Příspěvky uživatele

Šel jsem za Mithem a Amelis a ani nedutal. Béžová vlčice našemu nejnovějšímu členovi hrdě ukazovala les. Občas jsem se musel tiše zasmát jejím poznámkám. Po celou dobu cesty jsem nic neříkal. Jen občas jsem opustil skupinu a trochu si odskočil někde napravit značkování území.
Když jsem se znovu připojil k těm dvěma, kteří pravděpodobně ani nezaregistrovali, že jsem na chvíli zmizel, o něčem si povídali. Maličko jsem se pousmál a trochu sklopil hlavu. Byl jsem rád, že si Mith našel někoho, s kým si může pořádně povídat, a také jsem je nechtěl rušit nebo nestydatě odposlouchávat jejich hovor. Vážně, ale vážně by mě zajímalo, jak je na tom Elisa… projelo mi hlavou a vážně, vážně jsem začínal mít starost. Říkal jsem si, že jsem možná neměl Mithovi slibovat, že s ním půjdu po celou cestu, protože teď bych se nejraději rozeběhl na druhou stranu hvozdu a nešel Elisu a majitele toho neznámého pachu.
Chvíli jsem kráčel zamyšleně, a v momentě, kdy jsem znovu zvedl svoji hlavu, jsem najednou šel sám. Co to, sakra…? Zamračil jsem se. Kam se všichni poděli? Nastražil jsem uši, zavětřil a rozeběhl se je hledat. Obratně jsem se vyhýbal výmolům a po několika minutách jsem narazil na béžový kožíšek, Amelis. „Kam jste zmizeli?“ zeptal jsem se. Pak jsem se rozhlédl pořádně. „A kde je vůbec Mith?“

//Omlouvám se za tu "závratnou délku", ale jsem invalida na pravou ruku a psát pouze levou, je fakt síla :D

//Tak jsem nic nevysockovala, ale už jsem doma, zítra odepíšu ;D

„Tak jako tak doufám, že od nás nebudeš mít důvod, proč utíkat,“ pousmál jsem se a zvednul hlavu k obloze. Přes husté koruny starých stromů, jež nás tu chránily, jsem uviděl tmavou oblohu. Musela být hluboká noc, ale měsíc jsem bohužel nezahlédl. Ovšem malá část jeho světla nám svítila na cestu. Sklonil jsem hlavu a začal svoji pozornost opět věnovat Mithovi a Amelis, kteří mezitím řešili své přezdívky. Pak mi Amelis pověděla, co všechno mezitím stihla. „Wow a já jsem celou dobu jen prochrněl,“ zasmál jsem se. „Ale jak vidím, snad se tu nic vážného nestalo, takže je to v pořádku.“ Vtom jsem si vzpomněl na Elisu a ten druhý cizí pach, který jsem předtím cítil. Sakra, sakra, sakra, je všechno okay? Svraštil jsem „obočí“ a na čele se mi vytvořila drobná vráska. Musel jsem si přiznat, že o ni mám starost. Přemýšlel jsem, že bych zvedl zadek a běžel si to ověřit, ale nakonec mě zabrzdila jedna Mithova věta. Podíval jsem se mu do očí a nedokázal jít. Prosil mě, abych zůstal. „Neboj, půjdu s vámi,“ mrkl jsem na něj a v hlavě si snažil odůvodnit svoji slabost pro zrovna jeho. Tak si to už konečně přiznej, blbče, je to proto, že ti připomíná tebe samotného… Zavrtěl jsem hlavou a snažil se zahnat otravné myšlenky, ačkoli jsem nemohl popřít, že na ni něco pravdy určitě bylo.
Trochu jsem se zasmál, když Amelis prohlásila: rozkaz kapitáne, a s o dost lepší náladou se pomalu rozešel pryč od hranic. Líbilo se mi, jak hrdě teďka mladá vlčice vypadala. Heh, to je jak já, když jsem doma poprvé utekl bez doprovodu k moři, ušklíbl jsem se vesele. Pootočil jsem se a počkal na Amelis. „Tak jo, dámo, je to na tobě, veď nás,“ mrknul jsem na ní. Nedával jsem jí žádné další instrukce, prostě jsem byl připraven ji jen bezhlavě následovat. Čas od času jsem se otřel o nějaký strom nebo označkoval křoví. Hmm… možná bychom tím mohli někoho zaúkolovat, ale nevím, jak by se na to tvářila Elisa, to ona byla vždycky ochranář, napadlo mě a také díky této myšlenky jsem se znovu ujistil, že bychom takovéhle věci měli řešit výhradně společně. Srovnal jsem krok společně s Mithem. „Tak co, řekni nám o sobě něco,“ vyzval jsem ho. „Máš třeba nějaké sourozence nebo jsi jedináček?“ zeptal jsem se zvědavě. Uh, vsadím se, že jedináček není, to je u vlků dost neobvyklé. No jo, já musím být vždycky něco extra, ušklíbl jsem se, protože tohle bylo myšleno jak v dobrém, tak v tom špatném slova smyslu.

//Dneska odjíždím pryč do největšího zapadákova ČR, ale snad někde u sousedů na obrubáku vysockuju wifinu a podaří se mi odepsat :D

Mith zopakoval své dvě možnosti poněkud kratším způsobem, než jsem mu je vyložil já. Nejdříve z něj nevypadla moc kladná odpověď, ale já věděl, že i přesto o tom přemýšlí. A možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem zůstal prostě mlčet a nezačal ho vyhánět z území. V duchu jsem následoval jeho myšlenky a čekal na závěr. Když mi hlavou prolétlo: Jdu do toho, na tváři se mi pomalu rozlil široký úsměv. „Já věděl, že nakonec podlehneš,“ zamumlal jsem si pro sebe.
Mith začal svoji dlouhou řeč, ve které se mi v postatě snažil říct, že si myslí, že je k ničemu, ale že by to rád zkusil. Pomalu jsem pokýval hlavou. „No, vlčata zatím ve smečce žádná nemáme, takže tě asi zklamu,“ ušklíbl jsem se. „I když nemůžu popřít, že někteří se občas taky chováme jako vlčata, včetně mě,“ zasmál jsem se. Pak jsem ale trochu zvážněl. „Dobrá, ale je ti jasné, že smečka bude tvou rodinou a od rodiny nikdy úplně neutečeš? Pokud tohle opravdu chceš, pak vítej mezi námi v Asgaarské smečce. Doufám, že se ti tu bude líbit,“ pousmál jsem se na něj a povzbudivě mu tlapkou lehce šťouchl do boku. Snad se na mě Elisa nebude zlobit, když přijmu nového člena bez jejího vědomí, pomyslel jsem si. Nakonec jsem se uklidnil tím, že díky mému jistě neuvěřitelně roztomilému kukuči to určitě projde. Anebo taky ne, ale ta první varianta zněla rozhodně lépe. „Jsme teprve čerstvá smečka, takže ještě všechno není tak, jak by mělo být. Ačkoliv značení už by mělo být konečně hotové. Hmm... i tak bych to měl minimálně ještě jednou celé obejít,“ oznamoval jsem Mithovi a vlastně i tak trochu přemýšlel nahlas.
Vtom se mezi námi objevila malá Amelis. Prostě jsem se přívlastku malá nemohl zbavit. Asi ji vždycky budu považovat za to roztomilé učenlivé prtě, jakým byla. „Ahoj, Amelis,“ kývl jsem na ní a věnoval ji jeden z vřelých úsměvů. „Tak co jsi dělala?“ Potom jsem se obrátil zpátky na Mitha. Uvědomil jsem si, že oni dva se ještě neznali. „Tohle je Mith, náš nejnovější člen smečky,“ představil jsem tmavě hnědého vlka s bílou tlapkou. „Jo a Mithí, kdybys náhodou potkal Elisu a ona tě chtěla zakousnout, řekni jí, že já o všem vím, jo?“ Spiklenecky jsem na něj mrknul a olízl si srst na tlapce.
Mám nápad! zaradoval jsem se v duchu. „Mám pro tebe první úkol, Amelis,“ střelil jsem pohledem k béžové vlčici, co seděla kousíček ode mě na zemi, „provedeš tady Mitha po našem lese a ukážeš mu ty nejdůležitější místa a taky hlavně ta, o kterých zatím sami víme, že,“ ušklíbl jsem se. „Já půjdu s vámi a ještě trochu zkontroluju značení.“ Měl jsem radost, že jsem vymyslel svůj první ne úplně nesmyslný úkol.

//Vážně, vážně jsem se snažila... už jsem v půlce... ale znáš mě :D zítra, I promise ;)

Mith vykvíkl a vyděšeně se choulil na zemi. Viděl jsem jeho křečovitě zavřené oči a nevěděl, co mám dělat. A tak jsem tak zůstal jen zmateně stát. Po chvilce se tmavě hnědý vlk odvážil otevřít jedno oko. „Uh, ahoj?“ odtušil jsem. Nějak mě nenapadalo, co říct. Rozhodně jsem nečekal, že by sem mohl přijít někdo jako on. Někdo tak introvertní a ustrašený. Tady by se jeden musel bát, jestli si nějak neublíží, když mu začne vyhrožovat. A ty jeho nevinné vykulené oči, někomu takovému bych nedokázal ublížit. Možná i to byl jeden z důvodů, proč mě ani na chvíli nenapadlo vrátit se do bojového postoje a zostra na něj začít chrlit věci o tom, že narušil území smečky.
Trvalo ještě pár zamrkání, než se Mith vzpamatoval a vylezlo z něj moje jméno takovým trochu zvláštním tónem. Začal něco blekotat o říčních příšerách a pozorovacích objektech. Moc jsem mu nerozuměl. Ani ne tak slovům, jako spíš jejich významu. Vážně jsem se na něj podíval a zhluboka se nadechl. „No,“ vypadlo ze mě po hodné chvíli, „asi bych ti měl říct, že se nacházíš na území Asgaarské smečky. Bez povolení jsi porušil zdejší hranice, a proto se musím zeptat, co tu děláš. Jsou dvě možnosti: první – jen procházíš, a v tom případě je tvou povinností nyní opustit les, a druhá – chceš se přidat do smečky, a v tomhle případě potřebuješ mluvit s minimálně jednou alfou, což jsem já, takže to splňuješ.“ Udělal jsem krok k němu. „Já vím, že na tebe asi chrlím moc informací najednou, obzvlášť po tom tvém zážitku s jakousi říční příšerou, ale potřeboval bych, aby ses vyjádřil.“ Rozhodl jsem se přejít k věcem na rovinu. „Musím všem měřit stejným metrem, takže pokud se chceš přidat do smečky, řekni mi nějaký důvod, jinak tě žádám, abys opustil les,“ lehce jsem kývnul hlavou, abych potvrdil svá slova. Tak a je to, prolétlo mi hlavou. Ani bych nevěřil, kolik mi dá úsilí v téhle chvíli formulovat věty tak, aby dávaly aspoň trochu smysl. Podíval jsem se na Mitha a čekal, co řekne.

// Umírá nad klávesnicí a... však už ty kecy o tom, jak to zase nemusí dávat smysl, znáš ;)

Amelis se mnou souhlasila a pomalu se vydala do hloubi lesa. Vyrazil jsem za ní. Abych pravdu řekl, tento les pro mě nebyl tak úplně neznámý, ale zase ne tak úplně známý. Věděl jsem zde o pár dobrých místech, ale rozhodně ne o všech. Hvozd byl záhadný a starý, neustále jste si museli mít na pozoru, abyste nezahučeli do nějaké jámy. A i přesto všechno se mi líbil.
Cestou jsem se čas od času otřel o nějaký strom, křoví nebo spadlou kládu. Snažil jsem se roznést svůj pach na co nejvíc míst, abych dal příchozím najevo, že tady sídlí smečka. Bude ještě nějaký ten čas trvat, než celý tenhle velký les prostoupí vůně smečky, pomyslel jsem si. I přesto bych to chtěl nejraději hned. Přeci jenom, spousta vlků by si vstup za hranice více rozmyslela. Po několika minutách cesty se ke mně donesl celkem čerstvý závan Elisina pachu. Musela tu nedávno projít, uvědomil jsem si. Takže nebude daleko. Zajímalo by mě, co asi dělá. Nikdo z nováčků s ní nešel. Nejspíš se jí bojí. Doufám, že se to brzo spraví, jinak to tu nikdy nezíská tu správnou přátelskou atmosféru, přemýšlel jsem. Neměl jsem tušení, že zatímco se tu já ztrácím ve svých myšlenkách, Elisa se věnuje svým povinnostem naplno a přijímá nového člena. Kdybych to věděl, nejspíš bych si tu jen tak poklidně neběhal. Jenže já to nevěděl. Nějak se stalo, že jsem ho prostě necítil. Možná to bylo tím vedrem, v něm se jednomu soustředěnost neudržuje zrovna lehce. Povzdechl jsem si nad tím, jak splavený a roztěkaný jsem. Potřeboval bych se umýt, napadlo mě. No jo, ale není tu voda a Midiam je z tohoto kraje lesa příliš daleko. Arcanusi, ty idiote, mysli trochu, vždyť umíš ovládat vodu! Přivřel jsem oči, vysušil pár rostlinek a díky tomu získal trochu vody na osvěžení. Nechal jsem ji dopadnout na svou srst a úlevně zasténal. Kromě maskování v noci je tenhle černý kožich naprd, postěžoval jsem si sám sobě, po očku zkontroloval Amelis, jestli se nekouká, a zopakoval celý proces získávání vody ještě jednou. Kdyby si tohohle krémová vlčice všimla, nejspíš by se netvářila tak spokojeně jako doteď. Vlci s vrozenou magií země byli na ty svoje rostlinky někdy až příliš hákliví.
Ze všech mých podivných úvah a nekalých činů mě Amelis vytrhla ve chvíli, kdy se zeptala, proč jsme si vybrali zrovna tenhle les. Trochu jsem přidal a dál pokračoval v cestě po jejím boku, abych nemusel mluvit příliš nahlas. „A víš, že ti ani moc nevím?“ přiznal jsem a dlouze se jí podíval do očí. „Řídil jsem se podle svých pocitů. Cítil jsem se tu dobře. Navíc mám na tenhle les spoustu dobrých vzpomínek a tak prostě… Poslouchala jsi někdy melodii lesa?“ Po téhle otázce jsem nejspíš musel vypadat jako totální blázen, ale mě to nevadilo. „Připadá mi, že jsme do tohohle lesa patřili dávno před tím, než jsme se s Elisou rozhodli založit smečku.“ Široce jsem se usmál nad nedávnou vzpomínkou, kdy Elisa přišla s nápadem na smečku. Nejdřív mi to připadalo neuvěřitelné, ale nakonec jsem se nechal strhnout nadšením. A dobře jsem udělal. Zbývá ještě hodně práce, ale vyplatilo se.
Chvíli jsme kráčeli mlčky, než jsem se rozhodl, že se od mladé vlčice trochu odpojím. „Půjdu se podívat na jih,“ sdělil jsem jí. „A možná se i trochu prospím. Jsem na nohách už několik dní a nejspíš se to na mě začíná projevovat. A v kombinaci s tím horkem… nedokážu se soustředit. Kdyby se cokoli stalo, budu někde v okolí. Neboj se mě zavolat nebo pro mě přijít. Proto tu jsem, abych vás chránil a řešil problémy.“ Věnoval jsem vlčici široký úsměv a s lehkým kývnutím hlavy se od ní odpojil.
Hned, jak se mi ztratila z očí, jsem se složil na zem. Unaveně jsem přelezl pod nejbližší skalní převis, který se v okolí nacházel, abych byl aspoň trochu chráněný před okolním světem. Jeden nikdy neví, co všechno se může přihodit. A navíc, po takhle teplých dnech nejsou prudké bouřky žádnou raritou. Sakra, kolik nocí jsem vlastně vynechal spánek? uvědomil jsem si. Rozhodl jsem se, že to radši počítat nebudu, protože jsem mezitím stihl procestovat půlku Gallirei a ještě založit smečku. Až se rozložíš na hromádku kostí za živa, ani divit se nebudeš moct. Už nejsi vlče, které je plné energie. Jo, a teď zním jak stará bába, zasmál jsem se sám sobě a položil hlavu na tlapky. Pomalu se mi začaly klížit oči, ale v tu chvíli jsem si ještě na něco vzpomněl. Měl bych to dát vědět Elise, ne musím jí to dát vědět. S námahou jsem se zvedl na všechny čtyři. Bylo mi jasné, že na to, abych se rozeběhl do lesa a naháněl ji po všech čertech, nemám sílu. Musel jsem vymyslet něco jiného. Nejspíš mi nezbylo nic jiného než zase spoléhat na svoji vrozenou magii v kombinaci s příkazem. Vyhnal jsem z hlavy všechny dotěrné zbytečné myšlenky a našel Elisino vědomí. Překvapilo mě, že to šlo tak snadno, když se v lese momentálně nacházelo tolik vlků. Soustředěně jsem přivřel oči a vštěpil ji do hlavy několik vět. Potřebuju si trochu odpočinout. Omlouvám se, že to všechno nechávám jen na tobě. Kdyby se cokoli stalo, vzbuď mě. Jsem několik minut cesty na západ od té mýtiny. Opatruj se, Eliso. Snažil jsem se, aby myšlenky moc nepůsobily jako její vlastní a pro jistotu na konec dodal ještě oslovení. Doufal jsem, že jí dojde, čí je tohle práce. Hned na to jsem si vyčerpaně lehl zpátky na zem. Přehodil jsem si ocas přes zadní tlapky a pořádně se schoulil do klubíčka. Čumák jsem si schoval pod pravou přední tlapku a zavřel oči. Spokojeně jsem poslouchal tichý šum lesa, mého nynějšího domova. Postupně jsem upadl do neklidného bezesného spánku.

// Tak já se s vámi loučím! Nesežerte se tu, než se vrátím! :D

//V tom případě bych v naší malé skupince udělala násladující: Amelis, Kishan, Arcanus :) S tím, že se od vás někdy v průběhu zítřka odpojím, protože pak jedu pryč :D