Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všichni si povzdechli, když jsem zakročil. Skoro jako by se těšili na nadcházející boj. Ainesson mi naznačil, že bych měl odejít. Možná ze mě měl strach, možná jen nechtěl jít proti vlku o tolik většímu a silnějšímu. Elisa se jeho poznámky hned chytila a v podstatě se mě snažila vyhodit.
Otočil jsem se a viděl krvelačné pohledy ve tvářích obou vlčic. Schylovalo se tu k pěknému masakru. Ainesson se Shaitanem proti těmhle dvěma neměli nejmenší šanci. Přeměřil jsem si trojbarevného vlka pohledem a zavrtěl hlavou. „Jak myslíš…“
Bez dalšího slova jsem prošel kolem dvou vlčic směrem k Naxovi. Měl jsem z toho všeho smířené pocity. Ale co, byla to jejich volba. Podíval jsem se na Naxthera a pokynul mu hlavou. „Jdeme.“ Bez ohlížení jsem pokračoval hlouběji do lesa, avšak díky magii jsem měl celkem přesnou představu, co se tam právě dělo. Počkal jsem, až mě Naxther dojde. „A tu poznámku jsem slyšel,“ prohodil jsem tiše a pohlédl do jeho tváře, kde se v tu chvíli zformoval veliký úšklebek.
Tak nějak jsem přemýšlel i o jeho předchozích nápadech. Souboj, lov? Pravda, souboj by nebyl špatný nápad. Prostě jenom tak, udržet se trochu ve formě. Na druhou stranu maso z lovu bylo taky důležité. Navíc bylo potřeba obejít hranice a zdůraznit pach smečky. A ochránce zase v tahu.

Zdravím vlci,
už dlouho nebyla žádná akce, a proto bylo rozhodnuto, že je potřeba to napravit. Nechci to nijak protahovat, takže přejdu rovnou k jádru věci.
O co se jedná? Vaším úkolem bude sepsat haiku. Pravděpodobně o tam každý z vás někdy slyšel, ale kdyby se přeci jen náhodou našel někdo, kdo neví, o co jde, přidávám definici:

Haiku (俳句) je lyrický většinou útvar s přírodní tematikou, který je tvořen zvukomalebným trojverším s počty slabik 5–7–5. Jde o nejznámější formu japonské poezie.

Budeme se držet původní tématiky haiku, tudíž vaším tématem bude: PŘÍRODA GALLIEREI. K účasti vám stačí jedna básnička, ale kdo by se rozjel, může jich poslat víc.
Posílejte mně do vzkazů do 25.3.2016. Můžete se také těšit na pěkné odměny.
Hodně štěstí! :)

Zdánlivý klid v Elisiných a Meadowiných očích rozhodně nevěstil nic dobrého. Naxther si pravděpodobně myslel totéž. Rozjímal jsem nad myšlenkou, co mi vštěpil, zatímco jsem pohledem sledoval Ainessona. Nebyl jsem ani naštvaný, spíš zklamaný. Nedokázal jsem se ani radovat z toho, že se tu dlouhou dobu nezvěstný vlk ukázal živý a zdravý. Vykašlal ses na nás a zmizel… Tuhle myšlenku jsem však nahlas nevyslovil, aspoň ne zatím.
Elisa zavrčela. Věděl jsem, že je vzteky bez sebe. Však co je to za ochránce, když se věky neukáže na území smečky? Povzdechl jsem si a bezděčně se otočil na Naxe, který mi právě nabízel lov. Strojeně jsem se pousmál, a ačkoli mě Elisa pobízela, abych šel, odmítl jsem. „Je to dobrý nápad. Nemohli bychom s tím ale počkat, až se jisté věci vyřídí?“ Pohledem jsem přejel k Meadow a zadíval se spíš za ni než na ni. „Pak s tebou rád půjdu.“
Ainesson nás probodával pohledem a dokonce začal vrčet. To mě popudilo. Věnoval jsem mu dlouhý, ostrý pohled a tiše zavrčel. Chlupy se mi lehce zježily. Ani jeden z těch dvou už nepatří do smečky, měl bych je vyhnat. Zatnul jsem svaly na nohou a v tu chvíli zaslechl Elisiny myšlenky. Zabije je... Stiskl jsem čelisti a stoupl si mezi ně. „To stačilo.“ S hrdým, majestátním postojem jsem shlížel na Ainessona.

//údolí

Vyrazil jsem za Elisou. Cestou jsem měl nějaký čas si to všechno nechat projít hlavou. Události posledních několika hodin byly tak matoucí, že jsem nevěděl, co si o tom vlastně mám myslet. Nejdřív to smečkové setkání, potom to kouzlo a teď tohle. Kdo by si jen pomyslel, že se toho tolik semele? Až po cestě jsem si uvědomil, že bych později zřejmě měl poděkovat Naxtherovi. Ačkoli nevím, co přesně udělal, mám pocit, že to byl on, kdo nám pomohl.
Na víc myšlenek nezbyl čas, neboť jsem se pomalu blížil k místu, kde si nacházeli Shaitan s Nessonem. Elisa už tam byla. Pravděpodobně jim nepřipravila pěkné přivítaní. Přeskočil jsem padlý kmen a vyběhl z houští na malou mýtinku, kde byli ti tři. Elisa měla na tváři ten svůj typický ironický úšklebek. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Zastavil jsem kus od ní a pohlédl na černého vlka a následně na našeho bývalého ochránce. Věnoval jsem mu vyčítavý pohled.

Všichni jsme byli zmatení, jakmile nás Naxther vysvobodil ze spárů záhadného kouzla. Zmateně jsem se rozhlížel okolo stejně jako Meadow. Naštěstí Naxther všechno vysvětlil – nebo se o to aspoň pokusil. Stejně jsem to nechápal. "Jak se to mohlo stát?" zavrtěl jsem hlavou a po očku se poohlédl po Elise, jestli neslyšela tu část o mém přílišném zalíbení v Mee. Zřejmě ne, nebo to aspoň nestihla okomentovat, neboť Naxther upozornil na vetřelce, kteří se pohybovali v našem lese. Tedy, ne tak úplně vetřelce. Vytřeštil jsem oči, když se mi k čumáku dostal jejich pach. To není možné, vždyť byli nezvěstní!
Elisa na nic nečekala a rozeběhla se směrem k nim. Už z jejího postoje jsem vycítil, že tohle nevěstí nic dobrého. Podíval jsem se na Naxthera a Meadow. "Měli bychom jít za nimi, jinak je na místě rozcupuje," řekl jsem se značnými obavami v hlase. Doufal jsem, že aspoň jeden z nich půjde se mnou – nejlépe oba. Přivřel jsem oči a pomocí magií dva vlky přesněji lokalizoval. Pak už mi nic nebránilo dát se do běhu.

//les

Meadow mě bez okolků odmítla. Znovu. To bolelo.
Chvíli jsem se litoval. Pak jsem přešel k něčemu jinému, k něčemu lepšímu. Pokoušel jsem se vymyslet dokonalý plán, jak ji dostat. Jen počkej, však já tě ještě přesvědčím, že ty a já jsme si souzeni!
Naxther prohodil něco o tom, že nás někdo pravděpodobně očaroval. Popravdě, než opět promluvil, úplně jsem zapomněl, že tu vůbec ještě je. "Očaroval?!" obořil jsem se na něj. "Není to snad jasné? Jediný, kdo mě kdy očaroval, byla má krásná Meadow!"
Doufal jsem, že po tohle dá konečně pokoj a já se budu moct naplno věnovat rozvíjení plánu. Ale to jsem se mýlil. On to zřejmě nemínil vzdát. "Co ještě?" zavrčel jsem, když mi zastoupil výhled na mou vyvolenou. Vtom se ale něco stalo, něco se změnilo. Několikrát jsem prudce zamrkal, stále slyšíc doznívající hlas v mé hlavě. Nevěděl jsem, co ten hlas říkal. Ani jsem netušil, co se vlastně stalo. Ještě jednou jsem zamrkal a trochu sebou trhl. Přímo přede mnou stál Naxther a tázavě se na mě díval. Nějakou chvíli jsem mu pohled opětoval se stejným výrazem. "Co se stalo?"
Neměl jsem ani tušení, že jsem byl opět jen pod vlivem další magie.

Má pozornost patřila jen a jen krásné Meadow. Nevnímal jsem nikoho jiného. Ani odcházející vlky, ani Elisu zahleděnou samu do sebe. Oni nebyli důležití! Jenom já a Meadow na romantické procházce. Usmíval jsem se nad tou představou. Pak ale přišla studená sprcha v podobě: "Nie, vďaka." Chvíli jsem si myslel, že jsem se přeslechl, ale po pár minutách jsem si uvědomil, že jsem byl skutečně odmítnut. "Ale Míí, počkej přece," naléhal jsem a lísal se k béžové vlčici. Takhle to nemůže být! Osten žárlivosti se mi zaryl do srdce, když se Meadow raději věnovala šlapání na Ashe. "Míí, jen ty a já, pojď, prosím, už dlouho mám něco na srdci..." přemlouval jsem ji se zoufalým pohledem a přikrčeným tělem.
Byl jsem do toho tak zabraný, že jsem si ani nevšiml příchodu dalšího vlka. Ten fakt jsem pocítil, až když jsem se společně s ním kutálel pryč - pryč od Meadow! Vyskočil jsem na nohy, jakmile jsme zastavili a on mě pustil. "Jak se opovažuješ!" vyjekl jsem na něj, vrčíc. Chlupy na celém těle se mi zježily, takže jsem vypadal spíš jako obrovská plyšová koule - naštvaná plyšová koule. "Kdo ti dovolil rušit tuhle důležitou chvíli?! Nevidíš snad, jak Meadow strádá bez mé přítomnosti?!"
Meadow to ale absolutně nezajímalo.

Každý novinky přijal po svém. Rozhlížel jsem po vlcích a sledoval jejich reakce. Nejvíc to vzalo Amelis. Pevně jsem stiskl zuby. Nemohl jsem s tím nic udělat. Avšak zarušeně nejvíc překvapená byla Meadow. "Není to vtip," zavrtěl jsem hlavou. Ještě chvíli na nás nevěřícně zírala, pak se uklonila a slíbila, že se bude snažit, co nejvíc to půjde. "Spoléhám na tebe," usmál jsem se a pokývnul hlavou.
Najednou se něco změnilo. Skoro jako bych byl pod vlivem nějakého kouzla. Můj pohled padl na Meadow. No není nádherná? Zamilovaně jsem se usmál, pak jsem rychle zavrtěl hlavou. Co se to se mnou děje?! Veškeré všetečné otázky mě opustily, jakmile jsem se znovu podíval na Meu. Je krásná! Seskočil jsem z kamene a naprosto ignoroval Elisu zaobírající se svými tlapkami. Pomalým, elegantním krokem - musel jsem přeci udělat dobrý dojem - jsem došel až k béžové vlčici a lehce se otřel o její srst. "Nikdy jsem si nevšiml, jak nádhernou srst máš," zašeptal jsem jí do ucha sladkým hláskem. "Nechtěla by ses jít projít? Jen ty a já, co říkáš?"

Počkali jsem, až se vlci nažerou a trochu se zklidní, aby nám věnovali pozornost při důležitých zprávách, které jsme se jim chystali sdělit. Když se tak konečně stalo, Elisa začala. Po celou dobu jsem jí stál po boku a čas od času přikyvoval, abych dal najevo, že s ní plně souhlasím. Přejížděl jsem při tom přítomné vlky pohledem a pozoroval jejich reakce.
Jakmile Elisa dokončila svůj dlouhý monolog, chvilku jsem počkal, než to ostatní nějak vstřebají. Pak jsem vyskočil ještě o jeden kámen výš a navázal: "A já bych ještě dodal poslední podstatnou zprávu, než vás rozpustíme." Na chvilku jsem se odmlčel a pohledem vyhledal Meadow. "Jde o to, že jsme se rozhodli, že smečka potřebuje bety. Musí tu být někdo, kdo by byl schopný se toho tady ujmout v době naší nepřítomnosti, protože momentálně jsme s Elisou vázaní v tomhle lese 24/7. Abych pravdu řekl, sám jsem toto území kvůli povinnostem neopustil už víc jak rok." Naklonil jsem hlavu na stranu a přešlápl na druhou tlapu. "Proto jsme se rozhodli dát pozici bety jedné vlčici, které věřím ze všech nejvíc a která stále po mém boku kdykoli jsem ji potřeboval. Asi už víte, koho tím myslím, že? Meadow je naše nová beta, pousmál jsem se a čekal, jestli se někdo bude na něco ptát.

// Pardon, celkem spěchám, ale nechtěla jsem zdržovat :)

Posedával jsem pod skalní vyvýšeninou, na které trůnila Elisa, a střídavě pozoroval plápolající oheň a mrtvolu kamzíka. Elisa mou nabídku odmítla, a tak nebyl důvod se zvedat. Zívl jsem. Nic nedělání s plným žaludkem bylo na neusnutí to nejhorší.
Čekali jsme dlouho, než se objevila první členka smečky – Amelis. Doběhla k nám, trochu spěšně pozdravila a začala se vyptávat na Nesse. Už při jeho jméně jsem zachytil jisté myšlenky očividně mířené na mě. Neviděl jsem ho bůh ví jak dlouho, jako ochránce zklamal. Myslím, že smečka potřebuje nového, odvětil jsem vštěpením myšlenek tak, aby to neslyšeli ostatní. Cítil jsem Elisin pohled na svých zádech, ale i tak jsem dál jen nehybně seděl. Věděl jsem, že to, co přišlo do mé mysli, musí být řečeno. Ač jsem chtěl sebeméně. Nemyslím si, že se vrátí. Je to stejné jako se Sianou. Necítím jeho vědomí. Není v téhle zemi. Pevně jsem sevřel oči. Stejně jako Deliven a Kishan. Je to, jako by zmizeli. Konečně jsem se podíval na svou partnerku, které byly tyhle všechny myšlenky směrované.
Jako další se z lesa vynořila vlčice, která ale zůstala opodál. Byl jsem si jistý, že už jsem ji v lese zahlédl, ale nemohl jsem si vzpomenout na její jméno. Problém ale vyřešila Elisa. Pobídla vlčici, aby přišla blíž, a bez okolků se jí zeptala. Vlčice vypadala trochu váhavě, ale mě zaujal spíš její vzhled. Měla nádherný fialový kožich. Z myšlenek mě vytrhl až příchod Lighta a Ashe – energičtí jako vždy.
Vypadalo to, že už jsme všichni, a proto Elisa navrhla, abychom začali. Postavil jsem se. „Nejprve bych zlikvidoval zbytky kamzíka dřív, než se zkazí. Takže kdo má hlad, ať si poslouží. Hned potom začneme, aby se celá věc zbytečně neprotahovala,“ řekl jsem a obratně vyskákal nahoru za Elisou. „A my si zatím můžeme nechat rozležet, co všechno chceme vlastně říct,“ dodal jsem tiše a otřel se o její bok.

//Asgaar

Meadow mi po té, co se nažrala, zmizela z očí stejně rychle jako Elisa. Jasně a mě tu nechte, proč ne, zavrčel jsem si pro sebe a dál táhl roztrhaného muflona. Šlo to těžko a vše kolem se barvilo jeho krví. Štvalo mě to o to víc, protože jsem to předtím ještě říkal. Abychom ho sežrali až v údolí, že táhnout ho takhle je nepraktické. Ale samozřejmě mě nikdo neposlouchal. A teď mě tu s tou špinavou prací nechaly. Protočil jsem oči.
Asi v půlce cesty - nebyl jsem si přesně jistý, krajina pokrytá sněhem vypadala trošku jinak než běžně - jsem uslyšel vytí. Okamžitě jsem poznal majitele toho hlasu. Elisa. Svolávala smečku. Zamyšleně jsem zavřel oči a hledal vědomí ostatních vlků. V okolí jich moc nebylo. Zajímalo mě, kdo přijde. Rozhodně jsem ale nepočítal s tím, že všichni. Povzdechl jsem si a přechytil si v tlamě muflonovu nohu.
Když jsem konečně dorazil, Meadow s Elisou už tam čekaly. Moje partnerka prohodila něco o tom, že tu nehodlá čekat měsíc. Souhlasně jsem zabručel a položil mrtvolu pod skalní vyvýšeninu. Olízl jsem si tlamu od krve a upravil si srst. Posadil jsem se hned vedle mrtvého těla zvířete a zadumaně si prohlížel poničené vnitřnosti.
Mezitím Elisa vytvořila oheň. Sledoval jsem, jak se svou magií trochu zápasí, protože přeci jen zapálit vlhkou zem uprostřed zimy nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. "Mám sehnat nějaké dřevo?" nabídl jsem se tiše a odvrátil pohled od tančících plamínků směrem k Elise.

Ani jedna vlčice nesouhlasila s mým návrhem. Že prý si ostatní mají nalovit sami. „Jen jsem myslel, že by bylo praktičtější odtáhnout toho muflona teď, dokud je ještě vcelku, než se pak mořit s napůl roztrhaným tělem. Protože zvlášť v zimě je škoda nechávat zbytky. A upřímně, přeci jen je to pořád vysoká, nesežereme ho celého,“ podotkl jsem. Než jsem však stihl cokoli udělat, Elisa se zakousla do masa a tvářila se, že to celé vyřešila. Povzdechl jsem si.
Počkal jsem, až dokud se má partnerka nenasytí a až potom se pustil do masa. Měl jsem hlad, ale ne tak nesnesitelný jako očividně měly obě vlčice. Pomalu jsem trhal kousky z plece a dlouze žvýkal. Vychutnával jsem si lahodnou chuť krve. Když jsem měl dost, odtáhl jsem se od muflona a olízl si zakrvácený čenich. Srst kolem tlamy se mi lepila k sobě a já si uvědomil, že by bylo třeba se umýt. Stejně jako napít. Na to jsem ale neměl čas, protože Elisa se rozeběhla směrem k údolí s tím, že teď můžeme svolat smečku.
Nechal jsem Meadow, aby sežrala svůj díl, a pak se narovnal. "Měli bychom jít za ní," poznamenal jsem. Elisa nás mezitím nechala daleko za sebou. "Odtáhnu toho muflona." Uchopil jsem jednu nohu zvířete do tlamy a pomalu se vydal na cestu. Sníh za mnou se barvil do ruda.

//Údolí

Bylo by fajn se když tak domluvit, kdo všechno dorazí, a pak případně v tom údolí není problém počkat. A jelikož se zatím nikdo jiný nevyjádřil, klidně si za Životem skoč, Lauro :)

Zdravím Asgaarďané,
( ̶A̶r̶c̶a̶n̶u̶s̶ ̶n̶e̶u̶m̶í̶ ̶s̶k̶l̶o̶ň̶o̶v̶a̶t̶ ̶a̶ ̶n̶a̶v̶í̶c̶ ̶j̶e̶ ̶f̶a̶n̶d̶a̶ ̶s̶e̶v̶e̶r̶s̶k̶ý̶ ̶m̶y̶t̶o̶l̶o̶g̶i̶e̶)
No nic, zpátky k pointě tohohle postu. Především se jedná o nové POVYŠOVÁNÍ.

Po dlouhém rozmýšlení jsme s Elisou dospěly k závěru, že je na čase vybrat bety (respektive betu). A že už víte, o koho se jedná? Je to zaslouženě Meadow. Gratulujeme, ̶z̶a̶h̶a̶z̶u̶j̶e̶m̶e̶ ̶p̶o̶v̶i̶n̶n̶o̶s̶t̶i̶ ̶n̶a̶ ̶b̶e̶ť̶á̶k̶a̶ a doufáme, že nás nezklameš :)

Dále počínaje dneškem se z Lighta stává delta. Taky gratulace :)

A pokračujeme v krasojízdě. Je mi potěšením jmenovat Ashe a Lighta do funkcí (tentokrát oficiálně). Tedy, z Ashe máme nového ochránce lesa a z Lighta lovce. Work hard :D

To by bylo k těm radostným zprávám, teď bohužel přecházím k těm méně veselým věcem. Kvůli neaktivitě, případně jiným důvodům se s námi loučí Deliven, Kishan a Ainesson.
Někteří další se zatím neozvali, tak uvidíme, jak to s nimi bude (čas dát vědět mají do 10.1.), ale doufám, že tento seznam už je definitivní.
May Asgaar always stay in your hearts~

A teď k těm ̶m̶é̶n̶ě̶ důležitým věcem:
1) Aktualizovala jsem smečkový blog (jenom drobnosti, žádná panika :D). Když už jsme o toho můžu se vás rovnou zeptat, jestli má někdo ještě nějaká důležitá data pro smečku (přijetí členů, povyšování, atd.), protože já jsem hlava děravá a na víc si nevzpomenu. Případně mi piště do zpráv a já je přidám. To platí i o dalších návrzích/připomínkách vztahujícím se k blogu - a nejen k němu.

2) Pro mnohé žádná novinka ale na facebooku máme smečkový chat, proto prosím ty, co chybí nebo jsou noví, posílejte kontakty, jestli máte zájem. Chat slouží k upozorňování na novinky nebo jednoduše jako kecárna, aby jsme se lépe poznali. Nebojte, nekoušem :D

Na závěr bych se ráda domluvila na herním setkání v Ellisiném údolí (u šutráku, tam jak vždycky). Tady by se vlkům oznámily všechny novinky včetně povyšování a těchhle věcí, no a… uděláme párty a tak :D
Jak by se vám to hodilo? Piště, piště. Ať tu zase neskončím se samomluvou -.-

Samozřejmě všem přeji krásný nový rok 2016. Hodně radosti, lásky, úspěchů a taky trochu té chuti psát :)
Prozatím se loučím, už jsem napáchala škod dost,

Meadow mě se svou rychlostí lehce předběhla a jako první si vytvořila šanci zaútočit na mládě. Nedopadlo to však úplně podle očekávání a ona spadla na zem. Naštěstí vypadala v pořádku, takže jsem nezastavoval a běžel za klopýtajícím mládětem kousek před Elisou. Najednou přímo před muflonětem vyrazily kořeny – které byly, jak jsem předpokládal, prací béžové vlčice - a vyděšené mládě o ně zakoplo. Ani já jsem to nečekal a málem jsem ho následoval. V poslední chvíli jsem šlahouny přeskočil, ale to způsobilo, že jsem přeběhl a musel se kousek vracet.
Mezitím však zaútočila Elisa, jež se obratně vyhýbala kopytům, a zasadila zvířeti první vážnější ránu. Muflon se však nehodlal vzdát a to i přesto, že už to měl v podstatě zpečetěné. Přiskočil jsem za svou partnerkou, která plnou silou držela zmítající se mládě na zemi, a postupně infikoval jedem všechny jeho končetiny. Hned jakmile jsem se někam zakousl, celá periferie muflonova těla ztratila cit a přestala se hýbat. Mládě tak skončilo úplně bezbranné. Zahlédl jsem jeho pohled plný strachu ze smrti, ale nehodlal se tím rozhodit. Zákon přírody, silnější přežije. A my byli ti silnější.
Skočil jsem muflonovi na plece a vahou svého těla ho přišpendlil k zemi. Rychle jsem se sklonil a zakousl se mu do krku přímo do místa, kde vedla hlavní tepna. Nejrychlejší a nejméně bolestivá smrt. Věděl jsem, že Elisa je taktéž zakouslá do živého masa, a předpokládal jsem, že i Meadow. Proto muflon rychle vykrvácel a s posledním výdechem ochabl. Sníh kolem se zabarvil do ruda. Povolil jsem stisk a odtáhl se. S narovnáním jsem odvolal i svou magii a hladově se oblízl. Podíval jsem se na obě vlčice. „Dobrá práce,“ pochválil jsem je. Rychlé a nenáročné, ideální, ušklíbl jsem se v duchu. „Navrhuju ho odtáhnout do údolí a svolat smečku, co říkáte?“