Gallirea - Příspěvky uživatele

// Salem; 7) Vidět použít alespoň 3 magie od Smrti, jedno jestli je použije jeden vlk nebo jich bude více (3 posty) - 2/3

Stáhl jsem uši k hlavě a vzápětí je zase nastražil zpět na něj. Asi se mu to oslovení lebkoun zas tak nelíbilo, když mi řekl, ať si ho nechám. Nevinně jsem se pousmál a zavrtěl ocasem, “tak promiň.“ Já osobně měl za to, že ta přezdívka je fakt originální, stejně tak jako pan korálek. Takové přezdívky totiž jen tak někdo nemá… Ale on si to asi nemyslel.
Mé vybídnutí, ať nám řekne své jméno, úplně odignoroval, tak jsem nad tím jen pokrčil rameny a usmál se na Siberku. Jenže v tom se nade mnou z ničeho nic objevil menší tmavý mrak, ze kterého začalo lít jako z konve. Leknutím jsem s sebou ucukl, připleskl uši k hlavě a zatěkal očima po okolí – vypadalo to, že ten mrak je jen nade mnou, proč?! Ocas jsem instinktivně stáhl mezi nohy a tiše zakňučel, přičemž jsem se podíval na sestru. Na tu vůbec nepršelo, ale já byl úplně celej slitej! Odskočil jsem bokem, abych ten mrak setřásl, jenže on se posunul zároveň se mnou. “Hej!“ štěkl jsem naštvaně a na mrak se zamračil. Zprvu jsem nechápal, ale když ten místní alfák tak spokojeně zamlaskal nad tím, že jsem jak mokrej zatoulanej pes, došlo mi, že to asi bude jeho práce. Nastražil jsem na něj ouška, chvíli tupě civěl, ale pak se usmál a zavrtěl ocasem, ač jsem se vlastně moc dobře necítil. Byl jsem celej mokrej, kapala ze mě voda jak z kusu hadru a bylo chladno, takže jsem se vzápětí, co déšť ustal, začal klepotat. “T-to b-bylo ff-f-fakt něco!“ vydrkotal jsem a následně stiskl zuby pevně k sobě, aby se mi pod vlivem chladu netřepala brada jako třasořitce. Jako, fakt jsem chtěl vidět jeho magie a zajímalo mě, co všechno umí, ale nemusel ten dešťovej mrak namířit přímo na mě – stačilo přece, aby to udělal prostě… Jen tak někde. Vedle nás třeba. Furt jsem se ale usmíval, tohle setkání mi připadalo vážně hodně super, ten vlk byl totiž samý překvápko. Díky němu budu mít plno nových zážitků a konečně budu vědět o magiích něco víc.
Otřepal jsem ze sebe vodu a uvolnil stažené svaly, pak jsem čenichem dloubl do ségry. “To bylo hodně dobrý, že?“ hlesl jsem a svůj obdivný pohled přesunul zase zpět na tmavého vlka. Nebyl o moc větší než já, ale přitom toho už uměl tolik! Jeho výška mě trochu mátla, měl jsem za to, že byl možná jen o něco starší jak já. “Kde seš to všechno naučil? A umíš ještě něco?“ porozhlédl jsem se okolo. “Všichni, kteří mají vlastní smečku, jsou takhle schopní? Všichni umí takhle dobře kouzlit?“ zajímal jsem se neúnavně dál a dál, neměl jsem v plánu nechat se jen tak něčím odradit! To až řeknu doma mámě s tátou.. A Kezince!

// Salem; 7) Vidět použít alespoň 3 magie od Smrti, jedno jestli je použije jeden vlk nebo jich bude více (3 posty) - 1/3

Podíval jsem se letmo na Siberii, překvapila mě totiž tím, že ví, kdo je Baghý a ještě ke všemu o ní ví, že má křídla. Nechápal jsem, jak vlk může mít křídla, ale dobře, to bych i přešel, ale jak bylo možný, že sestry vždy věděly víc jak já?! Nechtěl jsem to však řešit tadyhle před panem Lebečníkem, takže jsem jen pokýval hlavou, jakože má sestra pravdu, a na vlka s lebkou se usmál. Chtěl jsem něco říct, ale sestra do mě v tu samou chvíli šťouchla a pokárala mě, ať mu neříkám „pane lebkoune“. Přitiskl jsem tedy uši k hlavě a očima sjel na Siberii, ke které jsem se nahnul a pak šeptl: “A jak mu mám jako říkat? Nevím, jak se jmenuje. Ale ta přezdívka je přece super, ne? Má lebku? Má!“ kývl jsem přesvědčeně a pohled vrátil zase zpět na vůdce všech lebek. Civěl jsem na něj jako na obrázek a usmíval se jak pako. Byl jsem nadšený - tohle setkání se mi vážně líbilo. Rád jsem poznával cizí vlky, připadal jsem si pak takový… Starší a zkušenější. Na Háti i na svoje bolístky jsem teď úspěšně zapomněl.
Jenže ten vlk zmizel. Zase. Zasekl jsem se a nechápavě jsem přitom naklonil hlavu do strany, přičemž jsem očima začal těkat před sebou, až mě napadlo se otočit, ale to už se on zase ozval. Jindy bych vyskočil, abych se otočil vzad raz dva, ale teď mi to s tou tlapkou moc dobře nešlo. Poskakoval jsem tu po třech nohách jako lazar. “To je vážně super!!“ zvolal jsem obdivně, vrtěl jsem u toho ocasem. Připadalo mi to fakt hustý, tenhle vlk asi uměl hodně dobře kouzlit, když dokázal jen tak zmizet a objevit se na druhé straně. “A to jako můžeš zmizet kdy chceš?!“ vypoulil jsem na něj oči. Pokud jo, taky bych takovou magii chtěl – mohl bych pak zmizet, pronásledovat sestry a nakonec je vyděsit, hehe. “A můžeš se i objevit kde chceš?! A kde jsi to kouzlo vzal, jak ses ho naučil? Můžu ho taky umět?!“ byl jsem z toho vážně celej paf. Hrozně se mi to líbilo. “A i jiná kouzla umíš?! Takže jsi takovej kouzelnej lebkoun, že?“ zazubil jsem se. Já tu přezdívku myslel dobře, nenapadlo mě, že by to pro něj mohlo být urážející. Mě ta lebka připadala cool.
“Pane korálku,“ zopakoval jsem po něm s mírným uchechtnutím, to bylo taky hodně cool. Dobrá přezdívka, možná bych ji mohl používat. Nicméně říkal pak něco o tom, že ke mně je osud vlídný, zajímal se o moje rodiče a taky říkal, že tu ještě nezaznělo něčí jméno. “To bych řek!“ skočil jsem mu zbrkle do řeči, a vůbec mně přitom nenapadlo, že třeba myslí jméno mé sestry, která se stále nepředstavila. “Pořád nevím, jak se jmenuješ!“ a začal jsem mu tykat. Už z něj byl můj kámoš… Byl to hodně v pohodě týpek, asi jsem neměl důvod se ho bát. “No ale řekni teda, umíš ještě nějaká ta kouzla? Já bych jednou totiž taky chtěl být velkej kouzelník,“ usmál jsem se od ucha k uchu a pozvedl pyšně hlavičku. Jo, být kouzelník musí být vážně hodně dobré, vytřel bych tím bez tak každému zrak. Stejně tak, jako ho on teď vytíral mě. Naprosto vším…

// Salem; 2) Navštívit jakoukoliv jinou smečku a pokecat přímo s alfou - 2

Ten vlk byl dost zvláštní. Nevypadal, že bude zlý, ale přitom byl takový jakýsi přísný. To jsem neznal, neměl jsem s přísnými vlky zkušenost. Vlastně... Jsem obecně moc vlků neznal, jen mamku s taťkou, svoje sestry a Háti, která byla, pravda, taky trochu protivnější, ale jen na konci našeho setkání. Na začátku byla fakt prima.
Když prohlásil, že mi po tom je kulový, svěsil jsem vzápětí ocas i uši. Připadalo mi, že je to další chladnej zlej vlk, co se chystá si hladit svý ego, ale vzápětí mě napadlo, že jsem se spletl. Nakonec mi ten vlk totiž přece jen prozradil, proč tu lebku nosí. Když se k nám naklonil, zahlédl jsem jeho velké, celkem dobře viditelné jizvy, které pod tou lebkou schovával. Jemně jsem se otřásl. Až se mi z toho zježily chlupy na zátylku. Nebyl to pěkný pohled, a ten jeho dodatek pěkný taky nebyl. “Řval ze spánku?“ zopakoval jsem rozpačitě tichým tónem, přičemž jsem zmateně loupl pohledem po Siberii. Nenapadalo mě, co tak hrozného se mu mohlo přihodit, že takové věci tvrdí, ale ty jizvy asi mluvily za vše. Kdybych byl jen o trochu zkušenější a vyspělejší, jistojistě bych to celé pochopil lépe, ale teď jsem prostě neměl moc šajn, o co jde. Ještě jednou jsem očima sjel na tu lebku, ale z dálky ty jizvy tak dobře vidět nebyly. “Ale,“ hlesl jsem, ale hlas se mi v hrdle trochu zadrhnul. Tentokrát to však nebylo tím, že bych měl stres, ale tím, že jsem nevěděl, co na to říct, takže jsem ještě chvíli dumal, než jsem větu dopověděl. “Nakonec ta lebka vypadá taky docela dobře. Tak jako moderně,“ zavrtěl jsem ocasem a usmál se. Nechtěl jsem, aby ho to mrzelo, že musí kvůli své škaredé tváři nosit tu lebku. Ale možná, že už ji měl rád a byl na ni zvyklý tak, jako já byl zvyklý na ten svůj pěkný přívěšek na krku.
Zajímal se, komu patříme, což pro mě bylo o dost příjemnější téma. “Mámy Nel a táty Raka!“ vyhrkl jsem bez dalšího otálení. Nepřipadalo mi špatný, že bude vědět jména našich rodičů. Proč taky? Však na pohodu. “Baghý neznám, ale máma Nel a táta Rak jsou ve smečce spolu se mnou a mýma sestrama,“ rozvedl jsem trochu detailněji, a pak se rozhlédl okolo nás. Bylo tu ticho. “A odkud znáte náš les, pane lebkoune?“ na vlka jsem se táhle zazubil. Už jsem z něho neměl takový strach a... Ta přezdívka mi připadala super! "Jo a jakto, že jsme si vás se sestrou vůbec nevšimli? Najednou jste se tady objevil," povytáhl jsem zvídavě obočí. Vše mě zajímalo a fascinovalo, a to, že jsem neslyšel kroky a necítil pach, ale on byl najednou za náma, bylo fakt něco.

// Salem; 2) Navštívit jakoukoliv jinou smečku a pokecat přímo s alfou - 1

“Ále, mamka to ani nepozná,“ mávl jsem tou bolavou nožkou ve vzduchu na znamení, že je to jedno, ale protože jsem udělal pohyb prudší, než jsem původně chtěl, ostrá bolest mi projela durch úplně celou nohou a já vzápětí zkřivil tvář. “Au!“ sykl jsem a na Síbu se podíval, možná že i trochu žalostným pohledem. “Bolí mě hrozně noha,“ asi jsem chtěl, aby mě litovala, protože Háti mě nepolitovala ani jednou.
Chtěl jsem Siberii odpovědět i na její další slova, říct jí o Háti a tak všechno, jenže... Lekl jsem se. Celý jsem nadskočil a prudce se otočil čelem vzad. Někdo za náma z ničeho nic zabručel, ten hlas zněl tak trochu naštvaně, nechápal jsem, co se to děje. Jak bylo možný, že jsme si ani jeden z nás toho vlka nevšimli? To jsme byli tak zabraní do rozhovoru nebo co? Srdíčko se mi splašeně znovu roztlouklo a já vypoulenýma očima hleděl na ten zjev s divnou hlavou, který před námi stál a říkal něco o tom, že jsme na území Ageronského lesa. Zatěkal jsem očima po okolí, nojo, měl pravdu – byli jsme v lese. Ani jsem si to neuvědomil. “Mmm,“ zasekl se mi v hrdle hlas, naprázdno jsem tedy polkl a zkusil to znovu: “Jsem Arminius,“ představil jsem se a chabě pohodil ocáskem ve znamení, že přicházím v míru, nicméně jsem byl z toho všeho tak vykolejený, že mi s ním ani vrtět moc nešlo. Přisunul jsem se blíž k Siberii, abysme byli přímo vedle sebe – pro jistotu. “Asi jsme se semka spíš zatoulali,“ pípl jsem pak, ale překvapilo mě, že zná Borůvkovou smečku. “Víte, kde je Borůvkový les?“ zeptal jsem se hlasem prokvetlým lehkou nadějí. “Tam jsou mamka s taťkou,“ dodal jsem, nejspíš asi naprosto nezajímavou informaci, ale pro mě byla hodně důležitá. Pak jsem se na vlka usmál. Očima jsem mezitím zkoumal tu jeho lebku, zajímalo mě, o co jde a proč to má na hlavě, ale trochu jsem se styděl zeptat. Jenže jsem před Siberií nechtěl vypadat jako trapná vystrašená padavka, jak by řekla Háti, tak jsem se k tomu dotazu nějak donutil. “A co to máte na hlavě?“ zraněnou packou jsem ukázal pomalu na jeho lebku. “To je na ozdobu? Něco jako můj přívěšek?“ a pak jsem packou naopak ukázal na svůj náhrdelník.

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 1/10

<< Lesík topolů - přes Armanské hory

Cupital jsem po třech nožkách dál a dál, až jsem dorazil k lesu. Připadalo mi, že jsem musel ujít docela štreku, cesta mi ale utekla rychleji, než jsem čekal. Dokonce jsem zvládl dobře překonat i ten kopcovitý terén, na to, jak moc jsem byl pochroumaný z toho pádu ze stromu, a navíc i s bolavou zlomenou nohou.
Před vstupem do lesa jsem se zastavil, abych se mohl porozhlédnout po okolí, ale právě to byla ta chvíle, kdy mě doběhla zadýchaná Siberia. Ach, jak rád jsem ji viděl! Po jejím oslovení mi zacukala ouška a já se prudce ohlédl za sebe. Její hlas jsem poznal ještě dřív, než jsem ji uviděl, a ten její pach, no hned mi bylo jasný, že na té louce, tam u toho stromu, to byla ona, kdo volal. Rozvrtěl se mi ocásek a na tváři se objevil radostný, zcela upřímný úsměv. “Sibi!“ hlesl jsem, když ke mně došla blíž, a objal ji. To bylo snad poprvé, co jsem své sestře vyjádřil náklonnost tímto způsobem, ale když... Já musel. Rodina mi teď tolik chyběla! A Háti na mě byla taková škaredá a mě to všechno hrozně mrzelo. “Co tu děláš?“ ňufákem jsem jí zajel do srsti na krku za účelem se ještě trošinku pomazlit, ale pak jsem poodskočil vzad, abych na ni lépe viděl. “Já jsem měl strach, že jsem tady úplně sám,“ usmál jsem se. Spadl mi kámen ze srdce, hned jsem se cítil daleko líp. Nemusel jsem mít strach, když jsme byli spolu. Ona byla má sestra a já její bratr, společně jsme táhli za jeden provaz jako správná rodina!
Bezděky jsem se rozešel do lesa mezi stromy, prostě jsem jen šel, nepřemýšlel jsem nad tím. Nesoustředil jsem se na okolní pachy a nenapadlo mě, že by tu snad mohla být nějaká smečka. Nebyl jsem zkušený, nevěděl jsem, jak to poznat. Všechna místa voněla jinak jak můj domov v Borůvkovém lese, takže... Jsem to prostě nebral jako něco podstatného. Jen jsme šli a šli, ovšem celkem pomalu, protože jsem pořád kulhal, ač jsem se před Siberii snažil hrát tvrďáka a o packu se trochu opírat, moc to nešlo. “A jak jsi mě vlastně našla?“ vyzvídal jsem. Uvědomil jsem si totiž, že je tu stejně sama jako já – šla jen tak na nějakou výpravu? Bez doprovodu?!

Jenže ten někdo se neukázal. Ještě chvíli jsem tam osaměle stál a s velikou nadějí v očích hleděl do prázdna, přál jsem si, aby se ten někdo ještě jednou ozval, ale mé přání nebylo vyslyšeno. Zakňoural jsem, nešťastně svěsil uši a s tichým povzdechem si tou bolavou packou jemně otřel oči od slz. Vzpomněl jsem si, jak mi Háti říkala, abych se vzmužil. Vlastně asi měla pravdu, byl jsem teď jako malej, velcí kluci už takoví trapní uplakánci nebývaj!
Naposledy jsem posmrkl a se stále zarudlýma očima od pláče se rozpajdal někam pryč. Prostě přímo za nosem. “Haló!“ zkusil jsem zavolat znovu. Doufal jsem, že na toho někoho, jehož pach i hlas mi byl tolik povědomý, brzy narazím. Nechtěl jsem být sám, samotu jsem doopravdy nesnášel. A třeba mi pak poradí cestu domů, mohl bych se zeptat na Borůvkový les. A nebo třeba ten vlk bude znát prostě mamku Nel a taťku Raka! cukly mi koutky v náznaku úsměvu. Na rodiče jsem se vlastně těšil, ale nechtěl jsem to říkat nahlas, abych nebyl jak máčka.

>> Ageron - přes Armanské hory

Zůstával jsem pořád sedět naproti Háti, ale v očích mě pálily slzy. Snažil jsem se je sice ze všech sil zadržet, abych před ní nevypadal jako ten největší slaboch a nešika v jednom, jenže jsem byl hrozně frustrovaný. Bolelo mě tělo, nebyla tu máma, byl jsem někde, kde to neznám a ještě ke všemu jsem se hrozně ztrapnil. A Háti na mě byla jakási protivná. “Já se nevztekám,“ broukl jsem sotva slyšitelně opak toho, co řekla, ale víc jsem toho neřekl. Měl jsem totiž strach, že když budu víc mluvit, rozbrečím se. Její další salva slov mi pak byla líto ještě víc než to, že mi řekla, že jsem padavka. Byla chladná a já nechápal proč, myslel jsem, že jsme kamarádi – skoro jako brácha a ségra. Kdyby jedna z mých sester spadla ze stromu, měl bych o ni strach, i přestože jsou to běžně jen Kezina Bezina a Sibina Bibina. Odvedl bych je domů a postaral se jim o rány, jenže Háti tohle asi v plánu neměla. Koukal jsem na ni se svěšenýma ušima a nevěděl, co dělat. Navíc se jala odcházet pryč. A to pěkně divoce. “Háti!“ zavolal jsem za ní, a doufal, že se otočí a zůstane tu se mnou… Ale doufal jsem marně. Nestalo se. Osaměl jsem a ona doopravdy odešla.
A tak jsem se rozbrečel. Seděl jsem pod tím stromem jako oukropeček, nevědíc, co si počít, a naříkal jsem. Pak jsem se zvedl, a s pravou přední packou zvednutou co nejvíc u bříška, abych o ni náhodou nezavadil, začal hopkat někam pryč. Neznal jsem to tady a nepamatoval si cestu domů, byl jsem zmatenej, ale prostě jsem… Cítil potřebu něco dělat. A tak jsem tu hopkal v kruhu jak ten největší ňouma, a litoval jsem, že jsem neodešel s Háti.
Pak jsem ale z ničeho nic zaslechl slabý hlásek, který mi silně někoho připomínal. Zasekl jsem se a s naději v očích nastražil ouška, jestli ten hlásek neuslyším znovu. Poblíž jsem nikoho neviděl, tak jsem zkusil zavolat taky: “Haló?!“ srdíčko mi zrychleně bušilo, ukáže se ten někdo? Nebudu tu nakonec úplně sám?

Tělo mě strašně rozbolelo. Pořád jsem jen ležel jak placka, cítil jsem v sobě nechuť zatínat svaly a cokoliv dělat. Srst byla pocuchaná, špinavá, ale úspěšně zakrývala rány, které jsem měl na těle. Nic viditelného tedy, možná krom pár nějakých otlučenin, nebylo. Uvnitř toho ale bylo dost. Vzhlédl jsem na Háti a s tichým povzdechem se z břicha jemně překulil na bok, ale zabolelo to tak, že jsem musel zavřít oči a křečovitě stisknout zuby k sobě, jinak by mi zřejmě utekly nějaké slzičky. “Háti,“ vzdychl jsem, “hrozně mě bolí tělo. Asi jsem se hodně natloukl,“ že jsem měl nějaké zlomeniny jsem netušil. Ani jsem nevěděl, co zlomenina je, nikdy jsem se s nimi totiž nesetkal. Až teď. Myslel jsem si, že mám prostě nějaké naraženiny a modráky, jako jsem měl kdysi z dětských her se ségrama. Ale to jsem se mýlil...
Nevěděl jsem, co dělat. Chtěl jsem domů, abych si odpočinul a máma mě mohla politovat, na druhou stranu jsem nechtěl vypadat před Háti jako slaboch. Pak by to všude roznesla a povídalo by se o mně, že jsem Armin Barmin, jak to říkala vždycky Síba. “Však jo, jdeme k tomu jezeru,“ obořil jsem se na ni, pač mě ty její kecy úplně vztekaly. Já tu ležel, celej bolavej, a ona se mi akorát posmívala. Aspoň, že mi už nechce ukrást ten přívěšek.
Rozhodl jsem se, že se pokusím vstát. Přemýšlel jsem, jak na to, aby to co nejmíň bolelo, ale pak jsem prostě nějak neobratně poskládal nohy pod sebe a zkusil se postavit. Šlo to, jenže… “Au!!!“ sklátil jsem se na zadek do sedu a vyděšeně zvedl nahoru pravou přední nohu. Šíleně mě v ní píchlo, když jsem na ni přenesl váhu. Zmateně jsem na Háti vypleštil zaslzená kukadla, “Háti! Bolí mě hrozně packa! Tady,“ kvíkl jsem žalostně, a zatímco jsem se málem rozplakal, ukázal jsem čumáčkem na místečko, které mě tolik bolelo. Bylo to kousek nad tlapkou. Srdíčko mi bušilo, nevěděl jsem, co teď? Nechtěl jsem se na tu packu znovu stavět. Upíral jsem na Háti oči a čekal, jestli situaci, jakožto starší a zkušenější, nějak vyřeší. Já nevěděl jak. Běžně by ji vyřešila máma s tátou za mě, jenže teď tu nebyli. Byla tu jen Háti.

// Moc děkuji za osud

Když jsem padal, v hlavě jsem si ihned vybavil obraz své nejhodnější maminečky, kterou jsem tady najednou strašně chtěl mít. Chtěl jsem dopadnout na její měkká voňavá záda a přitulit se k ní, to by se mi moc líbilo. Nad ničím jiným jsem však nestihl přemýšlet, protože pád byl hodně rychlej. Nestihla se mi v těle ani rozvinout žádná úzkost nebo strach, prostě jsem skoro ihned dopadl tvrdě na zem. Rozplácl jsem se pod tím stromem jak nějakej kydanec, a u toho nahlas bolestivě zasténal. A znovu jsem pak zakníkal, když na mě spadla ta rozlomená větev, která mi vyrazila dech, protože mi dopadla přímo na záda. Pořádně mě šlahla, jakoby mě snad chtěla potrestat za to, že jsem po ní poskakoval. Začal jsem lapat tlamičkou po jakékoliv kapince vzduchu jak ryba na suchu a u toho se podivně cukal, v ten moment bylo mé tělíčko v křeči. Očima jsem sice zmateně rejdil po okolí, ale přitom nevnímal žádné obrazy. Byl to vážně hrozně divný pocit, ztrátu dechu jsem zažil poprvé.
Až teprve, co jsem dech zase popadl, jsem se uklidnil a hlavu znaveně položil na zem. Jediné, co ze mě vyšlo, bylo nešťastné: “Au,“ protkané náznaky vzlyků. Chtělo se mi brečet, ale zároveň jsem nechtěl vypadat před Háti jako ten největší slaboch, určitě by to pak každýmu řekla a já bych byl za kašpara. Zatlačil jsem tedy slzičky a stiskl zuby pevně k sobě, protože se mi furt třepala brada. Nebreč!
Háti sice moc lítosti neprojevila, to mamča by mě hned začala pusinkovat na čele, ale aspoň se ze mě snažila tu větev stáhnout. Moc jí to ale nešlo. “To seš tak slabá, nebo co,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně, větev mě pořád dusila, nešlo mi moc dobře dýchat, natož mluvit. Upíral jsem na ni i nadále svůj naléhavý prosebný pohled, aby tu větev dala co nejrychleji dolů, a snažil se jí aspoň trošinku pomoct tím, že jsem se tlapkami přisouval blíž k ní. A když pak větev konečně spadla na zem z mého těla, nahlas jsem si oddechl. Zatím jsem se moc nehýbal, takže jsem si neuvědomoval, že mě něco hodně bolí – bolelo mě totiž celé tělo tak nějak komplexně. “Já se s tebou ale nevsadil, vzpomínáš? Vsadila ses jen ty,“ upozornil jsem ji. Opravdu jsem neměl v plánu jí ten přívěšek dát, protože bych pak žádnej neměl a ona jo, takže bych ho musela závidět já jí a ne ona mě, jak je to doposud, i když tvrdila, že není. “No a… Co teď?“ vzhlédl jsem na ni stále lesklýma očima. Dál jsem tam jen neschopně ležel, nevěděl jsem, co dělat. Strašně mě bolely všechny končetiny, cítil jsem neuvěřitelný odpor s nimi hýbat. Chtěl jsem jen ležet a nic nedělat.

Asi přicházela bouře, počasí se citelně zhoršilo a já na té větvi pořád visel jak zakuklená housenka, zatímco jsem se v poryvu větru kolíbal. A když nad Hátinou hlavou práskl blesk, leknutím jsem stáhl ocas mezi nohy. Zaostřil jsem na ni zrak, v mých očích se leskly obavy a nervozita, ale v Hátiiných jen upřímná radost, kterou měla z téhle situace. Naprázdno jsem polkl, zadní nožkou se konečně zachytil o větev a nějak se na ni vyšplhal. Srdíčko mi zrychleně tlouklo, já jsem se sice nebál, ale... Bylo mi to celý dost nepříjemný.
Háti seběhla dolů ze stromu a nechala mě nahoře samotnýho, navíc se mě pak ještě snažila vyhecovat, abych se pokusil vyšplhat ještě víc. A to se jí povedlo. Chvíli jsem na ni civěl bezradně, připláclej na tu větev jako malý mimino, ale nakonec jsem se neohroženě zvedl a vyzývavě na ni upřel zrak. “Takže mi ho doopravdy závidíš!“ vyplázl jsem na ni jazyk, škodolibě se ušklíbl a bez dalšího dumání vyskočil na větev o patro výš, která se pode mnou nepříjemně prohnula. Stáhl jsem bříško a bezděky zatnul svaly v packách, nechtěl jsem vypadat před Háti jako slaboch. Jako někdo, koho porazila holka, jak ona sama říkala, to ne. Nechtěl jsem bejt pro svý rodiče ostudou, chtěl jsem přece bejt pořádnej vlk! Táta by to určitě taky zvládl, no tak, s povzdechem jsem si pohledem odměřoval vzdálenost k další větvi, až jsem k ní nakonec fakt skočil.
Jenže když jsem na ni dopadl, zlomila se pod mojí vahou vejpůl. Uslyšel jsem jen tiché „křach“, a už jsem letěl na zem. Svět se mi zastavil před očima, ze kterých čišel ten nejvíc vylekaný pohled, jaký jen mohl být. Maminko!! jak rád bych byl, kdyby se tu teď máma zjevila.

1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš)(4 body)✔
2) Navštívit jakoukoliv jinou smečku a pokecat přímo s alfou (2 body)✔
3) Dozvědět se u Života, jakou má vrozenou magii a pak o ní něco zjistit(1 bod)
4) Jít s jednou z jeho sester na strašidelnou noční výpravu do libovolného lesa,min 3 posty. (3 body)

Nebyl jsem moc zvyklej na obdobný způsob komunikace, jaký používala Háti, ale… Líbilo se mi to. Bylo to úplně něco jiného, než jsem byl zvyklý od rodiny. Bylo to pro mě nové, a tím pádem hodně zajímavé, možná až fascinující. S potutelným úsměvem jsem na Háti zíral a vrtěl při tom ocasem, lezení po stromech byla taky děsná bžunda. Háti byla celá jedna velká bžunda. “Ne! Jen jsem si řekl, že bude super dívat se až dolů z lehu. Proč budu stát, když si k tomu můžu lehnout?!“ zalhal jsem, udělal tiché “hmmpf!“ a pak s nabubřelým mrsknutím ocásku vyskočil na další tlustší větev blíž k Hátině, jak ji oslovovala ta její ségra, když na ni byla naštvaná, avšak byla to jedna z posledních, na které se dalo bezpečně vyhopsnout. Alespoň se mi to tak zdálo. Nahoře už se větve nepříjemně ztenčovaly, nevěřícně jsem na ně vzhlížel, až jsem nakonec se staženým hrdlem otočil na Háti hlavu. “Když jsi byla menší jak já, určitě tě ty větve taky líp unesly, že?“ popíchl jsem ji. Zvláštní ale bylo, že pořád dokázala být výš jak já, copak jsem měl jenom strach? Nebo jsem byl takový nemehlo, že mi proto ty větve připadaly tak tenký? “Nahoru se dostanu!“ štěkl jsem jí nazpátek. Znělo to sebejistě, ale sebejistý jsem teď rozhodně nebyl.
Na sucho jsem polkl a úpěnlivě přemýšlel, jak se dostat až k Háti. Byli jsme oba obdobně vysocí, spíš byl asi problém v tom, že ona to uměla a já ne, ale to jsem si odmítal připustit. Byl jsem stejně dobrej jako ona! A tak jsem skočil. Jenže jsem skočil málo, takže jsem se větve dokázal na poslední chvíli chytit jen předníma packama. Objal jsem ji, zadek mi visel dolů a já nešťastně vypískl. “Háti!“ upřel jsem na ni oči a zatímco jsem pohazoval zadkem, snažil jsem se zaháknout zadní nožku o větev, které jsem se křečovitě držel, abych se na ni mohl vydrápat. Ale neměl jsem strach! Já ne!

“Tlustoprde,“ krátce jsem se zasmál, chvíli na ni koukal, ale pak se jal vyskočit nahoru. Strom byl poměrně urostlý, měl mohutné větve, které se postupně rozvíjely vzhůru, takže pro šplhouna začátečníka ideální. Vyskočil jsem tedy na další větev rostoucí dál od Háti, hned potom jsem se na ni vyzývavě podíval, jestli jde taky.
Když jsem na ni na té větvi čekal, podíval jsem se zvědavě dolů, ale to jsem neměl dělat. Když jsem viděl tu výšku (ona to kolem a kolem asi až taková výška nebyla, ale seshora vše vypadá výš, než to doopravdy je), trochu se mi zamotala hlava, ještě nikdy jsem takhle vysoko nad zemí nebyl, byl to strašně divný pocit. Okamžitě jsem se připlácl jak placka na větev, do níž jsem zaryl křečovitě drápky, abych se, alespoň pro svůj lepší pocit, více upevnil. Potřeboval jsem větší stabilitu, moje hlavička mi proto automaticky vyslala do těla pokyn, že si mám lehnout. Když jeden leží, nekymácí se jak strom ve větru. “Teda, to je ale vejška,“ hlesl jsem překvapeně, stále koukajíc na zem pod sebe. Pak jsem ale koukl na Háti, na kterou jsem se usmál, aby věděla, že to rozhodně nehodlám vzdát jen proto, že jsem se lekl. Když jsem se nedíval dolů, bylo to trochu lepší. Usmíval jsem se dál jak lečo, ale přesto jsem pořád ležel. “Kdo tě učil skákat po stromech?“ naklonil jsem hlavu zkoumavě do strany. Možná její rodiče? Neuměl jsem si představit, že by nás třeba zrovna máma někdy učila skákat po stromech. Hehe.

Cupital jsem vedle Háti a spokojeně si přitom občas poskočil. Připadalo mi to s ní zábavný, ale především to bylo prostě něco úplně jinýho, než jsem dosud poznal. Když řekl tu divnou frázi, zvědavě jsem nastražil ouška a podíval se na ni, úplně přesně jsem nepochopil, jak to myslí, takže jsem se jenom po chvíli ticha zasmál, aby to vypadalo, že jsem to pochopil. Kdybych řekl, že to nechápu, určitě by se m pak smála a to jsem nechtěl. Naštěstí jí to ale nepřipadalo nijak moc divný, protože mi hned začala vysvětlovat, proč žádnej náhrdelník nechce. Pokyvoval jsem hlavou, ale současně se taky pobaveně usmíval. “Kecáš, haha!“ vyštěkl jsem nakonec hned poté, co mi řekla, že se o něj oběsím. “Ještě se mi to nestalo,“ namítl jsem pohotově. “Ty mi ho bez tak jenom závidíš, že?!“ vyplázl jsem jazyk, šťouchl do ní packou a pak o kus popoběhl vpřed, kdyby mě náhodou chtěla šťouchnout taky. Útěk pro mě byla taková preventivní reakce, protože jsem byl zvyklej, že mi sestry všechno vracely. Každopádně jsem se na ni hravě usmíval a vrtěl ocasem. “Někteří vlci mají přívěšky úplně na krku,“ vzpomněl jsem si na tátu a jeho šátek, “ale to je možná právě proto, že jsou moc nešikovní a zasekávali by se. Kdybys chtěla, mohla by sis přece najít taky takovej přímo na krk, když seš tak nešikovná, že by ses zasekávala o větve,“ vyplázl jsem na ni škodolibě jazyk. Málem jsem se už poplácal pochvalně po rameni, jak jsem jí to nandal, ale nakonec jsem se jen zazubil, aby se moc nenaštvala.
Znova o mé ségře řekla, že je divná, což mě příjemně zahřálo v bříšku. Souhlasně jsem proto přikývl a zavrtěl i ocasem, abych dal najevo, že si to myslím taky, “jo!“ Ale o Kezině jsme pak už moc dlouho nemluvili, protože Háti našla jeden super strom, po kterým bych se mohl naučit šplhat. “No jasně!“ výskl jsem a bez dalšího otálení se k němu rozběhl. “Haha! To bude sranda!“ zavrtěl jsem prdýlkou, přičapl se, abych měl lepší odraz a po jejím vybídnutí vyhopsl přímo na ten větší šutrák, jak mi poradila. Hned na to se mi pohled stočil na ni, čekal jsem pochvalu. “Tohle je úplně super!,“ tlamička se mi rozevřela do širokého úsměvu, kterej jsem doplnil nejen trčícím jazykem ven, ale i odhalenými svítícími zoubky. “Chci umět šplhat po stromech, protože to pak budu moct ukazovat sestrám a ty to umět nebudou,“ samolibě jsem vypjal hrudníček, očima si změřil vzdálenost k větvi a vyskočil na ni. Při dopadu jsem trochu zakolísal a málem ztratil rovnováhu, ale přichytil jsem se drápky, tak jsem nakonec zůstal stát. “Ha!“ zářivě jsem se na ni ohlédl, “jdeš nahoru za mnou?“ ocásek mi rejdil ze strany na stranu, byl jsem nadšenej.

<< Severní Galtavar

Škodolibě jsem se zasmál, když Háti tak přesvědčeně pronesla, že je Kéza divná. “Jo že!“ přitakal jsem jí spokojeně. Byl jsem rád, že nejsem jedinej, kdo si tohle myslí. Kezina prostě divně mluvila, měla ráda divný věc, na zádech měla divný křídla a ještě ke všemu se chovala divně. To je prostě čtverácká divňouska, což znamená jako hodně moc veliká. Navíc jsem na ni pořád byl trochu, nebo asi trochu víc naštvanej, že mě porazila v tom plavání. A tak celkově. Střílela si ze mě a to mi vadilo.
No, radost z mého přívěšku na krku zrovna velikou neměla, nechápal jsem proč. Ocásek, který mi ještě před chvílí rejdil ve vzduchu se zpomalil a úsměv z tváře na moment zmizel. Tiše jsem vzdychl, trochu mě to zamrzelo, ale nechtěl jsem to moc dávat najevo, abych před ní nevypadal jako slaboch, tak jsem se pak zase usmál. “No, to nevadí. Stejně se mi líbí,“ lhal jsem. Vadilo mi, že mi ho nepochválila. Chtěl jsem, aby mi ho záviděla, aby se jí líbil. Jenže pak mě napadlo… “Ale když se to tady všude válí, pro taky teda jeden nemáš?“ vyplázl jsem na ni jazyk. Nevěděl jsem, jestli vážně říká pravdu a přívěšky vlk najde pod každým druhým keřem, ale na druhou stranu jsem taky moc nevěřil, že by si jeden nečmajzla sama pro sebe, kdyby tomu tak vážně bylo. Kdo by nechtěl mít na krku hezkou ozdobičku?
“Já se nechci vrátit k mamce, proč to říkáš?!“ obořil jsem se na ni s táhlým zamračením, když se na mě tak posměšně ušklíbla. Nebyl jsem žádnej mámin mazánek, byl jsem už docela velkej kluk. Aspoň jsem si teda tak připadal, a to hlavně od chvíle, co jsem s Háti vyrazil ven, tzn. moc dlouho ne, ale i chvíle se počítá. “A nebojím se. Kluci se nebojej,“ dodal jsem sebejistě. Každopádně to pak trochu zachránila tou otázkou o Keziah, to jsem se znova zachichotal. “Nevím, řekl bych, že je divná od narození, víš jak,“ s napůl vyplazeným jazykem ven z tlamy jsem běžel vedle Háti a udržoval s ní tempo. “Nikdy moc nemluvila, aji teď mluví hrozně tak jako, no, trhaně. Nemluví plynule jako třeba já, tak je možná pomalejší. Ale vadí mi, že jsou obě dvě takový nabubřelý, jak kdyby si vůbec nechtěly hrát ani dělat jiný věci, nevím jako. Myslel jsem, že s nima budě větší sranda. Třeba jako je s tebou,“ usmál jsem se, když jsem na ni vzhlédl, ale pak očka vrátil zpět před sebe. Nerad bych o něco zakopl.