Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na můj vkus se toho kolem dělo až příliš. Neměli bychom si právě teď užívat poslední hezké dny a připravovat se na zimu a rodinu? Místo toho ale přede mnou ležely jen samé povinnosti. Unaveně jsem seskočil z kamene a protáhl si hřbet. Byl jsem utahaný a všechno mě bolelo. Už si ani nepamatuji, kdy jsem spal naposledy. A s jídlem to bylo stejně bídné. Poslední dobou toho na nás s Elisou bylo prostě moc. Tiše jsem si povzdechl a podíval se na členy smečky. Někteří se radovaly z nově nabytých zodpovědností a někteří už o nich přemýšleli, protože si uvědomovali, že ne vždy to bude jenom zábava. Jen jsem kývl na všechny vlky, kteří se ke mně obraceli se slovy díku.
Taky mě v čenichu neustále lechtaly pachy cizích vlků. Znervózňovalo mě, že si tu někdo jen tak bez postihu poletuje. Navíc bylo zřejmě, že nesedí na jednom místě na prdeli a nečeká na nás. Tiše jsem zavrčel. Nevychovaná mládež. Vtom se k nám přihnali další dva. Dlouze jsem se zadíval na Elisu. Přes myšlenky mi řekla, že tyhle dva nechá na mě a sama se postará o ty další. Souhlasně jsem kývl, ale stejně jsem si neodpustil svojí typickou myšlenku o tom, aby byla opatrná. Naštěstí za Elisou vyrazila Laura, což znamenalo, že pravděpodobně půjde i Naxther, takže jsem se nemusel ničeho obávat. U Naxthera jsem cítil jakousi jistotu. Přišel mi nejzodpovědnější ze smečky.
Nově příchozí podivně zbarvená vlčice začala mluvit k Amelis. Ptala se po alfách. Chtěl jsem se jí slavnostně představit, ale pravděpodobně její partner mě zastavil. Konečně jsem si ho pořádně prohlédl. Přišel mi hodně povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout proč. Taky jeho pach mi z nějakého důvodu utkvěl v paměti. Ale spojitost k němu žádné. Pravděpodobně se jen někdy nacházel na stejném území, když ses toulal, Arcu, pomyslel jsem si. Přišlo mi to jako nejlogičtější řešení. Vlk začal mluvit. Líbilo se mi jeho vyjadřování. Zadíval jsem se do jeho očí. Upoutala mě magie, kterou vykazovaly. Zajímalo mě, jak moc dobře ji umí ovládat. Poslední dobou jsem potkával hodně vlků se stejnou magií. Už jsem nebyl tak originální. Pro sebe jsem se ušklíbl a pak neutrálním tónem spustil: „Jmenuji se Arcanus a jsem jedna ze zdejších alf, jak už jste si všimli. Jste na území Asgaarské smečky a tady kolem jsou někteří její členové.“ Pověděl jsem nově příchozím menší info a podíval se po zbývajících vlcích. Shaitan vypadal, že už si pomalu začínal zvykat na nové prostředí. Pak jsem se vrátil zpátky k vlčici, která se představila jako Deriliana a na jejího partnera Antenyama. „Smečka nefunguje příliš dlouho, ale už je téměř plná, proto pečlivě zvažujeme každého nováčka. A tak se prám, co smečce můžete nabídnout?“ Dlouze jsem se oběma zadíval do očí, zaryl pravou tlapu hluboko do země a čekal na jejich odpovědi.

//Měl by psát Ness a Shaitan, pokud se ani jeden z jich neozve do pátku, píše Elisa... Vážně s tím potřebujeme pohnout, Elisa za chvíli rodí a ještě se nic nestihlo -.-

Pro všechny všechny členy smečky - nástěnka!

Zdarec vlkouši,
máme tu první polovinu října a také několik již vyzrazených tajemství. Je to už pár dnů (no dobře, možná trochu víc), co jsme se sem na nástěnku ozvali naposled, ale věřím, že o to víc vás potěší to, co se chystáme sdělit.
Jak už je zahrané (v převážné většině), máme ve smečkové hierarchii několik výrazných změn. V první řadě jsou to změny postavení. Ode dneška oficiálně vítáme Amelis, Naxthera a Lauru na deltách a našeho šílence Kishana na omeze. Hodně štěstí!
Za druhé jsme s Elisou rozdali několik postů. Přidám vám sem krátký rozpis, kdyby někdo zapomněl, že se má hlásit ve službě.
Ainesson - ochránce
Laura - pečovatelka
Naxther - lovec
Gratulace! ;)
Dále vítáme našeho nového člena, Shaitana. Snad to s námi vydrží bez nějaké větší újmy na zdraví (jak fyzickém, tak psychickém) :D
Pak je tu ještě jedna ne už tak veselá věc. Týká se hlavně Dark Moona a Mitha. Holky, jak to vidíte s aktivitou? :/
A nakonec jedna zjišťovací otázka. Měli byste zájem o nějakou tu soutěž (ať už neherní, popřípadě herní akce)? Význam téhle otázky je spíš: Zúčastníte se, když něco takového bude? Ptáme se předem, abychom si nepřidělávali zbytečnou práci.
Vlku zdar! ^^
A a E

Naxther dorazil několik vteřin po mně a přivítal se s Laurou, která tu již stála. Odvrátil jsem hlavu, abych je nerušil a podíval se na Elisu. V myšlenkách mi sdělila důvod toho smečkového setkání. Lehce jsem přikývl a jemně se otřel o její srst. Na kratičký moment mi myšlenky sklouzly k těm malým. Pousmál jsem se, ale v tu chvíli se k nám už přiřítil Ness a hned vzápětí Amelis. Ovšem ta se dostavila poněkud civilizovaněji. Nakonec přišel i Shaitan. Letmo jsem na něj kývl na pozdrav. Jak jsem předpokládal, Elisa z jeho přítomnosti moc nadšená nebyla. Podíval jsem se jí zpříma do očí. „Je to právoplatný člen smečky. Jmenuje se Shaitan,“ řekl jsem tiše ale s jistotou.
Najednou se mi ale do čenichu dostaly další pachy. Ani jeden z nich jsem neznal, tudíž jejich nositelé nepatřili ke smečce. Znepokojeně jsem se zamlel. Laura vstala a přešla ke mně s Elisou. Oběma nám oznámila, že je to její bratr a někdo další a že se na to půjde mrknout. To se mi líbilo, členové smečky si konečně začaly uvědomovat svoje povinnosti. Rozhodl jsem se Lauře věřit a nechat celou věc na ní. Však také důvěra patří k nezbytné součásti společného soužití.
Elisa začala mluvit o tom, kde můžou najít úkryt a víc dopodrobna jim to i popsala. „V následujících dnech bych pak ocenil pomoc někoho z vás se zútulňováním,“ podotkl jsem. Zbytek řeči jsem nechal na Elise, ať si to taky užije. Nakonec rozdala několik postů. Na všechny z těch, kteří si nějak polepšili, jsem se usmál. „Doufám, že se toho ujmete se ctí,“ řekl jsem. Vlčí bože, zníš jak dědek, smál jsem se sám sobě. Radši řekni to, co máš. „A já bych k tomu rád dodal, že Laura s Naxtherem se dnešním dnem stávají deltami.“ Váhavě jsem se podíval na Elisu a pak už mnohem jistěji na ty dva. „A ještě jedna věc, na Naxthera od nynějška padají povinnosti lovce smečky,“ dodal jsem. Pohodil jsem ocasem a pohledem přejel všechny přítomné. "Gratuluju."

//Já mám prostě talent všechno komolit :P xD

//Zdrcadlové jeskyně

Protáhl jsem se otvorem zpátky na povrch. Slyšel jsem, jak Nax funí (//:P) za mnou. Uhnul jsem mu z cesty a počkal na něj. Potom jsem se na něj krátce podíval a vyrazil zpátky na cestu. Čekala nás ještě pěkná chvilka běhu, protože jsem odhadoval, že se vytí neslo někde z údolí, což byla ještě docela štreka. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli dorazíme poslední. To by bylo mrzuté, asi bych tam měl být včas, došlo mi. Přidal jsem do běhu a jen krátce zkontroloval Naxe. Nepochyboval jsem o tom, že udrží stejné tempo i v tomhle terénu.
Když jsme dorazili na místo, byla tam Elisa a Laura. Rychle jsem je oba prohlédl, jestli nenesou žádné známky zranění. Naštěstí jsem nic neobjevil. Takže se nic vážného neděje, oddechl jsem si. Aspoň jedna dobrá zpráva. Stoupl jsem si vedle Elisy a zadíval se na ni pohledem typu: „co se děje?“

//To stačí (ne , tentokrát alfa nejde příkladem xD)

Naxtherovy myšlenky jsem radši přešel bez komentáře. Smutné na tom bylo to, že měl pravdu. Nakonec jsme se začali bavit o jeho případném postavení lovce. „Jak předpokládáš, primárně to znamená lovit. Čas od času můžeš něco menšího sám, ale většinou spíš organizace skupinového lovu. Tvojí hlavní funkcí by bylo zajistit, aby se smečka měla stále čím živit. Pak už je vlastně celkem jedno jakým způsobem,“ zazubil jsem se. Vlastně to bude skutečně fajn, až rozdělíme funkce… Všechno nebude viset jen na mě a na Elise. A v podstatě teď už jen na mě, protože Elisa je březí a musí se šetřit, napadlo mě. Při vzpomínce na ty malé jsem se pousmál. Těšil jsem se. Snad jako každý budoucí táta. Když zase zmínil můj pach, vážně jsem se podíval. „Neprovokuj, Naxi,“ vyplázl jsem na něj jazyk a šťouchl ho tlapou do boku, „jinak špatně skončíš.“ Tiše jsem se zasmál, aby to neznělo tak smrtelně vážně.
Nakonec téma sklouzlo k jeho a Lauřině budoucnosti. Říkal, že jemu by to nevadilo, ale že si musí popovídat s Laurou. „Dobře,“ přikývl jsem. „Jen se ptám. Však víš, jste tu zatím jediný pár kromě mě a Elisy, tak jsem chtěl vědět, jestli by to u vás připadalo v úvahu. Do budoucna… Jen bych to když tak rád věděl předem, však víš… Vlčata přinášejí soustu práce navíc pro celou smečku. Hlavně když už tu budou naši mladí,“ zazubil jsem se.
Pokračovali jsme dál v cestě. Asi deset minut jsme šli v klidu. Pak jsem ale něco uslyšel. Zdálo se mi, že se to line odněkud severovýchodním směrem. Bohužel jsem neměl moc času se tím zabývat, protože se ozvalo Elisino vytí. Trochu jsem ztuhl uprostřed pohybu. Něco se muselo dít. Svolávala smečku. Otočil jsem se na Naxe. „Musíme jít. Pak se sem můžeme vrátit, ale teď je naší povinností zjistit, co se děje,“ řekl jsem zběžně a rozeběhl se zpátky k východu.

//Asgaarský hvozd

Naxther po mně chtěl, abych nás vedl, když jsem ta alfa. Protočil jsem oči a protáhl jsem se kolem něj dopředu. "Spokojenost?" vyplázl jsem na něj jazyk. Pohodil jsem ocasem a pomalu se rozešel přímo rovně. Vlezl jsme do nějaké chodby, kde jsem se musel trochu přikrčit, abych se vůbec vešel. Zajímalo mě, kam to asi vede, ale to jsem stejně měl v plánu zjistit. Co když vylezeme někde, kde to neznám? napadlo mě. No, v nejhorším se zase vrátíme. Aspoň zjistíme, kudy se vlastně dá k našemu lesu dojít jinudy než běžnými cestami.
Řekl bych, že Naxther pochopil dost rychle, o který pach se jednalo. Maličko jsem se ušklíbl ale jen tak, aby to neviděl. Začal nám gratulovat a rozpovídal se o Lauře. "Děkujeme," kývl jsem hlavou a poděkoval jak za sebe tak za Elisu. "Nevím, jak se na to bude tvářit Elisa, ale uvidíme. Myslím, že prvně ve vás potřebuje získat nějakou důvěru, než si vás pustí trochu k tělu," řekl jsem samotně. I mně samotnému trvalo velmi dlouho, než jsem se dostal k jejímu těžce obrněnému srdci. Usmál jsem se nad vzpomínkami, které se mi vynořily v hlavě. Ah, staré dobré časy. Rád jsem na ty chvíle vzpomínal. Tehdá ještě jako gamma jsem neměl tolik povinností, ušklíbl jsem se. "Rozhodně ale bude potřeba nějaký pečovatel. A proč ne třeba Laura. Zatím ale nebudu nic slibovat, musím si o tom promluvit s Elisou a asi tomu dát ještě nějaký čas. Přeci jen smečka je stále poměrně mladá. Jak o tom teď tak přemýšlím, napadá mě, kdybychom se rozhodli vybrat lovce... měl bys o to postavení zájem?" Věnoval jsem mu krátký pohled a pokračoval dál v cestě. Chvílemi jsme pokračovali dost pomalu, všechno způsoboval ne moc prostupný terén.
Zavětřil jsem, abych si zkontroloval, že tu jsme stále sami a žádné nebezpečí nehrozí. Pak jsem se znovu otočil na Naxthera. "A co ty a Laura? Jak dlouho jste vlastně spolu? Máte do budoucna nějaká plány, třeba vlčata?" Šibalsky jsem na něj mrkl a nechal otázky jen tak viset ve vzduchu.

// Asgaarský hvozd

Kráčel jsem lesem po Naxtherově boku, když vtom se tmavý vlk náhle zastavil. Překvapeně jsem na něj pohlédl. Vypadal soustředěně. Chtěl jsem se ho zeptat, co ho tak znepokojilo, ale v tom jsem spatřil, jak nejbližší křoviska odletěla a poskytla tak pohled na jakousi šachtu dovnitř do jeskyně. Naxther vlezl dovnitř. A to bych to nebyl já, abych ho hned nenásledoval.
Trvalo to pár minut, než jsme se dostali do nějakého širšího prostranství, kde se dalo aspoň trochu vegetovat, ne jako v té úzké chodbě. Pohlédl jsem na strop zdejší jeskyně a spatřil tam divné výstupky. S obtížemi jsem vylovil ve vzpomínkách, že můj táta je nazýval krápníky. Trochu jsem se pousmál nadšen sebou, že jsme si vzpomněl a podíval jsem se na Naxthera, který si to rázoval přímo ke mně. Malinko jsem couvl, abychom se nesrazili. "Já nevím," řekl jsem po pravdě. "Ale mohli bychom to tu aspoň trochu prozkoumat a zjistit, kam až to vede," navrhl jsem hned posléze, "pokud ovšem nemáš nějaký jiný zábavnější plán." Pak se mně začuchal a zeptal se mě, proč tak zvláštně smrdím. Rozpačitě jsem pousmál a sklonil hlavu. Nevěděl jsem, co mám říct. Jestli vyklopit pravdu, nebo si vymyslet nějakou historku pro mladé nevinné vlky? "Víš..." začal jsem ztěžka. Hned na to jsem ale zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí. "S Elisou budeme mít vlčata."

Shaitan mi poděkoval za přijetí. Jen jsem pokýval hlavou a otočil se. Rozhodl jsem se ho v tuto chvíli nechat, aby se seznámil s ostatními členy smečky. Já ho mohl poznat až později. Navíc si tu mladí začali hrát na honěnou. Byl jsem opravdu rád, že mě vynechali.
Zadíval jsem se směrem do lesa a přemýšlel. Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Povinnosti jsem měl pro tuto chvíli z krku a za Elisou se mi jít nechtělo. Usmyslel jsem si, že mě teď určitě nechce vidět a že si potřebuje po tom, co se stalo, trochu odpočinout. Natočil jsem uši na stranu a zavětřil za účelem ujistit se, že je pořád někde v lese a nikde nelítá. Její pach se nesl trochu severně odsud, což mě uklidnilo. Pousmál jsem se a hodil dlouhý pohled po ostatních vlcích. Pořád si hráli a jediný, kdo tu stál jako pecka přesně jako já, byl Naxther. Pomalu jsem k němu přešel a pohodil ocasem. „Máš teď čas?“ zeptal jsem se ho. Nečekal jsem, že by odpověděl záporně, protože to by tu už dávno nestál jako morový sloup. Napadlo mě, že bychom mohli někam vyrazit a něco podniknout. Nechat tu děcka, aby si hrála, a našim drahým partnerkám taky nechat nějakou tu dámskou jízdu. Bůh s tebou, Lauro. „Co takhle někam zajít?“ prohodil jsem konverzačním tónem. Mluvil jsem na hlas, i když jsem to mohl udělat soukromě. Jenže to se mi nechtělo. A tyhle věci stejně nebyly tajné tak co. Pohodil jsem hlavou na stranu, abych naznačil směr a pomalu se rozešel.

//tak, kam Naxther

Ainesson stáhl ocas a podřízeně se přikrčil k zemi. „Ať se to neopakuje,“ zavrčel jsem stroze. Pokud ho naučím disciplíně, mohl by z něj být dobrý ochránce, pomyslel jsem si s nadějí. Také tohule myšlenkou jsem si bránil své chování. Nepotřeboval jsem, aby se přede mnou vlci plazili po zemi, ale nějaký ten respekt byl prostě nutný.
Taky v tom černém hrklo, když se moje pozornost obrátila na něj. Slyšel jsem jeho vyděšenou myšlenkou a pobaveně jsem se ušklíbl. Překvapilo mě, že odpověděl celkem srozumitelně, ale za to si u mě získal malé plus. „A čenich jsi nechal kde, že necítíš pachy smečky?“ odpověděl jsem trochu kousavě. Pak jsem se trochu pousmál a uvolnil své tělo. „Rozumím tomu tak, že žádáš o místo mezi námi, správně?“ Podíval jsem se na něj a naklonil hlavu lehce na stranu. „Doufám, že pravidla smečky znáš. My se staráme o tebe, ty pomáháš nám. Jako rodina. A rozmýšlej pečlivě, je to jedno z tvých životních rozhodnutí,“ vypravil jsem ze sebe klidně a věnoval mu dlouhý pohled stříbřitých očí. „Pokud se rozhodneš zůstat, tak tedy vítej,“ nakonec jsem mu věnoval povzbudivý laskavý úsměv. Snad mě Elisa nezabije, napadlo mě po té, co jsem si uvědomil, že jsem v podstatě přijal dalšího člena bez jejího vědomí.
Zaposlouchal jsem se do změti okolních myšlenek a celkem lehce si je zaškatulkoval k určitým vlkům. Nejvíc mě ale zaujaly ty Shaitanovi. Věř, že tvoji hlavu můžu kontrolovat, ovlivňovat a předhazovat ti myšlenky kdykoliv se mi zachce, vštěpil jsem mu. Pak jsem se otočil na Naxthera, který tam celou dobu jen tak nějak postával. Slyšel jsem, jak mi odpověděl na moji předchozí otázku a jen jsem kývl hlavou, že rozumím. Pak ke mně začal čichat. Povytáhl jsem „obočí“. Až po chvíli mi došlo, co ze mě mohl asi tak cítit. Trochu rozpačitě jsme se na něj usmál a doufal, že narážky případně bude mít jenom v myšlenkách.

//*tichučce umírá*

// Připrav se na ukamenování... cizinci se jen tak NEprovádí po lese jako na exkurzi -.- :P

Když to všechno skončilo, cítil jsem se neuvěřitelně vyčerpaně. Můj dech byl trhaný. Nezmohl jsem se na nic víc, než se jenom svalit na zem vedle Elisy, která tak udělala několik vteřin přede mnou. Pomaličku jsem se k ní přisunul a stočil se kolem jejího těla. Položil jsem si hlavu na její hrudník, který se nadouval v nepravidelných intervalech. I ona byla stále rozrušené a snažila se uklidnit. Zaslechl jsem její myšlenku a povzbudivě ji dloubl tlapkou do boku. „Nepochybuj, určitě to vyjde,“ zašeptal jsem. „Miluju tě,“ dodal jsem pouze pro její uši. I kdyby se v ten moment v jeskyni nacházel nikdo další, neměl by šanci to slyšet. Bylo to jen mezi mnou a Elisou. Jako naše tajemství, které bylo ale už při prvním pohledu všem zřejmé. Budeme mít rodinu... Budu táta...
Jak jsem předpokládal, dlouho nám tahle zamilovaná náladička nevydržela. Elisa prolomila to příjemné ticho a začala si dělat starosti s tím, jak to řekneme smečce. „Já bych nespěchal. Nechal bych to na ten moment, až to na tobě poznají sami,“ vyjádřil jsem svůj postoj k věci. „Rozhodně ale počítej s tím, že odteď nechodíš na lov, hlavně ne vysoké. Jestli se to povedlo, těm malým se nesmí nic stát.“ Něžně jsem ji olízl přes tlamu. Nedovolím, aby někdo ublížil Elise ani těm maličkým. I kdyby mě to mělo stát život. Odhodlaně jsem se podíval před sebe. „Postarám se o vás, za každou cenu,“ řekl jsem pevně a dodal tak Elise pocit bezpečí a domovského zázemí. Znovu jsem ji olízl a lehce pohodil ocasem. Bylo mi příjemně. Takhle by mi to vyhovovalo do konce života, s Elisou po boku. Navíc se ve mně začalo objevovat takové zvláštní očekávání. Nemohl jsem se zbavit otázky, jestli se to vážně zdařilo anebo ne. Bohužel, na tu jsem zatím nemohl získat odpověď. Nikdo nemůže předpovídat budoucnost. Vtom Elisa promluvila podruhé. „Neboj se, všechno zařídíme. Jako hlavního lovce bych snad určil Naxthera, slyšela jsi jeho strategie? Je naprosto geniální lovec. Jako ochranáře to chce někoho zodpovědného. Napadá mě Ainesson, co myslíš? Konečně by tak zjistil, co je to pravá zodpovědnost života dospělého vlka.“ Maličko jsem se pousmál. Jenže v tu chvíli se mi hlavou prohnal příval cizích myšlenek. Něco se dělo. Zamračil jsem se a trochu ztuhnul. „Něco se děje v lese,“ zamumlal jsem, „přesněji někdo narušil území. Cítím jeho vědomí. Nepřišel nám ublížit, bojí se. Smečka už je u něj, ale stejně by to chtělo přítomnost aspoň jednoho z nás. Klidně tam zajdu sám, můžeš odpočívat, lásko,“ na poslední větu se můj výraz i tón hlavu tak neuvěřitelně zjemnil. Naposledy jsem se otřel o Elisinu srst a pomalu se zvedl. Nechtělo se mi, ale povinnosti volaly. Všechno nemůže být pořád jenom ideální bez starostí. Vylezl jsem z jeskynního komplexu do hlavní neútulné chodby. Nevěděl jsem, jestli Elisa jde se mnou, ale v ne příliš prostorném tunelu stejně nebylo moc místa na ohlížení se. Došel jsem až nakonec k otvoru se vstupem zpět do lesa. Čekalo mě nějaké zařizování.

//Asgaarský hvozd

Ležel jsem s hlavou položenou na Elisiném hřbetu a snažil se vytěsnit všechny negativní myšlenky z hlavy. Vtom moje sivá vlčice promluvila. Svými prvními slovy se mnou souhlasila, ale potom začala pochybovat. „Jsem si jistý, že s vlčaty nám pomůže zbytek smečky. Třeba samotný Mith zmiňoval, že si s prťousy velmi rozumí,“ mrkl jsem na ni. Povzbudivě jsem jí olízl mezi ušima. Dál mluvila a já se jen připitoměle usmál. „Bylo by to nádherné,“ zašeptal jsem. Díky tomu celá takhle věc získala nádechu intimnosti. Plamínky ohně tančily po stěnách jeskyně a házely na nás příjemné tlumené světlo. Vypadalo to tu tak domácky. Na okamžik jsem měl pocit, jako bych se ocitl zpátky ve své rodné jeskyni. Ale potom jsem si uvědomil, že to je jen iluze. Tohle byla realita. Mnohem krásnější realita.
Elisa do mě strčila a já se převalil na záda. Stoupla si na mě a olízla mi čenich. Spokojeně jsem zamručel, pohodil ohonem a jemně jsem se dotkl její plece pravou tlapkou. Hned na to jsem zachytil myšlenku, která mi trochu vyrazila dech. Vážně se to děje… Budeme mít potomky… Části nás obou smíchané v jedno tělo a jednu duši... Přivřel jsem oči a dojatě zamrkal. Nedokázal jsem nic říct a možná to tak bylo i lepší. Slova by akorát kazila tuhle atmosféru. Olízl jsem Elise tlamu a otřel se ji hlavou o srst. Pak jsem do ní opatrně šťouchl, abychom si prohodili pozici a já se dostal nad ni. Natočil jsem se tak, abych ji viděl do očí a dlouze se jí do nich ponořil. Pousmál jsme se a pomaličku se k ní přiblížil. „Připravená?“ ujistil jsem se naposledy.