Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgaar

Meadow mi po té, co se nažrala, zmizela z očí stejně rychle jako Elisa. Jasně a mě tu nechte, proč ne, zavrčel jsem si pro sebe a dál táhl roztrhaného muflona. Šlo to těžko a vše kolem se barvilo jeho krví. Štvalo mě to o to víc, protože jsem to předtím ještě říkal. Abychom ho sežrali až v údolí, že táhnout ho takhle je nepraktické. Ale samozřejmě mě nikdo neposlouchal. A teď mě tu s tou špinavou prací nechaly. Protočil jsem oči.
Asi v půlce cesty - nebyl jsem si přesně jistý, krajina pokrytá sněhem vypadala trošku jinak než běžně - jsem uslyšel vytí. Okamžitě jsem poznal majitele toho hlasu. Elisa. Svolávala smečku. Zamyšleně jsem zavřel oči a hledal vědomí ostatních vlků. V okolí jich moc nebylo. Zajímalo mě, kdo přijde. Rozhodně jsem ale nepočítal s tím, že všichni. Povzdechl jsem si a přechytil si v tlamě muflonovu nohu.
Když jsem konečně dorazil, Meadow s Elisou už tam čekaly. Moje partnerka prohodila něco o tom, že tu nehodlá čekat měsíc. Souhlasně jsem zabručel a položil mrtvolu pod skalní vyvýšeninu. Olízl jsem si tlamu od krve a upravil si srst. Posadil jsem se hned vedle mrtvého těla zvířete a zadumaně si prohlížel poničené vnitřnosti.
Mezitím Elisa vytvořila oheň. Sledoval jsem, jak se svou magií trochu zápasí, protože přeci jen zapálit vlhkou zem uprostřed zimy nebylo tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. "Mám sehnat nějaké dřevo?" nabídl jsem se tiše a odvrátil pohled od tančících plamínků směrem k Elise.

Ani jedna vlčice nesouhlasila s mým návrhem. Že prý si ostatní mají nalovit sami. „Jen jsem myslel, že by bylo praktičtější odtáhnout toho muflona teď, dokud je ještě vcelku, než se pak mořit s napůl roztrhaným tělem. Protože zvlášť v zimě je škoda nechávat zbytky. A upřímně, přeci jen je to pořád vysoká, nesežereme ho celého,“ podotkl jsem. Než jsem však stihl cokoli udělat, Elisa se zakousla do masa a tvářila se, že to celé vyřešila. Povzdechl jsem si.
Počkal jsem, až dokud se má partnerka nenasytí a až potom se pustil do masa. Měl jsem hlad, ale ne tak nesnesitelný jako očividně měly obě vlčice. Pomalu jsem trhal kousky z plece a dlouze žvýkal. Vychutnával jsem si lahodnou chuť krve. Když jsem měl dost, odtáhl jsem se od muflona a olízl si zakrvácený čenich. Srst kolem tlamy se mi lepila k sobě a já si uvědomil, že by bylo třeba se umýt. Stejně jako napít. Na to jsem ale neměl čas, protože Elisa se rozeběhla směrem k údolí s tím, že teď můžeme svolat smečku.
Nechal jsem Meadow, aby sežrala svůj díl, a pak se narovnal. "Měli bychom jít za ní," poznamenal jsem. Elisa nás mezitím nechala daleko za sebou. "Odtáhnu toho muflona." Uchopil jsem jednu nohu zvířete do tlamy a pomalu se vydal na cestu. Sníh za mnou se barvil do ruda.

//Údolí

Bylo by fajn se když tak domluvit, kdo všechno dorazí, a pak případně v tom údolí není problém počkat. A jelikož se zatím nikdo jiný nevyjádřil, klidně si za Životem skoč, Lauro :)

Zdravím Asgaarďané,
( ̶A̶r̶c̶a̶n̶u̶s̶ ̶n̶e̶u̶m̶í̶ ̶s̶k̶l̶o̶ň̶o̶v̶a̶t̶ ̶a̶ ̶n̶a̶v̶í̶c̶ ̶j̶e̶ ̶f̶a̶n̶d̶a̶ ̶s̶e̶v̶e̶r̶s̶k̶ý̶ ̶m̶y̶t̶o̶l̶o̶g̶i̶e̶)
No nic, zpátky k pointě tohohle postu. Především se jedná o nové POVYŠOVÁNÍ.

Po dlouhém rozmýšlení jsme s Elisou dospěly k závěru, že je na čase vybrat bety (respektive betu). A že už víte, o koho se jedná? Je to zaslouženě Meadow. Gratulujeme, ̶z̶a̶h̶a̶z̶u̶j̶e̶m̶e̶ ̶p̶o̶v̶i̶n̶n̶o̶s̶t̶i̶ ̶n̶a̶ ̶b̶e̶ť̶á̶k̶a̶ a doufáme, že nás nezklameš :)

Dále počínaje dneškem se z Lighta stává delta. Taky gratulace :)

A pokračujeme v krasojízdě. Je mi potěšením jmenovat Ashe a Lighta do funkcí (tentokrát oficiálně). Tedy, z Ashe máme nového ochránce lesa a z Lighta lovce. Work hard :D

To by bylo k těm radostným zprávám, teď bohužel přecházím k těm méně veselým věcem. Kvůli neaktivitě, případně jiným důvodům se s námi loučí Deliven, Kishan a Ainesson.
Někteří další se zatím neozvali, tak uvidíme, jak to s nimi bude (čas dát vědět mají do 10.1.), ale doufám, že tento seznam už je definitivní.
May Asgaar always stay in your hearts~

A teď k těm ̶m̶é̶n̶ě̶ důležitým věcem:
1) Aktualizovala jsem smečkový blog (jenom drobnosti, žádná panika :D). Když už jsme o toho můžu se vás rovnou zeptat, jestli má někdo ještě nějaká důležitá data pro smečku (přijetí členů, povyšování, atd.), protože já jsem hlava děravá a na víc si nevzpomenu. Případně mi piště do zpráv a já je přidám. To platí i o dalších návrzích/připomínkách vztahujícím se k blogu - a nejen k němu.

2) Pro mnohé žádná novinka ale na facebooku máme smečkový chat, proto prosím ty, co chybí nebo jsou noví, posílejte kontakty, jestli máte zájem. Chat slouží k upozorňování na novinky nebo jednoduše jako kecárna, aby jsme se lépe poznali. Nebojte, nekoušem :D

Na závěr bych se ráda domluvila na herním setkání v Ellisiném údolí (u šutráku, tam jak vždycky). Tady by se vlkům oznámily všechny novinky včetně povyšování a těchhle věcí, no a… uděláme párty a tak :D
Jak by se vám to hodilo? Piště, piště. Ať tu zase neskončím se samomluvou -.-

Samozřejmě všem přeji krásný nový rok 2016. Hodně radosti, lásky, úspěchů a taky trochu té chuti psát :)
Prozatím se loučím, už jsem napáchala škod dost,

Meadow mě se svou rychlostí lehce předběhla a jako první si vytvořila šanci zaútočit na mládě. Nedopadlo to však úplně podle očekávání a ona spadla na zem. Naštěstí vypadala v pořádku, takže jsem nezastavoval a běžel za klopýtajícím mládětem kousek před Elisou. Najednou přímo před muflonětem vyrazily kořeny – které byly, jak jsem předpokládal, prací béžové vlčice - a vyděšené mládě o ně zakoplo. Ani já jsem to nečekal a málem jsem ho následoval. V poslední chvíli jsem šlahouny přeskočil, ale to způsobilo, že jsem přeběhl a musel se kousek vracet.
Mezitím však zaútočila Elisa, jež se obratně vyhýbala kopytům, a zasadila zvířeti první vážnější ránu. Muflon se však nehodlal vzdát a to i přesto, že už to měl v podstatě zpečetěné. Přiskočil jsem za svou partnerkou, která plnou silou držela zmítající se mládě na zemi, a postupně infikoval jedem všechny jeho končetiny. Hned jakmile jsem se někam zakousl, celá periferie muflonova těla ztratila cit a přestala se hýbat. Mládě tak skončilo úplně bezbranné. Zahlédl jsem jeho pohled plný strachu ze smrti, ale nehodlal se tím rozhodit. Zákon přírody, silnější přežije. A my byli ti silnější.
Skočil jsem muflonovi na plece a vahou svého těla ho přišpendlil k zemi. Rychle jsem se sklonil a zakousl se mu do krku přímo do místa, kde vedla hlavní tepna. Nejrychlejší a nejméně bolestivá smrt. Věděl jsem, že Elisa je taktéž zakouslá do živého masa, a předpokládal jsem, že i Meadow. Proto muflon rychle vykrvácel a s posledním výdechem ochabl. Sníh kolem se zabarvil do ruda. Povolil jsem stisk a odtáhl se. S narovnáním jsem odvolal i svou magii a hladově se oblízl. Podíval jsem se na obě vlčice. „Dobrá práce,“ pochválil jsem je. Rychlé a nenáročné, ideální, ušklíbl jsem se v duchu. „Navrhuju ho odtáhnout do údolí a svolat smečku, co říkáte?“

Hned jsem dostal sodu místo přivítání. Překvapeně jsem zamrkal a upřel pohled na Meu, která si stěžovala, že bych neměl odposlouchávat cizí hovory, a už vůbec ne hovory vlčic. „Cože co?“ Nechápal jsem, o čem mluví. „Ale já neposlouchal… výjimečně, uhm, totiž cože?“ Zatřepal jsem hlavou a v tu chvíli mi to došlo. „Je možné, že jste plánovaly jít na lov a já zrovna trefil téma?“ zeptal jsem se a pohled přesměroval na Elisu, která posedávala vedle mého boku. Odpověď jsem dostal dřív, než kdokoli odpověděl na moji otázku. Bylo to logické. Takhle v zimě byl potravy neustále nedostatek. Obzvlášť ve smečce s tolika hladovými krky. A nezodpovědným lovcem. S tichým zavrčením jsem secvakl čelisti.
Elisa zmínila, že poblíž je stádo muflonů, a krátce nastínila plán. Přikývl jsem. Neměl jsem žádné námitky. Bez dalších průtahů jsme se rozeběhli, tedy první běžela Elisa a já ji jen tiše následoval, užívajíc si možnosti trochu protáhnout své tělo po dlouhém spánku. Napadaný sníh mi pod tlapkami jemně křupal a celkově to byl příjemný pocit.
Zastavili jsme kousek od muflonů. Přikrčil jsem se za křovím a pozoroval Elisu, jak soustředěně zkoumá stádo a hledá pro nás vhodnou kořist. Najednou se trochu zarazila a ztuhla, i když to bylo téměř nepatrné. Bylo mi jasné, že měla vybráno. To mi potvrdila kývnutím hlavy směrem ke kořisti. „Jasně, chápu,“ zašeptal jsem téměř neslyšně. Pořádně jsem si mladého muflona prohlédl a snažil se zapamatovat si terén aspoň trochu, abych věděl, kudy se vydat v případě pronásledování, ačkoli jsem opravdu doufal, že se to dnes nebude nijak protahovat. Už jen proto, že jsme tu byli tři zkušení vlci a vysokou jsme lovili nesčetněkrát. Nechal jsem si narůst dlouhé lovecké zuby. Trochu to bolelo ale už ne tak, jako když jsem tu magii získal a poprvé použil. Podíval jsem se na Meu, zdali byla také připravená. Elisa se mezitím připlížila blíž a začala výt. Stádo se leklo a dalo se do pohybu. Vyskočil jsem z našeho úkrytu a doufal, že s Meou budeme dostatečně sehraní na to, abychom všichni tři neskončili s prázdnými žaludky.

Kurai v doprovody Laury odešla z lesa a já usnul… asi. Nebyl jsem si jistý, co se stalo. Ani co je za den. Popravdě mi chvilku trvalo, než jsem dokázal určit, zdali je den či noc. Zavrtěl jsem hlavou a pomalu se zvedl. Překvapilo mě, když jsem zjistil, že mám na kožichu napadanou vrstvu sněhu. Překvapeně jsem vykulil oči a oklepal se. Jak, sakra, dlouho jsem spal?! Nechápal jsem, jak se něco takového mohlo stát. Byl jsem úplně mimo. Hlavně jsem neměl tušení, jak je na tom smečka, což mě znervózňovalo asi nejvíc. Hryzalo mě svědomí. Tak nezodpovědný…
Vylezl jsem ze svého úkrytu (zpoza tlustého stromu) a rozhlédl se. Ofoukl mě ledový severní vítr. Trochu jsem se přikrčil a nepříjemně se ošil. „Taková zima,“ zavrčel jsem si pro sebe. Ani za ty roky jsem si na zdejší zimy tak úplně nezvykl. Přeci jen, jižní původ asi nikdy tak úplně nezapřu. Tomu jsem teď ale nevěnoval svou pozornost. Zavětřil se a do čenichu mě uhodilo hned několik silných pachů. Ale nejvýraznější byly definitivně ty od Elisy a Meadow. Odhadoval jsem, že byly spolu. Nebo aspoň někde hodně poblíž. Pousmál jsem se. To se hodilo. Těšil jsem se, že je po tak dlouhé době konečně zase uvidím. Na nic jsem nečekal a rozeběhl se, kam mě čumák vedl.
"Eliso, Meo!" volal jsem už z dálky, když jsem poprvé spatřil jejich siluety mezi stromy. Jak jsem předpokládal, opravdu byly spolu. Doklusal jsem až k nim a stoupl si Elise po boku. Jemně jsem ji do něj dloubl a oběma věnoval zářivý úsměv. Moje nálada se konečně posunula od bodu mrazu. To se ovšem nedalo říct o počasí. "Zdravím. Co je nového?" Oběma jsem věnoval dlouhý pohled. Vtom mi zakručelo v žaludku. Výmluvně jsem se usmál. "Co byste řekly na menší lov?"

//Přeskočte mě, ani v podstatě nemám, co psát :)

//Jsem nemocná, omlouvám se, jestli to nebude moc dávat smysl.

Laura se nabídla, že jestli chci, dá té cizince výchovnou lekci. Věnoval jsem jí dlouhý pohled a nepatrné zavrtění hlavou. Moje nálada se pohybovala někde okolo bodu mrazu a poslední, co jsem si přál, bylo to tu protahovat. Když jsem Kurai prozradil, kam onen vlk šel, rychle vyskočila na nohy. I přes její vzezření najednou vypadala plná energie. Laura jí popřála šťastnou cestu. Na to černá jen něco prskla a bez dalšího slova se rozeběhla pryč. Zamračeně jsem sklopil pohled a zaryl tlapu do země. To jsou mi dneska vlci. Takhle já přijít svého času do smečky, tak ze mě tamní alfa udělá náhradní součástky, pomyslel jsem si.
Každopádně bylo po všem a já zde zůstal jen s energickou Laurou. Jak to dělá, že má pořád tak dobrou náladu? Pamatuji si, že dříve jsem býval podobný. Nadšený, optimistický, radost ze života ze mě jen čišela. A teď se ze mě stával akorát větší a větší mrzout. Měl bych se stydět. Dlouze jsem si povzdechl a naprosto bez života přešel kousek stranou. „Neviděla jsi v poslední době vlčata?“ zeptal jsem se Laury. Pořád jsem jim říkal vlčata, ačkoli už jimi dávno nebyla. „Nebo kohokoli jiného ze smečky,“ pokračoval jsem, „o některé už mám docela strach.“ Nerad jsem si to přiznával, ale děsilo mě to. Takhle tenkrát mizeli vlci v Klímu. A už se nikdy nevrátili. Nejdřív Eliz, pak Mico, Aimiel, Siana… Moji přátelé, rodina. Aimiel, kde té je konec? V hlavě se mi přehrávala vzpomínka, jak jsme kdysi dováděli s Aimiel ve sněhu. Byla to zábava. Aimiel. Možná je mrtvá, kdo ví. Rozhlédl jsem se po lese. Dokonce i přes koruny stromů zde byl napadaný nějaký sníh. Navíc byla noc. Chlad se mi zařezával pod kožich. „Je tu prázdno…“
Tichou chvilku přerušilo až praskání klacíků pod dopadajícími tlapami. Kurai se vrátila. Střelil jsem po ní tázavý pohledem. Zeptala se na směr cesty. Nevěděl jsem, jestli se mám začít smát. Pohlédl jsem na Laura a snažil se vyčíst její reakci. Ovšem Kurai vypadala opravdu bezradně. „Mathaë,“ zopakoval jsem název řeky, jež hraničila s naším územím. „Musíš na severo-západ.“

Vlku zdar,
jak jsem slíbila, přicházím hned den po uzávěrce (a uznejte, že to je celkem včas) s vyhodnocením akce s názvem “Vlčí hitparáda”
Celkem se zúčastnili dva vlci (Light, Meadow) a oba tímto získávají krásnou odměnu 20 pomněnek a 5 mušliček, která jim již byla připočtena do jejich úkrytů.
Bohužel mám málo odpovědí na sestavení slíbené hitparády, ale aspoň můžu říct, že “nejpopulárnější” byly písničky She Wolf Od Davida Guetty a Wolf Bite od Owl City. Dále se vyskytly písničky: Fever Ray - The wolf, In this moment - Big Bad wolf, Type o Negative - Wolf moon, Lana Del Rey - Wolf, Lenka - Everything At Once a Wolf Song od Patrick Wolfa.
Oběma moc děkuji :3
Dál bych se chtěla zeptat, jestli vůbec máte zájem o takovéhle akcičky, když se nakonec stejně nikdo neúčastní?
No a na závěr slíbená poklona a potlesk pro Meadow a Lighta :)
Árčí

//Krátkost? :D

Dokonce jsem se dočkal i jejího jména. Trochu mě to zarazilo, protože jsem rozhodně nečekal, že by se představila. A už vůbec ne sama od sebe. „Mé jméno je Arcanus,“ prohodil jsem poněkud méně strohou odpověď.
Vlčice zbystřila až ve chvíli, kdy jsem zmínil, že tuším, kam tan vlk, kterého hledala, šel. Nevěděl jsem to přesně, ale to byl jen detail. Kurai vypadala, že by v tuto chvíli brala jakékoli vodítko. Pohodil jsem ocasem a trochu se nakrčil, přičemž jsem pozoroval její dychtivý pohled. Možná bych jí to měl prostě říct, ona by vypadla a všechno by se vyřešilo, napadlo mě. U některých typů poučování stejně nemá žádný efekt. Až do doby, než je to stojí nějaká zranění. A ubližovat jsem téhle vlčici v plánu rozhodně neměl.
Ohlédl jsem se na Lauru a pomalu přešel blíž k ní – dál od cizinky. Ta se zrovna ujala slova. Zřejmě si nemohla odpustit rýpnutí. Pro sebe jsem se ušklíbl. Nemělo cenu to řešit. Neměl jsem na to ani náladu. Proto jsem jen klidně poslouchal její slova a čekal, až svůj monolog zakončí. „Přesně jak říkáš,“ potvrdil jsem, když domluvila. „Také bych přidal zásady slušného chování, ale to je věc názoru.“
Kurai zřejmě přestalo bavit chodit kolem horké kaše a důrazně mi zopakovala, abych jí pověděl o Darkallainovi. Váhavě jsem naklonil hlavu na stranu. Pak jsem si ale uvědomil, že vlčice měla vlastní hlavu a jakékoli další snahy by byly jen zbytečné průtahy. „Myslím, že mířil k řece Mathaë.“ Věnoval jsem vlčici dlouhý pohled do očí. "Mnoho štěstí s hledáním," uzavřel jsem celou věc ohledně Darkallaina. Hned na to jsem se obrátil na Lauru vedle mně. "Není potřeba ji doprovázet k hranicím, ohlídám to pomocí magie," řekl jsem tiše tak, aby to bylo jen pro její uši. Tušil, že by se nabídla. Měla takové věci ve zvyku. Nezlobil jsem se, vlastně jsem byl spíš rád, ale tentokrát to opravdu nebylo nutné.

Vlčice se po mně neurvale ohnala. Ale… copak takhle se chová cizinec uprostřed území patřící smečce a navíc před alfou? pomyslel jsem si trochu jízlivě. Černá si pak zřejmě uvědomila, komu právě stojí tváří v tvář, a odpověděla na moji otázku. Avšak nemohl jsem přeslechnout její myšlenky. Chvilku jsem na ni zkoumavě hleděl, než jsem se pomalým klidným krokem vydal blíž k ní a zastavil se tak metr od vlčice s očima vpitýma do těch jejích. Rudá, ah oheň. Jako Elisa. To vystihuje tu povahu, uvažoval jsem. Většina rudookých vlčic byla řekněme složitější povahy. A tahle, jak se zdálo, nebyla výjimkou. Laura postávala kousek za mnou a sledovala situaci. Musel jsem ocenit, že sem jako jediná dorazila. A to dokonce dřív než já.
Znovu jsem tedy pohlédl na tmavou vlčici a klidně začal: „Pokud nemáš žádný problém, musím se tě zeptat, proč se volně poflakuješ na území smečky? Copak jsi snad necítila naše pachy? Proč jsi nezůstala na hranicích, nebo lépe se tomuto lesu úplně nevyhnula?“ otázal jsem se. „Mimochodem, dával bych si pozor na jazyk… i na myšlenky,“ dodal jsem a narážel přitom především na její obvinění. Vlčice nezaváhala ani na moment a s hrdým postojem mi vyložila, že někoho hledá, a to je důvod, proč se dostala až sem. Laura se do toho vložila a dovysvětlila mi detaily. Přikývl jsem a tušil, o koho zřejmě šlo. Musel to být ten vlk, ten Darkallain, co se tu zastavoval nějaký čas předtím. „Vím, koho hledáš, a také tuším, kam šel,“ řekl jsem vlčici, která neměla ani krapet taktu na to, aby se představila. Čas na menší lekci, pomyslel jsem si. Připadal jsem si, jako když jsem poučoval Etneye nebo Awnay o tom, co se smí a co ne. Nehodlal jsem řešit její vtrhnutí sem. Co se stalo, stalo se. Ale její přístup mě rozčiloval. Pohodil jsem ocasem a začal kolem černé pomalu kroužit. „Povím ti to, pokud mi slíbíš, že se příště budeš řídit pravidly.“ Z mého chování nebyla cítit žádná agrese, jen neuvěřitelný stoický klid.

//NÁSTĚNKA!!

Zdravím staré známé i nové tváře,
po delší době se opět vracím s novou akcí. Jedná se o neherní “soutěž”, která zabere jen pár minutek, takže doufám, že se vás zúčastní hodně.
A o co že to vlastně půjde?

Akce nese název: Vlčí hitparáda
Podle něj už taky můžete odhadovat, o co půjde. Vašim úkolem bude vzpomenout si/najít (klidně googlete jak chcete :D) 5 písniček, jejichž text se nějak vztahuje k vlkům nebo s nimi má nějakou souvislost (budeme uznávat i pouze název obsahující něco o vlcích, ale lepší by byla zmínka přímo v textu). Každou písničku samozřejmě jen jednou. Až to budete mít, pošlete mi seznam 5 písniček a u každé z nich uvedete název, interpreta a hlavně úryvek textu, kvůli kterému jste ji vybrali. A taky abych to byla nějak rozumně schopná dohledat :D

Pro jistotu ukážu příklad:
“Now you're in the world of the wolves
And we welcome all you sheep”
- Hollywood Undead: Been To Hell
(Poprosím, abyste tuhle písničku už neposílali, nebude se počítat, jelikož je zde uvedena jako vzor.)

Vaše odpovědi i případné dotazy směřujte ke mně do vzkazů. Termín odevzdání je 22. listopadu 2015. Určitě se můžete těšit na nějakou drobnou odměnu, ale ta zatím zůstane tajemstvím.
Nakonec snad jen dodám, že pokud se u vás sejdou stejné hudební kousky, můžeme si vyhodnotit nejčastěji vybranou píseň a tak i sestavit naši malou vlčí hitparádu.
S Elisou se těšíme na vaše odpovědi.
Pac a pusu,
A a E

Pomalu jsem otevřel oči. Zmatené myšlenky se mi honily hlavou. Ještě pořád jsem nedokázal úplně rozpoznat, co byla realita a co sen. Musel jsem spát hodně dlouho. Ale konečně ze mě opadla veškerá únava. A to po hodně dlouhé době. Opatrně jsem nadzvedl hlavu z tlapek, ale nakonec ji zase položil. Ještě se mi nechtělo nikam jít. V okolí jsem cítil pach Elisy a už jen to samo mě uklidňovalo. Nakonec jsem se přeci jen zvedl a pomalu protáhl. Trochu mi zakřupal hřbet. Hned první, co mě napadlo, bylo, že se tu Etney už dlouho neukázal. A ani Awnay jsem v poslední době příliš neviděl. Trochu mě mrzelo, že má vlčata tak rychle vyrostla a pomalu se rozlétávala pryč z mateřského hnízda. Uvědomil jsem si, že jsem ještě ani nestihl pochválit Etnyho za to, jak dobře si počínal s tím vetřelcem.
Vtom se mi do čenichu dostal cizí pach. Okamžitě jsem zbystřil a napnul svaly na nohách. Díky smečkové magii jsem okamžitě věděl, kde se nositel onoho pachu nachází. Byla tam také Laura. Avšak co se mi nelíbilo, byl fakt, že se ten cizinec nacházel uprostřed lesa. Kdo má dneska tu drzost jen tak vlítnout doprostřed smečky? Tiše jsem zavrčel a rozeběhl se za pachem.
Když jsem dorazil, spatřil jsem Lauru a černou vlčici (//Kurai). Vypadala pohuble a vyčerpaně, ale i přesto působila suverénně a neohroženě. Slyšel jsem, jak drze odpověděla na Lauřiny oprávněné otázky. „Nějaký problém?“ zeptal jsem se odměřeně ve chvíli, kdy jsem vstoupil mezi ně. Děkovně jsem kývl na Lauru a ostrým stříbrným pohledem si přeměřil tmavou vlčici.