jsem to sám!“ usmíval jsem se, měl jsem vážně dobrej pocit, že se mi povedlo něco takhle vyčenichat, a ještě lepší pocit jsem měl z toho, že ani jedna z mých sester takovou věc nenašla a já jo. Sklonil jsem hlavu, očenichal to a lehce do toho drcl čumákem, “co to vlastně je? Je to hezký, hodně barevný. Máma Nel mi říkala, že je na světě hodně magií a ty mají hodně barev, jako že jsou duhový,“ krátce jsem se zamyslel, vážně to přesně takhle říkala? “Jo, no ty magie jsou duhový. A tohle je taky duhový. Je to nějaká magie? Magie může ležet na zemi v trávě?“ trochu zmateně jsem povytáhl obočí a zůstal na taťku koukat, byl jsem z toho trochu zmatenej. “A když jsem to našel, můžu si to nechat? Je to moje? Nemusím se o to s nikým dělit?“ ocásek mi začal vesele, možná až trochu rošťácky kvedlat ze strany na stranu.

Aranel
“Není?“ podiveně jsem mamku sledoval, co že to vykládá za divnosti, protože jsem měl za to, že všude na světě žijou jenom takovýhle vlci, jako jsme my dva s mámou. Připadalo mi to celý dost na hlavu, chvilku jsem se během jejího vyprávění i pobaveně nevěřícně usmíval. “Mami, neděláš si ze mě srandu?“ zavrtěl jsem na ni hravě ocasem a zaklapal zoubky u jejího hrudníku, na který jsem díky tomu, že jsem o něco vyrostl, dosáhl. Jenže to nevypadalo, že by si mamča dělala šoufky, trochu jsem se teda zklidnil a dál ji poslouchal, další část vyprávění mě taky zaujala. Koneckonců tak jako všechno, co mamka říkala. “Takže vlastně je vždycky lepší jít za tím Životem než za Smrtí, ne? Když on je hodnej a ona je zlá, tak přece se nebudu kamarádit s někým zlým, ne?“ naklonil jsem hlavu lehce do strany, nedávalo mi to úplně tak nějak smysl. Kolem a kolem by ale bylo vážně prima se s oběma setkat, třeba s nima nemluvit, ale aspoň je jednou na vlastní oči vidět, očima jsem proto nenápadně zatěkal po sestrách, jestli by mě v mé čertovině podpořily. Třeba by se mnou šly obě dvě na výpravu, jen my tři samotní! Bylo by to super dobrodrůžo, ale mamča by se možná zlobila, nevinně jsem se na mamku zazubil, aby si myslela, že je všechno v cajku a nespřádám žádný zlobivý plány. “A ten Život taky mami sbírá kamínky?“ mazlivě jsem se otřel hlavou o její přední nohu a nasál vůni, která se kolem nás linula. Její vůni. Voněla nejhezčejc na celičkým širým světě. Sice jsem teda neznal moc vlčici a neměl jsem srovnání, ale nepotřeboval jsem to – byl jsem přesvědčenej, že je mamka nejhezčí, nejvoňavější a nejchytřejší. “A mít hodně magií je asi super, že?“ o magiích jsem nic moc nevěděl, i když jsem se snažil na všechno přijít a všemu rozumět, rozuměl jsem sotva polovině toho, co mi máma vyprávěla. “A jaký všechny máš ty s tátou? Když je super mít všechny, kolik znamená všechny? Co jsou všechny?“ Měl jsem hodně dotazů, jenže za to mohla mamka, protože vždycky řekla něco, na co jsem se vážně musel zeptat, abych to celý pochopil.
Spolu jsme se s mamkou přitulili, spokojeně jsem zavrněl a přitiskl se na ni. “Já mami nikdy neodejdu,“ zakuňkal jsem do jejího kožichu. Byl jsem si jistej, že nikdy nechci žít bez ní a bez taťky. “A nedám se do jiné smečky, budu tady s tebou, navždycky,“ vesele jsem se na ni podíval a zavrtěl ocasem. “Mami, víš, co mě napadlo?“ začal jsem kolem mamky netrpělivě cupitat. To povídání bylo super, ale chtěl jsem se hýbat, “můžeme se vydat do světa a babičku Taru s dědou Lusem najít. Ale víš co, taky bych chtěl vidět ty tvoje první vlčata. Jako to jde, aby vlci měli první vlčata a druhý vlčata? A kde jsou?“ roztržitě jsem se rozhlédl okolo, třeba byli někde poblíž.

Kezuška + nalezení přívěšku
Když jsme dorazili za tátou, mamka se mi už tolik nevěnovala, takže jsem svoji pozornost přenesl na Kezinu, která byla furt tak strašně černá jak noc. Vlastně, sice dřív mě štvalo, že taky nejsem černej, ale teď jsem byl rád, ona ta černá nebyla nic moc. Kezinka Bezinka se k mojí hře naštěstí přidala, jak jinak, hehe. Dovedl jsem zlanařit všechny k nějaké super hře, ale však to byla sranda, ne? Nerad jsem se nudil. S lišáckým nezbedným úsměvem jsem se nechal porazit na zem, ale zároveň i u toho chytil za ucho a pořádně i ji za něho vytahal, abych jí dal co proto. “Ne, to ty počkej!“ vyhopsl jsem akčně na nožky a rozběhl se pryč s plánem, že si zahrajem na hoňku. Hraní na hoňku bylo super, protože jsem mohl zdrhat nebo naopak někoho honit, jenže to naše hraní netrvalo moc dlouho, protože moji dětskou nestabilní pozornost upoutal tmavý drobný ptáček, který letěl okolo jako vítr. Vítr taky lítá hodně rychle. “Kézo, hele!“ štěkl jsem bez otálení a s tlapkou vztyčenou k obloze jsem na ptáčka zaujatě zíral. Něco upustil. A to něco jsem okamžitě chtěl vidět, takže jsem se za tím něčím rozběhl.
Stálo mě to chvilku pátrání, ale nakonec jsem zvítězil. Opatrně jsem packou odhrnul listy a jiná zeleniska, která mi bránila tu věc prozkoumat, a užasle na ni hleděl. “Mami, táto,“ mé volání ale bez tak nemohl nikdo zaslechnout, protože jak jsem byl z té věci tak unešený, sotva jsem to zašeptal. Nejdřív jsem tu věcičku očenichal, párkrát do ní drbl packou připraven kdykoliv utýct, když by mě to chtělo sežrat, ale nakonec se to tvářilo fakt neškodně. Olízl jsem si čenich a zapřemýšlel, co bych měl teď dělat, bál jsem se, že když odběhnu a zavolám ostatní, tak ta věc zmizí, takže jsem ji nakonec lapnul do zubů a jako malá veverka, která má trysky v zadku, jsem se s ní rozběhl k ostatním.
Jenže ostatní mezitím, co jsem tu věc tak detailně zkoumal, odešli. Zbyl tam jen táta… Hodil jsem tu věc netrpělivě na zem přímo před tátu a zadýchaně na sebe upozornil několika akčními výskoky do vzduchu. “Táto!! Táto hele!!“ byl jsem hlasitej. Hodně. Ta věc mě totiž hrozně brala, bavila mě a já chtěl teď hned zjistit, co to je. Nechtěl jsem čekat. Dokonce mi v tuto chvíli ani nevadilo, že mamka s ostatníma někam odešli. Jindy bych se urazil, že mě tu nechala, ale teď na to nebyla ta nejideálnější příležitost, možná za chvilku. Nevědomky jsem nakrčil čenich, kolem dokola se roznesl odporný zápach, ale když jsem byl tak zaujatej tátou a tou věcí, nijak víc jsem na to nereagoval.

Ač jsem poslouchal každé její slůvko, posmutněle jsem sklopil pohled dolů na zem, nechtěl jsem se na mámu teď dívat. Cítil jsem se tak nějak blbě, že mám na rozdíl od sester a rodičů barevný kožich, nechápal jsem, jak se taková věc může vůbec stát, přece bych měl taky bejt černobílej… A měl jsem strach, že si ostatní budou myslet, že k nim nepatřím, že nejsou má rodina. Jenže já ke své rodině patřit chtěl, měl jsem je moc rád. Všechny.
“Smrt?“ zopakoval jsem tiše, přičemž jsem zaujatě zastříhal ušima. Pohled jsem se snažil nezvedat, ač mě to přece jen trochu lákalo, ale chtěl jsem ukázat, že mě ta věc s kožichem fakt mrzí. Jenže když zmínila ještě k tomu slovu „smrt“ ty drahokamy, očima jsem po ní okamžitě loupl. “Draho-kamy?“ pousmál jsem se, to slovo bylo tak vtipně složitý. “Co je Smrt a co je draho-kam? A kde smrt bydlí? To je vlk? Vlk jako já nebo ty? A kde ty draho-drahokamy najdu?“ zadeček mi díky vlčecímu nadšení, které jsem v sobě pořád měl, vystřelil nahoru a ocásek se rozvrtěl jako nějaká vrtulka. Máma prostě věděla, jak mě co nejlíp zaujmout! Vlastně celou dobu, co jsme spolu byli, mi sdělovala nové a zajímavé věci, třeba to o té babičce. Možná, že už to kdysi někdo říkal, že jsou nějaký babičky, ale já to pořádně zavnímal až teď. “A myslíš, že já taky budu mít tu vodu? Tak jako ty? Když nemám kožich po tobě, mohl bych mít tu vodu, ale chtěl bych pak ty barevný oči,“ přicupital jsem k ní a zboku se jí otřel o přední nožku, zatímco jsem se jí schoval pod bříško. Ještě jsem se tam pořád vlezl. Mazlivě jsem na ni zpod předních nohou vzhlédl a nakonec zabořil hlavu zevnitř do její levé nohy. “Pomůžeš mi nějaký ty drahokamy najít? Abych je mohl pak dát té vlčici a měl barevný oči,“ zažadonil jsem tiše, protáhl se pod jejím krkem jako had a zase se zjevil před ní. “A mami, ta babička tady někde je? Můžu ji vidět?“ celkem by se mi líbilo ji poznat. “A táta taky má babičku? Je víc babiček? Každej má babičku?“ povzdechl jsem si, vychrlil jsem těch slov na jeden nádech tolik, že jsem se málem zapomněl nadechnout. Trochu jsem zavzpomínal, jestli jsme spolu s mamkou už o těch babičkách nemluvili, ale nemohl jsem si vzpomenout. To neva! Teď si to budu pamatovat, pohodil jsem na ni radostně hlavou a zazubil se, “už mi tolik nevadí, že jsem barevnej, ale musíš všem říkat, že patřím k vám! Aby s mě nikdo nespletl s jiným vlkem,“ měl jsem díky tomu rozhovoru o smrti a tak lepší náladu, navíc když jsem se s mamkou mohl pomazlit, bylo mi pak ještě daleko líp, než jen normálně líp. “Když se někdo bude ptát, řeknu jim, že můj strejda a teta byli hnědí,“ kývl jsem na ni, abych ji ujistil, že tomu rozumím. Nastavil jsem jí nakonec ještě tvář, aby mě mohla pohladit, a spokojeně u toho zavřel očka. Její doteky byly vždycky tak příjemný, až se mi z toho občas sama od sebe postavila srst na zátylku, musel jsem se pak celej oklepat, aby si zas lehla.
“Tak jo!“ štěkl jsem souhlasně, opřel se o zadní tlapky a skotačivě vyběhl k tátovi a sestře, do které jsem hravě narazil tělem s úmyslem ji shodit. Pak jsem zůstal s vytrčeným zadkem do nebes bokem od Keziny hravě poskakovat, abych ji vybídl ke hře. “Kézo! Pojď!“ štěkl jsem.

Hleděl jsem mámě do očí, když mi povídala všechny ty nové zajímavé informace. Měla tak pěkný uklidňující hlas, rád jsem ji poslouchal. Jemně jsem se na ni usmál a zavrtěl ocasem, aby věděla, že ji vnímám. Tvrdila, že mám stejné oči jako mí sourozenci, načež jsem se drobet ušklíbl. Já chtěl mít oči jinačí, chtěl jsem být speciální. Mohl bych mít fialový jako ta vlčice, nebo možná modrý jako má máma. Ale duhový zněly taky dobře, při přemýšlení jsem pohled přilepil na své packy, ale vmžiku jsem ho zase vrátil zpět na mámu, na kterou jsem se rošťácky zazubil. “Mami, duhový oči moc vlků nemá, že? Já bych mohl mít duhový oči. Modrá barva, fialová barva a… mmmm… červená, jo! To by bylo prima,“ bylo by bezva lišit se od ostatních, být něčím výjimečný. Tiše jsem si povzdechl, mít oči jako táta a sestry byla docela nuda. “Oči se mi vybarví, až budu velkej jako ty? to bude pěkně zadlouho, do té doby budu nudnej nudňák jako Sibina s Kézou. A to byl fakt vopruz.
Mamča se předvedla jako skvělá kouzelnice a vytvořila před náma jednu suprácky velikou kaluž. “Waaau, to ty?!“ těkl jsem fascinovaně očima z kaluže na ni a zase zpět na kaluž, ke které jsem se opatrně přiblížil a jemně do ní dloubl packou. Voda v ní nebyla studená, ale ani teplá. Byla taková akorát, ale co se mi fakt zalíbilo byly vlnky, které jsem v kalužině vytvořil, když jsem do ní hrábl nožkou, takže jsem to zkusil znovu a znovu, až jsem do ní tlapou máchl tak moc, že jsem ošplouchl nejen sebe, ale i mámu. “Je, bacha!“ vypískl jsem tak nahlas, až jsem se z toho svalil na zadek, asi jsem se trochu lekl, nenapadlo mě, že by voda mohla tak divoce hopsat do všech stran! Vzhlédl jsem s nevinným zazubením na mámu a omluvně jí poslal vzdušnou pusu, že jsem zamokřil ten její krásně bělounký kožíšek. “S vodou je asi sranda, že?“ přiťapkal jsem k ní, aby si mohl prohlédnout sám sebe. Nikdy jsem se neviděl. “Hmmm,“ našpulil jsem zlehka rty, vlastně to bylo docela zajímavý. Teď jsem díky mámě věděl, že kdykoliv se na sebe budu chtít podívat, můžu se kouknout do vody. Voda mi vytvoří odraz mě samotného, to bylo vážně hodně prima. “Mám docela jinačí barvu, než Síba s Kézou, že mami?“ zamumlal jsem zamyšleně, stále čumíc do kaluže. Bylo to dobře nebo špatně? Mamka byla bílá a táta byl víc jako Síba a Kéza, tak proč… “Proč nejsem jako vy?“ táhle jsem se zamračil a zmateně naklonil hlavinku lehce do strany. “Jsem jinačí,“ najednou mi to možná bylo i trochu líto. Jasně, chtěl jsem bejt něco extra, ale až tak moc? Docela mi to vzalo vítr z plachet. Co když si pak někdo bude myslet, že do rodiny nepatřím? Že moje máma není má maminka a táta zase tatínek? Co když někdo bude říkat, že Kezina a Sibina nejsou moje ségry? To jsem fakt nechtěl! A tak jsem na mámu koukal a v mých očích se čím dál tím více zračil žalostný pohled. To zjištění, že jsem o tolik moc jinačí, nebylo vážně nic moc.

Vlastně jsem dost dobře nechápal, o čem to mluví, ale nechtělo se mi nad tím zrovna teď dumat, takže jsem jen chápavě s úsměvem přikývl a dělal jsem, že naprosto jasně vím, o co jde. “Aha! Třeba taky budu mít tu magii iluzí. Mít fialový oči by byla hodně cool,“ pokýval jsem vesele hlavou, a pak houkl na mámu: “Mami, taky budu mít jednou fialovou magii iluzí!“
Nevěděl jsem, co je to magie, elementy nebo z čeho všeho se skládá náš svět, zapsal jsem si to ale do svého úkolníčku, do kterýho si zapisuju úplně všechno, co ještě musím občíhnout a zjistit. Teď byl ale čas na zkoumání těch krásných kukadel, takže když se ta vlčice zohnula, blaženě jsem se jí zahleděl do očí. Ty její se leskly, měla v nich zvláštní jiskřičky, napadlo mě, jak asi vypadají moje oči? “Líbíš se mi,“ pronesl jsem, zvedl packu a jemně ji pohladil po tváři, ale pak se s hlasitým zachichotáním rozeběhl za mámou pod její bříško, aby si nemyslela, že jsem na ni zapomněl. “Mami, jaký mám oči? Kde se můžu podívat, jak vypadám?“ šeptl jsem tak, aby mě slyšela jenom ona a nikdo jiný. Trochu jsem se styděl, že pořád nevím, jakou barvu mají moje oči a srst, vypadalo to, že všichni ostatní kromě mě o sobě ví všecičko! A já se nechtěl před fialovou princeznou ztrapnit.
Nakonec jsem ale přišel blíž k vlčici, neuvědomoval jsem si, že by nám řekla, jak se jmenuje? Možná ji oslovila někdy předtím máma, ale.. Já se na to zrovna 2x nesoustředil. “Fialko!“ štěkl jsem, abych na sebe upozornil, zatímco jsem k ní cupital o něco blíž. “Co je loterie?“ nahnul jsem hlavu zvědavě na stranu a zastříhal oušky. Ta vlčice používala vážně hodně divná slova, a to až moc. “Tvoje máma je i moje máma? Teda moje máma je tvoje máma?“ nechápavě jsem povytáhl obočí a krátce se zamračil. Co to je za nesmysl? Začínal jsem se v tom všem ztrácet.

Zastavil jsem se na konci vyvýšeniny u východu z jeskyně a počkal, než mě máma sundá, protože se jala mi pomáhat, tak jsem ji chtěl nechat, aby měla radost. Kdybych skočil dolů dřív, než mě ona sundá, určitě by byla smutná a to jsem nechtěl. Ale příště sám! vzhlédl jsem na ni a děkovně zavrtěl ocasem, pak jsme se vydali za ostatními. Za tátou i oběma sestrami, vyhlížel jsem zvědavě Síbu, která odešla ven jako první, přece jen se s ní dalo hrát trochu líp jak s Kézou. U toho jsem pak bezduše a nesoustředěně kývl na to, že nás má táta rád všechny tři stejně – jindy bych se k tomu vyjádřil a určitě dost dlouze, nicméně teď jsem měl jiné starosti.
“Síbo!“ zahulákal jsem na pozdrav své víc oblíbené sestře, jak jsem ji uviděl, a zavrtěl na ni ocasem, až jsem k ní pak přiběhl, abych do ní mohl přátelsky drcnout čumákem. “Spala jsi hodně dlouho,“ zkonstatoval jsem a u toho si ji zamyšleně prohlédl, jestli jí snad během toho spánku nevyrostlo na těle něco nového. Třeba další uši, oči nebo tak. To by pak viděla víc jak já, hehe, s úsměvem jsem si všechny okolo prohlížel. Bylo prima být zase venku, bez tak bych se za chvíli v jeskyni začal nudit.
Zatímco jsem se já přivítal se Siberiou, máma se vítala s nějakou cizinkou, vypadalo to, že ji zná moc dobře, protože byla celá nadšená, že ji vidí. Víc nadšená, jak když táta viděl mě. S frknutím jsem se na něj ohlédl, byl tam zas jen s tou nudnou Kezinkou Bezinkou, docela jsem na ni žárlil. Jaktože uměla sotva plácnout pár slov, ale táta ji měl nejraději? Na Kezušu jsem se proto naštvaně zamračil a hodil po ní ten nejvíc hnusnej xicht, jakej jsem dovedl vykouzlit na své dětské tvářičce, ale pak jsem se jako hodný synek otočil na mamku, dělal že se nic nestalo, a na cizí vlčici se od ucha k uchu usmál. “Ahoj!“ vypjal jsem hrudníček, abych vypadal aspoň o něco větší než Siberia. Třeba budu pak zajímavější a vlčici se budu líbit víc jak sestra. Nová kamarádka! Vlčice měla moc hezký veliký oči, takový jsem ještě neviděl, jenže… Jaká to byla vlastně barva? Nenápadně jsem těkl očima na ségru, ta měla oči takový nijaký, prostě takový Siberiovský. A všechno Siberiovský nebo Kézovský bylo zpravidla nudný. Když jsem se koukl na mámu, ta je měla modrý úplně jako dvě nebíčka! Jenže tahle vlčice? “Hezký oči!“ pronesl jsem a přišel k ní blíž, “dej hlavu níž!“ měl jsem v plánu jí ty oči očenichat a třeba se jich dotknout, doufal jsem, že tu svoji velikou kebuli skloní ke mně a nebude dělat žádný vofuky. Byla zajímavá a já ji prostě chtěl prozkoumat. Ocásek se mi hravě vrtěl sem a tam, napjatě jsem na ni zíral. Tak skloní tu hlavu nebo ne?!

// 36

A tak jsem tam seděl a hrozně usedavě plakal, protože mě to mrzelo. Mrzelo mě, že mě táta tak dlouho neviděl a ze všeho nejdřív se přivítal s holkama a pak až se mnou, jako bych pro něj byl ten nejposlednější z nejposlednějších, a ještě ke všemu se se mnou přivítal úplně malinkato, jakoby se mu vůbec nestýskalo. Mě se ale přitom stýskalo, já jsem se na něj těšil, copak on se netěšil? Sklopil jsem pohled k zemi, abych se mohl líp soustředit na to jeho pohlazení. Když mě pohladil, vlastně mnou projel takový teploučký pocit, líbilo se mi to, cítil jsem, že mě má rád. Jenže když mě má rád, proč se se mnou víc nepřivítal? Zapaloval se mi z toho myšlení mozek, nešťastně a především zmateně jsem si protřel packou štípající očka, z těch slz jsem skoro neviděl na mámu, která mě ještě teď pokárala za to, že bych přece nechtěl o sestry přijít. To jsem nechtěl, to snad bylo jasný, jen... “Jen se s nima mohl přivítat až pak. Až po mně,“ kuňkl jsem s táhlým posmrknutím a červenýma očima na ni vzhlédl. Slzičky mi zamokřily srst na tvářích, ale máma mě tak hezky starostlivě oňufkala a olízla mi je, že mi hned bylo o trochu líp. Pousmál jsem se a jemně se k jejímu jazýčku přitiskl, měl jsem rád, když mě tak hezky mazlila.
Její nabídka mi samozřejmě ihned zaměstnala moji dětskou roztržitou mysl, naposledy jsem posmrkl a se souhlasným kývnutím hlavy se na ni usmál. “Dobrý nápad,“ pronesl jsem, zatímco jsem ji následoval ven z jeskyně stejným směrem, kterým před chvílí šel i táta Rak. Ocásek jsem dal víc nahoru a ouška do pozoru, aby máma věděla, že už je mi trochu líp a tolik nesmutním. Docela jsem se těšil – co nás asi bude venku všechno čekat? Něco novýho? Noví kamarádi, jako jsou teď šedáček s vlčicí? Napadlo mě, jak se asi mají, trochu jsem pochyboval, že by tam na mě až do teď čekali, ale třeba budu mít štěstí a budou na úplně stejným místě, na jakým jsem je naposled nechal.

>> les

// 35

Táta Rak teda rozhodně nepřekypoval nadšením, že mě vidí, což mě trochu rozesmutnilo, čekal jsem od něj trochu veselejší přivítání, navíc když já sám se tolik snažil! Přestal jsem hopkat, kecl si na zadek a se svraštěným čelem na něj našpulil naštvaně rty, aby věděl, že tohle teda fakt pokazil, ale než jsem se stihl jakkoliv víc projevit, rošťácky mě pohladil po hlavě a jal se odcházet. Zpomaleně jsem zamrkal, vždyť teď přišel!, chtěl jsem s ním být o něco dýl, než jen na takovou kratičkou chvilinku, vadilo mi, že jde za sestrama. Táhle jsem se zamračil, “ale... Ale...“ rozkoktal jsem se a následoval ho k východu, snažíc se na sebe strhnout ještě na moment jeho pozornost, to se mi však nepodařilo. Rozpačitě jsem se zastavil před východem a s našpicovanými oušky hleděl ven jak oukropeček, až jsem nakonec uši svěsil, ocas stáhl mezi nohy a rozťapkal se posmutnělými pohyby zpět k mámě, na kterou jsem následně upřel své velké žalostné ublížené oči. “Ale Kéza se Síbou chtěly jít ven!“ se zamračením jsem se k ní přitulil, pěkně mě to štvalo, on přišel a najednou zas odešel a to jenom kvůli nim. “Měl je nechat, můžou si za to samy, že jim budou mrznout packy!“ od mámy jsem se pak o kus odsunul, sedl si naproti ní a snažil se u toho zatlačit slzičky, které se tak urputně snažily dostat ven, to se mi docela dařilo, ale třepající koutky tlamy jsem už zakrýt nedovedl.
Jenže když jsem se na mámu tak díval, najednou mi to připadalo všechno ještě víc líto jak předtím, takže jsem spustil svůj usedavý srdceryvný pláč, kterému už jsem se nedovedl déle bránit, a do toho skrze vzlyky sotva srozumitelně zažvatlal: “Chtěl jsem se s ním víc přivítat!!!!!“ Ten táta, ten to teda fakt pokazil...