Gallirea - Příspěvky uživatele

Má pozornost patřila jen a jen krásné Meadow. Nevnímal jsem nikoho jiného. Ani odcházející vlky, ani Elisu zahleděnou samu do sebe. Oni nebyli důležití! Jenom já a Meadow na romantické procházce. Usmíval jsem se nad tou představou. Pak ale přišla studená sprcha v podobě: "Nie, vďaka." Chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale po pár minutách jsem si uvědomil, že jsem byl skutečně odmítnut. "Ale Míí, počkej přece," naléhal jsem a lísal se k béžové vlčici. Takhle to nemůže být! Osten žárlivosti se mi zaryl do srdce, když se Meadow raději věnovala šlapání na Ashe. "Míí, jen ty a já, pojď, prosím, už dlouho mám něco na srdci..." přemlouval jsem ji se zoufalým pohledem a přikrčeným tělem.
Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si ani nevšiml příchodu dalšího vlka. Ten fakt jsem pocítil, až když jsem se společně s ním kutálel pryč - pryč od Meadow! Vyskočil jsem na nohy, jakmile jsme zastavili a on mě pustil. "Jak se opovažuješ!" vyjekl jsem na něj, vrčíc. Chlupy na celém těle se mi zježily, takže jsem vypadal spíš jako obrovská plyšová koule - naštvaná plyšová koule. "Kdo ti dovolil rušit tuhle důležitou chvíli?! Nevidíš snad, jak Meadow strádá bez mé přítomnosti?!"
Meadow to ale absolutně nezajímalo.

Každý novinky přijal po svém. Rozhlížel jsem po vlcích a sledoval jejich reakce. Nejvíc to vzalo Amelis. Pevně jsem stiskl zuby. Nemohl jsem s tím nic udělat. Avšak zarušeně nejvíc překvapená byla Meadow. "Není to vtip," zavrtěl jsem hlavou. Ještě chvíli na nás nevěřícně zírala, pak se uklonila a slíbila, že se bude snažit, co nejvíc to půjde. "Spoléhám na tebe," usmál jsem se a pokývnul hlavou.
Najednou se něco změnilo. Skoro jako bych byl pod vlivem nějakého kouzla. Můj pohled padl na Meadow. No není nádherná? Zamilovaně jsem se usmál, pak jsem rychle zavrtěl hlavou. Co se to se mnou děje?! Veškeré všetečné otázky mě opustily, jakmile jsem se znovu podíval na Meu. Je krásná! Seskočil jsem z kamene a naprosto ignoroval Elisu zaobírající se svými tlapkami. Pomalým, elegantním krokem - musel jsem přeci udělat dobrý dojem - jsem došel až k béžové vlčici a lehce se otřel o její srst. "Nikdy jsem si nevšiml, jak nádhernou srst máš," zašeptal jsem jí do ucha sladkým hláskem. "Nechtěla by ses jít projít? Jen ty a já, co říkáš?"

Počkali jsem, až se vlci nažerou a trochu se zklidní, aby nám věnovali pozornost při důležitých zprávách, které jsme se jim chystali sdělit. Když se tak konečně stalo, Elisa začala. Po celou dobu jsem jí stál po boku a čas od času přikyvoval, abych dal najevo, že s ní plně souhlasím. Přejížděl jsem při tom přítomné vlky pohledem a pozoroval jejich reakce.
Jakmile Elisa dokončila svůj dlouhý monolog, chvilku jsem počkal, než to ostatní nějak vstřebají. Pak jsem vyskočil ještě o jeden kámen výš a navázal: "A já bych ještě dodal poslední podstatnou zprávu, než vás rozpustíme." Na chvilku jsem se odmlčel a pohledem vyhledal Meadow. "Jde o to, že jsme se rozhodli, že smečka potřebuje bety. Musí tu být někdo, kdo by byl schopný se toho tady ujmout v době naší nepřítomnosti, protože momentálně jsme s Elisou vázaní v tomhle lese 24/7. Abych pravdu řekl, sám jsem toto území kvůli povinnostem neopustil už víc jak rok." Naklonil jsem hlavu na stranu a přešlápl na druhou tlapu. "Proto jsme se rozhodli dát pozici bety jedné vlčici, které věřím ze všech nejvíc a která stále po mém boku kdykoli jsem ji potřeboval. Asi už víte, koho tím myslím, že? Meadow je naše nová beta, pousmál jsem se a čekal, jestli se někdo bude na něco ptát.

// Pardon, celkem spěchám, ale nechtěla jsem zdržovat :)

Posedával jsem pod skalní vyvýšeninou, na které trůnila Elisa, a střídavě pozoroval plápolající oheň a mrtvolu kamzíka. Elisa mou nabídku odmítla, a tak nebyl důvod se zvedat. Zívl jsem. Nic nedělání s plným žaludkem bylo na neusnutí to nejhorší.
Čekali jsme dlouho, než se objevila první členka smečky – Amelis. Doběhla k nám, trochu spěšně pozdravila a začala se vyptávat na Nesse. Už při jeho jméně jsem zachytil jisté myšlenky očividně mířené na mě. Neviděl jsem ho bůh ví jak dlouho, jako ochránce zklamal. Myslím, že smečka potřebuje nového, odvětil jsem vštěpením myšlenek tak, aby to neslyšeli ostatní. Cítil jsem Elisin pohled na svých zádech, ale i tak jsem dál jen nehybně seděl. Věděl jsem, že to, co přišlo do mé mysli, musí být řečeno. Ač jsem chtěl sebeméně. Nemyslím si, že se vrátí. Je to stejné jako se Sianou. Necítím jeho vědomí. Není v téhle zemi. Pevně jsem sevřel oči. Stejně jako Deliven a Kishan. Je to, jako by zmizeli. Konečně jsem se podíval na svou partnerku, které byly tyhle všechny myšlenky směrované.
Jako další se z lesa vynořila vlčice, která ale zůstala opodál. Byl jsem si jistý, že už jsem ji v lese zahlédl, ale nemohl jsem si vzpomenout na její jméno. Problém ale vyřešila Elisa. Pobídla vlčici, aby přišla blíž, a bez okolků se jí zeptala. Vlčice vypadala trochu váhavě, ale mě zaujal spíš její vzhled. Měla nádherný fialový kožich. Z myšlenek mě vytrhl až příchod Lighta a Ashe – energičtí jako vždy.
Vypadalo to, že už jsme všichni, a proto Elisa navrhla, abychom začali. Postavil jsem se. „Nejprve bych zlikvidoval zbytky kamzíka dřív, než se zkazí. Takže kdo má hlad, ať si poslouží. Hned potom začneme, aby se celá věc zbytečně neprotahovala,“ řekl jsem a obratně vyskákal nahoru za Elisou. „A my si zatím můžeme nechat rozležet, co všechno chceme vlastně říct,“ dodal jsem tiše a otřel se o její bok.

//Asgaar

Meadow mi po té, co se nažrala, zmizela z očí stejně rychle jako Elisa. Jasně a mě tu nechte, proč ne, zavrčel jsem si pro sebe a dál táhl roztrhaného muflona. Šlo to těžko a vše kolem se barvilo jeho krví. Štvalo mě to o to víc, protože jsem to předtím ještě říkal. Abychom ho sežrali až v údolí, že táhnout ho takhle je nepraktické. Ale samozřejmě mě nikdo neposlouchal. A teď mě tu s tou špinavou prací nechaly. Protočil jsem oči.
Asi v půlce cesty - nebyl jsem si přesně jistý, krajina pokrytá sněhem vypadala trošku jinak než běžně - jsem uslyšel vytí. Okamžitě jsem poznal majitele toho hlasu. Elisa. Svolávala smečku. Zamyšleně jsem zavřel oči a hledal vědomí ostatních vlků. V okolí jich moc nebylo. Zajímalo mě, kdo přijde. Rozhodně jsem ale nepočítal s tím, že všichni. Povzdechl jsem si a přechytil si v tlamě muflonovu nohu.
Když jsem konečně dorazil, Meadow s Elisou už tam čekaly. Moje partnerka prohodila něco o tom, že tu nehodlá čekat měsíc. Souhlasně jsem zabručel a položil mrtvolu pod skalní vyvýšeninu. Olízl jsem si tlamu od krve a upravil si srst. Posadil jsem se hned vedle mrtvého těla zvířete a zadumaně si prohlížel poničené vnitřnosti.
Mezitím Elisa vytvořila oheň. Sledoval jsem, jak se svou magií trochu zápasí, protože přeci jen zapálit vlhkou zem uprostřed zimy nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. "Mám sehnat nějaké dřevo?" nabídl jsem se tiše a odvrátil pohled od tančících plamínků směrem k Elise.

Ani jedna vlčice nesouhlasila s mým návrhem. Že prý si ostatní mají nalovit sami. „Jen jsem myslel, že by bylo praktičtější odtáhnout toho muflona teď, dokud je ještě vcelku, než se pak mořit s napůl roztrhaným tělem. Protože zvlášť v zimě je škoda nechávat zbytky. A upřímně, přeci jen je to pořád vysoká, nesežereme ho celého,“ podotkl jsem. Než jsem však stihl cokoli udělat, Elisa se zakousla do masa a tvářila se, že to celé vyřešila. Povzdechl jsem si.
Počkal jsem, až dokud se má partnerka nenasytí a až potom se pustil do masa. Měl jsem hlad, ale ne tak nesnesitelný jako očividně měly obě vlčice. Pomalu jsem trhal kousky z plece a dlouze žvýkal. Vychutnával jsem si lahodnou chuť krve. Když jsem měl dost, odtáhl jsem se od muflona a olízl si zakrvácený čenich. Srst kolem tlamy se mi lepila k sobě a já si uvědomil, že by bylo třeba se umýt. Stejně jako napít. Na to jsem ale neměl čas, protože Elisa se rozeběhla směrem k údolí s tím, že teď můžeme svolat smečku.
Nechal jsem Meadow, aby sežrala svůj díl, a pak se narovnal. "Měli bychom jít za ní," poznamenal jsem. Elisa nás mezitím nechala daleko za sebou. "Odtáhnu toho muflona." Uchopil jsem jednu nohu zvířete do tlamy a pomalu se vydal na cestu. Sníh za mnou se barvil do ruda.

//Údolí

Bylo by fajn se když tak domluvit, kdo všechno dorazí, a pak případně v tom údolí není problém počkat. A jelikož se zatím nikdo jiný nevyjádřil, klidně si za Životem skoč, Lauro :)

Zdravím Asgaarďané,
( ̶A̶r̶c̶a̶n̶u̶s̶ ̶n̶e̶u̶m̶í̶ ̶s̶k̶l̶o̶ň̶o̶v̶a̶t̶ ̶a̶ ̶n̶a̶v̶í̶c̶ ̶j̶e̶ ̶f̶a̶n̶d̶a̶ ̶s̶e̶v̶e̶r̶s̶k̶ý̶ ̶m̶y̶t̶o̶l̶o̶g̶i̶e̶)
No nic, zpátky k pointě tohohle postu. Především se jedná o nové POVYŠOVÁNÍ.

Po dlouhém rozmýšlení jsme s Elisou dospěly k závěru, že je na čase vybrat bety (respektive betu). A že už víte, o koho se jedná? Je to zaslouženě Meadow. Gratulujeme, ̶z̶a̶h̶a̶z̶u̶j̶e̶m̶e̶ ̶p̶o̶v̶i̶n̶n̶o̶s̶t̶i̶ ̶n̶a̶ ̶b̶e̶ť̶á̶k̶a̶ a doufáme, že nás nezklameš :)

Dále počínaje dneškem se z Lighta stává delta. Taky gratulace :)

A pokračujeme v krasojízdě. Je mi potěšením jmenovat Ashe a Lighta do funkcí (tentokrát oficiálně). Tedy, z Ashe máme nového ochránce lesa a z Lighta lovce. Work hard :D

To by bylo k těm radostným zprávám, teď bohužel přecházím k těm méně veselým věcem. Kvůli neaktivitě, případně jiným důvodům se s námi loučí Deliven, Kishan a Ainesson.
Někteří další se zatím neozvali, tak uvidíme, jak to s nimi bude (čas dát vědět mají do 10.1.), ale doufám, že tento seznam už je definitivní.
May Asgaar always stay in your hearts~

A teď k těm ̶m̶é̶n̶ě̶ důležitým věcem:
1) Aktualizovala jsem smečkový blog (jenom drobnosti, žádná panika :D). Když už jsme o toho můžu se vás rovnou zeptat, jestli má někdo ještě nějaká důležitá data pro smečku (přijetí členů, povyšování, atd.), protože já jsem hlava děravá a na víc si nevzpomenu. Případně mi piště do zpráv a já je přidám. To platí i o dalších návrzích/připomínkách vztahujícím se k blogu - a nejen k němu.

2) Pro mnohé žádná novinka ale na facebooku máme smečkový chat, proto prosím ty, co chybí nebo jsou noví, posílejte kontakty, jestli máte zájem. Chat slouží k upozorňování na novinky nebo jednoduše jako kecárna, aby jsme se lépe poznali. Nebojte, nekoušem :D

Na závěr bych se ráda domluvila na herním setkání v Ellisiném údolí (u šutráku, tam jak vždycky). Tady by se vlkům oznámily všechny novinky včetně povyšování a těchhle věcí, no a… uděláme párty a tak :D
Jak by se vám to hodilo? Piště, piště. Ať tu zase neskončím se samomluvou -.-

Samozřejmě všem přeji krásný nový rok 2016. Hodně radosti, lásky, úspěchů a taky trochu té chuti psát :)
Prozatím se loučím, už jsem napáchala škod dost,

Meadow mě se svou rychlostí lehce předběhla a jako první si vytvořila šanci zaútočit na mládě. Nedopadlo to však úplně podle očekávání a ona spadla na zem. Naštěstí vypadala v pořádku, takže jsem nezastavoval a běžel za klopýtajícím mládětem kousek před Elisou. Najednou přímo před muflonětem vyrazily kořeny – které byly, jak jsem předpokládal, prací béžové vlčice - a vyděšené mládě o ně zakoplo. Ani já jsem to nečekal a málem jsem ho následoval. V poslední chvíli jsem šlahouny přeskočil, ale to způsobilo, že jsem přeběhl a musel se kousek vracet.
Mezitím však zaútočila Elisa, jež se obratně vyhýbala kopytům, a zasadila zvířeti první vážnější ránu. Muflon se však nehodlal vzdát a to i přesto, že už to měl v podstatě zpečetěné. Přiskočil jsem za svou partnerkou, která plnou silou držela zmítající se mládě na zemi, a postupně infikoval jedem všechny jeho končetiny. Hned jakmile jsem se někam zakousl, celá periferie muflonova těla ztratila cit a přestala se hýbat. Mládě tak skončilo úplně bezbranné. Zahlédl jsem jeho pohled plný strachu ze smrti, ale nehodlal se tím rozhodit. Zákon přírody, silnější přežije. A my byli ti silnější.
Skočil jsem muflonovi na plece a vahou svého těla ho přišpendlil k zemi. Rychle jsem se sklonil a zakousl se mu do krku přímo do místa, kde vedla hlavní tepna. Nejrychlejší a nejméně bolestivá smrt. Věděl jsem, že Elisa je taktéž zakouslá do živého masa, a předpokládal jsem, že i Meadow. Proto muflon rychle vykrvácel a s posledním výdechem ochabl. Sníh kolem se zabarvil do ruda. Povolil jsem stisk a odtáhl se. S narovnáním jsem odvolal i svou magii a hladově se oblízl. Podíval jsem se na obě vlčice. „Dobrá práce,“ pochválil jsem je. Rychlé a nenáročné, ideální, ušklíbl jsem se v duchu. „Navrhuju ho odtáhnout do údolí a svolat smečku, co říkáte?“

Hned jsem dostal sodu místo přivítání. Překvapeně jsem zamrkal a upřel pohled na Meu, která si stěžovala, že bych neměl odposlouchávat cizí hovory, a už vůbec ne hovory vlčic. „Cože co?“ Nechápal jsem, o čem mluví. „Ale já neposlouchal… výjimečně, uhm, totiž cože?“ Zatřepal jsem hlavou a v tu chvíli mi to došlo. „Je možné, že jste plánovaly jít na lov a já zrovna trefil téma?“ zeptal jsem se a pohled přesměroval na Elisu, která posedávala vedle mého boku. Odpověď jsem dostal dřív, než kdokoli odpověděl na moji otázku. Bylo to logické. Takhle v zimě byl potravy neustále nedostatek. Obzvlášť ve smečce s tolika hladovými krky. A nezodpovědným lovcem. S tichým zavrčením jsem secvakl čelisti.
Elisa zmínila, že poblíž je stádo muflonů, a krátce nastínila plán. Přikývl jsem. Neměl jsem žádné námitky. Bez dalších průtahů jsme se rozeběhli, tedy první běžela Elisa a já ji jen tiše následoval, užívajíc si možnosti trochu protáhnout své tělo po dlouhém spánku. Napadaný sníh mi pod tlapkami jemně křupal a celkově to byl příjemný pocit.
Zastavili jsme kousek od muflonů. Přikrčil jsem se za křovím a pozoroval Elisu, jak soustředěně zkoumá stádo a hledá pro nás vhodnou kořist. Najednou se trochu zarazila a ztuhla, i když to bylo téměř nepatrné. Bylo mi jasné, že měla vybráno. To mi potvrdila kývnutím hlavy směrem ke kořisti. „Jasně, chápu,“ zašeptal jsem téměř neslyšně. Pořádně jsem si mladého muflona prohlédl a snažil se zapamatovat si terén aspoň trochu, abych věděl, kudy se vydat v případě pronásledování, ačkoli jsem opravdu doufal, že se to dnes nebude nijak protahovat. Už jen proto, že jsme tu byli tři zkušení vlci a vysokou jsme lovili nesčetněkrát. Nechal jsem si narůst dlouhé lovecké zuby. Trochu to bolelo ale už ne tak, jako když jsem tu magii získal a poprvé použil. Podíval jsem se na Meu, zdali byla také připravená. Elisa se mezitím připlížila blíž a začala výt. Stádo se leklo a dalo se do pohybu. Vyskočil jsem z našeho úkrytu a doufal, že s Meou budeme dostatečně sehraní na to, abychom všichni tři neskončili s prázdnými žaludky.

Kurai v doprovody Laury odešla z lesa a já usnul… asi. Nebyl jsem si jistý, co se stalo. Ani co je za den. Popravdě mi chvilku trvalo, než jsem dokázal určit, zdali je den či noc. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že mám na kožichu napadanou vrstvu sněhu. Překvapeně jsem vykulil oči a oklepal se. Jak, sakra, dlouho jsem spal?! Nechápal jsem, jak se něco takového mohlo stát. Byl jsem úplně mimo. Hlavně jsem neměl tušení, jak je na tom smečka, což mě znervózňovalo asi nejvíc. Hryzalo mě svědomí. Tak nezodpovědný…
Vylezl jsem ze svého úkrytu (zpoza tlustého stromu) a rozhlédl se. Ofoukl mě ledový severní vítr. Trochu jsem se přikrčil a nepříjemně se ošil. „Taková zima,“ zavrčel jsem si pro sebe. Ani za ty roky jsem si na zdejší zimy tak úplně nezvykl. Přeci jen, jižní původ asi nikdy tak úplně nezapřu. Tomu jsem teď ale nevěnoval svou pozornost. Zavětřil se a do čenichu mě uhodilo hned několik silných pachů. Ale nejvýraznější byly definitivně ty od Elisy a Meadow. Odhadoval jsem, že byly spolu. Nebo aspoň někde hodně poblíž. Pousmál jsem se. To se hodilo. Těšil jsem se, že je po tak dlouhé době konečně zase uvidím. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se, kam mě čumák vedl.
"Eliso, Meo!" volal jsem už z dálky, když jsem poprvé spatřil jejich siluety mezi stromy. Jak jsem předpokládal, opravdu byly spolu. Doklusal jsem až k nim a stoupl si Elise po boku. Jemně jsem ji do něj dloubl a oběma věnoval zářivý úsměv. Moje nálada se konečně posunula od bodu mrazu. To se ovšem nedalo říct o počasí. "Zdravím. Co je nového?" Oběma jsem věnoval dlouhý pohled. Vtom mi zakručelo v žaludku. Výmluvně jsem se usmál. "Co byste řekly na menší lov?"

//Přeskočte mě, ani v podstatě nemám, co psát :)

//Jsem nemocná, omlouvám se, jestli to nebude moc dávat smysl.

Laura se nabídla, že jestli chci, dá té cizince výchovnou lekci. Věnoval jsem jí dlouhý pohled a nepatrné zavrtění hlavou. Moje nálada se pohybovala někde okolo bodu mrazu a poslední, co jsem si přál, bylo to tu protahovat. Když jsem Kurai prozradil, kam onen vlk šel, rychle vyskočila na nohy. I přes její vzezření najednou vypadala plná energie. Laura jí popřála šťastnou cestu. Na to černá jen něco prskla a bez dalšího slova se rozeběhla pryč. Zamračeně jsem sklopil pohled a zaryl tlapu do země. To jsou mi dneska vlci. Takhle já přijít svého času do smečky, tak ze mě tamní alfa udělá náhradní součástky, pomyslel jsem si.
Každopádně bylo po všem a já zde zůstal jen s energickou Laurou. Jak to dělá, že má pořád tak dobrou náladu? Pamatuji si, že dříve jsem býval podobný. Nadšený, optimistický, radost ze života ze mě jen čišela. A teď se ze mě stával akorát větší a větší mrzout. Měl bych se stydět. Dlouze jsem si povzdechl a naprosto bez života přešel kousek stranou. „Neviděla jsi v poslední době vlčata?“ zeptal jsem se Laury. Pořád jsem jim říkal vlčata, ačkoli už jimi dávno nebyla. „Nebo kohokoli jiného ze smečky,“ pokračoval jsem, „o některé už mám docela strach.“ Nerad jsem si to přiznával, ale děsilo mě to. Takhle tenkrát mizeli vlci v Klímu. A už se nikdy nevrátili. Nejdřív Eliz, pak Mico, Aimiel, Siana… Moji přátelé, rodina. Aimiel, kde té je konec? V hlavě se mi přehrávala vzpomínka, jak jsme kdysi dováděli s Aimiel ve sněhu. Byla to zábava. Aimiel. Možná je mrtvá, kdo ví. Rozhlédl jsem se po lese. Dokonce i přes koruny stromů zde byl napadaný nějaký sníh. Navíc byla noc. Chlad se mi zařezával pod kožich. „Je tu prázdno…“
Tichou chvilku přerušilo až praskání klacíků pod dopadajícími tlapami. Kurai se vrátila. Střelil jsem po ní tázavý pohledem. Zeptala se na směr cesty. Nevěděl jsem, jestli se mám začít smát. Pohlédl jsem na Laura a snažil se vyčíst její reakci. Ovšem Kurai vypadala opravdu bezradně. „Mathaë,“ zopakoval jsem název řeky, jež hraničila s naším územím. „Musíš na severo-západ.“

Vlku zdar,
jak jsem slíbila, přicházím hned den po uzávěrce (a uznejte, že to je celkem včas) s vyhodnocením akce s názvem “Vlčí hitparáda”
Celkem se zúčastnili dva vlci (Light, Meadow) a oba tímto získávají krásnou odměnu 20 pomněnek a 5 mušliček, která jim již byla připočtena do jejich úkrytů.
Bohužel mám málo odpovědí na sestavení slíbené hitparády, ale aspoň můžu říct, že “nejpopulárnější” byly písničky She Wolf Od Davida Guetty a Wolf Bite od Owl City. Dále se vyskytly písničky: Fever Ray - The wolf, In this moment - Big Bad wolf, Type o Negative - Wolf moon, Lana Del Rey - Wolf, Lenka - Everything At Once a Wolf Song od Patrick Wolfa.
Oběma moc děkuji :3
Dál bych se chtěla zeptat, jestli vůbec máte zájem o takovéhle akcičky, když se nakonec stejně nikdo neúčastní?
No a na závěr slíbená poklona a potlesk pro Meadow a Lighta :)
Árčí

//Krátkost? :D

Dokonce jsem se dočkal i jejího jména. Trochu mě to zarazilo, protože jsem rozhodně nečekal, že by se představila. A už vůbec ne sama od sebe. „Mé jméno je Arcanus,“ prohodil jsem poněkud méně strohou odpověď.
Vlčice zbystřila až ve chvíli, kdy jsem zmínil, že tuším, kam tan vlk, kterého hledala, šel. Nevěděl jsem to přesně, ale to byl jen detail. Kurai vypadala, že by v tuto chvíli brala jakékoli vodítko. Pohodil jsem ocasem a trochu se nakrčil, přičemž jsem pozoroval její dychtivý pohled. Možná bych jí to měl prostě říct, ona by vypadla a všechno by se vyřešilo, napadlo mě. U některých typů poučování stejně nemá žádný efekt. Až do doby, než je to stojí nějaká zranění. A ubližovat jsem téhle vlčici v plánu rozhodně neměl.
Ohlédl jsem se na Lauru a pomalu přešel blíž k ní – dál od cizinky. Ta se zrovna ujala slova. Zřejmě si nemohla odpustit rýpnutí. Pro sebe jsem se ušklíbl. Nemělo cenu to řešit. Neměl jsem na to ani náladu. Proto jsem jen klidně poslouchal její slova a čekal, až svůj monolog zakončí. „Přesně jak říkáš,“ potvrdil jsem, když domluvila. „Také bych přidal zásady slušného chování, ale to je věc názoru.“
Kurai zřejmě přestalo bavit chodit kolem horké kaše a důrazně mi zopakovala, abych jí pověděl o Darkallainovi. Váhavě jsem naklonil hlavu na stranu. Pak jsem si ale uvědomil, že vlčice měla vlastní hlavu a jakékoli další snahy by byly jen zbytečné průtahy. „Myslím, že mířil k řece Mathaë.“ Věnoval jsem vlčici dlouhý pohled do očí. "Mnoho štěstí s hledáním," uzavřel jsem celou věc ohledně Darkallaina. Hned na to jsem se obrátil na Lauru vedle mně. "Není potřeba ji doprovázet k hranicím, ohlídám to pomocí magie," řekl jsem tiše tak, aby to bylo jen pro její uši. Tušil, že by se nabídla. Měla takové věci ve zvyku. Nezlobil jsem se, vlastně jsem byl spíš rád, ale tentokrát to opravdu nebylo nutné.