Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jen tak jsem posedával v lese zcela ztracen ve svých myšlenkách. Poslouchal jsem tiché šumění stromů a užíval si chvilky klidu, do té doby, než budu opět něčím nebo někým vyrušen. Začínalo být opravdu horko. Léto už bylo za dveřmi. Jak už je to dlouho? napadlo mě. Smečku jsme zakládali loni někdy kolem tohoto období. Nemohl jsem uvěřit, že už je to tak dlouho. Navíc vlčata už byla téměř dospělá, všechno velmi rychle uteklo. Najednou jsem se cítil strašně staře. Však už mi taky táhlo na sedm.
Najednou ke mně doletěl pach Elisy a byl mnohem silnější než předtím. Zpozorněl jsem. Pach se začal pomalu ztrácet a já pochopil, že se mi zřejmě snaží naznačit, abych ji následoval. Pousmál jsem se a pomalu se zvedl. Protáhl jsem si hřbet a olíznutím upravil srst. Měl už jsem ji trochu špinavou a od toho horka ulepenou. Možná bych se potom mohl někde umýt, pomyslel jsem si. Ačkoli to se lehce řeklo, ale v našem lese hůř realizovalo. To teprve tenhle hvozd mě naučil vážit si vody. Protože běhat kvůli několika lůčkům přes celé území není zrovna pohodlná věc.
Rozeběhl jsem se po stopách zbytků Elisiny pachu a následoval ji na místo, kam mě vedla.

//údolí

Daichi moji nabídku přijal. Nejen on ale i Ashe mi děkovali. Viděl jsem jejich šťastný výraz a drobně se pousmál. „V tom případě vítej v Asgaarské smečce, doufám, že se ti tu bude líbit,“ popřál jsem mu a koutkem oka se podíval na Amelis, která zběsile vrtěla ocasem. Hned se mě ptala, jestli by mohly Daichiho provést. Přikývl jsem. „Nechám to na vás, mám ještě něco na práci. Mimochodem, Daichi, jako každý nově příchozí začínáš na základním postavení kappa, což znamená, že musíš poslouchat všechny vlky tobě nadřazené. Aktuálně jsi v jakési „zkušební době“, takže bys měl poslouchat všechny, ale věřím tomu, že ti nikdo nějak poroučet nebude. Zatím je tvým jediným úkolem zabydlet se, prohlédnout si úkryt a prostě si trochu přivyknout na zdejší prostředí,“ řekl jsem vlídně. Pohled mi sjel na Ashe. „Postarej se o to.“
Béžová vlčice se mě začala vyptávat na svého bratra. „Neviděl,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale pokud ho potkáš, vyřiď mu, že je potřeba obejít hranice. A že to za něj nehodlám hlídat, on je ochránce. Jinak asi není nic potřeba. Asi půjdu omrknout situaci u Elisy a pak mám ještě něco na práci s Naxtherem ohledně bezpečnosti smečky. Možná i vlčata, pokud je potkáte, mohli byste se jim trochu věnovat, když budete chtít. Jinak máte víceméně volnou zábavu.“ Ušklíbl jsem se. Vzpomněl jsem si, co tento pojem znamenal v Klímu. Ne vždy „volná zábava“ končila úplně ideálně. Pro sebe jsem se zasmál, to byly časy.
Ještě chvíli jsem tam bezcílně postával, než jsem se trochu rozhoupal. Teď asi bude lepší, když počkám tady, napadlo mě. Pohlédl jsem na tři další vlky a čekal na nějaké otázky ze strany Daichiho nebo na něco, co by mi ještě rádi řekli. Nakonec jsem si vzpomněl ještě na něco. Ovšem nechtěl jsem, aby to Ashe s Amelis slyšely. Proto jsem se zadíval na Daichiho a do hlavy mu vštěpil krátký vzkaz: Dávej pozor na druhou alfu, šedivou vlčici, je trochu prudší povahy. Pokud budeš ve společnosti a ucítí z tebe můj pach, mělo by to být v pořádku, ale když se něco semele, obeznam ji se situací. Uvědomoval jsem si, že jsme to mohl Elise prostě vštěpit tak jako právě Daichimu nehledě na vzdálenost, ale chtěl jsem prostě vyzkoušet, jak se s tím popere sám.

Vypadalo to, že všechny trochu polekal můj náhlý příchod. Pro sebe jsem se ušklíbl. Jako první se slova ujala Ashe. Představila mi vlka a řekla i důvod, proč by se chtěl přidat do smečky. Zdá se mi to, nebo je naše smečka docela populární, když sem každou chvílí zavítá tolik cizinců? uvědomil jsem si. Ashe se za něj dál přimlouvala, dokonce i Amelis zmínila, že je hodný. Napadlo mě, že bych mohl vlka trochu postrašit. „Myslím, že mluvit umí sám,“ sykl jsem, přičemž mi mezi tlapami prolétlo pár elektrických výbojů.
Hned na to se slova konečně ujal ten cizinec. Krátce se představil. Daichi, jednoduché a hezké, to bych si dokonce i mohl pamatovat. Zmínil své rodiče z Borůvkové smečky, bývalé alfy. Hotaru? Něco mi to říkalo. Tu vlčici jsem již určitě musel potkat, možná jsme bývali staří přátelé. Daichi dál pokračoval, že v celku nemá žádnou představu, jak naše smečka chodí, ale že by dělal, co by bylo v jeho silách. „Doufám, že si uvědomuješ, že jestli jsi vedl v Borůvkové smečce jakožto syn alf protekční život, tady to bude jiné,“ upozornil jsem ho. V tu chvíli jsem si všiml, jak důvěrně blízko k Ashe sedí. Že by? Popravdě jsem si vždycky myslel, že má něco s Delivenem, takže mě to trochu překvapilo. Ale zároveň také možná trochu obměkčilo. Navíc jsem slyšel, jak Amelis ve své hlavě už plánuje, že si s Daichim bude hrát. Božínku, proč většina vlků v naší smečce nikdy nedospěje? Kishan, Amelis a Ness toho byli jasným důkazem.
Uvědomil jsem si, že mě troje páry očí stále pozorují a především jedny z nich netrpělivě čekají na můj verdikt. „Naše smečka je poměrně velká a rozhodně nepotřebuje další hladové krky,“ odmlčel jsem se, „ovšem pokud hledáš domov, jsme schopní ti ho za jistou cenu poskytnout.“ Povolil jsem bojový postoj a maličko se usmál. „Proto tu mám návrh. Pokud budeš chtít, přijmu tě do smečky na zkušební dobu. Když se osvědčíš, budeš tu moct zůstat. Na druhou stranu, když něco vyvedeš, nebo mi budeš akorát přidělávat problémy, letíš. Zní to fér, ne? Zároveň tě varuji, jestli zkřivíš byť jen jediný chloupek na srsti kterémukoli vlkovi ze smečky, budeš toho litovat, za to ti ruším,“ varovně jsem zavrčel. Podíval jsem se postupně na Amelis a Ashe a nakonec se pohledem vrátil zpátky k Daichimu.

//Ruším přechod a upozorňuji na smečkovou nástěnku, kdo ještě nezaregistroval

Už už jsem se chystal vkročit dovnitř jeskyně, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Přišlo mi, že jsem na kratičký okamžik zachytil cizí pachy. Naklonil jsem se blíž k nedaleké skále a v tu chvíli mi hlavou projela přesná lokace všech vlků na tomto území. Bylo tu hned několik vetřelců. Podíval jsem se po Elise. Ta se rozeběhla směrem k jedněm z nich. Věděl jsem, že se o to postará a také jsem si uvědomoval, že je mojí povinností jí pomoct. Otočil jsem se na Awnay a smutně se usmál. „Promiň, ale teď s tebou jít nemůžu. Neboj, určitě se brzo vrátím a zažijeme spolu všechny ty věci, které jsem slíbil,“ ujistil jsem svou dceru a rychle ji olízl čumák. „Hezky se vyspi.“
Rozeběhl jsem se zpátky do lesa. Určit správnou cestu mi napomáhalo hned několik faktorů. Magie, pachy a také vytí. Věděl jsem, že s „mého vetřelce“ je Ashe. Dovedla ho nebo jej nezná? Problesklo mi hlavou. Zavětřil jsem a cítil, že se k Elisinému pachu přidaly dva nové a také… Laura. To mě uklidnilo, moje partnerka na to nebyla sama. Vyběhl jsem na vrchol jakési kamenné hory a seskočil z něj dolů. Dopadl jsem přímo před Ashe, Amelis a toho cizince. Měl hnědý kožich a podle postavy vypadal, že je na tom fyzicky poměrně dobře. Ovšem podle postoje jsem poznal, že je trochu nejistý. Přeměřil jsem si ho pohledem a pak se otočil na své delty. Byly tu s ním, takže jsem předpokládal, že by o něm už něco mohly vědět. Na druhou stranu mě potěšilo, že se konečně našel někdo, kdo nenechal cizince jen tak pobíhat po hranicích. „Ashe, Amelis, kdo to je?“ Vypadalo to, že tu něco řeší, ale to nebyla moje věc. Bezpečí smečky a mé rodiny byla a vždy bude moje priorita.
Pohodil jsem ocasem a narovnal se. Pohled jsem zabodl do toho cizince. Jeho oči mi neprozrazovaly, jakou ovládá magii, avšak to mě v tuto chvíli až tolik netrápilo. „Co tu chceš?“

Vlci pozor!
Kdysi dávno se po lese toulal jeden skřítek. Je známo, že někde na našem území zakopal poklad. Teď se po letech vrací a chce svoje cennosti zpět. Ale ejhle, zapomněl, kam je zakopal. Pamatuje si pouze, že to bylo někde u mýtiny obklopené skálami. Možná někde v Ellisiném údolí, kdo ví? Pomůžete mu? Nakreslíte mu podrobnější plánek lesa, aby se zorientoval? Možná, možné se pak s vámi rozdělí o svůj poklad.

Co: nakreslit mapku lesa (ručně/na počítači, není omezeno) případně i nějak jinak plánek vyrobit, fantazii se meze nekladou
Kdy: do 26. 6. 2015, tedy přesně za měsíc
Kam: posílejte do vzkazů Arcanusovi, však my už si to s Elisou předáme (případné dotazy směřujte také tam nebo na můj facebook či do smečkového chatu)

Awnay nadšeně zvolala, že už se moc těší. „To jsem rád,“ zašeptal jsem tiše. Strašně rad jsem ji chtěl ukázat svět a naučit všemu pořádnému a být aspoň z poloviny tak dobrý táta jako byl ten můj. I tak si ale mladá vlčice přála jít si trochu odpočinout. Slyšel jsem, jak Elisa propustila Lauru, která téměř okamžitě vděčně zmizela, a pak prohodila, že nás doprovodí k jeskyně. „Dobře, jak chceš,“ špitl jsem zpátky a jemně se otřel o její bok. Pomalu jsme vyrazili.
Po cestě se k nám přihnal Deliven a začal něco rychle vykládat. Moc jsem mu nerozuměl, a už vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Pomalu jsem nestihl ani pozdravit. Nakonec zmizel stejně rychle, jako se objevil. Smečka je plná podivínů, blesklo mi hlavou. Dál jsem to neřešil a ohlédl se po Elise. Byli jsme na místě. „Doufám, že se brzo uvidíme. Pak si tě najdu,“ slíbil jsem a olízl ji čenich. Hned na to jsem zmizel za Awnay, která uvažovala o magiích.

//Siccumské jeskyně

Laura nás oba dva pozdravila. Krátce jsem se usmál a dál se věnoval už jen Awnay. Slyšel jsem, jak se Elisa baví s Laurou, která malou jenom chválila. „Hlavně, že se nikomu nic nestalo, abych pravdu řekl, měl jsem trochu obavy,“ řekl jsem tiše směrem k Lauře. O to větší radost jsem měl, když mi o celé akci Awnay vesele vyprávěla. „To jsem rád. Až se na to budeš cítit, půjdeme spolu zkusit ulovit něco většího. Nebo se projít někam za hranice lesa, už je skoro čas ti ukázat svět, co říkáš?“ zeptal jsem se a znovu do ní čumákem šťouchl. Byla stále mrtě, ale už hodně vyrostla. „Jednou budeš stejně silná jako maminka,“ pošeptal jsem jí do ucha. Došlo mi, že Elisa asi nebude zrovna nadšená z toho, co jsem Aw navrhl. Neboj se, maximálně do okolí lesa. Jak jsem říkal, slyším myšlenky i přes několik oblastí, když chci. A také můžeš jít s námi, pokud budeš chtít, vštěpil jsem jí do hlavy.
Awnay začala být unavená a zeptala se mě, jestli bychom se nemohli vrátit zpátky do jeskyně. „To víš že jo,“ usmál jsem se na ni. „Myslím, že bys to zvládla i sama, ale půjdu s tebou. Tak i tak jsem něco slíbil Naxovi a chtěl bych s ním prohodit aspoň pár slov. Jdeš taky, Eliso?“ Nechtěl jsem se od své partnerky znovu oddělit, protože jsem ji tak šíleně dlouho neviděl, ale nebyl jsem si jistý, zda bude chtít jít také. Doufal jsem, že ano. „A ty, Lauro, dobrá práce. Můžeš si chvíli odpočinout a zařídit si své vlastní pochůzky. O vlčata se postarám,“ řekl jsem pečovatelce a krátce na ni kývl. Věděl jsem, jak moc touží vidět Naxthera a pravděpodobně i svého bratra. To svým chováním a ani svými myšlenkami jednoduše zatajit nemohla. „Tak jdeme?“ Nemohl jsem popřít, že při pohledu na vlče mi hlavou stále vrtalo, jakou asi budou mít magii. Hlavně ne myšlenky…

Elisa začala pochybovat, že by to tu Naxther sám zvládl. „Věř mu trochu,“ pobídl jsem ji. „Navíc, jak říkáš, není tu sám. Les má taky ochránce a spoustu dalších členů smečky. Když budeš chtít, klidně si můžeme vyrazit,“ uklidňoval jsem ji. „Navíc přece dokážu číst myšlenky, a když se soustředím, tak i na velmi velké vzdálenosti. Je to docela fascinující,“ usmál jsem se a otřel se jí o bok.
Nakonec souhlasila s tím, že půjdeme zkontrolovat Awnay, ale nevěděla kam. Zamyšleně jsem se rozhlédl kolem sebe. Nejdřív jsem přemýšlel o použití té zvláštní magie, kterou jsem získal po delší době pobytu na tomto území, ale nakonec jsem se rozhodnul spolehnout se na svůj vlastní čich. A vyplatilo se! K Awnay s Laurou jsme dorazili co by dup. Vypadalo to, že už je po lovu. A pravděpodobně se ani nikomu nic nestalo. Věnoval jsem Lauře dlouhý pohled a krátký přátelský pozdrav, pak jsem došel k Awnay. „Tak co, jak sis vedla, prcku?“ zeptal jsem se a lehce do ní šťouchl čumákem. „Vidím, že jsem to zvládla. To už jsi velká holka.“

//Omlouvám se za menší prodlevu. A taky za aktuální post, už ani nevím, co píšu, jak jsem utahaná :D Teď už by to mělo být nějakou dobu zase lepší :)

Drahá smečko,
je nám ctí vám oznámit radostnou zprávu. Počínaje dnešním dnem se náš domovský les rozšiřuje o jedno území a tím je Ellisino údolí. Na mapě jej sice nenajdete (čili jedné se o jakousi “tajnou”oblast), ale po rozkliknutí ikonky “Asgaarská smečka” se objeví pod nápisem “Teritorium” společně s Asgaarským hvozdem. Doufám, že máte stejnou radost jako my a toto zbrusu nové území uvítáte. Bude sloužit především ke shromaždování smečky, ale je samozřejmě víceúčelové :D Ostatně to si pak přečtete v popisu.
Dále bychom rádi mezi námi uvítali nového člena a tím je Light. Doufáme, že ho dobře přijmete a jemu se tu bude líbit :)
Potom jedna ne tak veselá zpráva a tím je vyhazov Shaitana z důvodu dlouhé neaktivity. Tím také prosíme, aby dlouhodobá neaktivita byla hlášena předem!
Vlku zdar,
Arc a Elisa

Elisa podotkla, že to ale pořád neřeší její druhý problém. „No já myslím, že i to by se nějak vymyslet dalo,“ zazubil jsem se. Spokojeně jsem se opřel o její krk, když se ke mně přitulila. Pohodil jsem ocasem a potom ho lehce zahákl o Elisinu zadní nohu. Poslouchal jsem okolní myšlenky, co se mi trousily do hlavy a klidně oddechoval. Do uší se mi nesl tichý šum lesa, který jakoby sám o sobě ujišťoval, že je vše v pořádku. „Jak vlastně vypadá ten Light, kterého jsi předtím zmiňovala? Abych si ho s někým nespletl a nezpůsobilo to problémy,“ zeptal jsem se a krátce na Elisu pohlédl.
Pak navrhla, jestli se někdy půjdeme projít jako dřív. Chtěl jsem přikývnout, ale ona si uvědomila, že tu vždycky jeden z nás musí zůstat. „To ale není až tak úplně pravda,“ namítl jsem. „Máme gammu a ta by jako jedinec vyššího postavení měla být schopná ohlídat les. Někdy si vyrazit můžeme. Nebylo by fér, kdybychom museli už po zbytek života setrvat tady a plnit povinnosti, zatímco ostatní členové si někde pobíhají a baví se.“ Zamyšleně jsem pohlédl mezi stromy. Tak rád bych zase viděl to jezero, u kterého jsem trávil čas, když jsem přišel sem na Gallireu. To už je let, povzdechl jsem si. Vždycky jsem miloval vodu, ale toto jezero pro mě bylo i přesto všechno víc speciální než ta ostatní. „Někdy bych zašel ke Kaskádovým vodopádům, je to tam krásné a mám to místo rád. Taky bychom mohli vzít vlčata, myslím, že už je čas, aby trochu poznala svět za hranicemi domovské jeskyně a jejího nejbližšího okolí,“ sdělil jsem Elise svůj nápad. „Co říkáš?“ Trochu jsem se od Elisy odtáhl a zvedl se ze země. Protáhl jsem se a urovnal si srst. "Nepodniknem něco? Klidně jenom něco v lese. Nebo bychom se mohli zajít podívat, jak se daří Awnay,"navrhl jsem. Trochu mě to znervózňuje, dodal jsem si v duchu, ale nahlas to nepřiznal.

Jak jsem předpokládal, ani Elisa Shaitana nikde neviděla. „Trochu mě to děsí, že se tolik vlků prostě jen tak ztratí. Jako tenkrát Siana a to ani zdaleka nebyla jediná. Každopádně to ale znamená, že je Shaitan vyřazen ze smečky a od dnešního dne je na území lesa brán jako vetřelec,“ řekl jsem nesmlouvavě.
Elisa říkala, že se jí zdá, že si Laura na své postavení trochu moc vyskakuje. „Příště jí to prostě zatrhni, pokud se ti to nebude líbit. A obzvlášť tak nebezpečné věci jako je lov. U toho bych byl rád sám přítomný. Mám docela nutkání je jít zkontrolovat,“ přiznal jsem.
Meadow si zřejmě opravdu přišla nadbytečná, a tak se rozhodla obejít hranice, ačkoli jsem ani ne před minutou zmiňoval, že jsme to právě udělal. Elisa trochu překvapeně podotkla, že jsem to právě dělal, ale já to nijak neřešil. Zaslechl jsem totiž Elisiny myšlenky hned po tom, co se Meadow dostatečně vzdálila. „Hm, to zní jako dobrý plán,“ zamručel jsem souhlasně. „A možná bych i o nějakém tom medu věděl.“ Dlouze jsem se podíval Elise do očí a ušklíbl se.

Elisa se ke mně spokojeně přitulila. Bylo očividné, že měla radost, že mě vidí, což mě potěšilo ještě víc. Když jsem se zeptal na novinky a další věci, Mea se tvářila, jako by se jí to netýkalo a nechala veškeré mluvení na Elise. Měl jsem maličko pocit, že si připadá jako by tu byla navíc. Elisa mi začala vykládat o novém členu. Trochu mě to překvapilo, zvlášť když jsme se nedávno bavili, že les je plný, ale pochopil jsem hned, jak mi o něm dodala pár dalších informací. "Rozumím, jsem rád, že jsi ho přijala," pokýval jsem hlavou. Když pak dodala poslední větu, musel jsem se pro sebe zasmát. Žárlivka, neodpustil jsem si ve své hlavě, ale v dobrém. Těšilo mě, že se o mě bojí, znamenalo to, že jí na mě záleží. "Když už se bavíme o té smečce, připomnělo mi to, že už jsem hodně dlouho neviděl Shaitana. Ani jsem o něm nic od nikoho neslyšel. Prostě zmizel, jako tenkrát Eliz a Mico z Klímu," podotkl jsem trochu zachmuřeně.
"Na lovu?" podivil jsem se, když mě informovala o Awnay. "Jen s Laurou? Nechtěl bych ji podceňovat, ale je to bezpečné?" znejistěl jsem při vzpomínce na to, jak dopadl minulý smečkový lov. Nebylo to nic proti Lauře, pouze čirá rodičovská přecitlivělost. I když tímhle většinou trpěly samice, asi jsem byl trochu divný. Nad informací, že je Etney s Naxem jsem se musel jen tiše uchechtnout. Uměl jsem si to až příliš živě představit. Naxther a chůva jednoduše nešlo dohromady. Ono celkově Naxther a společnost, až na pár výjimek. "Jinak jsem obešel hranice," oznámil jsem téměř roboticky. Podíval jsem se na Elisu a pak na Meu. "Nevyrušil jsem vás?" došlo mi až teď, že jsem možná byl nevítaný v "dámské jízdě". "Máte něco v plánu?"

//Nějak jsem z toho za dobu, co jsem to flákala, vypadla. Snad mě zase rozepíšete :D

//Zrcadlové jeskyně.

Pomalu jsem vylezl z podzemního komplexu chodeb. Do očí mě hned praštilo ostré světlo dne. Zamžoural jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem si přivykl na jiné světelné podmínky. Když se tak stalo, porozhlédl jsem se kolem sebe a nasál do čenichu pachy, kterými byl les prosáklý. Co mě trochu znervózňovalo, byl fakt, že jsem pořádně necítil žádná vymezení hranic nebo něco podobného. Jen změti pachů. To mě donutilo obejít les a dát to aspoň trochu do pořádku. Kdy jen Ness začne plnit svou funkci, zavrčel jsem si pro sebe.
Jelikož jsem šel pomalu, trvala mi celá tato akce celkem dlouho. Když jsem to konečně dokončil, na chvíli jsem si sedl a v mezičase si urovnal a očistil srst, abych nevypadal jako bych právě vyvezl z bažiny. Hned poté se mi do čenichu donesla Elisina vůně. To mi pomohlo rozhodnout následující směr.
"Eliso," oslovil jsem ji už z dálky, kdy jsem ji zahlédl mezi stromy. Maličko jsem se pousmál a rozeběhl se za ní. Sklonil jsem se, zabořil si čenich do její srsti a chvíli zůstal jen tak stát. Chyběla mi. A její pach mě po tak dlouhé době uklidňoval a dodával pocitu, že někam patřím, že mám rodinu.
Odtáhl jsem se a pozdravil Meadow letmým kývnutím hlavy. Už se nehodilo, abych po ní skákal jako dřív. S Elisou jsme si museli udržovat jistou důstojnost, i když i výjimky by se daly najít. "Jak se máte? Co je nového? Kde jsou vlčata?" zeptal jsem se a obě je obdaroval dlouhým pohledem. Určitě už je čas něco vlčata naučit, uvědomil jsem si, a měl bych to být já jako rodič, kdo se toho ujme.

Nakonec se můj "krátký spánek" trochu protáhl. Vzbudil jsem se totálně rozlámaný, všechno mě bolelo. Připadalo mi, že jsem musel spát snad roky. Ale ani přesto jsem se necítil úplně odpočatý. Však to jistě znáte, když spíte moc dlouho nebo naopak příliš krátce, je vám v konečném výsledku pomalu ještě hůř. Uklidňoval mě jedině fakt, že se to do hodiny rozchodí. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři a protáhl si hřbet, ve kterém mi nehezky zakřupalo. Ježiši, to zní jako bych se rozpadal, prolétlo mi hlavou. Rozhlédl jsem se kolem a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal, uvědomil si, kde jsem a co tu dělám.
Ačkoli mým původním záměrem bylo to tu prozkoumat, k tomu nakonec nedošlo. Uvědomil jsem si totiž, že už jsem se dlouho neukázal v lese, což by také mohlo způsobit určitě problémy. Nemohl jsem tu na zraněného Naxthera čekat celý život. Smečka potřebovala alfu, Elisa partnera a vlčata otce.

//Asgaarský hvozd

//Asgaarský hvozd

Laura začala trucovat, a proto se Naxther nakonec vydal za ní. Nezlobil jsem se a vlastně se mu ani nedivil. Taky bych měl Elise a malým věnovat víc pozornosti. Ale přitom jsem byl tak unavený. A vlčata vypadala, že o mě nemají ani zájem. Klidně bych si s nimi šel hrát, kdyby pořád jen nepospávala a nevyhýbala se okolnímu světu. Vždyť takhle se nic nenaučí a smečka je nemůže táhnout jako zátěž po celý jejich život, zamračil jsem se. Nakonec by nás to zničilo všechny.
Protáhl jsem se těsnou šachtou a dostal se tak do něčeho, co připomínalo hlavní chodbu. Pokud jsem si dobře vzpomínal, minule jsme se s Naxem dostali právě sem, ale pak to byli kvůli Elisinu volání nuceni přerušit. Rozhlédl jsem se po okolí a krápníky trčící ze stropu moji domněnku potvrdily. Rozhodl jsem se, že dál sám nepůjdu, protože jsem se nechtěl v tomhle podzemním bludišti ztratit. Lehl jsem si na zem a na natažené přední tlapy si položil hlavu. Do chvilky jsem usnul, ale klidný spánek to zdaleka nebyl. Kdyby se cokoli poblíž šustlo, vzbudilo by mě to.