Gallirea - Příspěvky uživatele

<< VVJ

Ani jsem si neuvědomil, že se vzdalujeme od jezera a tím pádem i mé rodiny. Háti mě naprosto okouzlila, byla totiž typem vlka, kterého jsem zatím neměl šanci ve svém životě poznat. Líbila se mi její hravost a akčnost, já si moc rád hrál, běhal a skotačil, jinak je nuda a já nudu nerad, takže je vážně super najít někoho, kdo je mi podobný, když už ani jedna z mých sester není.
Zbožně jsem se na Háti díval, zatímco jsem ťapkal po jejím boku, a kdykoliv řekla cokoliv, přihlouple jsem se usmál, ač to třeba vůbec nebylo vtipné nebo to byla prostě úplně normální věta, která by mě běžně ani nezajímala. Jenže teď jsem byl celej pryč z toho, že je tu Háti, takže cokoliv řekla bylo víc než fascinující. “Jo, taky mi pomeranče nechutnaj. Měl jsem jeden a byl pěkně kyselej,“ zhnuseně jsem se otřepal při vzpomínce na tu tekutinu, ze které se mi ihned zkřivila tlama. “Ale ségře třeba chutnaj, no,“ nebylo to tím, že byla Kezina prostě tak trochu divná? Když mě ani Háti pomeranče nechutnaj, tak se Kezina vymyká normálu, ne? Já a Háti jsme rozhodně normální! zavrtěl jsem ocasem a tiše se uchechtl, “ona je Kezina asi taková pomerančová příšera… Pomerančová žravica.“ Jop, Kéza byla divná.
Potěšilo mě, když jsem se dozvěděl to super pravidlo, o kterým mi doteď ještě nikdo neřekl – „kdo dřív přijde, ten dřív žere!“. “Jo? Fakt?!“ vyhrkl jsem, “já našel tenhle přívěšek v trávě pod listama! Taky jsem si ho nechal, protože to vypadalo, že ho nikdo nehledá, takže jsem rád, že jsem ho nikomu neukrad,“ uchechtl jsem se a packou si zakryl tlamičku. Kdysi mě trochu ten přívěšek drásal svědomí, měl jsem strach, jestli ho třeba někdo potom, co jsem ho našel já, nehledal, ale teď, když mi to posvětila i Háti, to bylo v poho, ne? A vlastně i táta. Taky mi řekl, že si ho mám nechat, zavrtěl jsem ocáskem, ale právě v tu chvíli, co jsem si na tátu vzpomněl, mi docvaklo, že jsme od jezera už pěknou štreku. Přitiskl jsem ouška rozpačitě k hlavě a ohlédl se za sebe, zatímco jsem tak nějak napůl poslouchal, co všecko se v tom jezeře vlastně válelo za věcičky. “Ech,“ unikl mi tichý vzdech, ze kterého nejspíš byly slyšet obavy, ale já nechtěl, aby mě Háti měla za nějakýho poseroutku, takže jsem okamžitě uši vrátil dopředu a dělal jsem, že je mi vzdálenost od mé rodiny úplně ukradená. Bude aspoň sranda a nemusím se dívat na Kézu a Síbu, vzhlédl jsem na Háti a usmál se na ni. “Tak to jsem zvědavej, co v tom jezeře najdu já!“
Rozběhla se. Chvilku mi po jejím vybídnutí trvalo, než jsem se taky rozběhl, protože jsem měl ještě spoustu práce s rozhlížením se okolo a lehkým váháním, jestli se přece jen nevrátit, ale mé dobrodružné já mě přemohlo. “Běžím!“ štěkl jsem a Háti pak zvesela následoval. A vzdálenost, která mě dělila od rodičů? Tu jsem pro teď hodil za hlavu. Teda minimálně jsem se o to pokusil.

>> lesík topolů

Trošku jsem se po jejím varování zasekl. Stanul jsem na ní očima a v chůzi se zastavil, přičemž jsem bezděky nechal zvednutou jednu packu ve vzduchu. Malinkou chvíli si s tím moje hlava nevěděla rady, ale trvalo to vážně jen chvilinku. Když jsem si totiž uvědomil, jaký má hravý výraz, zasmál jsem se a vesele poskočil. “Já už se jednou málem utopil!“ prohlásil jsem. Přišlo mi, že se to k tomuhle tématu skvěle hodí! “Vběhl jsem do vody, nepřemýšlel jsem, co to ta voda je a ani co v ní mám dělat, ale přišlo mi to jako sranda. Až když jsem do ní vběhl mě napadlo, že vážně nevim, co se ve vodě dělá, hehe,“ hravě jsem se plácl packou po čele, jakože jsem trouba, a doběhl rozestup mezi mnou a Háti. “Stalo se to jen v té malé Ovocné tůni u nás doma, tohle jezero je daleko větší. Je nejvelikanánštější, jaký jsem zatím viděl,“ spokojeně jsem během chůze na jezero zíral.
Natočil jsem na Háti uši a pak se na ni aji zvědavě koukl, když zmínila to o té bouřce a stromu. Získala si zas a znova moji plnou pozornost. Mírně jsem se zamračil, asi jsem nepochopil, co tím myslela. Nevěděl jsem, jak vypadá bouřka a ani mě nenapadlo, že vlci umí šplhat po stromech. Ještě jsem nikdy nikoho neviděl, možná, že to uměl třeba táta? Krátce jsem se porozhlédl okolo s úmyslem nějakej ten strom najít, možná bych to měl vyzkoušet. Mohl bych se to naučit, tohle by určitě ani Kéza a ani Síba nesvedly. Pak by mi záviděly, že umím něco víc. “Zkusíme to?“ navrhl jsem a zavrtěl hravě ocasem. “Můžeš mě naučit, jak se to dělá. Nikdy jsem ještě na strom nelezl,“ stáhl jsem po svém ostudném přiznání uši k hlavě, ale pořád jsem se na Háti usmíval jak lečo. Háti toho umí tolik! A ví všechno! Jo, mohl jsem se toho od ní naučit velkou kupu! Super starší ségra. “Jinak jo, mamka mi říká Armine. A vlastně i ségry,“ kývl jsem. S nikým jiným jsem se zatím moc neviděl, tak… Jsem zmínila jen svoji rodinu.
Pořád mi to s tím jezerem připadalo mega fascinující. Jak si mohla prostě vzít jen tak oči? zasmál jsem se. “Takže jako když přijdu k vodě, válí se tam jen tak nějaký věci, který si můžu vzít?“ moc jsem to nechápal, ale kdyby to tak bylo, bylo by to vlastně dost naprd, protože to by Siberia i Keziah mohly jen tak dojít k jezeru a chňapnout tam podobně přívěšek na krk, jako mám já. A to by byl fakt vopruz. Ale když jim to neřeknu… Nedozví se to a pak si nic nevezmou, lišácky jsem se nad svým super plánem pousmál. Na ramínku mi mezitím určitě poskakoval malinkej vlčí ďáblík s červenýma rohama místo uší. “Háti, tak zkusíme ze všeho nejdřív vyšplhat na ten strom a pak mě vezmeš k tomu jezeru? Taky tam můžu něco najít? A co tam ještě všecko bylo?“ zajímal jsem se, zatímco jsem hravě poskakoval po třech nohách, jak kdybych si něco píchl do packy. Samo sebou nepíchl, fakt ne. Jenom ty výlety s Háti byly vážně super! Plný bezvadnýho novýho dobrodrůža.
Posteskla si, že si nejsme podobní. Trochu ve mně zatrnulo, lekl jsem se, že by mě pak třeba jako mladšího bráchu nechtěla. Zavrtěl jsem proto a protest okamžitě šiškou, “ne, to není pravda!“ poskočil jsem dopředu, kousek před Háti, a otočil se k ní čelem, takže jsem cupital dál pozadu. “Máš tadyhle hnědou barvu na kožíšku,“ ukázal jsem packou na její bok. “Taky mám hnědou barvu. Spíš nejsem podobnej celé své rodině, u nás nikdo hnědou nemá. S tebou náhodou celkem jo. Jsme si podobní. Taky jsi šedá a já trochu taky. Sice jinak šedej, ale taky jsem šedej, však se dívej… Jo, ale prej tu hnědou mám po nějakým strejdovi, říkala mamka,“ andělsky jsem se usmál a zadoufal, že jí tahle malá podobnost bude stačit k tomu, aby si mě jako malýho brášku nechala. Otočil jsem se zase dopředu a už ťapal normálně vedle ní.

>> S.G.

“Hátino,“ uchechtl jsem se s očima přišpendlenýma v těch jejích, hezky barevných. Ta přezdívka byla vtipná, ale spíš se mi víc líbilo to oslovení Háti. Bylo to krátký a vlastně celkem roztomilý. Hátino byla vážně jako taková nadávka, asi jako když já říkám Kezino nebo Sibino. V hlavě jsem si pak představil svoji mámu, chvíli jsem tedy šel mlčky. “Na mě se máma zatím asi nezlobila,“ podotkl jsem pak, ještě pořád zamyšlený. Vlastně jsem měl pocit, že se mamka ani zlobit neumí. Vždyť byla pořád tak hodná, usměvavá a něžná. A tátu Raka jsem… No, celkově jsem s ním moc času zatím nestrávil, ale taky bych neřekl, že by se na nás někdy zlobil. Možná jen na Kezinu a Sibinu, ty zloběj furt, tak by na ně měli naši bejt přísnější, ale na mě? Zamrkal jsem, “já ale říkám sestrám Kezino a Sibino, když se na ně zlobím. Nebo když je chci štvát, hehe,“ s úsměvem jsem vedle Háti pokračoval za naším novým společným dobrodrůžem. Měl jsem super náladu. “Ony se se mnou moc nechcou bavit, a i když už se se mnou bavěj, jsou nudný. Furt jim něco vadí, pořád si jenom stěžujou,“ postěžoval jsem si tentokrát já a u toho si tiše povzdechl. Možná mě to i trochu mrzelo, přece jen jsem si svoje ségry představoval trochu jinak. No a ty reálný se od mých představ dost lišily.
Jenže já začal Háti chválit oči a ona prej, že je našla v jezeře. Vypoulil jsem na ni ty svoje, se kterejme jsem se už narodil, a chvíli mlčky zíral. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, fakt někdo může najít barvu očí v jezeře? Nebo jak to jako myslela? Přitiskl jsem ouška k hlavě a snažil se představit si, jak ťapká kolem břehu, chňapne do pacek nový oči a strčí si je do hlavy. “Vážně v jezeře?“ zasmál jsem se z části nevěřícně, ale z části zvědavě. “Já bych chtěl mít barevný oči, ty žlutý jsou takový nijaký,“ když jsem si vzpomněl, jak mi taťka i mamka říkali o magiích, přišlo mi, že by to Háti třeba zajímalo, tak jsem se nadechl a pokračoval: “Ale taťka s mamkou říkali, že oči se můžou změnit, když potkám vlka, kterej sbírá květinky. Jmenuje se… Život. Nebo myslím,“ pokrčil jsem ramínky. Jo. Tak nějak to bylo. “Říkal jsem si, že by bylo super mít barevný oči. Třeba tak, jak mám ten přívěšek na krku. Ten jsem našel pod jedním veliký listem v lese, ségry mi ho bez tak furt závidí a proto to jsou takový prudičky,“ s otevřenou tlamou dokořán jsem se znova zagebil. “Ale jdeme se podívat k tomu jezeru,“ chtěl jsem udat směr, ale radši jsem cupital s Háti, teda jako vedle ní, páč jsem nevěděl, jestli jako nechce jít třeba k nějakýmu jinýmu jezeru, že.
Když mi ale nabídla, že můžu bejt její novej malej brácha, nadšeně jsem vyprskl: “Fakt?!“ na moment mě popadla hravá, tak jsem připlácl hrudník na zem a zadek vystrčil k obloze, ale nesměl jsem tak zůstat moc dlouho, aby mi Háti neodešla pryč. “Tak jo! Ty budeš moje starší sestra a já tvůj mladší brácha!!“ zašveholil jsem nakonec, doběhl ji a spokojeně se jí otřel o nohu. Cupital jsem, šťasten, že mám novou ségru, a mezitím přemýšlel, co myslela tím, že její bratři byli nejspíš jenom sen. “A máš teda bratry nebo jak?“ jo, nepochopil jsem to. “Kromě mě, hehe.“

Napjatě jsem na vlka hleděl, čím dýl nic neříkal, tím nervóznější jsem byl. Přece jen jsem se kromě šedáka a té mladé vlčice s nikým jiným kromě své rodiny za celý svůj život neseznámil, ale když pak ten naproti promluvil, mohl jsem si úlevně oddechnout. Spokojeně jsem zafuněl a znovu zavrtěl ocasem, podle tónu hlasu jsem poznal, že je to vlčice, navíc se mi za chvilku dokonce i představila. Musel jsem se zas a znova křenit jak trouba, měl jsem totiž radost, že je na mě ta vlčice tak milá, navíc mi nabídla, že se můžu přidat k jejímu suprovýmu dobrodružství!!
Stál jsem naproti ní, máchal ocáskem a přemýšlel, co říct. “Já, eh,“ trochu mi vzala vítr z plachet, ale v dobrém smyslu. Prostě jsem z toho našeho seznámení byl tak paf, že jsem nevěděl, co říct. “Vlastně možná budu Arminimoximo,“ kývl jsem souhlasně, ale spíš jsem moc nechápal, jak to myslí. Jako že se vlci normálně přejmenovávaj, až vyrostou? Nebo jak jako? Navíc to bylo tak dlouhý, že se mi v tom akorát pletl jazyk. Moc písmenek prostě. “Ale víš co, tvoje jméno zní super, je hodně krátký, úplně jiný oproti tomu mýmu,“ vyhrkl jsem nadšeně, jakékoliv obavy moji hlavičku už úplně opustily, takže se ve mně zase zvedalo moje klasické rošťácké naladění. “Říkají ti jenom Háti? Mě mamka někdy říká Ari, ale nevím, proč mi dala tak dlouhý jméno, když mi teď říká tak krátce, heh,“ s uchechtnutím jsem pokrčil rameny. “A když jsi byla malá, jmenovala ses jinak? Jakože místo Háti Eä třeba Háti Uu? Nebo Hláti me? A tak jako?“ chvilku jsem si ji prohlížel, měla moc hezkej kožich a taky takový zvláštní oči. Nikdo z naší rodiny takovou barvu očí neměl. Ukázal jsem na ně tlapkou, “máš hezký oči. Líbí se mi. Taky bych jednou chtěl mít takový.“
Ta dobrodrůžo výpravička zněla super, bez váhání jsem souhlasně kývl a u toho štěkl: “No jasně!!“ jestli mi to mamka dovolí? Nad tím jsem teď vůbec nepřemýšlel. “A co to je za výpravu? To je super, víš co, už dlouho chci jít někam hodně daleko, protože doma to je jako.. No ne nudný, ale už to tam znám. Jenže mám pocit, že moje sestry furt zdržujou,“ na vlčici jsem se usmál, ale pak trochu ztrápeně vzdychl a na sestry se ohlédl. Fakt bych radši měl bratra. “Máš bratra?“ zvědavě jsem na ni natočil nejdřív uši a pak i hlavu.

Pořád jsem zůstával stát opodál, s rozkročenýma, pevně zabořenýma nohama v písku, připravený na hru. Dokonce jsem i vrtěl ocasem, ale sestry opět nezklamaly. Pff, jak jinak, naštvaně jsem si po jejich ukvičené reakci odfrkl a zavrtěl nad nimi nechápavě hlavou, přičemž jsem zaťaté svaly povolil. S oblíznutím čenichu jsem se jejich směrem ještě chvíli díval, vlastně mě trochu mrzelo, že obě dvě byly tak nudný, čekal jsem, že si se mnou budou hrát. Teda od Kezky jsem vlastně nic moc nečekal, maximálně zas jenom nějaký chytrý řeči, který víceméně předvedla, ale Síba mě fakt zklamala. A nemile překvapila. “Ach jo,“ hlesl jsem tiše sám pro sebe, a z rodiny pak přesunul zrak někam pryč. Do prázdna. Prostě jsem jen tak hleděl okolo a hledal zábavu, ale tu jsem naštěstí vážně brzo našel.

// pro Háti

Zvědavě jsem našpicoval uši na nějakého cizince, který tam cosi zajímavého vyváděl u břehu jezera. Byl sice kus od nás, ale i tak jsem si ho všiml, protože barva jeho kožíšku nešla přehlédnout. Začínal jsem se usmívat a znovu vrtět ocáskem, třeba mi ten někdo zvedne náladu víc jak moje protivné sestry. Měl jsem radost, zajímalo mě, co je ten vlk zač, připadalo mi to jako super dobrodružství. S připlesknutím uší k hlavě jsem se možná trochu ostýchavě ohlédl na rodiče, ale když jsem se přesvědčil, že na mě zrovna nekoukají, rošťácky jsem se rozběhl přímo za tím někým. “Uhu, hehehe,“ moje vnitřní já mě nutilo se usmívat čím dál tím víc, až dokud jsem k vlkovi nepřiběhl na vzdálenost několika blbých Kezinek a Siberií. Pak mi úsměv z tváře trochu zmizel, ale vážně jen trošku.
“A-Ahoj!“ zkusil jsem hned pozdravit a na vlka zavrtět ocasem, aby věděl, že se mi líbí, že si s ním chci hrát a že je to všechno vážně hodně super! Jenže vlk nic neříkal, naprázdno jsem polkl a zkusil říct ještě něco: “Jsem Arminius, jsem tady s rodiči,“ hlavou jsem cuknul směrem, kde byla má rodina, “ale moje sestry jsou otravný,“ na vlka jsem se ještě naposled široce zazubil a pak počkal, co se bude dít. Doufal jsem, že to bude hodnej vlk a že bude podobně naladěnej jako já.

“Ryby?“ koukl jsem do vody, zpět na tátu, zase do vody a pak s potutelným úsměvem zase na něho. Nevěděl jsem, jak taková ryby vypadá, ale měla docela vtipnej název. “A jak vypadá ryby? To jako žije ve vodě? Žjooo, taky bych chtěl žít ve vodě!“ zasněně jsem s sebou celej plácl jak hromada hnoje do vody na pravej bok, ale to se mi ponořila i hlava, načež jsem se samozřejmě lekl, takže jsem hned vyskočil akčně zpět na nohy a se zakašláním se oklepal. “Bleh,“ vyplázl jsem jazyk, na kterej se mi snad nalepila zrnka písku ze dna jezera nebo co, “nebo možná radši ne.“ A protože mi ten písek nešel vyplivnout, vrazil jsem jazyk do vody, abych si ho opláchl, zatímco jsem očima vyjel na mamku a poslechl si, že větší než jezero je jenom moře. Ahh, úleva. Ještě párkrát jsem jazyk vymáchal ve vodě, než jsem ho vrátil zpátky, kam patří, a spokojeně se protáhl. “Mami, tak se na to moře podíváme spolu a oba ho uvidíme úplně poprvé,“ navrhl jsem jí s úsměvem, protože mi jí bylo trochu líto, že to moře ještě neviděla. “A tys taťko viděl moře?“ sester jsem se neptal, nikdo z nás nevytáhl tlapky ze smečky jinam než sem. A i kdyby je vytáhly dřív jak já a to moře viděly, stejně bych se jich nezeptal.
Očima jsem ty dvě treperendy vyhledal, byly trochu nudný. Takový tichý, až moc klidný. S hlubokým povzdechem jsem znovu zalitoval, že nemám bratra Arminia II., a pak se teda vydal alespoň k té Síbě s Kézou, která se na mě čertila, že jsem do ní vrazil. Vyplázl jsem na ni svůj umytej jazour a pak se čertovsky zazubil, neb jsem v hlavě právě spřádal další plán, jak je nejlíp poškádlit a naštvat v jednom. “Kezinaaa hnusinaaa a Sibinaaa rybinaaa, bleeeeh,“ ještě že jsem ten jazyk tak krásně umyl, když jsem ho v tak krátké době za sebou tolik vyplazoval. Ale dal jsem si na tom teď fakt záležet, abych holkám ukázal, jak řádně dlouhej vlastně je, ale pak jsem radši popoběhl o kus dál, jinak by mě možná vzteky chtěly zboxovat, žduchnout do vody, utopit mě nebo co já vím… Možná po mně hodit tu ryby, nebo co to je. Ale mě prostě vymýšlení rýmovaček s jejich jmény fakt bavilo, dokonce bych řekl, že mi to i šlo! S rozkročenýma nohama jsem pak stál o kus dál od nich a čekal, co se bude dít. Ocasem jsem při tom hravě vrtěl.

<< Východní hvozd

Nakrčil jsem na sestru samolibě rypáček, “nikdo taky neřekl, že byl špinavej, Síbo Bíbo.“ Prstíkem jsem si pak poklepal na čelo, abych Síbě naznačil, že je to malá trouba. Kdyby špinavej byl, určitě bych si s ním tlapky nemazal a nezvedal bych ho, ale on se válel v čistým křoví na čisté trávě! Byl seslanej z nebes přímo pro mě. Stále pyšný a nadšený ze svého cingrlátka jsem vypjal hruď a dál si to štrádoval vedle mámy s tátou.
Z rodinného výletu jsem měl dobrou náladu, a obzvlášť pak, když taťka schválil ten můj nápad na společnej tátovsko-synkovskej lov. Vesele jsem poskočil a zavrtěl ocasem, “tak jo!“ chtěl jsem lovit jen s ním. Kdybych měl bratra, přizval bych ho a lovili bysme ve trojičce, ale měl jsem jen ségry, takžéé… Ty do mého plánu prostě nějak nezapadaly. S úsměvem jsem na tátu vzhlédl, “to bude super. Ulovíme něco hodně velkýho, jako dva velcí vlci, že?“ v mých představách jsem byl teď tak trochu Bivoj, kterej nese na jednom rameni jelena a na druhým rovnou bizona, ale to bylo proto, že jsem o lovu ještě vůbec nic nevěděl. Neměl jsem páru, jak těžký je ulovit vysokou a ani ve snu by mě nenapadlo, že ještě těžší je pak tu mrtvolu odtáhnout po zemi do lesa. Spíš jsem měl tak nějak vyfantazírovaný, že jako vlk musím bejt hodně silnej, rychlej a musím umět dobře lovit, abych se postaral o mámu a ségry přesně tak, jako se o nás teď stará táta. Líbilo by se mi přijít, hodit kusem masa o zem a hrdě zvolat: „Tak tady to máte, přitáhl jsem večeři!“. Siberia s Keziah by ke mně pak vzhlížely a měly mě za velkýho staršího bráchu. To by bylo hodně prima. Stáhl jsem při vzpomínce na svoji první zkušenost s plaváním uši k hlavě, tu zarazil mezi lopatky a poťouchle se při tom pousmál, zatím jsem v jejich očích bez tak byl jen „ňouma Armin Barmin“, což nebylo nic moc. Spíš nic, než moc. “Musíš mě naučit všechny lovecký triky!“ štěkl jsem po tátovi ostře, už jsem totiž nechtěl bejt jenom malej neplavec Armin, spíš by se mi líbil loveckej mistr Arminius, nebo tak něco.
S rodinkou jsme přišli k velikýmu jezeru. Užasle s táhlým výdechem jsem na jezero hleděl, bylo o dost větší jak ta malá tůňka s ovocem u nás doma. Tehdy mi teda nepřipadala malá, byla tak akorát, ale teď oproti jezeru byla miniaturní. “To je hodně veliký!“ zašveholil jsem, ocásek mi metal ze strany na stranu. Konečně jsem viděl kus světa, zažíval jsem něco jinýho, než jen naši smečku. Bylo to vážně super. “Je ještě něco většího, než je tohle jezero?“ ohlédl jsem se na rodiče, bylo mi celkem jedno, který z nich mi odpoví, chtěl jsem jen znát co nejvíce mouder, abych byl co nejchytřejší a pak mohl machrovat, kolik toho vím. V tom ale táta začal rošťačit a ohodil mě, respektive nás, vodou, načež jsem leknutím vyjíkl, ale pak se hned začal smát. “Hele!“ křikl jsem, ale máma tátu za trest shodila do vody celýho, vyplázl jsem na něj teda jazyk, “jo! To ti patří!“ Už jsem se chtěl přidat do hry, ale naštvala mě Kezina, která mi nezapomněla připomenout mé první nešťastné setkání s vodou. Jak jinak. Nasupeně jsem si odfrkl, “buď ticho, křídlatče!“ pohodil jsem na ni vyzývavě hlavou, jestli zvládne vymyslet lepší urážku, než kterou jsem vymyslel já, páč křídlatec bylo hodně dobrý, ale nakonec jsem se na to vykašlal. Rozběhl jsem se jako velká voda, s hlasitým křikem, a u toho vrazil jak do Siberie, tak i do Keziny. Kdo ví, jestli udržely rovnováhu nebo spadly do vody. Když jsem do jezera vběhl, ocákal jsem tak mamku i taťku, bylo fajn, že jezero bylo mělké, mě teď voda sahala zhruba po břicho. Trochu jsem vyrostl. "Mám rád vodu! S vodou je bžunda!" zahlásil jsem a připleskl břicho hravě na zem. Trčící zadek mi pak zahřívaly letní sluneční paprsky. Vše bylo růžový...

<< Vyhlídka (přes Zrcadlovky)

Koukal jsem na mamku, když mi trpělivě povídala, že se sestrama může taky bejt sranda. Jen jsem nad tím pokrčil ramínky. Jako jo, kolem a kolem byla s oběma jakž takž sranda, hlavně teda se Sibinou, to byla větší rošťanda jak Kezina, ale i tak bych prostě radši druhýho Arminia, no. Povzdechl jsem si. “Nojo, ale když bysme šli někam daleko, třeba bysme ho našli,“ navrhl jsem s úsměvem. “Možná se netoulá nikde v okolí lesa, ale někde úplně jinde. Jakože fakt úplně, víš,“ rozmáchl jsem se packou, abych tomu slovu „úplně“ dal pořádnou váhu, že tím myslím jako fakt ÚPLNĚ TOTÁLNĚ někde jinde, ne jen nudné bezvýznamné někde jinde. Energicky jsem na mámu s vyvalenýma očima hleděl a pak se uchechtl, “když budeme hledat někde úplně jinde, najdem ho!“ jo, to by bylo vážně super. Prozkoumali bysme celej svět a ještě jako bonus našli mýho velkýho bráchu. “Teda možná. Možná ho najdem,“ opravil jsem se.
Prej se s kamzíkama kámošit nejde, svěsil jsem znuděně koutky tlamky. “Cooože? Meeeeeh,“ na oko otráveně jsem se chvíli vlekl jako sopel, abych ukázal, že to teda není moc cool, že se s kamzíkama nedá kámošit, ale pak jsem toho nechal. Byla to totiž jen taková malá pózička, hehe, tak nebylo třeba ji přehánět. Naopak taťka řekl něco celkem zajímavého, a tím si mě na chvilinku získal. “Jo? Lov? A kdy my dva spolu utvoříme loveckou skupinu, taťko?“ zavrtěl jsem ocasem. Když už jsem se s kamzíkama nemohl kamarádit, minimálně bych je teda mohl aspoň sežrat, jak říkala mamka. Když už nic jinýho, tak aspoň tohle. A ulovit je znělo vlastně docela zábavně, určitě bych se u toho nenudil.
Byl bych se dál věnoval tátovi a tomu lovu jo, ale prostě… Siberia byla fakt hrozná treperenda, furt jsem ji musel vnímat, aby mi nic neuteklo. Zastříhal jsem proto ušima, Siberia totiž z druhé strany hustila do mámy, že by chtěla jít jen ona sama spolu s ní za Životem nebo Smrtí. Málem mě vyšachovali ze hry, tsss. Ušklíbl jsem se a vyklonil hlavu tak, abych na tu zrádcovskou Usíbovanou Bibušu viděl. “Ne, já půjdu s váma!“ štěkl jsem vážně, přece nenechám mamky pozornost jen Sibině, pfff, to tak! Naopak, chtěl jsem pozornost mamky a taťky spíš jen tak sám pro sebe. Nebo vlastně ne jen mamky a taťky, chtěl jsem pozornost všech! Celičkýho toho velikýho světa! Zatímco jsem si vykresloval v hlavě, jak krásné by bylo, kdyby se celý svět točil jen kolem mé maličkosti, přesunula se Siberia nenápadně blíž ke mně. Nebo možná to bylo nápadně, ale já si toho nevšiml. Když jsem se na ni pak koukl a uvědomil si, že přišla, jemně jsem zavrtěl ocasem, páč jsem si myslel, že jen jako milující sestra chtěla jít po mém boku, ale to jsem se fakt hodně sekl, protože mě ve skutečnosti přišla jenom prudit. Vrtící ocas vystřídal otrávený pohled, kterým jsem ji hned zpražil, a tak, jako ona na mě vyplázla jazyk, vyplázl jsem ho na ni taky. Rozhodně jsem nehodlal zůstávat pozadu. “Síba šklíba-áááh!“ hlásek mi ujel nahoru, načež jsem se prohnul v boku a popoběhl o kousek vpřed, to její šťouchnutí do žebra mě zalechtalo. “Smradlavá rýýýba!“ dokončil jsem tu svoji supráckou rýmovačku a vyzývavě se na ni koukl, jestli mě trumfne. Pak jsem se ale zasmál a popoběhl ještě o několik kroků vpřed, abych šel před mamkou i tátem, kdyby mi náhodou chtěli vyhubovat nebo něco. “Odkud mám tenhle skvost myslíš?“ vychloubačně jsem vypjal hrudník a polaskal náhrdelník během chůze přední packou, takže jsem na moment skákal po třech. Dál jsem se na ni spokojeně usmíval jako nějaká malá vysírka, dokud jsem neodpověděl: “Našel jsem ho v křoví. Když se Sibko zlepšíš v pátrání a čmuchání, abys to uměla aspoň trochu jako já, třeba taky najdeš nějakou tu ozdobičku,“ hravě, ovšem s menším nádechem škodolibosti, jsem na ni vyplázl jazyk a následně se zakřenil. “A nebo třeba taky néé, hehe!“

>> VVJ

<< Ovocná tůň - přes Borůvkový les

Siberia se samozřejmě ihned zaujatě a fascinovaně věnovala Kezině a jejím křídlům, o mém náhrdelníku se ale ani jedna z nich nezmínila. Zrádkyně! Šel jsem před nimi, hned za máminým zadkem, takže jsem na jen natočil uši vzad, abych je líp slyšel, ale vmžiku jsem protočil oči a radši přidal na tempu, abych mohl jít přímo vedle mamči. Stačila mi první Síbina reakce a hned jsem byl pěkně otrávenej, protože o Kezinu se hned děsně zajímala, ale o mně ne, přitom já na sobě taky měl něco novýho a wau. Byl jsem, řekl bych, fungl novej, ale ani jednu to nezajímalo. Sestry… Kdybych měl bratra, určitě by to bylo jiný, chvíli jsem mlčky ťapkal vedle mamky, ale pak mi to nedalo: “Mami, proč nemám bráchu? Chci bráchu, aby byl stejnej jako já, nechci dvě sestry,“ zamračeně jsem na mámu koukal a pak jemně pohodil hlavou vzad, “jsou otravný.“ Jak tam Siberia kvičela, že ona taky chce křídla, přitom že já mám přívěšek a že ona by ho chtěla taky, to ji zmínit nenapadlo, co?! “Pfff.“
Dorazili jsme k velikýmu, fakt hódně velikýmu kopci, kterej se podle mamky jmenuje Vyhlídka. Nějak mi to nedávalo smysl, moc jsem slovu „vyhlídka“ nerozuměl, ani jsem nechápal, co znamená výhled, protože jsem ho nikdy neviděl. Doteď jsem nevytáhl packy z naší smečky. “Proč zrovna Vyhlídka?“ uchechtl jsem se tiše, ale přesto jsem obdivně zíral až na vrcholky, ke kterým jsme se zanedlouho vydali. Až úplně nahoru. Cesta byla trochu náročnější, sem tam jsem zafuněl nebo si zaklel, že mě bolí packy, ještě nikdy jsem totiž do kopce nešlapal, ale vlastně mě to celkem bavilo. A co na nás čekalo nahoře, to mě bavilo ještě víc. A v tu chvíli jsem pochopil, co slovo „vyhlídka“ znamená. Byl tu takový svěží vzduch, úplně mi protáhl čumáček. “Tady to hezky voní,“ zkonstatoval jsem, zatímco jsem rozzářenýma očima hleděl na svět, který se kolem nás rozprostíral. Všude byly lesy, veliké kalužiny a taky kopce. S úsměvem jsem hledal náš les, ale vlastně byly všechny ty lesy tak podobný, že jsem ho nenašel.
Moji pozornost pak polapil táta, kterej nás upozornil na kamzíky. Zbystřil jsem a s našpicovanýma ušima koukl směrem, kterým táta ukázal, abych je viděl dřív jak ségry - no a fakt tam byli. Takoví uhopsaní, celkem malí hnědí čtyřnoháči. Asi měli kožich, možná i něco na hlavě, ale nezvládl jsem si je nijak zvlášť prohlídnout, protože jsme od nich byli celkem daleko. Tiše jsem si povzdechl, “a kde je ještě můžu vidět? Chci je vidět zblízka,“ koukl jsem na tátu, pak i na mámu a pak zase na kamzíky. Usmíval jsem se, páč mě to hodně zajímalo… “Já bych ten kopec stejně pojmenoval třeba, nóó,“ zamyšleně jsem koukal z kopce dolů a pak, když jsem konečně vymyslel nějakej super název, se otočil na mamku, “Kamzíkovej kopec. Nebo možná Kopec kamzíkovitých kleců. Vyhlídka je divný slovo,“ zavrtěl jsem ocasem, a když se mamča s taťkem vydali zase dál, vesele jsem si poskočil a pospíchal za nimi. Proběhl jsem přes hromadu fialkových květinek, až mi některé květy vlítly do čumáku a já je vdechl, takže jsem pak kýchal jak amina, a pak zas cupital vedle mamky. Poskakoval jsem divně, hravě. Někdy po třech nohách, jindy po čtyřech, jindy jsem se za při chůzi pohupoval ze strany na stranu, prostě se mi zrovna teď nechtělo jen normálně chodit. “Mamko, půjdeme pak blíž těm kamzíkům? Třeba s jedním můžu bejt kamarád,“ s potutelným uculením se jsem hleděl kamsi do dálky před sebe a představoval si, jak by se takový kamarádství asi mohlo stát. Kamarádství mezi kamzíkem a vlkem – šlo by to vůbec? Každopádně bych ale měl kamaráda kamzíka a sestry ne, zase bych byl o krok před nimi!

>> Východní hvozd - přes Zrcadlové hory

Taťka byl opodál, glgal vodu. Když na něj mamča ukázala, překvapilo mě, že jsem si ho sám nevšiml, nejspíš jsem se dost dobře nepodíval... On táta neměl zrovna kožich, kterej by snadno splynul s okolím a já ho tak mohl lehce přehlédnout, takže to bylo celkem trapný, že jsem ho neviděl. S povytaženým obočím jsem ho tedy sledoval, a pak jsem s jemným kývnutím hlavy koukl na mamku, radši jsem ale nic neříkal. Přece jen, kdybych to nějak dál rozpitvával, mohlo by se stát, že se mi Kéza se Síbou budou smát, že jsem tátu přehlíd a že jsem slepejš. A to jsem samozřejmě nechtěl, bylo teda fajn, když jsme s mamkou změnili téma na ty oranžový pomeranče, který mi moc nešmakovaly. Sedl jsem si zadkem do trávy a ohlédl se na ten rozkousanej odkopnutej kousek, jestli tam furt je – no a fakt tam byl. Vznášel se na hladině, plaval si tam úplně na klid, jakoby mu snad ta tůňka patřila. S úsměvem jsem nad tím zavrtěl hlavou a hravě zavrčel, kdybych neměl strach, že se tam zas začnu plácat a Kezina mě bude muset vytahovat, šel bych tomu pomeranči dát co proto. “Příště si dám jinej, třeba bude sladkej,“ kývl jsem nakonec na mamču a usmál se.
Mamka pak furt meldovala o Kezině křídlech, ještě jednou jsem si ji z dálky prohlídl, ne… Prostě mi na ní nepřipadalo nic moc extra zvláštního, co by stálo za to. Ušklíbl jsem se a s tichým povzdechem se zahleděl někam do prázdna, projevil jsem se až tehdy, co mamka navrhla výlet k jezeru. Vyskočil jsem radostně na nožky a vesele přiběhl k nim. “Jo, půjdem! Půjdem lovit!“ zahalekal jsem, zastavil se naproti mamce a s blaženým úsměvem na ni zíral. Ocásek mi kmital tam a zpět, výlet ven za smečku!
Nakonec se přidali i Siberia s tátou, byli to takoví dva loudalové, takže bych na ně vlastně mohl být trochu naštvanej, páč zdržovali, ale tentokrát jsem nebyl. Těšilo mě, že jdeme někam ven a bude nějaký nový dobrodrůžo, takže jsem jen spokojeně mlčky hopsal v mamčiných stopách, přímo za jejíma zadníma nohama, a občas si tiše zachrochtal. Ulovím všecko jako první! Nejdřív rybu a pak i zaju, stihnu to dřív jak ony! To budou čumět, výraz ve tváři se mi samovolně změnil v bojovný a odhodlaný, ač jsem vůbec neměl páru, co to ta ryba je a jak se vlastně loví, protože jsem to nikdy nedělal. Znělo to ale fakt zábavně, určitě se u toho nebudu nudit.

>> za mamčou

Saelind | květen 2 | VVJ

Ta vlčice mi připadala jakási nervózní, nechápal jsem proč. Zkontroloval jsem kukadly oblast za ní, okolo nás i za sebou, ale nikde jsem nic neviděl… I to jezero vypadalo neškodně, takže jsem její nervy moc dobře nechápal. “Saelind?“ celkem dlouhý jméno, zavrtěl jsem na ni ocasem. Když jsem teď věděl, jak se jmenuje a ona zas věděla, jak se jmenuju já, znamená to, že jsme teď kámoši? “A jak ti říkají, aby to bylo kratší? Říkat S-a-e-l-i-n-d! mi přijde nějaký dlouhý,“ její jméno jsem hezky postupně a pomalu po písmenku energicky zahlásil, a u toho se rošťácky uchechtl, snažil jsem se, aby to jméno znělo ještě delší, než doopravdy je. “Mě mamka říká Ari. To je zkráceně Arminius,“ ta zkratka se mi líbila. Jak asi říkali jí? Možná Sae? Nebo Lind? Nebo snad jenom Ind? Nebo možná i Ael.
Zajímaly ji borůvky, jenže já vlastně zatím nikdy žádnou neochutnal. “Já jsem jedl jenom pomeranč, zkusila ho někdy? Je to oranžová koule, která k tobě připlave po vodě. Je docela takovej… Nic moc. Kyselej,“ máchl jsem ocasem, jo, pomeranče nebyly nic pro mě. “A mech se taky jí? Taky k tobě připlave po vodě? A nebo odjinud? Možná roste na nějakým keři, odkud se dá sníst?“ zvědavě jsem se zahleděl do směru, který mi ukázala. “Je ten les daleko odkud?“ možná bysme tam někdy mohli jít spolu, aji bych se tam rád podíval. Chtěl jsem jít na návštěvu, pak bych mohl říkat Kezi a Síbě, že jsem byl v lese, kde roste mech, a ony dvě ne. To by se mi líbilo.

Zažvatlal jsem do vzduchu s táhlým protočením očí, když Kezka ironicky odvětila, že „mě plavat viděla“. “Možná ses dívala špatně,“ podotkl jsem a po očku je pořád sledoval. Máma jí věnovala pořádnou dávku své pozornosti, což jsem samozřejmě nebyl rád, ještě navíc, když mě před chvílí slečna Ká osvobodila z tůně, jako bych byl nějakej nýmand. “Tss,“ tiše jsem si odfrkl a očima pátral po taťkovi, ten byl ještě před chvilku u nás, ale teď jsem ho tu nikde neviděl. “Kam zmizel táta?“ hlesl jsem, zatímco jsem se ještě ohlédl za sebe, jestli není schovanej v nějakým křovisku, ale nebyl. No, mamka mě samozřejmě neslyšela, měla plný packy práce s ojí nudnou sestrou, takže jsem přicaptal až k nim a packou mamce zadloubal do zadního stehna, abych pozornost zase na chvilku strhl na sebe. “Mamko, kde je taťka?“
Kezině možná bylo líto, že jsem se na ni naštval, jak pak by ne, mě by taky bylo líto, kdybych se sám na sebe naštval, ale nenapadlo ji nic lepšího, než se zeptat na pomeranč, tu oranžovou kouli, kterou jsem ještě ani nestihl ochutnat. Povytáhl jsem obočí, “vidíš, říkal jsem, že se špatně díváš! Ještě jsem ten pomeranč ani nezkusil,“ vyplázl jsem na ni vítězně jazyk a packou ukázal směrem, kde se ten pomík válel. Hodlal jsem to však napravit, a to právě teď. Prošel jsem kolem sestry s hlavou vztyčenou, aby si nemyslela, že je něco víc jak já, a po očku u toho pozoroval její záda. Samozřejmě nenápadně, snažil jsem se, aby to neviděla – ona mě přece nezajímá, že… Zaujal jsem teď takovouhle pozici a chtěl jsem se jí držet, třeba začne žárlit a bude se mýho zájmu doprošovat. No, když jsem se tak díval, vážně jí tam cosi vykukovalo, bylo to ale hodně divný, dokonce jsem se kvůli tomu musel na moment pozastavit, abych si to mohl líp prohlídnout, ale naštěstí mi v mžiku došlo, že když se zastavím, tak jí bude jasný, že se koukám, takže jsem se jen tak na moment zasek a pak pokračoval dál.
Když jsem došel k tomu pomeranči, složil jsem se vedle něj na zem, chňapl jsem ho do pacek a začal ho študovat. Měl takovou hrbolatou kůži, bylo zvláštní, že byl oranžovej. Celkem divná věcička, no. Nicméně jsem o tom víc nepřemýšlel a prostě se do toho zakousl. Kyselkavá šťáva, která z pomeranče vytekla, mě však donutila se táhle ušklíbnout. “Noo,“ otřepal jsem se a naprázdno zamlaskal, “nic moc.“ Dal jsem tomu ještě jednu šanci a pomeranč znovu olízl, ale fakt to bylo hnusný. Takový o ničem, jen se mi z toho křivila tlama, neměl jsem zapotřebí ho dál jíst. Vyskočil jsem na packy, pomík nakopnul přední nohou a pozoroval, jak se kutálí do vody a následně se poklidně vznáší na její hladině. “Mámo!“ křikl jsem se zrakem stále přišpendleným na tůňce a plavajícím pomeranči, ale nakonec jsem hlavu otočil k sestře a mamce. “Mamko, jaký jsou ještě druhy pomerančů? Tenhle není moc dobrej!“ přicupital jsem k ní a dychtivě s blaženým úsměvem ji sledoval.

Bylo k nevíře, že z vody, ze které jsem dostal tak trochu šok a vůbec jsem v tu chvíli nevěděl, co si počít, mě zachránila zrovna sestra. Asi mě to naštvalo. No, vlastně asi určitě. Když mě vytáhla celého promočeného na břeh, na bezpečnou pevnou zem, rozplácl jsem se jak dlouhej tak širokej, a hlasitě se rozkuckal. Tak to se mi moc nepovedlo, přivřel jsem oči, do kterých se mi dostala voda, protože mě zaštípaly. Packou jsem je teda protřel a pak se začal pomalu škrábat na nohy. Ta zlobivá hnusná Bezina, která mě zachránila, se nezapomněla oklepat přímo vedle mě a ještě podotknout, že bych se měl naučit plavat, sprosťanda jedna. “Já umím plavat!“ odsekl jsem, stojíc tam pořád celý promočený (kapky vody ze mě odkapávaly na trávu, jak kdyby nad tím mým nepovedeným lovem oranžový koule brečela celá obloha), a co nejvíc se na ni zamračil, úplně jak malý čertisko. Teda aspoň jsem se o to snažil. Tím zaškareděným pohledem jsem ji pak doprovodil až k tomu pomeranči, kterej začala bužírovat, a nahlas si povzdechl.
Mamka tu samozřejmě byla taky, podíval jsem se na ni a beze slov přikývl, byl jsem v pohodě, nic se mi nestalo, ale celá ta situace mě fakt vytočila. Jak mohla Kéza umět plavat a ještě mě vytáhnout z vody, když já jsem vůbec nevěděl, co dělat? Byl jsem absolutně bez nálady, takhle to vůbec nemělo dopadnout. Chtěl jsem ulovit ten pomeranč jako první a pak to vítězoslavně podstrčit Kezině přímo pod čumák, jenže to bylo naopak, a to jsem fakt špatně nesl. A mamka pak ještě Kezku začala opěvovat, že prej se jí objevuje nějakej zvláštní dar. Jo, dar… To určitě! Zastříhal jsem však zvědavě ušima, chtěl jsem se tím směrem mrknout, abych věděl, o čem to mluví, ale ovládl jsem se! Dělal jsem, že mě to vůbec nebere, možná jsem se to snažil i sám sobě vsugerovat, ale bezúspěšně. No, každopádně teď vlastně bylo všechno naprosto špatně. Byl jsem trojnásobně naštvanej, možná i čtyřnásobně, byl jsem úplně jako dravá tůň, která všechny pohltí a nenechá je vylézt ven!! Nic víc nebezpečnýho jsem totiž zatím nepoznal, takže jsem nemohl být nic jinýho, než ta tůň.
No, nedalo mi to, “jakej dar,“ zamumlal jsem tónem, jakože mě to vůbec nezajímá, ale vlastně mě to zajímalo. Pomalu jsem se přišoural o trochu blíž, abych si sestru mohl prohlídnout, pak jsem se ale zamračil. Žrala furt ten pomeranč a hnusně u toho mlaskala, stáhl jsem uši k hlavě, nemohl jsem to poslouchat. “Nic na ní není, je furt stejná, prostě jenom nudně černobílá!“ pronesl jsem a upřeně se na sestru zahleděl. Ne, fakt mi nepřipadala v ničem jiná. Tak nějak jsem si nevšímal detailů, takže… Ne. Byla furt stejná.

Chvilku předtím, než jsem přišel požalovat mámě, jak je Kéza zlobivá, mi přívěšek pochválila a řekla, že s ním vypadám pěkně, což mě vlastně i celkem příjemně překvapilo, ale jediná má reakce byla zastříhání ušima. Přece to nebudu s reakcemi přehánět, když jsem uraženej, ne? Tss, bez tak se jen lekla, že bych to našim mohl říct a nemyslela to vážně, jinak by předtím neříkala, že je nic moc. Letmo jsem se na ni ohlédl, pořád jsem byl celej ukřivděnej, tohle mě určitě jen tak nepřejde! Využití, využití… Je přece hezkej, to stačí, ne? Nechápal jsem, co přesně vlastně tím využitím myslela, proto jsem jí na to ani nic neodpověděl. A třeba ji aspoň nakrkne, že s ní nemluvím. Chtěl jsem jí to vrátit, kdyby byla naštvaná, že s ní nemluvím, bylo by to fajn. Aspoň pro teď.
Zíral jsem na mamku jako na tu nejvíc nejhezčí vlčici na světě, což ona taky byla, ale její odpověď mě vlastně taky úplně neuspokojila. Ušklíbl jsem se, naprázdno zamlaskal a pak zamrmlal: “Když se něco líbí mě, znamená to, že je to hezký, tak nechápu, proč by se to nemělo líbit ostatním.“ Hlasitě jsem vzdychl, tahle situace mi trochu vzala vítr z plachet, představoval jsem si prostě jejich reakce trochu jinak, takže jsem nebyl spokojenej a cítil jsem nutkání dát to najevo, aby to všichni věděli.
Byl bych tam dál seděl celej sesypanej, ale mamka naštěstí věděla, jak mě zaujmout. Bleskově jsem vyskočil na tlapky, když jsem uslyšel to slovo „hele“, a otočil se směrem k tůňce, ke které jsem předtím seděl zády. “Pome… Ulovit? Počkat, cože?“ zavrtěl jsem hlavou, abych si urovnal myšlenky, ale vědomí toho, že Kezina zlobivá Bezina je k tůni blíž jak já a mohla by souboj v ulovení toho čehosi vyhrát, mě donutilo rozběhnout se. “Já je ulovím první!!!“ vykřikl jsem co nejvíc nahlas to jen šlo, a jako valící se balvan se rozběhl k tůni, div jsem Kézu po cestě neporazil.
A aniž bych se nad situací jakkoliv zamyslel, jsem do vody jako střela skočil. Byl jsem po těch oranžových koulích celej dychtivej, jenže co přišlo pak zas tak prima nebylo. Rozkydl jsem se do té vody jak rozměklá hruška a začal kolem sebe plácat zběsile nohama. Málem se mi zastavilo srdce, ta voda byla tak ledová a… Mokrá! Navíc jak jsem tam skočil, tak jsem si narazil břicho, který mě teď štípalo. Chtěl jsem zavolat na mamku, ale bylo toho na mě trochu moc, nezvládl jsem zatím úplně tak pobrat, co se vlastně děje. Jen jsem se tam plácal a nechápal.

Zůstal jsem na Kezku němě koukat se svěšeným ocasem i ušima, přikovanej jak šutr k zemi. Hopsání a pleskání ocáskem mě rázem přešlo, v mých očích se teď naopak odráželo zklamání a z části i nemilé překvapení tou chladnou necitlivou odpovědí. Jak mohla Keziah říct, že ten můj přívěšek je k ničemu? “K ničemu?“ zopakoval jsem zalknutým hláskem, který mi uvízl v krku, a žalostně se pak koukl na mamku, která postávala opodál a koukala na nás. Její pohled jsem na sobě pořád cítil, byl jsem rád, že je tu s námi – nikdy bych nechtěl být někde úplně sám. Nevěděl jsem, jak zareagovat, bylo mi líto, že si sestra myslela zrovna tohle a vlastně neměla ani trochu radost z toho, že já ji mám. Možná nechce, abych ten přívěšek měl? Přitiskl jsem uši rozpačitě k hlavě, zaňufkal čenichem do vzduchu a pak se očima snažil najít Siberku, pro kterou bysme, podle Keziah, měli ten přívěšek najít. “Vždyť tady stejně ani není, nezajímá ji to,“ podotkl jsem pak, stále posmutnělým tónem, a o kus od sestry bezděky poodstoupil, když se začala točit kolem dokola jako truhla. S povzdechem jsem se posadil a oči upíral na mámu s tátou, měl jsem chuť se rozběhnout k nim, pomazlit se a ujistit sám sebe, že ten přívěšek opravdu k ničemu není, že je super, je barevnej, hezkej a… A tak. Mě se fakt líbil, nechápal jsem, proč se Kezině nelíbí.
Když se přestala točit dokolečka, ošívat se a dělat kraviny, na který jsem teď potom, co zrovna pronesla, absolutně neměl náladu, našpicoval jsem na ni uši. “Vždyť je ten přívěšek stejně k ničemu, tak proč bysme ho hledali,“ zabručel jsem, packou si svoji ozdůbku na krku pohladil a pak se bez dalších slov zvedl a zamířil k mámě. Ocas jsem měl pořád svěšenej, chtěl jsem, aby všem pověděl, jak moc jsem smutnej a bez nálady! Jak mohla Kéza jen tak říct, že je ten přívěšek k ničemu? Furt jsem tomu nemohl uvěřit. Prvně nic moc, teď zas k ničemu, ta je teda ale zlá, doťapkal jsem k mamce a tím nejvíc nešťastným pohledem na ni vzhlédl. “Kéza řekla, že je ten přívěšek k ničemu,“ zabědoval jsem, div mi z očí nevytryskly slzičky, a pak se naštvaně s táhlým zamračením ohlédl na Kezi.