Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Stál jsem ukrytý ve stínu stromů. Nevěděl jsem ani jak dlouho. Nevnímal jsem čas, ten pro mě v tuto chvíli nebyl důležitý. Jen jsem se ze všech sil snažil zatajit své pocity skryté v nitru a nedat najevo sebemenší zaváhání. To teprve čas mě naučil, jak důležité je se ovládat. Ať už to byly masky nebo čirý klid.
Když se za mnou ozvalo tiché „hotovo“, už dávno jsem věděl, kdo to je. Ani nebylo třeba soustředit se na pachy, to sám les mi napovídal, co se na jeho území děje a kde se kdo pohybuje. Pousmál jsem se. Připadalo mi neuvěřitelné, nakolik jsme se s tímto lesem již sžili. Nedokázal bych ho už nikdy opustit. Byl to můj domov. Místo, kde žije má rodina, smečka… a také místo, kde leží Castiel.
Otočil jsem se na Etneye a podíval se mu do očí. Mlčel jsem. Dost dobře jsem dokázal odhadnout, co se uvnitř něj momentálně odehrává. Měl zajímavou povahu.
Vtom jsem ucítil přítomnost někoho cizího (//Castor). Mé tělo okamžitě ztuhlo a svaly se napnuly. Zamračil jsem se. „Někdo tu je,“ prohodil jsem stroze směrem ke svému synovi. „Severovýchodně, cítíš to?“ zeptal jsem se jej s upřeným pohledem. Plánoval jsem mu dát další lekci o životě a především chodu smečky. „Musíme to tam jít zkontrolovat,“ rozhodl jsem a rozeběhl se tím směrem.
Slyšel jsem vlkovi myšlenky. Byl zvědavý. Nevypadal, že by sem přišel úmyslně. Ale jeden nikdy neví. Zastavil jsem až ve chvíli, kdy jsem měl hnědého vlka na dohled. Schoval jsem se za nejbližší kmen stromu a pozoroval ho. Ukrýval se pod skalním převisem, aby na něj nepršelo. „Etny, je tu vetřelec. Co uděláš?“ šeptl jsem. „Běž a postarej se o něj. Hlavně neudělej žádnou hloupost. Nesmíš zaváhat. Ten vlk by mohl být nebezpečný. Nejen pro tebe, ale i pro ostatní, co musíš chránit. Neudělej nic zbrklého.“ Podíval jsem se se stranou. Ale i kdyby se něco pokazilo, jsem přeci vždy po tvém boku, abych tě ochránil…
Poslední větu jsem však nahlas nevyslovil.

//Omlouvám se, právě jsem se vrátila z cyklisťáku a jelikož jsem měla menší nehodu a dokonce i prsty mám dodělaný tak, že nemůžu pořádně psát na ntb, je možné, že se post maličko zdrží

Drazí vlčci,
máme tu 1. září ( ) a já jsem se dokopala vyhodnotit tu akci. Ne že by to bylo hodně práce, ale tak… znáte to :D

Zúčastnilo se 5 lidí (yaay náš smečkovej rekord, potěšili jste nás, takže možná v blízké době bude něco dalšího) a všichni, co to poslali, to měli správně. Pro připomenutí tajenka: Siccumské jeskyně. Jde vidět, že lehké akce vás baví, za to kreslení nebo psaní, to ne :D
Odměnou vám tentokrát bude 20 květin, které se přičtou následujícím lidem: Ainesson, Amelis, Light, Meadow, Ashe. (Pokud jsem na někoho zapomněla, nakopněte mě!)

Na závěr bych ještě popřála úspěšní školní rok a hlavně to přežijte. Já mám dost už po dnešku a s naším novým rozvrhem se asi brzo zastřelím.
Váš vydeptaný a naprosto zoufalý Arcanus :D

Zdravím staří vlčí přátelé,
přináším hned několik novinek. Kdyby náhodou někdo teď přestal číst, zmíním se, že na konci příspěvku je smečková mimoherní AKCE. Tentokrát časově nenáročná, nebojte :D
Prvně bych ale ráda oznámila takové trochu větší změny v naší hierarchii. Z Meadow a Laury se počínaje dnešním dnem stávají gammy. Gratulujeme za zasloužený postup. Ostatní nezoufejte a snažte se dál, třeba na vás v příští povyšování dojde :)
Dále bych ráda přivítala v naší smečce nové vlky: Parysu a Daichiho, tentokrát už jako plnohodnotné členy. Snad tu budete spokojení.
A teď už konečně k té akci. Jsem líná to rozepisovat a tak to vezmu stručně jako vždycky.

A co se jedná?
Bude to jednoduchá osmisměrka a vaším jediným úkolem je ji správně vyluštit (najít a vyškrtat všechny pojmy) a přijít na tajenku.
Autor akce a nápadu: naše drahá alfa Elisa :)

Termín a odevzdání
Klasicky ke mně do vzkazu pošlete tajenku a obrázek nebo fungující odkaz na obrázek s vaším řešením do 31. 9. 2015 do 16:00 (ať to pak ještě stihneme hned vyhodnotit :D)

http://photo.uloziste.com/?fotka=5bbd82fe9ba7dfc9.jpg&d=te203c48ab1db634&size=3

Na hezkou odměnu se může těšit každý úspěšný řešitel.

Vlku zdar,
váš Árčí

Dali jsme se do rozhovoru o magiích. Vypadalo to, že přesně tohle téma Etnyho neuvěřitelně zajímá. Zaslechl jsem jeho myšlenky a musel se usmát. Pravděpodobně si mě chtěl hned prubnout. „Přesně tak, čtu myšlenky nebo dokonce ovlivňuju myšlení jiných,“ zazubil jsem se, ale byl to tak trochu děsivý úsměv. Přesně jak jsem to chtěl. Bavilo mě pozorovat jeho reakce.
Když jsem se ho zeptal, jestli už přišel na to, jakou magii ovládá, znejistěl. „Víš… já jsem svoji magii získal trochu zvláštním způsobem. Ale prakticky jsem se jedno ráno probudil a moje oči se zbarvily do stříbrna. Od té doby se začaly projevovat moje schopnosti,“ vyprávěl jsem. U toho jsem si vzpomněl na dny, kdy tohle všechno probíhalo. Jak jsem onu magii ze začátku vůbec nezvládal, a způsobovala mi neuvěřitelné bolesti hlavy. To už je dávno, byl jsem ještě vlče, posteskl jsem si nostalgicky. „Ale je možné, že u tebe to proběhne jinak. Třeba je to u každého individuální, nevím,“ přiznal jsem nakonec. „Ovšem rozvíjet své schopnosti můžeš také u Života nebo Smrti, dvou takových zvláštních vlků, ale to ti povím později, dobře?“ mrkl jsem na něj.
Dostali jsme se až na místo a stanuli před skromným pomníčkem. Etney vypadal zaraženě a zkoumavě si celé místo prohlížel. Možná byl i lehce vystrašený, nedokázal jsem to přesně odhadnout. Podíval jsem se na něj, a pak zpátky před sebe. „Je tvého bratra,“ zašeptal jsem tiše se skloněnou hlavou. „Víš… na podzim jste se narodili tři. Ty, tvá sestra a ještě jeden malý vlček. Ale třetí vlček byl příliš slabý a brzy po porodu zemřel…“ odmlčel jsem se a tiše polkl. Snažil jsem se to nedat najevo, ale pořád mě to zraňovalo. „Jmenoval se Castiel.“
Až po delší chvíli ticha jsem konečně zvedl hlavu a zpříma pohlédl Etneyovi do očí. Nevěděl jsem, jak zareaguje. Popravdě jsem se toho trochu bál. Mohl to celé vzít špatně. A hůř, co když mi nebude věřit? To byla snad ta nejméně pravděpodobná varianta, ale… co když? Rozhodl jsem se, že bude asi nejlepší ho chvíli nechat. O samotě si urovnat myšlenky. Zčásti jsem se tak rozhodl i kvůli sobě. „Počkám dole, pak přijď,“ broukl jsem napůl šeptem a s tím se rozešel zpátky dolů.

Povídal, že ochránci nejsou potřeba, dokud je tu on. „Kdo ví, až ještě trochu povyrosteš a nabereš zkušenosti, možná se za odměnu taky jedním staneš,“ prohodil jsem zvesela a krátce na něj pohlédl. Troufal jsem si odhadovat, že fyzicky by na to v budoucnu měl, ale pořád byl ještě příliš mladý a lehkomyslný na tak důležitý post. Ale bylo pravdou, že by Ness pomoc pravděpodobně ocenil. Ostatně jako my všichni.
Jak jsem předpokládal, okamžitě popřel, že by o svoji sestru měl byť maličký strach. „Přede mnou to neutajíš, slyším tvoje myšlenky,“ mrkl jsem na něj. Už jednou jsem mu tuhle moji schopnost zmiňoval, ale to byl ještě prcek, a já si nebyl jist, zda si to ještě pamatuje. Každopádně jsem byl přesvědčený, že by o tom měl vědět. Už je kvůli faktu, že se to dalo skvěle využívat jako komunikační prostředek.
Když jsem zmínil onu důležitou věc, vypadal nadšený. A zvědavost z jeho očí přímo čišela. Ani jsem nevěděl, jestli by měl být tak nadšený. Pravděpodobně nebude, až zjistí úplnou pravdu. Etney se začal vyptávat na hromadu otázek. Celou dobu jsem jen vrtěl záporně hlavou, než jsem nakonec promluvil: „Týká se to… tvé rodiny.“ Smutně jsem se pousmál a začal skákat nahoru po velkých balvanech, které se před námi právě objevili. „Pojď za mnou,“ vybídl jsem ho, ale neotáčel se na něj. Raději jsem dával pozor na cestu. Tyhle kameny byly zrádné jak samotný Sarumenský hvozd a já nechtěl skončit s poraněnou tlapu.
„Ale když už jsi zmínil magii, něco nového?“ otázal jsem se zvědavě. Nemohl jsem se dočkat odpovědi. Jestlipak zdědil něco po mně? zajímalo mě.
Vtom jsme se dostali až na samotný vrchol vyvýšeniny. Přímo před námi se objevil drobný pomníček. Podíval jsem se na svého syna, teď už jediného.

Když si mě Etney všiml, okamžitě začal dávat pozor, jak došlapuje. Musel jsem se pro sebe usmát. Vždycky byl takový, skrýval svoje slabosti. Ale to se mu mohlo v životě hodit. Jen to ego, prolétlo mi hlavou. Po kom to má? Že by snad po mně? zamyslel jsem se. Vždycky jsem býval palice, hlavně dřív.
„Jo?“ broukl jsem, když mi začal vyprávět o nebezpečí v našem lese. Chtěl jsem tak vyjádřit, že ho poslouchám. „Tak to by možná chtělo zpucovat ochránce,“ zazubil jsem se. Když jsem se optal na jeho zranění, jen nad tím mávnul tlapou, že to nic není. Chápavě jsem přikývl a pokračoval dál v cestě, bůh ví kam.
Zeptal se mně, jestli jsem slyšel to kňučení. Zavrtěl jsem hlavou. „Ale taky jsem odněkud předtím cítil Awnay,“ přerušil jsem ho v půlce věty a potvrdil jeho slova. Etney pokračoval v mluvení a já přitom zaslechl jeho myšlenky. „Neměl by ses bát mít o někoho strach,“ řekl jsem jako by nic.
Chvíli jsem šel mlčky, zajímalo mě, jak na to zareaguje. Hlavou mi poletovaly tisíce myšlenek. Možná bych mu to místo měl ukázat, napadlo mě. Spíš určitě než jen možná, měl by to vědět. Ale oba naráz je tam brát nechci, to by nedělalo dobrotu. Měli by to zjistit odděleně. Awnay může vzít později třeba Elisa. Podíval jsem se vedle sebe na svého syna. „Co kdybychom nechali sestřičku trochu odpočinout?“ nadhodil jsem. „Víš… myslím, že už jsi dost starý na to, abych ti řekl něco důležitého.“ Věnoval jsem mu dlouhý vážný pohled, aby věděl, že ta věc není něco, o čem by se mělo žertovat. Odbočil jsem do té části lesa. „Ale předtím, než ti to povím, musím ti ukázat jedno místo, chceš ho vidět?“ ujistil jsem se, ačkoli on nemohl tušit, o co se jedná.

//Ellisino údolí

Hnal jsem se lesem podle pachu, až se mi náhle… ztratil? Okamžitě jsem zastavil a znepokojeně se zamračil. Ačkoli Scrooty nebyl až tak cizinec, trochu mě to znepokojovalo. Neměl tu co dělat, a to ani když to byl můj starý přítel. Toto privilegium jsme udělili pouze Saviorovi, ten nás mohl přijít navštívit, kdykoli by měl jen cestu kolem.
Nakonec jsem se rozhodl to nehrotit. Tak dlouho, dokud jsem měl svoji magie myšlenek, jsem mohl být v klidu. Pomalu jsem pokračoval v cestě. Ani jsem nevěděl, kam jdu. Neměl jsem nic konkrétního na práci. Prostě jen dohlížet na les a zajistit bezpečnost. To se od alf očekávalo. Aspoň dostatek potravy už neležel na mě. Na to jsme měli našeho lovce, Naxthera.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se ocitl ve druhé půlce lesa a k čenichu se mi donesl známý pach. Vlastně hned dva, ale jeden byl mnohem výraznější, musel být blíž. Etney! Trochu mě to překvapilo. Už dlouho jsem ho nikde v okolí nespatřil. Ozval se ve mně, jak se tomu říká? Otcovský pud? Sám pro sebe jsem se zasmál a rozeběhl se za ním.
Netrvalo dlouho a spatřil jsem ho, jak někam míří. Vypadalo to, že má něco s tlapou, protože na ni našlapoval opatrněji než normálně. „Etny!“ zavolal jsem na něj zkráceninou jeho jména, kterou jsem používal, když byl vlče. Teď už z něj byl téměř mladý vlk, ale pořád se měl co učit, jelikož stejně jako jeho sestra, jako vlčata to byli pěkní lenoši. „Kde jsi byl celou tu dobu? A tvoje tlapa… jsi v pořádku?“ poukázal jsem. Srovnal jsem se svým synem krok. „Máš něco v plánu?“ zeptal jsem se ho s mírným úšklebkem jako bych snad měl něco za lubem.

//Teď ne, já čekám na vhodnou příležitost :D

//Takový milostný drama v lese *napjatě čeká na další posty* :D

Naxther přikývl, když uslyšel můj vzkaz. Pousmál jsem se a začal pomalu potichu couvat, stejně jako on. Doufal jsem, že se nám podaří zdrhnout dřív, než si nás naše partnerky všimnou.
Vtom se mi do hlavy připletla cizí myšlenka. Zamračil jsem se. Po chvilce se mi podařilo rozpoznat, že patří Nessovi. Vzkazoval mi, že se půjdou zastavit za Smrtí a Životem a že neví, jak dlouho se zdrží. Trochu mě to znepokojilo. Přeci jen, náš ochránce byl stále jen odrostlé vlče a Amelis? Asi mi nezbývá nic, než se modlit, že budou v pořádku, uvědomil jsem si. Protože doprovod se mi jim dělat nechtělo. Pravděpodobně by o to ani neměli zájem. Ušklíbl jsem se.
Naxther mě pohledem vybízel, abych vedl, kam půjdeme. Pomalu jsem se rozešel směrem na západ. Naposledy jsem se ohlédl na Lauru s Elisou. To by mě zajímalo, jak to nakonec dopadne. Najednou se mi k čenichu dostal povědomý pach. Scrooty. Co ten tady, sakra, dělá?! Horší bylo, že se ze stejného místa také táhl pach Meadow. Ajeje. Tohle nemohlo dělat dobrotu. Věděl jsem, nebo alespoň tušil, co se mezi nimi stalo, i přesto že jsem si poslechl Meinu verzi. Podíval jsem se na Naxe a hlavou mu naznačil směr, jakým poběžíme. "Nedá se nic dělat, budeme tohle muset dořešit, a pak se můžeme flákat, zazubil jsem se a přidal do kroku.

//Asgaarský hvozd

//Ještě jednou pardon, krom víkendů bych ale celý červenec už měla psát pravidelně :)

Vypadalo to, že Naxther to chtěl uzavřít, ale nepovedlo se mu to. Elisa s Laurou pokračovaly ve vyříkávání si vzájemného vztahu. Elisa zmínila, že na laskavá slova jsem tu já. Trochu jsem se ušklíbl. Nejen já, ale než tobě se jeden dostane pod kůži, napadlo mě. Vzpomněl jsem si, jak jsme se tenkrát v Klímu seznamovali. Ze začátku mě neměla ráda, jako snad každého. Lehce se mi pozdvihl koutek tlamy. Pak jsem ale uslyšel jejich další dohady a poloúsměv mi zase povadl. Ženský, protočil jsem oči. Vcelku jsem nechápal smysl téhle debaty, ale stejně to bylo mimo mě. Možná jsem za to mohl být rád. Tiše jsem si povzdechl a podíval se na Naxe. Vypadal trochu nezúčastněně, ostatně on na tohle nikdy nebyl. Co takhle se vypařit? navrhl jsem mu díky magii myšlenek. Ony si to vyříkají a třeba pak bude klid. Jen jsem doufal, že se u toho nedohádají a nakonec dospějí k nějakému kompromisu, i přeš Elisinu prudkou povahu. Ovšem vážně se mi nechtělo se do toho plést a korigovat je.
Znovu jsem pohlédl na Naxe a tlapou naznačil směr někam pryč. Byla noc a teploty také díky lehkému vánku se konečně dostaly na přijatelnou hodnotu. Stočil jsem pohled nahoru na oblohu a mezi vrcholky stromů zahlédl siluetu úplňku. Také les zůstával tichý. Jen občas se dal zaslechnout tichý šum stromů nebo třepotání křídel nočních ptáků. Na některých místech by se teď dalo skvěle relaxovat.

//Jsem na dovolené a nemám moc příležitostí být na noteboooku, pokusím se odepsat co nejdřív, ale nic neslibuju, takže mě klidně přeskočte ^^

//Arcanus se omlouvá, Arcanus nestíhá

Elisa nepohrdla a nabízenou lišku přijala. Hladově se pustila do masa. Pousmál jsem se a chvíli ji pozoroval. Naxther jen tak postával a nás propaloval pohledem. Nakonec se s Elisou začali trochu dohadovat o jeho novém postavení. „Všimli jsme si, že si se ohledně smečkových snažil a o smečku staral, takže nám to přišlo od věci. Navíc les potřebuje někoho zodpovědného, kdo by se o něj dokázal postarat v době naší nepřítomnosti,“ zamumlal jsem. Neměl jsem příliš upovídanou náladu, ale něco říct se hodilo, aby se Naxther neurazil, případně se s Elisou nepohádali, protože mi moje partnerka přišla docela nabroušená na to, jak si se mnou ještě před chvílí v podstatě hrála.
Přišla řeč na to, kdo s kým má jaký problém. Zavrtěl jsem hlavou a poslouchal, jak se k tomu vyjádří Elisa. „Ani já s nikým z vás problém nemám,“ dodal jsem. „Co vás donutilo si to myslet?“ otázal jsem se trochu podiveně. „Naopak si myslím, že patříte k té části smečky, která si plní svoje povinnosti a to je jedině plus,“ zhodnotil jsem a trochu se narovnal. Na chvíli mi pohled padl na zbytky lišky. Elisa je holt ráznější povahy, možná proto mají pocit, že jsme na ně zlí, napadlo mě. Byla to pravda. Ne zrovna mnoho vlků dokázalo s Elisou bezproblémově vycházet. Podíval jsem se na Lauru, která tak nějak lehce ublíženě postávala u svého partnera. "Je mi líto, pokud se tu necítíte dobře."

Unaveně jsem si položil hlavu na tlapky a sledoval okolní tichý les. Postupně se ke mně začaly donášet lehké náznaky Elisina pachu, než jsem ji spatřil poblikávat kus od sebe. Pomalu ke mně přišla. Očividně měla radost z mé rezignace. Pousmál jsem se. „Gratuluju.“
Lehla si kus ode mě, aby mě nezamočila a začala si mě dobírat. „Neboj, příště si na to dám pozor,“ ušklíbl jsem se a oblízl ji za uchem. Postupně jsme se stejně připlazili až k sobě. Řekla mi, ať se klidně prospím. „Spíš ty bys měla, já už jsem v pohodě. Však víš, regenerace. Jsem jen líný,“ zazubil jsem se a položil hlavu do její navlhlé srsti. Trochu to zastudilo. Zamračil jsem se a nechal na nás chvíli vanout horký vzduch, aby se její kožich rychleji vysušil. Navíc se tak mohl aspoň trochu rozfoukat i popel ležící všude okolo. Zavřel jsem oči.
Najednou mi něco dopadlo přímo před čumákem. Lehce jsem sebou škubl a prudce otevřel oči. Přímo přede mnou ležela liška. Zvedl jsem pohled a spatřil Naxthera. Zpočátku trochu neochotně jsem se zvedl a oplatil jeho pozdrav kývnutím. Pohodlně jsem si sedl a natočil hlavu na stranu. „Potřebuješ něco?“ Naxther vysvětlil lišku a já jen znovu kývl: „Díky.“ Krátce jsem se podíval na Elisu a tlapkou maso popostrčil před ni. Nax se ptal, zda je fakt, že je gamma, pravdivý. „Je to tak,“ potvrdil jsem. Nechtělo se mi moc mluvit a tak jsem doufal, že to Elisa rozvede za mě.
V tu chvíli se k nám připojila Laura. Chvíli jsem ji doprovázel pohledem. Vypadala celkem ztracená ve svých myšlenkách. Něco ji trápilo. Dokázal jsem celkem dobře odhadovat emoce ostatních. Obávaný ale i žádaný společník. Ušklíbl jsem si. Pozdravila a došla k Naxtherovi. "Ahoj."