Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Elisa se na mě zamyšleně podívala. Viděl jsem v jejích očích zmatenost smíchanou s překvapením možná až lehkým šokem. Stydlivě jsem sklopil hlavu. Asi bylo pošetilé o tomhle tématu vůbec začít mluvit. Elisa ze sebe vyrazila, že o tomhle ještě nikdy neuvažovala. Neunikl mi její zaskočený tón. Už už jsem se chtěl prostě omluvit a změnit téma, ale něco mě zarazilo. Naklonil jsem hlavu na stranu a snažil se izolovat Elisiny myšlenky od své mysli. Moje magie byla asi ta nejgeniálnější ze všech, ale byly momenty, kde jsem ji nenáviděl. Některé věci prostě vlk nechce vědět. Navíc v mé hlavě nebylo v podstatě nikdy ticho. Dřív nesouvislé šumění a mumlání a teď celé věty. Navíc můj dosah čtení myšlenek se výrazně zvětšil. Bylo to až děsivé. To vědomí, že teď můžu bez problémů kontrolovat hlavy celé smečky. Za ta léta jsem si na neutuchající hlasy zvykl, ale občas jsem přemýšlel jaké to asi je neumět číst myšlenky. Někdy jsem to ostatním vlkům záviděl. Musel to být tak neuvěřitelně osvobozující pocit. O tolik méně starostí.
Díky přemýšlení o jiných věcem se mi povedlo na chvíli přestat vnímat Elisiny myšlenkové pochody, čímž jsem ji poskytl aspoň trochu soukromí. Ztěžka jsem položil hlavu na její hřbet a čekal, co řekne. Nakonec obrátila otázku naprosto proti mně, takže jsem se o jejím postoji nedozvěděl vůbec nic. Povzdechl jsem si. „Přemýšlel jsem o tom,“ zamumlal jsem pravdivě. „Teď, když máme smečku, by ta možnost byla. Možnost mít rodinu.“ Přivřel jsem oči. Po tolika letech… Při vzpomínce na tátu mi zeskelnatěly oči. Rychle jsem zamrkal. Škoda, že mu nikdy nebudu moct ukázat, jak úžasnou partnerku mám, prolétlo mi hlavou. Štvalo mě, že ač jsem se tolik snažil, někdy jsem tyhle nostalgické stavy prosti nedokázal přemoci. A v této chvíli ještě víc. Teď jsem měl vypadat šťastně a malovat si budoucnost. Dlouze jsem se nadechl, rozehnal dotěrné myšlenky a pokračoval v tom, co jsem se snažil říct. „Teď máme vhodné zázemí. Když o tom budeme uvažovat jinak i věk. Nechci tě do ničeho nutit ani naléhat. Jen říkám, že si myslím, že by bylo pěkné mít ty malé chlupaté kuličky jako důkaz naší lásky. Dotvořily by naši rodinu k dokonalosti.“ Maličko jsem se pousmál a vtáhl do čenichu Elisinu vůni. Abych pravdu řekl, byl jsem nervózní. Ač jsem na to nevypadal, dělalo mi celkem problémy o tomhle tématu mluvit. Navíc mě zevnitř začal nahlodávat strach. Uvědomil jsem si, co se stalo mé matce po tom, co mě porodila. Nikdy jsem tu podle otcova vyprávění nádhernou sněžnou vlčici s povahou anděla neviděl. Co kdyby se to samé stalo Elise…? To bych nepřežil…

Elisa pochopila to, co jsem se jí snažil naznačit a shledala to výborným nápadem. Vesele jsem na ni mrknul a počkal, až pomalu dojde ke mně. Přitom jsem ji celou dobu sledoval pohledem. V hlavě mi poletovaly myšlenky o tom, že ji to s tou věcí okolo krku sluší snad ještě víc než předtím. Nemohl jsem si pomoct. Už teď jsem tu věcičku na jejím krku miloval a bral jako její nedílnou součást.
Přicupitala až ke mně a pomalu se položila přede mě. Počkal jsem, až se uvelebí. Hned na to jsem se přitulil natěsno k ní. Spokojeně jsem zabručel a zabočil čumák od její měkké šedivé srsti. Tohle mi tak chybělo! Tiše jsem vdechoval její vůni a užíval si každé vteřinky takto strávené. Mohl bych tak zůstat navždy. A opět, jakoby mi snad četla myšlenky, pošeptala tu stejnou věc, na kterou jsem právě myslel. Pousmál jsem se a o to víc, když mi začala žužlat ucho jako za starých časů v Klímu. Tohle už mi nedělala tak strašně dlouho. Ani jsem neuměl popsat, jak strašně mi to chybělo. Přivřel jsem oči a tiše zavrněl. Celým tělem se mi proháněl pocit naprosté spokojenosti. Pohodil jsem ocasem a pak jím pomalu přikryl Elisiny zadní tlapky. Přeci jenom od kamenné podlahy se k našim tělům dostával chlad a já nemohl připustit, aby kvůli tomu byla Elisa nemocná. Přísahal jsem si, že se o ni budu starat za každé situace. Vždycky první ona a až pak mé vlastní pohodlí.
„Ty Eliso,“ začal jsem pomalu. Jedna dost zásadní život měnící věc mi přišla na mysl. „Přemýšlela jsi někdy od té doby, co jsme se o tom bavili naposledy, o vlčatech?“ zeptal jsem se opatrně. Abych pravdu řekl, byl jsem trochu nervózní. „Že bychom si mohli…?“ Přemýšlel jsem, jak to říct, ale nic mě nenapadalo. A tak jsem to nakonec nechal jen tak viset ve vzduchu a doufal, že se toho Elisa nějakým způsobem chytne.

Elisa začala vymýšlet, co všechnu je tu potřeba doopravit, aby to bylo dokonalé. Jen jsem přikývl a souhlasně zamručel. Moji pozornost totiž upoutalo něco jiného, otvor v protější stěně. Jak bývalo mým zvykem, hned jsem tam začal strhat čumák. Elisa se na to už asi nemohla koukat a popostrčila mě dovnitř. Nečekal jsem to a málem jsem přepadl tlamou napřed. Dneska už poněkolikáté. Asi den blbec, ušklíbl jsem se. Ne, ty jsi blbec.
Přede mnou se objevil další prostor. Tato jeskyně byla mnohem menší, než ta předchozí, ale o to útulnější. Odhadoval jsem, že by se sem vešlo tak pět dospělých vlků. Tak tohle je bomba, náš vlastní koutek, usmál jsem se. Podíval jsem se na Elisu, která vypadala stejně nadšeně jako já. Vyslovila nahlas přesně to, co jsem měl na mysli. „Tady se můžeme schovat před zbytkem smečky, až nám polezou na nervy,“ řekl jsem vesele a olízl jí tlapu. „Je to super…“ Elisa zapálila nějaký mech, takže se jeskyní rozprostřelo příjemné tlumené světlo. Na stěnách se míhaly stíny od plamínku a všechno působilo tak strašně uklidňujícím dojmem. „Pak si sem můžeme donést tu kůži z muflona, co myslíš?“ navrhl jsem a zlehka se jí otřel o bok. „Bude nás krásně hřát ze spodu i v zimních měsících. Také bychom měli nasbírat nějaké dřevo, než napadne sníh. A…“ zarazil jsem se v půlce věty, „...na tyhle všechny věci bude čas potom,“ rozhodl jsem se. Přešel jsem doprostřed jeskyňky, lehl si a pohodlně se stočil. Podíval jsem se na Elisu, usmál jsem a kývnutím jít naznačil: pojď za mnou.

//Asgaarský hvozd

Trochu jsem se přikrčil, abych se do vstupu do jeskyně vlezl, ale neuvědomil jsem si svojí aktuální výšku. Pořádně jsem se praštil do hlavy, až se mi zatmělo před očima. „Sakra!“ vyjekl jsem a o krok ucouvl. Podíval jsem se na svoje obrovské tlapy a přemýšlel, co teď s tím. Naštěstí se to za mě vyřešilo samo a já se začal smršťovat. Chvíli bylo slyšet lupkání, až jsem se nakonec ocitl stejně vysoký jako obvykle. Tak co to bylo?! zamračil jsem se, ale rozhodl se, že na dumání a zkoumání téhle podivné události bude čas později. Tentokrát úspěšněji jsem se dostal dovnitř a dohnal Elisu, která opatrně nakračovala za pobledlé záře malé levitující pochodně. Varovala mě, že to tu klouže, jenže ještě než to dořekla, ucítil jsem, jak mi tlapa sjela po vlhkém mechem porostlém balvanu, a já se rozplácl na zemi. „Uhm aghrm,“ vydal jsem ze sebe podivný zvuk a bolestivě zasyčel, když jsem se zvedal. Nic vážného se mi nestalo, ale přeci jen narazit si čumák o ty ostré kameny nebylo zrovna příjemné.
Elisa mi začala vysvětlovat, kdo je ten Dark Moon. Taky zmínila, že ho přijala. „Ale…“ začal jsem argumentovat, ale ona mě přerušila s tím, že já jsem taky přijal Naxe a Lauru bez jejího vědomí. „Oh, no dobře,“ přikývl jsem nakonec rezignovaně. Dál mluvila o tom Dar Moonovi. Dark Moon, Dark Moon, pořád jenom Dark Moon, opakoval jsem si v hlavě a otráveně protočil očima. Ani jsem si neuvědomoval, jak komicky bych musel působit pro někoho, kdo by o tomhle věděl.
Najednou se tunel rozšířil. Do očí mi dopadlo ostré světlo, až jsem je musel přimhouřit. Lehce jsem šťouchl do Elisy, aby popolezla, a mým očím se naskytl nádherný pohled. Před námi ve v plné své kráse nacházela majestátní jeskyně, která už na první pohled působila velmi přívětivě a domácky. „Páni,“ vyrazil jsem ze sebe s úžasem. „To je nádhera! Myslím, že to chce jen pár úprav, které díky magiím nebudou takový problém, a bude to perfektní!“ zajásal jsem. Únava ze mě rázem spadla. Jakobych dostal nějaké zařízení se zásobní energií a právě teď mi ho připojili, takže se mi nově nabytá síla začala rozlévat žilami. Chvíli jsem se jen tak kochal a nemohl se ubránit spokojenému úsměvu. Tehle les je prostě úžasnej, náš perfektní domov… Sklouzl jsem pohledem na protější stěnu jeskyně a v tom si všiml menšího otvoru, který vedl někam dál. „Vidíš to?“ zeptal jsem se Elisy a ukázal na to místo tlapou. Nečekal jsem na její odpověď a vesele se rozeběhl to prozkoumat. Nejdřív jsem si to chvíli prohlížel, než jsem se odvážil strčit čumák dovnitř. Byl tam další jeskyně.

Elisa se mě na oplátku zeptala, jestli jsem taky v pořádku. Jen jsem přikývl. Nic mě nebolelo, takže jsem předpokládal, že jsem se všem zraněním vyhnul. Po mém pobídnutí si na krk nabrala ten náhrdelník. „Sluší ti,“ zhodnotil jsem s úsměvem. I Elisa si oddechla, že to máme konečně za sebou. „Jo, popravdě už jsem z toho všeho dost unavený. Potřebuju aspoň pár minut odpočinku,“ řekl jsem se tiše. Trochu jsem se za sebe styděl. Jako správný chlap bych na sobě neměl dát nic znát!
Elisa navrhla, že bychom mohli jít prozkoumat úkryt, který jí ukázal nějaký Dark Moon. „Počkej, jaký úkryt? A jaký Dark Moon?“ To už se ale má partnerka vydala na cestu, takže jsem byl nucen se vydat za ní. Ještě jsem se ujistil, aby od té hromádky popela náhodou nemohlo něco při blbé náhodě chytit a rozeběhl se za ní. Kdo je, sakra, Dark Moon? vrtalo mi hlavou celou cestu. Ač jsem si to nechtěl ani za nic přiznat, uvnitř jsem cítil, jak se do mě zabodává osten žárlivosti na toho neznámého vlka. Moje Elisa! Dál už jsem ale neměl čas přemýšlet, protože jsme dorazili na místo. V houští se nacházel jakýsi vchod. Kdybych tu šel sám bez průvodkyně Elisy, pravděpodobně bych ho přehlédl, jak dobře byl schovaný. Elisa se nabídla, že půjde první a posvítí nám. Nic jsem nenamítal a jenom přikývl. Ocenil jsem, že už nemusím používat žádnou magii, protože jsem začínal být vcelku dost unavený. Elisa vkročila dovnitř a já vlezl za ní, napjatý v očekávání, co za pohled se mi naskytne.

//Siccumské jeskyně
//Ehm, nevím, co z toho vzniklo... Ta škola je dost vyčerpávající :D

Obluda prudce třískla do mého provizorního úkrytu, až to zadunělo. Pravděpodobně mě vyslyšel sám velký a moje kořenová hradba to vydržela. Ulevilo se mi, i když jsme ještě neměli tak úplně vyhráno. Ale důležité bylo, že Elisa přežila.
Najednou jsem ucítil, že se něco pálí. Nakrčil jsem čumák a odskočil od toho tvora, kterého jsem se snažil jakkoli kousnout. A udělal jsem to právě včas, protože jen moment na to se oheň z příšeřiny tlapy rozšířil po celém jejím těle. Ta začala panikařit. Uskočil jsem ještě o metr a pohledem se snažil najít Elisu. Vtom se ozvalo příšerné kvílení, které se ve chvíli změnilo v nesnesitelný křik. Bože, co to je?! Tlapkou jsem si snažil jakkoli přikrýt uši. Nedalo se to vydržet. Myslel jsem, že mi prasknout bubínky. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že víc už nesnesu, se ozvalo hlasité buchnutí a obluda se rozletěla na tmavý kouř. Odvrátil jsem hlavu, aby se mi to nedostalo do očí a neoslepilo mě to. Ovšem tomu, aby se mi nějaký čmoud dostal do plic, jsem bohužel nedokázal zabránit. Rozkašlal jsem se jako tuberák a jenom nedočkavě čekal, až se budu moct zase volně nadechnout. To ale trvalo několik minut, takže jsem mezitím v plicích cítil nesnesitelné pálení. Hned, jak to bylo možné, jsem si díky magie vody nějakou tu tekutinu přivolal a hltavě se napil, abych utišil tu štiplavou bolest.
Když se vše uklidnilo a i viditelnost se zlepšila, konečně jsem měl možnost se pořádně rozhlédnout a zorientovat. Příšera byla pryč a zbyla po ní akorát hromádka popela, ve které se něco lesklo. Zvědavě jsem přistoupil blíž a hrábl do toho. Trochu jsem se od uhlíků popálil, ale odhalil jsem tím jakýsi náhrdelník. Jen tam tak ležel a čekal, až si ho někdo vezme. Máme to za sebou... Ohlédl jsem se na Elisu a pohledem ji sledoval, dokud nepřišla blíž. Pak jsem se jí něžně otřel o bok a láskyplně ji olízl. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě a už asi ze zvyku si prohlédl její tělo, abych si to zkontroloval sám. Nevypadalo, že by na povrchu utrpěla nějaká zranění, což bylo dobře. Ale ještě stále tu bylo nebezpečí vnitřního krvácení nebo něčeho takového! Elisa natáhla tlapku k náhrdelníku a ten se najednou rozzářil. Hned bylo jasné, koho si ta věc vybrala za majitele. Pousmál jsem se. „Vezmi si ho, je tvůj,“ pobídl jsem svoji partnerku.

//Díky, Coro! :)

Elisu očividně dost rozčílilo, že si ta obluda vybrala jako silnějšího mě. Rozeběhla se na to zvíře a bezhlavě mu skočila na záda. Přestal jsem se zabývat svým zvětšením a hnal se své partnerce na pomoc. Elisa se příšeře zakousla do hřbetu. Ta bolestně zaječela, ale nenechala se jen tak lehce porazit. Setřásla Elisu dolů. Šedivá mě začala hledat, a když si všimla mé abnormální velikosti, křikla po mně, ať jí příště aspoň řeknu, když začnu brát steroidy. Tiše jsem se zachichotal a se zavrčením skočil obludě po pravém boku. Ta se mi ale uhnula tím, že se vzepjala na zadních tlapách a chtěla zase začít mlátit do země jako šílenec. Jenže to mělo jeden háček. Přímo pod obludou ležela Elisa.“Proboha!“ vykřikl jsem a jako v transu pozoroval příšeřiny tlapy. Hned na to ze země vystřelilo několik tlustých kořenů, které se přímo nad Elisou spletly do jakési stěny. Teď mi nezbývalo nic jiného, než modlit se, že to můj provizorní štít vydrží. Na nic dalšího jsem nečekal a skočil po obludě. Silně jsem jí zaryl drápy do boku, až jsem ucítil její horkou krev. Snažil jsem se dostat se tomu ke krku za každou cenu. Měl jsem jediný cíl - prokousnout tomu hrdlo.

Elisa se začala té obludy zastávat, což mi naprosto vyrazilo dech. Co to…?! Tohle nebyla Elisa. To nebyla ta, která by nejraději vždycky všechny vynesla v zubech. Teď to spíš vypadalo, jako bychom si úplně vyměnili role, protože Elisa začala trochu diplomaticky vyjednávat. Ovšem to se té příšeře tak úplně nelíbilo. Řvala na celý les a mlátila do země, až to dunělo. Pak se vytáhla na zadní tlapy a agresivně flákla do země, která se s námi otřásla. Zavrčel jsem a trochu roztáhl nohy, abych získal lepší stabilitu. Dva, jedna… Hned na to se na nás ten tvor rozběhl. Naštěstí zamířil na mě a ne na Elisu. Na chvíli jsem rychle zavřel oči a snažil se vymyslet, jak z téhle situace ven. Neměl jsem moc času, jen pár vteřin.
V tom jsem ve svém těle ucítil zvláštní mravenčení a pnutí. Trochu to bolelo. Polekaně jsem otevřel oči a podíval se na své tlapky. Zdály se větší než předtím. Co.. cože?! Rychle jsem vrhl pohled na Elisu, ale ta se mi zdála jaksi menší než obvykle. Z přemýšlení mě vyrušilo zařvání příšery, která už ode mě byla jen několik posledních kroků. Zavrčel jsem a naježil se. A přesně v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem najednou ve velikosti, ve která jsem byl schopný té potvoře konkurovat. Co to, u vlčího boha, je za magii?! proletěla mi hlavou zmatené myšlenka. Nakonec jsem se ale rozhodl, že nemá cenu se tím zaobírat teď. Na to bude dost času potom. „Tak co uděláš teď?!“ štěkl jsem po tom skoromedvědovi a chystal se na jeho útok.

Elisa se mi držela těsně u boku. Byl jsem rád, že je tak blízko, protože jsem měl aspoň o jednu starost míň. Věděl jsem, že je moje krásná vlčice v pořádku. Běželi jsme lesem, když v tom jste to uviděli. Oba jsme ztuhli a s Elisy vypadla jen jedna vyřešená otázka. „Já nevím,“ vysoukal jsem ze sebe, oči navrch hlavy. Obrovská hnědá chlupatá věc se otočila a my mohli spatřit její krvavě rudé oči a dlouhé ostré tesáky. Co to, sakra je?! Tohle není tvor běžně obývající Gallireu... Jak se to tady mohlo vzít? A proč zrovna v našem lese? Můj mozek nabral neuvěřitelné rychlosti a bombardoval mě otázkami, na které jsem si neuměl odpovědět. Ovšem když ta obluda zavrčela a vrhla pohled po Elise, automaticky jsem skočil před svojí partnerku a chystal se jí bránit. „Co budeme dělat?“ křikl jsem po Elise. „Asi to budeme muset zabít. Jak jinak se toho zbavit? Nevypadá to zrovna přátelsky,“ chrlil jsem ze sebe očima propalujíc přerostlého medvěda. Vydával dost divné zvuky a hlasitě mlátil do země. Aspoň jsme našli původce toho rámusu, prolétla mi hlavou jedna konejšivá myšlenka.
Když můj pohled padl na toho tvora znova, pomalu jsem si začal v hlavě odpočítávat vteřiny do toho, než se na nás vrhne. Deset, devět, osm… Zatnul jsem svaly na plecích a naježil se. Sedm… Podíval jsem se na Elisu. V hlavě jsem si snažil zopakovat svěceny magie, které vlastním, abych pak věděl, jak se můžu bránit. A hlavně jak mám bránit nový domov a Elisu. Ta byla nejdůležitější. Vrhnul jsem ostrý pohled přímo proti tomu monstrózní obludě. „Kdo jsi a co tu chceš?!“ štěkl jsem po tom odhodlaně. Nikdo nebude ohrožovat moje blízké!

//Tak tohle ne :'D Ještě mám jeden plán... Co takhle přistrčit jako oběť nějakého člena smečky? Kdo se hlásí dobrovolně? :D

Elisa očividně neměla Naxthera a Lauru ráda už od prvního pohledu. Tiše jsem si povzdechl a poslouchal, že je tu nechce. „Ale oni jsou moji přátelé,“ namítl jsem si tiše. Říct to s větší intenzitou hlasu jsem si netroufl. Pak začalo pršet a já viděl na výrazu Elisy, jak ještě potemněl. Plánoval jsem si užít hezkou chvilku v soukromí, ale tohle nevypadá, pomyslel jsem si trpce. A do toho všeho začaly ještě ty divné zvuky. Vážně skvělý den. Navíc přes hukot lijáku nebylo vůbec snadné určit, odkud se ten rámus nese. Alespoň to, že se Elisa zastavila také a podivila se, mě utvrdilo, že to není jen moje fantazie. I když vlastně… možná by bylo líp, kdyby byla.
„Já nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Upřímně, dělá mi to docela starosti,“ řekl jsem znepokojeně. „Musíme to prozkoumat,“ pověděl jsem smířlivě a tiše, ale tak, aby měla šanci zaslechnout. Přešel jsem k jejímu boku, letmo se otřel o její srst a nastražil uši směrem dopředu. Zdálo se mi, že se ty zvuky nesou ze severu. „Mám pocit, že to je někde severně,“ oznámil jsem své partnerce. „Jdeme tam?“ Podíval jsem se na ní. Jo, musíme, napadlo mě. Nečekal jsem, co Elisa udělá, předpokládal jsem, že poběží za mnou, a vydal se lehce doprava, kde jsem tušil severní hranici lesa.
Kvůli dešti byl terén lesa ještě méně schůdný než obvykle. Podrážděně jsem zavrčel a dával pozor, abych se někde nepodsmýkl. Dost mě to brzdilo, což mě celkem znervózňovalo. Už jsem chtěl celou tuhle záhadu objasnit a mít chvilku klidu. Potřeboval jsem si aspoň na chvilku lehnout. Kolik dní uběhlo od mého posledního spánku? Už jsem se necítil zdaleka tak svěží jako před lovem. Ale aspoň jsem měl plný žaludek. Ohlédl jsem se do leva a najednou… jsem to spatřil. Něco obrovského bylo mezi stromy. Trochu mi klesla čelist. Co to, sakra, je? A kde se to tady vzalo?!

Elisa se pustila do dvou nových členů očividně ve snaze je trochu postrašit. Nechal jsem to být a jenom zamyšleně čekal. Zbystřil jsem, až když Elisa pokynula k tomu, abychom se šli najíst. Hurá, možná přeci jenom neumřu hlady, prolétlo mi hlavou, protože jsem na moment, kdy se konečně zakousnu do kusu masa, čekal už pěkně dlouho. Bez váhání jsem se rozeběhl k muflonici a honem se začal krmit. Možná to mohlo působit až trochu komicky. Když jsem se dosyta nažral, otřel jsem si tlamu od krve do trávy a ohlédl se za ostatními vlky. Elisa už byla na odchodu a já hned věděl, kam se vydám. Pomalu jsem se rozeběhl. Všiml jsem si Amelis, která se začala bavit s Laurou a Naxem, kteří vypadali trochu zaskočeně z Elisy. Zastavil jsem se u těch dvou a naklonil hlavu trochu na stranu. „Omlouvám se, asi to nebylo zrovna nejhezčí přivítání. Ale jsem si jistý, že se to po čase zlepší,“ špitl jsem tiše a trochu se pousmál. „Kdybyste cokoliv potřebovali, hledejte mě, dobře?“ Ujistil jsem se, že vědí, na koho se obrátit a rozeběhl se za Elisou.
Najednou se ozvalo zoufalé vytí. Podle hlavu jsem si zatím nebyl jistý, kdo z vlků to je, ale určitě to muselo být vážné, když takhle volal o pomoc. Sakra, musíme tam jít, uvědomil jsem si a podíval se na Elisin pohupující se ocas. Ovšem počasí jakoby nám nepřálo. Z nebe se začaly snášet první kapky, které sotva prostoupily přes husté koruny stromů. To se ale během vteřiny změnilo a spustil se neuvěřitelný liják. Do minuty musel být kožich každého vlka skrz na skrz promočený. Co to, sakra, je? zamračil jsem se a lehce zavrčel nad rozmary počasí. Ano, les potřeboval nějakou zásobu vody, ale co je moc to je prostě příliš. I přesto jsem se ale chtěl rozeběhnout za vytím, avšak na poslední chvíli jsem se zarazil. Nastražil jsem uši a podíval se po Elise. „Slyšíš ty zvuky?“ zeptal jsem se nejistě, snad jestli nemám jenom halucinace. „Je to divné, snad to přestane.“ Ale zvuky neustávaly. Něco se muselo dít. Nevěděl jsem, co dřív, jestli běžet za vlkem nebo se zaobírat tímhle. Nakonec zvítězil strach o nově nabytý domov. Nervózně jsem přešlápl a tělo mi ustrnulo v jakési křeči, ze které bych byl schopný kdykoliv vyběhnout a bránit tenhle les a smečku. Co mám dělat? ptal jsem se sám sebe a doufal, že nějakým zázrakem přijde nějaká odpověď.

Jen pro informaci, na smečkové nástěnce najdete vyhodnocení! :)

Dámy a pánové, vlci a vlčice,
náš lov je u konce. A jak to vlastně dopadlo? Masa jsme i přeš menší komplikace (že Nessu? :P) ulovili dost a až na pár šrámů jsou všichni vlci v pohodě :D. Až na menší zdržení probíhala celá akce bez problémů a zapojili jste se v celkem hojném počtu (jen tak dál, očekáváme minimálně stejnou aktivitu i na ostatních akcích a soutěžích :P :D).
A teď se dostáváme k jádru celého tohohle příspěvku a tím jsou odměny. Po dloooouhééém :D přemýšlení jsme se s Elisou rozhodli udělat to následovně:
Všichni účinkující - každý po nějakém tom procentu do vytrvalosti
Tímto také děkujeme všem zúčastněným a přesouváme se k vyhodnocení druhé a tentokrát neherní akce.

Jednalo se o ztvárnění něčeho, co by oslavovalo výročí Arcova a Elisina svazku partnerského (které je mimochodem 27. srpna, trochu jsme to hodnocení uspíšili :D). Celé akce se nakonec zúčastnili čtyři lidé (nebudu komentovat, jak se toho docílilo :D), což je docela dobrý výsledek :) Děkuji všem, co nás v tom nenechali!^^
Mith se zapojil s emotivním proslovem, Kishan s úžasným obrázkem A s E jako lidí, Ainesson s roztomilým obrázkem ze svatby a milou básničkou a jako poslední se přidal Naxther se svojí roztomile vtipnou básní (tímto jeho a také Lauru vítáme ve smečce :))! Vaše výtvory nás dojaly, děkujeme!
A teď konečně vyhodnocení. Po dlouhém a velmi těžkém rozhodování jsme vybrali jako vítěze Kishana, gratulujeme. Odměnou mu je hvězdička do magie ;) Ostatní ale nezoufejte, i vy neodcházíte s prázdnou. Každému zúčastněnému připadá 10 ametystů do úkrytu :)
Doufáme, že se vám akce líbila a zúčastníte se i dalších, které se (snad) budou konat :D Všechny povedené výtvory si můžete prohlédnout a obdivovat na smečkovém blogu, kam vám to Elisa přidala ;)
Ještě jednou všem děkujeme a nakonec oblíbené vlku zdar! :3
A a E

//Ještě jednou připomínám tu neherní smečkovou akci! Je to pouze do dneška :D Očekávám 100% účast, jinak už s váma nepeču :DD :P
Edit: A Elisa vás asi upeče :D

Naxther pořád nic neříkala a Laura mi poděkovala. Kývl jsem na ní v gestu, co mělo vyjadřovat: není zač a na tahačku odposlouchával její myšlenky. Musel jsem se usmát. „No, říkali jste, že o smečkách toho moc nevíte, takže pro vaši informaci nyní jste kappy, což znamená níže postavení jedinci. Každý nově příchozí člen je na začátku kappa. Poté podle zásluh se může vyšplhat až na pozici beta, což je něco jako zástupce alf,“ vysvětlil jsem a natočil hlavu na stranu, protože mi přišlo, že slyším někoho přibíhat. A opravdu někdo běžel, Elisa. Cítil jsem, jak se celé mé tělo napsala a hned na to celé uvolnilo. Šťastně jsem se usmál. Elisa přiběhla až k nám a otřela se mi o bok. Když jsem ucítil její teplo na svém těle, v celé Galliree v tu chvíli nebyl šťastnější vlk. Chtěl jsem jí olíznout tlamu, ale to bylo v tuhle chvíli trochu nevhodné a mě nezbylo nic jiného, než počkat do soukromí.
Elisa vyjela po Naxovi s Laurou, s tím, že je varovala dost jasně. Laura tiše pípla, že přišli požádat o připojení se ke smečce a Naxther dle myšlenek hodil celou záležitost na mě. Trochu jsem si povzdechl a podíval se na Elisu. „Je to v pořádku,“ řekl jsem klidným hlubokým hlasem. „A aby nedošlo k nějakým nedopatřením, přijal jsem je do smečky,“ dodal jsem. Nevěděl jsem, jak na to Elisa zareaguje, ale doufal jsem, že to vezme dobře. Musí, pomyslel jsem si.
Najednou se odněkud vyloupl Savior s začal se loučit. „To už jdeš?“ zeptal jsem se ho. Hnědý vlk vysvětlil, že už se tu zdržel příliš dlouho a měl se k odchodu. „Dávej na sebe pozor v tom světě a někdy zase přijď na návštěvu,“ kývl jsem na starého přítele a věnoval mu upřímný úsměv. Pak se Savior rozloučil ještě s Elisou a nakonec vyrazil do hloubi lesa. Chvíli jsem ho sledoval, než jsem s pozorností vrátil zase k těm třem. „No, nevím jak vy, ale já už mám celkem hlad. A Ness taky vypadá, že by se do muflonice nejraději pustil,“ zmínil jsem a doufal, že moji letmou narážku pochopí.