Gallirea - Příspěvky uživatele

Sionna celá ta konverzace viditelně rozrušila. Dál vzdoroval, že vlčata nejsou naše rodina, ale jednom Etneyova. "Jsou to moje vnoučata a tvoji synovci a neteře," pověděl jsem a doufal, že to Sionna aspoň trochu obměkčí. Možná marně. Nejspíš marně. Byl naštvaný a jízlivost z něj skoro až kapala. Na jednu stranu jsem měl pochopení, ale na tu druhou... mě to mrzelo. Přesto jsem ty pocity v sobě ale zadusil a jen tiše bral to, co říkal. Doufal jsem však, že něco z toho, co jsem mu říkal, u něj zůstane. A že si na to vzpomene, až nebude tolik plný emocí. "Nebyl, přišel jsem, když už byl pryč," odpověděl jsem tiše, ale nijak dál už to nerozváděl. Nechtělo se mi. Nejraději bych se už o ničem z toho nebavil, ale věděl jsem, že to Sionnovy dlužím. A také že někdo na sebe musí nechat vypustit jeho emoce. A lepší když jsem to byl j než Crowley. To by tak chybělo... Mladý vlk si toho už tak zažil až až. A i přesto, že jsem si všechno vyslechl s ledově klidnou tváří a pevným postojem, uvnitř mě postupně narůstal nepříjemný pocit a stahoval se mi žaludek.
Nepříjemný pocit se mě držel i v momentě, kdy se Sionn rozesmál po tom, co zjistil, že Etney věděl o jeho postavení. "Ano, pohádali jsme se o tom a on neunesl to, že se nestal alfou on, a tak i s Lucy a vlčaty odešli," přikývl jsem a zarytě se držet neutrálního výrazu a hlasu bez emocí.

Zvedl jsem hlavu k obloze, kde mezi stromy prosvítalo slunce. Už hřálo a celkově to byl takový jiný pocit. Jaro bylo definitivně tu. Přesto ale pofukoval chladný vánek, který mi jemně čechral srst. "Je to les vás všech. A i když jsi to tu nevybudoval, staráš se o něj a to se počítá," pousmál jsem se na něj.
Pak se ale tón celé konverzace naprosto změnil, když jsme se začali bavit o Etneyovi a vlčatech. Sionn byl viditelně naštvaný. Snažil jsem se ho nechat říct vše, co měl na srdci a jen poslouchat, i když mě mnohá jeho slova zraňovala a štvala, ale když nazval Crowleyho frackem, kterého si tu Etney zapomněl, nevydržel jsem to a musel něco říct. "Ta vlčata jsou i naše rodina, copak to nechápeš?" V mém hlase byla slyšet urgentnost, přesto jsem se ale snažil zůstat klidný. Nechtěl jsem celou tu situaci dál eskalovat. Hádek už bylo dost a já na to byl příliš unavený. Sionnovi však Crowley a jeho sourozenci leželi na srdci víc, než jsem si myslel. Když se dožadoval vysvětlení, proč jsem Crowleymu dovolil zůstat, obrátil jsem se k němu a zadíval se mu do očí. "Protože mu taky ublížil. Zatratil ho za to, že trávil čas s námi a pak napadl Iskierku, která Crowleho brátila. Etney v tomhle lesu už není vítaný, ale Crowley ani Vivianne, Reonys a Ciri nejsou on. Můžou být lepší, ale musí dostat šanci." Netušil jsem, jak tohle Sionn vezme. Jestli bude ještě víc naštvaný, nebo ho to donutí se nad tím znovu zamyslet. A tak jsem jen dál stál naproti synovi a sledoval ho pohledem a byl připravený vstřebat jeho hněv. Hlavou se mi honily myšlenky na to, co šlo udělat jinak. Co jsme mohli s Elisou udělat jinak. Měli jsme Sionna víc hlídat? Měli jsme Etneye vyhnat? Měli jsem si všimnout Etneyova narcismu dřív? Teď už ale bylo příliš pozdě bycha honit a nezbývalo nic jiného než se smířit s tím, jak to bylo. Zároveň jsem však nemohl přestat myslet na to, že takto jsem Sionna neznal. Ne takhle naštvaného a unáhleného. Je to moje vina? Zavrtěl jsem hlavou, abych ty dotěrné myšlenky rozehnal. Poslední dobou byly ty vlastní horší než cizí. "Ví," vydechl jsem jen na jeho otázku ohledně bratra. Dál jsem to ale nerozváděl, nechtěl jsem podněcovat další emoce.
Když se hovor uklidnil a konverzace se přesunula k alfování, i emoce se zklidnily, ale přesto jsem mezi námi cítil jakési napětí. Měl jsem pocit, že Sionn nechce, abych se mu takto šťoural do života. A kdo se mohl divit, však přede mnou stál hrdý a silný vlk. V ten moment zřejmě působil více jako alfa než já. Dávno bylo pozdě na nějaké poučování, ale nemohl jsem si pomoci. Nechtěl jsem, aby udělal stejné chyby jako my s Elisou. "Jsem hrdý. Nezapomínej ale na život Sionna," dodal jsem jen tiše k jeho slovům a dál se soustředil na drobné zvelebování lesa.

//Loterie 27

"Pořád nevím, co od téhle země čekat, nenarodil jsem se tady," prohodil jsem s mírně veselým tónem. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli tohle vůbec Sionn věděl. Bylo však viditelné, jak se Sionnův výraz změnil. Dlouze jsem se na něj zadíval, věděl jsem, na co myslí, ale nic jsem neříkal. Co bych na to asi tak mohl říct? Sionnova nálada se však ještě zhoršila, když jsem se ptal na Lilac a Nym. Jestli zmizeli beze slova, měl právo být naštvaný, ačkoli mě trápilo ho takhle vidět. Odtušil jsem ale, že bude lepší do toho víc nevrtat.
Pomalu jsem kráčeli lesem, kde nám sníh doslova mizel pod tlapama. Teď nastalo to jedno ze vzácných období, kdy v našem lese bylo dost vody. Možná až moc, ale velké a suché kořeny dokázaly většinu vody zadržet. Pobaveně jsem se ušklíbl, když Sionn přiznal, že se občas jako alfa sám od sebe představoval... nebo to ostatním aspoň naznačoval. Pak jsem natočil hlavu k němu a s úsměvem pravil: "Je to i tvoje."
Když se hovor stočil k Etneyovi, Sionn se rozesmál. Ta náhlá změna v jeho tónu mě ale znepokojila. Etney udělal chyby, plno chyb... sám jsem na něj byl naštvaný, ale... "Ta vlčata nejsou on," pověděl jsem nakonec s hlasem naprosto klidným, ve kterém se však daly nalézt známky urgentnosti. "Přál bych si, aby byla v Asgaaru vítaná." Zastavil jsem se a očima na moment vyhledal ty Sionnovi. "Crowley tu s námi zůstal, je to dobrý vlk a Etney mu neprávem ublížil," dodal jsem. Hodlal jsem splnit to, co jsem Crowleymu slíbil. Že bude Asgaar navždy jeho domovem. "Iskierka se Sinéad se ho ujaly." Hovor se stočil dál ke smečkovým věcem. Neměl jsem nic proti tomu, aby se Parsifal stal lovcem, a tak jsem přikývl. "Věřím tvému úsudku," pověděl jsem. Bylo tu ale ještě pár smečkových věcí, které jsem cítil, že je potřeba ujasnit. "Tvůj bratr, Nemesis," dodal jsem, aby nemohlo dojít k žádné mýlce, "je betou, je silný a na smečce mu záleží a Laura už dávno takové povinnosti nechce. Iskierka je silná a myslím, že bude dobrou ochránkyní. Jako byla Elisa," pokračoval jsem. Když jsem nad tím tak přemýšlel, nezbylo nás ve smečce moc, ale to nic neznamenalo. Nebylo to poprvé a alespoň jsme se mohli pokusit vybudovat pevnější vztahy.
Na chvíli jsem se odmlčel a pohledem přejel po okolních stromech, než jsem se jím opět zastavil na svém synovi. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že na sebe nakládá tíhu celého světa. Nesmí ho to pohltit... Možná mě přeci jen ještě potřeboval. Musel jsem se alespoň pokusit mu teď nějakou tu tíhu sejmout. Nosil ji až příliš dlouho. "Sionne... začal jsem váhavě, ale s každým slovem se můj hlas zpevňoval, "slib mi, že se budeš snažit žít i svůj život a ne jen život alfy. Že budeš chodit ven a dělat věci, co máš rád. Smečka se opravdu nezblázní, když si na chvilku dovolíš nebýt alfou, i když jsem si to taky jeden čas myslel. Ostatní se o to postarají." A možná i kvůli tomu byla teď Awnay pryč a Etney takový jaký byl. Vytlačil jsem ty myšlenky z hlavy a znovu se soustředil na Sionna a na jeho výraz. Na tváři se mi objevil objevil jemný, povzbudivý výraz. "Svět umí být i krásný..." A jako by to snad chtěla moje magie dokázat, tráva se kolem nás zazelenala a sem tam se objevily první jarní květiny. Můj úsměv se rozšířil, les najednou hned vypadal veselejší.

26.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&page=1#post-206937
27.2. - Arcanus http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&page=1#post-206961
28.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206970

Celkem 38

//Loterie 25

Zasmál jsem se poznámce o tahání mých kostí, kam bude potřeba. "Je tu na to v lese ideální terén, to se musí uznat," dodal jsem zvesela sarkastickou poznámku. Běžně mě představa stáří děsila, ale teď o tom tady se synem vtipkovat, mi připadalo tak zvláštně osvobozující. Sionnova další otázka mě však donutila se zamyslet. "Popravdě bych v tom stavu už dávno měl být vzhledem k věku," pověděl jsem vážněji, ale nikoli s nějakým temným podtónem. Nebylo to obvyklé, nebylo to normální. Z rodného kraje jsem si žádné takhle staré vlky nepamatoval. "Cítím se ale dobře... fyzicky. Asi díky magii," odtušil jsem. Jenom se mi to občas plete, dodal jsem si pro sebe v duchu. Nahlas jsem to však nevyslovoval. Neměl jsem rád, když se na Sionnově tváři objevil ten ustaraný výraz a nechtěl jsem, abych ho tam teď znovu vrátil. Navíc to nebylo až tak hrozné. Jen občas takové záblesky. "Když Elisa zemřela, byl jsem za Životem, který mi věnoval elixír života nebo tak něco a vzal mi tak pár let z mého věku, abych byl fit a mohl tu být pro vás, dokud mě budete potřebovat," usmál jsem se, ale poněkud hořce. Životův plán úplně nevyšel. Nebyl jsem tu pro ně, ale mohl jsem se pokusit to teď alespoň napravit. Navíc jsem zjistil, že už mě dávno nepotřebovali. To poznání ze mě sňalo jakousi tíhu, kterou jsem si na sebe sám nakládal. "Ale kdo ví, jak tyhle věci fungují," zavrtěl jsem hlavou nakonec. Nechtěl jsem nad tím ani přemýšlet, protože to bylo tak akorát na bolehlav. "Ale nemusíš se bát," dodal jsem, abych situaci trochu odlehčil a pousmál se na Sionna. Nechtěl jsem být depresivní. A už vůbec ne zbytečně.
Hovor se stočil k Lilac. Dozvěděl jsem se, že se pomocí magie pokusila všechny tady v lese vyděsit a pak odešla. "Lilac? Ale proč?" Nerozuměl jsem, co to do ní vjelo. Ani do Caluma. Podle všeho ani Sionn netušil. Znovu jsem zavrtěl hlavou. "Je to zvláštní doba," pověděl jsem váhavě. Chtěl jsem dodat, že se očividně už nedá skoro nikomu věřit, ale nakonec, když jsem se na Sionna podíval, jsem neměl to srdce to vyslovit. "A Nym?" zeptal jsem se místo toho, i když jsem trochu tušil odpověď. Nebyla tu opravdu dlouho. Jeden si to mohl domyslet. "Prý záleží, jestli je už vlkův čas či ne," poznamenal jsem k jeho komentáři, že kdo ví, co smrt teď vlastně znamená, to, co jsem se dozvěděl od Života. Každopádně to věci moc nevysvětlovalo, mohlo to však pomoci s komfortem.
Začali jsme se pomalu procházet lesem. Zaposlouchal jsem se do zvuků lesa. Pomáhali mi jasněji přemýšlet a najít v sobě odvahu pustit se do opravdu upřímného rozhovoru. Sionn se pozastavil nad tím, že není alfa. Zastavil jsem se a zvedl hlavu tak, abych mu viděl do očí, než jsem se pousmál. "Dávno jsi alfou. Děláš toho pro smečku tolik, že to ani jinak nejde." Povzbudivě jsem do něj dloubnul. Po chvilce zaváhání jsem však pokračoval. "Právě proto Etney odešel. Nesnesl, že smečku nezdědí. Ale on se nikdy nedokázal odprostit od svých pocitů, být spravedlivý a laskavý, to ty ale dokážeš." Na chvíli jsem se odmlčel, abych si rozmyslel svá další slova. Bylo toho ještě tolik, co jsem chtěl Sionnovi říct. Protože jsem věděl z první ruky, jak moc ta zodpovědnost dokáže vlka semlet, jak moc dokáže pošlapat vztahy, když si jeden nedá rozumné hranice. "Z bratrova odchodu se ale nesmíš vinit. Ani z toho, co provedla Lilac. Nejsi zodpovědný za to, co ostatní vlci udělají a co si myslí. Můžeš se jen snažit jim poskytnout dobrý a bezpečný domov, ale i oni musí udělat svůj díl." Pohled mi zabloudil k noční obloze. "Už ani nepočítám, kolik vlků odsud ze smečky beze slova zmizelo. Na tyhle vlky se ale nesmíš soustředit, nemá to smysl, raději se soustřeď na ty, co tu jsou. A na sebe. To, že jsi alfa, neznamená, že se tvůj život musí zastavit a že musíš být připoutaný k tomuhle lesu. Choď na výlety, poznávej nová místa a vlky, však ona to smečka nějak přežije. Vlci na ostatních pozicích se taky mohou postarat o spoustu věcí a dokud budu schopný své kosti dotáhnout, kam mám, postarám se o to i já," dodal jsem nakonec v žertu. To, co jsem ale říkal, jsem myslela naprosto vážně. Doufal jsem, že to Sionn dokáže z mého výrazu vyčíst.

23.2. - Arcanus http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd#post-206850
24.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206887
25.2. - Arcanus http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-206902

Celkem 35

//Loterie 23

Seděl jsem na severu mezi stromy a když se přede mnou najednou objevil můj syn, vyvedlo mě to trochu z míry. Dlouze jsem jej pozoroval. Jednu chvíli jako by přede mnou bylo malé rozdováděné vlčátko, ale když jsem znovu zaostřil, stál přede mnou mohutný dospělý vlk. Zvedl jsem na moment pohled k obloze vykukující mezi korunami stromů, na kterých hluboce šumělo listí. Dnes bylo jasně a na večerní obloze začaly problikávat první hvězdy. Konečně ze mě spadl ten tlak a dokázal jsem se na Sionna upřímně usmát. "Chyběl jsi mi," pověděl jsem tiše, něžně, jako by to bylo něco, co by nám mohl někdo vzít, kdyby to bylo řečeno příliš nahlas. Sionn se rozpovídal o tom, jak se má, ale jeho odpověď byla docela mlživá. Nedokázal jsem určit, co si z toho vzít. Navíc jsem se nechtěl spoléhat na magii. Poslední dobou čím dál víc. Nedokázal jsem v sobě najít odvahu se po to významu synových slov pídit víc. Alespoň ne zatím. Uvnitř mě sžíral jakýsi strach, že by se Sionn mohl zase ztratit mezi stromy stejně rychle jako se mezi nimi objevil. Byl jsem přesvědčený, že je na mě naštvaný. Že by na mě měl být naštvaný.
Přesto jsem se však místo čehokoli prostě zasmál jeho poznámce. "To víš, že vržou. Ale mohlo by být hůř, dokud si zvládnu dojít sám za keřík, je to paráda." Tohle vtipkování, ač trochu strojené, mi pomáhalo se uvolnit. Přitom jsem ale v sobě hledal slova, jak začít. Jak odbourat ty ledy, které mi přišlo, že jsem mezi námi vytvořil, abychom se zase dokázali společně radovat jako dřív. Než jsem však v sobě našel řeč, rozpovídal se znovu Sionn. "Nejsem si jistý," pověděl jsem, když se ptal na Lilac. "Ale slyšel jsem o Fiérovi." To navíc nebylo všechno, co se za poslední dobu stalo. Spousta vlků zmizela. Pak hádka s Etneyem a Lucy... Nechtěl jsem se v tom však příliš topit. A zatím se mi stále dařilo držet neutrální výraz. Vyříkáme si to a pak to zase bude dobré, snažil jsem se přesvědčit sám sebe. Bude to mezi námi jako dřív. Upřímnost, láska a radost ze života. Nemohl jsem je přece ztratit navždy.
"Projdeme se?" nadhodil jsem a zvedl se, abych mohl případně vyrazit. Tak nějak se mi za chůze lépe přemýšlelo. "Sionne..." začal jsem váhavě, pak se ale můj hlas zpevnil. Chtěl jsem, aby to slyšel, i když to bylo těžké vyslovit. "Mrzí mě to... Mrzí mě to, že jsem tu pro tebe nebyl. Nezvládl jsem to a v jednu chvíli jsem nechtěl být..." Na moment jsem se odmlčel, než jsem se přiměl zvednout k synovi pohled a pokračovat. "Ale zvládl jsi to obdivuhodně. Jsi skvělý alfa a ještě lepší vlk."

21.2. - Arcanus http://gallirea.cz/index.php?p=asgaarsky-hvozd&r=1#post-206775
22.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206794

Celkem 32

//Loterie 21

S posledním pšíknutím se mi konečně uvolnil čumák a já tak mohl konečně zase pořádně dýchat. Alespoň to. To, že jsem se zbavil toho otravného nachlazení, nyla ohromná úleva. Teď, když jsem mohl do čenichu zase pořádně nasát okolní pachy, všiml jsem si, že něco bylo jinak. Vzduch voněl jinak, více zemitě, a mně bylo jasné, že to momentální oteplení nebyla jen chvilková obleva, ale už příchod jara. "Tak jsme zvládli zase další zimu," pověděl jsem, jako bych to snad někomu říkal a kdo ví, možná jsem to přeci jen říkal Elise. Rozhlédl jsem se kolem sebe a ačkoli stromy zatím nejevily nějaké významné známky probouzení, dalo se čekat, že jen, co sníh úplně roztaje, obrazí a všechno se zazelená. A že sníh už tál. Jedině hluboký sníh pod hustými korunami stromů ho chránil, ale pod stromy i tak byly už napadané natáté krystalky, které popadaly z větví. S pohledem zkoumajícím okolí jsem dál pokračoval kolem hranic lesa. Neměl jsem nic lepšího na práci a tahle důvěrně známá rutina mě tak nějak uklidňovala. Nemusel jsem přitom nad ničem příliš přemýšlet, problémy reálného světa jako by neexistovaly. Prostě jsem jen následoval vyšlapané cestičky.
Jakmile jsem se dostal do severní části lesa, na moment jsem se zastavil, abych si trochu odpočinul. Přitom jsem se tak zahloubal do svým myšlenek a vzpomínek, že jsem si ani nevšiml přicházejícího Sionna až do chvíle, kdy už stál přímo přede mnou. Nejdřív jsem se na něj tak zmateně podíval, jako bych ho ani nepoznával, než se moje tvář vytvarovala do šťastného úsměvu, když jsem si uvědomil, kdo přede mnou stojí. "Sionne," vydechl jsem a chtěl jsem se k němu natáhnout a přitisknout se, ale několika prvních pohybech jsem zaváhal, jestli by to vůbec chtěl. Nemohl bych mu vyčítat kdyby ne. Když zmínil, že jsme se dlouho neviděli, bodl mě znovu ten osten výčitek. Nechal jsem to všechno na něm. Nebyl jsem tu pro něj. "Jak... se ti daří?" vypadlo ze mě, zatímco jsem si syna prohlížel. Vypadal zdravě a to bylo to hlavní. Vypadal silně, silněji než kdy dřív. Jeho uvolněný výraz mě donutil se taky trochu uvolnit, ale zůstával jsem před ním sedět.

18.2. - Santé http://gallirea.cz/index.php?p=caryles&r=1#post-206692
19.2. - Santé http://gallirea.cz/index.php?p=caryles&page=1#post-206700
20.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206723

Celkem 30

15.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&page=1#post-206592
16.2. - Santé http://gallirea.cz/index.php?p=marylouka&r=1#post-206620
17.2. - Sheya http://gallirea.cz/index.php?p=mechovy-lesik&r=1#post-206661

Celkem 24 přidaných + 3 = 27

//Loterie 13

Vivianne měla plno otázek. Líbilo se mi, jak je zvídavá a dělalo mi radost jí odpovídat na všechno, co jí zajímalo a co jsem věděl. Chtěl jsem jí toho předat co nejvíc. Aby se ve světě neztratila. Brzy však i ona musela jít zpátky za rodiči. Měl jsem trochu obavy z toho, co jí Etney udělá, ale držet jsem ji tu nemohl. Mohl jsem jen doufat, že všechno proběhne klidněji. "To víš že jo. Stav se kdykoli budeš chtít. Dej na sebe pozor," pověděl jsem mladé vlčici předtím, než vyběhla kamsi na sever. Jen, co jsem osaměl, jsem si povzdechl. Teď, když byla Vivianne pryč, můj den tak nějak pozbyl jakéhokoli radostného významu.
Natáhl jsem okolní vůni lesa do čumáku, abych zjistil, kdo tu je. Dělalo mi radost, že jsem cítil Nemesise i Iskierku, ale taky Sineád s Parsifalem a jakýsi neznámý ale povědomý pach, který se nesl z údolí společně pachem Crowleyho. Moc rád bych vnoučka viděl, ale nějak jsem neměl odvahu do údolí sestupovat. Ne s tím jak to klouzalo. A taky je tu Sionn, prolétlo mi hlavou. Naklonil jsem se k nedaleké skále, abych zjistil, kde přesně se syn nacházel, protože jsem to z jeho pachu nedokázal říct. Magie lesa mi napověděla, že Sionn spal v úkrytu. Nechtěl jsem ho však budit. Hlavně že je v pořádku. Nezbylo mi než jsem jen utěšovat tou myšlenkou. Popravdě jsem měl z toho setkání malinko obavy. Uvnitř mě mě neustále nahlodávaly výčitky z toho, jak to dopadlo, když Elisa... odešla. Nebyl jsem tu pro něj a nechal to všechno jenom na něj. A to nebylo fér. Hlavou mi prolétla vzpomínka na to malé bílé veselé vlče, co s takovou radostí běhalo po okolí a prozkoumávalo svět. Přál jsem si, aby šel vrátit čas. Aby se některé věci daly změnit... zlepšit.
Jen tak jsem bezcílně chodil v kruzích a připadal jsem si, jako by mě něco neustále šimralo pod čumákem, až jsem si z toho znovu kýchnul. To nachlazení bylo otravné, ale cítil jsem, že už to bylo výrazně lepší než před pár dny. Stačilo už jen krátce a budu znovu fit. Věděl jsem to, ale přesto mě to štvalo. Štvalo mě, že mi přišlo, že už je moje tělo teď náchylnější než dřív. A to i přes ta podivná Životova kouzla, kterými mi vrátil sílu, zlepšil zrak, zakryl šediny v srsti a kdo ví co ještě. Nechtěl jsem si připadal, že jsem už starý. Nechtěl jsem si to ani připustit. Přesto mi to však všechno v mém okolí našeptávalo. Byl jsem častěji sentimentální a moje trpělivost taky utrpěla a já se cítil mnohem častěji naštvaný na celý svět než dřív. Děti jsem už měl dávno více než dospělé a z mých přátel a známých už v kraji nebyl snad nikdo. Možná že Savior opravdu zemřel, napadlo mě, když jsem si vzpomněl na rozhovor s Alastorem. Dlouho se tu neukázal, což bylo více než podivné. Ale časově to nesedělo. Mluvil jsem se Saviorem až po tom, co měl být údajně mrtvý... Nic už poslední dobou nedává smysl... Připadalo mi jako by se celý svět zbláznil. Nic, na co se vlk mohl dřív spolehnout, už neplatilo. Kdepak je asi Kessel? Netušil jsem, kde ho hledat, ale doufal jsem, že se starý přítel brzy ukáže. Nikoho jiného jsem už asi neměl. Mico, Meadow, Scrooty, Ainowa a ti všichni ostatní... dávno po nich nezbyla ani památka. Už ani Laura se tu dlouho neukázala. Doufal jsem, že je v pořádku, ale jist už jsem si nemohl být ničím. Už sem asi nepatřím...
Nechtěl jsem však znovu upadnout do té letargie, ze které se tak těžko dostávalo a tak jsem se rozhodl svoje bloumání využít trochu efektivněji. Zamířil jsem tedy k hranicím a začal je obcházet. Sem tak jsem se otřel o nějaký strom a nebo se vyčůral na nějaký keř. Vlastně všechny ty činnosti byly až neuvěřitelně zautomatizované. Jako bych snad byl nějaký robot. Obcházel jsem hranice tady a teď, ale myšlenkami jsem byl jinde. S Elisou. Chvílemi jsem ji i viděl před sebou, jak pečlivě jako správný ochránce obchází hranice Klímového lesa.