Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Září 1/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

"No jasně, že přijdu!" odfrkl jsem a zakroutil hlavou, jako kdyby to snad byla největší samozřejmost na světě. "Jsem přece Arminius. Když něco slíbím, tak to platí. Včely se bez tak bojí jen slyšet moje jméno," zahihňal jsem se a u toho zavrtěl ocasem. Líbila se mi Hvězdíkova naivita. Býval jsem dřív taky takový?
"Med?" uchechtnul jsem se a hned vyrazil s odborným tónem, i když jsem sám pořádně ani nevěděl, jak chutná. "To je… no prostě sladký jídlo, který udělají včely. Lezou po kytičkách a pak z toho mají takovou žlutou věc, co je lepkavá. A strašně dobrá! Kdybych právě teď měl plnou tlamu medu, nebránil bych se," hned na to jsem se samolibě zazubil, abych zakryl, že vlastně netuším, kde se k němu dostat.

"Hele," protočil jsem oči, když začal řešit naše jezírko, "to naše je prostě… speciální. V Borůvkový smečce máme věci, který jinde nejsou. Protože jsme nejlepší, chápeš? Ale dokud to neuvidíš na vlastní oči, asi to nepochopíš." O Sarumenu jsem radši ani nezačal – nikdy jsem tam nebyl, takže jsem vlastně neměl šajna, kde přesně je nebo jestli tam maj něco aspoň z půlky tak dobrýho a suprovýho, jako máme my. Ale to by mu říkat nemusím, že jo. "Ale jestli chceš, můžu tě k nám vzít na výlet?" napadlo mě. Jo, třeba by se pak rozhodl u nás i zůstat. To by bylo dobrý, měl bych doma docela fajn kamaráda. "Třeba to můžem rovnou spojit i s tím ovem borůvek. A sezóna je... nooo... prostě musí bejt léto. V létě je všechno lepší – běháš, plaveš, sluníš se, a borůvky rostou, kam se podíváš," zazubil jsem se. Byl jsem spíš letní vlk než zimní.

Když řekl, že jsem rytíř, trošku mi hrudník narostl do velikosti losa. "Jo! Přesně tak! Já jsem rytíř Arminius, ochránce vlčat před včelama a mistr borůvkových lovů!" vyhlásil jsem hrdě, jako kdybych stál před celou smečkou. "A jasně že můžeme mít smečku rytířů! Já budu velitel, nebo jako takovej rytíř nejvyšší, a ty… ty můžeš bejt můj panoš. To je zas takovej malej rytíř, co se teprve učí," usmál jsem se šťastně. Vlastně to byl super nápad, smečka rytířů. "A mohl by se k nám přidat třeba i nějakej tvůj brácha? Aby nás bylo víc?" napadlo mě. To bych velel hned dvěma malým panošům!

Trochu jsem se zasmál, ale když mě poprosil, abych se nesmál jeho bráškům, trochu jsem znejistěl. "Hele… já se jim nesměju," zamumlal jsem, i když mě ta jména fakt trochu píchala do uší. "Jsou fajn, když to říkáš. Kdybych ti nevěřil, tak nenavrhuju, aby se přidali k naší smečce rytířů přece, že jo?" Očima jsem mu uhnul, ale pak jsem na něj hned vyplázl jazyk a mrkl, abych zakryl ty svý lehký rozpaky.

Červenec 7/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

"Jo," přikývl jsem a zadíval se na něj vážně, "vlčata jsou před včelama v bezpečí. Úplně." Bavilo mě, jak furt potřeboval ujišťovat. "A když uslyšíš bzukot, tak mě klidně zavolej. Během vteřiny jsem tam a ty včely zdrhnou dřív, než řekneš "med"." Mrknul jsem a stoupl si hrdě, jakože superhrdina. Vážně, mohl bych mít vlastní smečkový plášť s názvem "zachránce vlčat".
Zasmál jsem se, když se ptal na borůvky. "Sladký jako jahody? Hmm… možná trochu jinak sladký, víš? Ale pořád hodně dobrý. A rostou v lese, jo – na takových malejch keřích. Jen musíš vědět, kde hledat. V jezírku bys je našel leda tak u nás ve smečce, jinak v obyčejným jezírku najdeš leda tak mokrý listy nebo pár topících se komárů," uchechtnul jsem se a pak dodal vážnějším tónem: "Ale jednou ti nějaký ukážu, jo? Až bude sezóna, tak tě vezmu na lov borůvek. Fakt. Uvidíš, že to je pecka." Líbilo se mi dělat si nový kamarády! Měl jsem z toho dobrej pocit... takovej jakože mám kamarády. Aspoň nějaký.
Jak vypískl a mával ocáskem, skoro jsem měl chuť mávnout taky. Ale zachoval jsem si svoji, už skoro dospělou, tvář. "Rytíř? No, to je vlk – nebo prostě někdo – kdo chrání ostatní. Je odvážnej, nikdy neuteče z boje a drží slovo. A když někdo někoho šikanuje nebo je nespravedlivej a zlej, tak rytíř zasáhne. Zní to dobře, co?" Ušklíbnul jsem se. Ve skutečnosti jsem ale zatím nikdy žádnýho takovýho rytíře nepotkal. A měl jsem za to, že ani nepotkám. "Tys dneska byl docela rytíř, když ses tak zastal svých brášků a mámy," mrkl jsem na něj pochvalně očkem. Chtěl jsem, aby se trochu cejtil. "Hele, neber to zle, jo? Není to, že bych si z nich dělal srandu. Jen mi ta jména přišla… zvláštní. Ale to nic neznamená. Každej máme něco. A jestli jsou tvoji bráchové fajn, tak jsou mi sympatičtí, i kdyby se jmenovali třeba Větrošlap a Písečník."
A pak se zeptal na moje jméno. Chvíli jsem váhal, pak jsem se ušklíbnul. "Arminius? Znamená to… no, podle někoho "bojovník" nebo "ochránce". Aspoň to říkali. Ale pro mě to prostě znamená já." Nebyl jsem si vědom toho, že by o mně někdo tvrdil, že jsem bojovník nebo ochránce, ale chtěl jsem jimi být, takže... Jo. Chvíli jsem se zarazil a pak dodal: "A jo… asi bych chtěl bejt rytíř, ale takovej, co se nikdy nevzdá. A co bude navždycky hrozně cool a budou ho všichni obdivovat. To bych bral." Pokrčil jsem rameny, jakože nic moc, ale pravda byla, že to znělo fakt dobře. A hlavně… když se na mě tak díval tím pohledem, co říká, že mu můžu vysvětlit celej svět, tak jsem si najednou připadal fakt důležitě.

Zíral jsem na něj. Fakt jsem jenom zíral, protože tohle bylo... co to sakra bylo? "Čorkovlk?!" zopakoval jsem po něm nevěřícně, jakoby mě právě obvinil z vraždy a pojídání štěňat. "Já že tě chci počórovat?! Co bys vůbec jako dělal, kdybych tě fakt chtěl počórovat, co? Přeřval bys mě k smrti?!" Zasmál jsem se nervózně a trochu víc nahlas než obvykle, ale spíš proto, že jsem se sám sebe snažil přesvědčit, že tohle je v pohodě. Normální. Ne divný.
Ale nebylo to v pohodě. A rozhodně to bylo divný. Voněl jako já. Nejen trochu. Hodně. Přesně. Jako by... jako by mu někdo naklonoval můj pach a nalepil ho na menší, uřvanou verzi mě. A ještě ke všemu mlel nesmysly o tom, že jsem „ouchyl“ a že jeho rodiče jsou bety a „natrhnou mi zadnici“. Na chvíli mi fakt spadla čelist. Pak jsem si ji sekl zpátky nahoru a jenom si odfrkl. "Ty... ty jsi úplně střelenej," utrousil jsem nakonec, ale neznělo to ani zdaleka tak vyrovnaně, jak jsem chtěl. "Co to sakra meleš? Vždyť tě ani neznám! Já tě tady jen... no... náhodou jsem šel, víš, kolem, jo? A najednou tu... prostě smrdíš jako já, tak mě to zarazilo, jasný?" Zamračil jsem se. "A co jako že tvoji rodiče jsou bety?" vyprskl jsem. "To jako znamená co? Že jste VIP vlčata s ochrankou, nebo co? Fakt roztomilý, no." Na vteřinu jsem zmlkl. Mozek mi zadrhnul jako tlapka v bahně. Bety... to říkal i ten divnej starej vlk u mě doma... Že naši jsou bety. Že máma je... ne, to bude blbost. "Teda ne roztomilý!" vyhrkl jsem rychle, skoro až dotčeně. "Prostě...no, to jedno!" Zatnul jsem čelisti.
Měl jsem v hlavě bordel. Pach. Ten jeho blábol o „čorkování“. Teď ještě ke všemu rodiče Bety... A ta zatracená nejistota, co se mi snažila prokousat mozek: Je to... fakt můj brácha? Očima jsem přejel tůň. Pírko se pořád vlnilo uprostřed vody jako poslední naděje. "Fajn," zamručel jsem tiše. "Tak já ti to pitomý pírko přinesu. Ale pak mi řekneš svoje jméno. A odkud seš. A kdo sakra jsi. Protože... tohle..." ukázal jsem na něj packou, "tohle nedává smysl." Pak jsem opatrně vstoupil do vody. Brr. Pro pírko. Pro odpovědi. A nejspíš i proto, že jsem si ve skutečnosti přál, aby mi fakt řekl pravdu.

Zamrkal jsem. Nejdřív na tu kačenu, co si to odplouvala jak královna mokřadu, pak na pírko, co se vlnilo na hladině jak ztracený poklad, a nakonec zpátky na to prtě, co na mě zíralo, jako bych měl odpovědi na smysl života.
"Cože?" vyletělo ze mě, když začal něco blekotat o pírku, jako by na něm visel osud světa. "To jako fakt chceš, ať… co? Zachráním kachní péro? Proč zrovna já?!" Zašklebil jsem se, ale i tak jsem udělal dva kroky blíž k vodě, sám nevím proč. Možná zvědavost. Možná protože to byl ten typ situace, kde si prostě nemůžeš pomoct. Ale pak spustil další vlnu. Páchneš. Voníš. Roztomilé. "Roztomilé?" zopakoval jsem po něm, nevěřícně, s obočím až někde u uší. "Hele, tohle slovo už nikdy nepoužívej, když mluvíš o mně. Ani ze srandy," zakroutil jsem hlavou a ušklíbl se.
A pak to řekl - voníš jako já.
Ztuhl jsem. Zvedl k němu pohled. Dlouze jsem se na něj zadíval, přimhouřil oči. Jo. Měl pravdu. Ten pach byl až nepříjemně povědomej. Stejnej jako… Ne. To ne. "Strejda?" zopakoval jsem po něm a přejel si packou po čele. "To si děláš srandu. Nejsem žádnej strejda. A už vůbec ne tvůj strejda, prtěto," ale čím víc jsem se na něj díval, tím víc se to v hlavě skládalo dohromady. Něco mezi námi prostě bylo. Ztěžka jsem polkl. "No a jak se jmenuješ?" zeptal jsem se napůl klidně, napůl se zatnutým břichem. "A bydlíš tady? V týhle smečce? Nebo... seš tady na návštěvě?" přihlouple jsem se pousmál a bezděky, nejspíš z jakési nejistoty, zamával ocasem. Že by to bylo... prtěto od... eh... koho? Od Siberie? Ne, to by nešlo. Od Keziah taky ne. Od mámy s tátou? To jsem byl pryč tak dlouho? Jakože fakt tak dlouho? pořádně jsem se na to mládě zadíval. A není na to mamka už moc stará? Můžou mít vlčice vlčat, kolik chcou? A proč by vlastně chtěla další? Má Aithéra, mně, holky... Meh, nedokázal jsem si to propojit dohromady, byl jsem fakt dost zmatenej. A nervózní. Možná je jen někoho cizího a akorát se otřelo o moji mamku. Nějaký kachní peříčko plující po hladině tůňky, jsem úplně vytěsnil.

<< les

Nevím proč, ale prostě mě to sem táhlo. Možná jsem si potřeboval jen pročistit hlavu… nebo si připomenout, že svět umí být i v klidu, když zrovna neřešíš losí maso, cizí vlky a vlastní neschopnost říct cokoliv normálně.

Ovocná tůň se skrývala mezi skálami jako vždycky. Ale dřív, než jsem k ní vůbec došel, mě zarazil zvláštní pach. Zastavil jsem se a zvedl čenich. Něco ve mně zatrnulo.
Znal jsem to.
Ale přitom jsem vůbec netušil, co to je. Jako by se ve mně prali dva vjemy – známej a cizí zároveň. Znejistělo mě to. A ještě víc, když jsem zaslechl hlas… nebo spíš vzteklý štěkot. A fakt dost dětskej. Znělo to jako nějaký mládě, co právě vyzvalo kachnu na souboj.

Prošel jsem mezi kameny, až se přede mnou otevřel výhled na tůň.
A pak jsem to uviděl.
Vlček. Malinkej, černo-bílej kožíšek, dramaticky rozhozený ocas. Křičel na… vypelichanou kachnu? Krátce jsem se zamračil. Ta ho očividně ignorovala a dál si majestátně plula mezi jablky na hladině. Jenže to, co mě fakt zmrazilo, nebylo to divadlo. Byl to ten pach. Znovu. Silnější. Byl jeho. A byl můj. To nebylo možný. Stál jsem jako přimraženej a jen koukal.

Možná jsem měl něco říct. Možná odejít. Jenže jsem tam stál. Neschopnej hnout packou. A popravdě – celej zmateně nasranej. Protože jsem vlastně vůbec nevěděl, co přesně cítím.

<< Jižní Galtavar

Když jsme se dostali na okraj lesa, Varja rozhodl udělat krátkou pauzu. Já ji ocenil, ale když jsem pak viděl, jak sestru uklidňuje a konejší, napadlo mě, že možná ta pauza měla jiný důvod než odpočinek, jak jsem ji pojal já.
Seděl jsem opodál, trochu stranou, s pohledem upřeným do mechového porostu. V hlavě se mi všechno převalovalo. Nechápal jsem, co se na tom pořád řeší. Připletla se k lovu, nikdo o ní nevěděl, Kaya měla pravdu. Proč ji teď ještě utěšovat? Ale nahlas jsem neřekl nic. Jen jsem zvedl hlavu, když Varja vstal a pronesl poděkování s oznámení, že zbytek cesty dokončí sám, protože na něj čeká nějaká Badri. Badri? Tu jsem neznal.

Zelenáč tedy odešel. S Keziah v patách. Zůstal jsem sedět. Jen já a tlumené šumění lesa. Prázdný prostor kolem mě najednou působil až moc velký. A moc tichý. Byl to zvláštní pocit. Ne porážka, spíš něco jako… prázdno. Nečekané osamění, které pálí víc, než bych si chtěl přiznat.

Nakonec jsem se raději odšoural pomalým tempem jinam.

>> Ovocná tůň

Nakonec se k odtažení losice připojil i Zelenáč, jehož jméno jsem furt neznal, s Keziah. V tichém, skoro trapném souznění jsme tak táhli těžké tělo ulovené zvěře zpátky směrem k Borůvkovému lesu. Byla to dřina. Zvěř byla těžká, tělo mrtvé losice vláčné, klouzavé a pořád jako by se nechtělo pohnout. A já navíc začal pociťovat první známky únavy. Prvních pár metrů šlo ztuha, každý tah byl jako malý boj. Nakonec jsme se do toho ale nějak sladili. Celá tahle chvíle pro mě byla zvláštně uspokojivá – ulovit, táhnout, vracet se domů. Jako bych se na chvíli stal opravdovým členem smečky. Teda byl jsem jím i předtím, ale teď jsem se cítil tak nějak... jinak.
Pořád ve mně bublala směs emocí – trochu pýchy, trochu podráždění a trochu rozpačitosti z toho, že to celé najednou působilo, jako bychom všichni byli v pohodě. Ale nebyli. Teda já rozhodně ne. Kaya měla pravdu a nikdo to už teď neřešil. Jen já jsem to pořád měl v hlavě. A Zelenáč byl na straně mé ségry, která měla za to, že se k lovu připojila právem.
Občas jsem těkl pohledem na Keziah, ale neřekl jsem nic. Místo toho jsem znovu zabral, zuby zaryté do ztuhlé srsti, tlapy unavené, dech zrychlený. Chtěl jsem, aby se aspoň na chvíli zapomnělo, že jsem ten nejmladší, ten, co se pořád ještě hledá. Chtěl jsem působit silně, tiše, nepostradatelně. Prostě jsem chtěl být jako zbytek smečky. Jako můj táta. Ten byl přece lovcem naší smečky, ne?

>> Borůvkový les

Červenec 6/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Musel jsem se zasmát, když se Hvězdík tak zhrozil té představy, že by ho unesly včely. Úplně jsem viděl, jak ho nesou někam pryč z toho jeho Sarumenu a unáší ho do svýho včelího království. Možná by se z něj pak taky stala včela, kdyby byl pod jejich vlivem od mala. Malá vlčí včela! Ale zároveň – chudák malej – on tomu vážně věřil! "Jistej?" zopakoval jsem po něm s pozvednutým obočím. "Jasně, že jsem si jistej! Včely přece nelítaj po lese, aby sbíraly vlčata! Ty mají co dělat s kytičkama, ne s náma. A hele, kdyby fakt začaly unášet malý vlky, už dávno bych stál někde na nějakým pařezu jako hrdina, co všechny malinký vlčky zachránil. Tohle by si o mě šeptali i v Ageronu!" Zasmál jsem se. Jóó, to by bylo vážně pěkný. Keziah by určitě záviděla. Nebo... No, určitě by záviděla minimálně Siberia! Ušklíbl jsem se a jemně se naklonil blíž k němu: "Ale pro jistotu... pozor na bzzz-bzukot, jo?" Mrknul jsem.

Když se pak zeptal na borůvky, musel jsem chvíli přemýšlet, jak mu to vůbec vysvětlit. "Jo, borůvky... to je takový malý kulatý modrý... ovoce. Sladký. Roste to na keřích," uchechtnul jsem se. "A jinak v tom našem jezírku plave různý ovoce, někdy bez tak aji jahody. Ale nevím, zas tolik času jsem u toho jezírka nestrávil, ale prostě vím, že v něm plave ovoce. Jak plavou vlci, plave i ovoce," pokýval jsem hlavou, ale pak se na něj se zájmem podíval - "A proč zrovna jahody?"
A hele, jak se napřímil, když mluvil o jménu! Hvězdopravec... "No hele, když už jméno, tak ať za něco stojí, ne?" kývnul jsem uznale. "A to tvoje zní... hustě. Jako někdo, kdo vidí až za mlhu a mezi hvězdy. Nebo třeba jako nějakej rytíř! Jo!" zafantazíroval jsem. A to až tak moc, že jsem z lehu vyskočil energicky na nohy a dlouze se na Hvězdíka zahleděl. "Něco jako - na scénu přichází vznešený rytíř Hvězdopravec! Bijec všeho živého!" jo, jeho jméno znělo fakt dobře. Sedl jsem si. "Takže jestli to tvoje mamka vymyslela, fakt respekt. I když teda tvoji bráchové... Mrakošlap a Kulihrášek?" Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, dokonce mi i uteklo tiché hihihi. "To už nejsou tak cool jméno. Zkus si to představit – třeba Kulihrášek jako největší postrach smečky. Boj se, přichází Kulihrášek! A nebo - Kam nám zmizely všechny mraky?! Aaale, to je zas jenom Mrakošlap pošlapal. Jako vždycky," zasmál jsem se a zašklebil se, ale ne nějak posměšně, spíš vesele, jako když tě prostě něco fakt pobaví. Hvězdík byl v poho, tak jsem z toho neměl ani nijak blbej pocit. "Ale jinak se máš, že máš dva bráchy. Já mám jen ségry - Siberii a Keziah. Keziah je jaksi... Otravná. Nevím proč, ale je. Chápeš, jak to myslím, ne? Je to ségra, ale zároveň je jak osina zapíchnutý někde v pacce," tiše jsem si povzdechl.
"A díky," kývnul jsem, když pochválil moje jméno. "Arminius mám rád. Je to jméno, co něco znamená. Aspoň pro mě jo." Pak jsem pokrčil rameny.

Červenec 5/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Zamrkal jsem. "Počkat... cože? Včely?" Chvilku jsem na něj jen zíral. Ten jeho výraz byl vážně vyděšenej! "Ne-e-e, počkej, ne, to byl fór! Včely tě neunášej, to bych tu už dávno nebyl taky!" rozesmál jsem se a zakroutil hlavou. "Ale teda…" naklonil jsem hlavu a mrknul na něj s úšklebkem, "kdyby existovala nějaká armáda včel, co unáší prcky, ty bys byl asi jejich hlavní cíl. Tak pozor na bzukot, jo?" zazubil jsem se a zaklepal uchem, jako že něco slyším. „Bzzz.“
Když řekl, že je vážně ze Sarumenu, uznale jsem přikývl. A stejně jsem furt neměl tucha, kde to sakra je. Ale co, znělo to dost cool, ne? "Borůvková smečka je... eee... no..." odkašlal jsem si a podíval se kamsi do dálky, jako by byla právě tam. "Upřímně? Netuším. Vím jen, že je naše a že tam vždycky trefím. Že jsme nejlepší. A že máme borůvky. A taky malou tůň, ve který plave ovoce. Víš, co je ovoce, ne? Třeba taková oranžová rozměklá koule, která je ale fakt nechutně kyselá," Pokrčil jsem rameny. "Zkoušel jsem ji jako malej se ségrou, jí chutnala, ale mě to připadalo dost hnusný. Borůvky jsou lepší. Ale máme tam prostě... no, jako všechno možný."
Pak přiznal, že nezná žádnou jinou smečku. No a? Znovu jsem na něj mrknul. "Hele, každej nějak začíná. Já jsem většinu života trčel jen doma a myslel si, že svět končí za šutrem u potoka," a pak... pak mi došlo, že on si teď myslí, že vím víc než on. A že jsem zas přiznal něco, co by mohlo znít slabě. No, ale kdyby to byl kdokoliv jinej než on, nikdy bych to neřekl. Fakt ne. Nechci vypadat, že nevím, kde je která smečka – to bych si u ostatních šplhnul asi jak mokrej list v bahně. Ale tenhle malej měl v očích něco, co mě nutilo trochu sundat pózu.
"Hvězdopravec, jo?" zopakoval jsem vážně. "To je sakra dobrý jméno. Zní to jako že se někdo fakt snažil, když ho vybíral. A máš nějaký sourozence?" Krátce jsem se odmlčel, ale vážně jen na moment. "Ale teda," dodal jsem hned a napřímil se pobaveným s úšklebkem, "Arminius taky není špatný, co? To si zapamatuje každej, kámo. Silný, nepřehlídnutelný, s pořádným A na začátku. Takže jo – jsi Hvězdopravec... a mluvíš s Arminiem. To je docela legendární kombinace, co?" Pak jsem znovu zazubil.

Červenec 4/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Zazubil jsem se na něj, jakmile přiznal, že je „asi prcek“. To slovo mu vypadlo z tlamičky tak odevzdaně, až mě skoro rozesmál. No jo, byl roztomilej. Takovej ten typ, co bys ho nejradši strčil za krk a nosil všude s sebou jako talisman proti nudě. "Hele, neboj. Z prcka vyrosteš. Možná. Jestli tě dřív neodvane vítr nebo tě neodnese nějaká mega včela," mrknul jsem na něj s lišáckým úšklebkem a mrštil se do trávy tak, že kolem mě vyletěl oblak pylu a sem tam nějaký bílý kvítek.
Pak řekl něco o mamince. Naklonil jsem trochu hlavu a chvíli mlčel. Přemýšlel jsem totiž, jestli tím myslel, že na jeho mamince je víc blech jak na veverkách v lese, ale s pobaveným zasmáním se jsem si nakonec uvědomil, že to by asi o svý vlastní mámě takhle malý vlče nikdy neřeklo. Možná jedině Háti... "Takže voní jako kopretiny, jo? To je slušnej parfém," pronesl jsem uznale. Ta moje voněla jako... borůvky! Jako borůvky a ranní rosa. Taková ta, co se dělá během podzimu na trávě v našem lese.
Když konečně vykoktal, že je ze Sarumenu, málem jsem zapískal. "Fakt? Ty jseš ze Sarumenu?" zvedl jsem obočí a zaujatě si ho prohlídl. "Tak to jsme skoro sousedi! Já jsem z Borůvkový smečky," vítězoslavně jsem hodil hlavou, jako by to byla nejdůležitější informace pod sluncem. "Sarumenská smečka... no jasně..." přikývl jsem moudře. "To je ta... počkej..." Na chvilku jsem se zamyslel, ale pak teatrálně pokrčil rameny. "Upřímně, nemám šajna, kde to vlastně je. V životě jsem tam nebyl. Zatím znám jen Borůvkovou a jednu další, Ageronskou." Pak jsem se trochu naklonil k němu a ztišil hlas, jako by to byla velká důvěrnost: "Hele, kdybys to nebyl zrovna ty, prcku, nikdy bych to nepřiznal. Nesnáším, když vypadám, že něco nevím. Ale tobě to můžu říct – ty mě nebudeš soudit, že ne?" zazubil jsem se a pohodil hlavou. "A ty? Máš nějaký jméno, nebo tě mám dál říkat Prcku?" tentokrát už s upřímnou zvědavostí a hlavně s tím, že jsem ho začínal mít fakt docela rád. A přitom jsme se vůbec neznali.

Červenec 3/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Vlče zakoktalo pozdrav a zazubilo se, což mě trochu pobavilo. Byl tak malej, že kdyby si stoupnul na zadní, sotva by mi dosáhnul packama na plece. Čuměl na mě vykuleně, ale ne zděšeně... spíš překvapeně, jako když najdeš v potoce barevnej kamínek. "No ty jsi fakt prcek, co?" uchechtl jsem se, ale tón jsem nechal přátelskej, žádnej výsměch. Jen mě to prostě… fascinovalo. Už jsem zapomněl, jaký to bylo, když jsem byl malej já.
Pak prohlásil, že se dívá na „kytičky“. To slovo mi v jeho podání znělo tak srandovně, až jsem zvedl obočí a uchechtl se znovu, tentokrát už o něco víc nahlas. "Kytičky, jo?" zopakoval jsem po něm s pobaveným úsměvem a pohodlně se sesunul zadkem do trávy kousek stranou, abych mu už nestínil. "Tak to máš štěstí. Tady jich je víc než blech na veverce." Zamrkal jsem a pak si ho prohlídnul trochu víc. Měl malý uši, břicho jak balón, nožky jak stonky… a vypadal, že by ho vystrašila i větší beruška.
"Jsi tu s někým, nebo ses zatoulal?" zeptal jsem se nakonec, ale pořád ležérně, bez nátlaku. Možná byl malej, ale to neznamenalo, že jsem se chystal hrát si na chůvu. Jen mě to prostě zajímalo.

Červenec 2/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Málem jsem usnul, jaký tu byl klid. Pohled na vykukující hvězdy mi hladil duši a konejšil mě. Byl jsem uvolněný, bez špetky napětí, s pozorností téměř na nule. Právě z toho důvodu jsem si přicházejícího vlčete nevšiml, zaregistroval jsem ho až díky pachu, který ke mně přinesl jemný večerní vánek. Cukl jsem nejdřív nohama, pak jsem se převalil na bok a zvedl se. Vlče mě mohlo zaregistrovat už při prvním pohybu, protože vysoká tráva celkem nahlas zašustila.
A pak jsem se zjevil. Stál jsem nad tím vlčetem, byli jsme od sebe celkem blízko, a koukal na něj. Byl jsem oproti němu vysoký, však už jsem byl víceméně dospělý. Úplně jsem mu zastínil svým tělem cestu. Za ním se na trávě táhl dlouhý stín mého těla, natažený šikmo přes louku.
Tak jsem chvíli mlčky stál, až jsem se nakonec rošťácky usmál a zavrtěl ocasem. S malým vlčetem jsem si nemusel na nic hrát, jako třeba během lovu se Zelenáčem a Kayou. Mohl jsem tady být sám sebou – vlče nemohlo být lepší než já, ani zkušenější… a nejspíš mě nebude ani odsuzovat.
"Ahoj vlče! Co tady děláš?" vypálil jsem po něm a energicky pohodil hlavou, aby věděl, že mám radost a že jsem skvěle naladěný.

Červenec 1/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

Už se stmívalo. Sluníčko zabarvilo oblohu do růžova. Byl klidný večer, žádný vítr, který by naznačoval, že bude buřenec nebo chcanec, takže jsem byl v pohodě. Navíc jsem byl od domova dál, tak by mi stejně trvalo, než bych se vrátil. Prostě bude lepší zůstat tady. Kopretiny se houpaly v tichém soumraku, bílé hlavičky se jemně klaněly, jako by mě vítaly. Tráva byla měkká a příjemná na dotek, vysoká skoro až k hrudi, když jsem se procházel a mířil doprostřed celé té krásné Kopretinové pláně, kterou jsem viděl poprvé v životě. Napadlo mě, jestli tady někdy byla mamka? Asi by se jí tady taky líbilo.
Všude byl klid. Jen občas se ozval tlumený cvrkot cvrčků nebo tiché zurčení vody z řeky na severu. Vzduch voněl sladce, po květech a letní zeleni, a obloha nad hlavou se barvila do odstínů růžové a fialové.
Doprostřed louky jsem došel pomalým tempem. Kopretiny mi šimraly břicho a lechtaly mě za ušima. Svalil jsem se do trávy, schoval se v ní a chvíli jen tak ležel. Tady bych mohl bejt klidně celej večer. Nakonec jsem se otočil na záda, přední packy si skrčil k hrudi, zadní vyvalil do stran a koukal na oblohu, která mezitím ztmavla do fialovomodré. Nad hlavou se mi začaly pomalu objevovat první hvězdy.

Z transu mě vytrhlo až Kayino vztekání – ostré, přímé, mířené na Zelenáče, jehož jméno jsem si pořád nebyl schopný vybavit. Možná jsem ho ani nikdy neslyšel… nebo jsem ho jen zapomněl, což bylo stejně trapné jako fakt, že jsem ho doteď nezaslechl. Povolil jsem stisk tesáků, jako bych si až teď uvědomil, že je mám stále zaryté do masa. Pomalu jsem od mrtvé losice ustoupil o pár kroků, zanechal za sebou tmavý otisk tlap v měkké zemině a těkal očima ze Zelenáče na Kayu a zpátky.
Oblíznul jsem si tlamu, spíš ze zvyku než potřeby. Mlčel jsem. Atmosféra kolem mi připadala napjatá a těžká. Možná bych měl něco říct… ale co? V hlavě mi to šrotovalo. Měl bych se zastat Kayi? Zelenáče? Nebo radši držet tlamu, když jsem si nebyl jistý?
Navíc jsem ještě pořád vstřebával to, co se stalo. To, že jsem se opravdu zakousl do té losice a že padla. Že jsem toho byl součástí. Možná ne hlavní hvězdou, ale beze mě by to nedali. A to bylo... poprvé. V hlavě se mi střídaly emoce jak vichřice. Hrdost, šok, radost… a strach, že to někomu připadalo málo.

Kaya se rozčilovala dál. Její hlas... no, byla vážně vytočená. Byl jsem poprvé svědkem opravdové hádky. Ne jen štěkání mezi sourozenci, ale konflikt. Reálný nesoulad, kde nešlo jen o hru. Svět kolem mě byl dosud převážně měkký, růžový, voňavý po borůvkách a máminých radách. Teda… až na můj pád ze stromu a Hátin posměch. Ale to byla jiná kapitola.
Pohlédl jsem na Keziah. V očích jsem měl možná lehkou výčitku, ale zároveň i zmatek. Kaya měla vlastně pravdu. Nejdřív jsme byli my - tři vlci, plán, akce. A pak se zničehonic objevila Kezi, jen tak, a nalítla na tu losici shora, jakoby celou situaci snad přišla zachránit nebo co. A přitom tohle nebyla hra. To byl lov. Opravdový lov. "Měla jsi se teda aspoň ukázat, když jsme lov plánovali. Nikdo o tobě, kromě Zelenáče, nevěděl. Je pravda, že ses najednou prostě vyskytla," pronesl jsem nakonec, hlasem klidným, ale přesto trochu nejistým, jako bych sám nevěděl, jestli mám právo něco takového říct a jestli se do toho mám vůbec míchat.

Upřel jsem na Kezi pohled, ne zlostný, spíš takový ten bratrský. Trochu zklamaný, trochu opatrný. Pak jsem beze slova přešel zpět ke kořisti a chytil ji za krk. Zabořil jsem zuby do mokré srsti a koutkem oka sledoval, jestli mi někdo přijde pomoct.

Když Kaya zařvala, škublo to se mnou. Jako fakt. Měl jsem pocit, že mi na vteřinu poskočilo srdce až do krku. Ale já byl ready. Fakt. Jen jsem… prostě čekal. Na Varjovo znamení, jasný? Děláme to přece jako tým! Sotva na mě tedy kývl, vyletěl jsem z trávy jak vystřelenej, a to, že se mi při tom trochu zapletla zadní tlapka do nějakýho keře, se snad nemusí počítat. Hlavní je, že jsem běžel. Fakt běžel. Vedle Varji. Ne za ním. Vedle. A to se počítá.

Losice byla obří. Vážně. Ne jako "heh, velká srnka", ale jako "jestli mě kopne, sejme mě to na druhej konec louky". Krev mi bušila ve spáncích, a jestli jsem měl předtím sucho v puse, teď jsem tam měl snad poušť. Ale běžel jsem a kousal okolo sebe, abych v losici vyvolal ještě větší stres. Dělal jsem přesně to, co se dělá, když lovíš něco, co tě může zabít.
Varjargar se zaměřoval především na bok té obludy, a Keziah? No samozřejmě, že se musela nacpat na ten zatracenej zadek losice, jako kdyby tam snad patřila. Což... dobře. V tu chvíli to asi fakt pomohlo, protože když se ta masa masa začala klátit, věděl jsem, že teď je moje chvíle. Ale stejně - měl jsem tam být já. Já a Varja. Možná Kaya – ta nade mnou držela ochrannou tlapku a zároveň dokázala zábavně rýpat tak, jak já, ale Keziah? Co tady sakra dělá? Tohle byl můj lov. Můj moment.

Zaskřípal jsem zuby, zapřel se do země a vystartoval ještě jednou, a to přímo proti ní. Ne Keziah, samozřejmě. Proti losici. Cítil jsem, jak se mi napínají svaly, jak se mi tlapky odrážejí od země s čistou silou, kterou jsem v sobě možná ani nečekal. Udělal jsem oblouk, nenechal se strhnout zmateným pohybem té věci pod námi, a s přesností, která mě samotného překvapila, jsem skočil. Přímo po krku. Bylo to tvrdý. Svaly, srst, odpor masa. Ale čelisti mi secvakly, a já nepovolil. Ani na vteřinu. Držel jsem.
Všechno se najednou rozmazalo. Svět, hluk, i Keziahino funění vedle mě. Jen já a ten krk. A síla, kterou jsem do toho dával. Celou. Protože takhle se to dělá. Protože já nejsem žádnej malej trouba, co se motá u mámy a hledá, kam by se schoval.