Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Meadow se urazila, zavrčela na mě, ať si mu magii vody ukážu sám, a odkráčela. Fajn, jasně, tohle je totiž to nejlepší řešení, co kdy vlčice vymyslely, protočil jsem očima. Trochu naštvaně jsem zaryl drápy do země. To mi pomohlo se uklidnit, abych se mohl dál s úsměvem věnovat svým vlčatům a taky vlkům okolo. Jako reakci na mé úvahy o projevech magie se na mě Naxther podíval tím svým „to snad nemyslíš vážně" pohledem. „Já taky nejsem zdejší, jsem daleko z jihu. Matku jsem nikdy nepoznal, ale co mohu říct s jistotou, je, že otec magii myšlenek určitě neměl. Vlastně nikdo ze smečky ji neměl. Pamatuji si na takový zvláštní incident u jezera a hned ráno po té se mi zabarvily oči do stříbrna a projevily se první známky magie. Ale teď nějak netuším, kolik mi tak mohlo být,“ řekl jsem zamyšleně. „No, těžko říct, co s tím. Možná bude lepší vyčkat a časem uvidíme, jak se to vyvine.“
Rozesmála mě Etneyova reakce na plamínek ohně. „Oheň může být velmi nebezpečný, ale také hodně užitečný. Když jsi od něj v dostatečné vzdálenosti, krásně ti prohřeje kožíšek v zimních měsících,“ prohodil jsem a na chvíli se do plápolajících plamínků zadíval. Oheň byl fascinující, v podobě zbraně i jako přítel. „Ještě mám jednu radu, vlci s vrozenou magií ohně většinou bývají prudšího rázu,“ zachichotal jsem se. Elisa toho byla jasným důkazem. Rozhlédl jsem se po jeskyni a všiml si, že se Awnay tulí k Naxtherovi s Laurou. Panovala tu příjemné rodinná atmosféra, přesně takhle jsem si to vždycky představoval. Etney se mě zeptal, jestli elektřina je jen na ubližování. „V podstatě,“ přikývl jsem. „Ale ještě se s ní dají provádět nějaké rošťácké kousky.“ Koutkem oka jsem se podíval po Naxovi, zlehka a čistě náhodně o něj zavadil tlapou a aktivoval u toho již dříve zmiňovanou magii. Nedalo mu to žádný výboj, ale způsobilo to, že se mu postavila veškerá srst. „Hups,“ vyrazil jsem ze sebe se strojeným překvapením a omluvou. To měl za ty kožešiny.
Trik se zneviditelněním měl u obou vlčat úspěch. Awnay zoufale zaštěkala. Podíval jsem se na ní a povzbudivě se usmál. „Neboj se,“ zašeptal jsem uklidňujícím tónem. Etney do mě šťouchl, aby se přesvědčil, že tam stále jsem, a pak se začal rozčilovat, že mu to nejde. „Jednou se tuhle magii možná naučíš.“ Deaktivoval jsem veškeré magie, takže se mé tělo zase objevilo. „Ještě mě napadá jedna důležitá věc. Daleko odsud směrem na sever žije jedna vlčice. Žije tam už od dob, které si ani sami vlci nepamatují,“ začal jsem trochu přehnaně dramaticky. Ale jednou jsem slyšel, že vlčata mají ráda příběhy, takže to třeba i ta moje ocení. „Ta vlčice žije ve staré rozpadlé Zřícenině. Povídá se, že svého času to prý byl přímo palác. A víte, jak se ta vlčice jmenuje?“ nadhodil jsem otázku a přejel obě vlčata pohledem. „Říká si Smrt. Jak její jméno vypovídá, není zrovna nejmilejší vlk z celé Gallirei, ale když dobře zaplatíte, může vás naučit spoustě nových magií nebo prostě jenom pomoct ve zlepšení,“ prozradil jsem hlavní informaci, kterou jsem jim chtěl touhle formou sdělit. „Každopádně se tam teď sami nevydávejte, je to nebezpečné. Slíbíte mi to?“ naléhal jsem. Znal jsem sám sebe, já bych tam po něčem takovémhle určitě šel, ale pro tak malá vlčata jako tihle dva, by to nemuselo dopadnout dobře. Snad nejsou úplně po mně.
Naxther poukázal na to, že bych jim radši měl ukázat něco užitečnějšího. „Výuka je třeba kombinovat se zábavou,“ namítl jsem důležitě. Když ale začal předvádět kombinaci vzduchu a ohně, musel jsem uznat, až to bylo fascinující. Samozřejmě si nemohl odpustit příležitost nás všechny rozcuchat. Tiše jsem si povzdechl a začal si rovnat srst, pak jsem upravil i obě vlčata a vzal si Awnay na chvíli k sobě. „Naxther má samozřejmě pravdu,“ potvrdil jsem. „V souboji se dá také skvěle využít kombinace myšlenek a příkazu. Přečteš si protivníkovu strategii v jeho hlavě a pak můžeš ovlivňovat jeho tělo,“ ušklíbl jsem se. Rozhodl jsem se Awnay trochu pozlobit a pomocí magie jsem donutil její malý ocásek, aby se začal vrtět. Pak jsem jí stejný způsobem ještě zvedl tlapku. „Vidíš? Magie příkazu znamená, že si s cizím tělem můžeš hrát jako s loutkou. Tahle magie ale může být pěkně nebezpečná, takže si vlk musí dávat velký pozor, aby to nepřehnal,“ dořekl jsem nakonec důležitě. Ještě jsem měl v záloze plno magií na předvedení, ale nevěděl jsem, jestli je to stále baví. Možná si také chtěli trochu odpočinout nebo prostě jen pohrát.

Zdravím!
Hned na začátek vám za mě i Elisu přeju krásný nový rok plný úspěchů, štěstí a lásky… no a však to znáte ;D A teď k jádru věci, připravily jsme si pro vás takové malé překvapení k tomu začátku nového roku. Jedná se o POVYŠOVÁNÍ.
Jako první vám představuji naši novou gammu - Naxthera. Toto ovšem není jediná změna ve smečkové hierarchii, která nastane. Dále vítám Meadow a Ashe na postu delty. Přeji hodně štěstí a ať slouží! :)
Btw: Jen tak okrajově mám tušení, že s vyšším postem získáváte nějaké další vrozené vlastnosti (+2 hvězdičky za každý jeden post výš, ale nejsem si jistá), takže to pak pořešte s Cernunem nebo někým takovým ^^
Každopádně jsem chtěla ještě něco, ale to už jsem úspěšně zapomněla, takže až si zase vzpomenu, ozvu se ( a nebo taky ne) :D
A.

Etney se obořil na liány a začal jim svojí šišlavou řečí nakazovat, aby ho pustili. Musel jsem se jen tiše smát. Pozoroval jsem, jak vlče bojuje s rostlinami a usmíval se. Samozřejmě bych nedovolil, aby se mu něco stalo. Bral jsem to spíš jako hru, kterou jsem ho chtěl něco naučit. Ale Meadow to zřejmě nepochopila a liány zničila, takže se malý dostal zpátky na zem. Pak jsme Naxtherem dostali zpuca, že se neumíme chovat. Mea začala vlče utěšovat a olizovat a ještě ze mě před ním dělala toho špatného. Docela mě to naštvalo, já věděl dobře, co dělám. „Prosím?“ povytáhl jsem obočí. „Snad vím, co dělám, ne? A tím, že ho všichni neustále budou jen obskakovat a dělat všechno za něj, se nic nenaučí. Musí se pomalu začít stavět na vlastní nohy a tím, že si s ním budeme takhle hrát a vytvářet pro něj výzvy, mu jenom pomůžeme. Tady je to stále v bezpečí úkrytu pod ochranou celé smečky. Tam venku to tak snadné a bezpečné nebude. A přežijí jenom nejsilnější,“ zavrčel jsem a otočil se na Naxe hledajíc v něm podporu.
Etney se mezitím snažil přivolat Laura a Naxther mu pomohl tím, že pro ni došel. „Není proč se izolovat, Lauro,“ podotkl jsem. Předtím jsem moc dobře slyšel její myšleny a věděl jsem, že trucuje. „Myslím, že svoji úlohu plníš správně a já jsem ti za to vděčný,“ řekl jsem a věnoval jí upřímný pohled do očí. Neuměl jsem lhát a to o mně téměř každý věděl, takže se nemusela bát, že bych ji jenom utěšoval. Naxther mě pobídl, že bych svému synovi měl říct něco o magiích. „Já vím,“ přikývl jsem. „Začal bych ho už i něčemu učit, ale zatím netuším, do čeho bych se měl pustit. Podívej se na jeho oči, pořád jsou zářivě zlaté. Netroufám si ani odhadovat pro co bude mít vlohy,“ přiznal jsem. „A jestli se magie dědí po rodičích, tak to potěš. To nám možnosti příliš nezužuje,“ zasmál jsem se. „Co si o tom myslíš?“ Otázka byla mířená spíš na něj, ale kdyby na ni odpověděl někdo jiný, nevadilo by to.
Slyšel jsem, jak Etney přemýšlí o magiích. Pousmál jsem se, přešel k němu a jemně ho šťouchl čenichem. „Samozřejmě, že se to jednou naučíš. Říká se tomu magie. Každý vlk má vrozený talent pro jednu magii, kterou umí ovládat nejlépe. Třeba u mě je to magie myšlenek, což znamená, že vidím ostatním do hlavy a můži si číst, na co oni myslí. Postupem času jsem se naučil taky vkládat své vlastní myšlenky do cizích hlav, což znamená, že si s nimi můžu v podstatě povídat,“ vysvětloval jsem trpělivě. V kolika letech se vlastně projevují první známky magie? napadlo mě, protože jsem si na to ze svého dětství příliš nevzpomínal. Každopádně nikdo z mé rodné smečky nedokázal číst myšlenky, většinou to byli vlci a magií vody nebo země. Podíval jsem se zpátky a Etneye a pokračoval: „Vrozenou magií to ale nekončí, v průběhu života můžeš získat spoustu dalších a naučit se je používat. A když budeš chytrý a zvládneš je dobře nakombinovat, můžeš být neuvěřitelně silný,“ pousmál jsem se. „Ale o tom by ti mohl víc povídat strejda Naxther, on je tady přes strategie, kombinace a podobné věci.“ Nechal jsem před sebou vytvořit malý plamínek, kterým jsem obkroužil kolem vlčete. „Tomuhle se říká magie ohně a znamená to, že umíš ovládat a vytvářet oheň. Na stejném principu funguje voda. Když hezky poprosíš tetu Meu, třeba ti to ukáže,“ pobídl jsem vlče. I já osobně jsem dokázal manipulovat vodou, ale chtěl jsem, aby se vlče naučilo o něco slušně požádat ostatní. Pak jsem jeho pozornost upoutal zpátky na mě a nechal si po tlapě přejet pár výbojů. „Tohle je elektrika, dokáže hodně ublížit. Když tě to zasáhne, dost to bolí, takže si dávej pozor.“ Pak mě něco napadlo. Jo, tohle se mu bude líbit, pomyslel jsem si. „Chceš vidět kouzlo, Etny?“ Tajemně jsem se usmál a částečně aktivoval magii neviditelnosti, takže mi zmizelo tělo a zůstala jenom hlava. Tohle mě bavilo, konečně jsem si měl s kým hrát.

Meadow dost naštvalo to, že jsem jí zničil rostlinku. Ušklíbl jsem se, ale než jsem se nadál, skončil jsem na zemi zahryznut jejími tesáky. Sakra, měl bych začít být ve střehu, prolétlo mi hlavou. Naštěstí Mea neplánovala žádnou velkou akci a po chvilce ze mě slezla. Překulil jsem se na bok, postavil a oklepal ze sebe prach. Hrdě jsem si urovnal srst a podíval se na Elisu, která na mě docela vyjela kvůli tématu, o kterém jsme se předtím bavili. Překvapeně jsem zamrkal a jen ji nechápavě sledoval. Ženský, tohle nikdy nepochopím… „A-ale,“ vypravil jsem ze sebe, ale to už Elisa razantně odkráčela pryč. Cože? Co je zase špatně? Jen jsem zavrtěl hlavou a radši to dál neřešil. To by to mohlo akorát zhoršit. Dovnitř vešel Naxther, kterého jsem pozdravil kývnutím.
Ještě chvíli jsem se díval do prázdné chodby, než mě překvapil další útok. Tentokrát mi na zádech přistál Etney a radoval se, že mě chytil. To se ještě uvidí, kdo koho chytil, napadlo mě. Vlče ze mě vesele seskočilo a rozeběhl se otravovat daší vlky. Tentokrát se obětí stala Meadow. Jenže to malému Etneyovi nějak nevyšlo a místo světové akce akorát narazil, doslova. Přesně v tu chvíli se ze stropu objevila liána, která malého vlčka dvakrát omotala kolem bříška a vyzvedla metr do vzduchu. „Tak co, kdo koho chytil?“ zasmál jsem se a pozoroval, jak si s tím to naše princátko poradí. Ještě jsem ho tam díky magii vzduchu trochu pohupoval, abych mu to ztížil. Vlastně jsem tak nevědomky vytvořil něco jako houpačku. Škodolibě jsem se pro sebe smát, když v tom i na hlavu přistály dvě kožešiny. Hned na to e ozval na Naxther se svojí omluvou, ale z jeho hlavu bylo poznat, že to nebyl žádná nehoda. Proč tu ze mě všichni mají akorát čurinu? ptal jsem se sám sebe trochu otrávaně. Zaklepal jsem hlavou, abych se zbavil překážky na očích a otočil jsem se na Naxe. „To nic,“ pousmál jsem se a pravou tlapou kůže na zemi srovnal tak, aby celý úkryt měl aspoň nějaký systém.

Meadow mi řekla, ať se nevytahuju, i když jsem alfa. „Prostě si to přiznej, jsem lepší než ty,“ vyplázl jsem na ni jazyk, „s tím už nic neuděláš.“ Nedokázal jsem si tohle přátelské provokování odpustit ani přesto, že hned vedle nás ležela Elisa. Vtom se mi přímo před čenichem objevila liána, která se začala vlnit a čas o času mi pleskla o obličej. Satčil mi jediný pohled na béžovou vlčici, abych si uvědoil, že v tom má drápy ona. Divoce jsem se ušklíbl a sežehl nebohou rostlinu ohněm. „A to bylo všechno?“ zeptal jsem se znuděně a pro efekt si ještě hraně zívl. „Čekal bych víc.“ Tohle mě bavilo. Věděl jsem, že Meadow to nenechá jen tak, byla to přece Mea a její hrdost neznala hranic. Olízl jsem si tlamu a vzdorovitě se jí podíval do očí. Jako vlk jsem měl značnou výhodu, větší výšku a mohutnější stavbu těla.
Hlavou mi běhaly Elisiny myšlenky. Když jsem slyšel, jak si smutně povzdechla, nevydržel jsem to a otočil se na ni. „Prosím tě, ty jsi vážně myslíš že už jsi babička?“ zeptal jsem se nechápavě. „Já jsem minimálně o rok starší než ty a vážně se staře ještě necítím,“ pokoušel jsem se ji uklidnit. „Jo, v tomhle věku, s rodinou a ještě k tomu na postu alfy už nemůžeme dělat takové blbosti jako dřív Klímu, když jsem byl ještě jenom gamma, ale pořád můžeme žít. Není všem dnům konec. A kdykoli když budeš chtít, si můžem vyběhnout na horu a pozorovat ohně, myslím, že chvíli to tu sám zvládnu. Navíc tu jsou i ostatní členové smečky. Musíme jim věřit, že se o ostatní dokážou postarat, už to nejsou děti. Navíc celé fungování smečky je založené na vzájemné důvěře,“ namítl jsem. Nebo si můžeme najít bety, napadlo mě. „Nejsme tu jenom my dva sólo, ostatní členové nás podrží,“ pousmál jsme se povzbudivě. Hodil jsem pohled po Meadow. „Že, Meuš?“

Meadow mě přivítala a odpověděla, že Etney spí. Kývl jsem hlavou a teprve teď si ho všiml, jak leží. Maličko jsem se pousmál. Chtěl jsem si s vlčaty hrát, ale budit jsem je kvůli tomu nehodlal. Pohodil jsem ocasem a v tom se mi v hlavě vyloupla myšlenka směřovaná na mě. Podíval jsem se na Elisu a jako odpověď ji vštěpil:Neboj, všechno je v naprostém pořádku, jsem jen trochu unavený. Lehce jsem do ní šťouchl čumákem a pousmál se. Věděl jsem, že nám oběma Meadow kdykoli může vlézt do hlavy, ale nijak mi to nevadilo. Neměl jsem co skrývat a já jakožto vlk s vrozenou magií myšlenek jsem to dělal ostatním neustále. Vlasně jsem si už skoro ani nevzpomínal, jaké to bylo, když jsem svoji magii ještě neuměl ovládat tak brilantně jako nyní. Jako jediná nezapomenutelná vzpomínka mi utkvěla bolest, neuvěřitelné bolesti hlav, které jm z toho neforemného hučení měl. V těch dobách jsem ještě svůj talent nenáviděl a proklínal. Až po dlohé čase se můj um rozvinul do té podovy, v jaké jsem na něj zvyklý teď.
Sedl jsem si naproti dvěma vlčicím a pozoroval malou Awnay schoulenou na těsno u Elisy. Ani nevím, kdy jsem se stal tak sentimentálním, ale přál jsem si, abych takový obrázek mohl vídat každý den až do konce mého života. Mea se mě optala na to, jaký byl lov. Pomalu jsem k ní stočil pohled a výrazně se nadechl. „Jo zadařilo se,“ mrkl jsem na ni. „Kořist je někde v les, přesně nevím. Naxther s Delivenem tam s tím ješt něco dělali, takže se kdyžtak zeptej jich,“ oznámil jsem. Olízl jsem si přední tlapu a upnul pohled k Elise. „Přišel jsem o něco důležitého?“ I přesto, že mi řekla, že nic nebude potřeba, zeptal jsem se: „Nemám třeba sehnat nějaké dřevo pro oheň nebo tak? Trochu vody? Vždyť víš, kolik magií ovládám, jsem schopný obstarat téměř cokoli,“ pousmál jsem se. Nevěděl jsem, co dělat ani co říct, takže jsem jen seděl a čekal na pokyny.

//Mám horečku, lepší už to nebude :D A omlouvám se Awnay za přeskočení, ale Mea spěchá :)

Gratulace všem vítězům :3 A já bych poprosila o doplnění vlastností do vytrvalosti a taktiky lovu, děkuju :)

Zdravím, ahoj, čau, nazdar, nazdý, čus a dobrý den! :D
(ano, tohle je asi první den v tomhle měsíci, kdy vaše alfa nemá náladu na bodu mrazu :3)
→ KONEČNĚ JSEM SE DOKOPALA K VYHODNOCENÍ SOUTĚŽÍ

Začněme teda pěkně popořádku ;)

Akce 01
Předem všem děkuju za super výtvory, udělali jste mi radost! :3

Ashe - 2 křášťály + 40 oblázků
Meadow - 1 křišťál + 30 oblázků
Elisa - 20 oblázků

A ostatní nezoufejte, pro všechny zúčastněné si Vlčíšek přichystal dáreček v podobě 10 oblázků :) Všechny výtvory si můžete prohlédnout na stránkách smečky, kam vám je Elisa ochotně přidala - díky za pomoc :)
A nakonec jako poděkování za nápad Shaitan od Vlčíška obdrží odměnu v podobě 40 oblázků, díky moc! :3

Akce 02 neboli přemyčky
Po dlouhém dumání se rozhodlo, že za každou přesmyčku vyluštěnou správně vlk obdrží 7 šutrů, takže v konečném výsledku jste mohli získat až 35 kusů (a jestli moje matika selhala, je to fakt trapas xD). Ačkoli jste to všichni měli dobře, přidám sem řešení, abyste se mohli pokochat.

AARSGA - Asgaar
NENCUR- Cernun
ARLAGIEL - Gallirea
AČATVL - Vlčata
GERO YXOPR - Ergo Proxy

Všem zúčastněným (Naxther, Deliven, Ashe, Derian, Kishan, Laura, Amelis, Meadow, Etney, Ainesson) opět děkuji! :)

No a jak bych to zakončila? Jelikož je den před Vánoci, přeji všem šťastné a veselé a bohatou nadílku. Užijte si to a moc se o Silvestru nezlijte, ať se po Novém roce sejdeme v plném počtu :D
Arcanus <3

//Asgaarský hvozd

Toulal jsem se po lese tam a zpátky a přemýšlel. Moje nálada byla na bodě mrazu, což nebylo zrovna obvyklé. Začínalo toho na mě být trochu moc, ale věděl jsem, že to nemůžu vzdát. Dlouze jsem si povzdechl a zvedl sklopenou hlavu. Takhle to dál nešlo. Musel jsem se konečně sebrat a přestat se litovat. Protože jsem to totiž stále dělal, i když jsem si to tolikrát zakázal. Nenapravitelný…
Přikrčil jsem se a pomalu vlezl do otvoru, který vedl do našich smečkových jeskyní. Cítil jsem odtamtud mnoho pachů, což značilo, že je tam určitě plno vlků. Malinko jsem se pousmál, protože jsem cítil Elisin známý pach a také pachy svých vlčat. Prošel jsem celou tou dlouhou chodbou a konečně se mi naskytl pohled dovnitř. Awnay si spokojeně hověla u Elisy v kožíšku a kromě toho jsem si všiml i Mei. Vypadalo to, že si povídá s Elisou. Trochu mě to zaskočilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. „Ahoj, jsem zpátky,“ zamumlal jsem, pomalu přiklopýtal k Elise a olízl ji čenich. Pak jsem lehce šťouchl do Awnay a rozhlédl se po místnosti. „Kde je Etney?“ zeptal jsem se, protože jsem si ho na první pohled nevšiml. Naštěstí však vypadalo, že e všechno v pořádku, takže jsem zůstal klidný. „Můžu nějak pomoct?“

Dlouhou dobu jsem si otráveně olizoval a urovnával srst, než se zjevil Naxther. V tu dobu už jsem naštěstí vypadal aspoň trochu kultivovaně a k světu. To byla jediná věc, díky které se mi aspoň trochu ulevilo. „Nic, jen menší nehoda,“ odpověděl jsem s úsměvem. Nehodlal jsem před ním ukázat, jak moc mi vadí rozčepýřená srst. Ještě by si ze mě dělal srandu! A to bylo nepřípustné.
Nax podotknul, že by tuhle práci měl dělat ochranář a ne já. „Já vím,“ kývl jsem hlavou, „ale už je to hotové.“ Spokojeně jsem se usmál. „Jo, to je dobrý nápad, příteli, ale myslím, že to bude stačit někde ve smečkové jeskyni, tam se bude líp udržovat. Venku by to bylo problematické. Obzvlášť teď ve sněhu,“ ušklíbl jsem se. „Každopádně bych měl zajít do jeskyní, omrknout vlčata a zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Hlavně taky s něčím pomoct,“ řekl jsem tiše. „Jdeš se mnou, nebo máš něco na práci?“ Krátce jsem se na něj podíval a rozeběhl se směrem ke vchodu do úkrytu.

//Siccumské jesyně
//Krátké, nemám náladu, ale zdržuju už příliš dlouho...

1 los - koulovacka
5 losu - mikulas
15 -oblazky
12 - safiry
11 - vlci maky
10 - pomnenky

Zamyšleně jsem obcházel okolo hranic našeho lesa, čas od času se někde otřel či jinými způsoby zachoval svůj pach. Kolik je ve smečce vlastně vlků? napadlo mě. Já, Elisa, Naxther s Laurou, vlčata a klímová vlčata, Shaitan a Kishan… Kishan, kde ten vlastně vězí? Dlouho jsem ho neviděl. Pak ještě Meadow a ti noví, vyjmenovával jsem v hlavě. Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem došel k číslu patnáct, což už byl docela slušný počet. Zavrtěl jsem hlavou a pokračoval v cestě. Chtěl jsem to obejít co nejdřív, abych se později mohl pustit do dalších věcí, co byli třeba udělat. Navíc jsem se chtěl co nejdřív vrátit k vlčatům. Měl jsem divný pocit, když jsem je neměl na očích. Takový divný typ strachu, co jsem neznal. Bokem jsem se otřel o nejbližší kmen a trochu zrychlil tempo. Cestou jsem potkal Elisu, která něco vysvětlovala Ainessonovi, pravděpodobně věci ohledně jeho nové funkce. Jen jsem se usmál a ani se nezastavoval.
Po asi dvaceti minutách jsem svoji misi úspěšně dokončil. Zastavil jsem si a sedl si prostě doprostřed lesa. Bylo to příjemné. Úlevně jsem si vydechl a zavřel oči. Nasál jsem okolní vůni a prostě si užíval chladného vzduchu a hlavně toho libozvučného klidu. Nemusel jsem poslouchat ani ničí myšlenky, což pro mě byla vážně úleva. Konečně jsem mohl prostě vypnout. Najednou se rozfoukal vítr a začal mi cuchat srst. Trochu jsem se ošil a maličko se zamračil, i když jsem i tak oči neotevřel. Vítr zesílil a než jsem se stačil nadát, vypadal jsem jako chodící ochlupená koule. „Ne, ne, ne, ne, ne!“ opakoval jsem si pro sebe. Krátce mi přes tvář přelítl takový ten výraz těsně před rozbrečením, než zmizel stejně rychle jako se objevil. Zachmuřeně jsem si začal srst rovnat. Proč já?!

//Siccumské jeskyně

Vyšli jsme s Naxem a Delivenem ven před jeskyni, kde jsme se začali domlouvat. Naxther nakonec prohlásil, že cítí dvě lišky a zeptal se, jestli je chceme zkusit ulovit. Deliven na nic moc nečekal a vydal se na lov. Podíval jsem se na Naxthera a lehce kývl. To zvládnu, ujistil jsem ho krátkou myšlenkou. Zas až tak špatný jsem v lovu nebyl.
Rozeběhl jsem se lesem, zavětřil a začal lišku stopovat. Nebylo to těžké, protože mi pomáhala smečková magie, která mi v podstatě ukazovala cestu naprosto bez námahy. Netrvalo dlouho a spatřil jsem její kožich mezi stromy. A pár minut na to jsem ji už nesl mrtvou v tlamě. Sice jsem utržil pár škrábanců, ale ty se už díky zrychlené regeneraci téměř zahojily. Spokojeně jsem se vracel zpátky k Naxtherovi a hodil kořist před něj. "Vidíš, papín není až taková bábovka, ještě mě do starého železa neodepisuj,“ ušklíbl jsem se. Olízal jsem si srst na boku, abych si ji urovnal a načechral. Na toto jsem byl dost háklivý. Možná i víc než většina vlčic. Znovu jsem zavětřil a až zpětně si uvědomil, kolik v lese cítím vlků. Naštěstí všechny pachy byly známé, takže tu žádný vetřelec neběhal. I přesto jsem ale věděl, že je mou povinností zkontrolovat a označkovat hranice minimálně do té doby, než Elisa nezaškolí právoplatného ochránce smečky. „Jak už jsi podotkl předtím, měl bych obejít les. Udělej něco s tou liškou a pak se ke mně můžeš připojit, jestli chceš,“ usmál jsem se na něj. Popravdě jsem se na volné proběhnutí dost těšil po všech těch dnech strávených pouze v jeskyni. Snad jsou vlčata v pohodě, pomyslel jsem si, ale věděl jsem, že tam s nimi je Meadow a Laura, takže by všechno mělo být tak jak má. Pousmál jsem se a začal se značkovací pochůzkou za účelem obnovit vytyčení území našeho domova.

//Tak jo, já vím, že to trvalo a je to odfláknuté, ale víc teď ze sebe nedostanu :D Už aby mrzlo a všechny bacily to zabilo :D

1. Elisa
2. Naxther
3. Etney
4. Ashe
5. Meadow
6. Ainesson
7. Laura
8. Nerssie
9. Shaitan
10. Kishan

Deliven se dost zarazil, když jsem na něj promluvil a chvíli vypadal šokovaně. Pak ze sebe vyrazil, že si na moment myslel, že snad umím číst myšlenky. Jen jsem se tajemně usmál a nijak to nekomentoval. Časem to zjistí sám, ušklíbl jsem se pro sebe, protože jsem si uvědomil, že vštěpování mých myšlenek do cizích hlav používám ke komunikaci dost často.
Na ošetření tlapky se trochu zdráhal, že prý nechce vypadat jako tintítko, ale nakonec uznal, že by se mu to celkem hodilo. "Nebudeš vypadat jako slaboch, jsi zraněný, potřebuješ ošetřit," řekl jsem tichém klidným hlasem. Vtom se Naxther rozhodl, že by bylo dobré jít lovit. Vyzval mě, jestli nechci jít s ním. Dlouze jsem se na smečkového lovce podíval. "Jen to tu dořeším s Delivenem a pak tě doběhnu," oznámil jsem mu. Nevím, jak se to stalo, ale najednou mi v hlavě proběhl záblesk, kde jsem přesně viděl náš les a v něj se vyskytující naši potencionální kořist. Najednou jsem přesně věděl, kde hledat. Jen jsem zavrtěl hlavou a začal se věnovat Delivenovi, který vykřikoval, že by rád šel s námi. "Neboj se, půjdeš," mrkl jsem na něj. Detailně jsme si jeho tlapu prohlédl a rozmyslel se, jak budu postupovat. Jak že vypadala ta hojivá kytka? zamyslel jsem se. Chviličku mi trvalo, než jsem si vzpomněl, ale nakonec se mi ji pomocí magie země povedlo úspěšně vytvořit. Tlapkou jsem ji rozdrtil a smíchal s trochou vody. Pak jsem směs nanesl na Delivenovu tlapku a přikryl velkým listen. Ten jsem pomocí liják obvázal. V takovýhle situacích se moje magie vážně hodily. "Tak a je to, ovšem stále se snaž tlapu šetřit." Díky tati, prolétla mi v hlavě myšlenka na toho, kdo mě toto všechno naučil. Hned na to jsem pohlédl na místo, kde předtím zmizel Naxther. "Eliso, Meo, brzo se vrátím. Kdyby něco, zavolejte mě, budu hlídat myšlenky," oznámil jsem dvěma vlčicím hrajícím si s nezbednými vlčaty. Došel jsem k Elise a oblízl ji čelist, pak jsem vyběhl ven pravděpodobně s Delivenem v zádech.

//Asgaarský les

//Píšu ze školy, takže si to dokážete domyslet :D Další post ode mě bude nejdřív v neděli :/ Tak jsem to chtěla aspoň dneska stihnout :D