Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Darkallain mě ujistil, že má skutečně na mysli Kishana. Pověděl mi, že je živý a zdravý. Ulevilo se mi. Děkovně jsem na něj kývl. Hnědý vlk pokračoval dál v tom, co měl na srdci. Hleděl jsem mu zpříma do očí. Kdyby se neobjevil… „Rozumím, díky.“ Ještě jednou jsem kývl na cizího vlka, který se pomalu klidil z našeho území. Neunikla mi však jeho poslední myšlenka bezpochyby mířená na mě. „Neboj se, budeme…“ zašeptal jsem do ticha a ještě chvíli hleděl na místo, kde vlk zmizel.
Teď, když bylo vše konečně vyřešené, jsem tu zůstal stát sám. Etney se ještě neukázal a já už neměl sílu ani chuť ho jít hledat. Abych pravdu řekl, nespal jsem už bůhvíjak dlouho a přitom jsem téměř neustále používal magii. Cítil jsem se unavený a slabý, ale to jsem až do teď nemohl dát najevo. Trochu jsem zavrávoral a rozostřilo se mi vidění. Sakra… Cítil jsem, že někde na území se nám stále pohybuje Scrooty. Byla s ním Elisa a Meadow a i přesto si vlk žádal vidět mě. Věděl jsem to a i tak jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem pomalu přešel pod mohutný strom a schoulil se u jeho kmene. Nedošel jsem ani do jeskyně. Položil jsem si hlavu na přední tlapky a ocas přitáhl k sobě. To bylo to poslední, než jsem upadl do bezesného spánku.

//Přeskakuji tedy Castora a dodávám, že manipulace povolena.

Za posledních několik hodin se toho stalo hodně. Především jsem ale nyní stál tváří v tvář cizinci, kterého jsem původně svěřil na starost svému synovi. Hnědý vlk si však v podstatě vyžádal mě. Na otázku, co si přeje, odpověděl něco ve stylu, že jen prochází. Přikývl jsem. „Pak tedy běž a šťastnou cestu,“ prohodil jsem a byl rád, že se to takhle bezproblémově a rychle vyřešilo. Vlk jednoduše zamířil k hranicím. Monitoroval jsem jeho pohyb pomocí magie až do doby, než opustil les. Tak to by bylo, pomyslel jsem si, ale v tu chvíli se k mému čenichu dostal další cizí pach. Unaveně jsem si povzdechl a otočil se právě včas, abych spatřil dalšího hnědého cizince. Pomalu mířil přímo ke mně a jeho výraz i postoj byl naprosto nečitelný. Maličko jsem se zamračil. Vypadalo to, že si vlk moc dobře uvědomuje, kde je, což mě donutilo na chvíli zapřemýšlet o možných důvodech, proč je tady. Avšak ten skutečný mě ani nenapadl. „Zdravím,“ oplatil jsem jeho pozdrav s ležérním postojem. Ashe s Lightem a Etneyem se mezitím někam vypařili. Neměl jsem jim to za zlé. Ostatně tohle byly stejně moje povinnosti. Jen mě trochu zamrzelo, že Etney zmizel dřív, než jsem s ním stačil promluvit. Rozhodl jsem se, že ho pak najdu. Chtěl jsem ho pochválit. Vyrostl, dospěl a já... z toho byl šťastný.
Vlk se představil. „Arcanus, zdejší alfa,“ dodal jsem pro jistotu, ale to by ten vlk snad nemohl mít čumák, kdyby to sám nepoznal. Celý les byl přímo prosáklý mým a Elisiným pachem. Narovnal jsem se a pohled upíral do Darkallainových očí oplácejíc tak jeho pohled. Začal mluvit jako první. Zmínil, že nese zprávy o jednom z mé smečky. V tu chvíli jsem zpozorněl. Dlouho se neukázal? To… musí být Kishan, uvědomil jsem si. Cítil jsem, jak se mi znatelně ulevilo. Byl v pořádku. Živý. „Máš na mysli Kishana?“ ujistil jsem se. „Pokud ano, jsme ti velmi vděční, měli jsme o něj už starosti.“

//Jak to tady vidíte? Dost se to táhne.

Ashe trochu znervózněla, když jsem se zeptal na Daichiho. Poohlédl jsem se po ní a chtěl něco málo dodat, ale to už začala mluvit. Pozorně jsem poslouchal každé její slovo a přemýšlel o něm. Vypadá jako opravdu dobrý vlk, pomyslel jsem si. A to, jak o něm mluví, je možné, že ho má… ráda? Zamyšleně jsem se po očku podíval na její výraz. Pousmála se. Hned na to doplnila, že už si přátele našel. Chvíli jsem mlčel. Ashe napjatě čekala, co řeknu. Podíval jsem se směrem, kde si počínal můj syn, a tiše promluvil: „Jestli je to tak jak říkáš, pak mu můžeš vyřídit, že místo, o které žádal, je jeho.“
Jakmile jsem dořekl poslední slovo, objevil se po mém boku další vlk. Tentokrát světlý s blankytnýma očima. Neznal jsem ho, ale jeho pach mi byl povědomý. Už jsem ho jistě v lese cítil. Když se představil, došlo mi to. Musel to být ten, o kterém se mi zmiňovala má partnerka. „Ahoj,“ prohodil jsem prostě. Až tak jsem se v těch formálnostech nevyžíval. Měli jsme být rodina, ne? Nikoli diktátor a jeho poskoci. „Asi už to víš, ale mé jméno je Arcanus,“ pousmál jsem se.
Můj pohled padl zpátky k Etneyovi. Vypadalo to, že používal… magii. Cizí vlk se před ním přikrčil a opakoval, že nechce nikomu ublížit. Vytřeštil jsem oči. Co-cože?! Nemohl jsem uvěřit svým očí. Tohle všechno se stalo za tu dobu, co jsem se nedíval? Etney vypadal opravdu naštvaně. Atmosféra kolem jako by zhoustla. Bylo to jako by najednou zestárl o několik let. Vypadalo to, že se moje lekce trošičku zvrtla. Nikdy bych neočekával, že se zrovna teď projeví jeho magie. A vůbec, co to vlastně bylo za druh? Myšlenky? Iluze? Příkaz? Měl jsem z toho zvláštní pocit.
Hnědý cizinec se lehce nejistě rozešel směrem, kde jsme stáli my. Ačkoli jsme byli schovaní za křovím, zavolal na nás, že by si přál mluvit s alfou. Bylo mi jasné, že maskování končí a já budu muset vylézt. Podíval jsem se na Ashe a následně na Lighta a pomalu vykročil. Elegantně jsem vyskočil ze svého úkrytu a obešel cizince kolem dokola. „Já jsem zdejší alfa, Arcanus, co si přeješ, cizinče?“ zeptal jsem se ho lehce odměřeně ale ne nepřátelsky.

Etney byl zprvu zaražený. Toto nečekal. Také z jeho chování jsem dokázal vyčíst značné pochyby. Pobaveně jsem se usmál. To zvládneš. Sotva se mi ta myšlenka mihla v hlavě, můj syn ji potvrdil slovy. Kývl jsem na něj a pozoroval jeho počínání. Nahodil odhodlaný, možná až lehce arogantní výraz a vyrazil k cizinci. Přikrčil jsem se za křovím. Byl jsem si celkem jist, že hnědý vlk si je moc dobře vědom mé přítomnosti kvůli pachu, ale nechtěl jsem ukázat své tělo. Aspoň jsem ho takto mohl držet v částečné nejistotě a tím i v podstatě Etneyovi krýt záda.
Etney stanul přímo tváří v tvář hnědému. Vypadalo to, že na vteřinu zaváhal, ale pak na něj vybalil svoji otázku. Cizinec se na něj klidně podíval a odpověděl. Tak návštěvník skrývající se před nepřízní počasí, hm? Podle toho, co jsem slyšel z vlkových myšlenek, docela pochyboval o Etneyově síle. Zamračil jsem se. Možná bych měl tomu nezkušenému vlčkovi přeci jen trochu pomoci.
Než jsem však stačil cokoli udělat, objevila se vedle mě Ashe. Překvapeně jsem se na ni otočil a věnoval jí krátký tázavý pohled. „Též tě zdravím.“ Zeptala se mě na Daichiho. Jen matně jsem si vzpomínal, komu to jméno vlastně patří. Popravdě jsem se tím od doby, co jsem ho přijal na zkušenou, vůbec nezaobíral. Proto mě to nyní trochu zaskočilo. Obzvlášť, když jsem měl právě jiné věci na práci. „Promiň, vlastně jsem nad tím ještě nepřemýšlel,“ řekl jsem popravdě a opět odvrátil pohled směrem k těm dvěma opodál. „Řekni, co myslíš ty? Najde si tu přátele? Bude schopný smečce pomáhat nebo se jen poveze?“ zeptal jsem se šeptem se zamyšleným výrazem na tváři.
Doufal jsem, že Etney nezpanikaří. Doteď si vedl obstojně. Vrátil jsem se k nápadu, který se v mé hlavě začal rodit předtím, než se objevila Ashe. Zaměřil jsem se na Etneyovo tělo a kolem něj vytvořil několik levitujících plamenů dodávajících jeho mladému nezkušenému vzezření trochu autority. Pokud neznejistí, mělo by to vypadat jako jeho práce. Neplánoval jsem zaútočit. Vlk se choval klidně a slušně, což jsem na něm velmi oceňoval. Zřejmě si dobře uvědomoval své místo jakožto vetřelce. To někteří kolem sebe ještě prskali. Avšak doufal jsem, že s tímto to půjde klidnou cestou a vše se vyřeší pouhou domluvou. Ačkoli Elisa by hnědého jistě už vynášela v zubech.
Čekal jsem na Ashinu odpověď a zároveň napjatě očekával Etneyovu reakci. Vlastně jsem si momentálně tak trochu pohrával s celou situací a svého syna vystavoval nelehké zkoušce.

Stál jsem ukrytý ve stínu stromů. Nevěděl jsem ani jak dlouho. Nevnímal jsem čas, ten pro mě v tuto chvíli nebyl důležitý. Jen jsem se ze všech sil snažil zatajit své pocity skryté v nitru a nedat najevo sebemenší zaváhání. To teprve čas mě naučil, jak důležité je se ovládat. Ať už to byly masky nebo čirý klid.
Když se za mnou ozvalo tiché „hotovo“, už dávno jsem věděl, kdo to je. Ani nebylo třeba soustředit se na pachy, to sám les mi napovídal, co se na jeho území děje a kde se kdo pohybuje. Pousmál jsem se. Připadalo mi neuvěřitelné, nakolik jsme se s tímto lesem již sžili. Nedokázal bych ho už nikdy opustit. Byl to můj domov. Místo, kde žije má rodina, smečka… a také místo, kde leží Castiel.
Otočil jsem se na Etneye a podíval se mu do očí. Mlčel jsem. Dost dobře jsem dokázal odhadnout, co se uvnitř něj momentálně odehrává. Měl zajímavou povahu.
Vtom jsem ucítil přítomnost někoho cizího (//Castor). Mé tělo okamžitě ztuhlo a svaly se napnuly. Zamračil jsem se. „Někdo tu je,“ prohodil jsem stroze směrem ke svému synovi. „Severovýchodně, cítíš to?“ zeptal jsem se jej s upřeným pohledem. Plánoval jsem mu dát další lekci o životě a především chodu smečky. „Musíme to tam jít zkontrolovat,“ rozhodl jsem a rozeběhl se tím směrem.
Slyšel jsem vlkovi myšlenky. Byl zvědavý. Nevypadal, že by sem přišel úmyslně. Ale jeden nikdy neví. Zastavil jsem až ve chvíli, kdy jsem měl hnědého vlka na dohled. Schoval jsem se za nejbližší kmen stromu a pozoroval ho. Ukrýval se pod skalním převisem, aby na něj nepršelo. „Etny, je tu vetřelec. Co uděláš?“ šeptl jsem. „Běž a postarej se o něj. Hlavně neudělej žádnou hloupost. Nesmíš zaváhat. Ten vlk by mohl být nebezpečný. Nejen pro tebe, ale i pro ostatní, co musíš chránit. Neudělej nic zbrklého.“ Podíval jsem se se stranou. Ale i kdyby se něco pokazilo, jsem přeci vždy po tvém boku, abych tě ochránil…
Poslední větu jsem však nahlas nevyslovil.

//Omlouvám se, právě jsem se vrátila z cyklisťáku a jelikož jsem měla menší nehodu a dokonce i prsty mám dodělaný tak, že nemůžu pořádně psát na ntb, je možné, že se post maličko zdrží

Drazí vlčci,
máme tu 1. září ( ) a já jsem se dokopala vyhodnotit tu akci. Ne že by to bylo hodně práce, ale tak… znáte to :D

Zúčastnilo se 5 lidí (yaay náš smečkovej rekord, potěšili jste nás, takže možná v blízké době bude něco dalšího) a všichni, co to poslali, to měli správně. Pro připomenutí tajenka: Siccumské jeskyně. Jde vidět, že lehké akce vás baví, za to kreslení nebo psaní, to ne :D
Odměnou vám tentokrát bude 20 květin, které se přičtou následujícím lidem: Ainesson, Amelis, Light, Meadow, Ashe. (Pokud jsem na někoho zapomněla, nakopněte mě!)

Na závěr bych ještě popřála úspěšní školní rok a hlavně to přežijte. Já mám dost už po dnešku a s naším novým rozvrhem se asi brzo zastřelím.
Váš vydeptaný a naprosto zoufalý Arcanus :D

Zdravím staří vlčí přátelé,
přináším hned několik novinek. Kdyby náhodou někdo teď přestal číst, zmíním se, že na konci příspěvku je smečková mimoherní AKCE. Tentokrát časově nenáročná, nebojte :D
Prvně bych ale ráda oznámila takové trochu větší změny v naší hierarchii. Z Meadow a Laury se počínaje dnešním dnem stávají gammy. Gratulujeme za zasloužený postup. Ostatní nezoufejte a snažte se dál, třeba na vás v příští povyšování dojde :)
Dále bych ráda přivítala v naší smečce nové vlky: Parysu a Daichiho, tentokrát už jako plnohodnotné členy. Snad tu budete spokojení.
A teď už konečně k té akci. Jsem líná to rozepisovat a tak to vezmu stručně jako vždycky.

A co se jedná?
Bude to jednoduchá osmisměrka a vaším jediným úkolem je ji správně vyluštit (najít a vyškrtat všechny pojmy) a přijít na tajenku.
Autor akce a nápadu: naše drahá alfa Elisa :)

Termín a odevzdání
Klasicky ke mně do vzkazu pošlete tajenku a obrázek nebo fungující odkaz na obrázek s vaším řešením do 31. 9. 2015 do 16:00 (ať to pak ještě stihneme hned vyhodnotit :D)

http://photo.uloziste.com/?fotka=5bbd82fe9ba7dfc9.jpg&d=te203c48ab1db634&size=3

Na hezkou odměnu se může těšit každý úspěšný řešitel.

Vlku zdar,
váš Árčí

Dali jsme se do rozhovoru o magiích. Vypadalo to, že přesně tohle téma Etnyho neuvěřitelně zajímá. Zaslechl jsem jeho myšlenky a musel se usmát. Pravděpodobně si mě chtěl hned prubnout. „Přesně tak, čtu myšlenky nebo dokonce ovlivňuju myšlení jiných,“ zazubil jsem se, ale byl to tak trochu děsivý úsměv. Přesně jak jsem to chtěl. Bavilo mě pozorovat jeho reakce.
Když jsem se ho zeptal, jestli už přišel na to, jakou magii ovládá, znejistěl. „Víš… já jsem svoji magii získal trochu zvláštním způsobem. Ale prakticky jsem se jedno ráno probudil a moje oči se zbarvily do stříbrna. Od té doby se začaly projevovat moje schopnosti,“ vyprávěl jsem. U toho jsem si vzpomněl na dny, kdy tohle všechno probíhalo. Jak jsem onu magii ze začátku vůbec nezvládal, a způsobovala mi neuvěřitelné bolesti hlavy. To už je dávno, byl jsem ještě vlče, posteskl jsem si nostalgicky. „Ale je možné, že u tebe to proběhne jinak. Třeba je to u každého individuální, nevím,“ přiznal jsem nakonec. „Ovšem rozvíjet své schopnosti můžeš také u Života nebo Smrti, dvou takových zvláštních vlků, ale to ti povím později, dobře?“ mrkl jsem na něj.
Dostali jsme se až na místo a stanuli před skromným pomníčkem. Etney vypadal zaraženě a zkoumavě si celé místo prohlížel. Možná byl i lehce vystrašený, nedokázal jsem to přesně odhadnout. Podíval jsem se na něj, a pak zpátky před sebe. „Je tvého bratra,“ zašeptal jsem tiše se skloněnou hlavou. „Víš… na podzim jste se narodili tři. Ty, tvá sestra a ještě jeden malý vlček. Ale třetí vlček byl příliš slabý a brzy po porodu zemřel…“ odmlčel jsem se a tiše polkl. Snažil jsem se to nedat najevo, ale pořád mě to zraňovalo. „Jmenoval se Castiel.“
Až po delší chvíli ticha jsem konečně zvedl hlavu a zpříma pohlédl Etneyovi do očí. Nevěděl jsem, jak zareaguje. Popravdě jsem se toho trochu bál. Mohl to celé vzít špatně. A hůř, co když mi nebude věřit? To byla snad ta nejméně pravděpodobná varianta, ale… co když? Rozhodl jsem se, že bude asi nejlepší ho chvíli nechat. O samotě si urovnat myšlenky. Zčásti jsem se tak rozhodl i kvůli sobě. „Počkám dole, pak přijď,“ broukl jsem napůl šeptem a s tím se rozešel zpátky dolů.

Povídal, že ochránci nejsou potřeba, dokud je tu on. „Kdo ví, až ještě trochu povyrosteš a nabereš zkušenosti, možná se za odměnu taky jedním staneš,“ prohodil jsem zvesela a krátce na něj pohlédl. Troufal jsem si odhadovat, že fyzicky by na to v budoucnu měl, ale pořád byl ještě příliš mladý a lehkomyslný na tak důležitý post. Ale bylo pravdou, že by Ness pomoc pravděpodobně ocenil. Ostatně jako my všichni.
Jak jsem předpokládal, okamžitě popřel, že by o svoji sestru měl byť maličký strach. „Přede mnou to neutajíš, slyším tvoje myšlenky,“ mrkl jsem na něj. Už jednou jsem mu tuhle moji schopnost zmiňoval, ale to byl ještě prcek, a já si nebyl jist, zda si to ještě pamatuje. Každopádně jsem byl přesvědčený, že by o tom měl vědět. Už je kvůli faktu, že se to dalo skvěle využívat jako komunikační prostředek.
Když jsem zmínil onu důležitou věc, vypadal nadšený. A zvědavost z jeho očí přímo čišela. Ani jsem nevěděl, jestli by měl být tak nadšený. Pravděpodobně nebude, až zjistí úplnou pravdu. Etney se začal vyptávat na hromadu otázek. Celou dobu jsem jen vrtěl záporně hlavou, než jsem nakonec promluvil: „Týká se to… tvé rodiny.“ Smutně jsem se pousmál a začal skákat nahoru po velkých balvanech, které se před námi právě objevili. „Pojď za mnou,“ vybídl jsem ho, ale neotáčel se na něj. Raději jsem dával pozor na cestu. Tyhle kameny byly zrádné jak samotný Sarumenský hvozd a já nechtěl skončit s poraněnou tlapu.
„Ale když už jsi zmínil magii, něco nového?“ otázal jsem se zvědavě. Nemohl jsem se dočkat odpovědi. Jestlipak zdědil něco po mně? zajímalo mě.
Vtom jsme se dostali až na samotný vrchol vyvýšeniny. Přímo před námi se objevil drobný pomníček. Podíval jsem se na svého syna, teď už jediného.

Když si mě Etney všiml, okamžitě začal dávat pozor, jak došlapuje. Musel jsem se pro sebe usmát. Vždycky byl takový, skrýval svoje slabosti. Ale to se mu mohlo v životě hodit. Jen to ego, prolétlo mi hlavou. Po kom to má? Že by snad po mně? zamyslel jsem se. Vždycky jsem býval palice, hlavně dřív.
„Jo?“ broukl jsem, když mi začal vyprávět o nebezpečí v našem lese. Chtěl jsem tak vyjádřit, že ho poslouchám. „Tak to by možná chtělo zpucovat ochránce,“ zazubil jsem se. Když jsem se optal na jeho zranění, jen nad tím mávnul tlapou, že to nic není. Chápavě jsem přikývl a pokračoval dál v cestě, bůh ví kam.
Zeptal se mně, jestli jsem slyšel to kňučení. Zavrtěl jsem hlavou. „Ale taky jsem odněkud předtím cítil Awnay,“ přerušil jsem ho v půlce věty a potvrdil jeho slova. Etney pokračoval v mluvení a já přitom zaslechl jeho myšlenky. „Neměl by ses bát mít o někoho strach,“ řekl jsem jako by nic.
Chvíli jsem šel mlčky, zajímalo mě, jak na to zareaguje. Hlavou mi poletovaly tisíce myšlenek. Možná bych mu to místo měl ukázat, napadlo mě. Spíš určitě než jen možná, měl by to vědět. Ale oba naráz je tam brát nechci, to by nedělalo dobrotu. Měli by to zjistit odděleně. Awnay může vzít později třeba Elisa. Podíval jsem se vedle sebe na svého syna. „Co kdybychom nechali sestřičku trochu odpočinout?“ nadhodil jsem. „Víš… myslím, že už jsi dost starý na to, abych ti řekl něco důležitého.“ Věnoval jsem mu dlouhý vážný pohled, aby věděl, že ta věc není něco, o čem by se mělo žertovat. Odbočil jsem do té části lesa. „Ale předtím, než ti to povím, musím ti ukázat jedno místo, chceš ho vidět?“ ujistil jsem se, ačkoli on nemohl tušit, o co se jedná.

//Ellisino údolí

Hnal jsem se lesem podle pachu, až se mi náhle… ztratil? Okamžitě jsem zastavil a znepokojeně se zamračil. Ačkoli Scrooty nebyl až tak cizinec, trochu mě to znepokojovalo. Neměl tu co dělat, a to ani když to byl můj starý přítel. Toto privilegium jsme udělili pouze Saviorovi, ten nás mohl přijít navštívit, kdykoli by měl jen cestu kolem.
Nakonec jsem se rozhodl to nehrotit. Tak dlouho, dokud jsem měl svoji magie myšlenek, jsem mohl být v klidu. Pomalu jsem pokračoval v cestě. Ani jsem nevěděl, kam jdu. Neměl jsem nic konkrétního na práci. Prostě jen dohlížet na les a zajistit bezpečnost. To se od alf očekávalo. Aspoň dostatek potravy už neležel na mě. Na to jsme měli našeho lovce, Naxthera.
Ani nevím, jak se to stalo, ale najednou jsem se ocitl ve druhé půlce lesa a k čenichu se mi donesl známý pach. Vlastně hned dva, ale jeden byl mnohem výraznější, musel být blíž. Etney! Trochu mě to překvapilo. Už dlouho jsem ho nikde v okolí nespatřil. Ozval se ve mně, jak se tomu říká? Otcovský pud? Sám pro sebe jsem se zasmál a rozeběhl se za ním.
Netrvalo dlouho a spatřil jsem ho, jak někam míří. Vypadalo to, že má něco s tlapou, protože na ni našlapoval opatrněji než normálně. „Etny!“ zavolal jsem na něj zkráceninou jeho jména, kterou jsem používal, když byl vlče. Teď už z něj byl téměř mladý vlk, ale pořád se měl co učit, jelikož stejně jako jeho sestra, jako vlčata to byli pěkní lenoši. „Kde jsi byl celou tu dobu? A tvoje tlapa… jsi v pořádku?“ poukázal jsem. Srovnal jsem se svým synem krok. „Máš něco v plánu?“ zeptal jsem se ho s mírným úšklebkem jako bych snad měl něco za lubem.

//Teď ne, já čekám na vhodnou příležitost :D

//Takový milostný drama v lese *napjatě čeká na další posty* :D