Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Laura mi poděkovala za to, že jsem je obeznámil s věcmi okolo smečky. „Za málo,“ kývl jsem,“ kdyby vás zajímalo ještě něco, stačí se zeptat, však taky proto tu jsem.“ Maličko jsem se pousmál a naklonil hlavu na stranu. Naxther s Laurou se na sebe dívali a vypadali, že se rozmýšlí a já je nechtěl rušit. Zvedl jsem se na tlapky a poodešel kousek stranou. Krátce jsem zkontroloval dění okolo mrtvé muflonice a pak se zastavil kousek od těch dvou. Zavětřil jsem a k mému čenichu se donesl pouze lehký závan pachu mé partnerky. Chyběla mi. Chyběl mi její hebký šedivý kožíšek, její oči i její svéráznost. Jeden by nevěřil, jak moc můžou povinnosti alfování odtrhnout dva vlky od sebe. Už poněkolikáté jsem si slíbil, že až se věci tady konečně trochu vyřeší a uklidní, utrhnu si chvilku klidu se svojí vlčicí. Ještě jednou jsem do čenichu nabral alespoň stopu jejího pachu a vrátil se zpátky k těm dvěma.
Když jsem se k nim vrátil, vypadali už rozhodnutě. Podíval jsem se na ně pohledem, který značil jediné a to tiché: takže? Laura se na mě podívala a s úsměvem mi prozradila výsledek. Rozhodli se přidat. Pousmál jsem se a slavnostním hlasem pronesl: „V tom případě vítejte v Asgaarské smečce. Doufám, že se vám tu bude líbit a budete spokojení.“ Zvedl jsem se a kývl hlavou k ostatním vlkům. „Ta béžová se jmenuje Amelis, ležící je Ainesson… Hnědý je Savior, ovšem ten do smečky nepatří, pouze náš host. A pak se ve smečce ještě nachází takové hnědé trdlo, jehož jméno je Kishan a celkem plachý vlk s dvoubarevnou tlapkou, jenž se nese jméno Mith. A nakonec samozřejmě Elisa,“ představil jsem jim členy smečky, o kterých jsem věděl. Bohužel o Dark Moonovi jsem zatím ani sám neměl tušení. Olízl jsem si čenich a přemýšlel, že si dojdu ukousnout kousek muflonice, abych zahnal ten dotěrný hlad. „A jak tak o tom mluvím, když potkáte Elisu, řekněte jí, že jsem vás přijal. Myslím, že pak bude všechno v pořádku.“ Věnoval jsem oběma dlouhý pohled a protáhl si hřbet.

Odvedl jsem si ty dva kousek stranou a vyzval je, aby začali. Posadil jsem se na zem, přeci jen, na lovu jsem kvůli tomu sprintu za Kishanem vydal víc energie, než jsem předpokládal. Pohledem jsem krátce zkontroloval dění u mrtvé muflonice a pak se myšlenkami vrátil zpátky do reality. Vyčkávavě jsem si olízl přední tlapu a poslouchal, co mi Laura povídala. Ze začátku to bylo celkem stručné, ale nakonec se rozjela. Ani jednou jsem se nestihl ani nadechnou k odpovědi. Když domluvila, vesele se na mě zazubila a čekala, co já na to. Chvilku mi trvalo, než jsem všechny ty otázky vůbec vstřebal. „No,“ začal jsem váhavě a rozmýšlel si, co v následujících větách povím. Hodně jsem musel volit vhodné slovo, protože tohle bylo opravdu vážné téma. „Smečka znamená především zodpovědnost,“ pověděl jsem narovinu. „A to tak, že končí svobodné pobíhání po světě, na což jste jako tuláci zvyklý. Očekává se, že většinu času budete trávit na území domovského lesa, budete ho chránit před nepřáteli, starat se o ostatní členy. Ve smečce, jak jistě víte, funguje určité postavení, podle kterého se také určuje funkce vlka. Jeden se stará o obranu území, další o to, aby bylo co k jídlu, jiný zase o péči o mláďata, to se řeší individuálně. No, a abych nemluvil jenom o povinnostech. Smečka vám na oplátku za tohle všechno přinese ochranu, jisté místo na spaní, potravu, společnost… domov. Vlastně smečka znamená něco jako rodina. Vy dýcháte pro ni, ona za vás.“ Na chvíli jsem se odmlčel, abych po dlouhém monologu nabral dech. Taky jsem střelil pohledem ke zraněnému Ainessonovi, u kterého seděla Amelis se Saviorem. Pak jsem se podíval zpátky na Lauru a Naxthera. „Teď abych byl upřímný, tvoje geniální lovecké schopnosti by byly pro smečku velký přínos, Naxi,“ pousmál jsem se na něj a přátelsky jej šťouchl tlapkou do nezraněného boku.
„Co se týče odchodu ze smečky… je to možné. Ovšem, nebyl bych moc nadšený, kdyby se to stalo, i když vám samozřejmě nemůžu bránit. Právě proto vás prosím, abyste si to teď důkladně promysleli. Tohle je celoživotní rozhodnutí,“ řekl jsem jim. Tak trochu jsem si připadal jako starý páprda, který si jen díky svých zkušenostem hraje na chytrého. Kam ty se jednou až nedopracuješ, Arcu, uchechtl jsem se sám nad sebou. „Pokud se rozhodnete zůstat, máte mé požehnání,“ mrkl jsem na něj. Ještě jsem jim nechtěl říkat, že je tu vítám, protože tu byla možnost, že jsem je právě dokonale zastrašil od toho, aby se kdy do nějaké smečky vůbec přidali. „A poslední věc s vlčaty. Tohle je velká zodpovědnost. Myslím, že možná by to bylo, ale nechci vám nic slibovat. Tohle bych měl nejdřív probrat s Elisou, protože bez ní jsem tu jen poloviční pán,“ věnoval jsem jim drobný úsměv. Teď mi zbávalo jen čekat, jak se nakonec vyjádří.

Ainesson se začal probírat. Ulevilo se mi. To byla známka toho, že bude v pořádku. Dlouze jsem se povídal na Saviora a tiše pověděl: „Díky. Kdyby nebylo tebe a tvé včasné reakce, nevím, jak by to s ním dopadlo. Asi bych se nestihl vrátit dostatečně včas na to, abych mu pomohl.“ Lehce jsem na přítele kývl a pak pohled stočil zpátky na ležícího Nesse. Amelis se začala shánět po Kishovi. „Je v pohodě. Dorazil to mládě, ale pak hned vyčerpáním usnul. Myslím, že pak dojde,“ mrkl jsem na ní, abych ji uklidnil. Opatrně jsem mokrým listem očistil Nessovi rány a pak si dlouze povzdechl. "No, asi tam zůstane pěkný šrám."
V tom jsem uslyšel, jak se směrem k nám blíží čísi kroky. Bleskově jsem se otočil a zastoupil část své smečky včetně Saviora. Trochu jsem se naježil a tiše zavrtěl. Naštěstí nově příchozí byli pouze Naxther a Laura. Okamžitě jsem se uklidnil, ale nesedal si. Přeci jenom, jako alfa bych si měl udržovat jakousi důstojnost, i když to mi zatím moc nešlo. Kývl jsem jim na pozdrav a jen letmo zkontroloval, jak se daří Naxovu zranění. Laura docupitala za svého partnera a vypadala, že se k něčemu odhodlává. Nax mi do hlavy vštěpil krátký vzkaz. Dlouze jsem se mu podíval do očí a odpověděl: Povedl se, až na menší nehodu kvůli Ainessonovi. Ale hlavní je, že jsou všichni relativně v pořádku. Pousmál jsem se a natáhnul se k mrtvé muflonici. Odtrhl jsem kus zadní nohy a hodil ho Naxtherovi pod nohy. „Jako poděkování,“ vysvětlil jsem.
Mezitím se Laura odhodlala k řeči. Nejdřív z ní vypadlo, že se to teď asi nehodí, ale pak naznačila, že si chce o něčem promluvit. Natočil jsem uši dopředu a s mírným povzdechem udělal pár kroků k těm dvěma. Asi bych si měl začít zvykat, že po mně někdo pořád něco chce, podotkl jsem si v duchu. „Ne, to je dobré, můžeme klidně hned.“ Hlavou jsem jim naznačil, že by bylo vhodné poodejít kousek stranou a pomalu se rozešel. Zastavil jsem se, až když jsme nebyli na doslech ostatních vlků. Ovšem vybral jsem strategické místo tak, abych je měl stéle pod dohledem. Podíval jsem se na Naxe i Lauru a tiše je vyzval: „Tak co potřebujete?“

Olízl jsem si dva dlouhé tesáky, které mi trčely postranně z tlamy, a stále běžel ke zbytku vlků, co stále zápolili s naší kořistí. Ness zrovna stál na mláděti a stačilo jen jedno kousnutí. Jenže on to seskočil pryč a nechal mládě běžet. Co si, sakra, myslí, že dělá?! Podrážděně jsem zavrčel a ještě přidal do rychlosti. Savior přichytil samici muflona kořenem, ale tím jsem se teď neměl čas zabývat. Věřil jsem, že to můj přítel zvládne.
Všiml jsem si, že jako jediný na mládě zareagoval Kishan. Konečně se sesbíral a dal do pohybu. Začal pronásledovat mufloní mládě. Stočil jsem se směrem za ním, protože přeci jenom u moflonice byli tři vlci a nezkušený Kishan na tohle zůstal sám. Kishan mládě dobíhal a já zase doháněl je oba, protože jsem byl o mnoho rychlejší. Aspoň běhat ještě dokážeš, Arcu, pomyslel jsem si rýpavě na svůj vlastní účet. Přeskočil jsem padlý kmen a trochu se přikrčil, aby mě nešlehla větvička dalšího stromu. Kishan se zařadil po jednom boku mláděte a já se přesunul na druhý. Nebyl jsem si jistý, jestli o mně hnědý vlk ví. Přesně ve stejnou chvíli jsme oba dva po mláděti skočili. Kishan ho chmatl za krk a pravděpodobně se snažl překousnout krční tepnu a já ho kousl do zadní nohy. Ta hned ochabla. Sakra tohle je geniální magie, napadlo mě a byl jsem potěšen sám sebou. Pak jsem se pustil a odskočil stranou. Jenže Kishan to neudělal a panikařící mládě i s ním narazilo do kmene. „Do háje!“ vyjekl jsem a hnal k němu. Cítil jsem podivný svíravý pocit. Jako otec, který se bojí o svého potomka. Až natolik jsme pojal členy smečky za svojí rodinu. Hnědý vlk se po chvilce vzpamatoval a pohnul se. Hned se mi ulevilo. Díky bohu… Kishan si radostně uvědomil, že to dokázal. „Dobrá práce, Kishi,“ pochválil jsem ho tiše. Všiml jsem si, jak unaveně zamrkal a usnul. Pousmál jsem se a nechal ho tak, jak byl. Zasloužil si odpočinek.
Otočil jsem se na druhou stranu a vrátil se ke zbytku vlků, co právě skončili zápas s muflonicí. Věnoval jsem Saviorovi dlouhý všeříkající pohled a pak jsem se obrátil k Nessovi. Ten mě naštval tím, jak moc riskoval. Nejenom že zranil sebe, ale ohrozil celý lov a hlavně ostatní vlky. A to si člen smečky nemůže dovolit. „Co sis, sakra, myslel?!“ vyjel jsem na něj. „Víš vůbec, co se mohlo stát?!“ Snad nikdy jsem na nikoho nekřičel, ale potřeboval jsem, aby si Ness uvědomil, že tohle byla chyba. A aby se to už neopakovalo. Pak můj hlas o hodně zjemnil. „Jsi v pořádku?“ Vtom Ness omdlel. Sakra! Přiskočil jsem k němu a podepřel mu hlavu. Ucítil jsem znovu ten podivný pocit. Pak jsem ho pokropil ledovou vodou. „To je takovej blbec,“ mumlal jsem si pořád dokola, ignorujíc Amelis, které slízávala krev z Nessova kožichu.

//Ještě jednou upozorňuji na nástěnku! Stále zbývá víc než týden do uzávěrky ;D

Muflon se dal na úprk směrem k lesu. To bylo přesně, jak jsem očekával. Líp se pro mě rozhodnout nemohl. Tuhle část lesa jsem zrovna znal jako vlastní kožich, což mi dávalo další výhodu. Zatím všechno hrálo pro mě. Znovu jsem se ušklíbl a nadběhl muflonovi trochu zleva. To způsobilo, že se musel lehce natočit na stranu, a tak si všiml, že ostatní vlci zastoupili jeho rodinu. To bylo přesně to, co jsem zamýšlel. Teď teprve začíná ta pravá zábava, ušklíbl jsem se.
Viděl jsem, jak muflon trochu zpanikařil. Skočil jsem doprava a zavrčel. Muflon se po mně ohnal kopytem. Trochu jsem se přikrčil, abych se mu vyhnul. Povedlo se. Ovšem muflon se nemínil vzdát. A přesně v tu chvíli mi hlavou projel kus Elisina snu. Ztuhnul jsem na místě neschopný pohybu. Strašně moc jsem chtěl běžet za ní a uklidnit ji, ale věděl jsem, že nemůžu. To by někoho mohlo stát dost nehezké zranění. Znovu jsem zavrčel a s ještě větší vervou se do muflona pustil.
Když mě kopytem bolestivě sekl do levé tlapky, zastavil jsem se. Rozzuřeně jsem se naježil. Tak a dost, pomyslel jsem si. Přivřel jsem oči a ještě v tu chvíli mi z obou stran tlamy začaly růst dva dlouhé tesáky. Cítil jsem nepříjemný tlak a tupou bolest, ale na to už jsem byl zvyklý. Za výhody těchto dvou zubů mi to stálo. Když dorostly do plné velikosti, hladově jsem si je olízl. Muflon se trochu vyděsil. Otočil se a dal se na úprk. Odrazil jsem se od zadních tlapek a jal se ho pronásledovat.
Po chvilce jsem ho doběhnul. Líbilo se mi, že jsem se zlepšil. Dřív mi to trvalo déle. No jo, ještě takovej starouš nejsem, napadlo mě. Vesele jsem se uchechtal. Dál jsem běžel po muflonově boku. Nakonec se mi povedlo dostat až k němu. Jedovými zuby jsem ho kousl do zadní nohy. Muflon zakopl a spadl na zem. Tiše jsem se pochválil a roztěkaně přemýšlel. Věděl jsem, že bych se měl vrátit jim pomoc, ale zase mi bylo líto nechat si jen tak uniknout kořist. Pak mi došlo, že by tohle byl zbytečný risk. Vysoká se neloví v jenom vlku. Je to nebezpečné. A ty se nesmíš zranit. Teď ne, máš povinnosti. Nakonec jsem dal na tenký hlásek, který mi v hlavě našeptával rady a rozeběhl jsem se k ostatním vlkům. Po několika minutách jsem je spatřil. Slíznul jsem mufloní krev z dlouhých tesáků a vrhl se k nim.

//Omlouvám se Saviorovi, že ho přeskakuji, ale lov se nám "maličko" protáhnul a já tu teďka čtvrtek - pátek nebudu a nechci zdržovat ;) Navíc jsem už chtěla trochu posunout děj, vážně nám to trvá :D Arca jsem teď v podstatě tak trochu odstavila, takže mě klidně vesele přeskakujte a hrajte s tím, že Arc pracuje na tom muflonovi :D Jinak... Až se hladová alfa vrátí, očekává maso, tak se snažte! :P

Všichni s mým plánem více či méně souhlasili. Jen Kishan se tvářil tak nějak… nekishanovsky. Zachytil jsem jeho myšlenky a trochu se zamračil. „Tak pojďme,“ vydal jsem pokyn všem vlkům a pomalu se rozběhl do lesa. Ještě předtím, než jsem vyrazil, jsem se protáhl kolem Kishana a jen pro jeho uši mu pověděl. „Není pravda, že tě nikdo nemá rád, já si tě vážím a budu tě chránit jako každého tady ve smečce. Jako rodina, pamatuješ? A teď vzhůru na lov, potřebuji tvoji pomoc,“ šeptl jsem a povzbudivě na hnědého vlka mrknul. Pak jsem se rozeběhl.
Cesta lesem trvala asi čtvrt hodiny, i když byla krátká. Za to mohl těžko přístupný terén, který jsem na tomhle lese tolik miloval. Protáhl jsem se kolem posledního keře a pak jsem je uviděl. Celá mufloní rodinka, přesně jako mi poradila skála. Jo, tohle zní opravdu kouzelně, ušklíbl jsem se pro sebe. Ohlédl jsem se za sebe, abych se podíval, jak na tom jsou ostatní. Kývl jsem na ně a každému naznačil, kam si představuju, aby šel. Nakonec jsem se sám rozeběhl schovat na své místo. Doufal jsem, že všechno klapne. Přikrčil jsem se a kontroloval vzdálenost, která mě od naší kořisti dělila. Přitom jsem se snažil vymyslet, jak se zbavím toho muflona, aby ostatní mohli ulovit zbytek rodinky.
Těsně předtím, než jsem vyrazil, jsem navázal dlouhý oční kontakt s Amelis, abych se ujistil, že pochopila tenhle signál pro začátek. Pak jsem vyběhl. Chviličku trvalo, než mě mufloni zpozorovali, ale se dali na splašený útěk. Nadběhl jsem samci zprava a hnal ho opačným směrem, než se vydala samice a mládě, které svou matku bezhlavě následovalo. Věděl jsem, že se muflon bude bránit, ale byl jsem na něho připravený. Přes tlamu mi přelítl krátký úšklebek. Přece mi v žilách kolovala krev lovce.

//No, buď se může zanechat to, v jakém se psalo doteď , anebo můžeme vytvořit nějaké nové :D Mně je to v podstatě jedno :)

//Koukněte na nástěnku! :)

Usmíval jsem se na Kisnaha, který se zoufale snažil zopakovat Lauřino jméno. Ta mu to nakonec ulehčila a navrhla, aby jí říkal Lá. To dáš, Kishi, to dáš, pomyslel jsem si a povzbudivě do něj lehce drkl. Pak Kishan začal krémové vlčici vyprávět o nějaké jeho kamarádce. Otočil jsem hlavu na stranu a rozhlížel se po okolních stromech. Čekal jsem, kdo uposlechne moje volání. Správně by měli všichni. Naxther si postěžoval, že tu nemá co dělat, ale Laura mu to hned vyjasnila. Pobaveně jsem se zašklebil. V hlavě mě napadlo několik kousavých poznámek, ale nakonec jsem je všechny udržel pouze tam. „Jestli chceš být prospěšný, můžeš nám pomoci vymyslet strategii,“ mrkl jsem na něj nakonec. Ano Arcu, tuhle úlohu radši hoď úsměšně na někoho jiného, jinak to totiž nedopadne dobře. Minule ta tlapky stačila. Aspoň že byla moje a ne Mithova…
V tom se k nám přiřítil Ness. Byl jsem překvapený, že zrovna on zareagoval jako prní, ale potěšilo mě to. Máš plusový bod, Nessu. Trojbarevný vlk všechny pozdravil a já mu jeho pozdrav oplatil letmým kývnutím. Jako další se přihnala Amelis. Jako vždy měla dobrou náladu, která z ní přímo sršela do okolí na ostatní vlky. „Kde máš Mitha?“ zeptal jsem se. Doufám, že nikde nezapadl do nějaké díry. Laura začala obdivovat Amelisino zbarvení a poté i Nessovo. Můj drobný úsměv vystřídal o něco širší, když jsem viděl, jak nadšeně Kishan všechny vítá. O to víc, když už mě pak popoháněl, abychom už vyrazili. Prohlédl jsem si všechny příchozí a hrdě prohlásil: „Tak jo, já myslím, že už nás je tu dostatek.“
Vyskočil jsem na nejbližší kámen a bokem se opřel o skálu. V tom mnou projel zvláštní pocit. V uších se mi ozvalo jakési hučení a najednou jsem přesně věděl, kde naši kořist hledat. A nejenom to, já věděl, přesně kde stojí a co dělá. Byla to skupinka tří muflonů, jeden samec, jedna samice a pravděpodobně jejich mládě. Odtáhl jsem se od skály a v tom ten pocit zase pominul. Překvapeně jsem seskočil zpátky na zem a podíval se na ostatní vlky. „Jižně odsud je skupinka tří muflonů. Je tam i samice a mládě. Nejsnazší pro nás bude ulovit to mládě, ale když se nám poštěstí, mohli bychom zvládnout oba, i samici i mládě. Toho muflona postačí jen nějak odehnat, aby nikoho nezranil. Jen si to potřebuje pořádně rozmyslet a rozvrhnout úlohy při lovu,“ pověděl jsem, stále trochu fascinováním tím, co se před chvílí stalo.
Najednou jsem ucítil, jak mi někdo dopadl kouzel za hřbet a zatahal mě za ocas. Prudce jsem se otočil a přes vyceněné tesáky na vlka zavrčel. Až potom jsem si uvědomil, kdo to je. Moje pohyby připravené k boji znovu povolily. „Saviore,“ vydechl jsem tiše. „Co ty tu děláš?“ zeptal jsem se a se zájmem naklonil hlavu na stranu. „A jak se vlastně máš?“ Vesele jsem pohodil ocasem. Tak rád jsem viděl starého známého. Ze Saviorova kožichu jsem cítil lehký nádech Elisinina pachu. Už předtím jsem věděl, že byl s ním. „Kde jsi nechal Elisu?“ Dloubl jsem tlapkou do hlíny a pohledem se vrátil k čekajícím vlkům ze smečky. Pravděpodobně nevěděli, s kým se to teď bavím, ale nebyl jsem si jistý, jestli by Saviorovi nevadilo, kdyby to věděli, takže jsem raději mlčel. Pak jsem se na zelenookého vlka podíval znovu. „Právě se chystáme na smečkový lov, jdeš s námi, starouši?“ lehce jsem ho popíchl, ale věnoval jsem mu veselý úsměv, aby věděl, že to myslím v dobrém.

//Tak jo, prosím všechny, co se plánují zúčastnit lovu, aby dorazili! :)

Podíval jsem se na Naxthera a odpověděl na náš myšlenkový pozhovor. Všichni? Řekl bych, že myšlenky tu čteme akorát my dva. Ostatní nevypadají, že by věděli, o čem se bavíme. Minimálně Kishan by se tvářil jinak, promítl jsem mu do hlavy a trochu se pousmál. No co, byla to pravda. Radši jsem si ani nezkoušel představit Kishanovu reakci, kdyby zjistil, že se tu bavíme bez použití slov.
Přišlo na téma lovu. Kishan se začal radovat a poskakovat okolo mě. Pobaveně jsem se ušklíbl. Kdyby tak byla takhle nadšená celá smečka, to by bylo super, napadlo mě. Naxther řekl, že by si taky rád zalovil, ale Laura mu to okamžitě zatrhla. Musel jsem se tiše zasmát. Stihla to dokonce dřív než já. Pak krémová nabídla svoji vlastní pomoc. Vřele jsem se na ní usmál. „Děkujeme, ale vy jste tu hosté. Navíc někdo se musí starat o Naxthere. Někdo ho musí hlídat, kdyby se rána znovu otevřela a začala krvácet. Myslím, že tenhle úkol by byl nejlepší pro tebe,“ lehce jsem kývnul hlavou a pak se otočil na Kishana. „My to zvládneme, ne?“ mrkl jsem na něj. Upřímně, měl jsem trochu obavy. Nebyl jsem si jistý, jak by to dopadlo, kdybych šel lovit jen sám s Kishanem. Nebál jsem se o sebe, věděl jsem, že pro mě zranění nejsou tak nebezpečná jako pro ostatní. Spíš bych pořád hlídal Kishana a nemohl se soustředit na samotný lov. „Ale i tak si zavoláme posily. Přeci jenom ve více vlcích to bude větší zábava, co říkáš?“ Stále jsem pohled upínal ke Kishanovi a doufal, že si to nevezme nějako moc osobně a bude mít i tak radost. Pak jsem zvedl hlavu a dlouze zavyl. Chtěl jsem, aby se tu shromáždila celá smečka.

Naxther padl zpátky na zadek a přišlo mi, že celkem dotčeně prohlásil, abych nedělal chytrého. „Neboj, nebudu, já totiž chytrý jsem,“ ušklíbl jsem se na něj vesele. Jo, chytrý jak pantofle, podotklo moje podvědomí jízlivě. I přesto se mi na tváři vykouzlil upřímný úsměv. Usmál jsme se také na Laura, která se do celé konverzace radši nezapojovala a otočil jsme se na Kishana, co se zcela fascinovaně ptal Naxe, jakouže je tak pruhovaný. Druhý vlk mu to celkem nudně vysvětlil. Podíval jsem se na Naxe, který se tak trochu snažil urazit moji krásnou srst a poslal mu myšlenku: No tak, měl jsi mu to vysvětlit nějak originálněji. Třeba že si tě spletli se zebrou, měl by radost. Mrkl jsem na něj a pak se trochu omluvně usmál na Lauru. Přeci jenom, pro ni bezdůvodně mrkat na jejího partnera asi nebylo zrovna to nejlepší, co bych měl dělat.
Natáhl jsem tlapky před sebe a olíznutím si na nich upravil srst. Při tom jsem si uvědomil, že jsem v zápalu toho všeho zapomněl na našeho pacienta. Celkem vážně jsme se podíval na Naxe a zeptal se, jestli nemá žízeň. „I kdyby něco dalšího, řekni si. I ty, Lauro,“ nabídl jsem jim oběma. Dneska jsem byl v nějaké ochotné náladě. Tak nějak jsem měl chuť se usmívat, prostě jen tak, i když nebylo nic vtipného. Možná už začínám bláznit z toho hladu, napadlo mě a jako na potvoru, přesně jako by mi to snad sám Vlčíšek chtěl potvrdit, mi hlasitě zakručelo v žaludku. Okamžitě jsem sklopil hlavu a cítil se trochu trapně. „Omlouvám se,“ řekl jsem tiše. Vážně bychom měli jít na ten lov, pomyslel jsem si. Nejlépe celá smečka, abychom mohli lovit vysokou. Musím se postarat, aby bylo maso pro všechny. Nejlépe i pro Naxthera a Lauru, protože Nax lovit nemůže a jeden vlk sám nic pořádného ulovit nedokáže. Vrhnul jsem pohled na Kishana a pak do něj dloubnul packou. „Hej Kishi,“ rozhodl jsem se mu říkat takhle, prostě protože se mi to líbilo, „co bys říkal na takový první pořádný smečkový lov?“ navrhnul jsem mu zvesela.

Ani jsem se nenadál a v tu chvíli se kolem mě proletěla hnědá šmouha. Letěla ještě kousek a měla vyplazený jazyk, ale nakonec dopadla na zem a ozvalo se zakňučení. Překvapeně jsem sebou trhl, zamrkal a chvíli mi trval, než jsem strávil, že mi právě kolem hlavy proletěl vlk. Hnědá šmouha, tedy vlk, se zvedla a já v tu chvíli poznal Kishana. Ten mě nadšeně pozdravil a hned začal loudit, jestli se může taky najít. Přitom se hladově díval na Naxe, div mu sliny z tlamy netekly. „Eh, ahoj,“ vyrazil jsem ze sebe nanejvýš zmateně.
Vtom se probral Nax a v myšlenkách mě zpražil za to, že už rozdávám jeho kusy těla hladové smečce. Co já? Já jsem v tom nevinně! bránil jsem se v odpovědi. Mezitím Elisa utišila Kishana a nakonec prohlásila, že Laura s Naxem jsou hosté naší smečky pod mými ochrannými křídli, dokud nebudou schopni opustit území. Dlouze jsem se Elise zadíval do očí a vštěpil jí do mysli tiché vděčné děkuji. Otočil jsem se zpátky na Laura a Naxe a oběma odpověděl letmým kývnutím na jejich poděkování. Pak můj pohled padl zpátky na Kishana. Ale jak tak o tom přemýšlím, že bychom měli jít lovit. Spíš musíme a to co nejdříve! Netušil jsem, že se stejnou chvíli se tahle stejná myšlenky objevila i v Elisině hlavě.
O několik vteřin později jsem si všiml, že Naxther stojí. Věnoval jsem mu nesouhlasný pohled a nesmouvavě mu přikázal, aby si sednul. Bože, vážně je to až takovej idiot, že hned po tom, co se probere, bude chtít běhat po lese? pomyslel jsem si otráveně a rychle zkontroloval jeho čerstvě ošetřené zranění, jestli se znovu neotevřelo. Naštěstí se jizva zatám neroztrhla. Maličko jsem se pousmál a sklopil hlavu. Až teď jsem si dokázal plně uvědomit, jak moc náročné je vést smečku. O to víc vzrostl můj respekt k Nerssie, protože já jsem si nedokázal představit zvládat tohle všechno sám, bez Elisy. To bych se vážně musel nejdřív rozdvojit.
Jak jsem tak přemýšlel o bývalém Klímu, donesl se ke mně velmi známý pach. Patřil totiž mé bývalé alfě. S-Savior? Nejistě jsem zavětřil ještě jednou. A opravdu, byl to on. Můj ocas začal nekontrolovatelně lítat ze strany na stranu. Měl jsem takovou radost z příchodu starého známého, že jsem překonával nutkání se tam rozeběhnout. Ale když jsem se podíval na Kishana, věděl jsem, že nemůžu. Totohle vlka je potřeba hlídat, jinak Naxe vážně posvačí, pomyslel jsem si vesele.

Těsně, než Nax omdlel, se kolem nás prohnala Laura a aspoň trochu zbrzdila jeho pád na zem. Pak se ke mně upnula nejistý pohled a tiše vyslovila moje jméno. Lehce jsem přikývl, abych jí dal najevo, že se trefila. Elisa znuděně protočila, že naděláme takového povyku kvůli jedné malé rance. „Možná to takhle nevypadá tak špatně, ale hodně to krvácí. A ten běh přes celý les tomu taky moc nepomohl. Ani si netroufám odkadovat, kolik krve musel ztratit, takže si nemyslím, že by se takovéhle zranění mělo brát na lehkou váhu,“ pronesl jsem na obranu dvou vlků, kteří v tuto chvíli byli oba na zemi. Laura začala Naxe bránit s tím, že ji ať klidně roztrháme. Elisa protočila oči a přešla k Naxtherovi. Odstrčila Lauru a zadívala se na zranění. Chvilku jsem na ní zíral, než mi při jejích slovech došlo, co hodlá dělat. Pomalu jsem se přesunul k zadním tlapám spícího Naxe a lehce je přišlápl, aby sebou při akci nemohl nijak škubnout. Elisa vydala pokyn, aby se tmavý vlk ani nehnul, a já ho jen přikultoval pevněji. Ne že by vypadal, že by sebou chtěl cukat. I když kdyby nabyl vědomí, ani bych se mu nedivil. Já bych se asi taky vyděsil, kdyby nade mnou stála cizí vlčice a škvařila mi kůži.
Elisa se po několika minutách odtáhla a její tvář opustil soustředěný výraz. Prohlásila, že je hotovo a odkráčela zase zpátky na původní místo. „Děkuju,“ kývl jsem vděčně a pousmál se na ni. Pustil jsem Naxovi tlapy a podíval se na Lauru. „Bude v pohodě,“ řekl jsem tím nejvíce uklidňujícím tónem, který jsem dokázal udržet. Sklonil jsem hlavou a chystal se čarovat, ale Elisa mě přerušila její další větou. Otočil jsem se na ni s dlouhým pohledem a prosíkem vepsaným v očích. „Vím, že narušili území smečky, ale jsou to moji přátelé a v Naxther v takovémhle stanu rozhodně nemůže nikam jít. Nechme je tu minimálně do příštího svítání, ano? Vezmu si to na starost a pohlídám si, aby to nijak nenarušovalo chod smečky,“ řekl jsem tiše. „Prosím,“ dodal jsem po chvíli.
Pak jsem se otočil zpátky k Naxtherově ležícímu tělu a zamyslel se. Snažil jsem se vzpomenout na přesný název té rostliny, která by tomu teď pomohla, ale nedařilo se mi to. Nakonec jsem se rozhodl, že jméno není důležité, když vím přesně, jak to vypadalo a fungovalo. Sakra, ten alzheimer je ale hrozné věc, pomyslel jsem si mrzutě. Podíval jsem se na Lauru a ve zkratce jí vyložil, co se chystám dělat, aby se nebála. „Existuje jedna rostlina, ale možná o ní víš, když máš magii země, která se používá k léčení takových ran, jako má právě Naxther. Myslím, že by to mohlo zhojit i ty nepěkné jizvy, co by mu po seškvaření jistě zůstaly.“ Lehce jsem se pousmál a přivřel oči. O několik sekund později se přede mnou objevila ona již dříve zmiňovaná rostlina. Opatrně jsem ji utrhl, ale nechal ji ležet na zemi. Přiložil jsem na ní tlapku a pokusil se trochu rozmělnit její stonek, abych dostal potřebnou dužinu. Pak jsem ji opatrně nabral a rozmazal po čerstvé seškvařenině. Doufal jsem, že ještě nebude při vědomí, protože tohle by byl lehce šťiplavý zážitek. Otřel jsem si špinavou tlapu do trávy a zadíval se na Naxe. Bylo mi jasné, že za chvíli budu muset ještě minimálně jednou použít magii vody.

//*odpadává totálně mrtvá* Tak přeci jen asi budeme mít mrtvolku v tůňce o.o :D

//Vlci, potřebovala bych od vás, kdo jste se ještě nevyjádřili, aby jste dali vědět o tom lovu. Zatím počítám s Amelis, Kishanem, Mith se pokusí, a Arc vás samozřejmě doprovodí :D Elisa ještě neví, jistě jestli se zúčastní :) Pokud nám to takhle vyjde, myslím, že 3 vlci + Arcanus, by stačilo, ale samozřejmě bychom uvítali i zbytek smečky^^

Naxther ignoroval moji dost důležitou otázku a místo toho ze sebe vyhrkl čísi jméno. Předpokládal jsem, že je to jméno té vlčice, kterou jsem cítil. A taky přesně té, se kterou je Elisa. Odpočívej v pokoji, prolétlo mi hlavou a tiše jsem se zasmál. S Elisou se opravdu nevyplácelo dostávat se do křížku. Chtěl jsem se vrátit k rozdělané práci, ale než jsem se vzpamatoval, Naxther se vyškrábal na tlapy a rozeběhl se na místo, odkud se nesly oba pachy. „Hej, počkej, ještě to není! Zastav se!“ řval jsem za ním, ale on se ani neohlídl. Paličák jeden, pomyslel jsem si otráveně a rozeběhl se za ním. Díky tomu, že mé tělo bylo zcela zdravé, jsem ho doběhl během chvíle. Slyšel jsem Naxovy myšlenky a došlo mi, že ta Laura pro něj musela být asi hodně důležitá.
Po několika minutách, jsme doběhli ke dvěma vlčicím. Jedna, zelenooká, se vyděšeně choulila a s respektem vzhlížela ke druhé, šedivé. Elisa seděla na zemi a propalovala Lauru nehezkým pohledem. Postavil jsem se po jejím boku a pohlédl na Naxe, který se opřel o nejbližší strom. Zasýpal jméno druhé vlčice a z rány se mu vyřinula další várka krve. Zamračil jsem se. Vážně musíme něco udělat a to rychle, takhle vykrvácí. Otočil jsem se na Elisu a věnoval jí dlouhý pohled. „Já vím, že narušili území, ale musíme mu pomoct, jinak umře,“ řekl jsem tiše. „Stačí jen nějak zastavit krvácení a chvíli ho nechat nabírat síly, pak je oba můžeme vyhodit za hranice… Přece nechceme v té stojaté tůni ukývat mrtvolu…“ Znovu jsem se jí zadíval do očí a čekal na její ortel. Slyšel jsem Naxův přerušovaný hlas, který říkal, že nechtějí problémy. Pak jen tupý zvuk. Když jsem se otočil, spatřil jsem tmavého vlka bezvládně ležícího na zemi. Vykulil jsem oči a snažil se nepanikařit. „Ježišikriste, Naxi, vstávej!“

„Nic hrozného,“ zopakoval jsem nevěřícně, „jasně.“ Zavrtěl jsem hlavou a pak jí lehce naklonil na stranu. Nax řekl, že si nemyslí, že by to byla zrovna Elisa. Oddechl jsem si. Aspoň něco. „No, tak to asi ne. Ještě jsem neviděl, že by začala hořet, i když… co já vím,“ trochu jsem se zasmál. Až mě překvapilo, o kolik to odlehčilo situaci.
Začali jsme se bavit o smečce. Nax mi pogratuloval a usmál se. Oplatil jsem mu drobný úsměv, a pak si četl jeho myšlenky. „Nemyslím si, že by tě někdo zakousl. Snad nikdo není takovej ubožák, aby napadl takhle zraněného vlka. A už vůbec ne, když tu budu s tebou. I když jako je pravda, že se teď asi chovám trošku nezodpovědně. Jsi na území smečky a já bych tě měl vyhodit, pokud se nechceš přidat, na což moc nevypadáš. Tipoval bych to, že to sem bylo nejblíž od místa, kde tě ta koule hořících chlupů zřídila,“ ušklíbl jsem se. Utrhl jsem list, který jsem si vytvořil a s pomocí vlhkosti vzduchu a magie vody ho namočil a chystal se ho opatrně přiložit na jednu Naxovu ránu. Ten se začal zdráhat a ohánět se tím, že nepotřebuje pomoc a že půjde najít Midiam. „Fíš, jak je to odfuď daleko?“ zahučel jsem přes list v tlamě, kterého bych se už moc rád zbavil. K tomu mi napomohlo, že si Nax konečně sedl na zem, i když to odůvodnil, že jen bude nabírat sílu na další cestu. Spolkl jsem trochu ironické jasně a využil jeho nynější pozice, abych mu tam konečně přiložil ten list.
Vtom jsem uslyšel tlumené vytí. Poznal jsem Elisin hlas. Nevěděl jsem, co se děje, ale když ke mně dovál Elisin a ještě jeden neznámý pach, došlo mi to. Snažila se mi naznačit, že má vše pod kontrolou. Otočil jsme se zpátky na Naxthera a chystal se pokračovat v léčení. „Máš na něco alergii?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Naxther se ke mně, pravděpodobně s námahou, natočil a pověděl mi, že tohle jsou následky menší bitky. „Menší bitka, jo?“ povytáhl jsem „obočí“. „Tohle vypadá spíš na větší bitku. Viděl jsi támhletu louži krve?“ Tlapkou jsem ukázal směrem, odkud jsem předtím přišel. Zkoumavě jsem si prohlížel jeho rády a mračil se při tom. Nejvíc mě zaujala jeho ožehnutá srst. „Neříkej mi, žes potkal Elisu,“ zhrozil jsem se. Sakra, co když jo? Úzkostlivě jsem se druhému vlkovi zadíval do očí a modlil se, aby řekl, že to nebyla ona. Až po chvíli mi došlo, že to bych z něj musel cítit její pach. I když… je tu možnost, že by ho pach krve přebil.
Nax mě upozornil, ať dávám bacha, protože tu je smečka. Chvilku mi trvalo, než jsem to strávil. „No, víš…“ zarazil jsem se. Jak mu tohle mám říct? „Já tak trochu vím, že tady je smečka. Já jsem totiž její alfa,“ zazubil jsem se a znovu se cítil drsně. Hned na to, se mě zeptal, jestli tu nevím, o nějaké vodě. Soucitně jsem se na něj podíval. „Tak to jsi ve špatném lese, kamaráde. Tady je to suché, jako kdyby tu sto let nepršelo. Jen v údolí je jedno jezírko, ale to bych ti nedoporučoval, vypadá to spíš jako takový malý močál,“ ušklíbl jsem se. „Nejblíž je tu asi Midiam, ale i tak je to dost daleko, obzvlášť s přihlédnutím k tvému stavu.“ Obešel jsem ho a ještě jednou zhodnotil škody. „Sedni si, ještě vykrvácíš, když tu budeš takhle pochodovat.“ Soustředěně jsem se zamračil a snažil si vzpomenout, co dělat při tržné ráně. Táta mi to vždycky říkal. Jako první jsem se rozhodl přivolat trochu vody. Vyhloubil jsem před Naxtherem menší jamku a do ní napustil trochu vody z okolních rostlinek. Promiň lese, prolétlo mi hlavou. „Tohohle se napij a pak vytvořím něco, čím ošetříme tu ránu,“ říkal jsem mu pokyny. Nechal jsem před sebou vyrůst velký list něčeho, co připomínalo lopus a tlamou ho utrhl. Tak a doktor Árčí jde na věc!