Příspěvky uživatele

Mith vykvíkl a vyděšeně se choulil na zemi. Viděl jsem jeho křečovitě zavřené oči a nevěděl, co mám dělat. A tak jsem tak zůstal jen zmateně stát. Po chvilce se tmavě hnědý vlk odvážil otevřít jedno oko. „Uh, ahoj?“ odtušil jsem. Nějak mě nenapadalo, co říct. Rozhodně jsem nečekal, že by sem mohl přijít někdo jako on. Někdo tak introvertní a ustrašený. Tady by se jeden musel bát, jestli si nějak neublíží, když mu začne vyhrožovat. A ty jeho nevinné vykulené oči, někomu takovému bych nedokázal ublížit. Možná i to byl jeden z důvodů, proč mě ani na chvíli nenapadlo vrátit se do bojového postoje a zostra na něj začít chrlit věci o tom, že narušil území smečky.
Trvalo ještě pár zamrkání, než se Mith vzpamatoval a vylezlo z něj moje jméno takovým trochu zvláštním tónem. Začal něco blekotat o říčních příšerách a pozorovacích objektech. Moc jsem mu nerozuměl. Ani ne tak slovům, jako spíš jejich významu. Vážně jsem se na něj podíval a zhluboka se nadechl. „No,“ vypadlo ze mě po hodné chvíli, „asi bych ti měl říct, že se nacházíš na území Asgaarské smečky. Bez povolení jsi porušil zdejší hranice, a proto se musím zeptat, co tu děláš. Jsou dvě možnosti: první – jen procházíš, a v tom případě je tvou povinností nyní opustit les, a druhá – chceš se přidat do smečky, a v tomhle případě potřebuješ mluvit s minimálně jednou alfou, což jsem já, takže to splňuješ.“ Udělal jsem krok k němu. „Já vím, že na tebe asi chrlím moc informací najednou, obzvlášť po tom tvém zážitku s jakousi říční příšerou, ale potřeboval bych, aby ses vyjádřil.“ Rozhodl jsem se přejít k věcem na rovinu. „Musím všem měřit stejným metrem, takže pokud se chceš přidat do smečky, řekni mi nějaký důvod, jinak tě žádám, abys opustil les,“ lehce jsem kývnul hlavou, abych potvrdil svá slova. Tak a je to, prolétlo mi hlavou. Ani bych nevěřil, kolik mi dá úsilí v téhle chvíli formulovat věty tak, aby dávaly aspoň trochu smysl. Podíval jsem se na Mitha a čekal, co řekne.

// Umírá nad klávesnicí a... však už ty kecy o tom, jak to zase nemusí dávat smysl, znáš ;)

Amelis se mnou souhlasila a pomalu se vydala do hloubi lesa. Vyrazil jsem za ní. Abych pravdu řekl, tento les pro mě nebyl tak úplně neznámý, ale zase ne tak úplně známý. Věděl jsem zde o pár dobrých místech, ale rozhodně ne o všech. Hvozd byl záhadný a starý, neustále jste si museli mít na pozoru, abyste nezahučeli do nějaké jámy. A i přesto všechno se mi líbil.
Cestou jsem se čas od času otřel o nějaký strom, křoví nebo spadlou kládu. Snažil jsem se roznést svůj pach na co nejvíc míst, abych dal příchozím najevo, že tady sídlí smečka. Bude ještě nějaký ten čas trvat, než celý tenhle velký les prostoupí vůně smečky, pomyslel jsem si. I přesto bych to chtěl nejraději hned. Přeci jenom, spousta vlků by si vstup za hranice více rozmyslela. Po několika minutách cesty se ke mně donesl celkem čerstvý závan Elisina pachu. Musela tu nedávno projít, uvědomil jsem si. Takže nebude daleko. Zajímalo by mě, co asi dělá. Nikdo z nováčků s ní nešel. Nejspíš se jí bojí. Doufám, že se to brzo spraví, jinak to tu nikdy nezíská tu správnou přátelskou atmosféru, přemýšlel jsem. Neměl jsem tušení, že zatímco se tu já ztrácím ve svých myšlenkách, Elisa se věnuje svým povinnostem naplno a přijímá nového člena. Kdybych to věděl, nejspíš bych si tu jen tak poklidně neběhal. Jenže já to nevěděl. Nějak se stalo, že jsem ho prostě necítil. Možná to bylo tím vedrem, v něm se jednomu soustředěnost neudržuje zrovna lehce. Povzdechl jsem si nad tím, jak splavený a roztěkaný jsem. Potřeboval bych se umýt, napadlo mě. No jo, ale není tu voda a Midiam je z tohoto kraje lesa příliš daleko. Arcanusi, ty idiote, mysli trochu, vždyť umíš ovládat vodu! Přivřel jsem oči, vysušil pár rostlinek a díky tomu získal trochu vody na osvěžení. Nechal jsem ji dopadnout na svou srst a úlevně zasténal. Kromě maskování v noci je tenhle černý kožich naprd, postěžoval jsem si sám sobě, po očku zkontroloval Amelis, jestli se nekouká, a zopakoval celý proces získávání vody ještě jednou. Kdyby si tohohle krémová vlčice všimla, nejspíš by se netvářila tak spokojeně jako doteď. Vlci s vrozenou magií země byli na ty svoje rostlinky někdy až příliš hákliví.
Ze všech mých podivných úvah a nekalých činů mě Amelis vytrhla ve chvíli, kdy se zeptala, proč jsme si vybrali zrovna tenhle les. Trochu jsem přidal a dál pokračoval v cestě po jejím boku, abych nemusel mluvit příliš nahlas. „A víš, že ti ani moc nevím?“ přiznal jsem a dlouze se jí podíval do očí. „Řídil jsem se podle svých pocitů. Cítil jsem se tu dobře. Navíc mám na tenhle les spoustu dobrých vzpomínek a tak prostě… Poslouchala jsi někdy melodii lesa?“ Po téhle otázce jsem nejspíš musel vypadat jako totální blázen, ale mě to nevadilo. „Připadá mi, že jsme do tohohle lesa patřili dávno před tím, než jsme se s Elisou rozhodli založit smečku.“ Široce jsem se usmál nad nedávnou vzpomínkou, kdy Elisa přišla s nápadem na smečku. Nejdřív mi to připadalo neuvěřitelné, ale nakonec jsem se nechal strhnout nadšením. A dobře jsem udělal. Zbývá ještě hodně práce, ale vyplatilo se.
Chvíli jsme kráčeli mlčky, než jsem se rozhodl, že se od mladé vlčice trochu odpojím. „Půjdu se podívat na jih,“ sdělil jsem jí. „A možná se i trochu prospím. Jsem na nohách už několik dní a nejspíš se to na mě začíná projevovat. A v kombinaci s tím horkem… nedokážu se soustředit. Kdyby se cokoli stalo, budu někde v okolí. Neboj se mě zavolat nebo pro mě přijít. Proto tu jsem, abych vás chránil a řešil problémy.“ Věnoval jsem vlčici široký úsměv a s lehkým kývnutím hlavy se od ní odpojil.
Hned, jak se mi ztratila z očí, jsem se složil na zem. Unaveně jsem přelezl pod nejbližší skalní převis, který se v okolí nacházel, abych byl aspoň trochu chráněný před okolním světem. Jeden nikdy neví, co všechno se může přihodit. A navíc, po takhle teplých dnech nejsou prudké bouřky žádnou raritou. Sakra, kolik nocí jsem vlastně vynechal spánek? uvědomil jsem si. Rozhodl jsem se, že to radši počítat nebudu, protože jsem mezitím stihl procestovat půlku Gallirei a ještě založit smečku. Až se rozložíš na hromádku kostí za živa, ani divit se nebudeš moct. Už nejsi vlče, které je plné energie. Jo, a teď zním jak stará bába, zasmál jsem se sám sobě a položil hlavu na tlapky. Pomalu se mi začaly klížit oči, ale v tu chvíli jsem si ještě na něco vzpomněl. Měl bych to dát vědět Elise, ne musím jí to dát vědět. S námahou jsem se zvedl na všechny čtyři. Bylo mi jasné, že na to, abych se rozeběhl do lesa a naháněl ji po všech čertech, nemám sílu. Musel jsem vymyslet něco jiného. Nejspíš mi nezbylo nic jiného než zase spoléhat na svoji vrozenou magii v kombinaci s příkazem. Vyhnal jsem z hlavy všechny dotěrné zbytečné myšlenky a našel Elisino vědomí. Překvapilo mě, že to šlo tak snadno, když se v lese momentálně nacházelo tolik vlků. Soustředěně jsem přivřel oči a vštěpil ji do hlavy několik vět. Potřebuju si trochu odpočinout. Omlouvám se, že to všechno nechávám jen na tobě. Kdyby se cokoli stalo, vzbuď mě. Jsem několik minut cesty na západ od té mýtiny. Opatruj se, Eliso. Snažil jsem se, aby myšlenky moc nepůsobily jako její vlastní a pro jistotu na konec dodal ještě oslovení. Doufal jsem, že jí dojde, čí je tohle práce. Hned na to jsem si vyčerpaně lehl zpátky na zem. Přehodil jsem si ocas přes zadní tlapky a pořádně se schoulil do klubíčka. Čumák jsem si schoval pod pravou přední tlapku a zavřel oči. Spokojeně jsem poslouchal tichý šum lesa, mého nynějšího domova. Postupně jsem upadl do neklidného bezesného spánku.

// Tak já se s vámi loučím! Nesežerte se tu, než se vrátím! :D

//V tom případě bych v naší malé skupince udělala násladující: Amelis, Kishan, Arcanus :) S tím, že se od vás někdy v průběhu zítřka odpojím, protože pak jedu pryč :D