Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hrnul jsem se k synovi se přivítat, ale čím víc jsem se k němu přibližoval, tím víc jsem měl pocit, jako by mě nějaká neviditelná síla tlačila zpátky. Bylo to zvláštní. Ani radost ze shledání mi nevydržela dlouho, protože Nemesis na mě hned vybalil, že chce odejít ze smečky. Udělal jsem krok zpátky a cítil, jak mi tuhne čelist a na hrudi se koncentruje tíživý pocit. Nedokázal jsem synovi nijak odpovědět, protože jsem měl pocit, že by se mi třásl hlas a ani mi do mysli nepřicházela žádná vhodná slova, co by to dokázala vyjádřit. Místo toho jsem si jen vyslechl, co měl Nemesis na srdci a na konci jen pokorně přikývl. Měl jsem k synovi dostatek respektu, abych jeho rozhodnutí vzal a nijak ho nepřemlouval, to ale nic neměnilo na hořké pachuti, kterou to ve mně zanechávalo. Proč se tohle všechno děje?
Spolu s Nemesisem odcházel také Alastor. "Dobře," pověděl jsem stroze po jeho slovech. Hnědý vlk se nezdržel ani natolik, abych mu stihl říct o Saviorovi, a už jeho záda mizela mezi prvními stromy. Polkl jsem a obrátil svůj pohled zpátky k Nemesisovi. "Mrzí mě to, ale snad budeš šťastnější... Kdybys kdykoli potřeboval, nebo... nebo chtěl... přijď sem, budu tady," pověděl jsem a myslel to naprosto upřímně. Mohl jsem jen doufat, že tahle změna neznamená, že se přestaneme vídat.

Prostě utekla a nedalo se s tím vůbec nic dělat. Mohl jsem být naštvaný, jak jsem chtěl, ale nic to na tom nezměnilo. „Jste v pořádku?“ otočil jsem se ke své dcerce a Saviorovi. „Půjdu si na chvíli odpočinout, pak se zase najdeme,“ omluvil jsem se jim. Ten boj mě vyčerpal a já ani nedošel od Išky se Saviorem příliš daleko, než jsem se uložil do napadaného listí pod stromem a uložil se tam.
Spánek jsem měl neklidný, plný divokých snů, ale když jsem se probudil, nemohl jsem se ani na jeden z nich rozpomenout a zůstával ve mně jenom jakýsi nepříjemný pocit. Oklepal jsem se, abych se ho zbavil. „Eliso, kdybys tu jen tak byla…“ pošeptal jsem do ticha lesa, ale odezvou mi bylo jenom tiché šumění listí, jak do něj pofukoval vítr. Věděl jsem, že jsem Saviorovi a Išce slíbil, že se za nimi hned vrátím, zatím jsem ale neměl chuť se s nikým vidět. Potřeboval jsem být chvilku sám a srovnat si myšlenky. Komfortem mi mohlo být ticho a klid Asgaarského hvozdu. Našeho hvozdu… ale jakou cenu to má, když tu nejsi? Byl to stále můj domov, ale poslední domov mi připadal… prázdný. Nejspíš jsem si to dělal sám, nedokázal jsem svou partnerku prostě nechat jít a smířit se s tím. Nemohl jsem. A nejspíš jsem tak zbytečně ubližoval svým dětem.
Znovu jsem zavrtěl hlavou a nechal tlapky, aby mě nesly podél hranice lesa. Už dávno bylo potřeba obnovit hranice smečky, které začínaly slábnout. Stále z nich, i když už slabě, byl cítit Sionnův pach. Můj malý Sionn, byl doma, pomyslel jsem si a při té myšlence se pousmál. Sionn sice už dávno rozhodně nebyl malý, ale já se nemohl zbavit vzpomínky na to, kdy mi byl do půl tlap a pobíhali jsme společně po zemi křížem krážem. Kdyby tak jen šel vrátit čas a udělat věci jinak…
Pokračoval jsem pomalým tempem podél celých hranic lesa a sem tam jsem se někde otřel nebo zvýraznil pachovou stopu smečky. Nacházel jsem v tom tichu a rutině komfort. I v tom, že tohle byla její oblíbená činnost. A taky strašit cizince na území. Jenže cizinci už do našeho lesa dlouho žádní nepřicházeli a spíše se zdálo, že i jeho stávající obyvatelé odchází.

//Stačí od hír

Z té jakési podzimní letargie mě vytrhl až pach mého druhého syna, který se mi dostal do čenichu. Bylo to jako kdyby mi něco znovu vlilo krev do žil. Iška i Nemo jsou doma. Kéž by ještě přišel Sionn. A byli bychom všichni…. U svých nejstarších dětí jsem už dávno přestal doufat. Zamířil jsem do středu lesa, odkud jsem Nemesise cítil. A nepřišel sám. A navíc je tu Savior. Konečně jsem zase jednou mohl být poslem dobrých zpráv.
Oba jsem našel uprostřed lesa ve směru ze západní strany. Nijak jsem svou přítomnost netajil a tak nějak na ně v podstatě vpadnul, možná až příliš energicky, nebo alespoň v porovnání s poslední dobou. "Ahoj, vítejte doma," pousmál jsem se na oba vlky a pak nakročil blíž k synovi, abych se s ním přivítal.

Styx vykřikla bolestí. Byl to důkaz, že jí konečně některý z mých útoků zasáhl. Přesto se nějakým způsobem dokázala vyhnout mým zubům. Zavrčel jsem, ale než jsem se stačil přeorientovat, zamávala křidélky a byla z jámy pryč. "Mrcha," ucedil jsem. Nesmí utéct. Nesmí utéct, jelo mi v hlavě, ale bylo mi jasné, že se z jámy jen tak rychle nedostanu. Zůstaly v ní nějaké kořeny, ale vydrápat se po nich stálo drahocenné kořeny. Můžu si pomoct magií vzduchu, napadlo mě. No na druhou stranu jsem si nebyl jistý, na kolik magických útoků v sobě ještě mám sílu a bylo by hloupé s ní plýtvat. Po staru to sice více trvalo, ale dalo se to zvládnout snáz skrz zaťaté zuby.
To už ale měla moje dcerka lepší nápad. Nebyl ideální, ale nemohl jsem si teď moc poroučet. A tak jsem jen bez debat přikývl a trochu potupně použil tělo dcery jako berlu, abych se snáze přehoupl přes hranu jámy. Tam naštěstí zůstal Savior, který Styx zdržel a já jako první co slyšel, jak křičí na vlčici, aby trpěla. Byl jsem v ten moment extrémně vděčný, že Saviora vidím. A to nejen proto, že byl opravdu naživu a ne mrtvý, jak tvrdil jeho syn, ale taky proto, že by nám bez něj Styx přeci jen nakonec utekla. Utekla by mi. Nic bych s tím nenadělal. Ta myšlenka mě ubíjela, ale zároveň naplňovala vztekem. Pokusil jsem se využít moment překvapení a vrhnout se sivé konečně po krku. Muselo to jednou přeci vyjít.

Z celé té situace se stal jeden velký chaos a zmatek. Ve vzduchu byla cítit krev a vidění komplikoval prach. Pořád jsem měl pocit, že slyším obrovskou ránu, i když strom už dávno ležel na zemi. "Iško?!" otočil jsem se po dceři, ale ta už se hrnula ke Styx. A to ještě celou situaci hlídal z kraje propasti Savior, o kterém jsem zatím ani nevěděl ani o ráně, kterou Styx uštědřil. Iška už mezitím držela Styx v zubech, i když zřejmě nějakou tu ránu taky schytala a já možná taky. Nejdřív jsem se chtěl natáhnout, že bych ji bez rozmyslu kousnul do krku, ale pak jsem si to rozmyslel. Ten čas jsem využil jinak. Tak a dost! Měl jsem toho tak akorát plné zuby. Chtěl jsem už jen klid. Ticho. Bezpečí pro svou rodinu. Ne tohle. A Styx si už další šanci nezasloužila. Probudil jsem v sobě magii, která dlouhé roky spala, ale která uměla pořádně ublížit. "Ať víš, jaké to je!" vyštěkl jsem a Styx se v té chvíli rozlila po celém těle obrovská bolest. Bolest ji musela paralyzovat nebo alespoň částečně omráčit. Doufal jsem, že tím poskytnu své dceři šanci dostat se do dobré pozice a sobě dostat se blíž. Už chcípni. S tou myšlenkou jsem se přestal soustředit na magii a zakousl se šedivé do krku.

Zdravíčko spolusmečkovníci,

přináším velký letní chaotický souhrn všeho :D

Fotoakce se zúčastnila moje maličkost, Alastor a Parsifal a odměna ve výši 2 perly + 20 drahokamů + 2 křišťály je již připsaná Pro nižší účast ale další akci nevykopávám a nechám vás v klidu užívat léto. Kdybyste měli ale nějaký nápad na akci nebo jenom třeba přání nějakého typu akce, dejte vědět mně nebo Sionnce

Jako další příjemnou záležitost bych ráda adresovala pochvalu Iskierce za značení a do úkrytu jí zamířilo 20 drahokamů a 1 křišťál jako díky Když už jsme u těch funkcí a povinností, nadále platí, že pokud máte zájem o nějakou z funkcí nebo i klidně nějakou vaši vlastní vymyšlenou, dejte vědět!

A jelikož se s novinkami opravdu roztrhl pytel, přejdeme nyní ke změnám hierarchie. Rozhodli jsme se už poslat Lauru na důchod a přesunout ji z gammy na kappu. Za všechno její aktivitu a péči o smečku za ty roky jí ale srdečně děkujeme A co povyšování, říkáte si? No potřebujeme novou gammu a tou se stává Parsifal. Zároveň na deltu přeskakují Iskierka a Sinéad a Crowley. Všem povýšeným moc gratulujeme a děkujeme za super aktivitu a zájem o smečkové dění. A nezapomeňte si pořešit bodíky!

Za sebe dávám ještě takový malý update ohledně aktivity, od září do konce roku očekávám výrazně sníženou aktivitu, protože budu studijňo-pracovně v zahraničí, tak se vám předem omlouvám. Na sz (zejména na fb a discordu) ale reagovat budu a můžeme se na čemkoli domluvit

A na závěr: Co lov? Kdy/kdo? Nahoďte info tady nebo klidně někde ve smečkochatu.

Užívejte léto a mějte se famfárově!

Arcanus ve spolupráci se Sjónem

Podařilo se nám Styx obklíčit prakticky jsme ji měli a stačilo se jen natáhnout a drapnout a bylo. Prokousnout jí tepnu a skončit s tímhle nesmyslným naháněním. Co s tím vůbec chce dokázat?! Nechápal jsem to. A vřela ve mně krev, že Elisu nemohla nechat na pokoji alespoň po smrti a nás v klidu truchlit.
Jenže místo toho se Styx najednou vyhoupla na strom a ozvala se rána a pak se všude kolem nás vznesl prach a já najednou padal se vším tím kamením. Nedalo se dělat vůbec nic. A pak to najednou ustalo, hukot přestal, prach se pomalu usadil a já se s kašlem soukal na všechny čtyři, aby zjistil škody. Mezitím jsem slyšel hlas své dcerky, která se vzpamatovala zřejmě o něco rychleji než já. "Iško? Jsi v pořádku?!" vyhrkl jsem, jakmile jsem přestal kašlat. Sám jsem cítil, jak je moje tělo pohmožděné a zřejmě i trochu podřené, ale nebylo to nic, s čím by si během chvíle nedokázala poradit má magie.
Na moment jsem zapřemýšlel, jak se odsud dostaneme. Na moc víc však nebyl čas, protože do jámy najednou začal díky Parsimu padat strom i s tou šedou mrchou. Viděl jsem, jak Iška reaguje blesky a jak kmen míří k zemi jen kousek od nás, takže by nás další vlna prachu jistě oslepila. Sám jsem nás tedy díky poryvu větru postrčil ve výskoku o něco výš než by bylo běžné, abychom se dostali nad oblak prachu kmen a blíž ke Styx. Po té jsem bez zaváhání vyrazil ve snaze využít omráčení bleskem a už jí tentokrát uštědřit ránu, která by jí více omezovala a pořádně jí potrhat krk.

//Jestli je to zmatený nebo divný tak pardon :D

Moment překvapení se Styxosrnce podařilo využít k útěku. "Sakra," zavrčel jsem, ale prostě jí nechat utéct jsem nehodlal. Hned jsem se otočil a rozeběhl se do lesa, kam Parsifal ukazoval. Ten mladý se až neuvěřitelně rychle zorientoval. Být mladý muselo být fajn. Běžel jsem lesem, když v tom se najednou proti nám objevila nějaká zvířata. Ale byla nějaká divná. Úplně shnilá. To musí být nějaká odporná magie, blesklo mi hlavou. To se k ní tak hodí. Periferně jsem viděl, jak se moje dcera vypořádává se srnkou, a Sinéad běžící proti muflonovi. A vzápětí na to slyšel Sinéad, jak na nás křičí, ať pokračujeme dál. Přesto ale proti nám stále letělo káně. To nás ale nemohlo zastavit. Naprosto z ničeho se zvedl poryv větru a mrštil znetvořeným ptákem o nejbližší strom. Pak už se přímo přede mnou objevila Styx - teď už znovu jako vlčice a čekala. Na co čeká? napadlo mě, ale tušil jsem, že v tom nemůže být nic dobrého. Znovu jsem se zasoustředil na magii a na malou chvíli vnutil Styx iluzi, že na ni běžíme snad ze všech směrů - jako kdybychom tam byli víckrát a ona nemohla odhadnout, kteří vlci jsou ti reální. Pokud se jí opravdu podařilo iluzí zmást, mohli ostatní tenhle čas využít k nečekanému útoku. Sám jsem po Styx skočil ve snaze jí krvavě rozsápat bok drápy, ale v ten moment se iluze rozplynula a ona už zase viděla všechny tak, jak byli.

Nad lesem se rozzuřila silná bouřka. Hromy hučely a po obloze se honily blesky, které rozesvítily oblohu natolik, že byly vidět i přes husté koruny stromů. Na srst mi dopadaly kapky deště, které ji rychle smáčely, ale v tom všem chaosu, který se tu odehrával, jsem jim nedokázal věnovat pozornost. Jen co se z lesa objevily Iška se Sinéad a vrhly se po Styx, neváhal jsem a skočil po vlčici. Ta ale udělala rychlý manévr a díky křídlům najednou byla v pozici, kdy mohla zaútočit na tmavou vlčici a poranit ji. Sakra, je rychlá, blesklo mi hlavou. Ale nemohla být všechno a já věděl, že na svou sílu se můžu spolehnout. Jen najít ten správný okamžik. Poháněl mě vztek. Možná už ne ani tak, že sem drze přišla, ale že se opět snažila ublížit mé rodině. Jako kdyby jí to utrpení, co jsme prožili, nikdy nestačilo.
A ten přišel, když má dcera silou přitáhla Styx na sebe. Neváhal jsem a ten okamžik využil k tomu, abych se Styx dostal k boku a zakousnul se jí do slabin a pevně držel. Okamžitě jsem v tlamě ucítil pachuť její krve. Nebyla to smrtelná rána, ale bylo jisté, že bude krvácet a vlčici oslabí. Soustředil jsem se na to, abych pevně držel stisk a zošklivil ránu co možná nejvíc, když v tom v tom jsem najednou místo vlčice v zubech držel srnku. A navíc děsně divnou srnku. Co to- nechápal jsem, co se děje. V ten okamžik nepozornosti, kdy jsem se snažil zorientovat, co se mohlo dít, mi stisk povolil a srnka z něj vyklouzla a možná i utekla. Zavrčel jsem. Adrenalin mi v těle proudil, že jsem měl pocit připravenosti za Styx běžet snad až na konec světa.

//Taky tady se omlouvám, jestli to je chaos a něco jsem tam pomotala, když tak kopejte :D

Na les pomalu ale jistě padla tma. Tahle noc ale nepůsobila klidně jako ty ostatní, něco na ní bylo jiné. Ve vzduchu kolem nás proudilo společně s mlhou, které na les padla, nepříjemné napětí. Jako by snad samo počasí tušilo, že se chystá něco zlého a snažila se to oparem zakrýt před zraky světa. Mlha se navíc skoro nehýbala, jenom tam ležela mezi stromy a uzavírala mýtinu, na které jsme stály, do tajemného kruhu.
Podobný kus kruhu jsme s Parsifalem vytvořili kolem vetřelce, který odmítal odejít. Netušil jsem, co tu chce a nedokázal jsem si to ani nijak rozumně vysvětlit, ale musela vědět, že je tu v pasti. Že jsme v přesila. A bylo jí to úplně jedno. Je úplně vyšinutá, uvědomil jsem si a při té myšlence mnou projel nepříjemný chlad - snad strach? To ale nebyla jediná emoce, kterou jsem pociťoval. Proudil mnou obrovský vztek za to, co provedla mé partnerce. Bolest, kterou způsobila mně a mé rodině. A za tu neuvěřitelnou drzost, že přišla až sem, jako by snad Elisu nemohla nikdy nechat na pokoji. "Co tu chceš?!" zavrčel jsem po ní. Vypadalo to ale, že chce boj. Vyměnil jsem si rychlý pohled s Parsifalem, než jsem oči znovu upřel ke Styx. Měla na sobě podivná křídla a její tělo bylo osvalené, zdaleka nevypadalo jako tělo vyhublého tuláka, jako když sem přišla poprvé. To mi ale nemohlo zabránit. "Tobě nemusím nic dokazovat," odfrkl jsem si, když mě vyzvala, abychom bojovali jen spolu. "Poslední varování," vyzval jsem ji hlubokým hlasem s hrdelním zavrčením. Nebyl jsem zabiják, ale ona mi nenechávala mnoho možností. Nechtěl jsem však útočit první, abych trochu poznal, jak se pohybuje. Místo toho jsem jen přešlápl a udělal krok po kruhu, abych měla mě a Parsiho každého z jedné strany. Zabila Elisu... Prostě jen tak, proběhlo mi v hlavě a při té myšlence mnou projela nová vlna vzteku, která mě donutila zatnou svaly. Už už jsem po ní chtěl skočit, ale v tu chvíli se najednou z ničeho objevila dcera společně se Sinéad. Temnou mlhu rozsvítily jiskry a lesem se ozval pokřik tmavé vlčice. Už jsem nijak neváhal a skočil po Styx, aby si vlčice musela vybrat, po kom z nás se ožene. Doufal jsem, že po mně. Už nikomu neublížíš!

Zdálo se mi, že Parsiho potěšilo, když jsem souhlasil s jeho nápadem jít na lov. Ptal se, jestli mám na mysli někoho konkrétního, kdo by nás na lov doprovodil. "Asi ne," zavrtěl jsem hlavou, "hlavně ať jsme tři, kdyby se cokoli pokazilo. Tebe někdo konkrétní napadá?" Brzy na to se mi do čumáku dostal pach Crowleyho a to se úplně nabízelo jako náš třetí člen do lovecké party. A měl by to vnouček důležitou zkušenost, pomyslel jsem si.
Jenže jakékoli plány lovit se vytratily, když najednou Parsifal zpozorněl a zabručel, že máme v lese vetřelce. Zmateně jsem se k němu ohlédl, musel něco zacítit dřív než já, protože i když jsem se na to zaměřil, nic zvláštního mi v lese nepřišlo. Světlý vlk už se ale rozběhl do lesa a já neváhal jej následovat, i když jsem zatím netušil, s čím máme co dočinění. Popravdě jsem v sobě ucítil nepříjemný pocit nejistoty a nervozity. Neměl jsem rád, když jsem neměl nad věcmi kontrolu. Celou tu atmosféru jako by se ještě rozhodlo dokreslit počasí. Na les dopadaly poslední večerní paprsky slunce a barvily ho do ruda. Navíc se mezi stromy začínala nést zlověstná mlha jako předzvěst toho, že se chystá něco špatného. Valila se mezi stromy a ztěžovala orientaci.
Pak jsem ale konečně zacítil ten pach. Poznal bych ho kdykoli. "Styx," procedil jsem mezi zuby. Celé tělo se mi při zvuku toho jména zaťalo. Chtěl jsem to prostě nechat být a žít konečně dál svůj život. Ale ona si zřejmě nemohla pomoct. Čekal jsem, že se bude tomuhle lesu vyhýbat obloukem, ale to jsem se zřejmě ošklivě spletl a ona měla tu drzost nakráčet přímo do něj. Nikdo tady nebude v bezpečí, dokud bude ona chodit na tomhle světě, uvědomil jsem si a při té myšlence mě zamrazilo. Zastavil jsem, abych varovně zavyl. Abych varoval smečku, ale aby i Styx věděla, že si pro ni jdeme. Pak jsem doběhl Parsifala. "Je nebezpečná," prohodil jsemk němu. Bylo mi jedno, co se stane se mnou, ale byl jsem odhodlaný tentokrát nedovolit Styx ublížit nikomu z tohohle lesa.
Brzy na to jsme dosprintovali až ke Styx. Bylo vidět, že před chvilkou doběhla a teď tam stála a zírala na Elisinu sochu. Jediný pohled na ni ve mně vzedmul vlnu vzteku. Co si to dovoluje?! Parsifal mě ještě stačil varovat, že na ni některé magie nefungují. Těsně, než jsem se ukázal, jsem zpomalil, a pak se zlým zavrčením vykročil z mlhy zpoza sochy přímo před ni, abych ji propálil pohledem. Vypadala jinak, než když jsem ji viděl posledně. To mě ale nemohlo odradit od toho bránit svou smečku a svou rodinu. Stál jsem tlapama pevně na zemi a celý můj postoj působil varovně. "Vypadni odsud a už se nikdy nevracej! Jinak po svých už neodejdeš!"

Parsifal působil poněkud zaskočeně, když jsem mu řekl, že mi nemusí říkat pane a hned v další větě se znova přeřekl. Pousmál jsem se a zavrtěl dismisivně hlavou. "Jak chceš," nabídl jsem mu. Nehodlal jsem ho do ničeho nutit. Vzápětí ale Parsifal navrhl jít na lov. Lovec v zacvičení, huh? Sionn je teda přísnej, ušklíbl jsem se pro sebe. Ale bylo hezké vidět, že v tom měl systém a mladého do toho jen tak nehodil. Dál jsem poslouchal, co Parsifal říkal a jen sem tam pokýval až do chvíle, kdy mě vyzval zhodnotit jeho plán. "Myslím, že je to dobrý plán. Z lovu v zimě už nic nezbylo a jak sám říkáš, je teď dobrý čas se pokusit doplnit zásoby," odsouhlasil jsem a pak se na moment jen tak zadíval k obloze. Počasí nám úplně nepřálo, protože sem tam sprchlo, ale země ještě nebyla tak rozblácená, že by se nedalo běhat. A třeba přestane a trochu to uschne, než se tu sejdeme, napadlo mě.
"To rád slyším," pousmál jsem se na světlého vlka, když mi řekl, že už se mu daří celkem dobře. "A nemusíš děkovat, však proto jsme smečka." Pohled mi k jeho zbytku ucha, které se teď trochu zahýbalo. Škoda jen, že ty jizvy se nedají vzít zpátky. Takový ale byl život. Pořád byla naděje, že mu to trochu obroste srstí. Taky jsem měl pár škrábanců, které nakonec úplně zmizely pod chlupy. "Můžeme jít na ten lov klidně hned, pokud bych chtěl. Ale chce to ještě aspoň jednoho vlka," zauvažoval jsem nahlas. "Tedy... jestli se na takový velký pohyb cítíš." Nebyl jsem si jistý, nakolik ho jeho zranění limitovalo. A taky jsem nechtěl, aby se opakovalo. Heh, teď jestli se já vůbec ještě takhle rozběhnu. Bylo to už nějaký pátek, co jsem musel někam spěchat a s mýma starýma kostma jeden nemohl nikdy vědět. Kdo ví, jestli bych vůbec pořád stál nebýt Života... Za to jsem mu nakonec byl vděčný, ale nedokázal jsem se pořád přenést přes tu křivdu, že dovolil takovou nespravedlnost, když jiné přivedl zpátky.

Potlukoval jsem se tak různě lesem, občas si odpočinul a pak šel zase dál, až jsem les nakonec obešel úplně celý. Čas mi tak pěkně plynul, že jsem ho ani moc nevnímal a spíše tak pozoroval krajinu kolem, nebo byl zahloubaný ve svých myšlenkách.
Z těch mě vyrušil až příchod Parsifala, kterého jsem si vlastně ani nevšimnul, dokud nepromluvil, takže jsem sebou mírně překvapením cuknul. Rychle jsem se ale vzpamatoval a svůj postoj zase porovnal. "Parsi, zdravím. A nemusíš mi říkat pane," zasmál jsem se. Přišlo mi to tak nějak... moc formální. A já si už na nějakou veledůležitou alfu hrát nechtěl. Chtěl jsem už jen být především táta a děda. Však co na tom ostatním proti tomuhle záleželo? Parsi se mě zeptal, jestli mám čas. "Jistě, co bys rád?" pobídl jsem ho a chvíli čekal, abych mu dal prostor. Mezitím jsem pohledem pořádně prohlédl jeho tělo. Měl na sobě ošklivé jizvy, ale jinak vypadal živ a zdráv. "Je ti už líp?" zeptal jsem se ho ale přesto. Nebylo to ale vůbec hezké zranění. Ještě že to přežil. A taky ještě že u toho bylo tolik vlků ze smečky. A Crowley, jak to hezky zvládnul, pomyslel jsem si. Těžko se mi to přiznávalo, ale věděl jsem, že sám bych mu pomoci nedokázal.

Zkoušeli jsme s Crowley magii lesa a zdálo se, že se mu konečně zadařilo. Příchozí Sinéad se k nám přidala a chtěla to taky zkusit, zatímco Iskierka nás všechny sledovala a odpočívala. Bylo to takové hezké pohodové rodinné odpoledne. Sinéad se ovšem s magií lesa zřejmě nepoštěstilo, protože si začala myslet, že jsem ji prostě a jednoduše prachprostě napálil. Nejdřív jsem hrál s ní, ale pak jsem jednoduše prohlásil: "Pak na to někdy kápnem." Teď totiž před námi byla jiné záhada a to podivné zvuky vedle z Borůvkové smečky. S Crowleym jsme to chtěli jít prozkoumat, ale Išce se moc nechtělo, až to nakonec celé přestalo. A Crowley někam zmizel. Možná to šel prozkoumat, napadlo mě. Každopádně jsem o kluka strach neměl, věděl jsem, že on se ve světě neztratí. A to bylo dobře. Ještě aby jo, však je náš. Pousmál jsem se pro sebe, ale to už byly na odchodu i moje dcera se Sinéad. "Už jdete?" zeptal jsem se. To je škoda, pomyslel jsem si, ale Iška měla pravdu v tom, že bych si raději dáchnul než pobíhal po lese a do okolí. A taky budu muset obejít zase jednou hranice a to bude aktivity až až. Zvlášť na ty moje staré kosti. "Tak si to užijte! A brzy se vraťte!" zavolal jsem za dvěma vlčicemi mizejícími směr údolí, ale nebyl jsem si nakonec vlastně jistý, jestli to slyšeli. Hlavou mi ještě vrtalo to s tím mluvícím jezevcem, ale protože mi Iskierka tvrdila, že mi to později vysvětlí, pustil jsem to nakonec z hlavy a opravdu se na chvilku uvelebil na kameni, kde jsem odpočíval a nahříval se a možná si i chvilku zdřímnul až do doby, kdy se slunce blížilo k zapadnutí a lesem se nesla měkká zlatavá záře. Mohl bych obejít ty hranice, třeba ještě někde zahlédnu kousek západu slunce, napadlo mě. To by mohlo být hezké.
A tak jsem se pomalu sesbíral ze svého vyhřátého místečka a po pořádném protažení vykročil mezi stromy. Stejně by mě zajímalo, co tam v tý Borůvce dělali, přemýšlel jsem. Mohl bych se tam vlastně někdy přes léto stavit. Udělat si takový výlet, ať pořád jenom netrčím tady. Doufal jsem, že tentokrát můj plán vyjde. Opravdu jsem tu trávil skoro až moc času a kdo ví, jestli to bylo vůbec zdravé. Měl jsem tu ale pocit, že jsem Elise nablízku. A taky tu byla větší šance narazit na někoho z rodiny. A s takovými myšlenkami jsem pokračoval podél hranic lesem a sem tam se o nějaký strom otřel nebo počůral nějaký keřík, aby se zase jednou pořádně obnovila pachové stopa našeho lesa. Na některých místech ještě byl cítit pach Iskierky, ale jinde už byl téměř k nepoznání. Je to ale holka šikovná. Ta se nám povedla, co Eliso?

Probírali jsme s Crowleym magie a já měl opravdovou radost z toho, že můžu svému vnoučkovi předat něco, co ho zajímá. "Jasně, že to jde," pokýval jsem s letmým lišáckým úsměvem na otázku ohledně zneviditelnění. "A můžeš schovat i pach a zvuky, ale nesmíš mluvit, to by ses prozradil," zasmál jsem se. Vlastně jsem si pamatoval, že jsem to už zažil. Slyšet jenom hlad a nevidět vůbec nic. Zvláštní pocit.
S tím, jak se k nám seběhly Iška se Sinéad, se tu usadila taková pohodová rodinná atmosféra, kterou jsem si naplno užíval. Snad jakoby tu náladu vycítilo i samo počasí, protože konečně přestalo pršet a s novým dnem přišlo příjemné jarní sluníčko, které už začínalo nabírat na síle. Přesto se ale všude kolem válelo bláto a jeden musel dávat pozor, kam šlape, aby se neušpinil. To byl tady u nás v lese dost nezvyk. Hádám nějaká vláha nemůže lesu ublížit, pomyslel jsem si. Aspoň ne tomu našemu.
Crowley už začínal magii lesa přicházet na kloub. "Výborně," usmál jsem se na něj pyšně. Bylo vidět, že na to má talent. Jak by taky ne, přeci jen je náš. O magii lesa se zajímala taky Sinéad. "Přesně tak, magie lesa. Máme tu v Asgaaru takové magické skály. Když k nim přiložíš ucho a zasoustředíš se na okolí, skály ti napoví, kde kdo je a kde se dá co ulovit," vysvětlil jsem. "Klidně to zkus," pobídl jsem ji a ukázal na skálu, u které jsme ještě před malinkou chvíli byli s Crowleym oba naklonění, jako bychom kuli nějaké pikle.
Sinéad navíc přinášela dobré zprávy o Parsifalovi a novinky měla také Iška. "Díky," pousmál jsem se na ni, když zmínila, že obešla hranice. Můj pohled na moment sjel k řetízku houpajícím se na jejím krku. Opravdu skoro jako ona... Vlčice přinášely také zprávy o tom, že se na hranicích s Borůvkou děly nějaké podivnosti. "Můžeme to jít očíhnout. Třeba z toho nakonec bude nějaká akce. Víte, že jednou v Borůvce dokonce hořelo? A že to byl teda vůbec divný oheň, nejspíš za to mohla Smrt," zavzpomínal jsem. Byla to teď taková vtipná historka, ale tenkrát to tak vtipné nebylo. "Byl jsem jim tam pomoct, je fajn udržovat dobré vztahy. Ta smečka vedle je už dlouho a nikdy s ní nebyl žádný problém, ba naopak, ale vystřídalo se tam už několik alf, kdo ví, kdo je tam alfou teď." Zůstával jsem však stát na místě. Nechtěl jsem spěchat, zvlášť když dcerka ještě ležela. Nechtěl jsem ji honit hned po tom, co se vrátila z obchůzky hranic.

Crowley se zajímal i o to, jestli slyším jeho myšlenky. "Můžu, když budu chtít," přikývnul jsem s úsměvem. "Když jsem ale byl ještě mladý a moc s tou magií neuměl, slyšel jsem nedobrovolně takové různé útržky od různých vlků a to byl teprve zmatek," zasmál jsem se. Vzpomínky na tu dobu působily až neuvěřitelně vzdáleně. Pak ale přišla řeš na rodinu a na Awnay. "Taky doufám, ale čas od času se sem zatoulá," pokývnul jsem souhlasně, když Crowley zadoufal, že se jeho teta někdy ukáže. Popravdě jsem v to doufal i já. Už to bylo opravdu hodně dávno, co tu byla má
nejstarší dcera naposledy. Ale moc dobře jsem taky věděl, že bych ji tu držet nemohl, že by se na jednom místě trápila. A pevně jsem věřil, že se o sebe dokáže přeci postarat. Nic jiného mi ani nezbývá. "To je přesně on," potvrdil jsem Crowleymu, když popisoval Nemesise. "A Alastor je jeho kamarád." Popravdě jsem si nebyl úplně jistý, co to znamenalo, ale tak co... dokud jim bylo dobře. Nehodlal jsem svým dětem bránit v jejich štěstí. Ještě aby. Crowley se ale obával, že ho Lucy už nikdy nebude chtít vidět. Smutně jsem se na něj pousmál a nakonec ze sebe přeci jenom vypravil ten nezaručený slib. "Já myslím, že bude. Přeci jenom měla už čas se uklidnit a ty jsi její syn. A kdyby náhodou nechtěla, prostě se jí schováme," pokusil jsem se celou situaci obrátit ve hru, ale možná už na to byl moc starý. "I to magie svede."
A když už byla řeč o magiích, dali jsem se do prozkoumávání magie lesa. Crowley se zajímal, když jsem na svou magii přišel já. "Už je to dávno, ale byl už jsem dospělý, když jsem na to přišel. A čím starší jsem byl a čím lépe magii ovládal, zjišťoval jsem, že dokážu ovládat další a další. Všechno to chce ale čas a taky trochu trénink," vysvětlil jsem a pak už se naklonil ke skále, abychom mohli vyzkoušet magii lesa. I Crowley se naklonil blíž ke kameni. Chvíli jsem ho pozoroval, jak se snaží, než jsem pověděl. "Zkus si představit les. Skály, kameny a stromy, které v něm rostou a jejich kořeny. A oni už ti napovědí, kde jsou ostatní vlci." Moc prostoru to zkoušet ale Crowley neměl, protože se záhy z lesa objevila Iška. Skoro jako by mi četla myšlenky, napadlo mě a s úsměvem jsem ji přivítal. A hned kousek za ní zpoza stromů vyběhla i Sinéad. "Rád vás vidím," pousmál jsem se na na obě vlčice. Pak se ale můj pohled na moment zastavil u Sinéad. "Všechno dobrý?" zeptal jsem se tiše. Předpokládal jsem ale, že v úkrytu už pomoc potřeba není. To by určitě přicházela s jinou. Byl jsem rád, že už byl na její tváři vidět úsměv.
Obě se zajímali o to, co jsme tu prováděli. Asi to muselo vypadat dost zvláštně, když jsme tu spolu stáli a odposlouchávali kameny. "Zkoušíme magii lesa," doplnil jsem Crowleyho vysvětlení. Iška ale přinášela také zprávy o nějakém zvířeti na severu. Mohla by to být snadná kořist, napadlo mě hned. "Chcete to prozkoumat?" nabídl jsem přítomným. Nechal jsem to na nich, co chtěli dělat. Raději jsem si užíval ty chvíle a to, že vůbec takoví mlaďoši chtěli, aby s nima takový dědek jako já byl. Vážil jsem si toho.