Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Elisa podotkla, že to ale pořád neřeší její druhý problém. „No já myslím, že i to by se nějak vymyslet dalo,“ zazubil jsem se. Spokojeně jsem se opřel o její krk, když se ke mně přitulila. Pohodil jsem ocasem a potom ho lehce zahákl o Elisinu zadní nohu. Poslouchal jsem okolní myšlenky, co se mi trousily do hlavy a klidně oddechoval. Do uší se mi nesl tichý šum lesa, který jakoby sám o sobě ujišťoval, že je vše v pořádku. „Jak vlastně vypadá ten Light, kterého jsi předtím zmiňovala? Abych si ho s někým nespletl a nezpůsobilo to problémy,“ zeptal jsem se a krátce na Elisu pohlédl.
Pak navrhla, jestli se někdy půjdeme projít jako dřív. Chtěl jsem přikývnout, ale ona si uvědomila, že tu vždycky jeden z nás musí zůstat. „To ale není až tak úplně pravda,“ namítl jsem. „Máme gammu a ta by jako jedinec vyššího postavení měla být schopná ohlídat les. Někdy si vyrazit můžeme. Nebylo by fér, kdybychom museli už po zbytek života setrvat tady a plnit povinnosti, zatímco ostatní členové si někde pobíhají a baví se.“ Zamyšleně jsem pohlédl mezi stromy. Tak rád bych zase viděl to jezero, u kterého jsem trávil čas, když jsem přišel sem na Gallireu. To už je let, povzdechl jsem si. Vždycky jsem miloval vodu, ale toto jezero pro mě bylo i přesto všechno víc speciální než ta ostatní. „Někdy bych zašel ke Kaskádovým vodopádům, je to tam krásné a mám to místo rád. Taky bychom mohli vzít vlčata, myslím, že už je čas, aby trochu poznala svět za hranicemi domovské jeskyně a jejího nejbližšího okolí,“ sdělil jsem Elise svůj nápad. „Co říkáš?“ Trochu jsem se od Elisy odtáhl a zvedl se ze země. Protáhl jsem se a urovnal si srst. "Nepodniknem něco? Klidně jenom něco v lese. Nebo bychom se mohli zajít podívat, jak se daří Awnay,"navrhl jsem. Trochu mě to znervózňuje, dodal jsem si v duchu, ale nahlas to nepřiznal.

Jak jsem předpokládal, ani Elisa Shaitana nikde neviděla. „Trochu mě to děsí, že se tolik vlků prostě jen tak ztratí. Jako tenkrát Siana a to ani zdaleka nebyla jediná. Každopádně to ale znamená, že je Shaitan vyřazen ze smečky a od dnešního dne je na území lesa brán jako vetřelec,“ řekl jsem nesmlouvavě.
Elisa říkala, že se jí zdá, že si Laura na své postavení trochu moc vyskakuje. „Příště jí to prostě zatrhni, pokud se ti to nebude líbit. A obzvlášť tak nebezpečné věci jako je lov. U toho bych byl rád sám přítomný. Mám docela nutkání je jít zkontrolovat,“ přiznal jsem.
Meadow si zřejmě opravdu přišla nadbytečná, a tak se rozhodla obejít hranice, ačkoli jsem ani ne před minutou zmiňoval, že jsme to právě udělal. Elisa trochu překvapeně podotkla, že jsem to právě dělal, ale já to nijak neřešil. Zaslechl jsem totiž Elisiny myšlenky hned po tom, co se Meadow dostatečně vzdálila. „Hm, to zní jako dobrý plán,“ zamručel jsem souhlasně. „A možná bych i o nějakém tom medu věděl.“ Dlouze jsem se podíval Elise do očí a ušklíbl se.

Elisa se ke mně spokojeně přitulila. Bylo očividné, že měla radost, že mě vidí, což mě potěšilo ještě víc. Když jsem se zeptal na novinky a další věci, Mea se tvářila, jako by se jí to netýkalo a nechala veškeré mluvení na Elise. Měl jsem maličko pocit, že si připadá jako by tu byla navíc. Elisa mi začala vykládat o novém členu. Trochu mě to překvapilo, zvlášť když jsme se nedávno bavili, že les je plný, ale pochopil jsem hned, jak mi o něm dodala pár dalších informací. "Rozumím, jsem rád, že jsi ho přijala," pokýval jsem hlavou. Když pak dodala poslední větu, musel jsem se pro sebe zasmát. Žárlivka, neodpustil jsem si ve své hlavě, ale v dobrém. Těšilo mě, že se o mě bojí, znamenalo to, že jí na mě záleží. "Když už se bavíme o té smečce, připomnělo mi to, že už jsem hodně dlouho neviděl Shaitana. Ani jsem o něm nic od nikoho neslyšel. Prostě zmizel, jako tenkrát Eliz a Mico z Klímu," podotkl jsem trochu zachmuřeně.
"Na lovu?" podivil jsem se, když mě informovala o Awnay. "Jen s Laurou? Nechtěl bych ji podceňovat, ale je to bezpečné?" znejistěl jsem při vzpomínce na to, jak dopadl minulý smečkový lov. Nebylo to nic proti Lauře, pouze čirá rodičovská přecitlivělost. I když tímhle většinou trpěly samice, asi jsem byl trochu divný. Nad informací, že je Etney s Naxem jsem se musel jen tiše uchechtnout. Uměl jsem si to až příliš živě představit. Naxther a chůva jednoduše nešlo dohromady. Ono celkově Naxther a společnost, až na pár výjimek. "Jinak jsem obešel hranice," oznámil jsem téměř roboticky. Podíval jsem se na Elisu a pak na Meu. "Nevyrušil jsem vás?" došlo mi až teď, že jsem možná byl nevítaný v "dámské jízdě". "Máte něco v plánu?"

//Nějak jsem z toho za dobu, co jsem to flákala, vypadla. Snad mě zase rozepíšete :D

//Zrcadlové jeskyně.

Pomalu jsem vylezl z podzemního komplexu chodeb. Do očí mě hned praštilo ostré světlo dne. Zamžoural jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem si přivykl na jiné světelné podmínky. Když se tak stalo, porozhlédl jsem se kolem sebe a nasál do čenichu pachy, kterými byl les prosáklý. Co mě trochu znervózňovalo, byl fakt, že jsem pořádně necítil žádná vymezení hranic nebo něco podobného. Jen změti pachů. To mě donutilo obejít les a dát to aspoň trochu do pořádku. Kdy jen Ness začne plnit svou funkci, zavrčel jsem si pro sebe.
Jelikož jsem šel pomalu, trvala mi celá tato akce celkem dlouho. Když jsem to konečně dokončil, na chvíli jsem si sedl a v mezičase si urovnal a očistil srst, abych nevypadal jako bych právě vyvezl z bažiny. Hned poté se mi do čenichu donesla Elisina vůně. To mi pomohlo rozhodnout následující směr.
"Eliso," oslovil jsem ji už z dálky, kdy jsem ji zahlédl mezi stromy. Maličko jsem se pousmál a rozeběhl se za ní. Sklonil jsem se, zabořil si čenich do její srsti a chvíli zůstal jen tak stát. Chyběla mi. A její pach mě po tak dlouhé době uklidňoval a dodával pocitu, že někam patřím, že mám rodinu.
Odtáhl jsem se a pozdravil Meadow letmým kývnutím hlavy. Už se nehodilo, abych po ní skákal jako dřív. S Elisou jsme si museli udržovat jistou důstojnost, i když i výjimky by se daly najít. "Jak se máte? Co je nového? Kde jsou vlčata?" zeptal jsem se a obě je obdaroval dlouhým pohledem. Určitě už je čas něco vlčata naučit, uvědomil jsem si, a měl bych to být já jako rodič, kdo se toho ujme.

Nakonec se můj "krátký spánek" trochu protáhl. Vzbudil jsem se totálně rozlámaný, všechno mě bolelo. Připadalo mi, že jsem musel spát snad roky. Ale ani přesto jsem se necítil úplně odpočatý. Však to jistě znáte, když spíte moc dlouho nebo naopak příliš krátce, je vám v konečném výsledku pomalu ještě hůř. Uklidňoval mě jedině fakt, že se to do hodiny rozchodí. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři a protáhl si hřbet, ve kterém mi nehezky zakřupalo. Ježiši, to zní jako bych se rozpadal, prolétlo mi hlavou. Rozhlédl jsem se kolem a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal, uvědomil si, kde jsem a co tu dělám.
Ačkoli mým původním záměrem bylo to tu prozkoumat, k tomu nakonec nedošlo. Uvědomil jsem si totiž, že už jsem se dlouho neukázal v lese, což by také mohlo způsobit určitě problémy. Nemohl jsem tu na zraněného Naxthera čekat celý život. Smečka potřebovala alfu, Elisa partnera a vlčata otce.

//Asgaarský hvozd

//Asgaarský hvozd

Laura začala trucovat, a proto se Naxther nakonec vydal za ní. Nezlobil jsem se a vlastně se mu ani nedivil. Taky bych měl Elise a malým věnovat víc pozornosti. Ale přitom jsem byl tak unavený. A vlčata vypadala, že o mě nemají ani zájem. Klidně bych si s nimi šel hrát, kdyby pořád jen nepospávala a nevyhýbala se okolnímu světu. Vždyť takhle se nic nenaučí a smečka je nemůže táhnout jako zátěž po celý jejich život, zamračil jsem se. Nakonec by nás to zničilo všechny.
Protáhl jsem se těsnou šachtou a dostal se tak do něčeho, co připomínalo hlavní chodbu. Pokud jsem si dobře vzpomínal, minule jsme se s Naxem dostali právě sem, ale pak to byli kvůli Elisinu volání nuceni přerušit. Rozhlédl jsem se po okolí a krápníky trčící ze stropu moji domněnku potvrdily. Rozhodl jsem se, že dál sám nepůjdu, protože jsem se nechtěl v tomhle podzemním bludišti ztratit. Lehl jsem si na zem a na natažené přední tlapy si položil hlavu. Do chvilky jsem usnul, ale klidný spánek to zdaleka nebyl. Kdyby se cokoli poblíž šustlo, vzbudilo by mě to.

Jak jsem předpokládal, Naxther to nenechal jen tak být, a začal zase rýpat ohledně toho lovu. Tiše jsem si povzdechl, protočil očima tak, aby to neviděl, a dlouho se na něj podíval. „Tak trochu jsem si hrál s tvojí myslí,“ řekl jsem prostě. Nemělo cenu dlouho chodit okolo horké kaše. „Jen tak lehce jsem tě popostrčil, abys to udělal, a zbytek si asi nepamatuješ ze stejného důvodu, jako máš zraněnou tu tlapu,“ vysvětlil jsem a ignoroval jeho podezřívavý pohled až do té doby, co se k nám přimotala Laura. Tiše jsem ji pozdravil a hleděl si svého. Ti dva byli pár a zřejmě chtěli nějaké soukromí, proto jsem odešel kousek stranou. Na chvilku jsem si sedl a čekal, jestli Naxther půjde nebo bude nucen zůstat. Pak jsem se ohlédl a pomalu vyrazil k původnímu cíly. Ať už bych šel sám nebo ne. To byla pouze věc toho, jak se rozhodnou ti dva. Každopádně Naxther měl tenkrát pravdu, musí se to tam nějak pořešit, aby nám sem náhodou nemohl někdo nalézt a my bychom to ani nezjistili, pomyslel jsem si. Můžu to tam třeba zatarasit nějakými kameny nebo tak něco, napadlo mě. I když to by pak znemožňovala tajnou chodbu využít i opačně, něco jako „únikový východ“.

//Zrcadlové jeskyně

Naxther říkal, že se asi dopadá do úkrytu a tam si lehne. Letmo jsem přikývl. To se mi zdálo jako dobrý nápad. „Chceš nějak pomoct? Podepřít nebo tak?“ nabídl jsem se. Pak zmínil, že by možná zašel do těch jeskyní, jak jsme je už docela dávno zkoumali a ještě se tam nestihli vrátit. Přikývl jsem. Pak mi ale došlo, jak je na tom jeho tlapa. „Jsi si jistý, že to zvládneš? Nechceš tomu aspoň chvilku nechat, odpočinout si a pak vyrazit? Lauru máš stejně fuč a Elisa se taky někde toulá, není proč spěchat.“ Zvedl jsem se a pomalu se protáhl. Z toho nic nedělání mě bolelo celé tělo. „Navíc je potřeba odtáhnout maso do jeskyně,“ uvědomil jsem si. Kdybychom ho tu nechali jen tak ležet, brzo by se zkazilo. Chytil jsem muflonici za nohu a pomalu ji začal táhnout směrem k jeskyním.
V lese bylo docela rušno. Cítil jsem spoustu dalších pachů navzájem se kryjících. Jeden byl dokonce cizí, ale kryl se s pachem Meadow a Elisy, takže jsem to nechal být. Hlavně pokud jsou vlčata v bezpečí. To mě přivedlo na myšlenku, že jsem neměl ani tušení, kde právě jsou. V tomhle věku už by se tu dávno měli prohánět, dělat blbosti a pomalu se začít chovat jako dospělí jedinci. Jenže nic z toho se nedělo, nevěděl jsem, co je špatně. Rozhodně už by neměli tak moc pospávat, už nejsou malí. Odtáhl jsem i mufloní mládě a tam je nechal na pospas osudu a hlavně hladové smečce. Věřil jsem, že si to ostatní pak najdou. Sám jsem si vzal jen několik soust, moc jsem hlad neměl. Podíval jsem se na Naxe. Už mě vážně nebavilo tu jen tak postávat. „Jdeme nebo si chceš odpočinout?“

Všichni se pokorně klidili pryč nebo klopili hlavy, až na Ashe, která k tomu měla v myšlenkách nějaké poznámky. Zřejmě ji nenapadlo, že to všechno mohu slyšet. Avšak už jsem to nijak nekomentoval a nezabýval se tím. Co se stalo, stalo se. Teď jen doufat, že se pro příště poučí.
Naxther tam jen tak postával a pozoroval, jak jsem ho ošetřoval. Pak mi řekl, abych mu ji aspoň nahodil. Podíval jsem se na něj, jak si bere klacek do tlamy, aby si měl do čeho zakousnout proti bolesti, a jen jsem přikývl. Měl pravdu, byla to nutnost, i když to jistojistě bude bolet jako čert. Po několika pohybech jsem mu tlapu nahodil a znovu zafixoval. „Hotovo,“ oznámil jsem mu, ačkoli by musel být z kamene necítit tohle. Posadil jsem se kousek vedle a pohlédl na maso. Neměl jsem moc náladu na jídlo a ani můj žaludek zatím neprotestoval, takže jsem se rozhodl, že se najím později. A vypadalo to, že ostatní jsou stejného názoru. „Laura ti utekla, ty chodit pomalu nemůžeš, co plánuješ dělat?“ zeptal jsem se Naxe po chvíli . Abych pravdu řekl, sám jsem nevěděl, do čeho píchnout. Docela jsem se nudil. Chtělo by to obejít hranice, ale do toho jsem se nijak zvlášť nehrnul. Navíc to nebyla moje práce, od čeho by tu pak byl Ainesson?! Akorát se zas fláká, pomyslel jsem si otráveně. Poslední dobou mi přišlo, že na nikoho není spoleh a všechno si je lepší udělat sám. Trochu jsem si povzdechl. Zlatě v Klímu jako gamma.
Zavěřil jsem a tím zjistil, že někde opodál se pohybuje Elisa, Meadow a Etney. Přemýšlel jsem, jestli za nimi jít nebo ne. Nakonec jsem zůstal na místě a svoji pozornost směřoval na Naxthera. Jen jsem odpočíval a vyčkával.

Nakonec jsem zvíře musel skolit sám. Když sebou muflnice konečně přestala mrskat a já mohl povolit stisk čelistí, zrychleně jsem dýchal. Moc dobře jsem si uvědomoval, že kdybych neuměl tak dobře ovládat některé magie, nemusel to skončit takhle. Mohl jsem být zraněný nebo donucený nechat kořist prostě jít. To by ale znamenalo, že by celá smečka hladověla a to jsem jako alfa nemohl dovolit.
Ještě chvíli jsem zíral na mrtvé zvíře jako bych snad čekal, že se ještě pohne, než jsem se zvedl. Vyrazil jsem za zbytkem smečky, ale moc daleko jsem nedošel, jelikož oni už se ke mně začali pomalu scházet. Někteří se omlouvali, někteří se to snažili zakecat a někteří ani nevěděli, co se stalo. „Co jste si, sakra, mysleli?!“ vyjel jsem na ně. „Víte, co je smečkový lov? Měli jste nějaké úkoly, proč jste se jich nedrželi? Víte, co se vůbec mohlo stát?! Co kdybych to nebyl já, ale nějako jiný. Někdo nezkušený. Vždyť by ho ta zvěř mohla i smrtelně zranit!“ Sjel jsem je všechny naštvaným pohledem. Neměl jsem náladu Naxtherovi něco vysvětlovat. „Nevím, co si o tom mám teď myslet. Čekal jsem od vás víc. Popravdě jste mě zklamali.“ Uhnul jsem pohledem někam směrem do lesa a chvíli to rozdýchával. Tohle se mi nestalo už dlouho. Mají jen štěstí, že tohle neviděla Elisa, prolétlo mi hlavou. Já byl víceméně splachovací, chtělo to jen trochu času.
Po pár minutách jsem se otočil zpátky ke smečce a už klidně se zeptal. „Jste v pořádku?“ Z mého hlasu se daly vyčíst obavy. Můj pohled padl na dvě zraněná tlapky. No výborně, pomyslel jsem si ironicky. Ta Amelisina vypadala již nějak ošetřeně, ale Naxtherova na tom nebyla příliš dobře. Nemohl na ni ani došlápnout. „Ukaž.“ Došel se k němu a sklonil se. Chvíli jsem si zranění prohlížel. „Máš pravdu, asi je to vykloubené. Můžu ti to nějak provizorně zafixovat.“ Nečekal jsem na jeho odpověď a dal se do práce. Zakombinoval jsem mu tam nějaké léčivé bylinky na urychlení hojení. Když jsem byl hotový, vzhlédl jsem k Naxovi. „Za pár dní to bude v pořádku. Jen se to snaž co nejmíň namáhat.“

Ještě než samotný lov vůbec začal, Amelis se stalo něco s tlapkou. No super, to nám to krásně začíná, pomyslel jsem si s ironickým úšklebkem, i když uvnitř mě už se začínaly kupit obavy. Ne až tak z nadcházejícího lovu, jako spíš o béžovou vlčici. Ovšem vypadalo to, že s trochou snahy na to došlápnout může, takže jsem předpokládal, že se dříve či později zhojí, což bylo dobré znamení.
Když lov konečně začal, nastalo další nepříjemné překvapení. A vlastně ne jen jedno. Když to vezmu ve zkratce, nejhorší z toho bylo asi Naxtherovo zranění. Ovšem vyhlídka toho, že se na mě má část skupiny vykašlala a dospělá muflonice se teď řítila přímo na mě, také nebyla zrovna světová. Rychle jsem se vymrštil na nohy a jen tak tak uskočil z dráhy přímého ušlapání. Hned na to jsem se otočil a jal se pronásledování vyplašeného zvířete. Bylo mi jasné, že pokud mi někdo nějakým zázrakem nepomůže, sám to bez magií nezvládnu. Ono taky sám ulovit dospělého muflona není žádná sranda, že.
Proto jsem nakonec dál neotálel a nejprve za běhu nastražil na kořist menší past. Přímo před jejíma nohama se vytvořil zátaras v podobě zapletených rostlin, o které muflonice zakopla a spadla na zem. Než se stihla sesbírat, doběhl jsem ji. To mi teď dávalo značnou výhodou. Tímhle jsem ale s čarováním ještě neskončil. Hned jako další jsem samici uštědřil nepříjemné křeče vyvolané magií, asi nejzákeřnější, co jsem měl. A jako bonus dala jsem silný elektrický výboj. Už nechybělo mnoho.

Nax vydal instrukce a lov mohl konečně začít. Všichni se pomalu rozcházeli ke svým rolím, takže jsme si s Elisou mohli urvat chvilku pro sebe. Olízla mi čelist a přitulila se ke mně. Její pozornost a péči jsem jí oplatil podobným gestem. Zeptala se mě, jestli jsem neviděl Awnay. Na chvilku jsem se zamyslel. „Naposledy v jeskyni a byla na cestě ven, pokud vím. Ale nemusíš se bát, slyším její mysl, je v pořádku,“ zašeptal jsem Elise do ucha. Ještě chvíli jsme si užívali vzájemnou blízkost, než mě pobídla, abych již šel. Přikývl jsem, měla pravdu. Musel jsem. A právě to slovo „muset“ mě začínalo štvát. Jen samé povinnosti. Začínal jsem být unavený z toho každodenního stereotypu. Však kdy jsem byl naposledy za hranicemi smečky? Snad ještě před jejím založením a to… bylo zatraceně dávno.
Doběhl jsem k Ashe a Delivenovi, ke kterým jsem byl přirazen lovcovými instrukcemi. Měli jsme za úkol dostat dospělého jedince. Mně to žádný problém nedělalo, ale Ashe vypadala nervózní. Snad se nic nestane, prolétlo mi hlavou. Protože právě nejistota a nervozita byla největším zabijákem úplně všeho. Jeden mohl něco úplně perfektně umět či znát, ale kvůli nervozitě to mohl i přesto zkazit. Trochu ustaraně jsem si povzdechl a začal se připravovat na to, že nejspíš budu muset použít i pár magií, aby vše proběhlo bezpečně. Také jsem začal uvažovat o použití své speciální lovecké magie, ale zatím jsem to nechal být a jen čekal, až to konečně začne. Abych byl upřímný, už teď jsem doufal, že to brzy skončí. Poslední dobou jsem se nedokázal do ničeho ponořit a užít si to.

1ks Červená růže -> Elisa
1ks Bílá růže -> Meadow
3ks Bílá čokoláda -> Deliven, Antenyam, Amelis
3ks Hořká čokoláda -> Awnay, Ashe, Savior
2ks Plyšový vlk -> Naxther, Etney

Vlci se začali sbíhat a náš kruh se pomalu rozšiřoval. Když dorazila i Ashe, bylo jasné, že nás je již dost. Každý si řekl o svoji „vysněnou roli“ a začalo se to pořádně organizovat. Jak jsem řekl předtím, mně bylo v podstatě jedno, co na mě zbyde. Nakonec se do toho vložila Elisa. Vyjádřila svůj nesouhlas s tím, že by vlčata měla jít na lov též. Chtěla, aby se jen dívala, což byl původně i můj záměr, jen jsem to asi špatně formuloval. Ono by to samo o sobě nebyl žádný problém, ale v momentě, kdy jsem zadání tohoto úkol Naxtherovi tak trochu podpořil magií příkazu a myšlenek, problém nastal. Zmiňovaný vlk by se totiž kvůli magii do Elisy pustil a zuby nehty by bránil svůj výrok a to by nemuselo skončit dobře. Obzvlášť ne s Elisou jako oponentem. Sakra, tohle jsem zkazil, prolétlo mi hlavou. Elisa dál mluvila o svém názoru a já jsem z jejího chování jasně poznal, že čeká, až ji podpořím. Tak trochu jsem v duchu panikařil a snažil se vymyslet nouzový plán. Nakonec jsem se musel spolehnout na jediné řešení. Přebít jeden příkaz silnějším příkazem.
Chvilku mi trvalo, než jsem našel takovou pozici, abych hleděl Naxovi zpříma do očí, a přitom nebylo tak očividné, že tak nějak celkem dost ovlivňuji jeho chování a kdybych se snažil o trochu víc, mohlo by se k tomu přidat i myšlení. „Vlčata lovit nepůjdou, budou se maximálně dívat z bezpečné vzdálenosti, ke kořisti můžou, až když to pro ně nebude hrozba,“ řekl jsem nesmlouvavě. Jako alfě a zároveň otci by mi žádný člen smečky nemohl vzdorovat, ale magie příkazu to jistila. Hlavně V Naxově případu by to ani jinak nešlo, když už jsem s ním předtím mírně manipuloval, aby mi neutekl. Otřel jsem se bokem o Elisu a pousmál se. Pak jsem se krátce podíval na Etneye. Dokázal jsem si domyslet, že bude asi remcat a odporovat, a proto jsem dodal. „Tohle je to nejdůležitější na celém lovu, někdo nás musí hlídat,“ řekl jsem, aby si připadal důležitý. S tím narcismem se bude muset něco udělat…

//Siccumské jeskyně

Jak jsem předpokládal, Naxther mě musel poslechnout, takže jsme teď mířili ven oba dva. Cestou jsem se trochu zdržel, takže než jsem došel já, stihl už Nax zavýt a vlci se pomalu začali scházet. Proto už také začínalo rozvíjení strategie. „Já můžu dělat cokoliv, co je třeba,“ prohodil jsem ještě za chůze. Byl jsem na tom fyzicky dobře a skromně si troufal říct, že bych to zvládl. Možná i dvě role naráz, dodal jsem si ještě pro sebe. Předpokládal jsem, že Laura bezpečně dovede vlčata, takže jsem se o to nestaral. A v tu chvíli jsem si všiml Elisy. Pousmál jsem se a zamířil k ní pomalým rozvážným krokem. Přeci jenom kolem byli další vlci, takže ji povalit jako malé vlče nebyl zrovna nejlepší nápad. Jemně jsem se otřel bokem o ten její. „Ahoj,“ broukl jsem. Pak jsem si zabořil čenich do její srsti a nasál její vůni. „Chyběla jsi mi,“ zašeptal jsem.
Odtáhl jsem se a po krátkém přivítání si sedl na zem a zadíval se na opodál stojící Amelis. Ta právě navrhovala Naxovi, že ona by spíš lovila to vlče. „Víš, kde přesně jsou?“ zeptal jsem se Naxe a myslel tím kořist, které mluvil. Ne že bych si to já sám nedokázal zjistit, ale ptal jsem se hlavně proto, že jsem byl zvědavý, jestli někdo jiný ze smečky dokáže naslouchat kamenům jako já a Elisa. Přemístil jsem se k nedaleké skále a naklonil k ní hlavu. Bylo to fascinující, ale v tom okamžiku mi prolétlo hlavou přesně to, co jsem potřeboval vidět a já tak získal jejich přesnou lokaci. Pousmál jsem se. Tohle se mi líbilo.