Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Crowley se podivoval nad tím, že pomocí magie jde i komunikovat na dálku. Pousmál jsem se, když jsem na jeho tváři viděl ten fascinovaný výraz plný očekávání. Ta upřímná radost mě naplňovala pocitem něžnosti. To by asi šlo, kdyby to nebylo nějak opravdu hodně daleko, odpověděl jsem mu na jeho dotaz myšlenkou, kterou jsem přimíchal mezi ty jeho. Aby si zkusil jaká může být magii, ale taky aby případně věděl, jak to je, kdyby to někdy bylo potřeba. Popravdě jsem ale sám netušil, jak daleko bych byl schopný někoho vědomí najít. Věděl jsem ale, že dost daleko. Stejně je to zvláštní, že magie myšlenek mě ani tak nevyčerpává jako ty ostatní, pomyslel jsem si, ale tušil jsem, čím to bylo. Byla to moje první magie a taky ta, ve které jsem byl nejlepší.
Zdálo se, že Crowley už stihl vzít Zurri na ta nejdůležitější místa ve smečce. Když se však pozastavil nad malým vlčkem u sochy babičky, došlo mi, že bych mu o tom mohl povědět, aby znal svoje kořeny. "Jmenoval se Castiel a byl by to dneska tvůj strýček, bratr tvého otce. Společně s Awnay se nám s babičkou narodili jako první, ale Castielovo tělo bylo příliš slabé a nepřežil," pověděl jsem a na malý moment se mi na tváři objevil bolestný výraz. Uběhlo ale už mnoho let, kdy jsem se s touhle ztrátou měl čas smířit. Ale zapomenout se nikdy nedalo. "Awnay se ráda toulá po okolních a objeví se tady v lese jen opravdu málo často, ale snad ji někdy poznáš," vyprávěl jsem dál. "A pak máš ještě strýčky Sionna a Nemesise a tetu Iskierku, ale ty už znáš, ne?" pousmál jsem se.
Když přišla řeč na zbytek jeho rodiny, Crowley viditelně znejistěl. Mrzelo mě ho takhle vidět, ale bohužel jsem nevěděl, co dělat a jak mu pomoci. Možná zkusit najít Lucy a promluvit s ní? napadlo mě. Za zkoušku to stáhlo, ale nebyl jsem si jistý, jak moc to padne na úrodnou půdu. Při Crowleyho poznámce, že neví, jestli by ho Lucy ráda viděla, se to ve mně sevřelo. Uvnitř mě to křičelo, že je to přeci jeho máma, že určitě ano, ale slíbit jsem mu to nedokázal. "Zkusit to můžeme, když budeš chtít," mrknul jsem na něj. A kdyby Etney dělal problémy, snad ještě nejsem tak starý a zvládl bych to. Chtěl jsem aale věřit tomu, že s Lucy nějaká domluva bude. A když ne, tak snad aspoň s těmi malými. Vivi vypadala, co jsem ji naposledy viděl, jako fajn vlčí slečna.
Pak se Crowley rozpovídal o různých zážitcích. "Téda, to jsou divoké historky," vydechl jsem a stále se při tom usmíval. Měl jsem radost, že toho tolik viděl a že s Iškou a její kamarádkou měli tak hezký vztah. "Ke Smrti se hlavně nesmíš nikdo dostat s prázdnou. Je to možná vlčice a dokáže splnit spoustu přání, ale nikdy nic nedělá zadarmo a nesmíš jí příliš otravovat nebo pokoušet její trpělivost, to by pak nedopadlo dobře. Ale má ráda zářivé kamínky, různé červené, zelené, cokoli, co se blyští," poradil jsem mu.
Crowley měl z obcházení hranic překvapivou radost. To jsem teda rozhodně nečekal, bral jsem to jako prostě jako povinnost, ale vidět jeho ochotu bylo hezké. "Tak jo, obejdeme hranice, ale.... nejdřív ta magie,", mrknul jsem na ně a záměrně udělal dramatickou pauzu, než jsem větu dořekl. Doufal jsem, že se mi podaří na jeho tváři zase vyvolat ten výraz plný očekávání. "Ještě jsem tady nepotkal vlka, co by neměl vůbec žádnou magii, takže věřím tomu, že nějakou mít budeš. Občas si ale dává trochu na čas," pověděl jsem a čumákem naznačil Crowleymu, aby mě následoval. Přešel jsem k nejbližšímu balvanu, který jsem našel. "Však zkus sám," pobídl jsem ho. "Máme tady v lese kouzlené skály, přiložíš k nim ucho, zavřeš oči a skály ti dokáží říct, kde kdo v okolí je a kde je nejbližší kořist," vysvětlil jsem a pak se naklonil ke skále, abych to i názorně ukázal. Magie lesa mi v hlavě začala tvořit mapku s tím, kde kdo byl. Jen kousek od nás byla Iskierka. Třeba za náma přijde.

Zdravíčko Asgaarští, akce se zúčastnili: Alastor, Iskierka, Nemesis a Parsifal a všem již v inventáři přistála odměna. Pro pobavení přidám nejčastěji se opakující odpovědi: do kávy si potají lije whiskey Arcanus, z blázince by se nejhůř dostával Fiér, narozeninové párty pro domácího mazlíčka pořádá Iskierka (samozřejmě aby naštvala lasičku), loterii by vyhrál Nemesis, ale ztratil by lístek, no a top jedna parťák do vězení je Sinéad! :D

Jakmile jsem zmínil, že zkontroluju Parsifala se Sionnem, Crowley se hned nabídnul, že tu počká. Trochu překvapeně jsem se na něj ohlédl, ale koneckonců on nemohl tušit, na co myslím. "Magií, na nějaké velké pobíhání jsem už moc starý a líný," zasmál jsem se, když jsem si všimnul jeho pohledu.
Pak přišla řeč na Zurri a to, co je zač a odkud se vzala. Můj pohled padl na spící vlče a v hlavě mi bylo jasné, že si pro ni už nikdo nepřijde. Stejně jako to bylo jasné i Crowleymu. Kdyby se takhle ztratili Iška s Nemem, pomyslel jsem a už jen při té myšlence se mi stáhlo hrdlo. Navíc s Nemesisem se to málem stalo. Vzpomínal jsem na to, jak jsem ho našel u Životových kopců a Elisa nikde. Naštěstí Nema nenapadlo se nikam po vlastní ose vydávat. To už bych najít ani nemusel. "Ukazoval jsi jí už úkryt, mýtinu a kameny v údolí k setkávání?" zeptal jsem se Crowleyho. Hlavně cestu k úkrytu bylo důležité, aby znala, tu by totiž jinak nejspíš nenašla. Při zmínce o Vivi se ale výraz na Crowleyho tváři změnil. Nedokázal jsem přesně odhadnout, jaké pocity se v něm mísily. "Až se trochu oteplí a přestane pršet, můžeme zkusit Lucy a sourozence najít," navrhnul jsem a záměrně při tom vynechal Etneye. Tušil jsem, že toho vidět chtít nebude. Vlastně jsem se přes to ani sám nedokázal přenést, abych mu mohl odpustit. "A nebo taky ne, jak budeš chtít," dodal jsem nakonec. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit. Povzbudivě jsem do něj dloubnul čumákem. Chtěl jsem jenom, aby věděl, že se na mě může kdykoli s čímkoli obrátit. A že udělám, co bude v mých silách, abych mu pomohl. To jsem vnímal jako svůj úděl, jako důvod, proč jsem tu stále byl, když Elisa ani mý přátelé ne.
Crowleyho tvář se konečně rozzářila, když jsem ho pochválil za to, jak s klidnou hlavou zvládl tu patálii s Parsifalem. Rozpovídal se i to tom, co dělal v létě. "Tak to ti určitě vyprávěli i o Životovi a Smrti, že? Zažil jsi i nějaké magické dobrodružství? Občas se tu totiž dějí podivné věci," pousmál jsem se. Pak si Crowley ale posteskl, že už by docela rád objevil svou magii, ale že neví jak na to. "Někdy pomůže jen koukat kolem sebe. Na začátku se někdy projeví magie sama, třeba když jsi naštvaný, smutný nebo máš strach. Třeba se jenom zničehonic zvlní hladina jezera, tráva se trochu zazelená nebo zaslechneš útržek myšlenky, o které jsi přesvědčený, že nemůže být tvoje," pověděl jsem. Přesně to poslední se totiž stalo kdysi mně. A stálo to mnoho probdělých nocí u jezera, než jsem přišel na to, co s tím. Jak cizí myšlenky blokovat a jak se na ně naopak zaměřit. Pak mě ale něco napadlo. Na tváři se mi objevil široký úsměv. "Něco mě napadlo," zazubil jsem se na Crowleyho, ale než jsem to stihl rozvést, na hrudníku mi přistál obrovský kemr. Trochu překvapeně jsem k němu sklonil pohled a Crowley se hned začal omlouvat. "To nic," zavrtěl jsem hlavou. Už jsem toho měl za sebou dost na to, aby mě nějaký chrchel rozhodil. Otřel jsem se se nedaleký keřík, abych ho ze sebe dostal, než jsem se obrátil zpátky k vnoučkovi. "Je ti zima?" zeptal jsem se ho. Přeci jenom pršelo, ale husté koruny hvozdu nás dost chránily. Trocha vláhy nemůže lesu uškodit. S tím mě však nepadlo ještě něco. "Bude třeba brzy obejít hranice, šel bys taky nebo máš jiné plány?" nabídl Crowleymu. Ale zase jsem ho nechtěl tahat za každou cenu, kdyby se mu nechtělo. Na povinnosti má ještě času dost. Můj pohled znovu padl na spící Zurri. Tady uprostřed lesa jí ale nic nehrozilo. "Ale ještě předtím, chceš zkusit magii?" šibalsky jsem se na vnoučka usmál. Magie lesa by se mu totiž měla projevit. A možná by mu taková zkušenost mohla pomoci do budoucna uchopit svou vlastní magii.

Jak jsem se probouzel, jen pomalu jsem přicházel k sobě. Dezorientovaně jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se si všechno spojit, ale ze zmatení mě vytrhl až Crowley, který mi hned začal vysvětlovat, co se přesně stalo. Podle všeho jsem usnul. To muselo být z té magie, pomyslel jsem si. Docela jsem to přehnal. Nebyl jsem zvyklý poslední dobou magii používat takhle ve velkém. To úsilí se ale snad podle všeho vyplatilo, protože Crowley mi pověděl, že Sionn se Sineád vzali Parsifala do úkrytu a že vypadal lépe. "To jsem rád," viditelně se mi ulevilo. Nejraději bych se šel do jeskyně podívat, ale nebyli jsme tu sami - spící vlčí slečna ve mně budila mnoho otázek. "Zkontroluju je," pověděl jsem Crowleymu a bez nějakého většího vysvětlení zavřel oči a začal se soustředit. Našel jsem Sionnovu mysl a do ní mu vštípil krátký vzkaz: "Jak je Parsifalovi? Potřebujete něco? Táta." Doufal jsem, že Sionn pochopí, že to byla moje magie a jen pomyslí na odpověď.
Crowley mi pak pověděl, že to vlče se jmenuje Zurri a povyprávěl mi, kde se vzala a že se už několikrát snažili někoho ze smečky odchytit, ale nikdy to nevyšlo. To ale nebyla jejich chyba. Další ztracené vlče, projelo mi hlavou. Bylo to až děsivé, kolik už takových vlčat Asgaarem prošlo. Neuměl jsem si představit a ani nechtěl, jaké to asi muselo být. Jaké by to bylo, kdyby se ztratilo některé z mých vlčat. Nebo Crowley. Zavrtěl jsem hlavou, abych ty myšlenky rozehnal. Pak mě ale rozhodilo, co dalšího řekl Crowley. Abych Zurri nevyháněl, že raději půjde on. Bylo vidět, že to myslel dobře, ale stejně mi to na moment vzalo vítr z plachet. "Ale co to povídáš. Můžete tu přeci zůstat oba," pověděl jsem a na pousmál se na svého vnoučka. "Zvlášť pokud je Zurri šikovná a stejně nemá kam jít." Alespoň tu bude více veselo, napadlo mě. Poslední dobou tady v lese zase tolik vlků nebylo. A Crowley bude mít někoho k sobě, prolétlo mi hlavou. To bylo jen dobře, zvlášť po tom, co se stalo. "Nedávno tu byla Vivianne, říkala, že se někdy zastaví," prohodil jsem možná trochu mimo kontext, když jsem na to zrovna myslel. Pak jsem ale pohledem zabloudil mezi stromy a na moment se znovu zaměřil na Sionnovo vědomí, než jsem s ní zase sklouznul na černého vlčka. "Vedl sis dobře, když se stalo to s Parsifalem," pochválil jsem ho. Nepanikařil a snažil se pomáhat. Na svůj věk to zvládnul bravurně Snad bude Parsifal v pořádku... Ale věřil jsem, že se o něj Sionn postará a kdyby potřeboval, dá vědět. "A co jsi vlastně za léto všechno zažil? Jak se ti daří?" pousmál jsem se na Crowleyho. Doufal jsem, že si v létě užil nějaké dobrodružství a nemusel myslet jenom na to, co se vyvedlo se zbytkem jeho rodiny.

Používání vší té magie mě vyčerpalo natolik, že jsem upadl do dlouhého a bezesného spánku. Jen občas jsem sebou neklidně škubl, jako by mi moje podvědomí říkalo, že něco není v pořádku a že nesmím spát, ale mému tělu se nedařilo dostat se ze spár tolik potřebného spánku. Ještě nemělo dost energie.
Když jsem se přeci jen konečně probudil, připadal jsem si dezorientovaný. Na chvíli jsem netušil, kde jsem a co se stalo. Pomalu jsem se zvedl do sedu a rozkoukával se. Nebyl jsem tu sám. Vedle mě ležel Crowley... a bylo tu ještě jedno vlče, co jsem neznal, ale jehož pach mi byl povědomí. "Crowley... co se stalo?" vydechl jsem. Hlava mi třeštila, ale pomalu ale jistě jsem se dostával k sobě. A pak mi to došlo. Parsifal. "Kde je Sionn? A Parsifal?! Sinéad?" obrátil jsem se k vlčatům a přitom se zvedl na tlapy trochu moc rychle, takže mě moje tělo donutilo se zase posadit. Cítil jsem, jak mnou projela vlna nejistoty, která se usadila přímo v žaludku, kde ležela jako těžký kámen. Netušil jsem, jestli to, že tu nejsou, je dobré znamení nebo spíš ne. Kdo tu ale byl, byl můj vnouček a s ním ještě jedno vlče. Nebo spíš dorůstající vlčí slečna. "A ty jsi?" zeptal jsem se strakatého vlčete a poté pohledem přejel ke Crowleymu.

Byl to naprostý chaos. Naštěstí se Sionn rychle vzpamatoval, přestal křičet a začal to řešit. Sineád se nám snažila říct, co se stalo, ale já se na to teď vůbec nedokázal soustředit. Místo toho jsem se plne soustredil na magii, ktera pomalu ale jiste zatahovala Parsifalovi rany, diky cemuz prestal bily vlk krvacet Když na mě promluvil Sionn, cukl jsem sebou a tok magie se přerušil. Cítil jsem, jak mi citelne ubyla energie a šly na mě mdloby. Musel jsem si sednout na a ztěžka, ale v pravidelném rytmu dýchal. "Uz by... nemel krvacet," vypravil jsem ze sebe s obtížemi, přesto se mi ale dařilo zůstávat při vědomí. To bylo dobré znamení. Parsifal se navíc přestal třást. Hlavou mi proletela myšlenka, že by snad vše mělo být v pořádku. Jenže to se bílý vlk začal zničehonic hrozně zahrivat. Obrátil jsem se k Sionnovi a vyměnil si s ním rychlý pohled. "Asi se to zanitilo, to neni dobre. Musi se srazit ta horecka," vyhodnotil jsem. "Sinéad, zkus prinest snih a ochladit ho," obrátil jsem se k vlcici. Nevypadala úplně dobře, ale na tohle teď nebyl čas. Mozna nejake byliny? napadlo mě. Zkusit se to mohlo. Muselo. Pohled na bílého vlka mi dělal starosti. Cítil jsem se ale slabý. Tušil jsem, že tohle bude nejspis to poslední, co svedu. Musi se to zkusit. Obrátil jsem se ke Crowleymu. "Pomuzes mi hrabat?" A pak jsem začal hned u Parsifala hloubit drobný žlábek. Šlo mi to ale pomalu, protože jsem neměl sílu na rychlé pohyby.
Kdyz bylo hotovo obrátil jsem se k Sionnovi, který na mě teď působil nejvíc v klidu. A to bylo dobre. "Rid se podle toho, kdy ma zimnici a kdy horecku a bude to dobre," řekl jsem rozhodně k synovi a pak jsem přejel pohledem k po ostatních. "Bude to dobre," zopakoval jsem a nejspíš jsem se tím snažil přesvědčit i sám sebe. "Kytku hodte vylouhovat do vody a dejte to Parsifalovi vypit," řekl jsem jen stroze a bez dalšího vysvětlování zavřel oci. Magie vody zacala plnit jamu pred parsifalem a kousek od ni ze zeme vyrostl tužebník. To už jsem ale musel přestat, protoze se moje tělo začalo třást. Stvalo me
ze mi takova lehka kouzla delaji takovy potiz. Léčící magie si ale vzala příliš velkou daň.

Bylo jasné, že se dál nepohneme. Ani jeden z nás nechtěl ustoupit ze svého, a tak byl čas to téma nechat jít. Spokojil jsem se s tím, že Sionn bude v Asgaaru Crowleyho tolerovat. Jestli ho začne mít i rád, to mohl ukázat jen čas. Raději jsem tedy na to téma už nic neříkal. Nerozmlouval jsem to Sionnovi. Však možná měl i částečně pravdu. Jenže vidět něco takového jako rodič bylo těžké. Chtěl jsem dávat šance. Zavrtěl jsem hlavou, abych rozehnal dotěrné myšlenky, a brzy na to změnil téma. Sionn mi povídal co dělal a že by rád udělal něco, co by trochu více stmelilo smečku. "To je hezký nápad," pokýval jsem hlavou. Vlastně jsem měl i sám co dohánět, abych poznal nové členy smečky. "Možná nějaká společná aktivita?" napadlo mě. Většinou se všichni seběhli, když byl nějaká problém, co se musel řešit. Ale problém představoval teď jednu z posledních věcí, co jsme potřebovali řešit.
Jenže osud měl zřejmě jiné plány, protože záhy na to se z lesa ozvalo vytí zoufale prosící o pomoc. Trhl jsem sebou a moje tělo automaticky přešlo do pohybu. Jako by se zapnul nějaký nouzový režim. Následoval jsem Sionnovi kroky a ty nás dovedly k Sinéad, Crowleymu a Parsifalovi. Jenže něco bylo špatně. Hrozně špatně. Krev, uvědomil jsem si a pomalu mi začalo docházet, co se dělo a jak závažná celá situace byla. Slyšel jsem, jak Sionn začal křičet, zatímco já jsem jenom těkal pohledem z jednoho na druhého a snažil se zachovat si chladnou hlavu a přijít na cokoli, co bychom mohli udělat. Nestihl jsem si k bílému vlkovi vytvořit takový vztah, ale pořád to byl člen smečky. Nevypadalo to ale vůbec dobře. Parsifal se třásl a vypadalo to, že je zraněný na více místech, těžko se ale odhadovalo jak vážně. K sakru! Nesmí umřít. Nikdo další už tady neumře! Cítil jsem, jak mi srdce prudce bylo a musel jsem se několikrát prudce nadechnout, abych se dokázal zklidnit. Střelil jsme očima ke Crowleymu a pak k Sionnovi. "Sionne, soustřeď se!" křikl jsem na něj a doufal, že ho tím vytrhnu z paniky, které se zračila v jeho tváři. "Vodu, potřebuje vodu!" naléhal jsem k oběma vlkům. "Napít a umýt rány!" Naštěstí kolem nás stále byly zbytky tajícího sněhu. Nebo měl možná něco z nich magii vody, to jsem netušil. Pak můj pohled střelil k Sinéad a jejím rudým očím. Známým očím. "Eliso, udrž ho v teple, když bude potřeba," řekl jsem, vůbec si v ten moment neuvědomujíc, že přede mnou nestála moje partnerka ale Sinéad. Nikdo tady neumře. Chtěl jsem se ujistit, že pro to udělám co nejvíc. Věděl jsem, že to bude ale stát hodně sil, možná víc, než jsem právě měl. "Když omdlím, je to normální," prohlásil jsem, aby si ještě nedělali starosti se mnou. Posledně jsem totiž spal dost dlouho. Přihrnul jsem se k Parsifalovi a položil tlapu na jeho ránu. Funguj, prosím funguj. Pevně jsem zavřel oči a pokusil se rozptýlit veškeré myšlenky. Cítil jsem, jak pod mým dotekem Parsifalova rána pulsuje a snažil se vnímat jenom to. A v ten moment se moje náušnice rozzářila jemným stříbřitým světlem a moje energie se začala přeměňovat na magii, která začala Parsifala léčit.

//Kdyby se stihlo kolo otočit do zítra, tak možná zvládnu mobil post. Pokud ne, nemusíte na mě čekat, příští týden tu nebudu. Prostě zahrejte, že až se Arc vyčerpá magií, omdlí a bude spát nebo tak něco, díky :D

Jste všichni prostě boží, mega krásný výtvory a obrovský posun u každého jediného obrázku Tuhle akci někdy znovu prosím! Je to radost se na ty výtvory dívat

Sionn dál kategoricky odmítal alespoň se pokusit vytvořit si jakýkoli vztah k Etneyovým potomkům. Tiše jsem si povzdechl, ale tušil jsem, že další přesvědčování by bylo jako mluvit do zdi. Neměl jsem na to ani sílu ani chuť. Měl právo na názor. A očividně bylo třeba, aby si ho i sám postupně utvářil. "Crowleho si ještě oblíbíš, uvidíš," prohodil jsem a pousmál se při vzpomínce, jak se ke mně malý černý vlček bezostyšně přitiskl, když potřeboval utišit. Bylo to roztomilé. Přitom mě napadlo, že už vlastně Sionn byl sám ve věku, kdy by mohl být jeho otcem. Nemohl jsem si pomoct od představy, jaký by byl asi táta. Byl jsem přesvědčený že dobrý. I když možná trochu hrr. Ale to jsme byli všichni... aspoň v jeho věku. Teď už jsem se nad mnohými věci co dřív nevzrušoval a nepřikládal jim takovou důležitost. Moje priority se posunuly úplně jinam. Moje mladší já by mě možná ani pořádně nepoznávalo. Ale tak to asi mělo být.
Sionn se nakonec přeci jen uvolil, že Crowley může zůstat. "To jsem rád," pokývl jsem souhlasně hlavou na jeho podmínku a krátce k němu střelil pohledem, než jsem se vrátil k pozorováním lesa kolem. Na obloze se mezitím objevily hvězdy, ale měsíc... ten byl ten tam. A bez něj i celá noční obloha tak nějak méně zářila. O to víc jsem si ale mohl užívat pohledu na hvězdy. Venuše a Jupiter, zopakoval jsem si v duchu. "Dej mu ale šanci nebýt jako Etney," dodal jsem nakonec.
Na moment se rozhostilo ticho, při kterém jsem se trochu ztratil ve svých myšlenkách. Zároveň tak měl Sionn šanci načít jakékoli téma které jen mohl mít na srdci. "Jaké máš vůbec plány? Co jsi poslední dobou dělal?" zeptal jsem se nakonec. Zajímalo mě, jak se má. Nemuseli jsme se přeci bavit jenom o smečce a povinnostech. Nechtěl jsem tak ztratit ten vztah, kdo jsme mezi sebou měli, když byl ještě malé vlče. Kdo ví, možná už jsem to pokazil... ale třeba to ještě nenastala nenávratná škoda. "Jak se daří s magiemi?"

Moc děkuji za akci, štědré odměny a hlavně za tu práci za tím loterka mě donutila hezky farmit lístky a pravidelně hrát (asi si musím dávat pozor na závislosti na hazardu) :D

Odměny prosím následující:
10 drahokamů -> Sheya
5 perel -> Santé
2 perly -> Santé
10 perel -> Sheya
2 hvězdy do magie -> Sheya (magie počasí)
4 hvězdy do vlastností/4 % nad vrozené -> Sheya (síla)
elixír drag -> Sheya
elixír drag -> Arcanus xD

přidáno

Sionna celá ta konverzace viditelně rozrušila. Dál vzdoroval, že vlčata nejsou naše rodina, ale jednom Etneyova. "Jsou to moje vnoučata a tvoji synovci a neteře," pověděl jsem a doufal, že to Sionna aspoň trochu obměkčí. Možná marně. Nejspíš marně. Byl naštvaný a jízlivost z něj skoro až kapala. Na jednu stranu jsem měl pochopení, ale na tu druhou... mě to mrzelo. Přesto jsem ty pocity v sobě ale zadusil a jen tiše bral to, co říkal. Doufal jsem však, že něco z toho, co jsem mu říkal, u něj zůstane. A že si na to vzpomene, až nebude tolik plný emocí. "Nebyl, přišel jsem, když už byl pryč," odpověděl jsem tiše, ale nijak dál už to nerozváděl. Nechtělo se mi. Nejraději bych se už o ničem z toho nebavil, ale věděl jsem, že to Sionnovy dlužím. A také že někdo na sebe musí nechat vypustit jeho emoce. A lepší když jsem to byl j než Crowley. To by tak chybělo... Mladý vlk si toho už tak zažil až až. A i přesto, že jsem si všechno vyslechl s ledově klidnou tváří a pevným postojem, uvnitř mě postupně narůstal nepříjemný pocit a stahoval se mi žaludek.
Nepříjemný pocit se mě držel i v momentě, kdy se Sionn rozesmál po tom, co zjistil, že Etney věděl o jeho postavení. "Ano, pohádali jsme se o tom a on neunesl to, že se nestal alfou on, a tak i s Lucy a vlčaty odešli," přikývl jsem a zarytě se držet neutrálního výrazu a hlasu bez emocí.

Zvedl jsem hlavu k obloze, kde mezi stromy prosvítalo slunce. Už hřálo a celkově to byl takový jiný pocit. Jaro bylo definitivně tu. Přesto ale pofukoval chladný vánek, který mi jemně čechral srst. "Je to les vás všech. A i když jsi to tu nevybudoval, staráš se o něj a to se počítá," pousmál jsem se na něj.
Pak se ale tón celé konverzace naprosto změnil, když jsme se začali bavit o Etneyovi a vlčatech. Sionn byl viditelně naštvaný. Snažil jsem se ho nechat říct vše, co měl na srdci a jen poslouchat, i když mě mnohá jeho slova zraňovala a štvala, ale když nazval Crowleyho frackem, kterého si tu Etney zapomněl, nevydržel jsem to a musel něco říct. "Ta vlčata jsou i naše rodina, copak to nechápeš?" V mém hlase byla slyšet urgentnost, přesto jsem se ale snažil zůstat klidný. Nechtěl jsem celou tu situaci dál eskalovat. Hádek už bylo dost a já na to byl příliš unavený. Sionnovi však Crowley a jeho sourozenci leželi na srdci víc, než jsem si myslel. Když se dožadoval vysvětlení, proč jsem Crowleymu dovolil zůstat, obrátil jsem se k němu a zadíval se mu do očí. "Protože mu taky ublížil. Zatratil ho za to, že trávil čas s námi a pak napadl Iskierku, která Crowleho brátila. Etney v tomhle lesu už není vítaný, ale Crowley ani Vivianne, Reonys a Ciri nejsou on. Můžou být lepší, ale musí dostat šanci." Netušil jsem, jak tohle Sionn vezme. Jestli bude ještě víc naštvaný, nebo ho to donutí se nad tím znovu zamyslet. A tak jsem jen dál stál naproti synovi a sledoval ho pohledem a byl připravený vstřebat jeho hněv. Hlavou se mi honily myšlenky na to, co šlo udělat jinak. Co jsme mohli s Elisou udělat jinak. Měli jsme Sionna víc hlídat? Měli jsme Etneye vyhnat? Měli jsem si všimnout Etneyova narcismu dřív? Teď už ale bylo příliš pozdě bycha honit a nezbývalo nic jiného než se smířit s tím, jak to bylo. Zároveň jsem však nemohl přestat myslet na to, že takto jsem Sionna neznal. Ne takhle naštvaného a unáhleného. Je to moje vina? Zavrtěl jsem hlavou, abych ty dotěrné myšlenky rozehnal. Poslední dobou byly ty vlastní horší než cizí. "Ví," vydechl jsem jen na jeho otázku ohledně bratra. Dál jsem to ale nerozváděl, nechtěl jsem podněcovat další emoce.
Když se hovor uklidnil a konverzace se přesunula k alfování, i emoce se zklidnily, ale přesto jsem mezi námi cítil jakési napětí. Měl jsem pocit, že Sionn nechce, abych se mu takto šťoural do života. A kdo se mohl divit, však přede mnou stál hrdý a silný vlk. V ten moment zřejmě působil více jako alfa než já. Dávno bylo pozdě na nějaké poučování, ale nemohl jsem si pomoci. Nechtěl jsem, aby udělal stejné chyby jako my s Elisou. "Jsem hrdý. Nezapomínej ale na život Sionna," dodal jsem jen tiše k jeho slovům a dál se soustředil na drobné zvelebování lesa.

//Loterie 27

"Pořád nevím, co od téhle země čekat, nenarodil jsem se tady," prohodil jsem s mírně veselým tónem. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli tohle vůbec Sionn věděl. Bylo však viditelné, jak se Sionnův výraz změnil. Dlouze jsem se na něj zadíval, věděl jsem, na co myslí, ale nic jsem neříkal. Co bych na to asi tak mohl říct? Sionnova nálada se však ještě zhoršila, když jsem se ptal na Lilac a Nym. Jestli zmizeli beze slova, měl právo být naštvaný, ačkoli mě trápilo ho takhle vidět. Odtušil jsem ale, že bude lepší do toho víc nevrtat.
Pomalu jsem kráčeli lesem, kde nám sníh doslova mizel pod tlapama. Teď nastalo to jedno ze vzácných období, kdy v našem lese bylo dost vody. Možná až moc, ale velké a suché kořeny dokázaly většinu vody zadržet. Pobaveně jsem se ušklíbl, když Sionn přiznal, že se občas jako alfa sám od sebe představoval... nebo to ostatním aspoň naznačoval. Pak jsem natočil hlavu k němu a s úsměvem pravil: "Je to i tvoje."
Když se hovor stočil k Etneyovi, Sionn se rozesmál. Ta náhlá změna v jeho tónu mě ale znepokojila. Etney udělal chyby, plno chyb... sám jsem na něj byl naštvaný, ale... "Ta vlčata nejsou on," pověděl jsem nakonec s hlasem naprosto klidným, ve kterém se však daly nalézt známky urgentnosti. "Přál bych si, aby byla v Asgaaru vítaná." Zastavil jsem se a očima na moment vyhledal ty Sionnovi. "Crowley tu s námi zůstal, je to dobrý vlk a Etney mu neprávem ublížil," dodal jsem. Hodlal jsem splnit to, co jsem Crowleymu slíbil. Že bude Asgaar navždy jeho domovem. "Iskierka se Sinéad se ho ujaly." Hovor se stočil dál ke smečkovým věcem. Neměl jsem nic proti tomu, aby se Parsifal stal lovcem, a tak jsem přikývl. "Věřím tvému úsudku," pověděl jsem. Bylo tu ale ještě pár smečkových věcí, které jsem cítil, že je potřeba ujasnit. "Tvůj bratr, Nemesis," dodal jsem, aby nemohlo dojít k žádné mýlce, "je betou, je silný a na smečce mu záleží a Laura už dávno takové povinnosti nechce. Iskierka je silná a myslím, že bude dobrou ochránkyní. Jako byla Elisa," pokračoval jsem. Když jsem nad tím tak přemýšlel, nezbylo nás ve smečce moc, ale to nic neznamenalo. Nebylo to poprvé a alespoň jsme se mohli pokusit vybudovat pevnější vztahy.
Na chvíli jsem se odmlčel a pohledem přejel po okolních stromech, než jsem se jím opět zastavil na svém synovi. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že na sebe nakládá tíhu celého světa. Nesmí ho to pohltit... Možná mě přeci jen ještě potřeboval. Musel jsem se alespoň pokusit mu teď nějakou tu tíhu sejmout. Nosil ji až příliš dlouho. "Sionne... začal jsem váhavě, ale s každým slovem se můj hlas zpevňoval, "slib mi, že se budeš snažit žít i svůj život a ne jen život alfy. Že budeš chodit ven a dělat věci, co máš rád. Smečka se opravdu nezblázní, když si na chvilku dovolíš nebýt alfou, i když jsem si to taky jeden čas myslel. Ostatní se o to postarají." A možná i kvůli tomu byla teď Awnay pryč a Etney takový jaký byl. Vytlačil jsem ty myšlenky z hlavy a znovu se soustředil na Sionna a na jeho výraz. Na tváři se mi objevil objevil jemný, povzbudivý výraz. "Svět umí být i krásný..." A jako by to snad chtěla moje magie dokázat, tráva se kolem nás zazelenala a sem tam se objevily první jarní květiny. Můj úsměv se rozšířil, les najednou hned vypadal veselejší.

26.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&page=1#post-206937
27.2. - Arcanus http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&page=1#post-206961
28.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206970

Celkem 38

//Loterie 25

Zasmál jsem se poznámce o tahání mých kostí, kam bude potřeba. "Je tu na to v lese ideální terén, to se musí uznat," dodal jsem zvesela sarkastickou poznámku. Běžně mě představa stáří děsila, ale teď o tom tady se synem vtipkovat, mi připadalo tak zvláštně osvobozující. Sionnova další otázka mě však donutila se zamyslet. "Popravdě bych v tom stavu už dávno měl být vzhledem k věku," pověděl jsem vážněji, ale nikoli s nějakým temným podtónem. Nebylo to obvyklé, nebylo to normální. Z rodného kraje jsem si žádné takhle staré vlky nepamatoval. "Cítím se ale dobře... fyzicky. Asi díky magii," odtušil jsem. Jenom se mi to občas plete, dodal jsem si pro sebe v duchu. Nahlas jsem to však nevyslovoval. Neměl jsem rád, když se na Sionnově tváři objevil ten ustaraný výraz a nechtěl jsem, abych ho tam teď znovu vrátil. Navíc to nebylo až tak hrozné. Jen občas takové záblesky. "Když Elisa zemřela, byl jsem za Životem, který mi věnoval elixír života nebo tak něco a vzal mi tak pár let z mého věku, abych byl fit a mohl tu být pro vás, dokud mě budete potřebovat," usmál jsem se, ale poněkud hořce. Životův plán úplně nevyšel. Nebyl jsem tu pro ně, ale mohl jsem se pokusit to teď alespoň napravit. Navíc jsem zjistil, že už mě dávno nepotřebovali. To poznání ze mě sňalo jakousi tíhu, kterou jsem si na sebe sám nakládal. "Ale kdo ví, jak tyhle věci fungují," zavrtěl jsem hlavou nakonec. Nechtěl jsem nad tím ani přemýšlet, protože to bylo tak akorát na bolehlav. "Ale nemusíš se bát," dodal jsem, abych situaci trochu odlehčil a pousmál se na Sionna. Nechtěl jsem být depresivní. A už vůbec ne zbytečně.
Hovor se stočil k Lilac. Dozvěděl jsem se, že se pomocí magie pokusila všechny tady v lese vyděsit a pak odešla. "Lilac? Ale proč?" Nerozuměl jsem, co to do ní vjelo. Ani do Caluma. Podle všeho ani Sionn netušil. Znovu jsem zavrtěl hlavou. "Je to zvláštní doba," pověděl jsem váhavě. Chtěl jsem dodat, že se očividně už nedá skoro nikomu věřit, ale nakonec, když jsem se na Sionna podíval, jsem neměl to srdce to vyslovit. "A Nym?" zeptal jsem se místo toho, i když jsem trochu tušil odpověď. Nebyla tu opravdu dlouho. Jeden si to mohl domyslet. "Prý záleží, jestli je už vlkův čas či ne," poznamenal jsem k jeho komentáři, že kdo ví, co smrt teď vlastně znamená, to, co jsem se dozvěděl od Života. Každopádně to věci moc nevysvětlovalo, mohlo to však pomoci s komfortem.
Začali jsme se pomalu procházet lesem. Zaposlouchal jsem se do zvuků lesa. Pomáhali mi jasněji přemýšlet a najít v sobě odvahu pustit se do opravdu upřímného rozhovoru. Sionn se pozastavil nad tím, že není alfa. Zastavil jsem se a zvedl hlavu tak, abych mu viděl do očí, než jsem se pousmál. "Dávno jsi alfou. Děláš toho pro smečku tolik, že to ani jinak nejde." Povzbudivě jsem do něj dloubnul. Po chvilce zaváhání jsem však pokračoval. "Právě proto Etney odešel. Nesnesl, že smečku nezdědí. Ale on se nikdy nedokázal odprostit od svých pocitů, být spravedlivý a laskavý, to ty ale dokážeš." Na chvíli jsem se odmlčel, abych si rozmyslel svá další slova. Bylo toho ještě tolik, co jsem chtěl Sionnovi říct. Protože jsem věděl z první ruky, jak moc ta zodpovědnost dokáže vlka semlet, jak moc dokáže pošlapat vztahy, když si jeden nedá rozumné hranice. "Z bratrova odchodu se ale nesmíš vinit. Ani z toho, co provedla Lilac. Nejsi zodpovědný za to, co ostatní vlci udělají a co si myslí. Můžeš se jen snažit jim poskytnout dobrý a bezpečný domov, ale i oni musí udělat svůj díl." Pohled mi zabloudil k noční obloze. "Už ani nepočítám, kolik vlků odsud ze smečky beze slova zmizelo. Na tyhle vlky se ale nesmíš soustředit, nemá to smysl, raději se soustřeď na ty, co tu jsou. A na sebe. To, že jsi alfa, neznamená, že se tvůj život musí zastavit a že musíš být připoutaný k tomuhle lesu. Choď na výlety, poznávej nová místa a vlky, však ona to smečka nějak přežije. Vlci na ostatních pozicích se taky mohou postarat o spoustu věcí a dokud budu schopný své kosti dotáhnout, kam mám, postarám se o to i já," dodal jsem nakonec v žertu. To, co jsem ale říkal, jsem myslela naprosto vážně. Doufal jsem, že to Sionn dokáže z mého výrazu vyčíst.