Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Naxther přikývl, když uslyšel můj vzkaz. Pousmál jsem se a začal pomalu potichu couvat, stejně jako on. Doufal jsem, že se nám podaří zdrhnout dřív, než si nás naše partnerky všimnou.
Vtom se mi do hlavy připletla cizí myšlenka. Zamračil jsem se. Po chvilce se mi podařilo rozpoznat, že patří Nessovi. Vzkazoval mi, že se půjdou zastavit za Smrtí a Životem a že neví, jak dlouho se zdrží. Trochu mě to znepokojilo. Přeci jen, náš ochránce byl stále jen odrostlé vlče a Amelis? Asi mi nezbývá nic, než se modlit, že budou v pořádku, uvědomil jsem si. Protože doprovod se mi jim dělat nechtělo. Pravděpodobně by o to ani neměli zájem. Ušklíbl jsem se.
Naxther mě pohledem vybízel, abych vedl, kam půjdeme. Pomalu jsem se rozešel směrem na západ. Naposledy jsem se ohlédl na Lauru s Elisou. To by mě zajímalo, jak to nakonec dopadne. Najednou se mi k čenichu dostal povědomý pach. Scrooty. Co ten tady, sakra, dělá?! Horší bylo, že se ze stejného místa také táhl pach Meadow. Ajeje. Tohle nemohlo dělat dobrotu. Věděl jsem, nebo alespoň tušil, co se mezi nimi stalo, i přesto že jsem si poslechl Meinu verzi. Podíval jsem se na Naxe a hlavou mu naznačil směr, jakým poběžíme. "Nedá se nic dělat, budeme tohle muset dořešit, a pak se můžeme flákat, zazubil jsem se a přidal do kroku.

//Asgaarský hvozd

//Ještě jednou pardon, krom víkendů bych ale celý červenec už měla psát pravidelně :)

Vypadalo to, že Naxther to chtěl uzavřít, ale nepovedlo se mu to. Elisa s Laurou pokračovaly ve vyříkávání si vzájemného vztahu. Elisa zmínila, že na laskavá slova jsem tu já. Trochu jsem se ušklíbl. Nejen já, ale než tobě se jeden dostane pod kůži, napadlo mě. Vzpomněl jsem si, jak jsme se tenkrát v Klímu seznamovali. Ze začátku mě neměla ráda, jako snad každého. Lehce se mi pozdvihl koutek tlamy. Pak jsem ale uslyšel jejich další dohady a poloúsměv mi zase povadl. Ženský, protočil jsem oči. Vcelku jsem nechápal smysl téhle debaty, ale stejně to bylo mimo mě. Možná jsem za to mohl být rád. Tiše jsem si povzdechl a podíval se na Naxe. Vypadal trochu nezúčastněně, ostatně on na tohle nikdy nebyl. Co takhle se vypařit? navrhl jsem mu díky magii myšlenek. Ony si to vyříkají a třeba pak bude klid. Jen jsem doufal, že se u toho nedohádají a nakonec dospějí k nějakému kompromisu, i přeš Elisinu prudkou povahu. Ovšem vážně se mi nechtělo se do toho plést a korigovat je.
Znovu jsem pohlédl na Naxe a tlapou naznačil směr někam pryč. Byla noc a teploty také díky lehkému vánku se konečně dostaly na přijatelnou hodnotu. Stočil jsem pohled nahoru na oblohu a mezi vrcholky stromů zahlédl siluetu úplňku. Také les zůstával tichý. Jen občas se dal zaslechnout tichý šum stromů nebo třepotání křídel nočních ptáků. Na některých místech by se teď dalo skvěle relaxovat.

//Jsem na dovolené a nemám moc příležitostí být na noteboooku, pokusím se odepsat co nejdřív, ale nic neslibuju, takže mě klidně přeskočte ^^

//Arcanus se omlouvá, Arcanus nestíhá

Elisa nepohrdla a nabízenou lišku přijala. Hladově se pustila do masa. Pousmál jsem se a chvíli ji pozoroval. Naxther jen tak postával a nás propaloval pohledem. Nakonec se s Elisou začali trochu dohadovat o jeho novém postavení. „Všimli jsme si, že si se ohledně smečkových snažil a o smečku staral, takže nám to přišlo od věci. Navíc les potřebuje někoho zodpovědného, kdo by se o něj dokázal postarat v době naší nepřítomnosti,“ zamumlal jsem. Neměl jsem příliš upovídanou náladu, ale něco říct se hodilo, aby se Naxther neurazil, případně se s Elisou nepohádali, protože mi moje partnerka přišla docela nabroušená na to, jak si se mnou ještě před chvílí v podstatě hrála.
Přišla řeč na to, kdo s kým má jaký problém. Zavrtěl jsem hlavou a poslouchal, jak se k tomu vyjádří Elisa. „Ani já s nikým z vás problém nemám,“ dodal jsem. „Co vás donutilo si to myslet?“ otázal jsem se trochu podiveně. „Naopak si myslím, že patříte k té části smečky, která si plní svoje povinnosti a to je jedině plus,“ zhodnotil jsem a trochu se narovnal. Na chvíli mi pohled padl na zbytky lišky. Elisa je holt ráznější povahy, možná proto mají pocit, že jsme na ně zlí, napadlo mě. Byla to pravda. Ne zrovna mnoho vlků dokázalo s Elisou bezproblémově vycházet. Podíval jsem se na Lauru, která tak nějak lehce ublíženě postávala u svého partnera. "Je mi líto, pokud se tu necítíte dobře."

Unaveně jsem si položil hlavu na tlapky a sledoval okolní tichý les. Postupně se ke mně začaly donášet lehké náznaky Elisina pachu, než jsem ji spatřil poblikávat kus od sebe. Pomalu ke mně přišla. Očividně měla radost z mé rezignace. Pousmál jsem se. „Gratuluju.“
Lehla si kus ode mě, aby mě nezamočila a začala si mě dobírat. „Neboj, příště si na to dám pozor,“ ušklíbl jsem se a oblízl ji za uchem. Postupně jsme se stejně připlazili až k sobě. Řekla mi, ať se klidně prospím. „Spíš ty bys měla, já už jsem v pohodě. Však víš, regenerace. Jsem jen líný,“ zazubil jsem se a položil hlavu do její navlhlé srsti. Trochu to zastudilo. Zamračil jsem se a nechal na nás chvíli vanout horký vzduch, aby se její kožich rychleji vysušil. Navíc se tak mohl aspoň trochu rozfoukat i popel ležící všude okolo. Zavřel jsem oči.
Najednou mi něco dopadlo přímo před čumákem. Lehce jsem sebou škubl a prudce otevřel oči. Přímo přede mnou ležela liška. Zvedl jsem pohled a spatřil Naxthera. Zpočátku trochu neochotně jsem se zvedl a oplatil jeho pozdrav kývnutím. Pohodlně jsem si sedl a natočil hlavu na stranu. „Potřebuješ něco?“ Naxther vysvětlil lišku a já jen znovu kývl: „Díky.“ Krátce jsem se podíval na Elisu a tlapkou maso popostrčil před ni. Nax se ptal, zda je fakt, že je gamma, pravdivý. „Je to tak,“ potvrdil jsem. Nechtělo se mi moc mluvit a tak jsem doufal, že to Elisa rozvede za mě.
V tu chvíli se k nám připojila Laura. Chvíli jsem ji doprovázel pohledem. Vypadala celkem ztracená ve svých myšlenkách. Něco ji trápilo. Dokázal jsem celkem dobře odhadovat emoce ostatních. Obávaný ale i žádaný společník. Ušklíbl jsem si. Pozdravila a došla k Naxtherovi. "Ahoj."

//"Jmenuji se Arcanus, jsem tak líný, že se tu budu jen válet a čekat, až někdo přijde..." řekl Arcanus a lehl si na záda a dělal, že je želva. ~ Nax
Napíšu co nejdřív, vážně se snažím :D

Seděl jsem uprostřed svého obranného valu a široce se křenil. Aktuálně jsem měl navrch, ale i přesto jsem nepolevoval v soustředění. Měl jsem nastražené slechy a snažil se zachytit jakýkoli zvuk, který by mi poradil, kde se Elisa právě nachází. Přišlo mi, že jsem něco zachytil zprava, ale hned na to zvuk zmizel a objevil se o kus jinde. Musela být neustále v pohybu, což mi víceméně znemožňovalo přesnou lokaci.
Najednou všechny keře kolem mě vzplály. Na vteřinu jsem nedokázal potlačit vyděšený pohled. Ačkoli jsem dokázal ovládnout oheň, cizí plameny byly něco jiného. Ty jsem zkrotit nemohl. Zaslechl jsem krátkou myšlenku. Stoprocentně patřila Elisa. Sakra, ulevil jsem si v duchu a rozhlédl se kolem. Oheň se po vyschlém lese rychle šířil. To mi také ztěžovalo jeho uhašení. V Argaarském lese běžně bylo moc vody, ale takhle v létě byl extrémně vyschlý.
Vyzvedl jsem se pomocí magie několik metrů do vzduchu, abych to neschytal taky, a podíval se na celou věc z vrchu. Elisa zůstávala neviditelná, ale já cítil její přítomnost někde poblíž. Zavřel jsem oči a koncentroval většinu své síly na sehnání vody. Musel jsem ji sem dostat z Medvědího jezera, následně nechat vypařit a ve vzduchu z vlhkosti znovu vytvořit kapky. Ty jsem zformoval do větších vodních útvarů a nakonec je pustil na zem. Oheň sice zmizel, ale i moje keříková zeď lehla popelem. Pomalu jsem se snesl zpátky na zem doprostřed paloučku. Několik minut jsem ztěžka oddechoval. Byl jsem zvyklý hodně kouzlit, ale tolik magické energie najednou vyčerpalo i mě. Sedl jsem si na zem a chvíli odpočíval. Ještě jsem nebyl na pokraji sil a také jsem věděl, že se moje energie díky regeneraci obnoví několikanásobně rychleji než u ostatních vlků, ale už jsem nechtěl dál pokračovat v boji, aspoň ne prozatím. Něžně jsem se pousmál. „Vyhrála jsi, vzdávám se.“

Elisa přijala moji ze začátku nevinnou výzvu a skočila po mně. Uvědomil jsem si to a stačil uhnout, takže se jenom rozmázla o zem, což ji po promočení naštvalo ještě víc. A přesně to byl můj cíl. Nikdy bych ji nedonutil použít její opravdovou sílu proti mně bez provokace. Broukla něco o používání magie. Zazubil jsem se a s širokým úšklebkem přikývl. V tu chvíli ale Elisa zmizela. Neviditelnost? Jsem v háji, došlo mi, protože teď jsem nemohl tušit odkud útok očekávat. Nechtěl jsem podvádět a stopovat ji podle jejích strategií, které se mi mohly samovolně promítat do hlavy, kdybych chtěl. To by pak celá hra ztratila smysl.
Rozeběhl jsem se do lesa ve snaze najít si nějaké výhodné místo pro obranu. Při cestě jsem ale zakopl o kořen a málem vrazil do stromu. Jsem příšerně neohrabaný, měl bych si zajít k Životu a poprosit ho o pomoc se zlepšením mé obratnosti, uvědomil jsem si. Možná i o nějakou novou super magii, dlouho jsem se nenaučil něco nového. Navíc jsem kdysi slyšel o magii zvané předměty, znělo to skvěle.
Konečně jsem našel místo, kde bych se mohl jakž takž schovat před neočekávaným útokem Elisy. Vyskákal jsem po kamenech na jakýsi vyvýšený palouček a rychle kolem sebe vytvořil téměř neprostoupitelnou bariéru z křoví a listí. „Tak co Eliso, jak si poradíš s tímhle?“ vyzval jsem ji s lehce laškovným tónem. Byla to zábava. Takhle jsem se už dlouho nebavil. Jen jsem doufal, že právě teď nestojí přímo vedle mě. To bych ji přece cítil, nebo ne?

Elisa mluvila o věcech, se kterými jsem nemohl nic jen souhlasit. „Ale koho bys dala na betu?“ zeptal jsem se zvědavě. Já sám osobně jeden tip měl, ale nebyl jsem si jím zatím příliš jistý. Ostatně, je to jen na nich, zda mě přesvědčí o tom, že je můj úsudek správný.
Zmínila, že by si zaběhla do hor a já že bych vzal vlčata ke kaskádám. Pousmál jsem se a přikývl. „Taky bych někdy zašel do hor, vážně se na ně hodně vzpomínek,“ zamumlal jsem zasněně. „Pamatuješ si tenkrát tu potopu?“ vzpomněl jsem si najednou. „To bylo něco. Tenkrát jsem se, už ani nevím proč, vracel z bezpečného místa do Klímu a cestou zachránil nějakého vlka. Málem nás to smetlo oba, bylo to o chlup,“ ušklíbl jsem se. „Počkej, nebyla jsi tam taky, jak jsme uvízli na tom ostrůvku u Narrských kopců?“ zaváhal jsem. „To mi připomíná, že bych někdy mohl skočit za Životem nebo Smrtí, už jsem toho nasbíral docela dost a chtěl bych se trochu zlepšit v magii počasí. Nesnáším pařáky nebo příliš velké mrazy,“ zakřenil jsem se.
S Elisou jsme začali laškovat. Já vytvořil květinovou ozdůbku, ačkoli z toho nějakou přílišnou radost neměla. Přeslazeně mi na to odpověděla, že by mi nejradši vypálila značku na zadek. Zasmál jsem se. „Tak pojď na to,“ vybídl jsem ji a natočil se k ní svým pozadím. Hned na to jsem však dostal strach, že by to opravdu udělala a radši jsem trochu odskoščil. Úsměv mi z tváře ale nezmizel. V tu chvíli jsem zachytil její myšlenky a neodpustil si poznámku: „Ale ty jsi příšera z lesa. Aspoň tamta vlčice tě teď tak musí vnímat,“ zachechtal jsem se. Z Elisiných pokoutných myšlenek jsem zjistil, že si připadá špinavá. Chvíli jsem se na ni díval a v hlavě se mi začínal tvořit plán. Potutelně jsem se usmál. Přímo nad její hlavou se začal tvořit velký mrak. „Tři, dva, jedna….“ Naprosto znenadání z mraku voda vyšplouchla přímo na Elisu, která hned vypadala jako zmoklá slepice. Kombinace magie vody a počasí byla jednoduše kouzelná. Instinktivně jsem uhnul a rozeběhl se pryč, protože jsem čekal, že po mně skočí. No co, chtěla se přece umýt.

Elisa víceméně znuděně prohlásila, že neví, koho povýšit. „Hmm, možná Meadow, Lauru?“ nadhodil jsem jména dvou vlčic, u kterých jsem si všiml velké snahy a zájmu o smečku. Obě dvě byly vždy po ruce, když bylo něco potřeba. A to jsem hodně oceňoval. Amelis je tu taky celkem často, ale ta je stále příliš dětinská na vyšší postavení, pomyslel jsem si.
Přetočil jsem se na záda a natáhl přední tlapky do vzduchu. Chvíli jsem si je prohlížel, než jsem nad sebou s použitím magie vody vytvořil trochu vodu, kterou jsem použil jako spršku. Ta největší špína se mi vymyla z kožichu a také jsem se trochu zchladil. Ulevilo se mi. Naštěstí se už stmívalo a já věděl, že mě brzy osvobodí noc.
Najednou mě napadlo, že kvůli smečce v podstatě už nemám moc přátel. Vlastně jenom Naxthera a Meadow. Ostatní ze smečky na mě pohlíží s příliš velkým respektem na to, abych se jim mohl svěřovat nebo něco podobného, a jiné vlky nepotkávám, jelikož se téměř nikdy nedostanu z území. Vlastně od založení smečky jsem se snad ven nedostal ani jednou. Trošku smutně jsem se pousmál. Nemohl jsem popřít, že mi ta volnost a spontánnost chyběla.
Obrátil jsem se zpátky k Elise a chvilku ji pozoroval. Měl jsem víceméně hravou náladu. Ale nechtělo se mi příliš mluvit. Však ono často ty nejlepší okamžiky nepotřebují slova. Nechal jsem vyrůst dlouhou květinu a polechtal jí Elisu na čenichu. Hned poté jsem na ní nechal vykvést nádherný fialový květ a donutil rostlinku, aby se mé partnerce obmotala kolem ucha. Tlapkou jsem odtrhl stonek od země, aby Elise nebránil v pohybu. Pousmál jsem se. "Sluší ti," broukl jsem tiše.

//Asgaar

V Elisiných šlépějích jsem doběhl až do údolí. Hned, jak jsem k němu začal sbíhat, mi došlo, kam asi míří. Hromada kamenů sloužící jako skvělá rozhlasovna také poskytovala alespoň nějaký stín uprostřed celého slunečného palouku hluboko uvnitř Asgaarského hvozdu. Už z dálky jsem viděl Elisu, jak dole odpočívá.
Doběhl jsem až k ní a olíznutím jsme se pozdravili. Povzdechla si, jak moc ji ten klid chyběl. Jen jsem souhlasně zamručel a lehl si kousek od ní. Chtěl jsem se přitulit, ale nebyl jsem si jistý, jestli by to v tom vedru byl ten nejlepší nápad. Navíc můj černý kožich přitahoval sluneční paprsky o to víc a já se začínal pomalu ale jistě vařit. Asi to zase chvilku potrvá, než si přivyknu na letní teploty.
Elisa mi oznámila, že do smečky přijala novou členku, ale zatím jen na zkoušku. „Dobře, beru to na vědomí. Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se zvědavě. Přetočil jsem se na druhý bok, abych na Elisu líp viděl. „Ty bys asi měla vědět, že já právě tak také přijal jednoho nováčka. Jmenuje se Daichi a je synem Hotaru, bývala to alfa Borůvkové smečky, jestli si pamatuješ,“ řekl jsem zamyšleně. „Původně jsem přemýšlel, že ho vyženu, ale vypadalo to, že si jsou s Ashe dost blízcí a já nechtěl trhat pár. Takže uvidíme, jestli obstojí přes zkušební období. Navíc vypadal docela dobře stavěný a další silný vlk by se do smečky hodil. Protože si nejsem moc jistý, jestli bychom pouze s Naxtherem ve dvou zvládli obranu celého lesa,“ pokračoval jsem. Elisa zmínila ještě jednu vlčici, kterou již dříve vyhodila, vyhnala znovu. „Má docela odvahu přijít sem za tebou podruhé," uchechtl jsem se a vesele tlapkou do své partnerky drcl, aby si to nevzala ve zlém.
Elisa zavřela oči a na chvíli vypadala jako by spala, ale já věděl, že mě poslouchá. „Taky sis všimla, jak moc vlčata za tu chvilku vyrostla? Už je skoro čas na projevení magie,“ utrousil jsem a koutkem oka na šedivou vlčici pohlédl. „Taky si myslím, že už je skoro čas začít přemýšlet o betách nebo aspoň o druhé gammě, ať na to všechno nejsme sami,“ pokračoval jsem v řešení alfáckých problémů. Nespěchá to, ale jsem přesvědčený, že by bylo dobré to vyřešit před další zimou, říkal jsem si pro sebe.
V tu chvíli jsem v dálce uslyšel divný zvuk. Okamžitě jsem se vyhoupl do sedu a zbystřil. Uši jsem nasměroval dopředu a chvíli poslouchal. Nic se nedělo. Asi se mi to jen zdálo. „To horko je příšerný. Asi z toho už mám i slyšiny,“ ušklíbl jsem se. „Možná bych mohl vytvořit nějakou vodu, co myslíš?“ nadhodil jsem. Zavřel jsem oči a soustředil se na magii vody. Chtěl jsem seskupit nějaký menší deštík ze vzdušné vlhkosti, ale byla tak nízká, že se mi to nepodařilo. A to i přesto, že jsme se nacházeli v nejvlhčí části celého lesa. Ale pořád tu byla možnost vysát vodu z několika zdejších rostlin. Nebyl jsem narozený s magií země a k přírodě jsem až tak velký vztah neměl, proto by mě to až tolik netrápilo. Však když se to udělá opatrně, rostlinky zase obrostou. Nebo se jim trochu pomůže pro změnu jinou magií.

Jen tak jsem posedával v lese zcela ztracen ve svých myšlenkách. Poslouchal jsem tiché šumění stromů a užíval si chvilky klidu, do té doby, než budu opět něčím nebo někým vyrušen. Začínalo být opravdu horko. Léto už bylo za dveřmi. Jak už je to dlouho? napadlo mě. Smečku jsme zakládali loni někdy kolem tohoto období. Nemohl jsem uvěřit, že už je to tak dlouho. Navíc vlčata už byla téměř dospělá, všechno velmi rychle uteklo. Najednou jsem se cítil strašně staře. Však už mi taky táhlo na sedm.
Najednou ke mně doletěl pach Elisy a byl mnohem silnější než předtím. Zpozorněl jsem. Pach se začal pomalu ztrácet a já pochopil, že se mi zřejmě snaží naznačit, abych ji následoval. Pousmál jsem se a pomalu se zvedl. Protáhl jsem si hřbet a olíznutím upravil srst. Měl už jsem ji trochu špinavou a od toho horka ulepenou. Možná bych se potom mohl někde umýt, pomyslel jsem si. Ačkoli to se lehce řeklo, ale v našem lese hůř realizovalo. To teprve tenhle hvozd mě naučil vážit si vody. Protože běhat kvůli několika lůčkům přes celé území není zrovna pohodlná věc.
Rozeběhl jsem se po stopách zbytků Elisiny pachu a následoval ji na místo, kam mě vedla.

//údolí

Daichi moji nabídku přijal. Nejen on ale i Ashe mi děkovali. Viděl jsem jejich šťastný výraz a drobně se pousmál. „V tom případě vítej v Asgaarské smečce, doufám, že se ti tu bude líbit,“ popřál jsem mu a koutkem oka se podíval na Amelis, která zběsile vrtěla ocasem. Hned se mě ptala, jestli by mohly Daichiho provést. Přikývl jsem. „Nechám to na vás, mám ještě něco na práci. Mimochodem, Daichi, jako každý nově příchozí začínáš na základním postavení kappa, což znamená, že musíš poslouchat všechny vlky tobě nadřazené. Aktuálně jsi v jakési „zkušební době“, takže bys měl poslouchat všechny, ale věřím tomu, že ti nikdo nějak poroučet nebude. Zatím je tvým jediným úkolem zabydlet se, prohlédnout si úkryt a prostě si trochu přivyknout na zdejší prostředí,“ řekl jsem vlídně. Pohled mi sjel na Ashe. „Postarej se o to.“
Béžová vlčice se mě začala vyptávat na svého bratra. „Neviděl,“ zavrtěl jsem hlavou, „ale pokud ho potkáš, vyřiď mu, že je potřeba obejít hranice. A že to za něj nehodlám hlídat, on je ochránce. Jinak asi není nic potřeba. Asi půjdu omrknout situaci u Elisy a pak mám ještě něco na práci s Naxtherem ohledně bezpečnosti smečky. Možná i vlčata, pokud je potkáte, mohli byste se jim trochu věnovat, když budete chtít. Jinak máte víceméně volnou zábavu.“ Ušklíbl jsem se. Vzpomněl jsem si, co tento pojem znamenal v Klímu. Ne vždy „volná zábava“ končila úplně ideálně. Pro sebe jsem se zasmál, to byly časy.
Ještě chvíli jsem tam bezcílně postával, než jsem se trochu rozhoupal. Teď asi bude lepší, když počkám tady, napadlo mě. Pohlédl jsem na tři další vlky a čekal na nějaké otázky ze strany Daichiho nebo na něco, co by mi ještě rádi řekli. Nakonec jsem si vzpomněl ještě na něco. Ovšem nechtěl jsem, aby to Ashe s Amelis slyšely. Proto jsem se zadíval na Daichiho a do hlavy mu vštěpil krátký vzkaz: Dávej pozor na druhou alfu, šedivou vlčici, je trochu prudší povahy. Pokud budeš ve společnosti a ucítí z tebe můj pach, mělo by to být v pořádku, ale když se něco semele, obeznam ji se situací. Uvědomoval jsem si, že jsme to mohl Elise prostě vštěpit tak jako právě Daichimu nehledě na vzdálenost, ale chtěl jsem prostě vyzkoušet, jak se s tím popere sám.

Vypadalo to, že všechny trochu polekal můj náhlý příchod. Pro sebe jsem se ušklíbl. Jako první se slova ujala Ashe. Představila mi vlka a řekla i důvod, proč by se chtěl přidat do smečky. Zdá se mi to, nebo je naše smečka docela populární, když sem každou chvílí zavítá tolik cizinců? uvědomil jsem si. Ashe se za něj dál přimlouvala, dokonce i Amelis zmínila, že je hodný. Napadlo mě, že bych mohl vlka trochu postrašit. „Myslím, že mluvit umí sám,“ sykl jsem, přičemž mi mezi tlapami prolétlo pár elektrických výbojů.
Hned na to se slova konečně ujal ten cizinec. Krátce se představil. Daichi, jednoduché a hezké, to bych si dokonce i mohl pamatovat. Zmínil své rodiče z Borůvkové smečky, bývalé alfy. Hotaru? Něco mi to říkalo. Tu vlčici jsem již určitě musel potkat, možná jsme bývali staří přátelé. Daichi dál pokračoval, že v celku nemá žádnou představu, jak naše smečka chodí, ale že by dělal, co by bylo v jeho silách. „Doufám, že si uvědomuješ, že jestli jsi vedl v Borůvkové smečce jakožto syn alf protekční život, tady to bude jiné,“ upozornil jsem ho. V tu chvíli jsem si všiml, jak důvěrně blízko k Ashe sedí. Že by? Popravdě jsem si vždycky myslel, že má něco s Delivenem, takže mě to trochu překvapilo. Ale zároveň také možná trochu obměkčilo. Navíc jsem slyšel, jak Amelis ve své hlavě už plánuje, že si s Daichim bude hrát. Božínku, proč většina vlků v naší smečce nikdy nedospěje? Kishan, Amelis a Ness toho byli jasným důkazem.
Uvědomil jsem si, že mě troje páry očí stále pozorují a především jedny z nich netrpělivě čekají na můj verdikt. „Naše smečka je poměrně velká a rozhodně nepotřebuje další hladové krky,“ odmlčel jsem se, „ovšem pokud hledáš domov, jsme schopní ti ho za jistou cenu poskytnout.“ Povolil jsem bojový postoj a maličko se usmál. „Proto tu mám návrh. Pokud budeš chtít, přijmu tě do smečky na zkušební dobu. Když se osvědčíš, budeš tu moct zůstat. Na druhou stranu, když něco vyvedeš, nebo mi budeš akorát přidělávat problémy, letíš. Zní to fér, ne? Zároveň tě varuji, jestli zkřivíš byť jen jediný chloupek na srsti kterémukoli vlkovi ze smečky, budeš toho litovat, za to ti ruším,“ varovně jsem zavrčel. Podíval jsem se postupně na Amelis a Ashe a nakonec se pohledem vrátil zpátky k Daichimu.

//Ruším přechod a upozorňuji na smečkovou nástěnku, kdo ještě nezaregistroval

Už už jsem se chystal vkročit dovnitř jeskyně, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Přišlo mi, že jsem na kratičký okamžik zachytil cizí pachy. Naklonil jsem se blíž k nedaleké skále a v tu chvíli mi hlavou projela přesná lokace všech vlků na tomto území. Bylo tu hned několik vetřelců. Podíval jsem se po Elise. Ta se rozeběhla směrem k jedněm z nich. Věděl jsem, že se o to postará a také jsem si uvědomoval, že je mojí povinností jí pomoct. Otočil jsem se na Awnay a smutně se usmál. „Promiň, ale teď s tebou jít nemůžu. Neboj, určitě se brzo vrátím a zažijeme spolu všechny ty věci, které jsem slíbil,“ ujistil jsem svou dceru a rychle ji olízl čumák. „Hezky se vyspi.“
Rozeběhl jsem se zpátky do lesa. Určit správnou cestu mi napomáhalo hned několik faktorů. Magie, pachy a také vytí. Věděl jsem, že s „mého vetřelce“ je Ashe. Dovedla ho nebo jej nezná? Problesklo mi hlavou. Zavětřil jsem a cítil, že se k Elisinému pachu přidaly dva nové a také… Laura. To mě uklidnilo, moje partnerka na to nebyla sama. Vyběhl jsem na vrchol jakési kamenné hory a seskočil z něj dolů. Dopadl jsem přímo před Ashe, Amelis a toho cizince. Měl hnědý kožich a podle postavy vypadal, že je na tom fyzicky poměrně dobře. Ovšem podle postoje jsem poznal, že je trochu nejistý. Přeměřil jsem si ho pohledem a pak se otočil na své delty. Byly tu s ním, takže jsem předpokládal, že by o něm už něco mohly vědět. Na druhou stranu mě potěšilo, že se konečně našel někdo, kdo nenechal cizince jen tak pobíhat po hranicích. „Ashe, Amelis, kdo to je?“ Vypadalo to, že tu něco řeší, ale to nebyla moje věc. Bezpečí smečky a mé rodiny byla a vždy bude moje priorita.
Pohodil jsem ocasem a narovnal se. Pohled jsem zabodl do toho cizince. Jeho oči mi neprozrazovaly, jakou ovládá magii, avšak to mě v tuto chvíli až tolik netrápilo. „Co tu chceš?“