Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Elisa mi řekla, že bych se měl aspoň trochu vyspat. „Jojo,“ zamumlal jsem ospale. Už jsem neměl ani sílu sledovat její myšlenky, přitom to pro mě byla běžně naprostá samozřejmost, která mě nijak neunavovala. Dokonce jsem byl tak ospalý, že se mi trochu rozostřovalo vidění. Vážný rozhovor o smečce mě unavoval ještě víc, ale byla to moje povinnost. „Jo jo, přesně tak,“ zamrmlal jsem souhlasně. „Nechme tomu čas a Nessovi kdyžtak můžu pomoct já, ale ne dneska…“ Znovu jsem zazíval a trochu se ošil. Podrbal jsem se na boku a uvelebil se do nejpohodlnější polohy, která byla nyní vzhledem k okolnostem možná. Vlčí bože, co to se mnou je? Já snad usnu i za mluvení, pomyslel jsem si mírně popuzeně. Nelíbilo se mi, že nade mnou únava získala takovou moc.
Pak se mě Elisa zeptala, co jak dlouho bude trvat. „No než se ti malí narodí,“ upřesnil jsem. Znovu jsem zívl. Začínal jsem to vzdávat. Nechal jsem svá víčka klesnout úplně a za chvilku jsem o sobě nevěděl.

Stál jsem na kraji útesu. Byl jsem opět doma, přesněji kousek za území lesa naší smečky. Přede mnou stála moje máma. Její sněhobílá srst se na sluníčku krásně lekla. „Mami…“ zašeptal se překvapeně. Pousmála se. Najednou zmizela. A místo ní se objevil obraz mého táty. Osamělý kráčel hlubokým lesem a hlavu měl zkroušeně skloněnou. A najednou mi došlo, co se stalo. Chyběla mu máma. Zamřela při porodu. Dala mi život a položila při něm ten svůj. V tu chvíli jsem si něco uvědomil. Tohle nebezpečí tu bylo i tentokrát…

Ze spaní jsem zakňučel.

Dlouze jsem si zívl i přes to, že jsem se to snažil zamaskovat. Potřeboval jsem se vyspat jako sůl, ale právě teď na to nebyl ten vhodný okamžik. Elisa mi schválila obě jména, ale nechala do mě zahlodat červa. Maličko jsem se pousmál. „Jo, máš pravdu. Musíme těch jmen vymyslet víc. Nikdy nemůžeme vědět, kolik prcků se narodí,“ uznal jsem. „Máš ještě nějaký nápad? Mně by se pro holku líbilo třeba Aliesa, je to taková kombinace našich jmen,“ potichu jsem se zasmál. Anebo taky Arculisa, ne, to zní hrozně, zavrhl jsem nápad už v zárodku ve své hlavě. Olízl jsem Elisu za uchem a čekal, jestli přijdou ještě nějaké její návrhy.
Začali jsme se bavit o situaci naší smečky. „Všímáš si, tohle je asi náš první ryze alfácký rozhovor,“ poznamenal jsem s mírným úšklebkem. „Ale máš pravdu. To, že se tu ztrácí vlci, není dobré. Nevím, jak to jinak řešit, ale po čase bychom je asi měli vyloučit ze smečky. Ten, kdo se nestará o svou smečku, si nezaslouží, aby se smečka starala o něj,“ pronesl jsem rozhodně. Vlastně mě ti nezodpovědní vlci vcelku štvali. Při přijímání naslibovali hory doly a pak skutek utekl. Nebyli schopní se ani čas od času ukázat, jestli ještě vůbec žijí. A u třeba u takového Mitha jsem si ani moc nebyl jistý, jestli vůbec žije. Takové trdlo! Zaslechl jsem Elisinu myšlenku a musel s ní jen souhlasit. „To je taky pravda. Ačkoli je těžké to takhle poznat, budeme se muset víc snažit. Třeba u takového Naxthera a Laury mám jistotu, věřím jim.“ Podíval jsem se Elise do očí a opatrně si položil hlavu na její srst. Začaly se mi klížit víčka, ale já je odmítal nechat úplně zavřít. Také jsem chvílemi musel trochu pomáhat udržování ohně, který osvětloval jeskyni zlatavou září, aby nám nezhasnul. „Jak myslíš, že to bude ještě dlouho trvat?“

Pochopil jsem, že o tom nechce mluvit. Znovu jsem jí olízl čumák a nechal ji, aby si podepřela hlavu o moji hruď. Hladově se pustila do zajíce. Díval jsem se, jak v ní maso rychle mizí a ačkoli můj žaludek hlasitě protestoval, spokojeně jsem se usmíval.
Začali jsme se bavit o našich potomcích. „I to je možné, ale i tak to stojí za to, ne?“ Dlouze jsem se jí podíval do očí. „Budeme rodina,“ pošeptal jsem hrdým hlasem. Elisa navrhla pár jmen. „Awnay se mi líbí,“ pousmál jsem se. „Ale co když to bude kluk? Co třeba Atlen nebo Etney?“ Elisa se ke mně přitulila a já přes ni přehodil svůj ocas. Venku už trochu přituhovalo a já ji chtěl udržet v teple. Ohýnek plápolající na stěnách mi v tom lehce pomáhal. Doufám, že letos napadne sníh později, prolétlo mi hlavou. A taky by nemuseli být tuhé mrazy jako v odchozích letech. Datum narození prcků jsme moc nevychytali, ušklíbl jsem se. Jako když jsem se narodil já… Z první mlhavé vzpomínky si pamatuju, že byl sníh. Musel jsem se narodit taky někdy v tomhle období.
Pak zmínila, že přijala další dva členy. Přikývl jsem. „Já ti taky musím něco říct. Přijal jsem ty dva, které jsi viděla, než jsi odběhla. Vypadají slušně a myslím si, že by nám mohli dost pomoct. Ovšem přemýšlel jsem, že víc hladových krků už smečka uživit nemůže, takže bychom si s dalšími členy měli dávat pozor. Obzvlášť teď, ti malí toho spořádají hodně,“ trochu rozněžněle jsem se zasmál. Sakra, Arcu… Pro sebe jsem se ušklíbl a olízl Elisu za uchem. No a co, můžu být hrdý otec! „Miluju tě, Eliso…“

//Asgaarský hvozd

Opatrně jsem vlezl do otvoru jeskyně se zajícem v tlamě. Měl jsem hlad, ale tahle kořist nebyla pro mě. Musel jsem se teď sám uskromnit, abych se dokázal postarat o svoji rodinu. Elisa a ti maličcí v jejím břiše pro mě byli všechno. Nikdy bych nedovolil, aby se jim něco stalo, nebo aby strádali. Přikrčil jsem se, abych se vešel pod skalní převis a pokračoval dál v cestě. Šel jsem po pachu. Po jediném, co tu byl, ten Elisin. Díky své magii jsem cítil její vědomí. Něco nebylo v pořádku, cítil jsem, že je zoufalá. Přidal jsem do kroku a na konci už jsem skoro běžel navzdory mokré a kluzké podlaze. Proletěl jsem hlavní jeskyní a zastavil se až ve vchodu do té naší. Zaplňovala to tam tma. Dokázal jsem rozpoznat jen obrysy a letmé siluety. Byl jsem si jistý jenom tím, že Elisa leží na zemi a potřebuje mě. Slyšel jsem její tiché vzlyky. V duchu jsem začal panikařit. Bál jsem se, že se něco stalo. Okamžitě jsem pustil zajíce na zem a přiskočil k Elise. Lehl jsem si za ní, abych jí dodal teplo a případnou oporu, a donutil ji lehce pozvednout hlavu. „Eliso…“ zašeptal jsem tiše. Doufal jsem, že ji nevyděsím a minimálně po hlase mě i přes tmu pozná. „No tak, ššš, jsem tady s tebou…“ Něžně jsem jí olízl přes tlamu a hned na to slízl její slzy. „Co se stalo, lásko?“
Rozhlédl jsem se po místnosti. Potřeboval jsem něco, co by ji aspoň trochu osvětlilo. I přesto, že jsem byl vyčerpaný a vážně vděčný za to, že si můžu na chvíli lehnout, jsem se rozhodl použít magii. Oheň místnost ozářil příjemným jemným světlem, které působilo uklidňujícím dojmem. Maličko jsem se pousmál. „Nemáš hlad?“ zeptal jsem se Elisy tiše. Otřel jsem se jí hlavou o kožich a natáhl se pro mrtvého zajíce. Šikovně jsem ho stáhl z kožešiny a holé maso položil před Elisu. Usoudil jsem, že by se nám zajícův teplý kožíšek mohl hodit. Položil jsem ho kousek dál a nechal vyschnout, aby byl později použitelný. Znovu jsem se přitulil k Elise a konečně zavřel oči. „Já se na ty malý tak strašně těším,“ zamumlal jsem do její srsti.

Probodl jsem dva nové vlky přísným pohledem. Položil jsem otázku a nyní čekal, jak na ní zareagují. To mělo rozhodnout o tom, jestli se stanou součástí smečky nebo ne. Antenyam maličko zaváhal a podíval se po Derian. Věděl jsem, že rozmýšlí, co říct. Neměl jsem mu to za zlé, v této situaci bylo dobré vážit slova. Oba dva mi pověděli, jak si myslí, že by mohli být užiteční. Pokýval jsem hlavou. Líbili se mi. Chovali se slušně a vystupovali vyspěle. „No… V tom případě vítejte v Asgaarské smečce. Doufám, že svého rozhodnutí nebudu litovat. Mám teď ještě něco na práci, takže mě, prosím, omluvte. Řekněte si někomu ze smečky, aby vám to tu ukázal.“ Podíval jsem se na ostatní postávající nebo pobíhající okolo. „A když budou mít kecy, vyřiďte, že to vzkazuju já,“ poradil jsem jim a spiklenecky na ně mrkl. „Doufám, že se vám tu bude líbit,“ dodal jsem ještě, než jsem se otočil k odchodu. Ale víc hladových krků už smečka uživit nemůže, uvědomil jsem si. K obstarávání potravy se asi v zimě budou muset připojit úplně všichni… Byl jsem rád, že všechno tohle vyřizování mám konečně za sebou. Únava na mě začala dopadat a navíc jsem začínal mít obavy o Elisu. Byla březí a já si právě nebyl jistý, kde je a co dělá.
Zavětřil jsem a rozeběhl se do lesa. Její pach se táhl směrem ke smečkové jeskyni. Zrychlil jsem, když v tom mi přes cestu přeběhl zajíc. Překvapeně jsem sebou cukl a prudce zabrzdil. Změnil jsem směr a vydal se ho pronásledovat. Takovouhle kořist jsem si nemohl nechat uniknout.
O několik minut později už jsem si nesl mrtvolu zajíce v tlamě. I přestože jsem měl hlad, neplánoval jsem ho sežrat. Rozeběhl jsem se zpátky svým původním směrem, k úkrytu.

//úkryt

//Teď je na řadě Derian a Antenyam, ok? :D Poprosila bych, aby se takhle záležitost nějak urychlila, protože bych už potřebovala začít řešit věci ohledně vlčat, díky :)

Na můj vkus se toho kolem dělo až příliš. Neměli bychom si právě teď užívat poslední hezké dny a připravovat se na zimu a rodinu? Místo toho ale přede mnou ležely jen samé povinnosti. Unaveně jsem seskočil z kamene a protáhl si hřbet. Byl jsem utahaný a všechno mě bolelo. Už si ani nepamatuji, kdy jsem spal naposledy. A s jídlem to bylo stejně bídné. Poslední dobou toho na nás s Elisou bylo prostě moc. Tiše jsem si povzdechl a podíval se na členy smečky. Někteří se radovaly z nově nabytých zodpovědností a někteří už o nich přemýšleli, protože si uvědomovali, že ne vždy to bude jenom zábava. Jen jsem kývl na všechny vlky, kteří se ke mně obraceli se slovy díku.
Taky mě v čenichu neustále lechtaly pachy cizích vlků. Znervózňovalo mě, že si tu někdo jen tak bez postihu poletuje. Navíc bylo zřejmě, že nesedí na jednom místě na prdeli a nečeká na nás. Tiše jsem zavrčel. Nevychovaná mládež. Vtom se k nám přihnali další dva. Dlouze jsem se zadíval na Elisu. Přes myšlenky mi řekla, že tyhle dva nechá na mě a sama se postará o ty další. Souhlasně jsem kývl, ale stejně jsem si neodpustil svojí typickou myšlenku o tom, aby byla opatrná. Naštěstí za Elisou vyrazila Laura, což znamenalo, že pravděpodobně půjde i Naxther, takže jsem se nemusel ničeho obávat. U Naxthera jsem cítil jakousi jistotu. Přišel mi nejzodpovědnější ze smečky.
Nově příchozí podivně zbarvená vlčice začala mluvit k Amelis. Ptala se po alfách. Chtěl jsem se jí slavnostně představit, ale pravděpodobně její partner mě zastavil. Konečně jsem si ho pořádně prohlédl. Přišel mi hodně povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout proč. Taky jeho pach mi z nějakého důvodu utkvěl v paměti. Ale spojitost k němu žádné. Pravděpodobně se jen někdy nacházel na stejném území, když ses toulal, Arcu, pomyslel jsem si. Přišlo mi to jako nejlogičtější řešení. Vlk začal mluvit. Líbilo se mi jeho vyjadřování. Zadíval jsem se do jeho očí. Upoutala mě magie, kterou vykazovaly. Zajímalo mě, jak moc dobře ji umí ovládat. Poslední dobou jsem potkával hodně vlků se stejnou magií. Už jsem nebyl tak originální. Pro sebe jsem se ušklíbl a pak neutrálním tónem spustil: „Jmenuji se Arcanus a jsem jedna ze zdejších alf, jak už jste si všimli. Jste na území Asgaarské smečky a tady kolem jsou někteří její členové.“ Pověděl jsem nově příchozím menší info a podíval se po zbývajících vlcích. Shaitan vypadal, že už si pomalu začínal zvykat na nové prostředí. Pak jsem se vrátil zpátky k vlčici, která se představila jako Deriliana a na jejího partnera Antenyama. „Smečka nefunguje příliš dlouho, ale už je téměř plná, proto pečlivě zvažujeme každého nováčka. A tak se prám, co smečce můžete nabídnout?“ Dlouze jsem se oběma zadíval do očí, zaryl pravou tlapu hluboko do země a čekal na jejich odpovědi.

//Měl by psát Ness a Shaitan, pokud se ani jeden z jich neozve do pátku, píše Elisa... Vážně s tím potřebujeme pohnout, Elisa za chvíli rodí a ještě se nic nestihlo -.-

Pro všechny všechny členy smečky - nástěnka!

Zdarec vlkouši,
máme tu první polovinu října a také několik již vyzrazených tajemství. Je to už pár dnů (no dobře, možná trochu víc), co jsme se sem na nástěnku ozvali naposled, ale věřím, že o to víc vás potěší to, co se chystáme sdělit.
Jak už je zahrané (v převážné většině), máme ve smečkové hierarchii několik výrazných změn. V první řadě jsou to změny postavení. Ode dneška oficiálně vítáme Amelis, Naxthera a Lauru na deltách a našeho šílence Kishana na omeze. Hodně štěstí!
Za druhé jsme s Elisou rozdali několik postů. Přidám vám sem krátký rozpis, kdyby někdo zapomněl, že se má hlásit ve službě.
Ainesson - ochránce
Laura - pečovatelka
Naxther - lovec
Gratulace! ;)
Dále vítáme našeho nového člena, Shaitana. Snad to s námi vydrží bez nějaké větší újmy na zdraví (jak fyzickém, tak psychickém) :D
Pak je tu ještě jedna ne už tak veselá věc. Týká se hlavně Dark Moona a Mitha. Holky, jak to vidíte s aktivitou? :/
A nakonec jedna zjišťovací otázka. Měli byste zájem o nějakou tu soutěž (ať už neherní, popřípadě herní akce)? Význam téhle otázky je spíš: Zúčastníte se, když něco takového bude? Ptáme se předem, abychom si nepřidělávali zbytečnou práci.
Vlku zdar! ^^
A a E

Naxther dorazil několik vteřin po mně a přivítal se s Laurou, která tu již stála. Odvrátil jsem hlavu, abych je nerušil a podíval se na Elisu. V myšlenkách mi sdělila důvod toho smečkového setkání. Lehce jsem přikývl a jemně se otřel o její srst. Na kratičký moment mi myšlenky sklouzly k těm malým. Pousmál jsem se, ale v tu chvíli se k nám už přiřítil Ness a hned vzápětí Amelis. Ovšem ta se dostavila poněkud civilizovaněji. Nakonec přišel i Shaitan. Letmo jsem na něj kývl na pozdrav. Jak jsem předpokládal, Elisa z jeho přítomnosti moc nadšená nebyla. Podíval jsem se jí zpříma do očí. „Je to právoplatný člen smečky. Jmenuje se Shaitan,“ řekl jsem tiše ale s jistotou.
Najednou se mi ale do čenichu dostaly další pachy. Ani jeden z nich jsem neznal, tudíž jejich nositelé nepatřili ke smečce. Znepokojeně jsem se zamlel. Laura vstala a přešla ke mně s Elisou. Oběma nám oznámila, že je to její bratr a někdo další a že se na to půjde mrknout. To se mi líbilo, členové smečky si konečně začaly uvědomovat svoje povinnosti. Rozhodl jsem se Lauře věřit a nechat celou věc na ní. Však také důvěra patří k nezbytné součásti společného soužití.
Elisa začala mluvit o tom, kde můžou najít úkryt a víc dopodrobna jim to i popsala. „V následujících dnech bych pak ocenil pomoc někoho z vás se zútulňováním,“ podotkl jsem. Zbytek řeči jsem nechal na Elise, ať si to taky užije. Nakonec rozdala několik postů. Na všechny z těch, kteří si nějak polepšili, jsem se usmál. „Doufám, že se toho ujmete se ctí,“ řekl jsem. Vlčí bože, zníš jak dědek, smál jsem se sám sobě. Radši řekni to, co máš. „A já bych k tomu rád dodal, že Laura s Naxtherem se dnešním dnem stávají deltami.“ Váhavě jsem se podíval na Elisu a pak už mnohem jistěji na ty dva. „A ještě jedna věc, na Naxthera od nynějška padají povinnosti lovce smečky,“ dodal jsem. Pohodil jsem ocasem a pohledem přejel všechny přítomné. "Gratuluju."

//Já mám prostě talent všechno komolit :P xD

//Zdrcadlové jeskyně

Protáhl jsem se otvorem zpátky na povrch. Slyšel jsem, jak Nax funí (//:P) za mnou. Uhnul jsem mu z cesty a počkal na něj. Potom jsem se na něj krátce podíval a vyrazil zpátky na cestu. Čekala nás ještě pěkná chvilka běhu, protože jsem odhadoval, že se vytí neslo někde z údolí, což byla ještě docela štreka. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli dorazíme poslední. To by bylo mrzuté, asi bych tam měl být včas, došlo mi. Přidal jsem do běhu a jen krátce zkontroloval Naxe. Nepochyboval jsem o tom, že udrží stejné tempo i v tomhle terénu.
Když jsme dorazili na místo, byla tam Elisa a Laura. Rychle jsem je oba prohlédl, jestli nenesou žádné známky zranění. Naštěstí jsem nic neobjevil. Takže se nic vážného neděje, oddechl jsem si. Aspoň jedna dobrá zpráva. Stoupl jsem si vedle Elisy a zadíval se na ni pohledem typu: „co se děje?“

//To stačí (ne , tentokrát alfa nejde příkladem xD)

Naxtherovy myšlenky jsem radši přešel bez komentáře. Smutné na tom bylo to, že měl pravdu. Nakonec jsme se začali bavit o jeho případném postavení lovce. „Jak předpokládáš, primárně to znamená lovit. Čas od času můžeš něco menšího sám, ale většinou spíš organizace skupinového lovu. Tvojí hlavní funkcí by bylo zajistit, aby se smečka měla stále čím živit. Pak už je vlastně celkem jedno jakým způsobem,“ zazubil jsem se. Vlastně to bude skutečně fajn, až rozdělíme funkce… Všechno nebude viset jen na mě a na Elise. A v podstatě teď už jen na mě, protože Elisa je březí a musí se šetřit, napadlo mě. Při vzpomínce na ty malé jsem se pousmál. Těšil jsem se. Snad jako každý budoucí táta. Když zase zmínil můj pach, vážně jsem se podíval. „Neprovokuj, Naxi,“ vyplázl jsem na něj jazyk a šťouchl ho tlapou do boku, „jinak špatně skončíš.“ Tiše jsem se zasmál, aby to neznělo tak smrtelně vážně.
Nakonec téma sklouzlo k jeho a Lauřině budoucnosti. Říkal, že jemu by to nevadilo, ale že si musí popovídat s Laurou. „Dobře,“ přikývl jsem. „Jen se ptám. Však víš, jste tu zatím jediný pár kromě mě a Elisy, tak jsem chtěl vědět, jestli by to u vás připadalo v úvahu. Do budoucna… Jen bych to když tak rád věděl předem, však víš… Vlčata přinášejí soustu práce navíc pro celou smečku. Hlavně když už tu budou naši mladí,“ zazubil jsem se.
Pokračovali jsme dál v cestě. Asi deset minut jsme šli v klidu. Pak jsem ale něco uslyšel. Zdálo se mi, že se to line odněkud severovýchodním směrem. Bohužel jsem neměl moc času se tím zabývat, protože se ozvalo Elisino vytí. Trochu jsem ztuhl uprostřed pohybu. Něco se muselo dít. Svolávala smečku. Otočil jsem se na Naxe. „Musíme jít. Pak se sem můžeme vrátit, ale teď je naší povinností zjistit, co se děje,“ řekl jsem zběžně a rozeběhl se zpátky k východu.

//Asgaarský hvozd

Naxther po mně chtěl, abych nás vedl, když jsem ta alfa. Protočil jsem oči a protáhl jsem se kolem něj dopředu. "Spokojenost?" vyplázl jsem na něj jazyk. Pohodil jsem ocasem a pomalu se rozešel přímo rovně. Vlezl jsme do nějaké chodby, kde jsem se musel trochu přikrčit, abych se vůbec vešel. Zajímalo mě, kam to asi vede, ale to jsem stejně měl v plánu zjistit. Co když vylezeme někde, kde to neznám? napadlo mě. No, v nejhorším se zase vrátíme. Aspoň zjistíme, kudy se vlastně dá k našemu lesu dojít jinudy než běžnými cestami.
Řekl bych, že Naxther pochopil dost rychle, o který pach se jednalo. Maličko jsem se ušklíbl ale jen tak, aby to neviděl. Začal nám gratulovat a rozpovídal se o Lauře. "Děkujeme," kývl jsem hlavou a poděkoval jak za sebe tak za Elisu. "Nevím, jak se na to bude tvářit Elisa, ale uvidíme. Myslím, že prvně ve vás potřebuje získat nějakou důvěru, než si vás pustí trochu k tělu," řekl jsem samotně. I mně samotnému trvalo velmi dlouho, než jsem se dostal k jejímu těžce obrněnému srdci. Usmál jsem se nad vzpomínkami, které se mi vynořily v hlavě. Ah, staré dobré časy. Rád jsem na ty chvíle vzpomínal. Tehdá ještě jako gamma jsem neměl tolik povinností, ušklíbl jsem se. "Rozhodně ale bude potřeba nějaký pečovatel. A proč ne třeba Laura. Zatím ale nebudu nic slibovat, musím si o tom promluvit s Elisou a asi tomu dát ještě nějaký čas. Přeci jen smečka je stále poměrně mladá. Jak o tom teď tak přemýšlím, napadá mě, kdybychom se rozhodli vybrat lovce... měl bys o to postavení zájem?" Věnoval jsem mu krátký pohled a pokračoval dál v cestě. Chvílemi jsme pokračovali dost pomalu, všechno způsoboval ne moc prostupný terén.
Zavětřil jsem, abych si zkontroloval, že tu jsme stále sami a žádné nebezpečí nehrozí. Pak jsem se znovu otočil na Naxthera. "A co ty a Laura? Jak dlouho jste vlastně spolu? Máte do budoucna nějaká plány, třeba vlčata?" Šibalsky jsem na něj mrkl a nechal otázky jen tak viset ve vzduchu.