Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlci pozor!
Kdysi dávno se po lese toulal jeden skřítek. Je známo, že někde na našem území zakopal poklad. Teď se po letech vrací a chce svoje cennosti zpět. Ale ejhle, zapomněl, kam je zakopal. Pamatuje si pouze, že to bylo někde u mýtiny obklopené skálami. Možná někde v Ellisiném údolí, kdo ví? Pomůžete mu? Nakreslíte mu podrobnější plánek lesa, aby se zorientoval? Možná, možné se pak s vámi rozdělí o svůj poklad.

Co: nakreslit mapku lesa (ručně/na počítači, není omezeno) případně i nějak jinak plánek vyrobit, fantazii se meze nekladou
Kdy: do 26. 6. 2015, tedy přesně za měsíc
Kam: posílejte do vzkazů Arcanusovi, však my už si to s Elisou předáme (případné dotazy směřujte také tam nebo na můj facebook či do smečkového chatu)

Awnay nadšeně zvolala, že už se moc těší. „To jsem rád,“ zašeptal jsem tiše. Strašně rad jsem ji chtěl ukázat svět a naučit všemu pořádnému a být aspoň z poloviny tak dobrý táta jako byl ten můj. I tak si ale mladá vlčice přála jít si trochu odpočinout. Slyšel jsem, jak Elisa propustila Lauru, která téměř okamžitě vděčně zmizela, a pak prohodila, že nás doprovodí k jeskyně. „Dobře, jak chceš,“ špitl jsem zpátky a jemně se otřel o její bok. Pomalu jsme vyrazili.
Po cestě se k nám přihnal Deliven a začal něco rychle vykládat. Moc jsem mu nerozuměl, a už vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Pomalu jsem nestihl ani pozdravit. Nakonec zmizel stejně rychle, jako se objevil. Smečka je plná podivínů, blesklo mi hlavou. Dál jsem to neřešil a ohlédl se po Elise. Byli jsme na místě. „Doufám, že se brzo uvidíme. Pak si tě najdu,“ slíbil jsem a olízl ji čenich. Hned na to jsem zmizel za Awnay, která uvažovala o magiích.

//Siccumské jeskyně

Laura nás oba dva pozdravila. Krátce jsem se usmál a dál se věnoval už jen Awnay. Slyšel jsem, jak se Elisa baví s Laurou, která malou jenom chválila. „Hlavně, že se nikomu nic nestalo, abych pravdu řekl, měl jsem trochu obavy,“ řekl jsem tiše směrem k Lauře. O to větší radost jsem měl, když mi o celé akci Awnay vesele vyprávěla. „To jsem rád. Až se na to budeš cítit, půjdeme spolu zkusit ulovit něco většího. Nebo se projít někam za hranice lesa, už je skoro čas ti ukázat svět, co říkáš?“ zeptal jsem se a znovu do ní čumákem šťouchl. Byla stále mrtě, ale už hodně vyrostla. „Jednou budeš stejně silná jako maminka,“ pošeptal jsem jí do ucha. Došlo mi, že Elisa asi nebude zrovna nadšená z toho, co jsem Aw navrhl. Neboj se, maximálně do okolí lesa. Jak jsem říkal, slyším myšlenky i přes několik oblastí, když chci. A také můžeš jít s námi, pokud budeš chtít, vštěpil jsem jí do hlavy.
Awnay začala být unavená a zeptala se mě, jestli bychom se nemohli vrátit zpátky do jeskyně. „To víš že jo,“ usmál jsem se na ni. „Myslím, že bys to zvládla i sama, ale půjdu s tebou. Tak i tak jsem něco slíbil Naxovi a chtěl bych s ním prohodit aspoň pár slov. Jdeš taky, Eliso?“ Nechtěl jsem se od své partnerky znovu oddělit, protože jsem ji tak šíleně dlouho neviděl, ale nebyl jsem si jistý, zda bude chtít jít také. Doufal jsem, že ano. „A ty, Lauro, dobrá práce. Můžeš si chvíli odpočinout a zařídit si své vlastní pochůzky. O vlčata se postarám,“ řekl jsem pečovatelce a krátce na ni kývl. Věděl jsem, jak moc touží vidět Naxthera a pravděpodobně i svého bratra. To svým chováním a ani svými myšlenkami jednoduše zatajit nemohla. „Tak jdeme?“ Nemohl jsem popřít, že při pohledu na vlče mi hlavou stále vrtalo, jakou asi budou mít magii. Hlavně ne myšlenky…

Elisa začala pochybovat, že by to tu Naxther sám zvládl. „Věř mu trochu,“ pobídl jsem ji. „Navíc, jak říkáš, není tu sám. Les má taky ochránce a spoustu dalších členů smečky. Když budeš chtít, klidně si můžeme vyrazit,“ uklidňoval jsem ji. „Navíc přece dokážu číst myšlenky, a když se soustředím, tak i na velmi velké vzdálenosti. Je to docela fascinující,“ usmál jsem se a otřel se jí o bok.
Nakonec souhlasila s tím, že půjdeme zkontrolovat Awnay, ale nevěděla kam. Zamyšleně jsem se rozhlédl kolem sebe. Nejdřív jsem přemýšlel o použití té zvláštní magie, kterou jsem získal po delší době pobytu na tomto území, ale nakonec jsem se rozhodnul spolehnout se na svůj vlastní čich. A vyplatilo se! K Awnay s Laurou jsme dorazili co by dup. Vypadalo to, že už je po lovu. A pravděpodobně se ani nikomu nic nestalo. Věnoval jsem Lauře dlouhý pohled a krátký přátelský pozdrav, pak jsem došel k Awnay. „Tak co, jak sis vedla, prcku?“ zeptal jsem se a lehce do ní šťouchl čumákem. „Vidím, že jsem to zvládla. To už jsi velká holka.“

//Omlouvám se za menší prodlevu. A taky za aktuální post, už ani nevím, co píšu, jak jsem utahaná :D Teď už by to mělo být nějakou dobu zase lepší :)

Drahá smečko,
je nám ctí vám oznámit radostnou zprávu. Počínaje dnešním dnem se náš domovský les rozšiřuje o jedno území a tím je Ellisino údolí. Na mapě jej sice nenajdete (čili jedné se o jakousi “tajnou”oblast), ale po rozkliknutí ikonky “Asgaarská smečka” se objeví pod nápisem “Teritorium” společně s Asgaarským hvozdem. Doufám, že máte stejnou radost jako my a toto zbrusu nové území uvítáte. Bude sloužit především ke shromaždování smečky, ale je samozřejmě víceúčelové :D Ostatně to si pak přečtete v popisu.
Dále bychom rádi mezi námi uvítali nového člena a tím je Light. Doufáme, že ho dobře přijmete a jemu se tu bude líbit :)
Potom jedna ne tak veselá zpráva a tím je vyhazov Shaitana z důvodu dlouhé neaktivity. Tím také prosíme, aby dlouhodobá neaktivita byla hlášena předem!
Vlku zdar,
Arc a Elisa

Elisa podotkla, že to ale pořád neřeší její druhý problém. „No já myslím, že i to by se nějak vymyslet dalo,“ zazubil jsem se. Spokojeně jsem se opřel o její krk, když se ke mně přitulila. Pohodil jsem ocasem a potom ho lehce zahákl o Elisinu zadní nohu. Poslouchal jsem okolní myšlenky, co se mi trousily do hlavy a klidně oddechoval. Do uší se mi nesl tichý šum lesa, který jakoby sám o sobě ujišťoval, že je vše v pořádku. „Jak vlastně vypadá ten Light, kterého jsi předtím zmiňovala? Abych si ho s někým nespletl a nezpůsobilo to problémy,“ zeptal jsem se a krátce na Elisu pohlédl.
Pak navrhla, jestli se někdy půjdeme projít jako dřív. Chtěl jsem přikývnout, ale ona si uvědomila, že tu vždycky jeden z nás musí zůstat. „To ale není až tak úplně pravda,“ namítl jsem. „Máme gammu a ta by jako jedinec vyššího postavení měla být schopná ohlídat les. Někdy si vyrazit můžeme. Nebylo by fér, kdybychom museli už po zbytek života setrvat tady a plnit povinnosti, zatímco ostatní členové si někde pobíhají a baví se.“ Zamyšleně jsem pohlédl mezi stromy. Tak rád bych zase viděl to jezero, u kterého jsem trávil čas, když jsem přišel sem na Gallireu. To už je let, povzdechl jsem si. Vždycky jsem miloval vodu, ale toto jezero pro mě bylo i přesto všechno víc speciální než ta ostatní. „Někdy bych zašel ke Kaskádovým vodopádům, je to tam krásné a mám to místo rád. Taky bychom mohli vzít vlčata, myslím, že už je čas, aby trochu poznala svět za hranicemi domovské jeskyně a jejího nejbližšího okolí,“ sdělil jsem Elise svůj nápad. „Co říkáš?“ Trochu jsem se od Elisy odtáhl a zvedl se ze země. Protáhl jsem se a urovnal si srst. "Nepodniknem něco? Klidně jenom něco v lese. Nebo bychom se mohli zajít podívat, jak se daří Awnay,"navrhl jsem. Trochu mě to znervózňuje, dodal jsem si v duchu, ale nahlas to nepřiznal.

Jak jsem předpokládal, ani Elisa Shaitana nikde neviděla. „Trochu mě to děsí, že se tolik vlků prostě jen tak ztratí. Jako tenkrát Siana a to ani zdaleka nebyla jediná. Každopádně to ale znamená, že je Shaitan vyřazen ze smečky a od dnešního dne je na území lesa brán jako vetřelec,“ řekl jsem nesmlouvavě.
Elisa říkala, že se jí zdá, že si Laura na své postavení trochu moc vyskakuje. „Příště jí to prostě zatrhni, pokud se ti to nebude líbit. A obzvlášť tak nebezpečné věci jako je lov. U toho bych byl rád sám přítomný. Mám docela nutkání je jít zkontrolovat,“ přiznal jsem.
Meadow si zřejmě opravdu přišla nadbytečná, a tak se rozhodla obejít hranice, ačkoli jsem ani ne před minutou zmiňoval, že jsme to právě udělal. Elisa trochu překvapeně podotkla, že jsem to právě dělal, ale já to nijak neřešil. Zaslechl jsem totiž Elisiny myšlenky hned po tom, co se Meadow dostatečně vzdálila. „Hm, to zní jako dobrý plán,“ zamručel jsem souhlasně. „A možná bych i o nějakém tom medu věděl.“ Dlouze jsem se podíval Elise do očí a ušklíbl se.

Elisa se ke mně spokojeně přitulila. Bylo očividné, že měla radost, že mě vidí, což mě potěšilo ještě víc. Když jsem se zeptal na novinky a další věci, Mea se tvářila, jako by se jí to netýkalo a nechala veškeré mluvení na Elise. Měl jsem maličko pocit, že si připadá jako by tu byla navíc. Elisa mi začala vykládat o novém členu. Trochu mě to překvapilo, zvlášť když jsme se nedávno bavili, že les je plný, ale pochopil jsem hned, jak mi o něm dodala pár dalších informací. "Rozumím, jsem rád, že jsi ho přijala," pokýval jsem hlavou. Když pak dodala poslední větu, musel jsem se pro sebe zasmát. Žárlivka, neodpustil jsem si ve své hlavě, ale v dobrém. Těšilo mě, že se o mě bojí, znamenalo to, že jí na mě záleží. "Když už se bavíme o té smečce, připomnělo mi to, že už jsem hodně dlouho neviděl Shaitana. Ani jsem o něm nic od nikoho neslyšel. Prostě zmizel, jako tenkrát Eliz a Mico z Klímu," podotkl jsem trochu zachmuřeně.
"Na lovu?" podivil jsem se, když mě informovala o Awnay. "Jen s Laurou? Nechtěl bych ji podceňovat, ale je to bezpečné?" znejistěl jsem při vzpomínce na to, jak dopadl minulý smečkový lov. Nebylo to nic proti Lauře, pouze čirá rodičovská přecitlivělost. I když tímhle většinou trpěly samice, asi jsem byl trochu divný. Nad informací, že je Etney s Naxem jsem se musel jen tiše uchechtnout. Uměl jsem si to až příliš živě představit. Naxther a chůva jednoduše nešlo dohromady. Ono celkově Naxther a společnost, až na pár výjimek. "Jinak jsem obešel hranice," oznámil jsem téměř roboticky. Podíval jsem se na Elisu a pak na Meu. "Nevyrušil jsem vás?" došlo mi až teď, že jsem možná byl nevítaný v "dámské jízdě". "Máte něco v plánu?"

//Nějak jsem z toho za dobu, co jsem to flákala, vypadla. Snad mě zase rozepíšete :D

//Zrcadlové jeskyně.

Pomalu jsem vylezl z podzemního komplexu chodeb. Do očí mě hned praštilo ostré světlo dne. Zamžoural jsem. Chvilku mi trvalo, než jsem si přivykl na jiné světelné podmínky. Když se tak stalo, porozhlédl jsem se kolem sebe a nasál do čenichu pachy, kterými byl les prosáklý. Co mě trochu znervózňovalo, byl fakt, že jsem pořádně necítil žádná vymezení hranic nebo něco podobného. Jen změti pachů. To mě donutilo obejít les a dát to aspoň trochu do pořádku. Kdy jen Ness začne plnit svou funkci, zavrčel jsem si pro sebe.
Jelikož jsem šel pomalu, trvala mi celá tato akce celkem dlouho. Když jsem to konečně dokončil, na chvíli jsem si sedl a v mezičase si urovnal a očistil srst, abych nevypadal jako bych právě vyvezl z bažiny. Hned poté se mi do čenichu donesla Elisina vůně. To mi pomohlo rozhodnout následující směr.
"Eliso," oslovil jsem ji už z dálky, kdy jsem ji zahlédl mezi stromy. Maličko jsem se pousmál a rozeběhl se za ní. Sklonil jsem se, zabořil si čenich do její srsti a chvíli zůstal jen tak stát. Chyběla mi. A její pach mě po tak dlouhé době uklidňoval a dodával pocitu, že někam patřím, že mám rodinu.
Odtáhl jsem se a pozdravil Meadow letmým kývnutím hlavy. Už se nehodilo, abych po ní skákal jako dřív. S Elisou jsme si museli udržovat jistou důstojnost, i když i výjimky by se daly najít. "Jak se máte? Co je nového? Kde jsou vlčata?" zeptal jsem se a obě je obdaroval dlouhým pohledem. Určitě už je čas něco vlčata naučit, uvědomil jsem si, a měl bych to být já jako rodič, kdo se toho ujme.

Nakonec se můj "krátký spánek" trochu protáhl. Vzbudil jsem se totálně rozlámaný, všechno mě bolelo. Připadalo mi, že jsem musel spát snad roky. Ale ani přesto jsem se necítil úplně odpočatý. Však to jistě znáte, když spíte moc dlouho nebo naopak příliš krátce, je vám v konečném výsledku pomalu ještě hůř. Uklidňoval mě jedině fakt, že se to do hodiny rozchodí. Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři a protáhl si hřbet, ve kterém mi nehezky zakřupalo. Ježiši, to zní jako bych se rozpadal, prolétlo mi hlavou. Rozhlédl jsem se kolem a chvíli mi trvalo, než jsem se rozkoukal, uvědomil si, kde jsem a co tu dělám.
Ačkoli mým původním záměrem bylo to tu prozkoumat, k tomu nakonec nedošlo. Uvědomil jsem si totiž, že už jsem se dlouho neukázal v lese, což by také mohlo způsobit určitě problémy. Nemohl jsem tu na zraněného Naxthera čekat celý život. Smečka potřebovala alfu, Elisa partnera a vlčata otce.

//Asgaarský hvozd

//Asgaarský hvozd

Laura začala trucovat, a proto se Naxther nakonec vydal za ní. Nezlobil jsem se a vlastně se mu ani nedivil. Taky bych měl Elise a malým věnovat víc pozornosti. Ale přitom jsem byl tak unavený. A vlčata vypadala, že o mě nemají ani zájem. Klidně bych si s nimi šel hrát, kdyby pořád jen nepospávala a nevyhýbala se okolnímu světu. Vždyť takhle se nic nenaučí a smečka je nemůže táhnout jako zátěž po celý jejich život, zamračil jsem se. Nakonec by nás to zničilo všechny.
Protáhl jsem se těsnou šachtou a dostal se tak do něčeho, co připomínalo hlavní chodbu. Pokud jsem si dobře vzpomínal, minule jsme se s Naxem dostali právě sem, ale pak to byli kvůli Elisinu volání nuceni přerušit. Rozhlédl jsem se po okolí a krápníky trčící ze stropu moji domněnku potvrdily. Rozhodl jsem se, že dál sám nepůjdu, protože jsem se nechtěl v tomhle podzemním bludišti ztratit. Lehl jsem si na zem a na natažené přední tlapy si položil hlavu. Do chvilky jsem usnul, ale klidný spánek to zdaleka nebyl. Kdyby se cokoli poblíž šustlo, vzbudilo by mě to.

Jak jsem předpokládal, Naxther to nenechal jen tak být, a začal zase rýpat ohledně toho lovu. Tiše jsem si povzdechl, protočil očima tak, aby to neviděl, a dlouho se na něj podíval. „Tak trochu jsem si hrál s tvojí myslí,“ řekl jsem prostě. Nemělo cenu dlouho chodit okolo horké kaše. „Jen tak lehce jsem tě popostrčil, abys to udělal, a zbytek si asi nepamatuješ ze stejného důvodu, jako máš zraněnou tu tlapu,“ vysvětlil jsem a ignoroval jeho podezřívavý pohled až do té doby, co se k nám přimotala Laura. Tiše jsem ji pozdravil a hleděl si svého. Ti dva byli pár a zřejmě chtěli nějaké soukromí, proto jsem odešel kousek stranou. Na chvilku jsem si sedl a čekal, jestli Naxther půjde nebo bude nucen zůstat. Pak jsem se ohlédl a pomalu vyrazil k původnímu cíly. Ať už bych šel sám nebo ne. To byla pouze věc toho, jak se rozhodnou ti dva. Každopádně Naxther měl tenkrát pravdu, musí se to tam nějak pořešit, aby nám sem náhodou nemohl někdo nalézt a my bychom to ani nezjistili, pomyslel jsem si. Můžu to tam třeba zatarasit nějakými kameny nebo tak něco, napadlo mě. I když to by pak znemožňovala tajnou chodbu využít i opačně, něco jako „únikový východ“.

//Zrcadlové jeskyně

Naxther říkal, že se asi dopadá do úkrytu a tam si lehne. Letmo jsem přikývl. To se mi zdálo jako dobrý nápad. „Chceš nějak pomoct? Podepřít nebo tak?“ nabídl jsem se. Pak zmínil, že by možná zašel do těch jeskyní, jak jsme je už docela dávno zkoumali a ještě se tam nestihli vrátit. Přikývl jsem. Pak mi ale došlo, jak je na tom jeho tlapa. „Jsi si jistý, že to zvládneš? Nechceš tomu aspoň chvilku nechat, odpočinout si a pak vyrazit? Lauru máš stejně fuč a Elisa se taky někde toulá, není proč spěchat.“ Zvedl jsem se a pomalu se protáhl. Z toho nic nedělání mě bolelo celé tělo. „Navíc je potřeba odtáhnout maso do jeskyně,“ uvědomil jsem si. Kdybychom ho tu nechali jen tak ležet, brzo by se zkazilo. Chytil jsem muflonici za nohu a pomalu ji začal táhnout směrem k jeskyním.
V lese bylo docela rušno. Cítil jsem spoustu dalších pachů navzájem se kryjících. Jeden byl dokonce cizí, ale kryl se s pachem Meadow a Elisy, takže jsem to nechal být. Hlavně pokud jsou vlčata v bezpečí. To mě přivedlo na myšlenku, že jsem neměl ani tušení, kde právě jsou. V tomhle věku už by se tu dávno měli prohánět, dělat blbosti a pomalu se začít chovat jako dospělí jedinci. Jenže nic z toho se nedělo, nevěděl jsem, co je špatně. Rozhodně už by neměli tak moc pospávat, už nejsou malí. Odtáhl jsem i mufloní mládě a tam je nechal na pospas osudu a hlavně hladové smečce. Věřil jsem, že si to ostatní pak najdou. Sám jsem si vzal jen několik soust, moc jsem hlad neměl. Podíval jsem se na Naxe. Už mě vážně nebavilo tu jen tak postávat. „Jdeme nebo si chceš odpočinout?“

Všichni se pokorně klidili pryč nebo klopili hlavy, až na Ashe, která k tomu měla v myšlenkách nějaké poznámky. Zřejmě ji nenapadlo, že to všechno mohu slyšet. Avšak už jsem to nijak nekomentoval a nezabýval se tím. Co se stalo, stalo se. Teď jen doufat, že se pro příště poučí.
Naxther tam jen tak postával a pozoroval, jak jsem ho ošetřoval. Pak mi řekl, abych mu ji aspoň nahodil. Podíval jsem se na něj, jak si bere klacek do tlamy, aby si měl do čeho zakousnout proti bolesti, a jen jsem přikývl. Měl pravdu, byla to nutnost, i když to jistojistě bude bolet jako čert. Po několika pohybech jsem mu tlapu nahodil a znovu zafixoval. „Hotovo,“ oznámil jsem mu, ačkoli by musel být z kamene necítit tohle. Posadil jsem se kousek vedle a pohlédl na maso. Neměl jsem moc náladu na jídlo a ani můj žaludek zatím neprotestoval, takže jsem se rozhodl, že se najím později. A vypadalo to, že ostatní jsou stejného názoru. „Laura ti utekla, ty chodit pomalu nemůžeš, co plánuješ dělat?“ zeptal jsem se Naxe po chvíli . Abych pravdu řekl, sám jsem nevěděl, do čeho píchnout. Docela jsem se nudil. Chtělo by to obejít hranice, ale do toho jsem se nijak zvlášť nehrnul. Navíc to nebyla moje práce, od čeho by tu pak byl Ainesson?! Akorát se zas fláká, pomyslel jsem si otráveně. Poslední dobou mi přišlo, že na nikoho není spoleh a všechno si je lepší udělat sám. Trochu jsem si povzdechl. Zlatě v Klímu jako gamma.
Zavěřil jsem a tím zjistil, že někde opodál se pohybuje Elisa, Meadow a Etney. Přemýšlel jsem, jestli za nimi jít nebo ne. Nakonec jsem zůstal na místě a svoji pozornost směřoval na Naxthera. Jen jsem odpočíval a vyčkával.

Nakonec jsem zvíře musel skolit sám. Když sebou muflnice konečně přestala mrskat a já mohl povolit stisk čelistí, zrychleně jsem dýchal. Moc dobře jsem si uvědomoval, že kdybych neuměl tak dobře ovládat některé magie, nemusel to skončit takhle. Mohl jsem být zraněný nebo donucený nechat kořist prostě jít. To by ale znamenalo, že by celá smečka hladověla a to jsem jako alfa nemohl dovolit.
Ještě chvíli jsem zíral na mrtvé zvíře jako bych snad čekal, že se ještě pohne, než jsem se zvedl. Vyrazil jsem za zbytkem smečky, ale moc daleko jsem nedošel, jelikož oni už se ke mně začali pomalu scházet. Někteří se omlouvali, někteří se to snažili zakecat a někteří ani nevěděli, co se stalo. „Co jste si, sakra, mysleli?!“ vyjel jsem na ně. „Víte, co je smečkový lov? Měli jste nějaké úkoly, proč jste se jich nedrželi? Víte, co se vůbec mohlo stát?! Co kdybych to nebyl já, ale nějako jiný. Někdo nezkušený. Vždyť by ho ta zvěř mohla i smrtelně zranit!“ Sjel jsem je všechny naštvaným pohledem. Neměl jsem náladu Naxtherovi něco vysvětlovat. „Nevím, co si o tom mám teď myslet. Čekal jsem od vás víc. Popravdě jste mě zklamali.“ Uhnul jsem pohledem někam směrem do lesa a chvíli to rozdýchával. Tohle se mi nestalo už dlouho. Mají jen štěstí, že tohle neviděla Elisa, prolétlo mi hlavou. Já byl víceméně splachovací, chtělo to jen trochu času.
Po pár minutách jsem se otočil zpátky ke smečce a už klidně se zeptal. „Jste v pořádku?“ Z mého hlasu se daly vyčíst obavy. Můj pohled padl na dvě zraněná tlapky. No výborně, pomyslel jsem si ironicky. Ta Amelisina vypadala již nějak ošetřeně, ale Naxtherova na tom nebyla příliš dobře. Nemohl na ni ani došlápnout. „Ukaž.“ Došel se k němu a sklonil se. Chvíli jsem si zranění prohlížel. „Máš pravdu, asi je to vykloubené. Můžu ti to nějak provizorně zafixovat.“ Nečekal jsem na jeho odpověď a dal se do práce. Zakombinoval jsem mu tam nějaké léčivé bylinky na urychlení hojení. Když jsem byl hotový, vzhlédl jsem k Naxovi. „Za pár dní to bude v pořádku. Jen se to snaž co nejmíň namáhat.“