Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypadalo to, že oba jakž takž přistoupili na můj návrh o smíření. Pozdravili se a atmosféra se aspoň o trošku uvolnila. Aspoň něco, pomyslel jsem si. Třeba se to časem zlepší ještě víc, snad. Mea mě popíchla, že já jsem přeci ve střehu nebyl nikdy. „Tak-tak teď jsi ranila mé ego… Tohle byla podpásovka,“ řekl jsem zdrceně. Sklonil jsem hlavu a smutně pozoroval své tlapy. Pak jsem se rozesmál. „Tak tohle ti nedaruju, počkej, až to někdy nebudeš čekat,“ vyplázl jsem na béžovou vlčici jazyk.
Když jsem si donesl kus voňavého kance, Mea zaúpěla, že ji to snad dělám naschvál. „No samozřejmě,“ zazubil jsem se a jako provokaci si odkousl ještě kousek. „Je vynikající,“ rozplýval jsem se a jen poočku pozoroval, jak jí pomalu tečkou sliny od tlamy. Dožvýkal jsem a spolkl další sousto a natočil k ní hlavu. „Odpros si tadyhle Naxe,“ ukázal jsem tlapou na tmavého lovce, „a možná kousek dostaneš. Tohle jde mimo mě,“ provokativně jsem se ušklíbl. Samozřejmě, že jsem jí mohl říct, ať si vezme, co jí hrdlo ráčí, ale takhle to byla větší zábava. A navíc by se třeba s Naxem mohli lépe poznat. Nakonec se Naxther rozpovídal o lovu samotném. „Měl jsi mi říct, šel bych s tebou,“ řekl jsem tiše, abych nevzbudil vlčata. „Každopádně příště mě můžeš vzít s sebou. Rád ti pomohu. Něco ještě zvládnu a o všelijaké magie taky není nouze. Mám i jednu speciálně loveckou. Jen upřímně říkám, že nechat mě vymýšlet loveckou strategii, není dobrý nápad. Tohle jsem vždy u větších zvířat nechával na Elise, moje plány dost často krachly,“ zasmál jsem se. Ani mi nijak nevadilo, že si teď vlastně tak trochu podkopávám autoritu. Byla to pravda, měl jsem mnoho silnějších stránek než zrovna lovecká strategie. Však právě proto jsem si sehnal lovce.
Když se mě Naxther zeptal, jestli vím, kdy se vlčatům poprvé dává maso, vyděšeně jsem se po něm podíval. „Co-cože?“ To mě nenapadlo. Papín fail. Vlastně jsem si musel přiznat, že o vlčatech téměř nic nevím. Uměl jsem vlky vychovávat a učit ale jen ty větší, úplná prťata ne. Zoufale jsem se podíval na Meadow. „Ty jsi byla pečovatelka, ty to musíš vědět.“ Vtom se probudila malá Awnay a kostrbatou chůzí se přeplazila ke mně. Lehl jsem si a položil si ji na přední tlapy, aby nemusela ležet na studené zemi. Vlčice vydala nějaké neidentifikovatelný zvuk a kousla mě přímo do čenichu. „Au, to se nedělá,“ napomenul jsem ji tiše. Na oplátku jsem jí olízl po jejím drobném čumáčku a otřel se o ni hlavou. Znovu vydala nějaký zvuk a opřela si svoji drobnou tlapičku o moji čelist. Etney mezitím spal stále tulící se k Naxtherovu ocasu.

Meadow se podivila, že by Scrooty dokázal Elise ublížit. „Použil magii elekřiny a dal ji nějaký menší elektrický šok, pokud si pamatuji. Ten den si u mě dost značně pošramotil reputaci, jen ubožák bezdůvodně ublíží vlčici, která to ještě k tomu nečeká." Všiml jsem si, že Mea má nějaká zranění na tlapě. Liány si utáhla lopuch, kterým ho měla obvázaný. Zkoumavě jsem se na to zadíval a jemně se dotkl její tlapy. „Chceš to nějak ošetřit?“ nabídl jsem se jí. V tomhle jsem byl dobrý, to jsem se nebál říct. Ovšem na sebe jsem svůj um nemohl používat, protože když už jsem se nějak nešikovně zranil, vždycky to za mě téměř okamžitě vyřešila mé magie.
Když mě Mea nazvala veličenstvem, musel jsem se zasmát. Pak moje tvář ale ztvrdla a já nahodil arogantní výraz. Natáhl jsem její tlamě pravou přední packu a jen tak jedním okem se na béžovou vlčici podíval. „Očistit,“ řekl jsem hrubým nesmlouvavým hlasem. Hned na to jsem ale vyprskl smíchy.
Vlčata začala otravovat Naxe, který se po mojí poznámce asi trochu urazil. „Ale no tak,“ zavrtěl jsem hlavou. Ještě jsem mu mohl jméno vyskloňovat podle ženského vzoru – teto Naxo. To jsem se ale nahlas říct neodvážil, protože by mě Naxther asi přizabil. Tak nějak jsem teď doufal, že tuhle myšlenku přeslechl. Vlastně jsem si v tuto chvíli uvědomil, že momentálně tu umíme všichni tři číst myšlenky. Sakra, tohle je fakt děsivý. Kde je trocha soukromí? Dobře, soukromím bych to asi nenazýval, ale kde je to, že všechny pod kontrolou mám jenom já? Pozoroval jsem Naxe, jak si Etneye přitáhl k Awnay a oba je obtočil ocasem. Chvíli jsem se na ně díval a na tváři se mi tvořil úsměv. Byl bys dobrý táta. Vtom se v mé hlavě objevila vštěpená myšlenka. Sakra, tohle je nepříjemný, když to dělá někdo jiný než já, ušklíbl jsem se. Podíval jsem se na Mea a odpověděl ji: Je fajn, jen mu musíš dát trochu času a chovat se k němu slušně. Pak jsem se podíval zpátky na Naxe. „Co kdybyste to vy dva zkusili od začátku? Třeba to pomůže a nakonec se budete snášet dobře,“ navrhl jsem. Upřímně jsem doufal, že na to oba dva přistoupí.
Najednou na mě Meadow skočila. Nečekal jsem to, a proto jsem se překulil na zem. „Na nečekané útoky už jsem si odvykl. Asi zase budu muset trénovat své reakce,“ zasmál jsem se. Jedním šikovným pohybem jsem překulil Meu pod sebe. „Popravdě já se flákal až doteď. Za Elisu jsem to odrodit nemohl,“ ušklíbl jsem se. „A navíc není moc slušné hodit drobky na Naxe, i když mu to s nima sluší. Myslím, že by se Laura asi rozplynula,“ zhodnotil jsem. Seskočil jsem z Mei a protáhl si hřbet. Jakmile jsem se zase normálně postavil, hlasitě mi zakručelo v žaludku. Trochu rozpačitě jsem se usmál a došel si do vedlejší jeskyně pro kousek kance. Donesl jsem si ho zpátky do druhé místnosti a hladově se do něj zakousnul. "Teda Naxi, tohle se mi líbí. Myslím, že se svého postu už nikdy nezbavíš," zasmál jsem se, když jsem spolkl krvavé sousto.

Mea do mě zvesela šťouchla a začala mě provokovat. „Vlastně mě Elisa tak trochu korigovala. Já jsem spíš orodoval za jméno Aliesa,“ ušklíbl jsem se. Pak béžová vlčice řekla, že ji smrt třetího vlčete mrzí. „Musíme se smířit,“ řekl jsem tiše, ale vyhýbal se očnímu kontaktu. Už jen před Naxtherem jsem nechtěl vypadat jako bábovka.
„Měl jsem Scrootyho rád jako skvělého přítele do té doby, než magií ublížil Elise. Pokud si to dobře pamatuji, myslím, že za to ode mě docela dostal,“ zasmál jsem se tiše. „Myslím, že bych ho nyní měl vyhledat znova a dát mu malé varování.“ Tiše jsem pro sebe zavrčel. Nikdo nebude ubližovat mým přátelům. Věděl jsem, že Mea i přesto všechno bude Scrootyho obhajovat, ale to mi nezabránilo, aby na něj byl naštvaný. Měl bych pro něj jednu dobrou radu, neplést se mi minimálně několik následujících týdnů pod nohy. Nakonec se ke mně béžová vlčice přitulila s tím, že jsem ten nejlepší přítel, jakého si mohla přát. „Však ty pro mě taky,“ odvětil jsem upřímně. „Už tolik let, byla jsi jedna z prvních, kdo mě v Klímu pojal za přítele.“
Když jsem jí nabídl, že tu může zůstat, pootevřela pusu a vytřeštila na mě oči. Jen jsem se usmál, a když řekla, že ráda, můj úsměv se ještě rozšířil. Hned se sama ujala toho, že to s Elisou vyřeší sama. „Možná bude lepší, když u toho aspoň budu,“ prohodil jsem. „Znáš Elisu, některé věci bere moc zpříma,“ tiše a zamilovaně jsem se zasmál. V tomhle jsem byl nenapravitelný. „Ale myslím, že kvůli tomu nenastanou žádné větší potíže,“ mrkl jsem na Meu povzbudivě. Tohle už ale vážně musí být poslední člen. Kdyby to nebyla ona, cizího vlka už bych poslal pryč. Smečka je už i tak příliš velká, znovu jsem ve své hlavě varoval sám sebe. Moc dobře jsem si tento problém uvědomoval. Meadow se na mě usmála s tím, jestli všechno bude jako za starých časů. „Jasně,“ přikývl jsem zvesela. „Až na jeden menší detail. Teď jsem tvůj velký všemi uctívaný alfa, takže bacha na to. A taky mám na krku prcky, takže musím omezit výletování po celém kraji, ale jinak všechno jako dřív,“ chrlil jsem ze sebe. Připadal jsem si šťastný. Přátelé z mé bývalé smečky se zde pomalu scházeli a noví vlci se pomalu stávali její nepostradatelnou součástí. V lese začínala panovat rodinná atmosféra. Navíc jsem kolem sebe měl vlky, které mám ráda. Dobré přátele jako Naxthera či Meu, klímová vlčata, která jsem napůl považoval za svá, Elisu a malé a všechny ostatní členy smečky. Skoro se mi nechtělo věřit, že tohle všechno je realita, až moc krásná realita.
Najednou se vlčata zamlela a malá Awnay se začala plazit směrem k Naxtherovi. Nemohl ji vidět, protože byl zrovna natočený v takovém tom úhlu „přece tu nebudu rušit“. Než jsem stihl jakkoli zareagovat, malá Awy ho pořádně kousla svými jehličkami do ocasu. „Jejda,“ vylítlo ze mě a já se jen nevinně usmál. Už jsem se chystal malou Awnay odtáhnout a zpucovat ji, že se do ostatních vlků nekouše, ale vtom se Etney objevil mezi Naxtherovými tlapami a začal na něj dorážet. „Myslím, že tě mají rádi, teto-Naxi,“ ušklíbl jsem se.

Cítil jsem, jak se Meadow pomalu uvolňovala při doteku s mým tělem. Když mi položila hlavu na rameno, široce jsem se usmál. Spadl mi ze srdce obrovský kámen. Nic se nezměnilo. I přesto, že jsme oba dva prošli obrovskými změnami a staly se v z nás v podstatě jiné osobnosti, naše silné přátelské pouto to zničit nedokázalo. Mea mi pohlédla přes rameno. Dokázal jsem si celkem jednoduše domyslet, na koho se dívá. Pak se tiše zeptala, jestli může k vlčatům. Jen jsem beze slov přikývl. Nebylo třeba mluvit. Odstoupil jsem kousek stranou, aby s Awnay a Etneyovi mohla jít. Pozoroval jsem ji, jak se k nim pomaloučku přiblížila a schovala je pod ochranu svého těla. Pak ke mně upnula uslzený pohled. Pamaloučku jsem se přesunul k těm třem. První, kdo porušil to ticho, byla ona. Navázal jsem na její slova a chystal se jí všechno povědět. „Dlouho jsme se s Elisou toulali po celé Galliree. Chyběl nám domov, jak po psychické, tak po fyzické stránce. A jednoho dne přišel ten zlomový okamžik. Rozhodli jsme se, že takhle to už dál nejde. A založili smečku tady v Asgaarském lese, protože jsme k němu už od začátku měli nějaké pouto, teda aspoň já. Už za dob Klímu jsem sem často chodil. Smečka se brzy rozrostla a teď je nás tu už víc než deset. No a pak jsme se s Elisou rozhodli pro vlčata, ale ty vidíš sama. Kombinace všech povinností je náročná, moc toho nenaspím, ale stojí to za to. Jsou krásní,“ zašeptal jsem a něžně se tlapkou dotkl jednoho vlčete. „Tady toto je Awnay a ten druhý se jmenuje Etney. Původně byli tři, ale…“ hlas se mi zadrhl v hrdle. Musel jsem se chvíli přemáhat, abych to vůbec dokázal říct. „…třetí vlče zemřelo. Jmenoval se Castiel.“ Sklonil jsem hlavu a olízl malého Etneye. Tomu se to ale nelíbilo a svými jehličkovými zoubky mě kousl. Usmál jsem se, nebolelo to. Zatím. „Takový je život,“ řekl jsem smířlivě. Nechtěl jsem dávat najevo slabosti. Ne teď jako alfa, musel jsem být oporou pro celou svou rodinu i smečku.
Mea začala mluvit o Scrootym. Smutně jsem se na ni zadíval. „To je mi líto. Myslel jsem, že tě má rád. Vždycky se k tobě choval pozorně,“ zamumlal jsem. „Očividně ale nebyl ten pravý. Jestli se chová takto, nezaslouží si někoho tak skvělého jako jsi ty,“ řekl jsem přesvědčeně. Sedl jsem si vedle Mei a lehce se jí otřel o srst. Všiml jsem si, jak se dívá na malé a jak silně na ní opětovné zakusení atmosféry domova působí. „Jestli chceš, můžeš tu s námi zůstat,“ nabídl jsem ji. „S Elisou to nějak vyřídím.“

Chvíli jsem tam jen tak seděl a šklebil se na Naxe, než jsem od vedle uslyšel tiché zakňučení. Okamžitě jsem zpozorněl a jako pravý táta na baterky se vydal na maličkými. Byli k sobě stulení tak, že mezi nimi nešla vidět žádné mezera. Usmál jsem se. Kňučení ustalo a navíc to vypadalo, že oba dva spí, takže jsem usoudil, že to musel být jen nepěkný sen jednoho z nich. Popošel jsem k nim a lehl si tak, abych se kolem nich mohl obtočit a udržovat je v teple v tomto krutém počasí. Venku už začínalo být pořádně chladno. Podzim se pomalu přehoupl v zimu a začínalo to být cítit i tady uvnitř jeskyně. Brzy se tu nebude dát zůstat bez ohně, uvědomil jsem si. „Naxi, nestůj tam venku a pojď sem dovnitř,“ houkl jsem na svého kamaráda. Abych byl upřímný, trochu mě znervózňovalo, že stojí přímo uprostřed mezi jeskyněmi. Skoro se divím Elise, že jí tohle nevadilo.
Zaslechl jsem nějaký šramot a hned mi došlo, že to musí být Mea. Zaměřil jsem se na její myšlenky a už z dálky jsem si dokázal domyslet, že nemá zrovna nejlepší náladu. Trochu jsem se otřásl. Abych pravdu řekl, měl jsem strach. Od té doby, co jsme se viděli naposledy, uběhla spousta času a hodně věcí se změnilo, ale já nechtěl, aby to naše přátelství nějak ovlivnilo. Přál jsem si, aby všechno zůstalo jako za starých časů. Vtom Mea dorazila. Zadívala se na mě a pootevřela pusu. Nevěděl jsem, co dělat ani co říct. „Em ahoj,“ zamumlal jsem trochu rozpačitě a olízl Awnay po hlavičce, protože se právě začala vrtět a pomalu probouzet. Mea dosedla na zem a já si všiml, že se jí oči zalily slzami. Váhavě jsem se postavil a krůček po krůčku přešel k ní. Pak jsem se jí otřel o bok a zabočil čumák do její srsti. Celým tělem se mi rozlila vlna štěstí. „Tak rád tě vidím,“ neodpustil jsem si. Po chvilce jsem se odtáhl a zadíval se jí do očí. „Co se stalo?“ zeptal jsem se zmateně. „Slyšel jsem tvé myšlenky a omlouvám se… Bylo toho teď strašně moc, což si jistě dokážeš domyslet,“ zaváhal jsem. „Pověz mi všechno…“ Sklonil jsem hlavu domů a tiše zašeptal: „Chyběla jsi mi…“

Ahoj vlci!
Mám tu pro vás hned několik novinek ;)
Zaprvé oficiálně vítám ve smečce čtyři nové členy. Derian, Antenyame, Ashe a Delivene, vítejte mezi námi. Snad to s námi ve zdraví vydržíte a bude se tu nás líbit :)
Jako druhý bod programu tu mám jednu neveselou zprávu. Kvůli velmi dlouhé neaktivitě jsme se s Elisou rozhodli, že ze smečky vyloučíme Mitha a Dark Moona. Je to škoda a upřímně doufám, že tihle dva budou poslední, které to potkalo.
No a na závěr k vlčatům. Myslím, že už jste si snad všichni stačili všimnout, že se již narodila. A kdo ne, tak právě teď tak udělá :D
Původně byli tři. Samička Awnay a dva samečkové Castiel a Etney. Castiel ale bohužel krátce po porodu zemřel, takže mezi námi jsou aktuálně Awnay a Etney. Oba už mají hráče a hráčka za Etneye je dokonce i schválená. Dostala jsem informaci, že by hráči za své charaktery měli začít psát začátkem prosince, protože do té doby za omladinu hrají rodiče, takže se na ně můžeme těšit už brzy ^^
A ještě taková menší zmínka… Zatím nic neslibuji, ale pokusíme se v blízké době zorganizovat nějakou tu mimoherní smečkovou akci ;)
Přeji hodně chutě do hraní, vlku zdar! :)

Posedával jsem na pomezí mezi dvěma jeskyněmi. Přemýšlel jsem o všech možných věcech, které mě právě napadly. Rozmýšlel jsem, za jak dlouho budu muset jít lovit, protože ten kanec nevydrží navěky a přišlo mi nefér nechat všechny tyhle starosti jenom na Naxtherovi. Přeci jenom i přes všechen lovecký um mohl být lov nebezpečný. Podíval jsem se znovu na svou přední tlapu. Mezi černou huňatou zimní srstí se mi opět vytvořila kapička karmínové krve. Sklonil jsem se k tomu a olíznul ji. Jak to že vlastně nepůsobí ta magie, která mě vždy okamžitě ošetřovala? Zamračil jsem se, to bylo divné. Že by mě snad Smrt nějak převezla? A nebo to možná nepůsobí na takhle banální věci, napadlo mě. To bylo vcelku uspokojivé vysvětlení.
Najednou jsem uslyšel zavytí. Hlas mi byl povědomý ale ne a ne ho nikam zařadit. Sakra, tak známý hlas! A v tu chvíli mi to došlo. Meadow. Samým překvapením jsem vylétl na všechny čtyři a napnul se. Co tady dělá? A jaktože je na území smečky? Z toho můžou být problémy! Krátce jsem se podíval na Naxthera a téměř se snažil vyčíst z jeho tváře nějaké řešení. Nakonec jsme se uchýlil k jediné možné věci. Vštěpil jsem ji myšlenku. Byl jsem si téměř jistý, že mě pozná, takže jsem se ani nepotřeboval představovat. Meo, jdi pořád rovně, pak najdeš vchod do jeskyně. Pokračuj chodbou a tam mě najdeš. Znovu jsem se podíval na Naxthera. Musel to slyšet. "Stará kamarádka," prohodil jsem pro ujasnění.
Vtom se kolem mě protáhla Elisa a olízla mi čumák. Usmál jsem se a láskyplně ji to oplatil. "Samozřejmě," přikývl jsem. "Kdyby něco, pamatuj si, že stačí myšlenka." Otřel jsem se ji o bok a podíval jsem se na Naxe a poťouchle do něj šťouchl ale jen tak, aby to novopečená máma neviděla. Tak a máme děcka na krku.

//Asgaar

Doběhl jsem ke vchodu do jeskyně. Zevnitř jsem uslyšel nějaký hluk a to se mi nelíbilo. Zamračil jsem se. Copak ti noví nemají ani trochu respektu k alfám?! Přikrčil jsem se a vklouzl do úzké chodby, která vedla do velkého sálu. Zhruba v polovině jsem se setkal s Laurou a těma dvěma. Vypadalo to, že je delta vyvádí ven. Podíval jsem se na Lauru a maličko se usmál: "Díky." Pak můj pohled padl na ty dva. "S vámi se seznámím později, až bude čas a řeknu vám co a jak, pokud to Laura už neudělala či neudělá. Zatím mám jen jednu žádost, nedělejte blbosti," řekl jsem tiše a protáhl se kolem nic chodbou.
Po několika dalších minutách jsem se konečně dostal do hlavní místnosti jeskyně. Už z dálky jsem viděl, že Naxther stojí na rozhraní dvou jeskyní. Aspoň někdo mě tady poslouchal. Došel jsem až k němu a kývl na něj. "Díky," prohodil jsem tlumeným hlasem, protože jsem si nebyl jistý, jestli Elisa stále nespí. "Jestli chceš za Laurou, jdi. Už pro tebe nemám žádný úkol. Jestli tu chceš zůstat, pak zůstaň, je to jen tvá vůle," oznámil jsem mu. Pak jsem kolem něj prošel k Elise a všechny tři je tam zkontroloval. Elisa ležela na zemi, ale vypadala, že je vzhůru. Nic jsem neříkal, abych ji nevyrušil kdyby náhodou, a jen jsem olízl malou Awnay s Etneyem za krkem. Všechno bylo v pořádku a mě se ulevilo. Vrátil jsem se do prostorů mezi jednotlivými jeskyněmi a sedl si tam. Olízl jsem si drobný škrábanec na tlapě, ze kterému mi tekla krev. Přemýšlel jsem o tom co dělat teď. Rozhodně bych později měl obejít hranice a obnovit značení smečky, ale to se mi teď zrovna nehodilo, protože jsem tu plánoval zůstat hlídat Elisu, ať už ve společnosti Naxthera nebo bez něj.

//Siccumské jeskyně

Protáhl jsem se klikatou chodbou zpátky mezi stromy lesa. Právě byla noc. Všechno kolem osvětlovalo slabé měsíční světlo. Úplněk, prolétlo mi hlavou. Na chvíli jsem se zastavil a rozhlédl se po lese. Malé mrtvé vlče jsem stále nesl v tlamě. Cítil jsem, jak je jeho tělíčko stále trochu teplé. Zažít takovýhle pocit bych nikomu nikdy nepřál. Možná jsem měl počkat na Elisu, zaváhal jsem. Co když u toho taky chtěla být? Nakonec jsem se ale přesvědčil, že takhle je to pro ni lepší.
Tam u tůněk na té vyvýšenině je důstojné místo, napadlo mě. Rozeběhl jsem se do lesa.
Po asi deseti minutách cesty jsem dorazil k tůňkám. Přeskočil jsem nejužší z nich a po kamenech pomalu vyskákal na plochu, která tvořila něco jako střed celé téhle mýtiny s vodou. Opatrně jsem položil mládě na kámen. Pomocí magie země jsem vytvořil díru v zemi a následně ho do ní položil. Naposledy jsem se na mladého Castiela podíval. Tiše jsem zakňučel. Nemohl jsem od jeho tělíčka odtrhnout pohled dlouhou dobu. Když se mi to konečně podařilo, nechal jsem kolem jámy vytvořit mnoho menších kamenů, které mrtvého vlčka zasypaly. Sklonil jsem hlavu mezi přední tlapy a chvíli utrápeně zíral do trávy. Proč se tohle muselo stát? Copak už neštěstí v mém životě nebylo dost? Pomalu jsem zvedl hlavu a dlouze zavyl. Můj hlas se táhle nesl celým hvozdem a každému členu smečky hrdě oznamoval narození vlčat a zároveň truchlivě vzdával hold Castielovi.
Když mé vytí utichlo a i sebeslabší ozvěna se přestala ozývat, ještě chvíli jsem bezmyšlenkovitě hleděl na hromádku kamenů. „I když tu s námi nikdy nebudeš, chci, abys věděl, že jsme tě milovali a vždycky budeme, Castieli...“ zašeptal jsem tiše, jako kdyby to snad mohl slyšet. Nakonec jsem se téměř násilně donutil otočit se. Musel jsem se vrátit za Elisou. Pravděpodobně již byla vzhůru a potřebovala moji pomoc.

//Siccumské jeskyně

Elisa mi pověděla jména našich potomků. Pousmál jsem se a kývl na souhlas. Líbila se mi. Přišlo mi, že se to k těm maličkým kuličkám krásně hodí. Viděl jsem, že se Elisa sotva drží vzhůru. „Spi,“ broukl jsem tiše. I malá vlčata spala natisknutéátěsně k Elise. Pro všechny tři to byl vyčerpávající zážitek. Olízl jsem ty malé, abych jim uhladil rozčepýřenou srst a položil na ně pozůstatek ze zaječí kůže, jenž je udržovala v teple ze všech stran. Pousmál jsem se a z vedlejší místnosti donesl část kance, které Naxther ulovil. Všiml jsem si, že tam on i Laura spí, proto jsem se choval tak, abych ani jednoho z nich nevzbudil. Maso jsem položil Elise kousek od hlavy a opodál v prohloubenině vytvořil nějakou vodu. Chtěl jsem jí vše nachystat na dosah.
Pak můj pohled padl na mrtvého Castiela. Smířlivě jsem sklonil hlavu. Nemůžeš nic udělat… Byl slabý, dříve či později by stejně zemřel a takhle je to pro všechny menší rána, protože zatím k němu nemáme tak velký citový vztah, snažil jsem se přesvědčit sám sebe ve své hlavě, i když to šlo těžko. Přešel jsem k mrtvému tělíčku a opatrně ho vzal do tlamy. Odnesu ho dřív, než se Elisa probudí, pak to pro ni nebude tak psychicky náročné. Pomalu jsem se s ním rozešel ven. Ovšem už z dálky jsem slyšel ve vedlejší jeskyni spoustu hlasů. Ti dva noví sem přišli. Přejel jsem je studeným pohledem, který nakonec padl na Naxthera. Původně jsem chtěl, aby šel teď se mnou, ale situace jiné řešení nedovolovala. Vštěpil jsem tmavému lovci myšlenku do hlavy:Pohlídej Elisu a mladé. Nikoho tam nepouštěj, pokud ti to Elisa sama nedovolí nebo se něco nestane. Sdělil jsem mu krátké pokyny a bez dalšího slova pokračoval v cestě do chodby a ven.

//Asgaarský hvozd

Naxther mi podal očištěnou a přichystanou kožešinu kance se slovy, že je to dárek od něj pro mě. Maličko jsem se pousmál a zašeptal vděčné díky. Převzal jsem si to od něj a zůstal stát s pohledem přikovaným na vchod do vedlejší jeskyně. Nebyl jsem se schopný pohnout. Slyšel jsem Lauřin křik, následně Elisino kňučení. Něco se muselo stát, napadlo mě okamžitě. Pak jsem zachytil Elisinu myšlenku. Volala mě. Váhavě jsem se rozešel dovnitř. Uviděl jsem Elisu ležící uprostřed jeskyně a k ní se tiskly dvě chlupaté kuličky. Šťastně jsem se usmál. Rodina, moje rodina... Všechno vypadalo v pořádku jako při šťastném konci pohádky. Jen tohle byl život a všechno nebylo tak růžové jako v příbězích. Kousek od Elisy leželo třetí mládě. Maličké, mnohem drobnější než jeho sourozenci. Nehýbalo se, a když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že ani nedýchalo. Položil jsem kančí kožešinu a poplašeně pohlédl na Elisu. „Co se stalo?“ zašeptal jsem tiše. Můj pohled padl na Lauru. Odhadoval jsem, že to ona mi možná bude schopná odpovědět, protože mi bylo jasné, že Elisa musí být po tomhle náročném a bolestivém zážitku naprosto vyčerpaná.
Pomaličku jsem se krůček po krůčku přesunul k Elise. Tlapou jsem kožešinu přesunul vedle vlčat a počkal, jestli se na ni připlazí. Vlčata se ovšem nechtěla ani hnout od své matky. Tázavě jsem se podíval Elise do očí. Nevěděl jsem, jak se mám chovat. Tak nějak jsem si začal uvědomovat, že tohle je asi jediná věc, o které mě můj táta nikdy nepoučoval. Nejspíše kvůli tomu, co se stalo mámě. Naklonil jsem se k Elise a olízl ji přes čenich. „Miluju tě,“ zašeptal jsem tiše a natiskl se k ní. Chtěl jsem, aby věděla, že jsem tu s ní a že ji nikdy neopustím. Že se na mě může ve všem spolehnout a já ji nikdy nenechám na holičkách. Pak jsem se sklonil k vlčatům a oba dva lehce šťouchl čenichem. Chtěl jsem si zapamatovat jejich pach tak, aby se mi vryl do paměti a nikdy z ní nevymizel. Hned na to jsem obě vlčata opatrně přesunul na teploučkou kožešinu od Naxthera. „Nepotřebuješ něco, Eliso? Napít, najíst, spát?“ zeptal jsem se starostlivě. Pak můj pohled pomalu sklouzl na mrtvé tělíčko malého Castiela. Potlačil jsem lítost, která se začala drát na povrch. Slabí jedinci v přírodě umírají, to je nezměnitelný zákon. „Mám ho jít pohřbít?“

Jak Elisa, tak Laura nás oba s Naxtherem vyhodily a nakázaly nám, ať dovnitř nikoho nepouštíme. Nebylo nám nic jiného než poslechnout. Nervózně jsem stál opodál a podupával nohou. Neskutečně mě rozčilovalo, že nemůžu dělat nic jiného než tu jen hloupě okounět. Ještě k tomu, kdy jsem mohl slyšet i vidět, Elisa trpí. Naštěstí u ní byla aspoň Laura, která ji zkušeně radila co a jak. To bylo jediné, co mě v tuto chvíli aspoň trochu uklidňovalo.
Začal jsem stepovat okolo Naxthera, kterého jsem tím pravděpodobně nakonec donutil, aby mě nějak zaměstnal. Úlevně jsem si vydechl a vděčně a trochu křečovitě se na něj usmál. „Jasně, díky, hned to bude!“ kýval jsem překotně hlavou. Rozeběhl jsem se po jeskyni hledat nějaký dolíček a hned u první prohloubeniny jsem se zastavil. Jen jsem přivřel oči a bez větších problémů naplnil jamku vodou. Nejtěžší na tom bylo akorát to, dokázat se soustředit na použití magie. Stejně jako jsem byl teď vystresovaných, ani jsem pořádně nevnímal myšlenky vlků okolo. Hned, jak jsem to dokončil, vrátil jsem se za Naxtherem. „Máš tam tu vodu,“ oznámil jsem mu tiše. „Chceš ještě s něčím pomoct? Mám spoustu magií, zvládnu téměř všechno,“ pošeptal jsem lehce roztřeseným hlasem. Celou dobu jsem se díval do země. Nedokázal jsem se přinutit podívat se na rodící Elisu. Sakra, chlape, seber se!

Elisa mi rozechvěle řekla, ať nevyšiluju, že to pomůže. „A-ale já nevyšiluju,“ přesvědčoval jsem možná spíš i sám sebe. Vtom se přiřítila Laura. Díky bohu, ulevil jsem si v duchu. Možná přišel konečně někdo, kdo o tom ví víc, než že vlčata musí nějak porodit vlčice. Laura mě poslala pro nějakou větev a kožešinu. Roztřeseně jsem přikývl, protože jsem usoudil, že je to asi nejlepší nápad. Stejně jsem se tu akorát pletl. Udělal jsem první krok, ale v tom jsem uslyšel Elisu, jak tichounce zanaříkal. Otočil jsem se a znovu nemohl pokračovat. Větev, Arcu, ta větev! připomněl jsem si v duchu. Donutil jsem své nohy, aby se opět rozhýbaly a zamířil do vedlejší jeskyně. Tam jsem popadl klacek do tlamy a dotáhl ho do menší jeskyně. „Větev je tady,“ oznámil jsem Lauře, která se začala Elisy vyptávat na původ a délku trvání jejích bolestí. Pak ji začala uklidňovat, že je to při porodu normální. Byl jsem opravdu vděčný, že tu vlčice i přes Elisiny krátké protesty je, protože já bych toto asi nezvládl. Vrátil jsem se i pro kožešinu a položil ji asi půl metru od Elisy. „Můžu udělat ještě něco?“ zeptal jsem se váhavě a ztrápeně se díval na ležící Elisu.
O chvíli později přišel Naxther a začal něco povídat. Byl jsem tak mimo, že jsem jeho slova pořádně nedokázal vnímat, ale co jsem z toho pochopil, že i on by odsud posílal pryč. Pak začal připravovat kůži z kance, kterého dotáhl. Poslechl jsem ho a z dálky všechno pozoroval. Deptalo mě, že všichni něco dělají a jen já jsem tu navíc a spíš přidělávám problémy. Pomalu jsem dokráčel až k Naxtherovi a tiše se ho zeptal: „Můžu taky něco dělat?“ Málem mi vylítlo i zoufalé "prosím".

Seděl jsem na zemi a olizoval si srst na pravé tlapě. Hlavou se mi honily tisíce myšlenek, ale já se nedokázal na žádnou upnout a rozvíjet ji. Připadal jsem si trochu ztrhaný a má váha rozhodně nebyla taková, jaká by na zimu měla být. A věděl jsem, že bude hůř. Takhle zima bude asi nejnáročnější v mém životě. Bez Naxthera nezvládnu uživit Elisu, mladé a celou smečku, uvědomil jsem si. Pomalu mi začínalo docházet, že shánění potravy bude jednou z mých nejběžnějších činností následujících měsíců. Hlavně musím Nessovi vysvětlit, co jsou ochranářovi povinnosti, protože je dost možné, že kvůli lovení budu muset občas opustit území smečky a někdo to tu hlídat musí. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi to. Ne že bych Nessovi nevěřil, ale dokud jsem se tu někde pohyboval, měl jsem jakousi jistotu, že vždycky v nejhorším můžu zakročit. Pomyšlení, že tu smečku budu někdy muset nechat bez svého dohledu, se mi vůbec nezamlouvalo. Olízl jsem si poslední část tlapky a narovnal se. Oheň už dohořel. Nechal jsem to být, protože sem stále díky malému otvoru ve stěně dopadalo slaboučké světlo. Zvedl jsem se a pomalu se šoural do vedlejší jeskyně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Zatím jsem se jen trápil s problémy, u kterých jsem si byl jistý, že přijdou. Prohlížel jsem si vnitřek jeskyně. Věděl jsem, že by to tu chtělo ještě mnohem vylepšit, ale na to už jsme neměli čas. Elisino bříško již bylo dost zakulacené a ona mohla začít rodit každou chvílí. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že vlastně vůbec nevím, co takový porod obnáší. Nasucho jsem polkl. Asi jsem měl dost slušný problém.
Uslyšel jsem tiché bolestivé zakňučení. Trhl jsem sebou. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mi to jen nezdálo, ale v momentě, kde se to ozvalo znovu, bylo jasno. Pak se ozval křik. Zoufale volala moje jméno. „Eliso,“ zašeptal jsem vyděšeně a rozeběhl se zpátky za ní. Málem jsem cestou několikrát uklouzl na vlhké podlaze. Když jsem doběhl zpátky do zadní místnosti, uviděl jsem Elisu ležící na zemi a svíjející se v bolestech, porodních bolestech. Proboha! Zůstal jsem jen šokovaně stát jako solný sloup a zírat. Vůbec jsem nevěděl, co dělat. Elisa na mě zakřičela, ať někoho najdu. To mě probralo. „A-ale, koho?“ dostal jsem ze sebe trhaně. Stačil mi jediný pohled na trpící Elisu. Okamžitě jsem zavřel oči a našel vědomí všech členů smečky. Každému jsem pěkně jednomu po druhém vštěpil myšlenku: Potřebuji pomoc, Elisa rodí. Jsme v úkrytu, rychle, prosím… Když alfa dodá „prosím“, snad každý si musí uvědomit, že je to hodně vážné. Opravdu jsem doufal, že mě někdo vyslyší a přijde. Já jsem tu byl dobrý leda tak akorát k panikaření. Elisa znovu zakňučela bolestí a zakřičela, že mě zabije. „Co se děje, Eliso?“ Nevěděl jsem, jestli něco není špatně. Měl jsem strach, ukrutný strach. A navíc , jak jsem viděl svoji milovanou partnerku takhle trpět, mi rvalo srdce. Je to moje vina… To já chtěl vlčata. Co když se jí teď něco stane? Co když umře jako moje máma? Sevřelo se mi srdce. Ne, nesmím myslet negativně, musím ji poskytnout oporu. Přistoupil jsem k šedivé vlčici a konejšivě ji olízl přes tlamu. „No tak, jsem tady. Jsem tady s tebou,“ zašeptal jsem tiše. „Je tu něco, co pro tebe můžu udělat? Nějak ti pomoct? Řekni si o cokoliv.“

S trhnutím jsem se probudil. Zrychleně jsem dýchal a trochu se třásl. Ten sen se mi vůbec nelíbil. Připadal mi jako předzvěst něčeho zlého. Podíval jsem se na Elisu spící hned vedle mého těla a v duchu se modlil, aby to byly jen moje noční můry. Po chvilce se mi konečně podařilo se trochu uklidnit. Jen sen, Arcu, jen špatný sen, opakoval jsem si pro sebe stále dokola. Tak nějak mě ta samomluva ve své hlavě uklidňovala. Ani jsem si neuvědomoval, kdy jsem to začal dělat. Odhadoval jsem to na tu dobu, kdy jsem přišel o domovskou smečku.
Pomalu jsem se zvedl od Elisy. Potřeboval jsem si trochu protáhnout nohy, ale zároveň jsem doufal, že ji neprobudím. Vážně se potřebovala vyspat. Každým dnem ji čekal porod, který zajisté stojí mnoho energie. Vlastně jsem si ani moc neuměl představit, jak náročné to musí být. Protáhl jsem si záda a zkontroloval na stěně téměř dohořelý oheň. Trochu jsem mu pomohl magií, aby úplně nevyhořel. Vážně by to tu chtělo zařídit nějaké lepší světlo. Přešel jsem do zadní části jeskyně a začal ji zkoumat, jestli někde neobjevím nějakou škvíru. A měl jsem štěstí. Omylem jsem se tlapou dotkl jednoho kamene, který odpadl na zem a vytvořil ve zdi díru. Tou se sem dostalo trochu denního světla. Jsem génius! pochválil jsem se spokojeně. Otočil jsem se a zamířil zpátky k Elise.
Pak jsem si všiml větve ležící opodál. Došlo mi, že ji sem Elisa musela dotáhnout, protože předtím tu nebyla. Zamračil jsem se. Neměla by takhle riskovat, když je březí. Rozhodl jsem se, že sem natahám další klacky, aby se o to náhodou nepokusila znovu. Nebyl to zrovna nejsnazší úkol, protože chodba do jeskyně byla značně úzká, ale nakonec jsem to zvládl a to i v relativní tichosti. Odechl jsem si a ještě o kousek posunul již vyschlou zaječí kožešinu, aby se neválela na tak nevhodném místě přímo uprostřed prostoru. Pak jsem si jen sedl a přemýšlel, co bych ještě mohl připravit.