Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naxther dorazil několik vteřin po mně a přivítal se s Laurou, která tu již stála. Odvrátil jsem hlavu, abych je nerušil a podíval se na Elisu. V myšlenkách mi sdělila důvod toho smečkového setkání. Lehce jsem přikývl a jemně se otřel o její srst. Na kratičký moment mi myšlenky sklouzly k těm malým. Pousmál jsem se, ale v tu chvíli se k nám už přiřítil Ness a hned vzápětí Amelis. Ovšem ta se dostavila poněkud civilizovaněji. Nakonec přišel i Shaitan. Letmo jsem na něj kývl na pozdrav. Jak jsem předpokládal, Elisa z jeho přítomnosti moc nadšená nebyla. Podíval jsem se jí zpříma do očí. „Je to právoplatný člen smečky. Jmenuje se Shaitan,“ řekl jsem tiše ale s jistotou.
Najednou se mi ale do čenichu dostaly další pachy. Ani jeden z nich jsem neznal, tudíž jejich nositelé nepatřili ke smečce. Znepokojeně jsem se zamlel. Laura vstala a přešla ke mně s Elisou. Oběma nám oznámila, že je to její bratr a někdo další a že se na to půjde mrknout. To se mi líbilo, členové smečky si konečně začaly uvědomovat svoje povinnosti. Rozhodl jsem se Lauře věřit a nechat celou věc na ní. Však také důvěra patří k nezbytné součásti společného soužití.
Elisa začala mluvit o tom, kde můžou najít úkryt a víc dopodrobna jim to i popsala. „V následujících dnech bych pak ocenil pomoc někoho z vás se zútulňováním,“ podotkl jsem. Zbytek řeči jsem nechal na Elise, ať si to taky užije. Nakonec rozdala několik postů. Na všechny z těch, kteří si nějak polepšili, jsem se usmál. „Doufám, že se toho ujmete se ctí,“ řekl jsem. Vlčí bože, zníš jak dědek, smál jsem se sám sobě. Radši řekni to, co máš. „A já bych k tomu rád dodal, že Laura s Naxtherem se dnešním dnem stávají deltami.“ Váhavě jsem se podíval na Elisu a pak už mnohem jistěji na ty dva. „A ještě jedna věc, na Naxthera od nynějška padají povinnosti lovce smečky,“ dodal jsem. Pohodil jsem ocasem a pohledem přejel všechny přítomné. "Gratuluju."

//Já mám prostě talent všechno komolit :P xD

//Zdrcadlové jeskyně

Protáhl jsem se otvorem zpátky na povrch. Slyšel jsem, jak Nax funí (//:P) za mnou. Uhnul jsem mu z cesty a počkal na něj. Potom jsem se na něj krátce podíval a vyrazil zpátky na cestu. Čekala nás ještě pěkná chvilka běhu, protože jsem odhadoval, že se vytí neslo někde z údolí, což byla ještě docela štreka. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli dorazíme poslední. To by bylo mrzuté, asi bych tam měl být včas, došlo mi. Přidal jsem do běhu a jen krátce zkontroloval Naxe. Nepochyboval jsem o tom, že udrží stejné tempo i v tomhle terénu.
Když jsme dorazili na místo, byla tam Elisa a Laura. Rychle jsem je oba prohlédl, jestli nenesou žádné známky zranění. Naštěstí jsem nic neobjevil. Takže se nic vážného neděje, oddechl jsem si. Aspoň jedna dobrá zpráva. Stoupl jsem si vedle Elisy a zadíval se na ni pohledem typu: „co se děje?“

//To stačí (ne , tentokrát alfa nejde příkladem xD)

Naxtherovy myšlenky jsem radši přešel bez komentáře. Smutné na tom bylo to, že měl pravdu. Nakonec jsme se začali bavit o jeho případném postavení lovce. „Jak předpokládáš, primárně to znamená lovit. Čas od času můžeš něco menšího sám, ale většinou spíš organizace skupinového lovu. Tvojí hlavní funkcí by bylo zajistit, aby se smečka měla stále čím živit. Pak už je vlastně celkem jedno jakým způsobem,“ zazubil jsem se. Vlastně to bude skutečně fajn, až rozdělíme funkce… Všechno nebude viset jen na mě a na Elise. A v podstatě teď už jen na mě, protože Elisa je březí a musí se šetřit, napadlo mě. Při vzpomínce na ty malé jsem se pousmál. Těšil jsem se. Snad jako každý budoucí táta. Když zase zmínil můj pach, vážně jsem se podíval. „Neprovokuj, Naxi,“ vyplázl jsem na něj jazyk a šťouchl ho tlapou do boku, „jinak špatně skončíš.“ Tiše jsem se zasmál, aby to neznělo tak smrtelně vážně.
Nakonec téma sklouzlo k jeho a Lauřině budoucnosti. Říkal, že jemu by to nevadilo, ale že si musí popovídat s Laurou. „Dobře,“ přikývl jsem. „Jen se ptám. Však víš, jste tu zatím jediný pár kromě mě a Elisy, tak jsem chtěl vědět, jestli by to u vás připadalo v úvahu. Do budoucna… Jen bych to když tak rád věděl předem, však víš… Vlčata přinášejí soustu práce navíc pro celou smečku. Hlavně když už tu budou naši mladí,“ zazubil jsem se.
Pokračovali jsme dál v cestě. Asi deset minut jsme šli v klidu. Pak jsem ale něco uslyšel. Zdálo se mi, že se to line odněkud severovýchodním směrem. Bohužel jsem neměl moc času se tím zabývat, protože se ozvalo Elisino vytí. Trochu jsem ztuhl uprostřed pohybu. Něco se muselo dít. Svolávala smečku. Otočil jsem se na Naxe. „Musíme jít. Pak se sem můžeme vrátit, ale teď je naší povinností zjistit, co se děje,“ řekl jsem zběžně a rozeběhl se zpátky k východu.

//Asgaarský hvozd

Naxther po mně chtěl, abych nás vedl, když jsem ta alfa. Protočil jsem oči a protáhl jsem se kolem něj dopředu. "Spokojenost?" vyplázl jsem na něj jazyk. Pohodil jsem ocasem a pomalu se rozešel přímo rovně. Vlezl jsme do nějaké chodby, kde jsem se musel trochu přikrčit, abych se vůbec vešel. Zajímalo mě, kam to asi vede, ale to jsem stejně měl v plánu zjistit. Co když vylezeme někde, kde to neznám? napadlo mě. No, v nejhorším se zase vrátíme. Aspoň zjistíme, kudy se vlastně dá k našemu lesu dojít jinudy než běžnými cestami.
Řekl bych, že Naxther pochopil dost rychle, o který pach se jednalo. Maličko jsem se ušklíbl ale jen tak, aby to neviděl. Začal nám gratulovat a rozpovídal se o Lauře. "Děkujeme," kývl jsem hlavou a poděkoval jak za sebe tak za Elisu. "Nevím, jak se na to bude tvářit Elisa, ale uvidíme. Myslím, že prvně ve vás potřebuje získat nějakou důvěru, než si vás pustí trochu k tělu," řekl jsem samotně. I mně samotnému trvalo velmi dlouho, než jsem se dostal k jejímu těžce obrněnému srdci. Usmál jsem se nad vzpomínkami, které se mi vynořily v hlavě. Ah, staré dobré časy. Rád jsem na ty chvíle vzpomínal. Tehdá ještě jako gamma jsem neměl tolik povinností, ušklíbl jsem se. "Rozhodně ale bude potřeba nějaký pečovatel. A proč ne třeba Laura. Zatím ale nebudu nic slibovat, musím si o tom promluvit s Elisou a asi tomu dát ještě nějaký čas. Přeci jen smečka je stále poměrně mladá. Jak o tom teď tak přemýšlím, napadá mě, kdybychom se rozhodli vybrat lovce... měl bys o to postavení zájem?" Věnoval jsem mu krátký pohled a pokračoval dál v cestě. Chvílemi jsme pokračovali dost pomalu, všechno způsoboval ne moc prostupný terén.
Zavětřil jsem, abych si zkontroloval, že tu jsme stále sami a žádné nebezpečí nehrozí. Pak jsem se znovu otočil na Naxthera. "A co ty a Laura? Jak dlouho jste vlastně spolu? Máte do budoucna nějaká plány, třeba vlčata?" Šibalsky jsem na něj mrkl a nechal otázky jen tak viset ve vzduchu.

// Asgaarský hvozd

Kráčel jsem lesem po Naxtherově boku, když vtom se tmavý vlk náhle zastavil. Překvapeně jsem na něj pohlédl. Vypadal soustředěně. Chtěl jsem se ho zeptat, co ho tak znepokojilo, ale v tom jsem spatřil, jak nejbližší křoviska odletěla a poskytla tak pohled na jakousi šachtu dovnitř do jeskyně. Naxther vlezl dovnitř. A to bych to nebyl já, abych ho hned nenásledoval.
Trvalo to pár minut, než jsme se dostali do nějakého širšího prostranství, kde se dalo aspoň trochu vegetovat, ne jako v té úzké chodbě. Pohlédl jsem na strop zdejší jeskyně a spatřil tam divné výstupky. S obtížemi jsem vylovil ve vzpomínkách, že můj táta je nazýval krápníky. Trochu jsem se pousmál nadšen sebou, že jsme si vzpomněl a podíval jsem se na Naxthera, který si to rázoval přímo ke mně. Malinko jsem couvl, abychom se nesrazili. "Já nevím," řekl jsem po pravdě. "Ale mohli bychom to tu aspoň trochu prozkoumat a zjistit, kam až to vede," navrhl jsem hned posléze, "pokud ovšem nemáš nějaký jiný zábavnější plán." Pak se mně začuchal a zeptal se mě, proč tak zvláštně smrdím. Rozpačitě jsem pousmál a sklonil hlavu. Nevěděl jsem, co mám říct. Jestli vyklopit pravdu, nebo si vymyslet nějakou historku pro mladé nevinné vlky? "Víš..." začal jsem ztěžka. Hned na to jsem ale zvedl hlavu a podíval se mu zpříma do očí. "S Elisou budeme mít vlčata."

Shaitan mi poděkoval za přijetí. Jen jsem pokýval hlavou a otočil se. Rozhodl jsem se ho v tuto chvíli nechat, aby se seznámil s ostatními členy smečky. Já ho mohl poznat až později. Navíc si tu mladí začali hrát na honěnou. Byl jsem opravdu rád, že mě vynechali.
Zadíval jsem se směrem do lesa a přemýšlel. Nevěděl jsem, co mám teď dělat. Povinnosti jsem měl pro tuto chvíli z krku a za Elisou se mi jít nechtělo. Usmyslel jsem si, že mě teď určitě nechce vidět a že si potřebuje po tom, co se stalo, trochu odpočinout. Natočil jsem uši na stranu a zavětřil za účelem ujistit se, že je pořád někde v lese a nikde nelítá. Její pach se nesl trochu severně odsud, což mě uklidnilo. Pousmál jsem se a hodil dlouhý pohled po ostatních vlcích. Pořád si hráli a jediný, kdo tu stál jako pecka přesně jako já, byl Naxther. Pomalu jsem k němu přešel a pohodil ocasem. „Máš teď čas?“ zeptal jsem se ho. Nečekal jsem, že by odpověděl záporně, protože to by tu už dávno nestál jako morový sloup. Napadlo mě, že bychom mohli někam vyrazit a něco podniknout. Nechat tu děcka, aby si hrála, a našim drahým partnerkám taky nechat nějakou tu dámskou jízdu. Bůh s tebou, Lauro. „Co takhle někam zajít?“ prohodil jsem konverzačním tónem. Mluvil jsem na hlas, i když jsem to mohl udělat soukromě. Jenže to se mi nechtělo. A tyhle věci stejně nebyly tajné tak co. Pohodil jsem hlavou na stranu, abych naznačil směr a pomalu se rozešel.

//tak, kam Naxther

Ainesson stáhl ocas a podřízeně se přikrčil k zemi. „Ať se to neopakuje,“ zavrčel jsem stroze. Pokud ho naučím disciplíně, mohl by z něj být dobrý ochránce, pomyslel jsem si s nadějí. Také tohule myšlenkou jsem si bránil své chování. Nepotřeboval jsem, aby se přede mnou vlci plazili po zemi, ale nějaký ten respekt byl prostě nutný.
Taky v tom černém hrklo, když se moje pozornost obrátila na něj. Slyšel jsem jeho vyděšenou myšlenkou a pobaveně jsem se ušklíbl. Překvapilo mě, že odpověděl celkem srozumitelně, ale za to si u mě získal malé plus. „A čenich jsi nechal kde, že necítíš pachy smečky?“ odpověděl jsem trochu kousavě. Pak jsem se trochu pousmál a uvolnil své tělo. „Rozumím tomu tak, že žádáš o místo mezi námi, správně?“ Podíval jsem se na něj a naklonil hlavu lehce na stranu. „Doufám, že pravidla smečky znáš. My se staráme o tebe, ty pomáháš nám. Jako rodina. A rozmýšlej pečlivě, je to jedno z tvých životních rozhodnutí,“ vypravil jsem ze sebe klidně a věnoval mu dlouhý pohled stříbřitých očí. „Pokud se rozhodneš zůstat, tak tedy vítej,“ nakonec jsem mu věnoval povzbudivý laskavý úsměv. Snad mě Elisa nezabije, napadlo mě po té, co jsem si uvědomil, že jsem v podstatě přijal dalšího člena bez jejího vědomí.
Zaposlouchal jsem se do změti okolních myšlenek a celkem lehce si je zaškatulkoval k určitým vlkům. Nejvíc mě ale zaujaly ty Shaitanovi. Věř, že tvoji hlavu můžu kontrolovat, ovlivňovat a předhazovat ti myšlenky kdykoliv se mi zachce, vštěpil jsem mu. Pak jsem se otočil na Naxthera, který tam celou dobu jen tak nějak postával. Slyšel jsem, jak mi odpověděl na moji předchozí otázku a jen jsem kývl hlavou, že rozumím. Pak ke mně začal čichat. Povytáhl jsem „obočí“. Až po chvíli mi došlo, co ze mě mohl asi tak cítit. Trochu rozpačitě jsme se na něj usmál a doufal, že narážky případně bude mít jenom v myšlenkách.

//*tichučce umírá*

// Připrav se na ukamenování... cizinci se jen tak NEprovádí po lese jako na exkurzi -.- :P

Když to všechno skončilo, cítil jsem se neuvěřitelně vyčerpaně. Můj dech byl trhaný. Nezmohl jsem se na nic víc, než se jenom svalit na zem vedle Elisy, která tak udělala několik vteřin přede mnou. Pomaličku jsem se k ní přisunul a stočil se kolem jejího těla. Položil jsem si hlavu na její hrudník, který se nadouval v nepravidelných intervalech. I ona byla stále rozrušené a snažila se uklidnit. Zaslechl jsem její myšlenku a povzbudivě ji dloubl tlapkou do boku. „Nepochybuj, určitě to vyjde,“ zašeptal jsem. „Miluju tě,“ dodal jsem pouze pro její uši. I kdyby se v ten moment v jeskyni nacházel nikdo další, neměl by šanci to slyšet. Bylo to jen mezi mnou a Elisou. Jako naše tajemství, které bylo ale už při prvním pohledu všem zřejmé. Budeme mít rodinu... Budu táta...
Jak jsem předpokládal, dlouho nám tahle zamilovaná náladička nevydržela. Elisa prolomila to příjemné ticho a začala si dělat starosti s tím, jak to řekneme smečce. „Já bych nespěchal. Nechal bych to na ten moment, až to na tobě poznají sami,“ vyjádřil jsem svůj postoj k věci. „Rozhodně ale počítej s tím, že odteď nechodíš na lov, hlavně ne vysoké. Jestli se to povedlo, těm malým se nesmí nic stát.“ Něžně jsem ji olízl přes tlamu. Nedovolím, aby někdo ublížil Elise ani těm maličkým. I kdyby mě to mělo stát život. Odhodlaně jsem se podíval před sebe. „Postarám se o vás, za každou cenu,“ řekl jsem pevně a dodal tak Elise pocit bezpečí a domovského zázemí. Znovu jsem ji olízl a lehce pohodil ocasem. Bylo mi příjemně. Takhle by mi to vyhovovalo do konce života, s Elisou po boku. Navíc se ve mně začalo objevovat takové zvláštní očekávání. Nemohl jsem se zbavit otázky, jestli se to vážně zdařilo anebo ne. Bohužel, na tu jsem zatím nemohl získat odpověď. Nikdo nemůže předpovídat budoucnost. Vtom Elisa promluvila podruhé. „Neboj se, všechno zařídíme. Jako hlavního lovce bych snad určil Naxthera, slyšela jsi jeho strategie? Je naprosto geniální lovec. Jako ochranáře to chce někoho zodpovědného. Napadá mě Ainesson, co myslíš? Konečně by tak zjistil, co je to pravá zodpovědnost života dospělého vlka.“ Maličko jsem se pousmál. Jenže v tu chvíli se mi hlavou prohnal příval cizích myšlenek. Něco se dělo. Zamračil jsem se a trochu ztuhnul. „Něco se děje v lese,“ zamumlal jsem, „přesněji někdo narušil území. Cítím jeho vědomí. Nepřišel nám ublížit, bojí se. Smečka už je u něj, ale stejně by to chtělo přítomnost aspoň jednoho z nás. Klidně tam zajdu sám, můžeš odpočívat, lásko,“ na poslední větu se můj výraz i tón hlavu tak neuvěřitelně zjemnil. Naposledy jsem se otřel o Elisinu srst a pomalu se zvedl. Nechtělo se mi, ale povinnosti volaly. Všechno nemůže být pořád jenom ideální bez starostí. Vylezl jsem z jeskynního komplexu do hlavní neútulné chodby. Nevěděl jsem, jestli Elisa jde se mnou, ale v ne příliš prostorném tunelu stejně nebylo moc místa na ohlížení se. Došel jsem až nakonec k otvoru se vstupem zpět do lesa. Čekalo mě nějaké zařizování.

//Asgaarský hvozd

Ležel jsem s hlavou položenou na Elisiném hřbetu a snažil se vytěsnit všechny negativní myšlenky z hlavy. Vtom moje sivá vlčice promluvila. Svými prvními slovy se mnou souhlasila, ale potom začala pochybovat. „Jsem si jistý, že s vlčaty nám pomůže zbytek smečky. Třeba samotný Mith zmiňoval, že si s prťousy velmi rozumí,“ mrkl jsem na ni. Povzbudivě jsem jí olízl mezi ušima. Dál mluvila a já se jen připitoměle usmál. „Bylo by to nádherné,“ zašeptal jsem. Díky tomu celá takhle věc získala nádechu intimnosti. Plamínky ohně tančily po stěnách jeskyně a házely na nás příjemné tlumené světlo. Vypadalo to tu tak domácky. Na okamžik jsem měl pocit, jako bych se ocitl zpátky ve své rodné jeskyni. Ale potom jsem si uvědomil, že to je jen iluze. Tohle byla realita. Mnohem krásnější realita.
Elisa do mě strčila a já se převalil na záda. Stoupla si na mě a olízla mi čenich. Spokojeně jsem zamručel, pohodil ohonem a jemně jsem se dotkl její plece pravou tlapkou. Hned na to jsem zachytil myšlenku, která mi trochu vyrazila dech. Vážně se to děje… Budeme mít potomky… Části nás obou smíchané v jedno tělo a jednu duši... Přivřel jsem oči a dojatě zamrkal. Nedokázal jsem nic říct a možná to tak bylo i lepší. Slova by akorát kazila tuhle atmosféru. Olízl jsem Elise tlamu a otřel se ji hlavou o srst. Pak jsem do ní opatrně šťouchl, abychom si prohodili pozici a já se dostal nad ni. Natočil jsem se tak, abych ji viděl do očí a dlouze se jí do nich ponořil. Pousmál jsme se a pomaličku se k ní přiblížil. „Připravená?“ ujistil jsem se naposledy.

Elisa se na mě zamyšleně podívala. Viděl jsem v jejích očích zmatenost smíchanou s překvapením možná až lehkým šokem. Stydlivě jsem sklopil hlavu. Asi bylo pošetilé o tomhle tématu vůbec začít mluvit. Elisa ze sebe vyrazila, že o tomhle ještě nikdy neuvažovala. Neunikl mi její zaskočený tón. Už už jsem se chtěl prostě omluvit a změnit téma, ale něco mě zarazilo. Naklonil jsem hlavu na stranu a snažil se izolovat Elisiny myšlenky od své mysli. Moje magie byla asi ta nejgeniálnější ze všech, ale byly momenty, kde jsem ji nenáviděl. Některé věci prostě vlk nechce vědět. Navíc v mé hlavě nebylo v podstatě nikdy ticho. Dřív nesouvislé šumění a mumlání a teď celé věty. Navíc můj dosah čtení myšlenek se výrazně zvětšil. Bylo to až děsivé. To vědomí, že teď můžu bez problémů kontrolovat hlavy celé smečky. Za ta léta jsem si na neutuchající hlasy zvykl, ale občas jsem přemýšlel jaké to asi je neumět číst myšlenky. Někdy jsem to ostatním vlkům záviděl. Musel to být tak neuvěřitelně osvobozující pocit. O tolik méně starostí.
Díky přemýšlení o jiných věcem se mi povedlo na chvíli přestat vnímat Elisiny myšlenkové pochody, čímž jsem ji poskytl aspoň trochu soukromí. Ztěžka jsem položil hlavu na její hřbet a čekal, co řekne. Nakonec obrátila otázku naprosto proti mně, takže jsem se o jejím postoji nedozvěděl vůbec nic. Povzdechl jsem si. „Přemýšlel jsem o tom,“ zamumlal jsem pravdivě. „Teď, když máme smečku, by ta možnost byla. Možnost mít rodinu.“ Přivřel jsem oči. Po tolika letech… Při vzpomínce na tátu mi zeskelnatěly oči. Rychle jsem zamrkal. Škoda, že mu nikdy nebudu moct ukázat, jak úžasnou partnerku mám, prolétlo mi hlavou. Štvalo mě, že ač jsem se tolik snažil, někdy jsem tyhle nostalgické stavy prosti nedokázal přemoci. A v této chvíli ještě víc. Teď jsem měl vypadat šťastně a malovat si budoucnost. Dlouze jsem se nadechl, rozehnal dotěrné myšlenky a pokračoval v tom, co jsem se snažil říct. „Teď máme vhodné zázemí. Když o tom budeme uvažovat jinak i věk. Nechci tě do ničeho nutit ani naléhat. Jen říkám, že si myslím, že by bylo pěkné mít ty malé chlupaté kuličky jako důkaz naší lásky. Dotvořily by naši rodinu k dokonalosti.“ Maličko jsem se pousmál a vtáhl do čenichu Elisinu vůni. Abych pravdu řekl, byl jsem nervózní. Ač jsem na to nevypadal, dělalo mi celkem problémy o tomhle tématu mluvit. Navíc mě zevnitř začal nahlodávat strach. Uvědomil jsem si, co se stalo mé matce po tom, co mě porodila. Nikdy jsem tu podle otcova vyprávění nádhernou sněžnou vlčici s povahou anděla neviděl. Co kdyby se to samé stalo Elise…? To bych nepřežil…

Elisa pochopila to, co jsem se jí snažil naznačit a shledala to výborným nápadem. Vesele jsem na ni mrknul a počkal, až pomalu dojde ke mně. Přitom jsem ji celou dobu sledoval pohledem. V hlavě mi poletovaly myšlenky o tom, že ji to s tou věcí okolo krku sluší snad ještě víc než předtím. Nemohl jsem si pomoct. Už teď jsem tu věcičku na jejím krku miloval a bral jako její nedílnou součást.
Přicupitala až ke mně a pomalu se položila přede mě. Počkal jsem, až se uvelebí. Hned na to jsem se přitulil natěsno k ní. Spokojeně jsem zabručel a zabočil čumák od její měkké šedivé srsti. Tohle mi tak chybělo! Tiše jsem vdechoval její vůni a užíval si každé vteřinky takto strávené. Mohl bych tak zůstat navždy. A opět, jakoby mi snad četla myšlenky, pošeptala tu stejnou věc, na kterou jsem právě myslel. Pousmál jsem se a o to víc, když mi začala žužlat ucho jako za starých časů v Klímu. Tohle už mi nedělala tak strašně dlouho. Ani jsem neuměl popsat, jak strašně mi to chybělo. Přivřel jsem oči a tiše zavrněl. Celým tělem se mi proháněl pocit naprosté spokojenosti. Pohodil jsem ocasem a pak jím pomalu přikryl Elisiny zadní tlapky. Přeci jenom od kamenné podlahy se k našim tělům dostával chlad a já nemohl připustit, aby kvůli tomu byla Elisa nemocná. Přísahal jsem si, že se o ni budu starat za každé situace. Vždycky první ona a až pak mé vlastní pohodlí.
„Ty Eliso,“ začal jsem pomalu. Jedna dost zásadní život měnící věc mi přišla na mysl. „Přemýšlela jsi někdy od té doby, co jsme se o tom bavili naposledy, o vlčatech?“ zeptal jsem se opatrně. Abych pravdu řekl, byl jsem trochu nervózní. „Že bychom si mohli…?“ Přemýšlel jsem, jak to říct, ale nic mě nenapadalo. A tak jsem to nakonec nechal jen tak viset ve vzduchu a doufal, že se toho Elisa nějakým způsobem chytne.

Elisa začala vymýšlet, co všechnu je tu potřeba doopravit, aby to bylo dokonalé. Jen jsem přikývl a souhlasně zamručel. Moji pozornost totiž upoutalo něco jiného, otvor v protější stěně. Jak bývalo mým zvykem, hned jsem tam začal strhat čumák. Elisa se na to už asi nemohla koukat a popostrčila mě dovnitř. Nečekal jsem to a málem jsem přepadl tlamou napřed. Dneska už poněkolikáté. Asi den blbec, ušklíbl jsem se. Ne, ty jsi blbec.
Přede mnou se objevil další prostor. Tato jeskyně byla mnohem menší, než ta předchozí, ale o to útulnější. Odhadoval jsem, že by se sem vešlo tak pět dospělých vlků. Tak tohle je bomba, náš vlastní koutek, usmál jsem se. Podíval jsem se na Elisu, která vypadala stejně nadšeně jako já. Vyslovila nahlas přesně to, co jsem měl na mysli. „Tady se můžeme schovat před zbytkem smečky, až nám polezou na nervy,“ řekl jsem vesele a olízl jí tlapu. „Je to super…“ Elisa zapálila nějaký mech, takže se jeskyní rozprostřelo příjemné tlumené světlo. Na stěnách se míhaly stíny od plamínku a všechno působilo tak strašně uklidňujícím dojmem. „Pak si sem můžeme donést tu kůži z muflona, co myslíš?“ navrhl jsem a zlehka se jí otřel o bok. „Bude nás krásně hřát ze spodu i v zimních měsících. Také bychom měli nasbírat nějaké dřevo, než napadne sníh. A…“ zarazil jsem se v půlce věty, „...na tyhle všechny věci bude čas potom,“ rozhodl jsem se. Přešel jsem doprostřed jeskyňky, lehl si a pohodlně se stočil. Podíval jsem se na Elisu, usmál jsem a kývnutím jít naznačil: pojď za mnou.

//Asgaarský hvozd

Trochu jsem se přikrčil, abych se do vstupu do jeskyně vlezl, ale neuvědomil jsem si svojí aktuální výšku. Pořádně jsem se praštil do hlavy, až se mi zatmělo před očima. „Sakra!“ vyjekl jsem a o krok ucouvl. Podíval jsem se na svoje obrovské tlapy a přemýšlel, co teď s tím. Naštěstí se to za mě vyřešilo samo a já se začal smršťovat. Chvíli bylo slyšet lupkání, až jsem se nakonec ocitl stejně vysoký jako obvykle. Tak co to bylo?! zamračil jsem se, ale rozhodl se, že na dumání a zkoumání téhle podivné události bude čas později. Tentokrát úspěšněji jsem se dostal dovnitř a dohnal Elisu, která opatrně nakračovala za pobledlé záře malé levitující pochodně. Varovala mě, že to tu klouže, jenže ještě než to dořekla, ucítil jsem, jak mi tlapa sjela po vlhkém mechem porostlém balvanu, a já se rozplácl na zemi. „Uhm aghrm,“ vydal jsem ze sebe podivný zvuk a bolestivě zasyčel, když jsem se zvedal. Nic vážného se mi nestalo, ale přeci jen narazit si čumák o ty ostré kameny nebylo zrovna příjemné.
Elisa mi začala vysvětlovat, kdo je ten Dark Moon. Taky zmínila, že ho přijala. „Ale…“ začal jsem argumentovat, ale ona mě přerušila s tím, že já jsem taky přijal Naxe a Lauru bez jejího vědomí. „Oh, no dobře,“ přikývl jsem nakonec rezignovaně. Dál mluvila o tom Dar Moonovi. Dark Moon, Dark Moon, pořád jenom Dark Moon, opakoval jsem si v hlavě a otráveně protočil očima. Ani jsem si neuvědomoval, jak komicky bych musel působit pro někoho, kdo by o tomhle věděl.
Najednou se tunel rozšířil. Do očí mi dopadlo ostré světlo, až jsem je musel přimhouřit. Lehce jsem šťouchl do Elisy, aby popolezla, a mým očím se naskytl nádherný pohled. Před námi ve v plné své kráse nacházela majestátní jeskyně, která už na první pohled působila velmi přívětivě a domácky. „Páni,“ vyrazil jsem ze sebe s úžasem. „To je nádhera! Myslím, že to chce jen pár úprav, které díky magiím nebudou takový problém, a bude to perfektní!“ zajásal jsem. Únava ze mě rázem spadla. Jakobych dostal nějaké zařízení se zásobní energií a právě teď mi ho připojili, takže se mi nově nabytá síla začala rozlévat žilami. Chvíli jsem se jen tak kochal a nemohl se ubránit spokojenému úsměvu. Tehle les je prostě úžasnej, náš perfektní domov… Sklouzl jsem pohledem na protější stěnu jeskyně a v tom si všiml menšího otvoru, který vedl někam dál. „Vidíš to?“ zeptal jsem se Elisy a ukázal na to místo tlapou. Nečekal jsem na její odpověď a vesele se rozeběhl to prozkoumat. Nejdřív jsem si to chvíli prohlížel, než jsem se odvážil strčit čumák dovnitř. Byl tam další jeskyně.