Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Parsifal působil poněkud zaskočeně, když jsem mu řekl, že mi nemusí říkat pane a hned v další větě se znova přeřekl. Pousmál jsem se a zavrtěl dismisivně hlavou. "Jak chceš," nabídl jsem mu. Nehodlal jsem ho do ničeho nutit. Vzápětí ale Parsifal navrhl jít na lov. Lovec v zacvičení, huh? Sionn je teda přísnej, ušklíbl jsem se pro sebe. Ale bylo hezké vidět, že v tom měl systém a mladého do toho jen tak nehodil. Dál jsem poslouchal, co Parsifal říkal a jen sem tam pokýval až do chvíle, kdy mě vyzval zhodnotit jeho plán. "Myslím, že je to dobrý plán. Z lovu v zimě už nic nezbylo a jak sám říkáš, je teď dobrý čas se pokusit doplnit zásoby," odsouhlasil jsem a pak se na moment jen tak zadíval k obloze. Počasí nám úplně nepřálo, protože sem tam sprchlo, ale země ještě nebyla tak rozblácená, že by se nedalo běhat. A třeba přestane a trochu to uschne, než se tu sejdeme, napadlo mě.
"To rád slyším," pousmál jsem se na světlého vlka, když mi řekl, že už se mu daří celkem dobře. "A nemusíš děkovat, však proto jsme smečka." Pohled mi k jeho zbytku ucha, které se teď trochu zahýbalo. Škoda jen, že ty jizvy se nedají vzít zpátky. Takový ale byl život. Pořád byla naděje, že mu to trochu obroste srstí. Taky jsem měl pár škrábanců, které nakonec úplně zmizely pod chlupy. "Můžeme jít na ten lov klidně hned, pokud bych chtěl. Ale chce to ještě aspoň jednoho vlka," zauvažoval jsem nahlas. "Tedy... jestli se na takový velký pohyb cítíš." Nebyl jsem si jistý, nakolik ho jeho zranění limitovalo. A taky jsem nechtěl, aby se opakovalo. Heh, teď jestli se já vůbec ještě takhle rozběhnu. Bylo to už nějaký pátek, co jsem musel někam spěchat a s mýma starýma kostma jeden nemohl nikdy vědět. Kdo ví, jestli bych vůbec pořád stál nebýt Života... Za to jsem mu nakonec byl vděčný, ale nedokázal jsem se pořád přenést přes tu křivdu, že dovolil takovou nespravedlnost, když jiné přivedl zpátky.

Potlukoval jsem se tak různě lesem, občas si odpočinul a pak šel zase dál, až jsem les nakonec obešel úplně celý. Čas mi tak pěkně plynul, že jsem ho ani moc nevnímal a spíše tak pozoroval krajinu kolem, nebo byl zahloubaný ve svých myšlenkách.
Z těch mě vyrušil až příchod Parsifala, kterého jsem si vlastně ani nevšimnul, dokud nepromluvil, takže jsem sebou mírně překvapením cuknul. Rychle jsem se ale vzpamatoval a svůj postoj zase porovnal. "Parsi, zdravím. A nemusíš mi říkat pane," zasmál jsem se. Přišlo mi to tak nějak... moc formální. A já si už na nějakou veledůležitou alfu hrát nechtěl. Chtěl jsem už jen být především táta a děda. Však co na tom ostatním proti tomuhle záleželo? Parsi se mě zeptal, jestli mám čas. "Jistě, co bys rád?" pobídl jsem ho a chvíli čekal, abych mu dal prostor. Mezitím jsem pohledem pořádně prohlédl jeho tělo. Měl na sobě ošklivé jizvy, ale jinak vypadal živ a zdráv. "Je ti už líp?" zeptal jsem se ho ale přesto. Nebylo to ale vůbec hezké zranění. Ještě že to přežil. A taky ještě že u toho bylo tolik vlků ze smečky. A Crowley, jak to hezky zvládnul, pomyslel jsem si. Těžko se mi to přiznávalo, ale věděl jsem, že sám bych mu pomoci nedokázal.

Zkoušeli jsme s Crowley magii lesa a zdálo se, že se mu konečně zadařilo. Příchozí Sinéad se k nám přidala a chtěla to taky zkusit, zatímco Iskierka nás všechny sledovala a odpočívala. Bylo to takové hezké pohodové rodinné odpoledne. Sinéad se ovšem s magií lesa zřejmě nepoštěstilo, protože si začala myslet, že jsem ji prostě a jednoduše prachprostě napálil. Nejdřív jsem hrál s ní, ale pak jsem jednoduše prohlásil: "Pak na to někdy kápnem." Teď totiž před námi byla jiné záhada a to podivné zvuky vedle z Borůvkové smečky. S Crowleym jsme to chtěli jít prozkoumat, ale Išce se moc nechtělo, až to nakonec celé přestalo. A Crowley někam zmizel. Možná to šel prozkoumat, napadlo mě. Každopádně jsem o kluka strach neměl, věděl jsem, že on se ve světě neztratí. A to bylo dobře. Ještě aby jo, však je náš. Pousmál jsem se pro sebe, ale to už byly na odchodu i moje dcera se Sinéad. "Už jdete?" zeptal jsem se. To je škoda, pomyslel jsem si, ale Iška měla pravdu v tom, že bych si raději dáchnul než pobíhal po lese a do okolí. A taky budu muset obejít zase jednou hranice a to bude aktivity až až. Zvlášť na ty moje staré kosti. "Tak si to užijte! A brzy se vraťte!" zavolal jsem za dvěma vlčicemi mizejícími směr údolí, ale nebyl jsem si nakonec vlastně jistý, jestli to slyšeli. Hlavou mi ještě vrtalo to s tím mluvícím jezevcem, ale protože mi Iskierka tvrdila, že mi to později vysvětlí, pustil jsem to nakonec z hlavy a opravdu se na chvilku uvelebil na kameni, kde jsem odpočíval a nahříval se a možná si i chvilku zdřímnul až do doby, kdy se slunce blížilo k zapadnutí a lesem se nesla měkká zlatavá záře. Mohl bych obejít ty hranice, třeba ještě někde zahlédnu kousek západu slunce, napadlo mě. To by mohlo být hezké.
A tak jsem se pomalu sesbíral ze svého vyhřátého místečka a po pořádném protažení vykročil mezi stromy. Stejně by mě zajímalo, co tam v tý Borůvce dělali, přemýšlel jsem. Mohl bych se tam vlastně někdy přes léto stavit. Udělat si takový výlet, ať pořád jenom netrčím tady. Doufal jsem, že tentokrát můj plán vyjde. Opravdu jsem tu trávil skoro až moc času a kdo ví, jestli to bylo vůbec zdravé. Měl jsem tu ale pocit, že jsem Elise nablízku. A taky tu byla větší šance narazit na někoho z rodiny. A s takovými myšlenkami jsem pokračoval podél hranic lesem a sem tam se o nějaký strom otřel nebo počůral nějaký keřík, aby se zase jednou pořádně obnovila pachové stopa našeho lesa. Na některých místech ještě byl cítit pach Iskierky, ale jinde už byl téměř k nepoznání. Je to ale holka šikovná. Ta se nám povedla, co Eliso?

Probírali jsme s Crowleym magie a já měl opravdovou radost z toho, že můžu svému vnoučkovi předat něco, co ho zajímá. "Jasně, že to jde," pokýval jsem s letmým lišáckým úsměvem na otázku ohledně zneviditelnění. "A můžeš schovat i pach a zvuky, ale nesmíš mluvit, to by ses prozradil," zasmál jsem se. Vlastně jsem si pamatoval, že jsem to už zažil. Slyšet jenom hlad a nevidět vůbec nic. Zvláštní pocit.
S tím, jak se k nám seběhly Iška se Sinéad, se tu usadila taková pohodová rodinná atmosféra, kterou jsem si naplno užíval. Snad jakoby tu náladu vycítilo i samo počasí, protože konečně přestalo pršet a s novým dnem přišlo příjemné jarní sluníčko, které už začínalo nabírat na síle. Přesto se ale všude kolem válelo bláto a jeden musel dávat pozor, kam šlape, aby se neušpinil. To byl tady u nás v lese dost nezvyk. Hádám nějaká vláha nemůže lesu ublížit, pomyslel jsem si. Aspoň ne tomu našemu.
Crowley už začínal magii lesa přicházet na kloub. "Výborně," usmál jsem se na něj pyšně. Bylo vidět, že na to má talent. Jak by taky ne, přeci jen je náš. O magii lesa se zajímala taky Sinéad. "Přesně tak, magie lesa. Máme tu v Asgaaru takové magické skály. Když k nim přiložíš ucho a zasoustředíš se na okolí, skály ti napoví, kde kdo je a kde se dá co ulovit," vysvětlil jsem. "Klidně to zkus," pobídl jsem ji a ukázal na skálu, u které jsme ještě před malinkou chvíli byli s Crowleym oba naklonění, jako bychom kuli nějaké pikle.
Sinéad navíc přinášela dobré zprávy o Parsifalovi a novinky měla také Iška. "Díky," pousmál jsem se na ni, když zmínila, že obešla hranice. Můj pohled na moment sjel k řetízku houpajícím se na jejím krku. Opravdu skoro jako ona... Vlčice přinášely také zprávy o tom, že se na hranicích s Borůvkou děly nějaké podivnosti. "Můžeme to jít očíhnout. Třeba z toho nakonec bude nějaká akce. Víte, že jednou v Borůvce dokonce hořelo? A že to byl teda vůbec divný oheň, nejspíš za to mohla Smrt," zavzpomínal jsem. Byla to teď taková vtipná historka, ale tenkrát to tak vtipné nebylo. "Byl jsem jim tam pomoct, je fajn udržovat dobré vztahy. Ta smečka vedle je už dlouho a nikdy s ní nebyl žádný problém, ba naopak, ale vystřídalo se tam už několik alf, kdo ví, kdo je tam alfou teď." Zůstával jsem však stát na místě. Nechtěl jsem spěchat, zvlášť když dcerka ještě ležela. Nechtěl jsem ji honit hned po tom, co se vrátila z obchůzky hranic.

Crowley se zajímal i o to, jestli slyším jeho myšlenky. "Můžu, když budu chtít," přikývnul jsem s úsměvem. "Když jsem ale byl ještě mladý a moc s tou magií neuměl, slyšel jsem nedobrovolně takové různé útržky od různých vlků a to byl teprve zmatek," zasmál jsem se. Vzpomínky na tu dobu působily až neuvěřitelně vzdáleně. Pak ale přišla řeš na rodinu a na Awnay. "Taky doufám, ale čas od času se sem zatoulá," pokývnul jsem souhlasně, když Crowley zadoufal, že se jeho teta někdy ukáže. Popravdě jsem v to doufal i já. Už to bylo opravdu hodně dávno, co tu byla má
nejstarší dcera naposledy. Ale moc dobře jsem taky věděl, že bych ji tu držet nemohl, že by se na jednom místě trápila. A pevně jsem věřil, že se o sebe dokáže přeci postarat. Nic jiného mi ani nezbývá. "To je přesně on," potvrdil jsem Crowleymu, když popisoval Nemesise. "A Alastor je jeho kamarád." Popravdě jsem si nebyl úplně jistý, co to znamenalo, ale tak co... dokud jim bylo dobře. Nehodlal jsem svým dětem bránit v jejich štěstí. Ještě aby. Crowley se ale obával, že ho Lucy už nikdy nebude chtít vidět. Smutně jsem se na něj pousmál a nakonec ze sebe přeci jenom vypravil ten nezaručený slib. "Já myslím, že bude. Přeci jenom měla už čas se uklidnit a ty jsi její syn. A kdyby náhodou nechtěla, prostě se jí schováme," pokusil jsem se celou situaci obrátit ve hru, ale možná už na to byl moc starý. "I to magie svede."
A když už byla řeč o magiích, dali jsem se do prozkoumávání magie lesa. Crowley se zajímal, když jsem na svou magii přišel já. "Už je to dávno, ale byl už jsem dospělý, když jsem na to přišel. A čím starší jsem byl a čím lépe magii ovládal, zjišťoval jsem, že dokážu ovládat další a další. Všechno to chce ale čas a taky trochu trénink," vysvětlil jsem a pak už se naklonil ke skále, abychom mohli vyzkoušet magii lesa. I Crowley se naklonil blíž ke kameni. Chvíli jsem ho pozoroval, jak se snaží, než jsem pověděl. "Zkus si představit les. Skály, kameny a stromy, které v něm rostou a jejich kořeny. A oni už ti napovědí, kde jsou ostatní vlci." Moc prostoru to zkoušet ale Crowley neměl, protože se záhy z lesa objevila Iška. Skoro jako by mi četla myšlenky, napadlo mě a s úsměvem jsem ji přivítal. A hned kousek za ní zpoza stromů vyběhla i Sinéad. "Rád vás vidím," pousmál jsem se na na obě vlčice. Pak se ale můj pohled na moment zastavil u Sinéad. "Všechno dobrý?" zeptal jsem se tiše. Předpokládal jsem ale, že v úkrytu už pomoc potřeba není. To by určitě přicházela s jinou. Byl jsem rád, že už byl na její tváři vidět úsměv.
Obě se zajímali o to, co jsme tu prováděli. Asi to muselo vypadat dost zvláštně, když jsme tu spolu stáli a odposlouchávali kameny. "Zkoušíme magii lesa," doplnil jsem Crowleyho vysvětlení. Iška ale přinášela také zprávy o nějakém zvířeti na severu. Mohla by to být snadná kořist, napadlo mě hned. "Chcete to prozkoumat?" nabídl jsem přítomným. Nechal jsem to na nich, co chtěli dělat. Raději jsem si užíval ty chvíle a to, že vůbec takoví mlaďoši chtěli, aby s nima takový dědek jako já byl. Vážil jsem si toho.

Crowley se podivoval nad tím, že pomocí magie jde i komunikovat na dálku. Pousmál jsem se, když jsem na jeho tváři viděl ten fascinovaný výraz plný očekávání. Ta upřímná radost mě naplňovala pocitem něžnosti. To by asi šlo, kdyby to nebylo nějak opravdu hodně daleko, odpověděl jsem mu na jeho dotaz myšlenkou, kterou jsem přimíchal mezi ty jeho. Aby si zkusil jaká může být magii, ale taky aby případně věděl, jak to je, kdyby to někdy bylo potřeba. Popravdě jsem ale sám netušil, jak daleko bych byl schopný někoho vědomí najít. Věděl jsem ale, že dost daleko. Stejně je to zvláštní, že magie myšlenek mě ani tak nevyčerpává jako ty ostatní, pomyslel jsem si, ale tušil jsem, čím to bylo. Byla to moje první magie a taky ta, ve které jsem byl nejlepší.
Zdálo se, že Crowley už stihl vzít Zurri na ta nejdůležitější místa ve smečce. Když se však pozastavil nad malým vlčkem u sochy babičky, došlo mi, že bych mu o tom mohl povědět, aby znal svoje kořeny. "Jmenoval se Castiel a byl by to dneska tvůj strýček, bratr tvého otce. Společně s Awnay se nám s babičkou narodili jako první, ale Castielovo tělo bylo příliš slabé a nepřežil," pověděl jsem a na malý moment se mi na tváři objevil bolestný výraz. Uběhlo ale už mnoho let, kdy jsem se s touhle ztrátou měl čas smířit. Ale zapomenout se nikdy nedalo. "Awnay se ráda toulá po okolních a objeví se tady v lese jen opravdu málo často, ale snad ji někdy poznáš," vyprávěl jsem dál. "A pak máš ještě strýčky Sionna a Nemesise a tetu Iskierku, ale ty už znáš, ne?" pousmál jsem se.
Když přišla řeč na zbytek jeho rodiny, Crowley viditelně znejistěl. Mrzelo mě ho takhle vidět, ale bohužel jsem nevěděl, co dělat a jak mu pomoci. Možná zkusit najít Lucy a promluvit s ní? napadlo mě. Za zkoušku to stáhlo, ale nebyl jsem si jistý, jak moc to padne na úrodnou půdu. Při Crowleyho poznámce, že neví, jestli by ho Lucy ráda viděla, se to ve mně sevřelo. Uvnitř mě to křičelo, že je to přeci jeho máma, že určitě ano, ale slíbit jsem mu to nedokázal. "Zkusit to můžeme, když budeš chtít," mrknul jsem na něj. A kdyby Etney dělal problémy, snad ještě nejsem tak starý a zvládl bych to. Chtěl jsem aale věřit tomu, že s Lucy nějaká domluva bude. A když ne, tak snad aspoň s těmi malými. Vivi vypadala, co jsem ji naposledy viděl, jako fajn vlčí slečna.
Pak se Crowley rozpovídal o různých zážitcích. "Téda, to jsou divoké historky," vydechl jsem a stále se při tom usmíval. Měl jsem radost, že toho tolik viděl a že s Iškou a její kamarádkou měli tak hezký vztah. "Ke Smrti se hlavně nesmíš nikdo dostat s prázdnou. Je to možná vlčice a dokáže splnit spoustu přání, ale nikdy nic nedělá zadarmo a nesmíš jí příliš otravovat nebo pokoušet její trpělivost, to by pak nedopadlo dobře. Ale má ráda zářivé kamínky, různé červené, zelené, cokoli, co se blyští," poradil jsem mu.
Crowley měl z obcházení hranic překvapivou radost. To jsem teda rozhodně nečekal, bral jsem to jako prostě jako povinnost, ale vidět jeho ochotu bylo hezké. "Tak jo, obejdeme hranice, ale.... nejdřív ta magie,", mrknul jsem na ně a záměrně udělal dramatickou pauzu, než jsem větu dořekl. Doufal jsem, že se mi podaří na jeho tváři zase vyvolat ten výraz plný očekávání. "Ještě jsem tady nepotkal vlka, co by neměl vůbec žádnou magii, takže věřím tomu, že nějakou mít budeš. Občas si ale dává trochu na čas," pověděl jsem a čumákem naznačil Crowleymu, aby mě následoval. Přešel jsem k nejbližšímu balvanu, který jsem našel. "Však zkus sám," pobídl jsem ho. "Máme tady v lese kouzlené skály, přiložíš k nim ucho, zavřeš oči a skály ti dokáží říct, kde kdo v okolí je a kde je nejbližší kořist," vysvětlil jsem a pak se naklonil ke skále, abych to i názorně ukázal. Magie lesa mi v hlavě začala tvořit mapku s tím, kde kdo byl. Jen kousek od nás byla Iskierka. Třeba za náma přijde.

Zdravíčko Asgaarští, akce se zúčastnili: Alastor, Iskierka, Nemesis a Parsifal a všem již v inventáři přistála odměna. Pro pobavení přidám nejčastěji se opakující odpovědi: do kávy si potají lije whiskey Arcanus, z blázince by se nejhůř dostával Fiér, narozeninové párty pro domácího mazlíčka pořádá Iskierka (samozřejmě aby naštvala lasičku), loterii by vyhrál Nemesis, ale ztratil by lístek, no a top jedna parťák do vězení je Sinéad! :D

Jakmile jsem zmínil, že zkontroluju Parsifala se Sionnem, Crowley se hned nabídnul, že tu počká. Trochu překvapeně jsem se na něj ohlédl, ale koneckonců on nemohl tušit, na co myslím. "Magií, na nějaké velké pobíhání jsem už moc starý a líný," zasmál jsem se, když jsem si všimnul jeho pohledu.
Pak přišla řeč na Zurri a to, co je zač a odkud se vzala. Můj pohled padl na spící vlče a v hlavě mi bylo jasné, že si pro ni už nikdo nepřijde. Stejně jako to bylo jasné i Crowleymu. Kdyby se takhle ztratili Iška s Nemem, pomyslel jsem a už jen při té myšlence se mi stáhlo hrdlo. Navíc s Nemesisem se to málem stalo. Vzpomínal jsem na to, jak jsem ho našel u Životových kopců a Elisa nikde. Naštěstí Nema nenapadlo se nikam po vlastní ose vydávat. To už bych najít ani nemusel. "Ukazoval jsi jí už úkryt, mýtinu a kameny v údolí k setkávání?" zeptal jsem se Crowleyho. Hlavně cestu k úkrytu bylo důležité, aby znala, tu by totiž jinak nejspíš nenašla. Při zmínce o Vivi se ale výraz na Crowleyho tváři změnil. Nedokázal jsem přesně odhadnout, jaké pocity se v něm mísily. "Až se trochu oteplí a přestane pršet, můžeme zkusit Lucy a sourozence najít," navrhnul jsem a záměrně při tom vynechal Etneye. Tušil jsem, že toho vidět chtít nebude. Vlastně jsem se přes to ani sám nedokázal přenést, abych mu mohl odpustit. "A nebo taky ne, jak budeš chtít," dodal jsem nakonec. Nechtěl jsem ho do ničeho nutit. Povzbudivě jsem do něj dloubnul čumákem. Chtěl jsem jenom, aby věděl, že se na mě může kdykoli s čímkoli obrátit. A že udělám, co bude v mých silách, abych mu pomohl. To jsem vnímal jako svůj úděl, jako důvod, proč jsem tu stále byl, když Elisa ani mý přátelé ne.
Crowleyho tvář se konečně rozzářila, když jsem ho pochválil za to, jak s klidnou hlavou zvládl tu patálii s Parsifalem. Rozpovídal se i to tom, co dělal v létě. "Tak to ti určitě vyprávěli i o Životovi a Smrti, že? Zažil jsi i nějaké magické dobrodružství? Občas se tu totiž dějí podivné věci," pousmál jsem se. Pak si Crowley ale posteskl, že už by docela rád objevil svou magii, ale že neví jak na to. "Někdy pomůže jen koukat kolem sebe. Na začátku se někdy projeví magie sama, třeba když jsi naštvaný, smutný nebo máš strach. Třeba se jenom zničehonic zvlní hladina jezera, tráva se trochu zazelená nebo zaslechneš útržek myšlenky, o které jsi přesvědčený, že nemůže být tvoje," pověděl jsem. Přesně to poslední se totiž stalo kdysi mně. A stálo to mnoho probdělých nocí u jezera, než jsem přišel na to, co s tím. Jak cizí myšlenky blokovat a jak se na ně naopak zaměřit. Pak mě ale něco napadlo. Na tváři se mi objevil široký úsměv. "Něco mě napadlo," zazubil jsem se na Crowleyho, ale než jsem to stihl rozvést, na hrudníku mi přistál obrovský kemr. Trochu překvapeně jsem k němu sklonil pohled a Crowley se hned začal omlouvat. "To nic," zavrtěl jsem hlavou. Už jsem toho měl za sebou dost na to, aby mě nějaký chrchel rozhodil. Otřel jsem se se nedaleký keřík, abych ho ze sebe dostal, než jsem se obrátil zpátky k vnoučkovi. "Je ti zima?" zeptal jsem se ho. Přeci jenom pršelo, ale husté koruny hvozdu nás dost chránily. Trocha vláhy nemůže lesu uškodit. S tím mě však nepadlo ještě něco. "Bude třeba brzy obejít hranice, šel bys taky nebo máš jiné plány?" nabídl Crowleymu. Ale zase jsem ho nechtěl tahat za každou cenu, kdyby se mu nechtělo. Na povinnosti má ještě času dost. Můj pohled znovu padl na spící Zurri. Tady uprostřed lesa jí ale nic nehrozilo. "Ale ještě předtím, chceš zkusit magii?" šibalsky jsem se na vnoučka usmál. Magie lesa by se mu totiž měla projevit. A možná by mu taková zkušenost mohla pomoci do budoucna uchopit svou vlastní magii.

Jak jsem se probouzel, jen pomalu jsem přicházel k sobě. Dezorientovaně jsem se rozhlížel kolem sebe a snažil se si všechno spojit, ale ze zmatení mě vytrhl až Crowley, který mi hned začal vysvětlovat, co se přesně stalo. Podle všeho jsem usnul. To muselo být z té magie, pomyslel jsem si. Docela jsem to přehnal. Nebyl jsem zvyklý poslední dobou magii používat takhle ve velkém. To úsilí se ale snad podle všeho vyplatilo, protože Crowley mi pověděl, že Sionn se Sineád vzali Parsifala do úkrytu a že vypadal lépe. "To jsem rád," viditelně se mi ulevilo. Nejraději bych se šel do jeskyně podívat, ale nebyli jsme tu sami - spící vlčí slečna ve mně budila mnoho otázek. "Zkontroluju je," pověděl jsem Crowleymu a bez nějakého většího vysvětlení zavřel oči a začal se soustředit. Našel jsem Sionnovu mysl a do ní mu vštípil krátký vzkaz: "Jak je Parsifalovi? Potřebujete něco? Táta." Doufal jsem, že Sionn pochopí, že to byla moje magie a jen pomyslí na odpověď.
Crowley mi pak pověděl, že to vlče se jmenuje Zurri a povyprávěl mi, kde se vzala a že se už několikrát snažili někoho ze smečky odchytit, ale nikdy to nevyšlo. To ale nebyla jejich chyba. Další ztracené vlče, projelo mi hlavou. Bylo to až děsivé, kolik už takových vlčat Asgaarem prošlo. Neuměl jsem si představit a ani nechtěl, jaké to asi muselo být. Jaké by to bylo, kdyby se ztratilo některé z mých vlčat. Nebo Crowley. Zavrtěl jsem hlavou, abych ty myšlenky rozehnal. Pak mě ale rozhodilo, co dalšího řekl Crowley. Abych Zurri nevyháněl, že raději půjde on. Bylo vidět, že to myslel dobře, ale stejně mi to na moment vzalo vítr z plachet. "Ale co to povídáš. Můžete tu přeci zůstat oba," pověděl jsem a na pousmál se na svého vnoučka. "Zvlášť pokud je Zurri šikovná a stejně nemá kam jít." Alespoň tu bude více veselo, napadlo mě. Poslední dobou tady v lese zase tolik vlků nebylo. A Crowley bude mít někoho k sobě, prolétlo mi hlavou. To bylo jen dobře, zvlášť po tom, co se stalo. "Nedávno tu byla Vivianne, říkala, že se někdy zastaví," prohodil jsem možná trochu mimo kontext, když jsem na to zrovna myslel. Pak jsem ale pohledem zabloudil mezi stromy a na moment se znovu zaměřil na Sionnovo vědomí, než jsem s ní zase sklouznul na černého vlčka. "Vedl sis dobře, když se stalo to s Parsifalem," pochválil jsem ho. Nepanikařil a snažil se pomáhat. Na svůj věk to zvládnul bravurně Snad bude Parsifal v pořádku... Ale věřil jsem, že se o něj Sionn postará a kdyby potřeboval, dá vědět. "A co jsi vlastně za léto všechno zažil? Jak se ti daří?" pousmál jsem se na Crowleyho. Doufal jsem, že si v létě užil nějaké dobrodružství a nemusel myslet jenom na to, co se vyvedlo se zbytkem jeho rodiny.

Používání vší té magie mě vyčerpalo natolik, že jsem upadl do dlouhého a bezesného spánku. Jen občas jsem sebou neklidně škubl, jako by mi moje podvědomí říkalo, že něco není v pořádku a že nesmím spát, ale mému tělu se nedařilo dostat se ze spár tolik potřebného spánku. Ještě nemělo dost energie.
Když jsem se přeci jen konečně probudil, připadal jsem si dezorientovaný. Na chvíli jsem netušil, kde jsem a co se stalo. Pomalu jsem se zvedl do sedu a rozkoukával se. Nebyl jsem tu sám. Vedle mě ležel Crowley... a bylo tu ještě jedno vlče, co jsem neznal, ale jehož pach mi byl povědomí. "Crowley... co se stalo?" vydechl jsem. Hlava mi třeštila, ale pomalu ale jistě jsem se dostával k sobě. A pak mi to došlo. Parsifal. "Kde je Sionn? A Parsifal?! Sinéad?" obrátil jsem se k vlčatům a přitom se zvedl na tlapy trochu moc rychle, takže mě moje tělo donutilo se zase posadit. Cítil jsem, jak mnou projela vlna nejistoty, která se usadila přímo v žaludku, kde ležela jako těžký kámen. Netušil jsem, jestli to, že tu nejsou, je dobré znamení nebo spíš ne. Kdo tu ale byl, byl můj vnouček a s ním ještě jedno vlče. Nebo spíš dorůstající vlčí slečna. "A ty jsi?" zeptal jsem se strakatého vlčete a poté pohledem přejel ke Crowleymu.

Byl to naprostý chaos. Naštěstí se Sionn rychle vzpamatoval, přestal křičet a začal to řešit. Sineád se nám snažila říct, co se stalo, ale já se na to teď vůbec nedokázal soustředit. Místo toho jsem se plne soustredil na magii, ktera pomalu ale jiste zatahovala Parsifalovi rany, diky cemuz prestal bily vlk krvacet Když na mě promluvil Sionn, cukl jsem sebou a tok magie se přerušil. Cítil jsem, jak mi citelne ubyla energie a šly na mě mdloby. Musel jsem si sednout na a ztěžka, ale v pravidelném rytmu dýchal. "Uz by... nemel krvacet," vypravil jsem ze sebe s obtížemi, přesto se mi ale dařilo zůstávat při vědomí. To bylo dobré znamení. Parsifal se navíc přestal třást. Hlavou mi proletela myšlenka, že by snad vše mělo být v pořádku. Jenže to se bílý vlk začal zničehonic hrozně zahrivat. Obrátil jsem se k Sionnovi a vyměnil si s ním rychlý pohled. "Asi se to zanitilo, to neni dobre. Musi se srazit ta horecka," vyhodnotil jsem. "Sinéad, zkus prinest snih a ochladit ho," obrátil jsem se k vlcici. Nevypadala úplně dobře, ale na tohle teď nebyl čas. Mozna nejake byliny? napadlo mě. Zkusit se to mohlo. Muselo. Pohled na bílého vlka mi dělal starosti. Cítil jsem se ale slabý. Tušil jsem, že tohle bude nejspis to poslední, co svedu. Musi se to zkusit. Obrátil jsem se ke Crowleymu. "Pomuzes mi hrabat?" A pak jsem začal hned u Parsifala hloubit drobný žlábek. Šlo mi to ale pomalu, protože jsem neměl sílu na rychlé pohyby.
Kdyz bylo hotovo obrátil jsem se k Sionnovi, který na mě teď působil nejvíc v klidu. A to bylo dobre. "Rid se podle toho, kdy ma zimnici a kdy horecku a bude to dobre," řekl jsem rozhodně k synovi a pak jsem přejel pohledem k po ostatních. "Bude to dobre," zopakoval jsem a nejspíš jsem se tím snažil přesvědčit i sám sebe. "Kytku hodte vylouhovat do vody a dejte to Parsifalovi vypit," řekl jsem jen stroze a bez dalšího vysvětlování zavřel oci. Magie vody zacala plnit jamu pred parsifalem a kousek od ni ze zeme vyrostl tužebník. To už jsem ale musel přestat, protoze se moje tělo začalo třást. Stvalo me
ze mi takova lehka kouzla delaji takovy potiz. Léčící magie si ale vzala příliš velkou daň.

Bylo jasné, že se dál nepohneme. Ani jeden z nás nechtěl ustoupit ze svého, a tak byl čas to téma nechat jít. Spokojil jsem se s tím, že Sionn bude v Asgaaru Crowleyho tolerovat. Jestli ho začne mít i rád, to mohl ukázat jen čas. Raději jsem tedy na to téma už nic neříkal. Nerozmlouval jsem to Sionnovi. Však možná měl i částečně pravdu. Jenže vidět něco takového jako rodič bylo těžké. Chtěl jsem dávat šance. Zavrtěl jsem hlavou, abych rozehnal dotěrné myšlenky, a brzy na to změnil téma. Sionn mi povídal co dělal a že by rád udělal něco, co by trochu více stmelilo smečku. "To je hezký nápad," pokýval jsem hlavou. Vlastně jsem měl i sám co dohánět, abych poznal nové členy smečky. "Možná nějaká společná aktivita?" napadlo mě. Většinou se všichni seběhli, když byl nějaká problém, co se musel řešit. Ale problém představoval teď jednu z posledních věcí, co jsme potřebovali řešit.
Jenže osud měl zřejmě jiné plány, protože záhy na to se z lesa ozvalo vytí zoufale prosící o pomoc. Trhl jsem sebou a moje tělo automaticky přešlo do pohybu. Jako by se zapnul nějaký nouzový režim. Následoval jsem Sionnovi kroky a ty nás dovedly k Sinéad, Crowleymu a Parsifalovi. Jenže něco bylo špatně. Hrozně špatně. Krev, uvědomil jsem si a pomalu mi začalo docházet, co se dělo a jak závažná celá situace byla. Slyšel jsem, jak Sionn začal křičet, zatímco já jsem jenom těkal pohledem z jednoho na druhého a snažil se zachovat si chladnou hlavu a přijít na cokoli, co bychom mohli udělat. Nestihl jsem si k bílému vlkovi vytvořit takový vztah, ale pořád to byl člen smečky. Nevypadalo to ale vůbec dobře. Parsifal se třásl a vypadalo to, že je zraněný na více místech, těžko se ale odhadovalo jak vážně. K sakru! Nesmí umřít. Nikdo další už tady neumře! Cítil jsem, jak mi srdce prudce bylo a musel jsem se několikrát prudce nadechnout, abych se dokázal zklidnit. Střelil jsme očima ke Crowleymu a pak k Sionnovi. "Sionne, soustřeď se!" křikl jsem na něj a doufal, že ho tím vytrhnu z paniky, které se zračila v jeho tváři. "Vodu, potřebuje vodu!" naléhal jsem k oběma vlkům. "Napít a umýt rány!" Naštěstí kolem nás stále byly zbytky tajícího sněhu. Nebo měl možná něco z nich magii vody, to jsem netušil. Pak můj pohled střelil k Sinéad a jejím rudým očím. Známým očím. "Eliso, udrž ho v teple, když bude potřeba," řekl jsem, vůbec si v ten moment neuvědomujíc, že přede mnou nestála moje partnerka ale Sinéad. Nikdo tady neumře. Chtěl jsem se ujistit, že pro to udělám co nejvíc. Věděl jsem, že to bude ale stát hodně sil, možná víc, než jsem právě měl. "Když omdlím, je to normální," prohlásil jsem, aby si ještě nedělali starosti se mnou. Posledně jsem totiž spal dost dlouho. Přihrnul jsem se k Parsifalovi a položil tlapu na jeho ránu. Funguj, prosím funguj. Pevně jsem zavřel oči a pokusil se rozptýlit veškeré myšlenky. Cítil jsem, jak pod mým dotekem Parsifalova rána pulsuje a snažil se vnímat jenom to. A v ten moment se moje náušnice rozzářila jemným stříbřitým světlem a moje energie se začala přeměňovat na magii, která začala Parsifala léčit.

//Kdyby se stihlo kolo otočit do zítra, tak možná zvládnu mobil post. Pokud ne, nemusíte na mě čekat, příští týden tu nebudu. Prostě zahrejte, že až se Arc vyčerpá magií, omdlí a bude spát nebo tak něco, díky :D

Jste všichni prostě boží, mega krásný výtvory a obrovský posun u každého jediného obrázku Tuhle akci někdy znovu prosím! Je to radost se na ty výtvory dívat

Sionn dál kategoricky odmítal alespoň se pokusit vytvořit si jakýkoli vztah k Etneyovým potomkům. Tiše jsem si povzdechl, ale tušil jsem, že další přesvědčování by bylo jako mluvit do zdi. Neměl jsem na to ani sílu ani chuť. Měl právo na názor. A očividně bylo třeba, aby si ho i sám postupně utvářil. "Crowleho si ještě oblíbíš, uvidíš," prohodil jsem a pousmál se při vzpomínce, jak se ke mně malý černý vlček bezostyšně přitiskl, když potřeboval utišit. Bylo to roztomilé. Přitom mě napadlo, že už vlastně Sionn byl sám ve věku, kdy by mohl být jeho otcem. Nemohl jsem si pomoct od představy, jaký by byl asi táta. Byl jsem přesvědčený že dobrý. I když možná trochu hrr. Ale to jsme byli všichni... aspoň v jeho věku. Teď už jsem se nad mnohými věci co dřív nevzrušoval a nepřikládal jim takovou důležitost. Moje priority se posunuly úplně jinam. Moje mladší já by mě možná ani pořádně nepoznávalo. Ale tak to asi mělo být.
Sionn se nakonec přeci jen uvolil, že Crowley může zůstat. "To jsem rád," pokývl jsem souhlasně hlavou na jeho podmínku a krátce k němu střelil pohledem, než jsem se vrátil k pozorováním lesa kolem. Na obloze se mezitím objevily hvězdy, ale měsíc... ten byl ten tam. A bez něj i celá noční obloha tak nějak méně zářila. O to víc jsem si ale mohl užívat pohledu na hvězdy. Venuše a Jupiter, zopakoval jsem si v duchu. "Dej mu ale šanci nebýt jako Etney," dodal jsem nakonec.
Na moment se rozhostilo ticho, při kterém jsem se trochu ztratil ve svých myšlenkách. Zároveň tak měl Sionn šanci načít jakékoli téma které jen mohl mít na srdci. "Jaké máš vůbec plány? Co jsi poslední dobou dělal?" zeptal jsem se nakonec. Zajímalo mě, jak se má. Nemuseli jsme se přeci bavit jenom o smečce a povinnostech. Nechtěl jsem tak ztratit ten vztah, kdo jsme mezi sebou měli, když byl ještě malé vlče. Kdo ví, možná už jsem to pokazil... ale třeba to ještě nenastala nenávratná škoda. "Jak se daří s magiemi?"

Moc děkuji za akci, štědré odměny a hlavně za tu práci za tím loterka mě donutila hezky farmit lístky a pravidelně hrát (asi si musím dávat pozor na závislosti na hazardu) :D

Odměny prosím následující:
10 drahokamů -> Sheya
5 perel -> Santé
2 perly -> Santé
10 perel -> Sheya
2 hvězdy do magie -> Sheya (magie počasí)
4 hvězdy do vlastností/4 % nad vrozené -> Sheya (síla)
elixír drag -> Sheya
elixír drag -> Arcanus xD

přidáno