Gallirea - Příspěvky uživatele

Když Kaya zařvala, škublo to se mnou. Jako fakt. Měl jsem pocit, že mi na vteřinu poskočilo srdce až do krku. Ale já byl ready. Fakt. Jen jsem… prostě čekal. Na Varjovo znamení, jasný? Děláme to přece jako tým! Sotva na mě tedy kývl, vyletěl jsem z trávy jak vystřelenej, a to, že se mi při tom trochu zapletla zadní tlapka do nějakýho keře, se snad nemusí počítat. Hlavní je, že jsem běžel. Fakt běžel. Vedle Varji. Ne za ním. Vedle. A to se počítá.

Losice byla obří. Vážně. Ne jako "heh, velká srnka", ale jako "jestli mě kopne, sejme mě to na druhej konec louky". Krev mi bušila ve spáncích, a jestli jsem měl předtím sucho v puse, teď jsem tam měl snad poušť. Ale běžel jsem a kousal okolo sebe, abych v losici vyvolal ještě větší stres. Dělal jsem přesně to, co se dělá, když lovíš něco, co tě může zabít.
Varjargar se zaměřoval především na bok té obludy, a Keziah? No samozřejmě, že se musela nacpat na ten zatracenej zadek losice, jako kdyby tam snad patřila. Což... dobře. V tu chvíli to asi fakt pomohlo, protože když se ta masa masa začala klátit, věděl jsem, že teď je moje chvíle. Ale stejně - měl jsem tam být já. Já a Varja. Možná Kaya – ta nade mnou držela ochrannou tlapku a zároveň dokázala zábavně rýpat tak, jak já, ale Keziah? Co tady sakra dělá? Tohle byl můj lov. Můj moment.

Zaskřípal jsem zuby, zapřel se do země a vystartoval ještě jednou, a to přímo proti ní. Ne Keziah, samozřejmě. Proti losici. Cítil jsem, jak se mi napínají svaly, jak se mi tlapky odrážejí od země s čistou silou, kterou jsem v sobě možná ani nečekal. Udělal jsem oblouk, nenechal se strhnout zmateným pohybem té věci pod námi, a s přesností, která mě samotného překvapila, jsem skočil. Přímo po krku. Bylo to tvrdý. Svaly, srst, odpor masa. Ale čelisti mi secvakly, a já nepovolil. Ani na vteřinu. Držel jsem.
Všechno se najednou rozmazalo. Svět, hluk, i Keziahino funění vedle mě. Jen já a ten krk. A síla, kterou jsem do toho dával. Celou. Protože takhle se to dělá. Protože já nejsem žádnej malej trouba, co se motá u mámy a hledá, kam by se schoval.

Kaya se ke mně naklonila a podala mi instrukce. Hezky přímo a naprosto chladným soustředěným hlasem bez špetky posměchu nebo povýšenosti. Vážnost situace jsem samozřejmě chápal, jen jsem tedy kývnul hlavou. Krátce, možná až moc rychle, ale nechtěl jsem, aby zpozorovala, že se mi při jejích slovech totálně sevřel žaludek. Když zmizela z dohledu, polkl jsem. V puse sucho, packy jak z bláta.
Zasunul jsem se hlouběji do trávy. Tráva byla měkká a voněla letní zemí, a já si na zlomek vteřiny přál, aby se všechno zastavilo. Aby ta losice prostě odešla a my se mohli vrátit do smečky a zalhat o tom, jak jsme ji málem dostali. Ale já přece chtěl být ten, o kterým se bude mluvit. Ne ten, co to málem zvládl, ale selhal...

Zaslechl jsem za sebou nějaké zvuky a vzápětí ucítil i pach – ne intenzivní, ale známý. Věděl jsem, kdo to je dřív, než jsem se otočil. Keziah. Jasně. Kdo jiný. Když už se chystám udělat něco, co je vážně velký… samozřejmě, že ona musí bejt u toho.
V mžiku mi ztvrdly rysy ve tváři. V hlavě mi proběhlo asi milion věcí, co bych jí mohl říct – "tady to není dětskej výlet, Kezi", nebo "sleduj a uč se", nebo prostě jen "vypadni", ale nic z toho jsem neřekl, a to především proto, že ji Varjargar přijal do lovecké skupiny. Jen jsem nahlas vzdychl, ale snažil jsem se, aby to znělo co nejvíc otráveně a naštvaně.

Nastražil jsem uši a trochu si posunul zadní packu. Víc stabilně. Prostě jako někdo, kdo je fakt připravenej. Dýchal jsem čenichem. Zhluboka, pomalu, a u toho sledoval losici, která se začínala plašit. Díky Kayi se ta masa masa hnula. A fakt divoce. Kopyty rozrážela trávu pod sebou, země duněla jako hrom. Můj první zážitek z opravdového velikého lovu... na ten pocit překvapení, jak nebezpečný los vlastně je, asi nikdy nezapomenu.
Dál jsem ale trpělivě vyčkával na Varjovo znamení. Nedovolil jsem si vyrazit dříve, než řekl, protože bych to celé mohl zkazit, a to jsem samozřejmě nechtěl. Dostal bych pak od Keziah nálepku "trouba, kazič lovu"... a byl bych padavka, trouba a kazič lovu v jednom. Fuj.

"Jasný, jasný, chápu," utrousil jsem ledabyle na Varjovo "když to nepůjde, najdeme si něco jiného", jakože "no jasně, Zelenáči, dík za připomínku, že máme únikovou cestu", ale v duchu se mi trochu ulevilo. Nebo... vlastně hodně.
Zato když přišlo to "kdyby něco, stáhneš se, nechci tě mít na svědomí", na moment jsem ztuhl. Viditelně. Ne kvůli tomu, co řekl, ale jak to řekl. Jako by... jako by si myslel, že to nezvládnu. A co hůř! Jako by měl možná pravdu! Sklopil jsem na vteřinu oči. Sakra, on neví, že tohle je moje poprvý. Neví, že kromě pár honiček za králíkem v Borůvkovým lese jsem nikdy nic pořádnýho neskolil. Neví, že nevím, jak se má útočit na losa. Neví, že se mi v břiše zvedá cosi jako vítr z bouřky a že mám chuť prostě zmizet a dělat, že jsem nikdy nepřišel. Ale nemohl jsem mu to říct. Ani Kaye, přestože jsem měl dojem, že ta to o mně věděla až moc dobře.
Zvedl jsem hlavu, trochu ostřeji než bylo nutné, a uchechtl se. "Jo, jasně, díky za starost, Zelenáči," pronesl jsem s úšklebkem. "Ale já se nestahuju. Nejsem z cukru. Kdyby měl někdo zdrhnout, tak to spíš ten los, až mě uvidí." Odmítal jsem se vzdát té své sebevědomé pózy, i když ve mně všechno šeptalo, že tohle už možná bylo doopravdy nad moje síly.

Zasmál jsem se, jakože sranda, ale ne moc dlouho, protože v tu chvíli už jsme měli stopu. A pak jsem ho viděl. Los. Teda losice. Stála tam, masivní a klidná, jako by věděla, že v tomhle lese je víc doma než kdokoli z nás.
Ztichl jsem.
Varjův hlas mě ale vrátil zpátky – rozdělení, plán. Jít ze strany? Dobře. Srdce mi najednou bušilo až v krku a tělem mi proudilo horko. Tak jo. Tohle je ten moment. "Jo, bok beru. Jsem připravený," řekl jsem, ale můj hlas nezněl jako obvykle. Měl trochu nižší tón, míň vychloubačnej. Skoro jako… nervózní? Asi jo. Bylo na mě v tuhle chvíli vidět, že jsem nervózní, a to fakt hodně. Nešlo to skrýt.

Pohlédl jsem na Kayu, jen na chvilku, bez poznámky. Její přítomnost pro mě byla zvláštním způsobem uklidňující, dodávala mi jistotu. Když tu byla, nemohl jsem přece udělat ostudu! Dávala na mě pozor, měl jsem v ní svýho strážnýho andílka.
Pomalu jsem se tedy spustil do přikrčeného postoje, oči přimhouřené. Měl jsem napnutý svaly, nastražený uši a vyčkával jsem na pokyn Zelenáče, na kterého jsem se nyní i koukl.

Aithér, Aranel | květen 1/10 | Borůvkový les

Když Aithér zmínil moje sestry, pobaveně a s velkou dávkou nadšení jsem přikyvoval hlavou. Očividně mě bavilo moje sestry pomlouvat, ač jsem je měl rád a udělal bych pro ně cokoliv. Pro obě. Nicméně to jsem teď neplánoval prozrazovat. Bylo by to slabošský. “Jsou fakt mimo,“ zkonstatoval jsem, zatímco jsem bezděky mrskl ocasem. Jo, Keziah byla asi ještě víc mimo a divná než Síba. Se Siberií byla aspoň někdy trochu sranda. Keziah byla až moc tichá, na můj vkus jako šedá myš zalezlá v díře… i když možná spíš černá, ehe. “Radši bych bratra, se kterým bych mohl sdílet všechno!“ upíral jsem na něj zrak, “všechny srandy, pomluvy, nebezpečí… prostě bejt pořádná dvojka, chápeš jak to myslíš?“ jo, přesně to by se mi líbilo! Mít bratra, kterej bude jak mý dvojče. Jak můj ocas.
“Jůůů,“ hlesl jsem obdivně. “Fakt jsi chodil po světě? Jakože… mimo Borůvkovej les myslíš? Byl jsi hodně daleko? Třeba až někde… u moře?!“ vyzvídal jsem a natěšeně na něj vejral. Měl jsem najednou úplně napjaté tělo, určitě Aithér nemohl přehlédnout, jak jsem z toho celej rozrušenej. “Taky bych chtěl poznat svět! Musí to bejt fáákt dobrodružství. Určitě jsi poznal hooodně míst a hooodně vlků, že? Aji nějaký jinačí smečky? A kde jsi všude byl? A koho zajímavýho jsi potkal?“ zamrkal jsem. Pak jsem tichým šeptem, spíš jen tak sám pro sebe, dodal: “Chtěl bych se taky podívat všude, ale zatím jsem byl jen kousek od lesa.“ Nejspíš jsem to řekl tak potichu, protože jsem se za to styděl. Byl jsem už přece velkej vlk, tak bych měl vidět kus světa, ne? Háti už určitě procestovala minimálně půlku Gallirei. A já hniju doma. Bezva. Jak bych se pak mohl Háti rovnat?!

Mamča zmínila svého bratra Arnarma, krátce jsem se zamyslel, ale roztržitým pohledem jsem těkal z mamky na bratra a zase naopak. Nedokázal jsem se moc soustředit. Nakonec jsem ale řekl: “A jak že se jmenovali tvoji sourozenci, mami?“ i to mě zajímalo, ač jsem měl pocit, že už mi to kdysi dávno říkala. Zajímal mě příběh Aithéra, sourozenci mojí matky, dokonce i sourozenci a rodina z otcové strany… zajímalo mě úplně všecko! Chtěl jsem vědět všecko, abych byl hrozně moudrej a chytrej, abych se pak před ostatníma mohl vytahovat. Jako správnej kabrňák.

<< Borůvkový les

Losa?! Málem jsem se zarazil v kroku. Otočil jsem hlavu ke zbytku skupiny, jako by se mi to snad jen zdálo. "Losa?!" zopakoval jsem polohlasem, spíš pro sebe, ale znělo to asi dost vyjeveně. Snažil jsem se to hned zamaskovat odkašláním a ráznějším postojem. Prostě... klid. Jsem přece syn Beta páru, ne nějaký pískle, co poprvé vylezlo z doupěte. Jo?
"Hele... já jsem pro," řekl jsem, možná až moc rychle, a než by někdo stihl pochybovat, dodal jsem o poznání jistěji: "Jako že... jasně, není to žádná sranda, ale... když na to půjdem chytře a všichni tři společně, můžeme to zkusit."
Uši jsem měl nastražený jako vlče, co slyší prasknout větvičku v černočerné tmě. Tělo bylo napjatý, svaly připravený vyrazit (nebo spíš zdrhnout). Ale zvenčí? Klid. Ledovej klid, aspoň jsem se o to snažil. V duchu mi to ale běželo jak splašený stádo. Los? Fakt los? Samozřejmě jsem přemítal, co přesně všechno obnáší „lovit losa“, ač jsem o lovu věděl úplný prd, tím pádem jsem toho moc přemítat nemohl. Věděl jsem ale, že jsou to fakt velký kusy. Silný. A že to není jen tak. Ale taky jsem věděl, že teď je šance něco dokázat. Ukázat, že nejsem jen nějaký vlče, co se plácá v blátě. Ale když se něco zvrtne, bude to problém. Fakt velkej. A taky bude po respektu. A po hrdosti. A možná i po mně.
Koukl jsem na Kayu, ale jen letmo, jakože nezaujatě. "Co ty, královno? Máš strach a najdem něco menšího, nebo do toho jdeš s náma?" plácl jsem po ní provokativně, ale hlasem, co měl znít hravě. Jako vždycky - škádlil jsem ji, ale v koutku mysli doufal, že půjde se mnou. A že se nebude smát, až selžu.
Pak jsem se otočil zpátky k Varjovi. Nebo teda spíš zelenáčovi, páč jsem furt neznal jeho jméno. "Jestli jdeme, jdeme hned. Dokud máme stopu." Ne že bych ji sám nějak extra cítil, ale znělo to rozhodně, a o to teď šlo. Předstírat, že vím, co dělám. A neselhat, to byla ta druhá, podstatnější část toho všeho... Uff.

"Minius?!" zopakoval jsem nevěřícně, jak kdybych právě slyšel největší urážku v dějinách smečky. Vycenil jsem zuby – tak napůl do úsměvu, napůl do výhrůžky – a otočil jsem se za Kayou, která si to vykračovala jak královna planiny. "To bylo vtipný, fakt že jo!" zavrčel jsem, ale spíš tak, aby to znělo jako že mi to je úplně šumák. Nebylo. Samozřejmě že nebylo. Minius?! Jsem snad nějakej zmenšenej model?! Ale držel jsem pózu. Jako správnej drsnej vlk, tak, jako by to nejspíš udělal táta Rak.
"Vopravdovej lovec, jo?" zavrčel jsem si spíš pro sebe, ale tak, aby to zas náhodou slyšela. "Tak hlavně ať tu zvěř nevyplašíš dřív, než ji vůbec uvidíš," dodal jsem s hraným klidem a decentním pozvednutím obočí, jako bych to říkal jen tak mezi řečí. Ve skutečnosti jsem se ale strašně snažil Kaye vždy odpovědět něco "hodně drsnýho", abych zněl, že jsem neustále nad věcí. Ale jinak jasně že mě to bodlo. Ta poznámka o tom, že bych snad neměl mít problém něco ulovit, mě píchla rovnou do žebra, který jsem si sice nikdy nezlomil, ale najednou mě tak trochu bolelo. Moc dobře jsem věděl, že tu sázím pózy na všechny strany, ale ve skuečnosti jsem nikdy ani tu hloupou myš neulovil. Zatnul jsem zuby a koukl se na ni, jak si to suverénně štráduje blátem, jako by ho ani neviděla. A já? Já měl na tlapách půl lesa a každým krokem jsem se nořil hloubějc. Ale důstojně. Hrdě. Nikdo přece nepozná, že jdu jak kláda.

Zelenáč pokynul že vyrážíme, takže abych nezůstal pozadu, přidal jsem se: "Tak jo, jdeme na to!" oznámil jsem, nejspíš až moc nahlas, a v duchu si připomněl: hlavně nespadni. Hlavně NE-SPA-DNI! Bláta bylo všude plno a země byla kluzká jak mokrá ryba. Kdybych spadl, byl by to fakt trapas, a akorát by se potvrdilo, že jsem vlastně padavka, jak mi vždycky říkala Háti.
Nicméně jsem došel ke Kaye a na oko důvěrně zašeptal: "Hele, když se ztratíš, pískni třikrát. Ale potichu, ať to neslyší zvěř. Vyplašila bys ji." Pak jsem zamrkal tak nevinně, že by mi to sežrala i veverka, a zazubil se. Pak jsem vykročil. Hlava vztyčená, záda rovná. A v žaludku ten malej, nervózní uzel, co mi říkal: Teď se musíš ukázat, Arminie!

>> za ostatními na Galtavar

Přišel táta, kterého jsem vážně dlouho neviděl. "Ahoj tati!" štěkl jsem na něj s úsměvem zrovna ve chvíli, kdy mě poplácal packou po rameni. No jo! Pořádná vlčí packa, žádný mazlení! Takhle to má být! Po očku jsem hned mrknul na Kayu, jestli si toho všimla. Žádný ťuťu-ňuňu nesmysly, kdepak! Takhle se zdraví pořádní chlapi. "Pak spolu musíme pokecat, táto! Mám ti hodně co vykládat!" kývl jsem na něj a přihodil mrknutí pravým okem. Jasně, trochu jsem si hrál na frajera. Slovo „pokecat“ bych normálně nepoužil, ale... teď znělo drsně. A ona beztak neví, co normálně říkám.
Zatímco se to kolem začalo hemžit vlkama, kouknul jsem, jestli už jsme všichni. Máma – velká šéfka smečky! – zavelela, že začíná lov. Nastražil jsem uši a snažil se tvářit, jakože přesně vím, co se teď bude dít. Jasně, že jsem neměl tušení. Lov? Nikdy jsem na žádným nebyl. Ale sakra, dám si packu do tlamy, jestli to na mně někdo pozná! Hrdě jsem se napřímil, ramena dozadu, hlavu lehce vzhůru, a mrknul po mámě a tátovi co nejpyšněji. Ať každý vidí, kdo jsou moji rodiče. A Kaya? Kaya byla... no, Kaya. Nějaká vlčice, co mi pořád leze na nervy. Ale tak nějak... zábavně.
Tmavá, vodrzlá a drzá jak liška, najednou zahlásila, že budeme jedna skupina. Vyzývavě na mě koukla. No jasně že jsem nezaváhal! "Jo! Budem jedna skupina!" zahlásil jsem hrdě a odhodlaně k ní nakráčel. Vypjal jsem hrudník tak, že jsem skoro nemohl dýchat, ale vypadat velkej je prostě důležitější než pohodlí, no ne? Mezitím se začala představovat „zelenáčovi“. Když jsem zaslechl její jméno, trhnul jsem ušima a uložil si ho do paměti, jako kdyby to bylo heslo do tajný jeskyně. "Jo, nejsem špunt!" zabručel jsem skoro dotčeně a zaměřil se na zelenáče. Fakt se jmenuje Zelenáč? Nějak se mi to nezdálo. Jestli mi už někdo řekl jeho jméno, úplně mi to uniklo. Ale dokud mi neříká žádný trapný přezdívky, je to cajk.
"No jestli ten lov tadyhle Kája nepokazí, tak nám to vod packy půjde pěkně," prohlásil jsem ledabyle, jako kdybych to říkal každej druhej den. Žádnej stres. Jasně že ne. Jen lehké zkonstatování reality a Kájiné neschopnosti. A hlavně tón hlasu: jistota. Sebevědomí. Nadhled. Přestože jsem nevěděl, jestli Kaya ve skutečnosti neschopná je nebo není. Uvnitř mi to samozřejmě vířilo jak listí ve větru. Jo, hlavně klid. Nikdo neví, že jsem nikdy nelovil. Hlavně nezakecej kravinu, Arminie. Jseš vlk. Dospělej. No dobře, skoro. Ale rozhodně víc než dost na to, aby ses tvářil, že víš, co děláš. Prostě... když se někdo na něco zeptá, jenom přikývni a tvař se, že přesně víš, vo co jde!
Chtěl jsem dodat něco drsnýho, něco, co by znělo jako „já to tady vedu“, a nakonec jsem vypálil:
"Stačí, když se budeš držet v závětří, Kajdo. Aspoň nebudeš plašit zvěř." No jo. Paráda. Na první poslech to znělo fakt dobře. Autoritativně. Ostře. Ale jakmile jsem to dořekl, v hlavě mi to začalo šrotovat. Závětří? Co to vůbec znamená? Může se vlk držet v závětří?! A co když zrovna bude foukat od ní ke mně?! Do háje! Teď si bude myslet, že ani neznám vítr. Ne! Ne, bude si myslet, že to je hluboký taktický poznatek. Jo. Takhle to je! Snažil jsem se zachovat výraz „všechno podle plánu“ a trochu naklonil hlavu, jako kdybych si ve vzduchu už dopředu analyzoval proudění větru. Jen tak. Pro efekt. Pak jsem si mimoděk olíznul tlamku, abych vypadal soustředěně, nikoliv nervózně, což jsem přesně byl.
Na oko jsem zakroužil ramenem, protáhl hřbet a pomalým, vyrovnaným krokem si popošel o kousek stranou. Jakože se připravuju. Mentálně. Fyzicky. Takticky. Mezitím jsem sebejistě pronesl: "Tak jdem?"

Vypadalo to, že se toho za dobu mé nepřítomnosti událo hodně. Totiž…"Fuhaa, tolik nováčků?" zamrkal jsem překvapeně, zatímco jsem vrtěl ocasem jako o život. Přitom jsem si představoval, jak ti nováčci asi vypadají. Vysocí? Silní? Nebo spíš ňoumové, co jim dělá problém i chytit myš? "A je někdo podobnej jako já?" vyzvídal jsem s nadšením, které ze mě přímo sršelo. "Myslím jako stejně starej? Na srandu, víš? Jako že s ním budu moct jít někam za les dělat bžundu," pokrčil jsem rameny. Nebo někam dál za les. Hóóódně dál. Líbilo by se mi mít nějakýho fakt dobrýho kámoše na skopičiny, někoho jako byla Háti, ale lepšího. Takovýho, co by mi nikdy neřekl, že jsem padavka. "A ta Cynthia vypadá jak? Je jako ty… nebo spíš jako já?" zazubil jsem se drze. Oči mi zazářily pubertálním nadšením, skoro až vyzývavě.
Všechno bylo super. Teda, až do tý chvíle, kdy se sem přibatolila hnědá vlčice, kterou jsem kdysi někde zahlédl. Členka smečky. Ale nic moc jsem o ní nevěděl. V hlavě se mi jen mihla vzpomínka: "otravná". Takhle jsem ji kdysi asi zaškatulkoval, když jsem byl ještě malej Armin Barmin. Zatvářil jsem se kysele, našpulil pysky a hlasitě vyfoukl vzduch nosem. V duchu jsem se ujišťoval, že mě jen tak něco nerozhodí, ale mračil jsem se na ni co nejvíc to jen šlo. Otrapy fakt nemusím. Já přece taky nejsem otrapa! Teda… aspoň myslím. "Nejsem žádnej špunt, jo jako!" vyhrkl jsem okamžitě, když to slovo – to příšerný slovo – zaznělo. Drásalo mi uši. Bylo to něco jako Hátino slovo "padavka". Zaskřípal jsem zubama, aby to vypadalo, že jsem fakt nebezpečný. Zvedl jsem hlavu, hrudník napnul jako nějaký alfa, i když jsem byl o chlup menší než ona. "Jsem už velkej vlk, a jmenuju se Arminius, tak mi tak říkej!" poučil jsem ji důrazně, jak se sluší a patří. Ale to nebylo všechno! "A lov zvládnu, co bych to nezvládl. A ty ho zvládneš?" zeptal jsem se vyzývavě a trhnul hlavou tak, jak to dělaj ti fakt drsní vlci, aby si nemyslela, že má navrch. "Však pojď s náma, ukážu ti, že jsem lepší lovec jak ty! Abys neměla moc čumáček nahoru!" dorazil jsem to a pak – a teď pozor – jsem na ni vyplázl jazyk. Jo. Normálně. Jako fakt. Jazyk. Na celou hubu.
Pyšně jsem se zazubil, jak kdybych právě ulovil medvěda, a s hlavou vysoko vztyčenou jsem se podíval na mamču. Čekal jsem, no, aspoň trošku, že mě pochválí a že ocení, že jsem tu situaci zvládl jako fakt dospělej vlk.

Z toho čekání jsem začal trochu poklimbávat, takže mamča přišla jako na zavolanou. Totiž, nebyl teď ten nejvhodnější čas na spánek, ne?
Trhl jsem s sebou, zastříhal ušima a okamžitě je natočil za sebe směrem, ze kterého mámin hlas přišel. No, nebudu lhát, lekl jsem se – ač jsem poklimbával v pohodlí domova, přece jen to byl drobet šok. Když usínáte a někdo na vás promluví, není to jen tak, že. “Teda mami!“ vzdychl jsem hlasitě, jako bych právě vynořil hlavu nad hladinu, a otočil se k ní čelem. “Lekl jsem se tě,“ zavrtěl jsem s úsměvem hlavou, nicméně jsem neotálel a přiblížil se přímo k ní, abych ji mohl přivítat otřením se o její měkký bílý kožíšek. Nezapomněl jsem samozřejmě nasát i její vůni, ta mi dodávala takový specifický klid na duši. “Dlouho jsem tě neviděl, daří se ti dobře? Já… Pobíhal jsem hodně venku. I se Siberií víš. Pak jsem se vrátil a docela dlouho spadl a byl zalezlej v jeskyni, stejně byla zima,“ mé povídání ale doplňoval rozpačitý úsměv. Záměrně jsem totiž vynechal podstatnou část příběhu, proč že jsem vlastně tak dlouho odpočíval. A tou byla Háti a můj pád ze stromu. No, co uši neslyší, to srdce nebolí, ne? Bez tak by začala jančit a dělat ze mě chudáčka, jindy by se mi to líbilo, miloval jsem její pozornost (nebo obecně, když mě někdo litoval), ale teď už jsem chtěl bejt velkej vlk. Pořádnej chalan. A to jednou pro vždy.
Nabídka lovu se mi však líbila, krásně se to doplňovalo s tím mým pořádným chalanovstvím. Souhlasně jsem tedy přikývl, aniž bych si vůbec připustil, že lovit neumím a pořádně jsem na lovu ještě nebyl. Ale vlastně jsem měl za to, že půjdu jen s mamčou a ségrama, možná i s tátou, nenapadlo mě, že tam budou cizí vlci, před kterýma se budu dost pravděpodobně znemožňovat. “Půjdu rád. A kdy? Teď hned?“ zavrtěl jsem ocáskem a nedočkavě pohodil prdkou. Chtěl jsem všem ukázat, že už dávno nejsem ten malej Armin Barmin, kterej visí mámě na ocase. Teď už jsem byl totiž velikej Armiňák Barmiňák! Jo, bylo to tak! Pyšně jsem zvedl hlavu k obloze a rty našpulil, jak nejvíce to jen šlo. Segrám to v lovu pořádně natřu, že jim papula spadne na zem.

Duben 3/10 | Aranel, Aithér | Borůvkový les

Stál jsem naproti nim, pln nadšení (ale zároveň i mírného studu), vrtěl ocasem a těkal očima z jednoho na druhého. Když jsem byl se svýma sestrama, bylo to super, měl jsem je rád a všechno to, ale nebyly… No nebyly bratři. Strašně jsem si přál mít bratra, chtěl jsem zažít ten pocit, jaký to je, když mi někdo naplno rozumí a vnímá svět stejně jako já! A teď se to stalo, teď tu byl on. Aithér.
Vypadalo to, že je z tohoto setkání stejně šokovaný jako já, naštěstí však v dobrém. Zasmál jsem se a úlevně vydechl. Můj dech byl ale výrazně roztřesený a srdíčko mi bušilo jako o život, vážně jsem z toho byl úplně naměkko. Kor když si nás oba pak máma přitáhla v objetí. “Mami!,“ zazubil jsem se a rošťácky na oko zaprotestoval, jako správný vlček v pubertě, nicméně doopravdy mi vůbec nevadilo, že mě, respektive nás, mamča objímá. Vlastně tím líp! První společné bratrsko-mamkovské objetí! Zavřel jsem na moment oči, nasál její i jeho vůni, a poděkoval v hlavě, že mám takové veliké štěstí.
Aithér do mě dloubl čumákem, načež jsem se radostně zasmál, dloubnutí mu opětoval a z máminého objetí se pak něžně vymanil. “Taky jsem moc rád, že tě poznávám!“ zahlásil jsem. “Vlastně mi o tobě mamka povídala, a já jsem si říkal, kdo asi jsi, kde jsi a jak vypadáš, protože… No chápeš, hrozně jsem si přál mít bráchu!“ vyhrkl jsem, “mám jen dvě ségry a to jsou někdy takový otravný tentononc,“ mávl jsem pobaveně packou ve vzduchu, ale zároveň se omluvně mrkl na mamču, abych nemusel mít výčitky, že mluvím o sestrách zle, obzvlášť v její přítomnosti. Pak jsem dodal: “No prostě takový otravný bodláky v zadku,“ zasmál jsem se svému suprovému přirovnání a hrdě vzdychl. “Takže teď už budu moct všude říkat, že mám i bráchu, hehe,“ oči mi zářily. Tohle byl jeden z mých nejlepších dnů v životě! A to jsem Aithéra ještě pořádně ani neznal.

Duben 2/10 | Aranel, Aithér | Borůvkový les

Nakonec jsem přece jen zaslechl kroky – tiché, elegantně znějící. Ihned jsem věděl, o koho jde, tedy samozřejmě i podle pachu. Nastražil jsem ouška, nechal divoce rozvrtět ocásek a abych projevil tu největší radost, začal jsem okolo mámy poskakovat jako malé nezbedné vlče, které sotva vykouklo ven z jeskyně. “Mami! Mami!“ halekal jsem, a když se zastavila, přihrnul jsem se k ní, abych ji mohl obejmout. Chtěl jsem cítit znovu, po tak dlouhé době, tu její měkkou voňavou srst. Být v její blízkosti. Pořád to přece byla moje jedinečná milovaná maminečka a já její syn.
Tulil jsem se k ní s vervou, divoce. Hlavou jsem se otíral o její hrudník, krk a nakonec ji sevřel v objetí. “Já už jsem se bál, že jste s holkama možná… Možná někam odešli,“ šeptl jsem, na moment zavřel křečovitě oči a mámu naposledy stiskl.
Už jsem se jal vzdálit se, ale právě v tu chvíli jsem zaslechl hlas. Zatajil jsem dej, natočil ouška za sebe a ještě chvíli stanul u mámy, abych mohl co nejvíce a nejlépe navnímat pach toho, kdo k nám přišel. Voněl podobně jako máma, navíc ji tak i oslovil – v tu chvíli mi to v hlavě zapálilo. Mohl by to být… Ten starší syn? Starší brácha?! s vypoulenýma očima jsem hleděl do prázdna, stále přitulen u mámy. Snažil jsem se tuhle novou informaci co nejlépe zpracovat. Totiž, vždycky jsem chtěl bráchu! A teď… To vypadá, že ho konečně mám! Srdíčko mi plesalo a v bříšku mi poletovali z toho vzrušení motýlci.
Konečně jsem se oddálil a mohl ho vidět. Byl bílý, úplně přesně jako máma. Tvář se mi rozzářila, “můj brácha!!“ vyprskl jsem a nahlas se zasmál. Sršela ze mě radost. “Jsi můj brácha, že?! Že jo?!“ máchal jsem ocasem a stál naproti němu. Byl jsem stále nižší a drobnější jak on, ale jak pak by taky ne, když jsem byl mladší!

Duben 1/10 | Aranel, Aithér | Borůvkový les

Stále jsem seděl, nohy pevně zapuštěné do měkké trávy, a jen tak se díval kolem. Borůvkový les v tuto roční dobu vždycky měl jakési zvláštní kouzlo. Jaro pomalu začínalo vystrkovat růžky, a i když se včerejší vítr zdál trochu divoký, dnešek byl úplně jiný. Paprsky slunce, které se tyčilo vysoko na azurově modré obloze, se odrážely od nových lístků, které teď začínaly zdobit stromy. Vzduch byl svěží, příjemně teplý, a okolí vonělo po zemi, květech a čerstvých listech.
Nevěděl jsem, co dál. Jen jsem stál a čekal. Na něco. Na někoho. Na mámu, která by přece měla přijít, nebo alespoň něco, co mi ukáže, co mám dělat. Ale zatím nic. Jen les kolem mě, který měl svou vlastní klidnou energii. Borůvčí se teprve začínalo rozrůstat a vzduch byl plný tichých zvuků nového života.
"Mami?“ zavolal jsem tiše, ale les mi na to neodpověděl. Ticho kolem mě bylo zvláštní, začínalo mě mírně znepokojovat. Ač jsem v dálce slyšet tiché hlasy cizích vlků, tak jsem si pořád říkal, kde ta máma asi je? Kdy pro mě přijde? V hlavě se mi začínaly rojit myšlenky, jestli mě tu třeba nenechali a neodešli někam pryč, mezitím, co jsem byl mimo sebe.

<< úkryt

Bylo pozdní dopoledne a já se probudil v měkké trávě, ztuhlý a rozespalý. Slunce už se snažilo proniknout skrz listí, ale vzduch byl pořád chladný, jako kdyby se les teprve rozhodoval, jestli chce zůstat zimní nebo už přejít do jara. Po pár minutách se mi podařilo přinutit nohy k pohybu, i když byly stále trochu rozmrzelé z nočního chladu. Cítil jsem, jak se mi rozproudila krev, ale zároveň jsem v sobě měl něco těžkého – zmatek. Byl jsem tu sám a nevěděl, kusy kam. Prostě jsem se vzbudil a nikde nikdo, a ač jsem byl u sebe doma, trochu mě to vyvedlo z míry.
Sám sebe jsem musel kousnout do jazyka, když mi v mysli začala lítat vzpomínka na Háti. Co když ji dnes potkám? Co když zase udělám nějakou hloupost, jako vždycky? Představa, že mě zas bude škádlit a smát se mi, mi způsobovala lehký záškub v žaludku. Ale rozhodl jsem se, že už to nebude jako tehdy. Už nechci být tím starým Arminiem, tím ustrašeným (a podle Háti ufňukaným) vlčátkem. Ne, od teď už se chci postavit na vlastní tlapy, neohlížet se zpátky a být vážně vlkem, kterého budou všichni obdivovat.

Jak jsem pokračoval v cestě, všiml jsem si, že stromy kolem mě kvetou, jako by mě chtěly povzbudit. Všechno kolem se probouzelo, ale já se stále cítil trochu ztracený. Možná to byla jen ta nejistota, která se mi rozlévala v hrudi. Možná jsem jen potřeboval čas, abych se po tak dlouhém spánku vzpamatoval.
„Vždyť jsem doma, to bude v pohodě. Někde by tu měli být mamka s taťkou,“ mumlal jsem si pod vousy a šel dál, až jsem potkal nějaké známé stopy. Nohy mě nesly samy a najednou jsem si uvědomil, že vůbec nevím, co budu vlastně dělat. Čím se zabavím? Zastavil jsem se tedy uprostřed lesa, kecnul si zadkem na zem a s povzdechem se zaposlouchal do okolních zvuků. Slyšel jsem hlasy, nicméně mi nepřipadalo, že bych jejich majitele znal. "Ma-", hlas se mi zlomil, naprázdno jsem tedy polkl a zkusil to znovu. "Mami!" štěkl jsem dostatečně nahlas, aby se můj hlas roznesl lesem. A pak jsem čekal.

// 95

// Loterie 7 (2/5)

Díky delšímu odpočinku jsem se cítil zase fit. Až jsem se po probuzení trochu rozkoukal, protáhl jsem se a vyrazil zase ven. Když jsem ale vystrčil čumák z jeskyně, hned jsem si uvědomil, jak hrozná zima venku je. Přeběhl mi z toho mráz přes záda a kožíšek za krkem se mi postavil. Zachvěl jsem se. “Fuj,“ měl jsem daleko raději sluníčko a teplo.
Zavětřil jsem, abych zidentifikoval, kdo všechno vlastně je doma. Teda spíš – kdo všechno z mojí rodiny. Tak trochu jsem doufal, že tu budou mamka s taťkem, chtěl jsem se s nima pozdravit, přece jen jsem je neviděl delší dobu, ale vzpomínal jsem si, že Síba žvanila něco o lovu, tak možná budou pryč. Odešli by lovit beze mě? Měl jsem ale štěstí, jejich pach v lese byl, a docela silný, takže tu někde museli být. Zavrtěl jsem ocasem a vydal se směrem, ze kterého jsem měl dojem, že bude ten správný.

>> les

// 94

<< les

Byl jsem tak prokřehlý, že mi nějakou dobu trvalo, než jsem se zahřál, ale teplo domova naštěstí zafungovalo a já se nakonec, schoulený v jednom z důlků na měkké teplé kožešince, chvět zimou přestal. Konečně jsem se mohl uvolnit a odpočinout si. Cesta byla dlouhá, nebyl jsem doma několik dlouhých týdnů, vlastně asi od toho výletu s Háti. Nojo, Háti… Co když ji tady potkám? Nebude na mě naštvaná? Co když všem vykecá… A nebo už dávno vykecala, že jsem padavka?! našpulil jsem smutně rty a koutky svěsil dolů. Kdybych mohl vrátit čas, určitě bych tu situaci na stromě vyřešil tak, abych se před Háti tak neztrapnil. A určitě bych znovu nebrečel po mámě! Zpětně jsem se styděl za svoje chování, chtěl jsem jít v Hátiiných stopách, ale přitom jsem se pořád choval jako malej usmrkánek. Od teď už se budu chovat jako velkej Arminius, ne malej padavka Armin Barmin! Všem vytřu zrak. Nehodlal jsem se dál ztrapňovat, a přestože jsem se rád cítil jako maminčino vlčátko, mazlil se s ní a cítil její přítomnost, byl jsem plně rozhodnutej vyrůst a dospět. A pak to Háti nandám.
Únava mě během chvilky přemohla a já usnul. Kručící žaludek jsem odignoroval a dobrovolně vplul do říše snů. Bylo mi příjemně. Teplo, klid a bezpečí domova mi dělalo dobře.