Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naxther mi podal očištěnou a přichystanou kožešinu kance se slovy, že je to dárek od něj pro mě. Maličko jsem se pousmál a zašeptal vděčné díky. Převzal jsem si to od něj a zůstal stát s pohledem přikovaným na vchod do vedlejší jeskyně. Nebyl jsem se schopný pohnout. Slyšel jsem Lauřin křik, následně Elisino kňučení. Něco se muselo stát, napadlo mě okamžitě. Pak jsem zachytil Elisinu myšlenku. Volala mě. Váhavě jsem se rozešel dovnitř. Uviděl jsem Elisu ležící uprostřed jeskyně a k ní se tiskly dvě chlupaté kuličky. Šťastně jsem se usmál. Rodina, moje rodina... Všechno vypadalo v pořádku jako při šťastném konci pohádky. Jen tohle byl život a všechno nebylo tak růžové jako v příbězích. Kousek od Elisy leželo třetí mládě. Maličké, mnohem drobnější než jeho sourozenci. Nehýbalo se, a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že ani nedýchalo. Položil jsem kančí kožešinu a poplašeně pohlédl na Elisu. „Co se stalo?“ zašeptal jsem tiše. Můj pohled padl na Lauru. Odhadoval jsem, že to ona mi možná bude schopná odpovědět, protože mi bylo jasné, že Elisa musí být po tomhle náročném a bolestivém zážitku naprosto vyčerpaná.
Pomaličku jsem se krůček po krůčku přesunul k Elise. Tlapou jsem kožešinu přesunul vedle vlčat a počkal, jestli se na ni připlazí. Vlčata se ovšem nechtěla ani hnout od své matky. Tázavě jsem se podíval Elise do očí. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Tak nějak jsem si začal uvědomovat, že tohle je asi jediná věc, o které mě můj táta nikdy nepoučoval. Nejspíše kvůli tomu, co se stalo mámě. Naklonil jsem se k Elise a olízl ji přes čenich. „Miluju tě,“ zašeptal jsem tiše a natiskl se k ní. Chtěl jsem, aby věděla, že jsem tu s ní a že ji nikdy neopustím. Že se na mě může ve všem spolehnout a já ji nikdy nenechám na holičkách. Pak jsem se sklonil k vlčatům a oba dva lehce šťouchl čenichem. Chtěl jsem si zapamatovat jejich pach tak, aby se mi vryl do paměti a nikdy z ní nevymizel. Hned na to jsem obě vlčata opatrně přesunul na teploučkou kožešinu od Naxthera. „Nepotřebuješ něco, Eliso? Napít, najíst, spát?“ zeptal jsem se starostlivě. Pak můj pohled pomalu sklouzl na mrtvé tělíčko malého Castiela. Potlačil jsem lítost, která se začala drát na povrch. Slabí jedinci v přírodě umírají, to je nezměnitelný zákon. „Mám ho jít pohřbít?“

Jak Elisa, tak Laura nás oba s Naxtherem vyhodily a nakázaly nám, ať dovnitř nikoho nepouštíme. Nebylo nám nic jiného než poslechnout. Nervózně jsem stál opodál a podupával nohou. Neskutečně mě rozčilovalo, že nemůžu dělat nic jiného než tu jen hloupě okounět. Ještě k tomu, kdy jsem mohl slyšet i vidět, Elisa trpí. Naštěstí u ní byla aspoň Laura, která ji zkušeně radila co a jak. To bylo jediné, co mě v tuto chvíli aspoň trochu uklidňovalo.
Začal jsem stepovat okolo Naxthera, kterého jsem tím pravděpodobně nakonec donutil, aby mě nějak zaměstnal. Úlevně jsem si vydechl a vděčně a trochu křečovitě se na něj usmál. „Jasně, díky, hned to bude!“ kýval jsem překotně hlavou. Rozeběhl jsem se po jeskyni hledat nějaký dolíček a hned u první prohloubeniny jsem se zastavil. Jen jsem přivřel oči a bez větších problémů naplnil jamku vodou. Nejtěžší na tom bylo akorát to, dokázat se soustředit na použití magie. Stejně jako jsem byl teď vystresovaných, ani jsem pořádně nevnímal myšlenky vlků okolo. Hned, jak jsem to dokončil, vrátil jsem se za Naxtherem. „Máš tam tu vodu,“ oznámil jsem mu tiše. „Chceš ještě s něčím pomoct? Mám spoustu magií, zvládnu téměř všechno,“ pošeptal jsem lehce roztřeseným hlasem. Celou dobu jsem se díval do země. Nedokázal jsem se přinutit podívat se na rodící Elisu. Sakra, chlape, seber se!

Elisa mi rozechvěle řekla, ať nevyšiluju, že to pomůže. „A-ale já nevyšiluju,“ přesvědčoval jsem možná spíš i sám sebe. Vtom se přiřítila Laura. Díky bohu, ulevil jsem si v duchu. Možná přišel konečně někdo, kdo o tom ví víc, než že vlčata musí nějak porodit vlčice. Laura mě poslala pro nějakou větev a kožešinu. Roztřeseně jsem přikývl, protože jsem usoudil, že je to asi nejlepší nápad. Stejně jsem se tu akorát pletl. Udělal jsem první krok, ale v tom jsem uslyšel Elisu, jak tichounce zanaříkal. Otočil jsem se a znovu nemohl pokračovat. Větev, Arcu, ta větev! připomněl jsem si v duchu. Donutil jsem své nohy, aby se opět rozhýbaly a zamířil do vedlejší jeskyně. Tam jsem popadl klacek do tlamy a dotáhl ho do menší jeskyně. „Větev je tady,“ oznámil jsem Lauře, která se začala Elisy vyptávat na původ a délku trvání jejích bolestí. Pak ji začala uklidňovat, že je to při porodu normální. Byl jsem opravdu vděčný, že tu vlčice i přes Elisiny krátké protesty je, protože já bych toto asi nezvládl. Vrátil jsem se i pro kožešinu a položil ji asi půl metru od Elisy. „Můžu udělat ještě něco?“ zeptal jsem se váhavě a ztrápeně se díval na ležící Elisu.
O chvíli později přišel Naxther a začal něco povídat. Byl jsem tak mimo, že jsem jeho slova pořádně nedokázal vnímat, ale co jsem z toho pochopil, že i on by odsud posílal pryč. Pak začal připravovat kůži z kance, kterého dotáhl. Poslechl jsem ho a z dálky všechno pozoroval. Deptalo mě, že všichni něco dělají a jen já jsem tu navíc a spíš přidělávám problémy. Pomalu jsem dokráčel až k Naxtherovi a tiše se ho zeptal: „Můžu taky něco dělat?“ Málem mi vylítlo i zoufalé "prosím".

Seděl jsem na zemi a olizoval si srst na pravé tlapě. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek, ale já se nedokázal na žádnou upnout a rozvíjet ji. Připadal jsem si trochu ztrhaný a má váha rozhodně nebyla taková, jaká by na zimu měla být. A věděl jsem, že bude hůř. Takhle zima bude asi nejnáročnější v mém životě. Bez Naxthera nezvládnu uživit Elisu, mladé a celou smečku, uvědomil jsem si. Pomalu mi začínalo docházet, že shánění potravy bude jednou z mých nejběžnějších činností následujících měsíců. Hlavně musím Nessovi vysvětlit, co jsou ochranářovi povinnosti, protože je dost možné, že kvůli lovení budu muset občas opustit území smečky a někdo to tu hlídat musí. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi to. Ne že bych Nessovi nevěřil, ale dokud jsem se tu někde pohyboval, měl jsem jakousi jistotu, že vždycky v nejhorším můžu zakročit. Pomyšlení, že tu smečku budu někdy muset nechat bez svého dohledu, se mi vůbec nezamlouvalo. Olízl jsem si poslední část tlapky a narovnal se. Oheň už dohořel. Nechal jsem to být, protože sem stále díky malému otvoru ve stěně dopadalo slaboučké světlo. Zvedl jsem se a pomalu se šoural do vedlejší jeskyně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zatím jsem se jen trápil s problémy, u kterých jsem si byl jistý, že přijdou. Prohlížel jsem si vnitřek jeskyně. Věděl jsem, že by to tu chtělo ještě mnohem vylepšit, ale na to už jsme neměli čas. Elisino bříško již bylo dost zakulacené a ona mohla začít rodit každou chvílí. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co takový porod obnáší. Nasucho jsem polkl. Asi jsem měl dost slušný problém.
Uslyšel jsem tiché bolestivé zakňučení. Trhl jsem sebou. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo, ale v momentě, kde se to ozvalo znovu, bylo jasno. Pak se ozval křik. Zoufale volala moje jméno. „Eliso,“ zašeptal jsem vyděšeně a rozeběhl se zpátky za ní. Málem jsem cestou několikrát uklouzl na vlhké podlaze. Když jsem doběhl zpátky do zadní místnosti, uviděl jsem Elisu ležící na zemi a svíjející se v bolestech, porodních bolestech. Proboha! Zůstal jsem jen šokovaně stát jako solný sloup a zírat. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Elisa na mě zakřičela, ať někoho najdu. To mě probralo. „A-ale, koho?“ dostal jsem ze sebe trhaně. Stačil mi jediný pohled na trpící Elisu. Okamžitě jsem zavřel oči a našel vědomí všech členů smečky. Každému jsem pěkně jednomu po druhém vštěpil myšlenku: Potřebuji pomoc, Elisa rodí. Jsme v úkrytu, rychle, prosím… Když alfa dodá „prosím“, snad každý si musí uvědomit, že je to hodně vážné. Opravdu jsem doufal, že mě někdo vyslyší a přijde. Já jsem tu byl dobrý leda tak akorát k panikaření. Elisa znovu zakňučela bolestí a zakřičela, že mě zabije. „Co se děje, Eliso?“ Nevěděl jsem, jestli něco není špatně. Měl jsem strach, ukrutný strach. A navíc , jak jsem viděl svoji milovanou partnerku takhle trpět, mi rvalo srdce. Je to moje vina… To já chtěl vlčata. Co když se jí teď něco stane? Co když umře jako moje máma? Sevřelo se mi srdce. Ne, nesmím myslet negativně, musím ji poskytnout oporu. Přistoupil jsem k šedivé vlčici a konejšivě ji olízl přes tlamu. „No tak, jsem tady. Jsem tady s tebou,“ zašeptal jsem tiše. „Je tu něco, co pro tebe můžu udělat? Nějak ti pomoct? Řekni si o cokoliv.“

S trhnutím jsem se probudil. Zrychleně jsem dýchal a trochu se třásl. Ten sen se mi vůbec nelíbil. Připadal mi jako předzvěst něčeho zlého. Podíval jsem se na Elisu spící hned vedle mého těla a v duchu se modlil, aby to byly jen moje noční můry. Po chvilce se mi konečně podařilo se trochu uklidnit. Jen sen, Arcu, jen špatný sen, opakoval jsem si pro sebe stále dokola. Tak nějak mě ta samomluva ve své hlavě uklidňovala. Ani jsem si neuvědomoval, kdy jsem to začal dělat. Odhadoval jsem to na tu dobu, kdy jsem přišel o domovskou smečku.
Pomalu jsem se zvedl od Elisy. Potřeboval jsem si trochu protáhnout nohy, ale zároveň jsem doufal, že ji neprobudím. Vážně se potřebovala vyspat. Každým dnem ji čekal porod, který zajisté stojí mnoho energie. Vlastně jsem si ani moc neuměl představit, jak náročné to musí být. Protáhl jsem si záda a zkontroloval na stěně téměř dohořelý oheň. Trochu jsem mu pomohl magií, aby úplně nevyhořel. Vážně by to tu chtělo zařídit nějaké lepší světlo. Přešel jsem do zadní části jeskyně a začal ji zkoumat, jestli někde neobjevím nějakou škvíru. A měl jsem štěstí. Omylem jsem se tlapou dotkl jednoho kamene, který odpadl na zem a vytvořil ve zdi díru. Tou se sem dostalo trochu denního světla. Jsem génius! pochválil jsem se spokojeně. Otočil jsem se a zamířil zpátky k Elise.
Pak jsem si všiml větve ležící opodál. Došlo mi, že ji sem Elisa musela dotáhnout, protože předtím tu nebyla. Zamračil jsem se. Neměla by takhle riskovat, když je březí. Rozhodl jsem se, že sem natahám další klacky, aby se o to náhodou nepokusila znovu. Nebyl to zrovna nejsnazší úkol, protože chodba do jeskyně byla značně úzká, ale nakonec jsem to zvládl a to i v relativní tichosti. Odechl jsem si a ještě o kousek posunul již vyschlou zaječí kožešinu, aby se neválela na tak nevhodném místě přímo uprostřed prostoru. Pak jsem si jen sedl a přemýšlel, co bych ještě mohl připravit.

Elisa mi řekla, že bych se měl aspoň trochu vyspat. „Jojo,“ zamumlal jsem ospale. Už jsem neměl ani sílu sledovat její myšlenky, přitom to pro mě byla běžně naprostá samozřejmost, která mě nijak neunavovala. Dokonce jsem byl tak ospalý, že se mi trochu rozostřovalo vidění. Vážný rozhovor o smečce mě unavoval ještě víc, ale byla to moje povinnost. „Jo jo, přesně tak,“ zamrmlal jsem souhlasně. „Nechme tomu čas a Nessovi kdyžtak můžu pomoct já, ale ne dneska…“ Znovu jsem zazíval a trochu se ošil. Podrbal jsem se na boku a uvelebil se do nejpohodlnější polohy, která byla nyní vzhledem k okolnostem možná. Vlčí bože, co to se mnou je? Já snad usnu i za mluvení, pomyslel jsem si mírně popuzeně. Nelíbilo se mi, že nade mnou únava získala takovou moc.
Pak se mě Elisa zeptala, co jak dlouho bude trvat. „No než se ti malí narodí,“ upřesnil jsem. Znovu jsem zívl. Začínal jsem to vzdávat. Nechal jsem svá víčka klesnout úplně a za chvilku jsem o sobě nevěděl.

Stál jsem na kraji útesu. Byl jsem opět doma, přesněji kousek za území lesa naší smečky. Přede mnou stála moje máma. Její sněhobílá srst se na sluníčku krásně lekla. „Mami…“ zašeptal se překvapeně. Pousmála se. Najednou zmizela. A místo ní se objevil obraz mého táty. Osamělý kráčel hlubokým lesem a hlavu měl zkroušeně skloněnou. A najednou mi došlo, co se stalo. Chyběla mu máma. Zamřela při porodu. Dala mi život a položila při něm ten svůj. V tu chvíli jsem si něco uvědomil. Tohle nebezpečí tu bylo i tentokrát…

Ze spaní jsem zakňučel.

Dlouze jsem si zívl i přes to, že jsem se to snažil zamaskovat. Potřeboval jsem se vyspat jako sůl, ale právě teď na to nebyl ten vhodný okamžik. Elisa mi schválila obě jména, ale nechala do mě zahlodat červa. Maličko jsem se pousmál. „Jo, máš pravdu. Musíme těch jmen vymyslet víc. Nikdy nemůžeme vědět, kolik prcků se narodí,“ uznal jsem. „Máš ještě nějaký nápad? Mně by se pro holku líbilo třeba Aliesa, je to taková kombinace našich jmen,“ potichu jsem se zasmál. Anebo taky Arculisa, ne, to zní hrozně, zavrhl jsem nápad už v zárodku ve své hlavě. Olízl jsem Elisu za uchem a čekal, jestli přijdou ještě nějaké její návrhy.
Začali jsme se bavit o situaci naší smečky. „Všímáš si, tohle je asi náš první ryze alfácký rozhovor,“ poznamenal jsem s mírným úšklebkem. „Ale máš pravdu. To, že se tu ztrácí vlci, není dobré. Nevím, jak to jinak řešit, ale po čase bychom je asi měli vyloučit ze smečky. Ten, kdo se nestará o svou smečku, si nezaslouží, aby se smečka starala o něj,“ pronesl jsem rozhodně. Vlastně mě ti nezodpovědní vlci vcelku štvali. Při přijímání naslibovali hory doly a pak skutek utekl. Nebyli schopní se ani čas od času ukázat, jestli ještě vůbec žijí. A u třeba u takového Mitha jsem si ani moc nebyl jistý, jestli vůbec žije. Takové trdlo! Zaslechl jsem Elisinu myšlenku a musel s ní jen souhlasit. „To je taky pravda. Ačkoli je těžké to takhle poznat, budeme se muset víc snažit. Třeba u takového Naxthera a Laury mám jistotu, věřím jim.“ Podíval jsem se Elise do očí a opatrně si položil hlavu na její srst. Začaly se mi klížit víčka, ale já je odmítal nechat úplně zavřít. Také jsem chvílemi musel trochu pomáhat udržování ohně, který osvětloval jeskyni zlatavou září, aby nám nezhasnul. „Jak myslíš, že to bude ještě dlouho trvat?“

Pochopil jsem, že o tom nechce mluvit. Znovu jsem jí olízl čumák a nechal ji, aby si podepřela hlavu o moji hruď. Hladově se pustila do zajíce. Díval jsem se, jak v ní maso rychle mizí a ačkoli můj žaludek hlasitě protestoval, spokojeně jsem se usmíval.
Začali jsme se bavit o našich potomcích. „I to je možné, ale i tak to stojí za to, ne?“ Dlouze jsem se jí podíval do očí. „Budeme rodina,“ pošeptal jsem hrdým hlasem. Elisa navrhla pár jmen. „Awnay se mi líbí,“ pousmál jsem se. „Ale co když to bude kluk? Co třeba Atlen nebo Etney?“ Elisa se ke mně přitulila a já přes ni přehodil svůj ocas. Venku už trochu přituhovalo a já ji chtěl udržet v teple. Ohýnek plápolající na stěnách mi v tom lehce pomáhal. Doufám, že letos napadne sníh později, prolétlo mi hlavou. A taky by nemuseli být tuhé mrazy jako v odchozích letech. Datum narození prcků jsme moc nevychytali, ušklíbl jsem se. Jako když jsem se narodil já… Z první mlhavé vzpomínky si pamatuju, že byl sníh. Musel jsem se narodit taky někdy v tomhle období.
Pak zmínila, že přijala další dva členy. Přikývl jsem. „Já ti taky musím něco říct. Přijal jsem ty dva, které jsi viděla, než jsi odběhla. Vypadají slušně a myslím si, že by nám mohli dost pomoct. Ovšem přemýšlel jsem, že víc hladových krků už smečka uživit nemůže, takže bychom si s dalšími členy měli dávat pozor. Obzvlášť teď, ti malí toho spořádají hodně,“ trochu rozněžněle jsem se zasmál. Sakra, Arcu… Pro sebe jsem se ušklíbl a olízl Elisu za uchem. No a co, můžu být hrdý otec! „Miluju tě, Eliso…“

//Asgaarský hvozd

Opatrně jsem vlezl do otvoru jeskyně se zajícem v tlamě. Měl jsem hlad, ale tahle kořist nebyla pro mě. Musel jsem se teď sám uskromnit, abych se dokázal postarat o svoji rodinu. Elisa a ti maličcí v jejím břiše pro mě byli všechno. Nikdy bych nedovolil, aby se jim něco stalo, nebo aby strádali. Přikrčil jsem se, abych se vešel pod skalní převis a pokračoval dál v cestě. Šel jsem po pachu. Po jediném, co tu byl, ten Elisin. Díky své magii jsem cítil její vědomí. Něco nebylo v pořádku, cítil jsem, že je zoufalá. Přidal jsem do kroku a na konci už jsem skoro běžel navzdory mokré a kluzké podlaze. Proletěl jsem hlavní jeskyní a zastavil se až ve vchodu do té naší. Zaplňovala to tam tma. Dokázal jsem rozpoznat jen obrysy a letmé siluety. Byl jsem si jistý jenom tím, že Elisa leží na zemi a potřebuje mě. Slyšel jsem její tiché vzlyky. V duchu jsem začal panikařit. Bál jsem se, že se něco stalo. Okamžitě jsem pustil zajíce na zem a přiskočil k Elise. Lehl jsem si za ní, abych jí dodal teplo a případnou oporu, a donutil ji lehce pozvednout hlavu. „Eliso…“ zašeptal jsem tiše. Doufal jsem, že ji nevyděsím a minimálně po hlase mě i přes tmu pozná. „No tak, ššš, jsem tady s tebou…“ Něžně jsem jí olízl přes tlamu a hned na to slízl její slzy. „Co se stalo, lásko?“
Rozhlédl jsem se po místnosti. Potřeboval jsem něco, co by ji aspoň trochu osvětlilo. I přesto, že jsem byl vyčerpaný a vážně vděčný za to, že si můžu na chvíli lehnout, jsem se rozhodl použít magii. Oheň místnost ozářil příjemným jemným světlem, které působilo uklidňujícím dojmem. Maličko jsem se pousmál. „Nemáš hlad?“ zeptal jsem se Elisy tiše. Otřel jsem se jí hlavou o kožich a natáhl se pro mrtvého zajíce. Šikovně jsem ho stáhl z kožešiny a holé maso položil před Elisu. Usoudil jsem, že by se nám zajícův teplý kožíšek mohl hodit. Položil jsem ho kousek dál a nechal vyschnout, aby byl později použitelný. Znovu jsem se přitulil k Elise a konečně zavřel oči. „Já se na ty malý tak strašně těším,“ zamumlal jsem do její srsti.

Probodl jsem dva nové vlky přísným pohledem. Položil jsem otázku a nyní čekal, jak na ní zareagují. To mělo rozhodnout o tom, jestli se stanou součástí smečky nebo ne. Antenyam maličko zaváhal a podíval se po Derian. Věděl jsem, že rozmýšlí, co říct. Neměl jsem mu to za zlé, v této situaci bylo dobré vážit slova. Oba dva mi pověděli, jak si myslí, že by mohli být užiteční. Pokýval jsem hlavou. Líbili se mi. Chovali se slušně a vystupovali vyspěle. „No… V tom případě vítejte v Asgaarské smečce. Doufám, že svého rozhodnutí nebudu litovat. Mám teď ještě něco na práci, takže mě, prosím, omluvte. Řekněte si někomu ze smečky, aby vám to tu ukázal.“ Podíval jsem se na ostatní postávající nebo pobíhající okolo. „A když budou mít kecy, vyřiďte, že to vzkazuju já,“ poradil jsem jim a spiklenecky na ně mrkl. „Doufám, že se vám tu bude líbit,“ dodal jsem ještě, než jsem se otočil k odchodu. Ale víc hladových krků už smečka uživit nemůže, uvědomil jsem si. K obstarávání potravy se asi v zimě budou muset připojit úplně všichni… Byl jsem rád, že všechno tohle vyřizování mám konečně za sebou. Únava na mě začala dopadat a navíc jsem začínal mít obavy o Elisu. Byla březí a já si právě nebyl jistý, kde je a co dělá.
Zavětřil jsem a rozeběhl se do lesa. Její pach se táhl směrem ke smečkové jeskyni. Zrychlil jsem, když v tom mi přes cestu přeběhl zajíc. Překvapeně jsem sebou cukl a prudce zabrzdil. Změnil jsem směr a vydal se ho pronásledovat. Takovouhle kořist jsem si nemohl nechat uniknout.
O několik minut později už jsem si nesl mrtvolu zajíce v tlamě. I přestože jsem měl hlad, neplánoval jsem ho sežrat. Rozeběhl jsem se zpátky svým původním směrem, k úkrytu.

//úkryt

//Teď je na řadě Derian a Antenyam, ok? :D Poprosila bych, aby se takhle záležitost nějak urychlila, protože bych už potřebovala začít řešit věci ohledně vlčat, díky :)

Na můj vkus se toho kolem dělo až příliš. Neměli bychom si právě teď užívat poslední hezké dny a připravovat se na zimu a rodinu? Místo toho ale přede mnou ležely jen samé povinnosti. Unaveně jsem seskočil z kamene a protáhl si hřbet. Byl jsem utahaný a všechno mě bolelo. Už si ani nepamatuji, kdy jsem spal naposledy. A s jídlem to bylo stejně bídné. Poslední dobou toho na nás s Elisou bylo prostě moc. Tiše jsem si povzdechl a podíval se na členy smečky. Někteří se radovaly z nově nabytých zodpovědností a někteří už o nich přemýšleli, protože si uvědomovali, že ne vždy to bude jenom zábava. Jen jsem kývl na všechny vlky, kteří se ke mně obraceli se slovy díku.
Taky mě v čenichu neustále lechtaly pachy cizích vlků. Znervózňovalo mě, že si tu někdo jen tak bez postihu poletuje. Navíc bylo zřejmě, že nesedí na jednom místě na prdeli a nečeká na nás. Tiše jsem zavrčel. Nevychovaná mládež. Vtom se k nám přihnali další dva. Dlouze jsem se zadíval na Elisu. Přes myšlenky mi řekla, že tyhle dva nechá na mě a sama se postará o ty další. Souhlasně jsem kývl, ale stejně jsem si neodpustil svojí typickou myšlenku o tom, aby byla opatrná. Naštěstí za Elisou vyrazila Laura, což znamenalo, že pravděpodobně půjde i Naxther, takže jsem se nemusel ničeho obávat. U Naxthera jsem cítil jakousi jistotu. Přišel mi nejzodpovědnější ze smečky.
Nově příchozí podivně zbarvená vlčice začala mluvit k Amelis. Ptala se po alfách. Chtěl jsem se jí slavnostně představit, ale pravděpodobně její partner mě zastavil. Konečně jsem si ho pořádně prohlédl. Přišel mi hodně povědomý, ale nemohl jsem si vzpomenout proč. Taky jeho pach mi z nějakého důvodu utkvěl v paměti. Ale spojitost k němu žádné. Pravděpodobně se jen někdy nacházel na stejném území, když ses toulal, Arcu, pomyslel jsem si. Přišlo mi to jako nejlogičtější řešení. Vlk začal mluvit. Líbilo se mi jeho vyjadřování. Zadíval jsem se do jeho očí. Upoutala mě magie, kterou vykazovaly. Zajímalo mě, jak moc dobře ji umí ovládat. Poslední dobou jsem potkával hodně vlků se stejnou magií. Už jsem nebyl tak originální. Pro sebe jsem se ušklíbl a pak neutrálním tónem spustil: „Jmenuji se Arcanus a jsem jedna ze zdejších alf, jak už jste si všimli. Jste na území Asgaarské smečky a tady kolem jsou někteří její členové.“ Pověděl jsem nově příchozím menší info a podíval se po zbývajících vlcích. Shaitan vypadal, že už si pomalu začínal zvykat na nové prostředí. Pak jsem se vrátil zpátky k vlčici, která se představila jako Deriliana a na jejího partnera Antenyama. „Smečka nefunguje příliš dlouho, ale už je téměř plná, proto pečlivě zvažujeme každého nováčka. A tak se prám, co smečce můžete nabídnout?“ Dlouze jsem se oběma zadíval do očí, zaryl pravou tlapu hluboko do země a čekal na jejich odpovědi.

//Měl by psát Ness a Shaitan, pokud se ani jeden z jich neozve do pátku, píše Elisa... Vážně s tím potřebujeme pohnout, Elisa za chvíli rodí a ještě se nic nestihlo -.-

Pro všechny všechny členy smečky - nástěnka!

Zdarec vlkouši,
máme tu první polovinu října a také několik již vyzrazených tajemství. Je to už pár dnů (no dobře, možná trochu víc), co jsme se sem na nástěnku ozvali naposled, ale věřím, že o to víc vás potěší to, co se chystáme sdělit.
Jak už je zahrané (v převážné většině), máme ve smečkové hierarchii několik výrazných změn. V první řadě jsou to změny postavení. Ode dneška oficiálně vítáme Amelis, Naxthera a Lauru na deltách a našeho šílence Kishana na omeze. Hodně štěstí!
Za druhé jsme s Elisou rozdali několik postů. Přidám vám sem krátký rozpis, kdyby někdo zapomněl, že se má hlásit ve službě.
Ainesson - ochránce
Laura - pečovatelka
Naxther - lovec
Gratulace! ;)
Dále vítáme našeho nového člena, Shaitana. Snad to s námi vydrží bez nějaké větší újmy na zdraví (jak fyzickém, tak psychickém) :D
Pak je tu ještě jedna ne už tak veselá věc. Týká se hlavně Dark Moona a Mitha. Holky, jak to vidíte s aktivitou? :/
A nakonec jedna zjišťovací otázka. Měli byste zájem o nějakou tu soutěž (ať už neherní, popřípadě herní akce)? Význam téhle otázky je spíš: Zúčastníte se, když něco takového bude? Ptáme se předem, abychom si nepřidělávali zbytečnou práci.
Vlku zdar! ^^
A a E