Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Hned jsem dostal sodu místo přivítání. Překvapeně jsem zamrkal a upřel pohled na Meu, která si stěžovala, že bych neměl odposlouchávat cizí hovory, a už vůbec ne hovory vlčic. „Cože co?“ Nechápal jsem, o čem mluví. „Ale já neposlouchal… výjimečně, uhm, totiž cože?“ Zatřepal jsem hlavou a v tu chvíli mi to došlo. „Je možné, že jste plánovaly jít na lov a já zrovna trefil téma?“ zeptal jsem se a pohled přesměroval na Elisu, která posedávala vedle mého boku. Odpověď jsem dostal dřív, než kdokoli odpověděl na moji otázku. Bylo to logické. Takhle v zimě byl potravy neustále nedostatek. Obzvlášť ve smečce s tolika hladovými krky. A nezodpovědným lovcem. S tichým zavrčením jsem secvakl čelisti.
Elisa zmínila, že poblíž je stádo muflonů, a krátce nastínila plán. Přikývl jsem. Neměl jsem žádné námitky. Bez dalších průtahů jsme se rozeběhli, tedy první běžela Elisa a já ji jen tiše následoval, užívajíc si možnosti trochu protáhnout své tělo po dlouhém spánku. Napadaný sníh mi pod tlapkami jemně křupal a celkově to byl příjemný pocit.
Zastavili jsme kousek od muflonů. Přikrčil jsem se za křovím a pozoroval Elisu, jak soustředěně zkoumá stádo a hledá pro nás vhodnou kořist. Najednou se trochu zarazila a ztuhla, i když to bylo téměř nepatrné. Bylo mi jasné, že měla vybráno. To mi potvrdila kývnutím hlavy směrem ke kořisti. „Jasně, chápu,“ zašeptal jsem téměř neslyšně. Pořádně jsem si mladého muflona prohlédl a snažil se zapamatovat si terén aspoň trochu, abych věděl, kudy se vydat v případě pronásledování, ačkoli jsem opravdu doufal, že se to dnes nebude nijak protahovat. Už jen proto, že jsme tu byli tři zkušení vlci a vysokou jsme lovili nesčetněkrát. Nechal jsem si narůst dlouhé lovecké zuby. Trochu to bolelo ale už ne tak, jako když jsem tu magii získal a poprvé použil. Podíval jsem se na Meu, zdali byla také připravená. Elisa se mezitím připlížila blíž a začala výt. Stádo se leklo a dalo se do pohybu. Vyskočil jsem z našeho úkrytu a doufal, že s Meou budeme dostatečně sehraní na to, abychom všichni tři neskončili s prázdnými žaludky.

Kurai v doprovody Laury odešla z lesa a já usnul… asi. Nebyl jsem si jistý, co se stalo. Ani co je za den. Popravdě mi chvilku trvalo, než jsem dokázal určit, zdali je den či noc. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že mám na kožichu napadanou vrstvu sněhu. Překvapeně jsem vykulil oči a oklepal se. Jak, sakra, dlouho jsem spal?! Nechápal jsem, jak se něco takového mohlo stát. Byl jsem úplně mimo. Hlavně jsem neměl tušení, jak je na tom smečka, což mě znervózňovalo asi nejvíc. Hryzalo mě svědomí. Tak nezodpovědný…
Vylezl jsem ze svého úkrytu (zpoza tlustého stromu) a rozhlédl se. Ofoukl mě ledový severní vítr. Trochu jsem se přikrčil a nepříjemně se ošil. „Taková zima,“ zavrčel jsem si pro sebe. Ani za ty roky jsem si na zdejší zimy tak úplně nezvykl. Přeci jen, jižní původ asi nikdy tak úplně nezapřu. Tomu jsem teď ale nevěnoval svou pozornost. Zavětřil se a do čenichu mě uhodilo hned několik silných pachů. Ale nejvýraznější byly definitivně ty od Elisy a Meadow. Odhadoval jsem, že byly spolu. Nebo aspoň někde hodně poblíž. Pousmál jsem se. To se hodilo. Těšil jsem se, že je po tak dlouhé době konečně zase uvidím. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se, kam mě čumák vedl.
"Eliso, Meo!" volal jsem už z dálky, když jsem poprvé spatřil jejich siluety mezi stromy. Jak jsem předpokládal, opravdu byly spolu. Doklusal jsem až k nim a stoupl si Elise po boku. Jemně jsem ji do něj dloubl a oběma věnoval zářivý úsměv. Moje nálada se konečně posunula od bodu mrazu. To se ovšem nedalo říct o počasí. "Zdravím. Co je nového?" Oběma jsem věnoval dlouhý pohled. Vtom mi zakručelo v žaludku. Výmluvně jsem se usmál. "Co byste řekly na menší lov?"

//Přeskočte mě, ani v podstatě nemám, co psát :)

//Jsem nemocná, omlouvám se, jestli to nebude moc dávat smysl.

Laura se nabídla, že jestli chci, dá té cizince výchovnou lekci. Věnoval jsem jí dlouhý pohled a nepatrné zavrtění hlavou. Moje nálada se pohybovala někde okolo bodu mrazu a poslední, co jsem si přál, bylo to tu protahovat. Když jsem Kurai prozradil, kam onen vlk šel, rychle vyskočila na nohy. I přes její vzezření najednou vypadala plná energie. Laura jí popřála šťastnou cestu. Na to černá jen něco prskla a bez dalšího slova se rozeběhla pryč. Zamračeně jsem sklopil pohled a zaryl tlapu do země. To jsou mi dneska vlci. Takhle já přijít svého času do smečky, tak ze mě tamní alfa udělá náhradní součástky, pomyslel jsem si.
Každopádně bylo po všem a já zde zůstal jen s energickou Laurou. Jak to dělá, že má pořád tak dobrou náladu? Pamatuji si, že dříve jsem býval podobný. Nadšený, optimistický, radost ze života ze mě jen čišela. A teď se ze mě stával akorát větší a větší mrzout. Měl bych se stydět. Dlouze jsem si povzdechl a naprosto bez života přešel kousek stranou. „Neviděla jsi v poslední době vlčata?“ zeptal jsem se Laury. Pořád jsem jim říkal vlčata, ačkoli už jimi dávno nebyla. „Nebo kohokoli jiného ze smečky,“ pokračoval jsem, „o některé už mám docela strach.“ Nerad jsem si to přiznával, ale děsilo mě to. Takhle tenkrát mizeli vlci v Klímu. A už se nikdy nevrátili. Nejdřív Eliz, pak Mico, Aimiel, Siana… Moji přátelé, rodina. Aimiel, kde té je konec? V hlavě se mi přehrávala vzpomínka, jak jsme kdysi dováděli s Aimiel ve sněhu. Byla to zábava. Aimiel. Možná je mrtvá, kdo ví. Rozhlédl jsem se po lese. Dokonce i přes koruny stromů zde byl napadaný nějaký sníh. Navíc byla noc. Chlad se mi zařezával pod kožich. „Je tu prázdno…“
Tichou chvilku přerušilo až praskání klacíků pod dopadajícími tlapami. Kurai se vrátila. Střelil jsem po ní tázavý pohledem. Zeptala se na směr cesty. Nevěděl jsem, jestli se mám začít smát. Pohlédl jsem na Laura a snažil se vyčíst její reakci. Ovšem Kurai vypadala opravdu bezradně. „Mathaë,“ zopakoval jsem název řeky, jež hraničila s naším územím. „Musíš na severo-západ.“

Vlku zdar,
jak jsem slíbila, přicházím hned den po uzávěrce (a uznejte, že to je celkem včas) s vyhodnocením akce s názvem “Vlčí hitparáda”
Celkem se zúčastnili dva vlci (Light, Meadow) a oba tímto získávají krásnou odměnu 20 pomněnek a 5 mušliček, která jim již byla připočtena do jejich úkrytů.
Bohužel mám málo odpovědí na sestavení slíbené hitparády, ale aspoň můžu říct, že “nejpopulárnější” byly písničky She Wolf Od Davida Guetty a Wolf Bite od Owl City. Dále se vyskytly písničky: Fever Ray - The wolf, In this moment - Big Bad wolf, Type o Negative - Wolf moon, Lana Del Rey - Wolf, Lenka - Everything At Once a Wolf Song od Patrick Wolfa.
Oběma moc děkuji :3
Dál bych se chtěla zeptat, jestli vůbec máte zájem o takovéhle akcičky, když se nakonec stejně nikdo neúčastní?
No a na závěr slíbená poklona a potlesk pro Meadow a Lighta :)
Árčí

//Krátkost? :D

Dokonce jsem se dočkal i jejího jména. Trochu mě to zarazilo, protože jsem rozhodně nečekal, že by se představila. A už vůbec ne sama od sebe. „Mé jméno je Arcanus,“ prohodil jsem poněkud méně strohou odpověď.
Vlčice zbystřila až ve chvíli, kdy jsem zmínil, že tuším, kam tan vlk, kterého hledala, šel. Nevěděl jsem to přesně, ale to byl jen detail. Kurai vypadala, že by v tuto chvíli brala jakékoli vodítko. Pohodil jsem ocasem a trochu se nakrčil, přičemž jsem pozoroval její dychtivý pohled. Možná bych jí to měl prostě říct, ona by vypadla a všechno by se vyřešilo, napadlo mě. U některých typů poučování stejně nemá žádný efekt. Až do doby, než je to stojí nějaká zranění. A ubližovat jsem téhle vlčici v plánu rozhodně neměl.
Ohlédl jsem se na Lauru a pomalu přešel blíž k ní – dál od cizinky. Ta se zrovna ujala slova. Zřejmě si nemohla odpustit rýpnutí. Pro sebe jsem se ušklíbl. Nemělo cenu to řešit. Neměl jsem na to ani náladu. Proto jsem jen klidně poslouchal její slova a čekal, až svůj monolog zakončí. „Přesně jak říkáš,“ potvrdil jsem, když domluvila. „Také bych přidal zásady slušného chování, ale to je věc názoru.“
Kurai zřejmě přestalo bavit chodit kolem horké kaše a důrazně mi zopakovala, abych jí pověděl o Darkallainovi. Váhavě jsem naklonil hlavu na stranu. Pak jsem si ale uvědomil, že vlčice měla vlastní hlavu a jakékoli další snahy by byly jen zbytečné průtahy. „Myslím, že mířil k řece Mathaë.“ Věnoval jsem vlčici dlouhý pohled do očí. "Mnoho štěstí s hledáním," uzavřel jsem celou věc ohledně Darkallaina. Hned na to jsem se obrátil na Lauru vedle mně. "Není potřeba ji doprovázet k hranicím, ohlídám to pomocí magie," řekl jsem tiše tak, aby to bylo jen pro její uši. Tušil, že by se nabídla. Měla takové věci ve zvyku. Nezlobil jsem se, vlastně jsem byl spíš rád, ale tentokrát to opravdu nebylo nutné.

Vlčice se po mně neurvale ohnala. Ale… copak takhle se chová cizinec uprostřed území patřící smečce a navíc před alfou? pomyslel jsem si trochu jízlivě. Černá si pak zřejmě uvědomila, komu právě stojí tváří v tvář, a odpověděla na moji otázku. Avšak nemohl jsem přeslechnout její myšlenky. Chvilku jsem na ni zkoumavě hleděl, než jsem se pomalým klidným krokem vydal blíž k ní a zastavil se tak metr od vlčice s očima vpitýma do těch jejích. Rudá, ah oheň. Jako Elisa. To vystihuje tu povahu, uvažoval jsem. Většina rudookých vlčic byla řekněme složitější povahy. A tahle, jak se zdálo, nebyla výjimkou. Laura postávala kousek za mnou a sledovala situaci. Musel jsem ocenit, že sem jako jediná dorazila. A to dokonce dřív než já.
Znovu jsem tedy pohlédl na tmavou vlčici a klidně začal: „Pokud nemáš žádný problém, musím se tě zeptat, proč se volně poflakuješ na území smečky? Copak jsi snad necítila naše pachy? Proč jsi nezůstala na hranicích, nebo lépe se tomuto lesu úplně nevyhnula?“ otázal jsem se. „Mimochodem, dával bych si pozor na jazyk… i na myšlenky,“ dodal jsem a narážel přitom především na její obvinění. Vlčice nezaváhala ani na moment a s hrdým postojem mi vyložila, že někoho hledá, a to je důvod, proč se dostala až sem. Laura se do toho vložila a dovysvětlila mi detaily. Přikývl jsem a tušil, o koho zřejmě šlo. Musel to být ten vlk, ten Darkallain, co se tu zastavoval nějaký čas předtím. „Vím, koho hledáš, a také tuším, kam šel,“ řekl jsem vlčici, která neměla ani krapet taktu na to, aby se představila. Čas na menší lekci, pomyslel jsem si. Připadal jsem si, jako když jsem poučoval Etneye nebo Awnay o tom, co se smí a co ne. Nehodlal jsem řešit její vtrhnutí sem. Co se stalo, stalo se. Ale její přístup mě rozčiloval. Pohodil jsem ocasem a začal kolem černé pomalu kroužit. „Povím ti to, pokud mi slíbíš, že se příště budeš řídit pravidly.“ Z mého chování nebyla cítit žádná agrese, jen neuvěřitelný stoický klid.

//NÁSTĚNKA!!

Zdravím staré známé i nové tváře,
po delší době se opět vracím s novou akcí. Jedná se o neherní “soutěž”, která zabere jen pár minutek, takže doufám, že se vás zúčastní hodně.
A o co že to vlastně půjde?

Akce nese název: Vlčí hitparáda
Podle něj už taky můžete odhadovat, o co půjde. Vašim úkolem bude vzpomenout si/najít (klidně googlete jak chcete :D) 5 písniček, jejichž text se nějak vztahuje k vlkům nebo s nimi má nějakou souvislost (budeme uznávat i pouze název obsahující něco o vlcích, ale lepší by byla zmínka přímo v textu). Každou písničku samozřejmě jen jednou. Až to budete mít, pošlete mi seznam 5 písniček a u každé z nich uvedete název, interpreta a hlavně úryvek textu, kvůli kterému jste ji vybrali. A taky abych to byla nějak rozumně schopná dohledat :D

Pro jistotu ukážu příklad:
“Now you're in the world of the wolves
And we welcome all you sheep”
- Hollywood Undead: Been To Hell
(Poprosím, abyste tuhle písničku už neposílali, nebude se počítat, jelikož je zde uvedena jako vzor.)

Vaše odpovědi i případné dotazy směřujte ke mně do vzkazů. Termín odevzdání je 22. listopadu 2015. Určitě se můžete těšit na nějakou drobnou odměnu, ale ta zatím zůstane tajemstvím.
Nakonec snad jen dodám, že pokud se u vás sejdou stejné hudební kousky, můžeme si vyhodnotit nejčastěji vybranou píseň a tak i sestavit naši malou vlčí hitparádu.
S Elisou se těšíme na vaše odpovědi.
Pac a pusu,
A a E

Pomalu jsem otevřel oči. Zmatené myšlenky se mi honily hlavou. Ještě pořád jsem nedokázal úplně rozpoznat, co byla realita a co sen. Musel jsem spát hodně dlouho. Ale konečně ze mě opadla veškerá únava. A to po hodně dlouhé době. Opatrně jsem nadzvedl hlavu z tlapek, ale nakonec ji zase položil. Ještě se mi nechtělo nikam jít. V okolí jsem cítil pach Elisy a už jen to samo mě uklidňovalo. Nakonec jsem se přeci jen zvedl a pomalu protáhl. Trochu mi zakřupal hřbet. Hned první, co mě napadlo, bylo, že se tu Etney už dlouho neukázal. A ani Awnay jsem v poslední době příliš neviděl. Trochu mě mrzelo, že má vlčata tak rychle vyrostla a pomalu se rozlétávala pryč z mateřského hnízda. Uvědomil jsem si, že jsem ještě ani nestihl pochválit Etnyho za to, jak dobře si počínal s tím vetřelcem.
Vtom se mi do čenichu dostal cizí pach. Okamžitě jsem zbystřil a napnul svaly na nohách. Díky smečkové magii jsem okamžitě věděl, kde se nositel onoho pachu nachází. Byla tam také Laura. Avšak co se mi nelíbilo, byl fakt, že se ten cizinec nacházel uprostřed lesa. Kdo má dneska tu drzost jen tak vlítnout doprostřed smečky? Tiše jsem zavrčel a rozeběhl se za pachem.
Když jsem dorazil, spatřil jsem Lauru a černou vlčici (//Kurai). Vypadala pohuble a vyčerpaně, ale i přesto působila suverénně a neohroženě. Slyšel jsem, jak drze odpověděla na Lauřiny oprávněné otázky. „Nějaký problém?“ zeptal jsem se odměřeně ve chvíli, kdy jsem vstoupil mezi ně. Děkovně jsem kývl na Lauru a ostrým stříbrným pohledem si přeměřil tmavou vlčici.

Darkallain mě ujistil, že má skutečně na mysli Kishana. Pověděl mi, že je živý a zdravý. Ulevilo se mi. Děkovně jsem na něj kývl. Hnědý vlk pokračoval dál v tom, co měl na srdci. Hleděl jsem mu zpříma do očí. Kdyby se neobjevil… „Rozumím, díky.“ Ještě jednou jsem kývl na cizího vlka, který se pomalu klidil z našeho území. Neunikla mi však jeho poslední myšlenka bezpochyby mířená na mě. „Neboj se, budeme…“ zašeptal jsem do ticha a ještě chvíli hleděl na místo, kde vlk zmizel.
Teď, když bylo vše konečně vyřešené, jsem tu zůstal stát sám. Etney se ještě neukázal a já už neměl sílu ani chuť ho jít hledat. Abych pravdu řekl, nespal jsem už bůhvíjak dlouho a přitom jsem téměř neustále používal magii. Cítil jsem se unavený a slabý, ale to jsem až do teď nemohl dát najevo. Trochu jsem zavrávoral a rozostřilo se mi vidění. Sakra… Cítil jsem, že někde na území se nám stále pohybuje Scrooty. Byla s ním Elisa a Meadow a i přesto si vlk žádal vidět mě. Věděl jsem to a i tak jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem pomalu přešel pod mohutný strom a schoulil se u jeho kmene. Nedošel jsem ani do jeskyně. Položil jsem si hlavu na přední tlapky a ocas přitáhl k sobě. To bylo to poslední, než jsem upadl do bezesného spánku.

//Přeskakuji tedy Castora a dodávám, že manipulace povolena.

Za posledních několik hodin se toho stalo hodně. Především jsem ale nyní stál tváří v tvář cizinci, kterého jsem původně svěřil na starost svému synovi. Hnědý vlk si však v podstatě vyžádal mě. Na otázku, co si přeje, odpověděl něco ve stylu, že jen prochází. Přikývl jsem. „Pak tedy běž a šťastnou cestu,“ prohodil jsem a byl rád, že se to takhle bezproblémově a rychle vyřešilo. Vlk jednoduše zamířil k hranicím. Monitoroval jsem jeho pohyb pomocí magie až do doby, než opustil les. Tak to by bylo, pomyslel jsem si, ale v tu chvíli se k mému čenichu dostal další cizí pach. Unaveně jsem si povzdechl a otočil se právě včas, abych spatřil dalšího hnědého cizince. Pomalu mířil přímo ke mně a jeho výraz i postoj byl naprosto nečitelný. Maličko jsem se zamračil. Vypadalo to, že si vlk moc dobře uvědomuje, kde je, což mě donutilo na chvíli zapřemýšlet o možných důvodech, proč je tady. Avšak ten skutečný mě ani nenapadl. „Zdravím,“ oplatil jsem jeho pozdrav s ležérním postojem. Ashe s Lightem a Etneyem se mezitím někam vypařili. Neměl jsem jim to za zlé. Ostatně tohle byly stejně moje povinnosti. Jen mě trochu zamrzelo, že Etney zmizel dřív, než jsem s ním stačil promluvit. Rozhodl jsem se, že ho pak najdu. Chtěl jsem ho pochválit. Vyrostl, dospěl a já... z toho byl šťastný.
Vlk se představil. „Arcanus, zdejší alfa,“ dodal jsem pro jistotu, ale to by ten vlk snad nemohl mít čumák, kdyby to sám nepoznal. Celý les byl přímo prosáklý mým a Elisiným pachem. Narovnal jsem se a pohled upíral do Darkallainových očí oplácejíc tak jeho pohled. Začal mluvit jako první. Zmínil, že nese zprávy o jednom z mé smečky. V tu chvíli jsem zpozorněl. Dlouho se neukázal? To… musí být Kishan, uvědomil jsem si. Cítil jsem, jak se mi znatelně ulevilo. Byl v pořádku. Živý. „Máš na mysli Kishana?“ ujistil jsem se. „Pokud ano, jsme ti velmi vděční, měli jsme o něj už starosti.“

//Jak to tady vidíte? Dost se to táhne.

Ashe trochu znervózněla, když jsem se zeptal na Daichiho. Poohlédl jsem se po ní a chtěl něco málo dodat, ale to už začala mluvit. Pozorně jsem poslouchal každé její slovo a přemýšlel o něm. Vypadá jako opravdu dobrý vlk, pomyslel jsem si. A to, jak o něm mluví, je možné, že ho má… ráda? Zamyšleně jsem se po očku podíval na její výraz. Pousmála se. Hned na to doplnila, že už si přátele našel. Chvíli jsem mlčel. Ashe napjatě čekala, co řeknu. Podíval jsem se směrem, kde si počínal můj syn, a tiše promluvil: „Jestli je to tak jak říkáš, pak mu můžeš vyřídit, že místo, o které žádal, je jeho.“
Jakmile jsem dořekl poslední slovo, objevil se po mém boku další vlk. Tentokrát světlý s blankytnýma očima. Neznal jsem ho, ale jeho pach mi byl povědomý. Už jsem ho jistě v lese cítil. Když se představil, došlo mi to. Musel to být ten, o kterém se mi zmiňovala má partnerka. „Ahoj,“ prohodil jsem prostě. Až tak jsem se v těch formálnostech nevyžíval. Měli jsme být rodina, ne? Nikoli diktátor a jeho poskoci. „Asi už to víš, ale mé jméno je Arcanus,“ pousmál jsem se.
Můj pohled padl zpátky k Etneyovi. Vypadalo to, že používal… magii. Cizí vlk se před ním přikrčil a opakoval, že nechce nikomu ublížit. Vytřeštil jsem oči. Co-cože?! Nemohl jsem uvěřit svým očí. Tohle všechno se stalo za tu dobu, co jsem se nedíval? Etney vypadal opravdu naštvaně. Atmosféra kolem jako by zhoustla. Bylo to jako by najednou zestárl o několik let. Vypadalo to, že se moje lekce trošičku zvrtla. Nikdy bych neočekával, že se zrovna teď projeví jeho magie. A vůbec, co to vlastně bylo za druh? Myšlenky? Iluze? Příkaz? Měl jsem z toho zvláštní pocit.
Hnědý cizinec se lehce nejistě rozešel směrem, kde jsme stáli my. Ačkoli jsme byli schovaní za křovím, zavolal na nás, že by si přál mluvit s alfou. Bylo mi jasné, že maskování končí a já budu muset vylézt. Podíval jsem se na Ashe a následně na Lighta a pomalu vykročil. Elegantně jsem vyskočil ze svého úkrytu a obešel cizince kolem dokola. „Já jsem zdejší alfa, Arcanus, co si přeješ, cizinče?“ zeptal jsem se ho lehce odměřeně ale ne nepřátelsky.

Etney byl zprvu zaražený. Toto nečekal. Také z jeho chování jsem dokázal vyčíst značné pochyby. Pobaveně jsem se usmál. To zvládneš. Sotva se mi ta myšlenka mihla v hlavě, můj syn ji potvrdil slovy. Kývl jsem na něj a pozoroval jeho počínání. Nahodil odhodlaný, možná až lehce arogantní výraz a vyrazil k cizinci. Přikrčil jsem se za křovím. Byl jsem si celkem jist, že hnědý vlk si je moc dobře vědom mé přítomnosti kvůli pachu, ale nechtěl jsem ukázat své tělo. Aspoň jsem ho takto mohl držet v částečné nejistotě a tím i v podstatě Etneyovi krýt záda.
Etney stanul přímo tváří v tvář hnědému. Vypadalo to, že na vteřinu zaváhal, ale pak na něj vybalil svoji otázku. Cizinec se na něj klidně podíval a odpověděl. Tak návštěvník skrývající se před nepřízní počasí, hm? Podle toho, co jsem slyšel z vlkových myšlenek, docela pochyboval o Etneyově síle. Zamračil jsem se. Možná bych měl tomu nezkušenému vlčkovi přeci jen trochu pomoci.
Než jsem však stačil cokoli udělat, objevila se vedle mě Ashe. Překvapeně jsem se na ni otočil a věnoval jí krátký tázavý pohled. „Též tě zdravím.“ Zeptala se mě na Daichiho. Jen matně jsem si vzpomínal, komu to jméno vlastně patří. Popravdě jsem se tím od doby, co jsem ho přijal na zkušenou, vůbec nezaobíral. Proto mě to nyní trochu zaskočilo. Obzvlášť, když jsem měl právě jiné věci na práci. „Promiň, vlastně jsem nad tím ještě nepřemýšlel,“ řekl jsem popravdě a opět odvrátil pohled směrem k těm dvěma opodál. „Řekni, co myslíš ty? Najde si tu přátele? Bude schopný smečce pomáhat nebo se jen poveze?“ zeptal jsem se šeptem se zamyšleným výrazem na tváři.
Doufal jsem, že Etney nezpanikaří. Doteď si vedl obstojně. Vrátil jsem se k nápadu, který se v mé hlavě začal rodit předtím, než se objevila Ashe. Zaměřil jsem se na Etneyovo tělo a kolem něj vytvořil několik levitujících plamenů dodávajících jeho mladému nezkušenému vzezření trochu autority. Pokud neznejistí, mělo by to vypadat jako jeho práce. Neplánoval jsem zaútočit. Vlk se choval klidně a slušně, což jsem na něm velmi oceňoval. Zřejmě si dobře uvědomoval své místo jakožto vetřelce. To někteří kolem sebe ještě prskali. Avšak doufal jsem, že s tímto to půjde klidnou cestou a vše se vyřeší pouhou domluvou. Ačkoli Elisa by hnědého jistě už vynášela v zubech.
Čekal jsem na Ashinu odpověď a zároveň napjatě očekával Etneyovu reakci. Vlastně jsem si momentálně tak trochu pohrával s celou situací a svého syna vystavoval nelehké zkoušce.