Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Posedával jsem na pomezí mezi dvěma jeskyněmi. Přemýšlel jsem o všech možných věcech, které mě právě napadly. Rozmýšlel jsem, za jak dlouho budu muset jít lovit, protože ten kanec nevydrží navěky a přišlo mi nefér nechat všechny tyhle starosti jenom na Naxtherovi. Přeci jenom i přes všechen lovecký um mohl být lov nebezpečný. Podíval jsem se znovu na svou přední tlapu. Mezi černou huňatou zimní srstí se mi opět vytvořila kapička karmínové krve. Sklonil jsem se k tomu a olíznul ji. Jak to že vlastně nepůsobí ta magie, která mě vždy okamžitě ošetřovala? Zamračil jsem se, to bylo divné. Že by mě snad Smrt nějak převezla? A nebo to možná nepůsobí na takhle banální věci, napadlo mě. To bylo vcelku uspokojivé vysvětlení.
Najednou jsem uslyšel zavytí. Hlas mi byl povědomý ale ne a ne ho nikam zařadit. Sakra, tak známý hlas! A v tu chvíli mi to došlo. Meadow. Samým překvapením jsem vylétl na všechny čtyři a napnul se. Co tady dělá? A jaktože je na území smečky? Z toho můžou být problémy! Krátce jsem se podíval na Naxthera a téměř se snažil vyčíst z jeho tváře nějaké řešení. Nakonec jsme se uchýlil k jediné možné věci. Vštěpil jsem ji myšlenku. Byl jsem si téměř jistý, že mě pozná, takže jsem se ani nepotřeboval představovat. Meo, jdi pořád rovně, pak najdeš vchod do jeskyně. Pokračuj chodbou a tam mě najdeš. Znovu jsem se podíval na Naxthera. Musel to slyšet. "Stará kamarádka," prohodil jsem pro ujasnění.
Vtom se kolem mě protáhla Elisa a olízla mi čumák. Usmál jsem se a láskyplně ji to oplatil. "Samozřejmě," přikývl jsem. "Kdyby něco, pamatuj si, že stačí myšlenka." Otřel jsem se ji o bok a podíval jsem se na Naxe a poťouchle do něj šťouchl ale jen tak, aby to novopečená máma neviděla. Tak a máme děcka na krku.

//Asgaar

Doběhl jsem ke vchodu do jeskyně. Zevnitř jsem uslyšel nějaký hluk a to se mi nelíbilo. Zamračil jsem se. Copak ti noví nemají ani trochu respektu k alfám?! Přikrčil jsem se a vklouzl do úzké chodby, která vedla do velkého sálu. Zhruba v polovině jsem se setkal s Laurou a těma dvěma. Vypadalo to, že je delta vyvádí ven. Podíval jsem se na Lauru a maličko se usmál: "Díky." Pak můj pohled padl na ty dva. "S vámi se seznámím později, až bude čas a řeknu vám co a jak, pokud to Laura už neudělala či neudělá. Zatím mám jen jednu žádost, nedělejte blbosti," řekl jsem tiše a protáhl se kolem nic chodbou.
Po několika dalších minutách jsem se konečně dostal do hlavní místnosti jeskyně. Už z dálky jsem viděl, že Naxther stojí na rozhraní dvou jeskyní. Aspoň někdo mě tady poslouchal. Došel jsem až k němu a kývl na něj. "Díky," prohodil jsem tlumeným hlasem, protože jsem si nebyl jistý, jestli Elisa stále nespí. "Jestli chceš za Laurou, jdi. Už pro tebe nemám žádný úkol. Jestli tu chceš zůstat, pak zůstaň, je to jen tvá vůle," oznámil jsem mu. Pak jsem kolem něj prošel k Elise a všechny tři je tam zkontroloval. Elisa ležela na zemi, ale vypadala, že je vzhůru. Nic jsem neříkal, abych ji nevyrušil kdyby náhodou, a jen jsem olízl malou Awnay s Etneyem za krkem. Všechno bylo v pořádku a mě se ulevilo. Vrátil jsem se do prostorů mezi jednotlivými jeskyněmi a sedl si tam. Olízl jsem si drobný škrábanec na tlapě, ze kterému mi tekla krev. Přemýšlel jsem o tom co dělat teď. Rozhodně bych později měl obejít hranice a obnovit značení smečky, ale to se mi teď zrovna nehodilo, protože jsem tu plánoval zůstat hlídat Elisu, ať už ve společnosti Naxthera nebo bez něj.

//Siccumské jeskyně

Protáhl jsem se klikatou chodbou zpátky mezi stromy lesa. Právě byla noc. Všechno kolem osvětlovalo slabé měsíční světlo. Úplněk, prolétlo mi hlavou. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl se po lese. Malé mrtvé vlče jsem stále nesl v tlamě. Cítil jsem, jak je jeho tělíčko stále trochu teplé. Zažít takovýhle pocit bych nikomu nikdy nepřál. Možná jsem měl počkat na Elisu, zaváhal jsem. Co když u toho taky chtěla být? Nakonec jsem se ale přesvědčil, že takhle je to pro ni lepší.
Tam u tůněk na té vyvýšenině je důstojné místo, napadlo mě. Rozeběhl jsem se do lesa.
Po asi deseti minutách cesty jsem dorazil k tůňkám. Přeskočil jsem nejužší z nich a po kamenech pomalu vyskákal na plochu, která tvořila něco jako střed celé téhle mýtiny s vodou. Opatrně jsem položil mládě na kámen. Pomocí magie země jsem vytvořil díru v zemi a následně ho do ní položil. Naposledy jsem se na mladého Castiela podíval. Tiše jsem zakňučel. Nemohl jsem od jeho tělíčka odtrhnout pohled dlouhou dobu. Když se mi to konečně podařilo, nechal jsem kolem jámy vytvořit mnoho menších kamenů, které mrtvého vlčka zasypaly. Sklonil jsem hlavu mezi přední tlapy a chvíli utrápeně zíral do trávy. Proč se tohle muselo stát? Copak už neštěstí v mém životě nebylo dost? Pomalu jsem zvedl hlavu a dlouze zavyl. Můj hlas se táhle nesl celým hvozdem a každému členu smečky hrdě oznamoval narození vlčat a zároveň truchlivě vzdával hold Castielovi.
Když mé vytí utichlo a i sebeslabší ozvěna se přestala ozývat, ještě chvíli jsem bezmyšlenkovitě hleděl na hromádku kamenů. „I když tu s námi nikdy nebudeš, chci, abys věděl, že jsme tě milovali a vždycky budeme, Castieli...“ zašeptal jsem tiše, jako kdyby to snad mohl slyšet. Nakonec jsem se téměř násilně donutil otočit se. Musel jsem se vrátit za Elisou. Pravděpodobně již byla vzhůru a potřebovala moji pomoc.

//Siccumské jeskyně

Elisa mi pověděla jména našich potomků. Pousmál jsem se a kývl na souhlas. Líbila se mi. Přišlo mi, že se to k těm maličkým kuličkám krásně hodí. Viděl jsem, že se Elisa sotva drží vzhůru. „Spi,“ broukl jsem tiše. I malá vlčata spala natisknutéátěsně k Elise. Pro všechny tři to byl vyčerpávající zážitek. Olízl jsem ty malé, abych jim uhladil rozčepýřenou srst a položil na ně pozůstatek ze zaječí kůže, jenž je udržovala v teple ze všech stran. Pousmál jsem se a z vedlejší místnosti donesl část kance, které Naxther ulovil. Všiml jsem si, že tam on i Laura spí, proto jsem se choval tak, abych ani jednoho z nich nevzbudil. Maso jsem položil Elise kousek od hlavy a opodál v prohloubenině vytvořil nějakou vodu. Chtěl jsem jí vše nachystat na dosah.
Pak můj pohled padl na mrtvého Castiela. Smířlivě jsem sklonil hlavu. Nemůžeš nic udělat… Byl slabý, dříve či později by stejně zemřel a takhle je to pro všechny menší rána, protože zatím k němu nemáme tak velký citový vztah, snažil jsem se přesvědčit sám sebe ve své hlavě, i když to šlo těžko. Přešel jsem k mrtvému tělíčku a opatrně ho vzal do tlamy. Odnesu ho dřív, než se Elisa probudí, pak to pro ni nebude tak psychicky náročné. Pomalu jsem se s ním rozešel ven. Ovšem už z dálky jsem slyšel ve vedlejší jeskyni spoustu hlasů. Ti dva noví sem přišli. Přejel jsem je studeným pohledem, který nakonec padl na Naxthera. Původně jsem chtěl, aby šel teď se mnou, ale situace jiné řešení nedovolovala. Vštěpil jsem tmavému lovci myšlenku do hlavy:Pohlídej Elisu a mladé. Nikoho tam nepouštěj, pokud ti to Elisa sama nedovolí nebo se něco nestane. Sdělil jsem mu krátké pokyny a bez dalšího slova pokračoval v cestě do chodby a ven.

//Asgaarský hvozd

Naxther mi podal očištěnou a přichystanou kožešinu kance se slovy, že je to dárek od něj pro mě. Maličko jsem se pousmál a zašeptal vděčné díky. Převzal jsem si to od něj a zůstal stát s pohledem přikovaným na vchod do vedlejší jeskyně. Nebyl jsem se schopný pohnout. Slyšel jsem Lauřin křik, následně Elisino kňučení. Něco se muselo stát, napadlo mě okamžitě. Pak jsem zachytil Elisinu myšlenku. Volala mě. Váhavě jsem se rozešel dovnitř. Uviděl jsem Elisu ležící uprostřed jeskyně a k ní se tiskly dvě chlupaté kuličky. Šťastně jsem se usmál. Rodina, moje rodina... Všechno vypadalo v pořádku jako při šťastném konci pohádky. Jen tohle byl život a všechno nebylo tak růžové jako v příbězích. Kousek od Elisy leželo třetí mládě. Maličké, mnohem drobnější než jeho sourozenci. Nehýbalo se, a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že ani nedýchalo. Položil jsem kančí kožešinu a poplašeně pohlédl na Elisu. „Co se stalo?“ zašeptal jsem tiše. Můj pohled padl na Lauru. Odhadoval jsem, že to ona mi možná bude schopná odpovědět, protože mi bylo jasné, že Elisa musí být po tomhle náročném a bolestivém zážitku naprosto vyčerpaná.
Pomaličku jsem se krůček po krůčku přesunul k Elise. Tlapou jsem kožešinu přesunul vedle vlčat a počkal, jestli se na ni připlazí. Vlčata se ovšem nechtěla ani hnout od své matky. Tázavě jsem se podíval Elise do očí. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Tak nějak jsem si začal uvědomovat, že tohle je asi jediná věc, o které mě můj táta nikdy nepoučoval. Nejspíše kvůli tomu, co se stalo mámě. Naklonil jsem se k Elise a olízl ji přes čenich. „Miluju tě,“ zašeptal jsem tiše a natiskl se k ní. Chtěl jsem, aby věděla, že jsem tu s ní a že ji nikdy neopustím. Že se na mě může ve všem spolehnout a já ji nikdy nenechám na holičkách. Pak jsem se sklonil k vlčatům a oba dva lehce šťouchl čenichem. Chtěl jsem si zapamatovat jejich pach tak, aby se mi vryl do paměti a nikdy z ní nevymizel. Hned na to jsem obě vlčata opatrně přesunul na teploučkou kožešinu od Naxthera. „Nepotřebuješ něco, Eliso? Napít, najíst, spát?“ zeptal jsem se starostlivě. Pak můj pohled pomalu sklouzl na mrtvé tělíčko malého Castiela. Potlačil jsem lítost, která se začala drát na povrch. Slabí jedinci v přírodě umírají, to je nezměnitelný zákon. „Mám ho jít pohřbít?“

Jak Elisa, tak Laura nás oba s Naxtherem vyhodily a nakázaly nám, ať dovnitř nikoho nepouštíme. Nebylo nám nic jiného než poslechnout. Nervózně jsem stál opodál a podupával nohou. Neskutečně mě rozčilovalo, že nemůžu dělat nic jiného než tu jen hloupě okounět. Ještě k tomu, kdy jsem mohl slyšet i vidět, Elisa trpí. Naštěstí u ní byla aspoň Laura, která ji zkušeně radila co a jak. To bylo jediné, co mě v tuto chvíli aspoň trochu uklidňovalo.
Začal jsem stepovat okolo Naxthera, kterého jsem tím pravděpodobně nakonec donutil, aby mě nějak zaměstnal. Úlevně jsem si vydechl a vděčně a trochu křečovitě se na něj usmál. „Jasně, díky, hned to bude!“ kýval jsem překotně hlavou. Rozeběhl jsem se po jeskyni hledat nějaký dolíček a hned u první prohloubeniny jsem se zastavil. Jen jsem přivřel oči a bez větších problémů naplnil jamku vodou. Nejtěžší na tom bylo akorát to, dokázat se soustředit na použití magie. Stejně jako jsem byl teď vystresovaných, ani jsem pořádně nevnímal myšlenky vlků okolo. Hned, jak jsem to dokončil, vrátil jsem se za Naxtherem. „Máš tam tu vodu,“ oznámil jsem mu tiše. „Chceš ještě s něčím pomoct? Mám spoustu magií, zvládnu téměř všechno,“ pošeptal jsem lehce roztřeseným hlasem. Celou dobu jsem se díval do země. Nedokázal jsem se přinutit podívat se na rodící Elisu. Sakra, chlape, seber se!

Elisa mi rozechvěle řekla, ať nevyšiluju, že to pomůže. „A-ale já nevyšiluju,“ přesvědčoval jsem možná spíš i sám sebe. Vtom se přiřítila Laura. Díky bohu, ulevil jsem si v duchu. Možná přišel konečně někdo, kdo o tom ví víc, než že vlčata musí nějak porodit vlčice. Laura mě poslala pro nějakou větev a kožešinu. Roztřeseně jsem přikývl, protože jsem usoudil, že je to asi nejlepší nápad. Stejně jsem se tu akorát pletl. Udělal jsem první krok, ale v tom jsem uslyšel Elisu, jak tichounce zanaříkal. Otočil jsem se a znovu nemohl pokračovat. Větev, Arcu, ta větev! připomněl jsem si v duchu. Donutil jsem své nohy, aby se opět rozhýbaly a zamířil do vedlejší jeskyně. Tam jsem popadl klacek do tlamy a dotáhl ho do menší jeskyně. „Větev je tady,“ oznámil jsem Lauře, která se začala Elisy vyptávat na původ a délku trvání jejích bolestí. Pak ji začala uklidňovat, že je to při porodu normální. Byl jsem opravdu vděčný, že tu vlčice i přes Elisiny krátké protesty je, protože já bych toto asi nezvládl. Vrátil jsem se i pro kožešinu a položil ji asi půl metru od Elisy. „Můžu udělat ještě něco?“ zeptal jsem se váhavě a ztrápeně se díval na ležící Elisu.
O chvíli později přišel Naxther a začal něco povídat. Byl jsem tak mimo, že jsem jeho slova pořádně nedokázal vnímat, ale co jsem z toho pochopil, že i on by odsud posílal pryč. Pak začal připravovat kůži z kance, kterého dotáhl. Poslechl jsem ho a z dálky všechno pozoroval. Deptalo mě, že všichni něco dělají a jen já jsem tu navíc a spíš přidělávám problémy. Pomalu jsem dokráčel až k Naxtherovi a tiše se ho zeptal: „Můžu taky něco dělat?“ Málem mi vylítlo i zoufalé "prosím".

Seděl jsem na zemi a olizoval si srst na pravé tlapě. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek, ale já se nedokázal na žádnou upnout a rozvíjet ji. Připadal jsem si trochu ztrhaný a má váha rozhodně nebyla taková, jaká by na zimu měla být. A věděl jsem, že bude hůř. Takhle zima bude asi nejnáročnější v mém životě. Bez Naxthera nezvládnu uživit Elisu, mladé a celou smečku, uvědomil jsem si. Pomalu mi začínalo docházet, že shánění potravy bude jednou z mých nejběžnějších činností následujících měsíců. Hlavně musím Nessovi vysvětlit, co jsou ochranářovi povinnosti, protože je dost možné, že kvůli lovení budu muset občas opustit území smečky a někdo to tu hlídat musí. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi to. Ne že bych Nessovi nevěřil, ale dokud jsem se tu někde pohyboval, měl jsem jakousi jistotu, že vždycky v nejhorším můžu zakročit. Pomyšlení, že tu smečku budu někdy muset nechat bez svého dohledu, se mi vůbec nezamlouvalo. Olízl jsem si poslední část tlapky a narovnal se. Oheň už dohořel. Nechal jsem to být, protože sem stále díky malému otvoru ve stěně dopadalo slaboučké světlo. Zvedl jsem se a pomalu se šoural do vedlejší jeskyně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zatím jsem se jen trápil s problémy, u kterých jsem si byl jistý, že přijdou. Prohlížel jsem si vnitřek jeskyně. Věděl jsem, že by to tu chtělo ještě mnohem vylepšit, ale na to už jsme neměli čas. Elisino bříško již bylo dost zakulacené a ona mohla začít rodit každou chvílí. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co takový porod obnáší. Nasucho jsem polkl. Asi jsem měl dost slušný problém.
Uslyšel jsem tiché bolestivé zakňučení. Trhl jsem sebou. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo, ale v momentě, kde se to ozvalo znovu, bylo jasno. Pak se ozval křik. Zoufale volala moje jméno. „Eliso,“ zašeptal jsem vyděšeně a rozeběhl se zpátky za ní. Málem jsem cestou několikrát uklouzl na vlhké podlaze. Když jsem doběhl zpátky do zadní místnosti, uviděl jsem Elisu ležící na zemi a svíjející se v bolestech, porodních bolestech. Proboha! Zůstal jsem jen šokovaně stát jako solný sloup a zírat. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Elisa na mě zakřičela, ať někoho najdu. To mě probralo. „A-ale, koho?“ dostal jsem ze sebe trhaně. Stačil mi jediný pohled na trpící Elisu. Okamžitě jsem zavřel oči a našel vědomí všech členů smečky. Každému jsem pěkně jednomu po druhém vštěpil myšlenku: Potřebuji pomoc, Elisa rodí. Jsme v úkrytu, rychle, prosím… Když alfa dodá „prosím“, snad každý si musí uvědomit, že je to hodně vážné. Opravdu jsem doufal, že mě někdo vyslyší a přijde. Já jsem tu byl dobrý leda tak akorát k panikaření. Elisa znovu zakňučela bolestí a zakřičela, že mě zabije. „Co se děje, Eliso?“ Nevěděl jsem, jestli něco není špatně. Měl jsem strach, ukrutný strach. A navíc , jak jsem viděl svoji milovanou partnerku takhle trpět, mi rvalo srdce. Je to moje vina… To já chtěl vlčata. Co když se jí teď něco stane? Co když umře jako moje máma? Sevřelo se mi srdce. Ne, nesmím myslet negativně, musím ji poskytnout oporu. Přistoupil jsem k šedivé vlčici a konejšivě ji olízl přes tlamu. „No tak, jsem tady. Jsem tady s tebou,“ zašeptal jsem tiše. „Je tu něco, co pro tebe můžu udělat? Nějak ti pomoct? Řekni si o cokoliv.“

S trhnutím jsem se probudil. Zrychleně jsem dýchal a trochu se třásl. Ten sen se mi vůbec nelíbil. Připadal mi jako předzvěst něčeho zlého. Podíval jsem se na Elisu spící hned vedle mého těla a v duchu se modlil, aby to byly jen moje noční můry. Po chvilce se mi konečně podařilo se trochu uklidnit. Jen sen, Arcu, jen špatný sen, opakoval jsem si pro sebe stále dokola. Tak nějak mě ta samomluva ve své hlavě uklidňovala. Ani jsem si neuvědomoval, kdy jsem to začal dělat. Odhadoval jsem to na tu dobu, kdy jsem přišel o domovskou smečku.
Pomalu jsem se zvedl od Elisy. Potřeboval jsem si trochu protáhnout nohy, ale zároveň jsem doufal, že ji neprobudím. Vážně se potřebovala vyspat. Každým dnem ji čekal porod, který zajisté stojí mnoho energie. Vlastně jsem si ani moc neuměl představit, jak náročné to musí být. Protáhl jsem si záda a zkontroloval na stěně téměř dohořelý oheň. Trochu jsem mu pomohl magií, aby úplně nevyhořel. Vážně by to tu chtělo zařídit nějaké lepší světlo. Přešel jsem do zadní části jeskyně a začal ji zkoumat, jestli někde neobjevím nějakou škvíru. A měl jsem štěstí. Omylem jsem se tlapou dotkl jednoho kamene, který odpadl na zem a vytvořil ve zdi díru. Tou se sem dostalo trochu denního světla. Jsem génius! pochválil jsem se spokojeně. Otočil jsem se a zamířil zpátky k Elise.
Pak jsem si všiml větve ležící opodál. Došlo mi, že ji sem Elisa musela dotáhnout, protože předtím tu nebyla. Zamračil jsem se. Neměla by takhle riskovat, když je březí. Rozhodl jsem se, že sem natahám další klacky, aby se o to náhodou nepokusila znovu. Nebyl to zrovna nejsnazší úkol, protože chodba do jeskyně byla značně úzká, ale nakonec jsem to zvládl a to i v relativní tichosti. Odechl jsem si a ještě o kousek posunul již vyschlou zaječí kožešinu, aby se neválela na tak nevhodném místě přímo uprostřed prostoru. Pak jsem si jen sedl a přemýšlel, co bych ještě mohl připravit.

Elisa mi řekla, že bych se měl aspoň trochu vyspat. „Jojo,“ zamumlal jsem ospale. Už jsem neměl ani sílu sledovat její myšlenky, přitom to pro mě byla běžně naprostá samozřejmost, která mě nijak neunavovala. Dokonce jsem byl tak ospalý, že se mi trochu rozostřovalo vidění. Vážný rozhovor o smečce mě unavoval ještě víc, ale byla to moje povinnost. „Jo jo, přesně tak,“ zamrmlal jsem souhlasně. „Nechme tomu čas a Nessovi kdyžtak můžu pomoct já, ale ne dneska…“ Znovu jsem zazíval a trochu se ošil. Podrbal jsem se na boku a uvelebil se do nejpohodlnější polohy, která byla nyní vzhledem k okolnostem možná. Vlčí bože, co to se mnou je? Já snad usnu i za mluvení, pomyslel jsem si mírně popuzeně. Nelíbilo se mi, že nade mnou únava získala takovou moc.
Pak se mě Elisa zeptala, co jak dlouho bude trvat. „No než se ti malí narodí,“ upřesnil jsem. Znovu jsem zívl. Začínal jsem to vzdávat. Nechal jsem svá víčka klesnout úplně a za chvilku jsem o sobě nevěděl.

Stál jsem na kraji útesu. Byl jsem opět doma, přesněji kousek za území lesa naší smečky. Přede mnou stála moje máma. Její sněhobílá srst se na sluníčku krásně lekla. „Mami…“ zašeptal se překvapeně. Pousmála se. Najednou zmizela. A místo ní se objevil obraz mého táty. Osamělý kráčel hlubokým lesem a hlavu měl zkroušeně skloněnou. A najednou mi došlo, co se stalo. Chyběla mu máma. Zamřela při porodu. Dala mi život a položila při něm ten svůj. V tu chvíli jsem si něco uvědomil. Tohle nebezpečí tu bylo i tentokrát…

Ze spaní jsem zakňučel.

Dlouze jsem si zívl i přes to, že jsem se to snažil zamaskovat. Potřeboval jsem se vyspat jako sůl, ale právě teď na to nebyl ten vhodný okamžik. Elisa mi schválila obě jména, ale nechala do mě zahlodat červa. Maličko jsem se pousmál. „Jo, máš pravdu. Musíme těch jmen vymyslet víc. Nikdy nemůžeme vědět, kolik prcků se narodí,“ uznal jsem. „Máš ještě nějaký nápad? Mně by se pro holku líbilo třeba Aliesa, je to taková kombinace našich jmen,“ potichu jsem se zasmál. Anebo taky Arculisa, ne, to zní hrozně, zavrhl jsem nápad už v zárodku ve své hlavě. Olízl jsem Elisu za uchem a čekal, jestli přijdou ještě nějaké její návrhy.
Začali jsme se bavit o situaci naší smečky. „Všímáš si, tohle je asi náš první ryze alfácký rozhovor,“ poznamenal jsem s mírným úšklebkem. „Ale máš pravdu. To, že se tu ztrácí vlci, není dobré. Nevím, jak to jinak řešit, ale po čase bychom je asi měli vyloučit ze smečky. Ten, kdo se nestará o svou smečku, si nezaslouží, aby se smečka starala o něj,“ pronesl jsem rozhodně. Vlastně mě ti nezodpovědní vlci vcelku štvali. Při přijímání naslibovali hory doly a pak skutek utekl. Nebyli schopní se ani čas od času ukázat, jestli ještě vůbec žijí. A u třeba u takového Mitha jsem si ani moc nebyl jistý, jestli vůbec žije. Takové trdlo! Zaslechl jsem Elisinu myšlenku a musel s ní jen souhlasit. „To je taky pravda. Ačkoli je těžké to takhle poznat, budeme se muset víc snažit. Třeba u takového Naxthera a Laury mám jistotu, věřím jim.“ Podíval jsem se Elise do očí a opatrně si položil hlavu na její srst. Začaly se mi klížit víčka, ale já je odmítal nechat úplně zavřít. Také jsem chvílemi musel trochu pomáhat udržování ohně, který osvětloval jeskyni zlatavou září, aby nám nezhasnul. „Jak myslíš, že to bude ještě dlouho trvat?“

Pochopil jsem, že o tom nechce mluvit. Znovu jsem jí olízl čumák a nechal ji, aby si podepřela hlavu o moji hruď. Hladově se pustila do zajíce. Díval jsem se, jak v ní maso rychle mizí a ačkoli můj žaludek hlasitě protestoval, spokojeně jsem se usmíval.
Začali jsme se bavit o našich potomcích. „I to je možné, ale i tak to stojí za to, ne?“ Dlouze jsem se jí podíval do očí. „Budeme rodina,“ pošeptal jsem hrdým hlasem. Elisa navrhla pár jmen. „Awnay se mi líbí,“ pousmál jsem se. „Ale co když to bude kluk? Co třeba Atlen nebo Etney?“ Elisa se ke mně přitulila a já přes ni přehodil svůj ocas. Venku už trochu přituhovalo a já ji chtěl udržet v teple. Ohýnek plápolající na stěnách mi v tom lehce pomáhal. Doufám, že letos napadne sníh později, prolétlo mi hlavou. A taky by nemuseli být tuhé mrazy jako v odchozích letech. Datum narození prcků jsme moc nevychytali, ušklíbl jsem se. Jako když jsem se narodil já… Z první mlhavé vzpomínky si pamatuju, že byl sníh. Musel jsem se narodit taky někdy v tomhle období.
Pak zmínila, že přijala další dva členy. Přikývl jsem. „Já ti taky musím něco říct. Přijal jsem ty dva, které jsi viděla, než jsi odběhla. Vypadají slušně a myslím si, že by nám mohli dost pomoct. Ovšem přemýšlel jsem, že víc hladových krků už smečka uživit nemůže, takže bychom si s dalšími členy měli dávat pozor. Obzvlášť teď, ti malí toho spořádají hodně,“ trochu rozněžněle jsem se zasmál. Sakra, Arcu… Pro sebe jsem se ušklíbl a olízl Elisu za uchem. No a co, můžu být hrdý otec! „Miluju tě, Eliso…“

//Asgaarský hvozd

Opatrně jsem vlezl do otvoru jeskyně se zajícem v tlamě. Měl jsem hlad, ale tahle kořist nebyla pro mě. Musel jsem se teď sám uskromnit, abych se dokázal postarat o svoji rodinu. Elisa a ti maličcí v jejím břiše pro mě byli všechno. Nikdy bych nedovolil, aby se jim něco stalo, nebo aby strádali. Přikrčil jsem se, abych se vešel pod skalní převis a pokračoval dál v cestě. Šel jsem po pachu. Po jediném, co tu byl, ten Elisin. Díky své magii jsem cítil její vědomí. Něco nebylo v pořádku, cítil jsem, že je zoufalá. Přidal jsem do kroku a na konci už jsem skoro běžel navzdory mokré a kluzké podlaze. Proletěl jsem hlavní jeskyní a zastavil se až ve vchodu do té naší. Zaplňovala to tam tma. Dokázal jsem rozpoznat jen obrysy a letmé siluety. Byl jsem si jistý jenom tím, že Elisa leží na zemi a potřebuje mě. Slyšel jsem její tiché vzlyky. V duchu jsem začal panikařit. Bál jsem se, že se něco stalo. Okamžitě jsem pustil zajíce na zem a přiskočil k Elise. Lehl jsem si za ní, abych jí dodal teplo a případnou oporu, a donutil ji lehce pozvednout hlavu. „Eliso…“ zašeptal jsem tiše. Doufal jsem, že ji nevyděsím a minimálně po hlase mě i přes tmu pozná. „No tak, ššš, jsem tady s tebou…“ Něžně jsem jí olízl přes tlamu a hned na to slízl její slzy. „Co se stalo, lásko?“
Rozhlédl jsem se po místnosti. Potřeboval jsem něco, co by ji aspoň trochu osvětlilo. I přesto, že jsem byl vyčerpaný a vážně vděčný za to, že si můžu na chvíli lehnout, jsem se rozhodl použít magii. Oheň místnost ozářil příjemným jemným světlem, které působilo uklidňujícím dojmem. Maličko jsem se pousmál. „Nemáš hlad?“ zeptal jsem se Elisy tiše. Otřel jsem se jí hlavou o kožich a natáhl se pro mrtvého zajíce. Šikovně jsem ho stáhl z kožešiny a holé maso položil před Elisu. Usoudil jsem, že by se nám zajícův teplý kožíšek mohl hodit. Položil jsem ho kousek dál a nechal vyschnout, aby byl později použitelný. Znovu jsem se přitulil k Elise a konečně zavřel oči. „Já se na ty malý tak strašně těším,“ zamumlal jsem do její srsti.

Probodl jsem dva nové vlky přísným pohledem. Položil jsem otázku a nyní čekal, jak na ní zareagují. To mělo rozhodnout o tom, jestli se stanou součástí smečky nebo ne. Antenyam maličko zaváhal a podíval se po Derian. Věděl jsem, že rozmýšlí, co říct. Neměl jsem mu to za zlé, v této situaci bylo dobré vážit slova. Oba dva mi pověděli, jak si myslí, že by mohli být užiteční. Pokýval jsem hlavou. Líbili se mi. Chovali se slušně a vystupovali vyspěle. „No… V tom případě vítejte v Asgaarské smečce. Doufám, že svého rozhodnutí nebudu litovat. Mám teď ještě něco na práci, takže mě, prosím, omluvte. Řekněte si někomu ze smečky, aby vám to tu ukázal.“ Podíval jsem se na ostatní postávající nebo pobíhající okolo. „A když budou mít kecy, vyřiďte, že to vzkazuju já,“ poradil jsem jim a spiklenecky na ně mrkl. „Doufám, že se vám tu bude líbit,“ dodal jsem ještě, než jsem se otočil k odchodu. Ale víc hladových krků už smečka uživit nemůže, uvědomil jsem si. K obstarávání potravy se asi v zimě budou muset připojit úplně všichni… Byl jsem rád, že všechno tohle vyřizování mám konečně za sebou. Únava na mě začala dopadat a navíc jsem začínal mít obavy o Elisu. Byla březí a já si právě nebyl jistý, kde je a co dělá.
Zavětřil jsem a rozeběhl se do lesa. Její pach se táhl směrem ke smečkové jeskyni. Zrychlil jsem, když v tom mi přes cestu přeběhl zajíc. Překvapeně jsem sebou cukl a prudce zabrzdil. Změnil jsem směr a vydal se ho pronásledovat. Takovouhle kořist jsem si nemohl nechat uniknout.
O několik minut později už jsem si nesl mrtvolu zajíce v tlamě. I přestože jsem měl hlad, neplánoval jsem ho sežrat. Rozeběhl jsem se zpátky svým původním směrem, k úkrytu.

//úkryt

//Teď je na řadě Derian a Antenyam, ok? :D Poprosila bych, aby se takhle záležitost nějak urychlila, protože bych už potřebovala začít řešit věci ohledně vlčat, díky :)