Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zatímco jsme čekali, jestli se ještě někdo přidá, začal se pomalu rodit plán lovu. Rowena se zajímala, jestli by mohla jít se mnou. Její jemný hlas mě donutil na ní na moment obrátit plnou pozornost. "Jistě, proč ne," pousmál jsem se na ni. To už se k nám ale přidala další vlčice. Otočil jsem se po ní a na moment jsem měl pocit, že vidím Lauru, byly si tak podobné! "Zurri, vítej," pozdravil jsem vlče, ze kterého už ale dávno byla mladá vlčí dáma. Jak ten čas letí. Slova se ujal Crowley a vysvětlil Zurri, co se chystá. Mezitím jsem se už víceméně rozdělili na dvě skupiny. Já, Rowena s Sirius a Crowley, Sinéad a Zurri. "To by šlo," přikývl jsem Crowleymu a pak na něj spiklenecky mrkl. "Máš je na povel."
Abychom nemuseli dál čekat, rozhodl jsem se využít skály a smečkovou magii k tomu, abych zjistil, že už nikdo další v lese není. "Takhle už jsme pro tentokrát všichni," obrátil jsem se k ostatním. Byl to ale slušný počet na lov. Mohli bychom zkusit každá skupinka ulovit jedno zvíře, ať se pořádně posilníme na zimu. Až najedeme stádo, z každé skupinky by měl jít jeden nadbíhat stádu a dva se pokusí zvíře dorazit. Dávejte ale pozor, za zranění to nestojí." Přežili bychom i s jedním úlovkem. Zima ale mohla být dlouhá a více zásob nám dávalo lepší vyhlídky. "Co říkáte?" vyzval jsem je a pak se obrátil k Siriusovi a Roweně. "Který z vás by chtěl nadbíhat? A ten druhý mi pomůže muflona skolit. Klidně i magií," dodal jsem. Ostatně jsem se tomu nebránil. Lepší než něco před zimou riskovat. "Tak pojďme," vyzval jsem a vyrazil směrem, kterým mi les napověděl, že najedeme stádo. A to se brzy taky stalo.

"Je to bezva," pousmál jsem se na Sinéad. Vážně jí ty nové ozdoby slušely, ladilo jí to k srsti. Zato ale Crowley nevypadal z novinky úplně šťastný. S ustaraným výrazem jsem si vyslechl jeho krátký příběh a mohl jsem jen být vděčný, že ho dvounožci zachránili. Co se to jen s tím světem děje? prolétlo mi hlavou. Přišlo mi jako by v něm najednou bylo nějak víc nebezpečno. Nějak jsem si neuvědomoval, že to tak prostě bylo vždycky a že ani moje dětství zdaleka nebylo růžové. To už bylo tak hrozně dávno. A tak nějak jsem doufal, že ten svět pro ty mladé už bude jen dobrý. "Mohl bych se na to pak zkusit podívat. Třeba by má magie nějaké jizvy vyléčila," nabídl jsem Crowleymu, i když jsem si přesně nebyl jistý, co by se stalo. Věděl jsem, že magie dokáže léčit, ale měla taky docela vlastní hlavu.
Hovor mladých pokračoval dál a já se popravdě trochu ztrácel. Některé věci jsem ani neslyšel. Ale užíval jsem si to, jak tu bylo najednou živo. Dodávalo mi to energii. Rozhodli jsme se dokonce, že je to třeba oslavit hostinou. A když se k mému vytí postupně přidali úplně všichni, byl to naprosto magický moment.
Když jsme skončili, přejel jsem pohledem po zbytku smečky. "Chvilku bych počkal, jestli je ještě někdo v lese a pak bychom se mohli podívat, kde se toulají místní mufloni, ať se nemusíme táhnout někam daleko a je to rychle za námi, co myslíte?" navrhl jsem. Už abychom se mohli nadlabávat. Pak jsem se otočil k Roweně a Siriusovi, protože jsem měl v paměti nás předchozí rozhovor. "Nebojte, jestli se na to necítíte, můžete třeba nahánět, nebo někoho jistit," nabídl jsem.

Rowena neměla moc příležitost mi vysvětlit, o jaký koníček se jednalo. Smrt je jejich kmotra? zapakoval jsem si v duchu, protože tentokrát jsem to již postřehl. Ale šanci to nějak víc pochopit jsem stejně neměl, protože se naše skupinka rozrostla o další dva členy. A to teprve začal ten pravý zmatek. Díval jsem se z jednoho na druhého a snažil se neztratit v toku hovorů. Když můj pohled padl pořádně na Crowleyho, nemohl jsem si nevšimnout lebky, který se vyjímala na jeho obličeji. "Crowely, co se ti stalo? Jsi v pořádku?" ptal jsem se ho a pohledem ho zkoumal. Nevypadal v bolestech. Ale ta lebka... Ale má na ní ozdoby, napadlo mě. Sinéad taky vypadala jinak. Nebo mi to aspoň přišlo. Ty odznaky jsem na ní snad ještě neviděl, pomyslel jsem si. "Novinka?" zeptal jsem se vlčice a hlavou pohodil k jejímu ramenu. Odznaky byl něco, co se mi líbilo. Však se jedny vyjímaly i na mé srsti.
Úplně přesně jsem se nechytal, o čem mladí mluví, ale přesto jsem je tak pozoroval s pozdviženým obočím. Pelech? Nezdvořák? Prosím? Pak se ale Crowley ptal, jestli jsou teda rodina, načež jsem přikývl. "V podstatě jo, přes Saviora - tvého druhého dědu. Jejich starší nevlastní sestra je Lucy," vysvětlil jsem. Mladí navrhovali oslavu. "Můžeme si něco ulovit a udělat si hostinu, když se nás tu tolik sešlo," navrhl jsem jako řešení. Pak jsem zavyl, aby se kdokoli poblíž mohl přidat.

Zdálo se, že Sirius by raději pomohl s hranicemi, zatímco Rowena se nabízela, že půjde na výpravu do Borůvkové smečky. Až na to bude ten správný čas. A tak to bylo rozhodnuté. Vlčice se ale ještě zajímala, jaký tu máme pohled na magie. Ta otázka mě poněkud zmátla. "Magie je součástí života tady na Galliree," pronesl jsem tak nějak neurčitě, protože jsem si stále nebyl jistý, kam tím míří. "Koníček?" zopakoval jsem po Roweně hlasem vybízejícím k tomu, aby to trochu rozvedla.
Mezitím jsme chtěli zamířit k úkrytu. "Musíme na sever lesa, tam se skalám," odpověděl jsem Siriusovi a vykročil mezi stromy, z čehož ale vzápětí prozatím sešlo, protože se z lesa vynořil Crowley a spolu s ním taky Sinéad (//píšu to už rovnou takhle, ale kdyby pak náhodou nepřišla, nemám to problém přepsat :D). "Crowley! Sinéad," pozdravil jsem je. Zrovna jsem o Crowley před chvílí přemýšlel, došlo mi. Měl jsem radost, že ho vidím. "Tohle je můj vnuk, Crowley. A Sinéad. A tohle jsou Rowena a Sirius, v podstatě moje neteř a synovec a taky noví členové smečky. Zdá se, že už se ale znáte," odtušil jsem.

A tak se stalo, že se naše smečka rozrostla o další dva členy. A navíc oba byli rodina. Asgaar opravdu dostával mottu, že smečka je rodina. Možná až moc. Včetně drama. Zdálo se, že Sirius i Rowena měli z přijetí radost. Pousmál jsem se, ale malinko jsem sebou cukl, když se ke mně vlčice zase nahrnula. Ne že by mi to vadilo, ale nebyl jsem na to zvyklý. Zbytek rodiny nebyl... no jednoduše tak kontaktní. A možná to byla chyba. Aspoň soudě podle toho, kolik dětí mi vyčítalo nedostatek pozornosti. "Tak dobrá," pokýval jsem oběma vlkům. Rowena se učit lovit nechtěla, ale Sirius byl ochotný. Nabídl se i s hranicemi. "Nějak to vymyslíme. Napadají vás nějaké otázky?" Mě ještě nakonec něco napadlo. O Borůvce by měli vědět. "Ah, vlastně ještě jedna věc, na severu s naším lesem sousedí Borůvková smečka, se kterou jsme měli dohodu, že si vzájemně můžeme přeběhnout po okraji území, abychom to nemuseli obíhat. Ale asi by to brzy chtělo jít zkontrolovat, jestli to stále platí. Můžete se přidat, kdybyste chtěli," nabídl jsem jim. Hlava se mi zase začala plnit plány, které byly potřeba udělat. Ale vidět Sionna je teď priorita. A pak Crowleyho a Iskierku. Snad ještě nebude úplně moc dospělý. Ne že bych na něj nebyl pyšný. Ale ta mladická rozvernost měla své kouzlo. A možná nějaká taková jiskra a dobrodružství bylo to, co jsem teď do života potřeboval, abych tu jiskru ještě někdy získal zpátky.
"Pojďte, ukážu vám, kde je úkryt," pobídl jsem je a hlavou pohodil směrem na sever, kam jsem se plánoval vydat. "Nejspíš bude třeba dřív než později," dodal jsem zamyšleně a přitom se rozhlédl okolo. Krajina kolem už byla hodně podzimní a počasí začínalo být docela nepříjemné.

Zdálo se, že ani Sirius ani Rowena se k Saviorovi moc nemají podle toho, jak reagovali na zmínku, že tu před malou chvilkou byl. "Alastor mi taky tvrdil, že Savior zemřel, ale viděl jsem ho na vlastní oči po tom, co to tvrdil. Myslím, že mi ale nevěřil," zhodnotil jsem. Podle mě mi to Alastor doteď nevěřil a myslel si, že otec zamřel. Vlastně jsem ho chtěl před chvílí z toho omylu vyvést, ale... nějak na to nedošlo. To mě mrzelo.
Přišla řeč na to, že by se oba vlci rádi usadili tady v lese a jak jsem tak koukal n a Rowenin smutný kukuč, nějak mě to dostalo. Asi už jsem byl fakt starý. Tak nějak jsem tušil, že by je Elisa na mém místě možná hnala, ale já si nemohl pomoc. Ještě je nás opravdu málo. A každá tlapa dobrá. Zvlášť když by se něco stalo, pomyslel jsem si a tak nějak si poprvé připustil, že jsem to neměl vše pod kontrolou a ani... ani mít nechtěl. Nebyla na to síla, elán a tohle všechno.
"Neděláte si zrovna dobrou reklamu s tím lovem," zasmál jsem se, "ale cením si upřímnosti." To se jim muselo nechat. A taky to, že Sirius chtěl být s Rowenou, aby na ni dal pozor, i když byl jen o tři minuty starší. "Ve smečce je spousta práce kromě lovu. Můžete pomoct pomoct s hlídáním hranic, obranou území nebo členů smečky, když bude třeba, úklidem v úkrytu nebo nanošením zásob dřeva. Každý kdo pomůže, si místo ve smečce zaslouží. A třeba se i v tom lovu nakonec zlepšíte," pověděl jsem a přejel oba pohledem. "Takže jestli chcete, vítejte v Asgaarské smečce."

"Zase tak starý a nemohoucí nejsem," zasmál jsem se, když mi Rowena nabídla, že by mi něco donestla nebo mě někam doprovodila. Ale bylo to od ní milé. A o tom, že mi Iška musela pomoct z jámy nikdo vědět přeci nemusí. Nebyl to jeden z momentů, na který bych byl hrdý. Sirius byl překvapený, když jsem zmínil jeho bratra. "Těsně jste se minuli. Vlastně... tu byl do dneška ve smečce." Znovu se to ve mně při těch slovech stáhlo. Znovu bylo to, že Nemesis odešel z rodného lesa, až příliš reálné. Na Siriusovu poznámku o Saviorovi jsem raději nereagoval. Ale něco ve mně zanechala, nahlodala mě. Možná to je ten problém? Věnuji svým dětem málo pozornosti? Možná proto už jich tolik odešlo jinam. Uvědomil jsem si, že musím brzy najít Sionna. A Iskierku s Crowleym. Asi bych to nezvládl, kdyby další z nich odešel.
Rowena mi začala vyprávět, jak se má ona, a podle všeho to nevypadalo úplně dobře. Neměla kam jít. Sirius se ale začal smát. Střelil jsem k němu pohledem. Však co na tom bylo vtipné? On se ale smál tomu, jak Rowka musela utíkat. Nejspíš sourozenecké škádlení, usoudil jsem a mírně se pousmál. Je nás tu málo, možná až moc málo na zimu nebo kdyby se něco stalo. Každá tlapka by se hodilo. Navíc to, že se nic nestane, se už po nedávném zážitku nebylo zrovna zaručit. "Les je velký a místa je v něm dost. K rodině se zády neobrátím," pověděl jsem a obrátil pohled z lesa zpátky na Rowenu.

Rowena se ke mně naklonila, abychom se mohli přivítat. Když se ke mně přiblížila, tak na rozdíl s před malou chvíli s Nemesisem, jsem necítil žádnou podivnou sílu, žádný odpor. Pokusil jsem se ale myšlenky na syna na moment vyhnat z hlavy. Nebyl jsem si totiž jistý svou reakcí, kdybych je tam nechal. A nechtěl jsem se rozklepat. Sirius s Rowenou byli sice rodina, ale zase ne až tak blízká, abych byl ochotný úplně ztratit tvář.
"To je milé," pousmál jsem se, když Rowena vysvětlila, že jen přišli na návštěvu. "Jak vidíte, bylo i líp, ale to se zvládne," prohodil jsem ohledně stavu mé špinavé, pocuchané a místy i krvavé srsti. Jinak mě ale nic nebolelo na to, co se dělo, ta magie byla vážně zázrak. Tiše se pobaveně uchechtl, když k vysvětlení Sirius přidal, že jde poznávat krásy kraje. Jinak mi ale přišel tak nějak trochu zaražený. A kdykoli jsem se na něj podíval, nemohl jsem se zbavit myšlenky na to, jak moc je podobný svému bratru. A Alastorem se zase vracely myšlenky na Nemesise. Až na ty jizvy a odznaky, připomněl jsem si poznávací znamení. Zato Rowena vypadala úplně jinak. Její srst měla modré odlesky a celkově vlčici zdobil snad nejdelší ocas, co jsem kdy viděl. "To jste se tu skoro sešli všichni, to je dobrá náhoda. Nedávno jsem viděl Saviora a před malinkou chvílí mluvil s Alastorem,"pověděl jsem. "A jak se daří vám?" zeptal jsem se jich, když jsem si uvědomil, že toho o jejich životě vím jen pramálo. Až ostudně málo.

Ozvalo se jen dobře podobně jako jsem předtím řekl já. Měl jsem pocit, že bych měl ještě něco říct, ale nějak mi na jazyk nepřicházela žádná slova. Nechtěl jsem mu vyčítat, že jde pryč. Věděl jsem, že není správné ho přemlouvat, i když bych to možná chtěl. Pomalu jsem se nadechl a cítil při tom, jak se mi dech třese. Není to navždycky... uklidňoval jsem sám sebe. Třeba jen potřebuje víc poznat svět tam venku. To už se ale Nemesis loučil. Jen co se otočil, udělal jsem k němu rychlý krok a vyhrkl. "Nemo, mám tě rád. Dejte na sebe s Alem pozor," pověděl jsem a pak už jen zůstal stát mezi stromy a sledoval, jak oba vlci společně mizí mezi stromy.

Chvíli jsem tam jen tak stál a přemítal, to mi ale nevydrželo dlouho. Do čenichu se mi dostal povědomý pach. Dlouho jsem neváhal a šel přímo za ním. Les mi přitom napověděl, kam jít co nejkratší cestou. "Roweno!" zavolal jsem za vlčici jen co jsem se vynořil mezi stromy. Návštěva? napadlo mě. Pohled mi padl na vlk vedle ní. Byl si s Alastorem neuvěřitelně podobný snad s jediným rozdílem odznaků magie. Kdyby tu Alastor zrovna nebyl, možná bych se i spletl. "Ty musíš být Sirius, že?" vylovil jsem v paměti jméno. "Vítejte v Asgaaru. Co vás sem přivádí?" zeptal jsem se a zvědavě přejel očima z jednoho na druhého. Byli v podstatě rodina. A taky vítané rozptýlení od myšlenek na Nemesise a pocitů, které jsem si ještě nechtěl připustit.

Hrnul jsem se k synovi se přivítat, ale čím víc jsem se k němu přibližoval, tím víc jsem měl pocit, jako by mě nějaká neviditelná síla tlačila zpátky. Bylo to zvláštní. Ani radost ze shledání mi nevydržela dlouho, protože Nemesis na mě hned vybalil, že chce odejít ze smečky. Udělal jsem krok zpátky a cítil, jak mi tuhne čelist a na hrudi se koncentruje tíživý pocit. Nedokázal jsem synovi nijak odpovědět, protože jsem měl pocit, že by se mi třásl hlas a ani mi do mysli nepřicházela žádná vhodná slova, co by to dokázala vyjádřit. Místo toho jsem si jen vyslechl, co měl Nemesis na srdci a na konci jen pokorně přikývl. Měl jsem k synovi dostatek respektu, abych jeho rozhodnutí vzal a nijak ho nepřemlouval, to ale nic neměnilo na hořké pachuti, kterou to ve mně zanechávalo. Proč se tohle všechno děje?
Spolu s Nemesisem odcházel také Alastor. "Dobře," pověděl jsem stroze po jeho slovech. Hnědý vlk se nezdržel ani natolik, abych mu stihl říct o Saviorovi, a už jeho záda mizela mezi prvními stromy. Polkl jsem a obrátil svůj pohled zpátky k Nemesisovi. "Mrzí mě to, ale snad budeš šťastnější... Kdybys kdykoli potřeboval, nebo... nebo chtěl... přijď sem, budu tady," pověděl jsem a myslel to naprosto upřímně. Mohl jsem jen doufat, že tahle změna neznamená, že se přestaneme vídat.

Prostě utekla a nedalo se s tím vůbec nic dělat. Mohl jsem být naštvaný, jak jsem chtěl, ale nic to na tom nezměnilo. „Jste v pořádku?“ otočil jsem se ke své dcerce a Saviorovi. „Půjdu si na chvíli odpočinout, pak se zase najdeme,“ omluvil jsem se jim. Ten boj mě vyčerpal a já ani nedošel od Išky se Saviorem příliš daleko, než jsem se uložil do napadaného listí pod stromem a uložil se tam.
Spánek jsem měl neklidný, plný divokých snů, ale když jsem se probudil, nemohl jsem se ani na jeden z nich rozpomenout a zůstával ve mně jenom jakýsi nepříjemný pocit. Oklepal jsem se, abych se ho zbavil. „Eliso, kdybys tu jen tak byla…“ pošeptal jsem do ticha lesa, ale odezvou mi bylo jenom tiché šumění listí, jak do něj pofukoval vítr. Věděl jsem, že jsem Saviorovi a Išce slíbil, že se za nimi hned vrátím, zatím jsem ale neměl chuť se s nikým vidět. Potřeboval jsem být chvilku sám a srovnat si myšlenky. Komfortem mi mohlo být ticho a klid Asgaarského hvozdu. Našeho hvozdu… ale jakou cenu to má, když tu nejsi? Byl to stále můj domov, ale poslední domov mi připadal… prázdný. Nejspíš jsem si to dělal sám, nedokázal jsem svou partnerku prostě nechat jít a smířit se s tím. Nemohl jsem. A nejspíš jsem tak zbytečně ubližoval svým dětem.
Znovu jsem zavrtěl hlavou a nechal tlapky, aby mě nesly podél hranice lesa. Už dávno bylo potřeba obnovit hranice smečky, které začínaly slábnout. Stále z nich, i když už slabě, byl cítit Sionnův pach. Můj malý Sionn, byl doma, pomyslel jsem si a při té myšlence se pousmál. Sionn sice už dávno rozhodně nebyl malý, ale já se nemohl zbavit vzpomínky na to, kdy mi byl do půl tlap a pobíhali jsme společně po zemi křížem krážem. Kdyby tak jen šel vrátit čas a udělat věci jinak…
Pokračoval jsem pomalým tempem podél celých hranic lesa a sem tam jsem se někde otřel nebo zvýraznil pachovou stopu smečky. Nacházel jsem v tom tichu a rutině komfort. I v tom, že tohle byla její oblíbená činnost. A taky strašit cizince na území. Jenže cizinci už do našeho lesa dlouho žádní nepřicházeli a spíše se zdálo, že i jeho stávající obyvatelé odchází.

//Stačí od hír

Z té jakési podzimní letargie mě vytrhl až pach mého druhého syna, který se mi dostal do čenichu. Bylo to jako kdyby mi něco znovu vlilo krev do žil. Iška i Nemo jsou doma. Kéž by ještě přišel Sionn. A byli bychom všichni…. U svých nejstarších dětí jsem už dávno přestal doufat. Zamířil jsem do středu lesa, odkud jsem Nemesise cítil. A nepřišel sám. A navíc je tu Savior. Konečně jsem zase jednou mohl být poslem dobrých zpráv.
Oba jsem našel uprostřed lesa ve směru ze západní strany. Nijak jsem svou přítomnost netajil a tak nějak na ně v podstatě vpadnul, možná až příliš energicky, nebo alespoň v porovnání s poslední dobou. "Ahoj, vítejte doma," pousmál jsem se na oba vlky a pak nakročil blíž k synovi, abych se s ním přivítal.

Styx vykřikla bolestí. Byl to důkaz, že jí konečně některý z mých útoků zasáhl. Přesto se nějakým způsobem dokázala vyhnout mým zubům. Zavrčel jsem, ale než jsem se stačil přeorientovat, zamávala křidélky a byla z jámy pryč. "Mrcha," ucedil jsem. Nesmí utéct. Nesmí utéct, jelo mi v hlavě, ale bylo mi jasné, že se z jámy jen tak rychle nedostanu. Zůstaly v ní nějaké kořeny, ale vydrápat se po nich stálo drahocenné kořeny. Můžu si pomoct magií vzduchu, napadlo mě. No na druhou stranu jsem si nebyl jistý, na kolik magických útoků v sobě ještě mám sílu a bylo by hloupé s ní plýtvat. Po staru to sice více trvalo, ale dalo se to zvládnout snáz skrz zaťaté zuby.
To už ale měla moje dcerka lepší nápad. Nebyl ideální, ale nemohl jsem si teď moc poroučet. A tak jsem jen bez debat přikývl a trochu potupně použil tělo dcery jako berlu, abych se snáze přehoupl přes hranu jámy. Tam naštěstí zůstal Savior, který Styx zdržel a já jako první co slyšel, jak křičí na vlčici, aby trpěla. Byl jsem v ten moment extrémně vděčný, že Saviora vidím. A to nejen proto, že byl opravdu naživu a ne mrtvý, jak tvrdil jeho syn, ale taky proto, že by nám bez něj Styx přeci jen nakonec utekla. Utekla by mi. Nic bych s tím nenadělal. Ta myšlenka mě ubíjela, ale zároveň naplňovala vztekem. Pokusil jsem se využít moment překvapení a vrhnout se sivé konečně po krku. Muselo to jednou přeci vyjít.

Z celé té situace se stal jeden velký chaos a zmatek. Ve vzduchu byla cítit krev a vidění komplikoval prach. Pořád jsem měl pocit, že slyším obrovskou ránu, i když strom už dávno ležel na zemi. "Iško?!" otočil jsem se po dceři, ale ta už se hrnula ke Styx. A to ještě celou situaci hlídal z kraje propasti Savior, o kterém jsem zatím ani nevěděl ani o ráně, kterou Styx uštědřil. Iška už mezitím držela Styx v zubech, i když zřejmě nějakou tu ránu taky schytala a já možná taky. Nejdřív jsem se chtěl natáhnout, že bych ji bez rozmyslu kousnul do krku, ale pak jsem si to rozmyslel. Ten čas jsem využil jinak. Tak a dost! Měl jsem toho tak akorát plné zuby. Chtěl jsem už jen klid. Ticho. Bezpečí pro svou rodinu. Ne tohle. A Styx si už další šanci nezasloužila. Probudil jsem v sobě magii, která dlouhé roky spala, ale která uměla pořádně ublížit. "Ať víš, jaké to je!" vyštěkl jsem a Styx se v té chvíli rozlila po celém těle obrovská bolest. Bolest ji musela paralyzovat nebo alespoň částečně omráčit. Doufal jsem, že tím poskytnu své dceři šanci dostat se do dobré pozice a sobě dostat se blíž. Už chcípni. S tou myšlenkou jsem se přestal soustředit na magii a zakousl se šedivé do krku.

Zdravíčko spolusmečkovníci,

přináším velký letní chaotický souhrn všeho :D

Fotoakce se zúčastnila moje maličkost, Alastor a Parsifal a odměna ve výši 2 perly + 20 drahokamů + 2 křišťály je již připsaná Pro nižší účast ale další akci nevykopávám a nechám vás v klidu užívat léto. Kdybyste měli ale nějaký nápad na akci nebo jenom třeba přání nějakého typu akce, dejte vědět mně nebo Sionnce

Jako další příjemnou záležitost bych ráda adresovala pochvalu Iskierce za značení a do úkrytu jí zamířilo 20 drahokamů a 1 křišťál jako díky Když už jsme u těch funkcí a povinností, nadále platí, že pokud máte zájem o nějakou z funkcí nebo i klidně nějakou vaši vlastní vymyšlenou, dejte vědět!

A jelikož se s novinkami opravdu roztrhl pytel, přejdeme nyní ke změnám hierarchie. Rozhodli jsme se už poslat Lauru na důchod a přesunout ji z gammy na kappu. Za všechno její aktivitu a péči o smečku za ty roky jí ale srdečně děkujeme A co povyšování, říkáte si? No potřebujeme novou gammu a tou se stává Parsifal. Zároveň na deltu přeskakují Iskierka a Sinéad a Crowley. Všem povýšeným moc gratulujeme a děkujeme za super aktivitu a zájem o smečkové dění. A nezapomeňte si pořešit bodíky!

Za sebe dávám ještě takový malý update ohledně aktivity, od září do konce roku očekávám výrazně sníženou aktivitu, protože budu studijňo-pracovně v zahraničí, tak se vám předem omlouvám. Na sz (zejména na fb a discordu) ale reagovat budu a můžeme se na čemkoli domluvit

A na závěr: Co lov? Kdy/kdo? Nahoďte info tady nebo klidně někde ve smečkochatu.

Užívejte léto a mějte se famfárově!

Arcanus ve spolupráci se Sjónem

Podařilo se nám Styx obklíčit prakticky jsme ji měli a stačilo se jen natáhnout a drapnout a bylo. Prokousnout jí tepnu a skončit s tímhle nesmyslným naháněním. Co s tím vůbec chce dokázat?! Nechápal jsem to. A vřela ve mně krev, že Elisu nemohla nechat na pokoji alespoň po smrti a nás v klidu truchlit.
Jenže místo toho se Styx najednou vyhoupla na strom a ozvala se rána a pak se všude kolem nás vznesl prach a já najednou padal se vším tím kamením. Nedalo se dělat vůbec nic. A pak to najednou ustalo, hukot přestal, prach se pomalu usadil a já se s kašlem soukal na všechny čtyři, aby zjistil škody. Mezitím jsem slyšel hlas své dcerky, která se vzpamatovala zřejmě o něco rychleji než já. "Iško? Jsi v pořádku?!" vyhrkl jsem, jakmile jsem přestal kašlat. Sám jsem cítil, jak je moje tělo pohmožděné a zřejmě i trochu podřené, ale nebylo to nic, s čím by si během chvíle nedokázala poradit má magie.
Na moment jsem zapřemýšlel, jak se odsud dostaneme. Na moc víc však nebyl čas, protože do jámy najednou začal díky Parsimu padat strom i s tou šedou mrchou. Viděl jsem, jak Iška reaguje blesky a jak kmen míří k zemi jen kousek od nás, takže by nás další vlna prachu jistě oslepila. Sám jsem nás tedy díky poryvu větru postrčil ve výskoku o něco výš než by bylo běžné, abychom se dostali nad oblak prachu kmen a blíž ke Styx. Po té jsem bez zaváhání vyrazil ve snaze využít omráčení bleskem a už jí tentokrát uštědřit ránu, která by jí více omezovala a pořádně jí potrhat krk.