Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< lesík topolů - přes Rozkvetlé louky

Doťapkali jsme do lesa nejspíš v pravej čas, pač se spustila veliká sněhová bouře. Byla fakt zima, já navíc neměl takovou hustou srst, která by mě dokázala dost dobře zahřát, takže jsem se ústavičně mírně chvěl. Ségra kamsi zmizela a já osaměl. Mohl jsem vyhledat mamku s taťkou nebo Kezinku Bezinku, ale ihned poté, co jsem táhle zívl, jsem si uvědomil, že mám spíš náladu zalézt domů a hezky se vyspat. Jo, to teplo, klid a měkká kožešina! najednou jsem se začal strašně těšit, a při každém kroku jsem si z ničeho nic uvědomoval, jak unavený vlastně jsem. Připadalo mi, že už v packách nemám ani špetku síly.
Když jsem se konečně doplahočil k úkrytu, uvědomil jsem si, že bych měl našim svůj návrat aspoň oznámit. Nebo ne? Určitě to poznají z mýho pachu, bez tak maj luxusní čumáky a cítili mě ještě předtím, než jsem se vůbec packou dotkl hranic, už jsem chtěl zalézt, ale nakonec mi to nedalo, nadechl jsem se a táhle zavyl. Vytí v mém podání nebyla zrovna pastva pro uši, ale účel jistojistě splnilo. S úsměvem jsem se ještě na krátký moment zahleděl do prázdna, jako bych snad na někoho čekal, ale pak se otočil a schoval se do tepla.

>> jeskyně

<< Vodopády

Došli jsme do toho lesa, ve kterým mě před nějakou dobou Háti nechala zraněnýho a samotnýho – vyprdla se na mě. Naštvaně jsem semkl rty k sobě, výraz ve tváři mi tím trochu ztvrdl. Napadlo mě, že bych to Háti mohl pořádně vytmavit, jestli ji potkám doma, bydlí přece v Borůvce stejně jako já… Ale bude to vůbec k něčemu? švihl jsem ocasem a zahleděl se někam do dálky, do neurčitého místa. Bez tak ji to vůbec nebude zajímat. Řekne, že jsem posera a padavka a vysměje se mi, nesnášel jsem, když se mi někdo posmíval, že jsem slaboch. To jsem totiž já nebyl! Fakt ne!
Zaostřil jsem zrak na sestru, když se mě zeptala, jestli ta nožka ještě pořád bolí, a zatímco jsem přemýšlel, co odpovědět, protože jsem měl zpomalenej mozek a polovina mozku teď ještě ke všemu patřila Háti, krčil jsem rameny. “Asi ne. Nevím,“ mňoukl jsem nakonec, ale pořád packu držel schovanou hezky v bezpečí přímo pod hrudníkem. Neťapkal jsem na ni, nechtěl jsem to zkoušet. Hopsal jsem tedy i nadále po třech nohách, a vůbec mi to nevadilo. “Ale na ten lov zkusím jít, a mámě to.. Neřeknu,“ rozhodl jsem se. “Neřeknu jim, že jsem spadl ze stromu, určitě by to bylo akorát trapný. Takže to taky nikomu neříkej,“ pevným pohledem jsem na sestru koukl, aby věděla, že to myslím naprosto vážně. Doufal jsem, že to vážně nikomu nepoví, hlavně Keziah ne. Nepotřeboval jsem se ztrapňovat. “Ta noha už určitě bude dobrá. V lese, než potkáme mámu s tátou, to vyzkouším,“ dodal jsem.

>> Borůvkový les - přes Rozkvetlé louky

Pořád jenom skuhrala! Byla daleko větší ukníkánek než já, to ji by měla Háti vidět a říct jí, že je padavka. Ne mně. Nicméně pořád to byla moje ségra, takže bych ji spíš než předhazovat Háti měl naučit, jak padavkou nebýt, abych se za ni v budoucnu nemusel ve společnosti cizích stydět. “Neboj Síbo,“ máchl jsem nezaujatě packou. Nepřipouštěl jsem si, že by se mi ještě někdy mohlo něco stát – ten pád ze stromu jsem dával za vinu prostě… Počasí. Mohlo za to počasí, jo. A bez tak mě ta packa už ani tolik… Jauva!! leknutím jsem cuknul hlavou nahoru. Jo, packa mě pořád bolela. A docela dost. Zapomněl jsem na ni, a jak jsem s ní máchl, zabolela. A ještě ke všemu jsem se zas ztrapnil, koukl jsem na Siberii a nevinně se zazubil. Naštěstí jsem vždy věděl, co říct! “Hehe, něco mě jenom zalechtalo v čumáku,“ a dokonce jsem to pronesl úplně v klidu, jako bych vážně mluvil pravdu. Dobrý, možná nic nepoznala. Jenže teď jsem na tu packu musel našlapovat, aby to vypadalo, že vážně nebolí, tudíž se naše tempo výrazně zpomalilo.
Začala však zpochybňovat můj směr cesty, a čím víc jsem se tu rozhlížel, tím spíš jsem jí dával za pravdu. Možná bych si tentokrát neměl hrát na hrdinu, abychom se neztratili ještě víc. “Myslíš?“ hlesl jsem s pohledem upřeným na vodopády. Ještě jsem nikdy nic podobného neviděl, ale neměl jsem moc času a prostoru tu z nebe padající vodu prozkoumat, protože mě Siberia táhla někam jinam. A já to tady přitom chtěl tolik prozkoumat! “Počkej, tak… Přece jsme mohli… Můžeme se jenom… Síbóóó!!!“ rozkoktal jsem se, tělem napůl otočeným k vodopádům a napůl k odcházející sestře, ale nakonec se vydal za ní. Přece jen, nechtěl jsem tu zůstat sám – co kdybych pak už nenašel cestu domů? A nebo mě tady něco sežralo.

>> lesík topolů

<< Ostružinová louka

“Já ale nebrečím, víš? Nikdy!“ ofrnil jsem se na ni, přestože jsem moc dobře věděl, že lžu. Ale copak jsem mohl být ještě větší trapáček a přiznat jí, že brečím? A vlastně docela často? Nejen tehdy, když si ublížím, ale i proto, že se třeba cítím sám? Nebo že se bojím? “Brečí jenom malý holky. Jako seš ty!“ dodal jsem s hranou sebejistotou v hlase a vyplázl na ni provokativně jazyk.
No a pak se začala zajímat, jestli jsme se náhodou neztratili. Rázně jsem bez sebemenšího zaváhání přikývl, že teda naprosto přesně vím, kde jsme, i když jsem nevěděl vůbec nic. “No jistě, samozřejmě,“ zalhal jsem znovu, za krátkou chvíli už podruhé. Nesměle jsem se přitom pousmál, snažil jsem se ovšem o úsměv přesvědčivý a uvolněný. “Seš tady s velkým bráchou, neboj se!“ vykasal jsem se do výšin a přicupital k ní, abych mohl dloubnout čumáčkem do její tvářičky. Chtěl jsem, aby mě měla za hrdinu. “Musíme přímo tudy,“ zvedl jsem packu, ukázal kamsi do blba a tím směrem se pak i vydal. Srdíčko mi přitom zrychleně tlouklo, moc dobře jsem věděl, že vůbec nemám šajn, kam jdeme. Jen jsem doufal, že při mě budou stát všichni svatí a že se neztratíme, že nakonec přeci jen dojdeme domů. Když tak se můžu vymluvit na to, že je noc a proto se hůř orientuju, napadlo mě. Ohlédl jsem se na ni, usmál se a zavrtěl přitom ocáskem, aby to vypadalo, že jsem úplně v pohodě.
“Jo, možná máš recht,“ Háti mě asi nakazila jiným stylem mluvy. Chtěl jsem být hustej, proto jsem se snažil, aby má slova zněla tak jako odlehčeně – že si s ničím nedělám hlavu. Trochu jsem si ale protiřečil, protože ještě před chvilinkou jsem si z toho, že mě mamča pokárá za tu nohu, hlavu dělal. “Ale víš co, když jsem spadl z toho stromu,“ zpomalil jsem, abychom ťapkali přímo vedle sebe, “foukal docela silnej vítr a... Pršelo. Takže to nebylo úplně jako jednoduchý.“ Kdo ví, proč jsem měl potřebu to téma znovu vytáhnout a před Siberií se obhajovat, přestože se ona o mém pádů ani zranění příliš nevyjadřovala.

“Chmm,“ vzdychl jsem a našpulil na Síbu rty. “Ty seš samej problém, Sibino Bibino,“ žbleptl jsem, celej naštvanej, že neobdivuje rozmajdlou kuličku tak, jako jsem ji před chvílí obdivoval já, a kecnul si zadkem na zem vedle ní. “Všeho se moc bojíš,“ pokračoval jsem. “Měla by ses víc uvolnit, bejt trochu free ne? To chce klid,“ zvedl jsem packu a jemně Sibi pinkl do čela, jako ten největší kápo, kterej se ve všem vyzná, načež jsem se tiše zachichotal.
Jenže to už Siberia vypjala hruď jako ta největší hrdinka, a začala mi sdělovat, proč že mě to vlastně šla hledat. Ušklíbl jsem se a nevěřícně si ji proštudoval. “Vááážně?“ dramaticky jsem přivřel jedno oko, zatímco hlavu jsem přiblížil víc k ní a začal ji očichávat, jako bych z ní snad měl něco vyčíst. Pak jsem se ale zazubil. “Tak jo, stejně bysme se měli vrátit. A navíc mám hlad,“ zvedl jsem zadek ze země a divoce se oklepal, v tu samou chvíli mi ale tělem prostoupila hrozná bolest. Kníkl jsem a instinktivně stáhl ocas mezi nohy a přikrčil se. Těkal jsem očima po okolí, jakoby mi snad někdo ublížil – to jsem si asi myslel. Až po chvilce mi došlo, že mě asi jen zabolela ta moje porouchaná noha. Nojo, já zapomněl, teď jsem se cejtil trochu trapně. Jako vylekaná padavka, takhle by mě asi nazvala Háti. S přiblblým úsměvem mířeným na sestru jsem se narovnal a packu si skrčil víc pod sebe. “Ale nevím, jak se mi bude dařit lov s bolavou nohou,“ hlesl jsem a ledabyle pokrčil rameny, abych vypadal v pohodě a že je mi to úplně jedno. Jenže nebylo. Ve skutečnosti jsem měl trochu obavu, když teď doopravdy nastala ta chvíle návratu domů, co mi na to mamka řekne. Bude naštvaná? Aaale ne, mámu jsem ještě nikdy naštvanou neviděl. A co táta? krátce jsem se nad svýma ubohýma myšlenkama zamračil, co by mi na ně asi tak řekla Háti? Zavrtěl jsem neznatelně, ale přece jen hlavou. Jsem fakt děsnej trapáček, to není ani možný. Háti by se mi vysmála do xichtu. Byl jsem už docela velkej kluk, měl bych se podle toho začít chovat. Podíval jsem se ještě jednou krátce na ségru, pak se pousmál a pomalu vyrazil. Směr jsem neznal, ale dělal jsem, že úplně přesně vím, kam jdeme.

>> Vodopády

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 10/10

<< Sráz

A nakonec jsme od nebezpečného srázu s tím nejkrásnějším možným výhledem dorazili na louku. Nebyla to však ledajaká louka – už z dálky krásně voněla ostružinami a malinami. Teda já nevěděl, že se jedná zrovna o tohle ovoce, protože jsem ho neznal, ale hned jak jsem uviděl tu velkou spoustu různých keříků, přihrnul jsem sek nim a zkoumavě je začal očichávat. “Teda,“ šeptl jsem mezi čicháním, a poté otočil na sestru na moment hlavu, “co myslíš, že to je?“ ouška jsem natočil dopředu a zvědavě si, teď zrovna růžové ovoce tvořené z malinkých bobulek, prohlížel. Nejdřív jsem jeden kousek packou zkusil shodit na zem a rozmáčknout, přičemž když z toho rozmáčklého čehosi vytekla šťávička, opatrně jsem ji na špičku jazyka ochutnal. Byla trošku kyselá, trošku sladká… Ale dobrá. Rozzářil jsem se, zavrtěl ocasem a hned to celé slupnul. “Je to moc dobrý! Ochutnej to, Sibi! Rychle!“ vybídl jsem ji a nedočkavě si narval do tlamky další malinu. “Jak se to asi jmenuje,“ zažvatlal jsem nesrozumitelně mezi hlasitým mlaskáním. Bylo to vynikající, navíc jsem už asi měl i celkem hlad. “Tohle bysme mohli donést našim jako dárek, že?“ určitě by si pošmákli.

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 9/10

<< Západní úkryt

Přilákal mě sem především uklidňující šum moře. Tyhle zvuky jsem ještě nikdy neslyšel, zatím jsem se s mořem plným nebezpečných vln nesetkal. Proto pohled, který se mi zanedlouho naskytl na konci srázu, byl naprosto úžasný, bezkonkurenční. “Jéé,“ hlesl jsem s užaslým úsměvem na tváři a očima přilepenýma na obzor. Hladina moře se díky občasně vykukujícím slunečním paprskům leskla jako maličké zářící krystalky. Kdyby nepofukoval vítr, nebylo by tady co vytknout – v létě, když hřeje sluníčko, to tu musí být úplně.. muah! “Sibi dívej,“ krásně to tu vonělo. Vzduch byl čerstvý, ale přitom vlahý. Měl mírný slaný nádech. Zacukal jsem oušky a natočil je dopředu, abych si zvuky moře mohl vychutnávat plnými doušky. “Myslíš, že máma s tátou někdy tuhle krásu viděli? Znají to tu? Neměli bysme jim to ukázat? Nebo alespoň… Říct?“ zavrtěl jsem ocasem, zavřel oči a ještě chvíli si vychutnával tento okamžik.
Se Siberií jsme však měli plány, teda já je měl určitě, takže jsem tu nezůstával příliš dlouho a zase vyrazil na cestu. “Sibi, pojď,“ vybídl jsem něžně sestru, aby mě následovala a nezapomněla se tu. Navíc by ji vítr mohl shodit z toho srázu, to by bylo dost nemilé. Nevím, co bych pak dělal. Netušil jsem, jak se dostat dolů.

>> Ostružinová louka

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 8/10

<< Dlouha reka

S usmevem jsem segre prikyvl na dotaz. "Jasne! Proc bysme sem jeste nekdy jit nemohli!" zavrtel jsem na ni ocasem a usmev zmenil na tahle zazubeni se. Mel jsem radost, ze se ji se mnou libi a ze ji aspon nejaka oblast z tech, ktere jsme spolecne prosli, zaujala. Nakonec i me se ta reka, ktera vyverala z hor, moc libila. Mel jsem za to, ze bychom to tu meli spolecne ukazat i Keziah a mamce s tatkou. Urcite by se jim tu libilo tez.
Siberii jeste napadlo, ze bysme nasim mohli donest darecek, s cimz jsem souhlasil. Nebyl duvod nesouhlasit, navic to byl dobry napad i z toho hlediska, ze mamca bude urcite minimalne aspon trosku nastvana, ze jsme tak dlouho pryc, takze ten darecek by ji mohl obmekcit. "Tak jo, to zni dobre," odsouhlasil jsem a uz se jal premyslet nad druhem darku, ktery by byl pro nase ten uplne nejvic nejlepsi. Kamínek, jak navrhovala Siberia, zněl dobře, ale proč se nesnažit sehnat něco... Neobvyklého? Něco, co nenajdeme na každém kroku pod každým keříkem nebo stromečkem. "A napadá tě ještě něco kromě kamínku?" zeptal jsem se. Třeba bude mít ještě nějaký dobrý nápad a pak ty nápadu budeme moct zkombinovat.

>> sraz

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 7/10

<< Ragarské pohoří

Po cestě z hor jsme měli štěstí - narazili jsem totiž na malinký potůček, který z hor vyvěral. Vesele jsem zavrtěl ocasem a pohodil na potůček, který tekl velmi pomalu a vydával tak uklidňující zvuky, hlavou. "Sibi, můžeme se napít!" a pak jsem se k potůčku vrhl, vrazil do něj tlamu a začal vodu dychtivě hltat. A byla vynikající. Sice poměrně studená, takže z hltání se zanedlouho stalo opatrné srkání, ale chutnala vážně báječně. Zvedl jsem hlavu, olízl si čenich a blaženě se u toho zatřásl. "Boží!" Když má jeden žízeň, chutná voda ještě líp jak jindy. Ještě naposledy jsem se napil, a pak jsme vyrazili dál. Nebyl přeci čas, ztrácet čas!
Náhodou jsme potůček přeskočili na druhou stranu hned nahoře, udělali jsme dobře, jelikož jsme byli oba svědkem toho, jak se postupně z klidného horského potůčku stává divoká řeka. Chvilku jsem ji pozoroval, příroda byla opravdu mocná! Kdybych do té řeky nechtěně spadl, určitě bych se z ní už nevyhrabal. Vypadala, že pohltí každého, kdo se jí byť jen packou dotkne. "Radši opatrně," hlesl jsem tiše, koukl na Síbu a pak se pro jistotu otočil k řece zády, abychom mohli jít někam jinam. Hory a divoká řeka, to asi nebylo úplně nejbezpečnější prostředí... Mamce by se určitě nelíbilo, že se tu couráme. Na druhou stranu - "Aspoň se budeme mít čím pochlubit Kezině! Tohle určitě ještě neviděla, hehe!"

>> Západní úkryt

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 6/10

<< Sviští hůrky

Horlivě jsem začal přikyvovat, když řekla, že je Háti nepříjemná a že bychom to na ni měli říct, až se vrátíme domů. “Jo! To teda měli!“ přitakal jsem jí. Vlastně mě žalování na někoho jiného celkem bavilo, obzvlášť tehdy, když jsem z toho vyšel jako chudáček – mamka mě pak mohla litovat. Nenapadlo mě, že by mi mohla vyhubovat třeba za to, jak dlouho jsem pryč a že jsem neměl šplhat na strom, spíš jsem si říkal, že bude celá bez sebe, až se vrátím domů a zjistí, že jsem zraněný. Její jediný a především jedinečný synáček! Při té představě, jak je mamča celá naměkko, jsem se začal nevědomky uculovat.
Stanuli jsme společně před velkými horami, ze kterých šel cítit chlad. Nikdy jsem je nenavštívil, vždy jsem je pozoroval jen z našeho domova. Čněly nad vším, co jsem znal, ale pořád jsem je vnímal jen jako jakousi siluetu, nenapadlo mě, že bych jednou dorazil až takhle blízko, a navíc se Siberií. Podíval jsem se na ni, usmál se a pak pohodil hlavou. “Někdy bysme mohli ty hory prozkoumat, co myslíš?“ zavrtěl jsem ocáskem, “až se mi uzdraví tlapka, mohli bysme vyšplhat až úplně nahoru!“ vzhlédl jsem s blaženým výrazem ve tváři k vrcholku, zatímco se mi od tlamky vznášela v rytmu výdechů bílá pára. Jo, byla tu vážně zima. Začal jsem se po chvilince třást, proto jsem čumáčkem drcnul do sestry, abychom šli jinam. “Ale až vyrazíme na tu túru, musíme si pořídit teplejší kožíšky!“

>> Dlouhá řeka

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 5/10

<< sopka

Od sopky jsme ťapkali pryč, a čím víc jsme se vzdalovali, tím větší jsem pociťoval chlad. Naštěstí už jsem ale neměl tak moc mokrou srst, takže mi chlad nesvíral všechny vnitřnosti. Uvědomil jsem si však, že mám pořád žízeň, protože z té řeky, kterou jsme našli poblíž té sopky, jsem se napít nemohl. Smrděla a byla podivně teplá, netroufl jsem si. “Mám žízeeeň!“ zaskuhral jsem jako malé vlče, a bezradně se podíval na Síbu, aby to nějak vyřešila. “Musíme najít nějakou vodu,“ povzdechl jsem si a oschlým jazykem (teda nebyl oschlej, ale já měl pocit, že v tlamě mám saharu) si olízl čenich. “Sibi, ale je prima, že jsme tu spolu, že?“ usmál jsem se na ni a zavrtěl ocasem. Tohle ode mě byl snad první pořádný projev náklonnosti, ale já byl vážně moc rád, že jsme se našli a že tu nemusím být sám. Navíc bylo prima cestovat společně!
Procházeli jsme místem, které se mi vůbec nelíbilo. Instinktivně jsem stáhl ocásek mezi nohy a mírně jsem zpozorněl. Možná, že by během dne vypadalo tohle prapodivné, děsivé místo jinak, ale teď den nebyl. Byla noc. Takže jsem odsud zamířil radši rychle pryč. “Je divný, že je tu všude jen kámen, že jo,“ žbleptl jsem a trošku zrychlil. I na třech nožkách to šlo!

>> Ragarské pohoří

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 4/10

<< Aina

“Zle?“ nechápavě jsem se na ni podíval. “Proč zle? Vždyť byl docela fajn... No, jen ten konec byl takovej,“ zakýval jsem hlavou ze strany na stranu pro vyjádření slova „nic moc“ a následně pokrčil rameny, ale větu jsem slovy nedokončil. Jen se nevinně usmál, zavrtěl ocasem a zvesela si captal dál k sopce. Ségra prostě byla taková opatrnější, ale já chtěl podnikat a zažívat nové věci! Chtěl jsem poznávat svět. Být ve středu dobrodružství, i za cenu toho, že si třeba zlomím nohu. Podíval jsem se na pravou tlapku, kterou jsem i nadále nosil schovanou pod sebou. “Víš, jak se mi stalo tohle?“ koukl jsem na ségru. Ani se mě na to nezeptala! Takže jí to hezky řeknu sám. “Byl jsem s Háti, mojí kámoškou, venku v tom lese s topoly... Šplhali jsme po stromě, jenže jsem spadl a zlomil si asi nohu. Dost mě bolí,“ zaměřil jsem se na její výraz ve tváři, jestli bude alespoň o trochu starostlivější, než byl ten Hátin, “jenže Háti mě tam nechala a zdrhla.“
Dorazili jsme až k sopce, opravdu jsem čuměl, jak moc veliká byla. A navíc od ní šlo strašné teplo, snad mi z toho uschla i ta mokrá srst, kterou mi způsobil Crowley. “Fíha,“ špitl jsem obdivně, a podíval se na Siberii, a to právě ve chvíli, kdy se začala zlobit, že ji vůbec neposlouchám. Zasmál jsem se a natočil na ni ouška, “ale poslouchám! Jenže ty máš ze všeho jenom strach a stěžuješ si.“ Nechtěl jsem ji urazit, byl jsem rád, že je tu se mnou, ale... Byla to pravda. Já byl dobrodružnějšího rázu oproti ní. “Ale tohle je super, že? Je velikánská. Zeptáme se pak mámy, co to je, až se vrátíme domů. A jde od ní teplo... Ale taky smrad,“ nakrčil jsem ňufák a už si to štrádoval někam pryč. Dovnitř sopky jsme nešli, ani jsem netušil, že "nějaké uvnitř" vůbec je.

>> Sviští hůrky

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 3/10

<< SG

Zacukal jsem oušky a natočil je směrem, od kterého jsem zaslechl tichý šum vody. “Sibi, tam bude někde voda, pojďme!“ směr jsem bez vyčkání na sestřin souhlas jednoduše změnil a captal pak rovnou k potoku. Teda doufal jsem, že to bude nějaký potok nebo řeka, měl jsem vážně žízeň! A taky bych si mohl zobnout nějaké menší rybky aspoň, vyhládlo mi.
Netrvalo dlouho a na řeku jsme opravdu narazili, dokonce jsem přišel v dobrém rozpoložení s úsměvem na tváři a vrtícím ocasem, abych řeku náležitě přivítal! Jenže… Začichal jsem a vzápětí se táhle ušklíbl. “Cítíš to?!“ zhnuseně jsem zavrtěl hlavou. “Pěkně to tu smrdí!“ přišel jsem k vodě blíž a zkoumavě si ji prohlížel. Nepřipadala mi nějak vadně nebo zkaženě, ještě jednou jsem tedy pořádně začenichal, ale fakt jsem se ujistil, že nechutně páchne. Celé okolí páchlo. Nechápal jsem proč.
Až teprve po chvíli, co jsem se otočil za sebe že jako půjdeme někam jinam, jsem si uvědomil, že se nad námi tyčí obří hora. Takovou jsem ještě nikdy neviděl. “Vaaa,“ obdivně jsem ji sjel očima odshora až dolů a zase zpátky, a pak se podíval na sestru. “Vidíš to?!“ ten dotaz byl fakt absurdní, Siberia nebyla slepá a hora byla opravdu obrovská, nicméně možná to byla spíš jen taková řečnická otázka. No, neřešil jsem. Spíš jsem zavrtěl ocasem a s čertovským uculením na sopku/horu pohodil hlavou. Čul jsem z toho nový dobrodrůžo. “Půjdem se podívat blíž? Určitě ta voda smrdí kvůli tomu!“ pokýval jsem hlavou. Měl jsem v tom jasno…

>> sopka

// Salem; 1) Navštívit 10 libovolných území na sever od Borůvkové smečky (v pásmu od Rozkvetlých luk až po Tajgu a výš) - 2/10

<< Ageron

Až ve chvíli, co jsme opustili hranice lesa, jsem ucítil, jak mi povolují svaly. Jako bych se celej roztekl. Zastavil jsem se, hlasitě zavzdychal a pak se hlavou otočil na les, abych se přesvědčil, že se za mnou netáhne nějaký magický pruh, který by říkal, že jsem ještě pořád v moci někoho jiného. Až pak jsem se koukl na sestru. “Tak to bylo něco,“ hlesl jsem, ale tentokrát to nebylo mé klasické výsknutí protkané nadšením, teď to bylo spíš… Takové překvapené, zmatené a zaseknuté cosi. Oklepal jsem se, olízl si čenich a naprázdno polkl, z toho všeho jsem asi dostal žízeň. Navíc jsem ještě furt měl mokrej kožich z toho deště, který se na mě z ničeho nic spustil, což jsem si uvědomil až teď. Jemně jsem se zatřásl. “Pojď, radši půjdem jinam,“ dloubl jsem čenichem do ségry a pomalu se rozeskákal na třech nožkách někam pryč. Neznal jsem to tu, ale chtěl jsem se od toho lesa vzdálit. Navíc co, ztratit jsme se už nijak víc nemohli, ne? Já cestu domů neznal a pochyboval jsem, že Siberia ano. A tak jsem prostě někam šel, po té dlouhé, nikdy nekončící louce, a v hlavě si zpětně přehrával ještě jednou, co vše jsem v tom lese vlastně za tak krátkou dobu stihl zažít.

>> Aina

// Salem; 7) Vidět použít alespoň 3 magie od Smrti, jedno jestli je použije jeden vlk nebo jich bude více (3 posty) - 3/3

Neuvědomoval jsem si, jak moc je Siberia ve stresu. Kdykoliv do mě nějak šťouchla nebo mě oslovila, moc jsem na ni nereagoval a jen ji nějak rychle odbyl, byl jsem totiž z toho vlka před námi celý pryč. Byl tak zajímavej, schopnej, očividně i silnej… A já byl, jakej byl. Padavka a mamánek. Švihl jsem ocasem, měl jsem v plánu se trošku napravit, aby na mě Háti příště mohla být milejší a abych jí byl více po chuti. Sice jsem nevěděl proč, ale chtěl jsem se jí zavděčit, aby mě brala jako sobě rovného. Což se zatím nedělo.
“Magie,“ zopakoval jsem po něm užasle a rychle pokýval hlavou, aby věděl, že vše, co mi říká, dobře vnímám, ale pak mě nemile překvapil tím, jak nazval naše rodiče. “Opoždění?“ zavrtěl jsem hlavou, “to ne, to vůbec! Jsou moc hodní!“ nechápal jsem dost dobře význam slova „opožděný“, ale působilo na mě škaredě. Asi to neznamenalo nic dobrého, takže jsem se rodičů instinktivně zastal, abych očistil jejich jméno. “Táta dobře loví a máma je ta nejhezčí vlčice, jakou jsem kdy viděl! Má krásné modré oči a bílý kožíšek. Je starostlivá a náhodou moc milá!“ dodal jsem tónem, který naznačoval, že neberu žádné námitky ani další škaredé věci, které by říkal o mých rodičích. Nene, na rodinu se nesahá!
A pak jsme ho asi se ségrou přestali bavit. Tahle magie, kterou na mě použil, byla zatím ta nejškaredší, vůbec se mi nelíbila. Ty předchozí dvě byly zábavný, ale tahle? Byl jsem z ní zmatenej a vůbec jsem nevěděl, co si o ní myslet. Dělal jsem to, co chtěl on, aniž bych to chtěl já. Co se to.. děje?! zamračil jsem se. Jako bych úplně ztratil svoji vůli. Podíval jsem se překvapeně na Síbu, která tam špitala něco o tom, že bychom měli jít. Protentokrát jsem jí dal za pravdu a v mých očích se na moment odrazil lehký závan nejistoty. "Nevrátím se sem nikdy, pokud toho nebudu hoden!“ vyšlo ze mě, a já s sebou překvapeně cukl. To jsem neřekl! Nebo… Nebo jo?! chtěl jsem něco namítnout, ale nešlo to. Namísto toho jsem se po jeho vyhazovu rozťapkal pryč jako poslušný ocásek. Ale já nechtěl! Moje nožky se hýbaly samy, jen ta zlomená byla pořád přikrčená nahoře u těla. Otočil jsem ještě naposledy hlavu, a na toho vlka pohlédl. Ani jsem se nemohl rozloučit, ale on by o to možná stejně ani nestál.

>> Severní Galtavar