Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ještě jednou upozorňuji na nástěnku! Stále zbývá víc než týden do uzávěrky ;D

Muflon se dal na úprk směrem k lesu. To bylo přesně, jak jsem očekával. Líp se pro mě rozhodnout nemohl. Tuhle část lesa jsem zrovna znal jako vlastní kožich, což mi dávalo další výhodu. Zatím všechno hrálo pro mě. Znovu jsem se ušklíbl a nadběhl muflonovi trochu zleva. To způsobilo, že se musel lehce natočit na stranu, a tak si všiml, že ostatní vlci zastoupili jeho rodinu. To bylo přesně to, co jsem zamýšlel. Teď teprve začíná ta pravá zábava, ušklíbl jsem se.
Viděl jsem, jak muflon trochu zpanikařil. Skočil jsem doprava a zavrčel. Muflon se po mně ohnal kopytem. Trochu jsem se přikrčil, abych se mu vyhnul. Povedlo se. Ovšem muflon se nemínil vzdát. A přesně v tu chvíli mi hlavou projel kus Elisina snu. Ztuhnul jsem na místě neschopný pohybu. Strašně moc jsem chtěl běžet za ní a uklidnit ji, ale věděl jsem, že nemůžu. To by někoho mohlo stát dost nehezké zranění. Znovu jsem zavrčel a s ještě větší vervou se do muflona pustil.
Když mě kopytem bolestivě sekl do levé tlapky, zastavil jsem se. Rozzuřeně jsem se naježil. Tak a dost, pomyslel jsem si. Přivřel jsem oči a ještě v tu chvíli mi z obou stran tlamy začaly růst dva dlouhé tesáky. Cítil jsem nepříjemný tlak a tupou bolest, ale na to už jsem byl zvyklý. Za výhody těchto dvou zubů mi to stálo. Když dorostly do plné velikosti, hladově jsem si je olízl. Muflon se trochu vyděsil. Otočil se a dal se na úprk. Odrazil jsem se od zadních tlapek a jal se ho pronásledovat.
Po chvilce jsem ho doběhnul. Líbilo se mi, že jsem se zlepšil. Dřív mi to trvalo déle. No jo, ještě takovej starouš nejsem, napadlo mě. Vesele jsem se uchechtal. Dál jsem běžel po muflonově boku. Nakonec se mi povedlo dostat až k němu. Jedovými zuby jsem ho kousl do zadní nohy. Muflon zakopl a spadl na zem. Tiše jsem se pochválil a roztěkaně přemýšlel. Věděl jsem, že bych se měl vrátit jim pomoc, ale zase mi bylo líto nechat si jen tak uniknout kořist. Pak mi došlo, že by tohle byl zbytečný risk. Vysoká se neloví v jenom vlku. Je to nebezpečné. A ty se nesmíš zranit. Teď ne, máš povinnosti. Nakonec jsem dal na tenký hlásek, který mi v hlavě našeptával rady a rozeběhl jsem se k ostatním vlkům. Po několika minutách jsem je spatřil. Slíznul jsem mufloní krev z dlouhých tesáků a vrhl se k nim.

//Omlouvám se Saviorovi, že ho přeskakuji, ale lov se nám "maličko" protáhnul a já tu teďka čtvrtek - pátek nebudu a nechci zdržovat ;) Navíc jsem už chtěla trochu posunout děj, vážně nám to trvá :D Arca jsem teď v podstatě tak trochu odstavila, takže mě klidně vesele přeskakujte a hrajte s tím, že Arc pracuje na tom muflonovi :D Jinak... Až se hladová alfa vrátí, očekává maso, tak se snažte! :P

Všichni s mým plánem více či méně souhlasili. Jen Kishan se tvářil tak nějak… nekishanovsky. Zachytil jsem jeho myšlenky a trochu se zamračil. „Tak pojďme,“ vydal jsem pokyn všem vlkům a pomalu se rozběhl do lesa. Ještě předtím, než jsem vyrazil, jsem se protáhl kolem Kishana a jen pro jeho uši mu pověděl. „Není pravda, že tě nikdo nemá rád, já si tě vážím a budu tě chránit jako každého tady ve smečce. Jako rodina, pamatuješ? A teď vzhůru na lov, potřebuji tvoji pomoc,“ šeptl jsem a povzbudivě na hnědého vlka mrknul. Pak jsem se rozeběhl.
Cesta lesem trvala asi čtvrt hodiny, i když byla krátká. Za to mohl těžko přístupný terén, který jsem na tomhle lese tolik miloval. Protáhl jsem se kolem posledního keře a pak jsem je uviděl. Celá mufloní rodinka, přesně jako mi poradila skála. Jo, tohle zní opravdu kouzelně, ušklíbl jsem se pro sebe. Ohlédl jsem se za sebe, abych se podíval, jak na tom jsou ostatní. Kývl jsem na ně a každému naznačil, kam si představuju, aby šel. Nakonec jsem se sám rozeběhl schovat na své místo. Doufal jsem, že všechno klapne. Přikrčil jsem se a kontroloval vzdálenost, která mě od naší kořisti dělila. Přitom jsem se snažil vymyslet, jak se zbavím toho muflona, aby ostatní mohli ulovit zbytek rodinky.
Těsně předtím, než jsem vyrazil, jsem navázal dlouhý oční kontakt s Amelis, abych se ujistil, že pochopila tenhle signál pro začátek. Pak jsem vyběhl. Chviličku trvalo, než mě mufloni zpozorovali, ale se dali na splašený útěk. Nadběhl jsem samci zprava a hnal ho opačným směrem, než se vydala samice a mládě, které svou matku bezhlavě následovalo. Věděl jsem, že se muflon bude bránit, ale byl jsem na něho připravený. Přes tlamu mi přelítl krátký úšklebek. Přece mi v žilách kolovala krev lovce.

//No, buď se může zanechat to, v jakém se psalo doteď , anebo můžeme vytvořit nějaké nové :D Mně je to v podstatě jedno :)

//Koukněte na nástěnku! :)

Usmíval jsem se na Kisnaha, který se zoufale snažil zopakovat Lauřino jméno. Ta mu to nakonec ulehčila a navrhla, aby jí říkal Lá. To dáš, Kishi, to dáš, pomyslel jsem si a povzbudivě do něj lehce drkl. Pak Kishan začal krémové vlčici vyprávět o nějaké jeho kamarádce. Otočil jsem hlavu na stranu a rozhlížel se po okolních stromech. Čekal jsem, kdo uposlechne moje volání. Správně by měli všichni. Naxther si postěžoval, že tu nemá co dělat, ale Laura mu to hned vyjasnila. Pobaveně jsem se zašklebil. V hlavě mě napadlo několik kousavých poznámek, ale nakonec jsem je všechny udržel pouze tam. „Jestli chceš být prospěšný, můžeš nám pomoci vymyslet strategii,“ mrkl jsem na něj nakonec. Ano Arcu, tuhle úlohu radši hoď úsměšně na někoho jiného, jinak to totiž nedopadne dobře. Minule ta tlapky stačila. Aspoň že byla moje a ne Mithova…
V tom se k nám přiřítil Ness. Byl jsem překvapený, že zrovna on zareagoval jako prní, ale potěšilo mě to. Máš plusový bod, Nessu. Trojbarevný vlk všechny pozdravil a já mu jeho pozdrav oplatil letmým kývnutím. Jako další se přihnala Amelis. Jako vždy měla dobrou náladu, která z ní přímo sršela do okolí na ostatní vlky. „Kde máš Mitha?“ zeptal jsem se. Doufám, že nikde nezapadl do nějaké díry. Laura začala obdivovat Amelisino zbarvení a poté i Nessovo. Můj drobný úsměv vystřídal o něco širší, když jsem viděl, jak nadšeně Kishan všechny vítá. O to víc, když už mě pak popoháněl, abychom už vyrazili. Prohlédl jsem si všechny příchozí a hrdě prohlásil: „Tak jo, já myslím, že už nás je tu dostatek.“
Vyskočil jsem na nejbližší kámen a bokem se opřel o skálu. V tom mnou projel zvláštní pocit. V uších se mi ozvalo jakési hučení a najednou jsem přesně věděl, kde naši kořist hledat. A nejenom to, já věděl, přesně kde stojí a co dělá. Byla to skupinka tří muflonů, jeden samec, jedna samice a pravděpodobně jejich mládě. Odtáhl jsem se od skály a v tom ten pocit zase pominul. Překvapeně jsem seskočil zpátky na zem a podíval se na ostatní vlky. „Jižně odsud je skupinka tří muflonů. Je tam i samice a mládě. Nejsnazší pro nás bude ulovit to mládě, ale když se nám poštěstí, mohli bychom zvládnout oba, i samici i mládě. Toho muflona postačí jen nějak odehnat, aby nikoho nezranil. Jen si to potřebuje pořádně rozmyslet a rozvrhnout úlohy při lovu,“ pověděl jsem, stále trochu fascinováním tím, co se před chvílí stalo.
Najednou jsem ucítil, jak mi někdo dopadl kouzel za hřbet a zatahal mě za ocas. Prudce jsem se otočil a přes vyceněné tesáky na vlka zavrčel. Až potom jsem si uvědomil, kdo to je. Moje pohyby připravené k boji znovu povolily. „Saviore,“ vydechl jsem tiše. „Co ty tu děláš?“ zeptal jsem se a se zájmem naklonil hlavu na stranu. „A jak se vlastně máš?“ Vesele jsem pohodil ocasem. Tak rád jsem viděl starého známého. Ze Saviorova kožichu jsem cítil lehký nádech Elisinina pachu. Už předtím jsem věděl, že byl s ním. „Kde jsi nechal Elisu?“ Dloubl jsem tlapkou do hlíny a pohledem se vrátil k čekajícím vlkům ze smečky. Pravděpodobně nevěděli, s kým se to teď bavím, ale nebyl jsem si jistý, jestli by Saviorovi nevadilo, kdyby to věděli, takže jsem raději mlčel. Pak jsem se na zelenookého vlka podíval znovu. „Právě se chystáme na smečkový lov, jdeš s námi, starouši?“ lehce jsem ho popíchl, ale věnoval jsem mu veselý úsměv, aby věděl, že to myslím v dobrém.

//Tak jo, prosím všechny, co se plánují zúčastnit lovu, aby dorazili! :)

Podíval jsem se na Naxthera a odpověděl na náš myšlenkový pozhovor. Všichni? Řekl bych, že myšlenky tu čteme akorát my dva. Ostatní nevypadají, že by věděli, o čem se bavíme. Minimálně Kishan by se tvářil jinak, promítl jsem mu do hlavy a trochu se pousmál. No co, byla to pravda. Radši jsem si ani nezkoušel představit Kishanovu reakci, kdyby zjistil, že se tu bavíme bez použití slov.
Přišlo na téma lovu. Kishan se začal radovat a poskakovat okolo mě. Pobaveně jsem se ušklíbl. Kdyby tak byla takhle nadšená celá smečka, to by bylo super, napadlo mě. Naxther řekl, že by si taky rád zalovil, ale Laura mu to okamžitě zatrhla. Musel jsem se tiše zasmát. Stihla to dokonce dřív než já. Pak krémová nabídla svoji vlastní pomoc. Vřele jsem se na ní usmál. „Děkujeme, ale vy jste tu hosté. Navíc někdo se musí starat o Naxthere. Někdo ho musí hlídat, kdyby se rána znovu otevřela a začala krvácet. Myslím, že tenhle úkol by byl nejlepší pro tebe,“ lehce jsem kývnul hlavou a pak se otočil na Kishana. „My to zvládneme, ne?“ mrkl jsem na něj. Upřímně, měl jsem trochu obavy. Nebyl jsem si jistý, jak by to dopadlo, kdybych šel lovit jen sám s Kishanem. Nebál jsem se o sebe, věděl jsem, že pro mě zranění nejsou tak nebezpečná jako pro ostatní. Spíš bych pořád hlídal Kishana a nemohl se soustředit na samotný lov. „Ale i tak si zavoláme posily. Přeci jenom ve více vlcích to bude větší zábava, co říkáš?“ Stále jsem pohled upínal ke Kishanovi a doufal, že si to nevezme nějako moc osobně a bude mít i tak radost. Pak jsem zvedl hlavu a dlouze zavyl. Chtěl jsem, aby se tu shromáždila celá smečka.

Naxther padl zpátky na zadek a přišlo mi, že celkem dotčeně prohlásil, abych nedělal chytrého. „Neboj, nebudu, já totiž chytrý jsem,“ ušklíbl jsem se na něj vesele. Jo, chytrý jak pantofle, podotklo moje podvědomí jízlivě. I přesto se mi na tváři vykouzlil upřímný úsměv. Usmál jsme se také na Laura, která se do celé konverzace radši nezapojovala a otočil jsme se na Kishana, co se zcela fascinovaně ptal Naxe, jakouže je tak pruhovaný. Druhý vlk mu to celkem nudně vysvětlil. Podíval jsem se na Naxe, který se tak trochu snažil urazit moji krásnou srst a poslal mu myšlenku: No tak, měl jsi mu to vysvětlit nějak originálněji. Třeba že si tě spletli se zebrou, měl by radost. Mrkl jsem na něj a pak se trochu omluvně usmál na Lauru. Přeci jenom, pro ni bezdůvodně mrkat na jejího partnera asi nebylo zrovna to nejlepší, co bych měl dělat.
Natáhl jsem tlapky před sebe a olíznutím si na nich upravil srst. Při tom jsem si uvědomil, že jsem v zápalu toho všeho zapomněl na našeho pacienta. Celkem vážně jsme se podíval na Naxe a zeptal se, jestli nemá žízeň. „I kdyby něco dalšího, řekni si. I ty, Lauro,“ nabídl jsem jim oběma. Dneska jsem byl v nějaké ochotné náladě. Tak nějak jsem měl chuť se usmívat, prostě jen tak, i když nebylo nic vtipného. Možná už začínám bláznit z toho hladu, napadlo mě a jako na potvoru, přesně jako by mi to snad sám Vlčíšek chtěl potvrdit, mi hlasitě zakručelo v žaludku. Okamžitě jsem sklopil hlavu a cítil se trochu trapně. „Omlouvám se,“ řekl jsem tiše. Vážně bychom měli jít na ten lov, pomyslel jsem si. Nejlépe celá smečka, abychom mohli lovit vysokou. Musím se postarat, aby bylo maso pro všechny. Nejlépe i pro Naxthera a Lauru, protože Nax lovit nemůže a jeden vlk sám nic pořádného ulovit nedokáže. Vrhnul jsem pohled na Kishana a pak do něj dloubnul packou. „Hej Kishi,“ rozhodl jsem se mu říkat takhle, prostě protože se mi to líbilo, „co bys říkal na takový první pořádný smečkový lov?“ navrhnul jsem mu zvesela.

Ani jsem se nenadál a v tu chvíli se kolem mě proletěla hnědá šmouha. Letěla ještě kousek a měla vyplazený jazyk, ale nakonec dopadla na zem a ozvalo se zakňučení. Překvapeně jsem sebou trhl, zamrkal a chvíli mi trval, než jsem strávil, že mi právě kolem hlavy proletěl vlk. Hnědá šmouha, tedy vlk, se zvedla a já v tu chvíli poznal Kishana. Ten mě nadšeně pozdravil a hned začal loudit, jestli se může taky najít. Přitom se hladově díval na Naxe, div mu sliny z tlamy netekly. „Eh, ahoj,“ vyrazil jsem ze sebe nanejvýš zmateně.
Vtom se probral Nax a v myšlenkách mě zpražil za to, že už rozdávám jeho kusy těla hladové smečce. Co já? Já jsem v tom nevinně! bránil jsem se v odpovědi. Mezitím Elisa utišila Kishana a nakonec prohlásila, že Laura s Naxem jsou hosté naší smečky pod mými ochrannými křídli, dokud nebudou schopni opustit území. Dlouze jsem se Elise zadíval do očí a vštěpil jí do mysli tiché vděčné děkuji. Otočil jsem se zpátky na Laura a Naxe a oběma odpověděl letmým kývnutím na jejich poděkování. Pak můj pohled padl zpátky na Kishana. Ale jak tak o tom přemýšlím, že bychom měli jít lovit. Spíš musíme a to co nejdříve! Netušil jsem, že se stejnou chvíli se tahle stejná myšlenky objevila i v Elisině hlavě.
O několik vteřin později jsem si všiml, že Naxther stojí. Věnoval jsem mu nesouhlasný pohled a nesmouvavě mu přikázal, aby si sednul. Bože, vážně je to až takovej idiot, že hned po tom, co se probere, bude chtít běhat po lese? pomyslel jsem si otráveně a rychle zkontroloval jeho čerstvě ošetřené zranění, jestli se znovu neotevřelo. Naštěstí se jizva zatám neroztrhla. Maličko jsem se pousmál a sklopil hlavu. Až teď jsem si dokázal plně uvědomit, jak moc náročné je vést smečku. O to víc vzrostl můj respekt k Nerssie, protože já jsem si nedokázal představit zvládat tohle všechno sám, bez Elisy. To bych se vážně musel nejdřív rozdvojit.
Jak jsem tak přemýšlel o bývalém Klímu, donesl se ke mně velmi známý pach. Patřil totiž mé bývalé alfě. S-Savior? Nejistě jsem zavětřil ještě jednou. A opravdu, byl to on. Můj ocas začal nekontrolovatelně lítat ze strany na stranu. Měl jsem takovou radost z příchodu starého známého, že jsem překonával nutkání se tam rozeběhnout. Ale když jsem se podíval na Kishana, věděl jsem, že nemůžu. Totohle vlka je potřeba hlídat, jinak Naxe vážně posvačí, pomyslel jsem si vesele.

Těsně, než Nax omdlel, se kolem nás prohnala Laura a aspoň trochu zbrzdila jeho pád na zem. Pak se ke mně upnula nejistý pohled a tiše vyslovila moje jméno. Lehce jsem přikývl, abych jí dal najevo, že se trefila. Elisa znuděně protočila, že naděláme takového povyku kvůli jedné malé rance. „Možná to takhle nevypadá tak špatně, ale hodně to krvácí. A ten běh přes celý les tomu taky moc nepomohl. Ani si netroufám odkadovat, kolik krve musel ztratit, takže si nemyslím, že by se takovéhle zranění mělo brát na lehkou váhu,“ pronesl jsem na obranu dvou vlků, kteří v tuto chvíli byli oba na zemi. Laura začala Naxe bránit s tím, že ji ať klidně roztrháme. Elisa protočila oči a přešla k Naxtherovi. Odstrčila Lauru a zadívala se na zranění. Chvilku jsem na ní zíral, než mi při jejích slovech došlo, co hodlá dělat. Pomalu jsem se přesunul k zadním tlapám spícího Naxe a lehce je přišlápl, aby sebou při akci nemohl nijak škubnout. Elisa vydala pokyn, aby se tmavý vlk ani nehnul, a já ho jen přikultoval pevněji. Ne že by vypadal, že by sebou chtěl cukat. I když kdyby nabyl vědomí, ani bych se mu nedivil. Já bych se asi taky vyděsil, kdyby nade mnou stála cizí vlčice a škvařila mi kůži.
Elisa se po několika minutách odtáhla a její tvář opustil soustředěný výraz. Prohlásila, že je hotovo a odkráčela zase zpátky na původní místo. „Děkuju,“ kývl jsem vděčně a pousmál se na ni. Pustil jsem Naxovi tlapy a podíval se na Lauru. „Bude v pohodě,“ řekl jsem tím nejvíce uklidňujícím tónem, který jsem dokázal udržet. Sklonil jsem hlavou a chystal se čarovat, ale Elisa mě přerušila její další větou. Otočil jsem se na ni s dlouhým pohledem a prosíkem vepsaným v očích. „Vím, že narušili území smečky, ale jsou to moji přátelé a v Naxther v takovémhle stanu rozhodně nemůže nikam jít. Nechme je tu minimálně do příštího svítání, ano? Vezmu si to na starost a pohlídám si, aby to nijak nenarušovalo chod smečky,“ řekl jsem tiše. „Prosím,“ dodal jsem po chvíli.
Pak jsem se otočil zpátky k Naxtherově ležícímu tělu a zamyslel se. Snažil jsem se vzpomenout na přesný název té rostliny, která by tomu teď pomohla, ale nedařilo se mi to. Nakonec jsem se rozhodl, že jméno není důležité, když vím přesně, jak to vypadalo a fungovalo. Sakra, ten alzheimer je ale hrozné věc, pomyslel jsem si mrzutě. Podíval jsem se na Lauru a ve zkratce jí vyložil, co se chystám dělat, aby se nebála. „Existuje jedna rostlina, ale možná o ní víš, když máš magii země, která se používá k léčení takových ran, jako má právě Naxther. Myslím, že by to mohlo zhojit i ty nepěkné jizvy, co by mu po seškvaření jistě zůstaly.“ Lehce jsem se pousmál a přivřel oči. O několik sekund později se přede mnou objevila ona již dříve zmiňovaná rostlina. Opatrně jsem ji utrhl, ale nechal ji ležet na zemi. Přiložil jsem na ní tlapku a pokusil se trochu rozmělnit její stonek, abych dostal potřebnou dužinu. Pak jsem ji opatrně nabral a rozmazal po čerstvé seškvařenině. Doufal jsem, že ještě nebude při vědomí, protože tohle by byl lehce šťiplavý zážitek. Otřel jsem si špinavou tlapu do trávy a zadíval se na Naxe. Bylo mi jasné, že za chvíli budu muset ještě minimálně jednou použít magii vody.

//*odpadává totálně mrtvá* Tak přeci jen asi budeme mít mrtvolku v tůňce o.o :D

//Vlci, potřebovala bych od vás, kdo jste se ještě nevyjádřili, aby jste dali vědět o tom lovu. Zatím počítám s Amelis, Kishanem, Mith se pokusí, a Arc vás samozřejmě doprovodí :D Elisa ještě neví, jistě jestli se zúčastní :) Pokud nám to takhle vyjde, myslím, že 3 vlci + Arcanus, by stačilo, ale samozřejmě bychom uvítali i zbytek smečky^^

Naxther ignoroval moji dost důležitou otázku a místo toho ze sebe vyhrkl čísi jméno. Předpokládal jsem, že je to jméno té vlčice, kterou jsem cítil. A taky přesně té, se kterou je Elisa. Odpočívej v pokoji, prolétlo mi hlavou a tiše jsem se zasmál. S Elisou se opravdu nevyplácelo dostávat se do křížku. Chtěl jsem se vrátit k rozdělané práci, ale než jsem se vzpamatoval, Naxther se vyškrábal na tlapy a rozeběhl se na místo, odkud se nesly oba pachy. „Hej, počkej, ještě to není! Zastav se!“ řval jsem za ním, ale on se ani neohlídl. Paličák jeden, pomyslel jsem si otráveně a rozeběhl se za ním. Díky tomu, že mé tělo bylo zcela zdravé, jsem ho doběhl během chvíle. Slyšel jsem Naxovy myšlenky a došlo mi, že ta Laura pro něj musela být asi hodně důležitá.
Po několika minutách, jsme doběhli ke dvěma vlčicím. Jedna, zelenooká, se vyděšeně choulila a s respektem vzhlížela ke druhé, šedivé. Elisa seděla na zemi a propalovala Lauru nehezkým pohledem. Postavil jsem se po jejím boku a pohlédl na Naxe, který se opřel o nejbližší strom. Zasýpal jméno druhé vlčice a z rány se mu vyřinula další várka krve. Zamračil jsem se. Vážně musíme něco udělat a to rychle, takhle vykrvácí. Otočil jsem se na Elisu a věnoval jí dlouhý pohled. „Já vím, že narušili území, ale musíme mu pomoct, jinak umře,“ řekl jsem tiše. „Stačí jen nějak zastavit krvácení a chvíli ho nechat nabírat síly, pak je oba můžeme vyhodit za hranice… Přece nechceme v té stojaté tůni ukývat mrtvolu…“ Znovu jsem se jí zadíval do očí a čekal na její ortel. Slyšel jsem Naxův přerušovaný hlas, který říkal, že nechtějí problémy. Pak jen tupý zvuk. Když jsem se otočil, spatřil jsem tmavého vlka bezvládně ležícího na zemi. Vykulil jsem oči a snažil se nepanikařit. „Ježišikriste, Naxi, vstávej!“

„Nic hrozného,“ zopakoval jsem nevěřícně, „jasně.“ Zavrtěl jsem hlavou a pak jí lehce naklonil na stranu. Nax řekl, že si nemyslí, že by to byla zrovna Elisa. Oddechl jsem si. Aspoň něco. „No, tak to asi ne. Ještě jsem neviděl, že by začala hořet, i když… co já vím,“ trochu jsem se zasmál. Až mě překvapilo, o kolik to odlehčilo situaci.
Začali jsme se bavit o smečce. Nax mi pogratuloval a usmál se. Oplatil jsem mu drobný úsměv, a pak si četl jeho myšlenky. „Nemyslím si, že by tě někdo zakousl. Snad nikdo není takovej ubožák, aby napadl takhle zraněného vlka. A už vůbec ne, když tu budu s tebou. I když jako je pravda, že se teď asi chovám trošku nezodpovědně. Jsi na území smečky a já bych tě měl vyhodit, pokud se nechceš přidat, na což moc nevypadáš. Tipoval bych to, že to sem bylo nejblíž od místa, kde tě ta koule hořících chlupů zřídila,“ ušklíbl jsem se. Utrhl jsem list, který jsem si vytvořil a s pomocí vlhkosti vzduchu a magie vody ho namočil a chystal se ho opatrně přiložit na jednu Naxovu ránu. Ten se začal zdráhat a ohánět se tím, že nepotřebuje pomoc a že půjde najít Midiam. „Fíš, jak je to odfuď daleko?“ zahučel jsem přes list v tlamě, kterého bych se už moc rád zbavil. K tomu mi napomohlo, že si Nax konečně sedl na zem, i když to odůvodnil, že jen bude nabírat sílu na další cestu. Spolkl jsem trochu ironické jasně a využil jeho nynější pozice, abych mu tam konečně přiložil ten list.
Vtom jsem uslyšel tlumené vytí. Poznal jsem Elisin hlas. Nevěděl jsem, co se děje, ale když ke mně dovál Elisin a ještě jeden neznámý pach, došlo mi to. Snažila se mi naznačit, že má vše pod kontrolou. Otočil jsme se zpátky na Naxthera a chystal se pokračovat v léčení. „Máš na něco alergii?“ zeptal jsem se pro jistotu.

Naxther se ke mně, pravděpodobně s námahou, natočil a pověděl mi, že tohle jsou následky menší bitky. „Menší bitka, jo?“ povytáhl jsem „obočí“. „Tohle vypadá spíš na větší bitku. Viděl jsi támhletu louži krve?“ Tlapkou jsem ukázal směrem, odkud jsem předtím přišel. Zkoumavě jsem si prohlížel jeho rády a mračil se při tom. Nejvíc mě zaujala jeho ožehnutá srst. „Neříkej mi, žes potkal Elisu,“ zhrozil jsem se. Sakra, co když jo? Úzkostlivě jsem se druhému vlkovi zadíval do očí a modlil se, aby řekl, že to nebyla ona. Až po chvíli mi došlo, že to bych z něj musel cítit její pach. I když… je tu možnost, že by ho pach krve přebil.
Nax mě upozornil, ať dávám bacha, protože tu je smečka. Chvilku mi trvalo, než jsem to strávil. „No, víš…“ zarazil jsem se. Jak mu tohle mám říct? „Já tak trochu vím, že tady je smečka. Já jsem totiž její alfa,“ zazubil jsem se a znovu se cítil drsně. Hned na to, se mě zeptal, jestli tu nevím, o nějaké vodě. Soucitně jsem se na něj podíval. „Tak to jsi ve špatném lese, kamaráde. Tady je to suché, jako kdyby tu sto let nepršelo. Jen v údolí je jedno jezírko, ale to bych ti nedoporučoval, vypadá to spíš jako takový malý močál,“ ušklíbl jsem se. „Nejblíž je tu asi Midiam, ale i tak je to dost daleko, obzvlášť s přihlédnutím k tvému stavu.“ Obešel jsem ho a ještě jednou zhodnotil škody. „Sedni si, ještě vykrvácíš, když tu budeš takhle pochodovat.“ Soustředěně jsem se zamračil a snažil si vzpomenout, co dělat při tržné ráně. Táta mi to vždycky říkal. Jako první jsem se rozhodl přivolat trochu vody. Vyhloubil jsem před Naxtherem menší jamku a do ní napustil trochu vody z okolních rostlinek. Promiň lese, prolétlo mi hlavou. „Tohohle se napij a pak vytvořím něco, čím ošetříme tu ránu,“ říkal jsem mu pokyny. Nechal jsem před sebou vyrůst velký list něčeho, co připomínalo lopus a tlamou ho utrhl. Tak a doktor Árčí jde na věc!

Před spácháním nějaké blbosti mě uchránil vítr, co ke mně přivál pach, který určitě nepatřil nikomu z naší smečky. I tak jsem si byl víc než jistý, že ten pach znám. O co víc, povědomý pach se mísil s pachem čerstvé krve. Krátce jsem se podíval na Amelis a Mitha. Věděl jsem, že jsem slíbil, že jim tu budu dělat anděla strážného, ale to, co jsem před chvílí zjistil, mě dost znervózňovalo. Povinnosti, Arcu, povinnosti, připomněl jsem si sám sobě. Znovu jsem k nim střelil pohledem a rozhodl se. „Dávejte tady pozor, já si potřebu odskočit,“ pověděl jsem celkem hlasitě směrem k nim. Pak mi došlo, že to zní spíš, jako kdybych potřeboval na malou. Možná i velkou. „Odskočit… na hranice, jo, nechte to na mě!“ prohlásil jsem důležitě a radši pádil pryč, než se mi podaří říct ještě něco nesmyslného, či v lepším případě idiotského.
Rozeběhl jsem se po čichu kamsi do severovýchodního cípu lesa. Kvůli náročnému terénu mi cesta trvala o něco déle, než jsem předpokládal. Teprve po zhruba deseti minutách jsem dorazil na místo, kde byl pach nejsilnější. Zarazil jsem se ve chvíli, kdy jsem na zemi spatřil louži krve. Co to, sakra…? Zavrtěl jsem hlavou, jestli nemám halucinace, ale louže tam zůstala. Jasně, cítil jsem pach krve už předtím, ale nepočítal jsem s tím, že jí bude dostatek na krvavé lázně. Když jsem se podíval pořádně, všiml jsem si, že od louže vede přerušovaná rudá cestička. Vydal jsem se po jejích stopách.
Neušel jsem ani padesát metrů a uviděl jsem před sebou tmavý kožíšek belhajícího se vlka. „Hej!“ zařval jsem na něj a doběhl ho. Když jsem si ho prohlédl pořádně, zjistil jsem, že ho opravdu znám. „Naxi…?“ dostal jsem ze sebe po chvíli tupého zíraní. Na nějaké ohánění se tím, že je tu smečka, jsem v tuhle chvíli ani nepomyslel. „Ježiši, co se ti stalo?!“

Heh, okay, okay, beru zpět... Ten lov má být samozřejmě v srpnu :D Dík Lis ;)

//Na vědomost se dává, že Jéžíšek přihodil další příspěvek na naši smečkovou nástěnku, hehe! :D Chci vás všechny poprosit, abyste se mrkli a zanechali nějaký ten ohlas ;) I když je tam jedna maličkatá změna a to, že úkryt už se přesunul do procesu schvalování, takže s protesty už asi máte smůlu :P :D

Když jsem Amelis konečně našel, podívala se na mě a s širokým úsměvem mi předhodila možnost, že si Mith možná jen hraje na schovku. „No, eh, nepřišel mi jako někdo, kdo by si rád hrál na schovávanou uprostřed lesa, kde jeden nikdy neví, odkud na něj vyskočí Elisa, ale tak co já vím,“ usmál jsem se a snažil se tak zakrýt lehké starosti. Co když se fakt ztratil a mezitím ho Elisa někde zakousne, protože nebude vědět, že jsem ho přijal a Mithovi samotnému věřit nebude? Zahnal jsem tu myšlenku někam do zákoutí své mysli a snažil se důvěřovat tomu, že Elisa dokáže udržet svůj kousací reflex, když z Mitha ucítí drobný závan mého pachu.
Než jsem se nadál, Amelis se vydala tmavě hnědého vlka přejmenovaného na Tlapku hledat. Povzdechl jsem si, zamrmlal si pro sebe něco o tom, že je rychlejší než vítr a rozeběhl se za ní. Po cestě jsem si vzpomněl, jak se mě béžová vlčice předtím ptala, jestli by s námi mohli žít i její sourozenci. „V té věci s tvými sourozenci nevidím nejmenší problém, ovšem jenom pokud oni sami budou chtít,“ mrkl jsem na ni za běhu. Jak jsem tak to tom všem přemýšlel, vzpomněl jsem si na Meadow. Sakra, tak strašně moc by mě zajímalo, co by na tohle všechno říkala. Jak by se asi tvářila na to, že jsme pan alfa? Vesele jsem se pro sebe ušklíbl a snažil si v hlavě představit co nejpřesvědčivější výraz Mei, který by asi tak mohla udělat. Tomu, co sem nakonec utvořil, jsem se musel zasmát. Ne, takhle šíleně by se Mea určitě nezatvářila.
V zápalu běhu jsem si téměř ani nevšiml, že se Amelis zastavila. Překvapeně jsem sebou trhl a zabrzdil o několik metrů dál s tím, že se můj čumák zastavil pouze několik milimetrů od obrovského stoletého buku. Uff, to bylo těsný, prolétlo mi hlavou. Pohodil jsem ocasem a otočil se o 180 stupňů. „Amelis?“ zkusil jsem to nejistě, protože jsem béžovou vlčici ztratil ze zorného pole. A přesně ve chvíli, kdy můj hlas utichl, se zpoza hustého keříku vynořil kousek béžového kožichu. Mezerou mezi tím keříkem a jeho o něco méně urostlým kamarádem jsem spařil Mitha, jak si sedl na zadek a rozhodl se na protest nehýbat. Amelis mi věnovala dlouhý pohled a začala se plížit směrem k hnědému. Hned mi bylo jasné, co hodlá udělat. Děsil jsem se reakce ubohého Mitha, ale kvůli jejím radostně rozzářeným hravým očím, jsem mladou vlčici nedokázal zastavit. Stárneš, Arcu, stárneš, projelo mi hlavou. Ještě nedávno bys na něj skočil taky. Zavrtěl jsem hlavou a zatím úspěšně jsem překonával nutkání udělat něco šíleného.

Vlku zdar!
Hlásíme se s druhým nástěnkovým příspěvkem a tentokrát už to nebudou takové ty všeobecné uvítací kecy, ale půjdeme hned k věci.

Nejdřív, než na to zapomeneme, bychom chtěli připomenout smečkový úkryt. Ne všichni se vyjádřili, ale ti, od kterých jsme odpověď dostali, to viděli kladně. Takže věc se má tak, že plánujeme udělat velký úkryt pro celou smečku (pravděpodobně v nějaké jeskyni), pokud se nikdo v nejbližších dnech neprojeví zásadně proti ;)

Další bod, a vlastně ten hlavní, je plánovaný smečkový lov. Kořist by byl muflon, náš asgaarský maskot. Samozřejmě všem účastněným by připadla nějaká menší odměna pravděpodobně v podobě nějakého toho procenta do vybraných vlastností. A teď jádro problému a tím je datum konání. S Elisou jsme optimisti a nevěříme, že by se celý lov stihlo za jeden den, a proto bychom ho dali hned dvoudenní (pro začátek, možná se to i protáhne, známe se). Zatím bychom to viděli na 9. 7. a 10. 7., co říkáte?
A a E