Gallirea - Příspěvky uživatele

// Halloween - KOČÁR BEZHLAVÉHO KOČÍHO; Ztrať se v horách.

<< Lesík topolů

Nevím přesně, kdy jsem se dostal tak vysoko. Jen jsem šel trochu dál, abych našel lepší výhled a líp se mi Hvězdopravec hledal, jenže najednou jsem byl úplně někde v neznámém prostředí. Les zmizel a topoly se změnily v malé pokroucené smrčky, co se držely kamene, jak jen mohly. Každopádně vypadaly, že když zafouká silnější vítr, vylomí se. Dýchalo se mi těžko, možná to bylo to všudypřítomnou mlhou?
"To je ono, opravdové rytířské dobrodružství," říkal jsem si sám pro sebe, abych se podpořil, zatímco jsem se škrábal po kopcovitém terénu. Jenže po chvíli jsem si začal uvědomovat, že netuším, kudy jsem vlastně přišel. Cesta dolů se mi ztratila, všechno vypadalo stejně... jen kameny, kapradí a sem tam nějakej pidi zakrslej stromek.
Vítr tu silně fučel a byl jiný než v lese. Ostrý a studený. Když jsem se zastavil, slyšel jsem, jak někde dole zurčí voda, ale nedokázal jsem říct odkud. Pokusil jsem se najít nějakou stopu, ale všechno přebil silný horský vzduch a taky ta blbá mlha.
"No tak, Arminie, žádná panika," zamumlal jsem si, i když mi hlas trochu přeskočil. Zkoušel jsem sejít dolů, ale každá stezka vedla buď k srázu, nebo do hustého houští.

Začal jsem být nervózní. Už byla skoro tma, najednou mi celá ta výprava připadala jako hodně špatný nápad a říkal jsem si, že jsem měl Hvězdopravce raději najít až ráno. Nakonec jsem se schoulil pod menší převis, kde bylo aspoň trochu závětří.
"Zítra to najdu. Rytíř se přece neztratí," řekl jsem si. Teď jsem si chtěl ale odpočinout, ten výšlap mi připadal náročný, navíc ta tma, mlha a... divný zvuky. Jo, měl jsem strach. I když jsem byl rytíř. Trochu jsem si přál, aby mě tu našla mamka nebo taťka a pomohli mi.

<< Mahtae (sever) - přes Rozkvetlé louky)

Mlha houstla a já už si nebyl jistý, jestli vůbec jdu správně. Ale když jsem se prodral pár hustšími keři, otevřel se přede mnou úplně jiný les. Topoly. Vysoké, rovné, táhly se až do nebe a já si v tu chvíli uvědomil, že už jsem tady kdysi byl. A Hvězdík v tomto lese rozhodně nebydlel.
Pod tlapami to čvachtalo. Půda byla měkká, vlhká a voněla po dešti a listech. Kousek dál zurčel potůček. Po chvíli jsem spatřil i pár žab, jak poskakují po kapradí.
"Tak tady Hvězdík fakt nežije," zamumlal jsem si sám pro sebe a protáhl se. Les byl krásnej, ale... já hledal Hvězdíkův domov, ne jen tak nějakej les. I když byl krásnej.

Vydal jsem se dál, po proudu potůčku. Jenže ten se po chvíli rozvětvil na tři směry. Zastavil jsem se a rozhlédl. Každý z nich vedl jinam. Žádné známky Hvězdopravce, žádný pach, nic. "No super," zabručel jsem a otočil se kolem dokola. "Tak třeba tudy," kývl jsem hlavou rovně na sever, ač jsem si sám nebyl jistý.

>> Armanské hory

<< Ovocná tůň - přes les

Rozběhl jsem se lesem, odhodlaný najít Hvězdopravce dřív, než zapomenu, jak skvělý nápad to byl. Musel slyšet tu novinu, že jsem objevil oranžovou kouli, co chutná sladce, plavala v naší tůni a očividně patří jen těm nejlepším rytířům. Tradiční rytířský pokrm.
Voda z řeky mě studila do tlap, když jsem ji přecházel. Chvilku jsem klouzal po kamenech, vypadalo to, že spadnu do vody, ale ustál jsem to. Pak jsem vyrazil přes louku, vítr mi cuchal srst a já si připadal jako opravdový hrdina, co nese důležité poselství. Jenže čím víc jsem se blížil k lesům, tím víc se kolem mě začala objevovat hustá mlha. To je ono! Hvězdík přece říkal, že žije v lese, kde je mlha, ne?
Nejdřív se mi to líbilo, připadal jsem si jako v nějakém tajném příběhu. Ale pak začalo být chladno. A šero. "Hej, Hvězdopravče?" zavolal jsem do té bílé tmy, ale zpět se mi odpověď nevrátila. Nebyl tu. "No, možná je jeho smečka víc na severu. Možná v ní musí být mlhy ještě víc..."

>> Lesík topolů - přes Rozkvetlé louky

// Halloween - STÁNEK S PUMPKIN SPICE LATTÉ; Ochutnejte nějakou podzimní specialitu (dýně, houby ap.)

"No jo, panoš!" přikývl jsem hrdě, až mi hrudník málem prasknul pýchou. "To je jako… pomocník hlavního rytíře! Každej pořádnej rytíř má panoše! Ten dělá ty nudný věci, víš, jako nosí kameny nebo hlídá med," vysvětlil jsem mu s naprostou vážností, i když jsem si to mírně upravil po svém. A než stihl něco dodat, rychle jsem pokračoval: "Ale ne, nenutím ho! On se přidal dobrovolně! Já mu jen řekl, že může, když chce, a on… no… prostě chtěl," zubil jsem se od ucha k uchu, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. To, že neví, o kom mluvím, mě ani nenapadlo. Připadalo mi to jako věčnost, co jsem se s Hvězdíkem znal. Vážně jsem se těšil, až ho vezmu k nám do lesa. Třeba se mu tady zalíbí a bude tu chtít zůstat.
Když otec začal mluvit o hranicích a lovu, úplně se mi rozzářily oči. Lov jen táta a syn? To znělo… skvěle. Srnka byla sice docela výzva, ale zároveň to bylo něco, o čem bych mohl vyprávět. Navíc když jsem zvládl losa... "Jo! Jasně! To bude hustý!" přikývl jsem nadšeně. Už jsem si představoval, jak běžíme bok po boku, jak ji obkličujeme a jak ji nakonec skolíme... no, a pak se vrátíme domů jako hrdinové.
Jenže když se otec otočil a vydal se směrem k lesu, koutkem oka jsem zahlédl něco podezřelého. Něco kulatého a oranžového plavalo v ovocné tůni. Zamrkal jsem. "Tati! Hej! Počkej chvíli! Já tě doženu!" houkl jsem na něj a zamířil k tůni.

"Co to sakra je?" zamumlal jsem, když jsem k tomu přišel blíž. Vypadalo to jako… přerostlej giga pomeranč? Nevěřícně jsem přivřel oči. Bylo to vážně obrovský! Fakt o dost větší než pomerančík, kterej mi kdysi dávala ochutnat Kezina. Zatlačil jsem do toho packou, ale jen se to pohoupalo a nic. "No to teda uvidíme," zahučel jsem, zatímco jsem nataženýma packama začal po tom čemsi šmatlat, abych to dostal na břeh. Když se mi to podařilo, sklonil jsem hlavu a začal se do té oranžové koule dobývat. Nejdřív drápky, potom jazykem a nakonec zuby. No, bylo to celkem tvrdý, trochu mi to dalo zabrat.
Po chvíli urputného šťourání a kousání se mi ale opravdu podařilo kousek odloupnout, tak jsem si k němu hned horlivě přičichl. Vonělo to sladce, zvláštně. Trochu jako zemina, směs trávy a ovoce. Samozřejmě jsem to musel ochutnat.
Jazykem jsem přejel po tom měkkém oranžovém kousku. Nejdřív to bylo trochu mdlé, skoro jako stará tráva po dešti, ale pak se z toho vyvalila taková podivná, sytá chuť. Trochu nasládlá, trochu zemská, rozhodně taková, jakou jsem dosud neochutnal.
"Hmm... no... není to maso," pronesl jsem zamyšleně, a ještě jednou si olíznul čumák. "Ale docela dobrý! Možná z toho udělám tradiční rytířskou sváču!" řekl jsem s plnou pusou a pyšně se ohlédl k lesu, jestli to táta slyšel, protože takovej objev si rozhodně zasloužil uznání. A musím to říct Hvězdíkovi... Teď hned! Zté oranžové koule jsem byl tak rozjívenej, že jsem na tátu trochu pozapomněl. Akčně jsem se rozběhl mimo smečku hledat Hvězdíka s myšlenkou, že Sarumen přece najdu, protože, jak říkal Hvězdík, je plnej mlhy.

>> Mahtae - přes les

Hvězdík | říjen 2/10 | Kopretinová louka

Oči se mi zaleskly. "Pořádnej hrdina, no jasně!" kývnul jsem vážně, jako by to byla ta nejdůležitější věc života. "To znamená bejt statečnej, rvát se, když je potřeba, a nikdy necouvnout. Ale taky bejt chytrej, aby tě nikdo jen tak nevochcal," dodal jsem a natáhl krk, abych vypadal vážně moudře. "Takže to je taková jako rytířská přísaha, jo?" usmál jsem se a krátce se zamyslel, "a jak vlastně taková naše vlastní přísaha může znít?" napadlo mě pak. Bylo by fajn mít nějakou rytířskou přísahu - jen my dva, společně!
"Holčičí kecy?" uchechtnul jsem se a zazubil, protože to byla přímo moje parketa. Však jsem byl brácha dvou sester, ne? "To je takový to, když furt řešej, kdo má hezčí srst a kdo ji má víc uhlazenou, jestli se jim v kožichu lesknou chlupy na sluníčku, jestli nějací hezcí vlci koukaj, jak se válej v trávě… A pak se hihňaj úplně bez důvodu. A ještě se dohadujou, která má nejhezčí jméno nebo kdo voní po kytičkách. Fakt, někdy je to na zbláznění," protočil jsem oči, jako bych měl s holkama milion zkušeností nebo jako by snad přesně tohle dělaly moje dvě ségry. Přitom vlastně... nedělaly. "Ale hele, to že máš rád kytičky tě nedělá holkou. To je v pohodě. Mě se vlastně kytky taky celkem líbí, některý jsou voňavý,"“ spokojeně jsem se zazubil.
"Jo! Jsme rytíři už teď!" přisvědčil jsem hrdě, "ale zkouška bude, musíme ji udělat! Abysme dokázali, že jsme ti nejvíc nejlepší rytíři. Žádný polovičatý," dodal jsem a plácl packou do trávy, abych zněl vážně a vytvořil si u Hvězdíka respekt. "Pak můžem ostatním říkat, že jsme ti nejlepší, protože jsme prošli vopravdovou rytířskou zkouškou!"
Pak mě napadlo něco důležitýho. "Hele, a jak vlastně poznám, kde je ten tvůj Sarumen? Když tam někdy půjdu úplně sám, abych tě našel. Je tam nějakej zvláštní kámen, řeka nebo něco, podle čeho to najdu?" naklonil jsem hlavu a zvědavě na něj koukal.

Hvězdík | říjen 1/10 | Kopretinová louka

"No jasně, že hrdina!" přisvědčil jsem okamžitě, jako by to byla ta největší samozřejmost na světě. "Princové jen sedí na skalách a pózujou, čekaj, až je někdo přijde chválit, že jsou dokonalí. To je nuda. Rytíři dělaj pořádný věci – bojujou, chráněj, vítězej," vypjal jsem hruď, jako bych už měl na krku rytířský řetěz. "Takže když budeš hrdina, tak to znamená, že seš vlastně rytíř. Žádný princátko," mrknul jsem na něj, aby si to pěkně zapamatoval.
Ohledně Sarumenu už jsem se moc nevyjadřoval, protože to nikam nevedlo. Hvězdík si zarytě pořád brebentil to svý, jak je Sarumen úžasnej a nejlepší, a vůbec si nepřipouštěl, že by třeba Borůvková smečka vážně mohla být lepší. Tak jsem se jen usmál, přikývl a zavrtěl ocasem, že se jako těším, až mě k nim do smečky teda vezme.
"Jo, přesně! Holčičí kecy fakt nee," protočil jsem pobaveně oči s úsměvem na tváři. Líbilo se mi, že se na tomto s Hvězdíkem tak hezky shodneme. "To by nám zkazilo celou skupinu. Musíme být drsní rytíři, a ne poslouchat žvatlání o kytičkách."
"Takže je rozhodnuto! Zimní rytířská zkouška ve sněhu!" vyštěkl jsem s nadšením, až mi ocásek začal sám od sebe švihat do stran. "A kdo ji zvládne, ten bude opravdovej rytíř. Čestně přísahám!" dodal jsem slavnostně a natáhnul k němu packu, aby přísahu stvrdil taky.

"No jasně, že už nepotřebuju hlídat na každým kroku," protočil jsem pubertálně oči a trochu se zašklebil, abych naznačila, že je ta představa úplně směšná. "Ale něco společnýho bych bral. Nemysli si, že si vystačím jen se svým panošem," zazubil jsem se pyšně, protože jsem si vzpomněl na Hvězdíka. Ale na co už jsem s nevzpomněl byl fakt, že táta nejspíš nevěděl, kdo Hvězdík je a už vůbec ne, že je to můj osobní panoš.
"Mohli bysme třeba projít hranice? Jako pořádný ochránci. Aspoň bych se naučil, co kde hlídat. A kdyby tam něco bylo, tak to spolu vyřešíme. Nebo…" naklonil jsem se k němu blíž, aby to vyznělo vážně, "mohli bysme zkusit nějakej lov jen my dva. Pořádnej. Ne na myš nebo králíka, ale na něco, co pak všichni uvidí a řeknou: jo, Arminius a jeho táta, ti se postarali!"
Na moment jsem ztichnul, oddálil se zase zpět a pak dodal: "Chci dělat věci jako dospělí. Ne jen furt poslouchat a čekat," upřel jsem na něj odhodlaný pohled, protože jsem chtěl, aby věděl, že jsem připravenej.

Září 5/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

"No tak počkej…" zasmál jsem se a zavrtěl hlavou, když začal blekotat o pohádkovejch princátkách a včelkách. "To není, že by to vadilo… ale princátka přece nevyhrávaj bitvy, ne? Ty jenom stojí na kopci, mávaj ocasem a čekaj, až to za ně vyhrajou pořádní rytíři. Přesně takoví, jako jsme my dva!" významně jsem si odfrkl, jako bych tím musel zachránit čest všech rytířů. "Ale hele… hrdinové jsou dobří, to máš pravdu," uznal jsem nakonec a trochu zvolnil, aby Hvězdík mohl mít klid na dušičce. "Takže jo, buďme ti, co bojujou s lumpama a vypadaj hustě, a přitom si včelky můžou žít v klidu. To zní… docela fér," nakonec jsem kývnul, protože jeho nadšení bylo nakažlivý. No, aspoň z nás nebudou jen včelaři v brnění.
Když mluvil o Sarumenu, zvedl jsem hlavu a důležitě se zazubil. "Tak jo! Já přijdu a uvidím to na vlastní oči. A pak ti dokážu, že Borůvková smečka je stejně lepší," prohlásil jsem se sebevědomým úšklebkem a pyšně se narovnal. "Ale beru, že aspoň trochu se tvá smečka může rovnat té mé. Teda možná.“ dodal jsem s hraným povzdechem, aby měl pocit, že jsem mu udělal velkou úlevu.
"Kezi určitě neberem!" souhlasil jsem okamžitě, jakmile o ní padlo slovo, a uchechtl se. "Ještě by nám ty naše důležitý bitvy zkazila nějakýma trapnýma holčičíma kecama," zahihňal jsem se, jako bych snad úplně přesně věděl, co holky jejího věku řeší.
A pak, když začal nadšeně vykřikovat o rytířský zimní zkoušce, se mi rozsvítily oči. "Jo! To bude mazec! Rytířská zkouška ve sněhu a mrazu. To už bude pořádná bitva!" přidal jsem se nadšeně a plácnul tlapou o zem. "Tak domluveno, panoši – v zimě složíme rytířskou zkoušku a naše smečka bude oficiální! Čestnej rytířskej slib," zopakoval jsem natěšeně a s úsměvem od ucha k uchu mu tlapou naznačil, aby si se mnou plácnul a stvrdil tak společný slib.

Zůstal jsem na něj koukat s vykulenýma očima. "Počkat… počkat…" vyhrkl jsem a až komicky zakvedlal hlavou, jak se mi to všechno pomaličku dávalo dohromady. "Takže já… já mám fakt dva bráchy? A ještě jednu ségru navíc?!" zopakoval jsem to nahlas, abych se ujistil, že jsem to slyšel správně. V břiše mi poskočilo takový to zvláštní teplý štěstí. Vždycky jsem si přál bráchu – a teď rovnou dva? To bylo víc, než jsem kdy doufal!
"Tyjo, tati… to je… to je fakt hustý!" rozzářil jsem se, ocasem energicky praštil o zem a musel se projít sem a tam, protože jsem to nadšení nedokázal v sobě udržet. V hlavě se mi hned začalo rojít tisíc věcí, co bych s nima mohl podniknout. Zkoušet sílu, vymýšlet hry, konečně mít někoho, kdo chápe, že bráchové musí držet spolu proti všem ségrovským kecům. Už nebudu sám mezi holkama. Konečně!
Pak jsem ale trochu zpomalil a stáhl uši. "Ale…" vydechl jsem tišeji, "nebude to znamenat, že… že už se mnou nebudeš počítat? Že už nejsem tak důležitej?" vyklouzlo ze mě, aniž bych chtěl. Snažil jsem se to zakrýt rychlým úšklebkem. "Jakože jasně, já budu pořád hlavní rytíř, to je jasný. Ale… víš, jen aby ses víc nezabýval těma mlaďochama."
Podíval jsem se na něj s tou svojí upřímnou směskou obdivu a očekávání, co jsem měl vždycky pro mámu a tátu. Protože i když jsem hrál, že jsem drsňák, potřeboval jsem slyšet, že pro ně pořád znamenám hodně.

Září 4/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

"Hodní rytíři?" zvedl jsem obočí a zakřenil se. "To už bychom nebyli pořádný rytíři, ale… pohádkový princátka!" protočil jsem oči a na oko si povzdechl, jako bych musel Hvězdíka zachraňovat před jeho vlastní dobrotou. Ještě z nás udělá družinu včelařů a budem chránit med, místo abysme dobývali slávu. "Rytíři mají bejt hrdinové, chápeš? To znamená bojovat, vypadat hustě a bejt nejlepší. Když se budeš moc párat s každou včelkou, nikdo ti neuvěří, že jsi rytíř," jal jsem se vysvětlovat, aby Hvězdík pochopil, jak to vlastně myslím. Byl ještě malej, tak jsem mu to chtěl pořádně vysvětlit! "Ale… hele," mávl jsem packou, abych to vše zmírnil, "možná bysme mohli být hodní na ty, co si to zasloužej. Jako na slabší, nebo když je někdo fakt v bryndě. To je fér. Ale těm ostatním, těm nafoukancům a lumpům, těm musíme dát co proto! Jinak by se nikdy nenaučili, kdo je tu pán," uznal jsem nakonec, protože nešlo Hvězdíkovo odhodlání úplně smést ze stolu, ale přitom jsem si pořád mohl nechat pocit, že jsem ten, kdo určuje pravidla.
Když začal zase s tím Sarumenem, protočil jsem oči, ale hned zpozorněl. "Cože? Ty bys mě tam vážně vzal?" zeptal jsem se nevěřícně a ocásek mi vyletěl do vzduchu. Představa, že bych fakt viděl ten slavnej Sarumen na vlastní oči, ve mně zažehla jiskru soutěživosti. No, to by se Kezi i Síba mohly jít klouzat… já bych byl ten, kdo jako první uvidí Sarumen! Teda... doufám. A hned jsem se vítězoslavně zazubil. "Fajn. Tak mě tam někdy vezmi a já ti pak sám řeknu, kdo je lepší. A jestli se ukáže, že to fakt stojí za něco… no, tak to přiznám," ucedil jsem, ale už teď jsem si byl jistý, že Borůvková stejně vyhraje, protože jsem v ní já. A Ovocná tůň. borůvky... A tak. "Ale teda… když tam jsi ty, tak to možná může bejt skoro stejně dobrý jako Borůvková. Skoro," zdůraznil jsem, aby věděl, že pořád vedu já.
Na zmínku o jeho mámě jsem jen trochu zamlaskal tlakou. Vypadá, že je do ní úplně blázen. Asi jako já do táty… Povytáhl jsem koutek tlamy. "No dobře… tak když je tak hustá, třeba by nám to fakt schválila. Ale i tak, hlavní rozhodování bude na nás, rytířích. Jasný?"
Nad otázkou o Siberii jsem se zamračil a podíval se stranou. "No… fajn jako já určitě není. Protože to prostě nejde. Ale… jo, je docela fajn. Občas. Někdy. Když nemá blbý nápady," zavrčel jsem, ale v očích mi problesklo, že ji mám vlastně rád. Jen to přiznat nahlas? Ani náhodou. "Ale je furt lepší jak Keziah," dodal jsem s kývnutím hlavy. "Ta je jakýmsi způsobem otravná."
"Tak jo – léto bude naše hlavní sezóna. Ale v zimě taky něco podniknem. Aspoň bude sranda v závějích. To bude pro rytíře pořádná zkouška," nadchl jsem se s novým plánem, až jsem se musel protáhnout, abych ukázal, jaký jsem připravený vlk.
Nakonec jsem se na Hvězdíka zazubil a přikývl. "Platí. Já budu hodnej na tvý bráchy a ty na moje ségry. Aspoň uvidí, že jsme kámoši. A nikdo nás nerozdělí, protože rytíři drží spolu," pronesl jsem slavnostně, jako by to bylo přísahou do krve.

Naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal, co všechno táta vyjmenovává. Ocas mi při tom netrpělivě švihal při zemi, protože se mi to líbilo čím dál víc. "Lovec, ochránce, průzkumník…," opakoval jsem si pro sebe a tvářil se hrozně zamyšleně, jako bych vážil, co zní nejvíc drsně. "Průzkumník je dobrý! Ten by mohl vědět o všem první. A kdyby přišla jiná smečka, mohl bych to hned běžet říct alfě," nadhodil jsem s jiskřičkami v očích. Pak jsem se zazubil a dodal: "Ale ochránce je taky hustý. To bych mohl stát vepředu, kdyby přišlo něco nebezpečnýho. To by na mě všichni koukali a já bych jim ukázal, co umím."
Když táta zmínil barda, vyprskl jsem smíchy a zakroutil hlavou. "Bard? To jako že fakt zpívá?" vyprskl jsem smíchem a protočil oči. "To je snad ještě horší než Keziahiny vychloubačný řeči o těch jejích křídlech!" Zakřenil jsem se, protože představa, že bych si stoupnul doprostřed smečky a začal vyťukávat rytmus packou a zpívat, mi přišla úplně absurdní. "Ne, ne, já žádnej zpěvák nebudu. Já chci něco pořádnýho. Něco, kde se ukáže, že jsem silnej a odvážnej. Třeba lovec… nebo ještě líp ochránce. Protože to je jasný – když se bude muset bránit smečka, tak to zvládnu já," hrdě jsem zvedl hlavu a zatřepal ušima, jako by se už celá Borůvková měla spoléhat jenom na mě. "Nebo třeba hlavní rytíř smečky. To ještě nikdo nemá, že?" pronesl jsem sebevědomě, úplně vážně přesvědčený, že je to jedna z nejlepších možností. To by Hvězdík čuměl.

Pokyvoval jsem důležitě hlavou a liboval si sám v sobě, že uznává, že mám pravdu. Ježe pak to přišlo. Řekl to. Zůstal jsem na něj koukat s otevřenou tlamou. "Cože? Bratr?!" vyhrkl jsem a zůstal stát jak přimraženej. Srdce mi poskočilo až do krku. Já měl jen dvě sestry, který mě pořád prudily, a teď najednou… bratr? To jsem si přál snad odjakživa! Brácha… opravdickej brácha… se kterým budu moct dělat všechny hustý věci! Potěšeně jsem se culil. Jo, jako měl jsem i Aithéra, ale to bylo něco jinýho. On byl starší než já a tolik jsem ho neznal, ale jestli byl tenhle brácha malej... mohl bych být jeho vzor!
Na chvilku jsem dokonce úplně zapomněl hrát toho drsňáka. Ocas mi nadšeně zavlál a packy mi samy poskočily, jakoby mě něco pohánělo zevnitř. "Takže já fakt nejsem jen ten, co má ty dvě ségry? Fakt mám i bráchu?" vyhrkl jsem znovu, jen abych se ujistil, že to táta nevymyslel jako nějakej špatnej vtípek.
Pak jsem se ale trochu zarazil a zvedl obočí. "Počkej… a proč jsi mi to neřekl dřív? To jste ho přede mnou schovávali, nebo co?" vyptával jsem se podezíravě, ale ne se vztekem – spíš zvědavě, jako by mi v hlavě najednou vybuchla hromada otázek. Pak jsem se krátce zamračil, protože jsem si vzpomněl na to naše podivný setkáníčko tady u tůňky. No, nebylo to úplně nejlepší, "kdybych to věděl, asi bych se choval jinak. Co když je teď naštvanej? A co když teda vážně někam odešel?!" vyhrkl jsem. „Jak se jmenuje? A kolik mu je? Vypadal jako fakt malej. A… bude se mnou lovit? Protože jestli jo, tak mu hned ukážu, jak se to dělá,“ zazubil jsem se od ucha k uchu, celý natěšený, že konečně nebudu jen „ten se sestrama“, ale naopak ten, ke kterýmu vzhlíží mladší brácha. A pak ho vezmu do rytířský smečky, kterou mám s Hvězdíkem!!

Září 3/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

"Cože?!" vyhrknul jsem a zakroutil hlavou, když začal remcat o tom, že brát včelám med není hezký. "Hele, Hvězdíku, kdybychom se ve všem ptali, jestli to je hezký, tak bys umřel hlady. Jako fakt," protočil jsem oči a zamával packou, jako bych chtěl setřást jeho námitky. "A kdybych měl med já, tak by mi ho stejně někdo sebral. Proto je lepší být ten, kdo bere, než ten, komu berou. To je rytířská logika," dodal jsem pyšně, i když jsem si tím nebyl úplně jistý. Ale on to nepozná.
Pak jsem se zarazil, když se začal tak tvrdohlavě zastávat Sarumenu. Vyvalil jsem oči, jako by právě řekl největší hloupost na světě. "Ty to pořád nechápeš!" rozhodil jsem packou do strany a nafoukl hruď. "Když jsem já v Sarumenu nikdy nebyl, tak prostě nemůže bejt nejlepší. To je přece jasný!" Pro jistotu jsem se ještě víc vyšponoval, abych vypadal vážně a chytře. "To by pak mohl bejt nejlepší každej pařez v lese, kdybych se na něj zrovna nekouknul." Při té představě jsem se rozchechtal, ale hned se zase narovnal, abych neztratil svůj důležitý výraz. "Borůvková vede, protože tam jsem já. Tečka. Tvoje máma je určitě super, to nepopírám… ale dokud to nepotvrdím já, žádný první místo nemá," pak jsem se k němu spiklenecky naklonil a pošeptal: "Jsem přece hlavní rytíř! Ti maj vždycky pravdu! Nemůže mít jahůdkovej panoš pravdu nad hlavním rytířem, takhle to prostě nechodí."
Nad jeho nadšením z výpravy jsem se musel uculit. To se mi líbilo – pořádnej panoš se má tvářit, že je připravenej vyrazit hned zítra. "Jo, uděláme si vlastní teritorium. Nějaký hustý místo, kde se budem scházet. A tam budem zakládat naši rytířskou smečku. Hlavně žádný rodiče, rozumíš? To by nebylo dobrodružství, ale trapas," zachytračil jsem a na chvilku se zarazil. "Ale sourozenci… ti jo. Ty můžem vzít. Taky bych mohl dovést svoje sestry, ale… teda… asi jen Síbu. Keziah by tohle nebavilo," vzhlédl jsem k obloze a na moment se nad Keziah zamyslel. Jo, nebavilo by ji to. Je nudná. "Ale Siberia je někdy fajn, občas s ní je sranda," zazubil jsem se.
"Pfff, jo!! Zima je nudná, to říkám pořád," odfrkl jsem si a odsouhlasil se smíchem jeho tvrzení. "Ale má jednu dobrou věc. Sníh je super na bitky. Můžeš po někom hodit kouli a on pak vypadá jak sněhulák," uchechtnul jsem se a drcnul ho do ramene. "Ale i tak, léto je jasnej vítěz. To bude naše rytířská sezóna!"
Jeho vážný pohled na konci, když se zastával svých bratrů, mě ale fakt rozhodil. Měl oči tak upřímný, až jsem měl pocit, že mi něco svírá v hrudi. Rychle jsem uhnul pohledem, zakuckal se a nasadil drsnější tón: "No jasně, že na ně nebudu zlej! Když jsou pro tebe nejlepší, tak jsou i pro mě... Ale jen proto, že jsi můj panoš," dodal jsem rychle, abych se náhodou neprozradil, že mě to vážně dojalo.

Vykasal jsem se s úsměvem na tváři až do nebes, když mě táta pochválil a poklepal ještě ke všemu po rameni, jako bych byl jemu rovný. Chválu jsem slyšel moc rád, to jo. “Díky, táto,“ hlesl jsem s přikývnutím, ale popravdě mě nikdy nenapadlo, že bych ve smečce mohl zastávat nějakou funkci. Nepřemýšlel jsem nad tím, nebyl jsem úplně tak vlk na práci, teda alespoň v tomto období ne. Prostě jsem si žil svůj pubertální život, ještě jsem asi nestihl dospět. “A kromě lovce se dá dělat ještě co?“ povytáhl jsem obočí. Samozřejmě jsem si vzpomněl na Hvězdíka a naši „smečku rytířů“, že Hvězdík je jahodovej panoš a jeho bratři jsou Hráškovej a Mráčkovej panoš, nicméně jsem pochyboval, že by nějaké takové funkce reálně existovaly. Zazubil jsem se, stejně jsem měl dobrý nápady! Hráškovej a mráčkovej panoš, to by kde koho nenapadlo, fakt!
Co se hádky na lovu týkalo, to už mi tak do úsměvu nebylo. Rozpačitě jsem natočil uši do stran a pohlédl tátovi do očí. “Podle mě to byla vina Keziah,“ mňoukl jsem. Nechtěl jsem ztratit tátovy sympatie a náklonnost, ale musel jsem přec říct, co cítím! “Kdyby se nám nepletla do cesty, tak by se Kaya nenaštvala,“ pokrčil jsem pak rameny. “Ale… budeme příště opatrnější. Se Zelenáčem i Kayou… a… Keziah taky,“ dodal jsem rychle, protože jsem nechtěl, aby si myslel, že se vymlouvám.
Zavrtěl jsem hlavou a přikývl, když mluvil o Zelenáči a Varjovi. “Jo, už vím… Varja, ne Zelenáč. Jasný,“ řekl jsem s lehkým úsměvem. “Kaya mu říkala Zelenáč, tak jsem myslel, že…“ najednou mi to přišlo vážně hloupý. Jak jsem si mohl vlastně myslet, že se fakt jmenuje Zelenáč?! “No nic. Jo, prostě Varja,“ vzdychl jsem.

"Řekl bych, že jsem se možná...," zamračil jsem se, zatřepal hlavou a zahleděl se mu do očí. Přece jsem nemohl veřejně přiznat, že jsem se bez tak víc vyděsil vlčete já než on mě!! Vzpamatuj se a neplácej blbosti! "Teda jako že jsem mu možná dal zabrat. Trochu," zazubil jsem se rozpačitě a mrskl ocasem. To zní líp. Pro jistotu jsem vypjal hruď, abych nevypadal nejistě. To jsem nechtěl. Jen jsem teda nechápal, proč by nás mamka neměla pochválit. Zahnal jsem toho cizáka za hranice smečky? No zahnal, teda asi, tak co! Odvedl jsem přece dobrou práci, ne?
Naklonil jsem hlavu mírně na stranu. "A proč bychom ho měli hledat? Přece cizinci na naše území nemají co dělat, ne? A ten mrňous byl pěkně drzej, vlastně si vyděsit se zasloužil!" zaprotestoval jsem okamžitě, aby věděl, že já jsem v té situaci vlastně byl v právu!

Jakmile se mezi stromy ozval známej hlas, úplně jsem ztuhl. V hlavě mi pořád kroužilo to krátký setkání s malým prckem, co voněl úplně stejně jako já a co mě obviňoval z únosu vlčat. Břicho se mi divně stáhlo, protože jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Bylo to jako koukat do zrcadla, ale menšího, zato pořádně drzýho a s máminou vůní za ušima. Jenže než jsem si to stihl srovnat, přihnal se táta.

"Tati!" vyhrkl jsem a ocas mi vyletěl nahoru, i když jsem se snažil tvářit drsně, jak to jen šlo. Ale stejně to šlo vidět – měl jsem radost, že ho vidím. Jen jsem se snažil nepůsobit jako malý vlče. "Lov… no, hele," zavrtěl jsem se, až mi čvachtla voda pod packama, "bylo to takový… složitější." Koukl jsem po něm koutkem oka. "Šel jsem se Zelenáčem (// asi ještě nezná Varjargarovo jméno, ale Kaya mu říkala Zelenáč, tak to po ní přebral) a Kayou. A pak se do toho nacpala Keziah," pousmál jsem se, ale nebylo to moc veselý. "No, trochu jsme se… chytli. Kaya se urazila, Keziah se k nám totiž neměla vůbec motat - byl to můj, Kayii a Zelenáče lov, ne Keziin, a já… já nevím," na chvilku jsem se odmlčel, přejel si zuby po pysku. "Prostě mám, nebo měl jsem divnej pocit. Ale nakonec jsme toho losa dostali."
Narovnal jsem se, aby to znělo pořádně. "Já ho zakousl," prohlásil jsem s hrdostí, i když jsem měl v hrudi pořád kousek tý hořkosti z hádky. "Takže to dopadlo dobře. Smečka má maso." Ocasem jsem švihnul, jako by to byla samozřejmost.

Nakonec jsem si odkašlal a radši rychle přešel k jeho otázce: "Cizinec? No… ehm… jo. Ale nebyl to žádnej nebezpečnej vlk. Jen… prostě nějakej prcek. Fakt malinkej. Vypadal dost zmateně." Zubama jsem si přežvýkl spodní pysk, protože říct, že voněl jako rodina, to jsem zatím nemohl. Sám jsem nevěděl, co by to znamenalo. A hlavně jsem nechtěl znít, jako že se bojím nějakýho mrňouse.
"Ale klid, postaral jsem se o to," přihodil jsem rychle, aby to vyznělo víc statečně. "Jestli se tu toulal, tak se už určitě vypařil. Nebyl to žádnej vážnej problém," mrkl jsem na něj a trochu víc se narovnal, abych vypadal větší, silnější. I když uvnitř jsem měl hromadu otázek, který se ve mně praly jedna přes druhou.

Září 2/10 | Hvězdopravec | Kopretinová louka

"No jasně, že přijdu!" zopakoval jsem důležitě, protože jsem chtěl, aby si to fakt zapamatoval. "Když máš za kámoše rytíře Arminia prvního, tak už tě nic neohrozí." Hrudník jsem vyšpulil, abych vypadal co největší a nejdůležitější. A přitom jsem si trochu užíval, že mi tohle malý vlče věří – byl jsem v jeho očích hrdina, a to se mi líbilo víc než cokoliv.
"Včely bydlí… no, v takových dírách ve stromech. Nebo někde v zemi. Mají tam svoje domečky," vlastně jsem to měl od rodičů odposlouchaný jen tak napůl, ale tvářil jsem se, jako bych o tom věděl všechno. "A med jim berem, protože… protože jsme chytřejší než ony. A silnější. A navíc, kdyby ho nechaly jen tak, tak by ho nikdo nikdy neochutnal, což by byla škoda. Takže vlastně jim děláme službu," moudře jsem pokýval hlavou, i když jsem o tom vlastně prd věděl a spíš jsem si to všechno domýšlel.
Pak mě ale málem trefilo, když začal tvrdit, že Sarumen je nejlepší smečka. Oči mi vylítly skoro z důlků. "Cože?!" vyhrkl jsem pobouřeně. "Nejlepší je Borůvková smečka! To je jasný! Sarumen je možná… já nevím… třetí nebo čtvrtá! Ale Borůvková je první! Protože tam jsem já. A když jsem já nejlepší, tak i naše smečka je nejlepší!" Dodal jsem s takovou jistotou, že jsem skoro věřil sám sobě.
"Jo, výlet bude paráda!" kývl jsem a usmál se. "Ale žádnej trapnej výlet za rodičema. Půjdeme na pořádnou výpravu! Hledat borůvky, přepadávat včely a zakládat naši rytířskou smečku." Při tom mi oči zazářily, protože to znělo skoro jako opravdové dobrodružství. Tak jako jsem kdysi zažil s Háti. Bez tak by mi teď záviděla, že mám novýho, pořádnýho a hlavně lepšího kámoša!
Když si začal stěžovat na zimu, zasmál jsem se a drcl ho čumákem do ramene. "Zima je jen hromada sněhu, zmrzlý packy a nudný ticho. Léto je lepší, to mi věř. V létě si to užijeme, uvidíš."
"Jahůdkovej panoš!" zopakoval jsem a hned jsem se rozchechtal. "To zní fakt hustě! A tví bráškové můžou bejt třeba… Hráškovej panoš a Mráčkovej panoš." Uculil jsem se, pyšný na svůj vtip. "A já budu samozřejmě jejich velitel. Rytíř Arminius!"
Na jeho poslední slova jsem se na chvilku zarazil. Zněl tak vážně a přímě, že mě to skoro rozhodilo. Odkašlal jsem si a uhnul pohledem, aby to nevypadalo, že mě to dojalo. "No jo, no jo… neboj. Nebudu na ně zlej. Jestli jsou pro tebe nejlepší, tak je vezmu taky. Ale jenom protože jsi můj panoš," dodal jsem rychle, aby to neznělo moc měkce.