Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Asgaarský hvozd

Kráčel jsem lesem po Naxtherově boku, když vtom se tmavý vlk náhle zastavil. Překvapeně jsem na něj pohlédl. Vypadal soustředěně. Chtěl jsem se ho zeptat, co ho tak znepokojilo, ale v tom jsem spatřil, jak nejbližší křoviska odletěla a poskytla tak pohled na jakousi šachtu dovnitř do jeskyně. Naxther vlezl dovnitř. A to bych to nebyl já, abych ho hned nenásledoval.
Trvalo to pár minut, než jsme se dostali do nějakého širšího prostranství, kde se dalo aspoň trochu vegetovat, ne jako v té úzké chodbě. Pohlédl jsem na strop zdejší jeskyně a spatřil tam divné výstupky. S obtížemi jsem vylovil ve vzpomínkách, že můj táta je nazýval krápníky. Trochu jsem se pousmál nadšen sebou, že jsme si vzpomněl a podíval jsem se na Naxthera, který si to rázoval přímo ke mně. Malinko jsem couvl, abychom se nesrazili. "Já nevím," řekl jsem po pravdě. "Ale mohli bychom to tu aspoň trochu prozkoumat a zjistit, kam až to vede," navrhl jsem hned posléze, "pokud ovšem nemáš nějaký jiný zábavnější plán." Pak se mně začuchal a zeptal se mě, proč tak zvláštně smrdím. Rozpačitě jsem pousmál a sklonil hlavu. Nevěděl jsem, co mám říct. Jestli vyklopit pravdu, nebo si vymyslet nějakou historku pro mladé nevinné vlky? "Víš..." začal jsem ztěžka. Hned na to jsem ale zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí. "S Elisou budeme mít vlčata."

Shaitan mi poděkoval za přijetí. Jen jsem pokýval hlavou a otočil se. Rozhodl jsem se ho v tuto chvíli nechat, aby se seznámil s ostatními členy smečky. Já ho mohl poznat až později. Navíc si tu mladí začali hrát na honěnou. Byl jsem opravdu rád, že mě vynechali.
Zadíval jsem se směrem do lesa a přemýšlel. Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Povinnosti jsem měl pro tuto chvíli z krku a za Elisou se mi jít nechtělo. Usmyslel jsem si, že mě teď určitě nechce vidět a že si potřebuje po tom, co se stalo, trochu odpočinout. Natočil jsem uši na stranu a zavětřil za účelem ujistit se, že je pořád někde v lese a nikde nelítá. Její pach se nesl trochu severně odsud, což mě uklidnilo. Pousmál jsem se a hodil dlouhý pohled po ostatních vlcích. Pořád si hráli a jediný, kdo tu stál jako pecka přesně jako já, byl Naxther. Pomalu jsem k němu přešel a pohodil ocasem. „Máš teď čas?“ zeptal jsem se ho. Nečekal jsem, že by odpověděl záporně, protože to by tu už dávno nestál jako morový sloup. Napadlo mě, že bychom mohli někam vyrazit a něco podniknout. Nechat tu děcka, aby si hrála, a našim drahým partnerkám taky nechat nějakou tu dámskou jízdu. Bůh s tebou, Lauro. „Co takhle někam zajít?“ prohodil jsem konverzačním tónem. Mluvil jsem na hlas, i když jsem to mohl udělat soukromě. Jenže to se mi nechtělo. A tyhle věci stejně nebyly tajné tak co. Pohodil jsem hlavou na stranu, abych naznačil směr a pomalu se rozešel.

//tak, kam Naxther

Ainesson stáhl ocas a podřízeně se přikrčil k zemi. „Ať se to neopakuje,“ zavrčel jsem stroze. Pokud ho naučím disciplíně, mohl by z něj být dobrý ochránce, pomyslel jsem si s nadějí. Také tohule myšlenkou jsem si bránil své chování. Nepotřeboval jsem, aby se přede mnou vlci plazili po zemi, ale nějaký ten respekt byl prostě nutný.
Taky v tom černém hrklo, když se moje pozornost obrátila na něj. Slyšel jsem jeho vyděšenou myšlenkou a pobaveně jsem se ušklíbl. Překvapilo mě, že odpověděl celkem srozumitelně, ale za to si u mě získal malé plus. „A čenich jsi nechal kde, že necítíš pachy smečky?“ odpověděl jsem trochu kousavě. Pak jsem se trochu pousmál a uvolnil své tělo. „Rozumím tomu tak, že žádáš o místo mezi námi, správně?“ Podíval jsem se na něj a naklonil hlavu lehce na stranu. „Doufám, že pravidla smečky znáš. My se staráme o tebe, ty pomáháš nám. Jako rodina. A rozmýšlej pečlivě, je to jedno z tvých životních rozhodnutí,“ vypravil jsem ze sebe klidně a věnoval mu dlouhý pohled stříbřitých očí. „Pokud se rozhodneš zůstat, tak tedy vítej,“ nakonec jsem mu věnoval povzbudivý laskavý úsměv. Snad mě Elisa nezabije, napadlo mě po té, co jsem si uvědomil, že jsem v podstatě přijal dalšího člena bez jejího vědomí.
Zaposlouchal jsem se do změti okolních myšlenek a celkem lehce si je zaškatulkoval k určitým vlkům. Nejvíc mě ale zaujaly ty Shaitanovi. Věř, že tvoji hlavu můžu kontrolovat, ovlivňovat a předhazovat ti myšlenky kdykoliv se mi zachce, vštěpil jsem mu. Pak jsem se otočil na Naxthera, který tam celou dobu jen tak nějak postával. Slyšel jsem, jak mi odpověděl na moji předchozí otázku a jen jsem kývl hlavou, že rozumím. Pak ke mně začal čichat. Povytáhl jsem „obočí“. Až po chvíli mi došlo, co ze mě mohl asi tak cítit. Trochu rozpačitě jsme se na něj usmál a doufal, že narážky případně bude mít jenom v myšlenkách.

//*tichučce umírá*

// Připrav se na ukamenování... cizinci se jen tak NEprovádí po lese jako na exkurzi -.- :P

Když to všechno skončilo, cítil jsem se neuvěřitelně vyčerpaně. Můj dech byl trhaný. Nezmohl jsem se na nic víc, než se jenom svalit na zem vedle Elisy, která tak udělala několik vteřin přede mnou. Pomaličku jsem se k ní přisunul a stočil se kolem jejího těla. Položil jsem si hlavu na její hrudník, který se nadouval v nepravidelných intervalech. I ona byla stále rozrušené a snažila se uklidnit. Zaslechl jsem její myšlenku a povzbudivě ji dloubl tlapkou do boku. „Nepochybuj, určitě to vyjde,“ zašeptal jsem. „Miluju tě,“ dodal jsem pouze pro její uši. I kdyby se v ten moment v jeskyni nacházel nikdo další, neměl by šanci to slyšet. Bylo to jen mezi mnou a Elisou. Jako naše tajemství, které bylo ale už při prvním pohledu všem zřejmé. Budeme mít rodinu... Budu táta...
Jak jsem předpokládal, dlouho nám tahle zamilovaná náladička nevydržela. Elisa prolomila to příjemné ticho a začala si dělat starosti s tím, jak to řekneme smečce. „Já bych nespěchal. Nechal bych to na ten moment, až to na tobě poznají sami,“ vyjádřil jsem svůj postoj k věci. „Rozhodně ale počítej s tím, že odteď nechodíš na lov, hlavně ne vysoké. Jestli se to povedlo, těm malým se nesmí nic stát.“ Něžně jsem ji olízl přes tlamu. Nedovolím, aby někdo ublížil Elise ani těm maličkým. I kdyby mě to mělo stát život. Odhodlaně jsem se podíval před sebe. „Postarám se o vás, za každou cenu,“ řekl jsem pevně a dodal tak Elise pocit bezpečí a domovského zázemí. Znovu jsem ji olízl a lehce pohodil ocasem. Bylo mi příjemně. Takhle by mi to vyhovovalo do konce života, s Elisou po boku. Navíc se ve mně začalo objevovat takové zvláštní očekávání. Nemohl jsem se zbavit otázky, jestli se to vážně zdařilo anebo ne. Bohužel, na tu jsem zatím nemohl získat odpověď. Nikdo nemůže předpovídat budoucnost. Vtom Elisa promluvila podruhé. „Neboj se, všechno zařídíme. Jako hlavního lovce bych snad určil Naxthera, slyšela jsi jeho strategie? Je naprosto geniální lovec. Jako ochranáře to chce někoho zodpovědného. Napadá mě Ainesson, co myslíš? Konečně by tak zjistil, co je to pravá zodpovědnost života dospělého vlka.“ Maličko jsem se pousmál. Jenže v tu chvíli se mi hlavou prohnal příval cizích myšlenek. Něco se dělo. Zamračil jsem se a trochu ztuhnul. „Něco se děje v lese,“ zamumlal jsem, „přesněji někdo narušil území. Cítím jeho vědomí. Nepřišel nám ublížit, bojí se. Smečka už je u něj, ale stejně by to chtělo přítomnost aspoň jednoho z nás. Klidně tam zajdu sám, můžeš odpočívat, lásko,“ na poslední větu se můj výraz i tón hlavu tak neuvěřitelně zjemnil. Naposledy jsem se otřel o Elisinu srst a pomalu se zvedl. Nechtělo se mi, ale povinnosti volaly. Všechno nemůže být pořád jenom ideální bez starostí. Vylezl jsem z jeskynního komplexu do hlavní neútulné chodby. Nevěděl jsem, jestli Elisa jde se mnou, ale v ne příliš prostorném tunelu stejně nebylo moc místa na ohlížení se. Došel jsem až nakonec k otvoru se vstupem zpět do lesa. Čekalo mě nějaké zařizování.

//Asgaarský hvozd

Ležel jsem s hlavou položenou na Elisiném hřbetu a snažil se vytěsnit všechny negativní myšlenky z hlavy. Vtom moje sivá vlčice promluvila. Svými prvními slovy se mnou souhlasila, ale potom začala pochybovat. „Jsem si jistý, že s vlčaty nám pomůže zbytek smečky. Třeba samotný Mith zmiňoval, že si s prťousy velmi rozumí,“ mrkl jsem na ni. Povzbudivě jsem jí olízl mezi ušima. Dál mluvila a já se jen připitoměle usmál. „Bylo by to nádherné,“ zašeptal jsem. Díky tomu celá takhle věc získala nádechu intimnosti. Plamínky ohně tančily po stěnách jeskyně a házely na nás příjemné tlumené světlo. Vypadalo to tu tak domácky. Na okamžik jsem měl pocit, jako bych se ocitl zpátky ve své rodné jeskyni. Ale potom jsem si uvědomil, že to je jen iluze. Tohle byla realita. Mnohem krásnější realita.
Elisa do mě strčila a já se převalil na záda. Stoupla si na mě a olízla mi čenich. Spokojeně jsem zamručel, pohodil ohonem a jemně jsem se dotkl její plece pravou tlapkou. Hned na to jsem zachytil myšlenku, která mi trochu vyrazila dech. Vážně se to děje… Budeme mít potomky… Části nás obou smíchané v jedno tělo a jednu duši... Přivřel jsem oči a dojatě zamrkal. Nedokázal jsem nic říct a možná to tak bylo i lepší. Slova by akorát kazila tuhle atmosféru. Olízl jsem Elise tlamu a otřel se ji hlavou o srst. Pak jsem do ní opatrně šťouchl, abychom si prohodili pozici a já se dostal nad ni. Natočil jsem se tak, abych ji viděl do očí a dlouze se jí do nich ponořil. Pousmál jsme se a pomaličku se k ní přiblížil. „Připravená?“ ujistil jsem se naposledy.

Elisa se na mě zamyšleně podívala. Viděl jsem v jejích očích zmatenost smíchanou s překvapením možná až lehkým šokem. Stydlivě jsem sklopil hlavu. Asi bylo pošetilé o tomhle tématu vůbec začít mluvit. Elisa ze sebe vyrazila, že o tomhle ještě nikdy neuvažovala. Neunikl mi její zaskočený tón. Už už jsem se chtěl prostě omluvit a změnit téma, ale něco mě zarazilo. Naklonil jsem hlavu na stranu a snažil se izolovat Elisiny myšlenky od své mysli. Moje magie byla asi ta nejgeniálnější ze všech, ale byly momenty, kde jsem ji nenáviděl. Některé věci prostě vlk nechce vědět. Navíc v mé hlavě nebylo v podstatě nikdy ticho. Dřív nesouvislé šumění a mumlání a teď celé věty. Navíc můj dosah čtení myšlenek se výrazně zvětšil. Bylo to až děsivé. To vědomí, že teď můžu bez problémů kontrolovat hlavy celé smečky. Za ta léta jsem si na neutuchající hlasy zvykl, ale občas jsem přemýšlel jaké to asi je neumět číst myšlenky. Někdy jsem to ostatním vlkům záviděl. Musel to být tak neuvěřitelně osvobozující pocit. O tolik méně starostí.
Díky přemýšlení o jiných věcem se mi povedlo na chvíli přestat vnímat Elisiny myšlenkové pochody, čímž jsem ji poskytl aspoň trochu soukromí. Ztěžka jsem položil hlavu na její hřbet a čekal, co řekne. Nakonec obrátila otázku naprosto proti mně, takže jsem se o jejím postoji nedozvěděl vůbec nic. Povzdechl jsem si. „Přemýšlel jsem o tom,“ zamumlal jsem pravdivě. „Teď, když máme smečku, by ta možnost byla. Možnost mít rodinu.“ Přivřel jsem oči. Po tolika letech… Při vzpomínce na tátu mi zeskelnatěly oči. Rychle jsem zamrkal. Škoda, že mu nikdy nebudu moct ukázat, jak úžasnou partnerku mám, prolétlo mi hlavou. Štvalo mě, že ač jsem se tolik snažil, někdy jsem tyhle nostalgické stavy prosti nedokázal přemoci. A v této chvíli ještě víc. Teď jsem měl vypadat šťastně a malovat si budoucnost. Dlouze jsem se nadechl, rozehnal dotěrné myšlenky a pokračoval v tom, co jsem se snažil říct. „Teď máme vhodné zázemí. Když o tom budeme uvažovat jinak i věk. Nechci tě do ničeho nutit ani naléhat. Jen říkám, že si myslím, že by bylo pěkné mít ty malé chlupaté kuličky jako důkaz naší lásky. Dotvořily by naši rodinu k dokonalosti.“ Maličko jsem se pousmál a vtáhl do čenichu Elisinu vůni. Abych pravdu řekl, byl jsem nervózní. Ač jsem na to nevypadal, dělalo mi celkem problémy o tomhle tématu mluvit. Navíc mě zevnitř začal nahlodávat strach. Uvědomil jsem si, co se stalo mé matce po tom, co mě porodila. Nikdy jsem tu podle otcova vyprávění nádhernou sněžnou vlčici s povahou anděla neviděl. Co kdyby se to samé stalo Elise…? To bych nepřežil…

Elisa pochopila to, co jsem se jí snažil naznačit a shledala to výborným nápadem. Vesele jsem na ni mrknul a počkal, až pomalu dojde ke mně. Přitom jsem ji celou dobu sledoval pohledem. V hlavě mi poletovaly myšlenky o tom, že ji to s tou věcí okolo krku sluší snad ještě víc než předtím. Nemohl jsem si pomoct. Už teď jsem tu věcičku na jejím krku miloval a bral jako její nedílnou součást.
Přicupitala až ke mně a pomalu se položila přede mě. Počkal jsem, až se uvelebí. Hned na to jsem se přitulil natěsno k ní. Spokojeně jsem zabručel a zabočil čumák od její měkké šedivé srsti. Tohle mi tak chybělo! Tiše jsem vdechoval její vůni a užíval si každé vteřinky takto strávené. Mohl bych tak zůstat navždy. A opět, jakoby mi snad četla myšlenky, pošeptala tu stejnou věc, na kterou jsem právě myslel. Pousmál jsem se a o to víc, když mi začala žužlat ucho jako za starých časů v Klímu. Tohle už mi nedělala tak strašně dlouho. Ani jsem neuměl popsat, jak strašně mi to chybělo. Přivřel jsem oči a tiše zavrněl. Celým tělem se mi proháněl pocit naprosté spokojenosti. Pohodil jsem ocasem a pak jím pomalu přikryl Elisiny zadní tlapky. Přeci jenom od kamenné podlahy se k našim tělům dostával chlad a já nemohl připustit, aby kvůli tomu byla Elisa nemocná. Přísahal jsem si, že se o ni budu starat za každé situace. Vždycky první ona a až pak mé vlastní pohodlí.
„Ty Eliso,“ začal jsem pomalu. Jedna dost zásadní život měnící věc mi přišla na mysl. „Přemýšlela jsi někdy od té doby, co jsme se o tom bavili naposledy, o vlčatech?“ zeptal jsem se opatrně. Abych pravdu řekl, byl jsem trochu nervózní. „Že bychom si mohli…?“ Přemýšlel jsem, jak to říct, ale nic mě nenapadalo. A tak jsem to nakonec nechal jen tak viset ve vzduchu a doufal, že se toho Elisa nějakým způsobem chytne.

Elisa začala vymýšlet, co všechnu je tu potřeba doopravit, aby to bylo dokonalé. Jen jsem přikývl a souhlasně zamručel. Moji pozornost totiž upoutalo něco jiného, otvor v protější stěně. Jak bývalo mým zvykem, hned jsem tam začal strhat čumák. Elisa se na to už asi nemohla koukat a popostrčila mě dovnitř. Nečekal jsem to a málem jsem přepadl tlamou napřed. Dneska už poněkolikáté. Asi den blbec, ušklíbl jsem se. Ne, ty jsi blbec.
Přede mnou se objevil další prostor. Tato jeskyně byla mnohem menší, než ta předchozí, ale o to útulnější. Odhadoval jsem, že by se sem vešlo tak pět dospělých vlků. Tak tohle je bomba, náš vlastní koutek, usmál jsem se. Podíval jsem se na Elisu, která vypadala stejně nadšeně jako já. Vyslovila nahlas přesně to, co jsem měl na mysli. „Tady se můžeme schovat před zbytkem smečky, až nám polezou na nervy,“ řekl jsem vesele a olízl jí tlapu. „Je to super…“ Elisa zapálila nějaký mech, takže se jeskyní rozprostřelo příjemné tlumené světlo. Na stěnách se míhaly stíny od plamínku a všechno působilo tak strašně uklidňujícím dojmem. „Pak si sem můžeme donést tu kůži z muflona, co myslíš?“ navrhl jsem a zlehka se jí otřel o bok. „Bude nás krásně hřát ze spodu i v zimních měsících. Také bychom měli nasbírat nějaké dřevo, než napadne sníh. A…“ zarazil jsem se v půlce věty, „...na tyhle všechny věci bude čas potom,“ rozhodl jsem se. Přešel jsem doprostřed jeskyňky, lehl si a pohodlně se stočil. Podíval jsem se na Elisu, usmál jsem a kývnutím jít naznačil: pojď za mnou.

//Asgaarský hvozd

Trochu jsem se přikrčil, abych se do vstupu do jeskyně vlezl, ale neuvědomil jsem si svojí aktuální výšku. Pořádně jsem se praštil do hlavy, až se mi zatmělo před očima. „Sakra!“ vyjekl jsem a o krok ucouvl. Podíval jsem se na svoje obrovské tlapy a přemýšlel, co teď s tím. Naštěstí se to za mě vyřešilo samo a já se začal smršťovat. Chvíli bylo slyšet lupkání, až jsem se nakonec ocitl stejně vysoký jako obvykle. Tak co to bylo?! zamračil jsem se, ale rozhodl se, že na dumání a zkoumání téhle podivné události bude čas později. Tentokrát úspěšněji jsem se dostal dovnitř a dohnal Elisu, která opatrně nakračovala za pobledlé záře malé levitující pochodně. Varovala mě, že to tu klouže, jenže ještě než to dořekla, ucítil jsem, jak mi tlapa sjela po vlhkém mechem porostlém balvanu, a já se rozplácl na zemi. „Uhm aghrm,“ vydal jsem ze sebe podivný zvuk a bolestivě zasyčel, když jsem se zvedal. Nic vážného se mi nestalo, ale přeci jen narazit si čumák o ty ostré kameny nebylo zrovna příjemné.
Elisa mi začala vysvětlovat, kdo je ten Dark Moon. Taky zmínila, že ho přijala. „Ale…“ začal jsem argumentovat, ale ona mě přerušila s tím, že já jsem taky přijal Naxe a Lauru bez jejího vědomí. „Oh, no dobře,“ přikývl jsem nakonec rezignovaně. Dál mluvila o tom Dar Moonovi. Dark Moon, Dark Moon, pořád jenom Dark Moon, opakoval jsem si v hlavě a otráveně protočil očima. Ani jsem si neuvědomoval, jak komicky bych musel působit pro někoho, kdo by o tomhle věděl.
Najednou se tunel rozšířil. Do očí mi dopadlo ostré světlo, až jsem je musel přimhouřit. Lehce jsem šťouchl do Elisy, aby popolezla, a mým očím se naskytl nádherný pohled. Před námi ve v plné své kráse nacházela majestátní jeskyně, která už na první pohled působila velmi přívětivě a domácky. „Páni,“ vyrazil jsem ze sebe s úžasem. „To je nádhera! Myslím, že to chce jen pár úprav, které díky magiím nebudou takový problém, a bude to perfektní!“ zajásal jsem. Únava ze mě rázem spadla. Jakobych dostal nějaké zařízení se zásobní energií a právě teď mi ho připojili, takže se mi nově nabytá síla začala rozlévat žilami. Chvíli jsem se jen tak kochal a nemohl se ubránit spokojenému úsměvu. Tehle les je prostě úžasnej, náš perfektní domov… Sklouzl jsem pohledem na protější stěnu jeskyně a v tom si všiml menšího otvoru, který vedl někam dál. „Vidíš to?“ zeptal jsem se Elisy a ukázal na to místo tlapou. Nečekal jsem na její odpověď a vesele se rozeběhl to prozkoumat. Nejdřív jsem si to chvíli prohlížel, než jsem se odvážil strčit čumák dovnitř. Byl tam další jeskyně.

Elisa se mě na oplátku zeptala, jestli jsem taky v pořádku. Jen jsem přikývl. Nic mě nebolelo, takže jsem předpokládal, že jsem se všem zraněním vyhnul. Po mém pobídnutí si na krk nabrala ten náhrdelník. „Sluší ti,“ zhodnotil jsem s úsměvem. I Elisa si oddechla, že to máme konečně za sebou. „Jo, popravdě už jsem z toho všeho dost unavený. Potřebuju aspoň pár minut odpočinku,“ řekl jsem se tiše. Trochu jsem se za sebe styděl. Jako správný chlap bych na sobě neměl dát nic znát!
Elisa navrhla, že bychom mohli jít prozkoumat úkryt, který jí ukázal nějaký Dark Moon. „Počkej, jaký úkryt? A jaký Dark Moon?“ To už se ale má partnerka vydala na cestu, takže jsem byl nucen se vydat za ní. Ještě jsem se ujistil, aby od té hromádky popela náhodou nemohlo něco při blbé náhodě chytit a rozeběhl se za ní. Kdo je, sakra, Dark Moon? vrtalo mi hlavou celou cestu. Ač jsem si to nechtěl ani za nic přiznat, uvnitř jsem cítil, jak se do mě zabodává osten žárlivosti na toho neznámého vlka. Moje Elisa! Dál už jsem ale neměl čas přemýšlet, protože jsme dorazili na místo. V houští se nacházel jakýsi vchod. Kdybych tu šel sám bez průvodkyně Elisy, pravděpodobně bych ho přehlédl, jak dobře byl schovaný. Elisa se nabídla, že půjde první a posvítí nám. Nic jsem nenamítal a jenom přikývl. Ocenil jsem, že už nemusím používat žádnou magii, protože jsem začínal být vcelku dost unavený. Elisa vkročila dovnitř a já vlezl za ní, napjatý v očekávání, co za pohled se mi naskytne.

//Siccumské jeskyně
//Ehm, nevím, co z toho vzniklo... Ta škola je dost vyčerpávající :D

Obluda prudce třískla do mého provizorního úkrytu, až to zadunělo. Pravděpodobně mě vyslyšel sám velký a moje kořenová hradba to vydržela. Ulevilo se mi, i když jsme ještě neměli tak úplně vyhráno. Ale důležité bylo, že Elisa přežila.
Najednou jsem ucítil, že se něco pálí. Nakrčil jsem čumák a odskočil od toho tvora, kterého jsem se snažil jakkoli kousnout. A udělal jsem to právě včas, protože jen moment na to se oheň z příšeřiny tlapy rozšířil po celém jejím těle. Ta začala panikařit. Uskočil jsem ještě o metr a pohledem se snažil najít Elisu. Vtom se ozvalo příšerné kvílení, které se ve chvíli změnilo v nesnesitelný křik. Bože, co to je?! Tlapkou jsem si snažil jakkoli přikrýt uši. Nedalo se to vydržet. Myslel jsem, že mi prasknout bubínky. Ve chvíli, kdy jsem si říkal, že víc už nesnesu, se ozvalo hlasité buchnutí a obluda se rozletěla na tmavý kouř. Odvrátil jsem hlavu, aby se mi to nedostalo do očí a neoslepilo mě to. Ovšem tomu, aby se mi nějaký čmoud dostal do plic, jsem bohužel nedokázal zabránit. Rozkašlal jsem se jako tuberák a jenom nedočkavě čekal, až se budu moct zase volně nadechnout. To ale trvalo několik minut, takže jsem mezitím v plicích cítil nesnesitelné pálení. Hned, jak to bylo možné, jsem si díky magie vody nějakou tu tekutinu přivolal a hltavě se napil, abych utišil tu štiplavou bolest.
Když se vše uklidnilo a i viditelnost se zlepšila, konečně jsem měl možnost se pořádně rozhlédnout a zorientovat. Příšera byla pryč a zbyla po ní akorát hromádka popela, ve které se něco lesklo. Zvědavě jsem přistoupil blíž a hrábl do toho. Trochu jsem se od uhlíků popálil, ale odhalil jsem tím jakýsi náhrdelník. Jen tam tak ležel a čekal, až si ho někdo vezme. Máme to za sebou... Ohlédl jsem se na Elisu a pohledem ji sledoval, dokud nepřišla blíž. Pak jsem se jí něžně otřel o bok a láskyplně ji olízl. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se starostlivě a už asi ze zvyku si prohlédl její tělo, abych si to zkontroloval sám. Nevypadalo, že by na povrchu utrpěla nějaká zranění, což bylo dobře. Ale ještě stále tu bylo nebezpečí vnitřního krvácení nebo něčeho takového! Elisa natáhla tlapku k náhrdelníku a ten se najednou rozzářil. Hned bylo jasné, koho si ta věc vybrala za majitele. Pousmál jsem se. „Vezmi si ho, je tvůj,“ pobídl jsem svoji partnerku.

//Díky, Coro! :)

Elisu očividně dost rozčílilo, že si ta obluda vybrala jako silnějšího mě. Rozeběhla se na to zvíře a bezhlavě mu skočila na záda. Přestal jsem se zabývat svým zvětšením a hnal se své partnerce na pomoc. Elisa se příšeře zakousla do hřbetu. Ta bolestně zaječela, ale nenechala se jen tak lehce porazit. Setřásla Elisu dolů. Šedivá mě začala hledat, a když si všimla mé abnormální velikosti, křikla po mně, ať jí příště aspoň řeknu, když začnu brát steroidy. Tiše jsem se zachichotal a se zavrčením skočil obludě po pravém boku. Ta se mi ale uhnula tím, že se vzepjala na zadních tlapách a chtěla zase začít mlátit do země jako šílenec. Jenže to mělo jeden háček. Přímo pod obludou ležela Elisa.“Proboha!“ vykřikl jsem a jako v transu pozoroval příšeřiny tlapy. Hned na to ze země vystřelilo několik tlustých kořenů, které se přímo nad Elisou spletly do jakési stěny. Teď mi nezbývalo nic jiného, než modlit se, že to můj provizorní štít vydrží. Na nic dalšího jsem nečekal a skočil po obludě. Silně jsem jí zaryl drápy do boku, až jsem ucítil její horkou krev. Snažil jsem se dostat se tomu ke krku za každou cenu. Měl jsem jediný cíl - prokousnout tomu hrdlo.

Elisa se začala té obludy zastávat, což mi naprosto vyrazilo dech. Co to…?! Tohle nebyla Elisa. To nebyla ta, která by nejraději vždycky všechny vynesla v zubech. Teď to spíš vypadalo, jako bychom si úplně vyměnili role, protože Elisa začala trochu diplomaticky vyjednávat. Ovšem to se té příšeře tak úplně nelíbilo. Řvala na celý les a mlátila do země, až to dunělo. Pak se vytáhla na zadní tlapy a agresivně flákla do země, která se s námi otřásla. Zavrčel jsem a trochu roztáhl nohy, abych získal lepší stabilitu. Dva, jedna… Hned na to se na nás ten tvor rozběhl. Naštěstí zamířil na mě a ne na Elisu. Na chvíli jsem rychle zavřel oči a snažil se vymyslet, jak z téhle situace ven. Neměl jsem moc času, jen pár vteřin.
V tom jsem ve svém těle ucítil zvláštní mravenčení a pnutí. Trochu to bolelo. Polekaně jsem otevřel oči a podíval se na své tlapky. Zdály se větší než předtím. Co.. cože?! Rychle jsem vrhl pohled na Elisu, ale ta se mi zdála jaksi menší než obvykle. Z přemýšlení mě vyrušilo zařvání příšery, která už ode mě byla jen několik posledních kroků. Zavrčel jsem a naježil se. A přesně v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem najednou ve velikosti, ve která jsem byl schopný té potvoře konkurovat. Co to, u vlčího boha, je za magii?! proletěla mi hlavou zmatené myšlenka. Nakonec jsem se ale rozhodl, že nemá cenu se tím zaobírat teď. Na to bude dost času potom. „Tak co uděláš teď?!“ štěkl jsem po tom skoromedvědovi a chystal se na jeho útok.

Elisa se mi držela těsně u boku. Byl jsem rád, že je tak blízko, protože jsem měl aspoň o jednu starost míň. Věděl jsem, že je moje krásná vlčice v pořádku. Běželi jsme lesem, když v tom jste to uviděli. Oba jsme ztuhli a s Elisy vypadla jen jedna vyřešená otázka. „Já nevím,“ vysoukal jsem ze sebe, oči navrch hlavy. Obrovská hnědá chlupatá věc se otočila a my mohli spatřit její krvavě rudé oči a dlouhé ostré tesáky. Co to, sakra je?! Tohle není tvor běžně obývající Gallireu... Jak se to tady mohlo vzít? A proč zrovna v našem lese? Můj mozek nabral neuvěřitelné rychlosti a bombardoval mě otázkami, na které jsem si neuměl odpovědět. Ovšem když ta obluda zavrčela a vrhla pohled po Elise, automaticky jsem skočil před svojí partnerku a chystal se jí bránit. „Co budeme dělat?“ křikl jsem po Elise. „Asi to budeme muset zabít. Jak jinak se toho zbavit? Nevypadá to zrovna přátelsky,“ chrlil jsem ze sebe očima propalujíc přerostlého medvěda. Vydával dost divné zvuky a hlasitě mlátil do země. Aspoň jsme našli původce toho rámusu, prolétla mi hlavou jedna konejšivá myšlenka.
Když můj pohled padl na toho tvora znova, pomalu jsem si začal v hlavě odpočítávat vteřiny do toho, než se na nás vrhne. Deset, devět, osm… Zatnul jsem svaly na plecích a naježil se. Sedm… Podíval jsem se na Elisu. V hlavě jsem si snažil zopakovat svěceny magie, které vlastním, abych pak věděl, jak se můžu bránit. A hlavně jak mám bránit nový domov a Elisu. Ta byla nejdůležitější. Vrhnul jsem ostrý pohled přímo proti tomu monstrózní obludě. „Kdo jsi a co tu chceš?!“ štěkl jsem po tom odhodlaně. Nikdo nebude ohrožovat moje blízké!