Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jak jsem předpokládal, Naxther to nenechal jen tak být, a začal zase rýpat ohledně toho lovu. Tiše jsem si povzdechl, protočil očima tak, aby to neviděl, a dlouho se na něj podíval. „Tak trochu jsem si hrál s tvojí myslí,“ řekl jsem prostě. Nemělo cenu dlouho chodit okolo horké kaše. „Jen tak lehce jsem tě popostrčil, abys to udělal, a zbytek si asi nepamatuješ ze stejného důvodu, jako máš zraněnou tu tlapu,“ vysvětlil jsem a ignoroval jeho podezřívavý pohled až do té doby, co se k nám přimotala Laura. Tiše jsem ji pozdravil a hleděl si svého. Ti dva byli pár a zřejmě chtěli nějaké soukromí, proto jsem odešel kousek stranou. Na chvilku jsem si sedl a čekal, jestli Naxther půjde nebo bude nucen zůstat. Pak jsem se ohlédl a pomalu vyrazil k původnímu cíly. Ať už bych šel sám nebo ne. To byla pouze věc toho, jak se rozhodnou ti dva. Každopádně Naxther měl tenkrát pravdu, musí se to tam nějak pořešit, aby nám sem náhodou nemohl někdo nalézt a my bychom to ani nezjistili, pomyslel jsem si. Můžu to tam třeba zatarasit nějakými kameny nebo tak něco, napadlo mě. I když to by pak znemožňovala tajnou chodbu využít i opačně, něco jako „únikový východ“.

//Zrcadlové jeskyně

Naxther říkal, že se asi dopadá do úkrytu a tam si lehne. Letmo jsem přikývl. To se mi zdálo jako dobrý nápad. „Chceš nějak pomoct? Podepřít nebo tak?“ nabídl jsem se. Pak zmínil, že by možná zašel do těch jeskyní, jak jsme je už docela dávno zkoumali a ještě se tam nestihli vrátit. Přikývl jsem. Pak mi ale došlo, jak je na tom jeho tlapa. „Jsi si jistý, že to zvládneš? Nechceš tomu aspoň chvilku nechat, odpočinout si a pak vyrazit? Lauru máš stejně fuč a Elisa se taky někde toulá, není proč spěchat.“ Zvedl jsem se a pomalu se protáhl. Z toho nic nedělání mě bolelo celé tělo. „Navíc je potřeba odtáhnout maso do jeskyně,“ uvědomil jsem si. Kdybychom ho tu nechali jen tak ležet, brzo by se zkazilo. Chytil jsem muflonici za nohu a pomalu ji začal táhnout směrem k jeskyním.
V lese bylo docela rušno. Cítil jsem spoustu dalších pachů navzájem se kryjících. Jeden byl dokonce cizí, ale kryl se s pachem Meadow a Elisy, takže jsem to nechal být. Hlavně pokud jsou vlčata v bezpečí. To mě přivedlo na myšlenku, že jsem neměl ani tušení, kde právě jsou. V tomhle věku už by se tu dávno měli prohánět, dělat blbosti a pomalu se začít chovat jako dospělí jedinci. Jenže nic z toho se nedělo, nevěděl jsem, co je špatně. Rozhodně už by neměli tak moc pospávat, už nejsou malí. Odtáhl jsem i mufloní mládě a tam je nechal na pospas osudu a hlavně hladové smečce. Věřil jsem, že si to ostatní pak najdou. Sám jsem si vzal jen několik soust, moc jsem hlad neměl. Podíval jsem se na Naxe. Už mě vážně nebavilo tu jen tak postávat. „Jdeme nebo si chceš odpočinout?“

Všichni se pokorně klidili pryč nebo klopili hlavy, až na Ashe, která k tomu měla v myšlenkách nějaké poznámky. Zřejmě ji nenapadlo, že to všechno mohu slyšet. Avšak už jsem to nijak nekomentoval a nezabýval se tím. Co se stalo, stalo se. Teď jen doufat, že se pro příště poučí.
Naxther tam jen tak postával a pozoroval, jak jsem ho ošetřoval. Pak mi řekl, abych mu ji aspoň nahodil. Podíval jsem se na něj, jak si bere klacek do tlamy, aby si měl do čeho zakousnout proti bolesti, a jen jsem přikývl. Měl pravdu, byla to nutnost, i když to jistojistě bude bolet jako čert. Po několika pohybech jsem mu tlapu nahodil a znovu zafixoval. „Hotovo,“ oznámil jsem mu, ačkoli by musel být z kamene necítit tohle. Posadil jsem se kousek vedle a pohlédl na maso. Neměl jsem moc náladu na jídlo a ani můj žaludek zatím neprotestoval, takže jsem se rozhodl, že se najím později. A vypadalo to, že ostatní jsou stejného názoru. „Laura ti utekla, ty chodit pomalu nemůžeš, co plánuješ dělat?“ zeptal jsem se Naxe po chvíli . Abych pravdu řekl, sám jsem nevěděl, do čeho píchnout. Docela jsem se nudil. Chtělo by to obejít hranice, ale do toho jsem se nijak zvlášť nehrnul. Navíc to nebyla moje práce, od čeho by tu pak byl Ainesson?! Akorát se zas fláká, pomyslel jsem si otráveně. Poslední dobou mi přišlo, že na nikoho není spoleh a všechno si je lepší udělat sám. Trochu jsem si povzdechl. Zlatě v Klímu jako gamma.
Zavěřil jsem a tím zjistil, že někde opodál se pohybuje Elisa, Meadow a Etney. Přemýšlel jsem, jestli za nimi jít nebo ne. Nakonec jsem zůstal na místě a svoji pozornost směřoval na Naxthera. Jen jsem odpočíval a vyčkával.

Nakonec jsem zvíře musel skolit sám. Když sebou muflnice konečně přestala mrskat a já mohl povolit stisk čelistí, zrychleně jsem dýchal. Moc dobře jsem si uvědomoval, že kdybych neuměl tak dobře ovládat některé magie, nemusel to skončit takhle. Mohl jsem být zraněný nebo donucený nechat kořist prostě jít. To by ale znamenalo, že by celá smečka hladověla a to jsem jako alfa nemohl dovolit.
Ještě chvíli jsem zíral na mrtvé zvíře jako bych snad čekal, že se ještě pohne, než jsem se zvedl. Vyrazil jsem za zbytkem smečky, ale moc daleko jsem nedošel, jelikož oni už se ke mně začali pomalu scházet. Někteří se omlouvali, někteří se to snažili zakecat a někteří ani nevěděli, co se stalo. „Co jste si, sakra, mysleli?!“ vyjel jsem na ně. „Víte, co je smečkový lov? Měli jste nějaké úkoly, proč jste se jich nedrželi? Víte, co se vůbec mohlo stát?! Co kdybych to nebyl já, ale nějako jiný. Někdo nezkušený. Vždyť by ho ta zvěř mohla i smrtelně zranit!“ Sjel jsem je všechny naštvaným pohledem. Neměl jsem náladu Naxtherovi něco vysvětlovat. „Nevím, co si o tom mám teď myslet. Čekal jsem od vás víc. Popravdě jste mě zklamali.“ Uhnul jsem pohledem někam směrem do lesa a chvíli to rozdýchával. Tohle se mi nestalo už dlouho. Mají jen štěstí, že tohle neviděla Elisa, prolétlo mi hlavou. Já byl víceméně splachovací, chtělo to jen trochu času.
Po pár minutách jsem se otočil zpátky ke smečce a už klidně se zeptal. „Jste v pořádku?“ Z mého hlasu se daly vyčíst obavy. Můj pohled padl na dvě zraněná tlapky. No výborně, pomyslel jsem si ironicky. Ta Amelisina vypadala již nějak ošetřeně, ale Naxtherova na tom nebyla příliš dobře. Nemohl na ni ani došlápnout. „Ukaž.“ Došel se k němu a sklonil se. Chvíli jsem si zranění prohlížel. „Máš pravdu, asi je to vykloubené. Můžu ti to nějak provizorně zafixovat.“ Nečekal jsem na jeho odpověď a dal se do práce. Zakombinoval jsem mu tam nějaké léčivé bylinky na urychlení hojení. Když jsem byl hotový, vzhlédl jsem k Naxovi. „Za pár dní to bude v pořádku. Jen se to snaž co nejmíň namáhat.“

Ještě než samotný lov vůbec začal, Amelis se stalo něco s tlapkou. No super, to nám to krásně začíná, pomyslel jsem si s ironickým úšklebkem, i když uvnitř mě už se začínaly kupit obavy. Ne až tak z nadcházejícího lovu, jako spíš o béžovou vlčici. Ovšem vypadalo to, že s trochou snahy na to došlápnout může, takže jsem předpokládal, že se dříve či později zhojí, což bylo dobré znamení.
Když lov konečně začal, nastalo další nepříjemné překvapení. A vlastně ne jen jedno. Když to vezmu ve zkratce, nejhorší z toho bylo asi Naxtherovo zranění. Ovšem vyhlídka toho, že se na mě má část skupiny vykašlala a dospělá muflonice se teď řítila přímo na mě, také nebyla zrovna světová. Rychle jsem se vymrštil na nohy a jen tak tak uskočil z dráhy přímého ušlapání. Hned na to jsem se otočil a jal se pronásledování vyplašeného zvířete. Bylo mi jasné, že pokud mi někdo nějakým zázrakem nepomůže, sám to bez magií nezvládnu. Ono taky sám ulovit dospělého muflona není žádná sranda, že.
Proto jsem nakonec dál neotálel a nejprve za běhu nastražil na kořist menší past. Přímo před jejíma nohama se vytvořil zátaras v podobě zapletených rostlin, o které muflonice zakopla a spadla na zem. Než se stihla sesbírat, doběhl jsem ji. To mi teď dávalo značnou výhodou. Tímhle jsem ale s čarováním ještě neskončil. Hned jako další jsem samici uštědřil nepříjemné křeče vyvolané magií, asi nejzákeřnější, co jsem měl. A jako bonus dala jsem silný elektrický výboj. Už nechybělo mnoho.

Nax vydal instrukce a lov mohl konečně začít. Všichni se pomalu rozcházeli ke svým rolím, takže jsme si s Elisou mohli urvat chvilku pro sebe. Olízla mi čelist a přitulila se ke mně. Její pozornost a péči jsem jí oplatil podobným gestem. Zeptala se mě, jestli jsem neviděl Awnay. Na chvilku jsem se zamyslel. „Naposledy v jeskyni a byla na cestě ven, pokud vím. Ale nemusíš se bát, slyším její mysl, je v pořádku,“ zašeptal jsem Elise do ucha. Ještě chvíli jsme si užívali vzájemnou blízkost, než mě pobídla, abych již šel. Přikývl jsem, měla pravdu. Musel jsem. A právě to slovo „muset“ mě začínalo štvát. Jen samé povinnosti. Začínal jsem být unavený z toho každodenního stereotypu. Však kdy jsem byl naposledy za hranicemi smečky? Snad ještě před jejím založením a to… bylo zatraceně dávno.
Doběhl jsem k Ashe a Delivenovi, ke kterým jsem byl přirazen lovcovými instrukcemi. Měli jsme za úkol dostat dospělého jedince. Mně to žádný problém nedělalo, ale Ashe vypadala nervózní. Snad se nic nestane, prolétlo mi hlavou. Protože právě nejistota a nervozita byla největším zabijákem úplně všeho. Jeden mohl něco úplně perfektně umět či znát, ale kvůli nervozitě to mohl i přesto zkazit. Trochu ustaraně jsem si povzdechl a začal se připravovat na to, že nejspíš budu muset použít i pár magií, aby vše proběhlo bezpečně. Také jsem začal uvažovat o použití své speciální lovecké magie, ale zatím jsem to nechal být a jen čekal, až to konečně začne. Abych byl upřímný, už teď jsem doufal, že to brzy skončí. Poslední dobou jsem se nedokázal do ničeho ponořit a užít si to.

1ks Červená růže -> Elisa
1ks Bílá růže -> Meadow
3ks Bílá čokoláda -> Deliven, Antenyam, Amelis
3ks Hořká čokoláda -> Awnay, Ashe, Savior
2ks Plyšový vlk -> Naxther, Etney

Vlci se začali sbíhat a náš kruh se pomalu rozšiřoval. Když dorazila i Ashe, bylo jasné, že nás je již dost. Každý si řekl o svoji „vysněnou roli“ a začalo se to pořádně organizovat. Jak jsem řekl předtím, mně bylo v podstatě jedno, co na mě zbyde. Nakonec se do toho vložila Elisa. Vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že by vlčata měla jít na lov též. Chtěla, aby se jen dívala, což byl původně i můj záměr, jen jsem to asi špatně formuloval. Ono by to samo o sobě nebyl žádný problém, ale v momentě, kdy jsem zadání tohoto úkol Naxtherovi tak trochu podpořil magií příkazu a myšlenek, problém nastal. Zmiňovaný vlk by se totiž kvůli magii do Elisy pustil a zuby nehty by bránil svůj výrok a to by nemuselo skončit dobře. Obzvlášť ne s Elisou jako oponentem. Sakra, tohle jsem zkazil, prolétlo mi hlavou. Elisa dál mluvila o svém názoru a já jsem z jejího chování jasně poznal, že čeká, až ji podpořím. Tak trochu jsem v duchu panikařil a snažil se vymyslet nouzový plán. Nakonec jsem se musel spolehnout na jediné řešení. Přebít jeden příkaz silnějším příkazem.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel takovou pozici, abych hleděl Naxovi zpříma do očí, a přitom nebylo tak očividné, že tak nějak celkem dost ovlivňuji jeho chování a kdybych se snažil o trochu víc, mohlo by se k tomu přidat i myšlení. „Vlčata lovit nepůjdou, budou se maximálně dívat z bezpečné vzdálenosti, ke kořisti můžou, až když to pro ně nebude hrozba,“ řekl jsem nesmlouvavě. Jako alfě a zároveň otci by mi žádný člen smečky nemohl vzdorovat, ale magie příkazu to jistila. Hlavně V Naxově případu by to ani jinak nešlo, když už jsem s ním předtím mírně manipuloval, aby mi neutekl. Otřel jsem se bokem o Elisu a pousmál se. Pak jsem se krátce podíval na Etneye. Dokázal jsem si domyslet, že bude asi remcat a odporovat, a proto jsem dodal. „Tohle je to nejdůležitější na celém lovu, někdo nás musí hlídat,“ řekl jsem, aby si připadal důležitý. S tím narcismem se bude muset něco udělat…

//Siccumské jeskyně

Jak jsem předpokládal, Naxther mě musel poslechnout, takže jsme teď mířili ven oba dva. Cestou jsem se trochu zdržel, takže než jsem došel já, stihl už Nax zavýt a vlci se pomalu začali scházet. Proto už také začínalo rozvíjení strategie. „Já můžu dělat cokoliv, co je třeba,“ prohodil jsem ještě za chůze. Byl jsem na tom fyzicky dobře a skromně si troufal říct, že bych to zvládl. Možná i dvě role naráz, dodal jsem si ještě pro sebe. Předpokládal jsem, že Laura bezpečně dovede vlčata, takže jsem se o to nestaral. A v tu chvíli jsem si všiml Elisy. Pousmál jsem se a zamířil k ní pomalým rozvážným krokem. Přeci jenom kolem byli další vlci, takže ji povalit jako malé vlče nebyl zrovna nejlepší nápad. Jemně jsem se otřel bokem o ten její. „Ahoj,“ broukl jsem. Pak jsem si zabořil čenich do její srsti a nasál její vůni. „Chyběla jsi mi,“ zašeptal jsem.
Odtáhl jsem se a po krátkém přivítání si sedl na zem a zadíval se na opodál stojící Amelis. Ta právě navrhovala Naxovi, že ona by spíš lovila to vlče. „Víš, kde přesně jsou?“ zeptal jsem se Naxe a myslel tím kořist, které mluvil. Ne že bych si to já sám nedokázal zjistit, ale ptal jsem se hlavně proto, že jsem byl zvědavý, jestli někdo jiný ze smečky dokáže naslouchat kamenům jako já a Elisa. Přemístil jsem se k nedaleké skále a naklonil k ní hlavu. Bylo to fascinující, ale v tom okamžiku mi prolétlo hlavou přesně to, co jsem potřeboval vidět a já tak získal jejich přesnou lokaci. Pousmál jsem se. Tohle se mi líbilo.

//Naxther vzkazuje, že napíše až zítra, takže se lov asi trochu zpozdí. Omlouváme se :)

//Laura, Amelis, Etney, Deliven, Ashe... počítáme s vámi :) Nesson omluvený.

Událo se toho mnoho. Potkal jsem mnoho tváří, mnoho pachů, mnoho vlků. Bylo jich tolik, že už jsem se pomalu začínal schovávat do oddělené bubliny mého světa ve své mysli. Nepřestával jsem žasnout, jak moc les ožil, náš les… náš domov.
Probral jsem se ve chvíli, kdy se Naxther začal vykecávat z učení vlčat lovit. Přesně v tu chvíli se mi v hlavě promítl vzkaz od Elisy. Vlastně to byly pouze její myšlenky, ale v našem případě jsme to používali jako vzkazy na dálku. Navíc v té chvíli přišla Laura s tím, že si chce půjčit vlče a vzít ho ven. Přikývl jsem, neměl jsem s tím nejmenší problém. Naxther se na mě vítězně usmál. Oplatil jsem mu to stejným úsměvem ozdobeným poloúšklebkem. Elisa mi vnukla plán. Vypadalo to, že si Naxther mého výrazu všiml, protože se snažil nenápadně prchnout. „Počkej,“ zastavil jsem ho. Došel jsem k němu a postavil se tak, abych mu hleděl zpříma do očí. „Uspořádej smečkový lov, už je málo jídla. Smečka má hlad a je to tvoje povinnost. Vezmi také vlčata, určitě to pro ně bude užitečná zkušenost,“ řekl jsem co nejpřesvědčivějším hlasem. Možná v tom byla i trocha magie, kdo ví?
Když jsem se rozhodl považovat věci ohledně lovu za vyřízené, zkontroloval jsem vlčata. Rozhodl jsem se je teď víceméně nechat Lauře a Naxovi a sám být jen něco jako dozorce. Vážně jsem potřeboval ven. Ani jsem si neuvědomoval, kolik dní možná spíš i týdnů jsem hnil v téhle jeskyni. Bůh ví, jestli ještě vůbec byla zima. „Zajdu si ven,“ oznámil jsem polohlasem. Předpokládal jsem, že půjdou i ostatní, ale pro jistotu jsem to přeci jen řekl. Tři slova navíc mě nezabijí. U tohoto jsem si však občas nebyl jistým v Naxtherově případě. No nic, pokýval jsem hlavou a pomalu se rozešel ven z jeskyně. Po dlouhé době na denní světlo. Trochu jsem se obával, jak zareagují moje oči.

//Asgaarský hvozd

//Takže zatím máme Lauru, Amelis a Nessona. Co teda Derian a tento termín?

//Dobrá, takže tento pátek vypadává :D

//Super :) A který termín by ti vyhovoval? :D