Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naxther padl zpátky na zadek a přišlo mi, že celkem dotčeně prohlásil, abych nedělal chytrého. „Neboj, nebudu, já totiž chytrý jsem,“ ušklíbl jsem se na něj vesele. Jo, chytrý jak pantofle, podotklo moje podvědomí jízlivě. I přesto se mi na tváři vykouzlil upřímný úsměv. Usmál jsme se také na Laura, která se do celé konverzace radši nezapojovala a otočil jsme se na Kishana, co se zcela fascinovaně ptal Naxe, jakouže je tak pruhovaný. Druhý vlk mu to celkem nudně vysvětlil. Podíval jsem se na Naxe, který se tak trochu snažil urazit moji krásnou srst a poslal mu myšlenku: No tak, měl jsi mu to vysvětlit nějak originálněji. Třeba že si tě spletli se zebrou, měl by radost. Mrkl jsem na něj a pak se trochu omluvně usmál na Lauru. Přeci jenom, pro ni bezdůvodně mrkat na jejího partnera asi nebylo zrovna to nejlepší, co bych měl dělat.
Natáhl jsem tlapky před sebe a olíznutím si na nich upravil srst. Při tom jsem si uvědomil, že jsem v zápalu toho všeho zapomněl na našeho pacienta. Celkem vážně jsme se podíval na Naxe a zeptal se, jestli nemá žízeň. „I kdyby něco dalšího, řekni si. I ty, Lauro,“ nabídl jsem jim oběma. Dneska jsem byl v nějaké ochotné náladě. Tak nějak jsem měl chuť se usmívat, prostě jen tak, i když nebylo nic vtipného. Možná už začínám bláznit z toho hladu, napadlo mě a jako na potvoru, přesně jako by mi to snad sám Vlčíšek chtěl potvrdit, mi hlasitě zakručelo v žaludku. Okamžitě jsem sklopil hlavu a cítil se trochu trapně. „Omlouvám se,“ řekl jsem tiše. Vážně bychom měli jít na ten lov, pomyslel jsem si. Nejlépe celá smečka, abychom mohli lovit vysokou. Musím se postarat, aby bylo maso pro všechny. Nejlépe i pro Naxthera a Lauru, protože Nax lovit nemůže a jeden vlk sám nic pořádného ulovit nedokáže. Vrhnul jsem pohled na Kishana a pak do něj dloubnul packou. „Hej Kishi,“ rozhodl jsem se mu říkat takhle, prostě protože se mi to líbilo, „co bys říkal na takový první pořádný smečkový lov?“ navrhnul jsem mu zvesela.

Ani jsem se nenadál a v tu chvíli se kolem mě proletěla hnědá šmouha. Letěla ještě kousek a měla vyplazený jazyk, ale nakonec dopadla na zem a ozvalo se zakňučení. Překvapeně jsem sebou trhl, zamrkal a chvíli mi trval, než jsem strávil, že mi právě kolem hlavy proletěl vlk. Hnědá šmouha, tedy vlk, se zvedla a já v tu chvíli poznal Kishana. Ten mě nadšeně pozdravil a hned začal loudit, jestli se může taky najít. Přitom se hladově díval na Naxe, div mu sliny z tlamy netekly. „Eh, ahoj,“ vyrazil jsem ze sebe nanejvýš zmateně.
Vtom se probral Nax a v myšlenkách mě zpražil za to, že už rozdávám jeho kusy těla hladové smečce. Co já? Já jsem v tom nevinně! bránil jsem se v odpovědi. Mezitím Elisa utišila Kishana a nakonec prohlásila, že Laura s Naxem jsou hosté naší smečky pod mými ochrannými křídli, dokud nebudou schopni opustit území. Dlouze jsem se Elise zadíval do očí a vštěpil jí do mysli tiché vděčné děkuji. Otočil jsem se zpátky na Laura a Naxe a oběma odpověděl letmým kývnutím na jejich poděkování. Pak můj pohled padl zpátky na Kishana. Ale jak tak o tom přemýšlím, že bychom měli jít lovit. Spíš musíme a to co nejdříve! Netušil jsem, že se stejnou chvíli se tahle stejná myšlenky objevila i v Elisině hlavě.
O několik vteřin později jsem si všiml, že Naxther stojí. Věnoval jsem mu nesouhlasný pohled a nesmouvavě mu přikázal, aby si sednul. Bože, vážně je to až takovej idiot, že hned po tom, co se probere, bude chtít běhat po lese? pomyslel jsem si otráveně a rychle zkontroloval jeho čerstvě ošetřené zranění, jestli se znovu neotevřelo. Naštěstí se jizva zatám neroztrhla. Maličko jsem se pousmál a sklopil hlavu. Až teď jsem si dokázal plně uvědomit, jak moc náročné je vést smečku. O to víc vzrostl můj respekt k Nerssie, protože já jsem si nedokázal představit zvládat tohle všechno sám, bez Elisy. To bych se vážně musel nejdřív rozdvojit.
Jak jsem tak přemýšlel o bývalém Klímu, donesl se ke mně velmi známý pach. Patřil totiž mé bývalé alfě. S-Savior? Nejistě jsem zavětřil ještě jednou. A opravdu, byl to on. Můj ocas začal nekontrolovatelně lítat ze strany na stranu. Měl jsem takovou radost z příchodu starého známého, že jsem překonával nutkání se tam rozeběhnout. Ale když jsem se podíval na Kishana, věděl jsem, že nemůžu. Totohle vlka je potřeba hlídat, jinak Naxe vážně posvačí, pomyslel jsem si vesele.

Těsně, než Nax omdlel, se kolem nás prohnala Laura a aspoň trochu zbrzdila jeho pád na zem. Pak se ke mně upnula nejistý pohled a tiše vyslovila moje jméno. Lehce jsem přikývl, abych jí dal najevo, že se trefila. Elisa znuděně protočila, že naděláme takového povyku kvůli jedné malé rance. „Možná to takhle nevypadá tak špatně, ale hodně to krvácí. A ten běh přes celý les tomu taky moc nepomohl. Ani si netroufám odkadovat, kolik krve musel ztratit, takže si nemyslím, že by se takovéhle zranění mělo brát na lehkou váhu,“ pronesl jsem na obranu dvou vlků, kteří v tuto chvíli byli oba na zemi. Laura začala Naxe bránit s tím, že ji ať klidně roztrháme. Elisa protočila oči a přešla k Naxtherovi. Odstrčila Lauru a zadívala se na zranění. Chvilku jsem na ní zíral, než mi při jejích slovech došlo, co hodlá dělat. Pomalu jsem se přesunul k zadním tlapám spícího Naxe a lehce je přišlápl, aby sebou při akci nemohl nijak škubnout. Elisa vydala pokyn, aby se tmavý vlk ani nehnul, a já ho jen přikultoval pevněji. Ne že by vypadal, že by sebou chtěl cukat. I když kdyby nabyl vědomí, ani bych se mu nedivil. Já bych se asi taky vyděsil, kdyby nade mnou stála cizí vlčice a škvařila mi kůži.
Elisa se po několika minutách odtáhla a její tvář opustil soustředěný výraz. Prohlásila, že je hotovo a odkráčela zase zpátky na původní místo. „Děkuju,“ kývl jsem vděčně a pousmál se na ni. Pustil jsem Naxovi tlapy a podíval se na Lauru. „Bude v pohodě,“ řekl jsem tím nejvíce uklidňujícím tónem, který jsem dokázal udržet. Sklonil jsem hlavou a chystal se čarovat, ale Elisa mě přerušila její další větou. Otočil jsem se na ni s dlouhým pohledem a prosíkem vepsaným v očích. „Vím, že narušili území smečky, ale jsou to moji přátelé a v Naxther v takovémhle stanu rozhodně nemůže nikam jít. Nechme je tu minimálně do příštího svítání, ano? Vezmu si to na starost a pohlídám si, aby to nijak nenarušovalo chod smečky,“ řekl jsem tiše. „Prosím,“ dodal jsem po chvíli.
Pak jsem se otočil zpátky k Naxtherově ležícímu tělu a zamyslel se. Snažil jsem se vzpomenout na přesný název té rostliny, která by tomu teď pomohla, ale nedařilo se mi to. Nakonec jsem se rozhodl, že jméno není důležité, když vím přesně, jak to vypadalo a fungovalo. Sakra, ten alzheimer je ale hrozné věc, pomyslel jsem si mrzutě. Podíval jsem se na Lauru a ve zkratce jí vyložil, co se chystám dělat, aby se nebála. „Existuje jedna rostlina, ale možná o ní víš, když máš magii země, která se používá k léčení takových ran, jako má právě Naxther. Myslím, že by to mohlo zhojit i ty nepěkné jizvy, co by mu po seškvaření jistě zůstaly.“ Lehce jsem se pousmál a přivřel oči. O několik sekund později se přede mnou objevila ona již dříve zmiňovaná rostlina. Opatrně jsem ji utrhl, ale nechal ji ležet na zemi. Přiložil jsem na ní tlapku a pokusil se trochu rozmělnit její stonek, abych dostal potřebnou dužinu. Pak jsem ji opatrně nabral a rozmazal po čerstvé seškvařenině. Doufal jsem, že ještě nebude při vědomí, protože tohle by byl lehce šťiplavý zážitek. Otřel jsem si špinavou tlapu do trávy a zadíval se na Naxe. Bylo mi jasné, že za chvíli budu muset ještě minimálně jednou použít magii vody.

//*odpadává totálně mrtvá* Tak přeci jen asi budeme mít mrtvolku v tůňce o.o :D

//Vlci, potřebovala bych od vás, kdo jste se ještě nevyjádřili, aby jste dali vědět o tom lovu. Zatím počítám s Amelis, Kishanem, Mith se pokusí, a Arc vás samozřejmě doprovodí :D Elisa ještě neví, jistě jestli se zúčastní :) Pokud nám to takhle vyjde, myslím, že 3 vlci + Arcanus, by stačilo, ale samozřejmě bychom uvítali i zbytek smečky^^

Naxther ignoroval moji dost důležitou otázku a místo toho ze sebe vyhrkl čísi jméno. Předpokládal jsem, že je to jméno té vlčice, kterou jsem cítil. A taky přesně té, se kterou je Elisa. Odpočívej v pokoji, prolétlo mi hlavou a tiše jsem se zasmál. S Elisou se opravdu nevyplácelo dostávat se do křížku. Chtěl jsem se vrátit k rozdělané práci, ale než jsem se vzpamatoval, Naxther se vyškrábal na tlapy a rozeběhl se na místo, odkud se nesly oba pachy. „Hej, počkej, ještě to není! Zastav se!“ řval jsem za ním, ale on se ani neohlídl. Paličák jeden, pomyslel jsem si otráveně a rozeběhl se za ním. Díky tomu, že mé tělo bylo zcela zdravé, jsem ho doběhl během chvíle. Slyšel jsem Naxovy myšlenky a došlo mi, že ta Laura pro něj musela být asi hodně důležitá.
Po několika minutách, jsme doběhli ke dvěma vlčicím. Jedna, zelenooká, se vyděšeně choulila a s respektem vzhlížela ke druhé, šedivé. Elisa seděla na zemi a propalovala Lauru nehezkým pohledem. Postavil jsem se po jejím boku a pohlédl na Naxe, který se opřel o nejbližší strom. Zasýpal jméno druhé vlčice a z rány se mu vyřinula další várka krve. Zamračil jsem se. Vážně musíme něco udělat a to rychle, takhle vykrvácí. Otočil jsem se na Elisu a věnoval jí dlouhý pohled. „Já vím, že narušili území, ale musíme mu pomoct, jinak umře,“ řekl jsem tiše. „Stačí jen nějak zastavit krvácení a chvíli ho nechat nabírat síly, pak je oba můžeme vyhodit za hranice… Přece nechceme v té stojaté tůni ukývat mrtvolu…“ Znovu jsem se jí zadíval do očí a čekal na její ortel. Slyšel jsem Naxův přerušovaný hlas, který říkal, že nechtějí problémy. Pak jen tupý zvuk. Když jsem se otočil, spatřil jsem tmavého vlka bezvládně ležícího na zemi. Vykulil jsem oči a snažil se nepanikařit. „Ježišikriste, Naxi, vstávej!“

„Nic hrozného,“ zopakoval jsem nevěřícně, „jasně.“ Zavrtěl jsem hlavou a pak jí lehce naklonil na stranu. Nax řekl, že si nemyslí, že by to byla zrovna Elisa. Oddechl jsem si. Aspoň něco. „No, tak to asi ne. Ještě jsem neviděl, že by začala hořet, i když… co já vím,“ trochu jsem se zasmál. Až mě překvapilo, o kolik to odlehčilo situaci.
Začali jsme se bavit o smečce. Nax mi pogratuloval a usmál se. Oplatil jsem mu drobný úsměv, a pak si četl jeho myšlenky. „Nemyslím si, že by tě někdo zakousl. Snad nikdo není takovej ubožák, aby napadl takhle zraněného vlka. A už vůbec ne, když tu budu s tebou. I když jako je pravda, že se teď asi chovám trošku nezodpovědně. Jsi na území smečky a já bych tě měl vyhodit, pokud se nechceš přidat, na což moc nevypadáš. Tipoval bych to, že to sem bylo nejblíž od místa, kde tě ta koule hořících chlupů zřídila,“ ušklíbl jsem se. Utrhl jsem list, který jsem si vytvořil a s pomocí vlhkosti vzduchu a magie vody ho namočil a chystal se ho opatrně přiložit na jednu Naxovu ránu. Ten se začal zdráhat a ohánět se tím, že nepotřebuje pomoc a že půjde najít Midiam. „Fíš, jak je to odfuď daleko?“ zahučel jsem přes list v tlamě, kterého bych se už moc rád zbavil. K tomu mi napomohlo, že si Nax konečně sedl na zem, i když to odůvodnil, že jen bude nabírat sílu na další cestu. Spolkl jsem trochu ironické jasně a využil jeho nynější pozice, abych mu tam konečně přiložil ten list.
Vtom jsem uslyšel tlumené vytí. Poznal jsem Elisin hlas. Nevěděl jsem, co se děje, ale když ke mně dovál Elisin a ještě jeden neznámý pach, došlo mi to. Snažila se mi naznačit, že má vše pod kontrolou. Otočil jsme se zpátky na Naxthera a chystal se pokračovat v léčení. „Máš na něco alergii?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Naxther se ke mně, pravděpodobně s námahou, natočil a pověděl mi, že tohle jsou následky menší bitky. „Menší bitka, jo?“ povytáhl jsem „obočí“. „Tohle vypadá spíš na větší bitku. Viděl jsi támhletu louži krve?“ Tlapkou jsem ukázal směrem, odkud jsem předtím přišel. Zkoumavě jsem si prohlížel jeho rády a mračil se při tom. Nejvíc mě zaujala jeho ožehnutá srst. „Neříkej mi, žes potkal Elisu,“ zhrozil jsem se. Sakra, co když jo? Úzkostlivě jsem se druhému vlkovi zadíval do očí a modlil se, aby řekl, že to nebyla ona. Až po chvíli mi došlo, že to bych z něj musel cítit její pach. I když… je tu možnost, že by ho pach krve přebil.
Nax mě upozornil, ať dávám bacha, protože tu je smečka. Chvilku mi trvalo, než jsem to strávil. „No, víš…“ zarazil jsem se. Jak mu tohle mám říct? „Já tak trochu vím, že tady je smečka. Já jsem totiž její alfa,“ zazubil jsem se a znovu se cítil drsně. Hned na to, se mě zeptal, jestli tu nevím, o nějaké vodě. Soucitně jsem se na něj podíval. „Tak to jsi ve špatném lese, kamaráde. Tady je to suché, jako kdyby tu sto let nepršelo. Jen v údolí je jedno jezírko, ale to bych ti nedoporučoval, vypadá to spíš jako takový malý močál,“ ušklíbl jsem se. „Nejblíž je tu asi Midiam, ale i tak je to dost daleko, obzvlášť s přihlédnutím k tvému stavu.“ Obešel jsem ho a ještě jednou zhodnotil škody. „Sedni si, ještě vykrvácíš, když tu budeš takhle pochodovat.“ Soustředěně jsem se zamračil a snažil si vzpomenout, co dělat při tržné ráně. Táta mi to vždycky říkal. Jako první jsem se rozhodl přivolat trochu vody. Vyhloubil jsem před Naxtherem menší jamku a do ní napustil trochu vody z okolních rostlinek. Promiň lese, prolétlo mi hlavou. „Tohohle se napij a pak vytvořím něco, čím ošetříme tu ránu,“ říkal jsem mu pokyny. Nechal jsem před sebou vyrůst velký list něčeho, co připomínalo lopus a tlamou ho utrhl. Tak a doktor Árčí jde na věc!

Před spácháním nějaké blbosti mě uchránil vítr, co ke mně přivál pach, který určitě nepatřil nikomu z naší smečky. I tak jsem si byl víc než jistý, že ten pach znám. O co víc, povědomý pach se mísil s pachem čerstvé krve. Krátce jsem se podíval na Amelis a Mitha. Věděl jsem, že jsem slíbil, že jim tu budu dělat anděla strážného, ale to, co jsem před chvílí zjistil, mě dost znervózňovalo. Povinnosti, Arcu, povinnosti, připomněl jsem si sám sobě. Znovu jsem k nim střelil pohledem a rozhodl se. „Dávejte tady pozor, já si potřebu odskočit,“ pověděl jsem celkem hlasitě směrem k nim. Pak mi došlo, že to zní spíš, jako kdybych potřeboval na malou. Možná i velkou. „Odskočit… na hranice, jo, nechte to na mě!“ prohlásil jsem důležitě a radši pádil pryč, než se mi podaří říct ještě něco nesmyslného, či v lepším případě idiotského.
Rozeběhl jsem se po čichu kamsi do severovýchodního cípu lesa. Kvůli náročnému terénu mi cesta trvala o něco déle, než jsem předpokládal. Teprve po zhruba deseti minutách jsem dorazil na místo, kde byl pach nejsilnější. Zarazil jsem se ve chvíli, kdy jsem na zemi spatřil louži krve. Co to, sakra…? Zavrtěl jsem hlavou, jestli nemám halucinace, ale louže tam zůstala. Jasně, cítil jsem pach krve už předtím, ale nepočítal jsem s tím, že jí bude dostatek na krvavé lázně. Když jsem se podíval pořádně, všiml jsem si, že od louže vede přerušovaná rudá cestička. Vydal jsem se po jejích stopách.
Neušel jsem ani padesát metrů a uviděl jsem před sebou tmavý kožíšek belhajícího se vlka. „Hej!“ zařval jsem na něj a doběhl ho. Když jsem si ho prohlédl pořádně, zjistil jsem, že ho opravdu znám. „Naxi…?“ dostal jsem ze sebe po chvíli tupého zíraní. Na nějaké ohánění se tím, že je tu smečka, jsem v tuhle chvíli ani nepomyslel. „Ježiši, co se ti stalo?!“

Heh, okay, okay, beru zpět... Ten lov má být samozřejmě v srpnu :D Dík Lis ;)

//Na vědomost se dává, že Jéžíšek přihodil další příspěvek na naši smečkovou nástěnku, hehe! :D Chci vás všechny poprosit, abyste se mrkli a zanechali nějaký ten ohlas ;) I když je tam jedna maličkatá změna a to, že úkryt už se přesunul do procesu schvalování, takže s protesty už asi máte smůlu :P :D

Když jsem Amelis konečně našel, podívala se na mě a s širokým úsměvem mi předhodila možnost, že si Mith možná jen hraje na schovku. „No, eh, nepřišel mi jako někdo, kdo by si rád hrál na schovávanou uprostřed lesa, kde jeden nikdy neví, odkud na něj vyskočí Elisa, ale tak co já vím,“ usmál jsem se a snažil se tak zakrýt lehké starosti. Co když se fakt ztratil a mezitím ho Elisa někde zakousne, protože nebude vědět, že jsem ho přijal a Mithovi samotnému věřit nebude? Zahnal jsem tu myšlenku někam do zákoutí své mysli a snažil se důvěřovat tomu, že Elisa dokáže udržet svůj kousací reflex, když z Mitha ucítí drobný závan mého pachu.
Než jsem se nadál, Amelis se vydala tmavě hnědého vlka přejmenovaného na Tlapku hledat. Povzdechl jsem si, zamrmlal si pro sebe něco o tom, že je rychlejší než vítr a rozeběhl se za ní. Po cestě jsem si vzpomněl, jak se mě béžová vlčice předtím ptala, jestli by s námi mohli žít i její sourozenci. „V té věci s tvými sourozenci nevidím nejmenší problém, ovšem jenom pokud oni sami budou chtít,“ mrkl jsem na ni za běhu. Jak jsem tak to tom všem přemýšlel, vzpomněl jsem si na Meadow. Sakra, tak strašně moc by mě zajímalo, co by na tohle všechno říkala. Jak by se asi tvářila na to, že jsme pan alfa? Vesele jsem se pro sebe ušklíbl a snažil si v hlavě představit co nejpřesvědčivější výraz Mei, který by asi tak mohla udělat. Tomu, co sem nakonec utvořil, jsem se musel zasmát. Ne, takhle šíleně by se Mea určitě nezatvářila.
V zápalu běhu jsem si téměř ani nevšiml, že se Amelis zastavila. Překvapeně jsem sebou trhl a zabrzdil o několik metrů dál s tím, že se můj čumák zastavil pouze několik milimetrů od obrovského stoletého buku. Uff, to bylo těsný, prolétlo mi hlavou. Pohodil jsem ocasem a otočil se o 180 stupňů. „Amelis?“ zkusil jsem to nejistě, protože jsem béžovou vlčici ztratil ze zorného pole. A přesně ve chvíli, kdy můj hlas utichl, se zpoza hustého keříku vynořil kousek béžového kožichu. Mezerou mezi tím keříkem a jeho o něco méně urostlým kamarádem jsem spařil Mitha, jak si sedl na zadek a rozhodl se na protest nehýbat. Amelis mi věnovala dlouhý pohled a začala se plížit směrem k hnědému. Hned mi bylo jasné, co hodlá udělat. Děsil jsem se reakce ubohého Mitha, ale kvůli jejím radostně rozzářeným hravým očím, jsem mladou vlčici nedokázal zastavit. Stárneš, Arcu, stárneš, projelo mi hlavou. Ještě nedávno bys na něj skočil taky. Zavrtěl jsem hlavou a zatím úspěšně jsem překonával nutkání udělat něco šíleného.

Vlku zdar!
Hlásíme se s druhým nástěnkovým příspěvkem a tentokrát už to nebudou takové ty všeobecné uvítací kecy, ale půjdeme hned k věci.

Nejdřív, než na to zapomeneme, bychom chtěli připomenout smečkový úkryt. Ne všichni se vyjádřili, ale ti, od kterých jsme odpověď dostali, to viděli kladně. Takže věc se má tak, že plánujeme udělat velký úkryt pro celou smečku (pravděpodobně v nějaké jeskyni), pokud se nikdo v nejbližších dnech neprojeví zásadně proti ;)

Další bod, a vlastně ten hlavní, je plánovaný smečkový lov. Kořist by byl muflon, náš asgaarský maskot. Samozřejmě všem účastněným by připadla nějaká menší odměna pravděpodobně v podobě nějakého toho procenta do vybraných vlastností. A teď jádro problému a tím je datum konání. S Elisou jsme optimisti a nevěříme, že by se celý lov stihlo za jeden den, a proto bychom ho dali hned dvoudenní (pro začátek, možná se to i protáhne, známe se). Zatím bychom to viděli na 9. 7. a 10. 7., co říkáte?
A a E

Šel jsem za Mithem a Amelis a ani nedutal. Béžová vlčice našemu nejnovějšímu členovi hrdě ukazovala les. Občas jsem se musel tiše zasmát jejím poznámkám. Po celou dobu cesty jsem nic neříkal. Jen občas jsem opustil skupinu a trochu si odskočil někde napravit značkování území.
Když jsem se znovu připojil k těm dvěma, kteří pravděpodobně ani nezaregistrovali, že jsem na chvíli zmizel, o něčem si povídali. Maličko jsem se pousmál a trochu sklopil hlavu. Byl jsem rád, že si Mith našel někoho, s kým si může pořádně povídat, a také jsem je nechtěl rušit nebo nestydatě odposlouchávat jejich hovor. Vážně, ale vážně by mě zajímalo, jak je na tom Elisa… projelo mi hlavou a vážně, vážně jsem začínal mít starost. Říkal jsem si, že jsem možná neměl Mithovi slibovat, že s ním půjdu po celou cestu, protože teď bych se nejraději rozeběhl na druhou stranu hvozdu a nešel Elisu a majitele toho neznámého pachu.
Chvíli jsem kráčel zamyšleně, a v momentě, kdy jsem znovu zvedl svoji hlavu, jsem najednou šel sám. Co to, sakra…? Zamračil jsem se. Kam se všichni poděli? Nastražil jsem uši, zavětřil a rozeběhl se je hledat. Obratně jsem se vyhýbal výmolům a po několika minutách jsem narazil na béžový kožíšek, Amelis. „Kam jste zmizeli?“ zeptal jsem se. Pak jsem se rozhlédl pořádně. „A kde je vůbec Mith?“

//Omlouvám se za tu "závratnou délku", ale jsem invalida na pravou ruku a psát pouze levou, je fakt síla :D

//Tak jsem nic nevysockovala, ale už jsem doma, zítra odepíšu ;D

„Tak jako tak doufám, že od nás nebudeš mít důvod, proč utíkat,“ pousmál jsem se a zvednul hlavu k obloze. Přes husté koruny starých stromů, jež nás tu chránily, jsem uviděl tmavou oblohu. Musela být hluboká noc, ale měsíc jsem bohužel nezahlédl. Ovšem malá část jeho světla nám svítila na cestu. Sklonil jsem hlavu a začal svoji pozornost opět věnovat Mithovi a Amelis, kteří mezitím řešili své přezdívky. Pak mi Amelis pověděla, co všechno mezitím stihla. „Wow a já jsem celou dobu jen prochrněl,“ zasmál jsem se. „Ale jak vidím, snad se tu nic vážného nestalo, takže je to v pořádku.“ Vtom jsem si vzpomněl na Elisu a ten druhý cizí pach, který jsem předtím cítil. Sakra, sakra, sakra, je všechno okay? Svraštil jsem „obočí“ a na čele se mi vytvořila drobná vráska. Musel jsem si přiznat, že o ni mám starost. Přemýšlel jsem, že bych zvedl zadek a běžel si to ověřit, ale nakonec mě zabrzdila jedna Mithova věta. Podíval jsem se mu do očí a nedokázal jít. Prosil mě, abych zůstal. „Neboj, půjdu s vámi,“ mrkl jsem na něj a v hlavě si snažil odůvodnit svoji slabost pro zrovna jeho. Tak si to už konečně přiznej, blbče, je to proto, že ti připomíná tebe samotného… Zavrtěl jsem hlavou a snažil se zahnat otravné myšlenky, ačkoli jsem nemohl popřít, že na ni něco pravdy určitě bylo.
Trochu jsem se zasmál, když Amelis prohlásila: rozkaz kapitáne, a s o dost lepší náladou se pomalu rozešel pryč od hranic. Líbilo se mi, jak hrdě teďka mladá vlčice vypadala. Heh, to je jak já, když jsem doma poprvé utekl bez doprovodu k moři, ušklíbl jsem se vesele. Pootočil jsem se a počkal na Amelis. „Tak jo, dámo, je to na tobě, veď nás,“ mrknul jsem na ní. Nedával jsem jí žádné další instrukce, prostě jsem byl připraven ji jen bezhlavě následovat. Čas od času jsem se otřel o nějaký strom nebo označkoval křoví. Hmm… možná bychom tím mohli někoho zaúkolovat, ale nevím, jak by se na to tvářila Elisa, to ona byla vždycky ochranář, napadlo mě a také díky této myšlenky jsem se znovu ujistil, že bychom takovéhle věci měli řešit výhradně společně. Srovnal jsem krok společně s Mithem. „Tak co, řekni nám o sobě něco,“ vyzval jsem ho. „Máš třeba nějaké sourozence nebo jsi jedináček?“ zeptal jsem se zvědavě. Uh, vsadím se, že jedináček není, to je u vlků dost neobvyklé. No jo, já musím být vždycky něco extra, ušklíbl jsem se, protože tohle bylo myšleno jak v dobrém, tak v tom špatném slova smyslu.

//Dneska odjíždím pryč do největšího zapadákova ČR, ale snad někde u sousedů na obrubáku vysockuju wifinu a podaří se mi odepsat :D

Mith zopakoval své dvě možnosti poněkud kratším způsobem, než jsem mu je vyložil já. Nejdříve z něj nevypadla moc kladná odpověď, ale já věděl, že i přesto o tom přemýšlí. A možná i to byl jeden z důvodů, proč jsem zůstal prostě mlčet a nezačal ho vyhánět z území. V duchu jsem následoval jeho myšlenky a čekal na závěr. Když mi hlavou prolétlo: Jdu do toho, na tváři se mi pomalu rozlil široký úsměv. „Já věděl, že nakonec podlehneš,“ zamumlal jsem si pro sebe.
Mith začal svoji dlouhou řeč, ve které se mi v postatě snažil říct, že si myslí, že je k ničemu, ale že by to rád zkusil. Pomalu jsem pokýval hlavou. „No, vlčata zatím ve smečce žádná nemáme, takže tě asi zklamu,“ ušklíbl jsem se. „I když nemůžu popřít, že někteří se občas taky chováme jako vlčata, včetně mě,“ zasmál jsem se. Pak jsem ale trochu zvážněl. „Dobrá, ale je ti jasné, že smečka bude tvou rodinou a od rodiny nikdy úplně neutečeš? Pokud tohle opravdu chceš, pak vítej mezi námi v Asgaarské smečce. Doufám, že se ti tu bude líbit,“ pousmál jsem se na něj a povzbudivě mu tlapkou lehce šťouchl do boku. Snad se na mě Elisa nebude zlobit, když přijmu nového člena bez jejího vědomí, pomyslel jsem si. Nakonec jsem se uklidnil tím, že díky mému jistě neuvěřitelně roztomilému kukuči to určitě projde. Anebo taky ne, ale ta první varianta zněla rozhodně lépe. „Jsme teprve čerstvá smečka, takže ještě všechno není tak, jak by mělo být. Ačkoliv značení už by mělo být konečně hotové. Hmm... i tak bych to měl minimálně ještě jednou celé obejít,“ oznamoval jsem Mithovi a vlastně i tak trochu přemýšlel nahlas.
Vtom se mezi námi objevila malá Amelis. Prostě jsem se přívlastku malá nemohl zbavit. Asi ji vždycky budu považovat za to roztomilé učenlivé prtě, jakým byla. „Ahoj, Amelis,“ kývl jsem na ní a věnoval ji jeden z vřelých úsměvů. „Tak co jsi dělala?“ Potom jsem se obrátil zpátky na Mitha. Uvědomil jsem si, že oni dva se ještě neznali. „Tohle je Mith, náš nejnovější člen smečky,“ představil jsem tmavě hnědého vlka s bílou tlapkou. „Jo a Mithí, kdybys náhodou potkal Elisu a ona tě chtěla zakousnout, řekni jí, že já o všem vím, jo?“ Spiklenecky jsem na něj mrknul a olízl si srst na tlapce.
Mám nápad! zaradoval jsem se v duchu. „Mám pro tebe první úkol, Amelis,“ střelil jsem pohledem k béžové vlčici, co seděla kousíček ode mě na zemi, „provedeš tady Mitha po našem lese a ukážeš mu ty nejdůležitější místa a taky hlavně ta, o kterých zatím sami víme, že,“ ušklíbl jsem se. „Já půjdu s vámi a ještě trochu zkontroluju značení.“ Měl jsem radost, že jsem vymyslel svůj první ne úplně nesmyslný úkol.

//Vážně, vážně jsem se snažila... už jsem v půlce... ale znáš mě :D zítra, I promise ;)