Gallirea - Příspěvky uživatele

Elisa se mě na oplátku zeptala, jestli jsem taky v pořádku. Jen jsem přikývl. Nic mě nebolelo, takže jsem předpokládal, že jsem se všem zraněním vyhnul. Po mém pobídnutí si na krk nabrala ten náhrdelník. „Sluší ti,“ zhodnotil jsem s úsměvem. I Elisa si oddechla, že to máme konečně za sebou. „Jo, popravdě už jsem z toho všeho dost unavený. Potřebuju aspoň pár minut odpočinku,“ řekl jsem se tiše. Trochu jsem se za sebe styděl. Jako správný chlap bych na sobě neměl dát nic znát!
Elisa navrhla, že bychom mohli jít prozkoumat úkryt, který jí ukázal nějaký Dark Moon. „Počkej, jaký úkryt? A jaký Dark Moon?“ To už se ale má partnerka vydala na cestu, takže jsem byl nucen se vydat za ní. Ještě jsem se ujistil, aby od té hromádky popela náhodou nemohlo něco při blbé náhodě chytit a rozeběhl se za ní. Kdo je, sakra, Dark Moon? vrtalo mi hlavou celou cestu. Ač jsem si to nechtěl ani za nic přiznat, uvnitř jsem cítil, jak se do mě zabodává osten žárlivosti na toho neznámého vlka. Moje Elisa! Dál už jsem ale neměl čas přemýšlet, protože jsme dorazili na místo. V houští se nacházel jakýsi vchod. Kdybych tu šel sám bez průvodkyně Elisy, pravděpodobně bych ho přehlédl, jak dobře byl schovaný. Elisa se nabídla, že půjde první a posvítí nám. Nic jsem nenamítal a jenom přikývl. Ocenil jsem, že už nemusím používat žádnou magii, protože jsem začínal být vcelku dost unavený. Elisa vkročila dovnitř a já vlezl za ní, napjatý v očekávání, co za pohled se mi naskytne.

//Siccumské jeskyně
//Ehm, nevím, co z toho vzniklo... Ta škola je dost vyčerpávající :D

Obluda prudce třískla do mého provizorního úkrytu, až to zadunělo. Pravděpodobně mě vyslyšel sám velký a moje kořenová hradba to vydržela. Ulevilo se mi, i když jsme ještě neměli tak úplně vyhráno. Ale důležité bylo, že Elisa přežila.
Najednou jsem ucítil, že se něco pálí. Nakrčil jsem čumák a odskočil od toho tvora, kterého jsem se snažil jakkoli kousnout. A udělal jsem to právě včas, protože jen moment na to se oheň z příšeřiny tlapy rozšířil po celém jejím těle. Ta začala panikařit. Uskočil jsem ještě o metr a pohledem se snažil najít Elisu. Vtom se ozvalo příšerné kvílení, které se ve chvíli změnilo v nesnesitelný křik. Bože, co to je?! Tlapkou jsem si snažil jakkoli přikrýt uši. Nedalo se to vydržet. Myslel jsem, že mi prasknout bubínky. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že víc už nesnesu, se ozvalo hlasité buchnutí a obluda se rozletěla na tmavý kouř. Odvrátil jsem hlavu, aby se mi to nedostalo do očí a neoslepilo mě to. Ovšem tomu, aby se mi nějaký čmoud dostal do plic, jsem bohužel nedokázal zabránit. Rozkašlal jsem se jako tuberák a jenom nedočkavě čekal, až se budu moct zase volně nadechnout. To ale trvalo několik minut, takže jsem mezitím v plicích cítil nesnesitelné pálení. Hned, jak to bylo možné, jsem si díky magie vody nějakou tu tekutinu přivolal a hltavě se napil, abych utišil tu štiplavou bolest.
Když se vše uklidnilo a i viditelnost se zlepšila, konečně jsem měl možnost se pořádně rozhlédnout a zorientovat. Příšera byla pryč a zbyla po ní akorát hromádka popela, ve které se něco lesklo. Zvědavě jsem přistoupil blíž a hrábl do toho. Trochu jsem se od uhlíků popálil, ale odhalil jsem tím jakýsi náhrdelník. Jen tam tak ležel a čekal, až si ho někdo vezme. Máme to za sebou... Ohlédl jsem se na Elisu a pohledem ji sledoval, dokud nepřišla blíž. Pak jsem se jí něžně otřel o bok a láskyplně ji olízl. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě a už asi ze zvyku si prohlédl její tělo, abych si to zkontroloval sám. Nevypadalo, že by na povrchu utrpěla nějaká zranění, což bylo dobře. Ale ještě stále tu bylo nebezpečí vnitřního krvácení nebo něčeho takového! Elisa natáhla tlapku k náhrdelníku a ten se najednou rozzářil. Hned bylo jasné, koho si ta věc vybrala za majitele. Pousmál jsem se. „Vezmi si ho, je tvůj,“ pobídl jsem svoji partnerku.

//Díky, Coro! :)

Elisu očividně dost rozčílilo, že si ta obluda vybrala jako silnějšího mě. Rozeběhla se na to zvíře a bezhlavě mu skočila na záda. Přestal jsem se zabývat svým zvětšením a hnal se své partnerce na pomoc. Elisa se příšeře zakousla do hřbetu. Ta bolestně zaječela, ale nenechala se jen tak lehce porazit. Setřásla Elisu dolů. Šedivá mě začala hledat, a když si všimla mé abnormální velikosti, křikla po mně, ať jí příště aspoň řeknu, když začnu brát steroidy. Tiše jsem se zachichotal a se zavrčením skočil obludě po pravém boku. Ta se mi ale uhnula tím, že se vzepjala na zadních tlapách a chtěla zase začít mlátit do země jako šílenec. Jenže to mělo jeden háček. Přímo pod obludou ležela Elisa.“Proboha!“ vykřikl jsem a jako v transu pozoroval příšeřiny tlapy. Hned na to ze země vystřelilo několik tlustých kořenů, které se přímo nad Elisou spletly do jakési stěny. Teď mi nezbývalo nic jiného, než modlit se, že to můj provizorní štít vydrží. Na nic dalšího jsem nečekal a skočil po obludě. Silně jsem jí zaryl drápy do boku, až jsem ucítil její horkou krev. Snažil jsem se dostat se tomu ke krku za každou cenu. Měl jsem jediný cíl - prokousnout tomu hrdlo.

Elisa se začala té obludy zastávat, což mi naprosto vyrazilo dech. Co to…?! Tohle nebyla Elisa. To nebyla ta, která by nejraději vždycky všechny vynesla v zubech. Teď to spíš vypadalo, jako bychom si úplně vyměnili role, protože Elisa začala trochu diplomaticky vyjednávat. Ovšem to se té příšeře tak úplně nelíbilo. Řvala na celý les a mlátila do země, až to dunělo. Pak se vytáhla na zadní tlapy a agresivně flákla do země, která se s námi otřásla. Zavrčel jsem a trochu roztáhl nohy, abych získal lepší stabilitu. Dva, jedna… Hned na to se na nás ten tvor rozběhl. Naštěstí zamířil na mě a ne na Elisu. Na chvíli jsem rychle zavřel oči a snažil se vymyslet, jak z téhle situace ven. Neměl jsem moc času, jen pár vteřin.
V tom jsem ve svém těle ucítil zvláštní mravenčení a pnutí. Trochu to bolelo. Polekaně jsem otevřel oči a podíval se na své tlapky. Zdály se větší než předtím. Co.. cože?! Rychle jsem vrhl pohled na Elisu, ale ta se mi zdála jaksi menší než obvykle. Z přemýšlení mě vyrušilo zařvání příšery, která už ode mě byla jen několik posledních kroků. Zavrčel jsem a naježil se. A přesně v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem najednou ve velikosti, ve která jsem byl schopný té potvoře konkurovat. Co to, u vlčího boha, je za magii?! proletěla mi hlavou zmatené myšlenka. Nakonec jsem se ale rozhodl, že nemá cenu se tím zaobírat teď. Na to bude dost času potom. „Tak co uděláš teď?!“ štěkl jsem po tom skoromedvědovi a chystal se na jeho útok.

Elisa se mi držela těsně u boku. Byl jsem rád, že je tak blízko, protože jsem měl aspoň o jednu starost míň. Věděl jsem, že je moje krásná vlčice v pořádku. Běželi jsme lesem, když v tom jste to uviděli. Oba jsme ztuhli a s Elisy vypadla jen jedna vyřešená otázka. „Já nevím,“ vysoukal jsem ze sebe, oči navrch hlavy. Obrovská hnědá chlupatá věc se otočila a my mohli spatřit její krvavě rudé oči a dlouhé ostré tesáky. Co to, sakra je?! Tohle není tvor běžně obývající Gallireu... Jak se to tady mohlo vzít? A proč zrovna v našem lese? Můj mozek nabral neuvěřitelné rychlosti a bombardoval mě otázkami, na které jsem si neuměl odpovědět. Ovšem když ta obluda zavrčela a vrhla pohled po Elise, automaticky jsem skočil před svojí partnerku a chystal se jí bránit. „Co budeme dělat?“ křikl jsem po Elise. „Asi to budeme muset zabít. Jak jinak se toho zbavit? Nevypadá to zrovna přátelsky,“ chrlil jsem ze sebe očima propalujíc přerostlého medvěda. Vydával dost divné zvuky a hlasitě mlátil do země. Aspoň jsme našli původce toho rámusu, prolétla mi hlavou jedna konejšivá myšlenka.
Když můj pohled padl na toho tvora znova, pomalu jsem si začal v hlavě odpočítávat vteřiny do toho, než se na nás vrhne. Deset, devět, osm… Zatnul jsem svaly na plecích a naježil se. Sedm… Podíval jsem se na Elisu. V hlavě jsem si snažil zopakovat svěceny magie, které vlastním, abych pak věděl, jak se můžu bránit. A hlavně jak mám bránit nový domov a Elisu. Ta byla nejdůležitější. Vrhnul jsem ostrý pohled přímo proti tomu monstrózní obludě. „Kdo jsi a co tu chceš?!“ štěkl jsem po tom odhodlaně. Nikdo nebude ohrožovat moje blízké!

//Tak tohle ne :'D Ještě mám jeden plán... Co takhle přistrčit jako oběť nějakého člena smečky? Kdo se hlásí dobrovolně? :D

Elisa očividně neměla Naxthera a Lauru ráda už od prvního pohledu. Tiše jsem si povzdechl a poslouchal, že je tu nechce. „Ale oni jsou moji přátelé,“ namítl jsem si tiše. Říct to s větší intenzitou hlasu jsem si netroufl. Pak začalo pršet a já viděl na výrazu Elisy, jak ještě potemněl. Plánoval jsem si užít hezkou chvilku v soukromí, ale tohle nevypadá, pomyslel jsem si trpce. A do toho všeho začaly ještě ty divné zvuky. Vážně skvělý den. Navíc přes hukot lijáku nebylo vůbec snadné určit, odkud se ten rámus nese. Alespoň to, že se Elisa zastavila také a podivila se, mě utvrdilo, že to není jen moje fantazie. I když vlastně… možná by bylo líp, kdyby byla.
„Já nevím,“ zavrtěl jsem hlavou. „Upřímně, dělá mi to docela starosti,“ řekl jsem znepokojeně. „Musíme to prozkoumat,“ pověděl jsem smířlivě a tiše, ale tak, aby měla šanci zaslechnout. Přešel jsem k jejímu boku, letmo se otřel o její srst a nastražil uši směrem dopředu. Zdálo se mi, že se ty zvuky nesou ze severu. „Mám pocit, že to je někde severně,“ oznámil jsem své partnerce. „Jdeme tam?“ Podíval jsem se na ní. Jo, musíme, napadlo mě. Nečekal jsem, co Elisa udělá, předpokládal jsem, že poběží za mnou, a vydal se lehce doprava, kde jsem tušil severní hranici lesa.
Kvůli dešti byl terén lesa ještě méně schůdný než obvykle. Podrážděně jsem zavrčel a dával pozor, abych se někde nepodsmýkl. Dost mě to brzdilo, což mě celkem znervózňovalo. Už jsem chtěl celou tuhle záhadu objasnit a mít chvilku klidu. Potřeboval jsem si aspoň na chvilku lehnout. Kolik dní uběhlo od mého posledního spánku? Už jsem se necítil zdaleka tak svěží jako před lovem. Ale aspoň jsem měl plný žaludek. Ohlédl jsem se do leva a najednou… jsem to spatřil. Něco obrovského bylo mezi stromy. Trochu mi klesla čelist. Co to, sakra, je? A kde se to tady vzalo?!

Elisa se pustila do dvou nových členů očividně ve snaze je trochu postrašit. Nechal jsem to být a jenom zamyšleně čekal. Zbystřil jsem, až když Elisa pokynula k tomu, abychom se šli najíst. Hurá, možná přeci jenom neumřu hlady, prolétlo mi hlavou, protože jsem na moment, kdy se konečně zakousnu do kusu masa, čekal už pěkně dlouho. Bez váhání jsem se rozeběhl k muflonici a honem se začal krmit. Možná to mohlo působit až trochu komicky. Když jsem se dosyta nažral, otřel jsem si tlamu od krve do trávy a ohlédl se za ostatními vlky. Elisa už byla na odchodu a já hned věděl, kam se vydám. Pomalu jsem se rozeběhl. Všiml jsem si Amelis, která se začala bavit s Laurou a Naxem, kteří vypadali trochu zaskočeně z Elisy. Zastavil jsem se u těch dvou a naklonil hlavu trochu na stranu. „Omlouvám se, asi to nebylo zrovna nejhezčí přivítání. Ale jsem si jistý, že se to po čase zlepší,“ špitl jsem tiše a trochu se pousmál. „Kdybyste cokoliv potřebovali, hledejte mě, dobře?“ Ujistil jsem se, že vědí, na koho se obrátit a rozeběhl se za Elisou.
Najednou se ozvalo zoufalé vytí. Podle hlavu jsem si zatím nebyl jistý, kdo z vlků to je, ale určitě to muselo být vážné, když takhle volal o pomoc. Sakra, musíme tam jít, uvědomil jsem si a podíval se na Elisin pohupující se ocas. Ovšem počasí jakoby nám nepřálo. Z nebe se začaly snášet první kapky, které sotva prostoupily přes husté koruny stromů. To se ale během vteřiny změnilo a spustil se neuvěřitelný liják. Do minuty musel být kožich každého vlka skrz na skrz promočený. Co to, sakra, je? zamračil jsem se a lehce zavrčel nad rozmary počasí. Ano, les potřeboval nějakou zásobu vody, ale co je moc to je prostě příliš. I přesto jsem se ale chtěl rozeběhnout za vytím, avšak na poslední chvíli jsem se zarazil. Nastražil jsem uši a podíval se po Elise. „Slyšíš ty zvuky?“ zeptal jsem se nejistě, snad jestli nemám jenom halucinace. „Je to divné, snad to přestane.“ Ale zvuky neustávaly. Něco se muselo dít. Nevěděl jsem, co dřív, jestli běžet za vlkem nebo se zaobírat tímhle. Nakonec zvítězil strach o nově nabytý domov. Nervózně jsem přešlápl a tělo mi ustrnulo v jakési křeči, ze které bych byl schopný kdykoliv vyběhnout a bránit tenhle les a smečku. Co mám dělat? ptal jsem se sám sebe a doufal, že nějakým zázrakem přijde nějaká odpověď.

Jen pro informaci, na smečkové nástěnce najdete vyhodnocení! :)

Dámy a pánové, vlci a vlčice,
náš lov je u konce. A jak to vlastně dopadlo? Masa jsme i přeš menší komplikace (že Nessu? :P) ulovili dost a až na pár šrámů jsou všichni vlci v pohodě :D. Až na menší zdržení probíhala celá akce bez problémů a zapojili jste se v celkem hojném počtu (jen tak dál, očekáváme minimálně stejnou aktivitu i na ostatních akcích a soutěžích :P :D).
A teď se dostáváme k jádru celého tohohle příspěvku a tím jsou odměny. Po dloooouhééém :D přemýšlení jsme se s Elisou rozhodli udělat to následovně:
Všichni účinkující - každý po nějakém tom procentu do vytrvalosti
Tímto také děkujeme všem zúčastněným a přesouváme se k vyhodnocení druhé a tentokrát neherní akce.

Jednalo se o ztvárnění něčeho, co by oslavovalo výročí Arcova a Elisina svazku partnerského (které je mimochodem 27. srpna, trochu jsme to hodnocení uspíšili :D). Celé akce se nakonec zúčastnili čtyři lidé (nebudu komentovat, jak se toho docílilo :D), což je docela dobrý výsledek :) Děkuji všem, co nás v tom nenechali!^^
Mith se zapojil s emotivním proslovem, Kishan s úžasným obrázkem A s E jako lidí, Ainesson s roztomilým obrázkem ze svatby a milou básničkou a jako poslední se přidal Naxther se svojí roztomile vtipnou básní (tímto jeho a také Lauru vítáme ve smečce :))! Vaše výtvory nás dojaly, děkujeme!
A teď konečně vyhodnocení. Po dlouhém a velmi těžkém rozhodování jsme vybrali jako vítěze Kishana, gratulujeme. Odměnou mu je hvězdička do magie ;) Ostatní ale nezoufejte, i vy neodcházíte s prázdnou. Každému zúčastněnému připadá 10 ametystů do úkrytu :)
Doufáme, že se vám akce líbila a zúčastníte se i dalších, které se (snad) budou konat :D Všechny povedené výtvory si můžete prohlédnout a obdivovat na smečkovém blogu, kam vám to Elisa přidala ;)
Ještě jednou všem děkujeme a nakonec oblíbené vlku zdar! :3
A a E

//Ještě jednou připomínám tu neherní smečkovou akci! Je to pouze do dneška :D Očekávám 100% účast, jinak už s váma nepeču :DD :P
Edit: A Elisa vás asi upeče :D

Naxther pořád nic neříkala a Laura mi poděkovala. Kývl jsem na ní v gestu, co mělo vyjadřovat: není zač a na tahačku odposlouchával její myšlenky. Musel jsem se usmát. „No, říkali jste, že o smečkách toho moc nevíte, takže pro vaši informaci nyní jste kappy, což znamená níže postavení jedinci. Každý nově příchozí člen je na začátku kappa. Poté podle zásluh se může vyšplhat až na pozici beta, což je něco jako zástupce alf,“ vysvětlil jsem a natočil hlavu na stranu, protože mi přišlo, že slyším někoho přibíhat. A opravdu někdo běžel, Elisa. Cítil jsem, jak se celé mé tělo napsala a hned na to celé uvolnilo. Šťastně jsem se usmál. Elisa přiběhla až k nám a otřela se mi o bok. Když jsem ucítil její teplo na svém těle, v celé Galliree v tu chvíli nebyl šťastnější vlk. Chtěl jsem jí olíznout tlamu, ale to bylo v tuhle chvíli trochu nevhodné a mě nezbylo nic jiného, než počkat do soukromí.
Elisa vyjela po Naxovi s Laurou, s tím, že je varovala dost jasně. Laura tiše pípla, že přišli požádat o připojení se ke smečce a Naxther dle myšlenek hodil celou záležitost na mě. Trochu jsem si povzdechl a podíval se na Elisu. „Je to v pořádku,“ řekl jsem klidným hlubokým hlasem. „A aby nedošlo k nějakým nedopatřením, přijal jsem je do smečky,“ dodal jsem. Nevěděl jsem, jak na to Elisa zareaguje, ale doufal jsem, že to vezme dobře. Musí, pomyslel jsem si.
Najednou se odněkud vyloupl Savior s začal se loučit. „To už jdeš?“ zeptal jsem se ho. Hnědý vlk vysvětlil, že už se tu zdržel příliš dlouho a měl se k odchodu. „Dávej na sebe pozor v tom světě a někdy zase přijď na návštěvu,“ kývl jsem na starého přítele a věnoval mu upřímný úsměv. Pak se Savior rozloučil ještě s Elisou a nakonec vyrazil do hloubi lesa. Chvíli jsem ho sledoval, než jsem s pozorností vrátil zase k těm třem. „No, nevím jak vy, ale já už mám celkem hlad. A Ness taky vypadá, že by se do muflonice nejraději pustil,“ zmínil jsem a doufal, že moji letmou narážku pochopí.

Laura mi poděkovala za to, že jsem je obeznámil s věcmi okolo smečky. „Za málo,“ kývl jsem,“ kdyby vás zajímalo ještě něco, stačí se zeptat, však taky proto tu jsem.“ Maličko jsem se pousmál a naklonil hlavu na stranu. Naxther s Laurou se na sebe dívali a vypadali, že se rozmýšlí a já je nechtěl rušit. Zvedl jsem se na tlapky a poodešel kousek stranou. Krátce jsem zkontroloval dění okolo mrtvé muflonice a pak se zastavil kousek od těch dvou. Zavětřil jsem a k mému čenichu se donesl pouze lehký závan pachu mé partnerky. Chyběla mi. Chyběl mi její hebký šedivý kožíšek, její oči i její svéráznost. Jeden by nevěřil, jak moc můžou povinnosti alfování odtrhnout dva vlky od sebe. Už poněkolikáté jsem si slíbil, že až se věci tady konečně trochu vyřeší a uklidní, utrhnu si chvilku klidu se svojí vlčicí. Ještě jednou jsem do čenichu nabral alespoň stopu jejího pachu a vrátil se zpátky k těm dvěma.
Když jsem se k nim vrátil, vypadali už rozhodnutě. Podíval jsem se na ně pohledem, který značil jediné a to tiché: takže? Laura se na mě podívala a s úsměvem mi prozradila výsledek. Rozhodli se přidat. Pousmál jsem se a slavnostním hlasem pronesl: „V tom případě vítejte v Asgaarské smečce. Doufám, že se vám tu bude líbit a budete spokojení.“ Zvedl jsem se a kývl hlavou k ostatním vlkům. „Ta béžová se jmenuje Amelis, ležící je Ainesson… Hnědý je Savior, ovšem ten do smečky nepatří, pouze náš host. A pak se ve smečce ještě nachází takové hnědé trdlo, jehož jméno je Kishan a celkem plachý vlk s dvoubarevnou tlapkou, jenž se nese jméno Mith. A nakonec samozřejmě Elisa,“ představil jsem jim členy smečky, o kterých jsem věděl. Bohužel o Dark Moonovi jsem zatím ani sám neměl tušení. Olízl jsem si čenich a přemýšlel, že si dojdu ukousnout kousek muflonice, abych zahnal ten dotěrný hlad. „A jak tak o tom mluvím, když potkáte Elisu, řekněte jí, že jsem vás přijal. Myslím, že pak bude všechno v pořádku.“ Věnoval jsem oběma dlouhý pohled a protáhl si hřbet.

Odvedl jsem si ty dva kousek stranou a vyzval je, aby začali. Posadil jsem se na zem, přeci jen, na lovu jsem kvůli tomu sprintu za Kishanem vydal víc energie, než jsem předpokládal. Pohledem jsem krátce zkontroloval dění u mrtvé muflonice a pak se myšlenkami vrátil zpátky do reality. Vyčkávavě jsem si olízl přední tlapu a poslouchal, co mi Laura povídala. Ze začátku to bylo celkem stručné, ale nakonec se rozjela. Ani jednou jsem se nestihl ani nadechnou k odpovědi. Když domluvila, vesele se na mě zazubila a čekala, co já na to. Chvilku mi trvalo, než jsem všechny ty otázky vůbec vstřebal. „No,“ začal jsem váhavě a rozmýšlel si, co v následujících větách povím. Hodně jsem musel volit vhodné slovo, protože tohle bylo opravdu vážné téma. „Smečka znamená především zodpovědnost,“ pověděl jsem narovinu. „A to tak, že končí svobodné pobíhání po světě, na což jste jako tuláci zvyklý. Očekává se, že většinu času budete trávit na území domovského lesa, budete ho chránit před nepřáteli, starat se o ostatní členy. Ve smečce, jak jistě víte, funguje určité postavení, podle kterého se také určuje funkce vlka. Jeden se stará o obranu území, další o to, aby bylo co k jídlu, jiný zase o péči o mláďata, to se řeší individuálně. No, a abych nemluvil jenom o povinnostech. Smečka vám na oplátku za tohle všechno přinese ochranu, jisté místo na spaní, potravu, společnost… domov. Vlastně smečka znamená něco jako rodina. Vy dýcháte pro ni, ona za vás.“ Na chvíli jsem se odmlčel, abych po dlouhém monologu nabral dech. Taky jsem střelil pohledem ke zraněnému Ainessonovi, u kterého seděla Amelis se Saviorem. Pak jsem se podíval zpátky na Lauru a Naxthera. „Teď abych byl upřímný, tvoje geniální lovecké schopnosti by byly pro smečku velký přínos, Naxi,“ pousmál jsem se na něj a přátelsky jej šťouchl tlapkou do nezraněného boku.
„Co se týče odchodu ze smečky… je to možné. Ovšem, nebyl bych moc nadšený, kdyby se to stalo, i když vám samozřejmě nemůžu bránit. Právě proto vás prosím, abyste si to teď důkladně promysleli. Tohle je celoživotní rozhodnutí,“ řekl jsem jim. Tak trochu jsem si připadal jako starý páprda, který si jen díky svých zkušenostem hraje na chytrého. Kam ty se jednou až nedopracuješ, Arcu, uchechtl jsem se sám nad sebou. „Pokud se rozhodnete zůstat, máte mé požehnání,“ mrkl jsem na něj. Ještě jsem jim nechtěl říkat, že je tu vítám, protože tu byla možnost, že jsem je právě dokonale zastrašil od toho, aby se kdy do nějaké smečky vůbec přidali. „A poslední věc s vlčaty. Tohle je velká zodpovědnost. Myslím, že možná by to bylo, ale nechci vám nic slibovat. Tohle bych měl nejdřív probrat s Elisou, protože bez ní jsem tu jen poloviční pán,“ věnoval jsem jim drobný úsměv. Teď mi zbávalo jen čekat, jak se nakonec vyjádří.

Ainesson se začal probírat. Ulevilo se mi. To byla známka toho, že bude v pořádku. Dlouze jsem se povídal na Saviora a tiše pověděl: „Díky. Kdyby nebylo tebe a tvé včasné reakce, nevím, jak by to s ním dopadlo. Asi bych se nestihl vrátit dostatečně včas na to, abych mu pomohl.“ Lehce jsem na přítele kývl a pak pohled stočil zpátky na ležícího Nesse. Amelis se začala shánět po Kishovi. „Je v pohodě. Dorazil to mládě, ale pak hned vyčerpáním usnul. Myslím, že pak dojde,“ mrkl jsem na ní, abych ji uklidnil. Opatrně jsem mokrým listem očistil Nessovi rány a pak si dlouze povzdechl. "No, asi tam zůstane pěkný šrám."
V tom jsem uslyšel, jak se směrem k nám blíží čísi kroky. Bleskově jsem se otočil a zastoupil část své smečky včetně Saviora. Trochu jsem se naježil a tiše zavrtěl. Naštěstí nově příchozí byli pouze Naxther a Laura. Okamžitě jsem se uklidnil, ale nesedal si. Přeci jenom, jako alfa bych si měl udržovat jakousi důstojnost, i když to mi zatím moc nešlo. Kývl jsem jim na pozdrav a jen letmo zkontroloval, jak se daří Naxovu zranění. Laura docupitala za svého partnera a vypadala, že se k něčemu odhodlává. Nax mi do hlavy vštěpil krátký vzkaz. Dlouze jsem se mu podíval do očí a odpověděl: Povedl se, až na menší nehodu kvůli Ainessonovi. Ale hlavní je, že jsou všichni relativně v pořádku. Pousmál jsem se a natáhnul se k mrtvé muflonici. Odtrhl jsem kus zadní nohy a hodil ho Naxtherovi pod nohy. „Jako poděkování,“ vysvětlil jsem.
Mezitím se Laura odhodlala k řeči. Nejdřív z ní vypadlo, že se to teď asi nehodí, ale pak naznačila, že si chce o něčem promluvit. Natočil jsem uši dopředu a s mírným povzdechem udělal pár kroků k těm dvěma. Asi bych si měl začít zvykat, že po mně někdo pořád něco chce, podotkl jsem si v duchu. „Ne, to je dobré, můžeme klidně hned.“ Hlavou jsem jim naznačil, že by bylo vhodné poodejít kousek stranou a pomalu se rozešel. Zastavil jsem se, až když jsme nebyli na doslech ostatních vlků. Ovšem vybral jsem strategické místo tak, abych je měl stéle pod dohledem. Podíval jsem se na Naxe i Lauru a tiše je vyzval: „Tak co potřebujete?“

Olízl jsem si dva dlouhé tesáky, které mi trčely postranně z tlamy, a stále běžel ke zbytku vlků, co stále zápolili s naší kořistí. Ness zrovna stál na mláděti a stačilo jen jedno kousnutí. Jenže on to seskočil pryč a nechal mládě běžet. Co si, sakra, myslí, že dělá?! Podrážděně jsem zavrčel a ještě přidal do rychlosti. Savior přichytil samici muflona kořenem, ale tím jsem se teď neměl čas zabývat. Věřil jsem, že to můj přítel zvládne.
Všiml jsem si, že jako jediný na mládě zareagoval Kishan. Konečně se sesbíral a dal do pohybu. Začal pronásledovat mufloní mládě. Stočil jsem se směrem za ním, protože přeci jenom u moflonice byli tři vlci a nezkušený Kishan na tohle zůstal sám. Kishan mládě dobíhal a já zase doháněl je oba, protože jsem byl o mnoho rychlejší. Aspoň běhat ještě dokážeš, Arcu, pomyslel jsem si rýpavě na svůj vlastní účet. Přeskočil jsem padlý kmen a trochu se přikrčil, aby mě nešlehla větvička dalšího stromu. Kishan se zařadil po jednom boku mláděte a já se přesunul na druhý. Nebyl jsem si jistý, jestli o mně hnědý vlk ví. Přesně ve stejnou chvíli jsme oba dva po mláděti skočili. Kishan ho chmatl za krk a pravděpodobně se snažl překousnout krční tepnu a já ho kousl do zadní nohy. Ta hned ochabla. Sakra tohle je geniální magie, napadlo mě a byl jsem potěšen sám sebou. Pak jsem se pustil a odskočil stranou. Jenže Kishan to neudělal a panikařící mládě i s ním narazilo do kmene. „Do háje!“ vyjekl jsem a hnal k němu. Cítil jsem podivný svíravý pocit. Jako otec, který se bojí o svého potomka. Až natolik jsme pojal členy smečky za svojí rodinu. Hnědý vlk se po chvilce vzpamatoval a pohnul se. Hned se mi ulevilo. Díky bohu… Kishan si radostně uvědomil, že to dokázal. „Dobrá práce, Kishi,“ pochválil jsem ho tiše. Všiml jsem si, jak unaveně zamrkal a usnul. Pousmál jsem se a nechal ho tak, jak byl. Zasloužil si odpočinek.
Otočil jsem se na druhou stranu a vrátil se ke zbytku vlků, co právě skončili zápas s muflonicí. Věnoval jsem Saviorovi dlouhý všeříkající pohled a pak jsem se obrátil k Nessovi. Ten mě naštval tím, jak moc riskoval. Nejenom že zranil sebe, ale ohrozil celý lov a hlavně ostatní vlky. A to si člen smečky nemůže dovolit. „Co sis, sakra, myslel?!“ vyjel jsem na něj. „Víš vůbec, co se mohlo stát?!“ Snad nikdy jsem na nikoho nekřičel, ale potřeboval jsem, aby si Ness uvědomil, že tohle byla chyba. A aby se to už neopakovalo. Pak můj hlas o hodně zjemnil. „Jsi v pořádku?“ Vtom Ness omdlel. Sakra! Přiskočil jsem k němu a podepřel mu hlavu. Ucítil jsem znovu ten podivný pocit. Pak jsem ho pokropil ledovou vodou. „To je takovej blbec,“ mumlal jsem si pořád dokola, ignorujíc Amelis, které slízávala krev z Nessova kožichu.